Westernová variace na první a (dle mého skromného názoru) nejlepší díl Commandos: Behind Enemy Lines. Stejně jako u konkurenční vojenské série mě tato prvotina bavila nejvíce a taktéž jsem ji úspěšně dokončil více než jedenkrát. No, pokud dobře počítám, myslím, že to bylo všehovšudy dohromady šestkrát. Čím více šly další díly směrem ke 3D, tím méně mi připadaly přehledné, zábavné a znovuhratelné.
Zde je pohled seshora naprostro vyhovující a umožňuje mít okamžitý přehled o celém dění na aktuální herní mapě a naplánovat si tak další kroky. Ze začátku jsou mise poměrně jednoduché, hra vás vede za ručičku jako miminko, vše vám vysvětlí, každou postavu představí a ukáže vám všechny její možnosti. Postupem času samozřejmě začne přituhovat, ale žádná hardcore šílenost se nekoná. Zde si opět dovolím přirovnání k partě kolem "zeleného bereta", kde jsem se v poslední třetině hry (a o to více ještě v datadisku) pěkně zapotil a každou misi jsem musel rozehrávat neustále dokola od začátku, protože se v průběhu něco nepovedlo. Desperados je oproti tomu, řekl bych, příjemnou oddechovkou.
Vaše parta je různorodá a každý člen má v kapse nějakou tu specialitku. Nejužitečnější a nejvšestrannější je pochopitelně hlavní postava John, mě ale nejvíce bavil Doc a Sanchéz, ženské charaktery mi klasicky k srdci moc nepřirostly, i když jsou v několika situacích bohužel nepostradatelné. Vlastně, ženy jako hratelné charaktery mě v žádné hře nikdy nebavily. Tady to asi vypadá na lehký náběh k šovinismu.
Misí je dostatek a herní doba je tudíž solidně dlouhá, za jedno odpoledne se na konec určitě nedostanete. Co bych ještě vyzdvihl, Star Wars easter egg mě velmi příjemně pobavil. O co se jedná se můžete dočíst v profilu hry v sekci zajímavosti.

Pro mě osobně asi největší překvapení za poslední herní rok, chvílemi jsem dokonce uvažoval o maximálním hodnocení, ale tato úvaha postupně přešla a Prey zakotvila na i tak krásných 80%. Vysvětlím proč.
Jedná se v podstatě jen o koridorovou střílečku, postavenou na id Tech 4 enginu (Doom 3, Quake 4, Enemy Territory: Quake Wars atd..) a hozenou do sci-fi hávu. Zatím nic nového, ale..
Jakoby se autoři snažili být originální za každou cenu a v každé lokaci na vás vybalili ještě něco navíc. Dveře si otevíráte rukou, která jde doopravdy vidět nebo pařátem, který jste získali z mrtvého protivníka, zbraně jsou kompletně předělány do mimozemského vzhledu, i když se vlastně stále jedná o variace na staré známé brokovnice, raketomety a granátomety. Výjimkou je pouze zbraň, kterou lze dobíjet ze speciálních stojanů různými druhy střeliva, ta se mi zamlouvala nejvíce, nicméně zásobník byl zase vystřílen během pár vteřin.
Poté na řadu přichází hrátky s gravitací, portály a s mými oblíbenými gravitačními pásy. Toto všechno je zpracováno skvěle, také bych řekl, že bez jediné chyby a především, pro průměrně inteligentního člověka zcela pochopitelně. Originální nápady ale ještě zdaleka nekončí!
Časem usednete do exoskeletonových vozítek, která jsou kupodivu opravdu celkem zábavná, při postupu příběhem dále budete využívat svou duševní část, při smrti pomocí šípů ulovíte pár duchů a ocitáte se znovu ve hře, která disponuje funkcí autosave, tudíž absolutně netuším, proč je zde volba manuálního ukládání a nahrávání pozice. Příběh někomu může připadat možná hloupý, mě ale bavil od začátku až do konce, vše bylo ve správný čas vysvětleno a neobešel se bez jednoho zajímavého zvratu (proměna a smrt Jen). Nebýt, s odpuštěním, debilního českého dabingu, hru bych si určitě užil ještě o něco více.
Vrátím se teď na začátek svého komentáře a zeptám se, když je hra tedy hezká, zábavná, originální a bez vážných chyb, co je špatně? Proč ne plné hodnocení? Protože po zhruba třech hodinách hraní začne být lehce nudná díky svému stereotypu. Což možná na první pohled nedává kvůli všemu výše uvedenému smysl, ale je třeba si uvědomit, že ačkoliv se autoři snažili vybalovat každých pět minut něco jiného (po "střílecí" místnosti následovala místnost "logická" a po logické zase "vozítková), jedinými dvěma možnostmi řešení oněch situací bylo buď zmáčknutí tlačítka nebo vystřelení ze zbraně. Nic víc. Takže tímto zcela odpadlo jakékoliv uvažování při řešení logických situací a vy jste věděli dopředu, jak postupovat v místnosti, do které jste právě vstoupili a ani se ještě nestačili rozhlédnout.
Celkem škoda. Ale i tak mohu tuto hru vřele doporučit všem, kteří ještě neměli tu čest s ne zrovna moc sympatickým indiánem Tommym.

