Po celonoční pařbě jsem dojel Horké léto 2 a povedl se mi zázrak, nekouknul jsem ani jednou do návodu :) Horké léto 2 je v něčem lepší, v něčem horší než první díl.

Druhý díl je velkolepější, epičtější a dobrodružnější než jednička. V té v podstatě o nic nešlo, zatímco ve dvojce čelí indiáni z kmene Hatalapalatů zlému osudu, protože jim bandité v čele s Jednookým Dingem ukradnou purpurového Salamandra. Indiáni se rozhodnou povolat hrdinu z budoucnosti, nebojácného, svalnatého, po zuby ozbrojeného.... a mají tu smůlu, že kouzlo selže a přivede ošklivého, tlustého a pitomého Majera. Hra je členěna na tři větší pasáže - Majer se dostává z indiánské vesnice, Majer se orientuje v městečku, stává se šerifem a pomáhá lidem a Majer hledá poklad. Na rozdíl od jedničky jsem dvojku sice jednou dohrál, ale nijak zvlášť si ji nepamatoval, takže různé vtípky mě dostávaly o něco víc, protože zejména v první pasáži ho indiáni parádně stírali a on jim vracel stejně jedovatou slinou :)

Technická stránka je rozporuplná. K příběhu hrají neskutečně chytlavé westernové melodie, grafika je technicky na výši, jenže je podle mě hnusná jak... no doplňte si. Ta přestylizovanost, která z většiny postav stvořila karikatury jak z Trnky Brnky už na mě byla trošku moc a celkově bych bral trošku normálnější vyznění.

Adventurní stránka není špatná, jako zázrakem se mi vyhnuly všechny pixelhuntingy, ovládání je tradiční dvojtlačítkové, předměty se jasně hlásí, spousta věcí jde vyřešit logicky, občas s nečekanou či nechutnou pointou (vaření polívky, helma pro prokletého indiána). Ten zbytek se v nejhorším dá vyřešit zkoušením všeho na všechno, protože předmětů ani lokací není zas tolik. Zejména v druhé části je občas potřeba oběhat všechny postavy a zjistit co má kdo nového, což se opět dá zvládnout.

Co mi vadilo byly všechny akční mezihry. Jasně že jsme na divokém západě, ale asi 6* se hra proměnila ve střílečku se zaměřovačem, což by mi jako hráči 3D nemělo dělat problémy, jenže ty poslední akci, kdy mám proti sebě protivníky, kteří vyskočí ze tří míst najednou a uberou mi ať se snažím jak se snažím mě prostě sraly.

A ještě mi vadily dvě věci. Zaprvé bugy - občas zmizí dialogvé možnosti, nebýt diskuze tady, tak nemám ponětí jak vyřešit pokec s jednou indiánkou. Občas zmizí popisy předmětů, což vyřeší restart, občas hra spadne. Zadruhé - čistě subjektivně, postava Terky. Ta nad hrdinou ohrnuje celou hru nos, až když je bohatý a slavný ho najednou chce. Podobné real-life situace ve hře opravdu nechci sledovat, navíc ještě i to jméno se trefilo. No zkrátka nesymaptičtější postavu aby člověk ve hrách pohledal.

Jinak Horké léto 2 je slušná hra, na českou adventuru solidní nadprůměr.

Už je to celkem dlouho co jsem dohrál nějakou klasickou adventuru a dostal jsem znovu chuť. Ale co s tím, když ty známější mi v podstatě došly a do těch méně známých z druhé půlky 90. let se mi moc nechce - jsou tu většinou FMV záležitosti, 3D adventury, často bez titulků, často s nemožností je normálně zprovoznit. A tak volba padla na českou scénu, kde těch ke kterým jsem se dlouho nevracel mám ještě celkem dost.

Horké léto bylo s Poldou první vlaštovkou nové české adventurní školy. Po technicky nebo hratelně příšerných záležitostech jako byly Tajemství Oslího ostrova, Mise Quadam, Swigridova kletba či 7 dní a 7 nocí se zablýsklo na lepší časy - Dračí historie byla lepší, leč dětinská, Gooka byla solidní záležitost ale v rámci české scény spíše úkrok stranou. Až rok 1998, kdy paradoxně ve světě klasické adventury umíraly v Česku přišla éra vtipných, typicky českých ulítlostí.

Honza Majer je obyčejný kluk, kluci mu říkají Rambo a holky kreténe. Už jen tahle nesmrtelná hláška stojí za to a ve stejné duchu se nese i zbytek hry. Honza Majer ztroskotá s celou rodinou na tropickém ostrově, jeho rodinku unesou lidožrouti a když se mu je podaří zachránit, přichází druhá část, totiž zajetí mafiánem Floriánem Andreasem, který chce vypěstovat novou drogu. Honza celou záchrannou akci, každou věc, každý objekt komentuje lehce přitroublým, puberťácky dementním stylem, neustále chrlí šílené rodinné historky, lemtá pivo a fascinují ho bernardýni :) Ten humor je dost jednoduchý. Ale! Když hra vyšla, bylo mi cca 16-17 a byl jsem absolutně nadšený, spoustu hlášek jsem používal a některé si pamatoval dodnes.

Hra se s tím nepáře, pouští se do typicky devadesátkých záležitostí (Vietnamci, TV Nova), nemá problém ukázat kozy, dabing včetně pár imitací dělá Zdeněk Izer, který dokazuje, že Miloš Zeman byl k smíchu už v roce 1998 (jsem ztroskotanec, životní ztroskotanec). Nepáře se s tím ani Honza Majer, který hned na začátku sestřelí brokovnicí opici, rozpáře ji, nacpe do ní podomácky vyrobenou bombu a odpálí s ní žraloka :) Pak to schytají dva strážní (u druhého přijdou potoky krve, ale určitě jenom spí) či jeden zahradník.

Ani proti jednoduché, účelné a pěkně barevné grafice s karikovanými postavami nelze mít moc výhrad.

O něco horší je na tom hratelnost. Líbí se mi ovládání dvěma tlačítky, prakticky absence pixelhuntingu a na rozdíl třeba od Gooky se nedostanete do slepé uličky. První ostrov se dá s trochou trpělivosti vyřešit bez návodu, stejně tak ten druhý. Jakmile se ale dostanete do vily, začne hra házet klacky pod nohy. Backtracking na dávno prošlá místa s nutností projít vše znovu, protože se může něco objevit. Předměty lze použít na sebe až v určité situaci, dříve ne, navíc přesně (to znamená předmět A na předmět B ano, naopak ne). Některé věci nedávají smysl - třeba proč jde slaná voda nabrat jen na jednom místě a do jedné konkrétní nádoby, když jsou tu tři různé moře a Majer sebou táhne x nádob. Samozřejmostí jsou i nepotřebné krámy v inventáři, které nepoužijete, nebo aktivní místa k ničemu.

Zkrátka typicky česká záležitost, bez pořádného příběhu, s tradičními adventurními nelogičnostmi, ovšem s parádním dabingem a českým 90s humorem, který víceméně funguje i dnes, přestože už dávno nejsem cílová skupina. Ostatně už jen ten dovětek je prostě nádherně český - a tak jsem získal čtyři tisíce dolarů a vzal si nejhezčí holku ze třídy, která mi za rok utekla i se 4 tisíci dolary :)

Konečně jsem sehnal a dohrál Bermuda Syndrome! Hru kterou jsem legálně i nelegálně sháněl hodně hodně let a narážel pořád na tytéž problémy. Nemožnost přepnout do fullscreenu bez zasekávání hry, chybové hlášky při ukládání, nefungující menu. Nakonec pomohlo staré dobré uložto a hra po celodenní pařbě padla. Musím říct, že se to neobešlo bez mírného zklamání.

Moje očekávání byly něco ve stylu Prince of Persia/Flashback v nádherné grafice. A ono to v podstatě i platí, ale ve hře jsou věci, které mi dost vadily.

Začnu ale pozitivem a tím je jednoznačně grafika. Ručně kreslená, plná barev, okouzlujících pastelových scenérií, kde skoro každé prostředí vypadá úchvatně. Pestrobarevná džungle plná prehistorických tvorů, rozmlácené ruiny dávné civilizace, monumentální palác. Kazí to jen nudné podzemní pasáže, které se bohužel vyskytují v hojném počtu a kde si grafici až na pár výjimek (pavoučí jeskyně) vzali oddech. Musím ale říct, že po vizuální stránce jsem si dlouho žádnou hru tak neužil.

Díky grafice by mohla být hra velkolepým dobrodružným příběhem. V parádním intru sledujeme, jak je za druhé světové sestřelen pilot Jack Thompson. Jeho letadlo ale při pádu proletí nějakým portálem, přičemž stihne useknout hlavu dinosaurovi, který se zrovna chystal posvačit oběť - princeznu Natalii. Ta není příliš vděčná, její oběť měla uzdravit umírajícího krále, nicméně se s Jackem vydává na průzkum pravěkého světa. Světa ve kterém žijí všemožní dinosauři, na zemi si to rozdávají triceratops a t-rex, v oblacích se vznáší pterodaktylové, v jeskyních číhají odporní pavouci a štíři, v ruinách pro změny barbarský opičí kmen.

Mohlo to být parádní dobrodružství, jenže Natalie je pitomá kráva a Jack rádobyvtipný dement, jejich dialogy jsou naprosto otřesné. On ji urazí, načež ji políbí a ona se do něj zamiluje, to vše tři obrazovky od začátku... ech. Záporák je chodící klišé, totéž moudrý mudrc, král prolamuje čtvrtý rozměr a mluví o Prince of Persia a mocné magii zvané sequel...

