Když si projdete érou her, co jsou zadarmo a setkáte se během té doby s adventurní sérií s Benem Jordanem, tak pak na logo Grundislav Games koukáte trošku jinak než hráč, který tohoto detektiva nezná. Kór, když samotný Francisco González je pravděpodobně ten, co obnovil svými tituly lásku hráčů k pixel artu. To se pak ty jeho hry hrají úplně jinak. Třeba takový první jeho placený titul - A Golden Wake.

Na tuto adventuru jsem před lety nenarazil sám od sebe. To bych kecal, když bych tvrdil, že ano. V diskuzi mi o ní pověděl kamarád a uživatel zdejší databáze - M.a.t.t., za což mu děkuji. Sice mi to trvalo pár let, než jsem se k ní dostal, ale výsledek za to jednoznačně stojí. A Golden Wake je totiž kousek, který přesně odkazuje na autorovy zkušenosti a tak můžete počítat s adventurou, která hráče bude bavit.

Série detektiva Bena Jordana (tedy toho nejlepšího, co éra webů plnehry.cz/freehry.cz nabízela) totiž samotného Francesca naučila, jak vytvořit povedenou adventuru odkazující na ty, které začínaly vždy s logem herního vydavatelství Sierra. Jen škoda, že zdejší adventura na to šla trošku jinak, než by se slušelo a patřilo. Zde totiž hlavní hrdina Alfie přichází na scénu a hned se chová jako prvotřídní čubčí syn. Urazí prvního, povyšuje se nad druhým a pak jde za šéfem, kde práskne třetího. Takové ty vlastnosti mladých a nerozvážných, kteří mají pocit, že si můžou dovolit cokoliv a tak jednají, arogantně a svébytně. Výsledek je ten, že ho vykopnou z realitní kanceláře. Naštěstí se ale v novinách dočte, že na Floridě se rodí nová kolonie s názvem Miami, kde by mohl uplatnit své zkušenosti...a tak razí na cestu směr jih. To vše v období 20. let 20. století.

Škoda ale, že jeho chování se v průběhu hry mnohdy nemění, což je asi i největší kámen úrazu samotné hry. Na jeho obranu je ale hraní poměrně pohodová záležitost, která není vůbec náročná a chvíli jsem měl pocit, že jsem součástí spíše vizuálního románu, než adventury samotné. Důvodem je především fakt, že ačkoliv tu hráč má inventář, nemá v něm nikdy kdoví kolik předmětů. Pokročení v příběhu je tak vždy poměrně logické, jednoznačné a vzhledem k tomu, že hra nabízí buď akci mluvit nebo použít předmět, je vše docela intuitivní a jasně dané. Zajímavostí této hry jsou pak možnosti přemlouvat různé postavy. Jako správný realiťák totiž tuto vlastnost jistě rádi oceníte. Vzhledem k okolnostem mi ale průběh hry nevadil, jen jsem se modlil k momentu, kdy se Alfieho chování zlomí.

To, zdali se zlomí, Vám nakonec říkat samozřejmě nebudu. Co bych ale v závěru rád dodal, tak především to, že kdo má rád adventury, neměl by tuto vynechat. Grundislav Games si totiž každého fanouška žánru pozornost určitě zaslouží. Nevím, jak u jiných, ale u mě určitě jeho předchozí hry obnovily lásku k onomu žánru a především i k pixel artu...a já jsem tak moc rád, když můžu spustit jakoukoliv další hru z jeho portfolia. Málokdy tu totiž narazíte.

Jste americký student, trošku naivní student, ale pořád student. A jako studentovi Vám přijde výhra ze soutěže, o které nevíte, na ubytování někde v Alpách v německém městečku s názvem Trüberbrook, o kterém jste také nikdy neslyšeli. No, ale proč si nevyrazit na výlet, že? Rok 1967, ve kterém se hra odehrává, je vlastně příhodná pro jakékoliv Američany v Německu. Kór, když Studená válka je ve své vrcholné formě.

Ano, na první dobrou příběh této hry působí divně. A stejně jak divně působí, tak se té divnosti v průběhu hraní nezbavíte. Hra sice začíná úplně jinou postavou – postavou Gretchen - v prvním prologu hru, který Vám sice nic moc nevysvětlí, ale zato ukáže herní prostředí. To asi, abyste se připravili na to, jak hra bude vypadat v dalších sekvencích. A musím se přiznat, že z prvních momentů jsem byl spíš rozčarovaný. Tvůrci hru totiž designovali v Unity 3D enginu a tak se připravte na samotné 3D prostředí, které mi, nevím proč, připomínalo prostředí Poldy 5. Není kdoví jak pěkné, ale pravda je, že místy má docela zajímavé momenty.  

Po prvním prologu pak ale příběh začíná už mít řád a vy se setkáváte s hlavní postavou hry – s Hansem Tannhauserem. Ten samozřejmě už z podstaty jeho jména má německý původ, který se ve hře také promítne a tak se tu k němu všichni ve vísce chovají poměrně hezky. Včetně nám již známé Gretchen, která se s ním spřátelí rychleji, než řeknete švec. Hans také záhy zjišťuje, že jeho cesta do této vísky měla svůj důvod a začíná tu rozplétat zajímavý mystický příběh s nádechem nadpřirozena a mimozemských civilizací, kterému přispívá i povedený dabing, u kterého je ale mnohdy cítit, že ho do angličtiny namlouvali rodilí Němci, jejichž přízvuk byl z hlasu poznal i germánský ignorant. Osobně jsem to ale pro autentičnost hry docela ocenil.  

Jakmile jsem se do příběhu začal dostávat, začala mě hra samotná docela i bavit. Osvojil jsem si herní mechaniky, které byly poměrně jednoduché a jal se poznávat prostředí. Během hraní totiž získáváte předměty do inventáře, který ale není interaktivní. Používání předmětů Vám nabízí už samotné pokliknutí na zónu, která se Vám zodstínuje, čímž dá najevo, že je aktivní. Pak už je jen na Vás, zdali chcete popsat danou věc, místo, s nějakou postavou si pokecat a nebo kliknout na ikonku ozubeného kola a použít předmět, který Vám hra sama nabídne. Ano, tato herní mechanika není úplně tradiční, ale pro běh událostí a hlavně pro svoji nenáročnost (a zbytečné zoufalé kombinování čehokoliv s čímkoliv, co by Vás v ději posunulo dál) je vítaným spojencem, který během hraní této hry jistě oceníte.  

Trüberbrook nakonec nebylo tak špatnou adventurou, jak jsem se na první moment obával. Pravda, hodně mě nalákala trailerem, plakátem či námětem, takže první herní momenty byly trošku překvapující. Postupem času jsem se ale do příběhu dokázal dostat a docela se u něj i pobavil. Je to mimozemské béčko jak vyšité, ale pro svojí délku si v něm každý fanoušek adventur musí najít minimálně zalíbení.

 „To those who obey
let prey be mine.
I have no sway,
but deaths shall align.“  

Občas se stává, že se setkám s adventurou starou ani ne pár let, která mě od jejího zjištění okamžitě zaujme. Setkání je to náhlé, nečekané, nepředpokládané, ale o to pak větší překvapení bývá z jejího hraní. Přesně takový příklad se mi stal třeba i právě s touto hrou, která mě velice pěkně vpravila do světa Číny 7. století.  

My se můžeme jen domnívat, co se v našich hlubokých lesích dělo v 7. století. Záznamů příliš není asi i proto, že tu vládly různé nevyzpytatelné kmeny bez řádu, kterému se tu snažil dávat smysl kupec Sámo se svojí říší. Zatímco v Číně už vládly dynastie, stavěly se epické chrámy, existoval kastovnický řád a žili tu například učení magistři, kteří řešili vraždy ve vyšších kruzích. Třeba v případě této hry je jeden takový učený - detektiv Di Renije.  

Příběh nás hned v úvodu zavádí k vraždě. Představuje hlavního hrdinu, který je mladým a nadějným vyšetřovatelem, před kterým stojí první důležitý úkol – vyšetřit vraždu korejského diplomata na území tehdejší Číny. Ano, tato vražda, na první pohled politická, tu otevírá různá témata dynastie Tang, která v té době v Číně vládla. Vyšetřování této vraždy není ale hlavním tématem hry, ač by se to mohlo zdát, jako spíš jejím prologem.  

