Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Golden Axe

  • PC 85
  • Arcade 85
Golden Axe patří mezi hry které jsem v dobách MS-DOSu hrál mnohokrát. Velice často jsme hrály s kamarádem ve dvou a vždy to byla skvělá zábava. Hra je poměrně krátká, ale celkem náročná. Zabralo nám dost pokusů, než jsme ji pokořily, ale poté jsme ji dohrávaly pravidelně. Sám jsem se ke hře vrátil v roce 2016 a dohrál nejen DOS verzi, ale na emulátoru i původní arkádovou. Teď jsem ale hru dohrál v Arcade Hrách v Červeném Újezdu na reálném automatu. Díky tomu jsem se konečně rozhoupal ke komentáři. Začnu samotným kabinetem, který bohužel není originál, ale jde o univerzální automat OK Baby. Automat je nízko, takže se u něj sedí. Bohužel sklon displeje není v kombinaci s osvětlením ideální, dochází k nepříjemným odleskům. Je to samozřejmě škoda, ale Golden Axe patří mezi nejraritnější známé automaty.

Hratelnost je samozřejmě i tak perfektní. Hra je neuvěřitelně zábavná i když jí člověk dobře zná. Povedení nepřátelé a skvělá grafika je doplněna i o výborné zvuky, které ale v herně bohužel narušuje hromada lidí a dalších automatů. To ale vyvolává nostalgické vzpomínky na maringotky a přidává tak na unikátní atmosféře. Hrál jsem samozřejmě za oblíbeného trpaslíka. Navzdory slabší magii je hra s touto postavou nejsnazší. Postavy se liší herním stylem i magií. Vždy mě hodně bavilo srážet nepřátele z různých tvorů a strojů a pak na ně sám nasednout. "Gold", jak jsme hře kdysi říkaly, je prostě skvělá hra kterou doporučuji zkusit ať už na automatu nebo na DOSu.
+31

Golden Axe: The Revenge of Death Adder

  • Arcade 80
Tento díl "Zlaté sekery" jsem hrál poprvé až nyní. Na rozdíl od hodně hrané jedničky a alespoň několikrát zkoušené dvojky a trojky vyšel pouze pro automaty. V kůži jednoho ze čtyř hrdinů je nutné zastavit známého padoucha Death Addera, tentokrát snad naposledy. Jediný starý známý mezi hrdiny je trpaslík, který ale tentokrát sám nebojuje, pouze se veze na zádech obra. Nepřátelé jsou mix starých známých s několika novými kousky. Nezajímavější jsou tvorové k osedlání. Nová je možnost naložit na tvory různé katapulty a balisty. Překvapivé je kouzlo elfa Trixe, které není útočné ale léčivé. Hratelnost je stejná jako u ostatních dílů. Jednou z mála novinek je přítomnost rozcestí, což považuji za fajn nápad. Aby člověk viděl všechny lokace musí hru projít vícekrát - skvělá motivace a příležitost vyzkoušet více postav. Hra se mi zdála výrazně delší než jednička. Finále je patřičně epické a tentokrát i trochu dojemné (neberu v úvahu závěrečnou animaci - oslavu všech postav včetně nepřátel).

Grafika je o něco lepší a trochu se změnil i její styl. Technicky je hra dál, zlepšila se plynulost, ovladatelnost i detekce kolizí. Zvuková stránka je kvalitnější, ale hudba je zajímavější u prvního dílu. Obtížnost je o něco vyšší. V Červeném Újezdu je hra k dispozici v univerzálním OK Baby kabinetu - platí tak vše co jsem napsal do komentáře k jedničce. Ovšem nejvíce zamrzí to, že originální kabinet umožňuje hraní až čtyř postav najednou. Jde o povedené pokračování slavné série a je škoda, že Revenge of Death Adder nebyl vydán na domácí platformy. Mnoho hráčů tak nemělo možnost hru poznat a to je rozhodně škoda.
+24

The Lost World: Jurassic Park

  • Arcade 85
Hry ovládané světelnou pistolí mám rád, je to zase něco trochu jiného. Navíc dinosauři a Jurský park patří mezi má oblíbená témata. Při návštěvě v Červeném újezdu jsme tak nemohly vynechat krásně velký kabinet na sezení pro dva s rail-shooter arkádou Lost World. Hra není zrovna nejjednodušší (díky bohu za neomezené continue zdarma) a přesto bylo nejtěžší se ke hře vůbec dostat. Automat byl neustále obsazený, skoro se na něj stály fronty. Technicky je hra na svou dobu úžasná. Využívá tehdy nový Sega Model 3 a běží tak v 60 snímcích za vteřinu. Pistole jsou dostatečně přesné a jediný problém je jako obvykle nabíjení. Sice stačí namířit pistoli mimo obrazovku, ale i tak to při hraní ruší. Škoda že není k dispozici vylepšená Special edice, která má pohyblivé sedačky a při řevu Rexe na hráče fouká vzduch(plus větší obrazovka a děj podobnější filmu).