Samotná hratelnost je většinou slušná. Jack umí běhat, skákat, přitahovat se s slézat plošinky jako princ, umí kotoul a v soubojích používá brokovnici, která se po pěti výstřelech musí dobíjet. Občas je to adrenalin, když na Vás útočí tři rychlí raptoři, nepřátelé totiž vydrží docela dost. Skákání bohužel trpí tím stejným neduhem jako Prince - nutností se odrazit s obrovským předstihem, jinak ale kupodivu skoky nejsou zas tak obtížné. Při bojích se střetne s rozličnou faunou, dá se říct, že 95% hry zvládnete s brokovnicí, která si poradí s dinosaury, pterodaktyly, opičími lidmi i různými brouky.

O to nepochopitelnější je finále, kde hrdina získá meč, proti němu stojí strážní jako z Prince of Persia a souboje probíhají na meče. Systém boje mi přišel zmatený, nepochopil jsem jak se krýt, takže taktika byla bodnout a ustoupit. Proč bojovat mečem, když máte brokovnici? Inu brokovnice z nějakého záhadného důvodu neúčinkuje, asi strážní mečem umí vykrýt salvu broků, jinak si to neumím vysvětlit.

Kromě bojů a skoků Vás čekají puzzle. Občas vymakané - ulovíte malého dinosaura, zavěsíte na liánu a necháte princeznu aby ji posílala nad řeku s krokodýlem. Jakmile vystrčí čumák, ustřelíte mu ho u samé pr... :) Občas musíte využít Natálii k zatěžkání nějaké plošinky, spolupráci s lanem, jindy ji tvoříte alternativní cestu, protože Natalie neumí bojovat a neumí skákat, umí pouze vylézt/slézt překážku. A většinou si hrajete s pákami, přičemž jeden podobný puzzle je asi na 10-15 obrazovkách a dal mi fakt zabrat.

Hratelnost by nebyla špatná, kdyby tu nebyly ty drobnosti. Naprosto příšerně pomalé podvodní pasáže. Bugy hlavně s Natálií. Ta Vás věrně následuje a zastaví se, pokud je někde nebezpečí, ale občas se zasekne a nehnete s ní ani heverem, což znamená load. V jednom dlouhém puzzle mi prostě zmizela a opět přišel load. Je tu naprosto příšerná neintuitivní pasáž se vznášejícím se vorem a lovením vzdušných proudů.

A pak jsou tu dead endy. Pokud zabijete na začátku t-rexe, ten si to nerozdá s triceratopsem a vy ho prostě neustřílíte. Jindy jsem vlezl do vedlejší chodby pro bonusovou energii, ale zpátky to nešlo, protože jsem měl jít o pár obrazovek dál a zajistit plošinku. Ten druhý dead end přišel asi ve třetině hry a já musel začít znovu.

Obtížnost zdánlivě neguje ukládání kdekoliv. Díky tomu odpadne frustrace z nepovedených skoků i soubojů, ale můžete se dostat do dead endové pasti jako já. Ukládání totiž funguje tlačítkem s, nahrávání pak tlačítkem l. Pomocí +/- můžete přepínat sloty, aniž byste viděli kam ukládáte, ukládání přes menu nefunguje (bug). Přes verzi upravenou pro moderní systémy a nastavení kompatibility mi hra občas spadla, jednou zatuhla při nahrávání a save byl v pr...

Poslední výtka - outro je asi dvacetisekundová příšerně odfláknutá animačka s useknutím hlavy záporákovi, pak následuje rozhodnutí, které vlastně rozhodnutím není a po něm už jen titulky.

Zkrátka a dobře, čekal jsem naprostou klasiku a dočkal se nádherně vypadající hry se slušnou hratelností, mizerným příběhem a spoustou drobností, které mě štvaly celou hru. Proto jen 75%.

Ihned po dohrání prvního dílu jsem si sehnal dvojku, která prakticky beze zbytku splnila mé očekávání. Druhý je typické pokračování - hratelnost i grafika zůstává stejná, ovládání se nezměnilo, příběh je podobný, takže pokud jste dohráli první díl, budete tady jako doma. Změnily se jen drobné novinky, které tvůrci přidali, zvýšil se rozsah hry, snížila se celková obtížnost a naopak se občas zvýšila obtížnost jednotlivých obrazovek.

Abe´s Exodus začíná ihned po skončení prvního dílu. Abe je na oslavě, praští se do hlavy a vidí duchy. Ti se zlobí, protože Glukkoni přišli na nový plán - z kostí mrtvých Mudokanů vyrábí v Soul Storm Brewery nový nápoj, který pak dávají Mudokanům a závislé je nutí do práce. Aby Mudokani netušili, co dělají, ti co pracují s kostmi mají zašité oči. Abe se vydá prozkoumat výkopy, spadne do dolů a začíná epické dobrodružství, které ho provede spoustou míst. Opět se podívá do chrámů Paramitů či Scrabů a především bude procházet monumentální komplex budov, který tvoří kasárny Sligů, vykopávky, kanceláře a samotná fabrika. Přes docela temný námět je to opět víceméně zábava - v animacích nechybí vztekající se bossové, neschopní zaměstnanci, všechno komentuje Sligský moderátor a i ten happyend, který je takový trošku dojemný a otevřený si neodpustí pár fórků.

Grafika zůstala víceméně stejná, s tím že většina lokací je vedená v tmavých odstínech. Líbí se mi stejně jako v jedničce nádherně vykreslené pozadí jednotlivých obrazovek, do kterého občas v rámci hry přejdete. Nechybí opět vtipné, černohumorné a pěkně udělané animace včetně neodfláknutého outra.

Hratelnost přináší jednu podstatnou změnu a to možnost ukládat kdekoliv, jednak v rámci normálního savu, jednak quicksave. Tím pádem odpadá vztekání se a frustrace nad složitými pasážemi a adrenalinové hledání checkpointu. Místo toho se tvůrci soustředili na jednotlivé obrazovky, které jsou občas opravdu zapeklité, protože možností co druhý díl nabízí je opravdu spousta. Někdy jako v jedničce přijde zběsilý útěk před něčím a to pak na quicksave nemáte čas, jindy si quicksavem můžete zkazit záchranu Mudokanů, pokud něco uděláte špatně, celkově ale je hra mnohem pohodovější (nikoliv jednodušší) než první díl.

A zbytek hry? Z jedničky zůstalo prakticky všechno, opět tedy budete mačkat páky, kličkovat mezi pastmi, skákat nemožné skoky, ovládat, či jinak oblbovat Sligy na 100 způsobů, štvát jedny monstra proti druhým, házet návnady, vodit Mudokany do ptačích portálů atd... Kromě většího rozsahu máte možnost zachránit až 300 Mudokanů, což jsem zvládl i díky konzultaci s návodem. Ale všeobecně platí, že pokud chápete principy hry a už ji ovládáte, většinu normálních Mudokanů zachráníte i sami a secrety? Drtivá většina z nich je označena hromadou poházených flašek, takže víte, že někde na obrazovce něco je. Odměnou za záchranu všech Mudokanů jsou gratulace od tvůrců a pár bonusových obrázků.

Novinky se mi vesměs líbily. Přibyly slizky, které Vás pronásledují i přes plošinky, chvíli Vás ohlodávají a pak Vás sežerou. Sligové jsou i v létající variantě s bombami, které se hodí ke kobercovým náletům na miny či nebožáky na zemi. Oproti jedničce můžete posednout Scraby či Paramity, kteří si poradí s jinak nezničitelnými slizkami. A objevili se i Glukkoni, rasy bossů, kteří sice neumí nic, ale Sligové je poslouchají. Ve výsledku tak ovládáte Glukkona, který ovládá Sliga, který používá páky, likviduje nepřátele a ovládá výtahy, což je parádní záležitost. Většina ovládaných potvor má více funkcí a příkazů, některé potřebujete k aktivaci zámku či teleportu.

Trošku přes čáru mi přišlo ovládání prdu. To si takhle dáte z automatu nápoj, pak si uprdnete a máte výbušný prd. Ten ale můžete pomocí chantování ovládnout, proletět se k Sligovi a odpálit ho.

Změn se dočkali i Mudokani. Ti jsou v různých formách. Slepý Mudokan jde za Vámi kamkoliv a nestaví ho ani propast. Nemocného Mudokana musíte vyléčit léčivým zaříkáváním. Jsou tu Mudokani zdeptaní či naštvaní, které uklidníte slůvkem sorry, přičemž naštvaný Mudokan Vás může i zabít většinou u ovládací páky nějaké pasti. A pak jsou Mudokani zfetovaní plynem, což spraví pár facek :) Především je ale potřebujete ve spoustě puzzlů, kde je třeba otočit koly, nebo pohnout pákami ve více lidech.

Není to málo na obyčejnou plošinovku, popravdě nehrát první díl, asi bych se v tom hodně ztrácel. Vyzbrojen zkušenostmi z jedničky a možnosti ukládat jsem úvodní doly prošel za 2 hodinky, měl jsem 65 Mudokanů a pocit, že to zvládnu levou zadní. Nebylo tomu tak, Abe´s Exodus je pořád solidně náročná hra, kde si potrápíte mozek i reflexy při plánování a realizování jednotlivých řešení. Jen se u toho nemusíte vztekat a užijete si pár dní pohodové hratelnosti. Arkáda roku 1998.

Konečně se mi po 23 letech od vydání podařilo Abeho zdolat! Jednak už mi těch klasických nedohraných arkád zbývá jen pár, jednak jsem se do něj už párkrát pustil, hrál ho poprvé už někde v době vydání na playstationu, ale nikdy jsem se nikam nedostal.

