Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch Switch2 GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Immortals of Aveum

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Z Immortals of Aveum bude po komerční stránce nejspíš pořádný průšvih. Všechny dostupné ukazatele k tomu alespoň směřují a průměr z recenzí jen těsně nad sedmičku nejspíše odrazuje hráče od toho, aby za novou magickou střílečku od neznámého studia vyplázli takřka dva litry. Je to škoda, podle mě hra do propadliště dějin nepatří, i když z pomyslné hrany nejspíše již přepadla...

IoA je magickou FPS, kde klasické kvéry střídají ničivá kouzla. Jasně, nejde o úplně převratnou myšlenku a o něco podobného se pokoušel už Lichdom: Battlemage a do jisté míry vlastně i nedávné Ghostwire: Tokyo. Aveum však vypadalo ambiciózně a s přimhouřením očka bych řekl, že většině slibů hra dostála. Nebyla to úplně láska na první pohled, ale nakonec jsem si hru dost užil.

Autoři hodně sází na příběh a pro vyprávění vybudovali zcela nový svět. Hlavně zpočátku není úplně jednoduché se zde zorientovat, čemuž dopomáhá i slušné množství novotvarů a smyšlených názvů pro různé magické koncepty. Co však zpočátku vypadá na ohranou variaci na "Vyvoleného" se postupně promění v celku zajímavé vyprávění s nejedním zvratem. Příběh drží slušně hru pohromadě a putování světem dává smysl. Hra je členěna do 18 kapitol, není však ani zdaleka tak lineární, jak se může zpočátku zdát. Do lokací se můžete a někdy i musíte vracet, většinou v souvislosti se získáním nové magické schopnosti.

Kontroverzním prvkem však jistě bude způsob vyprávění.  Postavy hovoří soudobým jazykem a občas se hra až moc na sílu snaží být “cool”. Autoři ve stvořených postavách zjevně natáhli ruku k současným teenegerům a uvolněné dialogy mohou leckomu vadit. Tohle je ale dost subjektivní a za sebe musím říct, že byť dokáží být postavy místy trochu otravné, zážitek ze hry mi to nakonec nezkazilo.

Hratelností mi hra připomněla nejvíce asi novodobý Doom (skvělá FPS), zejména pak Eternal. Vedle střílení tak na hráče čeká i poměrně dost skákání a překonávání překážek. Občas mi nepřišlo ovládání úplně přesné, ale dá se na něj zvyknout. Největší frustrace přichází v okamžiku, kdy na plošinku nedoskočíte úplně, což znamená automaticky pád do propasti. Hlavní hrdina se totiž sveřepě odmítá za okraj zachytit.

I když hra hráči předložila vcelku funkční nové univerzum, největším lákadlem je bezesporu akční hratelnost a destruktivní magie. Hlavní hrdina Jak dokáže ovládat všechny tři magická odvětví a libovolně tak mezi typy magie přepínat. V jednotlivých magických elementech lze poměrně jasně vidět předobraz v reálných zbraních a třeba má oblíbená Rudá magie tak jasně supluje brokovnici. Boj je uspokojivý a sesílání kouzel také. Možná by to chtělo trochu pestřejší repertoár speciálních kouzel. Střílení se však okouká až v pozdějších fázích hry, kdy již přestává Aveum překvapovat a nepřátele se začnou opakovat. Na poměry žánru jde však o poměrně dlouhý kousek a i při jen poměrně ledabylém průzkumu hravě sežere dvacet hodin.

Jedním z lákadel měl být Unreal Engine 5, na kterém hra běží. Po vydání jsem na PS5 zápasil s divným filtrem, díky kterému byla grafika mdlá a vybledlá. Momentálně je už ale vše v pořádku a Aveum umí být v některých pasážích vážně pěknou hrou. Na PC je to však údajně vykoupeno masakrálními HW nároky a špatným technickým stavem.

Pocit si ze hry nakonec odnáším dost pozitivní. Jde o zábavnou střílečku s neotřelým arzenálem z obstojně vystavěného univerza. Ne každému budou pochuti zdejší postavy a způsob vyprávění, i tak jde o poctivý a na poměry žánru i poměrně dlouhý zážitek, který by si zasloužil více hráčské pozornosti. Naznačený druhý díl tak nejspíše nikdy nespatří světlo světa.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Svět je nakonec vlastně celkem zajímavý; příběh a scénář (z větší části); zábavné souboje a kouzla; na FPS slušná délka

Proti: Postavy a styl vyprávění nesednou mnoha (starším) hráčům; nekonzistentní grafika; v pozdějších fázích hry přichází lehký stereotyp

+17

Red Dead Redemption 2

StapuStapu
Dohráno
  • PS5 85
Nejvíce mě z počátku odrazovalo pomalejší tempo a těžkopádnost ovládání, které bylo navíc i umocněno zasazením úvodu do okolí zasněžených hor. A hra si fakt dávala na čas vysvětlit základy stopování, lovení atd. Tohle pokračovalo i po dokončení první kapitoly a cítil jsem, že spíš hraju dost lineární film, kde můžu sice hýbat s postavičkou, ale ve chvíli, kdy se odkloním od scénáře, vyústí to v nesplnění mise. “Arthure, schovej se za strom.” “Zastav povoz támhle na mýtině!” A člověk se musí postavit na specifické místo vyznačené žlutou barvou na mapě. Občas i některé příběhové mise jsou tak naskriptované, že uprostřed přestřelky postava nemůže vystřelit z pistole, protože to děj zrovna vyžaduje 

Druhým problémem bylo pro mě zasazení samotného děje. Nejsem velkým fanouškem pokračování ve chvíli, kdy děj má uspokojivý a uzavřený konec. Druhý Red Dead Redemption jsem si držel hodně od těla několik let. První díl byl pro mě i takový úvod do her v otevřeném světě. Zároveň mi uhranul dospělejší příběh Johna Marstona na cestě za vykoupením a klidnějším životem. Prostě něco jiného od zavedené GTA formule, která měla více satiričtějíší příběhy. Akorát dvojka není přímé pokračování, ale prequel. Asi by mě nenapadlo, že potřebuji vědět, co se událo před začátkem jedničky nebo kdo všechno byl členem gangu Dutche van der Lindena. 

Jsem rád, že jsem se mýlil a hra mě dokázala zaplést do svých spárů. Nebo spíš lasa? Dostalo se mi až zenového zážitku, přijal ono pomalé tempo vyprávění a vcítil se do role Arthura Morgana. Každé ráno vstával v kempu a vypomáhal se sekáním dřeva, krmením koní a snažil se přispět každý vydělaný dolar do společné kasy. A když už nastal večer sedl si ke společnému stolu, zahrál s někým partičku domina nebo si zazpíval u táborového ohně.  

Mapa RDR2 je úplným opakem “ubisoftích” map, kde při jejím otevření vyskočí 853 různorodých otazníčků, skrývajících sérii stejně opakujících aktivit. Místo hra nabádá k prozkoumávání světa. Kolikrát jsem potkal náhodného pocestného, který potřeboval pomoct. Některá setkání vedla k vtipné situaci, kdy šlo o přepadení a přišel jsem o koně. Jindy mě potěšilo, když o několik hodin později jsem potkal ve městě onoho pocestného, kterému jsem pomohl a poznává mě a ještě nabízí nákup v místním obchodu zdarma.
+17

Elden Ring: Shadow of the Erdtree

Jakub of AstoraJakub of Astora
Dohráno
  • PS5 90
Následující komentář začnu citátem z recenze na konzolovou verzi původního Dark Souls v časopise SCORE z roku 2011 od mého oblíbeného Viktora Bocana, na který jsem si vzpomněl při hraní:

„Potvory jsou fakt tuhé, ne ale tak, že by měly šest miliónů životů a střílely po vás jaderné střely. Jsou tuhé takovým tím férovým způsobem, prostě dobře bojují a jejich rány bolí, to je celé. Bojujete líp? Nemají šanci."

Finální boss SotE by si však dovolil nesouhlasit :D. Nedá si skoro na okamžik oraz, metá velesilná aoe kouzla a má fakt hodně hp. Jasně, nakonec padl a ve finále mi dal zabrat daleko více Isshin ze Sekira, ale onen pomyslný sweetspot mezi obtížností a zábavou byl dosažen finálním bossem z Ringed City a společně se sirotkem z Bloodborne a Manusem z prvních Dark Souls tvoří moji svatou trojici finálních dlc bossů, ke kterým se rád vracím 1v1 a i když to zabere pokaždé hodně pokusů, tak vždy baví. Radahn je pro mne už za hranicí frustrace a doufám, že nepůjde o nově nastavenou láťku obtížnosti pro budoucí tvorbu studia From Software.
Samosebou chápu, že tvůrci museli přidat na obtížnosti dlc, aby to nebylo moc snadné pro hráče, co mají hotové buildy ze základní hry a dohráno nesčetněkrát a nový systém Scadutree blessings je vcelku elegantní řešení, které navíc nutí k průzkumu nového krásného světa.
Ke světu mám jen jednu malou výtku: oproti zákl. hře mi přišel trochu prázdnější- méně dungeonů (pro někoho plus), méně zajímavých míst a hlavně jen jedna středně velká podzemní lokace oproti třem ohromným v Lands Between, nicméně je stále radost tenhle svět objevovat, je parádně propojený a ten artstyle nemá konkurence, člověku padá brada od první chvíle, co vstoupí do Land of Shadow až do úplného konce.
Celkem jsem v dlc strávil cca 50 hodin, takže poměr cena/výkon je na jedničku s hvězdičkou. To FS umí snad nejlíp z celé herní branže, člověk zde nenajde žádný in-game store s herní měnou, za kterou můžete nakupovat duhové oblečky, jednorožce jako mounty, trapná gesta a tanečky apod. Dostali jsme prostě poctivé rozšíření ze staré školy a skoro by se dalo řict takový Elden Ring 1.5.
Takže pro hráče, co začali zákl. hrou a zamilovali si ji, nebo pro ty, co jsou fandové už od dob Demon's Souls je tohle naprostá povinnost.
9/10

