Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Dishonored

85

Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PC 100
Upřímně, nevím jak začít psát tenhle komentář. "BYLO TO BOŽÍ" by odradilo většinu rozumných lidí a výkřiky typu "DEUS EX NOVÉHO DESETILETÍ" bych si vysloužil leda tak zapálený krucifix přede dveřmi. Přesto mi dovolte, abych po delší době napsal velmi detailní komentář.

Hned na začátek je třeba zmínit, že hra mi sedla nejvyšší možnou měrou. Jako kdyby si tvůrci řekli: "Hele, chlapi, Walome je pořád nasranej z těch dnešních her, co udělat hru přesně podle jeho představ?"
Skutečně tak učinili. A došlo to tak daleko, že detaily příběhu jsem odhadl téměř přesně, včetně závěru.
Takže je snad jasné, že mé absolutní hodnocení je dáno osobním vkusem, který jsem si za dlouhá léta vytvořil. Nebojím se říct, že tahle hra mi sedla ještě více, než hra, kterou jsem donedávna považoval za nepřekonatelnou - Deus Ex.
Umím si představit, že Dishonored pro dnešní náctileté nastaví laťku stejně vysoko, jako to udělal Deus Ex v mém případě. Protože Zneuctěný má v sobě prvky, které v produkci za posledních pět šest let byly absolutně neviděné.

Začněme prkotinou, která vůbec nijak neovlivňuje hratelnost - lze zabít/zranit všechny NPC. A to i ty příběhově podstatné. Samozřejmě hra vzápětí skončí a je nutný load, ale vzpomeňme si, kdy naposledy jsme mohli zabít naše herní společníky? Už je to hodně dlouho. Většinou se to v dnešních hrách řeší tak, že kulky postavou projdou, nebo mají NPC nekonečno životů a kvílejí hlášky typu "dávej bacha, kam střílíš!".

A taková je celá hra. Navrací principy, které v minulosti byly naprosto běžné (a funkční), ale dnes se od nich upouští. V tomto případě, aby hráč náhodou NPC netrefil a nemusel tak nahrávat pozici.

Jeden z dalších prvků, který dělá hratelnost zábavnou a ucelenou, je absence cutscén. Ano, věřte tomu, nebo ne, ale ve hře není ani jedna. Zaprvé se vše odehrává z pohledu první osoby a cutscény jsou tak šikovně zamaskovány za situace, které váš hrdina prožívá (např. objetí Emily na začátku hry), ale mnohem podstatnější je, že vás tato neovladatelná scénka postihne jen v úvodu, kde jste stejně blokováni kouzlem, takže byste nemohli do situace nijak zasáhnout.
Hra tedy běží plynule, bez nutnosti koukat na jakékoli filmečky či naskriptované scénky - jistě, skripty tam jsou, ale do všech můžete vejít a ovlivnit je.

Dalším velkým plusem je absence wow efektů - není tu ani jeden. Ani jedno laciné pozlátko, kdy byste utíkali z hořící budovy nebo se pod vámi bortil barák, žádná vybuchující atomovka, prostě nic. Jen poctivá práce s důrazem na gameplay.
Chybí také jakékoli bossfighty, což hru v mých očích zvedá do nebeských výšin. A o možnosti se jakémukoli zabíjení úplně vyhnout netřeba básnit.

Hratelnost jako taková je vůbec výraznou kapitolou. Zprvu musím všechny upozornit - nečekejte jakýkoli originální prvek. Jediná věc, kterou jsme ještě neviděli, je hejno krys ožírající mrtvolu na kost. Ale jinak budete hrou chodit a vzpomínat na herní legendy. Half Life (první i druhý), Thief, Deus Ex nebo Bioshock. Některým se může vybavit Kingpin, Assassin´s Creed, Call of Cthulhu či Sabotér. Je toho dost, že? Možná vás některá ze zmíněných her nebavila, a teď se bojíte, že vás ani Dishonored bavit nebude.
Uklidním vás - Dishonored vzal všechny tyto hry a vyextrahoval z nich JEN ty úplně nejlepší a nejvychytanější prvky (z Deus Ex si bohužel vzal i umělou inteligenci nepřátel). Vznikl tak neoriginální, leč perfektně fungující slepenec.

Abyste nenabyli dojmu, že Dishonored jen kopíruje jiné hry, musím zmínit geniální svět, který je vytvořen od píky, včetně vlastních názvů měsíců (v češtině zní poetičtěji než v originále - no posuďte sami, dešten vs. month of rain) a technologií (velrybí tuk místo nafty, proč ne). Uzdravovací lektvar a lektvar na doplnění vitality mají jména podle svých vynálezců, se kterými se ve hře skutečně seznámíte. Vlastně potkáte spoustu postav, jejichž jména se míhají v názvech fabrik či na plakátech v ulicích.
Magie je v tomto světě zastoupena naprosto minimálně. Vlastně ji momentálně ovládáte jen vy a ještě jeden šmudla a jeho nohsledi.
Toho, čeho jsem se hodně bál, byl Outsider/Cizinec - magická postava, polobůh, který vám propůjčilo část svých schopností. Občas se vám zjeví a funguje jako Deus Ex Machina, ale řekl bych, že se to tvůrci ani nesnažili zakrýt. Naštěstí je tento prvek velice decentní. Spíše jen shrnuje, co jste udělali a neudělali, a vnáší do hry příjemný filosofický prvek.

Ruku v ruce se světem jde atmosféra města. Dunwall přímo smrdí rybama. Lodě vlečou mrtvé velryby, velrybím tukem jsou potřísněné silnice i zdi, ve spížích leží sardinky nebo úhoři s aspiku (už jen z toho nápadu se mi zvedá žaludek). Do toho všude běhají krysy, ať už v agresivních hejnech nebo jednotlivě. V téhle hře opravdu zabijete stovky krys.
Zákoutími se potácí lidé, ze kterých mor udělal nemyslící zombie, a do toho všeho hlídají ulice strážní nebo se jimi potloukají nepřátelské živly (se kterými se dá občas i prohodit pár slov).

Jako poslední zmíním příběh. Příběh je vystavěn perfektně. Na začátku získáte nějaký dojem, abyste postupem času zjistili, že je vše jinak. Různé NPC se do příběhu více či méně zapojí a skvělé je, že nefungují jen jako hybatelé vaší dějové linky, ale prožívají vlastní vývoj. Hráče, kterému je přes dvacet a má něco nahráno, načteno a nakoukáno, děj nepřekvapí - ať už se jedná o hlavní linku či zákulisní čachry. Ale věřím, že pro spoustu pařanů může být Dishonored tou hrou, která je (mj. právě díky scénáři) přikove k monitoru a nepustí.

Úplně si umím představit nějakého mladého hráče, jak z tohoto mixu žánrů bude úplně paf. A pak o ní bude básnit léta a léta. A až se dotyčný dostane na DH.cz a pojede na DH sraz a j.calling.2bad se ho zeptá "Jaká je tvoje best game ever?", (tak, jako se ptal letos) tento hráč bez přemýšlení vyhrkne "Dishonored" a po zádech mu přejede slabé mrazení. Stejné mrazení, které mnou projíždí právě teď.

Pro: zcela nová značka a nový propracovaný svět; příběh; NPC postavy; možnost skutečně zasáhnout do osudů postav; zábavný gameplay; absence cutscén a autohealu; dokonalá ukázka řemesla; různé možnosti hraní; překlad

Proti: mizerná umělá inteligence (opět tu máme strážné, kteří vidí dvoumetrového chlapa a myslí si, že je to krysa... ačkoli, těžko se mu divit, když je jich tam tolik :) )

+87+87 / 0
  • PC 95
Half-life se potkalo s Bioshockem, skočil do toho Thief s komplexem Altaira a rozpoutalo se vražedný peklo, kde slovo stealth (jakožto herní žánr) konečně dosahuje svýho plnýho významu.

