Hra se mi nehodnotí lehce. Je tam plno pěkných, dobrých a příjemných věcí, ale na druhou stranu je tam opravdu mnoho i těch špatných, hrozných a příšerných.

Tak nejprve k těm kladným aspektům hry. Nápad zpracovat výtvarné umění od pravěku až po římskou dobu je skvělý a v herním prostředí takřka nevídaný. Pravěké malby působí skoro jako živé a ty nejznámější z nich jsou i součástí samotné hry, kdy na hráče vykouknou a nepustí. Egyptské období je také velmi stylové, všude plno barev a postavy z profilu, tak jak to všichni známe. Řecká stylizace do hnědočerné keramiky byla také vybrána chytře, protože se nedá s ničím splést. No a římská etapa v podobě barevného umění mozaiky, opět trefa do černého. Je vidět, že v tomto ohledu si s tím autoři opravdu vyhráli a sázeli jeden trumf za druhým. Dalšími fajn věcmi jsou hudba a příběh, i když oboje by mohlo být rozsáhlejší, ale určitě to neurazí. Příběh je někdy navíc všeobecně známý a čerpá i z dobové mytologie, takže si hráč zahraje třeba Illiadu a Odysseu. Líbila se mi i encyklopedie, která vše zobrazené umění zasadí do kontextu a přidá něco navíc. Tak by to mělo u her, které nějak čerpají ze skutečného světa a jeho reálií, vypadat a být samozřejmostí.

No a teď k tomu negativnímu, co se prostě nepovedlo. Absolutně nejhorší složkou hry, která hráče frustruje, nesmyslně navyšuje herní dobu a až do konce hry se prakticky nedá "zkrotit", je pohyb a jeho ovládání. Postava skáče do propastí bez větší viny hráče, u každé překážky se u ní zarazí ve stylu, že do ní narazí hlavou, div že si nezlomí nos. Tlačítko pro šplh a skok je na stejné klávese, takže pokud není hráč postaven úplně přesně, tak často skočí a umře, tak jako i při jiných činnostech. Body k interakci ve většině případů postava prostě přeběhne a je tak nutné zmáčknout tlačítko pro chůzi, nebo si je vkleče přesně odkrokovat. Boj je spíše hod kostkami, kdy někdy je zásah počítán, někdy ne, někdy soupeř bezhlavě útočí hned za dveřmi, takže nelze smysluplně reagovat apod. Dlouho jsem u hry tak nenadával, nejsem asi úplně přeborník v reflexech, ale když vím, že postava neumřela jen mojí vinou, tak mě to dokáže naštvat, hlavně, když se to stane třeba při 15. pokusu toho samého. Hru jsem odehrál za 5,5 hodiny, ale pocitově si myslím, že by šla odehrát tak za 3 i s pár záseky, takže minimálně 2 hodiny jsem promarnil kvůli pohybu, bugům a špatným designérským rozhodnutím. Dalším negativem jsou už zmíněné bugy, občas, cca jednou za 5-10 minut se postava nějak zasekne, v nedokončeném pohybu, zaražená v díře, kam se nemá chodit... a nelze jinak než dát load. A to je další věc, checkpointy jsou někdy třeba minutu od sebe při lehkém průchodu bez možnosti úmrtí, a jinde třeba následují až po dlouhých minutách, kde číhá smrt skoro na každém rohu a o opakování nezáživných a hlavně nebezpečných pasáží tam není nouze. Vlastní gameplay je i dost nevyvážený, kdy dost evidentně neměli autoři zrovna nápad, tak nasázeli 3x stejnou herní pasáž s mikroskopickou obměnou hned za sebe. Našel bych pár dalších aspektů které se mi nelíbily, ale to už nemá moc smysl, výše řečené bylo to nejhorší.

Celkový verdikt je nedobrý. Hra se skvělým nápadem a vizuálem je zbytečně devalvována příšerným ovládáním a nedoladěnými herními prvky. Až jsem měl často pocit, že hraju nějakou betu, která v tomhle stavu na trhu být nemůže. Je to velká škoda, potenciál byl velmi slušný, ale dost možná z toho bude jen ústup do zapomnění pro všechny zúčastněné.

No co to je tohle? Jsem si mylně myslel, že si jdu zahrát walking simulátor a budu pobíhat někde v lese, nebo na vesnici a občas si přečtu nějaký papírek, co tu někdo zanechal a ono ne :) Nebo teda jo, ale asi tak o 356 stupňů jinak, než jsem čekal. Jo, tohle se člověku někdy stane, když o hře ví jen to, že je populární a vypadá pěkně.

Na ploše celovečerního filmu a jednoho neuvěřitelného baráku kdovíkde se odehrává poslední cca století rodiny Finchových a už při vstupu do domu je jasné, že tahle rodina byla v nečem zvláštní. Každý člen rodiny má vlastní příběh, který je vyprávěn formou jedinečné minihry v délce 2-15 minut. Každá je úplně jiná, ale každá končí vlastně stejně a zároveň jinak. Nejvíce mě zaujal příběh Molly, její komentář byl krásně děsivý a její proměny především v sovu a žraloka pro mě zůstanou nezapomenutelné. Další zajímavé příběhy a jejich zpracování nabízí Barbara a její komiksové vyprávění o halloweenské příšeře a ten skoro poslední od Lewise, který je prezentován tak, jak jsem si ani do té chvíle nedokázal představit, že je ve hrách možné.

Celá hra je vlastně soubor miniher, protože procházení po domě je spíše pro budování emocí, prezentaci rodiny na různých fotkách a dokumentech a pro komentáře samotné Edith. Ale ty minihry jsou to potřebné koření. Je vlastně neuvěřitelné, že hra zabere jen málo přes 2 hodiny, protože emočně se to člověku zdá snad jako hodin 5. Doteď jsem vlastně žádný walking simulátor nedohrál (Dear Esther a The Vanishing of Ethan Carter jsem jen rozehrál a nikdy nedokončil), ale jestli je více z nich takhle emočně naládovaných, tak bych asi měl pomalu začít :) Minimálně Firewatch mám už dlouho v plánu.

Ale "Edita Pěnkavová" nasadila laťku teda obrovsky vysoko. Kdo, nebo co ji překoná?

Staré obrazy mám rád, dá se říct, že rok od roku víc a víc. Podobně poťouchlý humor mi taky není úplně cizí a hra, která se snaží vyhnout se mainstreamu, to je přeci taky dobrý vklad. Tohle nemohlo dopadnout špatně.

