Jak vidno, stejně jako u prvního dílu jdu proti vodě. Zatímco první díl hodnotím hůře než hlas lidu, u pokračování je tomu naopak. Hra je samostatným výtvorem, na předchozí díl nijak dějově nenavazuje. První hra se ke hráčům dostala na 7 CD a nabízela 7 hracích dní, pokračování bylo lisováno na pěti discích a dle přímé úměry budeme hru hrát skutečně pět herních dní. Možná to vede k dojmu, že hra je snad kratší než záhada strašidelného domu. Opak je pravdou a masité puzzle nabízí dostatek herního materiálu, takže jsem tentokrát nadmíru spokojen.
Oproti prvnímu dílu je hrdinou hry muž - Curtis - a hra se neodehrává na viktoriánském panství nýbrž v tehdy moderních kancelářích. Tato změna přináší oproti prvnímu dílu i jiný styl grafiky. Zatímco jednička byla plně renderovaná, dvojka je nafocená a svým zpracováním připomíná spíše The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery než první díl. Ale fanoušci renderu si také přijdou na své. I hudba doznala značných změn. Ty tam jsou dunivé chorály prvního dílu a nahrazeny jsou jakýmsi elektrem. To slušně doplňuje herní zážitek, nebolí z něj uši jako při hraní Hell: A Cyberpunk Thriller, ale nepřináší ani žádnou zapamatovatelnou melodii a člověk na hudbu zapomene asi tak dvě vteřiny po vypnutí hry.
Curtis je zaměstnancem firmy WynTech a sužují ho psychotické stavy. Velká část hry se odehrává v kancelářích tohoto nijak velkého korporátu a opět s velkou lítostí musím sdělit, že kanceláře jsou lepší než ty, ve kterých jsem zvyklý pracovat já. Už jen proto, že zaměstnanecké kóje jsou uzavřené, ne open space hangáry, které milují naše zbožňované západní korporáty. Ve WynTechu pracuje všeho všudy 7 lidí. BigBoss, jeho zástupce, Curtis, jeho gay kamarád, dvě dámy, z toho jedna se zálibou v BDSM a jeden tlustý parchant. Postupně se ukazuje, že úmysly firmy nejsou úplně čisté (kdo by to byl čekal?) a jak přibývá Curtisových psychotických stavů, ubývá zároveň jeho kolegů. Psychotické stavy jsou zpracovány skvěle a (byť nevycházím z vlastní zkušenosti) hra hráči předá zážitek, jaký může zažívat psychotik - viz "vize" Eda Geina apod.
Hra je proslulá svým naturalistickým zobrazením sexu a násilí. Je fakt, že hlavní hrdina souloží o 106, místy o 107 a o mrtvé také není nouze, ale slavné návštěvy BDSM klubu jsou oproti očekávání celkem nevinné a nejtvrdší BDSM scéna se odehrává mimo zdi klubu. Předpokládám, že autoři nechtěli překročit tenkou hranici mezi uměleckým podáním erotiky a pornografií. Zvuky týkající se výše uvedeného jsou kvalitní a pro všechny případy jsem při některých videích zavíral okna. Člověk nikdy neví.
Jako kdyby autoři četli můj komentář, většina mých výhrad z prvního dílu zmizela. Hru lze ukládat do více slotů, přibylo předmětů a dalších adventurních problémů. Většina úkolů zahrnuje logování se do počítačů a zjišťování hesel (byť ani zdaleka tak pekelně těžké, jako v Hell), ale hráč potká i pár hlavolamů. Třeba ten poslední na konci byl megatuhý. Oproti prvnímu dílu zůstal problém s rozhovory, které člověk jen bez možnosti volby odklikává a mnohdy uběhne dlouhý úsek děje, aniž by hráč řešil nějaký problém nebo vůbec měl možnost výběru. Autoři si odpustili prasárnu se smazáním sejvu a zákazem ukládání v 7. dni předchozího dílu a podle mě to je jedině dobře.
Přes pár výhrad k nedostatečné interaktivitě je druhý díl více hrou než díl první. Obsahu také nabízí víc, i když na Gabriela II. samozřejmě co do objemu nemá. Na mě osobně tento díl působí mnohem uvěřitelněji než jednička. Prostředí kanceláří a denních a nočních barů zná většina z nás a konspirace a psychóza je pro mne uvěřitelnější než strašidelný dům. A když jsme u té psychózy, kdo z nás někdy nepřemýšlel, jestli u něj v práci nestraší? Ne snad duchové zavražděných, ale minimálně duchové vypitého a rozlitého kafe, zabitého času a vlastně i zabitého mladí a života obecně. Phantasmagoria II. je pro mne příjemným překvapením a jsem rád, že jsem se do ní před koncem dovolené pustil. Místním adventuristům doporučuji, aby hru zkusili a nenechali se zviklat současným hodnocením (v tento okamžik 61%).