Samotný příběh je celkem nezajímavý. V roli dvou lovců musíte najít Iana Malcolma a Sarah Hardingovou a utéci z ostrova. Během toho navštívíte několik filmových lokací a postřílíte absurdní množství dinosaurů. Na příběhu je vidět, že autoři měli k dispozici pouze původní scénář k filmu. Výhodou jsou jejich originální nápady. Na hře jsou nejtěžší souboje s bosy, obzvláště pozdější fáze je problém ustřílet. Dinosaurů je celkem 14 druhů a jejich zpracování je opravdu pěkné. Několik z nich se ve filmu nevyskytuje. Velice mě potěšil souboj s Carnotaurem, který ve filmu není. Scéna vychází z knihy a stejně jako tam má Carnotaurus maskovací schopnosti. Fanoušek románů Michaela Crichtona ve mě zajásal. Během hry je možné zachránit před dinosaury několik lidí, podobně jako v House of the Dead. Celkově hru považuji za jednu z nejpovedenějších ve svém žánru a rozhodně ji doporučuji vyzkoušet.

Pro: prostředí, technické zpracování, hratelnost

Proti: manželka nerada střílela do dinosaurů

+22

Scramble

  • PC 70
  • Arcade 70
První shoot 'em up od Konami je překvapivě originální záležitost. Základ je samozřejmě klasický, vaše raketka neustále letí, v tomto případě zleva doprava, a likviduje vzlétající nebo pozemní cíle. Hra je rozdělena do šesti oblastí a právě jejich odlišnost je na Scramble to zajímavé. Ve druhé části jsou hlavní překážkou rychle se pohybující UFO, ve třetí se zase vyhýbáte přilétajícím ohnivým koulím. Čtvrtá oblast je návratem ke klasice, ale s mnohem omezenějším prostorem. Předposlední úsek je pouze o průletu úzkým a klikatým prostorem a na závěr je třeba zničit nepřátelskou základnu. Během celé hry je také nutné hlídat stav paliva, které se doplňuje sestřelováním speciálních nádrží na povrchu.

Zbraně máte k dispozici dvě. Kanón na střelbu před sebe a bomby pro likvidaci cílů na povrchu. Čistý průchod hrou nezabere ani deset minut, jde opravdu o extrémně krátkou záležitost. Ale nějakou dobu trvá jednotlivé části zvládnout a navíc se po dohrání přesunete opět na začátek. Cílem je získat co nejvíce bodů, což bylo u automatů běžné. V kolekci Anniversary Collection Arcade Classics jsou na body také navázány achievementy, takže herní doba může být mnohem delší. Hru jsem se asi půl hodiny učil a během další viděl úspěšný konec. Ale získat byť ten nejméně bodovaný achievement zabralo více než další dvě hodiny a rozhodně by to bylo více, kdyby v této verzi nebylo možné ukládat. Je z toho ale vidět, že mě hra docela bavila, i když o vyšší skóre se už pokoušet nebudu. Na jeden průchod je obtížnost na automatovku překvapivě rozumná. Celkově jde o příjemné překvapení a i dnes pěkně hratelnou záležitost.
+21

Dungeons & Dragons: Tower of Doom

  • Arcade 85
Poprvé jsem Tower of Doom hrála několik let zpátky v muzeu Arcade hry s třemi kamarády a tak nás to bavilo, že jsme si pak koupili kolekci Dungeons & Dragons Chronicles of Mystara na Steamu, abychom to dohráli. Samozřejmě, že ke společnému hraní už nikdy nedošlo.

Zkusila jsem to až teď v rámci Retro klubu a neskutečně mě to bavilo i samotnou. Víc než Golden axe, víc než Gauntlet.

Ovládá se to dobře, i na klávesnici celkem bez problémů. Svižně to odsýpá po banálním příběhu a vyvražďováním familiérních DnD monster (Gnoll with Ax, Owlbear, Drak, Lich). Po dokončení každé lokace/questu postava vylevelí a může si za nasbírané peníze nakoupit v obchodě – vrhací dýky, kladiva nebo třeba potiony. Z monster a z beden také padají různé předměty, některé jsou jen za zkušenosti a jiné si hrdina může nasadit a používat jejich magické schopnosti – hlavně prstýnky nebo třeba boty. Klasické procházení dungeonů to ještě připomíná v nalézání tajných chodeb, pastí nebo výběru z klasických povolání jako je figher, cleric, elf a dwarf (ehm).

