Po druhém díle Deponie plného chaosu jsem vůbec neváhal a vzhledem k neukončenému příběhu se okamžitě pustil do dílu třetího s názvem Goodbye Deponia. Zdali dojde k samotnému dokončení teď už epického příběhu, v to jsem prakticky doufal, ale zároveň se na něj hodně těšil.

A těšení nepřišlo zkrátka. Zatímco první díl Deponia byl ještě takový decentní, rozkoukávací. Druhý díl Chaos on Deponia pak hodně zašmodrchaný a zapeklitý, tak třetí díl Goodbye Deponia je přesně to, co si představíte pod pojmem finále. Epické, velikášské, prostě podařené na všech frontách. Jinak to ani nelze nazvat.

Pokud začnu u těch klasických chvál, které jsem vlastně nevynechal ani u předchozích dílů, tak prim tu má samozřejmě hudba, která je opět set sakra vydařená. Kromě hudby nicméně i dabing, jehož kvality jsou devízou této trilogie. No a v neposlední řadě náročnost, která je místy za hranicí šílenství. Hlavně proto, že celý ten svět Deponie je tak ulítlej, že pospojit cokoliv tu získává naprosto nový rozměr. I po příběhové stránce by se naši přední mistři brakové literatury - Kulhánek s Kotletou - mohli bez problémů se světem Deponie měřit.

To, co mě ale donutilo dát o pět procentních bodů více oproti předchozím dílům je především prostředí, ve kterém se hra odehrává. Jsou tu místa, která jsou ještě o chlup zábavnější, než v předchozích dílech. Především hotel Menetekel, ale pak i vysloveně vydařené sci-fi finále, které burcuje děj až do totálního extrému.

Zatímco ve druhém dílu jste ale roztrojili osobnost Goal, zde se roztrojíte Vy sám. Pravda, místy jsem se v tom už solidně ztrácel, ale nával vtipu mě nenechal v klidu a tak jsem se i tak výsostně dokázal bavit. Dokonce i minihry tu baviliy o chlup více nežli obvykle. Možná i proto, že alespoň u nich ta náročnost o ten pověstný chlup klesla, což jsem v kontextu se zbytkem hry velice rád ocenil.

Je pravda, že teď už mnoho let po vydání vím, že hra dostala do vínku ještě čtvrtý díl. Původně je ale znát, že toto mělo být finále. Finále, které po dohrání hry nepustíte z mysli. Věřte my. Objeví se tu všechny známé postavy, které máte rádi více či méně. Celé to chytne takový zajímavý přesah, že po těch desítkách hodin hraní se konečně dostáváte do fáze série, kterou rádi nezapomenete a najednou to finále...to finále. No, moc jsem nepřemýšlel nad tím, jestli si mám čtvrtý díl pustit. Být to před osmi lety, asi bych si poplakal, ale takhle se můžu s radostí činit, zběsile klikat na myšku a užívat si tenhle střelený, ale nesmírně poutavý příběh Rufuse - největšího idiota v herní branži, kterého nelze nemít rád.

Hoši a děvčata z Daedalic Entertainment jsou sázka na jistotu. A to především v případě, pokud holdujete adventurnímu žánru. Série Deponia je pro ně asi ten nejrozsáhlejší svět, na kterém kdy pracovali a tak jsem po opětovném dohrání jedničky rovnou rozjel díl druhý. Nač čekat, když to máte po ruce.  

Deponia je planetka, která, světe div se, pod nánosem bordelu, stále žije a docela i, v rámci možností, prosperuje. Jenže to by na ní nesměl žít dvorní idiot Rufus, který na co šáhne, z toho se stane jaderná zbraň určená k sebedestrukci. I jeho přičiněním tak hrozí jeho domovině zánik. Je pravda, že na odvrácení tohoto zániku pracoval už v prvním díle, ale tam na co šáhnul, to stejně tak zkurvil, takže si hra poměrně snadno vytvořila berličky k tomu, aby mohla pokračovat ve vyprávění i v díle druhém, logicky s dovětkem: Chaos na Deponii.  

Rufus se opět dostane do centra dění a jediná osoba, která může zachránit jeho rodnou planetu, je opět jeho milovaná Goal. To by ji ale nesměl roztrojit osobnost, každou nahrát na různý disk a ty disky pak postupně ztrácet a zase nalézat. No, co Vám budu povídat. Rufus je pořád stejné nemehlo, ale vaším přičiněním bude dělat všechno proto, aby se zlé v dobré obrátilo.  

Druhý díl běží naprosto v totožném duchu jako díl první. Během hraní, ale i po dohrání jsem přemýšlel, v čem je druhý díl alespoň trošku odlišný. Řekl bych, že obtížnost mírně stoupla. Hlavně tím, že si tu tvůrci nechali pár hádanek, na které bych bez návodu prostě nepřišel.Ono, když máte logické hádanky ze hry, tak je máte ze hry, ale když pro vyřešení problému musíte ztlumit hudbu v nastavení, tak je to skoro až na pováženou. Pravda ale, že pokud budete důsledně číst dialogy, často hra k tomu nabádá. Hráč se ale musí zajímat a pěkně se atmosférou hry pohltit.  

Ono to ale naštěstí není nic těžkého. Graficky je hra opět ztvárněná velice pěkně. A to i přesto, že těch prostředí tu ve hře není zase tak moc na to, jak je dlouhá. Většina hry se totiž odehrává na plovoucím ostrově, kde na bordelu vzniklo městečko. Dabing je tu opět naprosto perfektní. Dokonce bych řekl, že některé postavy tu kvalitou překročily hranice standardu do vysokého nadprůměru. Především Janosh. Opět se tu ale setkáte s pár nelogičnostmi a především s minihrami, u kterých musíte chvíli přemýšlet, jak se vůbec hrají. Pravda, že u miniher se originalitě meze neberou, ale možnost je přeskočit jsem párkrát velice rád uvítal.  

Druhý díl ze světa Deponie mě v celkovém kontextu hry bavil a okamžitě jsem se pustil do dílu třetího. Dokud je příběh v myšlenkách čerstvý, tak proč s tím přestávat, že? Rád bych řekl, že na to, jak je hra vtipná, je poměrně oddech ji hrát. Ona to ale úplně není pravda. Obtížností hravě překonala první díl a tak jsem už teď velice zvědavý, s čím se tvůrci vytasí v díle třetím.

V rámci neuzavřených kapitol mám jednu, kterou bych rád uvedl do zdárného konce. Tou je adventurní trilogie Deponia. Tu jsem před pěti lety rozehrál, ale k dalším dílům už se nedostal. Teď se to ale změnilo a tak jsem se do prvního dílu opět pustil, abych si připomněl, jak jsem se u této adventury královsky bavil.

Němečtí vývojáři z Daedalic Entertainment už mě za ta léta přesvědčili, že označení adventurní mistři si v současnosti zaslouží oprávněně. Když jsem ale tenkrát tuto hru hrál, tak jsem to ještě netušil. Byla to totiž má první od tohoto studia. A na dlouho ne poslední.

Hra se odehrává ve světě, který už zapomněl na denní pořádky. Deponie je svět, který žije v odpadcích. Bordel a hnus kam se podíváš. No a na této planetě žijí lidé, mezi kterými je i náš hlavní hrdina - Rufus. Rufus je trošku idiot. Dělá všechno a dělá to špatně. Má (tedy měl) přítelkyni, která by ho měla i ráda, kdyby pořád nevymejšlel hovadiny a nekazil náladu všem okolo. No a jednou takhle ráno se rozhodne utéct z vesnice, najít svůj smysl života. Jenže to ještě netuší, že se mu do útěku připlete Goal - dívka, která pochází ze světa vznášejícího se nad Deponií. Světa, který je okupován klidem, harmonií a čistotou. Neváhá a dostává se do dění jejího příběhu a rozhodne se jí pomoci.

Tvůrci si neskutečně pohráli s oním světem. Hra je velice hezky nakreslená (což u nich bývá snad i standardem), ale disponuje i pěknou hudbou a povedenými videi, kterými pokaždé dominuje takzvaný bard, který vypráví píseň o Rufusovi a je docela fajn ho poslouchat. K tomu se ve hře objevuje vysloveně vydařený dabing, který postavám opět přidává další vlastnosti a dokonce i emoce. Celkově po této stránce není co bych hře vytknul.