Příběh hry je trochu na hlavu postavený, ale o to víc zábavnější. Spáchat všech 7 smrtelných hříchů, no kdo by odolal? :) Navíc, když je to pro dobrou věc a “spásu” hlavního hrdiny.

Procházení obrazovek má několik rovin, nejdřív se člověk kochá všemi detaily, pak se snaží najít všechny aktivní body a proklikat všechny možnosti, no a nakonec pak udělat pár bláznivých věcí, aby splnil, nebo se přiblížil splnění některého z hříchů.

Co hře uškozuje je především její délka, nebo spíš nedélka. Dá se dohrát do hodiny a do hodiny a půl pak udělat všechny akce, co hra nabízí a mít 100% achievementů. Pokud by byla hra aspoň 2-hodinová, hned bych tasil minimálně 90% hodnocení. Takhle je ale někde na půl cesty mezi hříčkou a pamětihodnou hrou. Ale bavil jsem se každou minutu a další hry od tohoto autora snad zvednou laťku ještě výš ;)

Dlouho jsem přemýšlel, jakou černobílou hru si zahrát, protože dodnes je pro mě vládce tohoto zobrazení LIMBO a trochu pochybuju, že existuje něco lepšího. Nicméně Closure vypadalo, z toho jednoho gameplay videa, co jsem viděl, celkem pěkně, tak jsem ho tedy vyzkoušel a dostalo se mi cca 8 hodin fajn zábavy.

Hned v úvodu je hráč seznámen s mechanikami hry v jednoduchém, ale přehledném tutoriálu a pak se jde na to. Moc se mi líbila hra světla a tmy, což je zároveň i hlavní herní mechanika. Protože co je osvětleno, to se dá používat, chodit po tom, šplhat na to, počítat s tím. V kontrastu s tím jsou pak zdroje světla, s kterými se dá manipulovat a když se někde zhasne, tak se dá klidně proskočit zdí, skočit z betonového mostu, nebo dobýt mohutný kopec. Protože, kam světlo nesvítí, to zkrátka v ten moment neexistuje :) Musím uznat, že to je skvělý nápad a ve hrách jsem ho snad ještě neviděl, tedy spíše ne v tom smyslu, že by na tom stála celá hra, ale evidentně to funguje.

Hra má jakýsi příběh někde na pozadí, ale stejně je hlavní nutkání prostě přijít na to, co je v daném levelu potřeba udělat, v jakém pořadí a jakém tempu, protože některé akce jsou nevratné a jeden omyl znamená restart. Atmosféra mi vzdáleně připomínala už řečené LIMBO a svým způsobem i Little Nightmares, ale zde je všechno trochu víc schematické, což ale určitě není žádná vada. Celkem má hra 83 levelů, ideální průchod každého z nich se pohybuje někde mezi 30 vteřinami a 2 minutami, ale k tomu je nutné připočíst dobrých 5-15 minut na vymýšlení postupu a plno pokusů a omylů, takže si s hrou člověk vyhraje možná i víc než s řečenými tituly. A to jsou ještě v některých úrovních sběratelské "můry", často na špatně dostupných místech, takže i tím herní doba bobtná.

V každém případě to bylo fajn hraní při horkých srpnových večerech. Vždy je skvělé si trochu zapřemýšlet a mít pak dobrý pocit na konci.

To jsem si takhle dneska poslechl jeden podcast, který sleduju celkem často a tam téma oštěpu ve hrách a co víc, jeden ze zúčastněných dokonce jen kvůli tomu pokecu vytvořil vlastní hru a strávil na tom několik hodin práce. Tu zanícenost jsem tak musel vyzkoušet na vlastní oči :)

Je to fakt jednoduché a hned na první pokus jsem hodil někam k 70 metrům. Nojo, ale dalších cca 5 hodů jsem nebyl schopný oštěp zapíchnout, nebo nabral takovou trajektorii, že jsem měl tak 20-30 metrů :) Ale pak jsem na to přišel a zhruba si určil správný odhodový úhel a když se oštěp poslal správným tahem myši, tak jsem atakoval 90 metrů jako účastníci nedávného olympijského finále. Ale pak už to logicky šlo ztuha. Úhel se nějak trefit dá, ale správně pohnout myší, aby byl odhod plynulý, to je už těžší. Nicméně po cca 10 minutách už jsem atakoval světový rekord Jana Železného (98,48m) a hodil jsem těšně za 98 metrů, to jsem už věděl, že těch 100 metrů je reálných. Trvalo to však dalších 10 minut, kdy jsem trefoval vzdálenosti někde mezi 75 a 95 metry. Ale pak to přišlo a oštěp ideálně a plynule vystoupal a zapíchnul se na kótě 101,43m, což je pěkně prosím odedneška nový světový rekord :) Takže ne, že mi ho někdo překonáte.

Takhle si představuju moderní výuku dějepisu. Zahrát si tuto hru bych jako dějepisář v 9. třídě dal za úkol každému žáku a podle mě by si i ten největší flákač třídy odnesl pár pěkných znalostí o životě v Protektorátu, holokaustu a 2. světové válce očima československých pamětníků. Tohle se opravdu povedlo a doufám, že se Charles Games budou zabývat podobnými hrami i dále, už je pár let venku Svoboda 1945: Liberation, která asi v mnoha věcech navazuje a uměl bych si představit třeba herní období českého vnímání 1. světové války a vzniku Československa, srpna 1968 a normalizace, nebo období kolem Sametové revoluce a i mnohá starší témata z 19. století (třeba Národní obrození). Vždycky to přeci nemusí být tak temné a smutné jako je příběh Atentátu 1942.

Hra mě svým netradičním pojetím hned vtáhla, výpovědi "pamětníků" jsou zachyceny uvěřitelně i s různými přeřeky a drmolením. Komiksové pasáže, které přenáší hráče do těch osudných dnů po atentátu byly taky zpracovány tak akorát, přehledně a účelně. A těch pár miniher mě dokázalo relativně věrně do té doby opravdu přenést, i když by určitě stálo za to, aby jich bylo tak 10x víc.

