SOMA je pro jednu skupinu hráčů modlou a pro druhou nudnou kravinou co nedává smysl. Jak to mám já? SOMU jsem plánoval opravdu poměrně dlouho a z části lituji, že to tak dlouho trvalo. Ačkoliv to v některých částech tohoto textu nebude znát, tak jsem si hru opravdu užil a nelituji ani minuty jejího hraní. Ovšem ke hře takové.

Příběh je z počátku poměrně jednoduchý. Jste nějaký chlapík co je nemocný a tak jdete k lékaři. To že už samotný lékař je značně podivný a to nemluvě o jeho “praktikách” to je věc druhá. Ovšem už z počátku máte jasný pocit, že to nebude tak jednoduché jak se zdá. Pocit jednoduchosti vás totiž hned po prvních 20 minutách přejde a vy přestanete absolutně chápat co se to proboha vlastně děje. Krátce po jistém “intru” skrze představení vaší postavy a nějakého naznačení příběhu se zmíněným doktorem se hra otočí ne o 180 ale tak o 472 853 111 stupňů. Ano tak velký je to skok ze vteřiny na vteřinu. Z krásného živého světa se najednou dostanete do divné pusté tentononc základny ze železa obklopené vodou. Co tu proboha dělám? Proč to dělám? Co to támhle na mě běží? Tyto a stovky dalších otázek si budete minimálně v první polovině hry pokládat poměrně často. Hra vám totiž z počátku nedá téměř žádné nápovědy k tomu kde jste ani co tam děláte a vlastně co se vůbec stalo a to ani přes fakt, že projdete všechny záznamy a texty co se nabízí. Ano zkusil jsem to a stejně jsem byl totálně mimo. Ten fakt že vlastně vůbec netušíte co kde a proč děláte dává hře velmi unikátní atmosféru. Velmi tomu pomáhají právě i zmíněné “věci” co na vás poměrně často vyběhnou a nebo postavy se kterými budete komunikovat. Bohužel neočekávejte, že vám komunikace dá příliš mnoho odpovědí spíš právě naopak. Většina postav co potkáte toho ví asi tak moc jako vy a má to svůj důvod, který vám tu však nevyzradím pač bych tím značně poškodil dávkování příběhu. První polovina hry je tedy poměrně chaotická a úplně moc nevíte co tam vlastně vůbec děláte. To se začne značně měnit právě příchodem druhé poloviny hry. Mezery v informacích se začnou plnit a vy si začnete pomalu skládat celý obrázek o tom…a sakra já už vím jak to skončí. Ano bohužel je to tak. Hra vám v první polovině hry dá hromadu otázek a minimum odpovědí a cca v polovině hry vám dá tak obrovskou informaci, že díky ní víte jak hra skončí. Sám jsem si zkusil nadhodit konec hry a opravdu to vyšlo téměř přesně. Jediné co je horší než pocit, že od poloviny příběhu znáte konec je ten fakt, že když k tomu konci dojdete, tak zjistíte, že je to ještě horší. Nestačí že znáte konec od poloviny, ale on to je ten konec co čekáte x 1000 stupňů Rimmerovi škály smolnosti. Ať si pod tím představí kdo chce co chce). Příběh je tedy do značné míry zajímavý a ponoříte se do něj, ale jen do té doby než si domyslíte s brutální přesností jeho konec a hlavně do doby opravdového konce kdy jsem jen seděl a říkal si “si ze mě někdo dělá pr..l”. Jak jsem psal prvně občas to nevypadá, ale hru i její příběh jsem si užil, ale je tam spousta věcí co šla udělat lépe a méně předvídatelně.

K hratelnosti hry jako takové není moc co povídat. Celou hru bohužel taháte za tu kratší slámku a tak vám nezbývá nic jiného než před nepřáteli utíkat a skrývat se. Nemáte žádné možnosti jak aktivně bojovat s nebezpečím. Kdo by však očekával něco jiného od skupinky co stojí za sérií Amnesia. Ve většině případů tento systém funguje dobře, ale občas se mi stalo, že jsem potřeboval projít do další části základny a ten tupec co mi chce urvat hlavu chodil metr sem a metr tam přímo v průchodu a ani po xx minutách čekání se neposunul ani o milimetr. V takových případech musí přijít buď restart nebo jednoduše “RUSH B” taktika. Kromě tohoto “nešvaru” jsem ve hře nenašel jediný bug a to mě mile překvapilo. Už roky jsem nehrál hru co by neměla opravdu velké chyby i měsíce po vydání.

Zvuková kulisa ve hře také funguje skvěle. Není nic lepšího než tajemné skřípání a klepání hluboko pod vodou v dobách kdy se vás snaží v podstatě všechno zabít. Přikládá to nádherně na atmosféře hry.
Po grafické stránce musím hře dát také plusové body. Ano jsou místa kdy to vypadá trochu zvláštně, ale na hru z roku 2015 je to excelentní. Zároveň hra běží krásně plynule bez nějakých problémů. Ano lze namítat, že se jedná o 9 let starou hru, ale znám i takové co ani po těch letech nemají vyladěnou optimalizaci nebo právě naopak jsou tak “staré”, že nový stroj si s nimi nerozumí. Žádný z těchto problémů jsem zde neměl.

Dalším plusem co hře musím dát (ačkoliv ne její zásluhou) je bravůrný dabing od skupiny Fénix Prodabing. Ke hře krásně sedí a díky tomu jsem si k postavám vytvořil daleko silnější pouto.

Co se herní doby týče, tak ta se u mě pohybovala kolem 7 hodin a to jsem opravdu četl všechny záznamy co jsem našel a snažil se spojit v podstatě celou skládačku hádanky “co tu sakra dělám”. To je na můj vkus poměrně málo a možná i to je důvod předvídatelného konce a ve finále i mého hodnocení.

Za mě má hra v podstatě jednu závažnou chybu a to v podobě gigantického kráteru v příběhu, který je brzo předvídatelný s dost neuspokojivým koncem. Bohužel ve hře která je z obrovské části právě o příběhu je to velký problém a proto dávám hodnocení 70%. Pokud bych nedokázal už v polovině říct zcela s jistotou jak to skončí, tak by bylo hodnocení mnohem lepší.

Ve finále mohu SOMU doporučit každému kdo má rád tajemná místa a tísnivou atmosféru. Zároveň těm kterým nevadí celou hru se skrývat a bát se o svůj život bez možnosti obrany. Rozhodně ji ale nedoporučuji lidem co očekávají nějakou brutální podmořskou hororovku nebo hledají hru ve které nemusí pátrat po příběhu a dostanou vše naložené vysvětlené a tučně podtržené jak v mateřské školce. Takovou hrou SOMA zcela určitě není a upřímně je to podle mého jedině dobře, takto jak je hra postavená jí sedí nejlépe.

