Nejlépe hodnocené komentáře

Empires nebo Mythology? V této debatě jsem byl vždy v tom méně početném táboře fanoušků druhé jmenované strategie. Mytologické stvůry pro mě vždy převážili fakt, že Empires nabízí podstatně více frakcí. Původní Age of Mythology je tak srdcovka a s Warcraftem III patří mezi moje nejoblíbenější RTS vůbec. Vlastně se tak moc nedivím, že jsem v Retold nakonec strávil výborných cca 80 hodin.

Už jen kampaně, které poměrně klasicky fungují spíše jako rozsáhlý zábavný tutoriál pro jednotlivé frakce, nabízí desítky hodin vážně příjemného hraní. Je pravda, že na některých aspektech se zub času přeci jen podepsal a třeba scénář vyprávění vážně není žádná sláva, to u RTS ale rozhodně žádný průser není. Náplň jednotlivých misí je však pestrá a i když se občas najde scénář, který po stránce zábavnosti malinko dře (poslední sekce řecké kampaně, slabší závěr datadisku The Titans), jako celek vše šlape náramně. Rozhodně tak nejde vždy jen o to vybudovat co nejrychleji funkční základnu a zničit nepřítele na druhé straně mapy. Nechybí dokonce i mise, kdy se musíte bez základny obejít úplně. Často také začínáte v již pozdějším věku s předvolenými božstvy, čímž vás hra ponouká ke zkoušení různých strategií při cestě k vítězství.

 Hratelnost zestárla naopak velmi dobře. Frakcí v porovnání s bratříčkem Age of Empires není ani zdaleka tolik, ale liší se výrazně. Jednotky jsou unikátní, byť samozřejmě najdeme obdoby či podobné typy jednotek napříč národy. Prakticky největší rozdíl s dopadem na hratelnost, spočívá v tom, jakým způsobem frakce získávají jednu ze čtyř herních surovin – přízeň bohů. Řekové se tak poměrně přímočaře modlí k Diovi (či jinému božstvu) u chrámu, Egypťané staví na počest božstev monumentální sochy. Seveřané poctu svému božstvu vzdávají krvežíznivým bojem s nepřítelem a Atlanťané musí trénovat speciální jednotky. 

Rozdílů ve frakcích je spousta a vše směřuje k asi tomu největšímu lákadlu hry, tedy unikátním mýtickým jednotkám. Je libo na dálku smrtící kentaury? Ledové obry, či hydry, kterým roste v zápalu boje stále více hlav? Všechno máme! Mýtické jednotky jsou poměrně drahé a hlavně je k jejich vyvolání potřeba i vzácná přízeň. Ničivá monstra v čele armády vypadají nejen působivě, do hry však přináší i další vrstvu hratelnosti, která rozvíjí jinak dost klasický přístup "kámen, nůžky, papír". I chiméry však mají svoji "Achillovu patu", kterou může být zrovna právě Achilles a jemu podobní bájní hrdinové.

I když jsem hrál kdysi hru opakovaně, překvapilo mne jak krvelačný masomlýnek zdejší bitvy jsou. Jednotky i ty mýtické padají v bitvách po desítkách i stovkách, vesničané mají neustále plné ruce práce se sběrem surovin aby se ta válečná mašinérie nezadrhla a nepřítel nevyrazil na inspekci do vaší základny. K tomu ostatně napomáhá i jedna z novinek Retold verze v podobě zvýšených limitů pro armády, což je rozhodně vítaná změna. Bitvy jsou tak epičtější než kdy dříve.

Verze Retold přináší citlivou modernizaci grafiky, která však v ničem neubírá kouzlu původní hry. Je to přesně takové to zlepšení, kdy si bláhově myslíte, že takhle nějak podobně hra vypadala již kdysi. Stačí však jeden pohled na dobové záběry a budete hned vyvedeni z omylu. Důležitá přehlednost prostředí i jednotek naštěstí zůstala zachována a ke citlivému grafickému upgradu prostě není co namítnout. Hra obsahuje i češtinu, která však moc dobře nefunguje. Jednak měla minimálně po vydání problém s diakritikou a samotná kvalita překladu mi přišla spíše horší. Během chvíle jsem tak přeladil zpět na angličtinu. 

