Co se vám vybaví za hru, když se řekne Burnout? Většině z vás vytane na mysli poslední díl ze série, tedy Paradise. Je to dáno tím, že to byl jediný díl z celé série, co kdy vyšel na všech platformách, včetně počítače. Do té doby byla totiž série Burnout konzolová exkluzivka na systémech Playstation 2 a Xbox, takže počítačoví hráči neměli možnost si starší díly zahrát.

A právě tato hra mě v sedmi letech zcela učarovala. Otec mi tehdy kupoval můj vůbec první herní systém jako dárek za nastoupení do první třídy; tedy Playstation 2 slim. A obsluha v herním obchodě mě vzala k hernímu kiosku, na kterém běžel čerstvě vydaný třetí Burnout. Pamatuji si, jak jsem byl po pár minutách hraní ze hry velmi nadšen. Nejvíc mě zaujal režim Crash mode, který pro mě byl ztělesněním bouraček jak z Kobry 11; jen s tím rozdílem, že jsem to byl já, kdo tu hromadnou nehodu na dálnici způsobil. Hru jsem tedy dostal spolu s Playstationem. Jako malej kluk jsem ji naprosto zbožňoval a nechal na ní přes 350 hodin. Paradoxně, závodění mi tehdy příliš nešlo a tak jsem drtivou většinu herního času nechal jen v Crash modu. Dokonce se mi stalo, že mi mechanika Playstationu 2 poškrábala herní disk natolik, že jsem si musel po několika letech zakoupit další kopii stejné hry, abych mohl v hraní pokračovat. Nicméně, po letech mě hraní Burnoutu 3 a Revenge, který jsem také vlastnil, přeci jen omrzelo. Nové hry už na Playstation 2 nevycházely, a tak jsem jak konzoli, tak i hry prodal známým a přesunul se s hraním na počítač.

Když jsem pak ve dvaceti letech řešil, co bych si koupil ke kulatinám, padla volba vrátit se k herním konzolím. Teď jsem měl volbu ve svých rukou já a tentokrát to vyhrál Xbox 360, a to především díky Burnoutu Revenge, který na konzoli vyšel v remasterované verzi. A nejen to; tenkrát to byla také jediná možnost, jak si zahrát Burnout 3 ve vyšším rozlišení a vyšší úrovni detailů díky zpětné kompatibilitě – v té době ještě emulace herních konzolí na počítačích nebyla tak pokročilá, jako dnes. Tehdy jsem se plně ponořil i do závodní kampaně, jenže bylo na mě znát, že mi hraní na ovladači moc nešlo a musel jsem se přeučit na Xboxový layout páček. Co jsem naopak velmi docenil, byly pedálové triggery v zadní části ovladače, kdy jsem nemusel drtit tlačítko X pro zrychlení (a po hodině hraní mě tak nebolel prst). Jenže, jak jsem byl ještě kopyto, tak jsem nedokázal hru dohrát a sekl se na formulových závodech grand prix...

Tímto uzavírám své nostalgické okénko a přejdu již plně na popis hry. Burnout 3 Takedown je po právu považován za krále arkádových závodních her, ve kterém se snoubí příjemná ovladatelnost, pocit rychlosti a destrukce soupeřů pomocí Takedown mechaniky. Že nevíte, o čem je řeč? Představte si situaci, kdy během závodu dojíždíte soupeře a ten vás začne blokovat svým vozem. Vy však místo do brzd dupnete na plyn a do soupeře narazíte. Soupeř na chvíli ztratí kontrolu nad svým vozem a pošle svůj vůz do pilíře nadzemky. Nejenže jste odměněni pohledem na destrukci jeho vozu, který se rozstřelí na jednotlivé díly, ale ještě jste oceněni boostem.

Právě tato nová mechanika je výrazným milníkem v celé herní sérii. Hra odměňuje vaši agresivitu boostem, který vystřelí váš vůz kupředu a vy jste rádi, že ho dokážete uřídit. Naštěstí, hra vám v takové rychlosti leccos odpustí a vy se tak například můžete v zatáčce opřít do svodidel. Jindy vás hra podrží a bouračku s civilním vozem zvrátí drobným posunem vašeho vozu do strany a vy si tak s civilním vozem jen vyměníte lak. To vše, jen abyste jako hráč nebyli příliš frustrovaní. Koneckonců, je to závodní arkáda, u které platí "easy to learn, hard to master".