Dread Hunger aneb brutálně promarněný potenciál.

Prvně pro pochopení o čem tato hra vlastně vůbec je. Určitě si většina hráčů pamatuje obrovský úspěch co zaznamenala hra Among Us. Ta ve velkém ačkoliv ne jako první rozjela celosvětově “sussy” žánr. V tomto stylu hry máte nějaké jednoduché prostředí ve kterém jsou společně vysazení hráči a jejich úkolem je splnit nějaké úkoly a úspěšně se dostat pryč. Stejně jako Among Us i z tohoto základu vychází právě Dread Hunger. Narozdíl však od svého kolegy to dělá v pěkném grafickém provedení v pohledu z první osoby.  Ve hře máte jednoduchý úkol. Vzít svou posádku a loď a proplout zamrzlou krajinou až na ten slastný konec. V tom vám ovšem mají zabránit ti zlý hoši co z nějakého důvodu prostě nechtějí aby jste do svého cíle dojeli. V ideální a plné hře hrajete 6 survivalů (těch hodných) proti 2 impostorům (to jsou ty zlý). Survíci mají za úkol sbírat uhlí, jídlo, dřevo, kovy a vše co jim dokáže pomoct na jejich cestě. Naopak impostoři vás mají okrádat právě o uhlí nutné pro pohon vaší lodi a nebo různě sabotovat váš průchod mapou. To vše musíte stihnout než za určený počet dní nastane “blizzard”. To je stav ve kterém vás ani nejvýkonnější topení vaší lodi neudrží v teple a prostě umřete. Ano toto dává výhodu impostorům, protože vás nemusí osobně zabít, ale stačí jim vás pro výhru pouze zdržet. Pokud umrznete během blizzardu, tak impostoři vyhrávají. Detailněji to vypadá následovně. Ve hře máte systém teploty okolí a tak si musíte za obě strany hlídat ať neprochladnete. Ve dne je samozřejmě teplota příjemnější než v noci a tak se snažíte přes den udělat co nejvíce akcí mimo loď nebo případný úkryt a přes noc právě craftit nebo dávat dohromady různé předměty či chystat plán na další den. Pokud by vás však noc chytila mimo úkryt, tak si lze udělat i dočasné ohniště, které vás před zimou dočasně ochrání. Také jelikož jedeme na lodi, tak se kolem nás ve značné míře nachází voda. Není třeba podotýkat, že ve hře kde teplota hraje značnou roli není dobré si chodit zaplavat. Po teplotě má vaše postava samozřejmě hlad. To můžete vyřešit lovem zvěře v podobě tuleňů, vlků nebo když máte opravdu odvahu tak medvědů. Pokud však nemáte na výběr, tak lze se vydat i jiným směrem a to po cestě kanibalismu. Tento proces bohužel už nejde však vzít zpět a jakmile jednou okusíte človíčka, tak zvěřina vás neuspokojí. To však platí pouze pro survíky. Importoři jakožto ti zastánci Impéria mají kanibalismus od počátku ve své povaze a tak není třeba se nijak rozhodovat co bude dnes k večeři. Máte zde možnost volby mezi vícero charakterů. Každý z nich má jiné počáteční itemy a hlavně jinou passivní schopnost. Tu si postupně zvyšujete hraním hry. Pozor pro expení schopností je potřeba hrát dle oficiálního nastavení serveru určeného vývojáři. Pokud si uděláte nějaké custom nastavení (například přidáte dny do blizzardu), tak exp nedostanete. Ve hře lze craftit kupříkladu polévku nebo čaj přičemž polévka vás více zasytí než jen obyčejná flákota a čaj vás krásně zahřeje a oddálí vaše promrznutí. Vaše postava má samozřejmě klasicky health bar. Ten vám začne klesat právě ve chvíli promrznutí, hladu nebo když lojza dostane hlad a řekne si, že vaše noha vypadá velmi lákavě. Následně obě strany mají totožný crafting table ve kterém si můžete vycraftit spoustu užitečných věcí. Základní střelnou zbraň, luk, sekeru, lopatu, meč nebo třeba i batoh, který vám do konce hry rozšíří inventář. Každá věc potřebuje jiný crafting materiál a každý materiál se nachází v jiném úložišti, které jsou rozházené po mapě. Tato úložiště fungují stylem - kdo dřív přijde ten dřív craftí a jsou jednorázová. Co se craftingu týče, tak impostoři mají jeden item navíc a tím je totem. Jedná se o kostaný totem, který boostí jejich schopnosti. Každý hráč si totiž před začátkem hry může zvolit 3 schopnosti, které mu v případě, že bude náhodně vybrán jako impostor budou pomáhat v jeho cestě. Mezi takové schopnosti patří například Spirit Walk - ten vás dočasně zneviditelní a dá vám speed boost nebo za mě velmi důležitá schopnost Cannibal Attack. Jak již napovídá název, tak touto schopností vyberete na survíka mimo vaši loď a pošlete na něj tlupu krvelačných kanibalů. Ve chvíli kdy máte dostatečný počet totemů a survík se při útoku nachází někde sám je to pro něj téměř jistá smrt. Co se smrti týče, tak každý hráč může jednou umřít a následně jde do lodního vězení. Tudíž první smrt není konec. Z tohoto vězení vás v případě survíků mohou pustit vaši hráči. Pokud si tedy obhájíte své aliby a prokážete, že vy nejste ten špatný. V případě impostora můžete také sázet na to, že přesvědčíte svojí večeři ať vás pustí, ale v případě, že by to nevyšlo, tak máte možnost se po uplynutí času pustit sám. To však je dobré udělat až ve chvíli kdy už jste 100% odhalený, protože po tomto kroku o tom už nebude nikdo ani pochybovat. Pokud však zemřete podruhé, tak tím pro vás momentálně hra již končí. Přesunete se do ghost formy a už můžete hru pouze sledovat bez možnosti jakkoliv ji ovlivnit. Na téměř úplném konci hry se nachází ledovec jakožto poslední překážka nad koncem vaší survíčácké cesty. K tomu však potřebujete lootnout nitroglycerin a ten se na každé mapě nachází jinde a je jinak chráněn. Zde se často nachází právě medvědi, kteří jsou poměrně tuhým nepřítelem. Hlavně tedy v případě kdy nemáte střelné zbraně a chcete na něj jít se sekerou. Během tohoto celého procesu, tak se hádáte, podezříváte, lootíte a umíráte a to vše s nekonečným broukem v hlavě - co když ten lojza je fakt impostor a teď mě tady sejme? Hra je to bezpochyby skvělá a graficky velmi povedená. Problém však přichází v podobě přístupu vývojářů. V této době již hra nelze na steamu ani zakoupit a od nového roku se vypínají oficiální servery. Údajně z důvodu nedostatečného množství hráčů. Upřímně si myslím, že důvod je jiný, protože dle steamcharts má hra hráčů dostatek. Dle mého názoru je důvod ten, že hra už zkrátka nevydělává. Ten kdo jí chtěl už jí má a kdo jí nemá tak už jí nechce. Problém totiž přichází právě v přístupu vývojářů, kteří od vydání hry přidali pouze jednu mapu (aktuálně tam jsou 3), 2 schopnosti, možnost koupení skinů a trochu upravili systém opravy lodě (byl přidán item hřebíků). Toť v podstatě vše. To je za dvouletou existenci žalostně málo. Věřím, že pokud by byla přidána další classa třeba s mapou a jinou verzí lodí v podobě nějaké DLC za pár EURO, tak by si to většina z nás ráda koupila. Tím by nenastal problém financí a nemusela by se hra ukončovat. Bohužel po bitvě je každý generál a může nás utěšit snad jen ten fakt, že vývojáři dali ve hře alespoň možnost po ukončení serverů si založit vlastní hru se svými kamarády. Tudíž nový hráči ani obsah již nebude, ale pokud by člověk chtěl, tak si jednou za čas může zavzpomínat a potlačit slzu. Bohužel Dread Hunger je skvělou verzí sussy hry s krásnou grafikou a výborným nápadem. Celý tento skvost je však utopen neschopností vývojářů se o hru dále starat a vyvíjet jí. Ano můžete z hypu hráčů těžit, ale ne do nekonečna. Sečteno a podtrženo. Osobně nelituji jediné koruny co mě hra stála. I když je v podstatě konec, tak se mi investice vrátila v podobě zábavy na stokrát, ale je obrovská škoda, že to takto končí, protože bych klidně dal další částku za další stovky hodin zábavy. Kdo nikdy nehrál, tak nezoufejte nikdy nepoznáte jak velký potenciál zde byl zahozen. Kdo hrál tak taky neplačte. Jednou za čas si alespoň můžeme dojít zabrečet do hry s přáteli.