První hra v mém životě, kterou jsem ve vzteku musel na chvíli vypnout kvůli tomu, že se mi dařilo. Že to nedává smysl?
No, zhruba někde v půlce "příběhu" jsem se dostal do malého pouštního městečka s jasným úkolem - zlikvidovat jednoho černošského vůdce, který ale seděl v nesestřelitelném vrtulníku a kroužil nade mnou a sem tam po mě vystřelil raketu. Úkolem této, řekněme, unikátní mise bylo tedy přežít nájezdy pozemních jednotek a mezitím neschytat střelu z vrtulníku. Prvních pět minut střílení do stále se opakujících a stejně vypadajících skupinek protivníků bylo ještě v pořádku, po deseti minutách už jsem začínal být lehce otrávený, po patnácti minutách už se ve mně začínala hromadit zloba a absolutní nepochopení, čeho tím asi autoři chtěli dosáhnout..no a po dvaceti minutách už letěla myš přes pokoj do zdi, následována okamžitým vypnutím hry bez jakéhokoliv zájmu na tom, jestli se někde v průběhu mise sama uložila nebo ne.
Při opakovaném zapnutí jsem již tuto pakárnu dohrál s klidem až do konce a nutno podotknout, netrvalo to naštěstí moc dlouho. Herní doba je relativně krátká, což je z mého pohledu bráno jako naprostý klad.
Připadá mi, že se tvůrci zaměřili pouze na efekt a grafickou stránku hry (která je mimochodem velmi dobrá) a úplně vypustili ten zbytek. Exteriéry jsou většinou krásné a uvěřitelné, zpracování samotných zbraní také nezaostává a například dobíjení granátometu je úžasně zdlouhavé a detailní. Navíc je zde možnost každou ze zbraní vylepšit nějakou přídavnou jednotkou. Dobře, to není špatné, nicméně třeba nechápu, na co mi asi bude laserové míření na brokovnici. Tady zároveň to dobré končí..
Nepřátelé jsou neuvěřitelně hloupí a jejich jedinou výhodou proti vám je jejich počet. A zapomněl bych, herní skripty. Ještě jsem se snad nesetkal s tak blbě naskriptovanou hrou, tady se prostě úplně jednoduše stane, že stojíte uprostřed dvora zcela sám, uděláte půl kroku dopředu a najednou je kolem vás na téměr prázdném prostranství dvacet panáků se samopalem. Další věc, střelíte nepřítele do hlavy a buď mu ji celou ustřelíte a nezůstane ani krk, jen gejzír krve nebo střelíte nepřítele tak samo do hlavy, on zavrávorá, je zřejmě omráčen a neútočí na vás, ale stále žije. V této chvíli do něho můžete vyprázdnit i padesát zásobníků z nejsilnější zbraně a nic se nestane. Ne, musíte si prostě počkat zhruba tři vteřiny, než se uvede do použitelného stavu a poté ho dorazit. Děs a hrůza.
Pitomosti typu autoheal a autosave snad ani nebudu rozpitvávat, příběh je klasicky o ničem. Co bych ale určitě ještě zmínil je výdrž takzvaných "bossů", což jsou chlápci, kteří vypadají úplně stejně jako normální vojáci nebo nepřátelé, akorát mají asi 34x větší výdrž než všichni ostatní, dokonce i vy se svým slavným samoléčením se můžete jít klouzat. Ale nic se nebojte, stačí tři až pět plných zásobníků z AK-47 přímo do hlavy a je po něm..
Jako střílečka ze série SoF je tato hra hodně špatná a zaslouží si za zničení dobrého jména série ještě o 10% méně, jako budgetová střílečka sama o sobě je jenom špatná. 30%.

