Nejlépe hodnocené komentáře

Golden Axe patří mezi hry které jsem v dobách MS-DOSu hrál mnohokrát. Velice často jsme hrály s kamarádem ve dvou a vždy to byla skvělá zábava. Hra je poměrně krátká, ale celkem náročná. Zabralo nám dost pokusů, než jsme ji pokořily, ale poté jsme ji dohrávaly pravidelně. Sám jsem se ke hře vrátil v roce 2016 a dohrál nejen DOS verzi, ale na emulátoru i původní arkádovou. Teď jsem ale hru dohrál v Arcade Hrách v Červeném Újezdu na reálném automatu. Díky tomu jsem se konečně rozhoupal ke komentáři. Začnu samotným kabinetem, který bohužel není originál, ale jde o univerzální automat OK Baby. Automat je nízko, takže se u něj sedí. Bohužel sklon displeje není v kombinaci s osvětlením ideální, dochází k nepříjemným odleskům. Je to samozřejmě škoda, ale Golden Axe patří mezi nejraritnější známé automaty.

Hratelnost je samozřejmě i tak perfektní. Hra je neuvěřitelně zábavná i když jí člověk dobře zná. Povedení nepřátelé a skvělá grafika je doplněna i o výborné zvuky, které ale v herně bohužel narušuje hromada lidí a dalších automatů. To ale vyvolává nostalgické vzpomínky na maringotky a přidává tak na unikátní atmosféře. Hrál jsem samozřejmě za oblíbeného trpaslíka. Navzdory slabší magii je hra s touto postavou nejsnazší. Postavy se liší herním stylem i magií. Vždy mě hodně bavilo srážet nepřátele z různých tvorů a strojů a pak na ně sám nasednout. "Gold", jak jsme hře kdysi říkaly, je prostě skvělá hra kterou doporučuji zkusit ať už na automatu nebo na DOSu.

Tento díl "Zlaté sekery" jsem hrál poprvé až nyní. Na rozdíl od hodně hrané jedničky a alespoň několikrát zkoušené dvojky a trojky vyšel pouze pro automaty. V kůži jednoho ze čtyř hrdinů je nutné zastavit známého padoucha Death Addera, tentokrát snad naposledy. Jediný starý známý mezi hrdiny je trpaslík, který ale tentokrát sám nebojuje, pouze se veze na zádech obra. Nepřátelé jsou mix starých známých s několika novými kousky. Nezajímavější jsou tvorové k osedlání. Nová je možnost naložit na tvory různé katapulty a balisty. Překvapivé je kouzlo elfa Trixe, které není útočné ale léčivé. Hratelnost je stejná jako u ostatních dílů. Jednou z mála novinek je přítomnost rozcestí, což považuji za fajn nápad. Aby člověk viděl všechny lokace musí hru projít vícekrát - skvělá motivace a příležitost vyzkoušet více postav. Hra se mi zdála výrazně delší než jednička. Finále je patřičně epické a tentokrát i trochu dojemné (neberu v úvahu závěrečnou animaci - oslavu všech postav včetně nepřátel).

Grafika je o něco lepší a trochu se změnil i její styl. Technicky je hra dál, zlepšila se plynulost, ovladatelnost i detekce kolizí. Zvuková stránka je kvalitnější, ale hudba je zajímavější u prvního dílu. Obtížnost je o něco vyšší. V Červeném Újezdu je hra k dispozici v univerzálním OK Baby kabinetu - platí tak vše co jsem napsal do komentáře k jedničce. Ovšem nejvíce zamrzí to, že originální kabinet umožňuje hraní až čtyř postav najednou. Jde o povedené pokračování slavné série a je škoda, že Revenge of Death Adder nebyl vydán na domácí platformy. Mnoho hráčů tak nemělo možnost hru poznat a to je rozhodně škoda.