Stejně tak je to i v rámci průběhu hry. Hra na adventurní žánr má velice jednoduché ovládání. Používáte levé tlačítko myši pro interakci a pravé pro popsání předmětu. Zábavnou formou hra ovládací prvky ukáže i v úvodu pak Vás už vhodí do děje, který je vysloveně vtipný, zábavný, místy nelogický, ale přes všechny jeho pozitiva mu to velice rádi odpustíte.

Jsem rád, že jsem si zrovna tuto hru připomněl, protože se jedná o určitě jednu z těch povedenějších adventur studia. Tak a teď se pustit do dalšího dílu a doufat, že bude neméně vydařený...

Rád pokouším hry. Jestli jsou dobré nebo špatné dle recenzí, na to moc nehledím. Anna je třeba jeden z těch příkladů, kterému jsem chtěl dát šanci. Vím, že se objevila ve Score, dlouho jsem odolával, ale jakmile přišel jeden pošmourně unavený večer po práci, neváhal jsem a hru s různým očekáváním spustil.

Hned v prvních momentech mě překvapilo prostředí, ve kterém se hra odehrává. Polorozpadlý mlýn někde v alpách. Určitě něco, co může a dokonce i umí vybudovat patřičně děsivou atmosféru. Hra mi nedala nic zadarmo, příběh mi vyprávěla v lyrických textech. Takže jsem se jal objevovat okolí. Za mnou zurčel potok, předemnou se povalovalo čerstvě spadané listí. Odkud ale? Nikde žádný strom, jen jeden - mrtvý.

Hra je po vzoru takové legendární Amnesia celá ve 3D. Přiznám se, že u těchto her se mi často stává, že buď mě snadno nadchnou a nebo mě ještě snadněji otráví. Vše je odvislé od prostředí, které se ve hře objeví. Jakmile jsem ale vstoupil do mlýna, logika šla totálně stranou. V mlýně se začnou dít nejen nadpřirozené věci, ale i příběh je Vám vyprávěn spíš minimalisticky, než abyste logicky hledali správný postup hrou. Pro mě je ale většinou právě ten příběh tou podstatou, která táhne podobné hry. Pokud nevím, co se ve hře děje, jak můžu vědět, jak mám postupovat?

Postup hrou je pak opravdu všechno, jen ne logický. Hra neobsahuje hodně místností, kde se děj odehrává. Nicméně jakmile něco provedete, prostředí se může výrazně změnit. Toho tvůrci zřejmě hojně využívali, aby navýšili množství obsahu a celkově hru něčím ozvláštnili a oživili. Blbý na tom všem ale je, že já vlastně nevím, co se v té chatě vůbec děje. Jako jasně, je tam nějaké nadpřirozeno. Ale jaké?

Hudební podkres by byl dobrý, kdyby se spouštěl v takovou chvíli, v jakou by bylo příhodno a nebyl to náhodný hudební výkřik do tmy. Při načítání mapy z místnosti do místnosti mi u kolonky "loading" tradičně zaječel nějakej mužskej hlas a já si říkal proč. Samozřejmě pokaždé jsem se málem posral, ale na atmosféru hry to vliv úplně nemělo.

Přiznám se, že bez návodu bych hru nedal. Nicméně zajímavé na hře jsou různé konce. Osobně k nepochopení té mytologie jsem ale usoudil, že rozdíly v tom nejkratším a nejdelším konci úplně nejsou. Jasně, hra by Vám toho měla říct víc, ale reálně Vám i tak neřekne skoro nic. Nejzajímavější momenty hry jsou pak hlavně nalezené knihy, ve kterých se toho dozvíte logicky nejvíc, ale navíc asi i to jediné, co Vám hra je schopná sdělit.

Anna chce pracovat s atmosférou. Tu určitě nějakou má, abych tedy nebyl úplně tak kritický. Třeba ta ponurost je tu z těch stěn cítit na míle daleko. No a jak říkám výše, byly tu momenty, u kterých jsem měl na krajíčku, abych si nestřík do textilu. Ty momenty byly hlavně ze hry a hlavně v momentech, kdy se na místě, kde předtím nic nebylo, něco nebo někdo (no spíš něco) objeví. Hudba, pravda, není špatná, ale přijde mi, že často hraje v nevhodnou chvíli. Nejhorší na psychiku pak bylo, když mi už asi půl hodiny místo hudby v pozadí někdo neustále pořvával. To jsem měl co dělat, aby to nesejmulo i mě. Celkově vzato je to ale počin, který za to hraní popravdě úplně nestojí. Hororovou atmosféru mám rád, ale musí mít nějaké opodstatnění. Tady to spíš působilo, jako když se tvůrci zhulili nějakým italským hašem a pak do hry valili nápady hlava nehlava, bez logiky, bez nápadu, bez skrupulí. Prostě jen tak ledabyle, aby ve hře něco bylo. No a jestli je to dobře nebo špatně, o tom asi ani netřeba polemizovat.

Občas jsem litoval momentu, že jsem vstoupil do chaty a po prvním ohlédnutí se neotočil a nešel zase do prdele. Hra by skončila, já bych měl pokoj a ve výsledku bych se dozvěděl jen o chlup míň o tom místě, než jsem se skutečně dozvěděl :-) Jo, přijít a odejít je totiž jeden z konců hry...:-D

Vžijte se do role trpaslíků. Těm totiž hrozí vyhynutí a oni ukrytí v podzemí se jednou rozhodnou pozvednout otěže a vyjít na povrch. Na povrchu ale vládnou nemrtví, goblini, trollové a černokněžníci v čele se strašidelným gobliním králem. V tu chvíli ale není cesty zpět a poslání je jasné - přežít a obsadit celé království.

Regions Of Ruin mě, jako již tradičně, zaujalo prostředím, ve kterém se odehrává. Je totiž malované dnes populárním pixel artem s odkazem na 90. léta. Na to já vždy tak nějak slyším a když k tomu přidáte středověký fantasy svět a příběh o přežití jednoho národa, není o čem.

Hra v mnoha ohledech připomíná jinou, velice podobnou hru, s názvem Kingdom. Hned z kraje tu máte na starosti jedno městečko, které postupně budujete a rozšiřujete. To ale nejde jen tak samo od sebe a tak postupně objevujete mapu, která je velice pěkně ztvárněná a na ní cestujete na jednotlivé oblasti, kde je třeba vždy něco splnit, něco udělat nebo to tam důkladně pokosit. Až pak zjistíte, co se v oblasti nachází. Buď je bohatá na jídlo, dřevo, železo nebo kožešiny popřípadě kamení. Během objevování mapy zachraňujete různé postavičky Vám podobné, kteří se velice rádi k Vám na oplátku přidávají. Ti pak mají na starosti těžbu těchto surovin, ze kterých je možné dále zušlechťovat Vaše městečko.

Postupným objevováním procházíte různými krajinami od zalesněných, přes zasněžené, popřípadě přes podzemní prostory. To všechno se děje na základě hlavního hrdinu, což jste vlastně Vy. Vy se jako hlavní hrdina vylepšujete, kde bych to možná viděl trošku jako kámen úrazu. Vylepšovací strom není jeden z těch úplně přehledných, spíš naopak. Vše ale naštěstí není jenom o vylepšování vlastností postavy, ale i o zbroji, bez které byste se jednoznačně neobešli. Tu si můžete buď vyrobit nebo nalézt v nějaké příšeře, krabici, popřípadě truhle.

Podstata hry je tak poměrně jednoznačná a musím říct, že jádro věci je tu velice zábavné. Tradičně tu ale působí standardní nedodělky. Například vedlejší postavy, co potřebují pomoct, vypráví příběhy, které ze začátku baví, aby postupem času zevšedněly. K tomu hlavní příběh tu prakticky neexistuje. Prostě postupně dobýváte mapu a z vytěžených surovin budujete. Sem tam naleznete nějakou logickou událost, u které se musíte zamyslet, nebo aktivujete nějaký portál. Jaký, to je dlouhou dobu záhadou...

Celkově ale Regions Of Ruin nejsou špatnou záležitostí. Osobně bych řekl, že hra Kingdom, která je této nejblíže, má asi hezčí herní momenty. Tady prostě zahájíte hraní a už to frčí. Nic moc navíc. Pořád to ale stačí na adekvátní zábavu na solidních 10-15 hodin hraní.