Celou dobu jsem trochu obcházel naprosto jasný otazník. Co vás napadne při spojení RTS a konzole? No jistě, ovládání… Autoři se snažili. Dokonce se hodně snažili a po určité době zvykání je na místě spíše pochvala. Hra obsahuje řadu logických zkratek k různým akcím, funguje to dobře, ale i tak se našla řada momentů, kde jsem si prostě přál, abych hrál hru klasicky s myší a klávesnicí. Kampaň jsem procházel na obtížnost „HARD“ a občas mi přišlo, že z podstaty věci rychlou RTS prostě nestíhám na gamepadu korigovat tak rychle, jak bych si představoval. Vím co chci dělat, ale ovladač a ruce nestíhají. Každopádně doporučuji jako první věc výlet do nastavení a následnou úpravu rychlosti a rozsahu bloku, kterým se vybírají jednotky. V základu je vše až nesmyslně pomalé a maximální rozsah pro výběr nedostatečně veliký. 

Ve hře jsem s chutí po dalších několik desítek hodin pokračoval i po odehrání všech kampaní a nového rozšíření Immortal Pillars. Multiplayer jsem spíše jen vyzkoušel, ale mód Arena of the Gods mě i přes svoji jednoduchost bavil velmi. V zásadě jde o sérii klasických scénářů s tím, že každé utkání je ovlivněno určitým modifikátorem podle některého z bohů.  Prometheus (ok, to není úplně bůh) tak například umožní začít stavět Titan Gate hned na začátku hry na úkor efektivity vesničanů. V tomto módu si navíc postupně odemykáte schopnosti pro vašeho legendárního hrdinu, kterým není nikdo jiný než Arkantův syn Kastor. Zamrzela jen zvláštní nevyváženost obtížnosti jednotlivých scénářů. Zatímco některé byly na HARD jednoduché, jiné jsem nezdolal ani po četných pokusech. Ty, kde stojíte proti třem AI protivníkům ve vzájemném spojenectví jsem nesplnil doposud.

AoM: Retold je tak prvotřídní RTS, která i na konzolích velmi dobře a dlouho baví. Dokonce si myslím, že kdybych hru hrál na PC, hodnotil bych ještě výše. Jde ale spíše o to, že AoM vzhledem k žánru naráží na limity PS5 jako platformy než o chybu hry samotné.

Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 13. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi

Žádné hře jsem nekřivdil tolik, jako právě Days Gone. Před vydáním na mě hra působila jako prostě další zombie hra s vykradeným Darylem z Walking Dead a když po vydání hra sesbírala na PS exkluzivku celkem mizerné sedmičky, bral jsem to jako doklad toho, že tady vážně není moc o co stát. Hra si však během uplynulých let vytvořila prakticky kultovní status a i jeden můj dobrý kamarád na ni nedá dopustit (jo, co jsme se na tohle téma na nakrákali během nekonečných nočních). Nakonec jsem se tak do Oregonu vydal i já v rámci letošní výzvy a tímto se musím autorům omluvit. Z Days Gone se totiž vyklubal vlastně až skvělý zážitek, kterému exkluzivní devítkové hodnocení uteklo jen o kousek.

Hra si vás získává pěkně postupně. Sice už první dojmy ze samotného hraní byly pozitivní, ale pár věcí mi přesto vadilo. Předně mě vlastně moc neseděl mnohými zbožňovaný hlavní hrdina Deacon, jehož dabér mě svým občas nesmyslně afektovaným projevem vytáčel (na lidské nepřátele třeba kolikrát huláká jak smyslu zbavený). To se však postupně změnilo, afektovaných výlevů ubylo (nebo jsem je už tolik nevnímal) a já si začal kromě světa velmi užívat i postavy a příběh.

Nalijme si čistého vína, příběh je poměrně velké klišé a „zvraty“ budete spolehlivě odhadovat dlouho dopředu. To, co by ve filmu už vůbec nefungovalo, jsem však videohře bez problémů odpustil. Díky značnému prostoru se totiž se četnými postavami máte možnost důvěrně seznámit a i když jsou možná některé z nich trochu šablonovité, stejně jsem si příběh řekněme od příjezdu do Lost Lake začal opravdu dost užívat. Scénář sice trochu zaskřípe, ale jako celek vše funguje velmi slušně a na hru budu i v tomhle ohledu nakonec asi celkem dlouho vzpomínat. Chemie mezi hlavním hrdinou a kladnými i zápornými postavami skvěle funguje.

