Cool Spot, další hopsačka z počátku 90. let, kterou jsem kdysi zkoušel, četl recenzi, ale nedohrál. A opět víceméně zklamání, stejně jako s Lollypop. Bez nostalgie a vzpomínek ty staré hry prostě nefungují.

Cool Spot je opět konverze z konzolí, která se na PC dostala až v roce 1994 a dá se říct, že bych z podobných konzolových plošinovek našel mraky lepších. Příběh aspoň ten nejzákladnější tu neexistuje, stejně jako intro a defacto ani outro. Ve hře se ujímáte červené skvrny ze 7up, která musí proskákat 11 úrovní, posbírat až 100 kuliček a na konci zachránit z klece svého brášku. Tak trošku něco jako Rayman, který na to šel ale nesrovnatelně lépe.

Základním problémem hry není grafika a v podstatě ani hratelnost. Grafika není špatná, do topovky v arkádách roku 1994 jako je Aladdin ji moc neschází. Ovládání je přesné, skoky nejsou obtížné, monstra se zabít dají. Titulní hrdina skáče, ručkuje po lanech a poměrně rychle střílí.

Základním problémem je obtížnost. K dispozici jsou 4 životy, něco málo energie, žádné napojení a na tohle musíte zdolat celých 11 kol. Kola jsou obrovská, jsou tu doslova hordy nepřátel a pastí, většinou někde kam musíte doskočit, vyšplhat. Navíc je to dost bludiště. Občas se dá za body získat život, v bonusových kolech můžete získat i napojení (continue), nicméně přes všechny pokusy jsem se dál než do 4 kola nedostal. Tam se přeskakuje poměrně složitými skoky voda a nasyslené životy šly rychle do háje.

Na řadu přišel upravený Doxbox s možností ukládání a i s tím to byl boj. Nejen že kola jsou obrovská, plná možností jak umřít, ale navíc v nich běží čas a hra evidentně nepředpokládá, že kolo projedete na jeden zátah. I přes ukládání a nahrávání jsem ztratil v průměru 1-2 životy na kolo jen kvůli času.

Hlavním a největším problémem je jak hru dohrát. Někde jsem se dočetl a potvrdil si na youtube videích, že k dosažení skutečného konce je potřeba hrát na hard a nasbírat v bonus úrovních 6 písmen. Jenže abyste se na hard dostali do bonus úrovně, musíte nasbírat 99 ze 100 kuliček, což se mi prostě nepovedlo v dostačujícím počtu kol, takže na konci jsem viděl jen nápis congratulations.

A i jinak je to celkově dost průměr. Jak jsem psal chybí příběh, chybí i bossové, prostředí jsou sice pěkné (vlak, výletní loď), ale hned 4* se prostředí opakuje ve dvou různých kolech. A nakonec stejně jako u Lollypop je grafika dost dětinská, já vím nemůžu se divit, když hraju hy pro nejmenší, tak nemůžu být objektivní. Ale stejně, prostě Cool Spot je průměr, který mě nijak zvlášť nestrhl.

Tak nějak jsem při procházení 90s hopsaček zabrouzdal do skupiny "četl jsem recenzi ve Score, ale nikdy jsem nehrál". Cool Spot, Zool nebo třeba Lollypop.

Poslední jmenovanou hru jsem nikoliv zcela poctivě dohrál naprosto poprvé, čili komentář bude bez jakékoliv nostalgie. Lollypop nemá žádný příběh, dokonce ani žádné intro. Ujímáte se v něm malé panenky s podobou nevinné holčičky, která kromě skákání háže po nepřátelích lízátka. Na konci Vás čeká naprosto ujetý boss obří vzteklé mimino a po něm nějaký generický text o úspěchu a poražení nepřátel.

Zmiňovaná panenka se k němu musí prokousat osmi koly plnými nástrah a nepřátel. Na cestu si můžete zvolit autofire, který Vám výrazně usnadní likvidaci potvor a 3-7 životů. A zde přichází zdrada jak z konzolovek. Zvolit si 7 životů je pro autory asi ekvivalent cheatování či volba na easy, takže když projdete tři kola, hra končí a doporučí Vám hrát se třemi životy. Za takovou prasárnu dávám body dolů.

Jinak to není špatná hra. Panenka má tři dílky energie, v jednotlivých kolech sbíráte upgrade lízátka, který je opravdu poznat, sbíráte životy či energii, sbíráte také klíče do "subsvětů" (Nejen) v těch musíte sesbírat 4 části fotografie, aby Vás hra pustila k bossovi kola. Bohužel zrada číslo 2 je, že mezi potřebnými předměty vypadávají i hnusy, které Vám pokazí ovládání, znemožní skákat, či Vás rovnou zabijí.

Kola jsou poměrně obtížná. Nikdy ta obtížnost není neférová, každý skok se dá zvládnout, každá potvora zničit, ale těch pastí, monster a možností přijít o energii je spousta a energie a životy ubývají. Po dohrání kola sice získáte password, ale pokud projdete dál s jedním životem, je lepší si kolo zopakovat a pokusit se ho projít s co nejmenší ztrátou. Já takhle prošel až do 7. kola, kde jsem skončil. Dostal jsem se v jeskyni k 4skoku, ve kterém Vám brání ostnatý strop. Ze zoufalství jsem si napsal cheat na někonečně životů, zkusil to asi stokrát, ale marně. Máte tři dílky energie, ale potřebujete mnohem více skoků. Nakonec jsem si napsal heslo do posledního kola a dohrál to aspoň takhle jinak to nešlo.

Celkový vizuál hry je rozporuplný. Ano je to hezké, mění se tu prostředí a s ním i monstra, ale celé to působí šíleně infantilně.

Každopádně bez nostalgie a vzpomínek nemám proč nijak nadhodnocovat. Lollypop mi připoměl konzolové hopsačky, kterých jsem dohrál s pomocí různých emulátorů tunu a proti některým z nich je to čistý průměr. Slušně to vypadá, slušně se to hraje, klacky pod nohy nepotěší a infantilita z toho prostě číší až moc. 60%.

Po dohrání většiny her Apogee, Dizzyovek jsem se chtěl vrhnout na něco dalšího. Namlsán diskuzí u Prehistoriku 2 jsem se chtěl vrhnout na jedničku i dvojku, ale zjistil jsem, že jednička je (zatím) nad moje síly. A tak jsem si sehnal Hocus Pocus, hru která mě nikdy extra nezaujala, ale přitom to nakonec nebyla špatná záležitost.

Hocus Pocus je sice od jiné firmy, ale v distrubuci Apogee a jedná se typickou a možná poslední záležitost téhle firmy. Čtyři epizody po 9 kolech. sbírání klíčů, secrety, kola jako jedno velké bludiště.

Mladý kouzelník Hocus se chce stát členem magické gildy, aby se mohl oženit. Mágové s gildy si vymyslí čtyři úkoly, které povětšinou slouží k tomu zbavit se tvorů, na které si sami netroufají - bahenní démoni, stromoví démoni, draci a zlotřilý čaroděj. Je to ptákovina, ale nebere se vůbec vážně, mezi epizodami jsou dialogy plné suchého humoru, Hocus v kolech potkává přátelského čaroděje z gildy, který se velice diví, že je ještě naživu, hlavní záporák se jmenuje Trololon, nebo tak nějak... zkrátka příběhové pozadí je v pohodě.

