Po tolika letech, co EA vlastnilo exkluzivitu na Star Wars hry a dokázalo ji trestuhodně nevyužít, se konečně dostalo i na fanoušky, kteří si žádali něco, co aspoň trochu bude připomínat staré dobré časy příběhových Jedi Knightů a Dark Forces her. Kdysi jsem měl velké naděje pro neohlášený Jedi Knight III: Brink of Darkness, avšak po prodeji Lucasfilmu společnosti Disney a zrušení herní divize LucasArts, mé naděje na tento neohlášený, leč plánovaný projekt skončili v troskách. Od té doby se herní Star Wars pokusili vzpamatovat skrze mobilní scénu (což je katastrofa) a projekty Star Wars: Battlefront a Star Wars Battlefront II, již pod taktovkou EA. Oba pokusy, řekněme si narovinu, nedopadly úplně podle představ. A pak tu najednou byla tahle hra. Jedi: Fallen Order byl dlouho spekulovaným projektem, ze kterého se nakonec vyklubala spása single-playerových Star Wars her. Pravdou totiž je, že Jedi: Fallen Order je odpovědí na volání fanoušků právě po hře s rytířem Jedi v hlavní roli, kde se nejeden hráč bude moci vyřádit v nějakém příběhu, na které bude aspoň trochu záležet a u toho nejlépe rozskeat světelným mečem celé Impérium. Tohle přece lidi chtěli, ne? No, já si tedy nejsem úplně jistý, že na druhé straně úplně pochopili požadavek. Nicméně, vezměme to popořadě:

Co? Kdo? Kde? A kdy:

Nacházíme se pět let po epizodě III, rytíři Jedi jsou rozmeteni na cucky, Impérium upevňuje svou moc a pomalu ždíme všechny své prostředky k posílení vlastní struktury. Zapomenutý padawan Cal Kestis se po troše zdráhání a problémech v současném zaměstnání vydává napříč galaxií na záchranu budoucí generace rytířů Jedi. Aby to byla správná Star Wars výprava, nebude na to pochopitelně sám. Společnost mu bude dělat tradičně roztomilý droid, hláškující (a za mě nepříliš sympatický) pilot hvězdné lodi Mantis a lidská žena s nejděsivějšíma očima v galaxii....(také zrovna žádná sympaťanda) a možná někdo další. Proti nim pak stojí celé Impérium s nekonečnou zásobou Stormtrooperů a také samozřejmě jeden z nejdebilnějších výtvorů ve Star Wars: Inkvizitoři. Náčrt by ale byl víceméně dobrý. Bohužel provedení značně pokulhává.

ŘÍkám to narovinu: nejraději bych se přidal na Temnou stranu Síly a všechny pozabíjel. Bez milosti. Od parťáků až po Inkvizitory. Většina postav je tak strašně nesympatická, že jsem byl vždycky rád, že s nimi na lodi, která je vaším provizorním domovem, nemusím trávit víc času, než je nezbytné. Hlavní postava taky není žádný Kyle Katarn, ale ujde to. Je tam totiž prostor pro postupný vývoj, což se ve skutečnosti i děje, což je príma. Bohužel, ostatní jsou tak hloupě a otravně napsaní, až to bolí. Nemluvě pak o plytkém scénáři, za kterým stojí Chris Avellone (Planescape: Torment, Fallout 2, Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords, Fallout: New Vegas), můj nejoblíbenější herní autor, který nejspíš má nejspíš další geniální plán, rozjetý na pokračování a který v konečném výsledku bude dávát smysl.... a nebo se zde chtě nechtě seknul, jinak si to neumím vysvětlit. Bohužel, je to tak. Od člověka, který stojí za mistrovským Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords, prostě nechápu tákýto unylý a mdlý příběh, jež má za úkol vás provázet hrou. Hlavně žádný strach, kroťte vášně, zní to poměrně tvrdě, ale furt se jedná o celkem fajn zábavu... když se nebudete koukat za oponu. No jo, fakt, nerozčilujte se. Prostě už mi není patnáct a kromě hezkých efektů a příšerek očekávám trochu víc, i když chápu a uznávám, že primárně od tak komerčního produktu, jako jsou Star Wars, je to dnes prostě už hodně. Naříkám na to kvůli starým časům, tam to prostě šlo a tvůrci byli odvážnější. A možná méně svázaní než dnes.

Dobrá zpráva ale je, že se to dobře hraje. V podstatě je Jedi: Fallen Order totiž míchanice z tohoto receptu: Dark Souls (možná spíš Sekiro), Tomb Raider, potažmo Uncharted a Jedi Knight nebo Force Unleashed. Takhle seznamově ten recept zní dost divně, ale světe div se, ono to funguje a je to zábava. Jak to jde dohromady, je vám asi jasné: soubojový systém, cestování po mapách, meditační místa (ukládání pozice/restart nepřátel), architektura úrovní... to vše si hra bere z her od FromSoftware. To DNA tam je bezpochyby vidět a pokud vás tyto hry neoslovily, myslím, že Jedi: Fallen Order nedáte. A to je naprosto v pořádku. Nicméně upozorňuji, že nároky na hráčský skill jsou opravdu minimální oproti Souls hrám, stejně tak i srozumitelnost příběhu. Pohyb jako takový je též podobný Soulsovkám, ale je definitivně šmrncnutý Uncharted nebo Tomb Raiderem. Myslím, že pokud jste alespoň jednu sérii hráli, víte o čem je řeč. Průzkum ruin, řešení hádanek, pohyb po mapě... pokud jste hráli alespoň jednu hru z těchto sérií, budete rychle doma. No a poslední složka je tvořená hrátkami se Sílou jako třeba ve Force Unleashed. Sílá je vaší zbraní, štítem i pomocníkem. Postupně, jak si budete zlepšovat schopnosti, dostanete možnost se podívat do míst, která předtím byla nedostupná a objevovat jejich tajemství. Pozitivní je, že na každém místě něco je, i když, jak jsem poukazoval už výše na stupiditu scénáře, opravdu mě sere, když přijdu k pohřební urně, zmáčknu interaktivní tlačítko a Cal Kestis se pomocí své speciální schopností ponoří do Síly, aby pak tajemně prohlásil, že našel pohřební urnu, do které se pohřbívají mrtví... Jó, to tam fakt je. Asi ale pořád lepší, než hledání stupidních beden s kosmetikou, které podle mě působí akorát rušivě.

Když bych to rozpitvával fakt do mrtě, asi mi celkem i vadí, že zabíjení nepřátel vám dobíjí takový ten "Sílo-metr", díky kterému můžete používat speciální pohyby a nebo celkově vůbec schopnosti Síly jako takové. To mi prostě nedává smysl a tudíž nemyslím, že je to dobrá featura. Na druhou stranu, rozsévat mečem zkázu je fakt obrovská zábava a garantuju, že si to užijete, pakliže přejdete tyto mírné nedostatky. Inu není to prostě ten Jedi Knight a budete-li ho v tom hledat, budete zklamaní. Já k tomu aspoň tak přistupoval a myslím, že to bylo dobře.

Přes všechny výtky je Jedi: Fallen Order dobrá hra. Vlil čerstvou dávku energie do zkomercializované značky, potěšil spoustu hráčů a tak trochu flákl přes držku EA manažery, kteří tvrdí, že v single-player hrách není budoucnost, za což jsem mu nesmírně vděčný. Jsem také zvědavý na další dobrodružství Cala Kestise, jelikož už teď víme, že jsme jej neviděli naposledy. Snad si tvůrci uvědomí, že dospělý hráč snese i trochu víc, než jen mdlý a opatrný příběh a trochu upraví charkter postav, které jsou s prominutím prostě na přesdržku. Pokud se toto podaří, máme se na co těšit.

Mimochodem, konec je vážně epickej. Dejte mi toho víc.

Tady to vezmu rychle, ono po pravdě totiž ani není o čem moc hovořit. Resurrection je jediným oficiálním DLC k původní hře Star Wars Battlefront II a jeho jediným úkolem (byť by to tak na první pohled nemuselo vypadat) je podpořit návštěvnost kin na osmou filmovou epizodu, s jejímž dějem tak nějak souvisí...

Jak, ptáte se? Někdo by si mohl myslet, že se jedná o dovyprávění příběhu Iden Versio a když nad tím přemýšlím, asi by vlastně nebyl daleko od pravdy. Opodstatněně by se totiž dalo spekulovat, zda tento singleplayerový, přibližně dvouhodinový dodatek není tak trochu náhodou opravdový, leč useknutý konec původní hry, který například nebyl hotový včas a tak se studio rozhodlo jej ještě trochu poupravit (rozuměj narvat tam zmínky z filmu, aby měl člověk pocit, že to, co se ve hře stane, má nějakou důležitost a je to nějakým způsobem zásadní) a vydat později. V pravdě, čím víc nad tím přemýšlím, tím mi to přijde pravděpodobnější.... Ale v konečném výsledku jsou to jen spekulace.

Jedním z motivů příběhu je pomsta. Za co, vám neřeknu. Zahrajte si původní hru, nebo si najděte konec někde na YouTube, pak to pochopíte. Ano, tento konkrétní motiv byl přítomný i v původní hře, kdy se taky celá jednotka Inferno chtěla mstít za Hvězdu Smrti, za císaře, za Impérium... než zjistili, že to je špatně a že Impérium je vlastně fuj a tak se rozhodli být hodní. Tentokrát je však motiv pomsty mnohem pochopitelnější a uvěřitelnější, jelikož je osobní. Velmi. A to je dost zajímavý koncept se kterým by šlo pracovat. Bohužel v hrací době zhruba dvou hodin, která je zapláclá jednou vesmírnou misí, jednou klasickou střílecí (ovšem na planetě, kde už jste byli, takže nic nového nečekejte) a třetí - finálovou - taktéž akční, toho moc nestihnete. A pak je konec. Bum! Prásk! Jakýkoliv pokus o emocionální moment v pěkně naanimovaných cutscénách, prostě nefunguje. Celé je to napsané křečovitě (jako v původní hře), postavy reagují neadekvátně a čekáte-li něco lepšího, než co jste dostali v původní hře, budete zklamaní.

Dobré na tom je, že je to zadarmo. Jo, nemusíte za to platit nic, snad jen svým časem. A pakliže je váš čas drahý, investujte jej raději jinde.

Po Star Wars: Battlefront jsem si myslel, že už nemůže být hůř. Takhle moc jsem z Hvězdněválkové hry ještě frustrovaný a rozpolcený nebyl (dorazila to pak filmová sedmá epizoda, ale o tom jindy). Oznámení druhého dílu tak se mnou udělalo jen pramálo - myslím, že moje první reakce byla zdvižené obočí spojené s hořkou nedůvěrou - a ačkoli se mi první trailer moc líbil, věděl jsem už dopředu, že se nachytat nenechám. Ne podruhé. No a co bych vám povídal, udělal jsem dobře. Takovej rachot, jakej byl okolo téhle hry, jsem nečekal ani já.

