Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
 

Komentáře

« Novější Starší »

Assassin's Creed: Odyssey

  • PC 75
Hraní posledního Assassin’s Creed byla ale Odyssea... (Promiňte, tohle jsem si fakt nemohla odpustit :D)

Tvůrci od Ubisoftu se snaží, aby jejich hra byla úspěšná. Snaží se dokonce tolik, že se naprosto nepokrytě inspirují (vykrádají) jednou z nejúspěšnějších her posledních let - Zaklínačem 3, přičemž je to inspirace přiznaná a několikrát je na ni dokonce poukazováno i názvy vedlejších úkolů (O vodě a krvi, Srdce z kamene). Nikdo jim to snad nemá za zlé, naopak se domnívám, že naprosto každý hráč by byl šťastný, kdyby inspirace Zaklínačem vedla k další alespoň podobně skvělé hře. Jenže nevede.

Kámen úrazu je přesně tam, kde byl vždycky – v příběhu a ve scénáři, a tomu nepomůže přebrání herních mechanismů z jiné, daleko kvalitnější hry, právě naopak pak ještě zvýrazní nedostatky té slabší z nich. Je sice krásné, že má Odyssea tak obrovskou mapu, po níž můžete cestovat. Je výtečné, že památky a sochy s neskutečnými detaily vám mnohokrát vyrazí dech. Je příhodné, že můžete cestovat odkudkoli (kromě zakázaných zón), pokud jste synchronizovali rozhlednu. Rovněž všechny RPG prvky, které přibyly, včetně dialogů a voleb jsou prima, ALE jakkoli vybroušená grafika postav a prostředí, jakkoli obrovské území, jakkoli ulítlé cool vychytávky nikdy nenahradí to, co je právě na Zaklínači to nejlepší – srdce. Ta hra je hluboká a chytrá. Ta hra vás dokáže naprosto přirozeně rozesmát, rozplakat nebo šokovat, aniž by se o to křečovitě snažila. Jsou v ní postavy, na nichž vám záleží, a které se chovají uvěřitelně, dospěle a lidsky. Oplývá nejen dobrým nosným příběhem, ale (možná především) i skvělými různorodými vedlejšími úkoly s dobrými zápletkami a překvapivými rozuzleními. A to vše Odyssee chybí. Lidskost, vyspělost, přirozenost a cit.

Assassin’s Creed: Odyssey se snadno hraje. Souboje sice přitvrdily, ale pokud jste alespoň trochu nad úrovní vašeho soupeře, není problém porazit kohokoli. Inventář je stejný, jako v minulém díle (AC: Origins), tedy výborně přehledný. Kupci (kováři) mají stále dost peněz, ať prodáváte cokoli a nachází se skoro v každém městě na mapě. Oblíbená zbroj se dá vylepšit na vyšší úroveň, postavě přibývají schopnosti klasicky v RPG stromu (už od AC: Syndicate). Stejně jako zbroj a výstroj samotná, i soukromá loď, Adrestie, se dá vylepšovat, upravovat vzhled atd. (viz. AC IV.: Black Flag). Koník má mnohem víc rozumu, než Geraltova Klepna, chodí až k postavě, neseká se ve křoví, většinou poslouchá, jediné, na co ho moc neužije, jsou skoky z velké výšky. O grafice okolí jsem se již zmiňovala – je krásná, ale nás dlouholeté fandy AC série už propracovanost reálií nemá příliš šanci ohromit, neboť jsme v tomto směru rozmazleni a očekáváme vždy vysoký standard. A v něm Odyssea samozřejmě také uspěla.

Hlavní příběhová linie se nejprve jeví jako temná a na AC sérii podivně vyspělá - otec hlavní hrdinky nechá ji i sourozence shodit z útesu do moře, dcera se mu hodlá pomstít. Ovšem jak jde čas, vyjeví se opět neschopnost tvůrců Ubi udržet při dobrém počátečním nápadu i nějakou tu scénáristickou úroveň. A při setkání s Nikolaem začnou teprve ty správně příšerné dějové zvraty - otec je nevlastní, brácha je zločinecký kápo, matka utekla a udělala velkou kariéru na ostrově Naxos a konečně ta největší „over the top“ záležitost – vlastní otec žije pod zemí, je to Pythagoras, je mu 150 let a čeká na to, až Kassandra donese artefakty bájných zvířat a zapečetí potopenou Atlantidu. :D Když jsem si u předchozích dílů stěžovala, že je to pořád jenom o pomstě za členy rodiny, tak tuhle patlaninu jsem jako náhradu na mysli neměla… No nic, ještě, že tu máme ve městech tolik zakázek! A 90% je jich na jedno brdo. „Vojáci /fanatici mi vzali zbroj /jídlo /artefakty /kamarády, běž do nejbližší pevnosti /trosek /jeskyně a dostaň je zpátky.“ / „Nasbíráš pár bylinek?“ / „Doručíš manželovi do vojenského tábora zprávu / jídlo /dopis?“ A jsme zase u nedostatku originality, kreativity a podprůměrného scénáře. Proč tam ty zakázky vůbec jsou, když stačilo zadání – Vyčisti všechny pevnosti, jeskyně a trosky? Copak k tomu hráč potřebuje nahodilé intro s rádoby příběhem? A hra by měla hned o dvě CD míň.
Po poměrně krátké době, poučena repetitivností zakázek a menších vedlejších úkolů, jsem jela už jenom hlavní vedlejší úkoly označené na mapě vykřičníky. A ani většina z nich nestála za moc. Rovněž jsem nepochopila smysl bojování v bitvách buď za Athény, nebo za Spartu, když po (jak jinak než naprosto monotónní) bitvě je za chvíli dobyté území zase ve válce a klidně se samo přikloní na stranu, na níž nechcete, aby bylo. To má hráč bojovat ty samé bitvy stále dokola? :O

Ale abych byla ke hře spravedlivá:

- RPG volby, ať už v rámci dialogů, nebo skutečného rozhodování o osudech lidí, sice nebyly dokonalé, ale bezesporu je vnímám jako krok velmi správným směrem, který mi u předchozího „polo RPG“ dílu velmi chyběl. Pevně doufám, že v tomto trendu bude Ubi u AC série pokračovat a trochu jej do příště vybrousí.

- Nápad se střetnutím hlavního hrdiny/hrdinky s bájnými antickými tvory byl k nezaplacení, lákalo mě to daleko víc, než hrát Kassandřinu Odysseu samotnou. Obzvlášť Minotaurův strašidelný labyrint, včetně Ariadniny nitě, ve kterém jsem skutečně chvíli bloudila, byl skvělý. Škoda, že tito bájní bossové byli ve hře jen čtyři. :-/

- Musím říct, že z postav mě nejvíc bavil Alkibiadés, chytrý, zhýralý androgynní hošík, ke kterému jsem se vracela, kdykoli to bylo v rámci úkolů možné. Byla to tak trochu variace na De Sadeho z AC: Unity a asi jediná pořádná osobnost ve hře.

- V rámci hlavního příběhu bych vypíchla Periklovo symposium, kde Kassandra konečně vyměnila zbroj za společenské šaty, potkala nejvýznamnější postavy své doby na jednom místě, nemusela pro jednou vraždit, ale mohla se napít se a pobavit se.

- Podvodníci na ostrově Pefki, kteří se snažili vydělávat na pověstech o Mínotaurovi a přihrávali si mezi sebou nebohé turisty, byli hodně dobří.

- Ze zakázek se mi nejvíce líbilo sbírání ingrediencí bábě na nápoj lásky pro manžela, který jí po milostné stránce už nestačil. :D

- Jako přínosné rovněž vnímám oddělení zabíjení nepřátelských bossů (Kult Kosmos) od hlavní dějové linie, ačkoli jedno souvisí i tak s druhým. Pokud se nemýlím, právě porážení jednotlivých záporáků od méně důležitých k těm důležitějším, bylo v AC doposud vnímáno jako hlavní příběhová linie ve všech dílech kromě prvního (možná ještě Black Flag…?), nyní poprvé si tvůrci uvědomili, že jde vytvořit k ní i osobnější a originálnější příběhovou nadstavbu.

A k tomu přidejte všechny výše zmíněné technické klady (dobrá hratelnost, inventář, obchodníci, vylepšitelná zbroj, kůň, loď) a dostanete Assassin’s Creed: Odyssey. Technicky a hráčsky velmi příjemnou hru, scénáristicky slátaninu s nic moc postavami.

75%

Pro: sympatická hrdinka, starověké řecké reálie, dobrá hratelnost, bájní tvorové, oddělení vyvražďování záporáků od hlavního příběhu, Alkibiadés

Proti: příliš rozsáhlá mapa, překombinovaný příběh, divné RPG volby, neustále se měnící nadvláda nad územími, repetitivní zakázky a vedlejší úkoly

+32 +33 −1

Dishonored

  • PC 70
Císařovnin bodyguard Corvo Attano, který v poslední době neodvedl zrovna nejlepší práci, se plíží prohnilými a zdevastovanými ulicemi Dunwallu, mezi krysami roznášejícími mor, aby se pomstil... Zní to dobře, co? Jenomže to, jak to zní, a co z toho nakonec vyšlo, jsou dvě rozdílné věci.

Co na Dishonored určitě oceňuji nejvíc, je originalita světa, do něhož je příběh zasazen. Vytvořit celé steampunkové město s všemožnými vynálezy, jejichž fungování podmiňuje velrybí tuk, je beze sporu zajímavé. Když se k němu navíc přidají všudypřítomné krysy brázdící ulice a vytvářející z lidí chodící zombie, je to pak ještě zajímavější. Dobrý nápad jsou i kouzla, která může Corvo používat - dělají hru hratelnější a zábavnější. Obzvlášť Mžik a posílání vlastních krys na nepřátele mě teda dost bavilo. :D

Horší je to pak s grafickou stránkou věci. Ano, svět je originální, budovy dejme tomu ještě vypadají slušně, ačkoli v roce 2012 už byla grafika her trochu někde jinde, ale grafiku postav už příliš omluvit nejde. Díky postavám z Dishonored, kdy mají některé dokonce větší jednu dlaň, než celou hlavu, působí grafika Telltale games jako supermoderní a realistická. Ano, lze se vymluvit na umělecký záměr, ale já to prostě beru jen jako odfláknutý design postav.

Příběh jako takový - cesta za pomstou a očištěním jména hlavního hrdiny - je v podstatě tuctový, v Dishonored jej ale může částečně omluvit již výše zmíněná originalita Dunwalského císařství. Co mi ale vadilo víc, bylo provedení příběhu. Kromě docela nečekaného plot-twistu s podrazem od Corvových spolupracovníků, byl příběh vlastně pouhá vyvražďovačka (nebo plíživá stealth hra) s misemi ve stylu "běž tam a tam a odkrouhni toho a toho." Ale i takové pojetí příběhu se pořád dá omluvit, pokud jsou k dispozici výborné postavy a výborný scénář. A to se u Dishonored bohužel úplně nepovedlo. Nevím, jak staří jsou scénáristé této hry, ale vlastně po většinu příběhu jsem si říkala, že to nemohl napsat nikdo dospělý. Postavy mluví a chovají se strašně naivně, jsou ke Corvovi až přehnaně milí a nadšení z jeho přítomnosti (tedy až do své zrady :D ) a Emily je naopak někdy až děsivá (závěr, kdy malá, asi desetiletá holčička, říká, že nevadí, že Corvo tolik zabíjel, protože by stejně nechala všechny povraždit, mě teda docela zarazil. :D). Všemu jsou jinak obroušeny hrany, nikdo nemluví sprostě, všichni se chovají vstřícně a na úrovni, až teda na to, že na každém rohu ulice jsou brány, které člověka spálí na prach, mor a vraždy jsou na denním pořádku. Trochu rozporuplné, nemyslíte? Navíc snad kromě Sokolova, Samuela a Pendeltona, ve hře nejsou osobnosti (nejen, že jsem si pletla služky v domě, ale ani hlavní záporáky už si nepamatuju). Postavy nemají povahové rysy, minulost ani hloubku. Co mě ale štvalo snad úplně nejvíc - NIKOMU SAKRA VŮBEC NEVADÍ, ŽE CORVO ZA CELÝ DĚJ NEŘEKNE JEDINÉ SLOVO! WTF? :D Přitom stačila třeba jen zmínka o tom, že je němý, nebo tak něco. Přišlo mi tak strašně nepřirozené, že do mě lidi okolo pořád něco hustí a já nic neodpovídám, že jsem každou chvíli alespoň přikyvovala myší.