Hra totiž v hezké pixel artové, možná trošku jednodušší grafice, poukazuje na tehdejší společnost, ale i její politická témata. Tímto prologem hráčovi tak ukazuje, kam přesně by chtěla směřovat a dělá to formou vyšetřování vraždy, hledání důkazů a následné kompletace toho, co se v inkriminovaný čas na daném místě stalo. Po ukončení prologu jste tedy po několika měsících pozván na čajový dýchánek k císařovně Wu Zetian. Ta Vám jednoznačně nastíní dobu a zadá Vám vyšetřit rituální vraždu, která se v tehdejším hlavním městě Čchang-an udála.  

Na této hře je hrozně hezké sledovat tu dobu, ve které se odehrává. Pročítat dialogy s jednotlivými postavami, které během hraní hry potkáváte. Pravda, chybí tu dabing, ale na druhou stranu jsou tu dialogy s různými postavami hodně vyšperkované. Pokaždé, když jsem potkal novou postavu, jsem se těšil, až se jí zeptám, kdo vlastně je. Tím se mi totiž otevírá svět, který je mi, coby Evropanovi, tak vzdálený, ale právě proto tak přitahující a fascinující svojí jinakostí.  

Hraní této adventury není na první dobrou nikterak složité. Občas je tu pár pixel huntingových momentů, ale nic, co by hráče zaseklo na delší dobu než nezbytně nutnou. Také tu není kdoví kolik předmětů k interakci a i samotných obrazovek, ve kterých se hra odehrává není v jednu chvíli tolik, abyste si v příběhu a jeho průběhu nenašli daný logický postup. Celé je to takové milé, obrazově jednodušší, ale pestrobarevné. Sem tam i s nějakou minihrou, nad kterou je třeba se alespoň trošku zamyslet. To vše pak podkreslené zvuky ruchu z okolních ulic nebo z přírody, popřípadě jednoduššími orientálními tóny, které občas vyloudily i pěknou melodii.  

Detective Di: The Silk Rose Murders je jedna z těch povedenějších pixel artových adventur současnosti. Má super příběh, pěknou atmosféru a prostředí, které ve hrách není úplně běžná a o to více budete mít chuť si jej při hraní užívat. K tomu nabízí pár originálních postupů, které tuto hru na úkor jiným adventurám ozvláštňují. Tato hra se mi tak hned zařadila po boku těch zajímavějších pixel-artových adventur současnosti. Rozhodně si zaslouží i Vaši pozornost.

Pokud máte dohrané všechny hry z kolekce The Disney Afternoon Collection, tak jste se na poslední hru s názvem Chip 'N Dale Rescue Rangers 2 museli vysloveně těšit. V tu chvíli jste už totiž věděli, že první díl je nejlepší hrou z kolekce, takže to u druhého dílu nemohlo dopadnout hůře...

A opravdu tomu tak je. Druhý díl Chipa a Dalea se nese ve stejně kvalitním duchu jako jeho o čtyři roky starší bratříček. Opět se tu tedy ujímáte role Chipa, Dalea nebo obou. Tedy tak, jak máte tuto chuť hrát. No a hned se dozvíte, že úhlavní nepřítel našich oblíbených veverek - kocour Tlusťoch ukryl bombu v místní restauraci a tak je třeba jednat.

U tohoto dílu mě přkevapilo, že v poronání s předchozími skákačkami z kolekce tu tvůrci nejvíce dbají na příběh. Přidávají mezi scény a navíc je tu i výrazně větší množství dialogů, které Vám pokaždé naznačí, kam Vaše další kroky budou směřovat. To mě mile překvapilo, protože jinak jsou herní vlastnosti naprosto klasické od předchozího dílu.

Opět tedy procházíte scénou. Cesta za výslednou dírou v plotě nebo ve zdi je lemována různými průchody s různými nepřáteli. Je tedy jen na Vás jestli se vydáte pohodlnější nebo náročnější cestou. Po každé z nich sbíráte bodíky, které se Vám na konci hry sčítají, ale nezaregistroval jsem, že by měly nějaký výraznější vliv na chodu samotné hry. Průchod je nicméně plynulý, nijak náročný a na každém konci jednotlivých úrovní na Vás čeká nějaký ten boss. Tedy jako je tomu tradičně.

Celkově nicméně zhodnocuji Chipa a Dalea jako nejlepší plošinovku z celé série Disney her. Jsou nejzábavnější, nejsou tak náročné a věřím, že v devadesátých letech s ovladačem v ruce musely být návykové pro mnohé hráče. Pokud tedy dřív ovladač nebo celou konzoli nevyhodili z okna. Tento kousek by si to ale zasloužit nemusel. Exkurz do minulosti to v tomto případě byl vysloveně zdařilý.

Postupnému odehrávání her z kolekce The Disney Afternoon Collection jsem nemohl mihnout ani předposlední hru z výběru - Ducktales 2.

Ta, i když je o čtyři roky starší než její první díl, v podstatě vůbec nic nezměnila. Prostředí je stejně hravé, hrajete tu opět za strýčka Skrblíka a cílem je posbírat (rozuměj nahamounit) co nejvíce pokladů a navýšit tak svoje bohatství.

Kulík, Dulík a Bubík nicméně naleznou kus mapy pokladu a tak cestujete po světě a hledáte její zbytek, abyste se dostali k výslednému vysněnému cíli. Úrovní je tady pět, pět různých míst, které se vzhledově úplně neodlišují od míst v prvním díle a i zde je Vašim hlavním úkolem sejmout bosse a sebrat mu hlavní poklad, popřípadě kus mapy. Jakmile těchto pět úrovní projdete, čeká Vás už jen grandiózní finále s největším protivníkem Strýčka Skrblíka - Hamounem Držgrešle.

Zajímavé každopádně je, že na rozdíl od jiných her z kolekce tato nechává volný pohyb. Je daná mapa a po ní si chodíte jak se Vám zachce. Občas jsem se, přiznávám, ztrácel, ale po chvíli uvažování jsem cestu nakonec vždycky našel. Je to jenom o tom se zamyslet. Postupy se ve výsledku opakují stejně jako v jedničce, takže hráč ztracený nebude úplně dlouho.

Musím říct, že tato možnost různorodě splnit úroveň mi přišla vysloveně zajímavá. Stejně tak jsem ocenil i průměrnou obtížnost, která zajistila plynulejšího průchodu hrou, než třeba u Tale Spin. Každopádně i zde funkce Save, Load a Rewind nalezly své místo, to zase né, že né. Tuto skákačku tak řadím mezi ty lepší z kolekce.

Asi bych kecal, když bych tvrdil, že jsem o Kačerovi Kabrňákovi nikdy neslyšel nebo ho někde minimálně neviděl. Postavy, co vypadá jako Kačer Donald převlečenej za Batmana si totiž nelze nevšimnout. Rozhodně jsem ale neviděl jediný díl samotného animovaného seriálu, tím jsem si jistý. Musel jsem se tedy k této postavě dostat až přes samotnou hru z kolekce The Disney Afternoon Collection.

Čtvrtá hra z této kolekce má opět svoje mechanismy, které jsou trošku odlišné od všech předchozích her z kolekce. Zde autoři asi nejvíce dávají na příběh, byť i zde je hodně primitivní. Nečekejte ale zázrak, v podstatě tu opravdu hrajete za Batmana, který v nějakém temném velkoměstě zachraňuje jeho občany.

Město je samostatnou mapou, kde Vám bublina "Help" vysvětluje, že zrovna tam je třeba pomoct. Po jejím vybrání se pak objeví animace, jak Kačer slétává do té oblasti a začíná úroveň. Zde se Kačer Kabrňák vybleje z podoby, vykřikne hlášku "I Am Darkwing Duck" a hra může začít.

