Při hraní datadisku Baldur's Gate II mi na mysli vytanula jedna otázka: "Toto je ten všude vychvalovaný datadisk, podle mnohých i nejlepšího hra koncipovaná jako rozšíření?".

Throne of Bhaal jsem rozehrál znovu všehovšudy po dlouhých šesti letech od jeho prvního vyzkoušení, kdy se mi postupem času ztratily savy a tak jsem se nikdy nedostal dále než do Saradushe a blízkého okolí na zdejší relativně malé mapce. Dobrá zpráva je, že Infinity engine je stále tím nejlepším pro převedení pen and paper pravidel, hudba je možná i o fous lepší než v druhém Balduru a hratelnost je bezproblémová a zábavná. Horší je to však se zdejšími lokacemi a náplní v nich. Vždy jsem měl za to, že první místo hry mimo astrální sféru, obléhaná Saradusha, je tak malá protože slouží k seznámením se spletitým dějem. Další lokace jsou však ale snad ještě menší a co je horší, drtivou většinu času v nich strávíte bojem (i když ty jsou správně obtížně, někdy až moc, a dají vyniknout většině schopností a kouzel). Což i zapříčinilo, že ToB asi znovu nedohraji do konce, jelikož rutinní opakování nahození rychlosti, vyvolání příšerek a enormní spotřeba lečivých lektvarů není to, co v RPG hrách hledám, minimálně dnes.

K dobru ale musím příčist rozsáhlou Watcher´s Keep, kterou jsem dokončil již v základní verzi hry, a co si pamatuji, tak mě bavila více než příběh hlavní části datadisku. Čekal jsem dle ohlasu rozhodně více, ale hra jako taková působí v záplavě Neverwinterů s příšernou kamerou nebo plytkých Mass Effectů stále dobře, což ale není zásluhou dialogů, příběhu ani rozsahu, ale funkčního ovládání a předně audiovizuální slasti kterou může dodat jen spojení Black Isle/BioWare s Infinity enginem.

Pokud se vám líbilo grafické zpracování her jako Broken Sword, Toonstruck nebo Kletby Opičího ostrova, pak druhý díl ze série Discworld jde ještě o kousek dále. Grafika je jednodušše skvělá, a i pokud by hra měla stát a padat na pouhé vizualizaci podobná té Kirbyho, pak by obstála. Další aspekty jsou ale také na té nejvyšší úrovni, takže jak asi tušíte, máme ze adventuru nejvyšších kvalit, která patří do výstavní skříňky tohoto žánru a bez velkého romýšlení ji mohu zařdadit do pomyslné TOP5 adventur.

Naneštěstí má Missing Presumed dvě vcelku zásadní chyby (nebo lépe řečeno problémy vzniklé u toho, kdo sedí před obrazovkou), které odradí nejednoho zájemce. Konkrétně se jedná o:

1) Použitý jazyk – především jde o specifický humor plný narážek, slovních spojení a přirovnání, kdy jsem měl stále pocit, že mi něco málo z dialogů uniká. Po prvním aktu (ze čtyř) si ale hráč přivykne mluvě Rincewinda a ostatních obyvatel Discworldu.

2) Obtížnost – podle všeho již né tak nadsazená jako v případě dílu prvního, ale i tak se ve hře najde řada zákysových míst. Použití kamene na polapení přízraků, který se do něj "nastěhuje", patří mezi to lehčí. Dále je matoucí vzhled některých předmětů (kadidlo) a s tím i jejich užití.

Jak už jsem ale napsal, pokud zvládáte pasivní angličtinu a máte dokončeno pár adventur obtížnějšího rázu, tak tyto krajně subjektivní chybky mizí a můžete si vychutnat jednu z nejlepších her podle knihy/filmu. Příběh se inspiruje u knihy Sekáč, kterou jsem jako jednu z mála z cyklu Discworldu před pár lety četl, takže o hrubém nástinu děje jsem měl již představu. V zásadě jde o to, že Smrť si bere dovolenou a tak se po městech potulují technicky mrtví, prakticky však živí lidé, krysi a další z rozmanitého města Ankh-Morpork a dalších míst. Samozřejmostí je celá řada vtipů které doplňují rámcový příběh a dělají z každého rozhovoru zábavnou činnost. A pokud to spojíte s hlasem Erica Idleho, asi máte představu jak to celé působí. Nesmím zapomenout i na ostatní dabéry, vše je v nejvyšší kvalitě, a mimo hlasu Rincewinda vyniká i zdejší vypravěč. Při hraní jsem se jednodušše bavil, některé vtipné momenty připomněly čtení Spolčení hlupců od J.K. Toola nebo sledování Monty Pythonů, což je známkou nejvyšší kvality.

Děj je tedy výborný. Zásluhou vyšší než běžné délky se snadno sžijete se zdejšším prostředím, zvláště když v každé kapitole jsou nová místa k prozkoumání. Navštívíte tak samotné největší město Zeměplochy, daléké pouštní kraje s pyramidy nebo samotné sídlo Smrťe. Stěžejní část hry se ale bude točit okolo centra tvorby pohyblivých obrázků – Holy Woodu.