V podstatě jediným problémem je, že nejde vybrat, který předmět má postava použít. Pokud má zrovna šípy, tak je nejdříve musí všechny vystřílet, aby pak mohla použít kladiva a nakonec prstýnek.

Super zábava na hodinku až dvě až s třemi dalšími lidmi.

Pro: stále zábavná pařba až pro 4 hráče

Proti: používání předmětů

+19

Dungeons & Dragons: Tower of Doom

  • Arcade 80
Tuto hru je velmi snadné popsat jako beat 'em up ze světa Dungeons & Dragons od Capcomu. Opravdu sděluje vše podstatné, z jakého je hra prostředí, jaký žánr a autory, kteří podobné hry opravdu skvěle zvládají. A platí to i v tomto případě. Zasazení do klasického fantasy D&D světa Mystara přináší známé nepřátele a na tento žánr slušný příběh. Hra je rozdělena do deseti etap, ale na čtyřech místech nabízí výběr cesty. V jednom případě dokonce ze tří možností, ale osobně jsem nakonec hrál komplet jen dvakrát. Na začátku je možné vybrat jednu ze čtyř postav - bojovník, klerik, trpaslík a elf. Hraní je dostatečně odlišné jak v základním boji, tak v možnostech využití magie a předmětů. Hraní ve čtyřech musí být díky kombinování schopností naprosto super.

Během hry získávají postavy zkušenosti za boj, dokončení jednotlivých částí i sběr předmětů. Kvůli zkušenostem i předmětům se vyplatí procházet drobné odbočky v jednotlivých etapách, ale občas je odměna menší než odpor nepřátel. Postavy tak postupně zesilují a především získávají vyšší maximální život. Na první kompletní průchod jsem po vzoru Golden Axe zvolil trpaslíka a dokončení stálo dost kreditů. Druhá volba padla na bojovníka, za kterého se mi nakonec hrálo mnohem lépe, především díky delšímu dosahu. Hra je ze světa Dungeons & Dragons a při správném postupu potkáte více než jednoho draka. Grafika je povedená, hraní je naprosto plynulé a některé lokace působí vážně skvěle. Celkově mi vše nejvíce připomínalo Knights of the Round, také od Capcomu. Pokud máte rádi beat 'em upy, tak Tower od Doom určitě nevynechávejte. Jsem zvědavý na novinky v pokračování.
+18

Alien vs. Predator

  • Arcade 80
Skvělá hra na automaty a ještě z mého oblíbeného světa. Mám rád hry z automatů už jen kvůli těm vzpomínkám na maringotky :-). I později když jsem měl doma počítač, tak arkády byly něco extra už jen pro tu grafiku a rychlost. Bohužel nebylo možné si je pořádně užít a tak si to vynahrazuji až v poslední době. AvP je pro mě srdcovka, mám moc rád universum Vetřelců a hra je i bezvadně hratelná. Akce plynule odsýpá a obtížnost není ani v dnešní době přemrštěná. Grafika i dnes vypadá výtečně.

Dnes jsem poprvé dohrál hru bez ukládání (savestatů) a je to opravdu jiný zážitek. Ta časová investice za to stojí, pocit je mnohem blíže hraní originálu i když jde o emulaci. Na výběr jsou čtyři postavy, ale hra za predátora je asi nejefektivnější. Rád hraji také za poručíka Linn Kurosawu, která se objevuje i v jiných hrách od Capcomu (Street Fighter). Během hry postupně bojujete proti vetřelcům, lidem i predátorům, ať už hrajete za jakoukoli postavu. Výhodou je, že i za predátore je možné používat lidské střelné zbraně, což některé části trochu zjednoduší. Souboje s bossy jsou zážitek jako v mnoha podobných arkádách. Hru rozhodně doporučuji alespoň zkusit.
+17

The Punisher

  • Arcade 70
Další automatová mlátička dohrána. Svět Punishera moc neznám a postava nepatří zrovna mezi mé oblíbené. Nemohu tedy posoudit nakolik se hra drží předlohy. Na rozdíl od jiných automatovek jsem Punishera nikdy dříve nehrál a tak hodnotím bez vzpomínkové zátěže. Hra je dobře udělaná, má příjemné tempo a výtečné technické zpracování. Dobře se hodí také hudba. Nepřátelé jsou variabilní a na jejich likvidaci je dostatek různých zbraní.