Pořád jsem se odhodlával začít po létě podzimní sezónu s hraním her. Nějaké pokusy by už byly, ale nic, co by mě natolik uchvátilo, že bych se u hry na pár hodin zasekl. Pak, jednou, Epic zveřejnil hry zdarma, které uvolní v jednom zářijovém týdnu. No a tam na mě koukala hra The Captain. Hra, o které jsem nic netušil, nic jsem o ní na českých stránkách nenašel, ale okamžitě mě zaujala pixel-artovým plakátem, trailerem a skutečností, že se jedná o mix žánrů, kde hlavní roli má žánr adventurní. Neváhal jsem...

...a dobře jsem udělal. The Captain je hodně povedený kousek. Ujímáte se tu role kapitána Thomase Welmu. Ten je v danou chvíli na druhé straně galaxie. Náhle zjistí, že na jeho rodnou Zemi útočí nepřátelští mimozemšťané. Zachránit ji může jen dodávka nějakých ultra silných zdrojů, které se ale do cílového stanoviště z nějakého nedopatření nedostanou. Jelikož je ale kapitán kousek od místa, kde tyto zdroje vyrábí, rozhodne se je získat sám a proplout přes půl vesmíru, aby se na Zemi dostal. A tu nakonec i zachránil.

Zní to jednoduše, ale vězte, že cesta je značně ztížená. Cestujete galaxiemi. Objevujete nové planety, nové národy. Setkáváte se s řadou postav. S jejich příběhy. Pomáháte jim, ale občas zachraňujete i sebe. Prostě si užíváte cestování vesmírem se vším všudy, jen s malým detailem. Na záchranu Země máte omezený čas a není úplně jednoduché se k ní dostat.

Můžete totiž použít svůj adventurní důvtip a cestovat bez boje. Nebo můžete využít mix žánrů, který hra nabízí a vesmírným tahovým bojem získávat zkušenosti, peníze a vylepšovat loď. Tady bych možná hře trošku ubral, protože když hned od začátku nezačnete bojovat a získávat zkušenosti, horko těžko to v nadcházejících galaxiích zachráníte. Souboje jsou zajímavé, ale po čase omrzí, takže jsem se orientoval na adventurní část, což mi pak nakonec i zůstalo.

Hodně zajímavé na hře je, jak Vám dává najevo, že na každé planetě můžete její děj ukončit různými způsoby. Na konci každé "mise", těsně před odletem dál, Vám hra totiž zhodnotí, jakou cestou jste příběhovou část splnili a ocení Vás kartičkami. Konců může být nepřeberné množství. A jak to v podobných hrách chodí, rozptyl je od největšího dobráka, po nejdrsnějšího zlouna. A mnohdy to ani pořádně nebudete schopni ovlivnit.

Možností, jak tuto hru dohrát je nepřeberné. Buď budete vesmírný korzár a pokosíte půl vesmírné flotily nebo budete jak Starlord ze Strážců galaxie a logickým úsudkem si proklestíte cestu za svým cílem. Možností je opravdu celá řada a řekl bych, že znovuhratelnost v tomto případě opravdu otevře úplně jinou hru.

Ve hře The Captain toho je opravdu hodně, co se povedlo. Nabízí na adventuru skvělé a zábavné dialogy, ale i nádherně namalované prostředí. Nápady na planety se mi moc líbily a chvílemi jsem si přišel jak ve Hvězdné bráně, jen bez těch portálů. Prostě jsem poznával jednu planetu vedle druhé, pomáhal různým postavám a jediné, co mě tak trošku trápilo byl čas, který utíkal a já věděl, že když to do určité doby nestihnu, bude konec hry a já budu moct začít znova. To je ale ten nejmenší detail a v celkovém kontextu hry je to právě i ten podstatný bod, který ze hry dělá jedinečný počin na adventurním poli. Určitě zážitek, se kterým jsem se ještě nesetkal a když bych si ho měl někam přiblížit, tak k legendární sérii Quest for Glory. Jen z prostředí space opery jak víno.

Skoro to vypadá, že herní nadšenci devadesátých let prahnou v dnešní době po adventurním žánru, kterého nějaký čas byl poměrně nedostatek. To se ale nedá říct o dnešku, kde je adventura snad na každém druhém rohu a stojí za nimi většina tvůrci, kteří si právě ty devadesátky patřičně prohráli.

Hiveswap mě na druhou dobrou přišel zajímavý. Ne na první, přeci jen o tom světě Homestruck nic nevím. Nicméně, jak jde o žánr adventura, většinou mu neumím říct ne. A nedokázal jsem to ani zde.

Co jsem tak pročítal, hra získala poměrně pozitivní hodnocení napříč herním světem. Ne nadarmo vybrali prachy pomocí crowdfundingu na Kickstarteru. Šel jsem tedy do hry notně s mírným očekáváním. Úvodní intro mě to nadšení ale okamžitě utlumilo. Příběh se totiž nese v duchu dvou postaviček (ještě i nic moc nasnímaných, trošku ve stylu komiksové mangy), za které v průběhu hry různě hrajete. Jedna je v domě, druhá na stromě v zahradě, schovaná v bunkru. Na dům zaútočí nějaké obecně vůbec nespecifikovatelné zrůdy a vašim úkolem je se dát dohromady a utéct. Jenže to by na půdě nesměl být portál do jiného světa. Nevím, na mě možná moc jednoduché, přímočaré. Ale to jen tak do začátku...

Jak začnete hrát, mile Vás překvapí ručně malované pozadí, které je opravdu pěkné a vysloveně koukatelné. Stejně tak i hudební podkres mi přijde poslouchatelný a hodící se do celého konceptu hry. Zajímavé jsou i souboje s jednotlivými příšerami, u kterých mi chvíli trvalo, než jsem je pochopil, co je po mně chtěno. Trošku jsem bojoval s tím, že po najetí kurzoru mi to nepopíše, na co zrovna koukám, takže jsem chvíli musel bádat, abych se dobádal k cíli. Hra naštěstí není dlouhá. K tomu ani dialogy nejsou úplně ty nejchytřejší. Je v nich znát to, že jdou s dobou. Měl jsem pocit, že čtu nějakou angličtinu nějakých 14 letých mlaďáků současnosti.

Hiveswap: Act 1 je nicméně relativně zajímavá adventura. Není to úplně zlom v žánru, spíš naopak. Díky bojovému systému se možná mírně odlišuje, ale zároveň Vám nenechá nic moc zadarmo. A to i přesto, že je víceméně dost krátká. Příběh se má odvíjet ve čtyřech různých kapitolách, kdy aktuálně jsou vyšlé první dvě. Osobně ale nejsem vůbec přesvědčen, že bych si chtěl pustit druhý díl. Spíš ne. Což teda vytváří otázku, jak moc je tato hra pro člověka, který nezná komiksový svět Homestruck. Osobně bych řekl, že vůbec.

Po prošlapané cestě za dohráním všech oldschool adventur jsem si jako další hru zvolil Beneath a Steel Sky. Kousek od legendárních Revolution Software, který je dnes k dostání zdarma kde se dá, a který pomohl vývojářům k tomu, aby započali vznik jejich nejslavnější adventurní série - Broken Sword.

Hned na kraji mě překvapilo poměrně obstojně odfláknutý intro s komiksovými motivy. Nepochopil jsem během něj, co je ještě příběh a co ještě ne, aby mi pak došlo, že vše je opravdu tak jednoduché, jak to vypadá. Prostě jste dítě, které přežilo havárii vrtulníku, a kterého se ujali domorodci. Později, kdy už jste dospělý, kmen vykosí a Vás unesou. Neznámo kam. Jenže vrtulník opět havaruje a vy jste neznámo kde se svým jediným parťákem, který Vám zůstal - robot Joey.

Na cyberpunk bych řekl až nesměle odfláknutý příběh. Přitom hned v úvodu vidíte, že hra je nakreslená poměrně hezky a hudební podkres taky není nic, co by Vám vysloveně mělo vadit. Jasné, na dnešní poměry jsou ty midi soubory spíš k smíchu, ale při představě, že mi takhle brní stará 486, tak si nejspíš vískám radostí.