V pohodě je i grafika. Ač se na rok 1994 nejedná o žádný zázrak, barevná kostečková grafika je dostačující a pokud se budete koukat, v pozadí jednotlivých kol jsou za okny překvapivě malebné obrázky. Stylově mě barevnou škálou, zbraněmi a různými krystaly připomínala nevím proč Heretic.

A do třetice v pohodě je i hratelnost. Pryč jsou šílenosti s hrdiny na jeden život a šíleným brajglem na obrazovce. Dá se vybrat ze tří obtížností, hrdina má spoustu energie, střílí přesné a rychlé blesky, které se po upgradu mění v bleskový kulomet. Ten dělá s nepřáteli krátký proces. Skákání je přesné, odladěné, ani jednou se mi nestalo, že bych někam nemohl doskočit a i pokud někam spadnete, většinou se nejedná o smrtící pád, ale nějaké bodáky či láva, z čehož se dá vyhrabat. V každém kole je spousta secretů, které se kupodivu dají lehce najít, líbily se mi různé hrátky se spínači a engine, který krásně reaguje na otevírání či vytváření nových cest. Cílem každého kola je najít všechny krystaly, jejichž počet máte dole na obrazovce, vedlejším cílem je objevit všechny poklady, což zjistíte ve formě debrífingu po kole. Mezi koly se dá ukládat.

Na easy je tak hra v podstatě opravdu velice easy, snad kromě pár případů vlastní blbosti jsem ani jednou neumřel, hrou jsem procházel jako nůž máslem. A vzhledem k hladkému průchodu a neustále se opakujícím kolům bez nových nápadů se ke konci dostavil trošku stereotyp. Ale jinak jsem si užil opravdu oddechovou plošinovku, než se zas pustím do nějaké šílenosti se dvěma životy na celou hru.

Poslední Dizzy vydaný na PC je za mnou a otrávilo mě to nejen celou sérii, ale i celý žánr hopsaček. A zajímalo by mě, jestli tvůrci podobných 90´s šíleností přemýšleli, jestli se hra dá vůbec dohrát?

První dojem byl pozitivní - prostředí scrolluje, grafika je o něco hezčí, ovládání stále stejné. První zklamání přišlo, když mi došlo, že hra je remake Magiclandu - opět stojíte proti čaroději Zaksovi, opět zachraňujete zakleté kamarády, někdy dokonce tím stejným způsobem.

Druhý a ten hlavní šok přišel, když jsem prošel svůj dům, sebral hvězdičku a hra mi zahlásila, že jich mám sebrat ještě 249!!! Začal jsem tušit průser a nespletl jsem se. Hra je monumentální, jen úvodní stromová vesnice mě zabrala pár hodin. Prostředí je tu spousta a dalo by se říct, že stylem se to podobá sandboxu nebo japonským RPG. Absolutně otevřený svět, můžete jít kamkoliv a sbírat stejně jako v předchozích dílech předměty. Ty se Vám hromadí, takže jsem je jak křeček syslil poblíž startovní lokace a v jednu chvíli jsem jich měl kolem 20. Ke konci jsem zjistil, že jsem půlku nevyužil, přestože jsem prošel celou hru a nabral všechny hvězdičky.

Co dál? Inu Fantastic Dizzy, který je mnohem větší než všechny předchozí díly dohromady obsahuje samozřejmě haldu nepřátel, které nemáte jak ničit a kteří většinou stojí/chodí někde, kam zrovna potřebujete skočit. Kromě toho je tu milion a jeden míst, kde se dá zařvat, spadnout do propasti, ostnů nebo někam jinam. I když budete mít nervy z oceli a reflexy tygra, postupem času začnete být unavení, otrávení z neustálého backtrackingu před sto obrazovek a začnete umírat.

A tady přichází ten hlavní důvod proč 40%. Na celou tu srandu o stovkách obrazovek máte celý tři životy!!! Žádné ukládání, žádné hesla, žádné continue, nic. Přes poctivý průzkum jsem za celou hru našel další tři životy a toť vše. Takže jsem našel na abecedaher trainer, který dá neomezeně životů, za průchod těmi všemi šílenými pasážemi jsem asi tak 100* zařval a půlku hry jsem měl intenzivní chuť se na to vykašlat střídanou s prosbami ať už to skončí. Nakonec jsem hru dohrál, Zaks se zabil vlastním kouzlem a hra mi u obrázku Dizzyho a Daisy zahlásila prozaicky The End. Jakoby tvůrci ani nečekali, že se někdo na konec dostane a uvidí nějaké gratulačky.

Pokud si nepletu, tenhle díl jsem nikdy nevyhrál, protože mezi piráty nekoloval a ti asi věděli proč. Pokud máte nostalgickou, zahrajte si první tři díly s vyvážením arkády/adventury/sbírání pokladů a na tenhle kašlete.

Třetí díl byl jednoduchoučký a také podle mlhavých vzpomínek jediný, co jsem v době předinternetové a přednávodové dohrál. Je to v podstatě taková trošku nastavená kaše, neboť Prince Yolkfolk vyšel ve stejném roce jako Magicland Dizzy a přinesl naprosto totožnou grafiku i hratelnost.

Dizzyho čeká tentokrát královský hrad se šíleně smutnou princeznou, ztraceným králem, trubačem bez trubky a trollem Rockwarthem, který se usídlil před branami. A také zakletou Daisy, kterou musí probudit polibkem, ale nesmí to být polibek od obyčejného chlápka, musí to být od prince. Asi lepší technika. Hra opět s naprostou nevinností mixuje báje a pohádky, takže u řeky pomáháte Cháronovi upravit jeho člun a o pár obrazovek výš hledáte pro svatého Petra harfu.

Zjednodušení se týká jak počtu obrazovek, kterých je mnohem míň, tak arkádové, adventurní i sběratelské činnosti. Po mincích a diamantech sbíráte třešně na koláč, ale stačí jich jen 20. Co se týče skákání, zabrat mi dávaly jen tradiční obláčky a jeden skok před řekou Styx, jinak prakticky není kde umřít. Ano povedlo se mi to umřít, přesto musím s hrdostí prohlásit, že jsem hru dojel napoprvé a navíc bez návodu.

Jednodušší je i adventurní část. Většina úkolů je přísně logických, pokud najdete předmět víte kde ho použít a pokud už náhodou ne, těch míst kde se dá něco použít zas tolik není. Když jsem se blížil do finiše, zbývaly mě v inventáři tři věci (chleba, nápoj, létající koberec) u kterých jsem nevěděl co s nimi. A když jsem jen ze zvědavosti mrknul do návodu na co vlastně byly, ukázalo se že k ničemu, prostě jen tak navíc.

Bavil jsem se dobře, hratelnost se nezměnila, jenže za hodinu a něco bylo dohráno a navíc je to potřetí totéž. Takže 70%.

Druhý díl co vyšel na PC je za mnou. Magicland Dizzy vás příliš nepřekvapí, pokud jste dohráli i předchozí díl. Hraje se totiž úplně stejně, to znamená mix arkády a adventury, jen je o fous jednodušší.

Dizzy opět čelí čaroději Zacksovi, který tentokrát začaroval všechny jeho přátele. Nejhůře to odnesla jeho Daisy, která se zvětšila, což Dizzy drze okomentuje ve stylu "miláčku nepřibrala si?" Inu hra, v realitě by to znamenalo ztrátu života a nahrání pozice :D. Setkáte se s Excalibrem, ďáblem, džinem či Stonehenge a vůbec celé pozadí je příjemně pohádkové.

Graficky je to o něco hezčí, Dizzy se sice nepyšní nějakou oslnivou grafikou, ale na styl hry to bohatě stačí.