Při hraní jsem se dobře bavil, ale proti špičkám žánru tomu něco chybí. Možná je to prostředím, které mě úplně nezaujalo. Potěšila možnost hrát za Nicka Furyho. Také souboje s bossy jsou fajn i když obtížné. Celkově jde o povedený kousek, kterému k dokonalosti něco schází, ale i tak dokáže dobře zabavit. Pokud máte rádi Punishera, přičtěte si 10%.
+17

Knights of the Round

  • SNES 75
  • Arcade 80
Po nějaké době jsem dostal chuť na beat 'em up, ale nechtěl jsem rozehrávat další sérii. Volba nakonec padla na Knights of the Round a to je rozhodně dobře. Hra je opravdu povedená. Tři různé postavy, které jsou dostatečně, ale ne příliš, odlišné. Postavy získávají zkušenosti a jsou tak stále silnější. Super je, že se vylepšování projevuje i vizuálně na postavách lepšími zbraněmi a brněním. Zesilují samozřejmě i nepřátelé. Skvěle je také nastavená obtížnost, problém nastal vždy až u bosse. U každého je klasicky třeba nejprve vypozorovat chování. Grafika je super, vše se skvěle hýbe. Příběh o porážce zlého krále Garibaldiho je zasazen do období krále Artuše, za kterého je také možné hrát. Kromě Artuše je k dispozici ještě Lancelot a Perceval. Arkádovou verzi jsem nakonec prošel za dvě různé postavy, Artuše a Lancelota. Jeden průchod zabere něco přes hodinu.

Ač to nebylo v plánu, vyzkoušel jsem nakonec i verzi pro SNES. Jde o překvapivě věrnou konverzi, i grafika je velice dobrá. Jedinou nevýhodou je tak nižší rychlost a tím i tempo hry. Obtížnost mi díky tomu přišla trochu vyšší. Asi by to ani nevadilo, kdybych neměnil verzi bez nějaké pauzy. Po měsíci bych si to možná ani neuvědomil. Část hry jsme prošli i ve dvou hráčích, doporučuji. Arkádová verze dokonce umožňuje hru až ve třech. Celkově jde o skvělou hru, kterou mohu bez váhání doporučit. A ano, na hru jsou si vzpomněl i díky nedávnému hraní Final Fantasy VII.
+17

Aliens

  • Arcade 70
Během návštěvy Muzea her jsem narazil na automat se střílečkou podle slavné filmové předlohy - Aliens. Jde o klasickou arkádovou akci své doby a nejprve jsem plánoval pouze krátkou zastávku. Nakonec jsem ale hru dohrál, je totiž překvapivě chytlavá. Hra kombinuje nově vymyšlené úseky s částmi, které jako by vypadly z filmového plátna. A právě ty filmové části jsou nejzábavnější. Kolonii LV-429 prozkoumáte z i z jiných úhlů než jen při pohybu zleva doprava. Některé obrazovky umístí obraz za záda hlavní hrdinky, někdy je třeba brání obrněný transportér. Během hraní je nutné pokosit hromady nepřátel a i zde si autoři přimysleli řadu nových druhů Vetřelců. Proti tomu v zásadě nic nemám, ale barevně se mohli držet více při zemi. Přece jen je boj proti růžovým a fialovým druhům zvláštní.

Jinak je grafické zpracování celkem slušné a zvláště pozadí se povedla. Hratelnost odpovídá žánru a ničím zvláštním nezaujme. Obtížnost je rozhodně vyšší, ale věřím, že při delším tréninku by se hra dala dohrát slušně. Takhle jsem jen rád, že nebylo potřeba házet do automatu dvoukoruny. Zbraně jsou mimo základní pulzní pušky třeba plamenomet nebo raketomet, ale s některými se hrálo i hůř než s klasikou. Samotný automat byl bohužel jeden z univerzálů, což je škoda protože originál vypadá pěkně. Pro fanoušky filmu hra rozhodně za zahrání stojí, jde o jedno z povedených zpracování předlohy a v roce 1990 asi nejlepší herní verzi Vetřelců. Nejlepšími Vetřelci na arkádě ale stále zůstává Alien vs. Predator.
+17

Pong

  • Arcade 85
O Pongu jsem věděl, že je nejstarší videohrou, ale až donedávna jsem ho znal jen z internetu. Proto jsem byl rád, když jsem navštívil videoherní "výstavu" Game On v Praze. Pong zde byl hned první hrou na ráně a byla u něj skoro pořád fronta, ale tomu se není co divit.