Překvapilo mě, že hra poměrně pohodově plyne. Došlo mi, že robot Joey, se kterým má hlavní hrdina Robert nejzábavnější diskuze je herně spíš na obtíž, protože nejvíc záseků vzešlo právě kvůli němu. Sem tam jsem se také zasekl na pixelhuntingu, ale to popravdě není nic, co bych nepředpokládal. Celkově vzato hra nemá ani kdo ví kolik nakreslených pozadí a tak se poměrně záhy dostáváte k cíli, který na, na můj vkus, minimalistický příběh až nečekaně umí překvapit.

Beneath a Steel Sky není úplně nejlepší adventura pod sluncem nebo minimálně něco, na co byste vzpomínali s nadšením. Na rozdíl třeba od série Broken Sword. Pořád je to ale pokus o sci-fi adventuru, což nebývá úplně standardem. A když už něco takového je, tak ne vždycky se to povede. Tady pro svůj minimální příběh hra překvapuje prostředím a atmosférou, která si tu sci-fi kvalitu až překvapivě udržela, za což jsem poměrně rád.

Někdy se tak stane, že dohrajete hru a chcete víc. Že dohrajete hru a než byste přemýšleli nad tím, kolik času jste do ní investovali, chcete prostě víc. Přesně i pro tento případ je tu The Last of Us, které mě po jejím dohrání ihned nabídlo přídavek s názvem Left Behind.

Ten, kdo nehrál původní hru, tomu to moc neřekne, ale ten kdo ji dohrál a pustil se do tohoto datadisku, ten musí uznale pokývat, že na třech hodinách herního času to tu tvůrci nemohli udělat líp. V hlavní roli je tu pro změnu jen Ellie. Příběhově tu pak tvůrci ukazují to, co se v jejím životě dělo, než potkala Joela. Během hraní původní hry to z dialogů tušíte, ale vždycky je lepší se na danou věc i podívat trochu blíže. Tato minulost se pak promítá s děním přímo v původní hře, kde si tvůrci nechali jedno volnější okno, aby ho v datadisku mohli otevřít a celkově tím vytvořit bližší vztah Ellie k Joelovi. Za mě tedy jednoznačně povedená práce.

Herně to pak víceméně nemá, co by to víc nabídlo. Vlastně se ve hře neděje nic moc nového. Je teda pravda, že atmosféra toho zarostlého a polorozbořeného dětského parku je hodně zajímavá, ale v celkovém kontextu pokračujete tam, kde jste skončili. Jen s tím rozdílem, že se Vám otevírají odpovědi na řadu otázek, které jste původní hrou získali.

Řekl bych, že na třech herních hodinách solidní práce. Jsou tací scénáristi, kteří rádi otázky otevírají, aby na ně pak zapomínali odpovídat. Tady se jim to ale podařilo příjemně skloubit a tak tento datadisk není úplně o hraním samotném, jako spíš o příběhu, který se Vám odvíjí v rukách ovladače plynu a čistě. Tedy tak, jak je potřeba, aby Vás to nadchlo pro další pokračování…

Mohl bych říct, že The Last of Us má nejlepší příběh s nemrtvými v hlavní roli…minimálně za hodně dlouhou dobu. Nejlepší v tom smyslu, že je nejkomplexnější, nejnápaditější, s nervy drásajícími scénami a s momenty, při kterých nejen tuhne krev v žilách, ale mění se i názory na různé postavy, na jejich smýšlení a chování v průběhu samotného dění. Je pravda, že pořád tu jsou The Walking Dead, kteří jsou v té herní branži také hodně vysoko. Ale hej, teď je řeč o The Last of Us a já jsem po jejím dohrání byl úplně rozhozenej. Tohle byl totiž herní zážitek věru numero uno.

Naughty Dog už pro mě nejsou neznámí. První hrou, kterou mě uchvátili, je Uncharted 4: A Thief´s End, což je vlastně poslední hra, kterou jsem dohrál před rozehráním této. I proto si mohu dovolit srovnávat. Ono totiž je co. V rámci herních mechanismů nepřichází s ničím výrazně jiným. Naopak je tu kladen víc důraz na realističnost. V praxi to pak znamená to, že tu s Joelem a ani s Ellie neskáču přes obří kaluže, popřípadě přes budovy jak pavouk po mouše. Jednoduše proto, že je to nereálné. Přitom to ale neubere na efektivnosti. S tou hra stále pracuje uvědoměle už v rámci její atmosféry a především v rámci prostředí zarostlých amerických velkoměst, které jak kdyby vypadly z filmu Já, legenda. Správně ponuré, postapokalyptické. No přesně takové, jaké Vás naučila dnešní popkultura podobné prostředí vnímat.

Já osobně mám postapokalyptické prostředí moc rád. Líbí se mi ta možnost vnímat tu samotu. To, že kolem Vás není nic jiného, než zvířena a potenciální nebezpečí. Jakákoliv nuance do té samoty vložená, která nicméně zároveň tvoří i děj, pak trhá celou atmosféru na padrť, ale vytváří to, proč to v celkovém kontextu máme tak rádi. I to je vlastně důvod, proč na The Last of Us nebudu chtít nikdy zapomenout.

V rámci herního prostředí tu máme krásně vyprávěný příběh, kde znalost jakékoliv scény by mohla být ku škodě. Tvůrci jsou evidentně odborníci ve vyprávění, protože to samé jsem říkal i u Uncharted IV. Stejně tak jsou ale profíci i ve tvorbě prostředí, které je jednoduše skvělé. Jak ve městě, tak v přírodě. Nestalo se mi, že bych se někdy vysloveně ztratil, přičemž na mě svět působil více než otevřený. Evidentně tak existuje hodně možností a cest, jak se dostat k cíli. Během hraní si navíc zahrajete jak za Joela (i když za toho převážně), tak za Ellie, kde u každého musíte pracovat s fyzickými možnostmi dané postavy. Navíc snad nikdy nedojde k nějakému stereotypu. Hra v každé kapitole překvapí něčím navíc. Něčím, co v předchozí kapitole ještě nebylo, čímž získá plusové body k hratelnosti.

The Last of Us má skvělý koncept. Vůbec se nedivím, že brzo vyjde i seriálové provedení. Já osobně ve hrách vyhledávám příběhy a zde jsem dostal jeden pořádný měrou vrchovatou. Vlastně nebyl moment, abych si rozmýšlel, jestli se pustit do datadisku a ihned po dohrání ho spustil. Nešlo jinak. Ten svět a ty postavy se ve mně tak zakořenily, že jsem chtěl vědět víc. Vědět víc ze světa, kde se o budoucnosti přestalo mluvit. Ze světa, kde naděje neumřela…nebo umřela? To už Vám zodpoví tato hra, jakmile ji dohrajete.

Moje první herní setkání s konzolí Playstation asi nemohlo být lepší, než při hraní čtvrtého dílu dnes již legendární série Uncharted. A ne…nebyl to záměr. Jen souhra okolností, ke kterým se připojil i fakt, že v tu chvíli zrovna běžel i filmový Uncharted v kinech.

Během hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že hraju maskulinní verzi Lary Croft. Nathan Drake je frajer a navíc lovec pokladů. Co víc si přát, když si chcete u hraní odpočinout a navíc se i pobavit. Tady je ale hned z kraje znát, že tvůrci si dali se vším kolem neskutečnou práci. Hrál jsem jako svůj první díl právě tento – čtvrtý – takže jsem se v příběhu nemohl zbavit nenápadné nostalgické atmosféry, která se ve vzpomínkách hlavního hrdiny promítala ve vztahu k jeho bratrovi. A jelikož se kolem bratra točí i celý příběh, tak není o čem. Co by to bylo ale za příběh lovce pokladů, když by hlavním námětem nebylo hledání pokladu. A to je tady na hodně vydařené úrovni.

Tvůrci nás se hrou, která je na poměry podobného stylu na můj vkus docela dost objemná, zavedou do prostředí, na které je vysloveně radost koukat. Skoro si až říkám, jak neuvěřitelně dokázali využít svou představivost, protože to, co občas vytvořili je tak krásné, že je až škoda, že to nikde na světě neexistuje. Hopsání z římsy na věž tak místy získávalo úplně jinou úroveň než jako když jsem dříve hrál jakýkoliv díl ze série Tomb Raider. Akční sekvence jsou opravdu akční a když se Vám veškeré to hopsání nepovede na první dobrou, budete si celou tu sekvenci muset zopakovat znova. To ale vůbec nevadí, protože kochání se okolím a hopsání po všem co se dá, je tak neskutečně zábavné, že budete hopsat často a rádi, a vůbec Vám to nebude vadit. Naopak. Pokaždé, kdy římsa dojde ke svému konci Vám bude i letmo smutno a budete se už těšit na další moment, až v prostředí narazíte na něco, na co se dá vyskočit.