I tentokrát se mnou ta hra bojovala. Na vině je jediná věc, kterou budu kritizovat a za kterou dávám "jen" 85% a to je prokletý save systém. Ve hře se ukládá na checkpointech. Checkpoint poznáte podle toho, že se Vám nad hlavou objeví čtvereček a tu chvíli můžete uložit a uloží se Vám celý postup, včetně zničených nepřátel, pastí a zachráněných Mudokanů. Jenže hra Vás nechá myslet si, že uložit můžete kdekoliv, prakticky se ovšem nic nestane. Checkpointy jsou od sebe občas pekelně daleko, naštěstí jsem na netu našel fintu - pokud uložíte hru, můžete se vrátit zpět k předchozímu checkpointu a uložit si ji znovu a pak zpět. S tímhle systémem se z nehratelné hry stává sice brutálně obtížná, ale hratelná záležitost.

Jinak můžu jen chválit. Grafika je temná, renderovaná, barvami zrovna nehýří, ale umí vykreslit i celkem pěkné prostředí, animace jsou parádní, oddělují důležité mezníky hry a tvůrci párkrát přejdou z animace plynule rovnou do hry, což je poměrně působivý efekt na dobu vzniku.

Příběh je parádní. Na planetě Oddworld žije rasa Glukkonů, která s pomocí brutálních vojáků Sligů vede továrnu na maso. V tom jsou zpracovávány méně vyspělé druhy (Paramiti, Scrabové) a jako otroci pracují slabí Mudokani se zašitými pusami. Jedním z nich je Abe, který náhodou objeví, že novým masem mají být právě jeho druhové. A začíná útěk, boj za svobodu a ve finále i devastace celé továrny Rupture Farms. Ultimátním a bez návodu prakticky nesplnitelným cílem je najít a zachránit všech 99 Mudokanů. Pokud jich nenajdete aspoň 50, dočkáte se špatného konce, za více je dobrý konec a za nalezení všech Vám hra dá možnost si znovu pustit všechny filmečky.

Pakliže Glukkoni jsou mozkem, Sligové jsou brutální silou, která se spoléhá na kulomet, věrné "psy" Slogy. A i ostatní druhy mají ostré drápy a zuby. Abe naopak nemá nic, žádnou zbraň, střetnutí s čímkoliv končí rychlou smrtí. Abe toho ale umí jinak opravdu hodně, čemuž odpovídá i množství použitých kláves. Chodí, běhá, plíží se, ve stylu Prince of Persia se zachycuje na zdi a slézá z nich, umí kotoul, přepínat páky, deaktivovat bomby (což je dost oříšek), házet nalezené kameny či bomby (trefit se je opravdu kumšt), skrývá ve stínech.

Kromě toho má asi 8 hlasových příkazů z nich ty nejdůležitější (ahoj, pojď za mnou, počkej) slouží ke komunikaci s Mudokany. Pomocí nich donutíte Mudokana aby šel za Vámi, ideálně ho dovedete k portálu, otevřete mu ho a sledujete jak mizí za svobodou.

Otevírání portálů probíhá pomocí zaříkávání, což je dost podstatná věc. Tím můžete nejen otevírat portály, ale také posednou libovolného Sliga. Ten poté ve Vašich rukou může postřílet nic netušící kamarády, otevřít nepřístupnou bránu, či komunikovat s pejsky. A až Vás to omrzí, efektně ho pomocí zaříkávání proměníte na krvavý flek. Samozřejmě to není tak snadné, Sligové nesmí být s Vámi na jedné úrovni, jinak Vás zastřelí, nesmí mít kam utéct a nesmí tu být neutralizační sondy, které Vám při pokusu o zaříkávání dají pořádnou ránu.

Hra toho obsahuje samozřejmě ještě mnohem více - miny, bomby, výtahy, trampolíny, jsou tu nepřátelé imunní vůči zaříkávání, zajezdíte si na podivném velbloudovi. Je tu tuna secretů, který bych bez návodu asi nikdy nenašel a které jsou životně nutné k nalezení všech Mudokanů. Jsou tu chrámy, kde postupně řešíte jednotlivé místnosti, abyste se v té hlavní účastnili běhu o život proti hordě naštvaných monster. Občas získáte speciální schopnosti jako ničení min či ničení všeho na obrazovce.

Čili Abeho Odysea toho nabízí opravdu hodně, spíše než tradiční plošinovka je to taková logická arkáda s adventurními prvky, kde ovšem musíte mít opravdu pevné nervy a stoprocentní postřeh. Hratelnost je v některých pasážích opravdu pekelná - musíte vymyslet jediné možné řešení a to řešení na milimetr přesně udělat. Řešení se skládá z mnoha úkonů, použijete v těch složitějších pasážích opravdu všechny schopnosti a já si na klávesnici občas připadal jako chobotnice.

Nebudu lhát, Abe je těžký, míra frustrace nad 50* opakovanou pasáží je obrovská, v závěrečné části přibude vražedný časový limit. Občas se mi stalo, že jsem nevzal nějaký secret, který jsem bláhově myslel že najdu sám a musel opakovat obrovskou dlouhou pasáž. Vztekal jsem se, nadával, ale přesto je to parádní hra, která nabízí opravdu spoustu možností. Jsem zvědavý na druhý díl s možností quick save. Arkáda roku 1997.

Another day, another game. Pandemonium 2 vyšlo na PC ve stejném roce jako první díl, takže zcela nepřekvapivě vypadá a hraje se stejně jako jednička. Na začátku přilétá kometa, která podle bájí má dát tomu kdo ji ovládne neomezenou moc. To je výzva pro šášulu a holčinu, jejichž jména jsem si bohužel nezapamatoval, ale také pro jednu modrou čarodějnici, která má na kometu také zálusk. Opět tu jen intro a outro, které je značně odfláknuté holčina sratchuje s galaxiemi.

Na mapce je tentokrát 19 úrovní, z toho 4 jsou boss levely. Grafika se příliš nezměnila, za to se změnilo pojetí hry. Už první kola jsou víceméně "abstraktní", některá pozdější kola jsou pak neuvěřitelný maglajz, kdy absolutně netušíte na co koukáte. Pokud mě v prvním díly štvala občas nepřehledná kamera, tady autoři udělali z bugu featuru. Kamera tak schválně švenkuje a mění úhly, případně nabízí mizerný pohled, aby některé obtížné pasáže ještě ztížila.

Čímž se dostávám k hratelnosti. Ta je se zkušenostmi z prvního dílu ze začátku celkem snadná, nově nabízí ručkování či větší využití 3D. Novinkami jsou ručkování, chybí proměny ve zvířata, přibyla jedna dezintegrační zbraň a zvyšování zásoby energie proběhne na dvou pevných místech ve hře.

Snadná obtížnost se ovšem změní v noční můru při skluzavkovém pátém kole, kdy musíte v šílené rychlosti skákat na vteřinu přesné skoky to vše v mizerných kamerových úhlech. Pokud to zvládnete, čeká Vás ještě jeden tuhý souboj s mini bossem. Pak jsou kola celkem normál a pak to začnou autoři zpestřovat.

V jednom kole si tak vyzkoušíte jízdu tankem, který umí mířit nejen nahoru či dolů, ale i do stran, což mě bavilo. Pak je tu boss fight, kdy odrážíte na korbě náklaďáku útočícího robota stylem ala Arkanoid (máte pálku a odrážíte koule zpět na něj) - což byla noční můra číslo 2, kdy autoři přestřelil obtížnost až někam na úroveň Captaina Clawa. Ovládání robota ve 2D i přišerně nehratelných létajících sekvencích. A při finálním souboji si zastřílíte s jetpackem, přičemž hrdinka střílí kam ji napadne a nemáte nejmenší tušení kam střela půjde.

Každopádně se druhý díl hraje většinu času stejně jako první, většina novinek a změn je ale spíše k horšímu. Ovládání ve 3D pasážích je toporné, nepřesné, nemluvě o tom, všechny ty rakety, roboti a náklaďáky se hodí do pohádkového světa jako pěst na oko. Proto tentokrát jen 70%.

V podstatě jsem dneska už nic hrát nechtěl, jen vegetovat, dát si nějaké pivko když už se nedá jít do hospody, nějaký seriál. Ale koukal jsem kolik mi těch klasických arkád chybí k dohrání a kde by se daly sehnat a Pandemonium mě zaujal tím, že je k sehnání na GOGu, čímž odpadly čachry s instalací, shánění patchů, úprava registrů a podobné šílenosti, které člověk občas musí provádět, aby něco spustil.

V podstatě to nebylo špatné. Pandemonium jsem kdysi tuším viděl na Playstationu a víceméně to konzolovkám odpovídá. Primitivní 3D grafika, dětinské prostředí, nepřátele i příběh. Hned jsem si vzpomenul na dobu N64 nebo PS1 a hry jako Mario 64, Banzo-Kazoie, Crash Bandicoot. Jenže Pandemonium klame tělem, ač je prostředí plně 3D, hratelností je to klasická 2D plošinovka se 4 směry, skokem a střelbou. Což přináší určité problémy, ale popořadě.

V příběhu sledujeme nějakou sympatickou slečnu a totálně nesympatického klauna, kterak pouští ohňostroje a protože se jim to zdá málo, zkusí nějakou mocnější prskavku. Jenže ta přivolá démona, který zhltne celou vesnici a tak se vydávají ji zachránit. Kromě celkem vtipného intra i outra to je vše a myslím, že to docela stačí.

Hratelností je to jak jsem říkal tradiční hopsačka. Vyberete si buď klauna, který údajně umí bojovat (nezkoušel jsem) a nebo slečnu, která umí double-jump, což je neocenitelná pomůcka v mnoha krizových situacích. Na začátku máte dva dílky energie, v průběhu 18 levelů můžete s pomocí štěstí, šikovnosti nebo youtube návodu najít dalších 5 dílů. Potvory zabíjíte skokem na hlavu, nebo střelbou, kterou musíte najít. Máte možnost zmrazovače, zmenšovače nebo fireballu, přičemž po zásahu střílení zmizí. Sbíráte energii, poklady, občas nějaký ten powerup jako nesmrtelnost - v kombinaci se skluzavkou plnou potvor je to parádní.