Technické zpracování již bylo nastíněno, ale takto po všech stránkách vyvedený kousek se jen tak nevidí. Dabing, grafická stránka tak i zvuky okolí spolu s hudbou, vše si zaslouží zmínit minimálně dvakrát. Interface je jednoduchý a účelný, hra pěkně vypadá ve widesreenu na velkém monitoru a je také na adventuru dlouhá (dva týdny nepravidelného, ale intenzivního hraní).

Ve výsledku adventura nejvyšších kvalit, která však cílí na relativně omezenou skupinku hráčů, kterým sedne britský humor v čele s Monty Python, baví je hraní počítačových her a v neposlední řadě mají v oblibě hrdiny, jejichž šance na úspěch je jedna ku milíónu. Pokud máte rádi Zeměplochu (zapálení fanoušci Pratchetta si mohou k hodnocení přičíst dalších 5%), pak není co rešit, zvláště když dnes je plná podpora Discworldu II ve ScummuVM (a pamětnící si jistě vzpomenou, jak těžké bylo hru zprovoznit pod DOSboxem :).

Adventurní Modern Warfare v plné síle. Snaha šokovat, intenzivní příběh a krátká hrací doba vytváří nepříliš náročný mix, který si užije ten, kdo k Puzzle of Flesh přistoupí jako k svébytné hře a ne pokračování a přetrpí béčkovost titulu, ač je zpracování nadmíru profesionální.

Phantasmagorie 2 mě vždy lákala více než díl původní, ať už se jednalo o pro mě zajímavější téma nebo jen podle sceenshotů profesionálnější provedení. Nedávno, když jsem hru na chvíli zkoušel, tak mě vlastně nezaujala a odložil jsem ji (což bylo do jisté míry zapříčiněno i čerstvými dojmy z Beast Within). A tak po letmém prozkoumání bytu Curtise a kanceláří, kde pracuje, bylo dáno zapravdu většině kritických recenzí.

K sérii jsem se znovu dostal, a sáhnul jsem po prvním a lépe přijatém díle. Ten však po relativně slibném začátku byl s dalšími kapitoly horší a "adventurní" složka byla sražena na naprosté minimum a příběh byl naprosto klasický (starobylé panství a propukající zloba/šílenost manžela). Napříč tomu ovšem Phantasmagoria 1 měla tah na branku a spěla rychle ke konci, který se dostavil po přibližně čtyřech hodinách hraní. A právě bezproblémová hratelnost byla důvodem, proč jsem se rozhodl znovu vyzkoušel díl druhý, a tentokrát ho již snad dokončit.

To se povedlo, a ač se hra rozkládá "pouze" na pěti discích, hrací doba je o něco delší a především videa jsou různorodější, což se týká především flashbacků do minulosti Curtise. Děj oproti antickým dramatům sice postrádá silnější katarzi, kdy je zakončení jako u drtivé většiny mysteriózně laděných příběhů nevhodné, přesto bych však začátek a konec označil za nejlepší části druhé Phantasmagorie. Jinak se hra na poměry FMV titulu hraje velice příjemně, většinu času budete totiž sledovat další a další videa, tu a tam na něco kliknete a v minimálním počtu případů tu i zkombinujete pár předmětů. Takzvaný zákys tak může přijít pouze v důsledku opomenutí někoho oslovit nebo se někam podívat. A ač má hra podtitul A Puzzle of Flesh, tak se v celé hře nachází pouze dva puzzly, kdy jeden je otázkou deseti sekund a druhý, ten na konci, je i dle dobových kritik úplně pitomý.

No a co zajímá asi většinu, a velice pravděpodobně i tehdejších kupujících, je to často zmiňované násilí a explicitní sexuální scény. Oproti Phantasmagorii autorka, tentokrát však ne R. Williams ale Lorelei Shannon, přitlačila na pilu a dala tam snad vše co šlo. Na druhou stranu se však jednu z nejlépe prodávaných her roku 1995 (původní Phantasmagorii) překonat nepodařilo, za což můžou i velice negativně laděné recenze.

Are you alright, Curtis? You're acting really weird.

Mimo toho hra obsahuje řadu easter eggů, vtipných scén pramenících především z některých hereckých výkonů (které jsou napříč tomu na velice slušné úrovni) nebo i povedenou hudbu. Za zahrání Puzzle of Flesh tedy stojí, i když příběh je béčko a podruhé se ke hře asi nevrátíte.

Nicméně je velká škoda, že zamýšlená antologie (na sebe nenavazující hororové FMV hry) nikdy dále nepokračovala...

The Lost Crown mě dokázalo přesvědčit, že i dnes vychází řada výborných adventur, které snesou srovnání s klasiky z období slávy Sierry a Legend Entertainment. A je až k neuvěření, že hru, která kypí nepřeberným množstvím detailů, po všech směrech profesionální produkcí a předně hratelností, která zpočátku sází na velice pomalé tempo, jenž se s každou odehranou hodinou zrychluje, aby v půlce hráč s napětím očekával každou další událost, stvořil do jisté míry jediný člověk.