I když už je hra stará 45 let (neuvěřitelné číslo), tak je stále zábava ji hrát. Samozřejmě, těžko to může být stejný pocit jako zažívali hráči v 70. letech, ale stejně. U mě to bylo asi 50% zážitku z toho, že hraju hraju herní historii a dalších 50% pak ze samotného hraní. Dalo by se říct, že hra je velmi jednoduchá, ale neni tomu tak, i po čtvrt hodině hraní není samozřejmostí, že se povede míček odpálit. Kombinace úhlu a místa odpalu má vliv na rychlost i směr míčku a tak lze měnit tempo hry, kdy z pohodového míčku je najednou raketa, kterou člověk skoro ani nepostřehne a soupeř má bod. Oceňuji i zvuky, které jsou samozřejmě jednoduché, ale je jich celkem hodně a odpovídají tomu, co se děje na ploše.

Pong je i dnes dobrá hra a když budu mít někdy v budoucnu příležitost, určitě si ho s chutí zahraju znova.

Pro: historie, variabilita úderů, zvuky

Proti: nedostupnost automatů s klasickým pongem

+16

Renegade

  • Arcade 70
Tuhle hru si pamatuji z odpoledních seancí na kamarádově Commodore 64 a po dlouhé době jsem si ji chtěl připomenout. Renegade je jednou z první her žánru beat 'em up, který také pomohla mnoha prvky definovat. Představila dnes pro žánr typické prvky jako volný pohyb po obrazovce ve všech směrech, některé druhy útoků a dorážek, styl ovládání a dnes tradiční téma pouličních rvaček. Hratelnost sice ještě není tak vypiplaná jako v Double Dragon nebo Streets of Rage, ale je dostatečně zajímavá a chytlavá. Možností útoku je dost (chytání, s rozběhem...) a nepřátelé jsou také variabilní a představují slušnou výzvu, minimálně v originální arkádové verzi. Hra je rozdělena do pěti částí, každá v jiném prostředí. Délka tedy není hlavní předností, ale naučit se jednotlivé části a taktiky na různé protivníky chvíli trvá. Úspěšný průchod je otázkou zhruba půl hodiny, přesto jsem s hrou strávil minimálně 7 hodin. Důvodem je mimo neúspěšných pokusů i dohrání dvou verzí.

Začal jsem totiž nejstarší originální japonskou Nekketsu Kouha Kunio-kun, která je první dílem rozsáhlé série Kunio-kun (na západě River City). V té jako středoškolák Kunio bráníte svého gangy šikanovaného spolužáka. Západní verze Renegade ovšem představuje příběh o záchraně dívky z rukou mafiánského bosse. Změn se dočkalo i některé prostředí a grafika. Renegade také stojí na začátku vlastní, čistě západní, třídílné série. Herně jsem žádné rozdíly nezaznamenal, ale už kvůli animacím stojí za zahrání obě verze. V každém případě jde o zásadní hru žánru a povedenou i zábavnou záležitost. K hraní bych doporučil klidně obě verze nebo tu, na kterou hodláte navázat dalšími díly.
+16

The House of the Dead

  • Arcade 50
Tak jsem z dětičkami navštívil arcade hernu. Při té příležitosti jsem sfoukl The House of the Dead. A to na originální pistolích. Musím říct, že mi hra dala dost zabrat. Obtížnost je dělaná pro dva přesně mířící lidi. Hrál jsem to jen já. A dost špatně.

Na začátku jsem si musel zvyknout na to, že hra neskutečně bliká. A když to hrajete ve dvou, hra se stává dost nepřehlednou. Čekal jsem, jestli z toho třeba nedostanu epileptický záchvat. Dost nešťastně je řešené nabíjení. Musíte namířit mimo automat a zmáčknout střelbu. Strašně zdlouhavé a chaotické. Vůbec by neškodil zaměřovací terčík. Střílet totiž pistolemi na skoro stejně velkou obrazovku není moc přesné. Možná jsem to ale jen neuměl.

Ve hře jsem chcípal každou chvíli. Naštěstí je to řešené tak, že když umřete, stačí hodit další minci a pokračujete dál. Kdybych tam házel třeba desetikoruny, měl bych to za takových 500. A to je to dost krátká hra. Je tady i příběh. Ten má ale asi tak stejnou hloubku jako film Uweho Bolla (Jak podle tohohle mohl někdo natočit film?).

Samozřejmě jsem nikoho nezachránil, ale bosse jsem asi po deseti mincích ustřílel. Být to za peníze.. No jo, ono to vlastně za peníze bylo.
Virtua Cop byl lepší. Tam jste nemuseli věčně střílet 5 ran do zombíka, co byl pár centimetrů od vás.