Kola jsou dlouhá, obsahují 2-3 checkpointy, po dohrání získáte password, pokud jste šikovní dostanete se do bonus stage, ve kterých jsem se ale nikdy daleko nedostal. Samozřejmostí jsou nejrůznější pasti, fukary, trampolíny, vystřelovací děla, ale kupodivu nic z toho není extra těžký. Určité pasáže odehrajete proměněni na nějaké zvíře - je tu žába se super skokem, želva co se schovává do krunýře nebo naprosto parádní drak, který lítá a chrlí plameny.

V podstatě se to ale dá hrát. Ano kola jsou dlouhá a těžká, ale hrdinka i s pomocí double jump většinou skáče přesně, až na pár výjimek (poslední kolo) se nekonají nelidsky těžké pasáže a i ti bossové jsou hratelní, když přijdete na strategii a máte trošku štěstí. Některé kola jsem zvládl dokonce napoprvé, jiné jsem se párkrát nebo hodněkrát zopakoval, ale nikdy ne tak, abych proklínal tvůrce až do sedmého kolena.

Jediná, ale podstatná výtka je právě to 3D. Jednak je to občas šíleně matoucí kam máte jít, skočit. Jedna ta grafika ač vykresluje občas hezké pasáže (oblačné město, démonické kolo) prostě vypadá na rozdíl od některých 2D záležitostí šíleně primitivně a staře. A velký problém je kamera - ta mění úhel často uprostřed skoků, díky čemuž se z jednoduchý pasáží stane občas peklo.

Jinak si nestěžuji, Pandemonium mě sice úplně nestrhl, ale celkem mě bavil a hlavně se dá dohrát poctivě bez cheatování.

Začínám mít pocit, že tvůrci tradičních plošinovek byli všichni do jednoho naprostí sadisti. Claw je opět naprosto brutální a nedohratelná záležitost, stejně jako drtivá většina těchto "oddechových" her "pro nejmenší". Mám pocit, že dítě, které se do něčeho podobného pustí musí nutně vyrůst do naprostého neurotika a magora. Já řval na celý barák vzteky, sousedi museli mít radost a divit se :) Ale popořádku.

Clawa jsem stejně jako většinu hopsaček z druhé půlky 90. let nikdy nehrál, po včerejším dohrání Lomaxe a přečtení recenzí a výživné diskuze jsem dostal chuť. Po x pokusech najít zprovoznitelnou hru nakonec vyhrála verze 1.3, která má být oproti originálu jednoduchá. A skutečně, první dojem byl vynikající. Claw uvádí naprosto parádní kreslené intro plné akce, které mi připomnělo stylem animačky z Outlaws či třetího Monkey Island (také z roku 1997). Poctivá, ručně kreslená animačka zkrátka nestárne jako některé rendery z té doby.

Intro nás zavede do pirátských dob, kde je kapitán Claw přepaden konkurencí, posádka zmizí a on sám je uvržen do vězení. Z toho utíká, aby našel amulet 9 životů a do něj 9 drahokamů. Zkrátka tradiční dobrodružný/pirátský příběh, až na to že Claw kocour, nepřátelé jsou psi a okolí tvoří různá polidštěná i normální zvířata.

Po zapnutí mě přivítala neméně krásná grafika, která malebně vykresluje různorodé a rychle se střídající prostředí. Samotný Claw se ovládal skvěle, kromě skákání a šplhání bojuje mečem či pěstmi, střílí z pistole, hází magii a dynamit. Kromě toho se na pár sekund dá sebrat ohnivý, bleskový či mrazící meč, který zlikviduje příslušným živlem vše v dosahu. Nepřátelé jsou nazdárkové, co nic nevydrží, skoky jsou přesné, první ze 14 kol je rychle za mnou.

Libí se mi, že hra uloží pozici nejen na začátku kola, ale i ve dvou pevných bodech ve hře, kromě nich jsou tu checkpointy. Dostal jsem se do pátého kola, zbyl mi jeden život a rozehrál to znovu, tentokrát se snahou neumírat. Každé liché kolo jsem našel část mapy, každé sudé bojoval s nějakým z konkurenční bandy pirátů ala bossem, po jehož zničení našel další drahokam a přehrála se další animace, kterých je opravdu spousta. Během noční pařby jsem se dohrál 8 ze 14 kol s tím, že dneska to dojedu a budu dělat něco užitečného.

No spletl jsem se. Začalo přituhovat a brutálně. Skoky se stávaly více a více šílenými, proti mě stály potvory na těch nejblbějších místech, objevovaly se různý šípostříly, padající kameny, mizející plošinky, časované plošinky. Checkpointy byly tuze daleko, byly tu místa kde musíte ztratit energii. S vypětím sil jsem postupoval, ukládal se stále menším počtem životů, až jsem se dostal s posledním životem do třetí části 13 kola a po asi 100 pokusech jsem vzdal snahu dohrát to poctivě. Pád do neznáma na plovoucí plošinky, časované plošinky na které musíte skočit s předstihem a skákat rychloskoky, jinak zahučíte do propasti, kombinace mizejících plošinek s padajícími šutry, které Vás zabrzdí a nestihnete odskočit. Na konci té šílené, neudělatelné pasáže čekal ve 13. kole překvapivě boss, který útočil naprosto náhodně a nedal mi šanci.

Zadal jsem cheat na nekonečně životů s vědomím, že nebudu moc ukládat. A přišlo 14. kolo, které jsem i s nekonečně životy a všemi checkpointy hrál asi 3 hodiny. Nejšílenější kombinace skoků většinou s lávou namísto záchranné sítě, tygři kteří se nedají naprosto ničím zabít kromě kouzla, který jsem ale vyplýtval a jako vrchol boss.

Něco podobné jsem nezažil. Boss je v podzemí, krytí ohnivým či ledovým štítem. Vy podle toho musíte přeskákat překážkovou dráhu pro ohnivý či ledový meč, přičemž na Vás kape láva, ze stěn šlehají plameny, musíte přeskákat lávu, sebrat meč, rychle se vrátit, spadnou na mrňavé místo, kde na Vás střílí láva, které nemůže uhnout a trefit díru ve štítu. Ovšem buďto je mizerná detektce, nebo jsem lama, nebo je tam asi mikrosekundový interval, většinou jsem netrefil i když jsem mířil dobře a umíral a umíral a umíral. To vše je nutno udělat 4*. Nakonec se mi to jednou povedlo, jen abych zjistil, že boj se přesouvá nahoru, kde je nutno 4* přeskočit lávu s vystřelujícím ohněm a zároveň střílejícím bossem a trefit ho mečem. Což se mi samozřejmě nepovedlo a chcíp. Nakonec jsem zkouknul strategii na youtube a asi na 200 pokus to udělal. Kdybych při zpětném přeskakování lávy pro poslední drahokam do ní zahučel, asi letí počítač z okna.

Proč se takhle rozepisuji? Protože Claw přes nelidskou obtížnost je skvělá hra, není to sračka jako Zool apod. Parádní grafika, animace, na plošinovku slušný příběh, různorodé prostředí, perfektní pocit z boje i ze skoků. Jen tvůrci byli jako obvykle sadisti - přitom Monoliťácké 3D akce nejsou zas tak těžké.

Adventures of Lomax je skákačka, kterou jsem nikdy nehrál, ale učarovaly mě kdysi krásné obrázky ze hry v recenzi ve Score. I po letech je grafika krásně nakreslená, tak trošku v barevném, infantilním stylu Raymana, ale chybí ji více rozdílnějších prostředí (louka, loď, hřbitov, western a jeskyně) a především ztrácí na technické stránce. Spustit hru byť pod Windows XP znamená přepnout na 256 barev, protože hra se nespustí na více než 16bitové grafice a maximální rozlišení 640*480 dělá pěkné grafice docela medvědí službu.

Jinak je Lomax hopsačkovou odnoží série Lemmings. Tedy logické hry, ve které musíte dovést sebevražedné lumíky za pomocí budovatelských schopností do exitu. Kdysi dávno jsem s vypětím všech sil dohrál první díl a asi bych se k tomu nevracel, ale bezesporu se jedná o legendární sérii.

Lomax se ale hraje jako tradiční plošinovka. Skáčete po platformách, likvidujete nepřátele vířením či házením klobouku a snažíte se tradičně dojít do exitu. Nepřátelé jsou do různých oblud zakletí lumíci, které "zabitím" vysvobodíte, načež promptně spáchají sebevraždu skokem do propasti :) Většinu času Vám nebudou dělat problémy, protože vířením se ubráníte všem jejich útokům a raz dva je zlikvidujete. Výjimku tvoří zmetci ve třetím světě, kteří střílí výbušné potvory, které zabít vířením nejdou a většinou si jich nevšimnete až do doby, než Vám výbuchem sejmou.

Hlavní hrdina je bohužel na jednu ránu mrtvý, životnost mu vylepšíte sebraným kloboukem, který se dá i házet. Kromě toho ovládá i tradiční lumíkovské schopnosti jako stavění mostů, odpalování zdí, helikoptéru či hrabání, ale je to pouze takový doplněk, který je jen občas, hra rozhodně není žádný logický rychlík.

A jak se to celé hraje? No docela slušně. Ovládání je přesné, žádné šílenosti z první půlky 90. let se nekonají ani v neovladatelnosti hrdiny, ani v neférovosti hry. Máte několik životů, pár napojení a po každém kole získáte password. Po 50 zachráněných lumících získáte přístup do bonus levelu, po 100 zlaťácích život.

Háček je trošku v obtížnosti. Hra má 21 kol ve 4 světech, každé z kolo může obsahovat 1-3 sub-kola. Jsou tu i chepointy. Ze začátku tak postupujete rychle a ke konci si některé pasáže či kola zopakujete klidně 30*. Což si samozřejmě nemůžete dovolit, protože s passwordem se Vám ukládá i počet životů a napojení. Takže budete trénovat a snažit se projít každé kolo pokud možno bez ztráty kytičky. Jenže vypínáním a zapínáním přes passwordy ztratíte všechny nasyslené lumíky a zlaťáky, takže nějaká zásoba životů nehrozí.