Jednotlivé mise, kdy jsem jenom pořád prolézala kanály, nebo rozpadené ulice, které za tmy vypadaly vlastně taky jako kanály plné špíny a krys, mě moc nebraly. Ale našly se světlé výjimky - 1) Dům rozkoše (baví mě prostředí bordelů ve hrách, i v Mafii jedničce byl hotel Corleone moje nejoblíbenější destinace :D), takže mě musíte omluvit, když se mi jeden místní kápo nabízel, že Pendeltonovy bráchy zabije místo mě, dost rezolutně jsem nesouhlasila. 2) Poslední ples lady Boyleové - asi nejlepší mise ve hře - hezké prostředí, hosté v maskách, reakce na Corvův převlek byly k nezaplacení, navíc velmi originální zadání úkolu (najít ženu mezi jejími sestrami v barevných oblecích) a možnost nemuset zabíjet cíl. Pěkný kontrast k ponurosti a depresivnosti většiny ostatních misí.

Jinak dohrála jsem na Vysoký chaos - trpělivě sledovat každý pohled stráží není nic pro mě. Ze začátku jsem dokonce systematicky vraždila úplně všechny, abych si vyčistila prostředí, po upozorněních hry, že pak ale bude špatný konec a také s přihlédnutím k množství krys, jsem pak trochu ubrala. To, že se město mění v závislosti na tom, jak se v něm hráč chová, byl výtečný nápad, který ale na druhou stranu trochu svazuje. Zvlášť, když vám ostatní postavy vyčítají, že na cestě za pomstou vraždíte lidi, kteří se vás snaží zabít a vy nemůžete ani nic odpovědět. :)

Abych to shrnula: Dishonored je dobrá hra. Není sice výborná, ani nikterak strhující (na pár týdnů jsem ji úplně přestala hrát a musela jsem se k dokončení donutit), ale je originální především steampunkovým prostředím krysami prolezlého císařství, různými mechanickými vynálezy a kouzly.

PS: Doufám, že v pokračování nějak vysvětlili tu Corvovu němotu. :D

70%

Pro: Dunwall, atmosféra, originalita fungování světa, podoba města závislá na tom, jak hráč hraje

Proti: Příběh ani postavy neumějí strhnout, naivní reakce a chování postav, grafika postav, délka hry (hra je krátká), opakující se úkony a nevysvětlení, proč Corvo nemluví! :)

+13 +17 −4

Rise of the Tomb Raider

  • PC 60
Od hry, která tu má přes 80%, jsem čekala, že bude mít dobrý příběh a dobrý scénář. Zřejmě i proto, že po výborném minulém díle s originální survival zápletkou, jsem doufala, že by příběhy Lary Croft mohly dospět a stát se realističtějšími a komplikovanějšími. Spletla jsem se.

Rise of Tomb Raider má krásnou grafiku postav, především mimika tváří je skvělá, hádanky v hrobkách nejsou špatné a bavilo mě převlékat Laru, i když její šatník neskýtá zrovna moc zábavné modely a není jich mnoho. Polovina šatů se navíc nedá ani obléct, než nasbíráte příslušné suroviny. Bohužel to jsou jediné kladné věci, které mě bezprostředně po dohrátí Rise of Tomb Raider napadají.

- Příběh je slátanina, která svou snahou o hledání mocného artefaktu tak trochu vykrádá Assassin's Creed. Trinity navíc připomínají Templáře z AC, je to pradávná sekta, chce mít moc nad lidmi, však to znáte... ;-) Nebavilo mě to sledovat a bylo jasné, že Lara zabrání záporákům, aby se k artefaktu dostali, takže mě ani nic v závěru nepřekvapilo. Tohle scénáristi, předpokládám, vymýšleli tak pět minut.
- Postavy jsou černobílé a nezajímavé, snad kromě Jacoba (s typicky ruským jménem :D) a tak trochu Any. Jinak i Lara je otravná holka bez osobnosti, Jonaha snad nikdo ani nelitoval, když ho Konstantin zabil a tak nějak všichni mi tam byli ukradení. Dál jsem to hrála hlavně proto, že jsem tak nějak čekala, jestli Lara nebude mít něco s Jacobem, do kterého mi připadalo, že je zamilovaná. Nakonec se scénáristé ale rozhodli, že to by na ni bylo až moc lidské a zábavné, tak raději přihodili více vojáků, členů armády Nemrtvých, výbuchů, střelby a soubojů s vrtulníky.
- Prostředí je nejen uzavřené, dost často omezené jen na malé úseky, kde může Lara projít, ale je hlavně velmi ošklivé. Kdo se těšil, stejně jako já, na zdobné hrobky a chrámy, dostane se mu především "malebného" prostředí ruských gulagů plné špíny, zrezavělých plechů, vyvrácených pletivových oplocení a oprýskaných stěn. (Pokud se náhodou dostanete do jeskyní, všimněte si, jak je to uvnitř stále ta samá jeskyně. :D)
- Mapa je příšerná. Nedá se na ní označit ani bod, ke kterému byste měli mířit, a pokud se rozhodnete plnit vedlejší úkol, ta pitomá šipka kompasu ukazuje stejně jenom hlavní misi, takže musíte každou chvíli nahlížet do zjednodušeně nakreslené mapy, abyste zjistili, zda jdete správně.

Lara miliardkrát umře jenom proto, že jste o pár milimetrů neskočili přesně, zmáčkli jste tlačítko příliš pozdě atd. Nábojů a šípů je málo, ale když se snažíte sbírat suroviny na jejich výrobu, inventář je pořád plný. I když se poctivě vracíte okrádat zabité nepřátele a sbíráte všechno kolem sebe, inventář ani po zvětšení nedostačuje v situacích, kdy jste v přímém konfliktu s vojáky. Stealth řešení situací není v 70% možné, protože postavy dost často stojí u sebe, a jakmile někoho z nich zastřelíte šípem (schválně, abyste byli tiší), ostatní po vás hned jdou. A pak rychle dochází veškeré náboje a natahovat tětivu na několik střel na nepřátele, kteří se k vám hrnou ze všech stran, a většinou jsou už u vás, není úplně nejlepší řešení.

Všechno jakoby se vlastně snažilo hráči Rise of the Tomb Raider hru znepříjemnit a zkomplikovat. Chcete otevřený svět? Ha! Tak my vám dáme uzavřená prostředí se špatnými náhledy! Chcete objevovat chrámy a zdobné hrobky? Tak za trest budete chodit většinu hry po depresivním polorozpadlém gulagu a jako bonus můžete navštívit uranové doly (jako fakt, jsou tam jako jedna z "hrobek"). Chcete, aby byl Tomb Raider o překonávání překážek a objevování nových míst? Tak budete vraždit stovky přiblblých vojáků a za chvilku si budete připadat, že hrajete nějakou válečnou hru. Chcete dobrý soubojový systém? Tak útočník nepůjde uzamknout, náboje budou pořád docházet, a když natrefíte na jejich sklizeň, tak nepůjdou brát, protože jich prý máte dost! Chcete řešit vedlejší úkoly? Tak my uděláme tak retardovanou mapu, že se v ní nevyznáte a nepůjde na ní označit žádnej bod! Chcete dobrý, vyspělý, originální příběh, který vás strhne? Tak my jsme narychlo splácali další frašku o magorech, co hledaj artefakt (chcete-li Kámen mudrců), aby mohli žít věčně a ovládnout svět. Co s tím asi Lara Croft udělá? Jak to asi skončí? :O

Mě osobně to bylo jedno, ale byla jsem ráda, že to střílení a vybuchování, které se, nevím proč, jmenuje Rise of Tomb Raider, a ne Call of Duty, už konečně skončilo. Naštěstí je hra velmi krátká, netrvalo mi ani týden ji dohrát, plus jsem už mezitím i navštívila pět z děvíti hrobek a hrála některé vedlejší úkoly.

Tomb Raidery hraju od třetího dílu, tehdy ještě na Play Stationu 1, a bohužel musím konstatovat, že úroveň příběhu se po slibném minulém díle, dostala zas někam skoro až k Legend a Anniversary. Jak vidím, tak většině lidí zde se ale tenhle díl líbil, takže má očekávání něčeho, co by se dobře hrálo a ještě mělo hlubší a originálnější příběh, jsou zřejmě přehnaná. Mělo mi stačit skákání s cepínem na ledovce a střílení nepřátel napalmovými šípy. Jenže nestačilo.

60%

Pro: grafika postav, mimika obličejů, hádanky v hrobkách, možnost Laru převlékat

Proti: hloupý příběh, černobílé postavy, nesympatické Lařino chování, průměrné dialogy, uzavřený svět, špatný soubojový systém, nepohodlná hratelnost, ošklivé prostředí, opakující se lokace, hordy nepřátel i při lehké obtížnosti a dementní souboj s vrtulníky

+17 +22 −5

Assassin's Creed Origins

  • PC 80
"Zabiju každého, kdo byl toho dne v Síwě!"

Ubisoft se vrátil se vším, co na Assassin's Creed sérii máme rádi - s krásně vyvedenými reáliemi, se silnou historickou atmosférou, s pár skutečnými dějinnými postavami a pomstou za člena rodiny (neuvěřitelně už po čtvrté, velká kreativita :D). Především se ale Ubi vrátil s tím, co máme na AC snad nejraději - s ÚŽASNOU HRATELNOSTÍ.

Po graficky krásném, příběhově však chudém Unity a příšerném Syndicate, kde po historii nebyly skoro ani památky, se AC série vrátila ke kořenům, bez mega cool vystřelovacích háků, honiček v kočárech, napěťových bomb a podobných nesmyslů. Klasicky s mečem, skrytou čepelí, lukem a šípem a šipkami. Všechno pěkně postaru a bez přehánění. Dokonce místo vševědoucího "orlího zraku" máme orlici Senu, co se někdy dost loudá, nepřátelé se nikde na radar nezakreslí, z toho prostého důvodu, že žádný radar neexistuje, žádná zmenšená verze mapky, nic. O směru, jímž se nepřátelé dívají, naservírovaném pod nos, si můžeme nechat jenom zdát. A mě osobně se tyto změny "k těžšímu" líbily hodně, člověk si dává větší pozor, musí déle pozorovat chování protivníků atd., zkrátka to přispívá k realističnosti.

Nevím, zda má cenu se bavit o příběhu a postavách, Ubi zřejmě nikdy nepřekročí stín Ezia di Auditoreho, a ani s rozzuřeným Bayekem se Síwy a jeho ženou tomu není jinak. Nebyly to nejhorší hlavní postavy, patřily určitě do lepšího průměru AC série, ale že bych o ně trnula strachy a záleželo by mi na jejich osudu, mimo pomstu, to se říct nedá. Příběh, jak už jsem předeslala, nám už po čtvrté ze sedmi dílů, servíruje starou známou pomstu za mrtvého člena rodiny, nyní je to jen bolestivější, protože se jedná o malé dítě hlavního hrdiny. Jinak jsme to viděli už hodně krát a je nám jasné, že bude následovat "vyvražďovačka" od méně podstatných bossů směrem ke strůjcům toho všeho. Musíme si přiznat, že Ubisoft nemá úplně nejschopnější, ani nejtalentovanější scénáristy, velmi jemně řečeno. Postavy jsou docela ploché, nemají moc osobnosti, většinou jsou i dost černobílé, ale kdo se dostal přes všechny díly AC až k sedmému Origins (a k tomu si třeba ještě hodil Brotherhood, Revelations nebo Rogue), pak u série zcela jistě nezůstal kvůli příběhům a postavám. Zůstal u AC protože žádná jiná hra vám v současnosti nenabídne možnost pohybovat se v historických reáliích zpracovaných tak detailně, až se kolikrát tají dech. Žádná jiná hra vám nedá pocit té které historické éry tak rozsáhle, včetně skutečných historických postav, kostýmů, uniforem, zvyků, zbroje atd.