Co mě malinko vytrhávalo z hraní bylo jednak to, že nevím, za koho jsem vlastně hrál, některé postavy mě oslovovaly jako muže, druhé jako ženu, ale dle všeho jsem byl asi muž, což je divné, protože v anglickém znění se hraje dle všeho za ženu :) Taky mi nějak nepasoval věk postav. Děj se odehrává v roce 2001, takže i těm nejmladším z nich by mělo být kolem 80 let, nicméně vlastně všichni jsou celkem vitální sedmdesátníci, možná až na babičku, ale to je možná jen detail. Co mi ale přišlo neuvěřitelné, bylo, že vlastně nikdo z protagonistů příběhu neumřel, ani za války, ani po ní, to je krajně nepravděpodobné. Takže ten konec je možná až moc dobrý, i když jsem teda objevil i druhý konec, kde děda jen smutně sedí na lavičce a ... nic :).

Ale to jsou všechno jen detaily. Ta hra je fakt úkaz. Už jen ta encyklopedie, která vůbec není povinná, ale každý se jistě aspoň na pár hesel podívá hlouběji. Tohle by měly obsahovat všechny hry, které se dotýkají historie, nebo nějaké vědy a faktů.

Už se opravdu těším, až si zahraju tu Svobodu, protože věřím, že to bude ještě lepší.

K téhle hře už asi navždycky budu mít takový zvláštní vztah. Je první hrou, kterou jsem podpořil už na Kickstarteru, protože se mi líbila jednička a jsem samozřejmě velký fanoušek ústřední dvojice. S Kickstarterem ale souvisí i jedno moje zklamání, protože jsem poslal tvůrcům 25€ s vidinou steam klíčů k oběma dílům a umístění svého jména do titulků po dohrání hry. Za pár dní mi přišla zpráva, že přidali i možnost vlastní fyzické kopie za připlacení 15€, takže jestli si nechci svou pozici upgradovat, šel jsem do toho, protože jsem věděl, že krabičku brácha jistě ocení. To vše bylo před 2,5 roky. Nyní jsem hru konečně dohrál a zjistil, že v titulkách nejsem :( Bohužel se tato odměna nepřenesla na mojí úroveň přispění. Takže jsem zaplatil víc, ale hlavní benefit bohužel nedostal, no byl jsem smutný, ale tak snad někdy příště u jiné dobré hry to vyjde ;) 

Hra samotná je samozřejmě zase jízda plná nostalgie. Člověk poznává scény, nebo inspiraci jednotlivými filmy této dvojice, ale je tu i několik věcí, které pochází z jejich samostatných hereckých projektů, což je taky fajn, protože to vždycky daný protagonista patřičně okomentuje, nebo aspoň udělá narážku. Výběr filmů byl pro mě asi lepší než minule, protože tu jsou k vidění zákusky z jejich, dle mého, nejlepších filmů: Jestli se rozlobíme, budeme zlí, Sudá a Lichá, Jdi na to!, nebo Banánový Joe...

Samotný gameplay je mlátička se vším všudy, oba hrdinové mají své schopnosti, Terence Hill je rychlý a mrštný, Bud Spencer je odborník na hrubou sílu a odolnost. Vždycky jsem měl o trochu radši Buda, takže jsem hru absolvoval za něj, někdy příště si třeba zahraju i za Terence. Hra je rozdělena na cca patnáct 15-30 minutových lokací a ty jsou ještě prokládány minihrami v podobě např. převážení banánů, hraní peloty, nebo švindlování u karetní hry. To všechno tak hodí cca 5-6 hodin fajn hraní.

Za celou hru jsem zmlátil odhadem tak 500 chlápků, což je možná číslo, které za svou filmografii zvládli taky :) Asi dvakrát jsem musel hru restartovat, protože se nějaký klíčový nepřítel bugnul a nebylo možné mu ublížit. Opět mám drobné výhrady k vlastnímu scénáři, nebo spíše k dialogům, působí na mě moc dětinsky, ve filmech byly vždycky vážnější. Občas návaznost scén působí až moc na sílu, aby se propojily reálie z 2 filmů. Dabing je ale fajn pokrok, zvolil jsem si italštinu a ač jsem všechny filmy vždycky viděl jen v češtině, tak mě to do hry celkem vtáhlo. Ocenit je nutné i soundtrack, kde je opravdu hodně známých písniček z filmů.

Hodnotím o kousíček méně než jedničku, novinek není tolik a přesto to vývojářům trvalo více jak 2 roky a to už nemuseli začínat od nuly. I přesto má hra pár chyb, které se daly testováním vychytat. No, ale je to pořád dobré hraní se zábavou a nostalgií, to je přece fajn ;)

Dostal jsem chuť na nějakou diablovku, tedy na žánr, kde jsou moje znalosti a zkušenosti dost omezené. Diablo II je jedna z mých nejoblíbenějších her, ale oproti tomu Titan Quest a Diablo III mě přestaly bavit už po pár hodinách, jiné tituly jsem ani nezkoušel. Výchozí situace byla tedy dost tristní :)

Sotva jsem ale zapnul Grim Dawn, tak jsem hned od začátku byl celkem spokojený. Ponurá prostředí lesů a bažin hned zpočátku hry si mě celkem získaly. Všechno je vykreslené celkem do detailu a, co jsem s úžasem zjistil, tak mnoho těch různých zídek, stromků a harampádí má nějaký model zničení, takže při bojích, těch různých fireballech, tlakových vlnách a dalších interakcích se všechno pěkně a uvěřitelně rozpadá a rozlítává do okolí. Stejně tak nepřátelé lítají pod silnými útoky i pár metrů, nebo se prostě sesunou k zemi, když už mají dost. Tohle je silná část hry, nutno dodat, že prostředí jsou nápaditá až do konce a mění se vždy po pár hodinách hraní, takže nehrozí stereotyp. Stejně tak monstra a démoni jsou v mnoha podobách a druzích, od roztomilých divočáků, vos, škvorů, přes různé mutanty, po ty nejvíc odporné démony a příšery.

Příběh hry mě zaujal na počátku, kde je celkem povedené uvedení do děje, nicméně, po pár hodinách jsem už to množství rozhovorů a nacházených textů spíše jen tak prolítaval očima, toho je na hru tohoto typu zbytečně moc. Nicméně věřím, že to část hráčů dokáže ocenit a třeba se víc ponořit do děje.