A umírání se člověk nevyhne. Ze začátku je to v pohodě, ale pak přichází různé trampolíny či můstky do jiných rovin (hra je 2D ale v několika rovinách za sebou), vznášení se na páře, balancování na sudech. Osobně jsem proklínal prolétávání v bublinkách či chytání se ptáků, protože jsem lama a asi tak z 50% pokusy doskočit na bublinu či ptáka končily mou smrtí.

Každopádně se to hraje docela pěkně. Nesnažil jsem se hru dohrát na jeden zátah, dal jsem si vždy pár levelů, než jsem se začal moc vztekat :), hra je obtížná, ale ne nefér, dá se natrénovat a dobře se na to kouká. Vytkl bych jen opakující se bossy a především naprostou absenci jakéhokoliv příběhu. Intro neexistuje a místo outra máte pět řádků gratulaček. Za tu námahu bych si zasloužil víc.

Tentokrát budu opravdu zlej, protože tahle hra mě totálně zničila nervy.

Všechno co jsem napsal k Zool 1 platí i tady - kýčovitá grafika (hojně posetá reklamami na Chupa Chups), naprostý chaos, zmatek a bordel, kdy na Vás padá neustále ze všech stran něco, kromě zepředu, abyste se náhodou nemohli bránit. Bloudění, sbírání blbostí, respawn monster, málo životů.

Autoři se ale totálně pomátli a udělali ze hry nehratelné šílenství. Podotýkám, hrál jsem na easy a se save states a stejně jsem hodně hodně dlouho neměl takovou chuť se na to vysrat, dokoukat hru na youtube a říct si, že mi to za ty nervy nestojí. Proč? Odskakování od zdí funguje tak z 50%. V jedné chvíli se zaseknete a až díky youtube zjistíte, že mravenčí ninja umí jakési salto od zdi - stačí držet střelbu a jít dopředu... Hrdina má naprosto šílenou setrvačnost což v kombinaci s rychlostí hry znamená, že skoky na malé plošinky budete skákat třeba 20* - protože buďto nedoskočí, nebo sletí dolů, nebo když se zadaří Vás něco zabije. Je tu nutnost sesbírat 99 pokladů, což se mi přes ukládání v jednom kole nepovedlo a chcíp. A je tu naprosto brutální časový limit, který Vám ve spoustě kol dojde, takže je nutnost hledat skryté chodby a v nich hodiny s časem či další životy.

Nemá cenu rozepisovat různé další chuťovky jako monstra při skocích ze všech stran, nutnost trefovat něco během skoků v úhlech kam hrdina moc nedostřelí, nejrůznější pasti, propadla a propasti nastavené vždy tak, abyste pokud možno ztratili co nejvíce energie.

To vše v 5*3 + 1 kole, což dělá 16 kol bez jakékoliv možnosti napojení. Výsledek? Posledního šéfa, jakousi kostku jsem v druhé fázi zabíjel s jedním dílkem energie na poslední život s tím že kdyby mi došel čas, jel bych od začátku i přes ukládání. A tohle prostě ne... nedoladěné ovládání, naprosto přepálené kombinace potvor a skoků a minimum životů v kombinaci s věcmi co jsem vytýkal už jedničce. Nebudu nadhodnocovat ani procento, tohle byla prostě sračka na 20%.

Zool spolu s druhým dílem a First Samurai jsou ty největší hopsačkové resty z první půlky 90. let, které jsem nikdy nedohrál. O Zoola jsem se párkrát pokoušel, ale nikdy jsem se nedostal z prvního světa a popravdě, nebýt možnosti save state v Dosbox SVN Daum, nikdy v životě bych se nedonutil to dohrát.

Zool je krásným příkladem, proč se některé hopsačky jako Another World, Blackthorne či Flashback staly klasikou a jiné ač byly recenzovány v herních časopisech a vydány v ČR nikdo nehrál. Intro a příběh neexistují, hned po spuštění na Vás hra vyblije nechutně kýčovitou, přeslazenou a příšerně dětinskou grafiku, které se drží až do konce. Prostředí se sice mění (sladkosti, hudba, ovoce, dílna, hračky a zábavní park), ale grafika ne.

Máme tedy 6 světů, v každém z nich jsou tři kola, což dělá dohromady 18 kol + 6 bossů. Hned od začátku se na Vás valí totální chaos - potvory, stejně cukrkandlové jako prostředí splývají, útočí, resp. padají a chodí ze všech stran a naprosto brutálně respawnují. Stačí odejít o krok vedle a právě zničená potvora oživne. Takže je to taková klasika - dětinská grafika pro nejmenší a naprosto šílená obtížnost. Nic nepomůže nastavení na easy či navolení pěti continue. V tom zmatku se nedá vyznat, bossové jsou tuzí, hra je brutální bludiště a vy jej musíte probloudit co nejdůkladněji. Občas samozřejmě nebudete tušit kam jít. Jak už to v podobných hopsačkách chodí, je tu milion sebratelných předmětů zdánlivě k ničemu, jenže pokud jich nesesbíráte určitý počet, dostanete se k exitu a ten se neotevře. Ze začátku jsem si myslel, že je to bug, ale nebyl.

Hlavní hrdina, jakýsi mravenčí ninja toho moc neumí - skákat, střílet a ve vzduchu sekat mečem, což je sázka do loterie. Umí se ovšem přilepit na zeď a odskakovat nahoru, což je další peklo, protože se to ovládá příšerně, navíc se 100% jistotou Vám při takovém odskakování něco spadne na hlavu. Jako bonus kolo je tu naprosto neovladatelná pasáž s "raketkou".

Přiznávám, že jsem to hrál s obrovským sebezapřením čistě z důvodu zkompletovat všechny známé hopsačky počátku 90. let a plánoval jak tomu švihnu tak 20-30% a půjdu spokojený spát. Někde v páté epizodě se to ale trošku zlomilo. Pochopil jsem co po mě hra chce, kola se staly přehlednější a lineárnější, monstra méně zákeřná a nebo jsem se to trošku naučil hrát. Nakonec i ten poslední boss se dal jakžtakž utaktizovat a ne jen se modlit za vítězství.

Dávám 50%, ale Zool je jedna z nejslabších arkád co vyšly na PC. A pokud si ji budete chtít zahrát, doporučuji najít ISO verzi. Ta vyripovaná běží asi o 100% rychleji a nedá se vůbec hrát.

Zprovoznit jakoukoliv vykopávku pod Dosboxem je vcelku pohoda, na hry po roce 2000 mám v podstatě nativní 11 let starou mašinu s Windows XP. Nicméně zprovoznit spoustu her z období 95-99 je vcelku peklo. Protože známé plošinovky z do půlky 90. let mi pomalu dochází, strávil jsem půl soboty pokusy sehnat a zprovoznit hratelnou verzi buď Bermuda Syndrome nebo Pitfallu. Bermudu vzdávám, ta je pro mě asi zakletá. U Pitfallu ISO verze hlásila chybějící knihovny, chybné rozlišení, přeorala mě ikony složek a dokonce i mechanik do podoby Windows 95 a nakonec triumfálně zahlásila že v neexistující mechanice není CDčko... mor aby ji spral. Takže jsem sáhl po nějakém ripu bez zvuků, který jsem kupodivu rozjel.

A uvědomil jsem si, že jsem Pitfall už kdysi hrál a možná i vyhrál? Těžko říct. Každopádně Pitfall není špatná hra. Je trošku podobná Jungle Book od Disneyho, jak prostředím, tak grafikou, která je poměrně pěkná, ale například konkurenční Rayman ze stejného roku vypadal líp. Důvodem je i jistá repetivnost prostředí - neustále se střídá džungle, vodopády a jeskyně. Podobně jako třeba v Aladinovi umí hrdina skákat, šplhat po lanech, mlátit na blízko bičem a na dálku střílet buďto šutry, nebo bumerangy (k ničemu) nebo výbušné kameny. Které doporučuji šetřit na bossy. Kromě toho je tu ještě plížení, procházení dveřmi, tahání za páky, skoky na trampolínách a bungee jumping.

Ovládání je celkem slušné, skoky nejsou obtížné... ze začátku. Ne Pitfall není neférová hra - máte pár životů, možnost sebrat další, po cestách se válí energie a checkpointy a dokonce máte i tři continue. Ve Windows menu (hra jede jen v okně) si můžete po smrti zvolit začátek od kola, ve kterém jste skončili.

Pitfall je jen dost obtížná hra. Má 13 poměrně velkých kol, naprosto brutální bossy. Zejména ten poslední, který skáče, střílí, přitahuje si Vás bez možnosti obrany. A jediné co mu ublíží je střela do hlavy, která je dost obtížná a ubere mu asi 2%. Bez zásoby bomb to nemá cenu ani zkoušet. Chuťovky čekají i v samotných kolech. Vozíčková dráha bez jediného checkpointu a chyby. Skákání z plošinky na plošinku, přičemž ta první zmizí dřív než se ta druhá objeví, takže stojíte, počítáte zhruba do osmi a skáčete na slepo. Skoky do neznáma, skoky na krokodýly, kteří otevřou tlamu a sežerou Vás... a nebo ne. Nesnáším ve hrách tyhle náhodné faktory. Co mě nepotěšilo je respawn potvor, které jsou často dost stěží zasáhnutelné (plazící se hadi, lítající netopýři). Když spadnete, musíte si cestu probojovat a padat budete znovu a znovu.