Na závěr napíšu v bodech, co bych rád viděl v další hře studia FS a zároveň výtky, co mi léta vadí. Je toho dost. :D

- nový engine a hezčí grafika, art-design to sice vynahrazuje, ale přeci jen by o to víc vynikl, kdyby byla grafická fidelita blíž např. remaku DeS nebo Lords of the Fallen (2023), pop-in trávy taky dost kazí zážitek
- kamera u velkých potvor v malých arénách je napřesdržku už roky a přitom by stačilo buďto oddálit kameru nebo je dát do větších arén
- rychlost soubojů celkově, ale hlavně u bossů se stále víc zrychluje a já jsem naopak s věkem pomalejší, takže nevím, jak dlouho to ještě budu dávat :) ideální rychlost je imo někde mezi DS1 a Bloodborne
- rally mechanic z Bloodborne, když už jsou ty hry rychlejší
- systém soubojů na dálku (luky, kuše, kopí...) a kouzlení je daleko lepší v LotF a klidně bych se zbavil systému many jako má např. Dragon's Dogma
-crafting a s tím související přehršel předmětů, které bych si tipnul většina hráčů úplně ignoruje (minimálně do překážky v podobě bosse)
- systém Great Runes/Embers/Humanity je k ničemu, prostě když porazím hl. bosse, ze kterého padne Great Rune, tak si ji chci nasadit a mít pasivní bonusy pořád a ne jen za použití vzácnějších předmětů, které můžou dojít
- prosím o návrat úhybů z Bloodborne, ty kotouly už vypadají hrozně, i konkurenční hry jako Lies of P či LotF je převzali a vypadají díky nim mnohem lépe v pohybu
- neexistující kolize a clipping oblečení a plášťů skrze štíty na zádech a skrze zbraně (tohle asi vadí jen mě, protože jsem nikde neviděl si na to někoho stěžovat, ale ruší to imerzi) a zároveň to chce možnost dát zbraně do pochvy jako třeba v Rise of Ronin nebo Dragon's Dogma
- barvení oblečení, plášťů a brnění jako v jiných rpg hrách, fashion je důležitá součást těchhle her a je škoda když se mi k sobě hodí kousky z jiných setů a mají jinou barvu
- ponechat možnost odepnout či připnout pláště a ještě lepší by bylo si je připnout ke kterémukoliv brnění
- respec postavy udělat bez omezení a ne v podobě spotřebních předmětů, hráči by se nebáli tak experimentovat a měnit buildy častěji
- systém upgradování zbraní je v současné podobě oproti např. DeS nebo DS1 super, jen by byla fajn možnost když uprgraduju zbraň a ona mi nevyhovuje si za malý poplatek v podobě duší/run nechat upgrade materiál vyjmout jako to má hra Remnant 2
- lezení přes překážky jako v jiných hrách, když někam nevyskočím, tak bych se rád alespň zachytil a vyšplhal tam
- návrat ke klasickému metroidvania level-designu včetně hlavního hubu napojeného na zbytek světa a ne odděleného jako Nexus, Firelink z DS3 atd. a rovnou přidat pár unikátních schopností/nástrojů k průzkumu jako double-jump, hák ze Sekira apod. ne jen otevírání dveří z druhé strany či pomocí klíčů
- méně checkpointů a teleport za odměnu po vzoru prvních Dark Souls
- méně zbraní, ale o to unikátních po vzoru Bloodborne či Lies of P
- bambitky by se mohly vrátit
- plnohodnotný parry systém jako má Sekiro, Lies of P nebo LotF
- po vzoru LotF po dohrání na new game přidat modifikátory příštího průchodu: random loot, random enemy placement, upgradovaný loot, permadeath, možnost opakovat poražené bosse, když se chci zlepšovat, noví nepřátelé na ng+ (tohle mělo jen DS2 a dodnes nechápu, proč se k tomu nevrátili) tohle všechno zvýší znovuhratelnost několikanásobně
- seamless co-op, ten zastaralý systém, co je v ER je oproti DS3 nehratelný, protože v co-opu vám hra sebere Torrenta, takže musíte všude pěšky a ten svět na to není nadesignovaný a navíc nejde vejít plynule z open-worldu do dungeonů, takže se musíte odpojit, vlézt dovnitř a zase se připojit
- sloty pro ukládání buildů a možnost označit předměty jako "oblíbené" jako má Remnant 2
- možnost pozastavit hru
- plavání a průzkum pod vodou jako v Sekiru, i když chápu, že v brnění by to moc nešlo :)
- taky by ještě bylo fajn mít možnost useknout protivníkům hlavy a ostatní údy, nejsem masochista, ale nějaký model poškození by taky přidal na uvěřtelnosti ze soubojů, když už máme tak obří arzenál všelijakých zbraní
- a nakonec zasazením se vzdálit od dark fantasy blíž k něčemu unikátnějšímu jako je např. Bloodborne, přeci jen to po Demon's Souls, Dark Souls 1,2,3 Elden Ringu a všech jejich dlc chce trochu změnu

Ve From Software by se neměli bát alespoň trochu opisovat od konkurence, přeci jen konkurence opisovali hodně od nich, takže kdyby ve své další hře implementovali jen pár výše vypsaných bodů, budu neskonale rád. Bude to sice zase pár roků trvat, ale věřím, že díky 25 mega kusům zákl. hry a 5 mega prodaných kusům dlc mají na to, být ještě dál. Rozhodně se budu těšit. ♡

Pro: svět a jeho průzkum, nové typy zbraní, bezkonkurenční art-design

Proti: finální boss byl zklamání a jeho obtížnost je už skoro za hranicí zábavy, místy pády fps, zbytek v kometáři

+17

Firewatch

VashekVashek
Dohráno
  • PS5 95
Po skoro 10 letech od vydání jsem se vrátil k tomuto walking simulátoru a ztrávil s ním pěkné dva večery. Hra mě hned úvodem vtáhla a já začal nasávat osudovou volbu Henryho útect od životních problému do přírody.

Hra má skvělý začátek, který míchá vizuální novelu, intro a základy hry do jedné směsy a díky tomu se vám chce pokračovat dále. Jako hlídač národního parku hned prvního dne narazí Henry na problémy, ale taky na fajn partačku Delilah, která ho naviguje do vysílačky, kam vyrazit a co řešit. Po prvním dnu a prvním úspěšně vyřešeném problému, se ale začíná odehrávat něco podivného - možná až mysteriozního.

Denní hikování parkem je uklidňující. Atmosféra, kterou se tu povedlo přenést je naprosto vtahující a příběh hlavního hrdiny dostatečně zajímavý. O to víc, když Vám samotnému je ke čtyřicítce a hrdinu více chápete. Bylo skvělé nemít na mapě žádné body zájmu, ale orientovat se jen podle kompasu. Příjemné bylo i poslouchat skvěle namluvené postavy a sledovat tak jejich vývoj v čase.

Za mě je tohle nejlepší walking simulátor.
+17

Concrete Genie

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 85
Concrete Genie mě příjemně překvapil, jedná se o nenáročnou, odpočinkovou jednohubku, která přináší originální hratelnost a zároveň taky příběh s jednoduchým poselstvím. Příběh hry je očividně cílen na mladší hráče, z čehož vyplývá jeho jednoduchost ale také docela dětská naivita, rozhodně ale není špatný. Podání a tempo je slušné a nenašel jsem na něm nic zásadně špatného.

Hlavní mechanikou hry je kreslení. Ocitáte se v rybářském městečku, které vlivem jisté nehody začalo chátrat a nyní je pouze smetištěm a hřištěm pro mladistvé vandaly a výtržníky. Vámi ovládaná postava je mladík s malířským nadáním, který je v jistém smyslu vyvrhelem mezi ostatními a jeho osamělost otevírá dveře jeho kreativitě. Je teď tedy na vás, abyste sešlé a ponuré městečko opět přivedli k životu pomocí vašeho skicáku a imaginárních kamarádů, kteří ožijí na zdech a v ulicích městečka díky tahům vašeho štětce. Malování samotné je ze začátku možná trošku krkolomné, ale rychle jsem si na ně zvykl. Nejedná se o náročnou disciplínu, budete vybírat z katalogu vzorů a předloh, který je možná trošku menší, než bych si byl myslel, ale neměl jsem pocit, že by se mi jich nedostávalo dost. Práce s jednotlivými motivy je sice poměrně omezená, ale myslím, že naprosto účelně. Za prvé: hra evidentně míří na mladé hráče a jednoduchou hratelnost, která nemá představovat výzvu, a za druhé: díky přednastaveným motivům docílíte vždy toho, že cokoliv namalujete, vypadá pořád dobře. Díky tomu je tedy i hráč, který nemá nějaké malířské nadání nebo bohatou fantazii schopen vytvořit krásné dílo, a to je pointou celé hry.