Hlavní devízou diablovek jsou ty různé schopnosti postav po získání každého levelu a pak "gambling" s nacházením vybavení. Těchto aspektů je hře opravdu dost, opět na můj vkus až příliš :) Hrál jsem za okultistu a válečníka, ale spíše jsem si jen tak naklikal pár schopností, co se mi líbily, než abych zkoumal, jestli to je to nejlepší, co jsem mohl využít. Nicméně můj havran a vlk mi v bojích vydatně pomáhali, takže jsem asi vybral dobře. Co se týče předmětů, tak těch je tu nepočítaně, takřka každý se tváří jako něco, co je potřeba mít ve výbavě, ale když má člověk za 10 minut plný inventář zelených, modrých a zlatých předmětů, tak už přestává sranda, protože pročítat, co všechno který předmět umí a jestli je o jeden bod lepší na tohle a o jeden horší než ten druhý, to už mi nepřišlo zábavné. Takže jsem si výbavu držel hlavně podle prodejní ceny a toho, jestli vypadala pěkně, což nutno uznat fungovalo. Ale to množství skinů zbraní a zbroje a možnosti vylepšování, to je určitě dobrá věc, pro ty, co to s hrou myslí vážněji.

Obtížnost byla nastavená celkem v pohodě, ale i tak jsem u pár bossů párkrát umřel, hrál jsem to moc lážoplážo a nedával úplně pozor, ale hra hráče penalizuje jen trochu, takže i tohle je spravedlivé.

Relevantně můžu Grim Dawn srovnat jen s Diablo II a z tohoto srovnání vychází hůř, což ale není žádná ostuda. Hraje se to dobře, odsýpá to, pěkně se na to kouká a herní doba (u mě 28 hodin), taky není k zahození. Určitě se hru vyplatí zahrát. Časem zkusím i obě DLC.

Malý synovec konečně dorostl do pyromanského věku, tak jsme si společně zahráli původní hru a byla to sranda. Protože přibyly achievementy, tak mi to nedalo a koupil jsem si i DLC, abych je měl všechny.
Je zajímavé, že hra je vlastně pořád stejná, ale ubyla konverzace s bývalou kamarádkou a tu nahradil zvláštní nerdí kluk, který nemá rád Vánoce. Pálení bylo opět do sytosti, ale nový vánoční katalog na můj vkus nepřinesl tolik vtipných věciček na hoření, spíše jen takovou tu vánoční klasiku. No ale, když jsem pak dělal komba a pálil to dohromady s původními věcmi, tak jsem se i tak mnohokrát usmál :) Ale v zájmu budoucích hráčů neprozradím ani jedno kombo ;)

Hra má stále co nabídnout a je svým způsobem škoda, že studio toho zase tolik nevytváří, protože je to vždycky fajn si nějak vtipně skotačit a vymýšlet nové kombinace.

Když před rokem vlastně úplně nečekaně vyšla tahle hra, tak mi hned po spustění traileru bylo jasné, že to je přesně to, co by se mi mělo líbit v prakticky všech ohledech a zároveň je to něco, co na herním poli v takovéto kvalitě chybí. Bál jsem se svých vlastních očekávání, ale asi tak po 10 minutách hraní bylo jasno, že to je opravdu skvělý kousek a že když by se mě náhodou někdy někdo zeptal, jestli se dají hry počítat do umění (jakože se mě asi nikdo nezeptá), tak Pentiment je ten nejzářivější případ, který bych v odpovědi zcela jasně použil.

Jako člověk, který má rád historii, poslední dobou i klasické umění, a ocení dobře odvyprávěný příběh jsem Pentiment hltal celé vánoční období až takřka do příchodu nového roku. Spojení starých, vrcholně středověkých maleb, s dobovým příběhem je to první, co každého uhodí do očí. Ano, protože se hra odehrává v 1. pol. 16. století, tak je užité umění už anachronické, minimálně o 100 let, ale proč být hnidopich, když to funguje. Každá obrazovka tak na hráče dýchá podobně, jako když se dívá na fresky ve starých kostelech, či hradech. Ano, tělesné proporce vždy úplně nesedí, krajina může být mírně stylizovaná, ale to kouzlo je prostě nepopiratelné. A funguje to i herně.

No herně, popravdě, Pentiment je hrou asi tak z 20%, protože drtivou většinu doby tvoří "pouze" odklikávání replik postav a častý výběr různých odpovědí a reakcí, které více či méně ovlivňují jak danou konverzaci, tak vztah dané postavy k hráči, jako i vlastní příběh a nezvratná rozhodnutí. Ale i to je zábava, témata se střídají jak na běžícím pásu a hlavní hrdina, umělec Andreas Maler, tak v jednom okamžiku diskutuje o historii, náboženství, metafyzice, aby potom přešel třeba na místní drby, pověry, ba dokonce i sprosté vyřizování účtů. Každá z desítek postav má jiný původ, zázemí, vzdělání a názory a proto žádný rozhovor s ní není nudný. Další devízou je, že se hra rozprostírá na ploše cca 25 let, takže město i postavy prochází vývojem. Tu přibyde nová stavba, tamta postava zemře, odstěhuje se, nebo děti vyrostou a děje se všechno to, co by se za čtvrtstoletí udát mělo.

Audiovizuální stránka mi naprosto učarovala. Ano, není tu jediná nadabovaná replika, ale rozhovory pomocí "bublin", kde má mnoho postav svůj vlastní font dle vlastního osobnostního pozadí jsou naprosto skvěle použité a sám jsem se přistihl, že se mi v hlavě dané repliky samy "mluví" hlasem, který by se k dané postavě dle mě hodil, a to se mi děje jen u knih, takovým přesahem se může chlubit jen málokterá hra. Zvuky v pozadí jsou taky skvělé a čisté, jasně dokreslující každou obrazovku, či scénu.

No a příběh? První, cca hodinu se neděje nic, a tak tomu je v každém ze 3 aktů, ale i to nic je zábavné, protože člověk zkoumá svět, seznamuje se lidmi a tvoří si tak vztahy a názory, které, když už se něco začně dít, pracují na plné obrátky a příspívají k vlastnímu ději. Musím uznat, že postupně gradovaný příběh patří k dalším silným stránkám hry a protože existuje více možných průchodů, kdy se vlastně jeví jako "správné", je někdy těžké se nějak rozhodnout, proto jsem v těch chvílích nijak "netaktizoval" a vždy se řídil tím, co bych v dané situaci dělal sám. No, ale už teď by mě zajímalo, jak by vypadalo to druhé řešení, nebo to třetí? No, budu si to muset zase někdy zahrát znova, protože to za to stojí.