Pamatuji jak kdyby to bylo včera. Ten den kdy se COD IW stalo nejvíce dislikovanou hrou na Youtube a to jí skutečně nikdo ještě nehrál. Stačilo jen ukázat vesmír společně s názvem Call of Duty a svět chtěl vývojáře ihned upálit. Po zkušenosti s COD AW jsem byl také skeptický, ale realita mi ukázala, že nic není takové jak se zdá.


Hra Call of Duty Infinite Warfare to skutečně neměla snadné. Ještě nebyla ani venku a už jí snad všichni nenáviděli. Přece každý chtěl druhou světovou, tak proč nám ti hlupáci dávají něco kde můžu létat vesmírem? Pfff.

Všechno hrálo proti této hře a proto jsem byl velmi mile překvapen, když jsem zjistil, že “No sakra ta hra mě opravdu baví”.


V základu se jedná o klasické COD. Máte lineární příběh, který vás nepustí ani o milimetr vedle. Pokud chcete být nějak vynalézaví haha máte smůlu. Jediné co snad vám hra dovolí udělat jinak je váš loadout se zbraněmi. Nestačí vám to? Váš problém tohle je prostě Call of Duty a ne žádný Witcher.


Graficky je hra velmi pěkná. Jelikož opravdu mám rád vesmírné bitvy a celkově cestování vesmírem, tak jsem byl unešen. Ať už jste na zemi, ve vesmíru, Marsu nebo nějaké jiné planetě, tak je to opravdu radost pohledět. 

Příběh není žádný bestseller, ale podle mého se také nemá moc za co stydět. Poměrně mě bavil a nebylo to žádné klasické klišé ve kterém už po 5 minutách víte co přesně se za 8 hodin stane. Ano očekávaná lidská hloupost a sklon k nesmyslným válkám zde hraje velkou roli, ale tím to zdaleka nekončí. 

Umělá inteligence je taková klasická jak bych řekl “CODčková”. NPC nejsou žádný géniové, ale ani to nejsou naprostý matláci které někdo vyhrabal na farmě. Pokud táhnou za jeden provaz, tak vám občas i trochu zavaří.

Hratelnost je super. Přece aby nebyla po všech těch předchozích dílech. Jediné z čeho se mi dělalo trochu nevolno byli boje ve vesmíru. Zde můžete vystoupit ze stíhačky a bojovat z očí do očí a právě v tomto momentu se vám může perspektiva otáčet o 360 a to mi nedělalo chvílema úplně dobře. 

Herní doba je průměrná v rámci série COD. Osobně jsem první průchod hrou měl za 8 hodin, ale druhý již za ani ne 6. To je dosti málo a za mě i dost škoda. 

Arzénál zbraní je slušný a díky možnostem modifikace a tvorby svého loadoutu máte menší možnost vyhrání si. 

Co je však obrovskou černou dírou a věcí co nikdy neměla spatřit světlo světa je multiplayer. Doteď mám PTSD z MP v BO3 a AW a bohužel IW to v ničem nezlepšilo. 


Sečteno a podtrženo. COD IW je podle mého velmi slušným dílem v této sérii. Myslím si, že obrovský hate a realita že se jedná snad o nejvíce dislikovaný díl vůbec má snadný důvod. Jmenuje se to Call of Duty a je to ve vesmíru. Pokud by se to jmenovalo “Letecké vesmírné dobrodružství Jozífka Polívky” a né Call of Duty Infinite Warfate, tak by neschytala takový hate. Z toho důvodu doporučuji oprostit se od nálepky COD a zkusit si hru zahrát jako obyčejnou vesmírnou střílečku, tak jako jsem to udělal já a skutečně jsem se bavil.

Crysis se dá považovat za hru mého mládí. Ovšem nyní jsem se podíval na nedávný remaster této hry a jak to dopadlo? No uvidíme.


Když vezmu Crysis jako celek a nebudu brát v potaz starou či remastrovanou verzi, tak se jedná o velmi dobrou příběhovou FPS hru. Navléknou na vás oblek, který by i Tony Stark mohl závidět a hurá do akce.

Ano jedná se o relativně obyčejnou FPS, která vám nedá mnoho možností jak vybočit mimo předem připravený scénář. Dokonce na vás hra kolikrát čeká až se uráčíte dojít a teprve pak spustí další sérii připravených akcí. To ovšem za mě není nic až tak špatného. Příběh je zajímavý a skutečně se u něj hráč nenudí. Dokonce bych řekl, že ze skupiny příběhových FPS je jedním z těch nadprůměrných. V praxi jdete na misi kde váš nepřítel je jiný člověk nebo ne? Ano boj s dalšími lidmi je ve hře běžná věc, ale v pozdější části se přidá příběhový zvrat a váš seznam nepřátel se roztáhne o poměrně cool ET.