Ve finále se tedy jednalo o velmi příjemnou hru, při které jsem si nádherně odpočinul (zvlášť po vyčerpávajícím Mortal Shell ) a potěšil maličko svého uměleckého ducha. Jen při kreslení džinů jsme měl časem pocit, že se mi nedostává takové svobody, jak bych chtěl. Časem dojdete k tomu, že i když na každého dáte jiné uši, ocas, rohy a různé blbůstky, pořád jsou si velmi podobní a je škoda, že se je nedá namalovat vícero způsoby.

Bohužel, mám i stížnosti, a to zejména k samotnému závěru hry. V poslední čtvrtině se hra totiž markantně změní a z nepochopitelného důvodu budete nuceni najednou bojovat. I když to možná dává příběhově smysl, nechápu, proč se vývojáři rozhodli takhle razantně ke konci hry změnit hratelnost. Všechny tvůrčí dovednosti vám jsou najednou k ničemu a budete pouze nahánět nepřátele, bojovat, a to dokonce i s bossem. Prostě: proč? Závěr mě tedy docela zklamal, o to víc, když jsme pak zjistil, že PO DOHRÁNÍ hry dostanete teprve přístup do majáku, kde na vás čeká skvělá adventurní pasáž se secretem na konci, která je z celé hry zaručeně nejlepší ale z nějakého důvodu v samotné kampani vůbec není. Opět, nechápu.

Určitě se sluší také říct, že hra má dabing - který je podle očekávání děsný, jako každý český dabing za posledních 10 let, ale pro mladistvé hráče myslím dostačující a jinak české titulky pro všechny ostatní bohatě stačí, takže také super.

Kolem a kolem, Concrete Genie má pár míst, které by zasloužily doladit ale jinak se mi hra velmi líbila, pokud máte alespoň trošku citu a oka pro malování a estetiku, určitě se tady vyřádíte a vřele doporučuji.

Pro: Estetika, nápad, první 3/4 hry, ovládání

Proti: Závěr hry, souboje

+16

Returnal

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 90
Skoro se až divím, jak jsem v případě Returnalu otočil z původního absolutního nezájmu, že se jedná jen o další bezduchý 3rd person shooter, do té míry, že jsem si hru pořídil a parádně užil. O tom, že je Returnal roguelike hrou, se už v recenzích namlátilo hubou hodně, ale nikde jsem neslyšel ani jednou padnout termín "bullet hell". Přitom je to právě tento subžánr, díky čemu mě hra zaujala.

3rd person shootery mě absolutně nezajímají, ale kombinace roguelike struktury a arkádového bullet hellu jako řemen překvapivě funguje. Dlouho jsem čekal nástupce Enter the Gungeon , ale nečekal jsem, že ho najdu mezi AAA 3D tituly. Returnal se hraje jako víno, dobře se ovládá, perfektně vypadá a zní (fanoušci Vetřelce si budou čvachtat) a obsahuje většinu mechanizmů, které znalci žánru budou očekávat. Smrt může přijít snadno a rychle, přičemž ztrácíte většinu sebrané výbavy (ne ale unikátní důležité předměty) a začínáte znovu od začátku. Chtěl bych ale uklidnit všechny, kteří s koupí snad pořád váhají, protože je drtivá většina novinářů vystrašila tím, jak je hra těžká. Je jako většina her tohoto typu náročná, ne těžká. Trpělivost, čas a taky štěstí je to, na čem tady záleží. Byl jsem připraven na mnohem tvrdší výzvu, zvlášť když 3D střílečky tohoto typu vůbec nehrávám, ale nakonec jsem zjistil, že tahle brambora není zas tak horká. Pokud jste nováčkem tohoto žánru, s časem a trpělivostí přijde skill, a kde se nevyskytne skill, tam napomůže štestí. Tak jako tak, hra je podle mě dostatečně přístupná všem. Pro zkušené hráče bullet hellů bude ale spíš sotva průměrnou výzvou.

Jediný problém, který jsem se hrou měl, je její délka, resp. délka jednotlivých herních částí. Hru nejde totiž uložit, a to ani na konci levelu nebo po zabití bosse, což mi přijde jako naprostá zbytečná hloupost. Většina rogueliků, které jsem hrál, podobný záchytný systém má i pro mnohem kratší herní průchody. Pokud jste zvyklí vyzobávat naprosto celý level jako já, čeká vás třeba 4 hodinová herní seance. Nevím jak vy, ale na mě je to moc. Hru jde sice "pauznout" uspáním PS5ky, ale jen do doby, než si vaše přítelkyně pustí Spider-Mana zatímco se sprchujete. Moc nechápu tohle rozhodnutí, ale zároveň je to asi jediná výtka, kterou ke hře mám. Tedy, tohle a příběh...

Ten nechci vlastně hodnotit, jen řeknu, že jsem ho prostě nepochopil. Ruku na srdce, ani jsem ho moc detailně nesledoval, takže si pak někdy v klidu projedu všechny logy a uvidím, jestli na mě nečeká nějaký tajný konec při dalším dohrání. Každopádně, po shlédnutí titulek jsem na příběh mohl říct jen "eeeeeeehhhhhh..... cože?". To jen pro úplnost, pro tento žánr to neberu jako mínus.

EDIT: Po dohrání 3. aktu a strávení hodně času s audio logy můžu říct, že za to příběh nestál. Stejně jako já, evidentně nikdo nechápe, o co mělo jít, a závěry, které jsem udělal, jsou dost na vodě. Od příběhu teda moc nečekejte, a jeho vyjasnění po třetím aktu se taky nekoná. Všechno je zahalené v překomplikovaném symbolismu, ze kterého si nejde skoro nic vytáhnout a polovina věcí je podle mě jen smyšlenou bizarní podívanou cool scén, které ale neskrývají žádný hlubší smysl.

A když už si měříme pinďoury: Doba hraní 15 hodin / 18 smrtí - Platina 23 hodin / 34 smrtí.

Pro: Hratelnost, grafika, zvuky, nepřátelé, prostředí, zbraně, upgrady, estetika

Proti: Absence ukládání pozice

+16

The Medium

montanamontana
Dohráno
  • PS5 60
Na to kolik zajímavých témat The Medium letmo nakousne (ukrývání židů za války, zneužívání a týrání dětí, KGB...) se z ní nakonec vyklube překvapivě prázdná hra, která vše zbytečně obaluje do podivné pseudojaponské duchařiny. Finální scéna jakoby přímo vypadla z nějakého japonského béčka. Zasazení do povědomých socialistických kulis Polské lidové republiky mě potěšilo a místy připomene Someday You'll Return. Na rozdíl od něj ale příběh nedokáže nabídnout hlubší myšlenku. 

Úcta Bloober Teamu ke starým japonským hororovkám je tady samozřejmě vidět na každém rohu. Doslova - díky staromilské pevné kameře. Nikdy jsem nebyl fanoušek tohoto zmatečného motání postavičkou. Rozhodně ale ocením, když si díky tomu autoři s chutí vyhrají se zajímavými kamerovými úhly. Bohužel tohle není ten případ a i jeden šikovný Španěl to zvládne nápaditěji. Jméno Akira Yamaoka taky slibovalo mnohé, jenže z hudební linky si nevybavím ani notu. O split-screen "duální realitě" asi nemá cenu se zmiňovat. Marketingový gimmick je to fajn, smysluplné využití ve hře nemá. Zpracování spirituálního světa je naprosto fádní, hratelnostně nevyužité a dramaturgicky odfláknuté.

I když mi The Medium moc nesedlo, tak mám Bloober Team docela rád. Sice těch projektů dělají zbytečně moc současně, ale oba díly Layers of Fear jsem si užil a s chutí si dám další. Tady jen asi ambice předehnaly schopnosti.
+16

Nioh

DaymondeuXDaymondeuX
Dohráno
  • PS5 90
Nioh je skvělá hra pro ty, kdo se nemůžou rozhodnout, zda investovat několik desítek až stovek hodin do četby Clavellova Shoguna nebo pařby souls-like hry. Z toho prvního si bere zasazení do feudálního Japonska v roce 1600, silnou přiběhovou lineární linku a hlavního hrdinu, který skutečně nemá daleko do knižního Johna Blackthorna. Samozřejmě až na několik rozdílů. Předně, svět Niohu je prošpikován japonským folklorem a mytologií, asi tak jako Zaklínač tou slovanskou. Najdete ji doslova všude – je předobrazem pro samotné bossy a některé z řadových nepřátel, je vetknuta do názvů (nebo jmen?) vašich zbraní a téměř veškerého vybavení, je rozeseta a často rafinovaně skryta v samotných úrovních skrze „kouzelné“ skřítky Kodama, je přítomna v samotném skill tree skrze Omnyo magii a mohl bych pokračovat. Pokud vám toto téma něco říká nebo vás alespoň zajímá, bude pro vás Nioh zcela unikátní a pohádkově krásnou hrou sám o sobě.

A pak je tady ten druhý rozdíl.

