Nejlépe hodnocené komentáře

Před patnácti lety jsem jako malej kluk objevil YouTube a na ní tehdy se rozjíždějící první generaci českých tvůrců. Mezi nimi byli i hráči videoher, jejichž hlavní náplní byla tvorba let's playů. Moc dobře si pamatuji, jak se mi tehdy Wheelman na záznamech z hraní velmi líbil. Ještě donedávna u mě hra automaticky probouzela pocit, že jde o jednoduchou zábavu a měl bych si ji taky někdy zkusit.

Když jsem tedy hru rozjel na konzoli, prvních několik hodin jsem se bavil. Auta se řídila velmi arkádově (že to víc arkádověji už ani nešlo), kulisy města Barcelony byly neokoukané a zajímavé. Jenže množství řiditelných vozů je opravdu skromné (celkem jich je kolem 15 kusů), jejich ovladatelnost přeci jen pokulhávala a já se těch neustále se opakujících honiček začal zajídat. Po odehrání několika dalších příběhových misí na mě vyskočila hromada vedlejších eventů. Dal jsem první třicítku z nich, ale byly natolik nudné, že jsem je poté začal ignorovat. Soustředil jsem se tedy na hlavní kampaň, jenže její příběh se ukázal jako jeden velký chumel nesourodých dialogů. Ne, opravdu se nesnažte najít v ději nějaký smysl. Jediné, co můžu o příběhu napsat, že pouze ve hře existuje pro účely monotónního gameplaye. Hru jsem nakonec ani nedohrál, ačkoliv jsem se o to snažil. K závěru kampaně je hra velmi frustrující a nezábavná. Hlavní kampaň čítá sice jen 23 příběhových misí, ale těch vedlejších je přes stovku a než se prokoušete tím vším balastem, tak dřív ze hry vyhoříte, než ji dohrajete.

Tahle hra je ukázkou toho, jak nemá vypadat hra o řízení automobilů s častými přestřelkami a jak výsledným produktem zaručeně naštvat jak příznivce závodních her, tak i stříleček. Vývojáři se snažili o oboje ale ani jedno nedokázali dotáhnout do konce. Pokud tedy zrovna nesedíte v autě, tak hra v režimu chůze mimo přestřelky nemá žádný obsah. Hra tak působí nedodělaně. Jízdní model sice dokáže na několik hodin zabavit, ale poté, co zjistíte, že všechny vozy se ovládají naprosto stejně, tak vás řízení omrzí. Hra celkově postrádá různorodost, která by hráče u hry udržela. Její jednotvárnost začne nudit každého, kdo v ní stráví více jak pět hodin.

Za posledních dvacet let vyšlo spoustu moderních her, které stojí za to si zahrát. Nicméně, tato hra mezi ně nepatří. Alternativy, co mě napadají a můžu je doporučit, je Sleeping Dogs, Driver 3 nebo Parallel Lines, případně GTA IV nebo Mafii v městských kulisách. Všechny jmenované hry spojuje akce obohacená vynikající jízdní fyzikou.

Co se vám vybaví za hru, když se řekne Burnout? Většině z vás vytane na mysli poslední díl ze série, tedy Paradise. Je to dáno tím, že to byl jediný díl z celé série, co kdy vyšel na všech platformách, včetně počítače. Do té doby byla totiž série Burnout konzolová exkluzivka na systémech Playstation 2 a Xbox, takže počítačoví hráči neměli možnost si starší díly zahrát.

A právě tato hra mě v sedmi letech zcela učarovala. Otec mi tehdy kupoval můj vůbec první herní systém jako dárek za nastoupení do první třídy; tedy Playstation 2 slim. A obsluha v herním obchodě mě vzala k hernímu kiosku, na kterém běžel čerstvě vydaný třetí Burnout. Pamatuji si, jak jsem byl po pár minutách hraní ze hry velmi nadšen. Nejvíc mě zaujal režim Crash mode, který pro mě byl ztělesněním bouraček jak z Kobry 11; jen s tím rozdílem, že jsem to byl já, kdo tu hromadnou nehodu na dálnici způsobil. Hru jsem tedy dostal spolu s Playstationem. Jako malej kluk jsem ji naprosto zbožňoval a nechal na ní přes 350 hodin. Paradoxně, závodění mi tehdy příliš nešlo a tak jsem drtivou většinu herního času nechal jen v Crash modu. Dokonce se mi stalo, že mi mechanika Playstationu 2 poškrábala herní disk natolik, že jsem si musel po několika letech zakoupit další kopii stejné hry, abych mohl v hraní pokračovat. Nicméně, po letech mě hraní Burnoutu 3 a Revenge, který jsem také vlastnil, přeci jen omrzelo. Nové hry už na Playstation 2 nevycházely, a tak jsem jak konzoli, tak i hry prodal známým a přesunul se s hraním na počítač.

