Jako člověk nepolíbený tímto žánrem her jsem k Bloodhuntu přistupoval s velkou obezřetností, protože ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že dalším titulem ze světa Vampire: The Masquerade nebude typické RPG, ale poslední léta všude omýlaný Battle-Royale, věděl jsem, že těšit se na to stejně jako na standardní tituly z tohoto světa bude mít za následek velmi nešťastné zklamání. Po těch několika desítek hodinách mohu říct, že mě moje intuice varovala správně.
Abych byl ale fér, tak nemám z Bloodhuntu nijak zvlášť špatné pocity. Je to hra poplatná svému žánru, ale nabízí i pár příjemných bonusů, které vývojáři z Sharkmobu dobře zakomponovali. Byť se to zdá nepravděpodobné, podařilo se jim celkem dobře zachytit atmosféru světa World of Darkness. S upíry obecně problém nemám, ale od jisté doby, kdy se z nich namísto krvežíznivých potvor stali na slunci zařící divnotvorové, ztratili jaksi na zajímavosti - alespoň u mě. Výjimkou zde pak byl právě svět World of Darkness, kde si to již spoustu let drží celkem konzistentní úroveň kvality a upírské machinace jsou zde nadmíru zábavné (jak nám dříve ukázaly Bloodlines). Tedy, ne že by v Bloodhuntu něco takového bylo, tady je to primárně řežba, kde jediná machinace, kterou musíte vymyslet je, jak přežít. Mluvím spíše o takovém tom obecném vzhledu: hra vypadá a zní dobře, má správný tón, jsou tam upírské klany se značnými rozdíly - včetně zvláštních schopností o jejichž vyváženosti by se spravedlivě mohla vést polemika na mnoho hodin. U hratelnosti také nemám žádnou výtku, postava se ovládá dobře, šplhání po domech Prahy je fajn a střelba je také (na pár výjimek ok). Zbraně kopou (někdy trochu víc, než by musely) a již zmíněné zvláštní schopnosti jsou také zábavné. Velké plus vidím třeba v podobě perků, který získáváte "žraním" nebohých obyvatel Prahy a nebo také v možnosti, doplňovat si životy, takže když vás jednou zabijí, není to pro vás definitivní konec, protože máte ještě jednu šanci. Jako jo, je tam toho dost, zvedne úsměv.
Tak kde je teda problém? A je vůbec nějaký? Nebo prostě a jednoduše vývojáři dodali hru jakou slíbili, tedy Battle-Royale upírskou akci v česky mluvící Praze.
Těžko říct, asi ano, ale...
Nutno podotknout, že nějaká - jakási míra zábavy při hraní hodně závisí na tom, s jakými lidmi (nebo upíry?) vlastně hrajete. Několikrát se mi podařilo v tříčlenných týmech vyhrát celý zápas a nabýt tak velice příjemného pocitu uspokojení. Jindy jsem však započal zápas se spoluhráčem, o kterém mám doteď podezření, že byl nejspíš nějaký uprchlý šimpanz, který si dal za úkol znepříjemnit hru ostatním tím, že si do voicechatu pouštěl svůj oblíbený korejský Pop a u toho pořád hopsal, jak kdyby si šlehnul - což jak doufám zdejší vybraná společnost uzná za příšerný výběr muziky. V takovém případě se na místo pocitu napětí a nadšení dostavila pouze drtivá porážka, frustrace, zlost a neutuchající touha prohodit monitor oknem i s klávesnící za zvuků nadávek, o kterých jsem nevěděl, že je znám. S takovými věcmi je potřeba při hraní Battle-Royale titulu asi nejspíš počítat. Bohužel se to už ale bude muset obejít bez mojí přítomnosti, protože já na toto jednoduše odmítám přistoupit. Mám rád ve hrách výzvy a nevadí mi, když je něco těžké, ale odmítám se srát s takovou společností a konec konců ty nervy mám taky jen jedny. Člověk si pak vlastně hodně rychle uvědomí, proč tyto hry nehraje a jak má vlastně moc rád ty single-playery. Nezřídka se stane, že máte super rotační gulomet nebo brutální útočnou pušku a rozebere vás chlapík s katanou nebo sekyrou. Jak? Proč? Nevíte, prostě se to stalo. Nelze to nijak zhodnotit, nijak sesumírovat, musíte jen začít odznovu a lépe. Žádná taktika, žádná strategie, prostě jen řežba. Při hře v jednom hráči je to vlastně ještě horší, protože už nemáte nikoho k sobě a záda si musíte krýt sami. No to byl úplný konec, protože jsem tam poletoval jak včela ve větru a neustále dostával sodu od lidí okolo. Taktikou zde bylo, najíít si ten nejbezpečnější kout a přečkat až do finálové skupiny, kde jim pak dát na šišku. Taky se mi to párkrát povedlo, ale tam už jsem z toho to uspokojení tolik nepociťoval, nevím vlastně přesně proč...