Další devizou je jednoznačně i samotný příběh. Nejen s prostředím si autoři vyhráli, i příběh si zaslouží svojí obrovskou pozornost. Je pravda, že jsem se nedokázal úplně vpravit do toho nostalgického modu vzhledem k tomu, že jsem předchozí díly nehrál, ale ono to vlastně úplně nevadí. Příběh pirátského pokladu ve spojení s bratrem Nathana je tak zábavný, že nechcete přestat. Prostě musíte hrát co to jde, abyste se dozvěděli i něco dalšího. Dlouho se mi nestalo, abych ve hře zažil tak dobře vyprávěný příběh a musím říct, že i to se tvůrcům doslova povedlo.   Nehledě na to, že velice umě mixují prostředí tak, že Vás vlastně ani jedno na chvíli nepřestane nudit. A to i přesto, že jste fakticky (a i pocitově) vlastně většinu času v Jižní Americe. Celé je to ale tak dobře namixované, že Vás to prostě nepřestane bavit dokud hru nedohrajete. A až jí dohrajete, bude Vám z toho tak trošku smutno.

Myslím si, že jsem se do herního světa Playstationu nemohl vpravit lépe, než touto originální sérií. Je vlastně pravda, že se po herní stránce jedná o úplně běžnou skákací akční adventuru plnou logičností, kterých je, pravda, celá řada. Jenže tady je to v kombinaci s prostředím a příběhem tak krásně souzněné, že se tato hra stala rázem jednou z nejlepších her žánru, kterou jsem kdy hrál. A už teď se moc těším, až si vyzkouším i předchozí díly.

O Franzovi Kafkovi toho vím asi tolik, co bych o něm mohl vědět, aniž bych četl jakoukoliv jeho knihu. Takže asi takový ten základ, co zná většina. O to víc mě zajímalo, co všechno mi bude moci nabídnout, na první pohled adventura, která se honosí přímo jeho jménem a titulem „videogame“.

První setkání se hrou bylo nicméně zajímavé. Nápis „Bohemia 1942“ deklaroval prostředí, které mi přišlo velice hezky nakreslené. Pohled na střechy Starého města pražského, vzducholoď na nebi a pohled na postavičku, ke které přijde paní, co potřebuje pomoct s hlavou. Hlavní hrdina je tedy psychoterapeut, který navíc ovládá hypnózu, co jsem tak pochopil. První momenty ze hry tedy více než zajímavé. K tomu pěkné dobové prostředí, poslouchatelná hudba a herní mechanismy, které jsem musel pochopit.

Postup ve hře totiž probíhá zběsilým klikáním kamkoliv. Kurzor Vám neukáže, co je interaktivní a co ne, takže vy musíte postupovat tak, jak Vás napadne. Občas to dává logiku, občas (a to spíš) pro změnu ne. Když to logiku nedává, o to víc se se hrou nadřete, protože možností kliknout kamkoliv je nekonečno, ale zdali se něco stane, to ví jen Bůh a vývojář samotný.

Ke hře jsem si nicméně cestu víceméně našel. Docela mě bavil ten postup hrou, ale i samotné minihry, které hru příjemně ozvláštňovaly. Horší už to bylo s příběhem, který byl přesně tak surrealistický a absurdní, jak si jenom dovedete představit, když si o Franzovi Kafkovi začnete něco zjišťovat. Naštěstí ale hra nemá dlouhého trvání a po čtyřech aktech, během kterých procestujete snovou říši autorovu napříč všemi směry, se nakonec dočkáte konce, který je ustřihnutý tak akorát, aby Vás hra více nerozčilovala. Pointu jsem úplně nepochopil, ale usoudil jsem, že by nebylo od věci, když bych jednou třeba takový Proces od autora zkusil. Když už nic jiného, tak mi to třeba pár věcí vysvětlí.

Po pár dnech od dohrání jsem nicméně byl překvapen, jak si toho ze hry vlastně už moc nevybavuji. Musím tedy konstatovat, že toho ve mně hra vlastně moc nezanechala. Jednohubka dobrá, prostředí hezké, ale průběh hry nic, na co byste si rádi někdy chtěli ještě vzpomenout.

 „Hi, I am Joe King. Pilot for hire.“   

Když máte náladu na nějakou devadesátkovou adventuru a GOG nabízí pár zajímavých kousků zadarmo, je skoro škoda je jen tak vynechat a nějakou dobovou záležitost nezkusit. Flight of the Amazon Queen sice úplně není legendou v oboru, ale ztráta času to také jednoznačně nebyla.

Počítejte tedy s tím, že hlášku výše tu uslyšíte rovnou nesčetněkrát. Vychází z úst hlavního hrdiny – letce a dobrodruha Joe Kinga, který dostane kšeft, co se neodmítá. Letecky přes Amazonku přesunout nějakou lepou (a hlavně prachatou) dívčinu, která je všechno, jen ne sympatická. V momentě, kdy Vás nepřízeň počasí uvrhne do víru neštěstí a vy se zřítíte doprostřed pralesa někde u Amazonky se rozjíždí to správné dobrodružství. Do té doby to lehce připomíná devadesátkovou komedii s Harrisonem Fordem – Šest dní, sedm nocí. Ale tím pádem do pralesa všechno končí a rozjíždí se brutální echt béčko jak vyšité.

Joe King se tu z bryndy snaží dostat nejlépe, jak svede, jenže do cesty mu naprosto nečekaně vstupují domorodci, obchodníci, lepé amazonky, ženštiny v negližé, ale například i jeho úhlavní nepřítel – profesor Ironstein, který se snaží zmutovat lidskou a dinosauří DNA a vytvořit tak nového člověka.

Ano, Flight of the Amazon Queen je zplácanina všeho. Béčko z béček nejbéčkovitější, ale béčko místy docela vtipné, místy lehce střelené, graficky velice pěkné, místy poměrně obtížné. Prostě pro béčkovou adventuru devadesátých let naprosto adekvátní, až si říkám, že v té době tak zapadla a nijak nevyčnívala. Řekl bych, že je to skoro škoda.

Herní mechaniky jsou tu taktéž víceméně klasické a neřekl bych, že nějak odlišné od asi největší konkurence hry dané doby – Indyho. Hlavní hrdina má v nabídce možnosti jako vzít, dát, položit, posunout, promluvit nebo použít. Občas tu v průběhu hry děláte pár nelogičností, ale hraje Vám do nich milý hudební podkres, který si v momentě napětí budete rádi i pobrukovat. I atmosféra pralesa je fajn a když pominu nějaké to bludiště, které v podobných hrách asi nesmí chybět, tak se to dá s přehledem zvládnout. Nejhorší je asi přesun hlavního hrdiny po obrazovkách, který nejde urychlit a tak často klikáte a často čekáte. Hezky nakreslené prostředí to ale opět trošičku zlepšuje a nebýt asi nejošklivějších hrdinek adventur, co jsem asi kdy potkal, tak by bylo chvílemi i na co i koukat. Tělo bohyně, kozy jak dva vozy a pak se podíváte na obličej a už se těšíte, až ten dialog skončí. Tvůrci si naštěstí dali práci i s dabingem a tak musím říct, že i po této stránce hra působí velice silně a profesionálně.

Flight of the Amazon Queen není adventurou, která by v devadesátých letech nějak vyčnívala. Možná jen tvůrci neudělali tak správný marketingový tah na branku, jako by si hra zasloužila, protože i když jsem o hře do té doby neslyšel, byl jsem z ní velice příjemně překvapený.

Když máte rádi adventury, tak testujete různé kousky. Není totiž umění hrát jen ty dobré, ale rozehrát i ty rozporuplné. Nebo ty, kterými nějaká dnes slavná studia debutovala a jsou na ně hrdi.

