Po dohrání většiny her Apogee, Dizzyovek jsem se chtěl vrhnout na něco dalšího. Namlsán diskuzí u Prehistoriku 2 jsem se chtěl vrhnout na jedničku i dvojku, ale zjistil jsem, že jednička je (zatím) nad moje síly. A tak jsem si sehnal Hocus Pocus, hru která mě nikdy extra nezaujala, ale přitom to nakonec nebyla špatná záležitost.
Hocus Pocus je sice od jiné firmy, ale v distrubuci Apogee a jedná se typickou a možná poslední záležitost téhle firmy. Čtyři epizody po 9 kolech. sbírání klíčů, secrety, kola jako jedno velké bludiště.
Mladý kouzelník Hocus se chce stát členem magické gildy, aby se mohl oženit. Mágové s gildy si vymyslí čtyři úkoly, které povětšinou slouží k tomu zbavit se tvorů, na které si sami netroufají - bahenní démoni, stromoví démoni, draci a zlotřilý čaroděj. Je to ptákovina, ale nebere se vůbec vážně, mezi epizodami jsou dialogy plné suchého humoru, Hocus v kolech potkává přátelského čaroděje z gildy, který se velice diví, že je ještě naživu, hlavní záporák se jmenuje Trololon, nebo tak nějak... zkrátka příběhové pozadí je v pohodě.
V pohodě je i grafika. Ač se na rok 1994 nejedná o žádný zázrak, barevná kostečková grafika je dostačující a pokud se budete koukat, v pozadí jednotlivých kol jsou za okny překvapivě malebné obrázky. Stylově mě barevnou škálou, zbraněmi a různými krystaly připomínala nevím proč Heretic.
A do třetice v pohodě je i hratelnost. Pryč jsou šílenosti s hrdiny na jeden život a šíleným brajglem na obrazovce. Dá se vybrat ze tří obtížností, hrdina má spoustu energie, střílí přesné a rychlé blesky, které se po upgradu mění v bleskový kulomet. Ten dělá s nepřáteli krátký proces. Skákání je přesné, odladěné, ani jednou se mi nestalo, že bych někam nemohl doskočit a i pokud někam spadnete, většinou se nejedná o smrtící pád, ale nějaké bodáky či láva, z čehož se dá vyhrabat. V každém kole je spousta secretů, které se kupodivu dají lehce najít, líbily se mi různé hrátky se spínači a engine, který krásně reaguje na otevírání či vytváření nových cest. Cílem každého kola je najít všechny krystaly, jejichž počet máte dole na obrazovce, vedlejším cílem je objevit všechny poklady, což zjistíte ve formě debrífingu po kole. Mezi koly se dá ukládat.
Na easy je tak hra v podstatě opravdu velice easy, snad kromě pár případů vlastní blbosti jsem ani jednou neumřel, hrou jsem procházel jako nůž máslem. A vzhledem k hladkému průchodu a neustále se opakujícím kolům bez nových nápadů se ke konci dostavil trošku stereotyp. Ale jinak jsem si užil opravdu oddechovou plošinovku, než se zas pustím do nějaké šílenosti se dvěma životy na celou hru.
Hocus Pocus je sice od jiné firmy, ale v distrubuci Apogee a jedná se typickou a možná poslední záležitost téhle firmy. Čtyři epizody po 9 kolech. sbírání klíčů, secrety, kola jako jedno velké bludiště.
Mladý kouzelník Hocus se chce stát členem magické gildy, aby se mohl oženit. Mágové s gildy si vymyslí čtyři úkoly, které povětšinou slouží k tomu zbavit se tvorů, na které si sami netroufají - bahenní démoni, stromoví démoni, draci a zlotřilý čaroděj. Je to ptákovina, ale nebere se vůbec vážně, mezi epizodami jsou dialogy plné suchého humoru, Hocus v kolech potkává přátelského čaroděje z gildy, který se velice diví, že je ještě naživu, hlavní záporák se jmenuje Trololon, nebo tak nějak... zkrátka příběhové pozadí je v pohodě.
V pohodě je i grafika. Ač se na rok 1994 nejedná o žádný zázrak, barevná kostečková grafika je dostačující a pokud se budete koukat, v pozadí jednotlivých kol jsou za okny překvapivě malebné obrázky. Stylově mě barevnou škálou, zbraněmi a různými krystaly připomínala nevím proč Heretic.
A do třetice v pohodě je i hratelnost. Pryč jsou šílenosti s hrdiny na jeden život a šíleným brajglem na obrazovce. Dá se vybrat ze tří obtížností, hrdina má spoustu energie, střílí přesné a rychlé blesky, které se po upgradu mění v bleskový kulomet. Ten dělá s nepřáteli krátký proces. Skákání je přesné, odladěné, ani jednou se mi nestalo, že bych někam nemohl doskočit a i pokud někam spadnete, většinou se nejedná o smrtící pád, ale nějaké bodáky či láva, z čehož se dá vyhrabat. V každém kole je spousta secretů, které se kupodivu dají lehce najít, líbily se mi různé hrátky se spínači a engine, který krásně reaguje na otevírání či vytváření nových cest. Cílem každého kola je najít všechny krystaly, jejichž počet máte dole na obrazovce, vedlejším cílem je objevit všechny poklady, což zjistíte ve formě debrífingu po kole. Mezi koly se dá ukládat.
Na easy je tak hra v podstatě opravdu velice easy, snad kromě pár případů vlastní blbosti jsem ani jednou neumřel, hrou jsem procházel jako nůž máslem. A vzhledem k hladkému průchodu a neustále se opakujícím kolům bez nových nápadů se ke konci dostavil trošku stereotyp. Ale jinak jsem si užil opravdu oddechovou plošinovku, než se zas pustím do nějaké šílenosti se dvěma životy na celou hru.
Jack Keane 2: The Fire Within