Pamatujete, jak v románu Shogun přistál John Blackthorne (ještě dlouho ne Anjin) v Žaponsku a začal kosit tamní samuraje na cestě k... Ne? Já taky ne. Protože zde už knižní paralela končí a sklání se před uměním studia Team Ninja, které vystavělo vizi Niohu na kombinaci Dark Souls, Ninja Gaiden a Diabla. Zde je třeba zdůraznit, že Nioh není prvoplánová kopie nebo jen japonská verze Dark Souls, vždyť vývoj této hry se datuje již od roku 2004, byť dalších 10 letech procházel design a samotná myšlenka turbolentním vývojem. Nicméně pozdější inspirace se samozřejmě nezapře. Paralely k Dark Souls najdeme ve svatyních, které zde slouží jako soulsovská ohňiště, v amritě – místní verzi duší, nebo v samotném procesu umírání, který vás vrací na nejbližší záchytný bod a obnovuje většinu řadových nepřátel v úrovni. No a samozřejmě i v klasicky vyšší obtížnosti a souboji s bossy. Diablo hra připomíná neuvěřitelným množstvím variant vašeho vybavení, třídami a konkrétními druhy zbraní, kompletními sety a setovými bonusy, zpočátku chaotickou barevností a jakýmsi vizuálním smogem, atd. A Ninja Gaiden hře zapůjčuje skvělý a velmi komplexní soubojový systém, vedle kterého je Bloodborne pomalejší brácha a Dark Souls připomíná vyloženě zpomalený film s chudým středověkým rytířem v hlavní roli. Skutečně, Nioh je naprostý nejen vizuální hurikán a kdo chvíli stál, již leží mrtvý opodál.

Z hlediska základního designu světa je Nioh rozdělen na regiony, které odpovídají skutečné geografii Japonska a v každém z nich vás čeká několik misí, hlavních, vedlejších i těch pro extra masochisty, nazvaných Twilight missions. Prostředí se často recyklují, nepřátelé také. Poměrně velká část hry je tmavá, prší nebo se odehrává ve stísněných klaustrofobických prostorách. Na konci drtivé většiny misí je samozřejmě boss. V těch horších případech i dva. O dalších aspektech Nioh, bojových postojích, vlivu familiarity na bonusy vašich zbraní, komby, možnosti upgradovat nebo modifikovat gear, o možnostech profilovat postavu, o Onmyo magic a Ninjutsu, o Ki pulzu, o bossech nebo Living weapons a o mnoha dalších zajímavých možnostech, vrstvách a mechanikách, které hra nabízí (ale často nenutí) by se dalo psát ještě dlouho. Důležitější je odpovědet na otázku, jak se Nioh hraje. A odpověd je jednoznačná: Fantasticky.

Nioh je hra, která vás učí. Učí vás trpělivosti a pokoře, učí vás soustředění, učí vás učení se (!) a učí vás tomu, že nezáleží na kataně nebo ruce, která ji drží, ale na pevné fokusované vůli toho, kdo tu ruku (nebo gamepad) ovládá. A je to také hra, která neuvěřitelně odměňuje. Soulslike hry jsou pro mě obecně generátory silných unikátních emocí, které u jiných her nemám a Nioh je i v tomto ohledu mimořádný. Kdo si hrou prošel a dohrál ví, o čem mluvím. Nepamatuju se, že by mě v některé jiné hře bavilo tolik grindovat, že by mi grind nahradil jakousi zenovou mediaci. Ale tady ano. Nepamatuju se, že bych měl u jiné hry radost z toho, že si trénuju novou třídu zbraní, kterou přitom nechci používat, jen kvůli radosti z procesu (a progressu) samotného. A i přes čím dál zjevnější recyklaci prostředí a nepřátel mě hra bavila stále víc, protože Nioh je krystalická gameplay a radost z hraní a ten zbytek se stane pouhou kulisou, stejně jako je pouhou kulisou fitko (dojo?), když prožíváte radost z pohybu samotného.

Největší husarský kousek se však hře povedl až v samotném závěru a kdo je citlivý na spojlery, ať nečtě dál (podmíněné skrývání textu nemám rád, protože ruší jeho strukturu). U podobně dlouhých a náročných her jsem zvyklý, že mi na konci už dochází energie a chci hru dohrát. Přeci jen, i hráč si nějak rozkládá energii jako při běhu na delší trať a orientuje se na nějaký předpokládaný konec. A u soulsovek obecně často protínáme cílovou pásku z posledních sil. Nioh dokáže to nejlepší nabídnout až na samém konci a vyždímat z hráče víc, než si myslel, že v sobě má. Poslední (resp. předposlední level) je fantastický. Vizuálně, herně, konceptuálně. A emocionálně. Čeká vás v něm sedm bossů. Sedm. U prvních čtyř tušíte, že pouze otevřou cestu někam dál, ale pak to přijde. První „final fight,“ druhý a hned na to třetí. Až v poslední úrovni jsem zjistil, co vše jsem se naučil a poprvé (a naposled) za celou hru jsem používal mechaniky, bez kterých jsem se před tím obešel. Přepínání různých zbraní a různých postojů v průběhu jednoho bossfightu, kombinace precizního pohybu, naprostého soustředění a bojového umění. Hráč je na konci a konečně bojuje jako o život. A když mu gamepad konečně vypadne z ruky, opařeně sleduje závěrečné titulky a je šťastný, že to dokázal, tak ještě netuší, že ten poslední bossfight ho ve skutečnosti teprve čeká. Tímto náročným nekompromisním koncem a totálním vyždímáním hráče si u mě Nioh získal nehynoucí respekt a pokládám ho za herní klenot, jehož skutečná krása se rodí v „krvi a potu“ a zůstane, i když bude mnoho krásnějších her zapomenuto. Sayōnara.
+16

Marvel's Guardians of the Galaxy

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
"You put the boom-boom into my heart
You send my soul sky-high ..."

Velká paráda. GotG jsou ukázkou, jak by lineární příběhové hry, vycházející z jasně ukotvené předlohy, měly vypadat. Hra staví zejména na skvělých filmech, které osobně vnímám v rámci MCU jako jedny z vůbec nezábavnějších snímků. Hra však přichází se zcela odlišným dějem (i vzhledy hlavních hrdinů), rozhodně však za svojí předlohou nezaostává.

Hru táhne výborný příběh, který je navíc velmi dobře odvyprávěn. Nesklouzává k nadužívání tradičních klišé, ale ani nevybočuje natolik, aby působil jako slátanina. Díky tomu dokáže překvapovat a baví po celou dobu. Táhne se jím špičková humorná linka, ale občas se nebojí zabrousit i do vážnějších témat jako je ztráta milovaných, nebo vypořádaní se s vlastní minulostí. Lví podíl na pocitu z vyprávění mají skvěle zachycené charaktery. Na to, že zdejší Star Lord nemá ksicht Chrise Pratta během pár minut stoprocentně zapomenete a autorům hry se třeba takovou Gamoru a vlastně i Draxe povedlo uchopit ještě lépe než ve filmech (byť ty se musí notně potýkat s omezenější stopáží).

Špičkování Gardeners of the Galaxy (registraci vyplňoval Groot) je vážně zábavné (obzvláště Drax mě občas rozesmál až nahlas) a celý tým působí živoucím dojmem. I když ovládáte "pouze" Star Lorda, stále máte i s počítačem ovládanými souputníky pocit skvěle fungujícího týmu. MGotG je místy až překvapivě upovídanou hrou a občas nestihnete všechny repliky pochytit. Hlavně v první polovině je toho možná až příliš a dost mě mrzelo, že jsem o nějakou průpovídku kvůli spuštění skriptu přišel.

Šílené dobrodružství party (anti)hrdinů vás zavede na mystická místa po celé galaxii. Velmi pěknou grafiku, kterou podpořili i slušné animace a mimika postav, doplňuje soundtrack nařachaný těmi největšími peckami 80. let. Star Lordův walkman dokonce hraje roli i v soubojích a kosit zástupy emzáků v pololetu za doprovodu skupiny Wham! a jejich "Wake me up before you go-go" je hlavně zpočátku až opojné.

Co se týče soubojů, byl jsem hlavně zpočátku nadšen. V první polovině jich není přespříliš a díky funkčnímu systému bojů a pokynů parťáků se těšíte na každé další střetnutí. Po získání všech možností toto nadšení malinko opadne a v pozdějších akčních kapitolách se začnou souboje i malinko zajídat. V mých očích by vlastně až tak nevadilo, kdyby byla hra o řekněme pětinu kratší.

Vyvážená hratelnost, prvotřídní chemie mezi postavami, poutavý příběh a naprosto špičkový soundtrack jsou jasné důvody, proč byste si tuhle prvotřídní (striktně) lineární akci neměli nechat ujít. Fanoušci galaktických "ochraňovačů" i dobrých videoher prakticky nemohou s MGotG šlápnout vedle. P. S. V době hraní jsem jinými uváděné bugy již zaznamenal pouze sporadicky.

 Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "10.  Vzhůru do oblak: Dohraj hru, ve které lze létat." – základní varianta 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 19. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Skvělé postavy a scénář; poutavý příběh; prvotřídní soundtrack; zábavné souboje; pohledná grafika

Proti: I na těžkou obtížnost poměrně jednoduché; souboje se ke konci začínají zajídat

+16

Alan Wake: The Writer

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
S vydanými DLCs k Alanu Wakeovi to mám trochu opačně, než jak naznačují zdejší hodnocení. Druhý přídavek mne totiž v důsledku bavil méně než ten první .

Ona se ta v jádru jednoduchá hratelnost bez většího oživení již vážně začíná zajídat. The Writer bohužel po této stránce nepřichází vůbec s ničím novým a stejně tak se recyklují i některé již navštívené lokace. DLC jsem proběhl na jeden zátah a k horšímu zážitku přispěla i trochu hloupá trofej, kde musíte určitou sekci projít bez střelby. Chtěl jsem ji splnit, ale nemohl jsem rozpoznat, kterou konkrétní pasáž mají autoři na mysli. Tudíž jsem bez zbraní prošel valnou část DLC... což přílišná zábava nebyla (ano, můžu si za to sám :)). Na druhou stranu se na rozdíl od The Signal druhý přídavek alespoň posouvá v kontextu příběhu (byť ne nějak zásadně).