A hratelnost? Platí totéž co v předchozím díle. Dizzy má tři životy, proskakuje obrazovkami, sbírá předměty a používá je na správných místech a kromě toho sbírá i 30 diamantů. Nedají se tu sebrat žádné další životy, narozdíl od předchozího dílu, ale Dizzy neumře při kontaktu s nepřáteli, kterých není zas tolik, ale jen mu to ubere životy. Pár do propasti znamená konec, takže prvních pár pokusů proběhlo stylem zjistit kam se dá a nedá spadnout. Ale v podstatě jsou tu jen tři-čtyři obtížné pasáže na přeskočení a stačí se soustředit, odrážet se na poslední chvíli a je to bez problémů.

Adventurní pasáž je o něco hutnější (a nelogičtější). V jedné chvíli jsem nasyslil asi 10 předmětů a netušil co dál. Některé věci jsou snadné - kýbl s teplou vodou rozpustí zmraženého kamaráda. Na některé věci je tu návod - kombinace bleskosvodu, hadry a džinovy lampy je šílenost, která by se neztratila v těch nejvíce hardcore adventurách. Na zbytek platí jednoduché pravidlo - každý předmět použijete ve hře přesně na jednom místě, na jednu situaci a pokud jste ho použili, už ho nepotřebujete a můžete ho odložit. Dizzy tentokrát unese tři věci, takže jsem si všechno nosil ke startovním kamenům a do nových částí vyrážel s prázdnýma rukama.

Jak jsem říkal hra je o fous snadnější a zábavnější, ale také nelogičtější. Bavil jsem se přibližně stejně jako u Fantasy World Dizzy, ale když si to srovnám s jinými klasikami, kterým se ve stejném roce dal 80%, musím dát o 5% míň.

Dizzy byla série, která v 90. letech kolovala po mnoha pirátských počítačích. Bylo jich více dílů, podobných jako vejce vejci :) A většinu z nich jsem v těch dřevních dobách nedohrál, protože neexistovaly návody a nakonec jsem se někde zasekl.

Dizzy je totiž hopsačka jen na povrch. Titulní hrdina vajíčko Dizzy se vydává zachránit svou Daisy, unesenou zlým čarodějem Zaxxem. A tak poskakuje krajinou tvořenou navazujícími obrazovkami, může sice zahučet do propasti nebo umřít raz dva na nějakou past, ale nebojuje s nepřáteli. Místo toho sbírá předměty a používá je na (víceméně) logických místech a hledá 30 mincí. Pod povrchem arkády se tak skrývá v podstatě adventura, ve které se dá ovšem velice snadno umřít. Dizzy má tři životy, spadnout do propasti je docela snadné, protože po skoku se Dizzy ještě chvíli kutálí. Nebo Vás zabije pochodeň či nevychytáte nějakou složitou akci (přeskakování nosorožce, přiblížení se k drakovi). Přesto je arkádová část jako taková spíše lehčí, dá se snadno naučit a zapamatovat.

Problém je spíše adventurní část. I když jsem vyhrál tunu adventur, musel jsem se asi dvakrát podívat do návodu a především jsem měl problém najít zmiňovaných 30 mincí - některé se totiž dost rafinovaně ukrývají, přiznám opět, že v nalezení dvou z nich mě musel pomoc návod (jedna se skrývala za hromadou listí, které nebylo vidět, druhá se objeví na začátku). Mimochodem 30 mincí slouží k prozaickému účelu - Daisy si totiž Dizzyho nevezme, dokud nebude mít peníze :D :D. Dalším problémeme je omezený inventář, kde Dizzy pobere jen 2 předměty (později čtyři) a musíte rozmýšlet co potřebujete teď a co ne.

Každopádně mě Fantasy World Dizzy bavil. Je to pohodovka, kde sice umřete a hrajete od začátku, ale vyzbrojeni zkušenostmi kam skočit a především co tam udělat se nakonec hra dá bez problémů dohrát. Jsem zvědavej na další díly.

Tohle jsem si původně chtěl zahrát místo Crystal Caves. Nakonec mě ale Crystal Caves bavili mnohem více. Cosmic byl těžký, přetěžký a bohužel vůbec ne tím zábavným způsobem jako třeba Rayman.

Základním problémem je tentokrát grafika, resp. engine. Ten stejný byl použit u Duke Nukem 2 a i tam jsem měl problémy, ale tady ty problémy vygradovaly na max. Grafika je prostě změtí textur bez ladu a skladu a sebemenší logiky, kde si v té vší přeplácanosti nevšimnete v 90% případů nějakého nenápadného ostnu, bodáku, plamenu či monstra. Ruku v ruce s tím jde design úrovní, který je prostě absolutně nelogickým bludištěm. V orientaci nepomáhá ani mírně trhaný scrolling, který je ve všech verzích co jsem zkoušel.

A do třetice je tu brutální obtížnost, kterou bych nazval totálním maglajzem. Ze začátku to není patrné, ale později se na Vás valí hordy monster ze všech stran, na každém kroku a skoku jsou bodáky, plivače ohně či další pasti. Výsledek? Snažíte se prokousat dopředu, rezignujete na nějaký průzkum a sběratelství (protože sbíráte body co jsou Vám k ničemu) a na každém kroku ztrácíte energii a umíráte. Nic nepomůže opatrný pomalý postup, protože proti Vám stojí "random bordel", navíc tvůrci spoustu skoků udělali tak, že prostě energii ztratit musíte.

Takže kritiku mám za sebou a teď začít chválit... jenže ono není moc co. Jak jsem psal grafika je slabá, ovládání a boj těžký. Příběh? Malý mimozemský kluk ztratí na Zemi rodiče a vydá se je hledat. Kdo by čekal na Zemi boje s lidmi, bude zklamán, většinou na Vás útočí různé monstra. Nakonec vybijete 3*10 úrovní a zjistíte že rodiče se vůbec neztratili a naopak hledali Kosmíka. Inu stačilo počkat u rakety

Ve hře se dá ukládat na začátku kola, postava má tři dílky energie a narozdíl od jiných Apogee her je tu spousta energie na doplnění. Cosmic má dále přísavky, díky kterým můžete šplhat po zdech, zachytávat se a užít si spoustu frustrujících šplhacích pasáží a kličkování mezi pastmi :). Cosmic ale bohužel nemá zbraň. Na to kvantum monster by se hodil minimálně těžký protipěchotní kulomet, ale místo toho máte pokládací bomby které jsou pomalé a k ničemu a skáčete příšerám na hlavu. Příšery bohužel většinou útočí ze všech úhlů jen ne z takového, aby šlo skočit na hlavu.

Kola jsou obrovská, nenavazují tématicky ani prostředím, ale ze začátku se třeba na 5-10 pokus do konce dostanete. Pak už ne. Takže jsem v půlce 2 epizody vyměkl, hru spustil přes DoxBox SVN Daum, kde se dá libovolně ukládat a s tímto menším podfukem hru dojel. I tak to bylo peklo. Jsem si stoprocentně jistý, že bez toho by to bylo tak na 2 měsíce tréniku. Hra mě nebavila a to tak, že jsem uvažoval ji smazat, ale hrdost hráče zvítězila. Hodnocení odpovídá mým pocitům - i když připouštím, že jisté objektivní kvality a standarty Apogee tu jsou.