Hry ovládané světelnou pistolí mám rád, je to zase něco trochu jiného. Navíc dinosauři a Jurský park patří mezi má oblíbená témata. Při návštěvě v Červeném újezdu jsme tak nemohly vynechat krásně velký kabinet na sezení pro dva s rail-shooter arkádou Lost World. Hra není zrovna nejjednodušší (díky bohu za neomezené continue zdarma) a přesto bylo nejtěžší se ke hře vůbec dostat. Automat byl neustále obsazený, skoro se na něj stály fronty. Technicky je hra na svou dobu úžasná. Využívá tehdy nový Sega Model 3 a běží tak v 60 snímcích za vteřinu. Pistole jsou dostatečně přesné a jediný problém je jako obvykle nabíjení. Sice stačí namířit pistoli mimo obrazovku, ale i tak to při hraní ruší. Škoda že není k dispozici vylepšená Special edice, která má pohyblivé sedačky a při řevu Rexe na hráče fouká vzduch(plus větší obrazovka a děj podobnější filmu).

Samotný příběh je celkem nezajímavý. V roli dvou lovců musíte najít Iana Malcolma a Sarah Hardingovou a utéci z ostrova. Během toho navštívíte několik filmových lokací a postřílíte absurdní množství dinosaurů. Na příběhu je vidět, že autoři měli k dispozici pouze původní scénář k filmu. Výhodou jsou jejich originální nápady. Na hře jsou nejtěžší souboje s bosy, obzvláště pozdější fáze je problém ustřílet. Dinosaurů je celkem 14 druhů a jejich zpracování je opravdu pěkné. Několik z nich se ve filmu nevyskytuje. Velice mě potěšil souboj s Carnotaurem, který ve filmu není. Scéna vychází z knihy a stejně jako tam má Carnotaurus maskovací schopnosti. Fanoušek románů Michaela Crichtona ve mě zajásal. Během hry je možné zachránit před dinosaury několik lidí, podobně jako v House of the Dead. Celkově hru považuji za jednu z nejpovedenějších ve svém žánru a rozhodně ji doporučuji vyzkoušet.

První shoot 'em up od Konami je překvapivě originální záležitost. Základ je samozřejmě klasický, vaše raketka neustále letí, v tomto případě zleva doprava, a likviduje vzlétající nebo pozemní cíle. Hra je rozdělena do šesti oblastí a právě jejich odlišnost je na Scramble to zajímavé. Ve druhé části jsou hlavní překážkou rychle se pohybující UFO, ve třetí se zase vyhýbáte přilétajícím ohnivým koulím. Čtvrtá oblast je návratem ke klasice, ale s mnohem omezenějším prostorem. Předposlední úsek je pouze o průletu úzkým a klikatým prostorem a na závěr je třeba zničit nepřátelskou základnu. Během celé hry je také nutné hlídat stav paliva, které se doplňuje sestřelováním speciálních nádrží na povrchu.

Zbraně máte k dispozici dvě. Kanón na střelbu před sebe a bomby pro likvidaci cílů na povrchu. Čistý průchod hrou nezabere ani deset minut, jde opravdu o extrémně krátkou záležitost. Ale nějakou dobu trvá jednotlivé části zvládnout a navíc se po dohrání přesunete opět na začátek. Cílem je získat co nejvíce bodů, což bylo u automatů běžné. V kolekci Anniversary Collection Arcade Classics jsou na body také navázány achievementy, takže herní doba může být mnohem delší. Hru jsem se asi půl hodiny učil a během další viděl úspěšný konec. Ale získat byť ten nejméně bodovaný achievement zabralo více než další dvě hodiny a rozhodně by to bylo více, kdyby v této verzi nebylo možné ukládat. Je z toho ale vidět, že mě hra docela bavila, i když o vyšší skóre se už pokoušet nebudu. Na jeden průchod je obtížnost na automatovku překvapivě rozumná. Celkově jde o příjemné překvapení a i dnes pěkně hratelnou záležitost.