Kontroverze s lootboxy a mikrotransakcemi mě onehdy akorát utvrdila, že je dobře, že jsem se tomu vyhnul obloukem, protože takovéhle prasárny, jaké si manažeři z EA vymysleli, to bych blil na dvě doby. Ozvěny tohodle průseru se koneckonců dostaly dokonce až do vrcholné politky a to je teprv poděl, když se ve hrách začnou šťourat tito nýmandi, ačkoli tady to zrovna náhodou bylo ku prospěchu věci. Nešťastní z toho byli opravdu všichni: hráči, vývojáři, dokonce se říkalo, že i u Disneyho si klepali na čelo. Pochopitelně jediní, kdo nechápal situaci a zmateně kalkuloval, byli manažeři v EA, rozhořčení a překvapení, co se těm hloupým hráčům zase nelíbí, a přesvědčeni o tom, že jejich produkt je to nejlepší, co na počítače a konzole kdy vyšlo a vyjde. Nejlepší pak byla odpověď od EA na rozhořčení jednoho hráče - tuším na Redditu, který spočítal, že získat jednu postavu postupným grindováním bude trvat přibližně 40 hodin. EA manažeři se totiž nechali slyšet, že to takto je schválně a naprosto v pořádku a je to proto, aby hráči získali pocit hrdosti a úspěchu za své snažení. No vážení, takovej shitstorm Reddit pak už nezažil - do dnes! V rámci kontroly škod pak pro jistotu mikrotransakce odstranili úplně, aby je přepracovali.

Jó. V EA to je samej fajnšmekr. (͠≖ ͜ʖ͠≖)

No nakonec jsem si to koupil až, když bylo tak nějak po všem a hra byla ve slevě. Doposud tento postup shledávám jako správný a řekl bych, že se mi i celkem vyplatil. No a teď k věci:

Čím tady začít? No, asi tím, co hráčům chybělo nejvíce: singleplayerová kampaň.

Ta se původně tvářila hodně dobře. "Slibovala" totiž příběh ze strany imperiálního důstojníka, konkrétně velitelky speciálního komanda. Říkáte si: "Fajn. No hurá, to je vlastně dobře. Takovej příběh ze strany záporáků jsme tu ještě neměli". Při spuštění jsou tato očekávání do jisté míry naplněna, ale záhy, když příběh začne být víceméně zajímavý, je vám vražen klasický výchovný políček a dojde na ten nejočekávanější, nejnudnější, nejblbější, nejdebilnější a nejpitomější zvrat ve Star Wars (který se teď asi bude praktikovat pravidelně). Protože nikdo zlý prostě nemůže zůstat zlý. Pakliže vám toto dostatečně neotráví zbytek hry, i tak se není moc na co těšit, jelikož příběh a ani herní výplň není nic extra. Sice vystřídáte mnoho herních postav, což na papíře nejspíš působí zajímavě, ale reálně mi to přišlo jak tutorial k multiplayeru (což je myšleno vážně, protože třeba umělá inteligence je tragická), aby jste zjistili, jak se s kým hraje. Z hlediska dění to asi smysl dává, ale provedení mě neohromilo. Scénář tedy opravdu není silnou stránkou. Postavy z filmů jsou fajn, je príma koukat na cutscény a poslouchat, co se kde děje. Vše je věrohodně namodelováno, aby člověk měl pocit, že je součástí něčeho povědomého, přesto je to ale všechno jen jakási kulisa, ve které se jakože pohybujete. Že je to koridorová střílečka mi vůbec nevadí, ale sere mě, že máte-li k dispozici mapu velkou jako kráva, tak ve chvíli, kdy přejdete pomyslnou neviditelnou hranici, hra na vás začně řvát jak na debila, že opouštíte bitevní pole... WTF?! Nevím, mě ten singleplayer nezaujal, protože na to jednoduše nemá. Je tam prostě jen proto, že nebyl v předchozím dílu a je nežádoucí dostat znovu negativní zpětnou vazbu na totéž, takže vývojáři si řekli, že ho tam prostě vrazí a bude odškrtnuto. Nicméně, abych nežral, člověk to tomu asi dokáže trochu odpustit, je to taky primárně multiplayerová hra, takže nelze asi až tak vyčítat absenci sofistikovaných herních mechanik... ale i tak. Jsou hry, které tohle smíchat dohromady umí, tak proč ne tahle, když je do ní evidentně napumpováno spoustu peněz a prostředků?

Jak jsem to frustrovaně psal minule? Jo, už vím. Použil jsem výraz: "zlatem posypané hovno". No, tak to zde neplatí, nebo aspoň ne úplně. Hra vypadá a zní opět naprosto skvostně. Fakt. V cutscénách člověk už skoro nepozná, jestli kouká na film nebo na hru a za to před všemi animátory klobouk dolů. Herní náplň jako taková pak nabízí několik herních módů, při čemž se vrací jak ty původní z předchozí hry, tak i několik novinek. Jednoho by mohly potěšit (mně ne) epicky vypadájící vesmírné bitvy, které nahradili prapodivné souboje ve vzduchu z minulé hry, ovšem opět je to mainstreamová velice jednoduchá arkáda, takže žádné velké špekulování ovládání lodí nečekejte. Co mě ovšem hodně potěšilo je kooperační mód, kdy vaše čtyřčlenná jednotka postupně musí dobývat území a nebo je naopak bránit před nepřáteli. V tu chvíli hra dostává zajímavý rozměr a člověk má pak konečně pocit, že hraje jednoduchou, byť zábavnou a dobře vypadající hru. Taky máte konečně na výběr, v jakém období chcete bojovat za což určitě palec nahoru. Je fajn, že tvůrci nabídli Klonové války, to je srdcovka. Sequely mě teda osobně nezajímají, ale chápu to jako vstřícný krok k mladšímu publiku, takže opět pozitivum. S tím se pak pojí, že jsou k dispozici krom hrdinů i různé speciální jednotky daného období, které můžete znát ze seriálů, knih, či filmů. Variabilitu této hře tedy rozhodně upřít nemůžete.

Nevím, co si úplně myslet o levelování postav a "oblíbených" kartičkách. Na jednu stranu je asi v pořádku, že to tam je, hra vás takhle nutí hrát a asi to jakože navozuje pocit, že někam postupujete.... já to osobně ale nepotřebuji. Přiznávám zcela bez okolků, že jsem v tomhle zaseknutý někde v Battlefield 1942 a jsem tak nějak zvyklý, že si vezmu koho chci, kdy chci a nepotřebuju na to nahrabávat nějaké body.

Asi tak, to by mohlo stačit. Jistě, mohl bych tady podrobně rozebírat celej multiplayer a vydalo by to na dalších pět odstavců, ale stejně to tu již někdo popsal a jestli ne, stačí mrknout na nějakou recenzi na jednom ze serióznějších herních webů. Jděte, čtěte a když vás to zaujme, zahrajte si to. Hra má teď pár problémů, jelikož ji tvůrci už tak nějak nepodporují (člověk by řekl. že to bude kvůli potenciálnímu Battlefrontu 3, ale ten prý nebude), ovšem z mých osobních zkušeností funguje všechno víceméně v pohodě.

Nejedná se o revoluční hru. Singleplayer je průměrný, multiplayer celkem bohatý, systém postupu stojí za prd. Je to ale dobře vypadající Star Wars záležitost, která vám dovolí se vyřádit v dobře vypadajících bitvách v různých časových obdobích s hordou hrdinů a padouchů kolem. Škoda jen těch skandálů s mikrotransakcemi. Bohužel, nenažrané EA tomu zasadilo protónové torpédo do chřtánu dřív, než to mohl stihnout kterýkoli hráč.

Rogue One: Scarif je poslední DLC k Battlefrontu, logicky inspirované asi nejlepším filmem od Pomsty Sithů a pochopitelně se nijak neodchyluje od nastaveného plánu. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že působí o něco svěžeji, než vše ostatní, co jsme tu měli.

Scarif je opět velmi pěkně vymodelovaný. Pamatuju si, že jak byl člověk plný dojmů z filmu, bylo dost fajn se tam vrátit tímto způsobem. Překvapivě mě tedy nové prostředí nebývale potěšilo a pár bitev jsem tam strávil.

Zcela nepřekvapivě se zde objevují Jyn Erso a ředitel Krennic, které člověk tak nějak čeká, tedy pokud ještě někoho baví dostávat nové postavy, tohle ho jistě muselo potěšit.

Herní mód Infiltration je trochu dělší záležitost, což mě úplně nepotěšilo, ale docela jsem se bavil. V podstatě je to rozděleno na tři fáze, z nichž první je ve vesmíru a zbylé dvě pak na povrchu. Snaží se to víceméně imitovat situace z filmu a aktivně vás do nich zapojit. Lze říct, že se to celkem daří, i když je to takové hodně naroubované.

A to by bylo. Poslední přídavek tímto uzavřel plán vydávaných DLC a hra tak díky němu byla konečně "kompletní". Škoda, že to takhle celé nevydali hned na začátku.

Hra umřela přibližně rok po vydání tohoto DLC s příchodem Star Wars Battlefront II.

Čtvrté DLC k Battlefrontu nám cpe Hvězdu Smrti. Nepříliš originální lokaci, vypadající jako libovolná imperiální základna. Formulka opět stejná: nová mapa, nový mód, nový hrdina - prostě typické EA.

Hvězda smrti je zpracovaná pochopitelně opět velmi hezky, byť je to hodně koridorové, ale to jeden tak nějak čeká. Šarvátky v interiérech připomínají staré dobré časy v Dark Forces nebo v Republic Commando a znovu tedy zamrzí absence singleplayeru, kde by šlo o něco víc, než jen klasický Battlefield vzorec: někam jít, umřít, respawnovat se a pak znovu.

Mód Battle Station se snaží o něco jiného, než předchůdci. Docela bych to i ocenil, ale stejně jako všechna předchozí DLC i se základní hrou mě nechávají absolutně chladným a spíš než bych u Battlefrontu chtěl sedět hodiny, chci si chvilku teda zastřílet, když už se nic jiného dělat nedá a pak to vypnout. Takže snaha o nějaké dlouhodobější tažení šla úplně mimo mě.

DLC přidává Bosska a Chewbaccu. Nevím, co víc k tomu říct, ani jednoho nějak extra rád nemám.

Tahání peněz z lidí za tyto přídavky už mi opravdu přijde jako hloupý pokus o vtip.

Třetí DLC k Battlefrontu nás vrací do oblačného města z Impérium vrací úder. Yay! Co zde čekat? V podstatě to samé co minule, opět za peníze: nové mapy, nový mód, nový hrdina... a to je vše.

Bespin je opět oku lahodící. Podíváte se ven i dovnitř, projdete ikonické lokace z filmu a pokud to stihnete možná se i proletíte mezi mraky v oblačném vozidle. Takže novou mapu máme: Check!

Herní mód Sabotage jsem zkoušel jen párkrát. Nidko to moc nehrál, takže připojit se do hry bylo dost obtížné. Když se mi to ale podařilo, docela dobře jsem si zahrál. Nebylo to nic extra, prostě takový match na pár minut, ničím se to nijak extra nevyjímalo. Prostě ok. Takže, nový mód máme taky: Check!

A kohopak nám vývojáři předhodili zde? Tentokrát přišli s těžkým kalibrem, neboť se vrací sám Lando Calrissian... a Dengar. Kdo si nechtěl někdy zahrát za bezejmenného lovce odměn z páté epizody, který byl tak nějak vystřižen, ale byl tam! A tedy, nový známý hrdina a jeden WTF hrdina: Check!