Je neuvěřitelné, že si poměrně velké herní studio "dovolí" vydat nějakou takovou hru, kdy už z podstaty je jasné, že to nebude prodejní hit roku, ale všichni labužníci si přijdou na své. Takhle mají vypadat produkty, které jsou tvořené srdcem.

Kéž by ještě někdy něco podobného vzniklo. Mým největším snem by byla hra z našeho Národního obrození, jasně, pro plno lidí by to mohla být nuda, ale Dobrovský a Jungmann by zajásali. No, a jako reálnější náměty bych viděl např. francouzské městečko v dobách Velké francouzské revoluce, nějaký příběh z období osidlování Ameriky kolonisty, nebo třeba něco podobného z období nizozemského boje za nezávislost. Ale každá podobná hra by mi udělala radost.

No teda, co jsem to sakra hrál? :) Doteď nevím, jestli to je tak geniální, nebo tak divný, asi nejspíš oboje. Se žánrem vizuálních románů nemám žádné zkušenosti a ne že bych si zkusil nějakou japonskou klasiku, já si radši pustil české "zvířátkové omalovánky".

Hra je směsicí jakés takés reality, ale celému městečku vládnou hlavně různí zvířecí hrdinové. Sám Zbyšek Claus je synem samotného Santy a je Delfín s kloboukem, ale potkal jsem i pandu, lva, krokodýla a další zoo osazenstvo. Vtipné bylo, že jsem první den nakráčel ke Zbyškovi do kanceláře, zajeli jsme na místo činu a on se mě zeptal, co hodlám dělat, jedna z možností byla jít do kina, tak jsem šel :) A tak jsem to dělal každý den a viděl plno filmů. Seznámil jsem se s filmovou fanynkou krokodýlicí Laurou a ta vymyslela, že natočíme film o Zbyškovi a jeho profesi. Když jsem se u něj po víc jak týdnu objevil, tak mi sdělil, že jsem se dlouho neukázal, že si myslel, že budu pracovat víc :) No nějak jsme splácali film a ten na filmové soutěži neuspěl a to bylo vše. No není to skvělá hra?

Hru jsem tak projel ještě jednou a už tedy do práce za Zbyškem chodil. Stějně to ale bylo dost ulítlé vyšetřování. Je skvělé, že hra sice nenabízí nějakou velkou hráčskou invenci, ale příběh se větví a až do posledních dnů není jasné, jak to všechno skončí. V tomhle je to opravdu promakané. Ale na hraní je stejně potřeba jistá psychická odolnost, takže jestli si někdy zahraju Asistent detektiva Zbyška 2: Vražda v Orion Expresu, tak to bude zase za pár let, až se mi obnoví odumřelá mozková kůra :)

Tak tohle byla jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrál. Dohrání mi trvalo cca 2 měsíce, které jsem si rozprostřel na měsíce čtyři (každý den pár hodin hraní a vyneslo to cca 140 hodin i s DLC). Hru jsem rozehrál už někdy po Vánocích 2018, ale můj notebook byl někde na hraně použitelnosti a tak hra ne vždy běžela úplně plynule. Ale jako největší překážku jsem cítil ten anglický dabing, normálně proti němu nic nemám, ale kdy jindy by ve hře měla znít čeština, než když se odehrává v Čechách a její protagonisté, až na pár výjimek, by česky určitě mluvili. Hru jsem tak tehdy opustil a čekal až vyjdou všechna DLC, opraví se bugy, pořídím lepší stroj a přál jsem si, že se nějakým zázrakem dostaví i ta čeština. No a letos se to všechno sešlo a nebyl důvod už hraní odkládat.

A hra je pořádná jízda, příběh střídá totálně akční pasáže s těmi až pohodovými a vtipnými. Postav jsou ve hře stovky a z toho tak padesátka má i významný vliv na hráče a jeho putování Posázavím. Některé si budu pamatovat ještě hodně dlouho, hlavně svérázného faráře Bohutu z Úžic, nebojácnou Terezu, smutného kata Heřmana, melancholickou Štěpánku, ale i toho šlechtického hejska Jana Ptáčka. Stejné je to i s jednotlivými úkoly, zejména ty vyšetřovací opravdu stály za to, stejně tak i situace, kde bylo potřeba být nenápadný. O bojích ani nemluvím, těch pár bitev bylo opravdu velkolepých, nicméně soubojový systém hry je nejlepší v boji jeden na jednoho, kde je naprosto bezkonkurenční a zejména na začátku je boj s kdejakým pobudou opravdu výzva a bojování mě tak bavilo až do konce.

Skvělé jsou i mechaniky typu páčení zámků, okrádání, opravování, nebo třeba i "očista". I takový systém ukládání je dobře vybalancovaný, kromě autosavů při nějakém postupu v ději, či spaním v posteli, lze ukládat prakticky kdykoliv, ale zároveň je to omezeno množstvím Sejvovice v inventáři, které není nekonečné, ba naopak se prakticky po celou dobu hraní počítá jen na několik kusů a navíc se nejedná o nějak levnou legraci, hráč si tak opravdu rozmyslí, kdy už stojí za to hru uložit a který neúspěch případně nechat i s jeho následky. Do příjemných mechanik hry řadím i hru v kostky, která je prakticky ihned pochopitelná, relativně návyková, ale zároveň se v ní nedají vydělat tak vysoké částky, které by mohly rozbít herní ekonomiku (to se povedlo až kvůli DLC Kingdom Come: Deliverance – From the Ashes).

No a samotný příběh je velkolepý, ale často i úplně všední, záleží jak jaké události zrovna proběhly, nebo proběhnou. Nutno uznat, že i velké množství úkolů, které jsou vedeny jako vedlejší, může trvat i desítky minut a hlediska zážitků a emocí hráč prakticky nepozná, že hraje něco "nepovinného", to se také často nevidí. To ani nepočítám ještě třetí kategorii úkolů - aktivity, kde se často jedná o nějakou opakující se činnost především na zlepšení statistik, ale určitě nejde o grindování, spíš jde to zábavné trávení času ve hře.

No a dostávám se k hlavní postavě - Jindrovi. Ten je ze začátku takový vesnický ňouma, ale události a vlastní ctižádost ho velmi významně změní a na konci hry už je z něj chytrý, obratný a vážený muž. Svoje schopnosti rozvijí celkem uvěřitelně, určitě uvěřitelněji než v jiných RPG. Jasně, i tady jsou různé klišé momenty, středověké stereotypy a větší či menší úpravy opravdové historie, ale každý takový okamžik jde na ruku vlastní hratelnosti, takže mi to v důsledku vůbec nevadí.