A zde se dostávám k důvodu, proč jsem AC Origins udělila tak vysoké hodnocení: Egypt. Už bych ani nemusela nic moc dodávat. Nejsilnější dobová atmosféra od dob renesanční Itálie v AC II a Brotherhood, za celou sérii. Když stojíte s velbloudem, kterému jsou mimochodem vidět i žíly na břiše, na poušti a rozhlédnete se, jak si vítr pohrává s pískem na rozpálených dunách, ostré slunce vám svítí do obličeje, jste nadšeni. Když pak uděláte pár kroků a vidíte za sebou stopy velblouda, které po čase onen vítr rozfoukává, jste víc než jen to a to jste se ještě ani nikde nepodívali. Alexandrie se svou zdobností, sochami, náměstími i pestrobarevnými květy nebo Gíza s pyramidami, do nichž, po vzoru Lary Croft můžete vejít a trochu si přilepšit, občas i rozluštit primitivní hádanku, abyste se dostali dál, to všechno je k nezaplacení. V Krokodilopoli a Kyréně se zase můžete stát Gladiátorem, u Alexandrie můžete budovat kariéru jezdce na Hypodromu. Můžete zabíjet roztodivná zvířata pro kůži, abyste si vylepšovali zbroj, můžete dobývat vojenská území za vidinou zisku lepší zbraně, či bohatství. Mapa je skutečně obrovská, včetně několika naprosto až zbytečně rozsáhlých pouští. Můžete zde řešit spousty vedlejších úkolů, když nechcete ještě hrát hlavní cestu za pomstou, kde vesměs pomáháte lidem s jejich každodenními starostmi. Vlastně přibylo tolik RPG prvků, že mě ve výsledku až štvalo, že nemohu za Bayeka rozhodovat, co řekne, či jak se zachová, protože to jediné chybí k plnohodnotnému RPG. Inspirace Zaklínačem 3 je zjevná, včetně vydělávání na cetkách, které posbíráte cestou, včetně stromu schopností a včetně takových detailů, jako jsou otazníky na mapě, či kapky padající na kameru, když zrychlíte loď. Na rozdíl od Zaklínače, je ale Bayekův inventář krásně přehledný, nesbíráte 100 000 pergamenů, u nichž pak ani nevíte, zda je nebudete potřebovat a zda je můžete prodat, a hlavně inventář se nikdy zcela nezaplní, takže nemusíte každou chvíli k obchodníkovi, abyste se vůbec mohli pohnout. Rovněž rychlé cestování odkudkoli je super. V neposlední řadě musím ocenit i pár z průměru vybočujících dějových zvratů, kdy jsem si například nemyslela, že v Ubi budou mít na to, zavraždit další malé díte ve hře - holčičku Šadju, kterou bába "Krokodýl" utopí a Bayek tomu nestihne zabránit, to pro mě byl asi nejsilnější zážitek ze celé hry. Pak ten plot-twist se Skarabeem nebyl špatný a snaha vytvořit psychologickou motivaci jedné ze záporaček - Hyeny - taky docela ušla. Chtělo to ale více podobných vybočení z běžné rutiny cesty za pomstou, abych mohla dát vyšší hodnocení.

Assassin's Creed Origins není úplně nejlepším dílem AC série, ale rozhodně patří k těm nejlepším. Ne příběhem, ne postavami a ne dialogy, ale silnou dobovou atmosférou, krásným velkým otevřeným světem, množstvím vedlejších úkolů a aktivit, výbornou hudbou, příklonem k RPG hrám a úžasnou hratelností. Po dlouhé době se konečně těším na další díl AC a doufám, že ke všemu, co je na Origins dobré, snad přibude i dobrý scénář a silná originální zápletka.

Pro: Výborná hratelnost, velký otevřený svět, detailně zpracované památky, dobrá hudba, RPG prvky

Proti: Průměrné hlavní postavy, nevýrazné vedlejší postavy, neoriginální zápletka, neoriginální scénář a zase ty dementní souboje lodí. :D

+15

Assassin's Creed: Syndicate

  • PC 50
"Toto fiktivní dílo inspirované historickými událostmi a postavami, bylo vytvořeno multikulturním týmem, jehož členové jsou různých pohlaví, různých pohlavních identit, rozličných sexuálních orientací, rozličných náboženských přesvědčení, různých státních a politických příslušností... atd." :D

To je moc hezký, že vývojáři od Ubi mají tak pestrý tým, škoda jen, že nedokážou vymyslet vůbec žádnou zápletku.

Rezignovalo se na příběh, rezignovalo se na postavy a zbylo jenom skákání, vraždění a jezdění na kočárech. To, co například u AC: Brotherhood nebo AC: Revelations bývalo jako vedlejší úkoly - osvobozování města, zabíjení velitelů okrsku, se v Syndicate stalo hlavní náplní a nosnou zápletkou. Jacob a Evie jsou sice zábavnější hlavní postavy, než Arno z Unity, ale pořád zůstává faktem, že jsou to jen hláškující figurky bez minulosti, bez povahových vlastností a bez osobnosti. Ploší, zaměnitelní panáci, o nichž nic nevíte a vůbec vám na nich nesejde.

AC: Syndicate mi navíc ani nepřipadá, jako hra pro dospělé. Postavy se chovají naivně, celá realita Londýna je zidealizovaná a nedomyšlená. Pokud Evie osvobozuje děti z továren, možná to na dvanáctileté puberťáky působí jako bohulibá činnost, faktem ovšem je, že děti v továrnách pracovaly, aby ony, jejich rodiče a sourozenci mohli vůbec přežít. Takže co se asi stane, když si "Věže" zaberou továrnu pro sebe, zabijí zaměstnance, osvobodí děti a pak se v továrně poflakují? Děti budou trpět hladem, dostanou se do sirotčince, nebo půjdou žebrat na ulici a to jsou ještě ty hezčí možnosti. Další zvláštní věcí na chování Jacoba a Evie je, že odkrouhnout civilisty zblízka nemohou (respektive mohou asi třikrát, pak nastane desynchronizace), ale zajíždět muže, ženy i děti kočáry (a to nemluvím o hmotných škodách v ulicích Londýna) můžou naprosto bez problémů, vůbec nic jim za to nehrozí a dokonce za vraždění nevinných civilistů obdrží body (Bezohledné ničení). Podle mě to tedy příliš nedává smysl, ale nevadí. Hlavně, že Evie a Jake jsou tak strašně hodní, když jsou Assassíni a Evie ještě k tomu miluje Henryho a na závěr mu dá pusu jako ze školky! Nedovedu si představit, že by na vztahu těch dvou záleželo i třeba jen těm dětem, pro něž je hra určena.

Unity se alespoň ještě snažilo o nějaký příběh, provedení Paříže bylo opravdu krásné a velmi rozličné a sem tam se objevovaly skutečné historické postavy (Bonaparte, De Sade), tady už se tvůrci vykašlali na všechno, takže jsem z Londýna neměla pocit, že je to Londýn, bylo to jen nějaké random město s londýnskými památkami. Nesálala z něj žádná viktoriánská atmosféra plná třídních rozdílů a svázaného chování. Člověk by si z té hry pomyslel, že byl tehdejší život parádka, prosluněný Londýn, ženy na ulicích v kalhotách nebudí žádnou pozornost, děti nemusejí chodit do práce, nikdo neumírá na ulici hlady. Všichni jsou svobodní, neexistují předsudky, nerovnoprávnost žen, neexistuje rasismus. Hrany a ošklivé věci jsou řádně otupeny, aby zbylo něco, co nepřipomíná ani Anglii, ani viktoriánskou éru. A aby se tahle hra někomu zdála nadprůměrná, nebo dokonce dobrá, musel by být také řádně otupen.

Pro: háky, RPG vylepšování postav

Proti: absence příběhu, absence postav, absence příčin a následků, absence atmosféry, absence historie a v neposlední řadě ty příšerný kočáry!

+8 +9 −1

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 80
O víně a krvi se má k Srdcím z kamene vlastně velmi podobně, jako Zaklínač 3 k Zaklínači 2. Je o hodně delší, propracovanější s větší porcí vedlejších úkolů. Je kreativnější, ale má jednu vadu - má horší hlavní příběh.

Při prvním setkání s Beauclairem jsem byla dost nespokojená. Zatímco ostatní hráči obdivují barevné a zdobné město, mě naopak připadá, že se Toussaintské knížectví vůbec nehodí do Geraltova temného středověkého světa. Popravdě řečeno mě i dost naštvala ona zdobnost budov, zbrojí a dámských oblečení, jakož i turnajů a neustálém řečnění o cti a bláznivém dokazování komukoli cokoli. V Beauclairu to vypadá, jako ve městě z pozdější doby, nejspíš tak z renesance a ne ze středověku. Já vím, že můžete namítnout, že je to fantasy a ne skutečná historie, ale mě se na Zaklínači líbí právě to, že letopočty v něm tak nějak odpovídají našemu období středověku, a že i chování postav odpovídá tehdejšímu evropskému středověku. Včetně pevné víry v příšery, čarodějnice a jiné nadpřirozené bytosti. Až tedy na to, že ve světě Zaklínače jsou tyto bytosti skutečné. Svět Geralta z Rivie je naprosto zřejmou paralelou k našemu středověku a do určité míry je i jakýmsi jeho černohumorným zesměšněním stejně, jako to činí s klasickými pohádkovými příběhy. Proto mi Toussaint tak vadil.

Pokud se budeme bavit o grafické stránce věci, pak jsem kvůli těm příšerně přeřvaným barvám nejprve raději, než příběhovou linku Vína a krve, řešila staré vedlejší úkoly ve Velenu, Novigradu a Skellige, později jsem si přetáčela pomocí meditace denní dobu na noc a nakonec jsem si ztlumila jas na monitoru z původních 55/100 na 30/100, abych to mohla vůbec hrát. U jiných her nemám s jasem žádný problém, takže chyba pravděpodobně nebude v mých očích ani v monitoru. :-/

Stupidní chování toussaintských obyvatel a povrchní nafintěné zábavy s lovem "králíka" atd. mě nebraly stejně, jako namyšlená kněžna s příšerným přízvukem, ale byla tu přece jedna jiskřička naděje, že by se mé počáteční zklamání mohlo změnit alespoň v zájem - první pořádný úkol s vichtem, od nějž jsem potřebovala sliny a nakonec se ukázalo, že je to jedna křehká stařenka, která udělala v mládí strašlivou chybu. A tehdy mě začalo O víně a krvi bavit. Naplno se totiž konečně rozjelo to, co máme na Zaklínači tak rádi, a o čemž jsem se poměrně dlouze zmiňovala už v mých předchozích komentářích o druhém a třetím dílu, takže to vezmu už jen velmi stručně.

Ani přeřvaný a jakýmsi způsobem nepatřičný vizuál Vína a krve, ani povrchní obyvatelé Toussaintu, ani jejich nepříjemná kněžna totiž nedokázali zastínit jako obvykle výborný scénář, zajímavé, různorodé postavy, kreativní úkoly (ta cesta s Regisem do Tesham Mutna a následný "rituál" nebo slavnost s upírskou sešlostí na konci byly super), pečlivé a detailní zpracování. To, co pro mě ale nakonec rozhodlo o vyšším hodnocení, než jsem udělila Srdcím z kamene (kromě už zmíněného rozsahu přídavku), byly dva faktory: 1) Upír Regis. Přesněji řečeno - Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy. :) Který se přes svou počáteční nenápadnost stal jednou z nejsympatičtějších a nejzajímavějších postav Geraltova universa a 2) ta výborná část v pohádkové zemi, kde zvláště na trámu oběšená Dlouhovláska a mrtvý zachránce pod její věží, vražedně zlá prasátka nebo malá holčička prodávající na ulici drogy překrásně dokreslovaly kolorit cynické atmosféry zaklínačsky překroucených (realističtějších) pohádkových příběhů.