Jde tak o další nášup toho samého a je jen na vás, jestli máte znovu chuť ponořit se do tajuplného světa a mysli Alana Wakea. Za mě i přes některé fajn momenty (abstraktní cesty k cíli, mysteriózní kolo z místností) působí obě DLC malinko zbytečně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Atmosféra stále funguje; některé designové prvky; příběh se alespoň maličko posouvá

Proti: Opět bez jakýchkoli zásadnějších inovací; jednoduchá hratelnost už jasně naráží na své limity

+16

Horizon Forbidden West

Colby SawyerColby Sawyer
Dohráno
  • PS5 95
Po pěti letech jsem se konečně dočkal a mohl jsem se vrátit za svojí milovanou Aloy do úžasného světa Horizonu, no a návrat je to vskutku fantastický. Forbidden West je typická "dvojka", je větší, hezčí, nebezpečnější a lepší? JO! Je lepší prakticky ve všech ohledech, snad jen konec je na můj vkus zbytečně otevřený, takže ten v Zero Dawn byl pro mě o maličko povedenější, jinak však svého předchůdce nový díl ve všem překonává.

Typicky musím na začátku zmínit to, co praští do očí každého hned na první dobrou a to je grafika společně s estetikou světa. HFW totiž vypadá naprosto fenomenálně. Ať už jde čistě o grafiku, nejdetailnější vedlejší postavy, propracované lidské osady, cool nové roboty či celé podvodní světy, vše je zpracováno luxusně. Mnozí lidé by řekli, že Zero Dawn byla nejhezčí hra do roku 2017 a Forbidden West do současnosti, já bych s nimi nepolemizoval. Myslím si, že k dnešnímu datu by se hezčí hry hledali jen velmi těžce. Speciálně tu musím vypíchnout vedlejší postavy a to nejen ty hlavní příběhové, ale i ty prosté zadávače jednorázových side questů. Všechny jsou zpracované lépe než většina hlavních postav současné AAA produkce a stejně kvalitně jsou i naanimované. Prvnímu dílu se mnoho lidí smálo kvůli prkenným animacím obličejů (oprávněně nutno říct), takže ve druhém díle má propracovanou mimiku i ten největší vidlák ze zapadlé horské vesničky.

Co také doznalo obrovského progresu, jsou vedlejší aktivity. Ruku na srdce, v prvním díle se jednalo o dost generické úkoly, druhý díl tyto činnosti kvalitativně dost pozvedl, sice to furt není na úrovní třetího Zaklínače, ale značně se to k němu blíží. Tallneci a Cauldrony byly super už na poprvé, ale tady si s nimi tvůrci fakt vyhráli. Každý je nejen originální, ale i velice nápaditý. Každého z nich si člověk zapamatuje a je schopný o nich bez problému povyprávět. Dále mě bavily salvage contracts, což jsou klasické lovecké zakázky, ale zpracované zábavnou formou, a Ruiny, což jsou naopak environmentální hádanky, kde se Aloy snaží proniknout do uzavřené místnosti, aby získala tajemný orb. Nepřekvapivě jsou všechny, originální, propracované a zábavné.
Dále jsou ve hře tábory rebelů, jejich outposty, závody, aréna, lovecké oblasti a ringy na souboje s lidskými protivníky. Přiznám se, že jsem se těmto aktivitám moc nevěnoval, ale dokážu si představit, že někdo se v nich bude vyžívat. Mě prostě nějak nechytly, a tak si moc cením toho, že mě do nich hra nenutila. Na rozdíl třeba od posledního Assassina jsou všechny vedlejší aktivity zcela dobrovolné. Hra jen zmíní jejich existenci a pak už je jen na hráči, jestli se jim bude věnovat. Myslím si, že na lehčích úrovních jde hru dohrát čistě jako příběhovku bez udělání jediné vedlejší aktivity.
Neměl bych opomenout Machine Strike, což je minihra v podobě deskové hry. Jedná se o super nápad, který má dobré herní jádro i potenciál pro chytlavé sbírání figurek. Bohužel se nejedná o nový Gwent, protože i přes hezkou myšlenku tato minihra není podle mě zpracovaná dost dobře na to, aby mělo smysl jí věnovat čas.

Po příběhové stránce se jedná přinejmenším o stejně kvalitní počin, jakým byl předchozí díl. Nové postavy jsou všechny do jedné povedeně napsané, hlavní linka má spád i zvraty a celý lore je krásně rozšiřován i prohlubován. Byl jsem nadšený, když jsem zjistil hlavní zápletku tohoto dílu a kdo jsou vlastně záporáci. Nové kmeny jsou možná ještě zajímavější než Oseram, Carja, Nora i Banuk, stejně tak města a osady, co obývají. Meridian byl krásný, ale Plainsong či Hidden Ember se mu můžou směle rovnat. Z nových postav vypíchnu Morlunda, který mě hrozně bavil a hlavní i vedlejší questy kolem něj a jeho party byly jedny z vrcholů celé hry.
Nově může Aloy plachtit a později se i potápět bez dechového omezení. Obě činnosti přináší do hry potřebnou svěžest a i když mi cool spouštění se z vrcholků trošku chybělo, tak Shieldwing bych už nevyměnil a plachtil jsem s ním kdykoliv to jen šlo. Potápění je ještě víc super, protože podvodní svět je krásný a zároveň velice poklidný a trávit v něm čas byl skutečně relax, pokud mě zrovna neproháněl Snapmaw.

Měl bych tu asi zmínit i nějaká negativa, ale musím říct, že je to pro mě celkem obtížný úkol, protože hra nedělá nic vyloženě špatně. Nechci spoilerovat, takže jen zmíním, že za mě je příběh povedený, ale to je dost subjektivní a myslím si, že pro některé hráče můžu být negativem hry, kam se celý děj ubírá. Dále pak souboják, nebojte ten je pořád perfektní, navíc je nově obohacen o systém Valoru, weapon techniques i nové zbraně, ale je tu jedna změna. Už od střední obtížnosti jsou nepřátelé hrozné bulletsponge, takzvaně zabere ohromné množství času a munice, než hráč robotického protivníka porazí. Ze začátku mě to dost štvalo, naštěstí je ve hře nastavení vlastní obtížnosti, které jsem si upravil, aby na skolení soupeře nebylo třeba tolik šípů a zároveň Aloy byla o dost křehčí, takže hra nebyla zbytečně lehká. Po této úpravě už byla hratelnost prakticky perfektní a doporučuju každému, aby si obtížnost vymazlili podle sebe.

Co říci na závěr? Jednoduše... Horizon Forbidden West je nehorázná pecka, ze které možná na první dobrou nespadne čelist tak jako z prvního dílu, ale celkový dojem udělá ještě kladnější, protože tvůrci se nedopustili žádného kiksu a naservírovali nám skvělou hru prakticky bez chyb, která by neměla chybět v knihovničce každého majitele Playstationu. Můžu jí doporučit i lidem, které openworldy už úplně znechutily, protože právě nový Horizon jim připomene, že otevřené světy jsou vlastně super koncept, když se dobře zpracují, což je případ i této hry. Nejedná se tedy o něco vyloženě převratného, je to prostě "jen" skvělá hra, což podle mě ale není vůbec málo a chtěl bych více takových, protože mám pocit, že jich je méně a méně. Udělejte si radost a zahrajte si to. Já jdu nedočkavě vyhlížet třetí díl!

Pro: příběh, svět, postavy, grafika, prostředí, vedlejší questy, Tallneci, Cauldrony a samozřejmě robosauři

Proti: pořád je to rozmáchlá openworld hra, která i přes obrovské kvality nemusí sednout každému

+16 +17 −1

Horizon Forbidden West

montanamontana
Dohráno
  • PS5 80
Forbidden West je po Ratchetovi a Spideym další sázka na jistotu a další perfektní ukázka toho, jak má vypadat herní blockbuster. Pevně věřím, že se od Sony na PS5 časem dočkáme i progresivnějších pokračování ve stylu TLOU2. Zatím se však musíme spokojit s porcí tradiční omáčky na hezčím talíře.

Druhý Horizon nezklamal, ale ani mě vyloženě nenadchl. Souboje s roboty jsou opět skvělé, souboje s lidmi jsou opět nudné a open-world hratelnost je opět na chlup stejná. Dle moderních notiček se zvýšil důraz na crafting a s ním nabobtnalo (nekonečné) sbírání surovin. Trendy velí také odemykání rozsáhlých stromů schopností a tak tu máme desítky naprosto zbytečných a nezajímavých unlocků. Bodíky musí proudit. Nechybí ani typické pobíhání od otazníčku k otazníčku. "Gameplay loop" je tak naprosto perfektní záležitost pro open-world autisty. Mezi které se bohužel počítám. Po skoro 70 hodinách už jsem toho měl ale i tak plné zuby.

Grafická stránka samozřejmě dokáže být dechberoucí, stejně jako u prvního dílu. Obzvlášť famózní je pokrok ve tvářích a lip-syncu postav, které už opravdu začínají být jako živé. O to víc zamrzí, že spousta dialogů (a dialogových možností) je naprosto bezduché plácání.