Crystal Caves je jednou z mnoha plošinovek, které Apogee sekali jako Baťa cvičky začátkem 90. let a která v sharewharových verzích kolovala po mnoha starých 486kách. Když ji spustíte, budete hned doma. Grafika je nachlup stejná, dokonce ještě o něco ošklivější než v Secret Agent nebo v prvním Dukovi, zvuky jsou kompletně stejné jako v minimálně jedné jiné hře od stejných tvůrců. Opět jsou tu tři epizody a mapka, kde si vybíráte kola a ukládáte pozici.

Dále už budu ale víceméně jen chválit. Potěšil mě příběh/nepříběh, neboť hrdina hry Mylo není žádný dobroděj zachraňující vesmír. Je to vesmírný pilot, který se ve třech epizodách snaží nabrat co největší bohatství, aby si otevřel nějaký podnik (a vždycky to skončí kolosálním krachem).

Tomu odpovídá i hratelnost. V každém ze 48 kol jsou sice nepřátelé, ale nenajdete tu žádné bossy ani žádné záporáky. Úkolem je sesbírat v každém kole všechny krystaly do posledního a až poté můžete odejít exitem. Ze začátku je to celkem jednoduché, ale pak začne přituhovat. Nepřátelé ani skoky nejsou tím hlavním problémem. Hra se ovládá bez problémů, nepřátelé jsou občas nepříjemní (hadi co za sebou nechávají kyselinovou louži), ale nic co by se nedalo zvládnout.

Hra spíše překvapuje spoustou logických věcí a v plošinovkách nevídaných úkolů. Kromě tradičních spínačů otevírajících barevné dveře je v kole vždy klíč, většinou někde na konci, kterým zpětně otevřete všechny truhly - zda riskovat cestu zpět levelem je jen na Vás. Jsou tu různé pasti, některé kola nabízí různá překvapení jako padající kameny, vytváření cestiček v ledu, hraní potmě s nutností najít vypínač či obracení gravitace. Na hopsačku z roku 1991 slušná práce.

Narozdíl od jiných podobných není nijak nemilosrdná, Mylo má tři životy a pasti nejsou umístěny nijak sadisticky, stačí se postup kolem naučit. Přituhuje spíše na konci a to pořádně. Tady je totiž potřeba kola projít přesně určeným způsobem a určité akce udělat v přesném pořadí, jinak se dostanete do deadendu. Například si vyberete cestu, někam spadnete, ale zjistíte, že výtah odsud se aktivovat na druhé straně a můžete nahrávat pozici. Jeden deadend s chybějící plošinkou jsem zažil dokonce i na mapě třetí epizody, což vyřešil až google a patch (shame on you GOG).

Každopádně Crystal Caves nejsou špatnou hrou. Není to nijak zvlášť obtížné, ani primitivně jednoduché, je tu spousta zajímavých nápadů a jediným mínusem jsou zmiňované deadendy a opravdu nevábná grafika.

No co napsat. Čtvrtý díl jsem původně jen spustil, že se podívám jak vypadá. Poté co jsem 4 kola vyhrál na první pokus bez sebemenších problémů mi došlo, že s obtížností je ámen a měl jsem pravdu. Za hodinu bezstarostné pařby dohráno.

Čtverka už je opravdu nastavovaná kaše. Je tu 9 kol, které se většinou odehrávají v nemocnici. Opět je tu doktor Nemesis, který unesl Delberta, tvůrci dokonce použili jako "outro" stejný obrázek jak ve třetím díle. Grafika je celkem hezká, některé lokace v nemocnici se povedly (elektrošoková léčba, chirurgie), problém je že se celých 9 kol opakuje stále dokola totéž prostředí (bludiště v nemocnici, požární schodiště s vypínači silových polí).

Dave opět bezchybně míří nahoru i dolů, poprvé nemusí dobíjet, občas dostane brokovnici s rozptylem, kola jsou krátká a vesměs lineární. Nepřátelé tvoří z 90% pacienti či sestry s nožem, které než k Vám dojdou, tak jsou rozstříleni na kaši, ideálně zespodu z jiného patra. Jen v jednom kole jsou pekelní psi, kteří mě dělali problémy a u kterých jsem párkrát zařval.

Po šíleně obtížných předchozích dílech nabízí čtverka opačný extrém - za hodinku bezstarostné pařby se dostanete do posledního kola, kde do šéfa našijete pár salv z rozptylové brokovnice a konec. Nemám rád frustraci ani hardcore obtížnost, ale tohle byla až nudná zívačka, která se vyhrála prakticky sama a to se mi taky nelíbí. Navíc jsem měl silný pocit, že čtverka byla vydaná jen za účelem splácat pár úrovní a vydělat další peníze. Proto jen 50%.

Dangerous Dave 3, aneb Risky Rescue a zábava na jeden večer. Třetí díl je dost ždímačka peněz, protože ač vyšel v roce 1993, tedy dva roky po dvojce, má stejný engine, stejné monstra a víceméně stejnou hratelnost.

Víceméně znamená, že tvůrci provedli pár změn, většinou k horšímu a jednu podstatnou k lepšímu. Začnu tím vylepšením - na začátku každého kola si můžete uložit pozici, díky čemuž odpadá frustrace s opakování celé hry, pokud Vám dojdou životy. Ty navíc přibývají celkem rychle, na druhou stranu, pokud zemřete, prostě nahrajete pozici, protože po smrti začínáte zase od začátku kola. Sbírání předmětů (za 20 tisíc je další život) i životů tedy postrádá celkem smysl a kolikrát jsem se přistihl, že určité odbočky ignoruju. Už tu není nekonečně nábojů, v zásobníku jich máte navíc jen šest, čili občas je to adrenalin. Na druhou stranu přebíjení je rychlejší a náboje mi nikdy nedošly.

Trojka obsahuje 11 kol, na nějaký příběh opět zapomeňte, akorát se ke konci dovíte, že doktor Nemesis, unesl stejně jako ve dvojce Davova bratra Delberta. Asi nějaká úchylka. Dave má taky smůlu, většina hrdinů v podobných hopsačkách zachraňuje nějakou krásku, Davovi zbývá jen ten brácha.

Celkově mě hra i přes možnost ukládat přišla horší. Jednak je grafika taková nějaká neinspirativní a nepřehledná, zejména první a třetí kolo v lese kde skáčete po větvičkách jak veverka jsou dost o ničem. Zvuky se nepovedly, protože půlka činností není nazvučená.

První novinkou je míření, kdy ve trojce trefujete monstrum přímo nad sebou, místo do úhlu, přestože hrdina míří v úhlu, takže člověk má občas problém zasáhnout příšeru o úroveň výš. A druhou velice otravnou je padání - poprvé v tomto typu her může hrdinu zabít pád z velké výšky (20 metrů přežije, 100 metrů ne). Navíc při pádu z menší výšky se hrdina otřepává, což většinou využije blízká příšera k Vaší okamžité anhilaci. Doslova na zabití je kapající sliz v 9-10 kole, který nemá žádný vzorec, takže průchod pod ním je prostě 50/50. Narazil jsem i na chyby v enginu, kdy Dave propadl plošinkou, pevně věřím že to nebyla "pocta" prvnímu dílu.

Jinak se to hraje víceméně jako druhý díl, až na pokažené zvuky, odfláklou grafiku a občas nudný leveldesign. Nebo možná nezafungovala nostalgie tak jako u dvojky, těžko říct. O moc horší to zase není, pokud Vás bavila dvojka, trojkou nic nezkazíte.