Jedna z levných budgetových her, svého času vesele nabízena ve stojanech před prodejnami s počítačovým i jiným příslušenstvím. Oldgamer89 zakoupil, nainstaloval, dohrál, ihned zapomněl a vyhodil. Je to fakt bláto. Nedoporučuji nikomu.
Vozy jsou všechny stejné a chovají se jak kostky ledu spuštěné po lehce naklopené skleněné tabuli, tratě neuvěřitelně nudné. Herní režimy nepotřebují jakékoliv rozlišení, je to pořád to samé nudné, fádní a unavující dokola. Tak bych mohl pokračovat ještě pár řádků, až bych se dostal ke grafickému zpracování, které je na svůj rok vydání celkem obstojné. A pouze za to uděluji krásných 20％.

Na hru Divine Divinity jsem se těšil prakticky již od první dobové recenze v herním magazínu z roku 2002. Přišla na ni řada až o osmnáct let později. A upřímně, moc nadšený tedy nejsem. Kdybych se byl býval svého času nerozhodl, že každou rozehranou hru prostě dokončím i za cenu nervového zhroucení (viz hopsačky z devadesátých let), tak bych se na to vyflákl už někdy před půlkou, možná dříve.
Jelikož jsem nevěděl, jakou náročnost si na mě hra připraví, zvolil jsem klasicky silovou cestu válečníka. A dobře jsem udělal, ke konci už je toto RPG sakra těžké a nic jiného než devastaci silných a ještě silnějších nepřátel neřešíte. Celkem otrava smíchaná s nudou a pocitem: ''Ať už to prosím skončí, stačilo mi..''.
Herní svět je řádně rozlehlý, na moje poměry možná až moc. Pro někoho tento fakt ale může být obrovské plus. Množství předmětů, lokací a hlavně vedlejších úkolů vás zabaví klidně i na několik desítek hodin.
Dialogy jsou opravdu celkem záživné a vůbec jsem neměl potřebu se náhodně proklikávat ke konci rozhovoru bez čtení daného textu. Grafická stránka hry a celkově jakási zpomalenost postav a celého dění nebo jak to nazvat, tak to mě fakt nebavilo.
Strašně mě láká nainstalovat a zahrát si přímé pokračování, kde hrajete za dvě hlavní postavy zároveň, přičemž jakmile zemře jedna, zemře i druhá, ale když si uvědomím, jakou psychickou torturou jsem si prošel zde, odkládám Beyond Divinity na dobu neurčitou.

První díl považuji za jednu z nejlepších stříleček vůbec, druhý mě už tolik nezaujal, ale je to dejme tomu pořád ještě solidní akce, trojka je určitě nejen pro mě legendou multiplayerového bláznění, no a čtvrtý díl?...
..je celkem o ničem.
Za prvé, Quake 4 posouvá pojem "koridor" na úplně novou úroveň. Splést si například směr posunu ke konci levelu nebo dokonce někde zabloudit, to zde zkrátka nelze. Prostě běžíte kupředu, střílíte po všem divném/živém a přímo do očí vám svítí zelená na aktuálně otevřených dveřích. To abyste náhodou při průzkumu o pět centimetrů neuhnuli z trasy.
Za druhé, délka hry je asi nepovedený vtip. Tuto doslova jednohubku stihnete v podvečer dohrát možná dříve, než se vaše žena stihne dodívat na 5 proti 5 nebo jinou úchylnost, vysílanou jednou z našich komerčních televizí. Hrůza.
Za třetí si dovolím přejít na pozitivní notu, jelikož tento kousek hodnotím lehkým nadprůměrem, takže něco dobrého zde být asi musí. Příběh je obyčejný, přesně takový, jaký byste od sci-fi střílečky čekali. Někomu se může dokonce i líbit a obsahuje jeden nečekaný a zajímavý zvrat zhruba v polovině hry. U mě dobrý!
Nepřátelské jednotky mi připadaly celkem originální a některé z nich mě svými schopnostmi a zbraňovým arzenálem nejednou zaskočily. Ale "quick load" a pořádné rozeběhnutí do válečné vřavy s permanentním stiskem levého myšítka vždy vše ihned vyřešilo. Opravdu, zde se prostě nemá cenu krčit nebo schovávat za sloup nebo bedny, naváděné rakety si vás stejně i tak najdou a nepřátelé vás ještě lépe obklíčí.
První dvě nejslabší zbraně jsou vybaveny svítilnou, kterou ale po celou dobu hraní nepoužijete ani jednou. V poslední třetině ještě objevíte takzvanou Dark Matter Gun s obstojným počtem nábojů, která veškeré možné problémy vyřeší jedním vrzem.
Grafické zpracování je úžasné především v interiérech, kde strávíte samozřejmě nejvíce času, venkovní lokality nejčastěji spojené s výhledem nebo s přesuny mezi jednotlivými budovami už tak skvělé nejsou. Tyto přesuny jsou zároveň dalším mínusem čtvrtého Quaka. Tady mi připadalo, že jsem se ocitl snad v nějaké bezplatné flashové hříčce z roku 2000. Děs a běs.
Do závěrečného hodnocení nepočítám opravdu katastrofální český dabing, kterého jsem musel být svědkem a který mi možná hru ještě o něco více otrávil. Bez něj i s ním si ale za svými 55% stojím a troufnu si řici, že Quake 4 je čistě průměrná hra své doby, kterou zvedá nad průměr snad jen samotné označení Quake, potažmo návaznost na druhý díl, zmíněná hned na začátku.

