Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Elden Ring

  • PS5 95
Chcete si zahrát fantasy RPG, kde můžete být naprosto kýmkoliv, volně si prozkoumávat obrovskou zem a postupně se stát až téměř božskou bytostí, co zabíjí draky jak na běžícím páse? Ještě před měsícem bych vás poslala pro Skyrim, dneska je to Elden Ring. Vágně popsaní Tarnished mi připomínají vězně bez minulosti, jakožto protagonisty ze všech Elder Scrolls, a umožňují si pro vaši postavu vymyslet jakýkoliv background. Vždyť i NPC "poskvrnění" ve hře jsou všichni tak odlišní a ne všichni se chtějí stát vyvolenými!

K tomu máte k dispozici desítky různých kouzel z různých magických škol, rozmanité summony, velké množství zbrojí různých typů a hromadu zbraní, které navíc můžete kombinovat s nejrůznějšími weapon arts. Tohle je pro mne pravé RPG. Tady si mohu hrát mou nemrtvou jeptišku smrti s ledovou a black flame kosou po vzoru sestry Friedy a nakonec se stát ženskou verzí Lich King Arthase. Prozkoumávat dungeony, zabíjet monstra, sem tam někomu pomoct nebo ublížit, a to vše bez omezení questových ukazatelů a nesmrtelných NPC. A když mě to omrzí, tak si můžu změnit vzhled, respecnout staty, předělat kouzla, weapon arty a i toho materiálu na upgrade zbraní je nakonec dostatek.

Někdo se může zeptat: "Počkat, počkat, jsem tu na správné hře? Vždyť toto má být souls hra! To má být jako fakt těžký a každý boss výzva a tak. Žádnej čas na RP, ne?"

Ano i ne. Hrajete-li Elden Ring jako Dark Souls, dostanete nejtěžší Dark Souls všech dob. Můžete běhat nazí s obrovským mečem mezi hlavními bossy a urollovat je k smrti. Když jste fakt dobří. Ale hrajete-li Elden Ring jako open world RPG se vším co nabízí, dostanete mnohem jednodušší zážitek. Nejtěžší bude to prvotní rozkoukání a pak možná pozlobí úplný závěr. A tak to má být, podobnou obtížnost jsem zažila u Witchera 3 na Death March. Věřím, že s pomocí nových summonů a některých super mocných (ale taky super zábavných) weapon artů legendárních zbraní dohraje hru v pohodě i casual hráč. Pokud ty zbraně vůbec najde, ale tak už to u open worldů chodí.

Tento přístup má samozřejmě i zápory. Moje radost z každého poraženého bosse nebyla ani zdaleka tak velká jako u předchozích souls her. Ještě aby jo, když jsem průměrně každou hodinu porazila aspoň jednoho. Ale příběhoví bossové jsou pořád super a fajn jsou i lokace, ve kterých se nachází. Tam jsem často hrála se zatajeným dechem a až se mi to rozleží v hlavě, možná přehodnotím můj osobní žebříček souls bossů. Třes se Ornsteine! Za to vedlejší dungeony se opakují, ale některé logické hádanky byly docela nápadité.

Další novinkou je kůň, který je asi nejlíp zpracovaný ze všech her, co jsem hrála. Bohužel má nepříjemný bug, že vám občas ujede pod nohama a vy zůstanete viset ve vzduchu. Stalo se mi to třikrát a končí to smrtí o pár vteřin později (ale jednou jsem se stihla odportit).

Původně jsem Elden Ring ohodnotila na 100%, protože si neumím představit, že by mi ta hra mohla sednout ještě lépe. Někdo může namítat, že Demon's Souls Remake má lepší grafiku, ale to mi vůbec nevadí. Jinému může vadit nevyváženost buildů oproti předchozím souls hrám, ale já považuji za zábavné, když je experimentování odměněno silnější postavou. Nevnímám souls hry jako sport ani nehraji PvP. Nakonec však přeci jen strhávám 5% za to, že příběh mi ze všech Miyazakiho souls her přijde nejslabší (sorry, Martine). A taky Bloodborne u mne pořád vede z hlediska celkové atmosféry a obdobně kvalitní mi v Elden Ringu přišla jediná lokace.

Dohráno za 94 hodin.

Pro: Open world, průzkum, rozmanitost buildů, soubojový systém, kůň

Proti: Příběh, opakování bossů a assetů

+40 +41 −1

Resident Evil Village

  • PS5 80
Přiznám se, že zásadní překopání základů série v sedmém díle mi zrovna moc nesedlo. Předně jsme se za celou dobu hraní nemohl zbavit pocitu, že se jedná pouze další hru ve stylu Outlast. Dobré, ač nic extra. Village mě tak od prvního oznámí nechával vcelku chladným. Nicméně s každou další uvolněnou informací se mi začal nejnovější přírůstek do slavné značky zamlouvat stále více.

Předně se v mnohých recenzích setkáte s přirovnáním k legendárnímu čtvrtému dílu. A překvapivě není až tak mylné. Nejde jen o podobnou atmosféru zaostalé vesnice a přilehlého hradu, ale třeba i o přítomnost záhadného obchodníka. Vylepšování zbraní a správa inventáře osmičku až neuvěřitelné, oproti předchozímu dílu, posouvají. Najednou musíte taktizovat s penězi a hledat skryté poklady. Craftění tedy zůstává podivně našroubované, a docela se nehodící k celkovému pojetí, ale jedná se jen o maličkost.

Začátek je dech beroucí. Po působivém "pohádkovém" intru začnete prozkoumávat vesnici, potkáte prvního vlkodlaka a poznáte bosse. Nutno uznat spíše klesající kvalitu, kdy přidáním přehnaně akčních pasáží v poslední čtvrtině ztrácí REVIII hodně ze svého kouzla. Vynahrazuje to samotný závěr, který, alespoň mě, docela navnadil na další díl.

Samotné souboje vám dají zpočátku značně zabrat. Doby pomalých zombie jsou nenávratně pryč a zdejší agresivní lycanové se aktivně vyhýbají výstřelům. Pozdější nepřátelé se bohužel stávají tuctově nudnou směsicí na způsob "sestřel svítící slabinu". Stejně tak bossové jsou zároveň silnou i slabou stránkou. Jsou správně odpudiví/přitažliví s dostatečným backstory. Ke střetům s nimi ovšem míří má největší výtka. Všechny jsou strašně jednotvárné. V podstatě jste se záporákem zavřeni v jedné lokaci, kde běháte dokola a sypete do něj tuny nábojů. Vše je navíc umocněno jejich, vzhledem k relativně krátké herní době (12 hodin), velkým množstvím.

Pravdou je, že prezentaci má hra špičkovou. Nejen grafickou, ale i ozvučením, se jedná o jednu z nejlepších her současnosti. Každá navštívená místnost přetéká detaily. Stejně tak charaktery, nýbrž i celková art direkce je zvolena velice trefně. Dále se vrací hromady bonusů přístupných po prvním dokončení, včetně dobře zpracované minihry Mercenaries, a dostatek nových zbraní zpříjemňujících opakované průchody.

Každopádně, bych Village označil za příkladnou evoluci žánru. Ke konci lapá po dechu, ale závod jednoznačně vyhrál.
+36

Elden Ring

  • PS5 90
"Highs are so high that I don't think From will ever top them and lows are so low that I'm not even excited for the next game they make like this anymore."

Tato věta random youtubera, vystihuje Elden Ring naprosto přesně. Tu a tam si řeknu, jestli jsem divný jen já, nebo ty hry opravdu zas tak úžasné nejsou (myšleno obecně), ale přesto, kdybych hrál jednu hru ročně, vždy tam bude Fromovka. O to silnější tento pocit byl u Elden Ringu, protože v té záplavě nejvyšších hodnocení jsem o sobě pochyboval o trochu víc. Nicméně teď už se od toho mohu oprostit, věřím, že mám nahráno víc než kdejaký recenzent, a tak je třeba přiznat si pár nehezkých věcí o Elden Ringu. Trochu mě mrzí, že jsem vlastně zažíval podobné pocity už u Dark Souls 2 a 3 a možná by stačilo zkopírovat můj komentář.  

Část 1 – neslíbené premisy

Když jsem poprvé četl nějaký leak ohledně spolupráce G.R.R.M. s From Software, psalo se v něm o obřím světě, který se skládá ze šesti království, kterým vládou mocné bytosti. Zabíjet je mělo jít v libovolném pořadí a v každém království by hráč získal mocné schopnosti, které pak ovlivní lokace následující. Představivost se rozjela na plné obrátky. Hned jsem si představil jakousi Metroidvanii – v hlavě se mi honilo třeba království prorostlé trním, které zmizí, jakmile padne boss v království jiném – jen hloupý klišoidní základ k mechanice, od které jsem si sliboval opravdu hodně, protože jsem věřil, že rukou From Software uvidíme věci dříve nevídané. A to je nakonec docela velký úraz. Protože zde nic pořádného z bossů nedostanete a svět se změní jen jednou a ač efektivně, zas to tak moc neudělá. Po zabití těch nejsilnějších bytostí si můžete vybrat, zda si díky runě zvednete všechny vlastnosti o trochu, nebo jen životy a staminu o menší trochu, nebo jen životy o trochu větší trochu. A ještě to platí jen po použití omezeného předmětu. Super. Podobné zklamání bylo mimochodem u Sekira a jeho ninjutsu technik. Vývojáři tím neustále dokazují, jak extrémně nezajímavé věci umí dělat.  

Část 2 – design dobrý i špatný

V návaznosti na úvodní větu musím říct, že hlavní lokace hry jsou parádní, tak, jak už to studio dokázalo v minulosti. Nejvíc jim jdou různá obří města, neméně dobré jsou i hlavní podzemní lokace a kanalizace (neplést s dungeony). Budete se cítit, jako když jste kdysi spatřili majestátné Anor Londo a možná ani nebudete mít pocit, že to zažíváte podruhé. Věřím, že kdybych si teď zahrál jakýkoliv předešlý díl, jsem z hlavních lokací zklamán. Elden Ring dělá všechno tohle lépe – sice o malinko, ale lépe. Ačkoliv je zde neduh v podobě dost zvláštních designerských ulehčovátek, kdy na nějakou sopečnou skálu šplháte asi dvěstěmetrovým žebříkem. Působí to humorně a hloupě. Nechybí ani známé výtahy, pod kterými jsou opět z nejasného důvodu obří díry. Teleporty a nově i jakési vzduchové víry, které nás vystřelí na vysokou skálu. Dokáže to vždy spolehlivě zničit imerzi. A o tu jde přeci nejvíc.
Druhým bodem je totiž open world. Už před vydáním vývojáři slibovali, že chtějí do hry přinést pocit dobrodružství a putování. Možná by to šlo jednodušeji, kdyby na hráče čekalo více neznáma. Vedlejší lokace se však na mapě vyznačí i typem, takže vždy víte, zda se jedná o jeskyni s bossem, katakomby s pákou, dveřmi a bossem, ruiny s místností pod nimi apod... nepůsobí ani jakou součást světa ale jen náhodně vygenerované… chalice dungeony z Bloodborne. Překvapit vás dokážou možná ve 4 případech, jinak je to standard.
Když vývojáři tvrdili, že do různých dungeonů se lze dostat více způsoby, zase jsem naivně myslel, že tím mají na mysli více než dva případy hlavních lokací. Ale prd. Daleko větší pocit dobrodružství bych měl i kdybych hrál už potřetí Gothic 2, který teď ve světle Elden Ringu působí o to víc jako pravý open worldový Dark Souls. Také vizuálně není venkovní svět Elden Ringu nijak zvlášť povedený. Setkáme se zde s klasickými ústupky, kdy les prostě není les, ale jen pár stromů na louce. Jezero je kaluž. Pokud je hrad na kopci vlastně není zas tolik na kopci, ale dostanete se do něj za minutu, aniž byste na něj vystoupali nějakými horskými serpentýnami. A sněžná oblast je naprostý výsměch. Neměl jsem vůbec pocit, že jsem nějak vysoko. Prostředí bylo jen trochu poprášené moukou a větru by se člověk nedočkal. Jasně, jsou to prkotiny, ale cokoliv nějak naruší tu imerzi, je zbytečný přešlap. Rád bych bloudil hustým lesem, sněžnou vichřicí (ne tou bullshit variací zde), brodil se bažinami, nebo balancoval na úzkých cestičkách vysoko v horách. Podobně jako jsem si představoval při hraní třeba dračáku. Ale venkovní svět tu prostě působí uměle.
Zas je krásné, že cokoliv člověk v dáli vidí, tam se dostat může. Výhledy tu jsou nádherné. A je to dokonce tak krásné, že se ve mně tluče, zda chci jejich další hru znovu open world, nebo nějaké semklejší prostředí.  