Tak jsem si zopakoval i ten slavný druhý díl, tentokrát bez podvádění ve formě ukládání. Druhý Dave je pro mě jistým smyslem kultovní hra, protože ve své době to byla jedinečná hororová plošinovka, na svou dobu pěkně krvavá s estetikou hororů 80. let. To byly horory, kde se krví, slizem, nahotou a monstry nešetřilo, ne jak dneska, kdy čekáte hodinu, až strašidelně zavrže křeslo někde v rohu ve stínu. No nic. Vše má na rozsah hry (200 kilobajtů) překvapivě slušnou grafiku, ani ne tak moc hezkou, jako stylovou.

Dangerous Dave 2 je už klasická plošinovka. Opět bez intra či příběhu se vydáváte do strašidelného domu projít osm úrovní a zatnout tipec všem monstrům, které na Vás číhají, včetně dvou bossů. Úrovně se mění, jsou pěkně vymyšlené, v domě otevíráte dveře a sbíráte bonusy, hned na začátku třeba můžete vyskákat nahoru po stěně baráku a přes lebky se dostanete k životu. Čelíte monstrům a ty jsou jedna báseň. Zombíci nedělají nic moc, ale zato ježibaby (v dětství jsem si myslel, že jsou to opice) hážou nože. Jsou tu pavouci, kteří se rádi spustí na hlavu z míst, kde je nevidíte, slizky skákající šikmo a nepředvídatelně. A taky yettiové, či co to je, kteří jsou na tři výstřely a skočí na Vás, dříve než je stačíte ustřílet. Každé monstrum má povedenou animaci toho, jak Vás zlikviduje, pokud zlikvidujete vy monstrum, létají krvavé cáry.

Hrdina je vyzbrojen brokovnicí na 8 nábojů, která se sama dobíjí. Háček je v tom, že musíte zůstat v klidu a počkat si. Pokud se pustíte do boje bez nábojů, je to velice rychlý konec. Dave 2 má tentokrát slušné ovládání, skoky jsou přesné, Dave může mířit šikmo nahoru či dolů a je to základ taktiky pro většinu hry. Namířit na plošinku nad Vámi a zlikvidovat osazenstvo dříve, než Vás stačí ohrozit. S touto taktikou, velikou opatrností a rychlou palbou projdete prvních pár bez ztráty kytičky, nasbíráte si pár životů do zásoby... a můžete začít umírat.

Bavil jsem se grafikou, hratelností i estetikou hry, tak proč jen 70%. Inu ID Soft opět vsadil na brutální obtížnost a frustraci. Jedna rána znamená konec a kolo si zopakujete. V druhé půlce začínají typické arkádové pasti. Někam musíte spadnout a občas je to na ostny či mezi monstra. Jasně, že si to zapamatujete a příště se tomu vyhnete, ale život v háji. Jindy lezete po žebříku a najednou máte na hlavě pavouka, případně jdete dopředu a skočí na vás Yetti a je konec. Taktika, opatrnost, znalost monster, dost životů a vzpomínky mě uchránili od opakování hry.

Přesto je to ke konci peklo, zvlášť jedna místnost ke konci, kde na Vás skáče yetti, kolem Vás se zhmotňují duchové a ze stropu útočí pavouk a slizky a vše jistí nesmrtelná lebka. Frustrace je naštěstí vyrovnaná zábavnou hratelností a celkovým stylem hry, přesto bych si hru asi více užil mnohem víc bez té šílené obtížnosti na konci.

Pamatuji si, že se mi kdysi moc líbil hororový druhý díl, který jsem si chtěl zahrát a tak jsem sáhl po jedničce, než se pustím do dvojky, což jsem neměl dělat. Je to prostě pičovina a tím bych mohl komentář začít a zároveň i skončit. Ale trošku to rozepíšu, ať nespadnu na úroveň politických diskuzí.

Dangerous Dave je v podstatě osmibitovka. Máte 10 úrovní v absolutně primitivní grafice a když se kouknete na rok vydání na PC (1990), budete si myslet, že jde o špatný vtip (v témže roce vyšel na PC třeba Prince of Persia). Cílem každého kola je najít pohár, sbírat drahokamy pro body (za 20 tisíc je život) a dostat se do exitu. Po prvních dvou primitivních kolech jsem ve třetím párkrát zařval, ale prošel ho. S vypětím sil jsem natrénoval i čtvrté a páté kolo, ale šesté bylo nad moje síly. Hra je dle youtube longplay záležitostí tak na 10 minut, takže je nutné hratelnost prodloužit. Takže Vás pochopitelně jakýkoliv kontakt s čímkoliv zabije, po třech životech je konec a jedete od začátku.

Neustálé opakování hry od začátku opravdu není něco, co by mě bavilo. Kdyby mi bylo -náct a dostal hru na Family Games, nebo kdyby mě hra bavila, možná bych se hecnul a za 14 dní hru natrénoval a dohrál. Takhle jsem stáhl Dosbox SVN Daum, kde se dá ukládat a rozhodl se si pomoc uložením vždy na začátku kola, dále už ne, aby to byla aspoň trochu výzva, ale férová. I tak to bylo peklo, třeba deváté kolo jsem jel asi 50*.

Dave skáče poněkud podivně, sebemenší pohyb v letu způsobí šílenou setrvačnost, nedělat nic znamená pád dolů, ale jemná korekce není možná. Dave má také občas jetpack, který má málo paliva a většinou Vám na překonání obtížné pasáže nestačí. Pokud palivo vyplýtváte a zemřete, jste nahraní, další jetpack v kole nedostanete a restart.

Kromě toho Dave občas dostane zbraň, která střílí pomalu a musíte trefit v nemožných trajektoriích létající monstra. Potřebujete zlomek sekundy na střelu, občas i se skokem a modlit se zázrak a také aby potvora netrefila Vás.

To pravé peklíčko ale začne později. Ve dvou kolech nevidíte zjevnou cestu dál, řešením je spadnout do propasti a ocitnete se nahoře (logické) - díky youtube návode. Netušil jsem, že budu potřebovat na plošinovku youtube návod. Ke konci hra začne podvádět a některé plošinky jsou falešné. Nemáte je jak rozlišit od pravých a její proskočení většinou znamená smrt v plamenech pekelných. Teoreticky se to dá zapamatovat, i když některé plošinky mají mazaně pár pevných bodů a mezi nimi nehmotné body. Teoreticky... pokud byste před dalšími pokusy nemuseli opakovat x kol před tím.

Úplně jsem si vzpomněl na Angry Video Game Nerda a představil si ho, jak tuhle hru hodnotí se vším svým fuckováním, vztekáním, rozbíjením věcí a chlastáním piva na uklidnění. Zkrátka opět jedna stará hra, která není klasikou, ale jen starou hrou pro masochisty.

Po celo víkendové pařbě a jedné probdělé noci jsem dojel všech šest epizod Keena a rozhodl jsem se nespamovat databázi psaním šesti komentářů. Jednak se mi nechce a jednak je Keen v podstatě epizodickou záležitostí podobně jako Duke Nukem, Biomenace. Dá se rozčlenit na dvě trilogie, přičemž v jednotlivých dílech není moc rozdíl, jen v tom co v daných dílech sbíráte.

Keena jsem měl zafixovaného snadnou jako hru pro děti, ale první trilogie mě přivodila kruté vystřízlivění. Grafika je ošklivá, ale to by bylo to nejmenší. Hratelnost je to oč tu běží a ta je doslova pekelná. Obtížnost je doslova delirická, protože Keen má přesně jeden život. Cokoliv se ho dotkne, cokoliv ho trefí, na cokoliv špatného skočí znamená konec a nutnost hrát kolo odznova. Životů můžete mít kolik chcete, mezi koly můžete ukládat, ale prd Vám to pomůže. Hra hází klacky pod nohy tak nechutným způsobem, že jsem určitě po dohrání zas o něco šedivější, než předtím.