A třebaže já osobně stealth akcím moc neholduju, tahle mě chytla jako žádná jiná. Ona to totiž neni žádná prdel a dostat se tam kam potřebujete, aniž byste museli někoho zabít, je vskutku velká výzva. A to i proto, že máte hned několik možných způsobů, jak misi (potažmo celou hru) dohrát. Jednak existují vždy alespoň čtyři varianty jak se kam dostat a jednak máte k dispozici externí úkoly, díky kterým můžete misi splnit vždy jinak. Hru tak můžete dohrát za trestuhodných pět hodin (jste-li pitomci a jdete jenom za hlavním úkolem) a nebo taky za osm a více (chcete-li si hru vychutnat se vším všudy). (je to docela těžká záležitost, přestanete-li se plížit, stačí kulka dvě a je po vás)

A protože jste ultimátním assassinem dali vám tvůrci celou řadu schopností (např. teleportace, posednutí), který parádně spestřujou hraní a vlastně jsou důležitým prvkem k postupu hrou (ač jsem je používal minimálně).

Příběhově je Dishonored záležitost sice dost jednoduchá, ale forma, kterou je nám příběh prezentován povznáší celou hru o dvě úrovně výš. Vše probíhá skrze město ubíjející mor, korupci, intriky, ale i zvrhlost a brutalitu. A že jsem zmínil město ubíjející mor, musím taky zmínit parádně navržený lokace, kde všechno má hlavu a patu, všechno graficky krásně vypadá, nic nepůsobí uměle, každá lokalita má svojí specifickou atmosféru a všechno si musíte hledat sami (neni to jako AC že máte do oka mlátící úchyty na každym metru). Co mi hru lehce kazilo byla někdy strašná tupost nepřátel, kdy jsem se proplížil doslova před nosem několika stráží, ale to není nic oproti tomu, že když necháte někde ležet mrtvolu, je jim to většinou srdečně jedno (jejich hlídací psi jsou snad chytřejší než oni).

Jako asi každá hra, má i tahle svoje chyby, jsou ale natolik zanedbatelný, že člověka nerozhodí. Dishonored je pro mě za poslední dlouhou dobu suverénně největším herním zážitkem. Po více než roce jsem totiž měl opět pocit, že tu hru vážně hraju.

Pro: zvrhlost, korupce, intriky, mor, brutalita, steampunk, grafika, zvuk, atmosféra, prostředí, více způsobů jak plnit misi

Proti: tupost nepřítel, těch cca osm hodin bylo málo (což je ale moje chyba)

+39+39 / 0
  • PC 95
"Warning: Corvo Attano, formerly Royal Protector and the assassin who murdered our fair Empress, has escaped his cell. All personnel are required to participate in the search. Coldridge is now under lockdown. The fugitive is considered extremely dangerous."

Nová značka, hodiny kráľovskej zábavy, prepracovaný svet plný veľrybieho oleja, jedinečná grafická štylizácia, veľké úrovne plné možností ako (ne)likvidovať nepriateľov, hráčove rozhodnutia a naozajstné ovplyvňovanie deja.

To všetko a ešte viac je Dishonored, hra pri ktorej názve mám stále príjemné zimomriavky.

Nahral som v nej 33 hodín, snažil som sa nezabíjať a hrať to všetko pekne nepozorovane. Občas som pravdaže neodolal, to tiché vraždenie má Dishonored až príliš zábavné :) Páčili sa mi schopnosti postavy, veľmi som bol spokojný aj s príbehom. Áno, je jednoduchý, ale o to viac zrozumiteľnejší, jasnejší a ja to mám takto rád. Bavili ma rozsiahle úrovne, plné skrytých predmetov dôležitých pre nové schopnosti a tak som ich bol nútený hľadať, ak som ich chcel vidieť v akcii. Úrovne sú plné zaujímavých NPC, ešte zaujímavejších rozhovorov (úplne všetko čo sa dalo som si s radosťou vypočul, prečítal, prehľadával...), plné rozhodnutí zmeniť niektoré udalosti (pištolnícky súboj!) a ja som bol z toho všetkého náramne nadšený. Musel som dávať pozor aj na omráčených nepriateľov, musel som ich schovávať naozaj s rozumom, jednoducho pohodených ich mohli nájsť stráže, mohli ich zožrať krysy alebo ak ste ich hodili do vody, tak sa utopili (v hrách to nie je až taká samozrejmosť ako by sa mohlo zdať).

Jediná vec, ktorá mi vadila a bráni mi dať absolútne hodnotenie sú pľuvajúce kapusty (zelí). Neviem kto tých nepriateľov vymyslel, čí to bol nápad, ale takú poriadne kapustovú by som mu za to prdol do ksichtu.

I remember a fish market that used to be around here. All that's left are the flies.


Inak sa mi na hre páčilo absolútne všetko a bol som maximálne spokojný. Dishonored (úch) je hra, na ktorú nikdy nezabudnem, Dishonored (úúch) je jeden z najlepších herných zážitkov, Dishonored (úúúch) je hra, pri ktorej názve mám neustále príjemné zimomriavky a priblblý uspokojený úsmev. Dishonored...úúúúch, brrrrrr :D

Pro: Nová značka, grafická štylizácia, príbeh, prepracovaný svet, bohaté možnosti, ovpyvňovanie deja a osudov postáv, hudba, proste VŠETKO až na...

Proti: ...pľuvajúce kapusty a sem tam umelú inteligenciu

+33+33 / 0
  • PC 90
Hned od prvního zhlédnutí traileru se pro mě stal Dishonored nejočekávanější hrou roku, hltal jsem každé nové info a věděl, že hned jak bude k dostání, musím si ji zahrát. Málem byly mé plány překaženy nulovou podporou Xpček, na nichž stále ještě jedu. Naštěstí na nich jde hra bez problémů spustit a ani jednou mi nespadla.

Dishonored je přesně ten žánrový typ hry co mám nejraději. Je na vás jakým stylem budete hru hrát, tedy jestli zvolíte stealth, tichý způsob procházení misí, nebo se s tím nebudete párat a budete vraždit všechno, co se hýbe. Já samozřejmě hrál hru stealth způsobem, nejlépe tak, aby mě po celou dobu nikdo ani jednou nespatřil. A že to není v některých částech hry jednoduché. Naštěstí máte k dispozici pár kouzel, které vám pomůžou zůstat neviditelnými. Mezi ně patří můj nejoblíbenější mžik, s nímž se v okamžiku přesunete z jednoho místa na druhé, občas se mi ale hodilo i převtělování nebo zastavení času.

Ve hře je celkem devět zajímavých a originálních misí, není jich hodně, ale ani málo (ve Thief: Deadly Shadows jich bylo celkem deset). Mně se nejvíce líbila mise na večírku, kde jste museli zjistit, která ze tří dam je ta, kterou hledáte. Hlavní příběh není nic originálního, místy je i předvídatelný, ale je velice dobře zpracovaný, takže v tomto směru není co vytýkat.

Jediný opravdový problém hry spočívá v mizerné inteligenci nepřátel. Dokonce v 8 let starém Thiefu mi AI přišla o něco málo lepší, i když je to v mnohém podobné. Ve hře z roku 2012 už se prostě očekává posun k lepšímu. Ale vy odstraníte člověka a nikdo si toho nevšimne, to samé se stane, pokud ukradnete nějakou věc. Jenom při vyndání paliva například z elektrické stěny stráže řeknou něco ve smyslu, že asi došlo palivo, ale stejně s tím nic neudělají.

Dishonored je konečně pořádná stealth akce od dob Thiefa 3 (nový Deus Ex jsem nehrál, takže ho nepočítám) a dá se s ní zkrátit čekání na jeho pokračování. Hru sice hodně sráží dolů nedokonalá AI, ale i tak si ji můžu s klidem umístit do svého profilu, jako hru roku 2012, protože si to určitě zaslouží.

Pro: Možnost zvolit si styl hraní, kouzla, originální mise, příběh

Proti: Mizerná inteligence nepřátel

+32+32 / 0
  • PC 90
Tak tohle jsem si náramně užil. Hry z první osoby jsou můj nejoblíbenější žánr a pokud jsou udělané s láskou a úctou ke klasikám, tak s novými iteracemi absolutně nemám problém. Tato hra to dokázala, má nádhernou grafiku a hraje se skvěle. Je výborně optimalizovaná a běží plynule. Ovládání na myši a klávesnici je skvělé, netrpí konzoloidou.

Vizuálně vám hra připomene hlavně City 17 z Half-Life 2 a steampunkovou stylizací BioShock. Už jenom ze zmínění těchto jmen v souvislosti s touto hrou musí být jasné, že jde o něco velkého. A taky že jo. Při hraní jsem měl neustálý pocit, že vývojáři měli skutečně výborně nastudovaný First-Person materiál, což už víceméně předvedli ve svém vynikajícím Dark Messiah a Arx Fatalis. Jenom tady to už není jenom hromada skvělých nápadů a rozhodnutí slepená dohromady, ale stmelená vývojářskou jistotou. Vskutku vymazlené.