Co mě pobavilo byla jedna bonusová hra, kterou jsem náhodou objevil - a ve které jsem si zahrál klasického Pitfalla z pravěku - kterého jsem tuším někde ve třetí třídě hrál u kamaráda na počítači :) Příběh stejně jako u spousty starých hopsaček neexistuje, nicméně na konci zachráníte otce, což je hrdina právě z onoho starého Pitfallu.

Každopádně i přes výtky mě Pitfall celkem bavil. Pěkně jsem se u něj navztekal, potřeboval bych na něj tak asi od 10-20 let mladší a lepší reflexy a konkurence z roku 1995 (Rayman, Abuse, Jungle Book, Earthworm Jim) mě bavila o trošku víc, ale Pitfall není špatná hopsačka.

Comix Zone jsem měl kdysi dost rád. Byla to taková velice neobvyklá a originální arkáda, ať už zpracováním či příběhem.

V příběhu se komixový kreslíř dostává doprostřed svého comixu, aby se v 3*2 kolech postavil svému výtvoru, ďábelskému záporákovi, jehož jméno už jsem stihl zapomenout. Radami a ženským elementem mu pomáhá Alissa a neocenitelnou pomocí je krysák Roadkill, který dokáže vyhrabat skryté bonusy na obrazovce.

Líbilo se mi i zpracování, které se odehrává v comixových oknech, přičemž samotné okna lze procházet, občas je možnost si vybrat ze dvou cest, občas hra využívá prostředí a tak okraje oken jdou probourat, či naopak začnou hořet. Během putování můžete najít i další pomoc - bombu, dynamit, nůž, léčení či pěst ničící všechno na obrazovce. Hlavní hrdina navíc všechno stylově komentuje.

Potud všechno super, jenže je tu ještě hra a ta prostě není zábavná. Comix Zone je beat´m´up, což znamená mlátičku se spoustou protivníků. Obyčejný kreslíř čistě náhodou umí špičkově karate, můžete využít tří různých komb a zhruba do půlky je to parádní zábava. Likvidujete nepřátele v New Yorku, Tibetu a v jaderné základně, bojujete, ničíte pasti. Jenže hra je kraťoučká, dá se dohrát za půl hodiny a tvůrci to tušili. Od půlky proto nastřelili šílenou obtížnost. Nepřátelé tak vykryjí 90% úderů, hází "kouzla" jak ve Street Fighteru, létají vzduchem, na obrazovce jsou až tři najednou a bossové jsou také chuťovka. Proti sobě navíc máte překážky, které musíte často rozbít pěstmi, což Vám ubírá životy. Na konci je boss, kterého musíte zabít včas, jinak se Alissa utopí. Narazíte i několik skoků, přičemž pád do propasti znamená game over - jak bylo v 90. letech zvykem, máte 1 život, žádné continue...

Přiznávám ta obtížnost mi hru znechutila, podotýkám hrál jsem na easy a stejně. Tvůrci to měli udělat delší, aby jim hra vydržela a neprodlužovat hratelnost neustálým opakováním kol. Nakonec jsem to "dohrál" s pomocí cheatu na přeskakování úrovní s pocitem, že jsem hru vlastně nepokořil. To se mi povedlo kdysi a dalo mi to zabrat spoustu dní, dnes už na to nemám nervy.

PS: Velikým ulehčením, o kterém Vám samozřejmě nikdo neřekne je takový drobný podvod. Podržíte útok, Sketch utrhne kus papíru, vyrobí vlaštovku, která zabije/zničí vše v dráze letu. Jen to stojí čas a energii.

Abuse jsem hrál a dohrál mockrát, ve své době to totiž byla jedna ze snadno sehnatelných arkád, což vzhledem k velikosti (3 Mb) není divu. Především to však byla arkáda velice netradiční, totálně odlišná od veškeré konkurence.

Abuse totiž vychyluje klasický plošinovkový mix skákání a boje s nepřáteli velice výrazně ve prospěch bojů. Jinými slovy, je to řežba jak prase! Ve hře se ujmete nějakého no name vojáka, který musí vyčistit 18 úrovní od hordy potvor. Potvory jsou zcela jasně inspirované vetřelci, narozdíl od nich ale střílí a to přesně stejnými zbraněmi, jaké má k dispozici hlavní hrdina.

Ten začíná se slaboučkým laserovým kulometem, ale už další zbraně se hodí k parádnímu masakru - granáty, rakety, bleskomet, plazma či naprosto ultimátní plamenomet dělají z nepřátel sekanou. Ve spoustě situací Vám to bude ale hovno platný, protože podobně jako v Aliens se na Vás valí nepřátelé po desítkách, většinou po zapnutí nějakého spínače či otevření dveří se rozpoutá totální peklo a tak zdrháte, pálíte bezhlavě za sebe a modlíte se za vítězství nebo aspoň za únik.

Kromě vetřelců jsou tu i nejrůznější roboti (létající mrchy představují výzvu pokud nemáte naváděný raketomet) a také brutální věže, které Vás rozsekají na kaši. Pokud máte štěstí, můžete využít jejich palebné síly a nechat rozsekat na kaši hordu, kterou k nim dotáhnete, většinou ale štěstí nemáte a někde zařvete. I na easy je to zejména v posledních kolech docela peklíčko, občas se vyplatí nezkoušet zlikvidovat vše na obrazovce, ale prostě zdrhnout, občas Vám dojdou díky berserku (Vašeho, ne postavy) všechny lepší náboje a nezbývá než zdrhat a modlit se.

Hru tvoří z 90% řezničina, na nějaké složité skákání se tu nehraje a co je tu dál? Pár spínačů otevírající dveře dál, tajné chodby, občas bonus jako rychlost či létání, celkem lineární postup a na konci každého kola vytoužený exit. Na frustraci se tu nehraje, hra obsahuje systém slušně rozmístěných checkpointů, kde si hru uložíte a navíc po nahrání máte plnou energii, takže se vyplatí uložit si to i s 1% (i to se stane). Naopak se nevyplatí ukládat uprostřed boje, může se Vám stát že během ukládání zařvete a pak můžete lovit starší save jak já.

Naprosto ojedinělé a revoluční je ovládání kombinací klávesnice a myši. Klávesnicí běháte a skáčete, myší zaměřujete a střílíte. Tradiční koncept 3D her, který ovšem v roce 1995 nebyl používán ani ve 3D hrách, natož v arkádách. Přiznávám, že jsem s tím ze začátku trošku bojoval, ale zvykl jsem si. Tady se na přesné míření nehraje, protože stačí mířit někam do chumlu vetřelců a vždycky něco trefíte.

Kdybych měl něco vytknout, tak naprostou absenci příběhu (textové nic neříkající intro a tradiční outro s vybuchující planetkou) a grafiku. Ta se sice ke hře hodí, ale upřimně, šedivá, rozplizlá renderovaná grafika a šedivé prostředí zestárlo nepěkně. Jinak v podstatě bez výčitek, Abuse je pořád stejně nadupaná 2D řežba s parádním vetřeleckým feelingem.

Zatímco první díl hrál každý včetně mě, k druhému dílu jsem se ve své době, ani později nedostal. Dvojka vyšla v roce 1998, prakticky jako jedna z posledních klasických 2D plošinovek na spoustu let. V té době a pár let poté jsem hrál dosovky na staré šunce a tohle bylo mimo možnosti mého počítače, později když jsem měl lepší kompl mě už stará hospačka nezajímala.

Po dohrání prvního dílu jsem si řekl proč to nezkusit s trochou zvědavosti i obav (například pokračování Lost Vikings mě těžce nesedlo). Výsledek? Jazz 2 se hraje prakticky stejně jako první díl. Nechybí tu šílená rychlost, moře kol, pestrobarevná grafika a samozřejmě želvy v čele s Devonem Shellem. Autoři však za ty čtyři rok něco doladili, něco vylepšili a tak je druhý díl o fous lepší.

Zaprvé grafika je vyhlazená, odpovídá +/- roku vzniku a přesto si drží styl jedničky. Prostředí se opět mění jak na běžícím páse, některé jsou skutečně malebné (vesnička), takže proč ne. Především ale máte mohem větší výhled na obrazovku. Nevím či je to monitorem, rozlíšením či záměr tvůrců, ale Jazz je mrňavý a výhled na prostředí obrovský. Ve výsledku tak máte mnohem větší přehled o situaci, což kvituju.

Příběh bohužel tentokrát chybí docela, je tu sice opět želvák Devon, ale intro Vám nic neřekne a outro je kravinka jak z kreslené grotesky.

Hratelnost je v podstatě stejná jako v prvním díle, takže proběhnout všechno, najít co nejvíce secretů, nábojů a dostat se k exitu. Opět jsou tu epizody rozčleněné na světy a ty na jednotlivé úrovně, tentokrát jsou ale jen 4. I tak to dělá 24 kol, což je tak akorát na to, aby se nedostavila nuda a stereotyp (to přišlo až s nepovedeným datadiskem).

V samotné hratelnosti se změnily jen drobnosti. Jazz si půjčil od Raymana vrtulníkové uši pro delší dolet při skoku. Sbíráte penízky často v tajných místnostech, za což Vám obchodník otevře přístup do nějaké bonusové místnosti - ovšem z 90% se mi jich nepodařilo najít dost. Je tu spousta zbraní (rakety, multirakety, zmrazovač, plamenomet, skákací střely, dynamit), které se navíc dají upgradovat. Úpřimně? Celou hru jsem se držel základní pistole, která se po x upgradech mění v rychlopalný kulomet, který je rychlý, přesný a smrtící. A pak jsou tu kameny, které musíte rozbíjet, Některé spodním "upercutem", některé dupnutím shora, některé rozstřílet. Někdy potřebujete zvláštní zbraň, jindy rozbít bedničku poblíž. Novinkou jsou dva další hrdinové Spaz a Lori, ale za ně jsem nehrál, takže netuším.