Když jsem pak ve dvaceti letech řešil, co bych si koupil ke kulatinám, padla volba vrátit se k herním konzolím. Teď jsem měl volbu ve svých rukou já a tentokrát to vyhrál Xbox 360, a to především díky Burnoutu Revenge, který na konzoli vyšel v remasterované verzi. A nejen to; tenkrát to byla také jediná možnost, jak si zahrát Burnout 3 ve vyšším rozlišení a vyšší úrovni detailů díky zpětné kompatibilitě – v té době ještě emulace herních konzolí na počítačích nebyla tak pokročilá, jako dnes. Tehdy jsem se plně ponořil i do závodní kampaně, jenže bylo na mě znát, že mi hraní na ovladači moc nešlo a musel jsem se přeučit na Xboxový layout páček. Co jsem naopak velmi docenil, byly pedálové triggery v zadní části ovladače, kdy jsem nemusel drtit tlačítko X pro zrychlení (a po hodině hraní mě tak nebolel prst). Jenže, jak jsem byl ještě kopyto, tak jsem nedokázal hru dohrát a sekl se na formulových závodech grand prix...

Tímto uzavírám své nostalgické okénko a přejdu již plně na popis hry. Burnout 3 Takedown je po právu považován za krále arkádových závodních her, ve kterém se snoubí příjemná ovladatelnost, pocit rychlosti a destrukce soupeřů pomocí Takedown mechaniky. Že nevíte, o čem je řeč? Představte si situaci, kdy během závodu dojíždíte soupeře a ten vás začne blokovat svým vozem. Vy však místo do brzd dupnete na plyn a do soupeře narazíte. Soupeř na chvíli ztratí kontrolu nad svým vozem a pošle svůj vůz do pilíře nadzemky. Nejenže jste odměněni pohledem na destrukci jeho vozu, který se rozstřelí na jednotlivé díly, ale ještě jste oceněni boostem.

Právě tato nová mechanika je výrazným milníkem v celé herní sérii. Hra odměňuje vaši agresivitu boostem, který vystřelí váš vůz kupředu a vy jste rádi, že ho dokážete uřídit. Naštěstí, hra vám v takové rychlosti leccos odpustí a vy se tak například můžete v zatáčce opřít do svodidel. Jindy vás hra podrží a bouračku s civilním vozem zvrátí drobným posunem vašeho vozu do strany a vy si tak s civilním vozem jen vyměníte lak. To vše, jen abyste jako hráč nebyli příliš frustrovaní. Koneckonců, je to závodní arkáda, u které platí "easy to learn, hard to master".

Ale pozor, to neznamená, že je hra jednoduchá. Začínáte na nejpomalejších vozech, na kterých se naučíte všechny herní mechaniky a postupně odemykáte rychlejší a rychlejší vozy. Odemykají se vám také nové eventy, které jsou nejprve jednoduché, ale postupem v kariéře se jejich obtížnost zvyšuje a v závěru hry je laťka tak vysoko, že není slabost hru raději opustit a nedohrát, než si rozbít ovladač, televizi, monitor nebo nadávat jak dlaždič; frustrace při hraní časovek nebo grand prix s formulemi v závěru hry je tak vysoká, že to dokáže rozhodit i závodní matadory.

Možná se teď ptáte, co stojí za onou frustrací. Hru totiž dohrajete jen pokud vyhrajete všechny eventy ve hře; tedy budete mít všude jen a pouze zlaté medaile. To je vskutku náročné a dokážou to jen opravdoví „burneři“, jak hráčům říká v rádiu DJ Stryker. Teprve až poté se vám spustí závěrečné titulky. Mě se to po 14 hodinách hraní podařilo a splnil jsem si tak jeden z mnoha osobních herních cílů.