Část 3 – strach z neznáma ( Lovecraft loveletter – check )

Strachu z neznáma tu vývojáři skvěle dosahují v hlavních lokacích. Svět tu opět kontrolují nějaké mocné bytosti a ačkoliv považuji neustále šermování pojmem Lovecraft za trochu trapné, je pro mě tento pán hlavně o tom neznámu. A videohry mají přeci neustále přinášet nové a nevídané zážitky. Nikoho přeci nemůže bavit, pokud u hry zažívá jen nějaký ten standard a From tohle vždy nějak opepří. Často máme pocit, že jsme bezvýznamní tvorečci na šachovnici nepředstavitelných kosmických sil. Nyní to však trochu svěže nejsou jen chapadla, variace na Innsmouth a třeba sny, ale vesmír tak nějak obecně. Přijde mi jako by si Miyazaki odškrtával Lovecraftovy povídky a při Elden Ringu se dostal mezi ty, které mi lahodí nejvíc. A kdo ví, třeba se příště otře o ty mé naprosto nejoblíbenější. A tomu všemu zde naprosto vévodí soundtrack, kdy jsem se cítil melancholicky když jsem se měl cítit melancholicky a nejistě když jsem se měl cítit nejistě.  

Část 4 – zastaralost

Nechce se mi ani moc řešit souboják a celkovou zastaralost, protože když se o Soulslike hru pokoušejí jiná studia, nedostanou se ani trošku na dosah tomu, co dělá From. Jenže stále tu jsou problémy, kdy vás nepřítel zasáhne skrz zeď. Stále to tu často láká k využívání různých glitchů a nedokonalostí v inteligenci nepřátel. Taky bych určitě využil souboják který navrhli v Bloodborne a zdokonalili v Sekiru. Propojení takové symfonie útoků, obrany a úskoků spolu s možností rozličných buildů – o tom by stálo zapřemýšlet a docela mě udivuje, že se na to vyprdli v případě nové značky. Zde se jedná o extrémní recyklát všeho možného. Pokud jste hráli s nějakým oblíbeným mečem v Dark Souls 3, pravděpodobně ve stejném stylu můžete hrát i zde. Pokud se vám líbilo rozhodit petardy v Sekiru, lze se zde specializovat na jakési parfémy, které dělají podobné kousky. Jenže vše tohle je stále v soubojáku Dark Souls který se vyznačuje hlavně tím, že se budete jako idioti neustále kutálet po zemi. Rozum zůstává stát nad multiplayerem, k jehož využívání používáte opět předměty v inventáři (a jejich zbytečně moc). Tyhle archaismy mi už nepřijdou omluvitelné a sám bych se za to asi styděl.  

Část 5 – nejlehčí soulsovka

Série se také vždy vyznačovala vysokou obtížností, ale jelikož je nyní hra otevřenější, už to zas tolik neplatí. Hru totiž docela spolehlivě rozbijete ať už se specializujete na cokoliv. A vývojáři si toho asi byli vědomi, a tak nám připravili několik opravdu obtížných bossfightů v závěrečné části hry. A musím přiznat, neměl jsem na to trpělivost. Není to zábava. Někteří bossové jakoby vypadli třeba ze Sekira a frekvence vašich kotoulů je taková, že mě to prostě nebaví. Pokud musím udělat deset kotoulů abych měl možnost nepřítele seknout a pak budu muset sprintovat zpět aby mě nezasáhl AOE efekt, to je trochu moc. Jde si to však ulehčit. Množství rozličných buildů a schopností zbraní vyústí v to, že budete pořád dokola spamovat jeden OP útok. K čemu bojovat férově, když si stačí vzít všechny lahvičky na manu a pak jen používat alternativní útok meče, který vás i uzdravuje. Pocit vítězství z takového souboje jsem měl stejný, jako když jsem ke konci hry využíval summon. Nic moc.

Právě i díky summonům, které zde sbíráte jako pokémony, je hra značně jednodušší. Můžu to vlastně tvrdit, když jsem používal jen mechanismy hry k vítězství? Nepíše se mi to lehce, ale prostě to tak je. Začalo to hodně slibně. Souboj s Margit jsem opakoval asi třicetkrát… ale nevadilo mi to. Věděl jsem, co dělám blbě a bavilo mě učit se jeho slabiny. A i když nejsem největším fanouškem Sekira na světě, moc se mi líbil jeho závěrečný boss, který byl kulminací všeho, co se hráč za hru naučil. Zde vás hra na konci naučí jedno… ojebávat souboje. Jestli to byl Miyazakiho cíl, tak uspěl. Sir Alonne by ze mě upadl na meč ještě před začátkem souboje. Nutno však podotknout, že se jedná opravdu o ty závěrečnější bosse a pokud si uděláte nějaký fajn build a vytrváte v něm, případě se od bosse odejdete se trochu nalevelit, nebudete mít výrazné problémy. A z toho důvodu mě naopak mrzí absence nějaké výraznější obtížnosti v levelech samotných, ale tam už to může být tím, že mám sérii docela nahranou.

Tak tedy pane Miyazaki. Zase si vaši příští hru zahraji. Opět budu čekat nějaká překvápka a twisty a promyšlený svět. A už jsem připraven, že mě zase zklame hromada drobností. A já nevím, zda je to z důvodu nedostatku kapacit, protože ve výsledku jen uděláte svět a nasázíte do něj nepřátele. Třeba teď díky ziskům z ER naberete nějaké posily. A třeba i někoho kdo ví, jak vypadá les nebo sníh.

Pro: Hlavní lokace, soundtrack, svět a lore, množství možných buildů

Proti: Zastaralost mechanik, slabší nepovinné lokace, nevybalancovanost obtížnosti

+36

Returnal

  • PS5 90
Returnal to nemá vůbec jednoduché. Vychází pouze na novou konzoli, kterou ani ti, kteří ji chtěli v den vydání, třeba stále nemají, stojí dva tisíce a působí jako tupá řež. A jako bonus je to rogue-lite žánr, který v AAA produkci zatím asi nemá obdoby. Velice odvážné. První trailer mě velmi zaujal tématem, aby se ve mě hned v závěsu probudila skepse, že to bude vlastně takový The Order: 1886 nové generace. Nedokážu vysvětlit proč, ale nechuť se tou hrou vůbec zabývat rostla s každým novým videem, a i opěvované první dojmy, kde řada recenzentů říkala, že je hra velmi překvapila, byly provázeny gameplayem, který mě stále spíš odrazoval.

Proč to teda tak skvěle funguje? Já vlastně nevím… Protože ať už napíšu cokoliv, ve výsledku je to všechno, co nám bylo prezentováno. Je opravdu takový rozdíl v tom tu hru vidět a hrát? Inu, asi ano.

Už první kroky po ztroskotání, které vás uvrhne do časové smyčky, jsem se cítil jako na CIZÍ planetě. A ne tím hloupoučkým způsobem, který předvedl třeba Mass Effect Andromeda, ale opravdu cizí, se vším všudy. Nebyl jsem si jistý ničím. Déšť tluče do vašeho skafandru, zatímco na vás zírají sochy a některým z nich září oči zlověstně zlatou barvou. Proč se po vás natahují ty podivné zářící chapadélka? A to jsou fakt jedinou přátelskou věcí na této planetě? A hele, konečně nějaká lidská mrtvola, takže tu nejsem sama. Aha… ta mrtvola jsem já, super. Co takhle rozluštit nějaké nápisy na zdech? A třeba se naskytne možnost podívat se i do zdejších archívů. A mnou nenáviděný třetí biom, který je prachsprostou vykrádačkou Beksińskiho je vrcholem zlověstné atmosféry. Zbožňoval jsem ho a nenáviděl zároveň. Všechno je navíc neskutečně obří a monumentální a – menší odskok úplně mimo, pokud tohle dokázal udělat takhle malý tým, máme se do budoucna na co těšit.

Okolní zvuky jsou děsivé a s 3D sluchátky to jistě musí být požitek, vše doprovází naprosto geniální hudba, která se změní asi jen jednou, mezi akty, ale ani za těch bezmála 30 hodin, co jsem s hrou strávil, se neomrzely… ba právě naopak. To zlověstně zabrnkání na nějaký neurčitý nástroj bylo neuvěřitelně podmanivé… nečekejte od toho však adrenalinový soundtrack ve stylu Devil May Cry, první polovina je jako konečně slyšet podlézavou hudbu Ericha Zanna z Lovecraftovy povídky a ve druhé části to začne trochu brnkat na notu Interstellaru. Tu a tam vás vyděsí něco chapadlovitého, tu a tam se s vámi spřátelí něco chapadlovitého… no a zde přichází onen prvek roguelite.

Mé první kroky jsem byl zklamaný malým množství upgradů, které mi přišly nevýrazné, abych nakonec pochopil, že přesně to je cíl. Nalijme si čistého vína, po smrti začínáte od začátku (jen nemusíte zabíjet bossy, kteří už padli a uprostřed hry je checkpoint), když hru vypnete, začínáte od začátku. Když porazíte bosse a odemknete si novou oblast a jsou 3h ráno, prostě spát nepůjdete. Jenže co se od začátku tváří jako nekompromisně obtížná hra, ve skutečnosti skýtá jen málo překážek. Nikdy se nikam neférově nepropadnete, nikdy se na vás nevyvalí obří balvan, nikdy vás nezabije headshot, nikdy se za vámi ve vyčištěné oblasti nespawne nepřítel… nikde tu na vás nečeká Sen‘s Fortress, nebo otrávené bažiny, hra je v tomhle ohledu nadmíru férová a vaše smrt bude spíš výsledkem několika špatných střetů v předchozích místnostech a toho, že do střetu jdete s 30% HP. Navíc mi přišlo, že nepřátelé vám dávají skoro pořád stejné poškození, jen k tomu mají pořád víc a víc nástrojů. A proto se teď vrátíme k upgradům… ano, jak už jsem zmínil, naskakují velmi pomalu. Jenže pokud v prvním biomu seberete malinké procento k něčemu – primárně asi zdraví, lékárničku a předmět, kterým se je možno jednou vzkřísit a zároveň to zvládnete nevypotřeboval v biomu druhém, kde se na to třeba nabalí další drobná vylepšení a nově nakoupené předměty, tak třeba budete po 3h opravdu nabušení a boss nebude vyžadovat skoro žádnou snahu. Hra není obtížnější než Soulsovky, jen vždy začínáte znovu. Takže je na vás, zda budete riskovat 3h vylepšování postavy, aby byl boss směšně jednoduchý, nebo k němu za pár minut proběhnete a zkusíte otestovat naopak své schopnosti. Oba způsoby jsou validní a u obou se budete víc a víc učit hru.