Baví tohle ještě vůbec někoho číst?

V pořadí druhé DLC toho přináší o malinko víc, než minule. Přesto si však nedělejte žádné velké naděje, jedná se prakticky o typický EA-produkt-přídavek, který mohl úplně v pohodě být v základní hře, což by jí v konečném výsledku pomohlo. To by ale manažeři v EA nebyli manažeři v EA, aby na něčem nevydělali.

Outer Rim pokračuje ve strategicky naplánovaném uvolňování obsahu: opět přidává nové mapy, tentorkát dohromady 4. Všechny opět věrné buď filmovým originálům a nebo detailním popisům z knih a dalších médií. Je zde tedy naplněn standard, který tvůrci ustanovili v základní hře.

Herní mód Extraction je také opět celkem trefa do černého, byť úspěšně ubránit náklad před útoky nepřátelské strany mi přišlo dosti obtížné, místy až nevyvážené. Jako nápad to ale beru a s implementací problém nemám.

No a představte si, co vývojáři přidali: hrdiny! Ano! Kdo by si nechtěl zahrát za Greeda a nebo - a teď se podržte - za Niena Nunba! No nekecám! Fakt! Nien Nunb - ikonický hrdina z bitvy o Endor se vrací, aby kopal zadky a dal zabrat imperiálním stormtrooperům!

Jo, je to pecka. A abych to uzavřel stylově, udělám to slovy právě Niena Nunba:

"Hehehehehehe...."

Nuže, jedná se o první DLC k Battlefrontu, který tak nějak skoro ani nestojí za zmínku (ale tak to je víceméně u všech dodatků k této hře).

Malý, zdarma dodaný výprdek od vývojářů, inspirovaný lokacemi z filmové sedmé epizody. Pochopitelně slouží hlavně jako marketingový produkt, lákající tehdy na dlouho očekávaný film.

Mapy samotné vypadají jako zbytek hry velice hezky a dovedu si představit, že by se v nich člověk mohl procházet hodiny při průzkumu v rámci nějaké adventury nebo příběhové FPS. Takhle si toho příliš mnoho neprohlédnete, ale to už asi nejspíš u multiplayerové akce nikdo asi ani dělat nechce.

Herní mód Turning Point mi přišel taky celkem fajn, docela jsem se v něm v rámci možností vyřádil a přijde mi, že se dobře zařadil mezi základní sestavu z původní hry.

Víc o tom nějak není co říct. Bylo to zadarmo a zaplaťpánbůh. Kdo by za tohle taky vyhazoval peníze?

Tentokrát to řeknu na rovinu bez nějakého líbivého úvodu:

Nemám tu hru rád.

Při pohledu na její profil se prostě nedokážu přestat šklebit, jak kdybych byl tři minuty po blití. Dokonce mi dělá i problém k tomu psát souvislý text a neházet ze sebe nadávky na všechny strany, proto tento komentář začínám psát už asi počtvrté. Zkusím to nicméně sesumírovat nějak kultivovaně, ale prosím pokuste se omluvit můj zaujatý pohled a s ním související jízlivost. Je to do jisté míry následek nenaplněných (a asi přehnaných) očekávání, moji naivní víry, že hra bude minimálně stejně dobrá, jako předchůdce z roku 2004 a zároveň jakési potvrzení hlubokých, avšak uznejme, zcela pochopitelných obav z klasického EA produktu.

Co hra nabízí? To je asi správná otázka k položení. Já čekal minimálně totéž, co u Battlefieldu 3, kde mi přišlo, že to celé fungovalo dobře. Ne nějak extra dobře, ale prostě dobře. Na své si přišli jak hráči singleplayer her, tak i "cool plejeři" titulů pro více hráčů. Prostě win win pro všechny. U Star Wars, které standardně oslovují miliony lidí po světě, bych čekal přesně toto. 

Místo toho jsem dostal toto zlatem posypané hovno! (sofistikovaněji orientovaní čtenáři nechť omluví můj neomalený výběr slov), kde si singleplayerová kampaň vzala dovolenou a ve kterém jsou čtyři velké mapy pro (slovy vývojářů) epické bitvy mohutných rozměrů (20 na 20). Dále pak devět map, z nichž je většina pouze vyříznutý kus z těch velkých s pár změnami! Na těchto mapách lze hrát až v devíti módech s různou mírou zábavnosti. Nic originálního nečekejte, jsou to v podstatě klasiky typu: Capture the Flag,  Team Deathmatch atd. s menší obměnou. Nejzábavnější mi přišly asi módy Supermacy a Walker Assault, kde musíte zajmout a udržet pět kontrolních bodů a v případě druhého ochránit nebo zničit Imperiální AT-AT, jež má za úkol v pořádku přejít přes mapu. Zajímavostí pak mohli být souboje ve vzduchu (ano, to tam je kupodivu taky), ale že bych z toho padal na hubu radostí, to opravdu ne. Celé je to arkádové, podivné a tak nějak mi to prostě nesedlo. Jako poslední stojí za zmínku asi mód hrdinové vs. padouši, kde se můžete pomydlit mezi sebou jako filmové postavy, ale čekáte-li sofitstikované souboje na meče, připravte se na zklamání. Tohle není Jedi Academy. Dokonce to není The Force Unleashed. Ne, tohle je něco dočista jiného.

V Battlefrontu bývalo zvykem, že můžete ovládat vozidla a páchat s nimi pohromu na nepřátelích. To do jisté míry platí i zde, nicméně vozidel je pramálo a příliš toho nevydrží. Než s tím stačíte něco sestřelit, napálí do vás někdo kdo ví odkud rakety, z nebe na vás sype lasery stíhačka a to největší, co si například s AT-ST užijete, je pěkně vypadající výbuch kabiny, když vašemu vozidlu dojdou HP. Vlastně ten zážitek je dost frustrující. Ono v takovém případě by se člověk nerozčiloval a prostě šel do menu a v klidu pokračoval v příběhové kampani... jenže ouha. Cože? Slyším námitku, že Battlefront byl přece vždy multiplayerový titul? No ano, to byl. Jenže první Battlefront měl map 16. A nabídl mimo éru původní triloge i Klonové války. Hm? Druhý Battlefront jich měl ještě víc. A nabídl i vesmírné souboje, hratelné hrdiny - hodně hratelných hrdinů. Dokonce i příběh to mělo, byť plytký, ale byl tam. Ne jako tady v této nablýskané krávovině.

Ano, to bych mohl také zmínit. Hra vypadá pěkně. Na tom se vývojáři z DICE opravdu vyřadili. Celkově audiovizuálu (především hudbě) nelze nic vytknout, jakože opravdu. Zbraně hezky střílí, světelný meč hezky bzučí, postavy hezky mluví, všechno se pěkně leskne.... celé je to sluncem zalité. Vývojáři se na tom určitě dost nadřeli, aby to vypadalo věrohodně. Naneštěstí je to ale také všechno, co vám tento produkt nabídne. Podle vývojářů je to asi dost. Podle mě je to sračka (sakra, zase jsem to udělal - promiňte). 

Zážitek z této hry bych definoval jako maximální frustraci. Vyhozené peníze, nenaplněná očekávání.... Prostě ani špetku potěšení. Je to průměrná hra s průměrnou hratelností, která nenabízí víc, než půlhodinové zabavení. Trochu zachraňuje to pěkný audiovizuál, hudba a takový ten Star Wars feeling, který dělá hodně a na který vývojáři asi dost spoléhali. Pro mě je to ale málo. Beru to jako snahu o podvod a doufám, že EA už nikdy nic takového nevydá. Bohužel to ale není nejhorší hra všech dob, tak to prostě nemůžu úplně sestřelit.

A pekelně mě to sere.

Po epickém příběhu s Valkorionem a několika napínavých "menších povídkách" jsme v dalším dodatku k Star Wars: The Old Republic vrženi zpět do války mezi Republikou a Impériem, kde znovu povstává staro-nová hrozba. Sithský lord Darth Malgus, jehož jsme naposled spatřili v bitvě na Ilumu nedlouho po porážce císaře, se vrací na scénu, aby působil chaos a jednou pro vždy rozdrtil své nepřátele.

Jeho postava je obecně populární , takže návrat je to za mě vskutku velkolepý, i když to tak zprvu úplně nevypadalo - mluvím teď hlavně o úvodu v menším updatu Jedi Under Siege. Malgus i tak ale přichází na scénu (alespoň pro mě) absolutně nečekaně a vlastně hned od první chvíle tak nějak víte, že bude zle. Frajer se totiž vrací celkem nabušenej a kdo má jeho postavu aspoň trošku nastudovanou tak ví, že nějaké Impérium ho absolutně nezajímá a jeho cíle jsou a budou pouze jeho vlastní. Dějový nástřel je tak působivý a jeden je docela zvědavý, s čím děda Malgus zase přijde.

Po vzoru předchozího velkého rozšíření jste pomocí krásně zpracovaných animací opět vtaženi do děje a vlastně si znovu užíváte napínavý příběh s kvalitně namluvenými postavami, výbornou výpravou a i když už to není tak filmové, jak Star Wars: The Old Republic - Knights of the Fallen Empire nebo Star Wars: The Old Republic - Knights of the Eternal Throne, stále se jedná o kvalitní zábavu a řemeslně dobře zpracované DLC. Moc mě těší, že si autoři zachovali právě onen filmový přístup z výše zmíněných dvou rozšíření, protože osobně mně to sedlo a baví mě na to prostě koukat.

A co teda vše Onslaught zahrnuje? No, zprvu toho moc úplně nebylo, ale po celkovém úbýtku hráčů a úsporám - tedy štíhlejším budgetu, který autoři na tvorbu mají, to vlastně je celkem uspokojivý výsledek. Tak prvně opět takové to obecné grafické zkrášlení. Jsou to malé nenápadné věci, ale z onoho Hero enginu se toho moc asi nejspíš už vytřískat nedá, každopádně hra teď vypadá ještě o trochu "naleštěněji", než předtím, což je fajn. Dále pak zmizel (nebo byl celkově předělán) hen ten Galactic Command systém. To je za mě také dobrá věc, protože to nebylo implementováno úplně šťastně a po této změně je mnohem větší šance, že vám padne lepší kus gearu kvůli tomu, že se dropnuté vybavení hodnotí podle toho, co máte momentálně u sebe, takže palec hore. Celkově je na tom pozitivní to, že máte mnohem méně problémů zařadit se mezi hráče do operací, kde je potřeba mít už opravdu kvalitní vybavení. Přibyl také slot na takzvaný taktický předmět, což je věc, která vám ještě víc zvedne vaše statistiky nebo přidá takové schopnosti, že téměř můžete uvažovat o změně herního stylu. Ten můžete získat po dosažení maximální úrovně, opět zvednuté o pět levelů.

Onslaught je rozšíření, které nám mimo jiné také přineslo jakýsi epilog k císaři. Update Echoes of Vengeance je poslední tečkou za jeho krutovládou, při čemž se vracejí i staří známí, aby se rozloučili, jak se patří. Z příběhového hlediska mě právě tato část bavila asi nejvíc, byť chápu, že má jistá místa, kde by se dalo vylepšovat, ale této hře jsem ochoten hodně ustoupit, takže jsem si to užil.