Tuto hru je velmi snadné popsat jako beat 'em up ze světa Dungeons & Dragons od Capcomu. Opravdu sděluje vše podstatné, z jakého je hra prostředí, jaký žánr a autory, kteří podobné hry opravdu skvěle zvládají. A platí to i v tomto případě. Zasazení do klasického fantasy D&D světa Mystara přináší známé nepřátele a na tento žánr slušný příběh. Hra je rozdělena do deseti etap, ale na čtyřech místech nabízí výběr cesty. V jednom případě dokonce ze tří možností, ale osobně jsem nakonec hrál komplet jen dvakrát. Na začátku je možné vybrat jednu ze čtyř postav - bojovník, klerik, trpaslík a elf. Hraní je dostatečně odlišné jak v základním boji, tak v možnostech využití magie a předmětů. Hraní ve čtyřech musí být díky kombinování schopností naprosto super.

Během hry získávají postavy zkušenosti za boj, dokončení jednotlivých částí i sběr předmětů. Kvůli zkušenostem i předmětům se vyplatí procházet drobné odbočky v jednotlivých etapách, ale občas je odměna menší než odpor nepřátel. Postavy tak postupně zesilují a především získávají vyšší maximální život. Na první kompletní průchod jsem po vzoru Golden Axe zvolil trpaslíka a dokončení stálo dost kreditů. Druhá volba padla na bojovníka, za kterého se mi nakonec hrálo mnohem lépe, především díky delšímu dosahu. Hra je ze světa Dungeons & Dragons a při správném postupu potkáte více než jednoho draka. Grafika je povedená, hraní je naprosto plynulé a některé lokace působí vážně skvěle. Celkově mi vše nejvíce připomínalo Knights of the Round, také od Capcomu. Pokud máte rádi beat 'em upy, tak Tower od Doom určitě nevynechávejte. Jsem zvědavý na novinky v pokračování.

Earth Defense Force je pro mě málo známá shoot'em up, kterou jsem si špatně spojoval se stejnojmennou sérií 3rd person akcí. Ale k samotné hře. Ta není vůbec špatná. V šestici celkem klasických úrovních se musíte prostřílet hromadou protivníků a na konci obtížnějším bossem. Základní výběr hlavní zbraně lze po každé úrovni měnit a využít tak jejich silné stránky. V každé úrovni se totiž hodí něco jiného a ačkoliv lze hru dokončit určitě jakkoliv, tak volba správné strategie může vítězství usnadnit. Obtížnost sice není extrémní, ale stále jde o klasickou arkádu, takže rozhodně není lehká.

Dobrá je i mechanika změny formace, která určuje jak je vaše palba koncentrovaná nebo naopak plošnější. Jinak od hry dostanete to, co od běžného zástupce žánru lze očekávat. Grafika i zvuky jsou slušné, ovládání responzivní. Nejvíce tak potěší mechaniky zbraní a slušná různorodost nepřátel. Pokud ale máte žánr shoot'em up rádi, tak E.D.F.: Earth Defense Force určitě stojí za zahrání.

Po nějaké době jsem dostal chuť na beat 'em up, ale nechtěl jsem rozehrávat další sérii. Volba nakonec padla na Knights of the Round a to je rozhodně dobře. Hra je opravdu povedená. Tři různé postavy, které jsou dostatečně, ale ne příliš, odlišné. Postavy získávají zkušenosti a jsou tak stále silnější. Super je, že se vylepšování projevuje i vizuálně na postavách lepšími zbraněmi a brněním. Zesilují samozřejmě i nepřátelé. Skvěle je také nastavená obtížnost, problém nastal vždy až u bosse. U každého je klasicky třeba nejprve vypozorovat chování. Grafika je super, vše se skvěle hýbe. Příběh o porážce zlého krále Garibaldiho je zasazen do období krále Artuše, za kterého je také možné hrát. Kromě Artuše je k dispozici ještě Lancelot a Perceval. Arkádovou verzi jsem nakonec prošel za dvě různé postavy, Artuše a Lancelota. Jeden průchod zabere něco přes hodinu.