Hraní je podobné s předchozími hrami z kolekce. Je tu ale pár rozdílů, které si podle mě zaslouží vypíchnout. Kačer se totiž umí zahákávat o různé rampy, skoby nebo háky. Tím vlastně postupuje dál v úrovni. Úrovní je sedm a je možné je procházet různými způsoby - vrchním patrem, spodním patrem, někdy i prostředním patrem, cesta je tedy opravdu variabilní. Na konci každé úrovně je pokaždé nějaký boss, který používá trošku odlišnou taktiku boje. I vy se tak musíte aklimatizovat a příjmout jeho útoky. Jen tak ho dokážete úspěšně porazit a postoupit tak v boji s neřádstvem temného velkoměsta. K tomu Vám navíc poslouží i různé zbraně, které postupem hry získáváte, čímž hra také přišla s něčím novým oproti předchozím kouskům.

Darkwing Duck mě poměrně bavil, byť k této postavě nemám vůbec žádný vztah. Byly tu ale občas momenty, kdy jsem se motal v útocích stejně, jako v Tale Spin, které mě tím šíleně rozčilovalo. I zde je ale možnos ukládání, loadování a především rewindu, bez kterého bych tu neudělal ani krok. Minimálně ten pocit, že tu možnost máte, je prakticky k nezaplacení. Takže jak říkám, hopsačka solidní, ale v kolekci jsem zažil už i lepší kousky.

Třetí hra ze série The Disney Afternoon Collection mě vůbec nelákala. Jednak mě jako dítěte Letohrátky minuly a druhak jsem se bál hry už jen při zjištění, jak ji hodnotili pár dnů přede mnou uživatelé zde na databázi. Jelikož jsem se ale rozhodl dohrát všechny hry z kolekce, i do této jsem se nakonec pustil.

A ano, můžeme říct, že z těch tří je tato nejhorší. Nejslabší a nejhorší. Má totiž mechaniky, za které bych někomu vytahal koule do průvanu. Jestli jsem si totiž u předchozích her povzdechoval nad tím, jak se někdo musel natrápit nad tím, když hru hrál někde na televizi při zapnuté konzoli hezky pěkně na vostro se třemi životy, tak tady je ta obtížnost prakticky smrtící.

Nebudu Vám nic lhát, ale bez funkce Rewind, kterou má právě tato kolekce konvertovaná na PC bych tu hru v životě nedal. A to ani kdyby mi za ní sousedka nabízela nejlepší sex pod sluncem. Tohle prostě nejde. Nervy mám jenom jedny a i s funkcí rewind jsem chvíli měl co dělat, abych vztekem hru nevypnul a nešel se vykřičet někam do lesa.

Ve hře hrajete za Balúa. S ním létáte v jeho vzducholodi napříč úrovněmi a snažíte se sestřelit všechno, co na Vás letí. A že toho je mnohdy požehnaně. Také Vás ale trápí fakt, že jste v neustálém pohybu, protože mapa se postupně posouvá a nelze ji nijak zastavit. No a k tomu všemu se musíte často a včas vyhnout stěnám, horám, domům, které projet nelze, a které Vás můžou kdykoliv také zastavit - a tudíž hru ukončit.

Těch proměnných, které je zde třeba sledovat, je opravdu nepřeberné množství. Ve výsledku jste se pak modlili, aby jste před koncem každé úrovně, kterých bylo ani ne k desítce, potkali nějakého smysluplného bosse, protože pokud jste tam potkali nějakýho sračkometa, co pálil všemi možnými zbraněmi a vy měli co dělat, abyste jeho útokům vůbec uhnuli, je hodně těžký se dostat vůbec k jakékoliv střele, která by mi jeden života alespoň ubrala.

No...jestli tohle někdo hrál na konzoli a dohrál to, zaslouží si obrovský respekt. Pravda, že postupem času jsem přišel na to, že tu je třeba pracovat se stále stejnými pohyby na úkor množství děje, kterého se na obrazovce děje, ale stačí jeden pohyb vedle a vy se můžete jít ledatak klouzat někam na zamrzlej rybník. A nepočítejte s tím, že Vám nákup nějakého lepšího útoku nebo obrany nějak výrazněji pomůže. Ani nepomůže...

"Správný zásah v tu pravou chvíli má
když přízrak temný svým rejdům šanci dá.
Tahle príma dvojka slídilů
ta řeší problém tvůj." 

Ve druhé hře ze série The Disney Afternoon Collection na mě vykoukli Chip a Dale. No, co Vám budu povídat, těm dvěma veverkám jsem nemohl říct ne. Kór, když mi v dětství dělali takovou radost. A to v podstatě kdykoliv, když jsem je v televizi přes Magion nebo Vegu uviděl.

Po Kačeřích příbězích se jedná o druhou hru z kolekce. Také o rok starší, graficky velice pěkné a v hratelnosti výrazně zábavnější. Hned v úvodu mi hra nabízí možnost hrát za Chipa, Dalea nebo za oba na jednom PC. Volil jsem tedy jednoho z Rychlé roty a pustil se do plnění jednotlivých úrovní.

Hned první úroveň mě překvapila tím, že se nelze vracet zpět. Obrazovka se vlivem vašeho pohybu posouvá zleva doprava, zprava doleva nebo od shora dolů a vy s ní postupujete. Cesta zpět nelze, proto je hned dobré z kraje hraní si nastavit postup, jak ke hře budete přistupovat. Je to o tom si to ozkoušet a poměrně rychle se zorientujete. Hlavním útokem je zvedání bedýnek, které když dojdou na obrazovce, tak jste v loji. Po poznání prostředí pak už tedy skáčete jak se dá, sem tam ve vrchní části obrazovky, sem tam ve spodní části obrazovky (pokrok může být různý a bojovat můžete s různými tvory) a u toho sbíráte pokládky, jejichž druhů není moc, ale vliv na vítězství vlastně výraznější nemají. Podstatné je úrovní projít, což se někdy daří lépe, jindy hůře, ale každou chvílí v nějaké té díře ve zdi čeká boss, kterého je třeba sejmout.

Bossů je pár, do desítky. Některý je náročnější, jiného zvládnete na první dobrou. I obtížnost hry není obecně tak strašná jako u Kačeřích příběhů, byť bez Rewindu bych tu být nechtěl. Občas se hodil. Jednoduchý příběh záchrany koťátka mě ale nutil pořád hrát a postupovat jednoduchou mapou dokud jsem nedošel do cíle. Ten byl po chvíli rychlý a zasloužený.

Na jeden zátah u konzole hraní této hry musel být mazec. Dneska je to v porovnání s tím procházka růžovou zahradou, příjemným relaxem a zavzpomínáním na dobu, kdy Rychlá rota vládla jedné dětské tváři. I když, řekl bych, že v tomhle jsem určitě nebyl sám, co?

"Chip,Chip,Chip,Chip a Dale
zákon hájí,
Chip,Chip,Chip,Chip a Dale
v tomto kraji.
K pravdě si najdou směr a hrají fér
ve znaku mají dvakrát R."

"Kačerov jak hurikán . K nám už míří.
Auta laser aeroplán. Městem víří.
Příběhy píše… z téhle té říše..."

Zřejmě nebudu sám, kdo zná herní Kačeří příběhy ještě z dob modrých DOSovských obrazovek v podobě hry Duck Tales, která mě pravidelně v podzemích strašila a v džunglích stejně tak pravidelně rozčilovala, jako mě u focení jedinečně růžových zvířat doslova bavila. Přiznám se ale, že jsem se nikdy nesetkal s těmito hopsačkami. Nintendo jsem doma totiž nikdy neměl, byť ty kazety jsem vídal všude na tržnicích. To až Retro klub této databáze mě nalákal na to si na hry podobného ražení zavzpomínat a uvědomit si jejich silné, ale i slabé stránky.

Nakoupil jsem celý The Disney Afternoon Collection a první, co jsem spustil byla i první hra z balíčku šesti her. DuckTales z roku 1989, kde na mě okamžitě při spuštění udeřila legendární melodie Kačeřích příběhů...

"Kačer, úú, teď k vám děti z dálky letí
Kačer, úú, přináší sem kouzelnou zem
Kačer!"

No, co Vám budu povídat, kde jsou ty časy, kdy jsem Kačeří příběhy hltal hlava nehlava. Tady se ujímám role strýčka Skrblíka, který v pěti epizodách cestuje kde se dá. Navštíví třeba amazonský prales, ale dostanete se s ním i na Měsíc. Na jednotlivých mapách pak sbírá poklady a cílem každé mise je najít nějaký ultra poklad, ke kterému se postupně dostáváte. Každá z pěti map je originální, to znamená, že tu jsou různé příšery a různé prostředí.

