Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Hogwarts Legacy

  • PS5 65
Na začátku bych ráda podotkla, že se považuji za fanouška série HP, byť ne sice velkého, ale filmy jsem viděla aspoň dvakrát a knihy četla víckrát. Na hru jsem se těšila, ale moje očekávání byla spíše v rovině "ať to není propadák", neboť vývojáři nemají takové zkušenosti s open world hrami a zpracovat svět HP je docela velké sousto. Myslím, že moje očekávání se vyplnilo, propadák to není, hra se docela povedla a finančně se jí daří. Po prvních mých hodinách ve hře, kdy jsem se dostala i do samotného hradu a absolvovala výuku, jsem byla nadšená, ovšem, jak jsem postupovala hrou dál a objevovala, co nabízí, tak moje nadšení postupně upadalo a mé hodnocení taktéž.

Co je pro mě prvním kamenem úrazu, tak je hlavní postava. Já chápu, že tvůrci přišli s nápadem, že o té postavě nebudeme vědět nic, nebude mít žádné příběhové pozadí, rodinu, minulost a že si máme tohle všechno domyslet a dosadit něco svého. Což o to, fantazii vcelku mám, a tohle mi problém nedělá, ale pro mě ta postava byla naprosto bezduchá, nezajímavá a neměla jsem k ní žádný vztah. Zatímco ostatních lidí se ta moje postava ptala na jejich minulost, jejich příběh, pocity, tak sama žádné neměla a protože žádné neměla, tak se nikdo nikdy na nic té postavy nezeptal. A to poněkud ubírá na zajímavosti a imerzi, protože dialogy probíhaly formou výslechu z mé strany a odpovědi na něco byly vždy jen dvě a často v pořadí, že první odpověď je světlá (lítost, pochopení a tak), zatímco ta druhá je temná (sarkasmus, egoismus a tak). Zjednodušeně řečeno. Výjimečně byly tyto dvě odpovědi prohozené, asi ať dáváme neustále pozor a jen ty odpovědi poslepu neodklikáváme. Už v průběhu vyprávění toho druhého jsem věděla, jaké odpovědi mi ta hra nabídne, jak to bylo předvídatelné. Nuda. Asi by mě osobně více vyhovovalo, kdyby byly připravené nějaké verze minulosti naší postavy a já si mohla na začátku vybrat a ta postava podle toho odpovídala či jednala (třeba jak je to v sérii Mass Effect). 

O něco lepší jsou vedlejší postavy, protože nějaký příběh aspoň mají. Těch opravdových vedlejších postav je jen pár, když nebudu počítat postavy, které potkáte v nějaké vesnici a které zapomenete za prvním rohem. U úkolů s Natty jsem sice trochu usínala, jak to bylo nezáživné, a mrzí mě, že do nich více nezapracovali to, že je animagus a že jsme se nemohli dozvědět něco více o tom, jak se čaruje bez hůlky. Úkoly s Poppy vždy dobře zněly na papíře, ale jejich samotné plnění už tak super nebylo (například úkol, kdy jsme vraceli dračí vejce). Čekala jsem to trochu zajímavější. Nejlepší z vedlejších postav je pro mě Sebastian a příběh o jeho sestře Anne. Sebastian má silnou a zajímavou motivaci k dosažení svých cílů a hlavně jeho linka nabízela morální témata, která si sám každý v sobě může řešit a která nejsou jen černobílá. Navíc se zde vyskytuje jedno za dvou rozhodnutí, která hráč může učinit a něco změnit. Na RPG hru žalostně málo. Navíc jeho příběh je taková paralela k tomu hlavnímu příběhu (snaha někoho zachránit od bolesti a utrpení), který ve hře je, ale u něho to funguje o něco lépe, protože to sami s ním prožíváme.

Když už jsem zmínila ten hlavní příběh, tak ten rozhodně nepovažuji za něco, kvůli čemu bych si tu hru chtěla zahrát znovu. Vlastně nejzajímavější jsou na něm cut scény z minulosti, které si můžeme pomocí Pensieve promítat. Antagonista ve hře sice je, ale je tak nevýrazný, že třetinu hry jsem si ho pletla s jeho poskokem a až do poslední třetiny hry jsem si pořád nebyla jistá, jak přesně to jeho jméno zní. Může to poukazovat na moji neschopnost si pamatovat jména, ale spíše je ta postava tak nevýrazná a nezajímavá, že mi vlastně bylo naprosto jedno, kdo to je. Ne příliš dobře vzpomínám na první dvě zkoušky, které hráči zadávají mluvící obrazy, protože to bylo nezábavné a stále se opakující sled puzzlů a bojů. Po druhé zkoušce jsem si říkala, proč tvůrci neudělali tyhle zkoušky nápaditější, ale naštěstí třetí a čtvrtá zkouška už byly o něčem jiném a zvlášť třetí byla povedená. Je mi záhadou, proč i u prvních dvou to nešlo jinak a lépe.

