V prvé řadě se sluší napsat, že jsem si hru z roku 2014 zahrála až o tři roky později, s koupí nového počítače, protože její nároky na sestavu byly ve své době poměrně značné a optimalizace mizerná. To už ani nemluvím o množství bugů, jimiž je tato hra dnes již pověstná, a které v současnosti látá přes 13 GB (!) aktualizací poté, co si nainstalujete 5 DVD a zabere vám to 50 GB na disku. To jen na úvod.

V momentě, kdy Unity rozjedete na vysoké detaily, jste nejprve ohromeni - její grafickou stránkou. Zdobné šaty dam a pánů, překrásné interiery v bohatých čtvrtích Paříže, kde se od naleštěného pozlaceného štukování stropů a stěn odráží sluneční paprsky nebo obrazy s mohutnými zlatými rámy vypadající jako skutečné, vás dostanou. Stejně tak cut scény, kde lze rozeznat látky šatů podle lesku, nebo strukturu Arnových silonek. Vývojáři Ubisoftu se rovněž nevykašlali na (v AC sérii už klasicky) výborné zobrazení pařížských památek se všemi možnými detaily soch a nápisů. Zkrátka Paříž je vytvořena překrásně. A nejen architektonicky. V nesčetném množství jejích ulic, jež občas lemují barikády a převrácené kočáry, vykřikují a protestují davy chudých obyvatel před drahými paláci, či před pódii s gilotinami, tu a tam nosí nakradené věci z domů boháčů, nebo dokonce i jejich useknuté hlavy na kopích. Při takovém množství nespokojených, hladových a krvežíznivých lidí se mezi nimi dost často tvoří rozmíšky, do kterých můžete zasáhnout. Paříž v Assassin's Creed je rozlehlá, se spoustou čtvrtí, jež se od sebe samozřejmě odlišují výší bohatství jejich obyvatel. Máte tu čtvrti, kde bohatá, krásně oblečená smetánka popíjí šampaňské v upravených, kvetoucích parcích a na druhé straně jsou tu čtvrti hemžící se opilci a prostitutkami, kde je na ulicích samá špína a obklopují je polo rozpadené, či ohořelé domy. Všechno tohle vás nejprve ohromí svou propracovaností, než přijdete na to, že tato naoko velmi krásná hra je uvnitř vlastně prázdná.

Hlavní hrdina Arno Dorian je bezkrevný, generický floutek bez vlastností, který je vám úplně ukradený. Stejně tak jeho zrzavá láska Élise. A stejně jako všechny postavy v Assassin's Creed Unity. Nejsou to vlastně ani postavy - jsou to černobílé figurky, kde samozřejmě Asasíni jsou ti hodní, Templáři ti zlí (čestná výjimka je Élise, aby ji mohl Arno milovat). Už potřetí (AC II, AC III) tu máme totožný příběh - pomsta za mrtvé členy rodiny. To fakt neumějí scénáristé od Ubisoft přijít na nic originálnějšího? Asi ne, protože dialogy postav jsou rovněž příšerně nudné a generické. Kde jsou časy, kdy jste si mezi zabíjením, seskakováním z rozhleden a vyskakováním z kupek sena mohli odpočinout při soutěžích na festivalu, trhání tulipánů, lovení zvířat, pomáhání dámě přes řeku, či létání nad městem? Tady už se vývojáři vůbec neobtěžovali s žádným vybočením z rutiny. Všechny úkoly v hlavní "dějové" linii vypadají tak, že se máte za někým dostat přes kopu stráží a zabít ho. Popřípadě máte někoho sledovat, a když ho najdete, musíte se za ním dostat přes kopu stráží a zabít ho stejně. Po pár totožných úkolech už mě to tak otravovalo, že jsem se vydala raději řešit pařížské vraždy, což bylo na Unity nejzábavnější. Do pokračování v hlavní linii jsem se vyloženě nutila, a kdyby se v Helixu (nevím, proč už to není starý dobrý Animus) neobjevily časové trhliny, dala bych této hře tak nanejvýš padesát procent. Tohle byla totiž jediná skutečně originální věc na Unity a sbírat data při západu slunce ve stínu Eiffelovky obklopené létajícími balony, nebo střílet v okupované Paříži na německá letadla, bylo opravdu zábavné a výborně vymyšlené. Škoda, že se ale stejně nakonec musíte vrátit k těm postavám, na nichž vám nesejde, k úkolům, které vás otravují a k příběhu, kde je vám jasné, jak to celé dopadne.