Hra graficky vypadá velmi dobře. Samozřejmě je potřeba brát v potaz jisté stáří tohoto kousku, ale i tak si myslím, že se nemá za co stydět. Prostředí je pěkné, rozmanité a boj v džungli díky tomu vypadá opravdu cool.

Ve hře máte také poměrně slušný arzenál zbraní. Sice zde není žádný crafting systém nebo něco takového, ale vůbec to nevadí. Prostě pobere zbraní co vaše ruce poberou a jdete sekat lidi, hafany, ET a vlastně všechno co se vám postaví do cesty.

Velkým plusem je již zmíněný oblek. Díky němu jste v podstatě supervoják a přihláška do Avengers by nebyla vůbec problém. Právě oblek vám dává možnost jisté rozmanitosti v boji. Ano můžete naběhnout mezi nepřátelé a stylem Ramba všechno kropit dokud vám nedojdou náboje, ale také si můžete zapnout neviditelnost a tichým krokem si nepřátel obejít a případně hezky ručně zaškrtit. Pohybový mód vám naopak dá možnosti snadného pohybu mezi úkryty a mód na větší odolnost? No to jsme u toho Ramba.

Také musím podotknout, že i když je to maličkost, tak se mi hrozně líbí dabing obleku samotného. Když vám lehce brutálním hlasem šeptá do ucha “Maximum Power” je to zkrátka tak nějak uspokojující. Dabing je každopádně super i u ostatních postav. 

Obtížnost je taková klasická. Není to žádné Dark Souls, ale občas mozek použít musíte. Hlavně teda když nepřítel má tanky a vy jen pistolku.

Celkově je Crysis velmi povedená hra a rozhodně nelituji ani jediné minuty v ní.

To máme tak nějak k celku jako hře takové. Nyní co se remasteru týče to je horší.

Ano příběh je stejný, dabing taky a v podstatě je to stejná hra, ale technická stránka hry je daleko horší. Bohužel jsem v remasteru našel poměrně dost chyb a bugů. Není to nic co by člověku bránilo ji dohrát, ale je to otravné. Ano jednou se mi stalo, že jsem musel hru načíst zpět a udělat misi znovu z důvodu, že se mi nespustila scéna, ale jinak to nebylo tak zlé. Ve většině případů se jedná o chyby v texturách, občasné probliknutí obrazu, sem tam nějaký drop FPS a nebo v horším případě propadnutí texturou. 


Sečteno a podtrženo Crysis je skvělá příběhová FPS hra. Na pár hodin mě skvěle zabavila a nenudil jsem se. Pokud bych však měl doporučit, kterou verzi si zahrát, tak raději sáhněte po té původní.

Hru jsem dohrál v rámci herní výzvy 2021

Kde začít abych nezněl jako Amiciin fanatický fanoušek? No uvidíme.

A Plague Tale Innocence je v základu velmi jednoduchá hra, ale ve finále nám je schopná dát něco zcela nečekaného a nového.
Ve hře většinu času hrajete za dívku jménem Amicia která pochází s rodu De Rune. 
Společně se svým otcem a sem tam i s matkou a svým mladším bratrem si žijí své relativně normální životy. Nebo ne?

Prvně se pustím do příběhu, protože právě ten je nejsilnější stránkou této hry a za mě osobně je jedním z nejlepších za poslední roky. Ve hře hrajete po většinu času za již zmíněnou Amicii. Z počátku vypadá jako trochu ublížená holčička, které se nevěnuje matka a která žárlí na svého mladšího bratra, ale již po půl hodině hry zjistíte, že je v ní daleko víc než kdo čeká. Ve chvíli kdy se zboří celý její svět a ona je nucena se postarat o svého nemocného bratříčka, tak se této role ujme se značným respektem. Nechápejte mě špatně. Ano je to jeho sestra a je to přeci normální, ale realita je taková, že svého bratra v podstatě vůbec nezná. Právě to poznávání mezi Hugem a Amicii a jejich čím dál tím větší budování společného pouta dává příběhu tu pravou dávku emocí.
To samé poznávání skutečné povahy Hugovi nemoci a jeho snaha o vyléčení. Nebo následné zjištění o co skutečně ve hře jde. To vše dává hře neskutečné emoce, napínavost a zkrátka v mém případě chuť odehrát hru na jeden zátah, protože chci vědět co se sakra příště stane. Hra vám nedá příliš mnoho prostoru jak se pohybovat nebo rozhodovat, ale to mi osobně v tomto případě vůbec nevadilo. Příběh je totiž tak skvělý, že i když jdete po jeho přesně napsaných řádcích bez téměř žádné odbočky hltal jsem žadnou jeho část. Už od dob základní školy mám opravdu velmi rád příběh o krysaři a přesně tento příběh jsem si ve hře mohl projít a poznat na vlastní kůži. Ano není to jeho přesná kopie, ale nikdo mi nemůže vymluvit, že tam není dost velká inspirace.

Dalším velkým plusem je grafika. Hra je opravdu nádherná. Nemluvím jen o postavách, ale o prostředí takovém. Místama je hra značně pochmurná, ale to jí dává jen další body do krásy, protože k příběhu to opravdu sedí. Narovinu pokud jste člověk co se rozbrečí během zabití videoherního králíka, tak tuto hru ani nehrajte. Zde toho umírá daleko víc a daleko brutálněji.

Menší vadou na kráse hry je obtížnost. Jelikož je hra jasně nalajnovaná a nepustí vás pomalu ani na 2 metry mimo, tak její odehrání je velmi snadné. Z toho důvodu pokud by někdo čekal nějakou výzvu, tak skutečně pohoří. Osobně mi to až tak nevadilo právě z důvodu brilantního příběhu, ale dokážu si představit, že někomu to vadit může. Společně s obtížností je velké mínus umělá inteligence nebo spíš umělá tupost? NPC jsou opravdu hlupáci. Kolikrát vás nevidí na 2 metry a nemají problém jít na místo kam si hodíte kámen a nechat vás projít přímo kolem. Naopak kolikrát vás pronásledují vy zajdete za roh a uh je tu někdo? Takovým neutrálním bodem je crafting. Ano ve hře sbíráte jisté suroviny a předměty a z těch můžete následně craftit vylepšení, munici apod.
Tento systém je však velmi primitivní. Sice se v průběhu bez některých typů munice neobejdete, ale nikdy jsem nezažil nějaký větší nedostatek nebo dokonce problém "Ouč nemám tohle nemůžu jít dál. Co teď?".

Sečteno a podtrženo. A Plague Tale Innocence je pro mě osobně výborná hra. Ano není to žádná výzva, ale brilantní příběh a grafické provedení mi to na tisícero vynahradí.