Skákačka je to ale tradiční a je mi jasné, že když bych tu neměl funkci Rewind, Save a Load, tak to určitě nedám. Na podobnou obtížnost jsem totiž už fakt starý. Je tomu pár let co teď už manželka koupila Segu za pár stovek, ve které byl Mario a podobné hry, které jeli přesně v podobném duchu. Dnes už si ale mladáci nedovedou ani představit, když se dostanou na jeden zátah na asi tisícátý pokus konečně ke konci hry, dojde jim život vlivem nějaký strašný hovadiny a zamotání se do prostředí (což je tu naprosto běžný jev) a hra pak ukáže slovutné GAME OVER.

Zde to ale naštěstí není...Bez těch funkcí by si normální dospělý pamatující tyto momenty podobné hry dnes nemohl ani chtít koupit. A to ani ze srandy nebo z nostalgie ne. Výše zmíněné funkce mi totiž pomohly k tomu, abych si hru v poklidu užil a pravda, do dvou hodin ji mohl dohrát. Na příběhu není nic zásadního, prostě skrblíte, ale to se strýčkem Skrblíkem bylo dycky tak. Takže za mě fajn relax a příjemné zavzpomínání na dětská léta u jedné oblíbené kreslené pohádky převedené do zábavné hopsačky.

"Na tváře smích ti právě vpích
pan Kačer."

 „Budem se přetlačovat.”
„Ne.”
„Ha, bojíš se, že jsem silnější!?”
„No, hlavně v pase.”  

Bud Spencer a Terence Hill jsou jedni ze strůjců mé lásky k filmům. Doteď si pamatuji, jak jsem jejich filmy hltal, jeden za druhým, bavil se bitkami, hláškami, prostředím, pohodovou atmosférou, ale hlavně pravým chlapským přátelstvím, které sahalo i za hranice filmové. To všechno byli Bud Spencer a Terence Hill a mám pocit, že druhá podobná dvojka tu v naší galaxii už nikdy nebude.

Co ale pořád může v rámci této dvojky překvapit, tak to je například herní scéna. Tam vysloveně nepotřebujete je dva, aby Vám hra nahodila nostalgickou žílu na čele, pár kapek potu z takového toho pocitu před absolutní euforií a hlavně pár hodin radosti nad dobře stráveným časem u krásných filmových vzpomínek s těmi dvěma.

 „Nerad odcházím bez placení. Koneckonců, nejí se tu špatně.”
„To jo, ale obsluha je mizerná.”  

Italští tvůrci to tady pojali se vší úctou a pokorou. Udělali, co udělat mohli a udělali to dobře. Vytvořili takovou tu automatovou plošinovku s dvěma bitkaři, kde u jednoho stroje můžete hrát za oba dva a radovat se z každé rány, která padne na úrodnou půdu. K tomu připravili jednoduchý příběh, který je zplácnutý z pár jejich filmů a celé to dohromady tak krásně pasuje, že Vás to od začátku do konce nekonečně baví. Pravda, hra to dlouhá úplně není, ale ty pocity, co tu vyloudí, jsou totálně k nezaplacení. Moc rádi si tak připomenete ty největší pecky, mezi které určitě patří právě Jestli se rozzlobíme, Kdo najde přítele, najde poklad, Superpolicajti z Miami a další.

„Vanilka , Tutti frutti , kávová , karmelová.”
„Dej mi pistáciovou.” 

Hra pracuje i s některými hláškami z filmu, k tomu Vám neustále hraje hudba z těch filmů, která je i na dnešní poměry filmového soundtracku prakticky epická a geniální. No a celé je to zaobalené do hezkého 16 bitového hávu, který je dnes zatraceně v módě a pořád se ta móda zuby nehty drží. No, pro nostalgika jako jsem já, je tahle hra země zaslíbená, ze které jsem se nechtěl dostávat. Konec je sice záhy, misí je pár a snad každá druhá je zakončená nějakým ultra bossem a tak Vám po chvíli stejně zbyde pohled na ty dva a nekonečně veselá hudba z filmů při jejímž poslechu píšu (hra nabízí i jukebox, u kterého jsem pár desítek minut zkejsnul) i tento komentář.

„Přečtu ti budoucnost. Umím číst z lidské dlaně.”
„Kdybys uměl číst z mé dlaně, věděl bys, že se mnou si nesmíš zahrávat.” 

Tato hra má přesně to, o čem jsem snil od té doby, co jsem o ní věděl. Jen to chvíli trvalo, než jsem se k ní dostal. Je to přesně ta bojovka, co ocení především fanoušci ústřední dvojice. Také je to ale asi jedna z nejlepších her s filmovým základem, co jsem měl dosud možnost hrát. Prostě a jednoduše, tenhle herní počin se povedl a myslím si, že by si ho měl zahrát každý, kdo s Budem a Terencem prožil dětství. Ještě, že už je na cestě dvojka...

Normálně hry na mobilu nehraju, ale tady jsem udělal výjimku. Objevil jsem totiž studio Charles Games, kteří vychází z Karlovy Univerzity a zjistil jsem, že svými hrami chtějí předat veřejnosti povědomí o době, která by se neměla zapomínat. No a na to vždycky slyším...

Hru jsem tedy nainstaloval na svůj obstarožní šest let starý iPohon a jal se studovat, co nového mi poví. No a přiznám se, že ve výsledku nic zásadního nepřidala, ale udělala to velice pěknou formou - to se musí nechat. Vpravila mě totiž do role hlavní postavy - maturanta Antonína Neděly, který směřuje na vysokou školu vlakem do Prahy, Jenže zrovna v době, kdy rádia všude po okolí hlásí vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. No, hodně špatná doba na studia na vysoké škole, hodně špatná Antoníne...

Celý ten děj Vám hlavní hra vypráví formou velice pěkně načrtnutých obrázků a jejich popisů. Vy se u nich rozhodujete, jak se zachováte a tak vždy máte dvě možnosti, které Vám hra nabídne. Díky tomu se pak dostáváte k celé řadě herních zakončení, což na hře přidává na zajímavosti. K tomu tu máte pár videí od pamětníků, kteří přidají na vážnosti tématu a informačně hru neskutečně posílí.

Pokud jste mlaďák nebo neznalý historie, o které byste se navíc rádi něco dozvěděli, je toto veskrze hodně příjemná a zajímavá pomůcka. Mně to teda přišlo zajímavé. Poutavou a mnohdy i napínavou formou tu tvůrci vytvořili tísnivou atmosféru doby a zaujali mě natolik, že jsem si tuto hru hned několikrát zopakoval. Kéž by to tak udělal i někdo, komu je minimálně o polovinu věku méně jak mně...

Moje první setkání s Lego hrou nemohlo vyjít lépe. S Harry Potterem jsem prožil dětství, stárnul stejně s filmovým hercem a uvědomoval si ty roky za rokem. No a pokud jsem chtěl konečně zažít, co jsou ty Lego hry vlastně zač, lepší svět jsem si pro ně zvolit vlastně tak ani nemohl.

Hned v úvodu mi bylo jasné, že tohle bude standardní hopsačka s nestandardním ovládáním. Ihned jsem se zhostil role Harryho a začal jeho první rok školy na Bradavicích. Nastartoval Bradavický expres, zavzpomínal, že jediné Lego, co jsem kdy skládal a složil byl Bradavický expres a nástupiště 9 a tři čtvrtě, no a rozjel poskakování po všech možných mincičkách všemožných barev, poznávání Bradavic a učení se novým kouzlům.

Zaujalo mě, že tvůrci hře nedali lineárnost. Naopak nás přivedli do Bradavic, začali seznamovat s různými postavami a dali mi volné pole působnosti. Já jsem tak dostal prostor poznat celou školu kouzel. Podívat se do téhle třídy, na tamten záchod nebo ven na Famfrpál? Postupem času, kdy se Vám škola otvírá, to vlastně není žádný problém. A s každým dalším rokem se Vám toto prostředí obměňuje a ozvláštňuje, což přidává na zábavě a hlavně prodlužuje hratelnost.