Můžete hrát naplno stealth s tím, že vám hra kontroluje, jestli vás za celou misi někdo viděl, nebo jestli jste někoho přímo nebo nepřímo zabili. Lze tak hru projít bez ztráty kytičky, nebo trhat fialky dynamitem, doslova. Po tom, co jsem vyvraždil 95% populace Dunwallu jsem se necítil nejlíp, ale to bylo až napodruhé, "non-canon". :) Je tedy zřetelné, že hra je velmi liberální v tom, jak naložíte s jejími obyvateli. Budete výrazně rozhodovat o osudech svých primárních cílů, buď jim necháte vyříznout jazyk, oholit hlavu a poslat do svých vlastních solných dolů, nebo jim jednoduše propíchnete břicho. Lahůdek je tu dost jako třeba elektrické křeslo, vypálení kacířského symbolu na obličej, unesení tajným milencem, atd. Hra kontroluje míru chaosu, který způsobíte a podle toho vám vybere konec. Budete buď plakat dojetím, nebo s depresí přemítat nad tou hrůzou, co jste provedli.

Hra má příjemný hudební doprovod, nic výrazného (stealth, temné), ale má (z traileru) jednu brutální skladbu: Drunken Whaler, kterou, nepochopitelně, vývojáři nedali do credits. Zvukově je ale hra velmi komplexní a propracovaná.

Kdybych měl mít výhrady, tak jedině k AI, která si nevšimne, že někdo náhle přerušil konverzaci (přiškrcením), ale smysly má jinak velmi vyvinuté. Kdyby se každý strážný pídil po tom, kam mu "odešel" kamarád strážný, tak by se to nedalo vůbec hrát.

DLCčka bohužel ještě nemám koupené, takže nemůžu podat informace. Hra samotná je neuvěřitelně uspokojující počin a nabízí spoustu replayability.

43.0 hrs last two weeks / 43 hrs on record, 50 of 80 (63%) Achievements Earned, Review na Steamu (anj)

Pro: Stealth a soubojový systém, Osudovost, Designové citace klasik First-Person žánru

Proti: AI není nejdůslednější

+28+28 / 0
  • PC 90
Konečně hra pro dospělé, resp. vyspělé hráče – gurmány schopné ocenit skutečnou kvalitu nad povrchnostmi, ohlušujícími „wow“ momenty a lacinými efekty zastírajícími nepropracovanost. Dishonored přistupuje k hráči s respektem, nepodceňuje jeho inteligenci a snaží se mu poskytnout prvotřídní a ojedinělý zážitek, pro který však i samotný hráč musí něco udělat. Ještě pár takových počinů a snad si ze zhýčkané Call of Duty generace vychováme přemýšlející hráče, jako jsme byli my – muži s obřími penisy – generace vychovaná hrami jako Thief, Half-Life a Deus Ex

Dishonored představuje perfektní kompromis mezi otevřeným světem a uvolněnější koridorovou „chodičkou“. Příběh vás uvede do uceleného herního světa, ve kterém navštívíte krysami prolezlé město, morem nasáklé stoky, ale i bohaté (polo)katedrály a honosné věže. Některá místa navštívíte i opakovaně a budete moci zpozorovat, jak je vaše předchozí počínání ovlivnilo. Jak jistě tušíte, genialita hry spočívá v tom, že si nejen můžete vybrat postup, jakým budete hru procházet (střílení vs stealth), ale také, že k vašemu cíli většinou vede více cest. I v otevřeném prostoru máte však vždy jasný úkol a k němu vám bude dopomáhat navigační šipečka (která je zde vítaná ala Bioshock), proto nehrozí, že byste v záplavě možností zabloudili. Mimo hlavní úkoly vás čeká i spousta volitelných odboček, průzkum koutů a hledání magických run, odposlouchávání rozhovorů mezi vojáky obyvateli města, popř. také slídění ve starých knihách a skládání si útržkovitých textů dohromady. Herní svět Dishonored umírá na mor a přesto žije!

Asi nemá cenu zdůrazňovat, že ten pravý požitek ze hry se skrývá pouze ve stealth postupu na (dvě) nejvyšší obtížnost(i). Hratelnost je skvělá, díky magii (blink + bend time) by možnost projít celou hru bez jediné zbytečné vraždy neměla být tabu ani pro méně zběhlé hráče. Nehledejte v tom vědu, jen zapojte mozek a půjde to samo! Ačkoliv grafický engine už má za sebou celých 5 let, v podání Dishonored nepůsobí jeho vrásky nikterak rušivě, je to také proto, že design prostředí vypadá skvěle, propracovaně, ladně a přirozeně.

V konečném zamyšlení není Dishonored tak originální hrou, ona si z ostatních her jen vypůjčuje to nejlepší a dokáže to skvostně skloubit v kompaktní a dokonale funkční celek. Mimo Deus Ex a Thief prvky bych si nějak takhle představoval pokračování Dark Messiah of Might and Magic

HW: Minimum: C2D 2,2 GHZ, 3 GB RAM, GF 315/Ati HD4350 / Doporučeno: C2D 3,2 GHZ, 4 GB RAM, GF GTS 460/Ati 5850
+26+26 / 0
  • PC 95
Co napsat o hře o které už bylo napsáno vše? Asi nic, ale přesto něco napíšu, protože tahle hra si zaslouží každou pozornost.

K Dishonored jsem se dostal asi až po roce od jejího vydání, takže jsem nerozehrával nadopovaný hypem, ale rozumně s čistou hlavou.

První, co mě zaujalo byla rozhodně grafika, i když ne tak grafika, spíš její výtvarný styl, nedokážu to popsat, ale kazdý kdo hrál, ví o čem mluvím. Některé textury by mohly být ostřejší, jinak grafika naprosto parádní. Několikrát se mi stalo, že jsem se v Hound Pits jen tak procházel a koukal na vodní hladinu a západ slunce. Díky výtvarnému stylu se mi do paměti vryla i většina misí, protože povětšinou nejste hozeni do generické městské zástavby, ale pohybujete se po daleko pestřejších místech jako je například obrovský most, záplavová zona, nebo bordel plný kurtizán. Prostě radost pohledět, za tohle rozhodně palec hore.

Další věc a to především důležitá pro gameplay je systém pohybu. Nevím jak se to autorům povedlo, ale za celou hru se mi stalo jen vyjmečne že jsem někam nedoskoučil, nebo že jsem spadnul kam jsem spsdnout neměl, nebo nevyskočil tam kam nechtěl, Corvo prostě dělá přesně to, co chcete, aby dělal. Parada...

Herní doba, jak tu bylo zmíněno už neščetněkrát. Dishonored, je tak dlouhý, jak dlouhý si ho uděláte(bez dvosmyslů). Osobně jsem se hrou strávil 15-17 hodin, což bylo způsobeno stealth stylem a vyzobáváním všech vedljších úkolů. A taky asi především tím, že se radím mezi herní šneky a prolízal jsem každy kout, hledal a nešel témeř všechny runy a amulety.

Parádní věcí je možnost volby, ať už styl jakým se hraje, tak i jestli hlavní(vlastně i jakékoliv jiné cíle) zabijete, obejdete, zneškodníte, nebo zařídíte, aby se jim stala "nehoda".

Samotná umělá inteligence mi nepřijde vůbec špatná, jen nepřátelé jsou trošičku laxní co se týče toho, že jim někdo dělá brajgl za zády, šak co, ňáká krysa asi. Pokud už jste odhaleni, neprátelé bez okolku pálí, krijí se pokřikují na sebe navzájem, sem tam letí granát.

Chaos systém mi přišel moc fajn, jen jsem zprvu netušil že špatné zabití je i smrt truchlících, které jsem při prvním setkání s nimi sekal po desítkách, moje chyba:).Moje rozhodnutí:

Sokolov unesen a přetažen na stranu odboje
Babina z prvu záchráněna u konce setnuta
Slack Jack zachráněn
Daud:
Jelikož po tom co jsem odkryl celé spikutí, jsem si říkal, že samotný Daud byl jen nástroj na vykonání, kdyby nebyl najat on, Císařovnu by zabil někdo jiny, on byl jen poslední a nejmenší dílek ve skládačce. Po přečtení denníku a spisů, jak to ve skutečnosti s Daudem a jeho bandou bylo, jsem ho tedy nechal na živu. A dobře jsem udělal.