Jedna taková adventura je právě Lure of the Temptress. Debut Revolution Software, kteří se jednoznačně proslavili dobrodružnou sérií Broken Sword. Debut, který této partě deklaroval, jakým směrem se budou v nadcházejících letech vydávat. Debut, který přišel do podvědomí hráčů v době, kdy adventury vládly herním světem. A co si budeme, díru do světa s ní neudělali. To se jim ostatně povedlo až o pár let později. Nicméně v roce 1992 se o ní taktéž mluvilo. Sice ne v totálních superlativech, protože v té době už světu vládl LucasArts, ale dodnes je vedená jako hra, kterou by žádný milovník adventur neměl vynechat. A tak, co Vám budu povídat, neváhal jsem a udělal si takový exkurz do let dnes už vlastně dávno minulých.

Nutné upozornit, že jsem hrál verzi z GOG, kterou jsem občas musel hrát s návodem, protože jinak bych asi musel někoho zabít. Proč, vysvětlím později…

Hned úvodní logo společnosti mi vchrstlo slzy do očí. Nešlo jinak. Když žijete a rostete se sérií Broken Sword, tak se Vám vpálí do mysli tak, že na něj nezapomenete. Ani po těch letech ne. S logem pak přispěchalo úvodní intro, které mě okamžitě vrátilo do doby, kdy jsem byl malý capart a podobné hry bylo to jediné, co mi na tehdejším počítači šlo. S ním super fantasy příběh, překrásný pixel art, kouzelná atmosféra městečka Turnvale. No, hned jsem tomu podlehl. Prostě nešlo jinak.

Zde ale ta velká nostalgie skončila.  

Skončila a začal nekonečný vztek a zamýšlení se nad tím, zdali to dřív byl standard nebo se tu Revolution Software samo učilo a vytřít zrak nám chtělo až s další hrou.  

V tu chvíli jsem si totiž začal osvojovat herní mechaniky. Hlavní postava Diermot je totiž uvězněná ve vězení a dostat se už jen z něj ukazuje všechno, co hra nabízí. Hudbu složil zřejmě nějaký ultratalent, který měl buď rozbité klávesy a nebo se zaměřil jen na jednu klávesu (takových tu dřív už pár bylo, třeba slavný producent David Guetta). To by se možná přežít ještě dalo, i když to neustálé znění jedné klávesy občas vybízelo k prostřelení hlavy kulovnicí. Horší to bylo hlavně s možnostmi. Levým tlačítkem myši totiž na všechno koukáte s tím, že Vám to hlavní postava nějak vokecá a popíše. S pravým tlačítkem myši ale pak začíná série možností, která nebere konce. Pokecej si, zeptej se na, podplať, daruj a bůhví co ještě. K tomu máte po ruce pomocníka, kterej neustále do někoho naráží a neustále se někomu omlouvá, čímž se neustále zpomaluje Váš pohyb na obrazovce. To, jak se postavy ve hře pohybují..o tom ještě později. Tento pomocník, tomu, co rozkážete, to on udělá. V tu chvíli na všech těch obrazovkách vzniká nepřeberné množství možností a je opravdu hodně těžké vymyslet postup tak, aby dával logiku a ještě Vás posunul dál. Když už jsem ale otevřel to narážení postav. Postav je totiž ve městě poměrně dost a pro oživení děje se tak různě prochází, kam je to napadne. Svou postavu jsem tedy poslal přes obrazovku do další obrazovky a výsledek bylo, že se mi půl minuty motala v kruhu, pak se u něj objevila bublina s otazníkem, asi co jako po něm chci. Jelikož se totiž jeho cesta křížila s jinou postavou v danou chvíli, zazmatkoval a byl v tu chvíli v hajzlu. Můj pomocník, ten se pro změnu v jednu chvíli někde u hradeb zasek a já toho, s prominutím, k*k*ta, nemohl najít, protože neustále problikával ve dvou obrazovkách. Všem adventurám znalým hráčům jistě nemusím říkat, že když jsem někoho zrovna potřeboval, tak jsem ho nemohl najít, nebo že některé úkoly musíte udělat v pohybu nějaké postavy v rozmezí vteřin, jinak jste v hajzlu jak Baťa s dřevákama. Nejenom tedy, že hra je docela těžká, ona Vám to navíc ještě vůbec nezlehčuje.

Pro všechna negativa je ale Lure of the Temptress jasný devadesátkový titul. Má krásnou grafiku, skvělý fantasy příběh, který je vlastně obsahem docela krátký. Jenže možnostmi, které hra nabízí, dochází k posunu velice…velice….pozvolna, a tak se musíte obrnit velkou trpělivostí. V dnešní době je tato hra především (a pouze) pro fajnšmekry. Je pro ty, kteří si chtějí zavzpomínat na stará léta nebo jen ze zajímavosti znát první hru legendárního studia. Je pro všechny ty, co mají rádi fantasy příběhy a nebo se kochají krásnými pixelartovými obrazovkami. Těm všem hru přeju, protože pak překonají všechny ty nesnáze s ní určené. Když se s tím poperou, tak pak si budou moci zapsat zářez na pažbu adventurního kulometu. A to se počítá.  


Nikomu bych nepřál bug, jaký v devadesátkách museli mnozí prožívat, když v kovárně nenašli křesadlo, ale pro posun v příběhu ho jednoznačně potřebovali. V tu chvíli bych opravdu někoho přizabil, protože v tu chvíli si Revolution Software nic jiného nezasloužilo. Dnes je to asi k smíchu, ale v devadesátkách to bylo u her běžný, dnes už takřka nevídaný, jev. 

"Is the west as wild as they say it is?" 

Jak divoký byl vlastně Divoký západ v 19. století? Teď, jak je to vlastně myšleno, co? Divoký prostředím, ve kterém vládli obchodníci, lupiči, indiáni ale i národní gardisté? Nebo divoký formou, že otroci houfně stavěli koleje a bílá tvář se na nich pak proháněla těmi nejlepšími vlakovými povozy tehdejší moderní doby? Ve hře Bounty Train je od všeho trochu a pro milovníky vlaků přitom ještě o chlup víc.

Musím se přiznat, že k vlakům mám vztah. Jezdím s nimi rád na výlety, sem tam i do práce, a když mi někdy ujede, tak se na ně úplně nezlobím, byť bych se zlobit mohl. Beru to jako součást vlakové kultury a tak k tomu také přistupuji. Ke strategii Bounty Train jsem se ostatně dostal právě z tohoto důvodu. Měl jsem chuť na nějakou strategii a tato svým obsahem přímo volala o nainstalování. Posuďte sami. Prostředí východního amerického pobřeží, středozápadu a v něm Vy, Walter Reed. Kluk, jehož otec byl široko daleko esem vlakového světa, Velkým obchodníkem a největším hráčem na trhu s firmou, která ovládala obchod na celé mapě tehdejších Spojených států amerických.

Jenže jak to tak bývá, s velkou mocí přichází i mocní nepřátelé a tak je zastřelen, majetek zkonfiskován a v tu chvíli se na scéně objevujete Vy, abyste akcie slovutné společnosti opět navrátil do rukou rodiny a ovládl tak ruku trhu všude, kde se trh ovládnout dá.

Co se kanadským tvůrcům opravdu povedlo, tak to je mapa. Na mapy já jsem pes a tady ta je opravdu super. Na ní jste totiž neustále, takže si jí užijete do sytosti. Pořídíte si svůj první vlak, nějaké to coupé pro přepravu cestujících, nějaký ten nákladní vagon pro přepravu zboží a hra může začít. Postupně objevujete města, která jsou krásně ztvárněná (i když i zde se stereotyp časem projeví), kde je co levné (o přehlednosti komodit bychom mohli polemizovat), abyste jinde za draho prodali a užili si tak kvalitně nabyté peníze. Pomáháte městům plněním jejich úkolů, získáváte tím tak slávu a oblíbenost. Také pořizujete parťáky do bojů, aby Vás během nějaké té vlakové přestřelky jen tak snadno nesejmuli, protože protivník je liška podšitá a rád Vám v nějakém tom městě udělá zle. A když ne ve městě, tak u nějakého bandity popřípadě armády, která má za úkol koleje především chránit. Celkově se snažíte přežít, bohatnout a postupem času skupovat jednotlivé akcie otcova podniku, což je záměr celé příběhové hry.

Hra nabízí příběhový mód, o kterém tu mluvím, ale i volnou hru, kdybyste tak jako náhodou příběh nechtěli, což by samo o sobě asi byla i škoda. Je teda pravda, že jsem musel hodně vážit, co budu dělat, abych splnil patřičné úkoly, nicméně když jsem měl v určitou chvíli ve hře volnou ruku, rozjel se stereotyp hry tak mocně, až jsem si uvědomil, že pod tím pozlátkem skvělých nápadů jsou vlastně naprosto jednoduché koncepty, které se stále opakují.