Po nemastně neslaně odvyprávěném začátku, autoři slušně navážou na události jedničky a těšil jsem se, jak rozvinou příběh zajímavě vystavěného post-apo světa. Inu, nepotěšili mě. Celá hlavní dějová linka vplula do bouřlivých WTF vod. Věřím, že po dokončení Zero Dawn nikdo netušil, o čem to sakra má být dál a doteď na to vlastně nepřišel. Docela zajímavě ale hra pracuje s vedlejšáky a pochůzkami, které se často snaží o nějaké morální nebo inkluzivní sdělení. Někdy je to příliš okaté, ale určitě bych to neoznačil za samoúčelné nebo nepovedené. Je to zajímavý pokus, který možná jen trošku nezapadá do post-apo kulis. Celou hru mě však bavilo, jak sebevědomou hrdinkou se Aloy stala, když s chutí odpálkuje kdejakého "pobožného" joudu.
+16

Slay the Spire

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 80
Překvapivě dobrá roguelike karetní hra na pár večerů, ale asi nic, co byste si nemohli nechat ujít. Karetní hry moc nehrávám, ale občas zabrousím do vod tahových her, což vlastně Slay the Spire splňuje. Hra mě velmi rychle vtáhla, ale na druhou stranu zase velmi rychle omrzela. Prvních pár runů mě opravdu hodně bavilo, až na postavu Watchera, který(á) mi moc nesedl(a). Hru jsem dohrál za všechny základní postavy, ale po několika dalších neúspěšných pokusech mě hra bohužel ztratila. I když jsem původně měl ambici zjistit, co se stane, když dojdu na konec hry se všemi klíči, které jsem dostal za odemknuté postavy, tak mě nakonec odradila poměrně nízká variabilita a drtivá repetitivnost, která je pro každou roguelike hru alfou a omegou.

Nenarazíte na moc bossů, obyčejná střetnutí se základními nepřáteli se začnou rychle opakovat a funkční buildy jsou opravdu jen dílem náhody. Hře podle mě chybí systém permanentních upgradů, nebo cokoliv, co by vás odměnilo za odehrání postav a usnadilo nebo nějak podstatněji změnilo vaše další průchody za postavy jiné. Nic takového ve hře ale není, pouze si odemknete nové hratelné karty, kterých je - pravda - stovky, ale pokud vám štěstí na artefakty nepřeje, tak máte stejně smolíka. Dřív nebo později narazíte na tah, kdy dostane nepřítel do ruky devastující úder a vám náhoda přihraje "jenom" plnou ruku útočných karet... a končíte. I když jsem se snažil najít alternativní postupy, vytvořit nové funkční buily a najít "novou zábavu" v dalších runech, nemůžu říct, že by se mi to povedlo. Slay the Spire  je fajn hra na víkend, ale jakmile dohrajete každou postavu alespoň jednou, dá se říct, že jste hru vytěžili a stovky hodin zábavy bych v tomto titutlu asi nehledal. Je asi fér dodat, že vám hra nabídne i "custom" mód, kde je možné jít vašemu novému funkčímu buildu trošku víc na ruku, ale na druhou stranu se připravíte o trofeje a příběh...

Zadarmo super, za pár korun jenom fajn.

Pro: Přehlednost, jednoduché a zároveň komplexní, rychlé zaháknutí - rychlé odháknutí

Proti: Malá herní variablita, nezajímavý design nepřátel a nudná grafická stylizace

+16

Dying Light 2: Stay Human

JokerJoker
Dohráno
  • PS5 75
Původně jsem se chtěl do DL2, pustit až někdy v budoucnu, protože únor byl vcelku nabytý měsíc. Ale co čert nechtěl, nakonec jsem si hru pořídil a zhruba po třech týdnech dohrál. Tato hra mne nakonec velmi potěšila a zároveň velmi zklamala, ale to proberu až dále.

Nejprve něco o příběhu. Příběh vás zavede do města Villedor, kde budete pátrat po dlouho ztracené sestře, řešit problémy mezi frakcemi a pomáhat komukoliv kdo o to požádá. Hlavní dějová linka je vcelku na dobré úrovni a hezky odsýpá, i když se některé postavy chovají trochu zvláště, hlavně kdy reagují na některé události co se staly a jejich reakce je v rozporu s tím co se vlastně stalo. Pak je tu systém rozhodování, který má mít vliv na svět kolem vás. Jelikož jsem hrál spolu s kamarádem, který šel odlišnou cestou než já, tak mám vcelku jasný obrázek o tomto systému rozhodování, který se prezentoval tak, že vaše rozhodnutí budou mít opravdu dopad. Ve výsledku jsou tato rozhodnutí vcelku našroubované, tak aby jste měli pocit, že něco rozhodujete, ale ve skutečnosti to tak úplně není (např.: vaše rozhodnutí zabije nějakou postavu a vy si řekne a kdyby jsem se rozhodl jinak, tak mohla daná postava žít.... akorát, že vůbec... daná postava umře pouze nějak jinak, jinde), s čímž souvisí jak jsem umínil některé dané rozhovory s postavami, který reagují jinak než se ve skutečnosti stalo. Toto není úplně výtka a moc dobře si uvědomuji, že tento systém zakomponovat do tak rozsáhlé hry, není vůbec snadný úkol a ve finále to dopadlo i vcelku dobře.

Vedlejší aktivity a úkoly jsou velmi nápadité a místy i vtipné. Mezi ty top aktivity pro mě byl zombie baseball (kde dostanete železnou pálku a zombíky odpalujete ze střechy), pak je tu létání na koštěti ve stylu Harryho Pottera, kolo, hoverboard, doom level a mnoho dalších. Vedlejších úkolů je dostatek, ale ne přehršle. Zároveň jsou dostatečně odlišné, aby se nestaly repetetivní. Samozřejmě jsou tu typy dojdi, vyzvedni a přines, ale jsou zaobalené do zajímavého kabátku, kdy vás to bude bavit (např.: dáma, která přišla o hlas kvůli tomu, že ji ulétl šátek na krk, tak vy jako dobrý soused vyrazíte na cestu za ztraceným šátkem, aby dáma mohla zase "krásně" zpívat).

Pohyb po městě mne neskutečně bavil. Pro mě byl intuitivní, plynulý a celkově příjemný. Místy vám vaše postava trochu zazlobí, ale není to nic co by se nedalo odpustit. Soubojový systém je na tom podobně. Máte k dispozici nějakou chladnou zbraň a můžete využívat i určité prvky parkouru, jako přeskočení nepřítele a nakopnutí dalšího. S tím vším souvisí i systém vylepšování vaší postavy. Strom schopností je rozdělen na bojové a parkourové. Parkourové schopnosti jsem využíval vcelku hojně a přišli mi užitečné. Oproti tomu bojové mi přišli vcelku zbytečné a využil jsem tak třetinu, s tím že zbytek jsem prakticky nepoužil ani jednou. Další věcí, kterou si vylepšujete svou postavu, jsou inhibitory. Těmi si buď vylepšíte staminu nebo zdraví a konkrétně stamina je velmi potřeba, jelikož ze startu ji máte zoufale málo. V neposlední řadě zde najdeme věci nočních běžců, které vám pomohou v pohybu po městě. Patří sem paraglidingový padák, hák nebo baterka s ultrafialový světlem. Tyto předměty, ale dostanete až v průběhu, takže hratelnost se značně změní jakmile je získáte. Což považuji za plus.

Postavy, s kterými se zde setkáte, jsou dobře napsané a hlavně zapamatovatelné, což je dobře a víc se vcítíte do příběhu. Jen co je škoda, že nedostali větší prostor odpadlíci a přišlo mi, že jsou vcelku odfláknutí a zasloužili by si více prostoru.

Spojení přes kooperaci funguje dobře. S parťákem co jsme spolu hráli bylo spojení vcelku bezproblémové, ano párkrát nás to mělo problém spojit, ale stačilo vypnout a zapnout hru a vše zas šlapalo jak má. Co ovšem se dá kooperaci vytknout tak je, že když se podíváte na svého parťáka, kdykoliv něco dělá, tak vypadá komicky a to ať je to odemykání nebo souboj. Skoro to na mne působí jako, kdyby to bylo spíchnuto na poslední chvilku.

Technická stránka je jedním slovem katastrofa. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří hledají sebemenší vadu na kráse a chápu jak je vývoj her (a kor takhle rozsáhlých) náročný a proto studiím i leccos odpustím, ale tady to byla opravdu hrůza. Ku příkladu jsem přes kooperaci někomu pomáhal a jelikož bylo celkem už pozdě, tak jsem se od něj odpojil šel k sobě, dodělal jsem quest a vypnul hru. Druhý den, jsem chtěl pokračovat, tak načítám poslední uložení, objevuji se na spawn pointu a najednou se mi na obrazovce objeví: jste mimo oblast mise a odpočet 4 vteřiny, po nichž umírám a objevuji se na stejném místě a odpočet jede znovu a tak pořád dokola. Tak jsem stal objetí tzv. "deathloop glitche". Zhruba po týdnu, co tento glitch nebyl opraven, jsem se rozhodl rozjet novou hru. Tam zas asi po 5 hodinách, jsem na jednom místě blbě skočil a zemřel, žádná tragedie to se může stát, bohužel jsem se objevil na respawn pointu, kde byli zadělané dveře a já odtamtud nemohl odejít, naštěstí to se dalo celkem rychle opravit, ale první řadě ve mě hrklo, že další průchod je v p*****. No a pak výpadky zvuku, propady textůrou, postavy se kterými si máte pokecat, ale nejde to, úkol, který splníte, ale po načtení se vám znovu objeví, už ani nepočítám. Tady se Techlandu očividně něco nepovedlo.