Celkově mám z Dishonored velkou radost a jsem rád že sklidil i dobré kritiky a komerční úspěch. Jen víc takových.

Metascore: 91







Pro: Parádní svet, grafika, zvuky, tuctový ale plně srozumitelný příbeh

Proti: Nemám výtek

+26+26 / 0
  • PC 90
Přestože se mi koncept Dishonored jevil jako velmi zajímavý, do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda-li opravdu tato hra moje požadavky skutečně splní. Prvních pár okamžiků se mi hlavou honila směsice různých pocitů, které ale velmi brzy vzaly za své.

Začněme tradičně grafickou stránkou založenou na Unreal Enginu. Ačkoliv hry založené na tomto enginu byly odjakživa mému oku příjemně optimální, zpočátku jsem byl poněkud rozčarován. Okolní prostředí sice vypadalo velmi realisticky, avšak s vykreslováním obličejů všech postav to už bylo horší. Nakonec jsem ovšem musel chtě nechtě uznat, že k historické době, v níž se hra odehrává, se vlastně poměrně dobře hodí, tudíž považovat tuto věc za neduh by nebylo příliš opodstatněné.

Z hlediska příběhu pojednávající o pomstě nespravedlivě odsouzeného hlavního hrdiny za skutek, který nespáchal, avšak bohužel s důkazy nepřímo namířenými proti němu, vyslovuji jednoznačnou spokojenost. Téma sice zní velmi klišovitě, ale jeho zpracování a záživnost zcela jistě nepokulhává. S ním souvisí další a v tomto případě jednoznačný tahoun celé hry a tou je vynikající hratelnost. Jak známo, Dishonored v sobě mixuje několik herních žánrů, a sice akční adventuru, stealth akci a RPG a všechny tyto styly namíchá tak, že výsledek a s ním spojená hratelnost jsou výborné. Kromě vícero cest postupu hrou a vylepšování svojí postavy pomocí schopností, které vám poskytují nalezené runy a amulety, je zde možné zvolit, zda proti ozbrojeným strážím, které jsou úhlavními nepřáteli celé hry, použijete tvrdý boj s mečem v jedné ruce doplněného o pistoli v ruce druhé a nepřátele tak připravíte o život, nebo se o něco pracněji budete schovávat ve stínu a ke své cestě k cíli využijete tichých metod v podobě plížení zakončené omráčením a následného ukrytí protivníkova těla, jak je doménou pro správnou stealth akci. Jak jsem se již zmínil, posledně jmenovaný postup, který jsem já zvolil, je sice o něco pracnější a piplavější, ovšem při jeho dodržení se docílí menší množství nepřátel v další kapitole včetně vývoje samotného příběhu, stejně tak jako množství morem nakažených a tím i velmi nebezpečných krys, které hned po zmíněných strážích jsou úhlavními nepřáteli číslo dvě.

Co dodat? Moje smíšené pocity byly nakonec vystřídány nevšedním herním zážitkem a zjištěním, že Dishonored u mě rozhodně zaujme z hlediska hratelnosti a celkové kvality přední postavení, kterému budou šlapat na paty pouze moje některé srdcovky. Faktem ale je, že pro tyto srdcovky je Dishonored dosti sebevědomým konkurentem.

Pro: příběh, hratelnost, mix herních žánrů

Proti: ke konci trochu fádní

+25+25 / 0
  • PC 85
Tak nevím Dishonored mi přece jen smrdí promrhaným potenciálem. Blink je fajn věc, ale dost hru zjednodušuje. Umožňuje pro stealth akci nezvykle rychlý pohyb a dostane vás tak z poloviny prekérních situací, kterých jsem ani zas tak moc nezaznamenal. Z těch zbylých asi čtyř mě dostalo zastavení času.

Taky mi tu dost schází nějaká interakce s prostředím - žádné paklíče, házení předmětů pr odlákání pozornosti na co, když mám blink? Kde jsem v Thiefovi hledal kus dřeva pro provazový šíp, tady prostě blinknu (a na spoustu míst blinknout nejde a docela mě to štvalo), rewire tool se v podstatě hodí jen pro ne-stealh postup a jaký smysl má zoom v masce? Vyhozené peníze. Nedostatek munice/elixírů/pastí/rewire toolů? Většinu těch věcí sotva někdy použil, některé vůbec. To má být maximální obtížnost?

Možná by někdo řekl, že bych neměl s Thiefem, nebo i s Deus Exem srovnávat, ale... no... Dishonored proti nim imho nemá nic navíc. Je to dobrá hra, na dnešní poměry kvalitní, ale nic moc nového nepřináší. K cíli obvykle vede víc cest, což je pěkné, ale považuju to v tomhle žánru za standard. Řada úseků je pro změnu docela lineární, pro lokace jako celek často platí, že jsou to vyloženě zkroucené nudle a nasere to, když je člověk asi 15 metrů od runy za zdí a marně k ní okolo hledá cestu, protože ta ve skutečnosti spočívá v půkilometrové štrece bůhvíkam opačným směrem, která ale eventuelně skončí právě na druhé straně té samé zdi.

Příběh je dost standardní a předvídatelný a mysteriózní magický panák jím zůstává do konce, přitom bych ho za ty jeho blbé kecy tak rád proplesknul. Dvanáct hodin hraní vůbec uteklo docela rychle, tím spíš vedle XCOMu. Není to tragédie, obzvlášť v dnešní době, ale klidně to mohlo být tak o třetinu delší.

Svět je pěkný. Mix The City z Thiefa a City 17 z HL2. Dobrá atmosféra, pár zajímavých postav. Na to, co je z něj ve hře vidět, se zdá být univerzum hodně propracované. No asi se sem ještě vrátíme.
+23+29 / -6
  • PC 90
Na tuto hru jsem se těšil prakticky celý rok. A nakonec jsem nebyl zklamán, škoda ale je, že nevřískám radostí. Hra splnila prakticky všechny sliby vývojářů, stejně mi tam však chybělo něco navíc, co by pozdvihlo tento kousek mezi herní legendy.

Herní prostředí je velmi povedené. Vynálezy vylepšené město 19.století je přesně to, co mi vyhovuje (proto je škoda, že jsem se k něčemu podobnému dostal až po mnoha letech hraní). Právě řádící mor krásně dokresluje atmosféru a ještě více prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými.

Co se týče příběhu, tak ten je jednou ze slabších stránek hry. Není to žádný zázrak, spíše standart v rámci žánru. Rozhovory jsou spíše těžkopádné a zhruba v duchu: "Tamta osoba je špatná a dělá tohle, má u sebe onohle, takže se jí nějak zbav a onohle přines, ať víme kam tě poslat dál." Opět se tedy dostavuje nešvar drtivé většiny her, kdy vy pracujete a ostatní si v pohodlí sedí v domě a prakticky nic nedělají a tupě při vašem návratu zírají. Daleko větší a zajimavější informační hodnotu má pro hráče poslouchání rozhovorů nepřátel a čtení knih a psaní, kterých je tu velmi hodně. Oceňuji i pár míst v příběhu, která nejsou obvyklá v každé hře.

Samotné herní prvky, tak opěvované ve všech preview, recenzích a rozhovorech, opravdu fungují a je tu cítit dobře odvedená práce. Schopnosti teleportace na malou vzdálenost, zpomalení času, převtělení, a hlavně režim speciálního vidění skrz zeď, které vám ukáže i pohled očí nepřátel a předměty pro další využití, jsou vskutku příjemné zpestření hraní a dávají tak hráči onen proklamovaný prostor pro volnost řešení dané situace.

Byl jsem zvědav i na možnost projití hry bez jediného zabití. A ano, opravdu to jde. Akorát se mi po jedné misi objevilo jedno zabití, ale nevím, jak to bylo možné, všechny jsem pečlivě omračoval, dával pozor, aby omráčení někam nespadli, něco je nezabilo. Dotyčný zřejmě dostal v bezvědomí infarkt, jinak si to neumím vysvětlit. Zhruba dvouhodinovou misi kvůli tomu teď opakovat nebudu, snad někdy v budoucnu. (edit: po téměř dvou letech jsem si projel hru znovu a to už bez zabití, navíc o mně nepřátelé ani nevěděli).