Co bych rovněž přičetla O víně a krvi k dobru, je fakt, že Syanna se mnou dokázala v pohádkové zemi skutečně chytře manipulovat (tak jak to koneckonců dělala už jako malá holka) a zblbla mě do té míry, že jsem plánovala dostat ji na trůn, kdyby se naskytla možnost, místo Anny Henrietty. A to jsem ji do té doby chtěla vydat Detlaffovi, ať si s ní poradí. Kdo mohl tušit, že jsem měla od začátku věřit jenom Regisovi? :D


Abych to tedy shrnula - O víně a krvi nemá svým příběhem takový potenciál, jako temná a závažnější Srdce z kamene, ale z toho, co příběh nabízí, dokázal, na rozdíl od svého předchůdce, vytěžit maximum. Převyšuje ho v délce, převyšuje jej v počtu vedlejších úkolů a převyšuje jej v nejednoznačnosti až do úplného konce. A má taky navíc skvělou postavu - osvíceného upíra Regise. Takže co dodat? Výborné DLC, které bych brala trochu temnější a z trochu jiného města (nejlépe tak nějak středověkého), které svým rozsahem téměř odpovídá plnohodnotné hře. A jak už jsem psala v komentáři k Divokému honu - budeme doufat, že se s Geraltem a obrovským počtem postav, jež ho obklopují na jeho Stezce, setkáme za pár let při dalším dílu této herní série, nebo alespoň dalším slušném rozšíření. A pokud ne, O víně a krvi je skutečně důstojným rozloučením se Zaklínačskou ságou.

Pro: rozsah, velké množství úkolů, rozmanitost, kreativita, nejednoznačnost postav, Regis :)

Proti: méně temný a závažný hlavní příběh, než u předchozího DLC, Toussaint a jiné renesanční reálie v příběhu ze středověku, barevně přeřvaný vizuál

+17

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 95
„Evil is evil. Lesser, greater, middling... makes no difference. The degree is arbitrary. The definition is blurred. If I'm to choose between one evil and another, I'd rather not choose at all.“

Na začátku bych chtěla napsat, že jsem nehrála první díl herního Zaklínače, nečetla předlohu a neviděla žádný z filmů. Zato Zaklínače 2 považuji rozhodně za jednu z nejlepších her, kterou jsem kdy hrála, to i přes mé nemalé výtky k těžkopádné a nepřívětivé hratelnosti. A Divoký hon všechny ty výtky vymazal do jedné.

1) Geralt z Rivie sice nepatří do bratrstva Assassínů, takže parkour po budovách není jeho silnou stránkou, nahnutější skála, pokud je hladká, mu rovněž činí problémy, ale rozhodně se už pohybuje suverénněji, než v předchozím díle. Alespoň už dokáže skákat a dokáže se i za běhu chytnout převisů, výše vyšplhat atd. V otevřeném světě navíc samozřejmě už nemáte problémy s obcházením obrovské oblasti a načítáním tabulek.

2) U předchozího dílu jsem si stěžovala na kvalitu map – problém vyřešen. Mapa je přehledná, dá se na ní vyznačit i hráčův vlastní bod, ukazuje vzdálenost (kroků), ukazuje dokonce i přesnou cestu, což je opravdu luxus pro lenochy. To znamená pro většinu hráčů, včetně mě. :D

3) Vím, že se tu spousta hráčů chvástá tím, jak hráli Zaklínače 3 na obtížnost Krev a kosti. Já se nebojím přiznat, že jsem celou hru odehrála na nejjednodušší úroveň, stejně jako předešlý díl, ovšem s tím rozdílem, že tady byla lehká úroveň konečně skutečně lehká. Krýt se jsem prakticky nepotřebovala, tvrdý zásah mečem jsem skoro nepoužívala, u většiny nepřátel stačily lehké útoky a posilnění Quenem, u bossů bylo občas nutné uskakovat. Žádný trainer už nebyl potřeba, a ačkoli daleko těžší, než jakýkoli pozdější boss Divokého honu, byl pro mě ten úplně první v jeskyni s Keirou Metz a především, pak vlkodlak, troll a jeden Skeližan z vedlejšího úkolu (čímž chci upozornit na zřejmou nevyrovnanost obtížnosti mezi nepřáteli), tento systém mi vyhovoval, včetně očíslování nepřátel podle obtížnosti.

4) Grafika byla dobrá, nepíšu ohromující, ale pěkná a odpovídala době svého vzniku. Už se nestávalo, že by postava mluvila a neotvírala při tom pusu. Zvuk se znatelně zlepšil, hlasitost v dabingu byla v celku vyrovnaná, horší to bylo s animovanými „mezičástmi“, ty byly znatelně slaběji nahrány, naštěstí další věc, co se taky zlepšila, je, že se konečně dá hra zesilovat přímo na klávesnici.
Co se stále ještě týká technických záležitostí hry, našlo se pár menších bugů – především s Klepnou, která se občas někde kousla, a motala se chvíli v křoví, jindy se hlavou zasekla v nějakém předmětu a nebylo možné na ni vyskočit, nebo nechtěla jet rychlejším tempem a asi dvakrát se mi stalo, že za mnou nepřišla vůbec, ačkoli byla volána a bylo to v dané oblasti možné.

Vyskytly se ale i závažnější bugy – ten úplně největší, kdy jsem se musela vrátit o dvě uložené hry zpátky (jedna nepomohla), se objevil při finále vedlejšího úkolu se zavražděním krále Radovida. Když jsem zabila Dijkstru (který se mylně domníval, že ho nechám, aby zabil moji nejoblíbenější postavu – Rocheho, se kterým jsem prožila tři čtvrtiny předchozího dílu) a jeho kumpány, nenaskočilo žádné video, postavy tak nějak postávaly okolo a nic se nedělo. Nemohla jsem odejít z nádvoří, s nikým mluvit, atd. Musela jsem hru načíst o dvě uložené hry zpátky a pak video jelo i při naprosto stejných volbách.

Další, méně závažný, docela vtipný bug přišel až ke konci, kde jsem měla nejprve přemoci, coby Geralt, Caranthira na ledu, Caranthir se úplně zaseknul, stál na místě a ani se nehnul, takže ho Geralt jenom řezal mečem, než vypršela čára se zdravím.

Tedy bugů bylo více, než u předchozího dílu, ale samozřejmě chápu, že to byla asi nutná daň za to, co je na té hře nejlepší – za komplexnost a rozsáhlost.

A tohle je okamžik, kdy začnu pět na Divoký hon ódy, jako všichni ostatní. :-)

Skutečně jsem ještě nikdy nehrála nic tak obrovského a to nejen, co se týká (téměř) neomezeného, otevřeného světa. Kde končí pevnina, tam začíná moře, jen vyměníte Klepnu za malou loď a jede se dál. Ubíhá čas, ubíhají dny, mění se počasí. Vesnice i města si žijí vlastním životem, sedláci pracují na polích, děti si hrají na rozbrázděných, blátivých cestách, kněží Věčného ohně kážou ve městech nenávist vůči „nelidem“ za vděčného poslechu svých fanatických příznivců. Ať se Geralt ocitne kdekoli, lidé na něj pokřikují, reagují na jeho přítomnost a velmi často od něj potřebují pomoc. Na rozsáhlých travnatých pláních pevniny, či na zasněžených kopcích ostrova Skellige se prohánějí divoká zvířata (koně, divoké kozy), ve vesnicích zase polehávají v ohradách ta domestikovaná. Drobné nestvůry číhají každých pár metrů, těch větších se Geralt může zbavit za peníze. Ve městech i vesnicích jsou obchodníci, u nichž je možno jak kupovat, tak prodávat zbraně, zbroj, jídlo, bylinky, sedla a klapky pro Klepnu a další předměty. Ve světě Zaklínače 3 se zkrátka cítíte svobodní. Sami si můžete volit, kdy budete, nebo jestli vůbec, řešit vedlejší úkoly, či Zaklínačské zakázky. Sami si můžete zvolit, kdy se pustíte do hlavního příběhu. Je jen na vás, jestli se u nespravedlivých a mnohdy krutých rozmíšek mezi vojáky a obyvateli, nebo obyvateli vesnic mezi sebou, někoho zastanete, někoho zabijete, či je necháte vlastnímu osudu. Sami si volíte cestu i způsob cestování.

Vše ve hře je dějově provázáno – válečná tažení Nilfgaardu bezprostředně ovlivňují jak životy obyvatel měst (radikalizace obyvatel Redanie, upalování „nelidí“ pod čím dál zoufalejší a čím dál krutější vládou Radovida/ Uvažování, kdo by měl zasednout na trůn na Skellige, aby ostrovy odolaly nájezdům Nilfgaarďanů), tak životy lidí na vesnici (vypalování, rabování, vraždění obyvatel). V jedné Zaklínačské zakázce musíte zabít nestvůru, aby se vyléčila holčička, která se napila zkažené vody, v níž plavaly mrtvoly vojáků; v jiné zakázce se zase ukáže, že „příšerami“, které vraždí redanské vojáky, jsou ve skutečnosti Scoia’tel. Každý z neuvěřitelně mnoha vedlejších úkolů a každá ze zakázek má svůj vlastní příběh, který se větví, komplikuje a velmi často přichází s překvapivým, nečekaným závěrem.

Snad u žádné hry, jakou jsem kdy hrála, nebylo znát nadšení a radost z jejího vytváření tak markantně, jako je tomu právě u Zaklínače 3. Detaily různých, i třeba sebemenších příběhů, detaily rozličných osobností, které Geralt na své Stezce potká, různorodost jejich vyjadřování, uvěřitelnost jejich chování, rozsáhlé zápisky v Geraltově inventáři ke každé alespoň trochu důležité z nich, to vše svědčí nejen o onom nadšení a radosti, které jsem předeslala – svědčí to rovněž o obrovském talentu scénáristů. Svědčí to o lásce ke hře, již CD Projekt Red vytvořil a tím ji učinil ještě výjimečnější.

O monstróznosti světa Zaklínače 3 tedy není nejmenších pochyb a tady se dostávám k hlavnímu ději:

Zatímco u předchozího dílu jsme museli vypátrat vraha krále Foltesta, abychom očistili Geraltovo jméno a děj se v průběhu hry stával ještě zajímavějším a komplikovanějším, zde je to přesně naopak. Bohužel, i přes veškerou vypiplanost, se hlavní děj u Zaklínače 3 stává s každou další částí jednodušší, přímočařejší, očekávatelnější a nudnější. Pátrání po Cirille by mohlo být vypjatější, kdybychom do tohoto dílu o nějaké Cirille vůbec slyšeli (alespoň, pokud jsme nečetli předlohu). Takhle pátráme po někom, koho neznáme a na kom nám nesejde, a ačkoli se na Stezce dozvídáme o dceři císaře Emhyra nějaké informace, stále to není dost, abychom si k ní vytvořili vztah a udělali si o ní komplexnější obrázek. Flashbacky už nejsou nic, co by nás u Zaklínače ohromilo, a tak nezbývá, něž spolehnout se alespoň na zajímavé okolnosti pátrání. A těch se nám v první části příběhu skutečně dostane.

Samozřejmě mám na mysli výbornou část s Baronem a jeho rodinou, kterou se nebojím označit za stěžejní příběh hry a dokonce si myslím, že kdyby se děj točil kolem této (vlastně spíše vedlejší) zápletky, namísto hledání Ciri, hra by byla už téměř dokonalá. Takhle zábavnou, krutou a strašidelnou zápletku jsem skutečně nečekala ani omylem, zvláštěpak ne skoro hned na začátku. Část s Potracenkou byla strhující a emocionálně vypjatá, stejně jako postupné odhalování okolností, za nichž skutečně manželka a dcera Krvavého barona opustily. Hrála jsem pár dílů ze survival série Silent Hill, takže co se týče hororovosti, snesu celkem dost, ale z ježibab z Křivušských blat se mi opravdu zvedal žaludek a po prvním setkáním s nimi jsem si nepřála nic jiného, než je všechny odkrouhnout. Naneštěstí je hra až tak frustrující, že mi to ještě dlouho nedovolila, což ale paradoxně ještě umocnilo zážitek z ní. Dolní strážná se pro mě dokonce stala natolik nepříjemnou, že jsem dlouho odkládala návrat pro baronovu ženu a její následný hořký konec (vybrala jsem si pomoci duchovi ve stromě, takže chápete).