Po dokončení prvních ''rytířů'', ze kterých jsem byl doslova nadšen, následovalo zběžné pročtení zdejších komentářů a instalace druhého dílu. Ačkoliv jsem byl seznámen s možnými neduhy a téměř nutností použít dodatečný opravný mód, dal jsem se do hraní původní verze. A ze začátku jsem toho také litoval, viz můj příspěvek v diskusi po zhruba sedmi odehraných hodinách. Nicméně, jako zázrakem se hra ihned poté vzpamatovala a až do konce ani jednou nespadla, nesekla se a neházela mi náhodné textury po celé obrazovce.
Oproti prvnímu dílu mi už od začátku více seděla temnější příběhová stránka a také ''parťáci'', za které jsem byl v mnoha případech nucen hrát, zvolit jsem si mohl jen konkrétní členy dané skupiny, někdy i to ne. Což je fajn, protože už mi konečně nesympatické postavy po celou dobu neležely ladem.
Lehce upravené ovládání party a překopaný inventář - palec nahoru, zde jsem byl naprosto spokojen a orientoval se bez problémů. Výroby a vylepšování předmětů jsem si moc neužil z důvodu nastavení normální obtížnosti.
Herní lokace mě bavily zhruba do půlky hry, poté se již začala čím dál tím více projevovat ona zmiňovaná nedodělanost. Například takový Korriban byl celkem tragický. A samozřejmě nejen ten.
Při další instalaci tedy rozhodně zvolím vyšší obtížnost a vyzkouším onen opěvovaný ''restoration mód''. Hodnocení se tím již ale pravděpodobně nezvýší.
I přes zmíněná pozitiva a negativa dávám pěkných 80％, kvalit prvního dílu bohužel toto pokračování dle mého názoru nedosahuje.

No..vypustit takový nedodělaný pasvil do světa při plném vědomí, to už chce pořádnou dávku odvahy. Nebo šílenství. Dokonce i jako sekundární příloha herního magazínu stojí tato hra za pendrek. Procentuální hodnocení na databázi z mé strany zároveň vyjadřuje, kolik maximálně Kč bych byl ochoten za Mutanta dát, kdybych se třeba zbláznil a chtěl bych ho mít ve své sbírce. 5Kč. Více ne..
Pokud se rozhodnete tuto ujetost dohrát jako já, doporučuji se obrnit trpělivostí, protože k tomu všemu je hra obtížností ještě poměrně náročná. Osobně jsem hrál vždy cca 20 minut, poté vypnout a pokračovat až další den nebo i týden.
Obrovským bezvýznamným plusem je dozajista možnost používat více než dvě zbraně zároveň.

Dle mého názoru nejlepší závodní hra pro PC za posledních třicet let, samozřejmě když vezmu v potaz rok výroby a tehdejší/dnešní technologie. Stunts býval vysoce návykový herní počin v singleplayeru, ale také jasná volba při hraní u jednoho počítače s kamarády a pokud není člověk vyloženě náročný, lze se u něj dobře pobavit i dnes.
Hra nabízí na svou dobu opravdu velice širokou škálu možností stavby vlastních tratí. Když se tak zamyslím, ponořen v editoru jsem možná strávil více času, než při samotném hraní. Dále si hráč může svou povedenou (nebo častěji spíše nepovedenou) jízdu promítnout ze záznamu, což je další zajímavou unikátností své doby. Co se týče jednotlivých vozidel, na výběr je jich dostatek. Největší zábavou a především výzvou je samozřejmě formule, se kterou se při vyšší rychlosti občas ani neudržíte na rovné trati. Dalším zpestřením budiž možnost volby soupeřů, z nichž každý má nastavené své výhody a nevýhody.