Rychlost není tak šílená aby se to nedalo stíhat a také už nejsme v půlce 90. let, takže na easy je opravdu docela jednoduchá. Chcípal jsem hlavně u bossů, z toho u toho posledního jsem ztratil asi 12 životů. Devan se totiž promění v po smrti v monstrum, které už bylo nad mé síly. Ze zoufalství a čistě náhodou se mi ho nakonec podařilo zabít bez ztráty energie, načež k proměně nedošlo a to byl konec.

Kolekce od Gogu obsahuje ještě pár věcí - vánoční epizodu, která mi jela pořád dokola, pár fanouškovských úrovní, shareware demo (tři úplně nové úrovně) a především Secret Files. Ty se ale tvůrcům nepovedly, kola jsou lineární, příšerně dlouhé a díky hordám nepřátel se to mění v tupou střílečku.

Každopádně hra je o něco lepší než jednička, ale víceméně totéž. V rocce 1998 vyšel i Heart of Darkness, který mě bavil o fous víc a dal jsem mu 80%, takže Jazz 2 dostane 75%.

Po celo-odpolední pařbě padla další hra z mého dětství Jazz Jackrabbit. Jazz je na tom podobně jako Prehistorik 2. Měl jsem ho na počítači jako každej, určitě jsem ho hrál a dohrál, ale nikdy mi úplně k srdci nepřirostl, čemuž odpovídá i hodnocení.

Příběh je prostý jako v Mariovi - zlotřilý želvoun Devan Shell unese králičí princeznu Evu Earlong, načež se na její záchranu vydává po zuby ozbrojený králičí hrdina Jazz Jackrabbit. Cesta vede šesti systémy, každý má 3 planety a každá planeta má 2 kola. Na konci každého systému pak čeká boss. Dohromady to čítá úctyhodných 36 úrovní, což znamená jak píši ostatní jediné - stereotyp. Tomu se tvůrci brání celkem slušně měnícím se prostředím i nepřáteli, ale přiznávám ke konci už jsem se těšil jak zatnu Devanovi tipec. Bohužel zbytečně, protože Devan uteče a hra chce, abych dohrál ještě další tři bonusové epizody... na "datadisk" už jsem neměl nervy a konec skouknul na youtube.

Každopádně graficky to nevypadá zle, Jazz hraje všemi barvami, prostředí je opravdu variabilní (džungle, příroda, poušť, ledová pustina, podvodní kolo, na konci se podíváme na vesmírné lodě). K příběhu jsou i nějaké ručně kreslené obrázky a pár animací, které jako by vypadly z Bugse Bunnyho. Povedená je i hudba na pozadí. Bavila mě posedlost autorů želvami, které jsou tu snad na 20 způsobů, jenže když mě ty želvy asi po xté zabily, začínal jsem si v duchu opakovat mantry jako "dobrá želva je mrtvá želva".

No a hratelnost. Hratelnost je zběsilá, šílená, ultrarychlá. Přiznávám, že jsem nestíhal, jsem ve hrách zvyklý na opatrný postup, ale tady hra chce zběsilou jízdu, obrovské skoky.. zkrátka styl ala Sonic. Problém je, že Sonic na to byl stavěný, Jazz není. Sonic zabíjel nepřátele točením se, skákáním na ně, Jazz je střílečka. Když napálíte v rychlosti do nepřítele (který navíc často střílí), ztratíte kousek energie, pět zásahů a je po Vás. Hra sice umožňuje ukládání na začátku kola, ale po nahrání jste nahraní - všechny zbraně jsou fuč.

Pokud postupujete normálně, je hra na easy ze začátku opravdu jednoduchá, Jazz je po zuby ozbrojený, kromě základního kulometu má plamenomet, rozptylové střely či skákací bomby, zbraní je všude kolem tuna, takže se nemusíte bát že dojdou, nepřátelé nic nevydrží, ve hře nejsou žádné propasti kam se dá spadnout a umřít. Kola jsou krátká a hra rychle ubíhá, některé kola máte za minutu-dvě hotové.

Jenže ke konci už to taková sranda není. Kola jsou delší, nepřátel je tuna, jsou zákeřnější (skryté miny ve zlatých jeskyních) a já chcípal a chcípal a chcípal. Často před koncem kola. Kapitolou samo o sobě jsou bossové, některé jsem udolal rychlou palbou ještě než jsem je viděl, jiní mi dali zabrat. Možná byla chyba dohrávat to na jeden zátah, možná v tom byla únava, ale je pravda, že ze začátku jsem se bavil, ke konci už moc ne.

Co závěrem? Jazz Jackrabbit není špatná hra, je to graficky, technicky slušná jízda, která mě ale hratelností na 100% nesedla.

Gods byla pro mě celkem překvapivě výborná hra. Ano já vím, že ve starých Scoréčkách se o ní hodně mluvilo, že má slušné hodnocení. Jenže jsem hru kdysi dohrál a nezanechala na mě žádný větší dojem a nijak zvlášť jsem nechvátal na to se k ní vrátit.

Ale byla to chyba. Gods je opravdu parádní záležitost, která v roce 1991 či 1992 (dle mobygames) opět posunula arkády někam k vyšším žánrům. Stejně jako třeba Another World či Flashback, ale jiným způsobem.

Důvod proč mě Gods kdysi nezaujal je jasný. Je to grafika, která sice není špatná, ale není "sexy" jako třeba u Flashback, Aladina či Blackthorne. Procházíte víceméně stále stejnými kamennými místnostmi ve stále stejné barevné škále.

Moc sympatií nevzbudí ani nabušený hrdina skrývající tvář za maskou (což by podle všeho měl být Herkules). Ten se rozhodne vyčistit 4 světy, každý z nich skrývá 3 úrovně a šéfa. Za jejich dobytí mu bude náležet nesmrtelnost a místo mezi olympskými bohy... no jako příběh k arkádě to není úplně špatné.

Hlavní kladem ale není grafika nebo příběh, tím je netradiční hratelnost. Gods je na první pohled skákačka se vším všudy. Hrdina skáče a střílí, šplhá po žebřících a otevírá páčkou nahoru páky. Skoky jsou přesné, žádné frustrující pasáže se nekonají. Nepřátelé jsou ze začátku primitivní, později přituhnou a začnou se objevovat ze všech stran, ale pokud poctivě upgradujete, nemusíte mít strach s výjimkou různých pasáží na žebřících. I samotní bossové jsou udolatelní s výjimkou toho posledního, do kterého můžete pražit jak vzteklí a stejně pár životů ztratíte.

Co je na tom nejlepší? Pokud zařvete, objevíte se všemi zbraněmi poblíž; co je vyčištěno a prozkoumáno zůstane vyčištěno a prozkoumáno a navíc jako bonus získáte chvilkovou nesmrtelnost. Pokud vyčistíte celý svět, získáte heslo, pokud poctivě sbíráte poklady budete mít dost životů.. zkrátka a dobře tady se na frustraci a opakování kol díkybohu nehraje.

První netradiční věcí na Gods je systém upgradů. Zatímco na začátku máte jeden ubohý vrhací nožík, na konci jsem měl tři kopí, následované třemi firebally, třemi naváděcími koulemi a ještě mi za krkem létal (pravda jen chvíli) gargoyle, který mi poskytoval palebnou podporu. Upgrady nacházíte cestou, volíte si jakou zbraň chcete, jaký mají mít zbraně rozptyl, přičemž zbraně mají uvedenou i sílu. Pokud je Vám to málo, můžete čas od času najít obchodníka a zbraně si dokoupit. Paráda!

Největším plusem je samotná hratelnost, která mě spíše než hopsačky připomínala nějakou tombraidrovku či dungeon. Ve hře je spousta pák, otevírajících plošinky, dveře, likvidujících pasti. Některé páky musíte přehodit víckrát pro jiný efekt, jindy musíte použít kombinaci. Místa je nutno navštěvovat v přesném pořadí, abyste z kola vytřískali maximum pokladů. Jsou tu jednoduché puzzle spočívající v nalezení a donesení určitých předmětů na určité místo, k těm těžším dostanete nápovědu. Dále třeba časované puzzle, kdy se Vám něco otevře, pokud se tam dostanete včas - třeba hned v prvním kole. Máte omezený inventář na klíče a předměty. Každé kolo skrývá neskutečné poklady, které Vám dávají vylepšení, zdraví, klíče k truhlám, peníze i body. Za určitý počet bodů získáváte životy. Dokonce jsou tu zloději, které se vyplatí nezabít, protože Vám přinesou jinak nedostupný klíč.

Není to ale lehké vše objevit. Přiznám se, že jsem si na to našel návod, aby mi nic neuteklo a vím, že na spoustu věcí bych sám nepřišel. Ono totiž spousta věcí je nepovinných a pokud nevíte jak je získat, můžete koly prosvištět raz dva a pak se Gods mění na celkem obyčejnou skákačku s průměrnou grafikou. Takhle nějak jsem jej dohrál i před léty a to je nejspíše druhý důvod, proč mě tehdy moc nezaujala.

Každopádně s odstupem času je Gods parádní hrou, kterou pro fandy starých her určitě stojí za to zkusit. Arkáda roku 1992.

Prehistorik 2 je v podstatě totéž co první díl. Opět tu máte pračlověka s kyjem, který se vydá nalovit žrádlo pro svoji famílii. Tentokrát ho ale nebude lovit z potvor, nýbrž poctivým sběrem a nejde ani tak o jídlo. Hrdina sbírá i nejrůznější moderní věci, karty, přístroje. Když sesbíráte písmena BONUS, dostanete obrovskou ledničku, občas narazíte na mega verzi hamburgeru, kobliky, hranolek či něčeho podobného. Tentokrát nemusíte naplnit žádnou kvótu, ale na konci se Vám spočítají objevená procenta... no nebudu lhát, 100% jsem měl jen v jednom kole, kde jde hrdina neustále dolů, jinak se mi podařilo dosáhnout i krásných 4% :)

Spousta věcí je totiž skryta. Někam musíte přeskákat po hlavách potvor, někam se dá spadnout, občas se dá projít zdí nebo ji rozmlátit a bohužel spousta secretů je postavená tak, že hrdina mlátí kyjem klidně do vzduchu a z něj se sypou věci. Protože dohrávat plošinovku s youtube návodem se mi fakt nechtělo, na kompletování jsem rezignoval.