Téměř všechny aspekty, které ovlivňují můj pohled na celkovou kvalitu hry, jsou zde na vysoké úrovní. Mysteriózní příběh má spád a drží pozornost po celou dobu, vizuální kvalita sázející na černobílé fotky (jenž byly posléze, jako u GK2, dooupraveny) z oblasti západního pobřeží Anglie, konkrétně Cornwallu, je nadmíru přitažlivá a vše okolo zahrnující délku, ozvučení nebo obtížnost dopadlo nejinak.

Děj, odehrávající se v rámci pěti dnů a čtyř nocí, pomalu rozvíjí zápletku točící se okolo ztracené anglosaské koruně, a tak se mohou naplno projevit prvky historie, kdy je velice kvalitně (podrobně i zajímavě) přiblížena původní legenda především neanglickému publiku. Druhou stěžejní částí je otazník visící nad společností Hadden Corporation, kde byl hlavní představitel hry Nigel Danvers zaměstnancem. Což souvisí s častým využíváním zařízení pro vyhledávání a zkoumání paranormálních jevů po celou dobu hry. A ačkoliv by se mohlo zdát, že přes dobu okolo dvaceti hodin trvající k dokončení se klasická adventurní hratelnost může stát repetivní, The Lost Crown nabízí řadu zpestření, ať už se jedná o zkoumání zvukových nahrávek a fotografií nebo hraní z pohledu první osoby v některých úsecích hry.

Technické zpracování dopadlo také na jedničku, zvláště pokud jde o symbiózu reálných fotek a objektů do nich vložených. Hudba je minimalistická, jiná by narušovala atmosféru tvořenou především zvuky, se kterými si externí studio pomáhající J. Boakesovi více než vyhrálo.

Chyby a nedodělky se nachází však i zde, a ani se tomu přes celkovou rozsáhlost a počet osob za titulem nelze divit. Předně jde o často vytýkané vracení a procházení těch samých míst (backtracking), nemožnost přeskakovat dialogy a monology, které si často vyslechnete vícekrát nebo pár drobností v designu (použití vysílačky jinde, než měl autor na mysli zapříčiní zopakování několika předešlých událostí).

Ač jsem The Lost Crown po téměř všech směrech vychválil, lepší bude, přistoupit k samotné hře bez velkých očekávání. Stejně tak tato adventura není pro každého, jako např. "popkornová" série Broken Sword. Pokud však máte v úmyslu přistoupit na zastaralejší, avšak vizuálně dokonalé, grafické zpracování v čele s nekvalitní animací, pomalou hratelnost a velké množství textu, pak je tato adventuru tou pravou volbou, zvláště pokud hledáte mysteriózní děj s prvky historie a hororu.

Už zde jsou tři delší komentáře, takže jen krátce.

Máte dokončené všechny hry od Black Isle a dalších specializujících se na izometrická RPG? Nebo jen jste přehlceni tituly epikou čišící, až se z nich ztrácí samotný roleplaying element stavějící na vyváženém rozložení průzkumu krajiny, bojů a úkolů? Pak je Eschalon tou pravou volbou, tedy pokud nečekáte zázraky typu Planescape a Xenogears.

Tím největším plusem je pro mě jistě minimalistické zpracování a samotná hratelnost, kdy i mimo dobu strávenou před monitorem přemýšlíte, jak se dostat přes teritorium obývané vosáky, zda si koupit nový luk, který vás připraví o veškeré finance, nebo jen nakoupit zásobu léčivých lahviček. A s tím souvisí fakt, že bez plánování a rozvržení na jakém levelu kam jít se může Eschalon proměnit snadno na vcelku obtížnou hru. Na druhou stranu freeformové pojetí dává šanci napravit předešlé chyby, a místo frustrace tak titul motivuje k dalšímu hraní. V tomto směru se mi připomenulo Wizards & Warriors, ke kterému bych titul spíše přirovnal než k sérii Ultima. Další prvky v čele s grafickým zpracováním plní svůj účel na jedničku, a tak putování po regionu Thaermore si i vaše vjemové smysly užijí. Chyby jsou zde pouze minoritního rázu a takové, s jakými musí každý dobrodruh počítat při RPG dle starých paramerů.

Ve výsledku velice povededená hra a výborný role-playing titul. Pokud jste fanoušky tohoto žánru, pak jako alternativa, či spíše navázaní na hratelnost klasických her od dřívějších velikánů poslouží Eschalon více než dobře.

Řemeslně výborně provedená adventura z vlastního pohledu, která si bere to nejlepší z žánrové inspirace a tvoří jeden, poměrně krátký, ale o to intenzivnějšího zážitek. Rozvážně plynoucí děj střídají dramatické události, odehrávající se v noci mezi dny, jež zde ve viktoriánském domě tráví jeden spisovatel, snažící se zde nalézt literární múzu pro své hororové příběhy.