Postavám ani moc nepomáhá mimika. Já málokdy kritizuji grafiku a už vůbec ne mimiku, ale tady to musím zmínit. Neboť se mi stalo, že nějaká žena ve hře mi sdělovala, že jí zabili manžela. Jenže já jsem při téhle zprávě dostala záchvat smíchu, neboť moje postava nahodila jeden ze dvou módů, jak se tváří (buď se usmívá, nebo se tváří vážně, napjatě). A zrovna vybrala ten úsměv, takže tato žena mi sdělovala tragickou zprávu a moje postava se usmívala a já s ní. A nadšený výraz Poppy, kdy se na mě dívala šílenýma očima s pusou dokořán, mě bude strašit asi ještě hodně dlouho.

Dalším zklamáním je zbytečná velikost světa a jeho naplnění v podobě různých výzev a sběratelských blbostí. Nejdříve jsem měla odkrytou jen jednu část mapy a říkala si, že konečně někdo, kdo do her nestrká kvantitu na úkor kvality. Pak se ukázalo, že ona mapa se ještě jednou rozroste a znásobí se ikonky. Samozřejmě že tyhle činnosti dělat nemusím, ale spíše bych ocenila, kdyby autoři místo šíleného množství nezajímavého obsahu dali přednost něčemu menšímu, čemu se budou více věnovat. Je trochu škoda, že snad většina vedlejších úkolů je hráči zadána v nějaké vesnici, takže moc nehrozí, že by hráč jen tak organicky na nějaký úkol v divočině narazil. Takže krom nákupního seznamu s ikonkami není až tak důvod se někde procházet.

Že hra v rámci RPG prvků poněkud pokulhává, se projevu i v loot systému, který je hloupý. Odměny v truhlách jsou totiž náhodně generované, takže to, že se naučíte Alohomoru level 2, je vám úplně k ničemu, protože i za nejtěžším zámkem najdete nějakou blbost, kterou můžete najít i v nějaké obyčejné truhle na ulici. Nakonec jsem se o loot přestala úplně zajímat, vylepšila si nějakých pár kousků, které jsem už do konce hry neměnila, a zbytek prodávala.

Hra má pochopitelně i klady. Tím hlavním je atmosféra a zejména pak samotný hrad, který se fakt povedl. Také moje první návštěva Forbidden Forest byla skvělá, opravdu jsem měla pocit, že se procházím tím tajuplným lesem, který známe z filmů. Dobrý nápad je i Room of Requirement, včetně vivárií, kde si plno hráčů jistě dokáže hodně vyhrát (já až tak ne). Do konce hry mě neomrzelo létání po světě na koštěti, byť ovládání bych asi udělala jinak. 

Dalším výrazným kladem je soubojový systém, který je fakt zábavný a unikátní. Sice neustále přepínání kouzel je docela otrava, ale boj vypadá efektně a je radost kombinovat různá kouzla. Kolikrát se bojiště stalo velmi nepřehledné, ale naštěstí to kompenzuje možnost odrážet nepřátelské útoky a udělat protiútok.

Jsem zvědavá, až se jednou dozvíme, co vše ze hry muselo být vyškrtáno, protože až nápadně často moje postava říkala, že tady by neměla chodit sama. Jak kdyby tam dříve byl nějaký systém společníků, kteří s vámi budou chodit po světě, ale musel být vyškrtnut.
+47

Elden Ring

  • PS5 90
"Highs are so high that I don't think From will ever top them and lows are so low that I'm not even excited for the next game they make like this anymore."

Tato věta random youtubera, vystihuje Elden Ring naprosto přesně. Tu a tam si řeknu, jestli jsem divný jen já, nebo ty hry opravdu zas tak úžasné nejsou (myšleno obecně), ale přesto, kdybych hrál jednu hru ročně, vždy tam bude Fromovka. O to silnější tento pocit byl u Elden Ringu, protože v té záplavě nejvyšších hodnocení jsem o sobě pochyboval o trochu víc. Nicméně teď už se od toho mohu oprostit, věřím, že mám nahráno víc než kdejaký recenzent, a tak je třeba přiznat si pár nehezkých věcí o Elden Ringu. Trochu mě mrzí, že jsem vlastně zažíval podobné pocity už u Dark Souls 2 a 3 a možná by stačilo zkopírovat můj komentář.  