Jak jsem psal příběh je tentýž jako v jedničce s prakticky stejným zakončením (obrázek rodinky se žrádlem), grafika si drží stejný styl, akorát je o fous hezčí a prostředí už netvoří jednotlivé obrazovky, ale plynule scrolující krajina.

Hratelnost se změnila jen v drobnostech. Pořád mlátíte potvory po hlavě kyjem, pořád tu čekají nebezpečné skoky, tentokrát na to všechno máte ale 11 levelů (a bezpochyby i nějaké tajné, které jsem nenašel). A je to peklo. Ze začátku je hra pohodová, aby nalákala, navíc Vám dává přístupová hesla k úrovním. Od půlky začne přituhovat a jakmile se dostanete do ledových jeskyní, je to horor. Na vině obtížnosti jsou dvě věci - ovládání a respawn.

Ovládání je jankovité, ze stoje či krátké chůze nepřeskočíte nic, musíte se rozejít, odrazit často na hraně plošinky a skočit. Bohužel odezva a setrvačnost z toho dělají horor, navíc si k tomu přidejte klouzající, padají plošinky, často s nějakou potvorou v cestě a máte představu. Aby toho nebylo málo, tvůrci Vám do cesty hážou potvory, který se objevují doslova ze země, často i pod nohama. Potvory se rády objeví za koncem obrazovky, kde je nečekáte. Pokud ji následně klepnete, vypadne z ní 6 kostí, které když sesbíráte, obnoví se Vám ztracená energie. Na to jsem kašlal, protože při honě za kostičkama se Vám naspawnují pod nohy další potvory a přijdete tak o mnohem více života.

Nebudu lhát, bez Dosboxu SVN-Daum, který umožní ukládání bych to nikdy nedohrál. V předposledním kolem je třeba naprosto šílená pasáž s přeskakováním výtahů mezi ostny, kde jsem zařval asi 50*. Prehistorik 2 je hra, kterou určitě každý starší pařan v 90. letech hrál, ale nostalgie, humorné a grafické ladění hry nezakryje fakt, že se díky mizernému ovládání je to občas peklo hrát.

Popravdě, Prehistorik jsem hrával spíše druhý díl, jedničku jsem samozřejmě taky kdysi zkoušel, ale nikdy nedohrál. A zápasil jsem s ním i teď. GOG verze byla přes veškerou šíleně rychlá a tudiž nehratelná. Abandonware stránky, uložto, warforum, piratebay, všechno zklamalo, dokonce i na http://www.legendsworld.net/adventure/news jsem měl problém najít hratelnou verzi. Nakonec se podařilo, jen aby zjistil, že na tohle opravdu nemám. Přes veškerou snahu jsem se nedostal dál, než za půlku druhého kola a tak nastoupil Dosbox s ukládáním pozic a po docela tuhém boji Prehistorik padl.

Jak jsem psal, většina zná spíše druhý díl plný secretů, tajných pasáží, passwordů s ulítlou grafikou a sbíráním všemožného jídla s ulítlou grafikou. Jednička vyšla v roce 1991 a je to takový duchovní předchůdce. Grafika není špatná, je pestrobarevná a působí pravěce.

Pračlověk za kterého hrajete musí v každém kole posbírat tolik jídla, aby naplnil status bar. Jídlo získáváte mlácením potvor, které můžete sebrat když omdlí a také procházením jeskyní. Žádný jiný cíl ani příběh ve hře není, ostatně intro je obrázek chrápajícího hrdiny, kterému se zdá o kýtě a v outru máte obrázek natěšené rodinky na žrádlo. Celá tahle sranda má pouhá 4 kola + 3 bossové. Bossfighty jsou navíc opravdu jednoduché.

Zdálo by se to snadné, ale opak je pravdou. Jak jsem psal, musíte sbírat jídlo i v jeskyních, které jsou ovšem plné ohňů a to je problém číslo 1 - hrdina skáče strašně málo a nikdy netušíte jestli oheň přeskočí nebo ne. Jinde ve hře skoky nejsou problémem, problémem jsou obludy. Abyste je zabili svým kyjem, musíte bušit do mezerníku jak vzteklí, jinak se k Vám dostanou a ublíží Vám. Pak je musíte rychle sebrat, než zase oživnou, což může být problém když bojujete s více nepřáteli. Nepřátelé se navíc rádi prochází na místech kam musíte skočit, vylézají z jeskyní, jsou tu nepříjemné potvory plivající oheň, celá řádka nezabitelných sviní, která Vám bude znepříjemňovat cestu (opije házející ořechy, hadi, papoušci). Pochopitelně je to vše nakombinované dohromady a tak energie a životy utíkají rychlostí blesku. Navíc se k tomu přidává i časový limit, který jsem ve dvou ze čtyř kole nestihl i přes ukládání.

Zkrátka a dobře, je to těžký jak prase. Jedinou pomocí jsou powerupy, které jsou náhodné z indiánského ducha. Můžete získat sekyru místo kyje, která zabije nepřátele na jednu ranu, skákací boty či krátkou nesmrtelnosti.

Narozdíl od šíleností typu Cool Spot či Fantastic Dizzy ale věřím, že s troškou tréninku by se hra dala projít i bez save states. Navíc mě i přes jednoduchou náplň v podstatě docela bavila, ať už graficky či principem shánění žrádla. Takže 70%.

Another World je trošku jiné kafe, než většina hopsaček, co v té době vznikala. Schválně jsem si ho nechával chvíli, kdy mě plošinovky začnou nudit, abych si vrátil chuť do žánru.

Another World vznikl v roce 1991, tedy v roce, kdy standardem byly arkády od Apogee, ID Softu a předběhl je všechny o parník. Příběhem, grafikou i hratelností.

Začnu vizuální stránkou, která je na rok vzniku neskutečná. Už úvodní intro je vymazlené. Na tu dobu parádní stylová animace nám představí vědce, který provádí pokus s teleportací. Zásah blesku dá teleportu ale nečekanou šťávu a milý hrdina skončí na mimozemské planetě - uprostřed vody pronásledovaný chapadly. Sotva vyleze, čelí nebezpečným hadům, nahání ho obří opice, které se nejde ubránit a když je opice zastřelena mimozemšťany, hrdina je omráčen. A začíná velký útěk a boj s nekonečnou přesilou ufounů, přičemž na straně hrdiny je jen jeden přátelský mimozemšťan.

Ruku v ruce s příběhem jde grafická stránka - pár barev, zvláštní tónování, naprosto vymazlená detailní animace postav, vzrušující laserové přestřelky, potvory rozpadají se na kosti a prach, spousta dílčích animací.

A do třetice hratelnost. Another World je hopsačka/střílečka. Hrdina umí skákat, běhat, střílet - a to prosím všechno jedním tlačítkem. Naprosto úchvatně jsou vymyšlené přestřelky. Hrdina nemá žádné životy ani energii, vlastně na obrazovce není vůbec žádný status bar. Jeden zásah znamená smrt pro něj, ale i pro všechny protivníky. A tak nastupuje taktika. Laserová pistole, které se zmocní totiž umí kromě rychlé palby vytvořit i provizorní štít (který se dá rozstřílet) a také mocný výstřel, který zlikviduje jednou ranou většinu štítů. Štít vzniká krátkým podržením střelby, silný výstřel delším. Problém je, že ufouni umí totéž, nestojí na místě, pokud jich je víc, vytváří si vzájemně štíty a tak musíte přemýšlet, zda se vyplatí udělat ještě jeden štít, nebo radši nabít mocný výstřel, nebo střílet jak o život.

Kouzlo hry ale stojí na něčem jiném. Stojí na neobvyklých řešeních situací, nečekaných zvratech a dá se říci prvotních skriptovaných scénách. Už úvodní útěk před opicí nebo rozhoupání klece jsou nesmrtelné, adrenalin Vám nažene i únik ze zaplavující se jeskyně, zažijete situace kdy Vám pomůže kamarád, nebo naopak Vy jemu. Finále ve kterém si sednete za futuristický tank plný tlačítek, nebo se plazíte o život k záchranné páce je rovněž nezapomenutelné.

Zdánlivě tedy 100% záležitost, jenže ještě je tu obtížnost. A ta není malá. Ano tvůrci hrají fér - hra je poseta checkpointy, které mají zároveň i heslo, takže ji můžete vypnout a vrátit se do ni později až se uklidníte. Checkpointy jsou totiž od sebe dost daleko, než se k nějakému dostanete, musíte vyřešit spoustu situací a to tak, že přijít na to, co po Vás hra vlastně chce a ještě to i bezchybně provést. Takže Vás čeká opakování do zblbnutí, frustrace, nadávky a pocit "seru na to to nezvládnu". No zvládl jsem to. Bez ukládání, podvádění, s jedním mrknutím na youtube návod. Tahle hra mi totiž za to vztekání a pocit, že ji opravdu pokořím stála.

100% ale nemůžu dát nejen kvůli obtížnosti, ale také chybkám. Skoky fungují se zpožděním, takže musíte skákat o fous dříve, než je potřeba a stejně laguje i ovládání pistole. Nespočítám kolikrát jsem zařval kvůli neproběhlému skoku, nebo tomu že jsem nevytvořil potřebný štít. I přes výtky je Another World bezesporu legenda a jen mě mrzí, že jsem si nikdy nemohl zahrát na Sega CD druhý díl. Arkáda roku 1991.