Hru jsem dohrál v rámci herní výzvy 2021


Dlouho jsem přemýšlel jak a co tady napsat. Problém nebyl v tom, že bych úplně nevěděl co, ale spíš jak a proč.


První věc kterou je třeba zmínit je čas kdy jsem hru hrál. Je rok 2021 a videohry jdou stále kupředu a proto nejsem schopen hru ohodnotit, tak jak bych jí hodnotil v době kdy vyšla a neměl bych zkušenosti jako mám teď.

Věřím, že W2 v době svého vydání byla úžasná videohra. Odvažuji se říct, že až revoluční.

Problém však je v tom, že jsem již hrál xx novějších her a ty byli ve všech ohledech daleko lepší a proto všichni kdo se budou divit mým poznámkám nebo mínusům - vemte v potaz stáří hry.


No abych začal. W2 je oproti prvnímu dílu zcela jistě dobrým krokem kupředu. Vynechává staré zbytečné a již nudné věci a nahrazuje je novým lepším stylem. Problém je však ten, že přidává i spoustu nových a kolikrát špatných.


Co musím hře dát za velký plus je grafika. Když vezmu v potaz stáří hry, tak i na dnešní poměry vypadá velmi dobře. 

Dalším velkým plusem je nový combat systém. V prvním díle se jednalo jen o tupou klikačku ve správný čas, ale druhý díl se již pustil do klasického nového systému a skutečně je to během hraní znát. Můžete se do hry daleko lépe vcítit a když dostanete od někoho mečem po tlamě, tak si příště rozmyslíte jak to udělat lépe.

Dalším menším plusem je Triss a s ní spojené sexuální scény. Ano mám kvalitní pornostránky, ale proč se během hry nepodívat na pěknou zrzavou čarodějku s krásnýma pevnýma… ehm… botama.


Bohužel tím mé plusy v podstatě končí a začíná ta horší část.

Obrovskou kravinou pro mě byl systém lektvarů. Je super, že si můžu vycraftit různé lektvary a všelijak se posilnit, ale ta mechanika, že si musím lektvar aktivovat jen během meditace? Proč? Tato mechanika mi nedávala absolutně žádný smysl. V praxi jsem proto lekvary nepoužíval vůbec a to je škoda. Bohužel abych je mohl používat musel bych buďto v každém boji umřít - vrátit se zpět naházet si lekvary a teprve pak jít do boje. Nebo samozřejmě je možnost mít věšteckou kouli a vědět přesně kdy kde a jaký boj se odehraje. Pokud jste již v boji, tak meditovat nemůžete a jelikož jdou lekvary vypít pouze v tuto chvíli, tak nic nevypijete.


Dalším mínusem jsou minihry. Těšil jsem se na boxerské zápasy, ale realita byla taková, že jsem dostal jen tupý styl quicktime eventu a nic víc. V praxi jdete do souboje a jako robot mačkáte tlačítka, tak jak vám hra řekne. Opět. Proč?

Obtížnost během turnaje byla také směšná. Ani finální soupeř neměl sebemenší šanci a to jsem skutečně nehrál na easy.

Nebo taková páka. Obtížnost těchto soubojů byla až směšná.

Jediné co bylo fajn jsou staré dobré kostky. Ano jsou to kostky a zde hraje velkou roli štěstí.


Dalším a asi největším mínusem pro mě byl příběh samotný. Ne že by byl vyloženě špatný, ale upřímně mi přišlo, že někdo omylem vyhodil pár stran s jeho obsahem.
Ve chvíli kdy mi přišlo, že hra skutečně nabírá obrátky a že se skutečně děje něco zásadního a zajímavého - bum byl konec. Přišlo mi to jak kdyby někdo psal příběh a ve chvíli kdy se začal rozjíždět si řekl, že to vlastně už stačí a zbytek si necháme na příště. Podle toho vypadá i herní doba, která je ještě menší než u prvního dílu.


Celkově sečteno a podtrženo. Dle mého Witcher 2 není rozhodně špatnou hrou, ale spíše nedodělanou. Věřím, že v době vydání to byla pecka a hodnocení tomu i odpovídá, ale v dnešní době prostě od hry očekávám víc než klikání tlačítek během boxu a příběh který v tom nejlepším skončí. Pro fanoušky bych řekl, že je W2 povinnost, ale pro člověka co na Geraltovi až tak neujíždí? Klidně skipněte a běžte na W3. V podstatě o nic nepřijdete.

League of Legends není jen tak nějaká hra. Je to hra která ovládla svůj žánr a už xx let se drží na jejím vrcholu bez jakéhokoliv zaváhání.

 

Hru jsem začal hrát už v dobách mé střední školy. V té době to byla absolutní novinka a nikdo vlastně moc nevěděl co od ní může čekat. Na trhu postupně měla konkurenty ať už původní mod Dota ve W3 nebo takové HoN (Heroes of Newerth). Postupně však všechny své konkurenty poslala do spodních příček tabulky a sama vyletěla vzhůru.

 

Ke hře samotné. Momentálně se jedná o klasickou moba hru kdy se na trojlinkové mapě postavíte pětici svých oponentů. Princip je relativně jednoduchý. Zabíjíte miniony pro větší exp a goldy za ty nakupujete věci a následně zabíjíte nepřátele. Kdo to dokáže lépe vyhrává. Ovšem realita je daleko složitější. Ve hře je totiž tolik různých championů, že hraní proti 10 různým lidem je pokaždé úplně něco jiného a pokaždé musíte zvolit sám jinou taktiku. Nemluvě o ostatních linkách (hráčích), kteří sice jsou na druhé straně mapy, ale bez menších problémů mohou poškodit vaši linku a poslat vás daleko za nepřítele. Hra má neskutečně moc proměnných a skutečně žádná hra není stejná. Ano zní to jako jednoduchý princip hraní, ale díky množství championů a různých hráčů je hra pokaždé úplně jiný svět.

 

Hra si za ty roky prošla mnoha změnami. Ať už grafickým vylepšením, přidáním nových slotů na itemy, ward, novou mechanikou na mapě, dalším hrdinou atd atd. Právě servis jaký je Riotem této hře poskytován je hra stále aktuální. Není chvíle kdy nevychází balanční patche, různé eventy, battlepassy, hrdinové a nebo třeba i nové itemy. Každá sezóna je zkrátka jiná. Nemluvě o tom, že nedávno vyšel dokonce League of Legends seriál – Arcane. Hra dostává obrovskou podporu i skrze e-sport a díky tomu všemu dohromady se už několik let řadí na první příčku nejhranější Moba hry vůbec.

 

Ovšem abych hru jen nechválil a nevyzdvihoval její nadřazenost ostatním.

