Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

The House of the Dead

  • Arcade 50
Tak jsem z dětičkama navštívil arcade hernu. Při té příležitosti jsem sfouknul The House of the Dead. A to na originální pistolích. Musím říct, že mi hra dala dost zabrat. Obtížnost je dělaná pro dva přesně mířící lidi. Hrál jsem to jen já. A dost špatně.

Na začátku jsem si musel zvyknout na to, že hra neskutečně bliká. A když to hrajete ve dvou, hra se stává dost nepřehlednou. Čekal jsem, jestli z toho třeba nedostanu epileptický záchvat. Dost nešťastně je řešené nabíjení. Musíte namířit mimo automat a zmáčknout střelbu. Strašně zdlouhavé a chaotické. Vůbec by neškodil zaměřovací terčík. Střílet totiž pistolema na skoro stejně velkou obrazovku není moc přesné. Možná jsem to ale jen neuměl.

Ve hře jsem chcípal každou chvíli. Naštěstí je to řešené tak, že když umřete, stačí hodit další minci a pokračujete dál. Kdybych tam házel třeba desetikoruny, měl bych to za takových 500. A to je to dost krátké. Je tady i příběh. Ten má ale asi tak stejnou hloubku jako film Uweho Bolla (Jak podle tohodle mohl někdo natočit film?).

Samozřejmě jsem nikoho nezachránil, ale bosse jsem asi po deseti mincích ustřílel. Bejt to za peníze.. No jo, ono to vlastně za peníze bylo.
Virtua Cop byl lepší. Tam jste nemuseli věčně střílet 5 ran do zombíka, co byl pár centimetrů od vás.

Pro: dá se do toho zapařit a vydržet, délka

Proti: systém nabíjení, neskutečná blikačka, na pistolích až moc drsná obtížnost

+13+13 / 0

1942

  • NES 80
  • Arcade 80
Prvně jsem se zapojil do druhé světové války coby mini Caelos, kdy mi máma nakazovala ať to vypnu, protože na tom budu závislý a pravděpodobně si vezmu do školy samopal a rozstřílím mozaiku s Gagarinem co jsme měli na zdi ve druhém patře u záchodů. Nebo budu bezdomovec a narkoman. Jenže já jsem musel do prdelky rozmetat zlotřilé japonce!!! Ačkoliv, teď mě trochu napadá, že hra pochází z Japonska... Neměl bych tedy coby hrdinný kamikaze pilot bojovat proti zlým američanům a hrdinně zemřít pro slávu císaře Hirohita? A kamikazovat třeba dvojčata? A to přitom dvojčata neexistovaly? Není to konspirace? Samé otázky a žádné odpovědi. Možná to tak původně mělo být, ale kopie hry by se prodávaly pouze v Japonsku, Rusku a blízkém východě. Čili zakousli svou samurajskou hrdost, a se svítícími dolarovými esíčky v očích udělali tenhle marketingový tah. Je to pravda? Není, ale mohla by být. Ok, tohle byla odpověď kterou jsem okopíroval z komentářů pod článkem na Novinky.cz.

Každopádně, když jsem byl malé Caelosátko, byl jsem na tuhle hru sakra levý. Prakticky jsem se nedostal ani k prvnímu bossovi, což mi ale nebránilo v tom, abych si hru občas spustil a vytřeštěnými očky pozoroval obrazovku. Měl jsem totiž takový ten feel jako bych tam byl. Jako bych opravdu seděl v letadle a střílel letadla. Jo, vím že to zní blbě, protože jsem si přece mohl zahrát Top Gun, či jinou letadlovou špumprnákli té doby z pohledu první osoby, nicméně na tyhle hry jsem nebyl jenom levý, u těchto her jsem prostě jen čuměl na obrazovku, snažil se něco dělat a pak se objevil nápis GAME OVER. Tyhle hry jsem docenil až v kmetím věku Každopádně, zpět k 1942, jelikož jsem zase napsal tisíc slov a devět set jich je o tom, jak jsem jako dítě šel, zakopnul a z kapsy mi vypadl namazaný rohlík do bahna (což se opravdu stalo!). Hratelnost je výborná. Někdo by mohl namítat, že oproti jiným podobným titulům se vaše letadélko ovládá dost těžkopádně, respektive reaguje trochu pomaleji a léta pomaleji, nicméně odpověď je už v samotném názvu. Je sakra rok 1942, to je ještě před vynálezem motoru, takže je jasné, že když pilot už tak musel šlapat jako blázen, stejně to letadlo nemohlo letět rychleji. Na druhou stranu, tempo hry není kdovíjak zběsilé, čili to není až tak frenetická akce, kdy máte obrazovku plnou bordelu a vy jen lítáte ze strany na stranu za doprovodu neustálé střelby a doufáté že vás nic netrefí. Tady je to prostě trochu pomalejší. Chce to cvik, ale i rychlejší nepřátelé vám potom nebudou dělat problém. Navíc, pokud jste v úzkých, obrazovka je plná letadel a střel, stačí zmáčknout čudlík speciálního úhybného manévru a vyhnete se. Nicméně, jako u většiny speciálních útoků, manévrů a dalších speciálních věcí je využijete většinou tak, že je zmáčknete v naprosto nevhodnou chvíli omylem. Další věci co napomáhá k dobré hratelnosti jsou bonusy vypadnuvší ze zmasakrovaných nepřátel, které vám zvyšují kadenci, sílu, či dosah vaší střelby. Což je velmi důležité, protože je jen málo nepřátel, kterým stačí jedna kulka. Naopak se objevují běžní nepřátelé, do kterých střílíte třeba deset sekund. Ale není se čeho bát, většinou jsou to pomalé bombardéry a při jejich ničení dělají obštrukce jen obyčejní "malí" nepřátelé. Souboje s bossy jsou klasika, stačí se naučit taktiku a pak by neměl žádný parchant dělat problém.