Scratches vynikají především optimálním dávkováním příběhu, kdy zprvu, ovšem i po většinu času, víte jen o tom, že zde není vše v nejlepším pořádku. Mimo to je graficky, především v interierech, hra špičkou ve svém žánru. Renderovaná grafika je výborně skloubená s uměleckými díly od řady malířů minulých století, stejně tak samotný pohyb po domě je řešen plynulými předěly. Interakce mezi osobami je řešena pouze komunikací skrze telefon, a tak pocit osamění je zcela naplněn. Dále je vhodné doplnit, že celá hra působí střídmým až minimalistickým dojmem, a její hraní (samozřejmě jen v noci) je zábavné po celou dobu. Překážky totiž hráči pod nohy nevkládá, ale naopak napovídá co a jak déle (nicméně použití předmětu dvakrát na jedno místo, jelikož první pokus bez komentáře nevyšel, je menší kaňkou).

Ač jde o prvotinu autora, Scratches působí velice profesionálním dojmem, a překonává řadu plně komerčních adventur. Jediné negativum tak putuje za absenci něčeho nového, co by obohatilo zavedený koncept vídaný v řadě filmových i knižních hororů. A ještě bych zapomněl na výborný hudební podkres od Cellar of Rats.

I po letech má Scratches stále co nabídnout, a vedle Dark Fall: Lost Souls nebo Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder působí nejlepším dojmem. V rámci "mystovek" to nejlepší, 9/10.

"Tired of shooting crap?"

Pokud se podívám na akční střílečky z minulé dekády, moc mě jich o svých kvalitách a nutnosti si je zahrát nepřesvědčilo. Mohu tak jmenovat snad pouze sérii technologicky dokonalého Far Cry, radioaktivním spadem nasáklý Stalker, nebo i tuzemskou a realisticky pojatou Armu II. Zmíněné tituly navíc pojí fakt, že jejich potencinál nebyl do jisté míry naplno využit a také se vyznačují nelineárním pojetím herního světa. Zpátky ale k mezi hráči nepříliš kladně přijatému titulu.

První díl Far Cry mě bavil jako málo FPSek, Apocalypse Now považuji za jeden z nejlepších filmů, hudbu od Rachida Tahy poslouchám už řadu let, prostředí Afrického kontinetu díky více něž malému využití v herním odvětví mě dostatečně láká a kniha Srdce temnoty mě také zaujala.

A tak rozehrání díla od Ubisoftu bylo pouze otázkou času. Musím však přiznat, že více méně negativní ohlasy od hráčů oddalovaly můj zájem o Far Cry 2. Po nedávném dohrání Crysis mě ale přepadla zvědavost zjistit, jak že pokračování německé střílečky dopadlo. Dle hodnocení jistě tušíte, že při hraní jsem se výborně bavil a i přidaná hodnota v podobě grafického zpracování, dlouhé trvanlivosti a řadě detailů výsledný dojem jen doladil na výslednou míru. Co mě také potěšilo byla obtížnost, kdy jsem skoro každou misi napoprvé nedokončil. Ať už se jednalo o zaseknutí zbraně v ten nejméně vhodný okamžik, nápory nepřátel ze všech stran či jen naběhnutí pod kola některého z nepříliš pestré škály zdejších vozidel. Mimo toho je zpracování vašeho alter ega na jedničku, a tak vidíte všechny jeho pohyby od nastupování do dopravního prostředku po vytahování si šrapnelů z končetin.

Hře je vyčítána řada z mého pohledu méně podstaných věcí jako repetivní náplň misí, pomale plynoucí příběh nebo i rychlé obnovování stavů na stanovištích podél silnic. Nic z toho mi nijak nevadilo, navíc to jen podtrhlo atmosféru s obtížným dosáhnutím Šakala přes rozvětvené struktury jeho dodávku levných zbraní do těchto, válkou zmítaných, končin. Mise se od konkurence příliš neliší, jejich náplní je z většiny odstranění někoho nepohodlného či zajištění některého místa na rozsáhlé mapě. Co ale vyčnívá je prostředí, v kterém se jednotlivé úkoly zdejších dvou frakcí odehrávají. Jednou tak budete dobývat pevnost jednoho ze zámožných obyvatel, podruhé zase procházíte vertikálně stavěnou vesnicí z dřívějších dob. Důležitá je také sháňka léků na projevující se malárii, i když úkoly s ní související jsou na vlas totožné.

Posledním střípkem mozaiky jsou detaily, kterými je Far Cry 2 zplna prostoupeno. V savaně jde narazit na pobíhající zebry, rozsáhlý arsenál vojenské techniky je výborně zpracován a zvuky okolí dotváří atmosféru rozvojové Africké země. Třeba je také zmínit optimalizaci, kdy se i na mém stroji hra přijatelně hýbala na nejvyšší nastavení.

Samozřejmé ale je, že hra mohla být ještě mnohem lepší. Uvítal bych rebalanc na vyšší účinnost zbraní, lepší umělou inteligenci, méně respawnů, možnost rešit úkoly diplomatickou cestou plnou intrik a podrazů nebo jen lépe nedesignovat prostředí (první akt), které je rozvrstveno do oblastí, kde je vždy určitý počet stanic, domovů a jedna unikatní lokace či budova.

"Disneyland? Fuck, man, this is better than Disneyland!"