Abych to shrnul, Onslaught je opět dalším kvalitním přídavkem, jehož obsah je dávkován velmi střízlivě a který z dějového hlediska působí spíše jako jakýsi předěl nebo jakýsi most mezi jednotlivými kapitolami, než plnohodnotné rozšíření. Je ovšem jasné, že další obsah pro The Old Republic bude dávkován dále tímto způsobem, takže kdo si chce hru nadále užívat, je potřeba na tuto skutečnost přistoupit. Pokud tak ale učiníte, hra vás odmění. Ostatně jako vždy.

Knights of the Eternal Throne je volným pokračováním předchozího Star Wars: The Old Republic - Knights of the Fallen Empire, asi nejlepšího rozšíření, jaké kdy Star Wars: The Old Republic dostala. Zde navazujeme přímo na konec předchozího dějství a pomalinku spějeme do finále proti císařovně Vaylin.

Myslím, že se dá říct, že vše, co fungovalo předtím, funguje nadále i zde. Opět se jedná o parádní, byť o něco kratší příběh, jehož vyvrcholení je jeden z nejepičtějších momentů v celé sáze Star Wars a to beze srandy. Menší počet kapitol zde vůbec nevadí, o to víc se děj pevně drží oné hlavní linky a je ještě o něco konzistentnější. K příběhu moc prozrazovat nechci, ať ti, kteří nehráli, mají nějaká překvapení. Prozdradím ještě, že se opět můžete těšit na (nové) zajímavé a dobře napsané charaktery a spoustu překvapivých prvků, které byste v MMO (pokud se tomu tady ještě tak dá říkat) nečekali. Opět - a tentokrát ještě více - zde záleží na vašich volbách, podle čehož se bude odvíjet vyprávění. Obzvlášť hráči orientovaní na Temnou stranu Síly si zde užijí, jelikož doslova budou moci rozhodovat o osudu postav, které třeba znáte...

Změny, které nový dodatek přinesl, tehdy potěšily také MMO hráče, jelikož vybalancoval ten prudký sešup z minula. Byl totiž přidán mód Uprisings, což jsou v podstatě mini flashpointy, orientované na spolupráci hráčů. Za sebe můžu říct, že jsem v nich pár hodin strávil a byly celkem fajn, byť - jak už teď asi víte - nejsem kovaný MMÓčkař. Další přidanou věcí byl takzvaný systém Galactic Command, který u mě moc úspěch neměl. Jednalo se primárně o takový endgame obsah, kdy po dosažení maximálního levelu, který byl opět navýšen, jste mohli levelovat Commander level, což vedlo standardně k tomu, že jste dostávali různé náhodné odměny od kosmetických doplňků, přes mocné předměty, až po různé boosty a táké další chujoviny. Jako ano, naprosto rozumím a chápu, proč tady taková věc je a vyloženě mě neobtěžovala, jen bych si přál, aby to tehdy ještě poladili a rozhodli se, aby tento Commander level se zvyšoval napříč všemi postavami, které máte, protože takhle se muselo fakt hodně grindovat, abyste získali něco hodnotného. Výše zmíněné záležitosti jsou ale v podstatě vším, co mi trochu kazí lesk Knights of the Eternal Throne.

Musím říct, že Valkorionova Zakuulská říše mi hrozně moc přirostla k srdci. Přijde mi, že borci z BioWare se tady opravdu vyšvihli a snažili se vyslyšet přání fanoušků a do fenoménu Star Wars se jim povedlo napsat kapitolu, jež se důstojně zařadí vedle ságy Skywalkerů, což teď, když o tom píšu, byl vlastně také příběh o dysfunkční rodině. Jó, holt prostě kucí z Bajowéru pochopili látku a podle toho s ní pracovali a to se obzvlášť dnes, když jsou na nás chrleny Star Wars produkty jak na běžícím páse, musí ocenit.

Abych to tedy nějak shrnul: pakliže se vám zápolení s císařem Valkorionem a jeho synem Arcannem líbilo, tady rozhodně zklamaní nebudete, protože se opravdu vyloženě pokračuje v epicky rozjeté jízdě.

Nakonec jen doplním, že ani zde příběh Staré republiky nekončí a i když poté pokračuje poněkud rozvolnějším tempem, je možné si jej vychutnávat dál, jelikož postavy se kterými jste se seznámili, s vámi na vaší cestě pokračují dál. I když si asi nejspíš budete myslet, že po tomhle už není o čem vyprávět, rovnou vás vyvedu z omylu. Stále tu totiž máme Republiku a Impérium, dvě znepřátelné strany, které byly spojenci z nutnosti. A jelikož nutnost spojenectví pominula, je na čase se do sebe zase pustit. A se starou válkou se potom vracejí i staří známí....

Navíc, jste si opravdu jistí, že je ten císař opravdu nadobro poražen? :)

Co vám nejvíc vadí na The Old Republic? Mně vždy nejvíc iritovalo, že se jedná o MMO-RPG. Jako fakt. Ne, že bych to hře nějak vyčítal. Jasně deklarovala o co jí jde, ale v hloubi duše jsme všichni chtěli ten třetí KOTOR, tak proč jsme prostě dostali něco úplně jiného? Nu, evidentně jsem nebyl sám, kdo takto smýšlel, protože kluci z BioWaru si vytáhli kalhoty a rozhodli se do toho začít bušit jak hluchej do vrat. No jak asi víte, nezůstal kámen na kameni, protože hra prošla takovou proměnou, že mi spadla držka až na stůl. S poctivým MMO hráčem se pak možná i ten stůl převrátil.

Tak předně, Knights of the Fallen Empire je zábava primárně pro hráče singleplayer RPG. Podezřívám autory, že konkrétní cílovou skupinou jsou zde opravdu fanoušci obou KOTORů, toužící po pokračování, protože v rámci možností dostanete v podstatě přesně to. Nemělo by nás to ale zas tolik překvapovat. Lucasfilm i BioWare obecně vždy naslouchali fanouškům a snažili se jim vyjít vstříc, což funguje dodnes, byť se o tom těžko hovoří, protože je teď kolem Star Wars hodně emocí. Zde je to ale opravdu, přesně tak, jak píšu, fanoušci MMO žánru zde byli odsunuti na vedlejší kolej a prostor dostal primárně příběh a výprava.

Císaře Sithové svou ideologií natolik znudili, že se rozhodl ušít si impérium na míru. Jeho výtvor - Zakuulská říše - tak vtrhává do známé galaxie a v čele s jeho syny Arcannem a Thexanem začíná rozsévat zkázu kardinálních rozměrů. Republika ani Sithové nemají šanci a brzy podléhají brutální moci nepřátelských sil. Někde tam na začátku invaze je i váš hrdina, který se hned při vstupu nové flotily do známého prostoru snaží seč může, ale ani on se nemůže rovnat novým silám císaře Valkorina. A právě v zajetí, když má být hrdina Republiky / Impéria předveden před císaře se začíná psát nová kapitola Staré republiky.

Už při prvním pohledu poznáte, že je něco hodně jinak. Jde to poznat prakticky okamžitě, když vás do děje uvádí klasické starwarsovské titulky ve vzoru filmů. Poté vás čeká téměř filmový úvod, kde se naplno využívá nová práce s kamerou, navozující ještě více filmovější zážitek, než tomu bylo třeba u Shadow of Revan. Tehdy byl také použit první z řady grafických vylepšení, které vývojáři na hru aplikovali. Postavy byly detailnější, animace plynulejší a některé prvky interfacu poladěné. Celkové zlepšení pak jde ruku v ruce s tím, že jste mohli - a stále můžete - začít nový příběh bez nutnosti hraní původní hry a jejich přídávků. Doslova jako kdybyste hráli sequel k původní hře, což jsem tedy osobně nikdy nevyužil, ale ta možnost mi přišla super. Několik úvodních kapitol vás nenechá vydechnout, než si najdete základnu, ze které pak lze operovat už trochu strategičtěji a která vám také bude sloužit jako jakýsi pseudo hub, kde je tak nějak všechno, co potřebujete k hraní.

Knights of the Fallen Empire je dlouhý tak akorát. Vše podstatné zjistíte, vše, co se má říct, je řečeno a končí tak akorát, aby nezačal nudit. Kapitoly jsou různě dlouhé, ale pořád se v nich něco děje, takže nad tím ani nijak nepřemýšlíte a jste jen zvědaví, co bude dál. Občas se stane, že budoucí události, zavísí na vybraných volbách v rozhovorech po vzoru adventur od Telltale: to znamená, že postava si zapamatuje, co jste řekli a ve správnou chvíli vám pak vaši volbu omlátí o hubu, což byl hodně příjemný prvek, který dává smysl, ale osobně jsem ho absolutně nečekal. Prostě samá příjemná překvapení. Jediné, co mi trochu kazilo dojem bylo znatelné snížení obtížnosti, ačkoliv později byla přidána možnost si obtížnost nastavit.

Když nad tím přemýšlím, nemám si ani moc na co stěžovat. Jistě, odsazení MMO prvků na vedlejší kolej může někomu dost ležet v žaludku, ale podle mě je to to nejlepší, co se hře za ta léta stalo. U Knights of the Fallen Empire jsem se nesmírně bavil a byť je hra stále omezená sama sebou, jedná se výborný hvězdnoválečný příběh hodný labelu The Old Republic. V době vydání, tedy v době, kdy v kinech začaly běžet sequely - konkrétně epizoda VII - jsem si moc přál, aby se nové filmy zabývali touto tématikou a nechali Skywalkery spát. Už jen podle těch krátkých CGI filmů je jasné, že taková záležitost by sklidila obrovský úspěch.... ale bohužel, o tom tak nějak nerozhodujeme. Alespoň se tedy můžeme těšit z toho, že Starou republiku nám nikdo nezkazí a my se do ní můžeme vracet kdykoliv budeme chtít.

V pořadí čtvrté rozšíření pro The Old Republic přišlo jak blesk z čistého nebe. Pro někoho možná ne tak úplně, jelikož velkolepý návrat jedné z nejzajímavějších postav celého Star Wars univerza byl avízován již v rámci předchozího rozšíření Forged Alliances, kde proběhli podivně synchronizované útoky na Korriban, Tython a následně Manaan. Ve finále jsme se pak dozvěděli, že za promyšlenou operací nestojí nikdo jiný, než legendární Revan, který tak nějak (ne)zemřel při útoku na stanici Foundry. Nyní se ale vrátil a vyhlašuje válku všem svým nepřátelům napříč Impériem i Republikou.

Jako nebudu vám lhát, když jsem zjistil, že se Revan vrací, byl jsem v sedmém nebi. Jistě, v tomto směru jsem byl spíš v menšině, protože jen málokdo s kým jsem hovořil, byl z tohoto návratu nadšený. Nutno uznat, že mi byly předloženy důstojné argumenty, proč je tento fanservis špatný, ale nakonec jsem došel k závěru, že bez Drewa Karpyshyna, který za Revanem původně stojí, to vlastně nemohlo dopadnout lépe.