I tak je ale Bounty Train skvělá obchodní strategie s letmou příměsí akce. Prvotní nadšení ze hry standardně opadne, ale řekl bych, že 25 hodin čistého času je na podobný počin pořád hodně slušný výkon. Na to, že z mapy v podstatě nesjedete a jediné další interaktivní prostředí je jedno z tuším cirka třiceti měst, popřípadě obchodníci, banky, hospody nebo přestřelky v přírodě, je to hodně slušný výkon. V jednoduchosti je síla, ale bohužel i onen stereotyp. Bounty Train to jasně dokazuje, ale i pro svoje poměrně hezké ztvárnění vlaků, ale i výkresů, které na Vás pokukují při načítání hry, si tento kousek svojí pozornost nejen u milovníků vlaků jednoznačně zaslouží.

Němečtí Daedalic mě, coby fanouška adventur, nejednou dokázali herně dostat do herní nirvány. Je teda pravda, že ne vždy to bylo s plnou parádou, ale vesměs si u mě za ta léta okázali vydobýt pověst tvůrců adventur, se kterými to dokázali dotáhnout prakticky až k samotné dokonalosti. No, ale každý musí nějak začínat a toto studio si svůj zářez zapsalo pod hrou Edna & Harvey: The Breakout.

Tato hra je totiž prvním ryze adventurním počinem, který pod svým jménem vydali. Historicky ještě jen v němčině jako Edna Bricht Aus, což mi přijde poměrně vtipné a trošku mi to přomíná Aleše Brichtu.

Jenže tolik k úvodu. Adventur jsem hrál za ty léta bezpočet a řekl bych, že zrovna tahle není dobrou adventurou. Kdyby Daedalic za sebou nemělo takovou minulost jako nyní má a já bych je vnímal jako studio první hry, asi bych je s tímhle rychle poslal do hajzlu. Naivní malby kolikrát nemají ani úroveň některých freeware titulů, kde i u nás si ve vrcholných letech tvůrci s tímto žánrem dokázali líp vyhrát. Prostředí je kvůli tomu hrozně nezábavné a nezajímavé. A to i přesto, že se hra odehrává z většiny času v blázinci. Jenže i po příběhové stránce to nemá takový odpich. Edna je dívčina, která se zničehonic objeví v jedné kóji, vypolstrované vatou, aby Vás nikdo neslyšel, ze dveří slyšíte akorát tak strážníka, který se Vám směje a to je tak asi všechno. Vy máte výpadek paměti, netušíte, proč tu jste a kromě stolu se židlí držíte v ruce malého plyšového králíčka Harveye, který k Vám promlouvá.

Ano, po příběhové stránce to má klasické oblíbené motivy, které, by se dalo říct, nemůžou zklamat. Prostředí blázince, v něm holku Ednu, která neví proč tam je. Kolem ní salva bláznů, kteří moc dobře ví, proč v blázinci jsou a Vy, coby hráč, který se v tom všem musí zorientovat. A pravda, hráč to jednoduché opravdu nemá.

Inventář je nepřehlednej, ovládání snad ještě horší. K tomu si chodíte po blázinci, kde jsem se neustále motal a snažil se vyznat v tom, co vlastně mám dělat. V inventáři tři prdele předmětů a těch míst, které navštívíte...to byste sami ani nevěřili. Krásu samozřejmě taky nepobraly, to aby toho všeho nebylo málo. Je sympatické, že si tu tvůrci vyhráli s obrazovkami, ale k čemu mi to je, že jich je kupa, když se mi na ně hezky nekouká.

Kecal bych, když bych řekl, že jsem hru dohrál bez návodu. Podíval jsem se do něj, ale to jenom proto, že jsem ji chtěl ze slušnosti dohrát. Chtěl jsem se dozvědět víc o tom prostředí a přesvědčit se, že opravdu hraju jednu z těch nejhorších adventur, co jsem kdy hrál. Ono to tak totiž opravdu je. Jediné plus, které hra má jsou nakonec dialogy a dabing. Dialogy jsou totiž kolikrát opravdu hodně vtipné a dabing stejně tak působí hodně profesionálním dojmem. K čemu ale to všechno, když podstata hry je spíš na obtíž.

Nicméně jsem rád, že jsem hru zkusil. Byl bych hloupý, když bych tvrdil opak. Daedalic Entertainment si za tu dobu ode mě vysloužilo i nejvyšší hodnocení u Pilířů Země a tak bylo třeba poznat i druhou stránku jejich světa.

Hrozně rád hraji české a slovenské hry. Rád se kochám tou fantazií, s jakou dokáží různorodé party z našich luhů a hájů vytvořit něco jedinečného nebo originálního. Gomo je třeba taková slovenská odpověď na českou partu z Amanita Design. A na jako takové jsem i já nahlížel, když jsem se do hry pouštěl.

Hra mě hned v úvodu uvedla do pěkně namalovaného světa, jehož prostředí se mně osobně moc líbilo. Vpravil jsem se do postavičky jménem Gomo, kterou kdyby mi tu v popisu její jméno neřekli, tak bych se to ani nedozvěděl. Celá hra je totiž namluvena mručením a nedočkáte se jediného kloudného slova. To ale ničemu nevadí, protože když se probudíte, tak zjistíte, že mimozemšťan Vám ukradl Vašeho nejvěrnějšího parťáka - psa. No a v tu chvíli začíná vaše mise za jeho záchranou...

Putování světem je milé, neotřelé, možná místy hodně šílené, ale ve výsledku jednoznačně oddechové. A to i v případě miniher, kterých hra pár nabízí. Osobně bych zdejším hodnocením hru rozhodně nezatracoval. Zaslouží si pozornost, jen v porovnání s hrami od Amanity mám pocit, že tu kluci trošičku šetřili na nápaditosti a především na hudbě. Nejnápaditější moment je totiž až v samotných závěrečných titulcích a hudba není nic, co byste museli poslouchat opakovaně. Na těch pár chvil je to ale jednoznačně kousek, který neurazí a místy i mile pobaví.

Víkend, já opět nastydlej, venku zima až praští, na silnici dokonce nános sněhu. Tak nějak jsem si potřeboval lidsky trošku odfrknout a okamžitě mi tak vytanula na mysl série Hero of the Kingdom. Takticky jsem (po sérii recenzí) přeskočil díl třetí a pustil se rovnou do dílu čtvrtého s podtitulem: The Lost Tales 1.

...a dostal jsem přesně to, co jsem si představoval. Odpočinková záležitost s opět pěkným odvyprávěním fantasy příběhu ve světě, kde středověk a fantazie se snoubí v jedno a přináší tak příjemnou, ničím a nikým nerušenou klikací záležitost, která se dá dohrát za adekvátní 3 hodiny času...a rozhodně ji nebudete vnímat jako ztrátu času.

Série Hero of the Kingdom mě za ta léta dokázala příjemně překvapit především samotnými příběhy. I zde se dočkáte pěkného kousku - draka, který tyranizuje tamní městečko. Osobně jsem si ale všiml, že hra doznala prakticky minimálních vylepšení. Ty jsou především v tom, že nic neznamená, když si jen tak koupíte prut. Vy se tu dovednost chytání ryb ještě musíte někde naučit. Také je tu přímočařejší obchodování nebo obecně ekonomika Vašeho inventáře, což je určitě k plusu. Jinak je to ale totální klasika srovnatelná s předchozími díly. Pěkná grafika, hezká atmosféra, odsýpající děj, žádné zbytečné zastávky nebo záseky, které by Vaši idylku mohli rozhodit. Prostě totální odpočinková záležitost, ke které se rád opět zase vrátím, až na ní nadejde chvíle. A to především proto, že budu vědět, co od ní čekat.

"She looks familiar. Reminds me of an actress. Or someone. - Come on Bo, you know, the only movies you watch are porn...OH YEAH!" 

Musím říct, že první ze šesti kapitol mě zaujala. Vlastně mě na první dobrou zaujala celá hra. Binary Domain totiž vypadá jako třiáčková záležitost a hned z kraje Vás oslní totální béčkovou atmosférou, že kdyby se v hlavní roli objevil Steven Seagal, ani by Vás to neurazilo. To mě imponovalo, co Vám budu nalhávat.