Závěrem se jedná o skvělý titul, který ale sráží na kolena jeho technický stav. Proto kdo tento komentář bude číst za pár měsíců a bude vše opraveno, si k hodnocení může přičíst 15 bodů.

Pro: příběh, parkour (celkově průzkum), vedlejší aktivity, easter eggy

Proti: technický stav, místy nelogické reakce postav

+16

Tormented Souls

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 60
Když se nějaká hra pokouší napodobit dnes už zastaralý žánr, jakým klasický survival horor je, může to dopadnout všelijak. Tvůrci Tormented Souls se ani nesnaží zamaskovat, jakou kopírku "zakladatelů" žánru (hlavně tedy prvního Resident Evila) vytvořili. Pevně dané úhly kamery, střelba na neviděné nepřátele, tankové (naštěstí alternativní) ovládání a třeba i hudba v místnostech s nahrávacími přístroji sloužícímu k uložení hry vyvolávají pocit, že už jste to všechno někde viděli.

Větší část hry se odehrává ve staré vile přestavěné na nemocnici a nutno uznat, že vizuálně se povedlo navodit správnou atmosféru, jakkoli musím druhým dechem dodat, že posledních několik úrovní v kanálech je naopak dost otřesných. Každopádně budete řešit hádanky, vracet se do již navštívených pokojů a střílet do příšer. Tady přichází asi největší problém Tormented Souls.

Graficky všechny postavy vypadají hrozně a navíc i design monster je víc směšný, než strašidelný. Celá akční složka je taková podivně strnulá a vůbec nemáte pocit, že zabíjíte smrtonosné obludy, nýbrž střílíte do pytlů plných brambor. Poslední boss zase postrádá napětí a o nějakém uspokojení z jeho zabití vůbec nemůže být řeč. První RE připomíná i (ne)kvalita scénáře a dabing, který je tak špatný, až je vlastně dobrý. Děj je předvídatelný a správně hororově přiblblý se "šokujícím" hloupým zvratem.

Nebudu psát, že vývojáři udělali špatnou hru, protože svůj cíl vlastně splnili. Z celého díla je cítit nedostatek financí a zkušeností,  přesto jsem docela zvědavý, co nám naservírují příště.
+16

The Last of Us

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PS5 90
Mohl bych říct, že The Last of Us má nejlepší příběh s nemrtvými v hlavní roli…minimálně za hodně dlouhou dobu. Nejlepší v tom smyslu, že je nejkomplexnější, nejnápaditější, s nervy drásajícími scénami a s momenty, při kterých nejen tuhne krev v žilách, ale mění se i názory na různé postavy, na jejich smýšlení a chování v průběhu samotného dění. Je pravda, že pořád tu jsou The Walking Dead, kteří jsou v té herní branži také hodně vysoko. Ale hej, teď je řeč o The Last of Us a já jsem po jejím dohrání byl úplně rozhozenej. Tohle byl totiž herní zážitek věru numero uno.

Naughty Dog už pro mě nejsou neznámí. První hrou, kterou mě uchvátili, je Uncharted 4: A Thief´s End, což je vlastně poslední hra, kterou jsem dohrál před rozehráním této. I proto si mohu dovolit srovnávat. Ono totiž je co. V rámci herních mechanismů nepřichází s ničím výrazně jiným. Naopak je tu kladen víc důraz na realističnost. V praxi to pak znamená to, že tu s Joelem a ani s Ellie neskáču přes obří kaluže, popřípadě přes budovy jak pavouk po mouše. Jednoduše proto, že je to nereálné. Přitom to ale neubere na efektivnosti. S tou hra stále pracuje uvědoměle už v rámci její atmosféry a především v rámci prostředí zarostlých amerických velkoměst, které jak kdyby vypadly z filmu Já, legenda. Správně ponuré, postapokalyptické. No přesně takové, jaké Vás naučila dnešní popkultura podobné prostředí vnímat.

Já osobně mám postapokalyptické prostředí moc rád. Líbí se mi ta možnost vnímat tu samotu. To, že kolem Vás není nic jiného, než zvířena a potenciální nebezpečí. Jakákoliv nuance do té samoty vložená, která nicméně zároveň tvoří i děj, pak trhá celou atmosféru na padrť, ale vytváří to, proč to v celkovém kontextu máme tak rádi. I to je vlastně důvod, proč na The Last of Us nebudu chtít nikdy zapomenout.

V rámci herního prostředí tu máme krásně vyprávěný příběh, kde znalost jakékoliv scény by mohla být ku škodě. Tvůrci jsou evidentně odborníci ve vyprávění, protože to samé jsem říkal i u Uncharted IV. Stejně tak jsou ale profíci i ve tvorbě prostředí, které je jednoduše skvělé. Jak ve městě, tak v přírodě. Nestalo se mi, že bych se někdy vysloveně ztratil, přičemž na mě svět působil více než otevřený. Evidentně tak existuje hodně možností a cest, jak se dostat k cíli. Během hraní si navíc zahrajete jak za Joela (i když za toho převážně), tak za Ellie, kde u každého musíte pracovat s fyzickými možnostmi dané postavy. Navíc snad nikdy nedojde k nějakému stereotypu. Hra v každé kapitole překvapí něčím navíc. Něčím, co v předchozí kapitole ještě nebylo, čímž získá plusové body k hratelnosti.

The Last of Us má skvělý koncept. Vůbec se nedivím, že brzo vyjde i seriálové provedení. Já osobně ve hrách vyhledávám příběhy a zde jsem dostal jeden pořádný měrou vrchovatou. Vlastně nebyl moment, abych si rozmýšlel, jestli se pustit do datadisku a ihned po dohrání ho spustil. Nešlo jinak. Ten svět a ty postavy se ve mně tak zakořenily, že jsem chtěl vědět víc. Vědět víc ze světa, kde se o budoucnosti přestalo mluvit. Ze světa, kde naděje neumřela…nebo umřela? To už Vám zodpoví tato hra, jakmile ji dohrajete.
+16

F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Prvotřídní "metroidvánia", která žánr sice neposouvá, ale v daných mantinelech se předvádí velmi zdatně. Celkem mě zaráží, že hra pochází z Číny. Jednak jde snad o první kvalitní hru z těchto končin a na asijské autory bych ji podle způsobu provedení ani netipoval.

V kožíšku mrzoutského ušáka Raytona s obří ocelovou pěstí (a následně i dalšími udělátky) na zádech se vydáváte vypráskat plechové nepřátele z Torch City. Zábava je to náramná a na poměry žánru i vcelku dlouhá (cca 20-25 hodin). Díky postupně přidávaným možnostem pohybu a boje je to celou dobu zábava a zdejší prostředí i přes industriální stylizaci nepůsobí stereotypně. Bravo!

Žánrové prvky F.I.S.T. zakomponoval velice vhodně a průzkum prostředí baví. Díky slušné výzvě jste skvěle motivování k hledání upgradů a objevování tajemství. Nepřátelé jsou dostatečně rozmanití a hra nabízí i pořádnou dávku slušně nadesignovaných soubojů s bossy.

V září vyšla krabicová verze a v digitálu je hra venku už rok. To mimo jiné znamená, že jde o naprosto vyladěný zážitek bez otravných bugů či kompromisů. Velkým plusem je precizní a responzivní ovládání, díky kterému je zdolávání stále obtížnějších plošinovkových pasáží radost. Nikdy nejste vyloženě frustrování a i díky dobře zvoleným checkpointům hra velmi hezky odsýpá.

F.I.S.T. se odehrává v dieselpunkovém světě, osídleném polidštěnou zvířenou. Zasazení i "omáčka" je vcelku zajímavá, jednotlivé souvislosti světa však nejsou autory prokreslené do větší hloubky. To však nešlo vzhledem k žánru asi očekávat.

Raytonovo dobrodružství tak možná žánr neposouvá dál, rozhodně však jde  o skvělou žánrovku v zajímavém zasazení a pestrou herní náplní. Tohle je jednoduše zatraceně kvalitní řemeslo a hra, která by neměla v současné videoherní produkci zapadnout. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Zvířecí instinkt: Dohraj hru, ve které hrajete za reálné zvíře. " – Hardcore varianta /nahrazen Cat Quest, který si zařazení jednoduše nezaslouží/

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Vyladěný leveldesign; responsivní a uspokojivé ovládání; atraktivní zasazení; zábavné souboje i hádanky; pěkná grafika a stylizace; vyvážená obtížnost, která dobře motivuje k průzkumu

Proti: Stanic pro rychlé cestování by mohlo být více; horší dabing; atraktivní svět nebyl úplně využitý

+16

ELEX II

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 50
Od Elex II jsem, přiznávám, neměl žádná velká očekávání. Piraně si notují svou písničku stále dokola bez nějakých výraznějších změn už pár desetiletí. Zde tomu není jinak. Nikterak přehnaně velký otevřený svět vybízí k průzkumu a v zásadě v každém kousku mapy je něco k nalezení a objevení. I grafika se v porovnání s prvním dílem zlepšila a chvílemi dokáže vytvořit opravdu pěkné panoramata. Jenom teda postavy v obličejích rozhodně nepřipomínají lidské bytosti ani omylem. Konkrétně Jaxův syn pak vypadá jak malý ošklivý skřet.