Jak je tedy možné, že se Revan vrátil? Vždyť je mrtvý, říkal jsem si. No ono to vlastně má poměrně kulišácké vysvětlení. Spoustě lidem se nelíbí, ale já osobně myslím, že dává perfektní smysl. Připustíme-li totiž, co všechno Revan prožil a jak na tom vlastně posledních 300 let od KOTORu byl, pomalinku vám to začne do sebe hezky zapadat. Chápu ale, že je to vlastně docela těžké, protože Revan je specifický v tom, že každý hráč se do něj z pochopitelných důvodů promítá. Podíváte-li se na to ale s odstupem, opravdu vám to začne dávat smysl Je důležité si uvědomit, že Revan, se kterým se setkáváte nyní, není tak úplně Revan za kterého jsme hráli v KOTORu. Dokonce to tak úplně není ani ten, proti kterému jsme stáli ve stanici Foundry. Císař a Dread Masteři se na něm prostě vyřádili takovým způsobem, že to vedlo až sem. Nechci o tom moc prozrazovat, spíš jen chci vyzdvihnout, že hodně těch hejtů je fakt neoprávněných a jsou od lidí, kteří o celé problematice příliš nepřemýšlí.

K příběhu víc říkat nebudu, ať si tím každý může sám projít, ale chtěl bych určitě pochválit komplexně napsané postavy, obzvlášť Lanu Beniko a Therona Shana. Přijde mi, že autoři se tady do těchto věcí opravdu opřeli a celá hra náhle dostala mnohem filmovější nádech (kdybych věděl tak tehdy věděl, co přijde dál). Má to celé dobrej děj, má to gradaci, výprava funguje a vše je za doprovodu původních hudebních motivů z KOTORu. Ó ano, tenhle přídavek se s tím nesere a pere do vás to, co máte rádi.

Jako v předchozím přídavku i zde máme dvě nové planety. Pirátské Rishi, které mě svou florou a faunou tolik úplně nezaujalo a potom Yavin IV, což musí pohladit srdce každého, kdo zná původní kánon a příběh akademie Luka Skywalkera (potažmo také ty, co hráli Jedi Outcast a Jedi Academy). Maximální level byl opět navýšen, dostali jsme nové operace a flashpointy. Zlepšilo se vybavení a přibylo nové, stejně tak i companioni - prostě kvalitní a plnohodnotné DLC, jak bych si ho představoval.

Myslím, že z těch starších přídavků je právě Shadow of Revan ten lepší. Nemůže se úplně rovnat tomu, co přišlo potom, ale určitě zabaví víc než nemastný neslaný Rise of the Hutt Cartel, to vám zaručuji. Dá se také říct, že tím pro The Old Republic skončila jedna éra. Epilog příběhu pak přinesl ještě menší přídavek, který dodal planetu Ziost - Rise of the Emperor.

Pak nastaly změny epických rozměrů.

Třetí rozšíření pro The Old Republic je ještě méně příběhovější (tedy nijak), než to předchozí. Minule vás autoři ponoukali k tomu, abyste si vylepšili nějaké to nabízené "hejbadlo", se kterým se můžete vydávat do bitev napříč galaxií. Tentokrát jsou jejich cíle neméně ambicióznější. Chtějí vám totiž narvat rovnou barák! No není to bezva?

Je to bezva, co bych vám povídal... Akorát to k ničemu moc není. Nebo jak se to vezme. Hrajete-li nějaký ten Role Play, je to asi fajn. Dá se to také použít jako odkladiště, nebo základna, kam se přesunete, když zrovna nechcete zůstat někde jen tak postávat.

Máte-li pro to vlohy a trpělivost, můžete se vyřádit na dekoraci interérů a strávit hodiny jen pobíháním po pevnosti a rozhodováním, kam dáte jaký stůl či lampu, nebo kam postavíte toho nebo onoho companiona.

O trochu je to lepší, když máte guildu. To potom můžete vlastnit například celý hvězdný destruktor, což už je o poznání impozantnější, i když stále celkem k ničemu.

Abych to ale jen nehejtil, ty pevnosti i lodě jsou poměrně hezké. Navštívil jsem některé plně vybavené a působilo to velmi dobře. Třeba na Yavinu IV se mi líbilo hodně. Bylo tam fakt všechno vybavení a takové ty osobní skříně, stanice na prodej gearu, obchodníci atd. Naopak třeba ale barák na Coruscantu, který je totožný s tím na Dromund Kaasu, je dost jednoduchý a ten můj konkrétně působí dost sterilně.

Být dítě a mít tolik času, co jsem míval, tak si s tím asi vyhraju víc. Nicméně pro člověka, co chodí denně do práce, tak je to celkem zbytečná a časově dost náročná věc, bez které se obejdete.

Ale uznávám, někdy fajn prostě jen vypnout a přemýšlet, kam dám gauč nebo stůl. Jen mi ten koncept přijde takový nevyužitý.

Přídavek, který nejspíš nikdo nechtěl a hra ho nejspíš ani nepotřebovala. Takhle nějak by se asi dalo shrnout druhé rozšíření pro The Old Republic.

Musím přiznat, že ve vesmírných soubojích jsem strávil asi nejméně času hned po klasickém PVP. Nakonec jsem se do toho tak nějak dostal, ale že bych z toho byl nějak uhranutý, se opravdu říct nedá. Ze začátku to nevypadá úplně špatně. Přes klávesu ve hře se dostanete "jakože do hangáru", kde máte na výběr několik lodí různých tříd, které si můžete různě vylepšovat, levelovat nebo vybrat do nich posádku, což má různé efekty při hraní. Celkem líbivé. Než začnete hrát.

Jakmile se dostanete do hry samotné, je to takové hodně průměrné PVP kosmírné bojování nebo zabírání nepřátelských území. Tečka. Žádná přidaná hodnota nebo cokoliv, co by bylo zapamatovatelné. Ano, někdy se vám podaří nějaká epická bitva - hodně to záleží na tom, s kým zrovna hrajete a na složení nepřátelského týmu. Kvůli nevyváženosti se to ale nestává zrovna často. Když se ale zadaří a vy odstřelujete jednoho nepřítele za druhým, je to zábava. Na půl hodiny. Naopak, když se vám nedaří, je to dost na prd a máte chuť to vypnout.

Víc o tom není co říct. Určitě to není vyloženě zprasená záležitost, v týmu s kamarádem by to asi mohlo být i príma, ale to se mi nepoštěstilo. Odpovídá to tedy i poměrně rozdílným názorům od ostatních hráčů. Někdo vám řekne, že je to super, někdo zase, že je to na hovno.

Vtip je v tom, že oba budou mít pravdu.

Jak se uvádí v popisku, Rise of the Hutt Cartel byl první přídavek pro The Old Republic, při čemž jeho hlavním tahounem byla primárně nová planeta Makeb s pokračující příběhovou linkou z původní hry a pamatuji si, že jsem z ní zprvu nijak zvlášť nadšen nebyl. Jak je však ve Star Wars zvykem, nic se neděje jen tak a teprve až později jsme mohli být svědky, co zbraně založené na isotope-5 mohou způsobit.

Děj jako takový začíná celkem pomalu, aby hráče obeznámil se situací. Brzy vám ale začne být jasné jaké jsou sázky a poté je to až do zajímavého finále celkem úctyhodná jízda, jejíž výsledek vypadá na efekt důležitě, ale v reálu je vlastně dost bezvýznamný. Mluvím o tom však z pozice člověka se znalostí, co přijde dál, tak to berte s rezervou, protože určitě se nejedná o nijak špatně napsaný příběh. Jen je oproti finále původní hry a následnému příbehu na Ilumu takový méně epický.

Už zprvu lze vidět, že animace jsou více filmovější a celkově jde vidět snaha o nějaký progres. Hra si stále drží kvalitu výpravy na konzistentní úrovni, stejně tak audiovizuál je na tom obdobně. V této době byly plány na nějaké velké změny teprve v plenkách, takže se dá říct, že se jedná opravdu vyloženě o rozšíření původní hry.

Další věc, která přibyla jsou Macrobinocular a Seeker Droid mise. Ó ano. Chápu a přesně rozumím, co na tom lidem vadilo. Rozumím i argumentům, že se jednalo o poslíčkování a cestování odnikud nikam.... ale mě to bavilo. Navíc, finále obou misí bylo nebývale obtížné (na jednu z misí bylo potřeba mít čtyři lidi ve skupině, aby šla úspěšně dokončit), protože najít tehdy někoho, kdo by vám byl ochoten pomoct nebylo úplně běžné.

Mezi poslední věci pak ještě patří ještě navýšení maximálního levelu na 55 + tuším dvě operace a hard mode pro flashpointy, možná ještě něco, ale to už nejspíš nebyl žádný velký gamechanger.

Takhle s odstupem času jsem došel k závěru, že Rise of the Hutt Cartel nebyl špatný přídavek. Jistě, že ty, které přišly po něm jsou úplně něco jiného, ale jako taková první vlaštovka od tvůrců to nebylo určitě špatné. Nehledě na to, že v rámci menších updatů jsme se potom dočkali také Oriconu, kde jsme se museli postavit impozantním Dread Masterům, což si pamatuju jako krátkou, ale velmi atmosferickou a líbivou záležitost.

Na Makeb jsme však všichni velmi rychle zapomněli, protože zanedlouho po něm se vrátil Revan.

Když George Lucas v roce 2012 prodal Lucasfilm a s ním spojené divize společnosti Disney, byl to pro mě mrzutý den. Záhy potom totiž došlo neodvratitelně k tomu, že se původní Expandové Universum dekanonizovalo a všechny dosavadní příběhy pozbyly platnosti a to včetně KOTORů a celkově Staré republiky, které se dějově datují tisíce let před filmy či seriály. Je sice velmi pravděpodobné, že k podobné události by došlo tak jako tak s příchodem nových filmů, ale o tom někdy jindy. Na všem je ale potřeba hledat něco pozitivního a já za toto pozitivum považuji právě hru The Old Republic, která si k tomuto dni prošla hodně, ale opravdu hodně dlouhou cestou, kterou od začátku sleduji a zúčastním se jí.

Domnívám se, že nemá úplně cenu zde popisovat hratelnost, příběh nebo dokonce i grafickou stránku věci, protože postupem let se vše značně posunulo směrem vpřed, ale autoři hru opečovávají a s enginem, na kterém The Old Republic běží, dělají co mohou. Udržují hru aktualizovanou (někdy sice s nějakým tím zaškobrtnutím) a i po takové době přidávají obsah, i když ve značně řídčí konzistenci. Navzdory změnám však ale jádro hry zůstává stále stejné, což je určitě dobře. Moc se mi líbí, že BioWare zde naslouchal hráčům a právě postupnými updaty jim dal hru, jakou chtěli, čímž také zavřel hubu ukřičeným děckám, kteří se ke hře nachomítli, když zrovna nebylo co dělat ve WoWku. Není to sice vysněný KOTOR 3 (který nyní možná není až tak nereálný jako kdysi), ale v rámci možností je to něco podobného. Nový příběh s vazbami na původní dvě hry.