Ač to nebylo v plánu, vyzkoušel jsem nakonec i verzi pro SNES. Jde o překvapivě věrnou konverzi, i grafika je velice dobrá. Jedinou nevýhodou je tak nižší rychlost a tím i tempo hry. Obtížnost mi díky tomu přišla trochu vyšší. Asi by to ani nevadilo, kdybych neměnil verzi bez nějaké pauzy. Po měsíci bych si to možná ani neuvědomil. Část hry jsme prošli i ve dvou hráčích, doporučuji. Arkádová verze dokonce umožňuje hru až ve třech. Celkově jde o skvělou hru, kterou mohu bez váhání doporučit. A ano, na hru jsou si vzpomněl i díky nedávnému hraní Final Fantasy VII.

Skvělá hra na automaty a ještě z mého oblíbeného světa. Mám rád hry z automatů už jen kvůli těm vzpomínkám na maringotky :-). I později když jsem měl doma počítač, tak arkády byly něco extra už jen pro tu grafiku a rychlost. Bohužel nebylo možné si je pořádně užít a tak si to vynahrazuji až v poslední době. AvP je pro mě srdcovka, mám moc rád universum Vetřelců a hra je i bezvadně hratelná. Akce plynule odsýpá a obtížnost není ani v dnešní době přemrštěná. Grafika i dnes vypadá výtečně.

Dnes jsem poprvé dohrál hru bez ukládání (savestatů) a je to opravdu jiný zážitek. Ta časová investice za to stojí, pocit je mnohem blíže hraní originálu i když jde o emulaci. Na výběr jsou čtyři postavy, ale hra za predátora je asi nejefektivnější. Rád hraji také za poručíka Linn Kurosawu, která se objevuje i v jiných hrách od Capcomu (Street Fighter). Během hry postupně bojujete proti vetřelcům, lidem i predátorům, ať už hrajete za jakoukoli postavu. Výhodou je, že i za predátore je možné používat lidské střelné zbraně, což některé části trochu zjednoduší. Souboje s bossy jsou zážitek jako v mnoha podobných arkádách. Hru rozhodně doporučuji alespoň zkusit.

Další automatová mlátička dohrána. Svět Punishera moc neznám a postava nepatří zrovna mezi mé oblíbené. Nemohu tedy posoudit nakolik se hra drží předlohy. Na rozdíl od jiných automatovek jsem Punishera nikdy dříve nehrál a tak hodnotím bez vzpomínkové zátěže. Hra je dobře udělaná, má příjemné tempo a výtečné technické zpracování. Dobře se hodí také hudba. Nepřátelé jsou variabilní a na jejich likvidaci je dostatek různých zbraní.

Při hraní jsem se dobře bavil, ale proti špičkám žánru tomu něco chybí. Možná je to prostředím, které mě úplně nezaujalo. Potěšila možnost hrát za Nicka Furyho. Také souboje s bossy jsou fajn i když obtížné. Celkově jde o povedený kousek, kterému k dokonalosti něco schází, ale i tak dokáže dobře zabavit. Pokud máte rádi Punishera, přičtěte si 10%.

Během návštěvy Muzea her jsem narazil na automat se střílečkou podle slavné filmové předlohy - Aliens. Jde o klasickou arkádovou akci své doby a nejprve jsem plánoval pouze krátkou zastávku. Nakonec jsem ale hru dohrál, je totiž překvapivě chytlavá. Hra kombinuje nově vymyšlené úseky s částmi, které jako by vypadly z filmového plátna. A právě ty filmové části jsou nejzábavnější. Kolonii LV-429 prozkoumáte z i z jiných úhlů než jen při pohybu zleva doprava. Některé obrazovky umístí obraz za záda hlavní hrdinky, někdy je třeba brání obrněný transportér. Během hraní je nutné pokosit hromady nepřátel a i zde si autoři přimysleli řadu nových druhů Vetřelců. Proti tomu v zásadě nic nemám, ale barevně se mohli držet více při zemi. Přece jen je boj proti růžovým a fialovým druhům zvláštní.