Sečteno a podtrženo. Dishonored je dobrá, nadprůměrná hra, splnila vše, co jsem od ní čekal, ale nepřinesla toho moc navíc. Přesto bych se přimlouval za pokračování, rozpracovaný svět a herní mechanismy si to zaslouží, a to rozhodně víc než některé jiné herní série.

Pro: volnost řešení, nemusí se zabíjet, může se zabíjet, neotřelé herní mechanismy

Proti: slabší dialogy

+23+24 / -1
  • PC 90
Dishonored vás zavede do fantasy verze osvícenství, kde je šlechta zkažená, společenská morálka prohnilá, armádní důstojníci a vědci myslí jen na vlastní prospěch a všechno odnesou nejnižší vrstvy. Hra vás nakonec ponaučí, že s tím nemůžete nic dělat, jelikož ideály revolucionářů neobstojí, jakmile se dostanou k moci, a jediné, nad čím máte kontrolu - a nad čím realisticky můžete mít kontrolu - je váš vlastní přístup. Na tom závisí vše a hra vám umožňuje vypořádat se s vaší situací v duchu chaotického zla i spořádaného dobra. Kolik lidí zabijete, kolik omráčíte a kolika se vyhnete je jen na vás, takže můžete ze svého hrdiny udělat maskovaného ochránce nevinných i nelítostného vraha. Můžete volit mezi různými cestami v rámci prostředí a dostanete i poměrně velkou nabídku magických schopností, takže máte opravdu na výběr, jak se s misemi vypořádáte. Teleport je asi nezbytný, mimo to bylo zpomalení času moje nejoblíbenější.

Svět, ve kterém se nacházíte, je popsaný namátkově a útržkovitě a nabízí i velmi zajímavý a bohužel velmi nedotažený duchovní přesah, a to sice postavu Cizince, s kterým se setkáváte ve snech. Také mi vadilo, že namísto toho, aby autoři nechali vašeho hrdinu být relativně morálně na výši navzdory tomu, že žije ve stejném světě jako ostatní postavy, tak se vás hra snaží navést tak trochu do pozice boha a to tím, že vám dává magickou schopnost srdce, které umožňuje slyšet nejtajnější přání a vůbec vám ukazuje úroveň "dobra" ostatních. Jako kdybyste se pak měli rozhodovat koho ušetřit podle toho, co vám na něj vaše nadpřirozené srdce prozradí -což mi nepřipadalo nejšťastnější.

Prostředí nejsou kdovíjak rozsáhlá nebo různorodá, takže pro mě, která si příliš neužívá sáhodlouhé průzkumy pořád toho samého, ideální. Určitě se vyplatí sesbírat co nejvíce run, ostatní úkoly jako odemykání sejfů jsou spíš jen pro zájemce, protože peněz i tak nasbíráte dost. Protivníci jsou především strážníci, občas také morem nakažení zombie nebo pouliční gangy, takže variabilita průměrná; navíc se nechovají dvakrát chytře, ale alespoň si musíte dávat pozor, abyste odtáhli těla ostatních, případně deaktivovali alarm. Tedy pokud nechcete pořád bojovat nebo utíkat. Příběh je lineární, jedna mise za druhou (není jich mnoho), naštěstí v momentě, kdy už vám to připadá jednotvárné, tak se účastníte maškarního plesu, zradí vás vaši spolupracovníci nebo narazíte na místní ježibabku chystající se uvařit další místní zločineckou figuru v kotli. Hlavní hrdina je hádankou i pro vás, jelikož nemluví a vidíte ho jen na plakátech hledaných zločinců (což je škoda, protože je evidentně o dost pohlednější než ostatní postavy, které občas nemají daleko ke karikaturám), na druhou stranu si z něj ale můžete tím spíš udělat nepopsaný list a dát mu přesvědčení dle své volby.

***

Po druhém dohrání musím ocenit, jak se příběh, jeho konec a osudy postav přizpůsobují tomu, jestli jste psychopatický stroj na vraždění nebo mírumilovné ořezávátko, které ani nájemnému vrahovi neublíží, ale zároveň musím dodat, že samozřejmě ještě vymakanější by bylo, kdyby existovala i možnost zlaté střední cesty a hra trochu brala v potaz, koho a jak jste případně zabili.

Pro: vlastní morální přístup, "temný" příběh, množství schopností, cest

Proti: místy nedotažený příběh, jednotvární protivníci

+23+23 / 0
  • PC --
Jsou přesně 3 věci, které mi na Dishonored nesedly. Příběh, magické schopnosti a umělá inteligence.

Že je nákaza přenesená uměle mě napadlo hned v prvních minutách hraní. Že jsou Havelock, Pendleton a Martin svině jsem prokoukl také chvíli po seznámení se s nimi. A že mě otráví podaným pitím mi bylo jasné už ve chvíli, kdy jsem viděl Havelocka se skledničkou v ruce. Navíc chování některých postav nedává smysl, protože zatímco mi Samuel zachrání život a chová se ke mě slušně, v zápětí obrátí o 180° a prakticky mě prozradí nepříteli. Tři zmiňovaní čulibrci si dost nepochopitelně vjedou do vlasů a změna chování Emily při záchraně byla také dost násilně vsazena do celého zakončení.

Magické schopnosti jsou svou silou poněkud předimenzované a hraní až příliš usnadňují. Především pak Windblast je naprostý overkill, kterým i skupinku nepřátel mávnutím ruky potichu a velice brutálně eliminuju, o Blinku nebo viděním skrz zdi ani nemluvě.

Velkým problémem je také AI. Stráže nejen že jsou šeroslepé a krátkozraké, ale prakticky nevidí vertikálně (s výjimkou tallmenů), takže člověk může běhat na vyvýšených místech a nemusí mít strach, že jej někdo uvidí.

Dishonored víceméně splnil, co jsem od něj čekal. Přináší skvělou variabilní hratelnost, kterou jednoduše miluju. Bohužel zároveň přináší chyby, které dost zásadně kazí dojem z jinak parádní gamesy zasazené v zajímavém universu. No a taky to mohlo být delší... as usual.

****/5
+22+23 / -1
  • PC 95
Od Dishonored som nikdy nič veľké nečakal. Avšak, všetko sa zmenilo akonáhle som hru začal hrať a zažil som výborný príbeh s neuveriteľnou atmosférou.

Príbeh ma chytil hneď od samého začiatku a neprestával ma baviť do samého konca. Počas celej hry nastávali zápletky, ktoré neustále ovplyvňovali príbeh. Do hlavnej dejovej línie boli vsunuté aj vedľajšie misie, ktorými sa vám mohli odomknúť alternatívne cesty. Hra sa delila na kapitoly, v ktorých hlavnou úlohou bolo väčšinou vždy zneškodniť cieľ, či už zabitím alebo zneškodnením bez zabitia. Keďže ja som hru prechádzal na nízky chaos, tak som samozrejme ciele zneškodňoval alternatívnymi cestami. Spolu som zabil maximálne 6 nepriateľov.

Postavy boli dôležitou časťou hry a każdá mala svoj vystihujúci charakter a perfektný dabing. Grafika nebola najlepšia, ale určite ani najhoršia. Išla takou strednou cestou. Soundtrack bol parádny a dodával hre atmosféru spolu s pochmúrnym prostredím. Lokácie boli zaujímavé so svojím spracovaním a mali veľkosť dostačujúcu na hráčove potreby.

Schopnosti boli taktiež dôležité, hlavne pre hrateľnosť. Vylepšovať ste sa mohli vďaka runám, ktorých však bolo menej než by malo stačiť na všetky vylepšenia. Preto bolo dôležité vybrať si tie správne schopnosti. Taktiež sa dali zbierať aj kostenné amulety, ktoré dodávali len menšie výhody.

Na záver len dodám, že hra prekročila moje očakávania a ponúkla mi zážitok na ktorý nezabudnem.

Pro: Príbeh, Corvo, postavy, grafika, soundtrack, dabing, schopnosti, atmosféra, lokácie, možnosti prechodu hry,.....

Proti: Menšie bugy, ktoré však nič na hre nekazili.