Hra ještě v jádru hratelnosti zahrnuje jakýsi prvek hazardování, kdy je drtivá většina lootu pod jakousi fialovou zlověstnou aurou, a tak vás třeba léčivé kameny mohou buď uzdravit, nebo zranit, některé truhly můžete otevřít pod rizikem debuffu a chapadlovití paraziti, jakožto trvalé buffy vám sice nějaký buff dají, ale zároveň je přítomen také nějaký debuff. A popravdě, já na to vždy kašlal. Riziko mi za to nestálo a potrestání bývají často až příliš tvrdé. Možná i proto má výtka k pocitu z nedostatku upgradů – holt jsem neriskoval.

A ano, frustrující hra bude a díky tomu aspektu musím ocenit hlavní hrdinku. Její dabérka odvedla mistrovskou práci a občas vám prostě promluví z duše, ale tak uvěřitelným hlasem. Jednou frustrovaně, jednou vyděšeně, pak zas odevzdaně, někdy odhodlaně. Často mě k novému průchodu po smrti a opakující se animaci přimělo to, jak se Selene zase zvedne. Někdy najdete svůj vlastní log, kde už je Selene na pokraji šílenství, jindy je nad věcí, někdy to třeba vůbec není ona… je to jako několik různých osob a všechny tyhle různé smyčky a potenciální linky dělají ze hry nejen hluboký zážitek, protože jedna věc je uvíznout v časové smyčce, druhá věc je představovat si co to vlastně obnáší teď v kůži mé postavy a co to mohlo obnášet v nepočtu jiných smyček… no a třetí věc je ty náznaky slyšet hlasem, na který jen tak nezapomenete. A to ta paní ještě nedávno zadávala zakázky Hitmanovi.

Akce ve hře je špičková, zbraní je velké množství, každá z nich si odemyká (trvalé!) upgrady a každá z nich má nějaký alternativní režim palby. S tím, že libovolná zbraň může mít libovolný alternativní režim, stačí ji jen najít. Výskoky a úskoky fungují dobře, jen bych je ocenil možná trochu výš, podobně jako v Andromedě, ale nevadí. Rád bych ještě vyvrátil to, že akce je frenetická. Ono nepřátel po vás třeba půjde hodně, ale nikdy jich nebude víc než 10. Navíc jdou likvidovat pohodlně z dálky, jediná věc, co vás vyvede z komfortní zóny jsou nepřátelé, kteří mají štít, jenž je nutný zničit útokem nablízko (případě jinými metodami) a to, že někteří nepřátelé po smrti vybuchnou a zanechají po sobě tlakovou vlnu – jakýsi prstenec laseru. Ten někdy jde proskočit, občas je fialový a proskočit nejde. Ale často víte, co máte dělat, jakmile nepřátele dostatečně nastudujete. Jednoho z nejděsivějších monster, třeba povalí na zem pouhý útok mečem a pak máte dostatek prostoru na něco dalšího. Je tam vyloženě jen jeden nepřítel, z kterého mám doteď respekt. Co už však frenetické bude, jsou souboje s bossy, takže... buďte připraveni.

Druhá půlka hry mi však skončila po 2hodinách. A já byl zklamán. Čekal jsem, že v tom nechám další víkend a budu prožívat znovu ty pocity, které jsem měl ze třetího biomu. Nevím, co se stalo, jestli to bylo vlivem mé nabušené postavy, nebo tvůrci na obtížnosti ke konci dost ubrali, možná OP zbraň… nevím, nicméně jsem se s první polovinou páral asi 25hodin a druhou jsem měl za sebou po 2 hodinkách, na jeden zátah. Nicméně v druhé části jsem dostal pár upgradů, kterými si otevřu některá tajemství v prvním biomu a příběh, i když se na první pohled může zdát strašně triviální (a ano, twist se dá čekat od prvních náznaků a zklamal mě), mě ještě nějakou dobu bude bavit dál ozobávat - a možná je nakonec vše jinak. Věřím, že ne nadarmo mi za úspěšné dokončení hry vývojáři vyhodili hlášku, ať ten svět ještě prozkoumávám. V rádoby třetím aktu. A já se do něj tuze rád vrátím!

Doufám v nějaká DLC. Ušklíbl jsem se, když o hře někdo tvrdil, že je to žhavý kandidát na hru roku. Mám rád, když mě přejde smích tímto způsobem!

Dohráno za 27h s celkem 35 úmrtími. Soulsy jsou těžší.

Pro: Bezchybná hratelnost, atmosféra prozkoumávání neznáma, učíte se ten svět, hudba a dabing.

Proti: Ve druhé polovině chybí výzva.

+35

Disco Elysium

  • PS5 100
Temný Případ – S04.

Dohráno před pár minutami, dojmy z hlavy vysypány bez jakékoliv struktury a přemýšlení. Nejautentičtější svědectví!

Vzhledem k nepřeberného množství filmů (smrtonosná past), seriálů (temný případ), knih (pan Mercedes), nebo jiných her (Max Payne), je zřejmá jedna věc – policajt/detektiv na alkoholu/drogách s existenciální krizí, je neuvěřitelně cool archetyp hrdiny. A toho využili vývojáři při tvorbě hry Disco Elysium, která celá stojí na hlavním hrdinovi a jeho neméně skvělém parťákovi.

Budete řešit zapeklitý případ za pomoci mnoha různorodých schopností. Můžete být klidný ale narušený génius, jako Rustin Cohle, nebo výbušný hláškař ve stylu Johna McClana, případně pro fanoušky Twin Peaks, jde postava oritentovat do takového extrému, kdy vám s případem budou pomáhat sny a neživé předměty, jako třeba vaše kravata.

Já sám jsem si naklikal veškeré body do intelligence a psychologie a vytvořil jsem si tak génia, který využíval ve svůj prospěch matematiku, v hlavě měl neuvěřitelné množství encyklopedických faktů, ale který občas pro radu sáhl do světa za závojem, uměl se neuvěřitelně vcítit do druhých osob a dokázal s každým manipulovat, aby dosáhl svých cílů. Byl jsem ten nejdrsnější detektiv pod sluncem.

RHETORIC(Easy: Fail) – Akorát že vůbec!

Umřel jsem na moc jasné světlo, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem o stropní větrák, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem při pokusu švihácky chytit letící klíče, protože jsem si řekl, že by to bylo cool, ale jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem na skopnutý palec, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem, když jsem se posadil do extrémně nepohodlné židle, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem stresem, když jsem začal myslet na svou ztracenou zbraň, protože jsem génius a ti jsou křehcí.

VOLITION(Medium: Success) – Ale uspěl jsem, když jsem odolal olíznout lepkavou skvrnu zaschlého rumu na stole.

Tahle hra je vlastně jen o čtení. Pokud vám to vadí, vyhněte se ji širokým obloukem. Ale v žádné jiné hře jsem ještě nezažil, že nějaká poslední možnost k prokecnutí, ke které jsem se navíc náhodou vrátil o mnoho hodin později, najednou otevře tak brutálně objemnou větev nových témat, u kterých strávíte třeba další hodinu. A ano, budete to hltat. Svět je geniální, postavy jsou perfektně napsané. Jen těžko hledat dobro a zlo, pouze pohled na určité věci. Budete s nimi mít “hate to love” a “love to hate” vztahy. Tak, jak to má být. Každý nový řádek dialogu může odloupnout další vrstvu v případu. A ten je teda hodně cibulovitý. A váš společník Kim tu opravdu nehraje druhé housle. Jste dynamické duo, tak jako v seriálu Temný Případ.

Disco Elysium je pro mě RPG v pravém slova smyslu. Tak, jak jsem si vždycky představoval, že mohou vypadat kampaně Dungeons & Dragons, World of Darkness a podobné, pokud by je vedl šikovný vypravěč. Každý kousek světa využitý, nic není navíc, vše doplňuje mozaiku a ačkoliv se tohle praví o mnoha hrách, zde mi to poprvé přišlo v naprosto ideální kombinaci.

Ve vašem repertoáru není žádný zbytečný skill, využijete všechny a s jiným buildem vás bude čekat odlišný zážitek. Celou dobu se musíte (nebo je to aspoň vhodné) soustředit na hru, nejde hrát na volnoběh. Vaše dialogy mají váhu, cokoliv ve hře děláte má váhu. Občas mi přišlo až neuvěřitelné, jak do sebe vše konečně zapadlo a to jen díky konkrétnímu skillu, který mám namaxovaný. Jak by k tomu došli jiní ? A ačkoliv jsem ten úvod komentáře shodil, tak v průběhu hry začne u postavy prosvítat jeho vnitřní génius a když pomocí “Visual Calculs” analyzujete místo činu, vypadá to přesně tak, jak bych si jej představil v ideální hře. To samé konverzační skilly. Ony vám poradí co byste mohli říct, a třeba vám poradí tři skilly najednou, ale volba, co říct, je nakonec na vás. Pokud vám
empatie řekne “možná není dobré připomínat mu tuhle událost”, jistí si tím nejste.

Vaše skilly k vám po celou hru promlouvají a tak vám na zmínku o drogách může například autorita říct “zatkni ho!” načež logika odpoví “ale kdeže, vždyť si jednoznačně dělá srandu” a podobných sporů je hra plná. Za nejsilnější zážitek ze hry považuji jeden konkrétní dialog, který se vlekl asi hodinu a byl tak hutný, že jsem občas zapomínal dýchat. A během celé doby tyhle všechny skilly aktivně komentovaly dění a poskytovaly hráči jakýsi
hlubší pohled na to, co daná osoba říká. Až do doby, kdy vám po nějakém obtížném skill checku najednou vůle řekla “hele, něco nehraje, můžeme na slovíčko?” a přiznala se vám, že má pocit, že nemůžete u této konkrétní osoby věřit jedinému svému skillu. Po hodině, co jste se o ně opírali. Cool, ne?
 

Další perfektní věc je jakýsi palác myšlenek. V podstatě se jedná o to, že vám třeba nějaká postava poskytne podnět k zamyšlení a vy si místno nového skillu můžete vybrat tuto myšlenku rozvinout a otevřít si tak nový pohled na svět – jediná škoda je ta, že se v podstatě jedná jen o pasivní bonusy k již existujícím skillům, dokážu si představit daleko větší využití.

Svět Disco Elysia mě naprosto ohromil. Přijde mi úctyhodné to množství práce, kterou muselo dát vše vymyslet, jen proto, aby se v něm odehrával takový, v podstatě komorní příběh. V několika částech si bere dokonce to nejlepší z H.P. Lovecrafta a Kingovy povídky “Zkratka paní Toddové”. Ale je to prostě jen jeden z mnoha aspektů daného světa, ač zrovna ten, která na mě apeloval nejvíc. Vpravdě… politika a spor levice/pravice, to bude vždycky stejný, ve všech vesmírech. Vše ale působí, jako kdyby Tolkien vymyslel co vymyslel a pak napsal první část Pána Prstenů, která se bude odehrávat celá na Bilbově oslavě, kde si o všem tomhle zajímavém budou jen povídat. Tohle není myšleno jako výtka, spíš smekám nad světem, který pro účel hry vymysleli a doufám, že se do něj ještě někdy podíváme. Navíc podobně jako měl pan Lovecraft neuvěřitelný rozhled v různých oborech, totéž na mě dýchá ze hry. Jde vidět, čeho jsou tvůrci fanoušci a o co se zajímají a ten záběr je fakt široký.

Na závěr bych rád ještě pochválil grafiku, která dle mě nemůže být lepší. Stylizace je dokonalá a je to příjemná změna oproti hrám, kde kompromisy způsobují škody. Jak jsem zmínil široký okruh zájmu tvůrců, někdo z nich musí být geniální umělec, protože už ty ikony skillů jsou něco, co bych si doma klidně pověsil. Kam se hrabe Picasso.

Trochu zamrzí, že je úspěch skillu založen na náhodě a podporuje o tak save-scumming.