Co se týče grafického zpracování, hra je původně z arkádových automatů které měly ve své době nejlepší grafiku, protože logicky, měli jste obří bednu, kde se dalo narvat více věcí, než do mrňavé krabičky u televize. Nicméně, 1942 patří do první vlny her na NES/Famicom, které se vyznačují jednoduchou, ne až tak detailní grafiku jako hry okolo roku 1990 a po něm. Míte prostě modrou obrazovku, jednobarevné letadlo a (většinou) jednobarevné nepřátele. Ale vůbec to nevadí, ze stejné doby je například i první Super Mario Bros, který taky neoplýval příliš detailním grafickým zpracováním, ale i dnes se to prostě dobře hraje. A to je případ i 1942. Hraje se to dobře právě i díky grafice, protože narozdíl od jiných podobných her tady není žádný rušivý element, jenom nepřátelé. Ve starším věku jsem hru více docenil a překonal svůj personální rekord z dětství, kdy jsem se v jednu chvíli dostal ve hře docela daleko a bylo to pro mě něco jako když zahlédnete jednorožce. Byl jsem z toho tehdy tři dny v tranzu. Nicméně v dospělosti jsem hru dohrál do konce a neskutečně se u toho bavil.

Možná jediná věc co mi vadí jsou celkem otravné zvuky, na které jsem, čím jsem starší, víc a víc alergický, respektive, křivím levé oko, zatahuju hlavu k tělu a vypadám jako by mi někdo pomalu zarážel pletací jehlici do ucha.

Nutno ještě dodat, že hra se často objevovala na neoficiálních cartridgích "random číslo (většinou 999999) in 1, které vlastnil asi každý kdo měl doma Pollystation, Sedu, nebo třeba Pegasus.

Pro: Zábavná hratelnost, motivace "chci vidět co je dál", funkční grafické zpracování

Proti: zvuk

+12+12 / 0

Night Slashers

  • Arcade 90
Night Slashers je fantastická řežba plná nekonečných gejzírů krve a rozervaných kusů těl. Scream, Bloody, Gore, jak byl řekl nebožtík Chuck. Praskající lebka v žádné jiné hře nevyluzuje tak sladký tón. Anebo mlaskající střeva na podlaze zní uchu líbezněji? Gurmán neví co dřív, a proto kydlí bez přestání. Jako v každé automatovce pracně vytvořený svinčík rychle mizí a není možné si jím dlouze pokochat. O to víc se musí hráč snažit. Óda na radost!

Night Slashers je svým věkem stejný ročník jako druhé díly Final Fight a Streets of Rage, ale dává si je s prstem v nose. Bohužel hra vyšla v době vzrůstající hysterie kolem Mortal Kombat a do Evropy se dostala v nepoživatelné verzi. Ještě na přelomu tisíciletí jsem narazil na automat, kde byla servírovaná zelená krev. Fuj! Copak jsme prasata bez špetky vkusu? Dnes už tento problém řešit netřeba. Před pár lety se totiž na trhu objevila vymazlená předělávka, která se s ničím nepáře a každý si ji může vychutnat v teple vlastního domova. Krvavější a zadarmo. Ber nebo běž blít.
+11+11 / 0

Pong

  • Arcade 85
O Pongu jsem věděl, že je nejstarší videohrou, ale až donedávna jsem ho znal jen z internetu. Proto jsem byl rád, když jsem navštívil videoherní "výstavu" Game On v Praze. Pong zde byl hned první hrou na ráně a byla u něj skoro pořád fronta, ale tomu se není co divit.