Po takto silném prvním dojmu, který se mi dostal, jsem doufala, že zbytek příběhu bude stejně úžasný, jako zápletka s Baronovou rodinou, ale bohužel nic, co se později objevilo, mě už takhle neohromilo, z čehož plyne, že od tvůrců nebylo příliš moudré vyložit svou nejsilnější kartu hned na začátku. Když už jsem u karet, Gwint šel úplně mimo mě. :-)

Co se hlavního děje týká, zaujala mě bitva o Kaer Morhen s pomocí všech Geraltových přátel, sledování skoro všech postav bylo výborné, přepínání na Ciri taky a smrt Vesimira mi nejen způsobila husí kůži, ale i vehnala slzy do očí. Zase bohužel, tohle byla stěžejní část hlavního příběhu, která už zůstala až do konce nepřekonána.

Za zmínku ještě stojí zabití dvou ze tří ježibab a Imleritha ve Velenu nebo dosazení Ceryse nebo Hjalmara na trůn ve Skellige, jinak se děj, i přes veškeré už dříve vyjmenované nesporné kvality Zaklínače 3, odvíjel víceméně rutinní cestou. Bylo jasné, že budu muset zabít i další důležité členy Divokého honu, což nebylo vůbec tak strhující, jako (podle všeho menší, podle dojmu ze hry vetší a důležitější) bitva u Kaer Mohren a v úplném závěru hry jsem se ani nedozvěděla, jak to vlastně Cirilla udělala, že zabránila příchodu Bílé zimy, a co víc, jak se jí podařilo přežít (při závěru se zaklínačskou budoucností pro Ciri). Zkrátka a dobře – závěrečná část Zaklínače 3 na mě působila zvláštně useknutě a „odfláknutě“ po tak úžasném rozjezdu a při tak detailně propracovaném světě, v níž se odehrála.

Závěrem bych se chtěla omluvit za rozsah mého textu a za množství spoilerů, které jsem, doufám, snad všechny skryla. Mám pocit, že pokud si nějaká hra zaslouží tak dlouhý komentář, je to právě Zaklínač 3, a vyjadřovat se jenom obecně mi zase přišlo jaksi nepřirozené vzhledem k tomu, jaký důraz hra klade právě na děj samotný.

PS: Vybrala jsem si Triss. Yennefer je sice krásná a podle všeho i schopnější čarodějka, ale na můj vkus se chovala až příliš „namachrovaně“, chladně a arogantně. Navíc jsem z její strany necítila skoro žádný cit vůči Geraltovi. Triss je na druhou stranu holka do nepohody, která Geraltovi vždycky bezpodmínečně pomáhala, i když nemusela, a která je do něj očividně velmi zamilovaná a stojí o budoucnost s ním. Takže pro mě je na prvním místě vždycky Triss. :-)

Ačkoli nedávám 100%, Zaklínač 3 je hra, která stojí za to. Vrchovatě stojí za peníze, které za ni dáte, neoddiskutovatelně stojí za to, abyste si ji nejen zahráli, ale hlavně prožili. Je to hra, která se mistrně propracovanými (především vedlejšími) zápletkami a postavami v současnosti žádné jiné hře nevyrovná, a která dokáže být krutá a nelítostná stejně, jako milá, lidská a vtipná. Je to hra, z níž nečiší kalkul (zdravím poslední díly Assassin’s Creed série!) a na níž je patrné, jak moc její nadané tvůrce bavilo ji vytvářet. Pokud bych měla někomu dnes doporučit jedinou hru, byl by to Zaklínač 3 s dodatkem, že by bylo nejlepší si před ním zahrát kratšího, technicky o velký kus slabšího, ale co se týče hlavního děje více strhujícího Zaklínače 2, aby hráč lépe pochopil postavy a svět, v němž Geralt z Rivie žije. Svět, do něhož se budete rádi vracet, který vám zajistí hodiny a hodiny chytré zábavy, a u něhož stále budete doufat, že se s ním setkáte za pár let při dalším dílu této herní série, nebo alespoň dalším slušném rozšíření.

Update po druhém dohrání: Zvyšuji na 95%, jedna z úplně nejlepších her, které jsem kdy hrála, jíž se žádná další nemůže vyrovnat rozsáhlostí při vysoké kvalitě příběhu. Podruhé byl Zaklínač III snad ještě zábavnější, než poprvé + Gwint je opravdu závislácká karetní hra. ;-)

Pro: famózně propracovaný otevřený svět, výborné postavy, skvělý scénář, Vernon Roche, dabing Charlese Dance na císaře Emhyra, délka hry

Proti: slabší hlavní děj, který se postupně stává rutinnějším; useknutý konec, málo Vernona Rocheho. :D

+14 +15 −1

Assassin's Creed Unity

  • PC 60
V prvé řadě se sluší napsat, že jsem si hru z roku 2014 zahrála až o tři roky později, s koupí nového počítače, protože její nároky na sestavu byly ve své době poměrně značné a optimalizace mizerná. To už ani nemluvím o množství bugů, jimiž je tato hra dnes již pověstná, a které v současnosti látá přes 13 GB (!) aktualizací poté, co si nainstalujete 5 DVD a zabere vám to 50 GB na disku. To jen na úvod.

V momentě, kdy Unity rozjedete na vysoké detaily, jste nejprve ohromeni - její grafickou stránkou. Zdobné šaty dam a pánů, překrásné interiery v bohatých čtvrtích Paříže, kde se od naleštěného pozlaceného štukování stropů a stěn odráží sluneční paprsky nebo obrazy s mohutnými zlatými rámy vypadající jako skutečné, vás dostanou. Stejně tak cut scény, kde lze rozeznat látky šatů podle lesku, nebo strukturu Arnových silonek. Vývojáři Ubisoftu se rovněž nevykašlali na (v AC sérii už klasicky) výborné zobrazení pařížských památek se všemi možnými detaily soch a nápisů. Zkrátka Paříž je vytvořena překrásně. A nejen architektonicky. V nesčetném množství jejích ulic, jež občas lemují barikády a převrácené kočáry, vykřikují a protestují davy chudých obyvatel před drahými paláci, či před pódii s gilotinami, tu a tam nosí nakradené věci z domů boháčů, nebo dokonce i jejich useknuté hlavy na kopích. Při takovém množství nespokojených, hladových a krvežíznivých lidí se mezi nimi dost často tvoří rozmíšky, do kterých můžete zasáhnout. Paříž v Assassin's Creed je rozlehlá, se spoustou čtvrtí, jež se od sebe samozřejmě odlišují výší bohatství jejich obyvatel. Máte tu čtvrti, kde bohatá, krásně oblečená smetánka popíjí šampaňské v upravených, kvetoucích parcích a na druhé straně jsou tu čtvrti hemžící se opilci a prostitutkami, kde je na ulicích samá špína a obklopují je polo rozpadené, či ohořelé domy. Všechno tohle vás nejprve ohromí svou propracovaností, než přijdete na to, že tato naoko velmi krásná hra je uvnitř vlastně prázdná.

Hlavní hrdina Arno Dorian je bezkrevný, generický floutek bez vlastností, který je vám úplně ukradený. Stejně tak jeho zrzavá láska Élise. A stejně jako všechny postavy v Assassin's Creed Unity. Nejsou to vlastně ani postavy - jsou to černobílé figurky, kde samozřejmě Asasíni jsou ti hodní, Templáři ti zlí (čestná výjimka je Élise, aby ji mohl Arno milovat). Už potřetí (AC II, AC III) tu máme totožný příběh - pomsta za mrtvé členy rodiny. To fakt neumějí scénáristé od Ubisoft přijít na nic originálnějšího? Asi ne, protože dialogy postav jsou rovněž příšerně nudné a generické. Kde jsou časy, kdy jste si mezi zabíjením, seskakováním z rozhleden a vyskakováním z kupek sena mohli odpočinout při soutěžích na festivalu, trhání tulipánů, lovení zvířat, pomáhání dámě přes řeku, či létání nad městem? Tady už se vývojáři vůbec neobtěžovali s žádným vybočením z rutiny. Všechny úkoly v hlavní "dějové" linii vypadají tak, že se máte za někým dostat přes kopu stráží a zabít ho. Popřípadě máte někoho sledovat, a když ho najdete, musíte se za ním dostat přes kopu stráží a zabít ho stejně. Po pár totožných úkolech už mě to tak otravovalo, že jsem se vydala raději řešit pařížské vraždy, což bylo na Unity nejzábavnější. Do pokračování v hlavní linii jsem se vyloženě nutila, a kdyby se v Helixu (nevím, proč už to není starý dobrý Animus) neobjevily časové trhliny, dala bych této hře tak nanejvýš padesát procent. Tohle byla totiž jediná skutečně originální věc na Unity a sbírat data při západu slunce ve stínu Eiffelovky obklopené létajícími balony, nebo střílet v okupované Paříži na německá letadla, bylo opravdu zábavné a výborně vymyšlené. Škoda, že se ale stejně nakonec musíte vrátit k těm postavám, na nichž vám nesejde, k úkolům, které vás otravují a k příběhu, kde je vám jasné, jak to celé dopadne.

Pro: krásná grafika, detaily památek, Paříž žijící revolucí, vedlejší úkoly vyšetřování vražd, časové trhliny

Proti: generické postavy, nudný generický děj, otravné generické úkoly, absence multiplayeru

+8

The Witcher 2: Assassins of Kings

  • PC 85
Na začátku bych chtěla napsat, že jsem nehrála předchozí díl, nečetla předlohu a neviděla žádný z filmů. Zaklínače 2 jsem si zahrála víceméně kvůli velmi příznivému ohlasu třetího dílu, abych, než si zahraju i ten, měla představu, o čem přesně tato fantasy sága pojednává. A dalo by se říct, že jsem právě nyní po dohrání hry, nadšená.

Zaklínač 2 je výborná hra. Je výborná z mnoha hledisek, mezi které ovšem rozhodně nepatří hratelnost a mnohými zde opěvovaná grafika. Hratelnost je podle mě největší mínus téhle hry. Takže se rovnou pustím do záporů:

1) Nevím, jestli je to jenom moje chyba (přemrštěné nároky, rozmazlenost z Assassin's Creed série), ale když jsem poprvé hru rozjela, nebyla jsem schopna uvěřit, že Geralt z Rivie, podle všeho fyzicky úžasně zdatný člověk, který toho umí a vydrží daleko víc, než obyčejný smrtelník, je skvělý šermíř, zabíjí monstra atd. není schopen překročit půlmetrovou zídku! O šplhání někam do výšky ani nemluvím (není možné v 70% případů a pokud je, zmáčknete jen levé tlačítko a Geralt vyšplhá kousek v animaci), ale této postavě vadí téměř jakákoli nerovnost! Nejednou jsem musela obcházet rozsáhlé místo jenom proto, že hlavní hrdina není schopen někam sešplhat nebo vyšplhat, pouze jít po rovném povrchu. Na rok 2011 mi tato nízká pohyblivost u postavy prostě strašně vadí.

2) Neskutečně špatné mapy! Pokud se chcete V Zaklínači 2 někam dostat, můžete si rozvinout mapu, která je ale namalovaná tak zjednodušeně, že z ní stejně nejde nic vyčíst, pouze přibližný směr, který je ale vidět i na kompasu. Nelze na ní ani označit bod, kam byste chtěli dojít, aby se vám pak na kompase vyznačila cesta, takže strávíte desítky minut blouděním kolem dokola, vracením se zpátky a zjišťováním, že jste před třemi rozcestími měli zahnout vpravo místo vlevo. Obzvlášť ve druhé části hry v horách za Kaedwenským ležením, se možnost, že na první pokus dorazíte na místo, na něž dorazit máte, blíží nule. Účelem tvůrců zřejmě bylo protáhnout hru alespoň blouděním, když už nemá dlouhý děj, jinak si to neumím vysvětlit...