Jak jsem už nakousl výše, kariérou i závody vás provází rádiový host DJ Stryker, který vám sice svými vstupy ruší přehrávanou hudbu, nicméně jeho řeči jsou vtipné a zábavné. V tomto ohledu se hra podobá zmíněnému Burnoutu Paradise, kde vám tamní DJ v průběhu hraní také předává tipy a rady. Kolikrát vám takto předá dobrej tip na speciální „signature takedown“ a jeho polohu na trati, popisuje místní poměry a kulturu (jezdíte ve Spojených Státech, Francii, Monaku, Alpách, Thajsku a Honkongu) a nebo griluje rádiového hosta DJ Atomiku z SSX 3 (který se pak vrátí v Paradisech a znovu dává reference na SSX 3). Poslední zmíněnou zajímavost znají jen opravdoví fanoušci; podle nich je Burnout série spolu s SSX sérií vnímána za jedno velké univerzum. Ponechte si tedy Strykera v nastavení hry zapnutýho, dokáže hře doručit dodatečnou atmosféru. Hudba jako taková hlavně zabrnká na struny fanoušků punk rockové scény nultých let. Je to parádní poslech 44 hudebních skladeb, které se jen tak neoposlouchají.

Jestli vás tedy tato recenze nakousla, dejte hře šanci. Burnout 3 Takedown vůbec nezestárl a hraje se stejně dobře jako v době vydání - před více jak dvaceti lety. Pokud však máte 10 hodin navíc, před samotným Burnoutem 3 si zahrajte ještě jeho předchůdce, Burnout 2 Point of Impact. Měl jsem tu čest si ho nedávno zahrát a oba díly sdílí stejně dobrou hratelnost i zábavnost, neboť oba běží na 60 snímcích za sekundu. Především se v druhém Burnoutu naučíte starou boostovací mechaniku, která se vám pak v Paradisech bude hodit.

Je škoda, že dnes z Criterionu nic nezbylo a jedná se už jen o torzo, prázdnou schránku kdysi vynikajícího studia, co je jen podpůrným týmem studia DICE. To ale nic nemění na faktu, že Burnout 3, Burnout Revenge i Burnout Paradise ve své době významně konkurovali zavedené sérii Need for Speed, aby pak nakonec Criterion celou sérii NFS na nějakou dobu převzal. Nebýt této hry, nic z toho by se nestalo. Byla to moje první hra na konzoli, co jsem kdy hrál a díky ní se ze mě stal velký fanoušek závodních her, kterým jsem až dodnes. Tímto děkuji celému Criterionu (a jeho tehdejšímu vedení) za skvělou závodní hru, co definovala moje dětství a nakonec i mě jako dospělého.

Tato hra v době svého vydání vzbudila vlnu kritiky a získala štítek špatné hry, co si vytírá zadnici s dědictvím série Need for Speed. Dnes s odstupem času hráči hodnotí hru střídměji a berou ji jako vesměs pozitivní. Mám to štěstí, že jsem si hru poprvé koupil a zahrál na konzoli až v r. 2021, takže jsem ji vnímám jalo stand-alone titul a z toho se odvíjel i můj herní zážitek.

Po několika hodinách hraní jsem si hru velmi oblíbil, především pro svoji blízkost k Burnoutu Paradise. Je tu vše, co mě na posledních Burnoutech bavilo; průzkum otevřeného světa, billboardy a brány a samozřejmě závody včetně takedownů. Naopak se ubrala deformace vozidel. Jádro hry je však stejné; tím mám na mysli skvělou arkádovou hratelnost a ovladatelnost všech vozů. Je jedno, jaký vůz řídíte; pokaždé poznáte, že jste přesedli do nového vozu, který se řídí odlišně od toho předchozího. Někdy je rozdíl jen drobný, někdy zase markantní. Právě pocit z jízdy a ovladatelnost je alfou a omegou každé závodní hry, Most Wanted ‘12 nevyjímaje. Kdyby hra neměla tak zábavné ovládání, rozhodně bych ji nehodnotil tak vysoko. Hru jsem si později rozšířil o všechna vydaná DLC.

Než se začnu více rozepisovat, je na místě - pro nás, hráče – udělat si rebrand hry. Vzhledem k výše popsanému faktu si myslím, že by se hra měla jmenovat Burnout Fairhaven. Hra totiž krom policejních honiček a open world layoutu (skládající se z dálnice protkávající celou mapu) nemá s původními Most Wantedy ‘05 nic společného. Původní titul mám taky moc rád, tehdy se hra vývojářům z Black Boxu opravdu povedla. Byl to vrchol jejich práce a a od té doby to s nimi šlo pomalu z kopce.