Hra za mě osobně má skutečně otřesnou komunitu. Pokud chcete hrát rankedy a jít skutečně nahoru, tak opravdu doporučuji opevnit si nervy. Hlavně v menších divizích jsou lidé dost toxický a když prohrají svojí linku, tak velmi často zahodí celou hru a již se nesnaží. Ano některé hry dokážete svým vlastním úsilím vyhrát a dotahat i takového joudu k výhře, ale ne vždy.

Také se musí nechat, že i přes velké množství variací hrdinů a různých taktik může být hra repetetivní a stále se opakující. Ovšem to už je spíše věc vkusu než hry samotné.

 

Graficky hra vypadá poměrně hezky, ale neznám člověka co by hru tohoto typu hrál kvůli brutální reallife grafice kvůli které se roztéká i sebevýkonější grafická karta. Právě tato nenáročnost umožňuje hru hrát téměř komukoliv bez nutnosti mít doma stroj za xx desítek tisíc.

 

Technický stav hry je slušný. Jelikož je hra life service, tak i když se vyskytne nějaká chyba velmi rychle jí opraví (většinou). Největší problém je podle mého se servery a to hlavně během komunitních turnajů takzvaných „Clashů“.

 

Hra je prošpikovaná mikrotransakcemi, ale jediné co si v podstatě koupíte je nový sexy skin na vaší postavičku nebo hrdiny. Postavy si však můžete odemykat postupně i za free herní měnu a skiny můžete získávat postupným kompletováním vašich odměn za dobře odvedenou práci ve hře. Na konci každé hry máte totiž voting a každý hráč vás může odměnit nějakým GG nebo uznáním, že jste vážně skvělý taktik. Další možností na odměny jsou již výše zmíněné Clashe. Zde bojujete v klasické tabulce a čím více vyhrajete tím více dostáváte. Proto i člověk který do hry nechce dát ani korunu může získat ten nový popstar skin na Ahri.

 

Sečteno a podtrženo. League of Legends je hra na stovky a stovky hodin a pokud v ní chcete být vážně dobrý, tak i na tisíce. Hra je neskutečně živá i po těch letech a stále dostává pravidelnou dávku obsahu. Pokud jste však člověk co nemá rád kompetetivní hraní nebo nemáte nervy z diamantu, tak jí můžete sice zkusit, ale asi u vás moc nepochodí.

Hru jsem hrál v rámci herní výzvy 2021

 

Cookie Clicker. V podstatě praotec všech clicker her. Stejně jako někteří jeho kolegové i CC se dostal z webového prohlížeče na steam a proto jsem se znovu vrátil, abych si ještě jednou vytvořil vlastní sušenkové impérium.

Nejlepší přirovnání hraní této hry je asi k nápadu, že ta dobrovolná lobotomie nebude vůbec špatná.

Nechápejte mě špatně. MILUJU SUŠENKY. Realita je však taková, že gameplay vám toho příliš nenabídne. Jednoduše jedná se o clicker hru ve které děláte sušenky … 1, 2, 4, 8, 16,… no a takhle až do klidně vaší smrti. Hra nabízí jednoduchý způsob vylepšování budov, které generují další sušenky a za ně nakupujete další vylepšení. Čím déle jste tím více sušenek těžíte, ale zároveň tím víc všechno stojí a proto potřebujete stále víc, víc a víc. No a na tomto principu hra funguje.

Zároveň pokud se vám podaří dostat dostatečně daleko a vydělat jistý obnos sušenek (který se pokaždé zvyšuje), tak dostanete možnost vaše sušenkové impérium obětovat a získat body na trvalá vylepšení. Právě skrze tato vylepšení hrou procházíte až do naprostého end game a jelikož díky ním máte pak více sušenek a jdete stále dál, tak vás ani neštve, že vlastně o všechny sušenky pokaždé přijdete.

Klasicky ve hře sbíráte trofeje. Ty jsou za běžné věci jako klikni na sušenku 1000x, ale i za různé speciální či tajné akce. Celkově jich je spousta, ale většinu z nich získáte běžným hraním a zvětšováním svého impéria. Já osobně jsem v době psaní tohoto komentáře měl necelých 90% trofejí.

Jednou z věcí která je trochu humorná je vaše herní babička. Ta v jistých částech hry mění svou osobnost a svolává další babičky za účelem jejich tajných sušenkových plánů. Jindy vám řekne, že jí chybíte a naopak někdy přijde s tím, že je jí z vás zle.

Hra má také jistý systém vyskakujících „novinek“. Ty jsou předem napsané a v náhodném pořadí vám vyskakují v horní části obrazovky dle toho v jaké části hry se nacházíte. Díky CZ překladu jsem se občas i zasmál nad nápady vývojáře.

Co se mi dále na hře líbilo je její grafické provedení. Hra vypadá hezky. Ano není to žádná AAA hra za 60e na které pracovala armáda vývojářů, ale i tak na pohled vás neurazí.

No a teď nějaké to mínus. Hra je v podstatě furt to samé dokola. Ano máte tam jisté možnosti miniher jako například pěstování kytek, ale ve finále zjistíte, že vás to ani moc nebaví a je to spíše otravné než zábavné. Pokud by někdo chtěl tuto hru hrát jako main game, tak je poměrně blázen. Bohatě mi stačilo mít jí puštěnou na jedné obrazovce a na druhé vesele seriál či nějaký film. Občas jsem sice zkoušel hrát aktivně a sbírat zlaté sušenky, které vás opravdu ohromně posouvají kupředu, ale nikdy to nemělo dlouhého trvání.

Sečteno a podtrženo. Pokud hledáte brutální akční AAA hru která vás pohltí na desítky né-li stovky hodin, tak jste absolutně vedle.

Naopak pokud hledáte něco na chill co vás vlastně reálně nepotřebuje a vy si u toho můžete klidně stříhat chloupky v nose a ničemu to nevadí, tak je to pro vás to pravé. Hra je slušná, pěkná a v jistých místech i zajímavá. Dokud od ní nebudete čekat něco co žánr clicker her nedokáže nabídnout, tak nebudete zklamáni.

Jednoduše Cookie Clicker je hra na pozadí nebo na občasné pomačkání golden cookies a tímto stylem vám dokáže vydržet skutečně i na stovky a stovky hodin.

Hru jsem hrál v rámci herní výzvy 2021 – 2. Amerika, jak ji neznáte.

První díl Outlastu mi v hlavě zakořenil ještě do teď. Atmosféra, strach, příběh vše mi přišlo skvělé. Po nějaké době jsem zjistil, že přichází rozšíření v podobě Whistle. a oči se mi rozzářili radostí i strachem a ano dostálo kvalit svého předchůdce. O další dobu dále přišel Outlast 2 a z důvodu absence překladu jsem byl nucen vyčkávat a těšit se až do tohoto dne. Bohužel to co mi čas přinesl nebyl dle mého ani zdaleka úctyhodný nástupce prvního Outlastu nýbrž divný a krátký pseudo masakr bez špetky smyslu.