Oproti prvnímu dílu je hrdinou hry muž - Curtis - a hra se neodehrává na viktoriánském panství nýbrž v tehdy moderních kancelářích. Tato změna přináší oproti prvnímu dílu i jiný styl grafiky. Zatímco jednička byla plně renderovaná, dvojka je nafocená a svým zpracováním připomíná spíše The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery než první díl. Ale fanoušci renderu si také přijdou na své. I hudba doznala značných změn. Ty tam jsou dunivé chorály prvního dílu a nahrazeny jsou jakýmsi elektrem. To slušně doplňuje herní zážitek, nebolí z něj uši jako při hraní Hell: A Cyberpunk Thriller, ale nepřináší ani žádnou zapamatovatelnou melodii a člověk na hudbu zapomene asi tak dvě vteřiny po vypnutí hry.
Curtis je zaměstnancem firmy WynTech a sužují ho psychotické stavy. Velká část hry se odehrává v kancelářích tohoto nijak velkého korporátu a opět s velkou lítostí musím sdělit, že kanceláře jsou lepší než ty, ve kterých jsem zvyklý pracovat já. Už jen proto, že zaměstnanecké kóje jsou uzavřené, ne open space hangáry, které milují naše zbožňované západní korporáty. Ve WynTechu pracuje všeho všudy 7 lidí. BigBoss, jeho zástupce, Curtis, jeho gay kamarád, dvě dámy, z toho jedna se zálibou v BDSM a jeden tlustý parchant. Postupně se ukazuje, že úmysly firmy nejsou úplně čisté (kdo by to byl čekal?) a jak přibývá Curtisových psychotických stavů, ubývá zároveň jeho kolegů. Psychotické stavy jsou zpracovány skvěle a (byť nevycházím z vlastní zkušenosti) hra hráči předá zážitek, jaký může zažívat psychotik - viz "vize" Eda Geina apod.
Hra je proslulá svým naturalistickým zobrazením sexu a násilí. Je fakt, že hlavní hrdina souloží o 106, místy o 107 a o mrtvé také není nouze, ale slavné návštěvy BDSM klubu jsou oproti očekávání celkem nevinné a nejtvrdší BDSM scéna se odehrává mimo zdi klubu. Předpokládám, že autoři nechtěli překročit tenkou hranici mezi uměleckým podáním erotiky a pornografií. Zvuky týkající se výše uvedeného jsou kvalitní a pro všechny případy jsem při některých videích zavíral okna. Člověk nikdy neví.
Jako kdyby autoři četli můj komentář, většina mých výhrad z prvního dílu zmizela. Hru lze ukládat do více slotů, přibylo předmětů a dalších adventurních problémů. Většina úkolů zahrnuje logování se do počítačů a zjišťování hesel (byť ani zdaleka tak pekelně těžké, jako v Hell), ale hráč potká i pár hlavolamů. Třeba ten poslední na konci byl megatuhý. Oproti prvnímu dílu zůstal problém s rozhovory, které člověk jen bez možnosti volby odklikává a mnohdy uběhne dlouhý úsek děje, aniž by hráč řešil nějaký problém nebo vůbec měl možnost výběru. Autoři si odpustili prasárnu se smazáním sejvu a zákazem ukládání v 7. dni předchozího dílu a podle mě to je jedině dobře.
Přes pár výhrad k nedostatečné interaktivitě je druhý díl více hrou než díl první. Obsahu také nabízí víc, i když na Gabriela II. samozřejmě co do objemu nemá. Na mě osobně tento díl působí mnohem uvěřitelněji než jednička. Prostředí kanceláří a denních a nočních barů zná většina z nás a konspirace a psychóza je pro mne uvěřitelnější než strašidelný dům. A když jsme u té psychózy, kdo z nás někdy nepřemýšlel, jestli u něj v práci nestraší? Ne snad duchové zavražděných, ale minimálně duchové vypitého a rozlitého kafe, zabitého času a vlastně i zabitého mladí a života obecně. Phantasmagoria II. je pro mne příjemným překvapením a jsem rád, že jsem se do ní před koncem dovolené pustil. Místním adventuristům doporučuji, aby hru zkusili a nenechali se zviklat současným hodnocením (v tento okamžik 61%).
Pro: Naturalistické psychotické epizody hlavního hrdiny, konspirace, více adventura než první díl, dva konce, autoři si odpustili ty největší prasárny z prvního dílu.
Proti: Zakončení je přece jen trochu zvláštní, neinteraktivní rozhovory.