Menší výtku bych měl k tomu, že dialogy byly občas zašedlé, ačkoliv za tou zašedlou možností bylo navazující téma, které jsem ještě neslyšel.

A tu větší výtku asi k tomu, že bych si rád takový systém zahrál v nějaké hře, která se bude brát trochu vážněji. Plnohodnotný Vampire Masquerade? Tyranny? Cyberpunk? Lovecraft? Nebo prostě detektivku bez těch funky věcí? Sem s tím! Ale bojím se toho, že se jedná jen o ojedinělý klenot. Vývojáři se však nechali slyšet, že se do světa chtějí určitě podívat znovu. Takže... držme palce.

Pro: Postavy, příběh, originalita, atmosféra, lore, hudba, vizuál

Proti: Bugy, náhodné skill-checky lákají na save-scumming

+32

Horizon Forbidden West

  • PS5 90
Druhý díl povedeného Horizon Zero Dawn patřil mezi mé nejočekávanější hry roku 2022. Výlet na zapovězený západ se nakonec ukázal jako ukázkové pokračování - větší, propracovanější a vychytanější. 

Už v prvním díle se mi hodně líbil příběh a lore, to zde bez problémů pokračuje a odhalíme mnoho dalších tajemství. Opět se jedná mix současného příběhu s odhalováním minulosti a přiznám se, že mi párkrát spadla brada, jsou zde překvapivé zjištění či odhalení, zrady i zvraty. Na čem tvůrci ovšem zapracovali byly hlavní či důležité postavy. V předchozí hře byly až na pár výjimek velmi zapomenutelné, zde jim tvůrci konečně vdechli život a hlavně mají více prostoru. Ale i ti vedlejší mají teď výraznější charakteristické rysy a mnozí mi zůstali v paměti.

Samotná Aloy je stále skvěle napsaná postava, tvůrci ji posunuli samozřejmě o něco dál - už si uvědomuje tíhu, která ji leží na ramenou a věří ve své schopnosti. A přesto, že jí zůstala i skromnost, občas jde ve questech vidět i jakési podprahové "nech to na mně, nikdo jiný to nedokáže". 

Co se oproti Horizon Zero Dawn také zlepšilo jsou vedlejší aktivity. Svět neskutečně ožil a nabízí toho opravdu spoustu. Mimo většinou kvalitních vedlejších úkolů jsou to například povstalecké základny, závody, navrátivší Hunting Grounds, souboje v ringu a hlavně Aréna se supertěžkými výzvami. Plus samozřejmě drobnosti typu collectibles či vyhlídkových věží. Ve hře jsem zanechal nějakých 110 hodin a splnil toho spousty, ale také toho spousty vynechal (přestože jsem dohrál na platinu). Koho hra opravdu chytne, může se vyřádit až do omdlení.

Hlavní akční složkou hry je samozřejmě kosení malých, velkých a masivních robotů. A to je vlastně stále stejné, čili boží. Pořád si musí člověk dávat majzla i na vysokém levelu a nenechat se obklíčit či dostat do kleští, ale kdo hrál první díl, problém mít nebude. Taktika, správný výběr munice, znalost prostředí a rychlé rozhodování. A správný výběr skillů ze začátku hry (nakonec stejně může získat hráč všechny, pokud plní i vedlejší aktivity). Pak se může Aloy měřit s kýmkoliv. Úplná procházka růžovým sadem to ale není, což je dobře.

Čím se může Horizon Forbidden West pyšnit je vizuál. Jedná se o jednu z nejkrásnějších her co jsem kdy hrál. Zasněžené hory střídají pouště a ty zase pralesy a celé je to naprosto a neoddiskutovatelně nádherná podívaná. Město Plainsong, různá údolí, ruiny San Francisca, Las Vegas se svým překvapením a mnoho dalšího stojí za prozkoumání.

Ať je to fér a jen tu nechválím, zkusím vytáhnout z paty i nějaké ty zápory. Lezení je lepší jak v prvním díle, ale do hladkosti lezení v Assassin's Creed má ještě daleko. Aloy se teď může potápět a díky spešl šnorchlu tam vydrží nepřetržitě dlouho...ale mě to moc nebavilo, pohyb pod vodou byl krkolomný a mise pod vodou mi tak přišly trošku otravné. Některé komba s kopím jsem se nebyl schopný dokonale naučit. Jen teď nevím jestli je to zápor hry nebo mé olšové ruky :) No a létání bylo super. Jen přišlo až moc pozdě. Sotva se ho hráč naučí ovládat (také je to takové specifické, mírně řečeno), je konec hry.

Horizon Forbidden West žánr open world her posunul zase o něco dále, jak se často zmiňuje, jedná se o evoluci, nikoli ale o revoluci. Kdo má tento žánr rád, bude si rochnit i teď. Kdo ho rád nemá, asi by neměl ani zkoušet. Já si open world hry užít dokážu a Horizon Forbidden West patří mezi ty nejlepší z poslední doby.

Pro: Příběh, hratelnost, kosení robotů, postavy, svět, grafika

Proti: Pohyb pod vodou, stále nevymakané lezení, ovládání létajícího mounta by mohlo být lepší, komba s kopím

+32

It Takes Two

  • PS5 95
Zatrubte na trubky, vyvěste vlajky, naleštěte podlahy a oblečte se svátečně. Herní podsvětí a semetiště zla v podobě EA vyvrhlo na svět hru, která není špatná. Nejenže není špatná, ale je přímo skvělá. Ačkoliv osobně nemám rád jak osobu Josefa Farese, tak cokoliv z područí EA z posledních 10ti let, tak jsem s penězi zariskoval a nelituji ani halíře. It Takes Two je klenot, který můžu jenom doporučit a nemám k němu prakticky žádné výhrady.

Premisa hry je poměrně přímočará a dost jasná už z prvních trailerů: rodiče malé holčičky plánují rozvod, ale zázrakem kouzelného přání a upřímných, dětských slz se dá do pohybu jakési "kouzlo", které uvězní rodiče v malých panenkách a lehce otravná, oživlá, hispánská kniha lásky se snaží vyžehlit jejich vztah tím, že je nutí ke spolupráci. Tolik k příběhu, žádné hluboké promyšlené úvahy o smyslu života a divoké zvraty nečekejte, tato hra je úplně o něčem jiném. O spolupráci. Kolem kooperace dvou lidí je vystavěna celá hratelnost a všechno funguje naprosto skvěle. Nejedná se o kooperaci, na kterou jste většinou zvyklí, alá "já střílím z brokovnice, ty střílíš ze samopalu, to nám to ale jde". Hra a jednotlivé levely jsou navrženy tak, že jeden bez druhého projít nemůžete. V každé úrovni získá jak Cody, tak May unikátní schopnost, která je sama o sobě většinou k ničemu, ale v teprve v kombinaci se schopností vašeho partnera budete moci projít úrovní dál. Vaši hrdinové tak dostanou do rukou například kladivo a hřebíky, nebo metač pryskyřice a zapalovač, nebo každý jednu polovinu magnetu. Budete bojovat, skákat, utíkat nebo řešit hádanky. Každou chvíli vás hra překvapí nějakým novým vybavením, na který jsou navázané většinou velmi originální a neokoukané mechanismy. Samotné levely jsou pak velmi pestré, bohaté, detailní a průchod mezi nimi je krásně plynulý, stejně jako samotné ovládání, které je dostatečně komplexní, ale zároveň jednoduché a hlavně přesné, jak se na plošinovku sluší. Většinu času se pohybujete v koridoru, ale sem tam se objevíte ve větší volné lokaci, kde můžete svévolně prozkoumávat, co se vám zachce, hrát minihry nebo jen tropit neplechu s interaktivním prostředím.

Dobrou atmosféru pak doplňuje velmi pěkná stylizace, modely nepřátel a hrdinů, hudba, voice acting a celkové atmosféra hry, která je tak akorád vážná a tak akorád dětsky hravá. Je asi třeba uznat, že si hra občas až moc okatě půjčuje z jiných her, ať už je to Diablo, nebo Ratchet, nebo hry od Nintenda. Pravda ale je, že žádný z těchto mechanizmů není ve hře tak dlouho, aby to působilo jen jako vykradení jiné hry a na každý jeden vypůjčený prvek přijdou čtyři nové originální.

Ještě nikdy jsme se s ženou u společného hraní takhle dobře nebavili. Upřímně a od srdce jsme se nasmáli a upřímně a od srdce jsme si pobrečeli nad nejbrutálnější vraždou toho nejroztomilejšího herního antagonisty v dějinách.

Avšak pozor, pokud se snad chystáte hrát s někým, kdo videohry moc nehrává, mohla by na něj tahle hra být trošku těžká. Čas od času hodně záleží na rychlých reakcích a zručnosti hráče, a jelikož nejde hru hrát tak, že se jeden z vás veze, musí být oba hráči alespoň průměrně zkušení. Takže pozor, aby tato hra právě naopak nevedla k vašemu rozvodu :)

It Takes Two bylo velmi milé překvapení a je to skvělá hra.

Pro: Stylizace, postavy, mechanismy, ovládání, hudba, akce, prostředí, kooperace, Queen Cutie

Proti: Nic

+31

God of War Ragnarök

  • PS5 75
I taková hra, jako je skvělý God of War, dokáže být velmi rozpačitá. První díl novodobého Kratova dobrodružství to jenom dokazuje. Velmi těžko se mi zvykalo na jeho novou roli taty, který si hledá cestu ke svému synovi. Vrčící hrouda svalů, která se proměňuje na moudrého chlápka ve středním věku, který se přestěhoval na pohádkový sever, je pro mě stejný kacířství jako Doom Slayer, který si sundává helmu a mluví. Ale až tady v Ragnaroku jsem tomu příběhu otce a syna propadnul. Otce a syna, kteří po strastiplné cestě na nejvyšší vrchol teď zjišťují, jestli můžou změnit svůj předepsaný osud.

Bohužel na tuto otázku vám hra hloupě odpoví mnohem dřív, než příběh, který je jinak dobrý. Jsou v něm skvělé a skvěle zahrané postavy. Když jsem poprvé uslyšel Odina, hned jsem věděl, kdo je jeho herec a záhy se z něj stal nejlepší charakter z obou her. A i když cca někde uprostřed začne příběh přešlapovat a konec je takový jakýsi uspěchaný, pořád je to největší tahák Ragnaroku, včetně pár parádních twistů.

A to je tak vše, co se od posledně změnilo. Ragnarok vznikl, jen aby mohla pokračovat story, herně je to jeden obří datadisk k prvnímu dílu. Ano, je zase napumpovanej obsahem k prasknutí, ale tentokrát vývojáři brali za vděk zkratkám. Expíte totožné skilly od začátku, děláte totožné útoky v přeskinovaných brněních proti úplně stejným enemákům, jako v jedničce. Semtam řešíte stejně slabé puzzly a já začal být někde v půlce hry dost zaraženej. Kde jsou nějaké inovace nebo nápady? Jakože největší změna je, že se valkýry vyměnili za berserkery, kteří k tomu zdědili půlku jejich movesetu?

Ragnarok je bez nápadu, toto mě po dohrání napadlo jako první. Kdo čekal, že se po umírněné jedničce začnou dít všechny ty epický věci, na který si hráči zvykli z originální trilogie, tak bude velmi zklamaný, protože tato hra je ještě usedlejší. Události z prvního dílu jako návrat pro čepele, šplhání po obří soše, souboj s Baldurem na drakovi nebo útěk z Helheimu teď vypadají mnohem velkolepěji, než prvně. Prostředí i mechaniky jedou podle mustru toto už tu bylo, takže to předěláme, ale jsme líní to vymyslet líp. Totálně otravnej Muspelheim je toho důkazem. A nejhorší je, že tam pro ty epický věci prostor je, jenom Kratos vždycky stojí někde daleko a na všechno se dívá. Čekal jsem jízdu na megahadovi, při které bych čepelema rozsekával jednoho draka za druhým a ne chození k waypointům, kde se jako deus ex machina vždycky objeví trpaslík a jedním máchnutím vyřeší všechny problémy.

