Přátelská logická hra rozvíjející prastarý princip Sokobanu. Grafika je milá, hezká; jednotlivé levely tvoří jednu velkou mapu - do místností lze (a někdy je to i nutné) vcházet různými vchody. Je hezké, že každý sněhulák má svoje jméno a unikátní vzhled.

Levelů ale není moc, hra se dá dohrát za hodinku, hodinku a půl. Řekl bych, že ve hře jsou schovány ještě tajné levely (v adresáři se hrou jsem našel soubory s popisy místností a ty poslední vypadají jako bonusové), ale zatím jsem se po nich přímo ve hře nepídil.

Inu je škoda, že hra není delší, že neobsahuje více herních prvků apod. Každopádně je to milá svižně ubíhající logická hra. A žádná velká výzva. Pohodička.

Řekl bych, že datadisk vykročil tím nejlepším možným směrem. Komplexní vojenský simulátor se stal ještě trochu komplexnějším (přidány pistole, munici je nutno ukořistit, vojáci se přenášejí mezi misemi). Partyzánský způsob boje je zábavný a do hry se hodí.

Operation Flashpoint nepokládám za dobrý tankový ani letecký simulátor - je dobře, že v datadisku je téměř vždy možnost volby, zda nasednout do tanku či nikoliv, a do kokpitu není nutno lézt vůbec. Většinu nepěchotních misí z původní hry jsem přetrpěl anebo rovnou přeskočil, kdežto v datadisku jsem si užil celou kampaň. Příběh je úsměvný. Partyzánská vojna je podána v dětském duchu, což mi vlastně nevadí. Mise jsou hezky provázány a je jich tak akorát.

Zlepšila se grafika. Datadisk se odehrává na jediném obrovském ostrově. Stromy a budovy jsou mnohem hezčí než v původní hře.

Dále bych se rád zmínil o neoficiálním obsahu, jenž pro hru vzniknul.

Ke hře vyšlo obrovské množství komunitního obsahu a je škoda, že dobrých kampaní a misí vzniklo mnohem méně než nových ostrovů a modelů jednotek. Fanoušci z Česka a Slovenska stvořili ambiciózní modifikaci ČSLA se dvěma kampaněmi, přiznám se ale, že ani v jedné kampani jsem se nedostal příliš daleko, hraní mi přišlo těžké a únavné.

Mám rád dvě kampaně od amatérského vývojáře jménem King Nothing. Operation Mercury (záškodnické akce za americké elitní jednotky) a Revolt 1998 (olbřímí množství addonů, efektní mise, hra se v této kampani přesouvá kamsi do Afriky; podoba s filmem Černý jestřáb sestřelen).

Výborná byla také kampaň Retaliation Campaign Peacemaker od ruských vývojářů (hraní za ruskou stranu, originální dobře hratelné mise, výborně naskriptováno). Plánované pokračování již nevzniklo.

Líbila se mi Dynamic Campaign 1.5 (partyzánské jaksi náhodně generované boje, postupné dobývání mapy rozdělené do misí, kradení zbraní a munice, inteligentní nepřátelé, světlice, velmi pěkná atmosféra).

Kupodivu se mi vcelku líbila i oficiální datadisková kampaň Red Hammer, kterou jsem si kdesi pokoutně stáhnul.

Ze samostatných misí si nejvíce vzpomínám na výtvory člověka jménem Sengire Vampire, kterýžto vývojář se specializoval na mise z druhé světové války: Snow And Blood (ústupové boje z východní fronty, hordy útočících rusů, potemnělá atmosféra), Rescue (záchranná operace - opět východní fronta a opět za německou stranu).

A další mise, co mi utkvěla v hlavě: Dynamic Afghanistan. Náhodně donekonečna generované úkoly v hornatém Afgánistánu za ruskou stranu.

Bohužel - jak to tak bývá - tvorba amatérských vývojářů se roztříštila do velkého množství ambiciózních projektů a tak se málokteré dílo podařilo dotáhnout do konce. Je škoda, že jsem nikdy nenarazil na kvalitní kampaň z vietnamského konfliktu či kampaň z druhé světové války. Kvalitních addonů i map bylo velké množství, dobře hratelných misí však pomálu. Nu... co naplat.