Pro: dá se do toho zapařit a vydržet, délka

Proti: systém nabíjení, neskutečná blikačka, na pistolích až moc drsná obtížnost

+16

Line of Fire

  • Arcade 70
Na Line of Fire jsme narazily náhodou. Nenápadný kabinet s dvěma napevno přidělanými zbraněmi a vojenským motivem(verze ke stání). Vzhledem k momentální obsazenosti žádaných her jsme se pustily do hraní. No a vzhledem k zábavnosti jsme to dotáhly do zdárného konce. Příběh o útěku z nepřátelského vojenského tábora a postupná cesta různými prostředími není moc originální. Grafika a stylizace připomínají hru Operation Thunderbolt nebo Operation Wolf, kterou jsem kdysi hrával pod DOSem. Grafika je ale celkem pěkná a povedené jsou i nemizející mrtvoly. Na hře potěší různorodost nepřátel. Nejde jen o různé vojáky, ale i vozidla nebo helikoptéry. K jejich likvidaci slouží mimo kulometů i něco výbušnějšího. Obtížnost je spíše nižší, proti Lost Worldu nebo House of the Dead bych řekl jednoduchá. Osm částí je tak akorát dlouhých aby hra nezačala být stereotypní. Každopádně nás hraní bavilo a Line of Fire jsme neplánovaně dokončily. Šlo o celkem příjemné překvapení a mohu ji tak nakonec rozhodně doporučit. Já se ke hře časem určitě vrátím, protože chci vyzkoušel porty pro domácí počítače.
+15

Pong

  • Arcade 80
Moje první videohra vůbec. Táta ji jednou přinesl půjčenou od kamaráda, mohla být tak polovina 80. let. Po napojení na televizi mohli hrát až čtyři hráči - okamžitě jsem vytvořil soutěžní tabulky a vyzval celou rodinu na zápas o "mistra". Ano, ne každý byl nadšený jako já - mámu to nezajímalo a sourozenci byli ještě malí. I tak - přesto, že se jednalo o naprostou triviálnost, které by se současná mládež asi smála - to byla pro mě bomba a nadchla mě do budoucna pro počítačové hry.

Pro: jeden se základních stavebních kamenů pro budoucí počítačové hry, možnost zvyšování obtížnosti (zrychlení nebo zmenšení odpalovací plochy)

Proti: z dnešního pohledu asi naprostá triviálnost, tenkrát to však byla originální, nová věc

+14

1942

  • NES 80
  • Arcade 80
Prvně jsem se zapojil do druhé světové války coby mini Caelos, kdy mi máma nakazovala ať to vypnu, protože na tom budu závislý a pravděpodobně si vezmu do školy samopal a rozstřílím mozaiku s Gagarinem co jsme měli na zdi ve druhém patře u záchodů. Nebo budu bezdomovec a narkoman. Jenže já jsem musel do prdelky rozmetat zlotřilé japonce!!! Ačkoliv, teď mě trochu napadá, že hra pochází z Japonska... Neměl bych tedy coby hrdinný kamikaze pilot bojovat proti zlým američanům a hrdinně zemřít pro slávu císaře Hirohita? A kamikazovat třeba dvojčata? A to přitom dvojčata neexistovaly? Není to konspirace? Samé otázky a žádné odpovědi. Možná to tak původně mělo být, ale kopie hry by se prodávaly pouze v Japonsku, Rusku a blízkém východě. Čili zakousli svou samurajskou hrdost, a se svítícími dolarovými esíčky v očích udělali tenhle marketingový tah. Je to pravda? Není, ale mohla by být. Ok, tohle byla odpověď kterou jsem okopíroval z komentářů pod článkem na Novinky.cz.

