Nejlépe hodnocené komentáře

Night Slashers je fantastická řežba plná nekonečných gejzírů krve a rozervaných kusů těl. Scream, Bloody, Gore, jak byl řekl nebožtík Chuck. Praskající lebka v žádné jiné hře nevyluzuje tak sladký tón. Anebo mlaskající střeva na podlaze zní uchu líbezněji? Gurmán neví co dřív, a proto kydlí bez přestání. Jako v každé automatovce pracně vytvořený svinčík rychle mizí a není možné si jím dlouze pokochat. O to víc se musí hráč snažit. Óda na radost!

Night Slashers je svým věkem stejný ročník jako druhé díly Final Fight a Streets of Rage, ale dává si je s prstem v nose. Bohužel hra vyšla v době vzrůstající hysterie kolem Mortal Kombat a do Evropy se dostala v nepoživatelné verzi. Ještě na přelomu tisíciletí jsem narazil na automat, kde byla servírovaná zelená krev. Fuj! Copak jsme prasata bez špetky vkusu? Dnes už tento problém řešit netřeba. Před pár lety se totiž na trhu objevila vymazlená předělávka, která se s ničím nepáře a každý si ji může vychutnat v teple vlastního domova. Krvavější a zadarmo. Ber nebo běž blít.

Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Jaro 1999. Republikou stále ještě cloumal sarajevský atentát, k moci se dostala levota a cena za žeton stoupla na bůra. Napravo stál Killer Instinct, nalevo byl Tekken 3. S kámošem jsme stáli mezi nima u automatu s podivnými japonckými klikyháky. Dnes už vím, že to byl Die Hard Arcade, ale tenkrát jsme mu říkali Policajti. On hrál za chlapa, já za babu. Seskok z vrtulníku na balkón a jde se na věc.

Prvních pár otrapů neklade větší odpor. Výtahem sjíždíme do garáže, kde nás zastaví hasičské auto se stříkačkou. Sekerou zkouším odolnost požárnické helmy. Po jedné ráně se rozpadla společně s lebkou. Na hajzlu si poprvé vjedeme do vlasů v souboji o prdící dělo. Protože jsem prohrál, nechávám následně kámoše schválně vydusit pepřákem. Cestou do počítačového centra nás na chodbě přepadli dvě v latexu voháknutý kozatky. Normálně ženský nebiju, ale když jde o život, tak je mlátím rád. Uvnitř už na nás čeká speciální komando vyzbrojené samopaly. Nevěděli, že čekali na smrt a teď už s nepřítomným výrazem čekají na příjezd pohřebního vozu. Frčíme dál. Princezna volá. Postup dál je zablokován a musíme proto volit nebezpečnou cestu po parapetu a šachtou. Nepřátel neubývá, ale my už cítíme, že konečné vítězství je na dosah. Karatista, judista, sumista, samuraj. Japoncké bojové sporty jsou pro smích. Tahle verbež nás nemůže zastavit.

Jak se blížíme do finále, začínají se kolem nás srocovat nevěřícné davy. Někteří trvale opálení přihlížející se snaží zneužít našeho vytržení z reality k vlastnímu obohacení, ale loket mezi žebra je staví do latě. A pak se to stalo. Po úderu golfovou holí utekl hlavní padouch z posledních sil na střechu. Chvíli ještě machroval s katanou, ale záhy zařval naposledy. Dohráno za slabých 25 minut, na jeden žeton a bez ztráty kytičky. Život v potemnělé herně se zastavil, čelisti padly v němý úžas a objevilo se světlo. Najednou nevadilo, že půlka z nich má černý huby. Na chvíli jsme všichni byli jedna ruka.

Die Hard Arcade je první mlátička, která byla plně 3D a v boji využívala interakci a zničitelnost okolního prostředí. Z ran a kopů je možné vytvořit několik desítek komb a chytaček. Přestože šlo v roce 1996 o revoluční počin měnící zažité pořádky, tak se světová revoluce nekonala. Na konci devadesátých let už byla největší sláva arkádových mlátiček nenávratně pryč a žánr bojovek se začal čím dál více orientovat do frenetických akcí z třetího pohledu. O dva roky později sice ještě vyšlo povedené pokračování Dynamite Cop, ale pak nastal konec. Die Hard Arcade se i po dvaceti letech skvěle hraje a nemá konkurenci.