Wrestlemania je moje srdcovka, kterou jsem dohrál snad stokrát v samostatném módu, ale především v kooperaci. Projít hrou je pro běžného hráče po chvilce tréninku možné bez problémů do dvaceti minut. Na výběr je k dispozici pouze osm postav, což jistě není mnoho, ale ono to vlastně nakonec stačí. Kouzlo hry ale nespočívá v její délce nebo počtu hratelných charakterů. Spočívá v samotném ztvárnění souboje, v jisté úmyslné přehnanosti (například když vás Undertaker spodním úderem "vystřelí" až ke stropu), kombinované s reálnými wrestlingovými chvaty a množstvím zdánlivě nekonečných komb.
Samozřejmě se zde nevyhnu srovnání se známou herní modlou, konkrétně se třetím dílem ze stejného roku: Mortal Kombat 3. MK III je o něco málo slabší graficky. Když se podívám na celkový pohyb a údery postav, tak zde je WWF o třídu nebo dvě výše.
Pomáhá tomu asi také fakt, že se můžete pohybovat v ringu do všech směrů a bojovat i mimo něj. Není problém protivníka vyhodit, zahodit, přehodit, skočit na něj z rohu..možností je zde opravdu mnoho. Každá postava má svůj styl a několik speciálních úderů, největší výzvou hráče je potom možnost vytvářet dlouhá a zničující komba, která při správném provedení na začátku kola neumožní protivníkovi vlastně ani krok.
Nejzábavnější jsou dle mého názoru Bret "Hitman" Hart a Shawn Michaels, kteří se sice nevyznačují nějakou neuvěřitelnou sílou, ale lze s nimi krásně "pracovat" a taktizovat díky jejich rychlosti a většímu množství speciálních úderů. Bam Bam, Yokozuna a Undertaker jsou silní a především pomalí hromotluci, nic pro mě, Lex Luger leží tak někde ve středu mezi sílou a hbitostí, Doink je samozřejmě především vtipný a poslední Razor Ramon se bohužel moc nepovedl a hraní za něj je celkem nudné, zde jdou procenta z hodnocení o něco málo dolů.
Nostalgie a desítky/stovky odehraných hodin mi neumožní hodnotit níže než 90%.

Nyní, čerstvě po prvním dohrání musím říct, že jsem ještě nikdy nehrál hru, která by ve mně vzbuzovala tolik smíšených pocitů, jako právě Chaser. Ještě tři dny zpátky jsem o tomto titulu nevěděl zhola nic, snad kromě popisu a několika uživatelských komentářů, zde na databázi. Kdybych měl aktuálně shrnout své poznatky do jedné věty, bylo by to asi takto: "Jedná se o filmově laděný akční simulátor bloudění a otevírání dveří v (na svou dobu) pěkném grafickém kabátku."
Hrál jsem zcela bez návodu a gameplay videí. To byla možná chyba, protože minimálně polovinu herní doby jsem naštvaně bloudil po lokacích, které jsem již několikrát prošel a snažil se najít nějakou naprosto neviditelnou díru ve stropě/stěně/podlaze nebo otevřít jedny ze stopadesáti stejných dveří, které byly ještě před chvíli zamčeny. No tě pic! Úplnou devastací mých nervů ale byly dvě podvodní mise, tady už to dokonce zavánělo odinstalací. Nicméně nějakou podivnou náhodou se mi tuto hrůzu povedlo překonat, oddech a jedeme dál.. To nejlepší totiž teprve ještě přišlo: mise na Marsu a neskutečně dloooouhé cestování nákladním vlakem. Tady už jsem si říkal, že si ze mě autoři dělají srandu a Chasera jsem na nějakou dobu vypnul. Po znovuzapnutí a nahrání pozice jsem již hru dokončil na jeden zátah.
Co se týče zbraní, oceňuji jejich různorodost/množství. Co už ale stojí, lidově řečeno, "za prd", je samotný pocit ze střelby, zde mi připadal u všech zbraní stejný. Nepřátelé mají naštěstí funkční zásahové body, takže jedna dobře mířená kulka mezi oči znamená okamžitou smrt, zatímco do končetiny musíte vyprázdnit například celý zásobník. To lze provést jak základní pistolí, tak pokročilým samopalem. Nůž je zde ale naprosto zbytečný a nepoužitelný. Mít místo něj v ruce třeba banán, nic by se nezměnilo.
Nepřátelé mě svým uhýbáním a schováváním za překážky bavili, nutno také uznat, že jsou to celkem ostrostřelci (naštěstí ovšem rozhodně ne takoví, jako v nedávno dohrané šílenosti Alpha Prime, k tomu se ještě v dohledné době vyjádřím).
Grafické zpracování hodnotím kladně bez jakýchkoliv výjimek, na svůj věk tedy všechna čest. Dalším plusem této poněkud rozporuplné hry je variabilita lokací, podíval jsem se na orbitální stanici, do hotelu, do skladiště, na zasněžený sever, na Mars a tak dále. Hudební doprovod mi seděl a k tomu také nemám co dodat.
Posledním bodem mého komentáře je herní příběh. Ten mě velmi mile překvapil, od začátku do konce jsem nevěděl, jak se co bude vyvíjet a jak to vlastně celé dopadne. No, dopadlo to zajímavě...a především díky tomuto konci a povedeným dlouhým příběhovým videím, jsem své hodnocení zvýšil na konečných 70%, ačkoliv ještě cca hodinku před koncem jsem uvažoval o maximálně 60%. Do celkového zúčtování nepočítám asi 263 různých záseků postavy o herní prostředí, při kterých je třeba znovu nahrát poslední uloženou pozici nebo se sám odpálit granátem. Pokud nějaký máte.
A úplně na konec: strašně moc mě potěšilo, že jsem po hodně dlouhé době ve hře nemusel zdolávat úsekové "bossy" a že žádný takový nebyl ani v úplném závěru. Jen dlouhé vysvětlující video a titulky. End.