3) Příliš těžké souboje - měla jsem hru nastavenou na nejlehčí úroveň, ale hned při pobytu ve Flotsamu, kde jsem měla za úkol porazit Kajrana, jsem usoudila, že nehrát některé souboje několikrát, je věc zcela nemožná. Geralt se ani při šermování s obyčejnějšími protivníky neumí pořádně krýt, takže bodnutí do zad se vám mnohdy stane osudným. Občas nejdou sesílat znamení, až po několikátém zmáčknutí klávesy a i do lidí řežete mečem tak dvacetkrát po sobě, než umřou. No hrůza. Zvlášť, když nemáte, jako já, rádi neustálé opakování úkonů. Nakonec jsem si kvůli Kajranovi musela nainstalovat trainer a hra se stala hned lepší. :-)

4) a teď ty menší a ne tak závažné chyby - grafická stránka hry se mi zdá na dobu vzniku nic moc. V detailech je celkem hezká, ale textury jsou takové neuhlazené, obraz je až příliš kontrastní, v nočních pasážích pak není mnohdy skoro nic vidět. A několikrát se stalo, že postava sice mluvila, ale neotevírala ústa. Další technicky zaostalá věc je seřízení hlasitosti zvuku v dialozích. Neviděla jsem to ještě u žádné z her, kterou jsem před Zaklínačem hrála, ale tady se vám asi nikdy nestane, že by v dialogu mluvily obě postavy (resp. tři a více) stejně hlasitě! A je to tak výrazné, že jedna postava mnohdy skoro křičí a druhá, která jí odpovídá, téměř šeptá. Taktéž nejde z klávesnice ztlumovat zvuk při spuštěné hře. Před deseti lety standard, v roce 2011 zaostalost.

Kladné stránky hry:
1) Příběh a jeho pojetí. Tady není nad čím uvažovat. Zaklínač 2 je příběhově jedna z nejsilnějších her, které jsem kdy hrála. Ačkoli je zápletka v pravdě jednoduchá - Geralt se snaží vypátrat vraha krále Foltesta - dějová linie se stává neustále složitější, čím dál Geralt ve svém pátrání postupuje. Provedení příběhu je úžasné, většina animovaných sekvencí, kde hráč nehraje, vypadá jako z filmu. Nechybí jí poetika, velkolepost a umělecké záběry. V záblescích z Geraltovy minulosti a v částech, které vypráví Marigold jsou dvě úplně jiná grafická pojetí, než má hra jako taková. Kreslené části vypadaly výborně. Hra je chytrá, promyšlená, spletitá a navíc s dobrými dialogy.

2) Postavy. Geralt z Rivie není samozřejmě jedinou postavou ve hře. Bohužel mi připadalo, že je postavou skoro nejméně propracovanou a nejméně zajímavou. Zatímco vedlejší postavy (Vernon Roche, Iorweth, Letho, několik králů, Sheila de Tancarville) měly kladné i záporné vlastnosti a to je dělalo plastickými a uvěřitelnými, Geralt nemá vlastnosti skoro žádné - je cool a je flegmatik. Nic jiného mě nenapadá. Naštěstí je vedlejších postav všude dostatek. Mnohdy je velmi těžké určit, zda je ta která postava spíš dobrá nebo spíš špatná, protože každá má v příběhu svůj rozumný důvod konat činy, které vykonala a umí se před Geraltem velmi dobře hájit. O to jsou potom rozhodnutí o jejich osudu těžší a já osobně jsem dvakrát načítala předchozí uloženou hru, abych své rozhodnutí změnila.

3) Nejednoznačnost, zvraty v ději. Další úžasná věc v Zaklínači 2 je fakt, že nikdy nevíte, zda jste se rozhodli udělat krok dobrým či špatným směrem. Především kvůli již výše zmíněným postavám, si v hlavní dějové lince i ve vedlejších úkolech mnohdy myslíte, že víte, jak se nějaká událost odehrála, ale po delším pátrání zjistíte, že se celá událost možná odehrála úplně jinak a musíte rozhodnout, kdo z vyzpovídaných lidí vám lhal. Ne vždycky se trefíte správně a ne vždy vám hra dá vůbec jasnou odpověď, jak to bylo doopravdy. Což je velmi realistické.

4) Atmosféra středověku. Ať už procházíte ulicemi Flotsamu mezi obyčejnými obyvateli království v jejich každodenní lopotě, brodíte se v blátě Kaedwenským vojenským táborem mezi vystrašenými vojáky nebo diskutujete s politickými špičkami v polorozpadlé tvrzi Loc Muinne, všude na vás dýchá neskutečně silná dobová atmosféra. Lidé ve všech možných lokacích žijí, pokřikují na Geralta, baví se mezi sebou o obyčejných věcech. Jsou neohrabaní, nevzdělaní, drzí, nechutní, ožralí, oplzlí, ale především jsou uvěřitelní. Zaklínač 2 se nesnaží Středověku "ohlazovat hrany" jenom proto, aby měl hráč vždy příjemný a pohodový zážitek ze hry. Naopak představuje Středověk takový, jaký zřejmě byl. Nevzdělaná, špinavá lůza pije, pokřikuje vulgarity, ulice se prostitutkami jen hemží. Vraždy, rabování a znásilňování při obléhání měst, při válkách, ale i mimo ně, nejsou nic, čemu by se hra vyhýbala. Doba Geralta z Rivie je temná, je studená, špinavá, nepohodlná, krutá a je v ní jen málo chytrých, umírněných, vzdělaných lidí se svědomím a smyslem pro spravedlnost. A právě tato syrová realističnost povyšuje Zaklínače ještě o stupeň výš.

Abych to shrnula. Zaklínač 2 je i přes své nemalé technické nedostatky výborná hra se spletitým dějem a nečernobílými postavami. Je to hra, která vás zaujme a nepustí. Hra, u které litujete, že je tak krátká. Hra která vás motivuje zjišťovat si o světě, v němž se odehrává, víc a víc informací z různých zdrojů. Hra, na kterou nezapomenete a hra, po jejímž skončení chcete okamžitě pokračování.

Proto mých 85%

Pro: Příběh, provedení příběhu, Vernon Roche, další postavy :), realističnost doby, hezká hudba

Proti: Hratelnost, grafika, délka hry (hra je příliš krátká)

+10 +14 −4

The Walking Dead: Season Two - Episode 4: Amid the Ruins

  • PC 60
Nejnudnější epizoda za obě série Walking Dead od Telltale. Clementine pořád jenom s někým chodila tam a zpátky a bavila se o blbostech. Nakonec i ve volbách po skončení epizody byly mezi pěti nejtěžšími rozhodnutími perly jako: "Rozhodla ses pochovat si dítě."
+4 +5 −1

Ghost Master

  • PC 80
Neskutečně lituju toho, že ke Ghost Masterovi nevznikly žádné další díly, protože to je jedna z nejoriginálnějších her, s jakou jsem se kdy setkala. Možnost ovládat tým rozličných duchů, z nichž každý má vlastní osobnost a "životní" příběh a děsit lidi bylo prostě k nezaplacení. :) Pro mě bylo každé kolo velká zábava a hrála jsem je několikrát.

Pro: výborný originální nápad, zábavně podané, hezká grafika

Proti: délka hry (hra je příliš krátká) a trochu těžkopádné ovládání

+12

Mafia II

  • PC 75
Největší a zásadní rozdíl mezi oběma Mafiemi netkví překvapivě v grafice (u dvojky samozřejmě mnohonásobně lepší), ani v českých dabérech (u dvojky až na dvě tři výjimky mnohonásobně horší), ale v PŘÍBĚHU.

U první Mafie má příběh dvě dějové linie - 1) Tommy vypráví policistovi svůj životní příběh; 2) Příběh života Tommyho Angela se nám odehrává před očima (a pod prsty :-). Hlavní děj je tedy tvořen flashbacky, které rámuje a v průběhu hry několikrát protne přítomnost. U Mafie II tvůrci (scénáristé) děj značně zjednodušili. Je zde pouze jedna dějová linie a ta jede lineárně (to znamená od začátku do konce ;-), pokud nepočítáte Vitovo krátké listování knihou s fotkami, čímž hra začíná a na které později naváže na začátku poslední kapitoly. Tento fakt zásadně ovlivňuje prožitek hráče jako diváka - vyprávět něco lineárně je ten neobvyklejší způsob, jak podat jakýkoliv příběh. Tento způsob tedy hráče / diváka ničím neokouzlí, ani nezaujme.

A to je první mínus oproti předchůdci Mafie II.

Další je příběh jako takový. Ten má de facto dvě hlavní postavy - Vita Scalettu a Joa Barbara. Vito nemá téměř žádné vlastnosti. Je v podstatě morálně čistší a chytřejší, než Joe a je Joův kamarád. Tohle je plný výčet jeho vlastností. Joe je prase, co má blbé řeči, nad věcmi příliš nepřemýšlí, jinak je ale taky v podstatě dobrák. A je kamarád Vita. Oba pracují pro mafiány jenom proto, aby si vydělali peníze.
Děj sám o sobě, kromě toho, že je žalostně krátký, se skládá ze stále se opakujících úkonů - Vito se probudí tím, že mu zvoní telefon. V telefonu mu někdo z přátel (nejčastěji Joe, Henry nebo Eddie) oznámí, že se stalo něco neočekávaného, a že musí ihned přijet. Vito se oblékne a přijede buď do hotelu Falcone nebo do jiné restaurace, kde ho přítelíčkové seznámí s programem dne. Program se v 90% procentech případů skládá z toho, že Vito někam pojede s Joem, sám nebo ještě s někým, a někoho oddělá. "Náhodou" se ale celá situace zvrhne a je z toho přestřelka dvaceti chlapů na maximálně tři. Až Vito a spol. přestřelku dokončí, odjede z místa činu domů a lehne si na postel. Probudí se tím, že mu zvoní telefon... Mírně řečeno, poněkud jednotvárné.

A ten odbytý, useknutý a nedořešený závěr celého příběhu, má být jako co?

Jediný, vážně docela vydařený zvrat nastane, když Číňani rozsekají Henryho Tomasina v parku, což je skutečně docela brutální výjev a zaměstnance v restauraci U Draka si pak hráč neskutečně vychutná, když se za něj jde pomstít. :D

Lokace ani zdaleka nejsou tak různorodé, jako v Mafii jedničce. Už vás nečeká žádný krásný západ slunce viděný z parníčku, na kterém se pořádá narozeninová oslava nebo oplzlé řeči zákazníků nevěstince. Tady jsou většinou k dispozici pouze betonové budovy, které pokud možno začnou nakonec pro zpestření hořet. Skutečně mě zaujala pouze jatka a pak čínská restaurace U Draka. Stejně tak je to s různorodostí úkolů. Zatímco v jedničce jste mohli "rozmlacovat auťáky pálkou", vést Dona Salieriho na oběd, doprovázet Sáru domů, abyste ji ochránili; převléct se za personál na lodi nebo závodit s auty, tady prostě jdete vždycky jenom někoho odprásknout. Což je celkem nuda.

Neexistují žádné vedlejší mise, kde byste případně získávali nová a rychlejší auta. Nikdo vám na ně nedává tipy, takže ačkoli jsou v Encyklopedii aut ve hře bouráky, co jezdí skoro 200 km/h, vy stejně jezdíte s těmi, co dosáhnou maximálně 160 km/h, protože prostě nevíte, kde ta rychlá auta sebrat.

Volná jízda neexistuje rovněž, takže pokud si chcete jen tak chodit po městě, kupovat zbraně, oblečení a zabíjet lidi, máte prostě smůlu. Můžete si tak maximálně načíst jednu z předchozích misí a "vyblbnout se" místo řešení úkolu. Ovšem, když vás někdo zabije, hrajete od znova. Nemůžete si nic ukládat, pokud vám to hra nedovolí v rámci povinných misí. A že jsou od sebe ukládací pozice sakra daleko! Nejednou budete hrát půlhodinku znova, jenom proto, že jste nešťastně schytali kulku poté, co jste už prošli deset pater budovy a postříleli asi padesát nepřátel...

Taky dabing vzal za své. Nejenže jsou v hlavních rolích většinou daleko méně významní dabéři (kromě Jana Šťastného, Libora Hrušky a Jaromíra Meduny), ale herci se neskutečně často opakují. Nejvíce do očí bijící je Jana Drbohlavová (mluvící Vitovu matku), jejíž hlas pak náleží úplně všem starším ženám v Empire Bay, kromě zaměstnankyň rychlých občerstvení. Strašně často se však opakuje i Martin Zahálka ve všech možných rolích.