Grafika dává jasně najevo, že je to PS4ková hra, která se lehce vylepšila pro PS5. Jediný štěstí je, že jednička vypadá úžasně. Nicméně ve srovnání třeba i s masivními open worldy jako Tsushima nebo druhý Horizon GoW až tak dobře technicky neobstojí. Ale palec nahoru za superperformance režim na PS5, zatím asi nejpohodlnější hra na ovládání na konzoli, co jsem hrál.

Pojal jsem to trochu negativně, ale nechci tvrdit, že je to špatná hra. Jenom na mě působí o dost líněji, než jednička a jednička je fantastická. Je to God of War 2018, verze 1.5. Výborný souboják s velmi propracovaným systémem buildů, velký příběh, emotivní postavy, krásný prostředí, které máte chuť opravdu prozkoumávat - to vše tu je. Ale u ničeho jsem si znovu neřekl WOW.
+31

The Last of Us Part II

  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 3. "Pořádný pařan" (Dohraj hru, ve které strávíš alespoň 15 hodin..)

První díl do značné míry nastavil standardy pro příběhově orientované ("filmové") akční adventury a pokračování je jeho důstojným nástupcem, který leccos rozvíjí a vylepšuje, ale zároveň v zásadě nepřináší žádné inovace a neposouvá látku dál.

Kolem TLOU2 během launche hořelo mnoho flamewarů, které se vesměs týkaly 1) údajného křečovitého SJW aktivismu, který z hry ční na úkor kvality vyprávění 2) zacházení s hráči milovanými postavami 3) přílišného tlačení na "temnou a depresivní" atmosféru. Tak si to vezměme popořadě:

Ano, když absolvujete pouze úvodních 10 minut, pak vám hra může připadat jako "nudnej woke a aktivistickej cringe" (jak psal nejmenovaný herní vývojář ;) ), protože tam Ellie hned zkraje řeší nehetoronormativní milostné vztahy s Židovkou a Asiatem, ale později se ukáže, že všechno má své místo v příběhu a Elliiny milostné trable tam nejsou jen pro povrchní efekt. V tom, že Abby je svalnatá a Ellie je stejně jako v předchozím díle (resp. v datadisku Left Behind) lesba, nějak aktivismus vidět nedokážu. Přesto TLOU2 v určitých aspektech trochu drhne, pokud na něj budete uplatňovat politickou interpretaci, ale o tom až později.

Na práci s postavami si také stěžovat nemůžu. Možná to má něco společného i s tím, že už jsem před hraním měl zásadní zvraty vyspoilerované, takže mě těžko mohly šokovat ty dva nejčastěji proklínané prvky (tedy, že Joel je hned na začátku zabit a téměř polovinu hry hráč hraje za jeho vražedkyni Abby). Dokonce bych řekl, že naštvaní hráči se až příliš nechali strhnout emocionální bouří, do které se nás hra záměrně snaží vmanipulovat (viz tato zdařilá - !! a prudce spoileroidní !! - interpretace) a která na mě příliš nefungovala, neboť si od hlavních postav držím odstup. Ostatně, už závěr původní hry po nás chtěl, abychom v roli Joela dělali něco, co většina hráčů nejspíš nedělala ráda.

S pokusy dělat hru drsnou a brutální je to vždy těžké, neboť herní násilí často funguje spíše jako atraktivní a cool věc, než že by hráče skutečně šokovalo, ale i tady podle mne TLOU2 obstálo. Když už nic jiného, tak souboje jsou intenzivní a hráč má pocit, že na každém jednotlivém výstřelu záleží a každá akce má jasný následek.

Hra sice stále jasně odděluje souboje od bezpečného průzkumu prostředí (což halasně neodmítám, hráč si alespoň odpočine, protože souboje jsou mnohdy nervy drásající), nicméně arénový design prvního dílu byl podle mne překonán. Prostředí je v TLOU2 členité úplně stejně v klidných i bojových pasážích a boj se odehrává v docela rozlehlých prostorech, což jednak pomáhá eliminovat pocit "nyní se nacházím v aréně, která byla účelově vymyšlená právě pro tento souboj a nikoli v autenticky působících ruinách města" a jednak to dává prostor pro volnost přístupu ze strany hráče. Moc mě nebavily jen "naháněcí" souboje s obzvláště silnými nepřáteli v uzavřených prostorech, kdy ke smrti často vedla hlavně horší viditelnost a špatná orientace v prostoru, nikoli nedostatek schopností.

Výborně zvládnuté jsou ale pasáže, kde se vůbec nebojuje a kde se naplno ukazuje schopnost tvůrců vést hráčovou pozornost a vyprávět pomocí prostředí. Například sekvence v muzeu (s narážkami na Jurský park) je bravurní.

Nakonec ještě něco k tomu problematickému politickému čtení hry: Neil Druckmann prozradil, že při rozpracování motivu hry ho inspiroval hněv a touha po pomstě, které cítil, když sledoval kruté záběry z nechvalně proslulé události z počátku 2. palestinské intifády, kdy rozlícený dav zlynčoval dva izraelské rezervisty. Odkazy na arabsko-izraelský konflikt jsou přitom v celé hře velmi jasně patrné (nejen v pasáži v synagoze, kde jedna z postav vysvětluje základy judaismu) - dobře organizovaní, militarističtí Vlci jsou obrazem Izraelců, zatímco nábožensky založení Serafité spoléhající na guerillový boj a kult mučednictví zase obrazem Palestinců. Jenže ve chvíli, kdy hru začneme brát jako alegorii na arabsko-izraelský konflikt, pak nejde ignorovat, že Serafité přes veškeré snahy o empatii představují značně nelichotivou a předsudečnou analogii palestinských Arabů a že namísto komplikovaného politického kontextu, který je neodmyslitelný od skutečného konfliktu, TLOU2 nabízí jen banální poučky typu "všichni jsme přece lidé", "měli bychom odpouštět" a gándhíovské "oko za oko a svět bude slepý".

Naštěstí tady stačí jen trochu změnit perspektivu - nedívat se na TLOU2 jako na hru, která chce něco říct o tom, co se děje v Izraeli / Palestině, ale jako na obecný příběh, jehož hlavní autor zkrátka vyšel z vlastních zkušeností a prožitků (podobně jako Tolkien při tvorbě Pána prstenů vycházel mimo jiné ze svých zkušeností z 1. světové války, aniž by příběh sám o této válce něco vypovídal). Pak veškeré politické skřípání zmizí a zbude zkrátka jen výborná hra.

Pro: dramatické kvality, technické zpracování, intenzita soubojů

Proti: souboje s "minibossy", občas se vkrádající pocit únavnosti

+30

Elden Ring

  • PS5 80
Prvním gameplay videem počínaje muselo všem fanouškům být jasné, že Elden Ring je vlastně Dark Souls IV. A přesně tak tomu je. V okamžiku, kdy dostanete svou postavu, uděláte první pohyb, první kotoul a uslyšíte zvukové efekty, se všechny předpoklady vyplní. Vyjma nového zasazení mě napadají dvě zásadnější novinky, tedy otevřený svět a možnost konečně úplně normálně vyskočit.

From Software se snažili udělat trochu jiný open world, než jsme zvyklí. Vyšlo to vlastně tak nějak napůl. Jako většina věcí v ER. Průzkum lokací je zábavný o objevování nepoznaného dostatečně vzrušující. Zpočátku. Postupně ale zjistíte z jediného pohledu na mapu, kde vás co čeká. Hle tu je jeskyně, tady ruiny, zde pevnost a vedle ní menší Erdtree. Jednotlivé lokace se navíc kvalitativně poměrně liší a konkrétně všechny zasněžené části působí oproti zbytku hry dost odflákle.

Podobně je to i s dungeony. Zatímco velké Legacy dungeony by mohly být ve videoherních učebnicích level designu, tak vedlejší kobky jsou často horší a otravnější, než ty náhodně generované v Bloodborne. Dále pak nelze opomenout zmínku o bossech. Hlavní příběhoví nepřátelé si zaslouží povětšinou vyznamenání. Ty ostaní už ale po čase poněkud vyčpí. Původně epický souboj s drakem si zopakujete asi šestkrát, jen s minimální obměnou. Až se budete radovat ze zabití prvního Crucible rytíře, tak si uvědomte, že ho potkáte ještě čtyřikrát. Většinou ve dvojici s někým dalším.

Podobně je na tom i loot. Odhadem z 90% ho nikdy nevyužijete, Po dokončení kobky dostanete summona, kterých máte už deset podobných. Ve vysoké věži pak dostanete v praxi skoro nepoužitelné kouzlo a podobných zklamání zažijete nespočet. Vybavení tak nakonec slouží jenom jako pomůcka ke složení příběhu, který si stejně najdete na Youtubem protože normální smrtelník nemůže tušit, co že se to vlastně odehrává.

Nejhorším prvkem Elden Ringu jsou jednoznačně side questy. Některé se bez návodu snad ani nedají splnit, jelikož se postavy často neobtěžují hráči oznámit, kam že to vlastně jdou. V otevřeném světe to je docela blbé. O to větší škoda, že některé charaktery, a jejich dějové linky, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v novodobé historii od From Software zažili. Stejně tak jejich neustálé prokecávání, dokud nezačnou opakovat jednu větu pořád dokola, by už dávno mělo být vyřešeno lépe. 

Souboje ani nemá smysl nějak popisovat. Většinou se jedná opět o poněkud hloupé kotoulování nebo krytí za štítem. Některé mechaniky (stealth) mají minimální využití. Nejvíce zamrzí, že už od prvního Dark Souls se opakují stejné chyby. Nepřítel vás přes sloup zasáhne, vy jej ne. Zaměření na nepřítele se vypne, pokud mu dáte backstab nebo se před ním jenom pokusíte obejít za strom. Kamera si někdy dělá co chce. Ikony buffů a debuffů jsou pořád úplně k hovnu a nikoho nenapadlo dát do hry tutorial s jejich popisem. V závěru hry nejspíš začnete veškeré body vylepšení nejspíš cpát do zvětšení HP, neb vás dříve či později začne všechno zabíjet na jednu ránu. Podobných maličkostí se najde hromada.

Nemusí to tak z řádků výše vyznít, ale Elden Ring je v mnohém zatraceně dobrá hra. Jako celek nabídne zážitek, který umí zprostředkovat pouze málo děl v médiu. Jenže po celou dobu mi nedalo klidu pomyšlení, že oproti Bloodborne a Sekiro se v rámci tvorby studia jedná o krok zpět.
+30

Stray

  • PS5 95
K Stray jsem přišel trochu náhodou a to díky kamarádovi, který mi o tomto počinu od  BlueTwelve Studio řekl, ještě před vydáním a hra mne natolik zaujala, že jsem se na ní začal těšit. Jedná se o 3D adventuru ve které se vžijeme do role kočky, která se zatoulala.

Co se týče grafické stránky, tak nepatří Stray mezi výkvět, ale rozhodně neurazí. Pohyby kočky jsou zde přirozené a nejsou nijak přehnané, vaše kočka neudělá nic co by v reálu nedokázala. Hudební stránka hry je zde prostě skvělá, nádherně podkresluje to, co se děje na obrazovce. Hudba a level designe se dobře prolínají a doplňují. Ohledně level designu, tak ten je taky dobře navržený a plně využívá možnosti vaší kočky. Levely nejsou nijak rozsáhlé, ale naopak dobře situované, aby jste se tam vyloženě neztratily a to možná také z důvodu, že zde není žádná minimapa a ani úkolníček. Zkrátka se musíte orientovat jen dle toho, co vám kdo řekne a najít si to v lokaci sami.