Ve všech dílech Keena procházíte nějakou mapku a vybíráte si lokace k navštívení. Těch je celkem 15 a některé jsem opakoval klidně 20-30*. Důvody? Monstra. Elitní strážní vydrží 4 výstřely a v epizodě 2 jich je vždy několik a hlídají důležité instalace. Navíc střílí ultr arychle a vy uskočit nestihnete. Proskáčete kolem 30* a umřete, mezitím umíráte kvůli frustraci, vzteku a nesoustředění na zbytečných místech a nakonec začnete hledat cheaty. Ano přiznávám, souboje s touhle přesilou jsem nakonec vzdal a použil nesmrtelnost - jen na tuhle chvíli. Podobné, naštěstí již zvládnutelné monstra jsou i v epizodě tři - ninjové, u kterých nevíte kdy, jak a kam skočí, vydrží 4 zásahy a je jich tuna. Naštěstí nestřílí a dají se zaseknout v úzkých tunelech. Pak jsou tu nezničitelní roboti s rychlopalnou střelbou, monstra střílející přes zdi, které pochopitelně nemám čím zasáhnout.

Kromě toho je tu plno pastí, často zařvete že někam padáte a nevidíte kam a pochopitelně do nějakých bodáků. Potěší to zejména před exitem. Občas Vám dojdou náboje a jste v háji. Aby toho nebylo málo, máte dvě klávesy na tři funkce. Jednou se skáče, druhou aktivujete skákadlo pro vyšší skok. Speciální hmat druhá a první klávesa udělá vyšší skok, bez kterého se nehnete, problém je že stisk obou kláves zároveň je střelbou. A tak plýtváte náboji, kterých je málo při pokusu o vysoký skok. Proč? Protože ovládání je šílené. Všechno trvá, všechno je se zpožděním, lagující, nepřesné, skoky mají podivnou setrvačnost, každý sebejednodušší skok je tak sázkou do loterie.

První trilogie má kupodivu slušný příběh. Jako malý kluk se vydáváte raketou na Mars, kde mu ale raketu rozeberou Vorticoni. V první epizodě tak sháníte 4 části do rakety. V té druhé se vydáváte na jejich vesmírnou stanici zastavit jejich paprsky smrti od zničení pozemských měst. A ve třetí podniknete plnohodnotnou invazi na jejich svět s cílem zničit inteligenci, která je ovládá. Přiznávám, že jsem byl tak frustrovaný, že jsem si v duchu maloval tisíce způsobů jak tomu zmetkovi na konci zakroutit krkem. Celkově bych první trilogii dal tak max 50%.

Druhá trilogie je trošku jiné kafe. Grafika je o fous hezčí, ale ne zas o moc. Keen tentokrát stojí proti Shikadi, kteří dobývají galaxii. Ve čtvrté epizodě zachraňujete 8 věštců, aby jste zjistili více, v páté likvidujete postupně jejich vesmírnou stanici. A v šesté? V šesté se nic nedořeší, místo toho stojíte proti nějaké další rase a zachraňujete svou chůvu. Je to dost velké vaření z vody s pomrknutím na další díl, který se nekonal.

Díky bohu ID Softu došlo, že první tři díly byly nehratelné a tak vše trošku vylepšili. Střelba má konečně vlastní čudlík, nábojů je dostatek. Keen se umí skrčit, podívat se po pod sebe i nad sebe, střílet nahoru a ve výskoku i pod sebe. Skoky jsou odladěné a fungují, pasti a překážky jsou méně frustrující, nepřátelé jsou jednodušší. Stále ale platí některé konstanty. Jsou tu nezabitelné potvory a Keen má stále jediný život.

Tvůrci tak přišli s novinkami - zaprvé volba obtížnosti. A zadruhé ukládání kdykoliv ve hře. Což mě v plošinovce přijde divné a ze začátku mi to přišlo i zbytečné. Ale nebylo. Obtížnost opět roste, většinou po klidných pasážích přijde nějaká brutalita, a tak se hra často mění v jeden velký save/load fest. A protože nejsem zvyklý v arkádách ukládat, často jsem si poměrně velké pasáže kol zopakoval.

Tvůrci také přišli se spoustou předmětů a tajných chodeb. Má to ale háček. Do spoustu chodeb se dostanete, ale cesta ven znamená smrt - většinou jsou někde poblíž propasti a nemáte jak vyskočit. Jiné předměty jsou bez cheatování (létání, procházení zdí) nedosažitelné, k dalším se nedostanete protože jsou poblíž nějakého ostnu, bodáku nebo něčeho podobného a není šance je vzít. Prostě sadismus na ntou.

Každopádně nebýt ukládání, obtížnost by byla opět delirická o tom vůbec nepochybuji, takže druhé trilogii bych dal max 70% za o něco lepší grafiku, ovládání a hratelnost. Celkově tedy 60% s tím že Keen rozhodně není oddechovka, naopak mám po něm pocit, že si od skákaček dám na chvíli pokoj.

Nějak mě ty staré arkády chytly a tak jsem se pustil do něčeho podobného jako Duke Nukem. Vzpomněl jsem si na Secret Agenta, což byla odpověď Apogee na Commandera Keena. Secret Agent byl tuším úplně první hrou, kterou jsem měl na svém prvním PC 486, pochopitelně pouze v shareware verzi - čili jen první epizoda.

Secret Agent graficky nezestárl zrovna dobře, grafika je primitivní až běda, dá se říct že na podobné úrovni jako první Duke Nukem. I tady ovládáte titěrnou postavičku, bojujete s titěrnými nepřáteli a k poslechu Vám hraje PC speaker. V příběhu hrajete za agenta 006, který se vydává na tři ostrovy získat ukradené nákresy smrticího laseru, který ukradl Doktor No Body. Pobavilo mě high score, ve kterém jsou uvedeni samí známí agenti či poldové.

Hratelnost je pohodová. Stejně jako v Dukovi je tu bludiště, ve kterém skáčete, střílíte po nepřátelích a sbíráte věci k postupu dál. V tomto případě jsou to tři klíče. Kromě nich musíte v každém kole zlikvidovat satelit, najít disketu a u počítače vypnout lasery a najít dynamit a odpálit s ním exit. Hru tvoří tři epizody a podobně jako v Keenovi tu máte malou mapku ostrova, po které chodíte a víceméně svobodně si vybíráte do kterého domečku zavítáte, každý domeček tvoří jedno kolo. Celkem těch kol je 3*15+1 finálové, tedy solidních 48 kol.

Jak jsem říkal, hratelnost je v pohodě. Jednotlivá kola nejsou moc velká, nepřátelé se dají zlikvidovat bez zbytečných ztrát (pokud se soustředíte), skoky nejsou zas tak obtížné, ovládání funguje bezchybně. Ano, máte jen tři články energie bez možnosti doplnění a pokud zařvete, jedete znova, ale žádné frustrující, 20* opakované pasáže se nekonaly a já se celkem slušně bavil hladkým průchodem hrou. Na druhou stranu 48* děláte v kolech to stejné, navíc prostředí se příliš nemění, takže je to celkem repetivní. Problémem je i omezený počet nábojů zejména v počátcích epizody, než si nasyslíte zásoby. Zaujalo mě, že jde snad o první arkádu (a možná vůbec první akční hru), kde se nevyskytují žádní bossové.

