Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 70
Adventurní Modern Warfare v plné síle. Snaha šokovat, intenzivní příběh a krátká hrací doba vytváří nepříliš náročný mix, který si užije ten, kdo k Puzzle of Flesh přistoupí jako k svébytné hře a ne pokračování a přetrpí béčkovost titulu, ač je zpracování nadmíru profesionální.

Phantasmagorie 2 mě vždy lákala více než díl původní, ať už se jednalo o pro mě zajímavější téma nebo jen podle sceenshotů profesionálnější provedení. Nedávno, když jsem hru na chvíli zkoušel, tak mě vlastně nezaujala a odložil jsem ji (což bylo do jisté míry zapříčiněno i čerstvými dojmy z Beast Within). A tak po letmém prozkoumání bytu Curtise a kanceláří, kde pracuje, bylo dáno zapravdu většině kritických recenzí.

K sérii jsem se znovu dostal, a sáhnul jsem po prvním a lépe přijatém díle. Ten však po relativně slibném začátku byl s dalšími kapitoly horší a "adventurní" složka byla sražena na naprosté minimum a příběh byl naprosto klasický (starobylé panství a propukající zloba/šílenost manžela). Napříč tomu ovšem Phantasmagoria 1 měla tah na branku a spěla rychle ke konci, který se dostavil po přibližně čtyřech hodinách hraní. A právě bezproblémová hratelnost byla důvodem, proč jsem se rozhodl znovu vyzkoušel díl druhý, a tentokrát ho již snad dokončit.

To se povedlo, a ač se hra rozkládá "pouze" na pěti discích, hrací doba je o něco delší a především videa jsou různorodější, což se týká především flashbacků do minulosti Curtise. Děj oproti antickým dramatům sice postrádá silnější katarzi, kdy je zakončení jako u drtivé většiny mysteriózně laděných příběhů nevhodné, přesto bych však začátek a konec označil za nejlepší části druhé Phantasmagorie. Jinak se hra na poměry FMV titulu hraje velice příjemně, většinu času budete totiž sledovat další a další videa, tu a tam na něco kliknete a v minimálním počtu případů tu i zkombinujete pár předmětů. Takzvaný zákys tak může přijít pouze v důsledku opomenutí někoho oslovit nebo se někam podívat. A ač má hra podtitul A Puzzle of Flesh, tak se v celé hře nachází pouze dva puzzly, kdy jeden je otázkou deseti sekund a druhý, ten na konci, je i dle dobových kritik úplně pitomý.

No a co zajímá asi většinu, a velice pravděpodobně i tehdejších kupujících, je to často zmiňované násilí a explicitní sexuální scény. Oproti Phantasmagorii autorka, tentokrát však ne R. Williams ale Lorelei Shannon, přitlačila na pilu a dala tam snad vše co šlo. Na druhou stranu se však jednu z nejlépe prodávaných her roku 1995 (původní Phantasmagorii) překonat nepodařilo, za což můžou i velice negativně laděné recenze.

Are you alright, Curtis? You're acting really weird.

Mimo toho hra obsahuje řadu easter eggů, vtipných scén pramenících především z některých hereckých výkonů (které jsou napříč tomu na velice slušné úrovni) nebo i povedenou hudbu. Za zahrání Puzzle of Flesh tedy stojí, i když příběh je béčko a podruhé se ke hře asi nevrátíte.

Nicméně je velká škoda, že zamýšlená antologie (na sebe nenavazující hororové FMV hry) nikdy dále nepokračovala...

Pro: zpracování, hratelnost, ideální délka (na béčkové FMV :), zajímavé

Proti: málo adventury

+27
  • PC 80
Jak vidno, stejně jako u prvního dílu jdu proti vodě. Zatímco první díl hodnotím hůře než hlas lidu, u pokračování je tomu naopak. Hra je samostatným výtvorem, na předchozí díl nijak dějově nenavazuje. První hra se ke hráčům dostala na 7 CD a nabízela 7 hracích dní, pokračování bylo lisováno na pěti discích a dle přímé úměry budeme hru hrát skutečně pět herních dní. Možná to vede k dojmu, že hra je snad kratší než záhada strašidelného domu. Opak je pravdou a masité puzzle nabízí dostatek herního materiálu, takže jsem tentokrát nadmíru spokojen.