Jistě, hra bez chyb určitě není, ale to zde často již někdo popsal a už jsem si na ně nějak zvyknul, takže mě vlastně ani netrápí. Každopádně tím jen chci uznat, že prostor pro zlepšení by se uričtě našel. Přesto se však nedokážu ubránit dojmu, že zápory, které jsou hře vytýkány jsou primárně ty, které souvisí s jejím žánrem MMO. Tady je nutné si uvědomit, že sice lze dělat kompromisy, ale žánr od základu prostě nepřekopete. Když přijmete fakt, jakou hru to vlastně hrajete, uvědomíte si, v čem tkví její velká síla a jak si hru patřičně užít.

Protože v jakém jiném MMO máte takto personalizované příběhy pro jednotlivé postavy se smysluplným a plně nadabovaným dialogem. Kde jinde máte takový vesmír možností? Jistě, pár alternativ určitě existuje. Jsou ale vážně tak kvalitní? Za mě je odpověď na tento dotaz jednoznačná.

Po takové době se objektivně hodnotí těžko. Mám ale tu výhodu, že si pamatuju, jak jsem se cítil při prvním hraní, potažmo v prvním roce hraní. Od té doby totiž uběhlo deset let, já končil střední školu a teoreticky jsem byl někdo úplně jiný. I tak se ale do Staré republiky stále vracím. A vždy když přijdu, očekává mě povědomý vesmír plný dobrodružství a zábavy. A toto rozhodně o žádném jiném MMO-RPG nemohu říct. Možná je to specifické kouzlo Star Wars. Neříkám, že ne. Ale jak kdysi prohlásil Anakin Skywalker:

"Když to funguje...." :)

Enlisted je druhoválečná multiplayerová akce, která by podle prvotního dojmu mohla vzdáleně navozovat dojmy dobrých časů Battlefieldu nebo Call of Duty, nicméně tak jednoduché to úplně není... no vlastně je to na míle daleko. V tuto chvíli je hra ještě stále ve fázi předběžného přístupu, takže je možné, že v konečném výsledku tu pár věcí ještě přepíšu a nebo změním pohled úplně, těžko říct. Předběžný přístup trvá na můj vkus už docela dlouho a já v této fázi hraju hry poměrně nerad, ale tady jsem udělal výjimku. No a tak po několika desítkách hodin bych už se asi mohl podělit o nějaké ty dojmy. Pár jsem jich totiž nasbíral.

Na rovinu hned říkám, že populární War Thunder jsem nehrál a toto je tak moje první setkání s ruským Gaijinem. Nebudu lhát, chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na pro mě poněkud neobvyklé rozhraní v hlavním menu a vůbec celkově zvláštní pojetí hraní v tom smyslu, že neovládáte pouze sebe, ale rovnou celou jednotku. Do teď si vlastně nejsem jistý, jestli mi to vyhovuje a nebo ne... Na první pohled to vypadá celkem snadno, jste v hlavním menu: vyberete si kampaň, kterou chcete hrát, zmáčknete "ready" a jen čekáte, až vás to připojí do hry. Při bližším průzkumu ale zjistíte, že v hlavním menu je toho hafo k průzkumu. Jedna věc je, že tam celou svoji jednotku můžete vyzbrojit, levelovat, trénovat, přidávat perky nebo klidně i celou jednotku vyměnit za jinou! Dál pak máte také jakousi kartu prvků, kde můžete zvyšovat počet vojáků v útočné skupině a nebo pak další karta sloužící k vylepšování držení zbraní, které pak můžete samostatně taky vylepšovat.... a fuuuuuu.... Jako je toho hafo, uživatelsky moc přívětivé to není a i když se v tom dá zorientovat, nevím, jestli tyhlety záležitosti chci u takové hry řešit. Nicméně dobrá, přistoupil jsem na to a chci tedy hrát.

Jak jsem říkal, před hraním samotným vyberete kampaň, kterou chcete hrát. V Enlisted jich je v tuto chvíli několik: Invaze v Normandii, Bitva o Moskvu, Bitva o Tunis, Bitva o Berlín a Bitva o Stalingrad. Každá kampaň je samostatná, tedy v každé začínáte nanovo a musíte levelovat úplně od začátku. Jestli je to klad nebo zápor nevím, neobtěžovalo mě to, ale nijak jsem z toho radostí taky neskákal. Jednotlivé kampaně jsou podle mě zatím dost nevyvážené, užil jsem si nejvíce Normandii a Moskvu, které jsou nejstarší a zároveň tedy také nejvyváženější. Z těch novějších se mi zatím hodně líbí Tunis, ale má to zatím celkem mouchy. Na výběr máte vždy jednu ze dvou zúčastněných stran, kde každá má k dispozici nějakou výbavu a jak jsem říkal výše, každou pomalu levelujete a zlepšujete.

Zde se dostáváme k těm hořkým věcem. Hra je zadarmo, tedy každá věc, která je lepší než to co máte, je k zaplacení za herní měnu, kterou lze nakupovat za reálné peníze - pardon - ZA NEHORÁZNÉ REÁLNÉ PENÍZE. Zároveň tam je pitomá pay-to-win mechanika, kdy hráč. který si platí Battle Pass má neomezené - nebo minimálně méně omezené - pěší jednotky k nasazení. Platící hráč má tedy jednoduše řečeno víc vojáků než vy a častokrát to je znát na průběhu a výsledku bitev. Vojáky levelujete poměrně rychle, můžete si pomáhat kartičkami, které získáváte za bitvy, plníte denní výzvy, které vás posouvají vpřed a máte za ně odměny, některé užitečné, jiné méně. Je to prostě takový management, který je pro úspěšné hraní nutný. Škoda jen, že zvyšování vaší úrovně jde celkem pomalu. Abyste se totiž dostali k těm pěkným věcem, jako je třeba Thompson, tak musíte strávit desítky hodin grindováním expů, což nepotěší.

Zlepšuje se to ve chvíli, kdy vkročíte do hry, jó to už je potom jiná muzika. Jedná se klasickou FPS střílečku, takže hratelnost pochopíte velmi rychle. Na bojišti ovládáte jednu postavu, ale s ní tam pobíhají i kolegové z jednotky, o které je dobré starat, tedy dávat jim rozkazy. Samozřejmě to dělat nemusíte, ale UI vašich companionů je na úrovni kalkulačky, takže dokážou někdy zdechnout jak vepři na porážce. Ve chvíli, kdy zabíjí ale vás, přepínáte se do jednoho ze svých vojáků, můžete si tedy vybrat. Lze to činit i při hře, což je někdy fajn, když vám dojdou náboje, kterých je někdy opravdu pomálu, obzvlášť u sniperů. Lze také ovládat tanky a letouny, které mají samostatné skupiny, ale tomu jsem moc na chuť nepřišel. Naopak často jsem se dostával do stavů, kdy mě tanky a letadla tak trošku srali a pochyboval jsem, zda by vůbec měli mít ve hře místo.

A to je v zásadě ono, bojujete, dokud můžete, buď prohrajete nebo vyhrajete. Hodně záleží na spoluhráčích. Máte také možnost vytvořit asi (reálnou) čtyřčlennou jednotku se svými přáteli a bojovat tak společně, trochu víc strategicky, což mi přišlo super.

Po většinu hraní jsem se poměrně bavil. Někdy to kazí ta umělá inteligence, nutnost manažovat si tu skupinu, na což prostě někdy náladu nemáte a sem tam nějaký bug typu zaseknutí se ve skále. No možná jsem ještě párkrát přistihnul spoluhráče, jak mě střelil přes zeď, což definitivně nebude herní mechanika, ale což... Klady zde ale minimálně vyvažují zápory, jelikož některé momenty dokáží být opravdu epické a například pocit, jak postupejete frontou a drtíte obranu soupeře, je opravdu skvělý. Enlisted navíc celkově vypadá a zní hezky, což určitě potěší, byť se asi nejedná o to nejlepší, co trh nabízí. Ze zbraní se taky střílí velmi dobře a tempo je příjemně nastaveno tak, že hra není tak frenetická, jako třeba Call of Duty. Mapy jsou zpracovány velmi pěkně a působí věrohodně. Uvidíme, jak se to ještě pohne, až hra vyjde v plné verzi.

Máte-li chuť zkusit nějaký multiplayer a unavuje vás Battlefield, baví vás 2. Světová válka a chcete něco alespoň trošku taktického, zkuste Enlisted. Ostatně je to zadarmo, takže vám to sežere maximálně trochu času. Peníze bych ale doporučoval do toho neinvestovat.

Jako člověk nepolíbený tímto žánrem her jsem k Bloodhuntu přistupoval s velkou obezřetností, protože ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že dalším titulem ze světa Vampire: The Masquerade nebude typické RPG, ale poslední léta všude omýlaný Battle-Royale, věděl jsem, že těšit se na to stejně jako na standardní tituly z tohoto světa bude mít za následek velmi nešťastné zklamání. Po těch několika desítek hodinách mohu říct, že mě moje intuice varovala správně.

Abych byl ale fér, tak nemám z Bloodhuntu nijak zvlášť špatné pocity. Je to hra poplatná svému žánru, ale nabízí i pár příjemných bonusů, které vývojáři z Sharkmobu dobře zakomponovali. Byť se to zdá nepravděpodobné, podařilo se jim celkem dobře zachytit atmosféru světa World of Darkness. S upíry obecně problém nemám, ale od jisté doby, kdy se z nich namísto krvežíznivých potvor stali na slunci zařící divnotvorové, ztratili jaksi na zajímavosti - alespoň u mě. Výjimkou zde pak byl právě svět World of Darkness, kde si to již spoustu let drží celkem konzistentní úroveň kvality a upírské machinace jsou zde nadmíru zábavné (jak nám dříve ukázaly Bloodlines). Tedy, ne že by v Bloodhuntu něco takového bylo, tady je to primárně řežba, kde jediná machinace, kterou musíte vymyslet je, jak přežít. Mluvím spíše o takovém tom obecném vzhledu: hra vypadá a zní dobře, má správný tón, jsou tam upírské klany se značnými rozdíly - včetně zvláštních schopností o jejichž vyváženosti by se spravedlivě mohla vést polemika na mnoho hodin. U hratelnosti také nemám žádnou výtku, postava se ovládá dobře, šplhání po domech Prahy je fajn a střelba je také (na pár výjimek ok). Zbraně kopou (někdy trochu víc, než by musely) a již zmíněné zvláštní schopnosti jsou také zábavné. Velké plus vidím třeba v podobě perků, který získáváte "žraním" nebohých obyvatel Prahy a nebo také v možnosti, doplňovat si životy, takže když vás jednou zabijí, není to pro vás definitivní konec, protože máte ještě jednu šanci. Jako jo, je tam toho dost, zvedne úsměv.

Tak kde je teda problém? A je vůbec nějaký? Nebo prostě a jednoduše vývojáři dodali hru jakou slíbili, tedy Battle-Royale upírskou akci v česky mluvící Praze.

Těžko říct, asi ano, ale...