Na hru takovou jsem čekal opravdu dlouho. Chtěl jsem k ní mít i český překlad, který se dodělal nedávno. Sérii Outlast mám rád a tak jsem chtěl druhý díl mít se vším všudy.

Na začátek řeknu jedno. Hra jako taková podle mě až tak špatná není, ale problém alespoň pro mě je tohle nazvat „Outlast 2“. Vezmu to hezky popořadě. Příběh hry z počátku vypadal zajímavě. Havárie vrtulníku, rozkuchaný pilot, divný zapadákov a fakt hnusný lidi. Ovšem čím dále jsem se dostával, tak tím víc mi to přišlo jako hrozné klišé.

Postupem času zjistíte, že na tomto místě máte jakýsi náboženský kult. Samozřejmě k němu musí být protiváha a tím jsou jednoduše řečeno satanisti. Zkrátka bůh a satan. To vše by ještě nějak šlo kdyby se čistou náhodou nestalo, že vaše manželka je najednou těhotná a obě strany vás považují za rodiče antikrista a vaše dítě za ničitele světů. Osobně jsem tuhle zápletku už slyšel tolikrát, že ve chvíli kdy to vyplulo napovrch jsem začal nudou zívat. Největší klišé je ale fakt, že vaše žena po porodu zemře. Pak však přijde největší hovadina co kdy mohla. Pravda o samotném dítěti a konci světa. Ovšem to vám prozrazovat nebudu. Celkově mě příběh ničím nezaujal. Byl chvílemi hrozně předvídatelný a když už přišlo něco co bych nečekal byla to hrozná kravina. Například pasáž z minulosti s naší mrtvou kamarádkou Jess a pedofilním knězem. Části ve škole mě nudili snad ze všeho nejvíce. Bylo to jen o tom otevřít správné dveře které pustily cutscénu a když se spawnul „démon – alias knězos pedofilos“ prostě utéct na druhou stranu chodby a on zmizí.

Dalším problémem v příběhu je Marta. Tato podivná postarší žena většího vzrůstu vás bude po značnou část hry pronásledovat. Upřímně její vizuál se mi dost zamlouval jen kdyby nebyla úplně tupá. Ve chvíli kdy mě kdykoliv našla stačilo odběhnout 3-4 metry za roh a už o mě nevěděla. Nebo naopak byl příklad kdy byla cutscéna ve hře tak navržená, že i když jsem byl přes půl mapy od ní, tak s absolutní jistotou na mě naběhla a sesekala mě. Co mě však zklamalo nejvíc byl její konec. Po boss endingu v prvním Outlastu jsem konec Marty bral skutečně jako poměrně špatný vtip. Jediné co mě na něm zaujalo byla ta ohromná ironie slov samotné Marty. Ovšem to posuďte sami.

Jak jsem již psal výše o problému tuposti Marty, tak tento problém je u všech NPC. Každá postava kterou jsem potkal, tak byla ohromně tupá. Kolikrát si mě nevšimli ani ze 2 metrů. Ovšem když už si mě někdo všiml, tak opět stačilo jen proběhnout zalézt za roh a vuala „Malcolm tu není ty jít pryč“.

Jednou se mi dokonce stalo, že jsem byl v jedné místnosti s chlápkem co hlídal cestu ven. Všiml si mě naběhl na mě a cca 3 metry přímo před jeho očima jsem skočil do sudu a nenašel mě. Vesele si udělal kolem mého sudu kolečko a odešel pryč.

Další věcí je obtížnost hry. Ne nehrál jsem jí na easy a ano pokud jsem hru totálně netrolil a nenaběhl přímo nepříteli na čepel jak kdybych mu chtěl dát přátelské objetí nemohl jsem umřít. Jelikož i když si vás někdo všimne, tak stačí jen proběhnout a buďto se schovat nebo běžet dál a procnout checkpoint. V tu chvíli vás všichni nepřátelé nechají být a vy jdete vesele dál. Baterek i obvazů je ve hře opravdu dost. Ani jedinkrát jsem neměl nedostatek.

Atmosféra je další problém hry. První Outlast i následné rozšíření měli skutečně úžasnou atmosféru. Bál jsem se podívat za jakýkoliv růžek aby mě někde něco nechytlo. Reálně mi je jasné, že prostředí ústavu mělo daleko větší potenciál než les a hory. Bohužel atmosféra u mě v této hře skutečně nefungovala. Většinu času jsem prostě běhal bez jakýchkoliv emocí a to je podle mého ve hře tohodle typu špatně. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že zkrátka nemůžu umřít a že ve hře není nic čeho bych se měl obávat.

Jedním z posledních problémů hry je herní doba. Hru jsem dohrál za ani ne 6 hodin což mi na příběhovou hru přijde extrémně málo. Ano mohl bych to o nějakou půl hodinku protáhnout kdybych více hrál svojí roli vystrašeného klučíka co se bojí podívat za roh, ale reálně k tomu skutečně nebyl důvod. Pro informaci ne hru jsem nerushoval. Sbíral jsem vše co šlo, natočil si veškeré dopisy co jsem našel a vyslechl si všechny dialogy co mé uši uslyšeli. I tak to bylo brutálně krátké. Reálně by mi to asi tak moc nevadilo, kdyby těch necelých 6 hodin byla opravdu kvalita. To se bohužel nestalo.

Sečteno a podtrženo. Outlast 2 podle mého není vyloženě kravina. Pokud však čekáte plnohodnotného nástupce nebo pokračování prvního Outlastu budete zklamaní jako já. Spíše bych doporučil si Outlast 2 zahrát jako samostatnou hru než jí porovnávat či přirovnávat k prvnímu dílu.

Hodnocení dávám 65% za relativně slušnou grafiku, dost krve, mučení a zabíjení. Za vše co jsem tu vypsal a hlavně za tu otravnou mechaniku kdy pokaždé co spadnete, zakopnete nebo nějak upadnete si vaše postava musí sebral brýle ze země a nasadit si je. Čočky troubo… kup si do příštího dílu čočky.

Hru jsem dohrál v rámci herní výzvy.

Bylo nebylo jeden den jsem prolétal Twitch a přemýšlel coby. Najednou jsem narazil na zvláštní hru co jsem nikdy neviděl a ještě k tomu s dost slušným českým dabingem. Chvíli jsem to sledoval a následně si jí sám našel a ejhle hra do 6 kategorie „Jménem zákona“ byla na světě.