Část 1 – neslíbené premisy

Když jsem poprvé četl nějaký leak ohledně spolupráce G.R.R.M. s From Software, psalo se v něm o obřím světě, který se skládá ze šesti království, kterým vládou mocné bytosti. Zabíjet je mělo jít v libovolném pořadí a v každém království by hráč získal mocné schopnosti, které pak ovlivní lokace následující. Představivost se rozjela na plné obrátky. Hned jsem si představil jakousi Metroidvanii – v hlavě se mi honilo třeba království prorostlé trním, které zmizí, jakmile padne boss v království jiném – jen hloupý klišoidní základ k mechanice, od které jsem si sliboval opravdu hodně, protože jsem věřil, že rukou From Software uvidíme věci dříve nevídané. A to je nakonec docela velký úraz. Protože zde nic pořádného z bossů nedostanete a svět se změní jen jednou a ač efektivně, zas to tak moc neudělá. Po zabití těch nejsilnějších bytostí si můžete vybrat, zda si díky runě zvednete všechny vlastnosti o trochu, nebo jen životy a staminu o menší trochu, nebo jen životy o trochu větší trochu. A ještě to platí jen po použití omezeného předmětu. Super. Podobné zklamání bylo mimochodem u Sekira a jeho ninjutsu technik. Vývojáři tím neustále dokazují, jak extrémně nezajímavé věci umí dělat.  

Část 2 – design dobrý i špatný

V návaznosti na úvodní větu musím říct, že hlavní lokace hry jsou parádní, tak, jak už to studio dokázalo v minulosti. Nejvíc jim jdou různá obří města, neméně dobré jsou i hlavní podzemní lokace a kanalizace (neplést s dungeony). Budete se cítit, jako když jste kdysi spatřili majestátné Anor Londo a možná ani nebudete mít pocit, že to zažíváte podruhé. Věřím, že kdybych si teď zahrál jakýkoliv předešlý díl, jsem z hlavních lokací zklamán. Elden Ring dělá všechno tohle lépe – sice o malinko, ale lépe. Ačkoliv je zde neduh v podobě dost zvláštních designerských ulehčovátek, kdy na nějakou sopečnou skálu šplháte asi dvěstěmetrovým žebříkem. Působí to humorně a hloupě. Nechybí ani známé výtahy, pod kterými jsou opět z nejasného důvodu obří díry. Teleporty a nově i jakési vzduchové víry, které nás vystřelí na vysokou skálu. Dokáže to vždy spolehlivě zničit imerzi. A o tu jde přeci nejvíc.
Druhým bodem je totiž open world. Už před vydáním vývojáři slibovali, že chtějí do hry přinést pocit dobrodružství a putování. Možná by to šlo jednodušeji, kdyby na hráče čekalo více neznáma. Vedlejší lokace se však na mapě vyznačí i typem, takže vždy víte, zda se jedná o jeskyni s bossem, katakomby s pákou, dveřmi a bossem, ruiny s místností pod nimi apod... nepůsobí ani jakou součást světa ale jen náhodně vygenerované… chalice dungeony z Bloodborne. Překvapit vás dokážou možná ve 4 případech, jinak je to standard.
Když vývojáři tvrdili, že do různých dungeonů se lze dostat více způsoby, zase jsem naivně myslel, že tím mají na mysli více než dva případy hlavních lokací. Ale prd. Daleko větší pocit dobrodružství bych měl i kdybych hrál už potřetí Gothic 2, který teď ve světle Elden Ringu působí o to víc jako pravý open worldový Dark Souls. Také vizuálně není venkovní svět Elden Ringu nijak zvlášť povedený. Setkáme se zde s klasickými ústupky, kdy les prostě není les, ale jen pár stromů na louce. Jezero je kaluž. Pokud je hrad na kopci vlastně není zas tolik na kopci, ale dostanete se do něj za minutu, aniž byste na něj vystoupali nějakými horskými serpentýnami. A sněžná oblast je naprostý výsměch. Neměl jsem vůbec pocit, že jsem nějak vysoko. Prostředí bylo jen trochu poprášené moukou a větru by se člověk nedočkal. Jasně, jsou to prkotiny, ale cokoliv nějak naruší tu imerzi, je zbytečný přešlap. Rád bych bloudil hustým lesem, sněžnou vichřicí (ne tou bullshit variací zde), brodil se bažinami, nebo balancoval na úzkých cestičkách vysoko v horách. Podobně jako jsem si představoval při hraní třeba dračáku. Ale venkovní svět tu prostě působí uměle.
Zas je krásné, že cokoliv člověk v dáli vidí, tam se dostat může. Výhledy tu jsou nádherné. A je to dokonce tak krásné, že se ve mně tluče, zda chci jejich další hru znovu open world, nebo nějaké semklejší prostředí.  