Příběh je tu, no jak to napsat, no prostě vžijete se do role zatoulané kočky, která se snaží dostat zpět a nachomýtne se k něčemu většímu, než-li by sama čekala. Příběh není nikterak složitý a má dobrý spád. Stray není nikterak dlouhou hrou. Osobně jsem hru prošel za necelých 7 hodin. Což vůbec nevadí, spíše naopak děj hezky odsýpá a nemá vyloženě hluchá místa. Je to zkrátka taková jednohubka.

A jak se Stray vlastně hraje? Musím říct, že za mne velmi příjemně. Není zde nějak složité ovládaní, veskrze se dá shrnout do chození/ běhání, skákaní, interakce s roboty a místy škrábání. Soubojový systém zde nehledejte, jelikož tu není, jediné co tak, že získáte baterku, kterou můžete zlikvidovat Zorky (takové stvoření podobný headcrabům z Half-Life). Zorkové jsou jedni ze dvou nepřátel na které narazíte, druhými jsou sentinelové (takové patrací drony), ale s nim se setkáte jen v rámci jedné kapitoly.

Během hraní jsem nenarazil na žádné zásadní glitche, propady fps a Stray mi ani jednou nespadl. Hrál jsem na PS5, kdy byla dobře využita haptická odezva triggerů. Načítaní taky prakticky nebylo, takže hru jsem si užil krásně celistvě.

Na závěr se jedná o velmi zdařilý titul, kdy se budete z výšky kochat dystopickým městem a prohánet se po jeho střechách a hledat zákoutí, kde jste ještě nebyli, k tomu vám bude hrát velmi příjemná hudba, která skvěle podtrhuje atmosféru.

Pro: level designe, hudba, atmosféra

Proti: nic

+30

Assassin's Creed: Valhalla

  • PS5 65
Je to konečně za mnou. Hře jsem věnovala opravdu velké množství času a místy jsem se musela do hraní nutit, protože mě v některých chvílích to fakt nebavilo. Jenže jsem nechtěla hraní ukončit, neboť už tak jsem ve hře strávila dost času a přece jenom jsem se chtěla na ten konec dostat. Ubisoft má (s představením nového dílu Mirage asi měl) představu, že hráči chtějí hrát hry, které trvají přes stovku hodin a které jsou gigantickým open worldem s jakýmsi RPG systémem. Což o to, dokážu si představit hru, která by i s tak ohromně velkým obsahem nebyla opakující se a člověk neměl pocit, že po pár hodinách viděl téměř vše ze hry (zvlášť pokud člověk hrál předchozí díl ze série). Valhalla ovšem taková není. Ona je naprostý opak a přijde mi, že v tomto dílu Ubisoft dosáhl nového maxima (/dna), co se týče generování vcelku nudných činností, jen proto aby natáhl herní dobu.

Zasazení do Anglie se mi líbilo a byla jsem ráda, že jsme se po Egyptě a Řecku přesunuli na sever. Sice bych o něco více ocenila díl odehrávající se v Asii, ale prostředí Anglie plné lesů, skal a pevností či zasněženého Norska mě nadchlo. Stejně tak doba, ve které se hra odehrávala. Tématika Vikingů mi nijak blízká není a severskou mytologii si raději nechám převyprávět jinou hrou. Co ovšem Ubisoft umí, tak je vytvářet svět, tedy co se prostředí a grafiky týče. S tou náplní je to o dost horší.  

Assassin's Creed: The door is barred. Tak by se mohl jmenovat nový podtitul této série. Tuto větu totiž hráč, pokud dělá vedlejší aktivity, uvidí mnohem častěji než nějakou Valhallu. Po chvíli jsem tuto větu a tuto situaci ve hře pojmenovala pro sebe jako "barety", abych si ulehčila nadávání. Jakmile totiž hledáte nějaký ten poklad ve hře, tak je na 95 % jisté, že právě barety vás budou chtít zastavit. To znamená, že jako největší detektiv musíte onu budovu obejít, podívat se spodem, horem, z boku, kudy můžete prostřelit šípem zátarasu, která drží dveře zavřené, nebo kudy jinudy se dá vlézt do domu a rozbít baretu pomocí sekery či meče. Občas se i stávalo, že poklad byl přístupný bez barety, i jsem se začala radovat, že není možné, že bych mohla jen tak otevřít ve hře dveře. Ale truhla s pokladem byla zamčená a hádejte, kde ležel klíč. Za baretou. Jiná situace byla, kdy jednu baretu blokovala jiná bareta, nebo když jsem musela přitáhnout loď, abych na ni mohla postát a prostřelit z jednoho konkrétního místa baretu. Nebo vyskákat na strom či vyvýšené místo a z konkrétního místa zamířit. V duchu jsem si říkala, jak těžký život ti lidé mají. Pořád s sebou vláčet návody, jak se dostat do budovy. Ale nebyly to jenom barety, které blokovaly přístup. Byly to i zdi, které se musely zničit výbuchem a u kterých hráč musí hledat výbušninu, kterou ji zničí, a pokud hráč nemá schopnost mít výbušné šípy, tak se docela místy těchto výbušnin nahledá. A za takovou výbušninou byla bareta nebo naopak byla před ní. A ta truhla třeba byla i zamčená, takže zase hledat klíče. Ubisoft tohle prezentoval jako nějaký skvělý adventurní prvek, jak hráč bude muset zkoumat okolí, aby se někam dostal. V reálu to pro mě bylo jen naprosto šílené a nudné natahování už tak absurdní herní doby. Jestli tohle někoho bavilo dělat víc jak desetkrát, tak to nechápu. Možná je tenhle odstavec až moc dlouhý, když je to jen taková blbost, ale po těch desítkách hodin s tímhle jsem se musela vypsat z toho, jak mě tahle debilita v druhé půlce hry už naprosto vytáčela.

Když už jsem u toho opakování, ano, opět máte k dispozici nákupní seznam s aktivitami a odškrtáváte položky, které jste splnili. Co se aspoň trochu zlepšilo, tak byly vedlejší úkoly, které zde byly jako mystéria. Ta šlo vyřešit na místě během pár minut a odpadlo tak cestování křížem krážem po celé mapě. Navíc některá mystéria nebyla ani špatná a i do takového mini úkolu se kolikrát dala nacpat nějaká ta emoce, kterou to ve mně vzbudilo. Podobně kladně mohu hodnotit i hlavní úkoly, které jsou rozdělené dle regionů, ve kterém zrovna moje postava působí. Samozřejmě některé byly méně zajímavé (třeba ty, kde výsledkem celého snažení bylo dobytí nějaké pevnosti), ale kolikrát jsem měla při některých misích těžké rozhodování, na čí stranu se postavit, nebo co moje postava udělá. Ne, že by volby měly nějaký velký dopad, ale pokud jsem přistoupila na to, že pro mě jako osobu to dopad má, jak se zachovám, tak to bylo o něco zajímavější. Zde se ovšem projevil jeden nedostatek. V rámci jednoho úkolu jsem se nějak zachovala a nechtěla jsem volit jinou možnost. Jenže problém byl, že úkol už byl nějaký nadesignovaný, takže mě hra donutila jednat tak, jak kdybych si nakonec zvolila druhou možnost. 

Co mě na hře bavilo, tak byla minihra Orlog. Zpočátku jsem její pravidla nechápala (pravidla jsou jednoduchá) a ani jsem neměla snahu tomu porozumět, ale nakonec se mi to zalíbilo, že jsem porazila každého hráče Orlogu, na kterého jsem narazila. Další novou minihrou byl Flyting, který byl rozhodně kreativní a také mě bavil. Stejně tak správa osady, která nebyla kupodivu  nějakým nutným zlem, ale docela příjemným zpestřením. Překvapením byla téměř až absence hudby, kdy jsem po pár dlouhých hodinách musela vyhledat, jestli to, že neslyším hudbu, je záměr, nebo bug (asi záměr, ale někdo zmiňuje v komentáři jako plus soundtrack, tak fakt nevím). A když už zmiňuji slovo bug, tak těch je hra stále plná a občas bylo nutné vyhledat řešení na internetu, aby se hra posunula dál. A kolikrát mě dokázalo naštvat ovládání, což je až s podivem vzhledem k počtu již vyšlých dílů v sérii.

Po odehrání Valhally nemám pocit, že bych se k sérii někdy chtěla vracet. Sice Mirage slibuje jiný přístup, ale pořád na tom dělá Ubisoft, takže jsem skeptická. Pokud najdu chuť, tak ještě dohraji to chystané bezplatné DLC, které by tento díl mělo definitivně ukončit, ale pokud tam bude opět stejná hratelnost a aktivity na nějaké menší mapě, tak si o tom raději jen něco přečtu.

Pro: zasazení herního světa, některé hlavní úkoly, mystéria, Orlog, Flyting, správa osady

Proti: opakování úkolů a činností, door is barred, bugy, místy ovládání, divná absence hudby, dlouhá herní doba

+30

Far Cry 6

  • PS5 60
Nebudu vás dlouho napínat a prostě napíšu, že Far Cry 6 je prostě jenom další Ubisofťácký open world. Zase tu máme vcelku povedené a funkční jádro obalené neskutečným množstvím balastu. Třeba budete obsazovat checkpointy na silnicích. Ve všech najdete asi čtyři vojáky a billboard ke zničení. Zabít, zničit a máte hotovo. Tahle zhruba třicetkrát. Základny to samé, jenom tam je těch nepřátel patnáct. Sledování balíků se zásobami opět dvacetkrát totéž.

Pravda, lze volit různé postupy. Teda stealth nebo Rambo. Plížit se nemá smysl, protože všechno vystřílet je podstatně jednodušší. A s tím se právě pojí nejzásadnější problém celé hry. Všechno vlastně děláte zbytečně. Převlékání oblečení sice dává různé schopnosti, ale použitelných je tak čtvrtina. A ani ty nepotřebujete. Že tu máme hromadu všemožných zbraní? Ostřelovačky a brokovnice nemají využití. Celou hru jsem prošel jen s kombinací samopal+útočná puška+raketomet. A jednotlivé druhy jsem měnil spíš ze zajímavosti, než nutnosti. A to tupou AI podporuje podivuhodný respawn.

Zbraně si můžete i vylepšovat. Použijte brněním procházející munici a zbytek je jedno. Naštěstí si aspoň můžete svojí M16 obarvit na růžovo a dát na ní přívěšek ve tvaru disko koule (točí se a bliká!). Někoho totiž napadlo, že nebudou konkrétní zbraně v konkrétních bednách (vyjma těch unikátních), ale bude záležet na pořadí otevírání. Tzn., že pokud otevřete těch cirka sto v první třetině mapy, tak v dalších naleznete jenom materiály pro upgrade, který ani nepotřebujete. Lze také stavět a (nečekaně) vylepšovat budovy v základních táborech. V jednom ale maximálně dvě ze šesti, čímž se podtrhuje nevyváženost. S trochou nepozornosti si tak odemknete skryté fast-travel body nebo důležitý wingsuit hodně pozdě. Můžete si ale vylepšit rybaření nebo lovení divé zvěře. Uvaříte si jídlo a dostanete buffy, které jsou k čemu? Správně, ničemu.

Příběh a postavy ale určitě stojí za to, říkáte? Vždyť je tam Esposito. Žel Bohu hlavní záporák dostává, vzhledem k marketingu, dost málo prostoru. Jeho pohůnci ani nestojí za řeč a celá linka s jeho synem vyjde tak nějak na prázdno. Snad jen sám protagonista Dani má konečně nějakou osobnost a i obyčejné cut-scény, kdy ho i vidíte, tím mají hned lepší opodstatnění. Ony i některé vedlejší postavy mají něco do sebe, ale typicky všechno zabíjí hustokrutopřísný scénář pro desetileté kluky. Čím více se FC 6 bere vážně, tím hloupěji působí.