Že hra překoná Crysis jsem tak nějak čekal, ale že o chlup předběhne i původní díl, to tedy ne. Většina negativních ohlasů je asi zapříčiněna tím, že hráči očekávali úplně jiný zážitek podobný tomu ve Far Cry od CryTeku. Zde ale stojí před hráčem otevřený svět s řadou zajímavých lokalit, postav a z mého pohledu především zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Pro mě se tak jedná o jedno z největších překvapení, a hru můžu doporučit tomu, kdo hledá FPSku, závodní hru a po trošce i role-playingu prvky v jednom z graficky nejzdařilejších prostředí.

Povedená adventura... dokud si nezahrajete takřka jakoukoliv známější světovou point'n'click adventuru z konce i začátku 90. let. Což o to, rozdíl oprotí tehdejší tuzemské konkurenci byl značný, stačí vzpomenout na kousky jako o tři roky starší Swigridovu kletbu nebo prvotinu Agawy Mise Quadam, ale pokud hráč primárně nehledal humor, Polda 2 toho příliš nenabídl. Pokud se nepočítá kvalitní grafické zpracování a dabing, jehož největším pozitivem mimo zaslechnutí hlasů populárních komiků je, že na hráče mluví jeho mateřštinou. Potěší i bezproblémové ovládání a hratelnost.

Stále se ale jedná, společně s prvním dílem, o relativně hratelný kousek stojící minimálně za vyzkoušení. Závratný zážitek ale nelze čekat.

Když jsem ještě zkoušel každou druhou budgetovku z cover cd magazínů, narazil jsem na zajímavě vypadající arkádové ježdění původně z konzole Dreamcast, nazvané Crazy Taxi 3. Přes původní odhady a obavy, že hra půjde do hodiny z disku, strávil jsem s ní nakonec o mnoho déle času.

Podobně jako v sérii Midtown Madness, ocitnete se také v městech inspirovaných realnými podklady z USA (konkrétně San Francisco, NY, Las Vegas). Čirá hratelnost je navíc podpořena soundtrackem, který by se jen tak někdo dobrovolně nepustil, ale zde funguje na jedničku, zvláště když se soustředění zaobírá pouze tím, jak zákazníky dopravit na určené místo v časovém limitu. A na tomto jednoduchém principu funguje celá hra, kdy srážká končí odštouchnutím druhého účastníka silniční dopravy, taxík je schopen skákat a někteří pasažéři požadují více akce (mužský basketbalový tým). Mimo taxikářské práce jsou zde i minihry jako ragby v autech, kuželky a další, které dokáží oživit postupem času fádní sběr zákazníků a jejich následné rozvážení.

Pokud hledáte nějaké sofistikovanější principy a realistické závody, pak je zde nehledejte. Primární zaměření na zábavu ale funguje na jedničku. Arkádová klasika, která ani na PC neudělala ostudu. Oproti prvnímu dílu je zde také vše propracovanější a pestřejší.

Na poměry freeware adventury vytvořené pomocí AGS výborný počin. Na jednu stranu se The McCarthy Chronicles hraje takřka sám a ani není nijak dlouhý (cca jedna hodina stačí k dokončení), mimo to je ale hra kvalitně zpracována, dokonce obsahuje i povedený dabing. Hlavní předností je ale jistě černobílá grafika s možností nastavení šumu, která vytváří zajímavou atmosféru noirové detektivky.

Co se týče příběhu, točí se kolem prokletí jednoho rodu, konkrétně mladého majitele hotelu jenž je posledním z rodiny kdo ještě nezemřel. Autor si pravděpodobně vzal trochu inspirace z prvního Gabriela Knighta, především co se hlavního představitele týče, a tak tuto krátkou adventuru doporučím právě fanouškům této série.

Jako stý komentář na této databázi jsem si nemohl vybrat nic jiného, než velice populární strategii Age of Empires II. U této hry jsem strávil se vší pravděpodobností nejvíce času ze všech hraných videoher, a jde říci, že ji mám stále nainstalovanou přes deset let, a její hraní považuji za výbornou relaxaci i adrenalin. Z počátků pro mě měla i silný eduitment prvek v podobě učení se základních pojmů a frází angličtiny a i něco málo z obecné historie.

Ke hře jsem se dostal skrze demoverzi, která se nacházela na jednom přiloženém CD-ROMu časopisu Score. A jelikož mě grafika od prvního prezentovaného screenshotu zaujala (tentokrát rozsáhlá recenze v Levelu), Age of Empires II bylo rázem nainstalováno. Přestože bylo možno hrát jen tutoriálovou kampaň a ostatní byly šedé a neinteraktivní, u real-time strategie jsem strávil řadu měsíců opakováním misí skotského Williama Wallaceho.