Ale pozor, to neznamená, že je hra jednoduchá. Začínáte na nejpomalejších vozech, na kterých se naučíte všechny herní mechaniky a postupně odemykáte rychlejší a rychlejší vozy. Odemykají se vám také nové eventy, které jsou nejprve jednoduché, ale postupem v kariéře se jejich obtížnost zvyšuje a v závěru hry je laťka tak vysoko, že není slabost hru raději opustit a nedohrát, než si rozbít ovladač, televizi, monitor nebo nadávat jak dlaždič; frustrace při hraní časovek nebo grand prix s formulemi v závěru hry je tak vysoká, že to dokáže rozhodit i závodní matadory.

Možná se teď ptáte, co stojí za onou frustrací. Hru totiž dohrajete jen pokud vyhrajete všechny eventy ve hře; tedy budete mít všude jen a pouze zlaté medaile. To je vskutku náročné a dokážou to jen opravdoví „burneři“, jak hráčům říká v rádiu DJ Stryker. Teprve až poté se vám spustí závěrečné titulky. Mě se to po 14 hodinách hraní podařilo a splnil jsem si tak jeden z mnoha osobních herních cílů.

Jak jsem už nakousl výše, kariérou i závody vás provází rádiový host DJ Stryker, který vám sice svými vstupy ruší přehrávanou hudbu, nicméně jeho řeči jsou vtipné a zábavné. V tomto ohledu se hra podobá zmíněnému Burnoutu Paradise, kde vám tamní DJ v průběhu hraní také předává tipy a rady. Kolikrát vám takto předá dobrej tip na speciální „signature takedown“ a jeho polohu na trati, popisuje místní poměry a kulturu (jezdíte ve Spojených Státech, Francii, Monaku, Alpách, Thajsku a Honkongu) a nebo griluje rádiového hosta DJ Atomiku z SSX 3 (který se pak vrátí v Paradisech a znovu dává reference na SSX 3). Poslední zmíněnou zajímavost znají jen opravdoví fanoušci; podle nich je Burnout série spolu s SSX sérií vnímána za jedno velké univerzum. Ponechte si tedy Strykera v nastavení hry zapnutýho, dokáže hře doručit dodatečnou atmosféru. Hudba jako taková hlavně zabrnká na struny fanoušků punk rockové scény nultých let. Je to parádní poslech 44 hudebních skladeb, které se jen tak neoposlouchají.

Jestli vás tedy tato recenze nakousla, dejte hře šanci. Burnout 3 Takedown vůbec nezestárl a hraje se stejně dobře jako v době vydání - před více jak dvaceti lety. Pokud však máte 10 hodin navíc, před samotným Burnoutem 3 si zahrajte ještě jeho předchůdce, Burnout 2 Point of Impact. Měl jsem tu čest si ho nedávno zahrát a oba díly sdílí stejně dobrou hratelnost i zábavnost, neboť oba běží na 60 snímcích za sekundu. Především se v druhém Burnoutu naučíte starou boostovací mechaniku, která se vám pak v Paradisech bude hodit.

Je škoda, že dnes z Criterionu nic nezbylo a jedná se už jen o torzo, prázdnou schránku kdysi vynikajícího studia, co je jen podpůrným týmem studia DICE. To ale nic nemění na faktu, že Burnout 3, Burnout Revenge i Burnout Paradise ve své době významně konkurovali zavedené sérii Need for Speed, aby pak nakonec Criterion celou sérii NFS na nějakou dobu převzal. Nebýt této hry, nic z toho by se nestalo. Byla to moje první hra na konzoli, co jsem kdy hrál a díky ní se ze mě stal velký fanoušek závodních her, kterým jsem až dodnes. Tímto děkuji celému Criterionu (a jeho tehdejšímu vedení) za skvělou závodní hru, co definovala moje dětství a nakonec i mě jako dospělého.