Jinak je grafické zpracování celkem slušné a zvláště pozadí se povedla. Hratelnost odpovídá žánru a ničím zvláštním nezaujme. Obtížnost je rozhodně vyšší, ale věřím, že při delším tréninku by se hra dala dohrát slušně. Takhle jsem jen rád, že nebylo potřeba házet do automatu dvoukoruny. Zbraně jsou mimo základní pulzní pušky třeba plamenomet nebo raketomet, ale s některými se hrálo i hůř než s klasikou. Samotný automat byl bohužel jeden z univerzálů, což je škoda protože originál vypadá pěkně. Pro fanoušky filmu hra rozhodně za zahrání stojí, jde o jedno z povedených zpracování předlohy a v roce 1990 asi nejlepší herní verzi Vetřelců. Nejlepšími Vetřelci na arkádě ale stále zůstává Alien vs. Predator.

Capcom za roky své existence vytvořil mnoho beat 'em up her. Většina z nich si udržuje slušnou kvalitu, ale nejvíce mě překvapuje, jak často přicházejí s nějakou inovací. Ačkoliv se Captain Commando odehrává ve stejném městě jako Final Fight, posouváme se z roku 1989 do roku 2026. Prostředí je tak plné sci-fi prvků a s tím souvisí první změna a to možnost osedlat si několik "mechů". Funguje to podobně jako v Golden Axe, nejdříve vykopat protivníka a pak jeho stroj obrátit proti němu.

Klasicky lze sebrat několik druhů zbraní, tentokrát střelných. Jde o velkou pomoc a zábavně zpracovanou, ovšem omezenou limitovaným počtem výstřelů. Do boje se může vrhnout jedna ze čtyř postav, samozřejmě včetně samotného kapitána. Rozdíly jsou tradiční, největší zábava je zkoušení speciálních schopností. Nejvíce jsem hrál za univerzálního Captain Commando a rychlého Ginzu.

Hra obsahuje devět částí, ale díky jejich krátkosti je spíše o něco menší. Jednotlivá prostředí jsou ale velmi různorodá a pěkně zpracovaná. Obtížnost je v rámci žánru také spíše nižší a to platí i pro většinu bossů. Captain Commando podporuje kooperaci až čtyř hráčů, což může být hodně fajn. Ve výsledku jde opět o skvělou hru, která rozhodně stojí za zahrání. Nakoukl jsem i do mangy podle hry a nemuselo by to být špatné.

Tuhle hru si pamatuji z odpoledních seancí na kamarádově Commodore 64 a po dlouhé době jsem si ji chtěl připomenout. Renegade je jednou z první her žánru beat 'em up, který také pomohla mnoha prvky definovat. Představila dnes pro žánr typické prvky jako volný pohyb po obrazovce ve všech směrech, některé druhy útoků a dorážek, styl ovládání a dnes tradiční téma pouličních rvaček. Hratelnost sice ještě není tak vypiplaná jako v Double Dragon nebo Streets of Rage, ale je dostatečně zajímavá a chytlavá. Možností útoku je dost (chytání, s rozběhem...) a nepřátelé jsou také variabilní a představují slušnou výzvu, minimálně v originální arkádové verzi. Hra je rozdělena do pěti částí, každá v jiném prostředí. Délka tedy není hlavní předností, ale naučit se jednotlivé části a taktiky na různé protivníky chvíli trvá. Úspěšný průchod je otázkou zhruba půl hodiny, přesto jsem s hrou strávil minimálně 7 hodin. Důvodem je mimo neúspěšných pokusů i dohrání dvou verzí.