Každopádně, když jsem byl malé Caelosátko, byl jsem na tuhle hru sakra levý. Prakticky jsem se nedostal ani k prvnímu bossovi, což mi ale nebránilo v tom, abych si hru občas spustil a vytřeštěnými očky pozoroval obrazovku. Měl jsem totiž takový ten feel jako bych tam byl. Jako bych opravdu seděl v letadle a střílel letadla. Jo, vím že to zní blbě, protože jsem si přece mohl zahrát Top Gun, či jinou letadlovou špumprnákli té doby z pohledu první osoby, nicméně na tyhle hry jsem nebyl jenom levý, u těchto her jsem prostě jen čuměl na obrazovku, snažil se něco dělat a pak se objevil nápis GAME OVER. Tyhle hry jsem docenil až v kmetím věku Každopádně, zpět k 1942, jelikož jsem zase napsal tisíc slov a devět set jich je o tom, jak jsem jako dítě šel, zakopnul a z kapsy mi vypadl namazaný rohlík do bahna (což se opravdu stalo!). Hratelnost je výborná. Někdo by mohl namítat, že oproti jiným podobným titulům se vaše letadélko ovládá dost těžkopádně, respektive reaguje trochu pomaleji a léta pomaleji, nicméně odpověď je už v samotném názvu. Je sakra rok 1942, to je ještě před vynálezem motoru, takže je jasné, že když pilot už tak musel šlapat jako blázen, stejně to letadlo nemohlo letět rychleji. Na druhou stranu, tempo hry není kdovíjak zběsilé, čili to není až tak frenetická akce, kdy máte obrazovku plnou bordelu a vy jen lítáte ze strany na stranu za doprovodu neustálé střelby a doufáté že vás nic netrefí. Tady je to prostě trochu pomalejší. Chce to cvik, ale i rychlejší nepřátelé vám potom nebudou dělat problém. Navíc, pokud jste v úzkých, obrazovka je plná letadel a střel, stačí zmáčknout čudlík speciálního úhybného manévru a vyhnete se. Nicméně, jako u většiny speciálních útoků, manévrů a dalších speciálních věcí je využijete většinou tak, že je zmáčknete v naprosto nevhodnou chvíli omylem. Další věci co napomáhá k dobré hratelnosti jsou bonusy vypadnuvší ze zmasakrovaných nepřátel, které vám zvyšují kadenci, sílu, či dosah vaší střelby. Což je velmi důležité, protože je jen málo nepřátel, kterým stačí jedna kulka. Naopak se objevují běžní nepřátelé, do kterých střílíte třeba deset sekund. Ale není se čeho bát, většinou jsou to pomalé bombardéry a při jejich ničení dělají obštrukce jen obyčejní "malí" nepřátelé. Souboje s bossy jsou klasika, stačí se naučit taktiku a pak by neměl žádný parchant dělat problém.

Co se týče grafického zpracování, hra je původně z arkádových automatů které měly ve své době nejlepší grafiku, protože logicky, měli jste obří bednu, kde se dalo narvat více věcí, než do mrňavé krabičky u televize. Nicméně, 1942 patří do první vlny her na NES/Famicom, které se vyznačují jednoduchou, ne až tak detailní grafiku jako hry okolo roku 1990 a po něm. Míte prostě modrou obrazovku, jednobarevné letadlo a (většinou) jednobarevné nepřátele. Ale vůbec to nevadí, ze stejné doby je například i první Super Mario Bros, který taky neoplýval příliš detailním grafickým zpracováním, ale i dnes se to prostě dobře hraje. A to je případ i 1942. Hraje se to dobře právě i díky grafice, protože narozdíl od jiných podobných her tady není žádný rušivý element, jenom nepřátelé. Ve starším věku jsem hru více docenil a překonal svůj personální rekord z dětství, kdy jsem se v jednu chvíli dostal ve hře docela daleko a bylo to pro mě něco jako když zahlédnete jednorožce. Byl jsem z toho tehdy tři dny v tranzu. Nicméně v dospělosti jsem hru dohrál do konce a neskutečně se u toho bavil.

Možná jediná věc co mi vadí jsou celkem otravné zvuky, na které jsem, čím jsem starší, víc a víc alergický, respektive, křivím levé oko, zatahuju hlavu k tělu a vypadám jako by mi někdo pomalu zarážel pletací jehlici do ucha.

Nutno ještě dodat, že hra se často objevovala na neoficiálních cartridgích "random číslo (většinou 999999) in 1, které vlastnil asi každý kdo měl doma Pollystation, Sedu, nebo třeba Pegasus.

Pro: Zábavná hratelnost, motivace "chci vidět co je dál", funkční grafické zpracování

Proti: zvuk

+14

Sega Ninja

  • SegaMS 20
  • Arcade 70
  • MSX 60
Rád pro-střídávám herní žánry, ale ještě raději sáhnu do historie a vytáhnu povedenou hru, kterou jsem nejen nehrál, ale ani neznal. Ninja Princess to vše splňuje. Jedná se o shora viděnou akční arkádu ve stylu u nás mnohem známějšího Commanda. Příběh je, jak je u arkád zvykem, jednoduchý. V roli princezny Kurumi utečete svým únoscům a vydáváte se osvobodit svůj domov. Likvidace protivníků probíhá na dálku pomocí vrhacích nožů nebo šurikenů. Pokud nestihnete uhnout nepřátelskému útoku, je možné se na okamžik zneviditelnit. Nepřátelé jsou především všemožní nindžové. Potud jde o celkem klasiku.

Hratelnost posouvají především dva zajímavé a celkem originální prvky. První je, že ztrátu života vám způsobí až útok nepřátel a ne jen samotný dotek. Není tak problém uskočit nebo projít skrz, než nepřítel máchne mečem. Zdánlivě jde o drobnost, ale docela to mění dynamiku akce. Druhým vylepšením jsou dvě oddělená tlačítka pro útok. Obě sice slouží k odhození nože, po sebrání vylepšení šurikenu, ale liší se směrem. První hází ve směru pohybu a druhé vždy nahoru. To neuvěřitelně usnadňuje možnosti pohybu během unikání útokům. V kombinaci s volným posunem obrazu, na rozdíl od podobných her se lze vracet, to umožní i vylákání nepřátel do výhodnějších pozic. To platí pro většinu úrovní, ale je i pár výjimek, například uhýbání před balvany nebo cesta po řece trochu ve stylu Froggera.