A teď i nějaká pozitiva:

Grafika je hezká, město žije. Lidé na vás promlouvají, pokud do nich narazíte, baví se však i mezi sebou nezávisle na vás a většinou o dobových problémech Ameriky 50. let. Novinky ze světa vám přináší i obchodníci z novinami, či rádio doma, v restauraci nebo v autech. Bohužel rádio je v Angličtině, ačkoli celá hra je česky dabovaná. Nechápu, že byl tak velký problém namluvit i rádio... :-/

Pokud úmyslně žduchnete do mužů, většinou se s vámi začnou prát, takže si procvičíte pěstní souboje klidně i na ulici.
Můžete chodit do restaurací, či do rychlých občerstvení a kupovat si alkoholické i nealkoholické nápoje a jídla, čímž se vám doplňuje zdraví. Když pijete hodně alkoholu, můžete být opilí. Můžete nakupovat oblečení nebo spravovat, přelakovávat a vylepšovat auta. Rovněž můžete tankovat benzín a nakupovat zbraně všude po městě. Bohužel v jejich plném používání vám brání otravná policie... :P

No a to je ve zkratce asi všechno. :D

Pro: Dobrá grafika, možnosti pohybu ve městě, CZ dabing, spjatost s dobou

Proti: Příběh, délka příběhu, postavy, jednotvárné úkoly, jednotvárné lokace, špatně vyřešené ukládání pozic, nemožnost volné jízdy, nemožnost vedlejších úkolů

+11 +17 −6

The Walking Dead - Episode 2: Starved for Help

  • PC 80
Jediná kapitola Walking Dead, od které jsem se nemohla odtrhnout a musela jsem ji dohrát v kuse přes noc až do rána. Mezi těmi věčnými, dlouhými a časem i nudnými a zbytečnými rozhovory mezi postavami, se konečně našel prostor pro hned několik šokujících zvratů, point a hororovosti!
+7

Grand Theft Auto: Vice City

  • PC 80
Vlastně jsem to nikdy nedohrála, protože mě nebral ani příběh, ani hlavní hrdina. Zato mě bavilo to město a ta volnost, když jsem neplnila žádné mise a jenom tak běhala nebo jezdila motorkou po městě nebo po pláži. A zajížděla lidi, a střílela lidi, a usekávala lidem hlavy katanou z místního obchoďáku. :D A později, když jsem se dozvěděla cheaty, jsem vždycky dělala takovej bordel, že na mě po zničení pár policajtskejch aut poslali poldy v helikoptérách a já je střílela bazukou... A všemu vládla stanice V-Rock, kterou jsem si vždycky naladila v autě nebo na motorce a přeskakovala jsem řeky mimo mosty. Neskutečná zábava. Pravá hra na "vyblbnutí"... ;-)

Pro: otevřené město, možnost zabíjet kohokoli prakticky čímkoli, motorky a V-ROCK! :D

Proti: celkem trapná grafika, nezajímavý příběh i hlavní hrdina

+8 +15 −7

Silent Hill 3

  • PC 75
Depresivní, tíživá a beznadějná atmosféra by tu byla, jenom smůla, že hlavní hrdinka je taková slepice a děj je až příliš přitažený za vlasy. Svého předchůdce SH3 překovává pouze v brutalitě a děsivější, syrovější atmosféře, ale to je celé. Poetika je pryč a hudba je tu na SH slabší. Kromě smrti hrdinčina otce, tu není žádný dějový zvrat, či jiná památná scéna, ale povedla se některá monstra (např. ty slepice bez hlav byly hodně psycho).

Pro: Tíživost, strach, brutalita

Proti: Hlavní hrdinka, děj, postavy

+8

Harry Potter and the Order of the Phoenix

  • PC 80
Na téhle hře miluju ten český dabing, u drtivé většiny postav namluvený přímo herci z filmu. Takový luxus nemá ani originál v aj, protože tam to původní herci nemluví. Vzpomínám si například, že jsem neustále schválně kazila úkoly do lektvarů, jenom, abych slyšela Snapea mluvit. :D

A taky to bylo hodně zábavné, hrála jsem to několikrát. Chodit po Bradavicích a kouzlit je prostě k nezaplacení + můžete si zahrát snad nejpěknější šachy na počítači v rámci úkolů... :)

Pro: Český dabing!, pěkné zpracování, rozmanité úkoly, klidná atmosféra

Proti: občas trošku pomalé (např. svolávat všechny členy BA po jednom bylo trochu zdlouhavé)

+7

Assassin's Creed Rogue

  • PC 60
A to jsem se tak těšila na AC, kde budu konečně hrát za Templáře... Škoda mluvit. Počítám, že příběh měl nějaký ten scénáristický tým vymyšlen tak za pět minut, tři čtvrtiny postav a lokací už byly vytvořeny předtím, takže odvedená práce nulová. A za 1500 Kč jedno DVD a bez cz titulků? Zlodějina! Strašně odfláknutý. Žádné šokující zvraty v ději, či památné scény se nekonají, všechno se dá dopředu odhadnout od začátku do konce. A kvůli těm dementním lodím a soubojům na moři jsem už myslela, že to ani nedohraju. Ubi by své sérii měla změnit název na Ship's Creed.

Pro: Templáři, Haytham Kenway

Proti: Lodě, kam se podíváš; lokace vykradené z AC IV, zbraně vykradené z AC IV, nudné postavy, předvídatelný děj

+6 +13 −7

Tomb Raider

  • PC 80
VELMI povedený restart. V době, kdy už šla Lara Croft se svými trapnými, narychlo splácanými příběhy (Aniversary, Legend) až na pomezí parodie, jsme už nedoufali, že se kdy někomu podaří tuto postavu znovu vzkřísit. A přesto se to povedlo!

Nový Tomb Raider sice nemá, kromě postavy Lary, s těmi starými téměř nic společného, přesto jsem za něj ráda. Lara Croft se totiž přizpůsobila moderní době. Má psychologické rysy, pocity, bývá zraněná, kulhá, a přes všechno se nevzdává. To, co je ale na novém TR nejlepší, je první skutečně dobrý příběh od dob Angel of Darkness! Japonský ostrov se sektou, uctívající krvelačné monstrum jako bohyni, je po stránce příběhu k nezaplacení. Lara už nemá čas toulat se po památkách a vykrádat hroby, protože se snaží především přežít, a pokud možno zachránit ještě i pár svých přátel, s nimiž se na ostrov vydala.

Nedivím se, že je tato hra vhodná až od osmnácti let, protože některé výjevy (Lara přivázaná ke stropu v místnosti plné částí lidských těl, brodění se řekami krve atd.) jsou hodně brutální na to, že se nejedná o hororovou hru. A klidně bych těch hororových částí uvítala více, protože byly nejpamátnější. Na druhou stranu největší slabinou hry, je přílišná akčnost ve smyslu soubojů. Střílející idioti číhají téměř za každým rohem a většinou v přesile, a ani se souboji na nejjednodušší level jsem to teda moc nedávala. Chápu, že nějaká akce a souboje musí být, ale tady už to prostě bylo příliš! Víc, než jakékoli řešení hádanek a šplhání, si ze hry pamatuju většinou urputné krytí se za vlnitými plechy a opětování palby.

K tomu, aby byl Tomb Raider perfektní, to chtělo právě v tohle směru ubrat. A přidat víc z mytologie ostrova, příběhů jednotlivých postav, řešení hádanek a samostatného prozkoumávání prostředí. Ve stávající podobě je ale hra i tak výborná...

Pro: Příběh, naturalismus, hororovost, napětí

Proti: téměř nekončící, hodně obtížné souboje

+17 +21 −4

Syberia II

  • PC 80
Ta nejpoklidnější hra na světě, vhodná, pokud se nechcete stresovat stíháním úkolů do časových limitů, či bojováním a konfrontaci s nepřáteli. Při tom jí ale nechybí dobrý, až nevídaně originální příběh, ani zajímavé, milé či dokonce až velmi roztomilé postavy (Oskar, Yuki). Je to už poměrně dávno, co jsem tuhle hru hrála, ale stále si dobře vzpomínám na tu poklidnou a příjemnou atmosféru, hezká prostředí a pěknou hudbu. Překračuje svého předchůdce snad ve všech směrech. Je zábavnější, hratelnější, rozmanitější a příběh se doopravdy uzavře.

Pro: Originální příběh, neskutečně klidná atmosféra, hezká prostředí, milé postavy, různorodé úkoly

Proti: Občas zbytečně komplikované řešení úkolů, někdy až tak pomalé, že je to trošku nudné

+20

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 95
Jedním slovem - legenda. A taky srdeční záležitost. Úžasná atmosféra Ameriky 30. let 20. století, výborné různorodé postavy, výborný děj se spoustou odlišných úkolů a reálií, velkolepá hudba, famózní závěr. A taky úžasný český dabing s vesměs skvělými herci, které by už nikdo dnes neuměl, a ani nemohl dát dohromady. Naprostá povinnost každého českého hráče.

Pro: Atmosféra doby, příběh, postavy, dabující čeští herci, hudba, závěr - prostě skoro všechno!

Proti: Občas otravná obtížnost, nesmrtelnost protivníků, ani po deseti kulkách do hlavy a ty závody s autama... :P

+25 +27 −2

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PC 70
Nejčistší kalkul Ubisoftu v celé AC sérii. Chápu, že si hráči zřejmě stěžovali, že bylo AC III poněkud nudné s nudným hlavním hrdinou (taky jsem koneckonců zastánkyní tohoto názoru), ale vyhrotit to zas do opačného extrému? No proč ne! Hlavně, že to vydělá peníze!

Porada společnosti Ubisoft:
"Connor byl nudnej, takže potřebujem drsňáka! Někoho neuhlazenýho, záživnýho, co rád chlastá, aby se s ním mohli hráči ztotožnit. Zároveň ale musí mí pod drsnou slupkou srdce ze zlata, aby mu bylo proč fandit. Jo a měl by taky dobře vypadat, co takhle vzhled ála Chris Hemsworth? Teď dost táhnou do kin ti Piráti z Karibiku, co to zasadit tam? A u minulýho dílu si stěžovali, že je nebavili ty historický fakta, tak co tam nedat skoro žádný?" - "Perfektní!!!"


Edward Kenway se rád fláká, pije a taky rád tráví čas s jednou hezkou slečnou. Bohužel její tatík není hloupý a vidí, že je Edward k ničemu, a že s ním holka moc štěstí neudělá. Tak co s tím? Shodou náhod jednou zabije Assassína, co donáší Templářům a jeho život se od základu změní! Jak jste asi uhodli, stane Assassínem a tím se z nýmanda stane super mega drsňácký hrdina bez bázně a hany. Jo a taky je pořád pirátem, což je ještě víc cool!

Ne, není to cool. Možná právě proto, že se o to hra tak strašně okatě snaží. Víc, než o Assassínech, je AC IV o pirátech a s tím související vylepšování lodi, plutí s lodí po moři, přepadávání dalších lodí, válčení s ostatními loďmi a kradení ve skladech Červenokabátníků, abyste mohli suroviny použít na svou loď. Co si ještě tak matně vzpomínám, honí se tam i za nějakou jeskyní, co ji vybudovali První lidé, asi proto, že to samý chtějí udělat i Templáři. Asi zas kvůli získání moci, však to znáte... :D To je ale vedlejší, hlavní je Jack Sparrow a ta jeho posádka, ehm, chci samozřejmě říct Edward Kenway. :P

Abych byla ale spravedlivá, zábavnější postavy děj skutečně oživily. Především jsem ocenila konečně dvě silné ženské postavy - Mary Read a Anne Bonny (dosud ženy v AC sérii nikdy nehrály takhle podstatnou roli, snad kromě Sofie Sartor v Revelations). Zvlášť Mary Read je výborná a zábavná, škoda, že se v ději vyskytuje poměrně krátce. I Edward Kenway je mnohem záživnější, než Connor, o tom není pochyb. Po Eziovi, je z hlavních postav nejzábavnější, ale zase Altaïr byl jako protagonista přesvědčivější a realističtější. Další kladnou věcí je grafika. Nikdy jsem neviděla tak nádherně udělané moře. Ta barva! A příroda, pestrobarevné květy v džunglích, pražící horké slunce... Vážně hezké provedení. Jo a ten zpěv na lodi mě bavil... :D

Na druhou stranu města vypadají uboze, a slovem "město" se zde dá označit skutečně máloco. Pokud jsme byli z předchozích dílů rozhýčkaní kupolemi zdobných kostelů a nádherně oděnými obyvateli, tady nám musí stačit neumě ztlučené chatrče z prken a lidé s otrhanými hadry. Umění a kultura v nedohlednu. Nejvyšším projevem kultivovanosti v Black Flag je zmlátit pár chlápků, co vám zavazejí v cestě za pípou v místní hospodě. A to jsem si před tím stěžovala na New York a Boston... Kromě kultury a příběhu tu ale chybí i jakési detailnější historické zakotvení. Nejsou tu skoro žádné (možná vůbec žádné?) skutečné historické osobnosti, ani události. Příběh by se klidně mohl odehrávat v jakémkoli jiném století a hráč by to ani nezaznamenal. AC IV navíc zase sklouzává ke stereotypům z dílů před AC III - Assassíni jsou ti stoprocentně hodní, Templáři jsou ti stoprocentně zlí, což nepřispívá příliš k realističnosti příběhu.