Nicméně, zpátky k recenzované hře. První, co mi vytane na mysli, když si vybavím Burnout Fairhaven, je výrazná inovace. Vývojáři v Criterionu dostali od svých vlastníků vskutku šibeniční termín dokončení rozdělaného projektu (viz sekce zajímavosti) a tak se rozhodli pustit uzdu své představivosti a otevřeli múze brány dokořán. Výsledkem je nová odemykací mechanika automobilů, kde stačí auto najít na mapě a tím je auto vaše. Ve spojitosti s tím, že ve hře nemáte peníze, ale body, pozbylo smyslu mít na mapě garáže. Veškeré hraní se tak odehrává ingame a vše si naklikáváte z rychlého menu zvané EasyDrive. Modifikace vozů ve hře ale zůstaly, jen si je musíte ke každému vozu vyjezdit přes závody. To je dobrý motivační faktor, jak si postupně se všemi auty zahrát. Řeči o tom, jak modifikace nemají na jednotlivé vozy vliv, nejsou založeny na pravdě. Každé auto lze upravit na váš oblíbený způsob hraní; já jsem si vždy nejdříve vyjezdil nitro, krátké převody, aerodynamickou karoserii, odlehčený podvozek a okruhové pneumatiky. Poté jsem ještě sáhl po powershot nitru a eventuálně po driftovacích pneumatikách, abych dojezdil zbytek eventů u každého vozu.

A co je cílem hry? Porazit všechny rivaly na Blacklistu. Po poražení posledního bosse na vás čekají závěřečné titulky a máte tak oficiálně dohráno. Jediné, co vás od splnění tohoto cíle drží, jsou milníky ke každému soupeři. Každý je jinak bodově naceněn a je jen na vás, jak body získáte. Jestli to bude proháněním se v otevřeném světě a hledáním billboardů a bran, policejními honičkami nebo plněním závodních eventů, volba je čistě na vás.

Když jsme u těch eventů; líbí se mi, jak se umělecký ředitel vyřádil s ingame intry k závodům. Některé opravdu vypadají, jako by je navrhl někdo během drogového tripu, nicméně musím uznat, že jsou velmi neotřelé a poutavé; jejich uměleckost z nich opravdu číší. S tím jde ruku v ruce pěkná grafika, která za ty roky vůbec nezestárla. Je pěkná i na Xboxu 360, na které jsem hru dohrál. Pro případné zájemce však doporučuji počítačovou verzi na Steamu, neboť ta běží v češtině, ve větším rozlišení a především ve vyšším frameratu. Na konzoli jsem byl rád, že jsem dosahoval 30 FPS, často s poklesy kolem 20-25 FPS, nicméně na počítači hra jede plynulých 60 FPS. S tím souvisí i parádní soundtrack, ve kterém si každý vybere, co mu je po chuti. A co ne, dá se snadno přeskočit jedním stiskem tlačítka. Dále ozvučení každého vozu je slast pro uši a co vůz, to originální zvuk motoru.

Hra má ale také svá negativa. Mezi ně se řadí nedostatečné ohraničení závodních tratí, ze kterých snadno sjedete do ulic města, protože tratě jsou zobrazeny především na minimapě a jen sem tam šipkami v ulicích města. Občas se vám tak stane, že musíte otočit auto přes ruční brzdu a jet cvalem zpátky, protože jste minuli checkpoint. Mimochodem, právě otočná minimapa bylo výrazné vylepšení nad Paradisy, co měli minimapu jen statickou. Dále chybí takedown záběry na demolující se soupeře, ale mechanika ve hře naštěstí zůstala. Hru jsem odehrál jen v singlepayeru a vám ostatním doporučuji si v singlu vyjezdit jen ty auta, co máte rádi. Po zajetí všech závodů u 10-15 aut postupně hra omrzí a začne vás nudit. Já jsem to v půlce car listu prozatím vzdal a po 40 hodinách jsem hru uložil zpět do poličky. Určitě se ke hře později vrátím (už kvůli achievementům, co mi chybí), ale je dobré si včas uvědomit, že vás hraní už nebaví a odložit hru na později, než hru dohrát na sílu a pokazit si tak herní zážitek.

Burnout Fairhaven byl labutí písní celého Criterionu, který nedlouho poté byl výrazně zmenšen a dosud criterionští vývojáři byli přesunuti pod Ghost Games. Vedení Criterionu se následně rozhodlo podat si výpovědi a tak studio fakticky skončilo. Ještě jednou se Criterion po letech vytasil s dílem Unbound, jenže i ten schytal výraznou kritiku a tak bylo studio, po posledním hurá, začleněno mezi Battlefield Studios. Vývoj dalších her v sérii NFS byl mezitím pozastaven.