Tak tohle bylo slabé...
Představte si Diablo v hávu Warcraft III: Reign of Chaos. To zní dobře! ...ale:
Základní příběhovou linku jsem prošel na posezení za necelé čtyři hodiny a to jsem splnil i většinu vedlejších úkolů. Říkám vedlejších, ale ono vlastně ani není pořádně kam zabloudit nebo odbočit z cesty, takže bych to nazval třeba jako "nepovinné úkoly nacházející se po cestě ke konci hry náhodně generovanými podzemními lokacemi". Dále, zhruba ve třetím podzemním levelu (z celkového počtu 35) jsem se začal nudit, a to jsem ještě ani zcela nevěděl, které tlačítko v akčním menu hrdiny k čemu slouží. A nepotřeboval jsem to zjišťovat. Je to prostě kopírka Diabla bez jakékoliv špetky inovace. Dokonce vám na pozadí hraje i diablovská hudba.
Zadávky úkolů a dialogy s NPC postavami jsem nečetl/nepřekládal, nebylo to prostě třeba a upřímně, s tak stupidním a ohraným příběhem jsem vlastně ani nic číst nechtěl.
K dispozici je vám jeden ze tří pomocníků: kočka, pes nebo (zřejmě) kuna. Fajn. Ze začátku jsou tato zvířata příliš slabá a nezpůsobují protivníkům téměř žádná zranění. Ke konci zase zranění způsobují, a to celkem solidní, ale zase neustále umírají, jelikož se velmi často připletou do velkého chumlu nepřátel. Tak, alespoň je můžete vyslat do města prodat vaše nadbytečné věci v inventáři. Stejně tam ale sami zamíříte asi o půl minuty později pomocí portálu, jelikož si budete potřebovat dokoupit nějaké ty lektvary, což už váš šikovný asistent nezvládne. Jen prodat, vyúčtovat, vrátit peníze, něco koupit už ne..
Nabídka zbraní, brnění a všemožných předmětů, které po dobu hry mimochodem padají v hojném počtu, je celkem pestrá a velká část z nich se dá i vylepšovat pomocí různých druhů drahých kamenů (nečekaně). Já jsem za celou dobu v inventáři svého hrdiny vyměnil části brnění a zbraně nanejvýš dvakrát. Opět, stačilo to, nebylo třeba si zbytečně pročítat, že tento palcát dává například +1 zranění bleskem, když vám na projití hry postačí základní mečík.
Abych jen nehanil, po dokončení hlavní příběhové linie je zde možnost dále pokračovat v levelování své postavy v nekonečném, náhodně generovaném dungeonu. Netuším, proč bych toto dělal, ale pro někoho to může být výzva nebo dokonce zábava.
Hodnotím jako průměr/velmi lehký nadprůměr, ty čtyři hodinky, než skončil příběh, jsem se vlastně chvílemi i docela bavil. Finální boss byl ale opět strašný, nudný a absolutně neoriginální. Při zdlouhávem klikání na myš jsem si stihl zároveň i sníst večeři a vypít kávu a pořád nebyl konec. Druhý díl očekávám lepší..