Hrál jsem jen hru jednoho hráče.

Vynikající 2D střílečka viděná z boku, v níž lze hrát za mnoho hrdinů filmového plátna, přičemž každá postava má svá vlastní specifika (Rambo střílí ze samopalu a háže granáty, Leon střílí pistolí z tlumičem a záda mu kryje odstřelovačské děvče, Terminátor střílí z rotačního kulometu, Blade rychle utíká a šermuje mečem, atd. atd.). Postav je obrovské množství a každá postava je vždy uvedena kratičkou stylovou animací, a je zábava už jen rozpoznávat jednotlivé hrdiny (ve hře jsou jména zkomolena Rambo = Rambro, apod.) a zkoušet jejich dovednosti.

Hra je zábavným mixem Terrarie, Contra, Worms, Liera, Soldat, Hotline Miami a Boulder Dash. Každou mapu lze efektně rozstřílet na kusy (zůstávají jen políčka v blízkosti checkpointů a žebříky), prostředí jsou plná výbušných barelů, které lze chytře využívat v boji. Hra je vcelku variabilní, častým cílem je dostat se jen na druhý konec mapy (naskočit do vrtulníku a za mohutných explozí odletět do bezpečí) či zlikvidovat bosse. Jsou zde ale i mise speciální: útěk před helikoptérou apod.

Grafika: pixelovatá, efektní, plynulá, plná explozí, ohňů. Fajn.

Líbí se mi, že hra obsahuje velké množství drobností. Prostředí je velmi živé. Oheň se šíří a spaluje dřevěné bedny, výbušné barely lze tlačit před sebou (skulit je na protivníky), přes část mapy se lze podkopat, apod. Protivníci nejsou zcela hloupí - utíkají např. před granáty. V některých mapách lze ovládat bojové stroje či lze bojovat po boku počítačem řízených spojenců.

Potěšilo mne, že většinu misí lze hrát téměř jakkoliv - pomalu a skoro až takticky; či zběsile a s prstem na spoušti.

Hra obsahuje humor a editor úrovní.

Velmi dobře hratelný mix plošinovky a RPG odehrávající se v obrovském hradě, v němž nechybí hladomorna, kuchyň, knihovna, kobky, zahrady atd. atd. Každé prostředí má svá vlastní (často velmi důvtipná) specifika.

Hru lze hrát mnoha způsoby, lze se profilovat coby klasický bijec (se specializací na dýky, meče, sekyry, palcáty či kopí), lučišník či mág. Obsaženo je také vaření lektvarů, kouzlení ze svitků či nošení kouzelných prstenů.

Ve hře je přítomno mnoho osvěžujících prvků: např. místnosti jsou po vašem vstupu neosvětlené, je nutno ručně zapalovat louče. Většinu herních situací lze řešit vícero způsoby, a to díky velkému množství kouzel a lektvarů, jejichž účinky lze různě kombinovat. Silného nepřítele lze obejít (lektvar neviditelnosti, kouzlo uspání), ustřílet z dálky (šípy s jedem), utlouct mečem (lektvar síly) či lze zapojit některého z vašich pomocníků (dráček, žába). Pomocníci: malá stvoření poletující nad vaší hlavou se zvláštními schopnostmi (léčení, zmražování soupeřů apod.).

Úkolem každé části je zabít bosse, poté postoupit do další části hradu. Těchto částí je sedm, vše končí překvapivým závěrem. V hradě jsou přítomny také nepovinné úkoly, za jejichž splnění dostáváte lepší výzbroj či peníze. Některé úkoly slouží spíše k pobavení. Vše je velmi nápadité a chytlavé. Jednotlivé prvky hry jsou velmi hezky kombinovány, často je třeba vracet se do starších částí hradu. Velmi pěkné je kupříkladu osvobození skřetů: nejprve je třeba zabít hlavního bachaře a sebrat klíč od cel, poté je třeba sehnat skřetí sekyry, teprve poté lze osvobodit skřety. Osvobození vás následují a je na vás, zda svou smečku necháte zahynout v boji či zda je odvedete do bezpečí skřetích dolů (v případě, že tlupu zavedete domů, stanete se přáteli všech skřetů) Podobných situací je ve hře mnoho.