Každopádně Secret Agent není sice hlavně graficky žádný zázrak, ale svůj účel pohodové oddechovky na noční nespavost splnil dokonale.

Druhý Duke Nukem pokračuje rok po zničení doktora Protona. Duke je přímo z televize unesen Rigeliťany, kteří chtějí jeho mozek použít do počítače na ovládnutí Země. Naštěstí mu zapomněli zkontrolovat vybavení a navíc jeho celu dali přímo vedle skříňky se zbraněmi :) Tolik zápletka, ve které už jsou trošku náznaky humoru a Dukových hlášek, hlavně v textech mezi epizodami.

Grafika je samozřejmě lepší než v prvním díle, ale nijak zázračně. Dost se opakují prostředí a to i zcela nelogicky (jeskyně na vesmírné lodi) a samotné prostředí je takové přeplácané a nedetailní.

Hned na začátku mi Duke přišel šíleně těžký - zařval jsem hned v prvním kole. Nepřátelé se objeví zčistajasna, kolikrát splývají s prostředím a než stihnete reagovat, životy ubývají světelnou rychlostí. Nakonec jsem se ale do hry dostal, naučil se ji hrát. Vyplatí se postupovat opatrně, v některých situacích držet prst na spoušti, tedy tlačítku fire a případě problémů zdrhat o život. I tak mě nepřátelé zatápěli - v jedné z beden je raketa, po jejímž rozstřelení nastane na zemi ohnivé inferno. Nebo věžičky, které nejdou zničit obyčejnou zbraní.

Jinak základ hry zůstává stejný - tentokrát jsou tu 4 epizody po 8 kolech, což dává slušnou zábavu na jeden herní den. Bloudíte úrovněmi, sbíráte klíče, zdraví a hledáte kýžený exit. Stejně jako v prvním díle můžete na konci mít bodový bonus za splnění jednoho ze 7 úkolů, nicméně sbírání bodů je k ničemu. Ve hře nejsou životy, po smrt prostě jedete znovu.

Co se změnilo? Tak především Duke má klasický kulomet a jako bonus můžete najít raketomet, plamenomet či lasery, které Vám výrazně usnadní likvidaci. Ve dvou kolech osedláte i parádní vznášedlo. Jsou tu bonus jako automatická střelba či chvilková nesmrtelnost. Tvůrci už nedělají kola jako úplně šílená bludiště (nebo jsem si zvykl). A v pár kolech můžete najít checkpoint, takže když zařvete, jedete od něj. Bohužel je většinou až skoro na konci a ve spoustě kol, kde by byly potřeba nejsou -například předposlední mise čtvrté epizody. Občas je tu dobrý designerský nápad - šplhání na startující vesmírnou loď, občas tvůrci překvapí. To když ve vesmírné lodi prostřelíte sklo, načež Vás vcucne vakuum a game over :)

Každopádně mě druhý Duke bavil o fous víc než první a je taky o trošku hezčí. Ale na arkádovou špičku roku 1993 jako například Flashback či Lost Vikings se kouká stále hezky zpovzdálí.

K prvním dvou Dukům jsem se strašně dlouho chtěl vrátit. Duke Nukem 3D je naprostá klasika, Manhattan Project nebyl vůbec špatný. A tak jsem to spustil a po celovečerní a celonoční pařbě dohrál.

Duke Nukem 1 je typickou sériovou výrobou podle jednoho mustru, kterou trh zásobovalo na začátku 90. let Apogee, ale i ID Soft. 3 epizody, každá má 8-10 kol, na konci každé epizody boss. Ať už to byl Duke, Cosmic, Biomenace, Keen či Dangerous Dave, jednalo se o slušné hry, který nebyl problém dohrát, ale kvalita byla někde jinde. Stačí se podívat o rok dříve, kdy vznikl Prince of Persia a pak když uvidíte tu grafiku v titěrném okýnko, skoro se Vám přestane chtít hrát.

Graficky to není opravdu žádná hitparáda, ne že by hra byla ošklivá, jen velice jednoduchá. Kupodivu jsem si ale zvyknul a během hry objevil i pár pěkných obrázků na pozadí jednotlivých kol.

Příběh asi nemá smysl moc rozebírat - prostě je tu hrdina, který se vydá nakopat zadek dr. Protonovi a jeho armádě robotů a to na Zemi, Měsíci a v budoucnosti.

A co hratelnost? Inu Duke skáče, střílí blesky po robotech, občas vezme klíč pro cestu dál, během každé epizody nasbírá tří pomocné předměty (skákací boty, chytací rukavice, robotická ruka). Zbraň jde upgradovat, takže střílí rychleji, mezi jednotlivými koly jde ukládat.

Hra má kupodivu celkem slušné ovládání, se skoky jsem neměl problémy. Problémem je to, že každé kolo je docela velké, plné nepřátel, pastí a navíc šílené bludiště. A vy ho musíte probloudit celé a posbírat vše co jde + tunu secretů, které jsem se ani nesnažil hledat. A přestože si dáváte pozor, sbíráte energii, při té délce jednotlivého kola se nakonec může stát, že zařvete a jedete znovu. Po 10-15 minutách v kole to opravdu nepotěší. Problémem je taky to, že občas nevidíte kam skáčete, padáte, nebo se na Vás vyrojí houf nepřátel. Ke konci jsem se dokonce musel na poslední kolo kouknout na youtube na návod kam vlastně jít. Jak jsem psal, na konci každé epizody bojujete s dr. Protonem, což je kupodivu celkem snadné.

Duke Nukem není těžkou hrou i přes občasné zařvání nikdy nezakysnete moc dlouho. Nakonec je to i celkem zábava, ale nemůžu si pomoc, oproti jiným skákačkám co v té doby na PC vyšly (o konzolích nemluvě) je to prostě béčko a víc jak 60% dát nemůžu.

A do třetice Disney a to nejlepší nakonec. Aladdin je báječná záležitost, jeho PC verzi jsem zbožňoval už jaký kluk v jedné herně a musím říct, že ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla.

Podobně jako Lion King nebo Jungle Book sleduje děj filmu a všechny podstatné lokace, mínus (pochopitelně) veškerá romantika s Jasmínou. Grafika je dodnes parádní, excelentní. Troufám si říct, že krásnějších her napříč žánry v roce 1994 na PC moc nevyšlo. Každá lokace je jiná jak herně, tak i vizuálně a je to jeden z důvodů proč hru mám tak rád. V ulicích Agrabahu to žije, na poušti jsou obrovské kostry a ruiny (pradávné civilizace? viz značka STOP), z vězení dýchá chlad a mrtvo, džinův svět je ujetě stylizovaný ala casino a palác pochopitelně majestátní a krásný.

Důležitá je ale svižná a přesto pohodová a jednoduchá hratelnost. Samotný Aladdin umí skákat, sekat či bodat mečem a házet jablka. A to bohatě stačí na likvidaci většiny soupeřů. Přesně víte kam si stoupnout, abyste zasáhli, pokud Vás někdo ohrožuje, zlikvidujete ho zdálky jablky. Úrovně jsou různorodé, rychle ubíhají, vždy víte kam jít, ale občas se dá někam "uhnout" a najít něco tajného. A přes tunu pastí, skoků a překážek postupujete svižně kupředu, protože ovládání narozdíl od Lion Kinga funguje na 100%. Ani jednou se mi nestalo, že bych nedoskočil někam kam bych doskočit měl, umíral jsem tak spíše svoji blbostí.