Začal jsem totiž nejstarší originální japonskou Nekketsu Kouha Kunio-kun, která je první dílem rozsáhlé série Kunio-kun (na západě River City). V té jako středoškolák Kunio bráníte svého gangy šikanovaného spolužáka. Západní verze Renegade ovšem představuje příběh o záchraně dívky z rukou mafiánského bosse. Změn se dočkalo i některé prostředí a grafika. Renegade také stojí na začátku vlastní, čistě západní, třídílné série. Herně jsem žádné rozdíly nezaznamenal, ale už kvůli animacím stojí za zahrání obě verze. V každém případě jde o zásadní hru žánru a povedenou i zábavnou záležitost. K hraní bych doporučil klidně obě verze nebo tu, na kterou hodláte navázat dalšími díly.

Robocop je klasická arkáda podle stejnojmenného filmu, kde s hlavní postavou v plošinovkovém stylu procházíte úrovně a čistíte je od nežádoucích živlů. K jejich likvidaci vám poslouží jak pěsti, tak Robocopova neodmyslitelná pistole, pro kterou je možné nalézt několik dočasných vylepšení. Jako bosse na konci levelu často potkáte varianty známého ED 209 (schody u toho bohužel nejsou). Hra obsahuje sedm úrovní, občas proložených cvičnou střelbou s ikonickým zaměřováním. Vše je hezky inspirováno filmem, od kulis až po hudbu. Celkově jde o sice ničím výjimečnou, ale slušnou akční hru.

Jak bylo v té době zvykem, i Robocop se dočkal portů na domácí konzole a počítače. Ty lze podle věrnosti předloze rozdělit na tři skupiny. Nejvěrnější jsou porty pro Amigu, Atari ST, DOS a Apple II, které obsahují téměř nezměněné úrovně. Amiga i Atari ST verze jsou docela povedené, jen mají slabší grafiku a trochu pomalejší tempo. Dokonce obsahují nějaké drobné novinky, například minihru s porovnáváním tváří. Hrát bych doporučil spíše Amiga verzi, protože má lepší hudbu.

Apple II má opravdu mizerné technické provedení. Grafika za moc nestojí a, nepřekvapivě vzhledem k výkonu, nemá plynulý scrolling. Nečekejte ani hudbu a zvuky také stojí sotva za zmínku. Rozhodně nejhorší verze. DOS se dočkal dvou verzí, ale mezi věrnější porty patří ta s EGA grafikou. Port se sice nemůže rovnat třeba s Atari, ale není úplně špatný. Grafika je ale nejen slabší, ale i hodně upravená, především design protivníků.

Druhou skupinou s odlišnými úrovněmi a některými mechanikami jsou verze pro Commodore 64, ZX Spectrum, MSX, Amstrad CPC, GameBoy a DOS v CGA. Obsahují pět jiných levelů, i když založených na originálu. Na konci nejsou boje s bossy, ale následují různé speciální části - záchrana rukojmích, identifikace nebo boj s ED 209. Nejlépe se mi hrála verze pro GameBoy, která je moc povedená a to včetně hudby. Jedinou nevýhodou je černobílá grafika. CPC má pěkné barvy, ale trochu topornější hratelnost. C64 se hraje dobře, ale zase je vybledlejší. ZX Spectrum a MSX jsou graficky slabší, ale jinak dobré. Druhá DOS verze tentokrát s CGA je také druhá nejhorší verze Robocopa celkově. Vy výsledku jsou tyto "8-bitové" varianty zajímavé a rozhodně stojí za vyzkoušení alespoň jedna.

Poslední jsou výrazně odlišné verze na NES a TRS-80 CoCo. Na Nintendu nijak nepřekvapí slušné tempo a ovládání, i docela grafika (jen samotný Robocop je trochu divný). Nové úrovně jsou zajímavé a to hlavně díky novým funkcím. Třeba taková termovize, který odhalí zničitelné zdi. Drobnost, ale příjemné osvěžení. Škoda méně autentické střelecké minihry. Verze pro CoCo je stejná, jen s horší grafikou a zvukem.