V hradu jsou přítomni také obchodníci, u nichž si lze zakoupit výbavu, střelivo či lektvary. Implementováno je také opotřebování zbraní, atd.

Ve hře je obsažen svérázný humor a obrovské množství popkulturních narážek. Dabing je velmi slušný.

Hrad je protkán množstvím tajných místností, v nichž lze najít poklady či nejrůznější výzvy: dobrovolné úkoly typu "jednu minutu uhýbej před náhodně padajícími kameny".

Herní model je detailní, funkční a zábavný, až je mi trochu líto, že se vše odehrává v jediném hradu, že nelze ovládat dialogy, že hra není rozsáhlejší a v otevřené krajině. Rád bych si zahrál "větší RPG" v podobném provedení.

Unepic je překvapivě dobře hratelná záležitost s dobrými nápady, humorem a slušnou atmosférou.

Druhý díl se od prvního nijak zvlášť neliší, stále se tedy jedná o nadupaný akčně logický rychlík s důrazem na brutalitu, násilí a ujetosti všeho druhu. Dvojka je spíše datadiskem; datadiskem, v němž je více postav, příběhu, zbraní, prostoru, prostě všeho. Základ je však stále stejný, splašený paňáca coby hráčovo alterego pobíhá po úrovni a střílí, buší a seká kolem sebe.

Variabilita - úrovní i postav je několik druhů, střídají se klasické úrovně, úrovně z džungle i úrovně, v nichž není možno zabíjet své protivníky. Hraje se za více než desítku postav, každý charakter má svůj vlastní miniaturní příběh. Příběh hry je však slabý nebo špatně podaný, rozhovory mezi misemi jsem přestal číst zhruba ve třetině hry. Nelze se vžít do více než desítky různých charakterů.

V prvním dílu nebylo nouze o překvapivé situace - mise se zdála býti u konce, bylo však třeba vypořádat se s nečekanou situací číhající u východu z budovy apod. Toto ve dvojce není a je to špatně.

V prvním dílu bylo třeba vypořádat se s několika bossy, úrovně mi připadaly nápaditější. Ve dvojce je boss de facto jediný.

Některé úrovně jsou příliš rozlehlé a nezasloužená smrt může číhat téměř kdekoliv.

Jako zápor beru i fakt, že některé úrovně jsou špatně viditelné (kanály, diskotéka).

Některé úrovně jsou přeplácané a na první pohled není jasné skrz co lze střílet, čím lze projít apod. Myslím, že oproti jedničce je prostředí o něco interaktivnější - automat na vodu či počítač lze rozstřelit a podobně.

Hra není dobře odladěná - nepřátelé zamrzají u dveří. Špatné jsou úrovně, v níž ovládáte dvojici postav (druhý paňáca se vás pokouší automaticky následovat).

Soundtrack je na jedničku.

Ve výsledku se to hraje slušně a pořád se jedná o nadprůměr.

Sudden Strike (SS) byl ve své době velkým hitem. Jedná se o strategii v reálném čase s důrazem na boj. Vyřazena tedy byla těžba surovin, výstavba základen i tvorba nových jednotek. Jistě - ryze akční nestavěcí mise byly přítomny již v prvním Warcraftu, tam se ale jednalo jenom o drobná zpestření.