No není to jednoduché zhodnotit, to vám povím. Hra je teprve v jakési první sezóně a je tak pravděpodobné, že s postupem času, budou-li to lidi hrát, dojde k rozšíření klanů nebo zbraní, kterých je momentálně dostatek, ale rozhodně ne všechny a třeba se také něco víc dozvíme z příběhu, kterým tam "jakože" je. Neříkám, že to budu nějak pravidelně sledovat, ale sem tam se do toho přihlásím, abych zjistil, co je nového a zhodnotil, jak Bloodhunt zraje. V konečném výsledku to pak může být celkem dobrá hra - ostatně nikdy jsem neřekl, že není. Problém skutečně bude spíš ve mně, než ve hře a to jí mohu těžko vyčítat.
S hodnocením počkám, ale mám tušení, že se to bude pohybovat v takovém lehkém nadprůměru. Na zelená čísla to subjektivně ale asi nebude.
Abych byl ale fér, tak nemám z Bloodhuntu nijak zvlášť špatné pocity. Je to hra poplatná svému žánru, ale nabízí i pár příjemných bonusů, které vývojáři z Sharkmobu dobře zakomponovali. Byť se to zdá nepravděpodobné, podařilo se jim celkem dobře zachytit atmosféru světa World of Darkness. S upíry obecně problém nemám, ale od jisté doby, kdy se z nich namísto krvežíznivých potvor stali na slunci zařící divnotvorové, ztratili jaksi na zajímavosti - alespoň u mě. Výjimkou zde pak byl právě svět World of Darkness, kde si to již spoustu let drží celkem konzistentní úroveň kvality a upírské machinace jsou zde nadmíru zábavné (jak nám dříve ukázaly Bloodlines). Tedy, ne že by v Bloodhuntu něco takového bylo, tady je to primárně řežba, kde jediná machinace, kterou musíte vymyslet je, jak přežít. Mluvím spíše o takovém tom obecném vzhledu: hra vypadá a zní dobře, má správný tón, jsou tam upírské klany se značnými rozdíly - včetně zvláštních schopností o jejichž vyváženosti by se spravedlivě mohla vést polemika na mnoho hodin. U hratelnosti také nemám žádnou výtku, postava se ovládá dobře, šplhání po domech Prahy je fajn a střelba je také (na pár výjimek ok). Zbraně kopou (někdy trochu víc, než by musely) a již zmíněné zvláštní schopnosti jsou také zábavné. Velké plus vidím třeba v podobě perků, který získáváte "žraním" nebohých obyvatel Prahy a nebo také v možnosti, doplňovat si životy, takže když vás jednou zabijí, není to pro vás definitivní konec, protože máte ještě jednu šanci. Jako jo, je tam toho dost, zvedne úsměv.
Tak kde je teda problém? A je vůbec nějaký? Nebo prostě a jednoduše vývojáři dodali hru jakou slíbili, tedy Battle-Royale upírskou akci v česky mluvící Praze.