I když už je hra stará 45 let (neuvěřitelné číslo), tak je stále zábava ji hrát. Samozřejmě, těžko to může být stejný pocit jako zažívali hráči v 70. letech, ale stejně. U mě to bylo asi 50% zážitku z toho, že hraju hraju herní historii a dalších 50% pak ze samotného hraní. Dalo by se říct, že hra je velmi jednoduchá, ale neni tomu tak, i po čtvrt hodině hraní není samozřejmostí, že se povede míček odpálit. Kombinace úhlu a místa odpalu má vliv na rychlost i směr míčku a tak lze měnit tempo hry, kdy z pohodového míčku je najednou raketa, kterou člověk skoro ani nepostřehne a soupeř má bod. Oceňuji i zvuky, které jsou samozřejmě jednoduché, ale je jich celkem hodně a odpovídají tomu, co se děje na ploše.

Pong je i dnes dobrá hra a když budu mít někdy v budoucnu příležitost, určitě si ho s chutí zahraju znova.

Pro: historie, variabilita úderů, zvuky

Proti: nedostupnost automatů s klasickým pongem

+11+11 / 0

Pong

  • Arcade 80
Moje první videohra vůbec. Táta ji jednou přinesl půjčenou od kamaráda, mohla být tak polovina 80. let. Po napojení na televizi mohli hrát až čtyři hráči - okamžitě jsem vytvořil soutěžní tabulky a vyzval celou rodinu na zápas o "mistra". Ano, ne každý byl nadšený jako já - mámu to nezajímalo a sourozenci byli ještě malí. I tak - přesto, že se jednalo o naprostou triviálnost, které by se současná mládež asi smála - to byla pro mě bomba a nadchla mě do budoucna pro počítačové hry.

Pro: jeden se základních stavebních kamenů pro budoucí počítačové hry, možnost zvyšování obtížnosti (zrychlení nebo zmenšení odpalovací plochy)

Proti: z dnešního pohledu asi naprostá triviálnost, tenkrát to však byla originální, nová věc

+11+11 / 0

Die Hard Arcade

  • PS2 100
  • Arcade 100
Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Jaro 1999. Republikou stále ještě cloumal sarajevský atentát, k moci se dostala levota a cena za žeton stoupla na bůra. Napravo stál Killer Instinct, nalevo byl Tekken 3. S kámošem jsme stáli mezi nima u automatu s podivnými japonckými klikyháky. Dnes už vím, že to byl Die Hard Arcade, ale tenkrát jsme mu říkali Policajti. On hrál za chlapa, já za babu. Seskok z vrtulníku na balkón a jde se na věc.

Prvních pár otrapů neklade větší odpor. Výtahem sjíždíme do garáže, kde nás zastaví hasičské auto se stříkačkou. Sekerou zkouším odolnost požárnické helmy. Po jedné ráně se rozpadla společně s lebkou. Na hajzlu si poprvé vjedeme do vlasů v souboji o prdící dělo. Protože jsem prohrál, nechávám následně kámoše schválně vydusit pepřákem. Cestou do počítačového centra nás na chodbě přepadli dvě v latexu voháknutý kozatky. Normálně ženský nebiju, ale když jde o život, tak je mlátím rád. Uvnitř už na nás čeká speciální komando vyzbrojené samopaly. Nevěděli, že čekali na smrt a teď už s nepřítomným výrazem čekají na příjezd pohřebního vozu. Frčíme dál. Princezna volá. Postup dál je zablokován a musíme proto volit nebezpečnou cestu po parapetu a šachtou. Nepřátel neubývá, ale my už cítíme, že konečné vítězství je na dosah. Karatista, judista, sumista, samuraj. Japoncké bojové sporty jsou pro smích. Tahle verbež nás nemůže zastavit.

Jak se blížíme do finále, začínají se kolem nás srocovat nevěřícné davy. Někteří trvale opálení přihlížející se snaží zneužít našeho vytržení z reality k vlastnímu obohacení, ale loket mezi žebra je staví do latě. A pak se to stalo. Po úderu golfovou holí utekl hlavní padouch z posledních sil na střechu. Chvíli ještě machroval s katanou, ale záhy zařval naposledy. Dohráno za slabých 25 minut, na jeden žeton a bez ztráty kytičky. Život v potemnělé herně se zastavil, čelisti padly v němý úžas a objevilo se světlo. Najednou nevadilo, že půlka z nich má černý huby. Na chvíli jsme všichni byli jedna ruka.