SS se odehrává za druhé světové války, a to na západní i východní frontě. Hráč se může stát ruským, německým či spojeneckým velitelem. Hra má mnoho společného s tahovými strategiemi. Základní principy působí vcelku reálně, munici je nutno doplňovat pomocí muničních vozů, děla nestřílejí bez posádky, lze ničit (anebo opravovat) mosty, odpalovat domy, provádět mohutné letecké nálety, pokládat minová pole, střelbou z kaťuší demolovat celé vesnice či bloky domů. Vojáky lze převážet v nákladních automobilech či v malých džípech a tak dále a tak dále. To vše je zabaleno v hezké a úžasně detailní grafice, přičemž scenérie působí velmi malebným dojmem. Vše ja znázorněno z poměrně velkého nadhledu, vojáci jsou malí a kostrbatí, tančíky vypadají roztomile. Pro krajinu byla zvolena pochmurná barevná paleta, což navozuje atmosféru bitevního pole. Líbí se mi, že vývojáři zvolili velmi střídmé uživatelské rozhraní, ovládací prvky jsou malé a neruší. Hra se ovládá intuitivně.

A v čem že je tedy háček? U vašich jednotek není implementována žádná inteligence, vše (krom střelby na blízkého nepřítele) je třeba zadávat ručně, ať již se jedná o pohled dalekohledem, či ústup vojáků z odstřelovaného území. Jednotek je v pozdějších misích příliš mnoho, bojuje se na několik místech současně a je obrovský problém vše uhlídat. Mise jsou příliš megalomanské (jedna z misí za ruskou stranu se snaží obsáhnout celou bitvu u Stalingradu a podobně). Scénáře jsou na strategickou hru příliš lineární. Často existuje jedna jediná cesta, jak se s tím či oním problémem vypořádat, přičemž ostatní cesty vedou k velmi rychlému konci. Při zbrklém útoku je zničení vašich jednotek otázkou několika málo vteřin. Nejčastějším řešením bývá pomalé uždibování nepřítele, vytváření dlouhých obranných linií, tahání dělíček sem a tam. Hraní je únavné. Některé scénáře jsou velmi dobré (úvodní komornější mise, vylodění v Normandii).

SS se tváří jako historická strategie, je to však skutečně jen forma. Ve hře je příliš mnoho zjednodušení, nepřesností a nesmyslů (tanky dostřelí na dvacet metrů, dalekonosná děla jsou příliš přesná a smrtící). Vše je značně povrchní. Vývojářům nešlo o historickou přesnost, jejich hlavním cílem bylo mít ve hře zkrátka vše, tento můj dojem se potvrdil s druhým dílem, v němž přibylo Tichomoří, obrněné vlaky, pilotování letadel a další prkotiny. Obsahem je hra podivnou akčně-logickou záležitostí, vše ostatní je zkrátka jenom kulisa.

Komentář se vztahuje především ke hře jednoho hráče.

Z mého pohledu se jedná o nejvyzrálejší klasickou strategii v reálném čase. Přítomny jsou pouze prastaré a vcelku primitivní principy z Dune II: natěžit surovinu, postavit základnu, ubránit se, vycvičit armádu, zničit nepřítele. Tyto principy jsou však dotaženy k dokonalosti a vzájemně perfektně propojeny a vybalancovány. Věřím, že evoluce tímto dosáhla vrcholu a dále již lze hovořit o pozvolné degeneraci subžánru jako takového. Nové či souběžné vývojové větve obsahují výborné tituly, některý ze základních prvků však bývá zvýrazněn na úkor ostatních. Stronghold se zaměřil na stavbu, Sudden Strike na boj a tak dále. Je to pochopitelné, neboť původní sled kroků je velmi symbolický. U AoE2 došlo k dobrému vyvážení mezi realismem (motivy z historie, reální hrdinové) a symbolickou nadsázkou (francouzskou armádu tvoří dvanáct mužů). Vyšší důraz na historii by působil směšně. Vcelku dobře se s tím vyrovnal Shogun, jenž je rozdělen na dvě části - monumentální bitvy v reálném čase; vše ostatní v tahovém režimu na globální mapě. S jednoduchými Dune II principy se zcela unikátně popral Original War, jenž je dokázal rozvést s důrazem na uvěřitelnost (v rámci vědecko-fantastického žánru), aniž by působil komicky.