Těžko říct, asi ano, ale...
Nutno podotknout, že nějaká - jakási míra zábavy při hraní hodně závisí na tom, s jakými lidmi (nebo upíry?) vlastně hrajete. Několikrát se mi podařilo v tříčlenných týmech vyhrát celý zápas a nabýt tak velice příjemného pocitu uspokojení. Jindy jsem však započal zápas se spoluhráčem, o kterém mám doteď podezření, že byl nejspíš nějaký uprchlý šimpanz, který si dal za úkol znepříjemnit hru ostatním tím, že si do voicechatu pouštěl svůj oblíbený korejský Pop a u toho pořád hopsal, jak kdyby si šlehnul - což jak doufám zdejší vybraná společnost uzná za příšerný výběr muziky. V takovém případě se na místo pocitu napětí a nadšení dostavila pouze drtivá porážka, frustrace, zlost a neutuchající touha prohodit monitor oknem i s klávesnící za zvuků nadávek, o kterých jsem nevěděl, že je znám. S takovými věcmi je potřeba při hraní Battle-Royale titulu asi nejspíš počítat. Bohužel se to už ale bude muset obejít bez mojí přítomnosti, protože já na toto jednoduše odmítám přistoupit. Mám rád ve hrách výzvy a nevadí mi, když je něco těžké, ale odmítám se srát s takovou společností a konec konců ty nervy mám taky jen jedny. Člověk si pak vlastně hodně rychle uvědomí, proč tyto hry nehraje a jak má vlastně moc rád ty single-playery. Nezřídka se stane, že máte super rotační gulomet nebo brutální útočnou pušku a rozebere vás chlapík s katanou nebo sekyrou. Jak? Proč? Nevíte, prostě se to stalo. Nelze to nijak zhodnotit, nijak sesumírovat, musíte jen začít odznovu a lépe. Žádná taktika, žádná strategie, prostě jen řežba. Při hře v jednom hráči je to vlastně ještě horší, protože už nemáte nikoho k sobě a záda si musíte krýt sami. No to byl úplný konec, protože jsem tam poletoval jak včela ve větru a neustále dostával sodu od lidí okolo. Taktikou zde bylo, najíít si ten nejbezpečnější kout a přečkat až do finálové skupiny, kde jim pak dát na šišku. Taky se mi to párkrát povedlo, ale tam už jsem z toho to uspokojení tolik nepociťoval, nevím vlastně přesně proč...
No není to jednoduché zhodnotit, to vám povím. Hra je teprve v jakési první sezóně a je tak pravděpodobné, že s postupem času, budou-li to lidi hrát, dojde k rozšíření klanů nebo zbraní, kterých je momentálně dostatek, ale rozhodně ne všechny a třeba se také něco víc dozvíme z příběhu, kterým tam "jakože" je. Neříkám, že to budu nějak pravidelně sledovat, ale sem tam se do toho přihlásím, abych zjistil, co je nového a zhodnotil, jak Bloodhunt zraje. V konečném výsledku to pak může být celkem dobrá hra - ostatně nikdy jsem neřekl, že není. Problém skutečně bude spíš ve mně, než ve hře a to jí mohu těžko vyčítat.
S hodnocením počkám, ale mám tušení, že se to bude pohybovat v takovém lehkém nadprůměru. Na zelená čísla to subjektivně ale asi nebude.
RoboCop: Rogue City
Pro: Věrná atmosféra, prostředí Prahy + čeština, velká volnost a mnoho možností jak hrát, nějaký ten lór, celkově zajímavý koncept, je to zadarmo
Proti: Vlastně asi všechny Battle-Royale prvky, nevyváženost zbraní a schopností, žádné ambice být něčím víc, po jisté době je to repetitivní a dostáví se pro někoho asi nuda (pro mě fyzické a psychické vyčerpání)