Když se mi do rukou dostala plná verze, přišlo to pravé pohlcení počítačovou hrou, kdy i dnes nepociťuji žádné vyčerpání zábavnosti titulu, ba naopak. Jedním z faktorů je jak nestárnoucí vizuální podoba, tak i hudba (zde). Stejně tak pestrá je i nabídka typů hry, nebo i zakomponovaný editor, u kterého jsem strávil řadu hodin vytvářením různých situací, které by v běžné misi možné nebyly nebo jen tvorbou co nejčlenitějšího povrchu a propracovaných obraných valů. Tím hlavním tahákem AoE II je ale pětice kampaní, kdy každá je do jisté míry specifická a vyžaduje rozdílný přístup hraní. Z nabízených mě nejvíce zaujala ta za Čingischána, obzvláště mise úvodní, kde bylo třeba plnit úkoly pro menší klany.

Mimo nich je možno v náhodně vygenerovaných scénářích hrát až s třináctkou národů, kdy každý disponuje jinými přednostmi a technologickým stromem. A tak Turci disponují janičári a věži schopnými za pomoci střelného prachu a dělových koulí rozmetat cokoliv nepohyblivého, zatímco například Britové spoléhají na typické lučištníky s dalekým dostřelem.

Jediným negativem je tak opomenutí Slovanů (což již napravuje Age of Empires II HD: The Forgotten), kdy v jedné misi za Fredrika Barbarossu vystupují jako Germáni a možná i menší zásoby zlata a kamení, které se projeví při delším hraní jedné mapy.

Po všech stránkách povedená hra, která nejednoho hráče přiměla se zajímat o historii, dále, a především, také titul, který pokud vás zpočátku chytne, máte na velice dlouhou dobu vystaráno o zábavu, i díky možnosti hraní přes internet a objevování nových taktik. Z mého pohledu nejlepší kdy vydaná strategie.

Jedna z prvních point n click adventur, které jsem jsem si zahrál a více než užil. Nový Robinson se ke mně dostal skrze magazín Herní výběr, který většinou nabízel nepříliš lákavé kompilace (demoverzí a her zdarma) nebo méně známé tituly. Ruská adventura Nový Robinson mě ale v trafice zaujala až tolik, že jsem si ji po návštěvě lékaře od maminky vyprosil.

Po přidání do DH jsem měl chuť ohodnoti hru velmi vysoko, přeci jen vzpomínky na ni mám jen ty nejlepší. Ostatně román Robinson Crusoe patřil mezi mé nejoblíbenější dětské knihy a hra od ruské Nikity dokázala zprostředkovat podobnou atmosféru, jaká byla v knize D. Defoea. Logické problémy si pomatuji dodnes, ať už jde o výrobu balónu z kaučuku nebo o stavbu vlastního příbytku společně s počátečním problémem nalezení potravy. Nicméně ve zpětném zrcátku to bylo trochu jinak, a kvalita v pomyslném zikuratu adventur je spíže v nižších patrech, ovšem titul mé první adventury Novému Robinsonovi nic nevezme, proto řadím právě tento klenot z Herního výběru (vedle například Croc 2 a Crusaders of Might and Magic) k mým nejoblíbenějším.

Pokud něco nemusím, pak to je adventurní produkce Telltale Games. Což o to, mají povětšinou dobré umysly a snaží se přinést žánr i jinému publiku.

Vše ale ztroskotává na jejich marketingu postaveném na upřednostnění kvantity před kvalitou. Kdy každý díl epizody je sestaven z prefabrikovaných modelů a lokací, do kterých dosadí hlavní postavy a nějaký komparz. A tak, i když dialogy nejsou špatné a v některých případech jsou i zábavné, hra jako taková těžko zaujme, pokud nejste velkými fanoušky zvířecí dvojky od původního dílu, či vám jejich situační humor nesedí. Jedním z podstatných faktů je i to, že po roce od dohrání si ze samotné hry nepamatuji takřka nic, co by mě výrazněji zaujalo.

Třeba se mi změní názor po zahrání jejich nejambicióznější sérii Tales of Monkey Island, ale takto po dohrání první epizody Sam & Max nemám sebemenší chuť pokračovat, a dostat se tak k údajně nejlepšímu dílu Abe Lincoln Must Die!.

Po četném hraní dílu druhého se mi do rukou dostala kompletní verze Heroes ve své třetí podobě, a co více, vše dobré bylo zachováno a další nové prvky byly přidány. A údajně nejprodávanější série v Čechách tímto dílem znovu posílila a nabyla na své slávě, kterou pošramotil až příliš odlišný, ovšem stále kvalitní, díl čtvrtý.

Mezi fanoušky je trojka vůbec nejoblíbenější, a není se čemu divit. Přináší do posledního bodu vyváženou hratelnost, stejně tak detailní grafiku spolu s obvykle povedenou hudbou. Scénářů je také dostatek, až se množství různých map může zdát nekonečné. Navíc, když si je hráč může sám vytvořit v editoru nebo stáhnout, je o zábavu postaráno na opravdu dlouho. Principy byl zachován, zase si se svým oblíbeným hrdinou klestíte cestu různorodým prostředím, obětujete další naverbované k zastavení protivníků z ostatních hradů a předně tvoříte neporazitelnou armádu, mnohdy složenou z jednotek opozičních hradů.

Vytknou jde snad pouze menší přehlednost oproti dvojce a pár drobností. Mimo toho se ale jedná o trefu do černého, která i přes to, že v době vzniku nebyla zdaleka tak opěvována jako dnes, je stále hrána a status klasiky už má dávno zajištěný.