AoE2 obsahuje hned několik příběhových kampaní, přičemž každá kampaň se točí kolem vybrané historické osobnosti. Mise působí pestře, neboť poměr i pořadí jednotlivých kroků (natěžit, postavit...) se mění a některé kroky mohou chybět úplně (dobrodružné sjednocení mongolských kmenů se obešlo bez těžby, výstavby i výcviku). Objevují se také různé speciální úkoly (najdi svatou relikvii, doprav Johanku za Karlem VII) a i klasické úkoly bývají obaleny příběhovou omáčkou. Po každé misi se lze těšit na prostou animaci. Obsažena je dokonce i miniaturní encyklopedie. Prezentace na jedničku. Lehce edukativní charakter hře nelze upřít a hraní může vyvolat zájem o historii.

Je výborné, že autoři plně využili prostředí, vše do sebe zapadá (keříky s bobulemi nejsou pouhou kulisou, bobule lze sesbírat a získat tak trochu jídla do začátku). Na výstavbě vesnice není nic neobvyklého. Grafika budov je velmi pěkná, existuje několik různých stylů (východořímský, asijský atd.) a budovy jsou v poměru k jednotkám správně velké (poměr není reálný, ale výsledný dojem je správný - obytné domky působí útulně, hrady velkolepě). Rolníky lze poslat do vesnického/městského centra, odkud mohou střílet na blízké nepřátele. Stejnou úlohu zaujímá také kamenný hrad, jehož palebná síla je však nesrovnatelně vyšší. Vesnici lze ohradit kamennou hradbou či dřevěnou palisádou. Existuje několik základních typů jednotek: pěchota, lučištníci, kopiníci, jízda a obléhací stroje. Složení armády je důležité, neboť každá jednotka má silnou i slabou stránku. Kopiníci si hravě poradí s jízdou, jízda s lučištníky a tak dále. Středověké (či antické) období je pro real-time strategii ideální, neboť složení armád tehdy bylo velmi pestré. Armády je možno seskupovat do formací, přičemž jednotlivé formace opravdu nacházejí uplatnění.

Herní principy jsou dnes již zastaralé (chyby v inteligenci nepřátel, zdlouhavý průběh některých misí, repetetivnost), ale nikde je nelze najít v lepším balení. Grafika je velmi hezká, jednotky jsou dobře rozanimovány. Není důvod hrát bez datadisku Conquerors, jenž vylepšuje několik drobností a přináší nové kampaně.

Dobrej datadisk k jedné z mých nejoblíbenějších her.

Zatímco původní hra byla megalomanských hracím hřištěm, kde bylo dovoleno vše, datadisk je již jen komorní dohrou. Závěrečný akt. Život jde dál. Návaznost je vynikající a ačkoliv se nepodíváte přímo do Arulca, alespoň zjistíte, co je nového u vašich oblíbených žoldáků. Herních novinek není moc - nové zbraně, pár nových panáků a několik minoritních vylepšení.

Styl hry se změnil - ukousávání sektorů a cvičení domobrany bylo nahrazeno bleskovou akcí. Žoldáky není nutno platit od hodiny, najímají se až do konce hry. Je nutno přežívat z nalezených věcí, nelze se spoléhat na dodávky z vnějšku. Zdálo se mi, že komornost do jisté míry prospěla hratelnosti (alespoň u mě to tak bylo) - nešetřil jsem s výbušninami ani municí, neboť bylo zřejmé, že mě čeká pouze pár přestřelek. Předmětů bylo méně, o to větší jsem pak měl radost z každého nálezu, přičemž jsem se snažil najít pro vše využití. Hrací doba byla krátka a intenzivní.

Škoda, že podobných přídavků nevyšlo víc, částečně to však vynahrazuje editor a neoficiální modifikace. Přiznám se ale, že u žádné modifikace jsem nevydržel až do konce.

Věřím, že vše již bylo řečeno, budu se tedy snažit vyjádřit stručně.

Úkolem je v roli nájemného žoldáka provést státní převrat. Velmi jsem si užil hutnou atmosféru zpustošeného exotického státečku. Nejdříve je třeba získat důvěru místních bojovníků za svobodu, dále pak napadat vesnice, osvobozovat doly, trénovat milice, bránit se protiútokům, najímat další žoldáky, po všech čertech shánět zbraně a střelivo, vyrábět si časované nálože, odpalovat stěny, pečovat o své alter-ego, dopřát svým žoldákům chvilku odpočinku v baru či v bordelu; nebo si zajet na lov tygrů - zkrátka udržovat svou družinu v pohodě a dobré náladě.