Mimo verze pro automaty existují i porty na některé domácí konzole a počítače. Ty bohužel obsahují výrazně horší grafiku a méně úrovní, takže jsem je jen krátce vyzkoušel. Za samostatnou zmínku stojí port pro Sega Master System. Grafika je sice lepší než u SG-1000 a MSX verze, ač stále nedosahuje na originál, ale došlo k zbytečným a přiblblým změnám. Grafika je méně barevná a rádoby dospělejší, ale především byla nahrazena hlavní hrdinka. Kurumi je zde pouze v roli bezbranné oběti, kterou musí zachránit ninja Kazamaru. Takže pokud se do hry chcete pustit, rozhodně doporučuji originál arkádu, která za zahrání určitě stojí.
+14

The House of the Dead

  • Arcade 75
Možná je to tím, že poprvé jsem hru viděl už někdy kolem roku 2000, kdy mě - tehdy ještě jako majitele 486ky, kde běžel maximálně Doom - nadchlo její technické zpracování, ale musím se tohoto klasického on-railu shooteru zastat. Grafika je na rok 1997 opravdu kvalitní a ani proti výtvarné stránce nemám žádných výtek. Co činí Dům mrtvých atraktivním proti konkurenci, je samozřejmě jeho brutalita - kde v jiných střílečkách panáci jen padali (v nejlepším případě s efektivními salty), tady jde zombíky rozstřelovat na kusy. I díky tomu má člověk ze střelby velmi dobrý pocit.

Obtížnost je samozřejmě arkádově extrémní, ale to lze těžko brát jako výtku. Spíše mě štvalo, že u bossů se této obtížnosti dosahuje hlavně jejich rychlým pohybem, kdy máte na zásah zlomek sekundy + zavalením hráče množstvím projektilů, kvůli jejichž sestřelení musí několikrát přebít.

Ano, není to hra, kterou by se vyplatilo kupovat za plnou cenu na Saturn či PC (oba porty mají výrazně slabší grafiku) pro její mimořádnou krátkost. Ale arkádovka je to povedená.

Pro: grafika, pocit ze střelby, brutalita

Proti: krátkost, arkádově tuhá obtížnost

+13

Dungeons & Dragons: Shadow Over Mystara

  • Arcade 85
Pokračování Tower of Doom je ve všech směrech především větší. Delší etapy, více postav, více předmětů a kouzel, to vše naštěstí při zachování dobré hratelnosti. Shadow over Mystara je podle mého především lepší Dungeons & Dragons. Ano, hra je stále hlavně akční, ale je kladen ještě větší důraz na věrnost předloze. Postavy jsou odlišné a každá má jiné schopnosti a dle předlohy může používat jiné předměty, případně kouzla. Pro první průchod jsem zvolil bojovníka (fighter), pro druhý mága (magicuser) a zážitek byl dostatečně odlišný. Znovu-hratelnosti opět pomáhá i nelinearita postupu. Výběr je tentokrát z šesti postav, ale maximální počet hráčů je stále čtyři. To bych někdy opravdu rád vyzkoušel, hra s tím dokonce místy počítá. Jedním ze skvělých prvků série je totiž objevování skrytých míst a tentokrát se do některých nelze dostat bez více hráčů.

Na poměry automatů je kladen velký důraz i na příběh. Závěr je dokonce uzpůsoben konkrétní postavě a průchodu hrou. Obtížnost bude dost závislá na postavě, protože za bojovníka to celkem šlo, ale za mága byly některé části dost náročné. Grafika je dle očekávání skvělá a velmi detailní. Zkoušel jsem i verzi pro Sega Saturn, ale samotnou konzoli nemám a emulace má nepříjemně rozbitou grafiku postav. I při dvou průchodech jsem našel několik zajímavých ukrytých předmětů a normálně bych dal ještě nějaké průchody, ale to nechám na moderní kompilaci. Na začátku mě nepříjemně překvapila prohozená tlačítka na výběr předmětu a jejich použití, zbytečně jsem jich díky tomu pár vyplýtval. Ale za to může hraní hned po prvním díle a přeučil jsem se celkem rychle. Celkově jde o skvělou hru, které se podařilo vylepšit už tak povedenou jedničku a rozhodně jí mohu doporučit.
+13

Cabal

  • Arcade 70
Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.
+13