Co je ale podle mě to nejlepší na celé hře? No přece to prostředí opravdového Posázaví, to přeci není jen nějaká vymyšlená mapa, ale velmi věrně zachycená realita. Všechny hrady, kostely a další významnější stavby tu jsou dotaženy takřka do dokonalosti a opravdu tak zřejmě před těmi 620 lety vypadaly. A ta příroda všude kolem, rozlehlé louky plné květin, hluboké lesy plné zvěře a hub, nebo i různé velké terénní útvary od kopců přes skály, či různé meandry Sázavy a menších toků. To všechno mě vyprovokovalo, abych se do těch míst vydal a prošel si celou mapu i v reálu. Překvapilo mě, kolik toho dodnes stojí, jak se vývojáři opravdu snažili přenést vše, co šlo a zbytek věrně zrekonstruovat. Tady kdyžtak naleznete pár desítek mých srovnávacích fotek z reality a ze hry. Nejlepší na tom všem bylo, že ač jsem v těch místech nikdy nebyl (kromě města Sázavy), tak jsem všude trefil a mohl se pohybovat prakticky bez mapy. Takový zážitek mi žádná hra ještě nikdy nedala a díky za něj, jako i za ty skvěle strávené desítky hodin v neuvěřitelné realitě.

Tímto jsem dokončil celou hru KC:D. Příhody Jana Ptáčka hodnotím jako druhé nejlepší DLC ke hře, bylo tam od všeho dobrého trochu, jen bych tedy přidal ještě aspoň jeden úkol na 2 hodiny, protože to bylo DLC ze všech nejkratší.

Před hraním jsem si myslel, že je tento přídavek jen sprškou historek a malicherných přání známého náctiletého Donchuana pana Jana Ptáčka, ale je to pravda jen tak z poloviny. Ano, oba úkoly jsou s ním spojené, ale je to spojení dost volné a teoreticky se toto DLC mohlo týkat jakékoliv postavy ve hře a stačilo by mírně upravit jen pár dialogů, to ale není špatně, vývojáři zřejmě měli pár dobrých nápadů, které už se jim do hry nevešly a přišlo jim škoda, je nepoužít vůbec, takže vlastně ideální řešení.

První úkol je hlavně o hraní kostek, což jsem rád dělal během celého hraní KC:D, takže když je to použito i příběhově, tak proč ne ;) Druhý úkol je však, co do zábavy, rozsáhlosti a využití mechanik hry, trochu jiné kafe. Osobně ho řadím mezi nejlepší questy v celé hře, nevím jestli do TOP5, ale do TOP10 určitě. Mírně duchařská tematika, vtipné řešení jednotlivých částí a "učený" šarlatán. Navíc se to vše odehrává v Ledečku, to byla moje oblíbená vesnice ve hře a trochu mě mrzelo, že se tam toho celou dobu hraní moc nedělo, takže tohle je trochu satisfakce. No a poslední kratší úkol přímo s Ptáčkem je esencí celého jeho vystupování ve hře, jeho mladická nabubřelost, jankovitost ale i dobré srdce tu hrají na plné pecky. Zpackaná báseň i "milostný dopis", jsou vlastně vrcholem středověké kultury a literatury :D

DLC mě bavilo a klidně bych si ještě pár podobných ve hře přidal, ale bohužel už mi došly.

Hra mě už kdysi v začátcích DH zaujala svým názvem, který je prostě skvělý, ale z nějakého důvodu jsem jí pořád odkládal až přišel její čas nyní, skoro po 30 letech od vydání. Poslední roky si vždycky takhle v listopadu zahraju nějakou adventurní klasiku, loni to bylo příjemně zvláštní Sanitarium, ale tenhle kousek ho svou "divností" jednoznačně překonává :)

Ihned po spuštění mi došlo, proč jsem se hře tak dlouho vyhýbal, bylo to ovládání postav pomocí 8 různých příkazů (říká se tomu parsery, nebo si to s něčím pletu?), což jsem vlastně doteď nikdy neabsolvoval, protože to "vyhynulo" těsně předtím než jsem začal s hráčskou kariérou. Ale moje obavy byly v tomto zbytečné, jasně chvíli mi to sžití trvalo, ale do půl hodiny jsem to už prakticky nevnímal, ba naopak mi to v některých pasážích přišlo i celkem osvěžující.

Postupoval jsem s výběrem postav pěkně zleva doprava a postupně objevoval jejich pozadí a utrpení, které se z části přeneslo i na mě. Každý z příběhů obsahoval minimálně jeden silný moment, který si budu pamatovat hodně dlouho mrtvá manželka pověšená na háku vedle masa, násilnický démon ve výtahu, elektrické "ukřižování", řeznické operace v koncentráku, nebo rozhovor se ďáblem. Ano, často jsem se v ději mírně ztrácel, ale ta zmatenost je vlastně součást samotné hratelnosti, stejně jako různá morální dilemata, či neuvěřitelné souvislosti. Mojí nejoblíbenější postavou se stal "vopičák" Benny, který měl příběh asi nejvíce vzdálený realitě, ale v tom byla ta síla, jako i v tom, že nemohl mluvit a tak s náčelníkem komunikoval jen posunky a mručením :) 

Hra vypadá i dnes celkem pěkně, v tom mají tyhle "ručně" dělané hry a adventury především značnou výhodu, protože nestárnou, limitem je pouze rozlišení obrazovky. Co nepotěší je občasný pixelhunting a předměty, které se zaktivní až v určitém okamžiku, takže to vede k zákysům. Ale to bylo přece tehdy celkem normální, takže se to i dnes musí přejít s přivřenýma očima. 

Byl to emocionální zážitek, nebudu lhát, úplně vše jsem nepochopil, ale za to asi může kompozice hry a fakt, že různé vrstvy si hráč musí i domyslet. Určitě si někdy přečtu povídku, což je další novum, ještě nikdy jsem si nečetl předlohu hry, jsem na to zvědav. A teď jdu řvát někam jinam, i když nemám pusu ;)

Minulá epizodka mi přišla o krapýtek slabší na poměry celých Malých nočních můrek, ale tahle závěrečná to opravdu vynahradila. Všechno zas pěkně potemnělo a klučík se setkává s hlavní záporačkou celé hry.