Noirová detektivka v krátkém, ale o to intenzivnějším provedení. Navíc, a především díky bullett-timu asi také nejhratelnější lineární akce ze třetího pohledu. Samotnou kvalitu ještě podtrhuje přidaná hodnota v podobě skvělého soundtracku, specifické atmosféře a technické zpracování bez žádných chyb a s povedenou optimalizací ku předváděné grafice.

Jelikož jsem hrál oba dva díly v jednom týdnu, rozdíly mezi jedničkou a dvojkou jsem příliš nevnímal a byl tak naplno vtáhnut do děje, který nakonec nepůsobil tak krátce, jak by asi působil při delší přestávce mezi častmi příběhu. Autentičtější atmosféru by asi jiné národy než ty skandinávské nevytvořily, a tak vše působí uvěřitelně a příběh o pomstě má ty správné kontury. Celkový dojem zlepšují i scény mezi misemi tvořené komixem, kdy drtivá většina záběrů je vkusně doupravená fotka. Tím hlavním je ale bezesporu hratelnost postavená na zpomalení času a efektivní akrobacii spolu s likvidaci nepřátel Maxem. A v tomto případě potěší i nižší obtížnost podporující dynamiku hry.

Jednodušše titul, který by neměl chybět v žádné sbírce hráče, navíc když beru v potaz, že k The Fall of Max Payne vyšla slušná řáda fandovských modifikací. Třešničkou je i výborné původní balení hry.

Na doporučení zdejšího odborníka na žánr rogue-like, Bodkina, dostalo se mi na harddisk množství kvalitních, a i méně kvalitních her tohoto žánru. Ale ten, který jsem spustil prvně, a sliboval dokončení do deseti minut, se nakonec ukázal tím pro mě prozatím nejhratelnějším. Netřeba znát nic z pravidel a systému, hra totiž rychle seznámí s principy, které jsou vystavené na pro mnohé tvůrce těžko najitelné balanci mezi snadnou přístupností a hratelností.

Jak je již zmíněno v popisu, hra sází na desetiminutové dungeony na jedné obrazovce, plné nepřátel na různých úrovních až do desáté, na niž je samotný boss. Mimo to se ale ve hře nachází řada dalších módů hry (Snake Pit, pro veterány speciální kampaň a další), které je nutno nejdříve odemknout. Stejně pestrá je i nabídka povolání a ras dobrodruhů a dobrodružek.

Princip je jednoduchý, hrdina začíná na první úrovni a postupně získává zkušenosti nutné k postupu na další level ničením potvoráků z většiny případů úrovně stejné. K tomu mu pomáhá i magie, jiné předměty jenž lze nakoupit a především průzkum nových políček, který doplní zdraví a body magie.

Hlavní předností je tedy hratelnost, podobná známémé větě, další dungeon, a už končím. Ono totiž dotáhnou jednu mapu není vůbec snadné, jak se na první pohled zdá, a je nutno systematicky využívat všech drobností a dovedností hrdiny, a mít štěstí na hratelně poskládaný dungeon.

Desktop Dungeons jsou zatím ve vývojí, konkrétně ve verzi 0.15, takže je pravděpodobné, že ještě dozná mnoha změn. Už nyní jde ale o velmi inovativní projekt, hodný pozornosti.

Moc rád bych k tomuto titulu napsal vychvalující komentář vyzdvihující výbornou atmosférů, snad jednu z toho mála her, ve které je možno pocítit strach nebo do jisté míry zajímavou hratelnost založenou na průzkumu dobře nadesignovaných lokací. Má to však jedno, a vcelku podstatné ale. Call of Cthulhu jsem všehovšudy rozehrál čtyřikrát za dva roky, a vždy jsem se dostal jen o malý kousek dále. Jednoduše jsem nedokázal akceptovat nepohodlné ovládání, zdejší obtížnost často zapříčiněnou checkpointy a především tím, když se hráči do rukou dostala zbraň. Tuhost nepřátel nebo snad neúčinnost palných nástrojů tak dokáže snadno zastínit ty pozitivní prvky, kterých je i tak ve hře nadmíru. Přiznávám, hra porazila tentokrát mě.

Já už jsem nad dílem Headfirst zlomil hůl, ale jeden moment – probuzení v hotelovém pokoji s následným adrenalinovým úprkem si budu pamtovat ještě hodně dlouho. Pokud ale zdejší pravidla akceptujete, věřím, že se dostaví podobný zážitek jako například u Vampire: Bloodlines, které jsou CoC v jistém směru podobné.

Obrovské RPG od bývalých tvůrců Fallouta. V době, kdy jsem hrával především izometrické cRPG hry patřilo a stále patří Arcanum jistě k tomu nejlepšímu. Potěšující je i to, že jde vlastní cestou a hratelnost ozvláštňuje ne až tak časté steampunkové zasazení kombinující magii a technologii.