Abych jenom nehanil, tak napíšu, že ovládání má Ubisoft vymakané. Ježdění na kdečems je intuitivní a pocit ze střelby parádní. Chvíle chaosu, kdy všechno kolem létá do povětří, mají své kouzlo. Mapa měla být sice o polovinu menší, dokáže však vytvořit nádherné scenérie.

Far Cry 6 jen podtrhuje ono známé pravidlo, že méně je někdy více.
+29

Days Gone

  • PS5 90
„Čeká ho spravedlivý soud. A pak ho pověsíme.“  

Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a  některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné.  Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala. 

Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)

Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.

Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.
+29

Elden Ring

  • PS5 100
Poté, co jsem několikrát odehrála a získala všechny trofeje v sérii Dark Souls, jsem si řekla, že už s touto sérií navždy skončím, protože už v ní mám splněné to, co jsem splnit mohla. Bloodborne se mi zdálo moc těžké po pár hodinách hraní a vzdala jsem to. Sekiro mě moc nezaujalo svým námětem a navíc souboj, respektive jeho úspěšnost v něm, dost závisí na správném načasování parry (aspoň dle toho, co jsem o hře četla), takže to také není nic moc pro mě. A Demon's Souls v té době bylo pouze na PS3, takže pro mě nedostupné. Informace ze světa Elden Ring mě moc nezaujaly, otevřený svět jsem si zrovna nedokázala představit u tohoto typu her a hlavně mi přišlo, že už mě to neustálé umírání nebaví a moje trpělivost s opakováním soubojů nebyla kdoví jak velká. A také jsem si říkala, že už na takové hry nemám a nedohrála bych je.

Ale nakonec je vše jinak. Nakonec i zde jedu několikátý cyklus hry, mám splněné trofeje (zde jsou zdaleka nejlehčí na získání) a vyhlížím DLC, jestli někdy ovšem bude. Na námětu hry pracoval spisovatel George R. R. Martin a nejde to vůbec znát. Příběh hry mi přijde pořád stejně trochu kryptický a pořád stejně zajímavý jako v jiných hrách od FromSoftware. Kde jde znát jeho vliv, tak jsou jména hlavních bossů/postav začínajících nejčastěji právě na písmena G, R a M. I v tomto díle série jsem se dozvídala o zdejším světě pomocí NPC (v této hře jsou opravdu reálným zdrojem informací o světě a cílech hráče), předmětů, okolí a YouTube. Bavilo mě ho rozkrývat a navštěvovat místa důležitá z hlediska lore hry. Doufám, že na hru naváže ještě nějaké to DLC, neboť v základní hře je určitě ještě dost nevyjasněných záhad. Jen je škoda, že opět nelze dokončit všechny vedlejší úkoly bez toho, aniž by si člověk předem zjistil, kam jít nesmí, s kým mluvit musí a hlavně na jakou novou lokaci se postavy přesunuly.

V rámci celé hry jsem se podívala do velkého množství různých oblastí, které byly originální a každá byla podkreslena skvělou hudbou. Mezi mé nejoblíbenější lokace patřil Caelid (ale žít bych tam fakt nechtěla), "podzimní" Altus Plateau a podzemní oblasti - zvlášť podzemní město, které nabízí opravdu nádherné výhledy. Ve hře je také několik tzv. Legacy Dungeons, ve kterých se nachází často nějaký hlavní a dost často i povinný boss a samozřejmě nechybí i zkratky, které celý tento dungeon chytře propojují. Do těchto oblastí jsem se vždy těšila, neboť mi přišlo, že s jejich designem si vývojáři opravdu vyhráli. Kam jsem se už těšila méně, tak byly generické tunely, katakomby a jeskyně. Samozřejmě nebyly úplně stejné, k páce, která otevírala dveře k bossovi, jsem se pokaždé dostávala jinak, ale nepřátelé v nich byli, až na výjimky, pořád stejní a hlavně ti bossové byli pořád stejní.

Čímž navazuji na největší zápor hry, až moc často se některé věci, situace a nepřátelé opakují. Má to svoji logiku, něčím se ten open world musí zaplnit, ale pro mě tohle brzy přestalo být zábavné. A vzhledem k tomu, že jsem dělala úplně všechny lokace v té hře, tak jsem až moc často narážela na Burial Watchdog, Crystalians, Erdtree Avatar, Putrid Tree Spirit (nesnáším je), Red Wolf a plno dalších. Někteří jsou i jako duo, či trio, některé hráč potká i mimo boss arénu, to aby se náhodou nestalo, že za celou hodinu hraní nepotká nějakého z těch vyjmenovaných. Takže hra se sice může chlubit, že obsahuje přes stovku bossů, ale těch originálních je jen pár. A je to velká škoda, protože s nimi mě ty boje bavily nejvíce a v případě mého kompletního průchodu jsem se docela načekala, než jsem zase narazila na někoho zajímavějšího.

Dark Souls 1 bylo zdaleka asi nejpomalejší svým soubojem, když to srovnám třeba s trojkou. Zde jsem měla pocit, že bossové mají nekonečná komba a když už ne ta, tak určitě musí mít nekonečnou staminu. K nekonečné stamině můžeme přičíst velkou oblibu v opožděných útocích, AoE útocích a skvělou kameru, kdy člověk kolikrát ani neví, kde je, natož co dělá boss. Takže příběhoví bossové dokážou dát fakt zabrat. Kolikrát jsem si říkala, že když jednou švihne mečem Sif, tak takový Hoarah Loux či Maliketh udělá těch komb tak pět, šest. Ale i hráč má nějaké výhody. Hra byla obohacena o Spirit Summons nebo o Ash of War (zde opravdu využitelné), jízda na koňo-koze mě bavila a když jsem mohla, tak jsem mého Torrenta ráda využila při souboji s bossem. 

Co je velkým kladem Elden Ringu, tak je hudba. Nevím, jestli jsem ji v předešlých dílech vnímala nějak méně, nebo je tady tak skvělá, ale hudba se mi opravdu moc líbila a poslouchám ji i mimo hraní. U některých bojů jsem si i přála, aby to trvalo déle a já mohla poslouchat a poslouchat, například v první fázi závěrečného bosse, v souboji s Godskin nepřáteli nebo při soubojích s rytíři, kteří se objevují jen v noci. Hudba skvěle ladila s prostředím, takže v Caelidu jsem se opravdu necítila moc komfortně, Altus Plateau na mě působilo melancholicky a hudba v podzemních oblastech navozovala tajemnou náladu.

A co dál? Mám koupený remake Demon's Souls, který na mě čeká, nejspíše neodolám a zkompletuji sérii DS i na PS a budu doufat, že vyjde aspoň ten remaster Bloodborne, neboť v remake moc nevěřím.

Pro: příběh, hudba, hlavní bossové, lokace, NPC

Proti: až moc opakujících se bossů, někdy absurdní komba nepřátel, kteří asi nepotřebují staminu

+29

Stray

  • PS5 85
Jako hrdý majitel dvou koček jsem si dobrodružství roztomilýho kočičáka nemohl nechat ujít. Působí opravdu věrně a kdo kočky dobře zná, určitě pozná všechny drobný animace a chování, kterým kočku obdařili. Je vidět, že autoři mají kočky opravdu rádi.


Graficky hra vypadá na PS5 skvěle. Cyberpunkové prostředí je dnes prostě v kurzu, tak proč toho nevyužít i na prostý příběh jedné toulavé kočky. Ozvučení dopadlo také skvěle a několikrát jsem si vzpomněl na Deus Ex.


Škoda že hratelností hra nijak neoslní. Vlastně s ničím vysloveně zajímavým nebo zábavným jsem se ve hře nesetkal. Autoři hráli na jistotu a do ničeho odvážnějšího se raději nepouštěli. Ani to ale nějak nevadilo, protože na těch pár hodin to bylo tak akorát.


Příběh určitě zaujal a přitom mnoho zásadních otázek ponechal bez vysvětlení, ale zdá se být dost zřejmé, že záměrně a pokračování nás určitě nemine. Budu se těšit.

Pro: skvěle se na to kouká a poslouchá, roztomilá kočka v hlavní roli

Proti: průměrný gameplay

+28

Astro's Playroom

  • PS5 90
Můžu si o Sony myslet, jak je to sebehnusnější megakorporace, ale jedno se jim musí nechat. Moc dobře ví, jak dělat správný fanservice. Nemohl být snad lepší způsob, jak vykopnout novou generaci konzolí s "revolučním" gamepadem do světa. Tam kde Xbox vypadá prostě jenom jako novější krabice s větším výkonem, tak PS5 chce dát hráči najevo, že si koupil něco opravdu nového a Astro mu to zprostředkuje.

K PSku jsem se vrátil opravdu po hodně dlouhé době, skončil jsem kdysi na PS2, ale o Sony titulech člověk čte všude možně a jejich tituly a postavy jsou hodně známé. Proto si v Astru každý najde někoho, kdo mu roztomilým způsobem připomene hezké zážitky, ať relativně nedávné nebo už hodně fousaté. Hra je rozdělená na čtyři světy se čtyřmi levely a každý je napěchovaný různými easter eggy. Takto jsem náhodou bouchnul do krabice a vyskočil na mě Astro Solid Snake nebo jsem zabloudil na pláži a všiml si Astro Crashe Bandicoota, jak cvičí ikonické točení.

Nenechme se oklamat, samotný gameplay není nic, co bychom na konzolích neviděli už tisíckrát. Je to velmi jednoduchá plošinovka, která slouží víc jako tech demo než jako hra. Ale přitom je to zábava. Je zábava jenom přecházet mezi různými povrchy nebo stát v dešti. Je zábava foukat jak blbeček na gamepad, je zábava cítit každé zrnko písku v rukách, střílet balónkometem a cítit zpětnou vazbu v triggeru, sakra má to i zábavné závěrečné titulky. Přesně o tom celá hra je, ukázat, co všechno DualSense může být. K tomu ale sbíráte collectibly, které nostalgicky připomínají celou éru PlayStationů v podobě samotných konzolí a jejich příslušenství, které se hráči ukládají do interaktivní galerie.

Astra si asi zahraje každý, kdo si koupí PS5, ale kdyby náhodou někdo měl i tak tendence ho přeskočit, nedělejte to. Je to krystalická zábava zkondenzovaná asi do 4 hodin. Je to nostalgický výlet do minulosti a zároveň ukázka budoucnosti.
+27

Sleeping Dogs

  • PS5 80
Odpálit Sleeping Dogs jako "GTA klon" by byl skoro zločin. Hra si jde totiž svojí cestou a v žánru městských akcí patří i nějakých dvanáct let od svého vydání prakticky ke špičce. Je vážně škoda, jaký komerční propadák hra byla, rozhodně si to totiž nezaslouží.

Sleeping Dogs zaujme na první pohled exotickým zasazením do Hong Kongu (kde se mimochodem jezdí vlevo, tak si rychle zvykejte) a brutálního prostředí čínských triád. Protagonistu Wei Shena si rychle oblíbíte a i když má jeho příběh hlavně ke konci jisté rezervy, je fajn nápad hrát za policistu infiltrujícího podsvětí. Motivace postav jsou celkem slušně zvládnuté a až na pár divných zkratek drží příběh parádně pohromadě. Místy mi dokonce evokoval jakousi východní obdobu české Mafie. Což je myšleno samozřejmě jako pochvala.

Řádění v Hong Kongu se od konkurence odlišuje i odklonem od palných zbraní. Hra obsahuje tak akorát komplexní soubojový systém a daleko víc zmetků během svého 30-40 hodinového běsnění (při plnění vedlejších aktivit) zkopete do kuličky, než odpravíte kuličkou do hlavy. Je to příjemné oživení a k zasazení se to skvěle hodí.

