Phantasmagoria: A Puzzle of Flesh

Na A Puzzle of Flesh jsem se vrhl bezprostředně po dohrání původní Phantasmagorie (nutno říct, že jsem se dost těšil, protože jednička mi i přes rozporuplné kritiky tady a jinde přišla hodně dobrá) a musím přitakat tomu, co psal výše Drolin: je lepší k němu nepřistupovat jako k pokračování a s očekáváním, ale jako k jiné hře, což u mě bohužel možné nebylo.

Když už jsem to ale nakousl, zaměřím se nejprve trochu na jejich porovnání. V první řadě mě dost udivilo, že ačkoli jsem všude četl, jak je teprve v APOF skutečně ze řetězu utržená morbidita, mně přišla o dost brutálnější jednička. Násilných scén je tu sice více (jsou prakticky všudypřítomné), nicméně působí spíš směšně než odpudivě a mají zhruba estetiku béčkových hororů z osmdesátých let. Důkazem budiž, že si teď, necelý týden po dohrání hry, vzpomínám na jednu, zatímco z jedničky si jich pomatuju většinu.
Je tu sice explicitnější zobrazování sexu (kozy), ale to je tak všechno, čím pro mě v oblasti zakázaného ovoce APOF původní hru triumfoval.

V čem se však APOF svou předchůdkyni triumfovat určitě podařilo, je debilita ovládání a celková nepřehlednost. Jestliže jsem si při hraní jedničky stěžoval, jak se blbě ovládá, při hraní dvojky jsem si nostalgicky vzpomínal "Kdyby se to tak ovládalo jako jednička.." A když jsem ještě ke konci hry suverénně bloudil v bytu hrdiny, složeném ze tří navštívitelných pokojů, připadal jsem si už vážně trochu hloupě. Na hru se kouká, jako kdybyste se koukali do zrcadla zrcadla v zrcadle. A ještě k tomu jí musíte ovládat.
Poslední věc, kterou ještě chci srovnat, je hororová atmosféra, kterou APOF v podstatě postrádá, nebo je spíše protivná (tomu se ještě budu věnovat později) a kterou si mě naopak jednička získala.

Celkově jsem měl pocit, že autoři vytvořili ve hře nějakým záhadným způsobem klady, které nezamýšleli a naopak to, v čem by měla hra vynikat, zase naprosto zpackali. To co mě na APOF skutečně zaujalo a bavilo, byl mikrosvět několika postav a jejich vzájemných mezilidských vztahů. Kdyby bylo hlavním smyslem hry kočírování temného Beverly Hills, které se v hrdinově osobním světě rozpoutá, musel bych zatleskat, protože s postavami jsem se (vážně) dost sžil a líbilo se mi, jak jsou zpracované jejich charaktery a vztahy. Guláš intrikánství (doma i na pracovišti), citů, perverzí a realistické neexistence jasného dobra a zla, okořeněný politicky nekorektními vtípky a přítomností jinde většinou tabuizovaných témat (homosexuality, SDM, týrání dětí..), by byl vážně vydatný a chutný, jenže přítomnost hororové složky hry působila, jako kdyby do něj nějaký vysmátý pomocný kuchař načůral.

Samotná vyvražďovačka byla obstojná a vzhledem ke vztahům, které jsem si k postavám vytvořil, vlastně i docela napínavá, nicméně její nadpřirozená podstata z ní udělala naprosté déčko. Kdyby autoři hru pojali jako realistický detektivní thriller...ale to už je moc kdyby. Hra má ještě navíc (bohužel) dost podivný spád, protože se (potom co se s některými věcmi až nepřirozeně pipláte) najednou vrhne do šíleného (šíleně debilního) finále, ve kterém najednou (po tom co si třeba půl hodiny čtete dokumenty v hrdinově PC a mailujete s jeho kolegy) během dvaceti minut uděláte nějaký podivně epický nesmysl, jako když zachráníte svět a ještě u toho navždy získáte srdce ženy, kterou jste den předtím podvedli s její sestrou. Přítomnost většiny tak zajímavě napsaných postav se navíc ukáže jako naprosto zbytečná a ani nevíte co s nimi jak dopadlo. Jako kdyby film skončil v půlce, protože na zbytek nestačil rozpočet.

Adventurní složka je taky pěkně protivná. Já jsem se tedy zasekával neustále, bohužel na podobných věcech, jako že jsem po třicáte někoho neprokecl na nějaké nové téma (protože jsem předtím něco udělal) a nespustil tím animaci, která hru posouvá dále. Spousta adventur je na tomhle principu samozřejmě postavená, jenže v případě druhé Phantasmagorie působil tento element jen protivně a nepatřičně, protože těch pár hádanek a úkonů bylo jinak primitivních. Používat neustále dokola na každého člověka a věc knoflík nebo šroubovák bylo u interaktivního filmu, ve kterém mělo figurovat napětí nebo strach prostě otravné.

Jestliže byla celá hra jednoduchá, finální puzzle byl naopak naprosto nepochopitelně složitý a nesmyslný. Jeho řešení a závěrečné video jsem už pouze dosledovat na youtube (a nutno dodat, že ani potom jsem ho vůbec nechápal), ale bylo mi to už úplně jedno. Spíš mě štvalo, že Curtis nakonec neojel tu roztomilou snědou detektivku.