Samotná hratelnost nepřekvapí (jako vždy u Troiky je skvělá), ale neobvykle široká volba možností hlavního hrdiny již ano. Samozřejmostí je řada vlastností, potěší i dovednosti, jež se musí učit od různých postav světa Arcana, stejně tak možnost najmutí dalších hrdinů, kteří vám pomůžou na cestě po světě. Příběh zpočátku nepůsobí příliš komplikovaně, kdy po havárii Zeppelinu hráč získá od umírajícího gnóma prsten a má vyhledat jeho původního majitele, ale později pomalým tempem přeroste od lokálního problému ke celospolečenské pohromě.

Jednou z hlavních předností je velikost celého kontinentu (ač například nalezení lopaty se v pozdější části stalo takřka neřešitelným problémem), a do jisté míry volné putování s řadou měst plných manufaktur s nelichotivými podmínkami zdejších zaměstnanců, trpasličí doly nebo elfí vesnice položená vysoko v korunách stromů. V téměř každé truhličce či městském odpadkovém koši se nachází něco, co se může později hodit na vytvoření předmětu. Stejná volnost je hráči dána i na vyřešení problému, kdy hned počáteční problém s bandity na mostu je možno vyřešit řadou cest.

Arcanum je prošpikováno i detaily jako body reputace, donášením darů božstvu k jejím svatyním s následným zlepšením schopností nebo jen editor, který bohužel nebyl tak úspěšně komunitou přijat jako u konkurence. Pokud je nějaký důvod, proč se do hry pustit i dnes, pak je to jistě díky výbornému designu světa s možnou realizací vašeho herního alter ega. O čem svědčí i to, že jsem hru po dokončení rozehrál znovu a strávil s ní tak půl roku, což je pro mě věc více než raritní. Nebýt ještě o chlup lepší izometrické trojice (BGII, FO2, PST), hodnocení by mohlo být nejvyšší možné.

V žánru realistických rally závodů doposavad nepřekonaná záležitost, kterou snad doplňuje pouze okruhové GTR 2 a všestranný rFactor. Hned první zahrání a absolvování tutoriálu Richard Burns Rally dalo tušit, že do té doby mnou hrané Rally Trophy a druhý díl Colina budou odsunuty na druhou kvalitativní kolej.

Tratě jsou dobře zpracovány, nechybí detaily a kvalita okolních modelů, stejně tak auta, kterých je všehovšudy šest a zahrnují klasické stroje jako jsou Mitsubishi Lancer Evo VII nebo tradiční Peugeot 206. Obzvláště povedené jsou tratě v Japonsku a Francii. Proklamované prvky reality, kdy se auta chovají na každém druhu povrchu rozdílně, autoři do reklam nedávali jen pro parádu - vše platí. Navíc zdejší realistické zpracování je i dobře hratelné, a hráči je jasné, kde udělal chybu a jak se ji pro příště vyvarovat. Navíc, díky fungující modderské komunitě, je možno si prodloužit zážitek skrze nové mapy a auta o další desítky hodin.

RBR jsem zatím hrál jen na klávesnici, s volantem ale čekám ještě o něco více intenzivní zážitek. Připojím se tedy k ostatním, a směle můžu prohlásit, že lepší rally-only hra na trhu není.

A to asi ani po 15 letech od vydání, ačkoliv DiRT Rally (respektive DiRT Rally 2.0) a pár dalších jsou už reálnou konkurencí.

Jedno z těch velice slabých RPG (šlo by řící i jedno nejhorších v rámci vysokoropočtových děl), které se dostaly na osobní počítače během minulého desetiletí. Už jen fakt, že bylo Jade Empire portováno z Xboxu, je dostatečným důvodem, proč mít oprávněné obavy. Hra není po všech směrech špatná (Mass Effect), dokonce má i několik povedených momentů, ale nedostatky jako nepohodlná práce s inventářem, nezajímavý příběh nebo soubojový systém, ač měl na papíře potenciál, hru sráži do podprůměru.

Vizuální stránka a její stylizace není špatná, stejně tak hudba (Main Theme) vyčnívá. Ale samotná hratelnost, kdy se pohybujete v předem připravených a malých koridorech není vůbec zábavná, pokud vás zpočátku nechytne příběh a šablonovité prostředí bez špetky intarakce. Navíc více než polovinu času strávíte bojem, který u televize a s gamepadem může fungovat, ale na PC ne (bojování proti mnohčleným přesilám, které nabíhají na hrdinu po vzoru her jako Onimusha jsem se vždy - oprávněně - děsil). Někdo by mohl namítnout, že to samé jde říci o jRPG, kde je také lineární průchod s minimální interakcí, ale tam to z jistých důvodů a zkušenosti s tímto žánrem funguje. Nutno zmínit ještě košaté dialogy, které společně s průchodem lokací a bojem tvoří největší část hraní. Ty jsou klasické, dle mustru BioWare. Dlouhé, nudné a plytké.

Hrát Jade Empire jde, není to úplný propadák jako byl Fable, ale na trhu se nachází řada lepších titulů. Pokud ale hledáte lineární, akční role-playing s neokoukaným prostředím Číny a na poličce nemáte jiné tituly Bioware, volba Jade Empire není tou nejhorší.