Nutno podotknout, že nějaká - jakási míra zábavy při hraní hodně závisí na tom, s jakými lidmi (nebo upíry?) vlastně hrajete. Několikrát se mi podařilo v tříčlenných týmech vyhrát celý zápas a nabýt tak velice příjemného pocitu uspokojení. Jindy jsem však započal zápas se spoluhráčem, o kterém mám doteď podezření, že byl nejspíš nějaký uprchlý šimpanz, který si dal za úkol znepříjemnit hru ostatním tím, že si do voicechatu pouštěl svůj oblíbený korejský Pop a u toho pořád hopsal, jak kdyby si šlehnul - což jak doufám zdejší vybraná společnost uzná za příšerný výběr muziky. V takovém případě se na místo pocitu napětí a nadšení dostavila pouze drtivá porážka, frustrace, zlost a neutuchající touha prohodit monitor oknem i s klávesnící za zvuků nadávek, o kterých jsem nevěděl, že je znám. S takovými věcmi je potřeba při hraní Battle-Royale titulu asi nejspíš počítat. Bohužel se to už ale bude muset obejít bez mojí přítomnosti, protože já na toto jednoduše odmítám přistoupit. Mám rád ve hrách výzvy a nevadí mi, když je něco těžké, ale odmítám se srát s takovou společností a konec konců ty nervy mám taky jen jedny. Člověk si pak vlastně hodně rychle uvědomí, proč tyto hry nehraje a jak má vlastně moc rád ty single-playery. Nezřídka se stane, že máte super rotační gulomet nebo brutální útočnou pušku a rozebere vás chlapík s katanou nebo sekyrou. Jak? Proč? Nevíte, prostě se to stalo. Nelze to nijak zhodnotit, nijak sesumírovat, musíte jen začít odznovu a lépe. Žádná taktika, žádná strategie, prostě jen řežba. Při hře v jednom hráči je to vlastně ještě horší, protože už nemáte nikoho k sobě a záda si musíte krýt sami. No to byl úplný konec, protože jsem tam poletoval jak včela ve větru a neustále dostával sodu od lidí okolo. Taktikou zde bylo, najíít si ten nejbezpečnější kout a přečkat až do finálové skupiny, kde jim pak dát na šišku. Taky se mi to párkrát povedlo, ale tam už jsem z toho to uspokojení tolik nepociťoval, nevím vlastně přesně proč...

No není to jednoduché zhodnotit, to vám povím. Hra je teprve v jakési první sezóně a je tak pravděpodobné, že s postupem času, budou-li to lidi hrát, dojde k rozšíření klanů nebo zbraní, kterých je momentálně dostatek, ale rozhodně ne všechny a třeba se také něco víc dozvíme z příběhu, kterým tam "jakože" je. Neříkám, že to budu nějak pravidelně sledovat, ale sem tam se do toho přihlásím, abych zjistil, co je nového a zhodnotil, jak Bloodhunt zraje. V konečném výsledku to pak může být celkem dobrá hra - ostatně nikdy jsem neřekl, že není. Problém skutečně bude spíš ve mně, než ve hře a to jí mohu těžko vyčítat.

S hodnocením počkám, ale mám tušení, že se to bude pohybovat v takovém lehkém nadprůměru. Na zelená čísla to subjektivně ale asi nebude.

S druhým Princem je to těžké. Ve všech směrech je asi celkově lepší, než první díl. Je hezčí, výpravnější, zdá se mi, že i akčnější, rozhodně stylovější a dost určitě obtížnější. Přesto, nedokázal se mi dostat pod kůži tolik, jako jeho předchůdce. Což je vlastně celkem zvláštní.

Hned první věc, kterou chci pochválit je příběh, protože světe div se, je celkem propracovaný.... na tehdejší dobu. Spravedlivě mohu prohlásit, že jeho začátek je epický. Když vidíte hlavního hrdinu poprvé proskočit oknem, jste okamžitě zhypnotizovaní epičností tohoto okamžiku, neb nad ním nemáte pořádně čas ani přemýšlet, protože ještě ani nedopadnete a už se na vás hrne typan s turbanem a šavlí. Jakmile padne, začínáváte se rozkoukávat a vydáte se dál, při čemž zjišťujete, že jste pronásledovaní... atd. atd. Netřeba popisovat celý děj, spíše jsem jen chtěl naznačit, že to, co neumí spousta dnešních her, tak Princ zvládl na výbornou už tehdy a to je to "hloupá" 2D plošinovka. Děj vás pak prohání různorodými úrovněmi, kde už bych řekl, že to začíná trochu drhnout.

Hra se dočkala řádného grafického vylepšení, takže by se dalo říct, že se na to nejspíš mnohem lépe kouká... což tak ale úplně není můj případ, byť nedokážu úplně vysvětlit proč. Jednoduše mi styl prvního Prince přijde z nějakého důvodu hezčí. Proč to tak je, nejsem schopen vysvětlit, ani kdyby mne pronásledoval nesmrtelný kostlivec, třímající šavli. Pěkný kabátek jednotlivých úrovní jde však ruku v ruce s rozlehlostí a velikostí těchto levelů, což začíná být problém ve chvíli, kdy si vzpomenete, že hra má opět (a tentokrát vážně) šibeniční časový limit. Zaváháte-li, ztratíte-li správný směr kvůli špatně zvolené cestě, můžete začít od znovu a to je prostě fakt, který celkovému dojmu připisuje záporné body. Dle mého, hru nelze dohrát bez perfektní znalosti layoutu všech úrovní. Nehledě na to, že cestu vpřed stráží nepřátelé, díky kterým působí tlusťoši z minulého dílu jako turecké děti s klacky.

Ano, souboje jsou těžké, ale ne příjemně těžké, spíše... frustrující. Další věcí, která mi hodně vadí je, že ta postavička prostě nedělá to, co chci, aby dělala. Jak jsem se u minulého dílu bavil tím, že jsem dělal akrobatické skoky a machrovinky, hodné o něco mladšího Warrior Withina, zde se mé akrobatické kreace omezili na volný pád na držku kamsi dolů. To vedlo přirozeně k tomu, že stejně rychle, jak letěla postavička dolů, tak rychle vyletěla nahoru klávesnice i se stolem, když už jsem to nevydržel. Já vím, zní to divně, ale první Princ prostě reagoval lépe, nemohu si pomoci... (tiše uznávám, že už na to možná nemám skill hrát takovéto hry, ale stejně...)

Druhý Princ je tedy z obecného hlediska rozhodně posun vpřed (v mém případě dolů) a jistě si zaslouží, aby se na něj nezapomnělo. Přeci jen tehdy měl úspěch a dost lidí jej dosud považuje za nejlepší díl vůbec. Já se k nim tedy neřadím, ale ten názor respektuji.

PS: tu červenou vestu modrým turbanem chci do teď

In the Sultan's absence the Grand Vizier JAFFAR rules with the iron fist of tyranny. Only one obstacle remains between Jaffar and the throne: the Sultan's beautiful young daughter...

Marry Jaffar... or die within the hour. All the Princess's hopes now rest on the brave youth she loves. Little does she know that he is already a prisoner in Jaffar's dungeons...

Když se nad tím zamyslím, tak mi přijde strašně fascinující, že série, která si i přes lehké přešlapy drží velice slušnou pověst až do dnes, započala právě tady. S malinkatou bílou a hrozně blbě ovladatelnou postavičkou, běhající po chodbách, šplhající po plošinách, skákající do neznáma a já nevím co všechno.

Jenže, víte, co je na tom nejlepší? Ono to funguje! Nebo fungovalo, to je jedno. Pointa je, že i když na vás hra tlačila nekompromisním časovým limitem, hráli jste ji rádi. Snažili jste se zapamatovat levely nazpaměť, běhat bez zbytečného zdržování a skákat co možná nejpřesněji, abyste se někde dole nerozplácli a bojovat co nejefektivněji, abyste zbytečně neztratili drahocenné červené trojúhelníčky života... až do té doby, než jste se přes vezíra dostali k princezně... a nebo to prostě vzdali, což věřte mi, není žádná ostuda.

Co je na Princi úžasné, je jeho dokonalost plynoucí z jednoduchosti jemu vlastní, což je právě jeden z důvodů, proč ho lze hrát i dnes. Tehdy jsem to tak nevnímal samozřejmě, jako dítě jsem viděl jen těžkou, ale dobře vypadající skákačku s možností zábavných soubojů. Celkový obrázek jsem si udělal samozřejmě až v pozdějším věku, ale jsem neskutečně rád, že jsem jako mrňous Prince zažil. Doufám, že jednou budu moci takovéto hry pustit svým vlastním dětem, aby poznali, že existovaly opravdové klasiky, které stojí za poznání.

The tyrant Jaffar lies dead, his power shattered. Through-out the land the people of Persia hail their Princess... and the brave youth who saved her from the forces of darkness. No longer a stranger, he shall from this day forth be known as... PRINCE OF PERSIA.

Takže vzhledem k tomu, že se jedná o DLC, o kterém už se dá něco napsat, zde jsou mé pocity:

Hned na začátku uvádím, že to není katastrofa, jako hen ten kus hovna s názvem Narco Road (omlouvám se za výraz, ale čím více času uplynulo od dohrání prvního DLC, tím více si uvědomuji, jakou pitomost jsme to hráli a jak naprosto mimo tento "doplněk" je).

Fallen Ghosts na to jde dobře. S ničím se nijak nezaobírá, v rychlosti vám vysvětlí nástin příběhu a pustí vás do akce. A o čem, že to tedy je?

Po svrhnutí hlavních darebáků v původní hře se k moci dostává jiná banda, konkrétně Los Extranjeros, což jak sami zjistíte, jsou velmi drsní hoši. Je potřeba tyto darebáky co nejdříve odstranit a tak je váš tým znovu vyslán do Bolívie, abyste tak svými sofistikovanými prostředky učinili. Nicméně, vašim novým nepřátelům se tak ze hry úplně nechce a jako vyjádření nesouhlasu s tímto záměrem pošlou helikoptéře, která vás veze na místo, raketovou střelu, čímž ukončí pohodlný způsob cestování a vám nezbude než jít po svých. Za mě tedy dobrý úvod. Noví nepřátelé se mi líbí, i přesto, že hra díky nim získává jakýsi lehký sci-fi podtón. Mají celkem slušnou výbavu a hrajete-li na extrémní obtížnost (jinak se takováto hra ani nehraje), dokáží vás celkem slušně potrápit. V onu chvíli se totiž cítíte vy, jako ti lovení, což považuji za zábavné (avšak není to zas tak horké, jak je všude oficiálně prezentováno). Rozhodně o nich však lze říct, že jsou vítaným prvkem a přesně tím, co bych od DLC jako je toto očekával.

Obtížnost úkolů je o něco vyšší a hra po vás bude vyžadovat nějaký ten skill, abyste všemi misemi prošli s neprostřílenými gatěmi, což je naprosto v pořádku. Po celou dobu hraní jsme též měli poměrně nešťastné počasí. Pořád pršelo, byla mlha a takové ty hezké scenérie se zapadajícím sluncem byly až někdy ke konci. Nedokážu identifikovat, zda to tak je pro toto DLC defaultně nastaveno, či zda jsme měli prostě jen smůlu (štěstí). Každopádně náš herní zážitek to jen posílilo a celkově to přispělo k pozitivním dojmům. Co se misí týče, nejedná se o nic neviděného, ale má to takové zajímavé ladění, že se to dobře hraje a vůbec vám nevadí, že se pohybujete po stejné mapě, jako v základní hře. Někdy naopak, je docela užitečné, že víte, co vás na kterém místě čeká.