Binary Domain je ale v podstatě hrozně jednoduchá střílečka. Její největší devizou je ale právě ten béčkový příběh, o kterým jsem mluvil. Ta béčkovost totiž skrývá super postavy, poměrně skvělý hlášky a momenty, které nebudete chtít zapomenout. Na úkor toho všeho se ale odehrává v hi-tech prostředí, které je víceméně hnusné. Vypadá tak, jak by mohlo vypadat Tokio za sto let s tím, že doufáte, že se toho nedožijete. Navíc většinu času kosíte unylé roboty, kteří Vám jsou u prdele a jediné štěstí hry je to, že tu sem tam (poměrně často) vyskočí nějakej ten super boss, kterej Vám chce řádně nakopat prdel, ale je na Vás, abyste mu jasně ukázali, kdo je tady hrdina dne.

Tomu, že hru dohraju, jsem v prvních minutách ani náhodou nevěřil. Hru jsem spustil někdy lehce před půlnocí, kdy přítelkyně spala a hra samotná se mi hned v úvodu snažila vysvětlit, že jedna z její vlastností je ta, že budu rozdávat rozkazy přímo skrz mikrofon. To jsem o půlnoci zkusil, ale zjistil, že když to nebudu dostatečně řvát, tak jsem prostě v hajzlu. Jako, tvůrci hry, super nápad, ale ne pro někoho, kdo doma nežije sám. Samozřejmě jsem tu možnost hlasového vyvolávání rozkazů vypnul a hrál po zbytek hry bez toho. Vždyť bych kvůli Vám vyvolal hádku, diskuzi, nepříjemnosti....a to jsem samozřejmě nechtěl. Jako fakt super nápad kluci, ale totálně k hovnu...

To zbytek už je jiná sranda. Je totiž znát, že hra je primárně na konzole, takže jsem měl co dělat, než si zvyknu na ovládání. Nejhorší asi byla ta citlivost, která mi dala hodně zabrat. Zaměřit robota bylo kolikrát umění, ale na druhou stranu jsem v dialozích slyšel české slovo "robot" a to mě nutilo hrát dál. Minimálně se dozvědět více o příběhu, který začal poměrně zábavně, aby se z něj postupem času stala vážnější...a hlavně daleko akčnější...záležitost.

Během hry kosíte na co přijdete. Také sbíráte body a nebo nějaká ta vylepšení. Za body si ostatně také kupujete vylepšení a celkově jste ve hře lepší a lepší, což je logické, protože se postupem času objevují stále lepší a lepší roboti. Binary Domain je v tomto jednoznačně přímočará a musím uznat, že v rámci odpočinkové střelby mi to totálně vyhovovalo.

Je otázka, co o hře víc napsat. Na první dobrou očekáváte solidní událost a výsledek je poměrně jednoduší, než by Vás napadlo. Hloupí nepřátelé, které kosíte lusknutím prstů. Nevýrazná hudba, hnusné prostředí, ve kterém nechcete být už ani minutu. Tomu všemu ale dává valeé příběh, který je zábavný a napínavý až do samotného závěru. Postavy jsou živé, máte k nim vztah, je Vám s nimi fajn, baví Vás volit si koho si do party do bojů zvolíte. Prostě z tohoto úhlu podařená záležitost, o jejíž partě byste neměli problém říct, že se jedná o Expendables herního světa. A ono to tak nejspíš asi i bude. Binary Domain totiž nabízí parádní herní týmovku dnešní doby...a který jiný film by tomu mohl být podobný, než právě série Expendables, která z béčkových borců, které všichni milujeme, dokázala udělat něco víc. Tak, jako tato hra.

Když jsem během Vánoc zjistil, že Petr Vašíček (a parta kolem něj) obnovil tradici ČSM, tak mi bylo jasné, která hra se pro mě stane hrou Vánoc léta páně 2021. Samozřejmě aktualizovaný Czech Soccer Manager 2022, který je už druhou aktualizací od hry, která mi v podstatě etablovala mládí.

Nevím, jak u Vás, ale u mě a kamaráda Marka z ulice, kteří jsme fotbalem v dětství žili, byl ČSM pojem. Bylo nám náct, hra byla freeware a navíc měla na tehdejší dobu pár mega, takže se mohla prakticky za relativních pár chvil rychlostí 12 kb/s stáhnout. To, že se před Vánoci objevila aktualizace v podobě Czech Soccer Manager 2022, do nás vlilo závan nostalgie a nadšení, kterému jsme prostě nemohli uniknout.

Na sérii ČSM je totiž zásadní to, že ji Petr Vašíček vytvořil ještě v době, kdy žádný fotbalový manažer pořádně veřejně přístupný jen tak nebyl. Vytvořit soupisky, nafotit stadiony nebo vymyslet herní mechanismy, které by nebyly úplně omezené, ale zároveň bavily, muselo stát obrovský kus úsilí. O to více si nedovedu představit, kolik práce to muselo stát vzhledem k tomuto dílu, kde se mi načítají i ligy Jižní Ameriky nebo i třetí liga české ligy (a samozřejmě i dalších evropských lig). I díky tomu jsem ihned po zapnutí vyignoroval sérii scénářů, které jsou mnohdy hodně zajímavé a zábavné, a spustil svojí první hru za SK Zápy ze třetí ligy, coby obce, která je nejblíž mému rodnému bydlišti.

V první fázi jsem do Záp vstoupil coby nový trenér. Zblblý fotbalovými manažery, které jsou objemné až extrémně a jejich načítání dalšího kola je kolikrát úmorným peklem, zde vše šlapalo jak hodinky. Neskutečně rychle, svižně a samozřejmě s pořádnou porcí zábavy. Seznámil jsem se tak se svým klubem. Zjistil, že zásadní jsou vlastnosti - fyzické a technické dovednosti. Chvíli si hrál s rozestavením a s možností strategii situovat na průniky, přihrávky, centry, popřípadě nechat strategii volně plynout. To vše podpořit procentem útočnosti od 0 do 100 procent.

Během každého zápasu je zábavné vizuální ztvárnění akcí. To se sice opakuje a navíc se dá i vypnout, nicméně některé zápasy jsem si je pouštěl docela s chutí. Bádal jsem nad tím, zdali někteří hráči hrají lépe na straně nebo ve středu, sledoval jejich hodnocení, psal si jejich nejlepší zápasy a snažil se je dávat přesně na tu pozici, kde se jim dařilo nejlépe. A co Vám budu povídat, hlavně ze začátku jsem si zopakoval proces prohra - vypnout - load, než jsem si uvědomil, že dělat se to dá i bez toho. Respektive jsem to přijal tak, jak to je.

Scénáře samy o sobě jsou fakt sranda. Nejzábavnější mi přijde ten, kde hrajete za Slavoj Houslice, omylem se dostanete do třetí ligy a snažíte se přežít. Jsou tak zábavným doplňkem do hry, která o sobě je zábavná ale už i tím, že si sami vyberete klub, který máte rádi a za ten hrajete. No a když budete mít štěstí, tak po pár sezónách Vám třeba nabídne práci národní reprezentace San Marina, která si všimne, že ve druhé lize se Zápami děláte hotové zázraky a snažíte se hlavně přežít....a oni zřejmě mají pocit, že to samé dokážete s fotbalovým trpaslíkem, jakým San Marino je.

ČSM je pro milovníky fotbalu skvělá záležitost. Řekl bych, že vytvořit aktuální soupisky všech klubů muselo dát neskutečně práce a Petr Vašíček se svými kolegy si za to zaslouží obrovský respekt. Kór, když vše nabízí formou freeware. V době komplexnosti a manažerů, které nabízí úplně všechno, co si představíte a ještě víc, než je vlastně únosné, je právě tato série příjemnou událostí. Poměrně jednoduchou na pochopení, ale náročnou na vedení klubu. Zábavnou na hraní a pro mě osobně nostalgickou na vzpomínání, když jsem s kamarádem Markem seděl na chatě na Silvestra, coby děti, a dělali ze sebe při hraní za Slavii Fořta a Vlčkem s tím, kdo dá víc gólů bude král střelců. Takové momenty jsou k nezapomenutí a jsem rád, že jsem si je i ve svých 32 letech mohl formou této hry připomenout.