Je na místě si nalít čistého vína a přiznat si, že komunita kolem herní série NFS je za posledních více jak patnáct let výrazně toxická a pokaždé, kdy vyjde nový díl, je zaděláno na průšvih; každý se do hry negativně trefuje a považuje jí za to nejhorší, co kdy v herní sérii NFS vyšlo a je jedno, jestli hra je v jádru dobrá nebo ne. Těmto soudům neunikla ani tato hra. Takového přístupu je mi líto a rád bych to svou měrou tuhle toxicitu zmírnil. I proto jsem se rozhodl k této hře písemně vyjádřit. Criterionu se povedlo uplést z ničeho bič, co nejen vesele práská, ale taky se dobře hraje.

Forza Motorsport je i dnes po letech pořád respektovanou závodní sérií. A tak mě napadlo jí dát konečně šanci. Rovnou jsem to vzal od prvního dílu; koupil jsem hru v krabičce, vytáhl svou 360ku, na které hra běží ve zpětné kompatibilitě a pustil se do hraní.

Což zpětně uznávám, že byla chyba, protože hra je dělaná na první generaci Xboxu, nikoliv na druhou. Videohra se vám tak spustí v nízkém rozlišení, kde i ze tří metrů od televize vidíte, jak je všechno hranaté a rozpixelované. Říkám si, to zvládnu, to ještě není tak hrozný. Jenže v průběhu hraní často narazíte na propady snímků - především během událostí, během kterých hra musí spoustu věcí propočítávat - během kterých často hra spadne na 10-15 FPS. Ani úroveň detailů není bůhvíjaká; okolí tratí i auta samotná jsou na dnešní poměry poměrně holá. Upřímně, na hru se v režimu kompatibility prostě nedá koukat.

O co hůř, na 360ce je často zabugovaný i zvuk motorů a zvuky kolizí. Zkousnul bych, že občas slyším prapodivný šrumec během srážky, ale nelze ignorovat skutečnost, že během závodů neslyšíte motory soupeřů i vašeho vozu. Ano, hra má často problém vám poskytnout zvukový projev automobilů.

Posledním hřebíčkem do rakve je značně omezená simulace jízdy. Myslím si, že jde o kombinaci všech výše uvedených faktorů, ale auta se mi blbě řídila. Částečně to jde i za zastaralým jízdním modelem, který není na dnešní poměry tak propracovaný, jak autoři popisují na obalu hry. Pocit z jízdy prostě neodpovídá zábavnému řízení vozů.

Jako poslední bod z negativ uvedu značnou repetetivnost. Ve hře je jen zhruba 12 okruhů, které se pořád opakují. Nejhorší z nich byl Enfield Test Track, na kterém jsem jezdil vysloveně za trest. Tratě se velmi rychle okoukají a vzhledem k tomu, jak je řízení nezábavné, tak se vám ani po nich nechce jezdit.

Samozřejmě, hra má i pozitiva. Bavily mě sprinty, tedy závody, které měly jen start a cíl. Seznam vozů je opravdu pestrý a vybere si vněm úplně každý. Možnosti tuningu jsou rozsáhlé a možností lakování a polepů také. Doporučuji si na začátku kariéry vybrat kategorii vozů, ve které chcete odjezdit většinu závodů. Soundtrack v menu je také zajímavý a poslouchal se dobře.

Bohužel, vlivem technických chyb jsem si hru nedokázal užívat. Několikrát jsem od ní v průběhu hraní odešel a musel jsem se nutit, abych se k ní vrátil. Po dvaceti hodinách a necelých 50% hotové kariéry to ale vzdávám.

Hru můžu doporučit jen dvěma typům hráčů. Těm z vás, co si rádi emulují hry na počítači, udělám radost. Tuto hru lze dnes konečně spustit i na počítači a hru lze vypscalovat na FullHD a pomocí generovaní snímků lze dosáhnout stabilních 60 FPS. Případně pokud vlastníte první Xbox, dejte této hře také šanci. Poběží vám lépe na původním hardwaru, na který byla hra zamýšlena. Pokud máte doma jen Xbox 360 (a novější konzole), dejte od hry ruce pryč.

Pokud tuto hru přeskočíte, naštěstí o nic nepřijdete, neboť Forza Motorsport 2 je výrazně vylepšenou verzí prvního dílu. Ve dvojce najdete všechny původní okruhy, všechna auta, dokonce je v něm i stejný průchod kariérou. Navíc hra běží ve vyšším rozlišení a v krásných 60 FPS, a samozřejmě s vynikajícím pocitem z jízdy. Pokud máte doma Xbox 360, začněte až od druhého dílu.