Když máte rádi adventury, tak testujete různé kousky. Není totiž umění hrát jen ty dobré, ale rozehrát i ty rozporuplné. Nebo ty, kterými nějaká dnes slavná studia debutovala a jsou na ně hrdi.

Jedna taková adventura je právě Lure of the Temptress. Debut Revolution Software, kteří se jednoznačně proslavili dobrodružnou sérií Broken Sword. Debut, který této partě deklaroval, jakým směrem se budou v nadcházejících letech vydávat. Debut, který přišel do podvědomí hráčů v době, kdy adventury vládly herním světem. A co si budeme, díru do světa s ní neudělali. To se jim ostatně povedlo až o pár let později. Nicméně v roce 1992 se o ní taktéž mluvilo. Sice ne v totálních superlativech, protože v té době už světu vládl LucasArts, ale dodnes je vedená jako hra, kterou by žádný milovník adventur neměl vynechat. A tak, co Vám budu povídat, neváhal jsem a udělal si takový exkurz do let dnes už vlastně dávno minulých.

Nutné upozornit, že jsem hrál verzi z GOG, kterou jsem občas musel hrát s návodem, protože jinak bych asi musel někoho zabít. Proč, vysvětlím později…

Hned úvodní logo společnosti mi vchrstlo slzy do očí. Nešlo jinak. Když žijete a rostete se sérií Broken Sword, tak se Vám vpálí do mysli tak, že na něj nezapomenete. Ani po těch letech ne. S logem pak přispěchalo úvodní intro, které mě okamžitě vrátilo do doby, kdy jsem byl malý capart a podobné hry bylo to jediné, co mi na tehdejším počítači šlo. S ním super fantasy příběh, překrásný pixel art, kouzelná atmosféra městečka Turnvale. No, hned jsem tomu podlehl. Prostě nešlo jinak.

Zde ale ta velká nostalgie skončila.  

Skončila a začal nekonečný vztek a zamýšlení se nad tím, zdali to dřív byl standard nebo se tu Revolution Software samo učilo a vytřít zrak nám chtělo až s další hrou.  

V tu chvíli jsem si totiž začal osvojovat herní mechaniky. Hlavní postava Diermot je totiž uvězněná ve vězení a dostat se už jen z něj ukazuje všechno, co hra nabízí. Hudbu složil zřejmě nějaký ultratalent, který měl buď rozbité klávesy a nebo se zaměřil jen na jednu klávesu (takových tu dřív už pár bylo, třeba slavný producent David Guetta). To by se možná přežít ještě dalo, i když to neustálé znění jedné klávesy občas vybízelo k prostřelení hlavy kulovnicí. Horší to bylo hlavně s možnostmi. Levým tlačítkem myši totiž na všechno koukáte s tím, že Vám to hlavní postava nějak vokecá a popíše. S pravým tlačítkem myši ale pak začíná série možností, která nebere konce. Pokecej si, zeptej se na, podplať, daruj a bůhví co ještě. K tomu máte po ruce pomocníka, kterej neustále do někoho naráží a neustále se někomu omlouvá, čímž se neustále zpomaluje Váš pohyb na obrazovce. To, jak se postavy ve hře pohybují..o tom ještě později. Tento pomocník, tomu, co rozkážete, to on udělá. V tu chvíli na všech těch obrazovkách vzniká nepřeberné množství možností a je opravdu hodně těžké vymyslet postup tak, aby dával logiku a ještě Vás posunul dál. Když už jsem ale otevřel to narážení postav. Postav je totiž ve městě poměrně dost a pro oživení děje se tak různě prochází, kam je to napadne. Svou postavu jsem tedy poslal přes obrazovku do další obrazovky a výsledek bylo, že se mi půl minuty motala v kruhu, pak se u něj objevila bublina s otazníkem, asi co jako po něm chci. Jelikož se totiž jeho cesta křížila s jinou postavou v danou chvíli, zazmatkoval a byl v tu chvíli v hajzlu. Můj pomocník, ten se pro změnu v jednu chvíli někde u hradeb zasek a já toho, s prominutím, k*k*ta, nemohl najít, protože neustále problikával ve dvou obrazovkách. Všem adventurám znalým hráčům jistě nemusím říkat, že když jsem někoho zrovna potřeboval, tak jsem ho nemohl najít, nebo že některé úkoly musíte udělat v pohybu nějaké postavy v rozmezí vteřin, jinak jste v hajzlu jak Baťa s dřevákama. Nejenom tedy, že hra je docela těžká, ona Vám to navíc ještě vůbec nezlehčuje.

Pro všechna negativa je ale Lure of the Temptress jasný devadesátkový titul. Má krásnou grafiku, skvělý fantasy příběh, který je vlastně obsahem docela krátký. Jenže možnostmi, které hra nabízí, dochází k posunu velice…velice….pozvolna, a tak se musíte obrnit velkou trpělivostí. V dnešní době je tato hra především (a pouze) pro fajnšmekry. Je pro ty, kteří si chtějí zavzpomínat na stará léta nebo jen ze zajímavosti znát první hru legendárního studia. Je pro všechny ty, co mají rádi fantasy příběhy a nebo se kochají krásnými pixelartovými obrazovkami. Těm všem hru přeju, protože pak překonají všechny ty nesnáze s ní určené. Když se s tím poperou, tak pak si budou moci zapsat zářez na pažbu adventurního kulometu. A to se počítá.  


Nikomu bych nepřál bug, jaký v devadesátkách museli mnozí prožívat, když v kovárně nenašli křesadlo, ale pro posun v příběhu ho jednoznačně potřebovali. V tu chvíli bych opravdu někoho přizabil, protože v tu chvíli si Revolution Software nic jiného nezasloužilo. Dnes je to asi k smíchu, ale v devadesátkách to bylo u her běžný, dnes už takřka nevídaný, jev.