Po téměř dvaceti letech se mi konečně podařilo dohrát i druhý (v pořadí ovšem první) datadisk. Jedním slovem: ''Uff''. Oproti základní hře a Heroes of Might and Magic III: The Shadow of Death jsem se tedy setsakramentsky zapotil a bez několika návodů a gameplay videí bych to asi nezvládl. Náročnost některých misí v kampani pro mě byla až neuvěřitelná, myslím tím především ty časově omezené v tažení pod názvem ''Dragon Slayer''. Ale je to za mnou.
Nyní obecně. Nový hrad elementálů mi nikdy příliš k srdci nepřirostl, nějak mi nesedí jeho grafické zpracování oproti těm původním, ale to je zřejmě jen můj subjektivní pocit. Přídavky v podobě nových jednotek, map a artefaktů - tady celkem problém nemám, o tom taky datadisk je. Jednotlivé příběhy kampaně byly zajímavé a až na výše zmíněnou pekelnou obtížnost také zábavné.
V rámci H3, jakožto mé ''nej'' herní série, do které počítám i Chronicles, hodnotím nejníže.

Na Trine jsem se chystal asi posledních deset let, a to i přes to, že takto "nové" hry vlastně vůbec nevyhledávám a běžně nehraji. Tragická počítačová sestava (rozumí se tím 6 let starý pracovní notebook) a moje posedlost tituly nejlépe z přelomu tisíciletí mi to nedovolila. Každopádně povedlo se, hru jsem rozjel dokonce na plné detaily a zde jsou moje postřehy těsně po dohrání.
Nezajímavý a stokrát viděný pohádkový příběh mi absolutně nevadil, v jiném podání si ho zde vlastně ani nedokáži představit. Hudební doprovod jsem znal již dříve jako samostatný soundtrack, který jsem si pár let zpět sehnal a pravidelně pouštěl. Prostě paráda, k tomu není co dodat.
Střídání tří hratelných charakterů přímo "za pochodu" mě nadchlo, hru jsem prosvištěl z osmdesáti procent za zlodějku, kouzelník mě taktéž bavil, především v pozdějších fázích hry, kdy už disponoval větším obsahem svého magického inventáře. Mám na mysli možnost vytvářet kostky, trojúhelníky a desky v množství větším než malém. Zato rytíř byl relativně nudný, stejně jako častý a zbytečný respawn nepřátel - tedy z velké části kostlivců. Zatímco se zlodějkou a kouzelníkem jsem se vždy snažil přijít na nějaké originální řešení průchodu skrze danou lokaci, s rytířem jsem neměl moc co vymýšlet. Ale jako mlátička OK.
Co mě poměrně dost naštvalo byla délka hry, respektive její krátkost. V době, kdy jsem si říkal, že bych mohl být tak zhruba v polovině, jsem se ocitl v posledním levelu, který je mimochodem úplně stejně těžký/lehký jako všechny předchozí. To, že by byla poslední mise až příliš tuhá nebo že bych ji musel opakovat 30x, to asi ne. Pokud chcete opravdu náročnou "skákačku", doporučuji můj oblíbený a nikdy nedohraný Captain Claw.
Závěrečné shrnutí: původně jsem čekal, že udělím ještě o nějaké to procento navíc, ale i tak se jednalo o velmi dobrý titul a docela se těším, až si někdy v budoucnu zahraji další díly ze série.

Další překvapení od kluků z Rake In Grass. Po počátečních rozpacích jsem se do hry dosti ponořil a po dohrání za tři postavy a smazání z disku mám chuť ji znovu nainstalovat. První průchod mi trval několik dní, další tři hodiny a poslední, a to za postavu piráta, asi 40 minut.
Zde opravdu záleží na tom, jak se jednotlivé sekce a nepřátelé vygenerují. Někdy lze projít bez sebemenších problémů až třeba do půlky, jindy se zaseknete již u druhé místnosti. V boji samozřejmě také pomůže náhodně generovaná výbava, zbraně a předměty padající z beden a sudů.
Jak je uvedeno výše v popisu, inspirace klasikou Golden Axe je zde zřejmá, ale to vlastně není vůbec na škodu, co bych ovšem maximálně vyzdvihl je možnost zahrát si s kamarády v kooperativním módu, a to jak v jedné místnosti, tak i online. To hru posunuje ještě o level výše a rozhodně všem doporučuji. Když k tomu ještě připočtu typický "RiG" humor a hezkou kreslenou grafiku - není co řešit, za mě zasloužených 80%.