Každý rok disponuje tuším asi pěti hlavními misemi, které poměrně perfektně odvypráví ve zkratce celý děj filmu. Odkazuje se především na něj. Nicméně tvůrci si dali tu práci s tím, že krásně zpracovali celou školu, takže občas máte pocit, že hrajete nějaké RPGčko, kde se volně pohybujete po škole a můžete si vlastně dělat co chcete. A to i přesto, že vlastně neEXpíte a jakékoliv jiné volné pobíhání po škole je vlastně zbytečné nebo dobré akorát tak na to, že se rozhodnete vysbírat všechny existující mincičky po okolí. To Vás ale postupem času stejně přestane bavit a budete se orientovat hlavně na příběh jako takový...

Ten je Vám samozřejmě známý, ale obrovským plusem této hry jsou mezividea, který Vám jej vypráví. Bez mluvy a jakýchkoliv dialogů. Lego postavičky totiž nemluví. Posunky Vám naznačí co se děje a vzhledem k známosti příběhu Vám je okamžitě patrné, co se kde děje a co si kdo kdekoliv myslí. Překvapilo mě ale, jak i, tvůrci ráči prominout, na první dobrou hloupé video s lego postavičkami, dokáže být tak zábavné a místy i vysloveně vtipné. V nich se skrývá obrovské množství nápadů a musím říct, že jsem se u nich často a hodně bavil.

Bavil jsem se ale i v samotných misích, když jsem jimi musel procházet, učit se nová kouzla a ty pak používat v dalším posunu hry. Pravda, stejně jsem z devadesáti pěti procent používal Wingardium Leviosa, protože mi hnulo s každým předmětem v onom prostředí, ale občas bylo třeba kombinovat, přepínat mezi postavami a přemýšlet, jak se asi nejdál posunu v příběhu dál, abych splnil danou otevřenou misi.

Tvůrci tuto hru navíc pojali tak, že se Vám v jedné hře nabízí čtyři roky s Harry Potterem v Bradavicích, což také krásně vrcholí, protože mi jistě každý dá za pravdu, že Ohnivý pohár je takové kvalitativní příběhové vyvrcholení a stejně tak je to i s touto hrou. Překvapila mě třeba doba hratelnosti, která snadno přetáhla dvacet hodin a na první dobrou bych to do ní vůbec neřekl. Také mě ale překvapilo to, že ač hra cílí především na mladší hráče, ti dospělejší si v ní jistě také své zalíbení najdou.

To zalíbení je především v tom, že když jste fanoušek Harryho Pottera, tak na Vás tahle hra vychrlí takový přival nostalgie, že Vám z toho bude až teskně. Začnete přemýšlet, kde a při jaké příležitosti jste uviděli daný díl a jak je to vlastně už dlouho, za což hra samozřejmě nemůže, ale je to, řekl bych, naprosto přirozený důsledek. Hratelnost těchto hopsaček je ale na vysoké úrovni a přiznávám, že kdyby hra byla kratší, asi bych si to užil i víc. Po tom všem jsem se ale nepřesvědčil, že bych okamžitě měl sáhnout po další Lego hře. Určitě mají celou řadu zajímavých mechanik, ale pořád jsou jen standardní 3D hopsačkou, kterých jsem na přelomu tisíciletí hrál na tucet a dnes si na ně vzpomene právě akorát tak to Lego. Fungují, baví, ale jak se říká, všeho je třeba počítat s mírou a tak i já si odškrtávám další herní zářez a dám příštím Lego titulům pár let čas.

V letošním roce jsem se u adventur mimořádně vyřádil. Hlavně teda německé studio Daedelic to do mě pralo pod tlakem. No a jelikož jsem si chtěl splnit ještě jednu hru do letošní výzvy, nainstaloval a spustil jsem další adventurní počin mistrů v oboru, který se tentokrát nazývá The Night of the Rabbit.

Jelikož už ale adventury německého studia znám - mám jich za poslední dobu nahráno více než dost - tušil jsem, že zde zklamání rozhodně hrozit nebude. Byť, jak to tak u adventury bývá, zásadní je příběh. A ten je zde minimálně hodně zvláštní.

Hlavní role se zde zhostíte mladého kluka  Jeremiaha Hazelnuta. Ten bydlí na kraji velkoměsta v lese, za dva dny mu končí letní prázdniny a on ještě pořád sní o tom, že zažije nějaké pořádné dobrodružství. V krásně malovaném 2D prostředí, které hráče musí na první dobrou okamžitě uchvátit, se tak objeví tajuplný zajíc markýz de Hoto na dvou nohách. Ten mu záhy nabídne dobrodružství, které ještě nezažil a rázem je přesunut portálem do světa za oponou, kde žijí zvířátka v souladu s přírodou. Po chvíli ale zjistíte, že se na ně blíží nebezpečí a markýz Vás sem poslal, abyste jejich svět zachránil.

Ze začátku tak hra vypadá vysloveně pohádkově. Nabízí pár lehce vtipných momentů, hlavně tedy opravdu nádherné prostředí spolu s neméně vydařeným hudebním podkresem. Postup ve hře je taky poměrně plynulý hlavně proto, že hra nenabízí nelogické kombinace a postupy, nad kterými by hráč kroutil hlavou. Naopak je tu kladen vysoký důraz na logiku a tak bych řekl, že hra je náročností spíše průměrná. Čím ale oplývá, tak to je délka, která nemá problém přesáhnout i dvacet hodin čistého času. Na relativně malém prostředí se toho děje opravdu hodně. Říkám relativně, protože i když je scén poměrně málo, můžete si střídat den s nocí a tak se mění i prostředí jednotlivých scén. No a rozhodně nesmím zapomenout ani na jednu zajímavou vlastnost této hry, která ji patřičně ozvláštňuje. Hlavní postava Jeremiah se totiž v průběhu hry učí různým kouzlům. Ty sice nedostávají hlubší záměr než je párkrát za hru použít, ale už z podstaty věci se jedná o příjemné zpestření jinak naprosto klasické adventury.

Pravda, že tu často opakuji, jak tradiční tato hra je. Rozhodně se jedná o jednu z těch lepších her studia a dost možná její kvality, bohužel, mírně degraduje samotný příběh. Ten totiž ze začátku vypadá notně pohádkově, aby postupně výrazně zvážněl a zašel až do exkluzivní temnoty - to hlavně na sklonku hry. Škoda ale, že jeho vyprávění je takové zmatečné a zvláštní. Hlavně příběh samotný je vlastně hrozně zvláštní. To je asi nejvíce vystihující pocit, který z něj mám. Je hezký, uznávám, ale je v něm něco, co z něj dělá pro hráče poměrně nepřístupný svět, kde jsou zvířátka sice hrozně hodná a snadno si k nim vybudujete vztah, ale ve finále to není nic, co by Vám v závěru hry gradovalo, že chcete víc....a ještě víc.

I přes to všechno je The Night of the Rabbit krásná adventura. Všechno, co dělá adventuru adventurou tu funguje na sto procent. Animace, zvuk, dabing, hudba. A když přijmete i samotný příběh, budete si hru užívat tak, jak se patří. Daedelic Entertainment jsou mistři v oboru a zde to opět s přehledem dokazují.

Simulátor udavače - osoby, která v minulém režimu měla bohužel své místo na slunci, a ze které poslední žijící generace naší země těží mnohdy ještě i v dnešní době. Kéž by tomu tak i bylo naposled, že. No a kdo jiný by měl takovou hru spáchat, než vývojáři ze země nejpovolanější - z Ruska.

Beholder je zvláštní hra. Na první dobrou mi připomínala hry typu This War of Mine nebo Papers, Please. Úvodním, pěkně úderným a černobíle depresivním intrem mě vhodila do činžáku, který dostanu od ministra vnitra dané totalitní země na starost. Mám se starat o to, že vše bude fungovat jak má. Že všichni budou vyšlapovat, jak se na stát podobného ražení sluší a patří. No, zkrátka, že se mi v domě nebude rodit žádný podvratný živel, který by měl za následek to, že by svrhnul onen milovaný totalitní režim. No a vězte, že zrovna ten v onom činžáku bude bujet a růst, až ani Vám nedá v poklidu spát.