+22+22 / 0
  • PC 90
Atmosféra, styl a především level design. To jsou hlavní přednosti, kterými si mě Dishonored získal.

Dishonored je poměrně lineární akční hra, kdy procházíte spíše menšími úrovněmi a jen občas dostanete nějaký vedlejší úkol. Přesto nabízí hráči více svobody v jeho konáni, než drtivá většina konkurence z posledních let. Spousta současných her se snaží hráči učarovat obrovským herním světem, ve kterém se může volně pohybovat a dělat si co se mu zlíbí. Tyto tzv. sandboxové hry typu Far Cry 3 nebo Saints Row sice nabízí hráči velké pískoviště, na kterém si může hrát, ale už jaksi zapomínají dodat taky hračky, se kterými začíná opravdová zábava.

To Dishonored ve svých skromnějších levelech nabízí mnohem vice. Váš hrdina, Corvo Attano, disponuje celkem standardním zbrojním arzenálem – kuše s různými druhy šipek, granáty, pistoli, nástražné miny a dýka. Vybavení si můžete vylepšovat, takže jsou vaše zbraně přesnější a účinnější. Největším lákadlem jsou však speciální schopnosti hlavní postavy, pomocí kterých vidí skrze zdi, teleportuje se na krátkou vzdálenost a nebo zpomalí či dokonce zcela zastaví čas. A aby toho nebylo málo, získáváte ještě drobná vylepšení sbíráním kostěných amuletů. Ty vám pak umožní rychlejší pohyb když nesete tělo, větší výdrž pod vodou atp. To vše v kombinaci s geniálním designem misí, kdy každá nabízí úplně jiný zážitek, dává dohromady neskutečně zábavný mix zabalený ve stylové grafice.

Ability hrdiny jsou možná až moc silné a navíc i na nejtěžší obtížnost stojí příliš málo many, takže je můžete používat dle libosti. Výsledkem je nízká obtížnost, takže pokud od hry očekáváte výzvu, můžete být zklamáni. Pokud si však především rádi hrajete, budete se ve světě Dishonored spokojeně rochnit a hrát ho znovu a znovu. Budete hledat nové cesty ke splnění úkolu. Budete zkoušet dohrát hru bez jediného zabití nebo dokonce bez jediného omráčení stráží a pomocí teleportu, zastavení času a krátkodobého převtělení tiše proplouvat úrovněmi. Nebo zvolíte stejně zábavnou cestu naprostého chaosu a naučíte se přivolávat hejno krys, stráže budete odhazovat poryvem větru a hromadně likvidovat adrenalinovým kombem.

Hře nemám moc co vytknout. Snad jen příběh, byť dobře napsaný, je značně klišovitý a předvídatelný.

Dlouhodobě vysokorozpočtovým titulům dominují zavedené značky a nové hry od nepříliš známých vývojářů to nemají jednoduché. O to víc francouzskému studiu Arkane zasloužený komerční úspěch přeju. Pro mě osobně nejlepší hra minulého roku.

Pro: LEVEL DESIGN, atmosféra, stylová grafika, znovuhratelnost, hudba

Proti: příběh, nízká obtížnost

+21+21 / 0
  • PC 75
Dishonored v prvé řadě zaujme skvěle vymyšleným steampunk světem. Technika je poháněná energií, získanou z velrybího tuku, strážní střílejí z křesadlových pistolí, případně útočí meči či šavlemi. Šlechta pořádá honosné bály, zatímco mezi chudinou řádí morová epidemie. Z celé hry zkrátka dýchá inspirace Anglií 18. století, ve které šel vývoj v období průmyslové revoluce maličko jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí. Design je podpořený originálním grafickým zpracováním, které velmi připomíná malbu vodovými barvami (komu se nelíbí defaultní nastavení, nechť zkusí SweetFX, hra pak vypadá výrazně lépe).

Hlavní hrdina disponuje mečem, pistolí (se dvěma druhy nábojů), kuší (se třemi různými druhy šipek), granáty, pastmi a rewired zařízením pro obcházení elektronických zabezpečení. Velmi záhy se také setká s magií, kterou si okamžitě osvojí a díky nacházení artefaktů se učí další kouzla (těch je celkem pět a každé má dva různé stupně, druhý je třeba pořídit za tři artefakty). Doplňkové předměty tvoří dva typy lektvarů (zdraví/mana) a charmy, zlepšující schopnosti hlavního hrdiny (rychlejší pohyb s vytaženými zbraněmi atd.). Variabilita hraní je tedy vysoká, pokud si ji sami nějakým způsobem nesnížíte, ať už z principu či kvůli získání achievementů.

V každé z devíti misí je možné nalézt spoustu předmětů, na jedné straně různé typy nábojů, artefakty pro zlepšování magických schopností, charmy pro další vylepšení schopností hlavního hrdiny, na straně druhé spoustu zpeněžitelných předmětů, nákresů pro vylepšení výbavy či vzkazů nebo rovnou celých knih. Každá z devíti misí obsahuje kromě hlavního úkolu/úkolů také úkoly vedlejší, oba typy úkolů je možné plnit vícero způsoby (a to i v rámci rozhodování zabíjet/nezabíjet). Téměř kamkoli je možné se dostat více cestami (vodou, po střechách, proplížit se strážím přímo pod nosem, probojovat/prostřílet, ovládnout krysu a dostat se někam v jejím těle), je dokonce možné dohrát celou hru bez zabití jediné postavy.

Bohužel se ovšem téměř bez výhrad shodnu s Davem. Pro pořádek podotýkám, že jsem hru hrál téměř celou (sedm misí z celkových devíti) na Hard, navíc tak, abych nikoho nezabil, nikdo mě neviděl a z magie jsem používat pouze Blink (případně jeho vylepšenou verzi). V první polovině jsou problémy vyloženě kosmetického rázu. Po určité době mizí těla strážných, NPC reagují na krádeže měšce na opasku spíše sporadicky, na vybílení polic za bílého dne v Neutral zónách nereagují NPC nijak, peněz, lektvarů a artefaktů je (hrajete-li stealth stylem) obrovský nadbytek. V druhé polovině hry začnou problémy tím, že člověku v prvé řadě dojde, že ve hře je spousta nadbytečných prvků. Krom enormního množství peněz se jedná hlavně o magii, díky které je hlavní postava zbytečně silná, pokud na ni nerezignuje. Kratčí úrovně jdou prostě proběhnout s nahozeným kouzlem Time Stop. Daleko horší je ovšem to, že úrovně (jakkoli je jich málo) se začnou opakovat, ze sandboxu se stane tupý tunel a celkově jde chytrý level design do háje. Finální úroveň s padesáti strážnými v jedné malé pevnosti je ukázkový leveldesignérský fail prvního stupně, v přímém kontrastu s chytrými úrovněmi na začátku hry. To, že se člověku podaří zabít jednu postavu (aniž by si toho byl vědom, nejen můj případ) a zjistí to až na konci čtyřhodinové mise (hrál jsem cíleně opravdu pomalu), protože ingame statistiky absentují, už je jen taková třešnička na dortu. Poslední dvě mise jsem vystřílel za slabou hodinku (stihl bych to rychleji, ale byl jsem poněkud nahněván).

Nechápejte mě špatně , Dishonored je dobrá hra. Jenomže není zdaleka tak dobrá (tj. legendární, pokořitel Deus Ex a všeho ostatního atd.), jak se píše ve většině recenzí. A hlavně není tak dobrá, jak být mohla, kdyby autoři vytrvali a druhá půlka byla stejně kalitní jako ta první (jako se jim to podle mého podařilo v nedoceněném Dark Messiah of Might and Magic).

Pro: výborný steampunk svět, grafika, sandboxové úrovně, variabilita

Proti: nevyváženost/zbytečnost herních prvků, leveldesign druhé půlky hry

+20+20 / 0
  • PC 90
Dishonored přinesl více než sem čekal. Od nádherného zpracování, úchvatného světa a vlastní hratelnosti která nabízí každému hráči aby si našel svůj styl a způsob hraní. Hra Vám dá cíl, ale jakou cestou se vydáte a jak se zachováte je už jen a jen na Vás. Tomu to provedení tleskám, navíc nabízí novou znovuhratelnost, díky možnosti se orientovat na jiný styl a schopnosti.