Kromě arkády jsem dohrál do konce jen GameBoy a NES verze, u ostatních jsem vždy zkoušel cca jedenu až dvě úrovně. Pokud vás Robocop zaujal, tak doporučuji dát šanci arkádě a NESu.

Na Line of Fire jsme narazily náhodou. Nenápadný kabinet s dvěma napevno přidělanými zbraněmi a vojenským motivem(verze ke stání). Vzhledem k momentální obsazenosti žádaných her jsme se pustily do hraní. No a vzhledem k zábavnosti jsme to dotáhly do zdárného konce. Příběh o útěku z nepřátelského vojenského tábora a postupná cesta různými prostředími není moc originální. Grafika a stylizace připomínají hru Operation Thunderbolt nebo Operation Wolf, kterou jsem kdysi hrával pod DOSem. Grafika je ale celkem pěkná a povedené jsou i nemizející mrtvoly. Na hře potěší různorodost nepřátel. Nejde jen o různé vojáky, ale i vozidla nebo helikoptéry. K jejich likvidaci slouží mimo kulometů i něco výbušnějšího. Obtížnost je spíše nižší, proti Lost Worldu nebo House of the Dead bych řekl jednoduchá. Osm částí je tak akorát dlouhých aby hra nezačala být stereotypní. Každopádně nás hraní bavilo a Line of Fire jsme neplánovaně dokončily. Šlo o celkem příjemné překvapení a mohu ji tak nakonec rozhodně doporučit. Já se ke hře časem určitě vrátím, protože chci vyzkoušel porty pro domácí počítače.

Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.

Final Fight je prvním dílem jedné z nejznámějších beat 'em up sérií. Na úvod musím přiznat, že je to také jediný díl který jsem dosud hrál, ale zase několikrát. Hru pamatuji jak z automatů tak ZX Spectra a v roce 2018 jsem dohrál originál při návštěvě muzea v Červeném újezdu. Tentokrát došlo na PC verzi vydané v rámci Capcom Beat 'Em Up Bundle, což je emulovaný originál, dostupný jak v anglické tak japonské verzi. Hrál jsem obě a žádné zásadní rozdíly nezpozoroval, jen drobnosti v úvodní animaci.

Hra je klasickou pouliční bitkou za záchranu dívky. Na výběr je ze tří hrdinů, kteří se liší silou a rychlostí. Šest částí hry je zasazeno do prostředí typického pro americké město s protivníky v podobě pouličního gangu. Po druhé a čtvrté části následuje demoliční minihra - jednou je cílem auto, podruhé zavěšená skla. Jde primárně o způsob jak získat více bodů a tím bonusové životy. Hlavním plusem hry je skvělá ovladatelnost a s tím související souboje. Ovládání směru, útok a skok, plus samozřejmě různé kombinace dávají slušné možnosti a vše navíc skvěle poslouchá. Postavy reagují rychle a přesně. K boji lze občas využít i nějaké zbraně jako nůž, meč nebo kus trubky. Na každého protivníka něco platí a hra by se určitě dala naučit na jedno-kreditový průchod. V dnešní době, když do automatu nemizí jedna mince za druhou, už to ale není tak motivující.

Zamrzí, že se lze dostat do situace, ze které se nedá rychle dostat a stojí to velkou část života. Přitom stačí jeden nepovedený úhyb a jste v problémech. Jinak obtížnost odpovídá době a platformě. Verze pro konzole a handheldy mají kvůli omezením méně protivníků a i tak vypadají hůře. Naopak originál je graficky stále pěkný. Hru tak rozhodně doporučuji a určitě nevynechám ani další díly. Final Fight je k dispozici i v rámci Capcom Arcade Stadium, také v emulované verzi. Navíc ale obsahuje režim výzev a možnost přetáčení. Hrál jsem obě verze a volba záleží jen na tom, zda oceníte opakování hry kvůli výzvám.