Takže jdeme na to, soused z jedničky kouří - to je ale od včerejška zakázáno. Píšu si. Rodina ze trojky zase čte knihy. To neslyšeli to hlášení z dneška, že je přísně zakázáno číst knihy? No, holt je třeba si to zaznamenat. V šestce zrovna nikdo není, tak proč se tam nevloupat a nepodívat se na to, co ukrývají. Doktor ze dvojky taky nevyleze pořádně z bytu. Musím ho vyčíhnout, až půjde do prádelny, abych mu tam nainstaloval nějakou tu kamerku a mohl bych se na něj podívat. Musím teda na tu kameru nejdřív rychle našetřit, zrovna jsem musel totiž zaplatit za léky dceři, která je těžce nemocná. No, je to řehole, je to řehole...být sráč v totalitním státě. Srát lidi, starat se o rodinu a ještě tak nějak proplouvat mezi tím vším a přežit. Ano, a přežít. To je to jádro pudla. Jenže, jak na to?

To všechno budete ve hře řešit. Herní stránka věci je tedy více než zajímavá. Jen škoda, že hraní se nedá moc opakovat. Respektive dá, ale dění bude naprosto totožné, takže na podruhé hra už ničím nepřekvapí. Přitom vybízí k vícero různým koncům. Pro plynou atmosféru hry si ale hráč vybere mezi horším a méně horším koncem, takže žádná velká sláva to není. Deprese je prostě všemocná. Nejen u Vás, ale i mezi rodinnými příslušníky, popřípadě mezi sousedy ve druhém patře, protože ti ještě v minulém režimu činžák vlastnili, ale dneska mají co dělat, aby je někdo neposlal do pracovních lágrů.

Beholder je jednoznačně zajímavý kousek. Nevybízí tolik k opětovnému hraní (byť by mohl), ale i tak skýtá řadu silných momentů, které nám připomínají, jaké to je žít v totalitním státu. Pamatují to mnozí z nás a dozajista to ví i tvůrci této hry. Obzvlášť nyní si říkám, jestli jim ta předpověď jejich hry za to vůbec stála. Pravda, inspiraci hledali v minulosti, ale nejeden klasik již mnohokrát řekl, že historie je od toho, aby se opakovala...a tak se dnes i děje...

Pokud znáte autorskou prvotinu s názvem Kathy Rain, budete tušit, do čeho jdete. Pro ostatní se jedná o krásný návrat do devadesátých let, kdy adventura byl žánr, který bořil stereotypy a každý chtěl alespoň jednu mít dohranou na svém CéPéÚčku.

Whispers of a Machine je velice příjemný adventurní titul. Příběhově se jedná o ryzí detektivku z prostředí skandinávského maloměsta v době, kdy svět je zdevastovaný technologiemi a zároveň jsou technologie to jediné, co lidé v tomto světě mají, aby přežili. Takže dystopie jak vyšitá s kyberpunkovými tendencemi, které jsou tu jen letmo zmíněny. Jak říkám, prim tu hraje hlavně detektivní žánr.

Do městečka Nordsund se totiž čerstvě vypravila vyšetřovatelka Vera. Má tam vyšetřit podivnou vražda...a to navíc v oblasti, kde se, jak je rok dlouhý, nevraždí. Než ale dojede, vraždy jsou rázem dvě a tak je patrné, že se v oblasti děje něco...velice nekalého. Ihned po jejím příjezdu tak začíná vyšetřovačka a autoři hry okamžitě představují s čím originálním v rámci této hry chtějí přispěchat. A ano, za normálních okolností by se jednalo o naprosto standardní adventuru, jen s tím rozdílem, že Vera je kyberneticky upravená a má pár schopností, které normální člověk těžko může získat. Například se umí sama vyléčit, popřípadě bleskurychle pomoci někomu, kdo je těsně před smrtí. Stejně tak má npříklad dar číst DNA druhých, vidět jejich stopy a celou řadu dalších schopností. Podle toho, jak reagujete v diskuzích se totiž vyvíjí Vaše postava a podle toho získává i další schopnosti v průběhu dalších dní.

Hra se totiž odvíjí v průběhu čtyř dní. Během nich objevíte nejenom poměrně depresivní a smutný svět, ale i zajímavý příběh, který hráče musi bavit rozplétat. Osobně jsem tu viděl celou řadu momentů, kdy mi hra připomínala právě Kathy Rain. Třeba hlavní hrdinka Vera je smyslná a sebevědomá žena, která nemá problém jednat. Teď a tady. Také je tu ale kladen důraz na dialogy, čímž si Vás celá řada vedlejších postav nemá problém získat. No a pokud budu mluvit o délce, tak ani ta není kdoví jak závratná, ale v rámci podobného žánru to jinak ani neočekávám. Naopak se tu nestihnete nudit, pořád se něco děje a hráč je neustále v takovém koloběhu, že si vydechne až při závěrečných titulkách.

Whispers of a Machine je hodně slušný pixelart adventurní titul, který prostředím zaujme, příběhem chytne a atmosférou nadchne. Je přesně tou poctivou adventurou v podobném duchu, kterých dnes vzniká celá řada, ale pokud jsou dobře zpracované, tak se nikdy neztratí. Já se u hry bavil a jsem velice rád, že na světě existují takoví borci jako je švédské studio Clifftop Games, kteří svůj volný čas investují do her, jako je tato.

Tohle tajemství druidů mi byl čert dlužnej. Steam mi ho totiž nabídl za půl eura a jelikož moc dobře ví, že mám rád adventury, rovnou jsem si ho nainstaloval s tím, že na první dobrou mě obsahem zaujmout dokázal. To jsem ale ještě netušil, co všechno si s touhle hrou užiju...

Při prvním zapnutí se na scéně objevil hlavní hrdina - vyšetřovatel Scotland Yardu - Brent Halligan. Trošku zelenáč, ale co naplat. Hned při první scéně stejně dostal od šéfa exkluzivní jebačku a případ, do kterého se nikomu nechce. Respektive jeho kolega by si ho asi i vzal, ale ten zase pro změnu zfušoval jinou vyšetřovačku kvůli které umřel nevinný člověk a tak šéf usoudil, že tu sérii vražd, po kterých se vždy našly jen kosterní pozůstatky, dá raději Brentovi. Hm, dobře mu tak. Hra alespoň může plynně začít...i když...plynně...

Hned intro je takové divné. Chápu, že rok 2001 je přeci jen pár let za námi, ale je na něm znát, že tvůrci chtěli přijít s něčím novým a tak ho vymodelovali ve 3D a vypadá poměrně hnusně. Hnusně nicméně vypadá i 2D pozadí (které je ale samo o sobě místy velice pěkné) v kombinaci s 3D animací postav, které se na něm pohybují. Zvyknout se na to dá...těžko, ale dá.

Na co se už ale zvyknout nedá tak fakt, že když chvíli hrajete a chcete hru uložit, hra Vás k uložení hry prostě a jednoduše nepustí. Jo, ta Steam verze na první dobrou neumí ukládat hru. Paráda, co? Takže jsem hned na začátku ztratil postup ve hře a musel jsem od znova. Respektive, musel jsem si nastudovat diskuze, nahrát do složky jeden dokument, a pak už to šlo. A ano, když už ukládání šlo, poměrně záhy jsem přišel na to, že hra vcelku exkluzivně padá. Buď se sekne tak, že hru vypnete jen tvrdým restartem a nebo Vám hra prostě spadne. Náhle, ideálně během rozhovorů. Tam to měla nejradši. Říkal jsem si, že to jsou ty kompatibility mezi Windowsy, ale když jsem si po dohrání četl dobové recenze, tak tam to prý dělala taky. Čůza :-) To už totiž pochopit úplně nedokážu.