Zasazení do amerického Oregonu na mě před vydáním rovněž působilo nezajímavě a tuctově, avšak hra mě přesvědčila o opaku. Prostředí je až překvapivě pestré a díky velmi slušnému grafickému zpracování i moc pohledné. Každá z oblastí je specifická a mapa nabízí mnoho pamětihodných míst. I  přes velmi slušnou rozlohu mapy jsem až na pár míst neměl pocit, že procházím přes neustále recyklované lokace. Paráda!

Soubojový systém se rovněž velmi povedl a střelba z některé z četných zbraní do hord nemrtvých i příslušníků nepřátelských frakcí je krásně uspokojivá. Maličko by chtělo snad jen upravit ovládání. Při vybírání pastí, vrhacích předmětů či léků ve víru boje občas vyberete něco trochu jiného, než bylo původně v plánu. Asi jako každá openworld hra vás i Days Gone nutí některé aktivity opakovat, díky zakomponování do příběhových událostí to zde však funguje poměrně dobře a mě vlastně ani po mnoha desítkách hodin nevadilo, když mě nějaký jeliman zase vyslal vystřílet nepřátelský tábor. Do hratelnosti autoři skvěle začlenili také motorku a já za celou hru ani jednou nevyužil možnost rychlého cestování. Ovládání Harleye se povedlo a vylepšení jsou znát. Díky nutnosti motorku opravovat, shánět do ní palivo, ale i jiné předměty pro výrobu, dokázali do hry autoři zakomponovat tak akorát surival prvků, abyste měli pocit, že vám hra nedá nic zadarmo. Nutno však podotknout, že bez alespoň základního vylepšení se do motorky vejde snad náprstek benzínu a skoro po vyjetí každého kopce abyste se už zase poohlíželi po kanystru.

Ke zpracování zombie apokalypsy přistupuje Days Gone relativně podobně jako již zmíněný Walking Dead. Nejde však naštěstí o ubohou vykrádačku, a i kdyby, tak bych se nebál říct, že jde o nejlepší „Walking Dead hru“ všech dob. Ze zmiňovaného seriálu stanice AMC (ze kterého je mimochodem teď už regulérní sračka) si hra bere spíše prvky soužití mezi přeživšími. Zdejší podoba nemrtvých je totiž daleko rychlejší (takový střed mezi Walking Dead a World War Z) a střety s obrovskými hordami, které mohou čítat až několik stovek smradlavých hnusáků, jsou jedním z vrcholu hry.

V Days Gone mám momentálně nějakých sedmdesát hodin a ještě pár hodin přidám, kupodivu se stále necítím být zdejším světem přehlcený a ještě zbývá pár hord k deratizaci. Z původního nezájmu a  skepse se tak zrodila skoro až láska a nebýt divného navazování skriptů (zejména při opravdu častém volání přes vysílačku), občas afektovaného Deacona a toho, že nemrtví svými šílenými počty v noci hráče kolikrát prostě regulérně jen otravují, bylo by to skoro na devítku. Volání po druhém dílu jsem dříve nerozuměl, teď se řadím mezi ty, které taky mrzí, že se do zamořeného Oregonu už asi nepodíváme. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "2. Láska nebeská:  Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje." – Hardcore varianta /Hra obsahuje scénu, kde si hlavní hrdina Deacon bere za ženu Sarah v kostele. Ta má být mrtvá, ale přibližně ve dvou třetinách hry ji Deacon najde a jejich vztah se v rámci příběhu dále vyvíjí./ – tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 189. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

V jaké videoherní sérii se autoři hry inspirovali, je patrné na první pohyb páčkou ovladače. Dolmen je hodně klasický soulslike "klon", který se sice snaží stavět na úspěších her od FromSoftware, ale už tak nějak z principu je odsouzený k neúspěchu. Dělat to samé, jen jasně hůř, prostě nestačí.