Dunewall nabízí neskutečně nádherný pohled na umírající stát pod nákazou moru. Městská stráž která měla lidi chránit, se stala neformálními vládci ulic a oblastí, nástroj jak zajistit bohatým a mocným ochranu, a udržet chudé a nemocné stranou. Zatímco osud města visí na vlásku kvůli nákaze a nepokojům, tak bohatí a mocní pořádají okázalé večírky, užívají si jídla a pití, případně vyrazí ukojit své choutky a touhy do bordelu. A ti nejvyšší a nejmocnější plánují své intriky a zrady, za účelem získání ještě větší moci a postavení. Zatímco jejich svět pomalu ale jistě umírá. Tato vize kterou Dishonored prezentuje je úchvatná a neskutečně propracovaná, a je radost sledovat její vývoj. Škoda že příběh hlavního hrdiny nebyl více promyšlen a dodělán, a Corvo taky nemusel být jen němým nástrojem v rukou ostatních.

Možnost hrát hru více způsoby by se měla stát více častěji viděná než koridorové tunely, je prostě fajn zastavit se a kochat scenériemi, poslouchat cizí rozhovory, a hledat skryté artefakty a peníze. Prostě relativní svoboda, kde Vám autoři nehází klacky pod nohy, a nesnaží se vytvářet přehršel neskutečných bomba dechberoucí akcí které by se na Vás hrnuli jedna za druhou.

Arkane vždy uměli perfektně zpracovat souboje na blízko, a duely s nepřáteli nejenže skvělě vypadají, ale i se výborně hrají. Takoví detail jako z které strany či z boku zaútočíte protivníka a jeho následné zneškodnění bere hra v potaz a nabízí různé možnosti eliminace. Možnosti výbavy a schopností jak si poradit se strážemi jsou potom rájem pro plánovače, jak vyřídím tu další skupinu abych co nejvíce využil prostředí a svůj arzenál.

O Dishonored se píše skoro samo, jak je hra výborná a inovativní, jak moc dokáže vtáhnout do svého světa, jen je škoda že tento výlet není delší, naštěstí to zachrání znovuhratelnost, a já už se teším až si masku Corva nasadím znovu a projdu si hru zase trochu jinak.

Pro: Svět Dunewallu, možnosti hrdiny, hratelnost kterou utváří hráč, grafika, stylizace prostředí,hudba a mnoho dalšího

Proti: Tento svět mohl přeci jen nabídnout delší zážitek, nemluvný Corvo, příběh mohl být taky o něco lepší

+17+19 / -2
  • PC 75
Hra nadprůměrná, co se týče samotného „hraní“ a to je podstatné. Současně však hra spoléhající na vlastní propracovaný svět, který ztrácí význam své hloubky v konfrontaci s podprůměrným příběhem, který by obstál možná tak v rodokapsu při jedné cestě vlakem, nikoli však ve hře trvající po několik hodin.

Hra s nádherně stylizovanou grafikou, která vytváří vskutku parádní zážitek. Že poté přijdete blíže k té krásně stylizované zdi, a místo cihel na vás kouká jakýsi červený hnus, je věc druhá. Člověk má však tendenci pamatovat si celkový dojem, který je originální a skvěle zpracovaný.

Hra veselých shledání s postavami, při kterých zní depresivní hudba trhající duši. Shledání, která ve mně evokují pocit, jakoby se pod povrchem věcí zřejmých ukrývala snaha vyvolat i význam jiný, jen se nějak zapomnělo jaký a proč vlastně. Mnoho negativního bylo v internetových vodách napsáno na účet nemluvného hrdiny, jehož nemluvnost mi kupodivu vůbec nevadí. Tak nějak mi zapadá do celé té atmosféry znepokojení, kterou u mě způsob, jakým je příběh prezentován, vyvolává.

Hra s prvkem magična a jakýchsi nadpřirozených schopností. Vše ale jen tak nahodile, aby to tam bylo, lidi to chtějí, tak to tam dáme. Chybí mi hlubší důvod přítomnosti nadpřirozena. Odbýt zdůvodnění postavou Cizince je pro mě slabou náhražkou.

Nejedná se o revoluci ani evoluci. Prostě je vše tak, jak má být a také tu již několikrát bylo, hráče při hraní vůbec nic nevyrušuje. Je tu jen hráč, hra, skvělej svět a přiblblej příběh.
+17+18 / -1
  • PC 70
Hneď zostra: moje dojmy sú čerstvé, hra práve dohraná na hard so snahou nezabíjať (asi 4-5 mŕtvol za celú hru), ale hoci dávam v podstate pozitívne hodnotenie, moje dojmy sú zmiešané a ten najsilnejší pocit je sklamanie.

Prvá vec, čo mi negatívne udrela do očí (resp. do uší), keď som začal hrať bol nemý hrdina... Srsly? V hre, kde na hráča rozpráva tak veľa postáv hrdina ani necekne, len asi 5x za hru má hráč možnosť pomocou napísaných dialógových replík niečo odkliknúť? To mi prišlo ako prvý kliniec do rakvy príbehu a atmosféry. O to viac, že hráme za konkrétnu postavu, s konkrétnou tvárou a minulosťou.

Môj druhý dojem bol, že hej, toto som už niekde videl, toto som už niekde hral.... Mám pocit, že hra si berie až priveľa z tria Dark Messiah of Might and Magic (ok, to je hra autorov, takže je logické, že budú pokračovať, tam kde prestali), Deus Ex a Half-Life 2 (tu sa viac než gameplayom inšpirovali výtvarnou stránkou a povedal by som, že aj niektorými jednotkami, oblasťami a "riešeniami"), ale žiaľ na žiadnu z týchto hier sa nejak nedoťahujú, nie to ešte, aby ju predčili. A myslím to vrátane ich vlastného Dark Messiah.

Je zvláštne, že hra ako keby pre mňa nemala žiadnu atmosféru a to je ten steampunkový, komiksovo štylizovaný koncept plný anachronizmov celkom zaujímavý. Lenže vo výsledku pôsobí dosť umelo, ako robený nasilu. Čo ho asi najviac zhadzuje, je príbeh. Ten je jednozačne najslabšou zložkou celej hry - opäť tu máme jedného chlapíka, čo zvládne všetko, hoci tu mám xčlenný odboj, ktorý vlastne nič nerobí, len nášho chlapíka posiela na misie a následne spať, aby ho mohli neskôr zasa poslať na misiu. Práve v tej komunikácii s "partizánmi" najviac bije do uší, že hl. postava nič nehovorí, postavy neustále opakujú mená postáv znepriatelených, či ostatných, ako keby jednali s človekom senilným alebo hráčom, ktorý niekde v polovici hry prišiel hrať nejakú hru, ktorú predtým nikdy nevidel. Nehovoriac o mnohých výkrikoch do tmy, ktoré by žiadna normálna osoba alebo seriózne napísaná postava nemohla povedať, bez toho, aby bola nejaký pokazený robot. Ešte k príbehu prečo zas také dementné stokrát videné zvraty, kde sa vaši obratia proti hl. postave? A ak Samuel vedel, že Corva má otráviť, tak ho nevaroval alebo neodviezol inde? Prečo to zas tie postavy spravili tak nešikovne? A prečo sa vlastne Outsider rozhodne v správnom momente pomáhať Corvovi? Nie je to až príliš lacné a výhodné, aby mal špeciálne schopnosti len tak? Nehovoriac o predvídateľnosti, ak ide dovtedy všetko až príliš po masle, bez akéhokoľvek zakopnutia, či zamotania v príbehu. Moment prekvapenia nulový. Jediné plus bolo, že mal admirál H. na konci výčitky svedomia a uvedomil si, že bol vlastne hlupák a má to vopred prehraté..

Doteraz som v podstate kritizoval a pritom dávam celkom vysoké hodnotenie. Dôvod je prostý, samotný gameplay bol našťastie najlepšou zložkou, avšak má svoje ALE. Je pravda, že niekoľko možností postupu je zábavných a dá sa s tým vyblbnúť, kombinovať a skúšať, čo a ako ďalej a rôzne taktiky sú nielen efektívne, ale aj efektné. No po čase mi i tak prišla hlavná postava turbo mega silná (aj bez zabíjania) a po zvyknutí si, bol postup hrou pomerne ľahký. A to hlavne z dvoch dôvodov:

1. AI, čo povedať, nepriatelia boli jednoducho sprostí, koľkokrát som im ušiel za roh a oni ma prestali prenasledovať, koľkokrát som im uspávaciou šípkou knockoutoval kolegu kúsok od nich a oni si povedali, že to museli počuť potkanov. Vlastne pri takmer hocičom si povedali, že to museli byť potkany. Ach tie potvory vynaliezavé, tie potkany. Zvládnu asi všetko. Nehovoriac o tom, že nikomu neprišlo divné, keď v danej oblasti patroloval zrazu sám a jeho 5 kolegov tam jednoducho nebolo.