Jak vidíte AC IV je plná rozporů. Skutečně nesporně dobrý je jen závěr s Anne Bonny zpívající Parting Glass a pak ta scéna po titulcích s malým Haythamem. ;-)

Pro: Grafika, postavy, multiplayer

Proti: Piráti z Karibiku, absence silnější návaznosti na Assassínskou a Templářskou tématiku, absence historie, absence hezkých městských lokalit

+12 +14 −2

Assassin's Creed III

  • PC 75
AC III má mnoho chyb, ale tou úplně největší je jeho hlavní hrdina - Connor Kenway. Král nudy bez jakékoliv osobnosti, ještě ke všemu s nevýrazným hlasovým projevem. Střídavě s ním a střídavě proti němu pak stojí jeho pravý opak - Haytham Kenway. Ani nemůžete uvěřit, že by někdo takhle charismatický, zajímavý a zábavný (a ještě ke všemu s tak okouzlujícím britským přednesem), zplodil něco tak nudného, jako je Connor. Stejně jako nemůžete uvěřit tomu, proč se hlavní postavou nestal právě Haytham. Pravda jeden zádrhel mě napadá, ale vlastně je to jenom taková maličkost... :D Příběh AC III je víceméně prostinký, nejprostší doposud - Charles Lee vypálí polovičnímu Indiánovi Connorovi jeho vesnici a ten se mu rozhodne pomstít. Připlete se mezitím do války mezi Patrioty a Loajalisty, setká se se svým otcem, ale zjistí, že jejich povahy a názory se příliš různí. Hádejte jak to celé dopadne?

Hra mě zklamala hned v několika úrovních: 1) hrdina - viz. výše. Nedostanete se mu pod kůži, je nudný, nic neříkající, nemáte důvod mu fandit, za celou dobu hraní se o něm dozvíte jen dvě vlastnosti - je klidný a vytrvalý. Trochu málo, ne? 2) doba - Válka za nezávislost pro mě jako pro Evropanku není dostatečně zábavná a tvůrci se ani moc nesnažili ji zábavnou udělat. 3) místa - strašný skok oproti úžasné architektuře renesanční Itálie! Strohé, jednoduché domy, stejné, nudné dřevěné kostely. Každá ulice vypadá v podstatě stejně, lhostejno, jste-li v New Yorku nebo v Bostonu. 4) příliš striktní zaměření na historická fakta a jména - skutečně mám ráda dějiny, a domnívám se, že každý, kdo AC hraje, ale tohle je prostě moc a je to příliš suché! Chtělo by to okořenit trochou lidskosti. 5) Příběh - tuctová cesta za pomstou okořeněná miliony historických dat, bitev a osob, hlavní záporák Charles Lee je stejně nudný, jako hlavní hrdina.

Na druhou stranu pár kladných věcí by se tu taky našlo: 1) Haytham Kenway - Ubisoft zřejmě neúmyslně stvořil nejzajímavější, nejkomplexnější a nejnejednoznačnější postavu vůbec. Templáře, který hravě zastíní všechny Assassíny, jakkoli se nám snažili zalíbit se svými bohulibými řečmi o svobodě... :) Kdyby byl on hlavním hrdinou, zlepšilo by to hru nejméně o 50%. 2) možnost projet se po lese - příroda a počasí jsou udělány velmi pěkně. Každou chvíli fouká nebo prší, lesy a krajina vůbec je velmi různorodá a rozsáhlá, v lesích je spousta zvířat, která můžete lovit. Je to sice, podle mého názoru, kruté vraždit zvířata kvůli kožešině, na druhou stranu v rámci hry a historické věrnosti si na to zvyknete. S kožešinami i jinými výrobky můžete obchodovat a vydělávat tak peníze. 3) budování usedlosti - tahle činnost mě bavila víc, než samotný nosný příběh hry. Kolem Achilleova domu můžete zbudovat novou vesnici a sehnat do ní všechny obyvatele, kteří budou potřební v rámci společného soužití - truhláře, kováře, lovkyni, švadlenku, hospodské, doktora atd. - každý má svůj vlastní příběh a každému z nich budete muset do své vesnice dopomoci. 4) osvobozování Bostonu a New Yorku - můžete pomáhat v různorodých úkolech obyvatelům, aby se jejich život ve městě zlepšil - opět zábavnější, než hlavní linie příběhu.

Sečteno a podtrženo - 75%.

Pro: Haytham Kenway, nový, méně černobílý pohled na Templáře, grafika, příroda, hodně vedlejších misí

Proti: Nudný hlavní hrdina, nudné reálie měst, ne příliš zajímavý nosný příběh, nadbytek suchých historických faktů

+6

Silent Hill 4: The Room

  • PC 80
Úplně první Silent Hill, se kterým jsem se setkala a možná proto jej asi trochu nadhodnocuji. Ale až teprve od objevu této hry jsem se dozvěděla, jak vypadá skutečný strach, krutost, hnus a psychoteror. Pokud vstoupíte do světa Silent Hillu, 90% hororů vám proti tomuto zážitku bude připadat směšných. A garantuju vám, že se už na prostředí nemocnic, věznic nebo metra nebudete dívat stejnýma očima... A vlastně ani na růžové plyšové králíčky, invalidní vozíky, figuríny v obchodních domech nebo železné trubky. Ano, tato hra mě ovlivnila a ne ve všech směrech zrovna pozitivně, a přesto jsem se právě kvůli ní do světa Silent Hillu pak vydávala i v dalších třech dílech. Je na něm ve své nekonečné krutosti totiž něco přitažlivého, ukrutně zajímavého a poetického, ale to nepochopí nikdo, kdo to nehrál. ;-) Navíc, přes všechny superlativy, kterými oplývá Silent Hill 2 (jasný vrchol série), je to právě SH4, jemuž patří prvenství za nejvíc šokující scénu - smrt Cynthie Velasquezové v Henryho náručí, doprovázená skvělým The Room of Angel od Akiry Yamaoky. K tomu všemu byl pro mě Henry Townshend společně s Jamesem Sunderlandem nejlepší hlavní hrdina všech Silent Hillů, které jsem hrála a na úchvatnou grafickou stránku hry nemají mnohé hry ani dosud, a to je stará přes 10 let!

Pro: hororovost, děsivost, ponurá "psycho" atmosféra, postavy, monstra, zápletka, grafika, hudba

Proti: neskutečně pomalá chůze hlavního hrdiny, otravně nesmrtelné zombie

+12

Assassin's Creed II

  • PC 95
Představte si, že se můžete volně pohybovat v historických ulicích Florencie, Benátek nebo Forlí a na každém rohu potkávat dobově okostýmované obyvatele. Představte si, že se můžete setkat se skutečnými osobnostmi z dějin, jako jsou Leonardo da Vinci, Lorenzo de Medici nebo Caterina Sforza. Představte si, že se dostanete i do nitra nejslavnějších Benátských a Florentských kostelů. Představte si, že můžete soutěžit na velkolepém benátském karnevalu. Představte si, že můžete žít renesanční Itálií, vybírat peníze z bank, nakupovat za ně zbraně, oblečení a umělecká díla. A představte si, že se do toho úžasného světa podíváte s jedním temperamentním italským šlechticem, který se vydá na nebezpečnou cestu za pomstěním své rodiny. Ale to stále není všechno - představte si, že se děj odehrává ve dvou různých paralelních dobách a jedna z nich je současnost s úplně jiným hrdinou, díky jehož DNA můžete celé toto velkolepé dobrodružství sledovat. A představte si, že se dva hlavní hrdinové, jeden z renesance a druhý ze současnosti, stali jen pouhou součástí tisíciletého boje Assassínů a Templářů skrz celou historii lidstva... Počkat! Nemusíte si to představovat - je to Assassin's Creed II! /// Úžasná doba, úžasný hlavní hrdina, výborný příběh a nádherné, velmi věrné reálie. Bezkonkurenčně nejlepší díl celé série.
+12

Tomb Raider: The Angel of Darkness

  • PC 90
Vím, že většině hráčů Tomb Raideru tenhle díl leží v žaludku, ale podle mě je naopak s The Last Revelation úplně nejsilnějším dílem "starého" nerestartovaného zpracování. A to kvůli nosnému příběhu, který je takřka filmový. Lara je obviněna z vraždy svého bývalého učitele Von Croye, ale z osudné noci si skoro nic nepamatuje. Postupem času, jak skládá vědomosti za sebe a pokračuje v pátrání, mění se pokaždé i to, co se oné noci stalo - a to mi přijde velmi filmové a ojedinělé. A to jsem ještě nezmínila rozmanitá prostředí, v nichž se děj odehrává včetně Paříže (i galerie v Louvre), Prahy, hrobek a dokonce i blázince. Navíc mi tenhle díl přišel ze všech "Lar" úplně nejhororovější... Za největší mínus téhle hry ovšem považuji velmi těžkopádné ovládání a všemožné způsoby, jak hráči hru znepříjemnit (např. omezený časový limit, po který se Lara může držet na římsách).
+13

Silent Hill: Homecoming

  • PC 60
Sice je to strašidelné, ale neskutečným způsobem to vykrádá film a styl, jakým prostředí a postavy vypadají tam (viz. Pyramid Head nebo Sestřičky). A ten příběh je na Silent Hill sérii přímo ubohý...

Pro: dobrá grafika, hodně beznadějná atmosféra, některá povedená monstra

Proti: hloupý příběh, až neuvěřitelné vykrádání filmu, příliš těžké souboje

+6

Silent Hill 2

  • PC 100
Jamesi Sunderlandovi chodí korespondence od nedávno zesnulé manželky z města, kde kdysi trávili dovolenou - Silent Hillu. James se do města vydá v naději, že by jeho žena nemusela být mrtvá, jenomže Silent Hill už zjevně nevypadá tak, jak si ho pamatoval. Prázdnými ulicemi se valí nekonečná mlha a smog, obyvatele aby člověk pohledal a nelidská monstra se belhají zpoza každého rohu. James ale vytrvává ve svém pátrání po odpovědích. Postupně rozkrývá tajemství mrtvého města, tří odlišných postav bloudící ulicemi paralelně s ním a nakonec i své vlastní minulosti. Svého svědomí a příčiny, proč byl do Silent Hillu pozván...

Nejlepší hra, kterou jsem kdy hrála. Takhle silný zážitek z příběhu u hry jsem nikdy nezažila a na konci při Maryině dopise jsem měla slzy v očích... Úžasné, chytré, děsivé, depresivní, smutné a především strhující. K ještě sugestivnější atmosféře přispívá úžasná hudba Akiry Yamaoky, jenž nemá v herním světě ve skládání soundtracků konkurenci. Stejně, jako nemá mezi ostatními hrami konkurenci Silent Hill 2. Nejsilnější herní zážitek... ever.
Jediná hra, které můžu dát 100% bez jakýchkoli výhrad.

Pro: Úžasný příběh, psychologie postav, atmosféra, napětí a hudba

Proti: Trochu těžkopádná hratelnost

+17