Oproti prvnímu dílu je hrdinou hry muž - Curtis - a hra se neodehrává na viktoriánském panství nýbrž v tehdy moderních kancelářích. Tato změna přináší oproti prvnímu dílu i jiný styl grafiky. Zatímco jednička byla plně renderovaná, dvojka je nafocená a svým zpracováním připomíná spíše The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery než první díl. Ale fanoušci renderu si také přijdou na své. I hudba doznala značných změn. Ty tam jsou dunivé chorály prvního dílu a nahrazeny jsou jakýmsi elektrem. To slušně doplňuje herní zážitek, nebolí z něj uši jako při hraní Hell: A Cyberpunk Thriller, ale nepřináší ani žádnou zapamatovatelnou melodii a člověk na hudbu zapomene asi tak dvě vteřiny po vypnutí hry.

Curtis je zaměstnancem firmy WynTech a sužují ho psychotické stavy. Velká část hry se odehrává v kancelářích tohoto nijak velkého korporátu a opět s velkou lítostí musím sdělit, že kanceláře jsou lepší než ty, ve kterých jsem zvyklý pracovat já. Už jen proto, že zaměstnanecké kóje jsou uzavřené, ne open space hangáry, které milují naše zbožňované západní korporáty. Ve WynTechu pracuje všeho všudy 7 lidí. BigBoss, jeho zástupce, Curtis, jeho gay kamarád, dvě dámy, z toho jedna se zálibou v BDSM a jeden tlustý parchant. Postupně se ukazuje, že úmysly firmy nejsou úplně čisté (kdo by to byl čekal?) a jak přibývá Curtisových psychotických stavů, ubývá zároveň jeho kolegů. Psychotické stavy jsou zpracovány skvěle a (byť nevycházím z vlastní zkušenosti) hra hráči předá zážitek, jaký může zažívat psychotik - viz "vize" Eda Geina apod.

Hra je proslulá svým naturalistickým zobrazením sexu a násilí. Je fakt, že hlavní hrdina souloží o 106, místy o 107 a o mrtvé také není nouze, ale slavné návštěvy BDSM klubu jsou oproti očekávání celkem nevinné a nejtvrdší BDSM scéna se odehrává mimo zdi klubu. Předpokládám, že autoři nechtěli překročit tenkou hranici mezi uměleckým podáním erotiky a pornografií. Zvuky týkající se výše uvedeného jsou kvalitní a pro všechny případy jsem při některých videích zavíral okna. Člověk nikdy neví.

Jako kdyby autoři četli můj komentář, většina mých výhrad z prvního dílu zmizela. Hru lze ukládat do více slotů, přibylo předmětů a dalších adventurních problémů. Většina úkolů zahrnuje logování se do počítačů a zjišťování hesel (byť ani zdaleka tak pekelně těžké, jako v Hell), ale hráč potká i pár hlavolamů. Třeba ten poslední na konci byl megatuhý. Oproti prvnímu dílu zůstal problém s rozhovory, které člověk jen bez možnosti volby odklikává a mnohdy uběhne dlouhý úsek děje, aniž by hráč řešil nějaký problém nebo vůbec měl možnost výběru. Autoři si odpustili prasárnu se smazáním sejvu a zákazem ukládání v 7. dni předchozího dílu a podle mě to je jedině dobře.

Přes pár výhrad k nedostatečné interaktivitě je druhý díl více hrou než díl první. Obsahu také nabízí víc, i když na Gabriela II. samozřejmě co do objemu nemá. Na mě osobně tento díl působí mnohem uvěřitelněji než jednička. Prostředí kanceláří a denních a nočních barů zná většina z nás a konspirace a psychóza je pro mne uvěřitelnější než strašidelný dům. A když jsme u té psychózy, kdo z nás někdy nepřemýšlel, jestli u něj v práci nestraší? Ne snad duchové zavražděných, ale minimálně duchové vypitého a rozlitého kafe, zabitého času a vlastně i zabitého mladí a života obecně. Phantasmagoria II. je pro mne příjemným překvapením a jsem rád, že jsem se do ní před koncem dovolené pustil. Místním adventuristům doporučuji, aby hru zkusili a nenechali se zviklat současným hodnocením (v tento okamžik 61%).

Pro: Naturalistické psychotické epizody hlavního hrdiny, konspirace, více adventura než první díl, dva konce, autoři si odpustili ty největší prasárny z prvního dílu.

Proti: Zakončení je přece jen trochu zvláštní, neinteraktivní rozhovory.

+18
  • PC 70
Druhý díl je za mnou a zanechal za sebou pachuť rozpačitosti a béčkovosti. Co se změnilo? V podstatě všechno a nic.