Herní mechaniky této hry jsou místy taky velice zvláštní. Asi Vám všem už dojde, že jsem u hry zůstal hlavně kvůli příběhu. Ten mě zajímal a místy i dost bavil. Stejně tak i 2D prostředí bylo mnohdy fakt pěkné - třeba ten hrad na tom ostrově nebo londýnské ulice. Horší už to bylo s dialogy s jednotlivými postavami. Abyste postoupili ve hře, musíte cíleně procházet jednotlivé odpovědi. Když je neprojdete, nedozvíte se třeba jednu, zásadní informaci, která je důležitá pro to, abyste ve hře pokročili dál. Reálně se tedy stávalo, že jsem se s jednou postavou bavil snad dvacetkrát, než jsem se přes kombinaci odpovědí dostal k informaci, kterou jsem potřeboval. Možná ještě o chlup horší je ale fakt, že při najetí kurzoru Vám hra slovně neoznačí, co se kde nachází. Jen se změní obrázek kurzoru a vy teda tušíte, že na pozadí je něco interaktivního. Tohle, mnohé fakt šílené nelogičnosti (nejlepší byl ten moment, jak jsem hodil tu sůl na tu mega kobku na tom hřbitově a ta se asi pod náporem kyseliny solné rozpadla v prach :-D) a fakt, že inventář neustále jenom nabýval, reálně způsobí tolik variant k řešení, že bez návodu je tato hra prakticky nehratelná.

Ano, pořád uznávám, jedná se o rok 2001. Rád bych byl na tu dobu shovívavý. Jenže všichni tu znalí ví, že i před rokem 2001 vznikaly v žánru adventury, které tyto neduhy neměly. I proto jsem se rozhodl hře dát průměrné hodnocení. Největší devizou je její příběh, který je svojí kostrou klasický, ale mě hodně bavil až do samotného finále. Také má pár vysloveně pěkných momentů, které kdyby možná byly celé ve 2D, vyřešilo by to celou řadu neduhů, se kterými je hra spojená. Holt je to ale tak, jak to je. The Mystery of the Druids je zajímavý kousek, ale víc než jeho největší deviza - příběh - si budu pamatovat, jak mi neustále padal a jak jsem po hodině a půl hraní zjistil, že nemůžu ukládat. Takové momenty se totiž nezapomínají...

...z toho herního obalu aby jeden neměl noční můry...

Pro české hry mám docela slabost a nemám pocit, že bych se za ta léta setkal zrovna s českým cyberpunkem. Další herní patálie jsem tak směřoval na něco, co mi na první dobrou přišlo velice zajímavé a byl jsem hodně zvědavý, co se z toho vlastně vyloupne.

Poslední léta jsem hodně věnoval čtení. Především poznávání legendárních fantasy, sci-fi nebo hororu. No a mezi ty legendární sci-fi patří například i ty od Williama Gibsona, o němž se dá mluvit jako o taťkovi subžánru zvaného cyberpunk. To, že mám s jeho příběhy poměrně problém, je, stále si říkám, spíš můj problém, než problém jeho. Pořád se setkávám s příběhy, například i v herním světě, které mě pohltit dokážou. Legendární Deus Ex třeba musí milovat každý. Popřípadě Tales of the Neon Sea je jedna z těch 2D adventur dnešní doby nejzajímavější. No a mezi tyto hry tak bok po boku můžu zařadit i tento, velice vydařený, český pokus s názvem Dex.

V hlavní roli se zde ujmete právě Dex. Agentky, která tančí na hraně zákona města Harbor Prime. Při úvodní sekvenci na Vaše vstupní dveře do bytu naprosto nečekaně doráží policejní komando, Vy jen tak tak vyskočíte z okna, abyste se zachránili...no a následně začínáte zjišťovat, co jste udělali špatně. A k tomu poznáváte 2D prostředí, které na první pohled graficky vypadá jak z nějaké automatové mlátičky. Přitom Harbor Prime je město, které stojí za objevování. Poznávání okolí, ale i zjišťování, jak funguje bojový systém Dex, její vylepšování, popřípadě augmentace, tedy získávání nových, i když automatizovaných, funkcí. Ano, z Dex se postupem času stane tak trošku nadčlověk.

Musím se přiznat, že mě hraní Dex hodně bavilo. Bavila mě hlavní příběhová linka, které teda, na její kritiku, chybí lepší a důmyslnější dialogy. Líbilo se mi chození po městě, poznávání jeho zákoutí, lepšení postavy, což následně způsobuje opětovné prozkoumávání již známých lokací s novými do té doby neobjevenými funkcemi. Například odemykání zámků...

Dalším důležitým bodem hry je hackování. To tu funguje jako samostatná minihra, kde takovým kurzorem cestujete digitální mapou a snažíte se prorazit ochranné systémy počítačů za cílem získání dat, popřípadě dalších zkušeností.

Jak se schylovalo ke konci příběhové linky, tušil jsem, že mi brouzdání v tomto cyberpunkovém světě bude docela i chybět. Není kdoví jak objemné na poměry dnešních her. I to ale bohatě stačí pro to, abyste si ve hře vyřádili na cirka 10-12 hodin čistého herního času. Dex je tak velice vydařenou záležitostí a adekvátním českým zářezem v žánru cyberpunk. Zdali i poslední, to ukáže až čas. Tento počin má ale plno nápaditých a chytlavých vychytávek, kterým by byla veliká škoda nedát jim šanci a alespoň na pár hodin se do tohoto světa nezavrtat.

Poslední dekádu mají plošinovky nebývalé žně. Stačí nápad, pořádná atmosféra a už si můžete pomalu tleskat, protože máte jisto jistě zaručeno, že budete sklízet ovace. Jednou z takových plošinovek je třeba zrovna i Little Nightmares a tak jsem se vydal podívat se jí tak trošku na zoubek.

Little Nightmares je z řady těch plošinovek, kde se nemluví. Jen mručí. Na to jsem si ale už u mnohých her zvykl, takže mě to ani moc nepřekvapuje. Dalším bodem je pak stín, tajuplnost, hodně temnoty a v podstatě dystopický základ, který Vás vhodí do těla maličké Six. Ve fantasy mluvě bychom o ní mohli mluvit jako o malém skřítkovi. Být mužského rodu, tak i mužíčkovi. Leč Six je holčička. Ale maličká je stejně jako mužíček. No a ta se probudí někde, neznámo kde, nešťastná a sama. Její jediný smysl vidí v přežití, jelikož ve světě, kde se probudila žijí samá zlá stvoření. Nechci záměrně říkat lidé, protože tak ani moc nevypadají. Prostě stvoření. Zajímavé třeba je, že ve všech ohledech splňují normu z pohádky "Dlouhý, široký a krátkozraký". I když pravda, ten poslední je bystrozraký, ale tady se nám přeci jen hodí název té pohádky trošku poupravit. Poupravená je totiž poměrně přesná. A když řekneme, že ji takhle mohli napsat bratři Grimmové s nádechem koncentračních táborů, tak bychom si vlastně mohli odpovědět i na otázku, kde tvůrci pro prostředí této hry hledali inspiraci.

Tato hopsačka je totiž řádně strašidelná. Na děsivosti vlastně celou tu atmosféru tvoří. Její průběh není ani moc náročný, byť občas nabídne relativní momenty k záseku. Relativní proto, že když budete takřka na konci před auomatickým uložením, něco se stane a Vy pak určitý koloběh děje musíte opakovat znova, dost Vás to znepokojí...a především otráví. To ale mluvíme o jednom z údělu žánru skákačky, který má i toto v popisu činnosti. Jednou za čas takhle hráče patřičně otrávit.

Za tu nějakou dobu, co jsou tyto moderní hopsačky v módě jsem jich pár již zahrál. Musím říct, že Little Nightmares má i na můj vkus hodně depresivní a smutnou náladu. Také nemá úplně dost momentů, u kterých bych si řekl "wow", a přitom bych si to říkat klidně i mohl. Hodně si zakládá na atmosféře, což je určitě dobře, ale pořád se tak nějak točí v kruhu temnoty, strachu a sem tam i řeznického hnusu. Takže vlastně nic, co by Vás nutilo do tohoto prostředí vracet. A to i kdyby to byla forma jisté sebetryzny.

Pořád ale nemůžu říct, že bych se vysloveně nebavil. Jen si myslím, že zde více než u jiných her podobného žánru jsem byl rád za to, že ta hra není kdoví jak dlouhá. Má opravdu výraznou a řádně stísněnou atmosféru a přitom v prostředí, které místy až odráží, než abyste ho opětovně vyhledávali. To je vlastně dvojitá deprese. Prostě hrajete, ale je Vám ouha. Nicméně hrajete dál, protože tušíte, že hra bude mít jednou konec. Opravdu zajímavý zážitek.