Detektiv kurzor je browserovou hrou od České televize. Jedná se o adventuru ve které nehrajete za nikoho jiného než je samotný detektiv Kurzor. Ten přichází posílit nové policejní oddělení a rozlousknout řadu zapeklitých případů. Hra jako taková probíhá klasicky stylem Point and Click Adventure. K výběru máte několik případů které můžete různým způsobem vyřešit. Ano výsledek je stejný, ale je na vás jakou cestu si vyberete, koho vyslechnete jako prvního nebo kam půjdete nejdřív. Co mě na hře skutečně zaujalo byl dabing. Poslední roky od českého dabingu nic moc neočekávám a dávám raději přednost originálu s titulky, ale dabing v Kurzorovi je vážně super. Nenarazil jsem na žádnou postavu u které bych si řekl „Pfff tak to stojí za …“. Dokonce i samotné dialogy mezi postavami byli, tak dobře namluvené, že jsem neměl ani jednou tendenci něco přeskakovat nebo urychlovat. Další věcí která by byla dobrá zmínit do plusu je vzhled hry samotné. Na to že hrajete v internetovém prohlížeči vypadá opravdu slušně. Osobně mi hra připomínala takový komiksový styl a to je má krevní skupina. Co je však mínusem hry a to velkým je obtížnost. V podstatě i kdybyste klikali odpovědi poslepu, tak vás hra do konce dovede za ručičku a nic se neděje. Jediné co je trochu obtížnější je „finální challenge“ v podobě babiččina dárku. Odměna za to však stojí. Dalším takovým mínusem je herní doba. Hra je skutečně krátká. Sám jsem jí dohrál za jeden večer u kávy a pokecu s chatem. Sečteno a podtrženo. Ano detektiv Kurzor není žádná AAA hra od velkého studia. Pokud čekáte nějaký promakaný gameplay, hodiny a hodiny hraní nebo brutální bitky a přestřelky vůbec to ani nezkoušejte. Zároveň nečekejte ani žádný „český Life is Strange – Police Edition“. Detektiv Kurzor je zkrátka jednoduchá browserová klikací adventura, která od vás nic moc nechce a skoro ani nepotřebuje vaši pozornost. Můžete si u ní v klidu dát kávu, odpočinout si, vyčistit hlavu a za pár hodinek jít hrát zase ty střílečky. Za mě rozhodně doporučuji všem milovníkům adventur. Tahle hra si zaslouží být ve vaší sbírce dohraných kousků.
Osobně jsem byl spokojen a doufám, že páni z ČT udělají nějaké pokračování.

Hru jsem hrál v rámci herní výzvy 2021.

Ghost of Tsushima. Lhal bych kdybych řekl, že jsem k této hře nebyl poněkud skeptický. Když jsem jí viděl poprvé moje první myšlenka byla „Jaj Japonskej asasín“.

Ovšem jako chlap musím uznat svojí chybu a že jsem se sakra hodně pletl, protože tady Ghost by si s většinou Asasínů vytřel půlky jak s toaleťákem po půlhodinový práci z bramborovýho salátu.

Každopádně už k samotné hře.

Jedním plusem pro hru je příběh. Nebudu tvrdit, že je to best story v mém životě to určitě ne, ale rozhodně je nadprůměrný. Nenudil jsem se, zabavil mě, udržel mě a mělo to skutečně hlavu a patu. Občas jsem si až říkal, že proboha co to jsou ty samurajové za blázny?

Co musím dát za hře jako obrovské plus je akčnost. Ani vteřinu jsem se nenudil. Mapa je obrovská, ale není prázdná. Na každém rohu něco čeká ať už nějaký bandita, mongol, liška nebo nějaké haiku. Máte spousty vesnic a cílů k osvobozování, stovky nepřátel co máte zlikvidovat. Zkrátka hra se hraje úžasně a stejně tak úžasně i vypadá. Vzhled hry je další věc kterou musím vyzdvihnout. Vypadá to sakra nádherně. Je jedno jestli skládáte haiku, koupete se, honíte se za liškama, bojujete nebo prostě jen jedete na koni po poli či kolem rozrostlých sakur. Všechno tady vypadá neskutečně. Dokonce i na původní PS4 hra běží kromě občasných dropů úplně v pohodě což od už celkem starého železa v podobě PS4 je dost slušný výkon (Rozhodně to není žádnej Cyberbug). Další věcí co se mi líbila je možnost vylepšování. Ano není to žádné extrémní RPG kde máte 1250 lvlů, 5000 druhů oblečení a 400 variací skillů, ale na potřeby hry a gameplaye je to za mě zcela dostačující. Také bych rozhodně doporučil hru hrát s Japonským dabingem. Dodává to na atmosféře a celkově se to k sobě dokonale hodí. Za co jsem také dost rád je, že se hra s ničím nepatlá. Přijdete k člověku a prostě mu useknete ruku. Všude krve jak ze tří volů a jdete si vesele dál. Upřímně netuším co hře přímo vytknout nebo zkritizovat. Ano jsou tam sem tam maličkosti, ale každá taková maličkost je ihned zadupána stovkou pozitivních částí hry. Vesměs bych doporučil Ghost of Tsushima všem hráčům tedy kromě těch mladších. Krve je tam opravdu dost a ne každá křehká dušička to snese. Kdo má rád samuraje, solidní příběh z Japonska, hektolitry krve a nabušenýho týpka co všem usekne každou končetinu co jim matka nadělila rozhodně si to zahrajte. Pokud jste hňupové co by skvělou hru nepoznali ani kdyby jim jí někdo položil na pipi – zahrajte si to taky pač je to fakt skvělý.

Na této hře jsem prožil značnou část svého života. I kdybych sečetl všechny ostatní hry dohromady nedají mi tolik gametime jako L2. Hra je to úžasná, zábavná a chytne vás takovým stylem, že se za 10 let ohlédnete a řeknete si "doprdele kde to jsem".
Problém je však v nových chroniclech. NCSoft to totálně pohnojil a tudíž relevantní jsou jen Chronicle do H5 dále jsou to hovadiny. Také je nutno podotknout, že jakmile to NCSoft pohnojil, tak ukončily vývoj a šli dál.
Pokud máte nějakou partu lidí je to skvělé, ale pro sólo hráče absolutně nehratelné. Přejedou vás jak nic.

Tato hra není vyloženě špatná avšak pokud jste hráli původní díly na Gameboy color či advance SP budete asi zklamáni. Osobně se mi vážně nelíbila implementace "boje" s wild pokemony, která je z Pokemon GO. Je to nudné a celkově otravné. Co se však hře musí nechat je celkový vizuál. Hra vypadá opravdu krásně.

Absolutně skvělá skákačka z tohoto světa. 4 díl nádherně pokračuje v Slyově pouti a doteď se modlím a doufám v remaster či další díl. Obrovským plusem je za mě český dabing u kterého jsem se chvílema řezal smíchy. Hláška s řízkama mi zůstala v hlavě doteď.