Osobně mám neofiko soulsovky vlastně dost rád. Lords of the Fallen i Star Wars Jedi: Fallen Order jsem si užil náramně a bavil mne i v lecčems vlastně až špatný Immortal: Unchained. Ještě dlouho před oficiálním vydáním se mi povedlo dokončit i Dolmen a nemůžu říct, že bych se bavil vyloženě špatně, objektivně však nejde hru hodnotit lépe než jako lehounký nadprůměr.

Dolmen se snaží lákat na hutnou hororovou atmosféru v sci-fi prostředí. Autoři sami o hře referují jako o kosmickém hororu, ale tento příslib hra nenaplňuje ani omylem. Bát se zde vážně nebudete, jednoduše není čeho. Design prostředí za svými konkurenty citelně zaostává a i přes pár fajn zákoutí působí jsou prostředí hry celkem nudná.

Při hraní budete mít neustále pocit, že na hru neměli autoři kdovíjak veliký rozpočet, ale bohužel ani příliš talentované designéry a programátory, kteří by menší prostředky na vývoj šikovně maskovali. Třeba rozhraní inventáře a informací popisky jsou ošklivé a nepřehledné, orientace v inventáři je neintuitivní a otravná. Dolmen prostě často "smrdí" korunou.

Nepříliš velké zkušenosti se podepsali i na zápletce a "lore" světa. Příběh by sice místy evokuje inspiraci Mass Effectem, ale není vůbec dobře vyprávěny. Deníkové zápisky jsou nudné a občasné dialogy plytké.

Co do základu hratelnosti si hra bere mnohé ze série Dark Souls. Díky sci-fi zasazení však ke klasickým zbraním na blízko přidává i plejádu zbraních palných, které se navzájem v soubojích dobře doplňují. Nechybí samozřejmé ani obligátní “bonfiry”, jen zde mají podobu majáků, jejichž aktivováním se změní poslední záchytný bod, od kterého po smrti začínáte. A ano, i zde máte po smrti jeden pokus na sesbírání nastřádaných duší, pardon “Nanitů”. Ty následně přetavíte na úrovně a z vašeho panáčka je hned trochu schopnější bijec nebo střelec. 

V mých očích hru jednoznačně zachraňuje osvědčený soubojový systém, do kterého se autoři pokoušeli přimíchat i nějaké své nápady. Nutnost balancování energie funguje dobře a střílení se s útoky na blízko slušně doplňuje. Soulsové základy mne i přes jistou "lowcostovost" bavily i v podání Dolmenu a třeba souboje s bossy (byť designově trochu nudnými) jsou fajn. V tomhle ohledu dokáže být hra napínavá a zábavná. Ne všechny lehké inovace se však zdařily a třeba systém lootu, založený na nuceném craftingu, se nepovedl vůbec.

Za ty roky od uvedení první hry subžánru v podobě Demon’s Souls z roku 2009 narostla četná konkurence. I přes pár fajn nápadů a funkčního soubojového systému tak bohužel Dolmen nenabízí nic, pro co by si ho fanoušci obtížných RPG her neměli nechat ujít. I s přimhouřeným okem totiž Dolmen ve všech ohledech za svými slavnějšími konkurenty výrazně zaostává. Hra má také trochu smůlu v tom, že jsem si k ní odskočil od rozehraného remaku Demon’s Souls. A tam je prostě vidět, že jde o naprosto jinou ligu. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde   můžete také nalézt kompletní recenzi)

Řekněme obstojné rozšíření, které v kontextu základní hry patří k tomu herně nadprůměrnému. Dal jsem si od Alana pár měsíců pauzu a tak mne hratelnost opět bavila, byť The Signal nepřišel s ničím příliš novým či objevným. Možnost "vysvítit" ze slova předmět či nepřítele je fajn, zásadně však herní zážitek neovlivňuje.

Je škoda, že autoři do DLC nezakomponovali novou zbraň, zdroj světla, nebo alespoň neobměnili již dost okoukanou skvadru nepřátel. I přes zmíněné mne však průchod bavil.

The Signal sice přímo navazuje na konec základní hry, nic moc se v něm však po příběhové stránce nedozvíte. Každá z epizod Alana Wakea alespoň nějakým způsobem příběh posouvala, zde máte pocit, že jste na konci přesně tam, kde jste začali a nic podstatného navíc nevíte. A to je asi největší škoda.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)