Pochvalu si hra zaslouží i za vedlejší aktivity, které jsou vesměs vážně zábavné. Vypíchnul bych z nich třeba závody po městě. Ty totiž díky povedenému (ač samozřejmě silně arkádovému) jízdnímu modelu vážně baví, což se o těch v sérii GTA úplně říci nedá. Vedlejších aktivit je tak akorát a ve chvíli, kdy se už začínají opakovat a pomaličku upadají do stereotypu, máte hotovo. Maličko otravné je jen sbírání bedniček zabezpečených kódem, ale k tomu vás vlastně stejně nikdo nenutí.

Na to, že jsem hrál hru v "Definitivní edici" obsahoval Sleeping Dogs poměrně dost bugů. Otázka jestli grafické a jiné nedokonalosti nesouvisí s hraním na PS5. Nešlo však rozhodně o nic zásadního. Bohužel se mi nejspíše nezapočítala jedna aktivita do statistik a platinová trofej tak zůstane nejspíše navždy uzamčená.

Sleeping Dogs je tak podařená městská akce, která ve své době musela nadělat pořádnou parádu (škoda, že ji spousta hráčů ignorovala). Teď po letech sice hra jisté rezervy má, přesto skvěle baví a to prakticky v každém svém aspektu. Upřímně, vybodněte se na předražený remaster starých GTA a raději za kilo kupte Sleeping Dogs... Zjistíte, že i v Hong Kongu se dá zažít spousta věcí!

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "6. Jménem zákona: Dohraj hru, ve které hraješ přímo za policistu nebo detektiva." – hardcore varianta /Tímto bodem je herní výzva 2021 splněna!/

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 317. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: V hlavní roli Kung-fu; slušný příběh; exotické prostředí Hong Kongu; vesměs zábavné vedlejší aktivity

Proti: Poměrně velké množství bugů; náplň některých misí a aktivit

+27

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 95
Má jediná zkušenost se sérií Final Fantasy je 20 hodin v osmém dílu (a jeho odložení kvůli soubojovému systému a respawnu, který mi vadil). Přesto mě série vždy dost lákala a díky remaku sedmého dílu jsem se konečně odhodlal a pořádně se do jednoho z dílů pustil.

O sedmém dílu jsem věděl jen to, že patří mezi to nejlepší ze série, jména parťáků a ten nejslavnější zvrat. Tento komentář tedy není o porovnání remaku s původním dílem, jedná se o názor hráče, který ví o sedmém díle jen naprostý základ. Neznám tedy hlavně propírané příběhové změny, pro mě je to úplně nový, nikdy neviděný a sakra povedený příběh. 

"Promise you'll come and save me." 

Jo, příběh se mi opravdu líbil a považuji jej za velmi dobře odvyprávěný. Vtipný, vážný i lehce cáklý zároveň. A s každou kapitolou se mi líbil více a více. Cloud a ostatní postavy jsou jasnými tahouny, parta je to velmi sympatická a chemie mezi nimi funguje na jedničku. Samozřejmě Tifa a roztomilá Aerith vládnou úplně nejvíc, to je jasné :) Místy je to samozřejmě totálně japonsky přepálené až groteskní, od rozhovorů až po některé postavy. A i to právě považuji za velký klad - tvůrci neustále překvapují novými nápady a fantazii se meze opravdu nekladou. 

Hra je to dost lineární, tedy až na pár lehce otevřenějších kapitol. Osobně mi to nevadí, nemusí být vše open world. Hratelnost je velmi dobrá, největším kladem je výborný soubojový systém s nutností naučit se ovládat a střídat všechny postavy v týmu a správně používat materie. To vše pak hráč využije ve skvělých soubojích s bossy. A že si jich člověk užije, jeden šílenější než druhý (včetně souboje s barákem v Corneo Colosseum). 

Co se týče audiovizuální složky hry, soundtrack patří mezi to nejlepší co jsem na poli videoher slyšel, hudba umí chytnout za srdce i dobře nabudit. Grafika na PS5 je dobrá, ale nějaké mouchy se tam najdou (ale ta Tifa je vymodelovaná fakt pěkně :)). Přesto hra vypadá esteticky velmi dobře, jen spíš graficky patří do předchozí generace. 

Co považuji za malý zápor je vracení se do stejných lokací při plnění vedlejších úkolů. U takto lineární hry to působí jako pěst na oko a trochu mi to vadilo. Také jsem se občas ztrácel na mapě, ta byla totálně neintuitivní. A nejhorší zápor ze všech záporů je čekání na pokračování příběhu.

"Within my veins flows the blood of Ancients. This planet...is my birthright." 

Když to sesumíruji, hru jsem dost hltal a sedla mi se vším všudy. Líbí se mi ta celková praštěnost všeho - postav, bossů i úkolů, na pozadí vlastně docela vážného příběhu.

Chápu, že to není pro každého, ale já mám hru do své osobní topky.

Pro: Hratelnost, fajn příběh, soubojový systém, bossové, hudba, Tifa a Aerith

Proti: Vracení se do stejných lokací, orientace na mapě

+27

Horizon Forbidden West

  • PS5 65
Na začátek chci připomenout, že číselné hodnocení her zde na Databázi pojímám hodně subjektivně - tj. vyjadřuje především to, jak moc jsem se u dané hry bavil; nepokouším se jím až tolik kvantifikovat nějaké její "objektivní" kvality. Proto to ani není tak, že bych například Horizon Forbidden West považoval za výrazně horší hru než třeba Assassin's Creed: Odyssey, kterému jsem dal 90 %.

Faktem je, že jsem si Forbidden West předobjednal, nadšeně ho nainstaloval hned první den... a pak jsem ho po kouscích hrál skoro pět měsíců, v průběhu nichž jsem odbíhal k různým X let starým hrám a několikrát přemýšlel, že nové dobrodružství Aloy prostě vzdám a nebudu se snažit dotáhnout jeho hlavní příběhovou linku do konce. Ani nejde o to, že bych hru považoval za vyloženě nekvalitní, spíš mi u ní chyběla motivace ji znovu zapnout a pokračovat.

Horizon Forbidden West má nepochybně mnoho kvalit, které uznávám, ale některé její vlastnosti mi zároveň bránily si ji doopravdy užít. Zde se pokusím uvést hlavní důvody:

-- Aloy je Mary Sue --
Já mám paradoxně s konceptem Mary Sue problém. Nesdílím totiž představu, že postava v popkulturním díle nemůže být zcela dokonalá a jinými postavami obdivovaná. Vzpomněl bych na řadu děl s dokonalými hrdiny, které mám hodně rád (v herním světě vzpomeňme třeba na Doom Eternal). Ale někdy vám dokonalá postava prostě kazí příběh a stává se otravnou. A to se právě děje ve Forbidden West. Je tomu tak hlavně proto, že tvůrci potřebovali vytvořit nějaké napětí (takže na Aloy stojí osud celého světa), ale zároveň bylo nutné ospravedlnit, že hráč svět zachraňuje víceméně sám. Takže v dialozích si Aloy neustále zoufá, jak velká odpovědnost leží na jejích bedrech a zároveň opakovaně odmítá pomoc ostatních postav - postav, které také přežívají v post-apo světě a bojují s robotickými dinosaury - protože by to pro ně prý bylo moc nebezpečné. Postavy nadto opakují, jak je Aloy skvělá bojovnice, což nejde dohromady s tím, jak reálně většina soubojů s robosaury vypadá - neustálé uskakování, ostřelování šípy a konzumování léčivých bobulí. Na otravnosti ale hlavní hrdince přidává další problém, který s již jmenovaným úzce souvisí:

-- Svět hry je jako ze špatné sovětské sci-fi --
Vzpomínáte na komiksy o Kruanovi? Ty o Žluté planetě, kde žijí humanoidé na úrovni pozemských pralidí, ale lidští astronauti jim představují nejrůznější vynálezy, rapidně tak urychlují jejich civilizační vývoj a jsou obyvateli Žluté planety považováni za bohy? Vlastislav Toman při tvorbě komiksu nepochybně vyšel ze sovětské sci-fi, v níž byly podobné motivy rozšířené. Problém je v tom, že tyto motivy stojí na zastaralých, evolucionistických představách o náboženství jako předstupni racionálního poznání, které nakonec bude vymýceno vědou. Na stejné premise samozřejmě stála i předchozí hra, nicméně ta na rozdíl od pokračování tolik nezdůrazňovala kontrast mezi primitivními, pobožnými a pomýlenými řadovými obyvateli Země a Aloy, která VÍ a je tím jediným hlasem rozumu, co nežije ve "falešném vědomí". To ji jednak místy posouvá do pozice téměř nesnesitelného chytroprda, jednak to nepůsobí dvakrát věrohodně. Copak sama Aloy nebyla nijak poznamenána kulturními a vědomostními normami prostředí, ve kterém 20 let vyrůstala? Proč celou dobu působí, jako postava, která se do příběhu přenesla v čase, neboť uvažuje v kategoriích a pojmech současného moderního člověka? A skutečně by se nikdo jiný nenaučil se stroji a počítačovými systémy lépe pracovat místo toho, aby kolem nich prostě vytvořil nějaké náboženské mýty? Připomněl bych experiment, v němž asi před 20 lety indický milionář nechal negramotné děti ze slumu pracovat s počítačem připojeným k internetu. Děti se samy naučily počítač ovládat, ovšem 1) pochopitelně nepoužívaly pojmy jako "ikona", "okno", nebo "operační systém" 2) k počítači se nemodlily.

-- Příběh hry nebudí zájem vědět, co se stane dál --
V tomto ohledu má pokračování smůlu v tom, že karty už jsou rozdané a nelze příběh stavět okolo záhad. Kdo je Aloy? Kde se vzali robotičtí dinosauři? Co způsobilo zánik původní lidské civilizace? V prvním díle nás tyto otázky snadno přenesou i přes méně zajímavé pasáže, ale příběh Forbidden West je spíš taková variace na 12 úkolů pro Asterixe a tajemství, která by čekala na vyřešení, v něm zkrátka mnoho není. Tvůrci navíc jako by dávali najevo, že na ničem, co se stane, vlastně nezáleží, protože výsledky předchozího snažení lze lehce anulovat: Hned na začátku zjistíme, že nic z toho, co Aloy dokázala v prvním díle, vlastně osud světa příliš nezměnilo. A stejně tak Forbidden West končí s tím, že hlavní ohrožení eliminováno nebylo. 

-- Herní mechaniky nedávají pocit postupu a vývoje --
Pocit postupného vývoje je jedna z věcí, co nás k jakékoli hře může přitáhnout i ve chvíli, kdy v ní není zajímavý příběh. Jenže v Horizon Forbidden West takový jasný vývoj chybí. Postupně odemykatelné schopnosti jsou spíš takové nice-to-haves, než něco, co by hru zásadně měnilo. Největší změnou je samozřejmě získání létajícího stroje, to se ale stane až téměř na konci příběhové linie.  S vybavením je to ještě horší. Většinu hry jsem odehrál v jediném brnění a zbraně jsem měnil minimálně. Proč? Protože nové vybavení většinou není odměnou a posunem dál, ale spíše záminkou k dalšímu grindování. Nově objevená výbava má zpravidla stejné nebo horší statistiky než ta, kterou je hráč již vybaven, a je tak nutné ji upgradovat. Což zase znamená hledat určené stroje a trhat z nich součástky, které jsou pro tento upgrade vyžadované.

Tož tak.

Pro: grafika; scenáristická pozornost věnovaná vedlejším misím

Proti: nezajímavý příběh; chybějící pocit pokroku; Mary 'Aloy' Sue, těší mne

+27 +28 −1