Především druhý díl nemá s tím prvním vůbec nic společného. V jednu chvíli si hrdina prohlíží v knihovně knížku od Adrienne z jedničky a to je tak všechno. Zůstal princip - tj. máte skutečného herce ve skutečném prostředí, na něco kliknete a přehraje se filmeček. Autoři vylepšili jedinou věc - ukládání je standardní do více savů. Stejně jako v prvním díle chybí titulky, přičemž některé "hororové" dialogy (abych moc neprozrazoval) byly špatně slyšet, jinak jsem bez problémů rozuměl.

Naopak zprasené je ovládání a to tak že velmi. Většinu hry v podstatě tvoří jeden mrňavý openspace kancl, byt o tří pokojích + dva bary a jedna ordinace. A tak to autoři ozvláštnili měnícími se a nenavazujícími pohledy kamer, takže se Vám podaří zabloudit v kanclu, kde je 6 "kójí" a jedna kancelář šéfa. Zlatá série Tex Murphy. Jinak platí jeden kurzor na všechno, bohužel pod tím kurzorem se některá místa nehlásí a zahlásí se až v okamžiku, kdy na ně zkusíte použít předmět. Což Vás samozřejmě nenapadne, protože nebudete brát do rukou každou blbost z inventáře a projíždět s ní obrazovku že?

Princip hratelnosti je vůbec docela zvláštní - přijdete někam a dokud nezkusíte prokecat xkrát dokola úplně všechny a pro jistotu na ně zkusit všechno, nehnete se. Jinak je hra celkem jednoduchá, žádné složité kombinace, ale tyhle ty věci vedly ke spoustě zákysů. A i tady si Sierra neodpustila bug/prasárnu - když ve finálním puzzle uděláte zmáčknete jeden čudl mimo pořadí, hra Vám spadne.

Grafika neoslní, neurazí. Před lety jsem byl unešený z představy, že hra by mohla vypadat jako film, jenže roky plynou a ručně kreslená grafika měla prostě v 90. letech navrch. Ono ani vzhledem k nenápaditým lokacím nemá moc co oslnit, v tomto byla jednička lepší.

Největší slabinou je příběh. Hrajete za chlápka jménem Curtis, kterého před rokem pustili z blázince, teď pracuje v jednom kanclu a má čím dál brutálnější vize. Už jen zasazení je nuda - přijdete do práce, jeden kolega Vás nesnáší, další háže pitomé fórky, s jednou kolegyní chodíte, druhá s Váma chce šukat, šéf je kretén. Sednete ke komplu, projdete dokumentaci, odpovíte na emaily... zkrátka dokonalá simulace nudy v kanclu.

Autoři samozřejmě přitvrdí - kolegové začnou brutálně umírat, firma tají nějakou konspiraci a hrdina má čím dál šílenější vize. Jenže tvůrci přestřelili. 80s nechuťárny na Vás valí s kadencí kulometu až to začne být únavné. Hrdina je katalogový úchyl, který už vzhledově vypadá jako někdo, koho byste v noci na ulici potkat nechtěli. Pokud by to bylo málo, máte tu týrání dětí, spoustu sexu, SM hrátky, homosexualitu. A příběh se zatím táhne... až někde na konci 4. kapitoly z pěti odhalíte nějaká tajemství. Vyvrcholení je celkem slušné, podíváte se na mimozemskou planetu, můžete si vybrat ze dvou konců. Ale přišlo mi to celé trochu uhozené mimozemšťani vyrábějící pro korporaci drogy a na pár odpovědí jsem se musel podívat na wiki.

Gore bylo samozřejmě parádní, sex žhavý, jen toho všeho bylo moc a hlavně dost samoúčelné. Jinak jde o slušnou adventuru.

Pro: Ke konci slušný příběh, většinu času pohodová hratelnost.

Proti: Mizerná kamera, nehlásící se aktivní místa, těch nechutností bylo až příliš.

+12
  • PC 65
Na A Puzzle of Flesh jsem se vrhl bezprostředně po dohrání původní Phantasmagorie (nutno říct, že jsem se dost těšil, protože jednička mi i přes rozporuplné kritiky tady a jinde přišla hodně dobrá) a musím přitakat tomu, co psal výše Drolin: je lepší k němu nepřistupovat jako k pokračování a s očekáváním, ale jako k jiné hře, což u mě bohužel možné nebylo.

Když už jsem to ale nakousl, zaměřím se nejprve trochu na jejich porovnání. V první řadě mě dost udivilo, že ačkoli jsem všude četl, jak je teprve v APOF skutečně ze řetězu utržená morbidita, mně přišla o dost brutálnější jednička. Násilných scén je tu sice více (jsou prakticky všudypřítomné), nicméně působí spíš směšně než odpudivě a mají zhruba estetiku béčkových hororů z osmdesátých let. Důkazem budiž, že si teď, necelý týden po dohrání hry, vzpomínám na jednu, zatímco z jedničky si jich pomatuju většinu.
Je tu sice explicitnější zobrazování sexu (kozy), ale to je tak všechno, čím pro mě v oblasti zakázaného ovoce APOF původní hru triumfoval.