Pokud nevíte kam jít, můžete se rozhlížet dolů či nahoru, fungují tu checkpointy, ve většině kol se skrývá prodavač, který Vám za drahokamy prodá životy či continue, na konci kola můžete hrát o další bonusy v automatu a jsou tu bonusová kola s opičákem Abuem. Navíc je celá hra v takovém lehce humorném duchu - když trefíte nepřítele, tomu spadnou kalhoty atd...

A můj průchod hrou? Inu na easy je to opravdu celkem jednoduché. I přes to, že jsou to roky nehrál jsem nestíhal akorát při průletu lávovou jeskyní, což je na mě trošku moc rychlý a v džinově lampě jsem na "cvrnkacích rukách" ztratil celé jedné continue, než jsem přišel na to jak je ovládat. Takže dávám 90%. Aladdin je opravdu odreagovávačka se svižnou hratelností a navíc jedna z nejhezčích hopsaček klasické éry.

PS: Jaffar se nenudí, když stíhá dělat záporáka v Aladdinovi i Prince of Persia :)

Lion King je naprosto opačný případ než Jungle Book. Zatímco Jungle Book je pohodovka na uklidnění nervů, Lion King je na zešílení a na nasrání. Mělo mě varovat, že jsem si tu hru nepamatoval, to vždycky o něčem svědčí.

Nebudu se rozepisovat o příběhu a jak sleduje film, protože jsem ho nikdy neviděl. Ani nemá cenu mluvit o grafice, tyhle ručně keslené záležitosti mají pořád něco do sebe i po tolika letech.

Klíčová je hratelnost, resp. nelidská obtížnost celé hry v kombinace s nedoladěným ovládáním. Lion King má 10 kol a první je těžká pohodička. Skáčete si s malým Simbou po broucích, sbíráte powerupy a bez problémů dojdete do druhého kola. A tam to začne. Je nutno přeskákat určitou pasáž po ocasech hrochů, problém je, že detekce úspěšné pokusu je naprosto mizerná a tak mi milý lvíček ocasem asi z 50% proskočil a zahučel do vody. Nakonec jsem se to naučil, prošel kolo i přes šílenosti s opicemi a jízdě na pštrosovi, prošel ještě jedno kolo a skončil. Ve čtvrtém kole utíkáte v pseudo 3D před tlupou zdivočelé zvěře, jeden kontakt znamená 90% života v prdeli a tak jsem vyplýtval veškeré životy i continue a skončil.

S pocitem, že to nevzdám jsem začal trénovat, přepnul na easy, kde je 9 životů a nakonec se dostal do 6. kola. Kde jsem skončil na přeskakování klád ve vodopádu. Je tam nutné skákat nahoru, ale nemáte tušení jak vysoko Simba vyskočí, jestli dopadne na kládu, nebo ji proskočí. Nasyslené životy letěly pryč stejně rychle jako když naházíte peníze do automatu a hra letěla z disku s pocitem, že tohle nepůjde.

Nakonec jsem ji nainstaloval znovu a musel podvádět. Našel jsem si cheat na přeskakování úrovní, začal od 6. kola a se skřípěním zubů se nakonec dostal k poslednímu boji. Kde jsem to vzdal málem podruhé. Ve finále bojujete se Scarem na tři etapy a můžete do něj bušit jak vzteklí a nic. Když použijete slabý úder, tak to nic nedělá, při silném úderu na Vás skočí a rozcupuje Vás během pár sekund. Co teď? Prošel jsem manuál a nic. Prošel jsem google a youtube návody a zjistil, že je tu utajený pohyb - přehoz! Docílíte ho stiskem slabého a silného úderu současně, ale pouze v případě že se Scar vydýchává. Přehoz mazaně při prvních dvou fázích nefunguje a vypadá to, že Scarovi jen skočíte na hlavu. Nakonec jsem ho dostal a za odměnu dostal jeden statický obrázek totožný s obrázkem z "intra".

No nestálo to za to. Na vině je kromě obtížnosti i ovládání. Lvíček z místa skočí jen kousek, z rozběhu skočí daleko, ale nepřesně. Chůze tu není, jen běh a autoři se přímo vyžívají v titěrných plošinkách ze kterých zahučíte raz dva dolů. Navíc jsou tu souboje, ve kterých dostanete ať se snažíte sebevíc a kde není šance odhadnout vzdálenost kdy zasahujete a kdy dostáváte. Životů, energie a napojení je málo a většinou jsou schované někde, kde to znamená riskantní skok a smrt.

Já vím cheaty jsou pro slabochy, bez pochyby slíznu pár mínusů. Ale chtěl jsem vidět konec a jinak bych se k němu v životě nedostal... nemám čas, trpělivost ani nervy trávit trénováním hry dlouhé týdny a měsíce. A tahle hra za to nestála - k čemu je pěkná grafika, animace, hudba, zvuky, když se to nedá hrát.

Čas od času si svoje plavání v 90. vodách adventur, akcí a RPG zpestřím nějakou tou tradiční i netradiční arkádou na oddech. Někdy je ten oddech vykoupen neskutečným vztekáním (Rayman, Prince of Persia 2), někdy údivem na tím co dokázali tvůrci v té době do skákaček nacpat (Blackthorne).

Jungle Book je jiná. Je to tradiční arkáda se vším všudy, jakých v té době vycházely na Nintendo nebo Sega stovky. Vyšla v roce 1994 (na PC 1995) ve zlatém věku arkád jako jedna z trojice Disney her a ničím extra nevybočuje. S Mauglím musíte projít 10 kol (tradičních je 8), které víceméně navazují na příběh z klasického Disney filmu, skáčete, sbíráte tunu ovoce a bojujete s místní faunou.

Skákání je přesné a pohodlné, boj probíhá pomocí střelby a máte několik zbraní (banán, dvojbanán, flusačku, bumerang). Více jsem ale využíval skákání příšerákům na hrb, je to rychlejší. Nic více nepotřebujete. Proč tedy 80%? Zaprvé jsem se hru dost a dost nahrál v dětství, byla jedna z mých prvních her na Family Games (neboli vietnamská verze NES). Zadruhé grafika příliš nezestárla a pořád vypadá moc pěkně.

Zatřetí hratelnost. Hratelnost je pohodová, umřete spíše vlastní blbostí než že by hra byla obtížná. Přesto to není jen o tom dojít z bodu A do bodu B. Každé z kol je celkem nelineární a skrývá se v něm 15 diamantů. Pro postup dál jich musíte vždy najít určitý počet, pokud je najdete všechny, získáte bonus level. Takže jsem kola celkem slušně prozkoumával, nicméně jsem lama, v několika kolech jsem těch 15 diamantů prostě už nedal. V dobách NES bych je našel i poslepu.

A začtvrté leveldesign. I ten se povedl. Lokace kopírují zhruba film, v jednom kole plavete po řece na břiše Balooa, v jiném skáčete přes slony, je tu stromová vesnice s "teleporty" a nezapomenutelné kolo, které se skládá z 90% jen z bortících se plošinek.

Takže 80%. Jungle Book je pohodová oddechovka s jednoduchou hratelností, pěknou grafikou, lokacemi, která nepřináší nic nového, ale to staré je pořád stejně zábavné.

PS: Pokud si chcete zahopsat, volte jinou obtížnost než practice, nebo se na konci dočkáte hlášky "pro skutečný konec si zahrajte na těžší obtížnost".