Co trochu kazí úsměv (a bylo to tak i v předchozím DLC) je, že nemůžete pokračovat s vaší původní postavou a jste nuceni si vytvořit novou. Tento krok absolutně nechápu a zatím jsem na internetu nenašel vysvětlení, které by to nějak objasnilo. Též mě zamrzely nové zbraně, které mi přišly tak nějak nudné a vůbec jsem neměl potřebu je nějak zkoušet či obměňovat, abych si zpestřil herní zážitek. Jinak tomu nemám moc co vyčíst a hodnotím tedy nadprůměrem.

....Přesto, nemohu se zbavit dojmu, že kdybych tyto přídavky nepořizoval, o nic extra bych nepřišel.

Ubi manažer: "Takže lidi, je třeba kout železo dokud je žhavé. Jaké první DLC vytvoříme k taktické akční střílečce Ghost Recon: Wildlands?"

Zkušený vývojář: "Měli bychom udělat zábavné rozšíření se spoustou nových zbraní, oblečením, novým typem nepřátel společně s těžší obtížností a třeba i dalším neprozkoumaným sektorem na mapě, kde se bude odehrávat napínavý a originální příběh!"

Ubi manažer: "Zavři tu svou nevymáchanou hubu, ty jeden debilní čuráku! Máš padáka!"

Zhulený náctiletý kid: "uDěleJME něCO JaKo GéTéÁ pjet, gDe se BUDe ZávoDIT A HOdnĚ stŘÍLet a BuDE TO bAReVný a hOdNě to bouCHat A aBY tO BYLA takY sraNDA, ne? TO PŘEce BaVÍ kAžDÝho TeĎ!"

Ubi manažer: "Výborně. To se mi jeví jako dobrý nápad! Vidím, že se nebojíš nových věcí a dokážeš myslet progresivně. Takových tady potřebujeme více!"

Wildlands jsme začali hrát před rokem a něco s tátou. Přišel s tím, že našel taktickou střílečku, možnou hrát v kooperaci, která zabaví na hodně dlouho a skvěle vypadá. Jelikož jsme tou dobou už hráli The Divison, s kterým jsme problém neměli a bavil nás, očekával jsem, že tento kousek od Ubisoftu bude neméně zábavný. Přátelé, jak já jsem se mýlil.

Pravda, neměl jsem ani tušení, do čeho se pouštím. O sérii Ghost Recon jsem měl povědomí, ale přesně jsem netušil, o co šlo. Velmi dobře si pamatuji, že ihned po spuštění a bez problémového připojení (a po úvodu) jsme byli doslova uchváceni rozlohou a pestrostí mapy, na které se hra odehrává. Bolívie vypadala úžasně a z širokého výběru zbraní, upgradů a oblečení mi rychle na ústech vyletěl veselý úsměv. Jednoduché herní mechaniky jsme si rychle osvojili a ihned se vydali na průzkum okolí a do akce. Přirozeně jsme koukali jak dva sysli, když nás po chvilce potkala smrt rukou nepřátel. Byl tedy čas na styl hraní z The Division rychle zapomenout a přizpůsobit se něčemu jinému. Nedlouho potom jsme začali s misemi různých druhů, hezky pěkně jednu po druhé, vždy k vůdci současné provincie, až na konec k hlavnímu zlounovi El Sueňovi. S velkými a malými přestávkami nám to trvalo asi tak rok, v reálných číslech pak něco kolem 180 hodin i s vydanými DLC. A to je za mě teda pecka.

No a tedy ke hře samotné: jistě, dalo by se říct, že je to klasická šablonka od Ubisoftu: velká, pěkná mapa se spoustou otazníků k odhalení a různými předměty k sebrání, sem tam do toho příběh. Inu, ano, v rámci mezí by se s tím dalo souhlasit, ale když to funguje, tak v čem je problém? No asi takhle, stojí-li hra na hratelnosti, což Wildlands bezesporu stojí, plní i béčkový scénář roli nezbytného příběhového pokrytí. Máte-li někoho, s kým můžete hru projít, nedovedu si představit, v které části byste se mohli nudit. Samozřejmě, je možné, že sólo hraní může být o poznání chudší, neb je ochuzeno o složité plánování vašich operací a sdílení úspěchů s vaším wingmanem, já si to osobně bez toho nedovedu představit.

Musím říct, že i po dlouhé době, mě (nás) ta hra neskutečně bavila. V plnění misí máte absolutní svobodu a nikdo vám neříká, jak a co máte dělat. Máte zavraždit cíl, ukrývající se uprostřed opevněné základny a kolem se nachází nepřátelské jednotky? Nuže dobrá, zvolíte pomalý postup, kdy budete odstraňovat pistolí s tlumičem jednoho nepřítele po druhém, až se dostanete k vašemu cíli? Nebo budete trpěliví a raději to vyřešíte z dálky jedním výstřelem z odstřelovací pušky? Nebo snad máte rádi ohňostroje a zasypete celou základnu minometnou palbou? Či snad zvolíte styl Stallone-Schwarzenegger a prostřílíte se, kam to půjde a budete doufat v pozitivní výsledek? Vše je možné! A příležitostí k vyzkoušení různých postupů je hra plná. Na místo mise se dopravujete, čím chcete. Opět je na vás, jestli budete jezdit autem či na motorce (uznávám, že jízdní model by stále potřeboval péči), poplujete lodí, nebo zvolíte helikoptéru, letadlo....nebo prostě půjdete pěšky a budete se kochat nádherným prostředím a sledovat, jak si žije svět okolo. Hra vám nenařizuje, jak máte pokračovat a nechává vše ve vaší režii.

Technická stránka je hry je v tuto chvíli na slušné úrovni. Vím, byly zde pravdivé zvěsti, že Ubisoft vydal hru nedodělanou a že bylo potřeba ji ještě trochu poladit, což je samozřejmě velmi nešťastná skutečnost, netýkající se však pouze Ubisoftu, ale i jiných dnešních vydavatelů. Nicméně, nyní s příchodem Breakpointu mohu říct, že Wildlands běží dobře a byť jsme se při hraní také setkali s podivnými bugy, nešlo o nic, co by nám nějak brzdilo postup hrou nebo se opakovaně objevovalo a kazilo hraní. Pro příklad: potřebujete si zavolat vrtulník, abyste mohli odněkud odletět a vrtulník se vám spawnuje přímo u stromu či skály, což má za následek totální destrukci vrtule a zneschopnění letu vašeho stroje. Avšak, podobné patálie občas dodají vašemu hraní nechtěný komický prvek a tak někdy místo frustrace a naštvání, pociťujete humornou zmatenost a nestačíte kroutit rameny. Co se poté týká například problémů s připojením, či jiných podobných blbostech, potkaly nás za celou dobu hraní všehovšudy jednou, tedy opět nic převratného.

O Wildlands bych toho mohl psát opravdu hodně, takže bych to rád zkrátil a sdělil, že pakliže máte někoho, s kým budete hrát hru v kooperaci a zajímají vás taktické-akční střílečky, čekají vás desítky hodin zábavy v parádním audiovizuálu, na kterou po dohrání budete s úsměvem vzpomínat a třeba ji časem budete chtít i zopakovat. Myslím, že teď v době, kdy vychází další díl, by to mohl být skvělý způsob, jak zabít nějaký ten čas, než Ubisoft novou hru doladí, neboť zjevně vychází v témže podivném technickém stavu, jako Wildlands.

Hru mohu tedy s radostí doporučit a popřát všem hodně zábavy.

Před psaním tohoto příspěvku jsem si přečetl komentáře od ostatních kolegů a mohu jen potvrdit to, na co většina naráží hned v úvodních větách. GTA III jednoduše patří do vzpomínek, které nám nikdo nemůže vzít a zůstanou nám, abychom je mohli někdy vyprávět a vracet se k nim, až si budeme jednou v důchodu povídat o tom, co tenkrát bylo nové.

Jelikož ale třetí díl nebyl prvním GTA se kterým jsem se setkal, nejsou mé vzpomínky na něj tolik... pozitivní, abych tak řekl. Nechápejte špatně, není to špatná hra. V době kdy vyšla, se jednalo samozřejmě o kulervoucí zážitek a přelom v rámci jedné velké herní série, pokračující dodnes. Představila tehdy neskutečné možnosti a jistě pro některé definovala, jak by měla taková open-world / městská akce vypadat. Nicméně, bylo to až moje druhé Grand Theft Auto a bylo o poznání jiné, než to, které jsem hrál první. Nebudu se pouštět do popisování toho, co všechno šlo ve hře dělat, protože to jistě každý hráč moc dobře ví a jen bych opakoval, co již bylo řečeno. Jen bych rád přispěl i svým pohledem, byť se ovšem nějakému tomu opakování asi nevyhnu.

Jak jsem psal výše, nejednalo se o první GTA, které jsem hrál, takže moje prvotní dojmy se skládaly hlavně z překvapení, neboť po slunečném a všemi barvami svítícím Vice City, jsem se najednou octl kdesi na mostě, v dešti, oblečen do oranžového trestaneckého mundúru a jediné barvy byly tak maximálně špinavé odstíny šedi všude okolo. Atmosféra byla tehdy přímo pohlcující. Rychlý útěk, skrývání se v nějaké zapadlé uličce, krádež vozidla a následný průzkum města... No zapadl jsem do židle a mohu prohlásit, že o reálném světě jsem neměl absolutně tušení. Nezajímal mě. A proč taky? Vždyť Liberty City bylo živé a zajímavé až až. Postupně jsem tak objevoval možnosti a limity, kterými hra disponovala a v konečném výsledku jsem si ji užil, jak jen to šlo, byť byla o dost těžší, než její mladší sourozenec zasazený do osmdesátých let. I tak ale, byl to báječný pocit.

Nedávné hraní však bylo o poznání více frustrující. Jako hráč jsem zpohodlněl a tak pro mě třeba absence velké mapy byl obrovský kámen úrazu. Obzvláště pak mise typu "Najdi a přivez" byly tak frustrující, že jsem si musel pomáhat návodem z Youtube (ano, jsem prase, uvědomuji si to a nejsem na to nijak pyšný), protože jsem jednoduše opravdu netušil, kam jet a kde ten pitomý vůz hledat. Příběh mě už tolik neoslnil a z charakterů mě zaujal pouze podivný Donald Love, jehož zmizení je pro mě záhadou dodnes. Jízdní model a střelba mě pak jen utvrdily v myšlenkách, že od GTA III uběhlo už hodně času a vše je tak nějak už dnes jinde.

Nic z toho však ale není důvod pro to, abychom na tohoto "dědečka" zapomněli, to určitě ne. Znovu opakuji, není to špatná hra. Jen doba je jiná. Svět je jiný. A asi i hráči jsou jiní. Ale my, ti kteří pamatujeme, budeme mít krásné vzpomínky na něco, co spousta lidí okolo nás nebude asi úplně chápat. Čest těm, kteří nezažili, ale stále dokáží uznat. Starším z nás tedy asi doporučím, aby hru už nepouštěli a nechali tam, kam patří, v minulosti. No a těm ostatním, běžte do toho a užijte si to. Přeji pevné nervy!