Už je tomu věru mnoho let, kdy jsem si užíval jeden z největších příběhově herních zážitků se hrou Fahrenheit, které Quantic Dream tak proslavilo. Od té doby se toto francouzské vývojářské studio výrazně posunulo a Detroit: Become Human je krásná ukázka toho, že nejenom hratelností hra je živa. Zde totiž francouzští mistři řemesla ukázali, jaké to je vydat vrchol žánru. A to se všemi plusy, ale i mínusy.

Začnu hned příběhem, tedy největší devizou hry. Ten je totiž opravdu tím nejzásadnějším, co hra nabízí. Ne nadarmo je tu taky jeden ze žánrů brán jako interaktivní film. Tohle je totiž opravdu hra, která přesně kopíruje emoce a pocity z dobře užitého času u nějakého kvalitního filmu. A ano, mohli byste namítat, že v tomto příběhu jsou různé kličky, které šokují, mají šokovat a nebo zbytečně šokují. Pořád jsou to ale momenty, které jako celek vytváří neobvykle kvalitní zážitek, na který nebudete chtít jen tak zapomenout. Tento příběh je opravdu dost silné kafe na to, abyste ho prošli chladně a bez emocí. To by s Vámi muselo něco být, kdybyste došli do tohoto stádia. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Kámen úrazu je nicméně vývoj samotného příběhu a především závěr. Nechci spoilerovat a ani mi to nepřísluší. Jen mě trápí, že hra se tu vyžívá v obrovském množství pokračování a jejich konců. Příběhově se Vám tu totiž otevřou cesty tří androidů. Jeden je Kara, která uteče s malou holčičkou od tyranizujícího otce. Druhý je Connor, kterého přidělí trudomyslnému vyšetřovali Hankovi, který svého génia z nějakého důvodu utápí v chlastu. No a třetí je Markus, jehož příběh začíná u legendárního malíře na sklonku jeho životní pouti. Všechny tyto postavy začínají nezávisle na sobě a okamžitě Vás pohltí jejich dějem. Všechny tyto tři postavy se, logicky, pak spojí v jeden děj a je jen na Vás jestli závěr bude více či méně depresivní. Těch možností je tu opravdu celá řada a podle jejich rozhodnutí si hru můžete užít více...nebo méně. V každém případě to bude mít nervydrásající průběh, který hráče nenechá vydechnout.

Přiznám se, že jsem neustále měl pocit, že ten špatný závěr můžu zvrátit. Často jsem opakoval mise, doufal, že jiným jednáním dojdu k slavnostnímu konci. Pokaždé mě ale hra nechala vycukat na max a stejně mě pak vycucla jak hadrovýho panáka. Někdy v půlce hry jsem sám v sobě přiznal, že tyto tři androidi, ke kterým jsem přilnul, prostě můžou dopadnout naprosto všelijak. A ke konci hry, kdy jsem si myslel, že opravdu dělám, co můžu a umím, mě ten děj natolik drásal, až jsem si začal říkat, jestli to tu David Cage (šéf studia) trošku, přeci jen, nepřetáh.

Co se týče herní stránky, tak se tu střídají jednotlivé mise různě tak, jak se zrovna hodí v rámci odvíjení příběhu jednotlivých postav. Někdy je to na střídačku, pak třeba pět misí o jedné z postav ani nevíte. Všechno má ale svůj důvod. Každopádně ve všech ohledech můžu říct, že průběh hraní je velice intuitivní, relativně jednoduchý, určující krásně plynulý děj, což je jen a jen dobře. Občas se tu dočkáte pár momentů, kde musíte jednat rychle a podle toho i mačkat tlačítka. Občas se to nepovede, ale zachránit se to pořád dá.

Graficky dnešní standard, vizuálně překrásné, zvukově adekvátně uspokojující, byť tu nenarazíte na žádnou výraznější melodii (například na rozdíl od Deus Ex: Human Revolution. Pořád se ale jedná o, objektivně vzato, krásný herní zážitek, který je radost hrát. A co víc, Příběh je v mnohých ohledech natolik silný, až mi bylo líto, že jsem některé mise dohrál tak krátce. Pokračování by si tento příběh zasloužil. Nejen pro svůj vizuál, ale i pro svůj obsah. Jen mám pocit, že vzhledem k celé řadě konců (což vnímám trošku jako kámen úrazu) zde o pokračování nemůže být řeč.

Posledních pár týdnů jsem herně bloudil ve světě Deponie. Říkal jsem si, že když už, tak na plno. Takže jsem si užil hodiny a hodiny ve světě nelogiky. A nebýt tohoto dílu, asi bych byl spíš i nadšen.

Deponia Doomsday nebyla plánovaná. Je to na ní totiž hrozně znát. Fanoušci původní trilogie asi úplně nezvládli finále, které bylo všelijaké, jen ne podle očekávání většiny. Patrně. Takže to tvůrcům nedalo a ještě jednou se sešli, aby vydali čtvrtý díl a na vlnách nelogiky pokračovali až do totálního extrému.

Zatímco v předchozích dílech se roztrojila Goal nebo Rufus, popřípadě jste si tu tvořili vztah k postavám, které vlastně jsou neživé. Popřípadě si tu užívali klonování a já nevím co ještě všechno dalšího. Bědovali, kam tvůrci až zajdou, bědovali nad obtížností hry způsobenou tím, že si pro postup hry vytvořili berličky tak, jak je prostě po hromadném zhulení hašiše napadlo. A přitom se v rámci sebetrýznění kochali pěkně nakresleným prostředím, kvalitním hudebním podkresem, zábavnými charaktery, vtipnými dialogy, neméně povedeným dabingem, tak tady je to všechno trošku jinak. Trošku moc tlačeno na pilu. Trošku moc do extrému a často bez toho, co Vás tak bavilo u předchozích dílů.

Hlavním tématem tohoto příběhu je cestování v čase. Tady si ale tvůrci nelámou hlavu vůbec nad čím, takže teorie relativity, paradoxu, strun a bůhví čeho tady dostávají na prdel snad nejhůř, co jsem kdy kde viděl. Ve výsledku jsem vůbec nevěděl, která bije a jenom ledabyle chodil po prostředí a různě naklikával s tím, že se snad něco stane. Také tu ale chybí většina vedlejších postav, kvůli kterým mě předchozí díly tak bavily. Jsou tu zase jiné, ale už to prostě není ono. Ano, s Rufusem a Goal se vracíte v čase do momentů předchozích dílů. Mohlo by to být fajn, ale těch momentů je strašně málo a jsou děsně něvyužité. Když už ale mají přijít s prostředím novým, je to s ním vlastně hrozná nuda.

Zde se mi poprvé stalo, že jsem přeskakoval dialogy. Zde se mi poprvé stalo, že mě příběh vůbec nebavil, protože se vysmíval celé předchozí sérii. Zde se mi také poprvé stalo, že mě vůbec nebavila Goal. Jindy protivná, ale vtipně protivná. Dnes s moderním krátkým účesem a zadní pleškou snad tvůrci nemůžou myslet ani vážně. Nakonec to stejně skončilo na posrání, takže k čemu vůbec ten čtvrtý díl vznikal? 

Dokonce tu chybí i bard Huzzah, který vždycky určil novou kapitolu nějakou zábavnou hudební hřičkou...a musím říct, že na něj jsem se obzvlášť vždycky hodně těšil.

Přitom hudba je tu opět super a prostředí je také hezky nakreslené. Jen právě u tohoto dílu se projevilo to, že u Deponie je velice tenká hranice, kdy ze ztřeštěného a zábavného příběhu může vzniknout absolutní fraška. To se zde bohužel stalo. A i přesto, že tvůrci z Daemonic studia mají zkušeností na rozdávání. Tady to čistě a jednoduše přehnali se vším, co původní trilogii tak povyšovalo. Dokázala vytvořit nejšílenější adventurní příběh na trhu a ještě k tomu hráče bavit. Tady už je to ale jednoznačně k pláči.