Tak tady tato počítačová hra kapitán Kocour je fakt super nejlepší skákačka co sem kdy hrál. Strejda my ji sehnal kdysy v Německu za moc peňez ale v ňemčiňe a to bylo teda ješťe vtipňejší a navíc to stejnak platily rodiče tak co a mám ji doteďka. Hrála to celá rodina včetňe mamky, která při skakání kocoura skákala na židly s ním a po roku hraní se stejňe dostala jenom do levelu 4 a všichni se ji smály.
Moc se my líbily filmy celá ta grafika této hry a to že tam bojují kočky a psy mečem a pistolou a dinamitem a kouzlem co dělá ''medžik wááá'' a smete všechny ale je toho málo, ti bosi byly tež bezvadní.
Co mi teda facht vadilo že to bylo strasňe těžké a nikdy sem to nedohrál bez kódů do konce a to sem se fakt snažil ale nešlo to a já už nemňel nervy a bouchal pěstí do klavesnice. Nejdál sem se dostal na konec levelu 11 ale i takto doporučím lidem co to nehrály!
Minulý týden sem si Kocoura zahrál zase znova asi podvacáté a ze začátku to bylo úplňe super až do desátého kola kde mňe neustále dokola ňičil starý pes s papouškem a já sem nadával sprosťe jak nikdy a to se žeňe nelíbilo, tak zas oddinstall a na pár roků ahoj!

EDIT: 13.4.2020 - poslední dva levely dohrány za pomocí cheatu. Sníženo hodnocení.

Tyjo tak tadyto je uplňe super počítačová hra, tu sme hrály s bratrancem na počítači 386 jako děcka pořád, nejlepší my šly luky a šípy vtom sem byl mistr, ale koňí skoky my vůbec nešly, to byl jeden pád za druhym anebo sem neskákal a objížděl to a pak mi to neuznaly. A pak se tam skákalo přez tyčku a s tyčkou a taky házelo tyčkou to bylo fajn a lehké ale boužel jak se běhalo a jezdilo na kole, tak to mě moc bolela ruka protože se muselo furt mačkat Enter rychle a dlouho. A to kolo mně nebavilo jelikoš my tam ten řidič ke konci začal ujížďet do strany a pak spadl.
Super je že sme tuto super počítačovou hru hrály strašňe moc roků a ten Enter to vydržel a ta klávesnice, co je skoro stejňe stará jako já je pořád fungujicí.
A pak si vspomínám ještě na zimu to bylo podobné akorát tam nebyly tak dobré souťeže a taky mňe bolela ruka, ještě víc.

Tak tadyta hra je úplňe super, když my jí pučil starší kamarád asi v roce 2001, on pak bral drogy a kradl rodičum peníze ale sem rád, že mi jí vypálil na cdčko a já sem ji pak hrál pořád.
Vždycky mně bavilo jak jezdím na koni a zbírám zlato a kameny a klády a kuličky a hrnce a pak si postavím ve měsťe rúzné stavby a hlavně nejlepší v Pekle byl čert a když sem mněl hodňe peňez tak tam byl i superčert s kosou a ten bojoval s anďelem. Ale všechny hrady sou super a kouzla třeba blesky, zlatý pohár nebo ohňe. Snažil sem se pozbírat dobré meče a oblečení ať sem pak silňejší.
Nejlepší bylo hrát s kamošema spolu v jedné mísnosti, ale každý mněl svůj počítač. Vždycky sme hrály tu první mapu a já sem byl nahoře a pak sem jel doprostřed a tam byla lepka kterou se chodilo pod zem a tam byla taky cesta a hrady.
Ten příběch se my nikdy nedařil dohrat do konce, ale pak už se to jednou povedlo, filmy se mi moc líbili a je to prostě moje nejoblíbeňejší počítačová hra a pak sem tam ještě hrál ty další Heroes 3 a tam byly super ti elementáli a pak to, jak to vypadalo jako Heroes 4 ale nebylo to Heroes 4, ale to sem tady nenašel.

Tak toto byla dobrá hra, jak sem tam střílelo po těch Číňanech v lese, akorát bylo divný jak sem chtěl jít dál do lesa tak tam bylo asi tvrdé listí a nešlo my jít dál a ti nepřátele někdy nešli zabít, jak sem do nich střílel i zblíska. Jednou sem viděl jak se Číňan oběvil v křoví zničeho nic, takto se mi moc nelíbilo. Jo a jednou sem omylem bouchl puškou vedoucího do hlavy, ale on nic neřekl jen dělal jakožehoto bolí, jo a pak sem střílel po Čínskích letadlech a hodně sem strefoval i ty naše ale to nevadí protože sme pak vyhrály a já dostal medajly.

Je to dobrá počítačová hra a hrála se my moc pěkně. Je dobře, že tam je světloví meč, ale škoda je, že tam nemůžu hrát za Dard Vadera a Dard Malla, ale aspoň tam je hodně kamarádů Boba Feta. Někdy sou i neviditelní jako duch. Líbilo se my, jak tam můžu lítat ze svou lodí Eben Howk po vesmíru a taky jak sem hrál karty s číslama do dvaceti. Jednou sem i vyhrál 200 korun.

Tuto dobrou hru jsem hrál 29 hodin a 92 minut, takže skoro 30hodin.