2. Privezieme sa na loďke. Dostaneme sa k nejakým šípkou symbolizovaným dverám. Vojdeme, loading, splníme nejaký subquestík, dostaneme sa k cielu misie. S tým to podľa chuti vybavíme, vyjdeme von, nasadneme do loďky a odvezieme sa naspäť do safehousu. A takto celú hru. Až príliš skoro dáva hra najavo, že vlastne nemá čo iné ponúknuť, len určitú špecifickú šablónu, ktorá sa neustále opakuje. Našťastie táto šablóna je dostatočne zábavná a hra nie je až tak dlhá, aby to človeka omrzelo. Ani jednotlivé levely nie sú nejaké veľké. Je to však jedna z vecí, čo uberá na atmosfére.

Celkovo hráč až priveľmi cíti, že hrá hru. Nedá sa do nej ponoriť, je to ako pozerať film, o ktorom celý čas viete, že je to film a ani na okamih na to nezabudnete. Potom si to jednoducho nedokážem tak užiť. A to je najväčší problém tejto hry, je to také malé pieskovisko, na ktorom sa dá vyblbnúť, ale to neznamená, že zabudneme, že je to len obyčajné pieskovisko a nič viac. Škoda.

Pro: možnosti gameplayu, steampunkový setting

Proti: príbeh, mlčiaca hlavná postava, sterilnosť a šablónovitosť

+17+18 / -1
  • PC 85
S Deus Ex-om si to táto hra nemôže na férovku rozdať, ten má všetkého viac - príbehu, hracieho času, rozvoja postavy, predmetov... proste obšírnejší herný systém ktorý mu zaisťuje znovuhrateľnosť ako máloktorej hre. Ale neznamená to, že Dishonored nie je vysoko kvalitná hra.

Možno trochu prekvapí fakt, že dej tu hrá tak druhé husle. Nie zlý, no jednoduchý a priamočiary a pocit dejá vu bol silný počas celej doby hrania. Ciele misií boli vačšinou o tom niekoho zabiť (alebo odstrániť iným spôsobom) a prakticky na jeden zvrat sa nič moc toho neudeje. Počet misií sa zastaví na čísle 9 + začiatok, čo je celkom málo. No onen spôsob, akým štýlom sa rozhodnete misie plniť, je najsilnejšou stránkou hry. Či už stealth štýl alebo "I fuckin kill everybody who stands in my way". Dostať sa k cieľu dokmi, po rímsach a strechách, či klasickou pozemnou cestou, prehľadávať každý kút, ísť na to priamočiaro, či si nechať od niekoho pomôcť - rozhodnutie je na vás.

Možnosť využívať mágiu som uvítal, i keď je do hry vtlačená trochu samoúčelne. Človek sa o onej osobe, ktorá vám dala možnosť ju využívať a vôbec celom pozadí nič nedozvie. Samotná existencia kúzla Blink mi mierne prekážala - je príliš dôležité pre prechádzanie hrou a príliš ju odľahčuje. Ja ako priaznivec stealth štýlu som Blink používal asi tak 80% z hernej doby, čo nie je dobrá vizitka pre hru. Nebol problém odkiaľkoľvek pri presile utiecť. Čím sa dostávam k AI. Je naozaj len zlý vtip, keď ste skrčení, tak nič nevidí i keď nie ste nejak špeciálne ukrytý, periférne videnie takmer neexistuje a stráže po vás prestanú pátrať po nejakej desiatke sekúnd, i keď sa všade po zemi povaľujú mŕtvoly. Naozaj mi je záhadou, ako je možné, že za posledných minimálne desať rokov sa inteligencia vo FPS hrách takmer nikam neposunula; špeciálne zarážajúce je to v hrách, ktoré si žiadajú trochu inteligentný postup. Samotné upgradeovanie mágie a zbraní som nevyužíval takmer vôbec, hra je nenáročná aj bez toho (hral som druhú najvyššiu obtiažnosť). Upgrady a nové kúzla som si skúsil len dve misie pred koncom, keď už stealth omrzel a chcel som ešte zistiť, čo hra ponúka.

Graficky hra nejak neoslňuje i na vyšších detailoch, skôr mi prišlo, akoby pár rokov zaspala dobu. Výtvarná stránka je však niečo úplne iné. Takéto obdobie histórie (v tomto prípade skôr alternatívnej reality) som chcel v hrách zažiť a v Dishonored stvárnenie mesta vyšlo na jedničku. Mesto má svoju vnútornú logiku, je do detailu prepracované a ponúka veľkú slobodu pohybu. Modely postáv sú trochu zvláštne, ale svojský vizuálny štýl celkom dobre dopĺňajú. Hudba je fajn a aj soundtrack stojí za samostatné vypočutie. Popový song v závere považujem za výstrelok.

Dishonored do herného systému neprináša nič nové. Funguje na osvedčených princípoch, oproti minulosti mierne zjednodušených (nebrať ako zápor). Čo však túto hru jednoznačne vyzdvihuje je premyslený design mesta v neopozeranom viktoriánskom období mixnutým steampunkom a hlavne možnosť prispôsobiť hranie k obrazu svojmu, vďaka čomu sa Dishonored môže pýšiť vysokou (znovu)hrateľnosťou. A to oproti sučasným hrám málo rozhodne nie je.

Pro: vizuálny štýl mesta a jeho level design, sloboda rozhodovania, možnosť podstatným spôsobom ovplyvňovať herný svet, hudba

Proti: príšerná umelá inteligencia, malý počet misií, obtiažnosť mohla byť vyššia, nevýrazný príbeh

+16+16 / 0
  • PC 95
Když jsem slyšel o Dishonored, tak jsem od toho moc nečekal, protože úplně poprvé jsem o tom slyšel od spolužáků ve škole dlouho před vydáním, a ti obvykle moc dobrý vkus na hry nemaji, tentokrát bych jim však křivdil.

Hra je důkazem toho, že lze udělat hru roku (a nebýt Bioshock Infinite, tak možná i desetiletí), bez toho, aby vám transformovala grafickou kartu na elektrický sporák.
Grafika je pěkná, textury nejsou moc detailní, ale jednotlivé objekty jsou do prostředí zakomponovány tak, že si toho ani nevšimnete.

Příběh je asi hlavním plusem celé hry. Líbí se mi, jak je zakomponovaný do světa a skvěle se k němu hodí. Je temný, a člověk ho může měnit. Vlastně v našich rukách je toho docela dost.Nejvíce mě zasáhl odlišný přístup převozníka Samuela a zlotřilost/milost malé Emily Bohužel většina zvratů je částečně odhadnutelná předem.

Herní mechanismy jsou zvládnuty bravurně a žádná schopnost či část vybavení není navic. Skilly jsou úžasné, vzlášť mžik a zastavení času jsou skilly se kterými se může hráč pořádně vyřádit, při likvidaci protivníků. Já jsem volil taktiku nezabíjecí, a to zastavením času a následným zaškrcením protivníka v boji.

Corvo je opravdu charismatický, i když vlastně nic neříká. Je to tím, jak k němu ostatní přistupují a jeho slova vlastně nejsou k popsání jeho charakteru potřeba. Emily je roztomilá a líbil se mi vztah mezi ní a Corvem.

Závěrem: Hra mě bavila z důvodů těchto: Při likvidaci protivníků může člověk využít svou kreativitu téměř v plné míře. Hra má úžasný příběh, který je zakomponován do toho správného světa a nic nepřečnívá. Několik dalšich věcí, ale ty určitě objevíte sami (nebo jste už objevili)

Vedle Nového Bioshocku Infinite je to jedna ze dvou mých TOP her.

Pro: Charakter Corva, úžasně vyprávěný příběh, vcelku originální dílo

Proti: předvídatelné zvraty příběhu

+16+19 / -3