Herní model je až chorobně podrobný: opotřebovávání zbraní, tlumiče, několik druhů munice, kouřové clony, zničitelné prostředí, vztahy mezi žoldáky, nepovinné úkoly, skryté fórky, pasti, smrtonosné minomety atd. Jedná se o herní ekvivalent knih Frederica Forsytha, v JA2 je ale vše značně nadsazeno, zkarikaturováno.

Přes obrovskou volnost a rozličné možnosti působí hra kompaktně. Zamlouvají se mi lehké prvky adventury, hudba a kopa dalších věcí, hra jako taková mi zkrátka sedla. U JA2 často platí, že zapamatováníhodné chvíle nejsou dílem skriptařů a animátorů, namísto toho jsou důsledkem fungujících herních pravidel.

Co se mi nelíbí: grafika postaviček není detailní, je velká škoda, že okem nelze rozeznat výbavu. Ovládání je trochu težkopádný (přepínání roof/floor), ale není to nic hroznýho. Oblíbení panáci: Hitman, Blood, Ira.

Výjimečně dobrá strategie ze západní fronty s osvěžujícím systémem "naklikám rozkazy a minutu pak jenom koukám".

Jednotky jsou obdařeny jakýms takýms pudem sebezáchovy, takže tanky se nehrnou do minového pole, vojáci pod těžkou palbou zaléhají nebo zahazují zbraně a berou nožky na ramena. Je tedy nutno počítat s morálkou, také s omezeným střelivem, možnými vlivy počasí atd. Lze pokládat kouřové clony, najíždět s tanky tak, aby byla těla strojů kryta terénní vlnou, zatímco vykukující hlavně mohou střílet ostošest a podobně. Možností je mnoho a každá drobnost je postavena na reálných základech. Potýkat se budete s normandskými živými ploty i s ardenskými závějemi sněhu. Malé demoralizované skupinky se mohou vzdávat - zajaté nepřátelské jednotky lze ovládat stejně jako vlastní (povolena je pochopitelně jen chůze) - v ideálním případě je tedy možno evakuovat zajatce do bezpečí. Umělá inteligence nepřátelské strany mě mnohokrát mile překvapila - mohutná dělostřelecká příprava následovaná útokem pěchoty z blízkého lesa či kouřová clona oslepující moje postupující tanky.

Při průletu kamerou skrz odstřelované území se pohled chvěje, což navozuje filmovou atmosféru. Úroveň detailu je podobná jako u Steel Panthers, Combat Mission však působí díky kombinovanému realtime-tahovému režimu živěji a mnohem přirozeněji. Také jednoduchá 3D grafika se mi zamlouvá víc než záplava hexagonů. Je trochu škoda, že grafika je stále velmi schématická (trojice panďuláků znázorňuje dvanáctičlenné družstvo, v implicitním nastavení jsou modely jednotek nereálně zvětšeny atd.). Existují neoficiální úpravy textur, které zlepšují vizáž hry (zvykl jsem si na upravený vzhled plamenů a budov).

Citelně mi ve hře schází delší kampaň, v které bych si prošel celou válku od vylodění až po boje v Německu. Jsou zde scénáře složené z několika bitev na stejném území, ty jsou výborné (zůstávají vraky vyřazených strojů z předchozích střetů) a jejich délka se může protáhnout na pěkných pár hodin. Majoritně hra ale nabízí jen řadu jednotlivých bitev, u nichž je ve výsledku vlastně jedno, zda vyhrajete či ne. Patrně by mě víc motivoval a bavil i jednoduchej systém s postupným otevíráním nových bitev v případě výhry. Každopádně - pro vojenské nadšence pecka jako prase. Další dva díly jsou opakováním téhož, liší se jen lokalita (Rusko, Afrika, Sicílie, Itálie), grafika a úroveň detailu. Je škoda, že autoři nepokračovali v inovacích.