Die Hard Arcade je první mlátička, která byla plně 3D a v boji využívala interakci a zničitelnost okolního prostředí. Z ran a kopů je možné vytvořit několik desítek komb a chytaček. Přestože šlo v roce 1996 o revoluční počin měnící zažité pořádky, tak se světová revoluce nekonala. Na konci devadesátých let už byla největší sláva arkádových mlátiček nenávratně pryč a žánr bojovek se začal čím dál více orientovat do frenetických akcí z třetího pohledu. O dva roky později sice ještě vyšlo povedené pokračování Dynamite Cop, ale pak nastal konec. Die Hard Arcade se i po dvaceti letech skvěle hraje a nemá konkurenci.
+8+8 / 0

OutRun

  • Arcade 70
OutRun je další automatovka, u které jsem strávil spoustu času a utratil za ni spoustu drobných. Ferrari je po Porsche má druhá nejoblíbenější automobilová značka, takže jsem rád usedl do sedačky stylového červeného automatu a vyrazil na cestu po USA.

Časový limit je nemilosrdný, a dokončení hry tak není nic lehkého, když navíc vezmu v potaz další vozidla (včetně Porsche 911 Turbo), která se mi pořád pletla do cesty, a jízdu mi tak vůbec neulehčovala. Super vychytávkou byla na tehdejší dobu možnost volby směru, kam se bude má cesta ubírat dál. Z písečných pláží jsem se tak dostal přes rušná města či zasněžené hory až do cíle a často jsem jel jinou cestou.

OutRun není špatná hra a patří mezi ty nejznámější tituly pro Arcade automaty vůbec, ale postrádám u něj multiplayer a více zábavy jsem si užil třeba u SCUD Race.

Pro: Ferrari Testarossa Spider, stylový vzhled automatu, možnost volby směru, okolní krajina

Proti: přísný časový limit, chybí multiplayer

+7+7 / 0

SCUD Race

  • Arcade 80
SCUD Race je automatovka, kterou jsem často hrál v jedné mé oblíbené hospodě. Naposledy, když jsem tam byl, tak byly "Autíčka", jak jsme SCUD Race s kamarádem přezdívali, rozbitá, ale snad je ještě někdy dají do kupy a budu se znovu moci projet v mém oblíbeném Porsche 911 GT2.

Netvrdím, že jsem doma nehrál žádnou hru pod vlivem alkoholu, ale to si dám jen pár piv a navíc nejsem vlastníkem volantu. U SCUD Race je to ale něco úplně jiného, protože v hospodě si dám těch piv daleko víc, sem tam to proložím panáčkem, a pak nastane ta jediná možná situace, kdy usednu za volant značně opilý. Naštěstí tím ale nikomu neublížím, a tak si jen můžu užívat tento jedinečný zážitek, který v reálu nikdy nezažiji (snad:)).

Hru se mi podařilo dohrát jen jednou, a to když přišel jeden známý, se kterým jsem se již dlouho neviděl a válcoval všechny soupeře tak, že mě vybičoval k mému životnímu výkonu. Předtím jsem se myslím dostal maximálně do čtrnáctého kola z patnácti, a to jsem kvůli nedostatečnému časovému limitu ani nedokončil.

Pro: Porsche 911 GT2, okruhy, atmosféra, vibrace volantu, můžu si před jízdou přihnout

Proti: občas auta neposlouchají, jak by měla

+6+6 / 0

The House of the Dead 2

  • Arcade 60
Když už jsem byl v té Arcade Herně, stačilo udělat úkrok doprava k výraznějšímu automatu, než byl první díl. Pistole zůstali stejné. Herní styl nezměněn. Hra se ale dočkala pár příjemných vylepšení.

Na první pohled zmizelo blikání. Na tohle se mnohem lépe koukalo. Oči nebolely a grafika je jemně vylepšená. Moc mi neseděla změna krve z červené na zelenou. Naopak mi o něco lépe sedělo vylepšení nabíjení. Už nemusíte mačkat střelbu mimo obrazovku. Tentokrát stačí mimo jen vychýlit mušku. Stejně si ale myslím, že kdyby bylo třeba z boku pistole nějaké tlačítko na nabíjení, bylo by to mnohem intuitivnější.

Obtížnost je pořád stejně masochistická. Zombie sice trochu zpomalili, zato bossové jsou snad ještě těžší. Jsou opravdu nároční. Zničit je bez ztráty kytičky chce hodně cviku a trpělivosti. I když to asi do velké míry závisí na tom, jak se poperete s ovládáním. To, že musíte do tří zombií během krátké chvíle vystřílet 12 ran šestiraňákem, je ale fakt.

Zachraňujete více lidí a bonusy je stále těžké získat. Opět je dobré míti parťáka. Dvojka The House of the Dead prošla jen mírnou evolucí. Vylepšení jsou ale příjemné a hra se hraje líp. Možná by se to na počítačí hrálo líp s myší. Arkádové automaty už jsou dneska opravdu muzeum.

Pro: nebliká jako první díl, vylepšené nabíjení, vylepšená grafika

Proti: pořád nic moc nabíjení, masochistická obtížnost (arcade), zelená krev

+4+4 / 0