Celé bloudění v knihovně, přelézání, vylézání a zalézání bylo fajn. Dokonce se objevují noví protivníci, kteří se z počátku zdají až neporazitelní, ale stačí objevit, jak se na ně musí a brzy přestanou otravovat.

Co ale houstne je atmosféra, každou minutou se hráčovy pocity více napínají a strach, nebo spíš tíseň se stupňuje a to až do samého finále, které je naprosto senzační a už dlouho jsem něco takového neviděl, takhle se mají končit příběhy, zvlášť v situaci, kdy hráč zná další linii příběhu už z minula.

Jako, takový neúspěch je opravdu raritní. Proměna v Nomíka a to v toho, kterého si Six vyhlídla v původní hře je opravdu nářez, to i takový film Titanic se může jít klouzat :)

Nikdy jsem nechápal, co je na Little Nightmares tak super oproti jiným temným plošinovkám typu LIMBO, ale teď už to vím a proto si někdy v blízké budoucnosti musím zahrát i Little Nightmares II.

Tohle byla první část hry, kde se takřka vůbec neobjevil strach, nebo takové to chvění z nebezpečí. Tahle kapitolka je spíše o hledání cesty dál a o kooperaci a "muchlování" s Nomíky. A nutno říct, že se to nehrálo vůbec špatně.

Spoustu fíglů už jsem znal z předchozího hraní, ale kočírování a občas i nahánění Nomíků bylo něco nového. Je otázka, jestli tahle část hry vůbec zapadá do univerza, to se asi dozvím až v posledním přídavku, ale chvílemi jsem měl pocit, že jsem hrál trochu jinou adventuru, tedy samotným gameplayem, protože prostředí je pořád podobné, potemnělé, neuklizené a plné nesympatických zvuků.

Co mě ale vadilo, že tu takřka zmizel "boj o život", protože známý Dlouhoruč se objevil jen na pár místech a navíc už nebyl tak dotěrný a bezchybný jako dřív. Chápu, že se s ním nešlo vypořádat nějak definitivně, protože to přeci zvládla Six v původní hře, ale je škoda, že hra nemá na konci kapitoly nějaký významný předěl, jako se už stalo zvykem.

Každopádně hraní je stále zábava a pěkně utíká. Jak ale klučík nakonec dopadne, to teď fakt vůbec nedokážu domyslet.

První DLC ke hře není o nic horší než celá hra, jasně zabere tak hodinu, ale všechno dobré tu je znovu, k tomu si připočítejte pár dobrých nápadů, postupné "budování vztahu s bossem", prolínání s putováním holčičky Six z původní hry a slušné množství hádanek a puzzlů s obtížností tak akorát. Klučík umí přesně to co Six, tedy utíkat, skrývat se a pomalu se prodírat prostorem dál.

Celý tento přídavek se odehrává v podpalubí lodi a tak je tu velmi často voda a "radovánky" s ní spojené, i ten boss je s vodou velmi svázaný a objevuje se vlastně hned na začátku a pak každých pár minut až do konce. Tahle červená nit není u her úplně samozřejmostí a mně se líbila.

Finále je celkem velkolepé a opravdu jsem se napoprvé celkem lekl :) Je to parádní noční můrka a jsem zvědav, kam se to všechno dostane v dalším DLC.

Věděl jsem, že je hra populární, ale nikdy jsem jí vlastně ani neviděl, kromě pár obrázků. No, ale teď, když jsem si vybíral co hrát, tak mi přišla na mysl a zkusil jsem jí. A byla to správná volba. Hned od začátku mi nejvíc připomínala něco mezi LIMBO a Creaks a to je dobré porovnání, jen co je pravda.

Malá holčička v nuzném temném industriálním a nepřátelském světě, to přeci nemůže dopadnout špatně (po stránce hratelnosti, příběhově klidně ano). Hned od začátku jsem byl velmi spokojen s vizuálem, všemožná hra stínů, rozbitých věcí kolem, vznášejícího se prachu a míchání různých kovových, technických a strašidelných zvuků, to člověka vtáhne do hry, ať chce, nebo ne. Jak už to u snů (těch dobrých, nebo strašných) bývá, je v nich možné skoro vše a ne vždy všechno dává smysl. Tak je to i tady. Hráč si musí spoustu věcí a nějaké příběhové pozadí domýšlet sám, ale to je čas od času přece taky hrozně fajn, než jen "tupě" hrát naservírované spektakulární příběhy.

Začátek hry je na seznámení s prostředím, zákonitostmi noční můry a osvojení si ovládání. Hra se rozjede až ve druhé kapitole, kde se vyskytuje první vážný protivník a nutno uznat, že ten mě při prvním kontaktu opravdu vyděsil. Obecně si sny moc nepamatuju, ale zrovna chlap s extrémně dlouhýma rukama mě kdysi v dětství ve snu pronásledoval a dodnes si to celkem živě pamatuju, takže zdejší dlouhoruč mi dal co proto. Stálo to celkem hodně smrtí a slepých uliček, ale povedlo se dostat dál. V dalších kapitolách stáli zas jiní protivníci a nutno říct, že všichni měli něco do sebe a strach, nebo spíš respekt z nich byl přítomný celé hraní. Osobně se mi nejvíc líbila třetí kapitola v kuchyni s kuchaři. Všechno všude pěkně bublalo a škvařilo se, všude se válely různé předměty a jídlo a design byl hodně povedený. A navíc, ty smrti tam, jinde proběhla často jen jedna animace, ale tady záleželo, kde přesně k smrti došlo, a podle toho byla holčička strčená na pekáč, do hrnce, do trouby a kdo ví kam ještě :) A ve čtvrté kapitole mě zaujalo obsazení a činnost zdejších protivníků, až jsem si vzpomněl na film Velká žranice, kde se to moc nelišilo, někdy si ho zas musím pustit. Pátá kapitola byla fajn a konec opravdu adekvátní k danému tématu a žánru.

Hra počítá s velkou hráčovou představivostí a fantazií a každý si ji může vykládat po svém a nalézat různá podobenství a odkazy. Nebo si jí prostě jen užít a nad ničím nepřemýšlet, každý přístup ke hře je vlastně správný. Nedivím se, že se Little Nightmares staly před pár lety celkem velkým fenoménem a hráli a hrají je hráči napříč spektrem, Malé noční můry mají každému co nabídnout a zároveň to netrvá tak dlouho, aby doba hraní mohla někoho odradit. No, brzo se pustím do DLC kousků a výhledově i do dvojky, protože pořád nemám dost.