Poutavý příběh snad nikdo nemůže, vzhledem k předchozím počinům studia, očekávat. Z prvního traileru mohlo snad vyznít, že budete dojednávat příměří mezi znepřátelenými frakcemi a sjednocovat je proti společnému nepříteli. Zapomeňte, protože kdykoli se hra o něco takového pokusí, tak vyznívá úplně dementně. Přičtěme si k tomu zcela nezajímavé postavy i absenci nějakých emotivnějších momentů a výsledkem se stává nedostatek motivace ke hraní, kdy se člověk v závěru musí při pobíhání podobnými dungeony ke hraní nutit.

Větev týmu zodpovědná za questy si v polovině vývoje nejspíš vzala dovolenou, tudíž očekávejte v posledních kapitolách úkoly o zabíjení desítek stejných nepřátel. Interface je pořád strašnej a zůstává záhadou, proč Piraně nedokážou ani po tolika letech vymyslet něco trochu použitelnějšího. Umělou inteligenci nehledejte, pač nepřátelé i parťáci žádnou nemají. Doporučuji tak postupovat hrou o samotě a ušetřit si trápení.

Funkční věci z jedničky se tady ale najednou rozpadají. Svět byl postavený na hlavu už v ní a běda každému, kdo o něm bude zkoušet hlouběji přemýšlet. Jenže byl aspoň docela zábavný a hlavně měl svou identitu. Ztrácí ji i jednotlivé frakce a vlastně jen noví Morkoni jsou svojí uhozeností trochu snesitelnější. Zbytek je tak nějak o ničem. Souboje jsou zase hrůza. Na blízko se jedná o Dark Souls v prvním týdnu vývoje a palnými zbraněmi zase hra pravidelně automaticky zaměřuje přesně ty nepřátele, které nechcete.

Pochválím až překvapivou absenci bugů (alespoň v PS5 verzi), ač osvětlení někdy vůbec nefunguje jak má a utváří až hrůzostrašné výjevy. Podtrženo a sečteno nicméně Elex II zaostává i za svým předchůdcem. Ve trojce se pánové a dámy z Piraní budou muset sakra snažit, aby série neskončila fiaskem.
+16

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 50
Man of Medan je přijatelný gaučový horror pro dva na pár večerů, který vyniká hlavně v tom, že prakticky žádné jiné gaučové horrory pro dva neexistují. Celým svým konceptem se jedná, stejně jako u Until Dawnu, o nehru a spíš jen o interaktivní Béčkový horror.

Partička teenagerů se při svém potápěcím dobrodružství nešťastnou náhodou ocitne na staré válečné lodi z roku 1947 a jak už to tak bývá, začnou se dít pozoruhodné věci, z nichž nezvláštnější je třeba generátor, který už 70 let jede asi na vzduch a neustále napájí loď proudem, nebo krysy, které jsou imunní vůči smrti hladem a parovodní potrubí, které je i po 70 letech stále pod tlakem. Kupodivu, nikdo nic z toho nepovažuje za nadpřirozené, ale místo toho se lekají duchů, či co.

Srandičky stranou, hra je podle očekávání naprostá hovadina, scénař je plný nesmyslů, střih scén katastrofální, několikrát jsme na sebe s manželkou jen nechápavě koukali a snažili se společně rozklíčovat, co měla právě odehraná scéna vůbec znamenat. Únosci vytáhnou spoutané vězně z kajuty, hned v další scéně o 4 sekundy později je zase beze slova nahánějí zpátky. Postavy se mezi scénami převlékají, obouvají, nebo naprosto nereagují na události, které se staly před několika sekundami. Skoro jsme měli dojem, že některé scény ve hře chyběly.

Podobností s Until Dawn je tu podlě očekávání hodně, ale tam nám alespoň stálo za to hru dohrát kvůli té "záhadě na pozadí". Záhada bubáků na lodi Medan je ale od první chvíle průhledná jako slída, a z hry se stává typický případ čekání na to, kdy někomu z ťulpásků, za které hrajete, konečně dojde, co vy už 4 hodiny víte. Celé dobrodružství pak skončí tak nečekaně, že jsme se během titulek ani nestačili dosmát. Nezajímavý příběh lemuje repetitivní prostředí plné levných lekaček a klišé starších, než Ourang Medan. Hlavní postavy jsou sice asi o polovinu míň nesympatičtí kreténi, než ti z Until Dawn, ale stejně vám budem naprosto jedno, kdo z nich zařve, vzhledem k všemu, co jsem už zmínil.

Pochválit můžu snad jen kameru, která občas umí udělat zajímavé filmové nájezdy, a kupodivu systém poznámek, které se vám v menu propojují, díky čemuž je jasné, co s čím souvisí, a s novými indíciemi přibývají nové informace. Bohužel, ne že byste je k něčemu potřebovali.

Protože se PS Plus rozhodlo mít vyjímečně jeden ze svých lepších měsíců, a v zhledem k tomu, že na trhu prakticky není konkrence, byla tahle hra zadarmo celkem OK. Jinak škoda peněz.

Pro: Kamera, občas

Proti: Špatný scénář, nudný předvídatlený příběh, 0 emocí, 0 IQ, nepematuju si ani jména postav

+16

Vampyr

GarretGarret
  • PS5 --
To se takhle vrátíte z První světové války a doma vás přivítá... Španělská chřipka. To by ještě nebylo tak hrozné, kdybyste se neprobudili v masovém hrobě... pokousáni vampýrem. Což by vlastně taky ještě nebylo tak hrozné, kdybyste obratem nevysáli... svou vlastní sestru. Jaký to paradox, že se vampýrem stane zrovna doktor, specialista na krevní infuze. K čertu s Hippokratovou přísahou, otázka dne zní - stane se vampýr gayem, pokud vysaje muže?

Po devatenácti hodinách hru navždy ukládám k ledu a kladu si otázku, pro koho je vlastně určena. Pro milovníky zajímavých temných příběhů, rozhovorů, voleb nad osudy NPC a obsáhlých materiálů ke čtení? Nebo pro milovníky erpégé mlátiček s číslíčkem nad hlavou nepřátel? Protože kdo má větší číslíčko, má větší... číslo bot. Obě složky hry musely dělaly rozdílné týmy lidí, které mezi sebou nekomunikovaly, jinaxi to fakt nedokážu vysvětlit.

Prakticky u každého bosse jsem chtěl s hraním seknout a podařilo se to až u toho třetího, cca v polovině hry. Ta si pamatuje všechny použité předměty v boji, takže léčivé stříkačky a náboje mizí s každým reloadem, včetně zásob krve až do chvíle, než tam stojím jen s palicí a snažím se mechanicky umlátit bosse s větším... číslem bot. Aby toho mlácení nebylo málo, ulice jsou stále zaplavovány dalšími a dalšími nepřáteli, kteří se často nestačí spawnovat s dostatečným předstihem a zjevují se mi před gzichtem, popř. rovnou za zády.

Budu klidně grindovat z popelnic vruty a pružinky, abych si mohl tunit zbraně a budu plnit bezvýznamné vedlejšáky pro zmrdy a ztracené existence, abych si je naboostoval zkušenostmi a získal z nich tak vyšší číslíčko, ale nebudu --- NEBUDU --- chcípat dokola v otravných soubojích s bossy, nejsem žádná darksoulsácká děvka!
+16 +17 −1
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Peach Torment: Tides of… +25
    Torment: Tides of Numenera
    Napsala Peach, 4 dny
    Pacifist run: Po poměrně netradičním tutorialu, kde ani není jisté, že se vůbec…
  • ghost Doom +24
    Napsal ghost, 12 dní
    Vždy som mal rád počítačové hry. V 95tom som v stredoškolských počítačových labákoch…
  • Drolin Mizzurna Falls +21
    Napsal Drolin, 17 dní
    Když se hráčům vybaví konzole PlayStation, většinou budou asociace směřovat k žánrům…
  • rikuhahl World of Goo +20
    Napsal rikuhahl, 20 dní
    Jedna z nejlepších logických her na světě, protože nejde jen o to přemýšlet, ale i…
  • John Mirra Stardew Valley +19
    Napsal John Mirra, 29 dní
    Prý že je to relaxační hra, haha. To bych ale já nesměl být já, se svou potřebou být…
  • adam.kulhanek Kingdom Come:… +18
    Kingdom Come: Deliverance
    Napsal adam.kulhanek, 22 dní
    Ani nevím, proč jsem se ke Kingdom Come dostal až po dlouhých 7 letech od vydání. Nejspíš…
  • S4TW Pillars of… +17
    Pillars of Eternity
    Napsal S4TW, 10 dní
    Herní výzva 2025 - Bdím, či spím?   Miluji učící se pattern u isometrických cRPG.…
  • jvempire Sigil II +17
    Napsal jvempire, 10 dní
    Druhý Sigil překvapivě není novým obsahem pro Doom II, ale další epizodou pro první díl.…
  • ArmJohn Dishonored +17
    Napsal ArmJohn, 2 dny
    Dishonored je hra, které jsem z počátku nedůvěřoval ale jednoho dne jsem si řekl... ne…
  • JohnCZ Deliver At All… +16
    Deliver At All Costs
    Napsal JohnCZ, 24 dní
    Za prvé díky studiu Far Out Games, že svou prvotinu skrze Epic uvolnili day one zdarma a já ji…