V čem se však APOF svou předchůdkyni triumfovat určitě podařilo, je debilita ovládání a celková nepřehlednost. Jestliže jsem si při hraní jedničky stěžoval, jak se blbě ovládá, při hraní dvojky jsem si nostalgicky vzpomínal "Kdyby se to tak ovládalo jako jednička.." A když jsem ještě ke konci hry suverénně bloudil v bytu hrdiny, složeném ze tří navštívitelných pokojů, připadal jsem si už vážně trochu hloupě. Na hru se kouká, jako kdybyste se koukali do zrcadla zrcadla v zrcadle. A ještě k tomu jí musíte ovládat.
Poslední věc, kterou ještě chci srovnat, je hororová atmosféra, kterou APOF v podstatě postrádá, nebo je spíše protivná (tomu se ještě budu věnovat později) a kterou si mě naopak jednička získala.

Celkově jsem měl pocit, že autoři vytvořili ve hře nějakým záhadným způsobem klady, které nezamýšleli a naopak to, v čem by měla hra vynikat, zase naprosto zpackali. To co mě na APOF skutečně zaujalo a bavilo, byl mikrosvět několika postav a jejich vzájemných mezilidských vztahů. Kdyby bylo hlavním smyslem hry kočírování temného Beverly Hills, které se v hrdinově osobním světě rozpoutá, musel bych zatleskat, protože s postavami jsem se (vážně) dost sžil a líbilo se mi, jak jsou zpracované jejich charaktery a vztahy. Guláš intrikánství (doma i na pracovišti), citů, perverzí a realistické neexistence jasného dobra a zla, okořeněný politicky nekorektními vtípky a přítomností jinde většinou tabuizovaných témat (homosexuality, SDM, týrání dětí..), by byl vážně vydatný a chutný, jenže přítomnost hororové složky hry působila, jako kdyby do něj nějaký vysmátý pomocný kuchař načůral.

Samotná vyvražďovačka byla obstojná a vzhledem ke vztahům, které jsem si k postavám vytvořil, vlastně i docela napínavá, nicméně její nadpřirozená podstata z ní udělala naprosté déčko. Kdyby autoři hru pojali jako realistický detektivní thriller...ale to už je moc kdyby. Hra má ještě navíc (bohužel) dost podivný spád, protože se (potom co se s některými věcmi až nepřirozeně pipláte) najednou vrhne do šíleného (šíleně debilního) finále, ve kterém najednou (po tom co si třeba půl hodiny čtete dokumenty v hrdinově PC a mailujete s jeho kolegy) během dvaceti minut uděláte nějaký podivně epický nesmysl, jako když zachráníte svět a ještě u toho navždy získáte srdce ženy, kterou jste den předtím podvedli s její sestrou. Přítomnost většiny tak zajímavě napsaných postav se navíc ukáže jako naprosto zbytečná a ani nevíte co s nimi jak dopadlo. Jako kdyby film skončil v půlce, protože na zbytek nestačil rozpočet.

Adventurní složka je taky pěkně protivná. Já jsem se tedy zasekával neustále, bohužel na podobných věcech, jako že jsem po třicáte někoho neprokecl na nějaké nové téma (protože jsem předtím něco udělal) a nespustil tím animaci, která hru posouvá dále. Spousta adventur je na tomhle principu samozřejmě postavená, jenže v případě druhé Phantasmagorie působil tento element jen protivně a nepatřičně, protože těch pár hádanek a úkonů bylo jinak primitivních. Používat neustále dokola na každého člověka a věc knoflík nebo šroubovák bylo u interaktivního filmu, ve kterém mělo figurovat napětí nebo strach prostě otravné.

Jestliže byla celá hra jednoduchá, finální puzzle byl naopak naprosto nepochopitelně složitý a nesmyslný. Jeho řešení a závěrečné video jsem už pouze dosledovat na youtube (a nutno dodat, že ani potom jsem ho vůbec nechápal), ale bylo mi to už úplně jedno. Spíš mě štvalo, že Curtis nakonec neojel tu roztomilou snědou detektivku.

Pro: Postavy, jejich lidské příbehy a vztahy, zajímavé lokace (ačkoli jich je jen pár)

Proti: nepřehlednost + ovládání, konec, směšnost hororové složky a násilí, absence napínavé atmosféry, bizarnost hry je spíš kýčovitá

+10