Přeji všem krásné sny, já teď jdu také spát ;)

Základní hru už mám v podstatě dokončenou, tak jsem se pustil ještě do zbývajících DLC. Kunova banda je fajn přídavek, ale do dokonalosti mu chybí delší herní doba a trochu víc příběhu. Přesto jsem se ty dva krátké večery celkem bavil.

Potěšilo mě, že začátek DLC reflektuje události z konce hry, z toho usuzuju, že musí existovat i druhá varianta dialogů, když se hráč rozhodne hrát DLC hned, jak může (tedy někdy před půlkou základní hry). Další prima fakt je, že se hráč dozví nějaké dějové pozadí jedné z důležitých postav celého Kingdom Come. No a velmi důležitý fakt je, že se všem bojechtivým Jindrům otevře hned několik pořádných hromadných bitek. Já k nim mám spíš takový odměřený vztah, ale postupem hrou jsem jim začal přicházet na chuť.

Kuno a jeho banda jsou svérázní společníci, každý úplně jiný a proto zapamatovatelný. Ale nejlepší je Němec, s ním jsem vedl dlouhé filozofické rozhovory, které jsem do té doby nikdy neuskutečnil. Bavila mě i minihra, která se táhne celým hraním, schválně jsem postupoval rozvážně, abych ji stihl dohrát. Ovšem nejlepší bylo laškování s Kubajsem, toho mi nakonec bylo tak líto, že jsem ho i pustil.

DLC by se dalo označit jako sled kvalitních vedlejších úkolů, což jak ti, co už hru dohráli, vědí, je známka slušné úrovně a zábavy.

Tak tohle byla jízda. Dvě silné hrdinky z původní hry dostaly vlastní příběhovou linku, kdy každá je pojatá trochu jinak. Oba přístupy mají něco do sebe. DLC jsem si zahrál po cca 100 hodinách hraní a myslím, že jsem si to načasoval dobře, protože hrát ho hned, kdy je to možné (po probuzení v Ratajích), by nemělo takovou sílu a nestihla by se dostavit ta správná nostalgie po všem tom skalickém příkoří.

Tereza - hraní za ní je hodně osvěžující prvek, protože, čistě z logiky věcí, není žádná válečnice a nemá moc jiných konfrontačních schopností. Bylo moc fajn si projít ten poslední "pohodový den" ve Skalici a řešit úplně banální problémy, ale i takovéty záležitosti, co zůstavájí jen mezi holkama :) Procházka s Blankou do lesa a útok vlka byla pořádná jízda, a to nemluvím pak o rodinných problémech, které vypluly na povrch. Průzkum oněch lokací byl pak už dost napínavý a moje holčičí srdíčko bilo o stošest :) Bylo taky hrozně zvláštní potkávat ty různé osoby a vidět vztahy mezi nimi, to vše s vědomím, jak všichni ti lidé dopadnou. To byl opravdu emocionální kolotoč.

No a pak přišel ten den. Z Terezy se stala ve vteřině hrdinka a udělala mnoho dobrého. Noční plížení a konfrontace s Kumány byly jedny z nejsilnějších chvil, co jsem ve hře zatím zažil. Okolí Skalice mě původní hra nenutila moc prozkoumávat, ale tady si ho člověk užil měrou vrchovatou a že bylo, co objevovat a "obdivovat". Utvrdil jsem se v tom, že Tereza je nejlepší ženskou postavou ve hře, proto mě trochu mrzí, že linka Jindry a Terezy ve hře vyznívá trochu do ztracena. Terezin příběh osvětluje mnohé detaily, které mohly hráči na začátku hry uniknout, nebo se tam vůbec neukázaly, takže v tomhle je přínos DLC nedocenitelný.

Johanka - její příběh začíná tak trochu nevinně. Pár snů s náboženskou tematikou Panny Marie, ale co se z toho nakonec nevyklube. Hraje se sice za Jindru, ale Johanka ho zásobuje pěknými úkoly, které mají stoupající tendenci. Plnit je byla opravdu zábava. V předchozích komentářích jsem zahlédl drobnou skepsi nad jejím náboženským zaujetím, ale s tou vůbec nesouhlasím, v té době to nebylo nic neobvyklého, mít náboženství jako "smysl života" a sama Johanka navíc netvrdila nic, co by neměla, či nemusela být pravda. Ostatně její jmenovkyně a skorovrstevnice Johanka z Arku nebyla v tomto ohledu o moc jiná a jak se zapsala do dějin Evropy. V této části DLC se mi nejvíc líbily 2 momenty - napravení, kdy Jindra absolvoval pouť skrz celou mapu a kál se za své hříchy. To byly neuvěřitelně silné chvíle, které jsou de facto z hlediska příběhu "nadbytečné", ale z hlediska celkového vyznění hry úplně zásadní. Ano, trochu to kazí fakt, že se skončením DLC najede Jindra zase na páchání hříchů, jako by se nic nestalo, ale to se asi dá omluvit. a zakončení Johančina případu, ta jsou tuším 3, a všechna mají svou sílu (koukal jsem na ostatní na Youtube). Proces v kostele působil hodně depresivně, ale zároveň i uvěřitelně. Svědci byli věcní a vypovídali podle svého světonázoru, invizitor se zdál jako rozumný člověk, který ctí daná pravidla. Prostě nádhera, to byla takřka divadelní hra. Povedlo se mi Johanku osvobodit, takže i šťastný konec se konal. Umím si představit, že by minimálně tato část hry mohla být i zfilmovaná a své diváky by si to našlo.

Takže vlastně nevím, které dobrodružství se mi líbilo víc, ale to nevadí. Byl to fakt zážitek na dobrý týden večerního hraní. A nyní je to moje nejoblíbenější DLC napříč hrami a to že např. některé DLC k Mass Efectům, nebo Dishonored drží laťku hodně vysoko ;)

Jo, málem bych zapomněl, toto DLC přidává i věrného parťáka, psa Vořecha. Musím uznat, že je celkem fajn ho mít s sebou na cestách. Zvlášť, když mě upozorní na nebezpečí (ale nevím, proč vrčí jenom, když jsou blízko zlí chlápci a na ty hodný ne), nebo na chvilku zaměstná nepřítele, takže je možnost vyslat přesně mířený šíp, nebo úder mečem. Ale taky se často plete pod nohy a třeba sbírání kytiček je s ním celkem utrpení. Ale to je už odvěký úděl herních parťáků :)