Poslední komentáře

Pro mě jedna z nejlepších zápletek vůbec, co jsem ve hře viděl. Jenže neplést zápletku s příběhem. Příběh samotný má výborné momenty, ale šlo to udělat o tolik lépe!

Má to trochu ze seriálu Lost; tajemný ostrov, parta cizinců, spousta záhad a jejich velmi opatrné objasňování, vyšší moc. Ale na rozdíl od Lostu, se tady prakticky všechno vysvětlí a s vysvětlením jsem nakonec poměrně dost spokojen. Možná bych poněkud zapracoval na samotném důvodu, proč že to vlastně všechno je, neb ten mi přišel malinko na hlavu, ale ještě se to dá snést.

Naprostá většina problémů hry je způsobena výrobním procesem, viz příspěvek Mendozy v diskusi. Záměr byl téměř ve všem skvělý, ale výsledek se téměř vždy úplně nepovedl. Tak například dávkování objasňování záhad. Nejdřív hra neřekne skoro nic a pak v předposlední části řekne najednou a tím nejlacinějším způsobem úplně všechno. Sice jsem to v tu chvíli hltal, ale přišla mi to škoda.

Dále pak celý ten život na ostrově. Původně zamýšlen jako herní relax, jenže to moc nefungovalo. Jednotlivé lokace jsou z velké většiny nasnímány opravdu nepřehledně, zvlášť části nahoře na skále. Nemůžu souhlasit, že by to bylo graficky nějak pěkné, je to jen skrumáž ošklivých křovisek, trávy a skal. Z většiny lokací jsem neměl dojem celku a připadalo mi, jako bych koukal na nějakou výseč kukátkem. Jó, kdybych se mohl libovolně otáčet jako ve hrách typu Atlantis, tak by to bylo úplně o něčem jiném.

Otravné sbírání klacků a kamenů šlo vyřešit skrýší, alespoň většinou, protože fungovala jak kdy. Jednou jsem si schoval asi 10 věcí, včetně kopí. Pro něj se hráč celý jeden den pachtí, aby ho pak ani jednou nepoužil. A druhý den použít šlo, ale akorát kopí nahradilo kámen s klackem, tak nevím, k čemu to bylo dobré. Ale věřím, že původní záměr byl, že skrýš mohla určité pachtění na ostrově zkrátit.

A úplně nejvíc mě iritovalo zasekávání Adama o úplně všechno a nutnost konkrétního natočení k určitým věcem. To podporovalo zdlouhavost veškerého snažení mnohem víc, než to, že je pomalý.

Původní plán jakési mapy ostrova s aktivními poli, kde kdo je, by byl super. Protože hlavní náplň takhle je v tom, že člověk udělá jednu věc, a pak musí obejít celý ostrov znova kolem dokola, jestli se něco nezměnilo někde jinde. A pokud ano, musí zase obejít celý ostrov kolem dokola, jestli se něco nezměnilo zase někde jinde. A takhle pořád dokola.

A přesto jsem se vlastně na ostrovní část nejvíc těšil, protože mě ta parta lidí fakt zajímala a bavila. Všechny ty postavy mi přirostly pod kůži, a to i přesto, že rozhovorům s nimi byl dán tak malý prostor. Tolik jsem chtěl mít možnost něco říct, něco s nimi probrat, ale většinou se prohodilo pár vět. Přijde mi to jako největší škoda. Argument, že to bylo na tehdejší dobu příliš technicky náročné, jak zmiňuje jeden z tvůrců, neberu, vždyť podobný styl rozhovorů s detailem na obličej a gesty byl praktikován ve velkém už ve zmiňovaném a o deset let starším Atlantis. A pokud se už teda něco řeklo, bylo to často velmi daleko od toho, co jsem chtěl řešit a jak jsem chtěl reagovat zrovna já a v důsledku to tak znamenalo, že jsem se s hlavní postavou ani trochu nesžil, ale byl to prostě poněkud hovado Adam Reichel. Ale asi to byl záměr. Přesto rozhovory vnímám jako největší slabinu hry. Pro rozvíjení skvělé zápletky jsem tu hru prioritně hrál a v rozhovorech hltal každé slovo, přesto zdaleka největší posuny v příběhu jdou mimo ně a o zásadních událostech se prohodí vždy tak dvě slova.

Samostatnou kapitolou jsou ony tři noční můry, jejichž kvalita postupně stoupá. Ty jsou udělány naprosto profesionálně a v podstatě k nim nemám výhrad, krom té, že s výjimkou té poslední a úplně úžasné, bych ocenil větší souvislost s děním na ostrově, případně naopak větší souvislost dění na ostrově s těmi sny. Alespoň náznakem. Takhle je to spíš jako skok do úplně jiné adventury.

Úplně jiný typ adventury se zase nachází v předposlední části hry, kdy člověk v jednom kuse přeskakuje různé překážky a skály a často je nucen stejnou cestu opakovat několikrát, protože ho třeba nenapadne vzít zpátky již použitou, promáčenou a křovím schovanou vlajku. Vznikl tak naprosto unikátní herní subžánr point'n'click plošinovky. Což je teda subžánr, který už znova někde jinde asi hrát nepotřebuji.

Poněkud úsměvná byla i zjevná nadrženost tvůrců, ale to mi přišlo nakonec celkem fajn. Všechny mladé ženské, co hráč potká, postupně přistihne nahé ve sprše (gerontofilové mají smůlu, ty starší nikoliv) a těm to skoro vůbec nevadí! Detailní záběry na nohy v provokativních pozicích jsou denní chleba a v jednu chvíli holky schválně vstávají tak, aby jim byly krásně vidět pod sukněmi ne zcela zahalující kalhotky. Je super, když člověk nemusí každé dvě hodiny hru shazovat a zbytečně něco hledat na netu, když to má přímo ve hře.

S úplným koncem jsem byl, na rozdíl od jiných, poměrně dost spokojen. Větší emocionální dopad na mě mají sice konce jiného typu (rozuměj: ne happy end), případně konce ne zcela doslovné, kdy mám možnost více spekulovat. To jak to nakonec dopadlo, jsem si ale vlastně přál, neb jsem se jaksi virtuálně taky tak trochu zamiloval.

Kolem a kolem jde zkrátka o rozporuplnou záležitost, protože to mohla být absolutní bomba. Ale přesto jsem ke hře milosrdný a to zejména kvůli skvělému nápadu a zápletce, která mě zcela pohltila a podobné věci vyhledávám snad úplně nejvíc. Chyby jsou strašně zjevné, ale táhlo mě to tolik, že jsem je prostě překousl.