Část 3 – strach z neznáma ( Lovecraft loveletter – check )

Strachu z neznáma tu vývojáři skvěle dosahují v hlavních lokacích. Svět tu opět kontrolují nějaké mocné bytosti a ačkoliv považuji neustále šermování pojmem Lovecraft za trochu trapné, je pro mě tento pán hlavně o tom neznámu. A videohry mají přeci neustále přinášet nové a nevídané zážitky. Nikoho přeci nemůže bavit, pokud u hry zažívá jen nějaký ten standard a From tohle vždy nějak opepří. Často máme pocit, že jsme bezvýznamní tvorečci na šachovnici nepředstavitelných kosmických sil. Nyní to však trochu svěže nejsou jen chapadla, variace na Innsmouth a třeba sny, ale vesmír tak nějak obecně. Přijde mi jako by si Miyazaki odškrtával Lovecraftovy povídky a při Elden Ringu se dostal mezi ty, které mi lahodí nejvíc. A kdo ví, třeba se příště otře o ty mé naprosto nejoblíbenější. A tomu všemu zde naprosto vévodí soundtrack, kdy jsem se cítil melancholicky když jsem se měl cítit melancholicky a nejistě když jsem se měl cítit nejistě.  

Část 4 – zastaralost

Nechce se mi ani moc řešit souboják a celkovou zastaralost, protože když se o Soulslike hru pokoušejí jiná studia, nedostanou se ani trošku na dosah tomu, co dělá From. Jenže stále tu jsou problémy, kdy vás nepřítel zasáhne skrz zeď. Stále to tu často láká k využívání různých glitchů a nedokonalostí v inteligenci nepřátel. Taky bych určitě využil souboják který navrhli v Bloodborne a zdokonalili v Sekiru. Propojení takové symfonie útoků, obrany a úskoků spolu s možností rozličných buildů – o tom by stálo zapřemýšlet a docela mě udivuje, že se na to vyprdli v případě nové značky. Zde se jedná o extrémní recyklát všeho možného. Pokud jste hráli s nějakým oblíbeným mečem v Dark Souls 3, pravděpodobně ve stejném stylu můžete hrát i zde. Pokud se vám líbilo rozhodit petardy v Sekiru, lze se zde specializovat na jakési parfémy, které dělají podobné kousky. Jenže vše tohle je stále v soubojáku Dark Souls který se vyznačuje hlavně tím, že se budete jako idioti neustále kutálet po zemi. Rozum zůstává stát nad multiplayerem, k jehož využívání používáte opět předměty v inventáři (a jejich zbytečně moc). Tyhle archaismy mi už nepřijdou omluvitelné a sám bych se za to asi styděl.  

Část 5 – nejlehčí soulsovka

Série se také vždy vyznačovala vysokou obtížností, ale jelikož je nyní hra otevřenější, už to zas tolik neplatí. Hru totiž docela spolehlivě rozbijete ať už se specializujete na cokoliv. A vývojáři si toho asi byli vědomi, a tak nám připravili několik opravdu obtížných bossfightů v závěrečné části hry. A musím přiznat, neměl jsem na to trpělivost. Není to zábava. Někteří bossové jakoby vypadli třeba ze Sekira a frekvence vašich kotoulů je taková, že mě to prostě nebaví. Pokud musím udělat deset kotoulů abych měl možnost nepřítele seknout a pak budu muset sprintovat zpět aby mě nezasáhl AOE efekt, to je trochu moc. Jde si to však ulehčit. Množství rozličných buildů a schopností zbraní vyústí v to, že budete pořád dokola spamovat jeden OP útok. K čemu bojovat férově, když si stačí vzít všechny lahvičky na manu a pak jen používat alternativní útok meče, který vás i uzdravuje. Pocit vítězství z takového souboje jsem měl stejný, jako když jsem ke konci hry využíval summon. Nic moc.

Právě i díky summonům, které zde sbíráte jako pokémony, je hra značně jednodušší. Můžu to vlastně tvrdit, když jsem používal jen mechanismy hry k vítězství? Nepíše se mi to lehce, ale prostě to tak je. Začalo to hodně slibně. Souboj s Margit jsem opakoval asi třicetkrát… ale nevadilo mi to. Věděl jsem, co dělám blbě a bavilo mě učit se jeho slabiny. A i když nejsem největším fanouškem Sekira na světě, moc se mi líbil jeho závěrečný boss, který byl kulminací všeho, co se hráč za hru naučil. Zde vás hra na konci naučí jedno… ojebávat souboje. Jestli to byl Miyazakiho cíl, tak uspěl. Sir Alonne by ze mě upadl na meč ještě před začátkem souboje. Nutno však podotknout, že se jedná opravdu o ty závěrečnější bosse a pokud si uděláte nějaký fajn build a vytrváte v něm, případě se od bosse odejdete se trochu nalevelit, nebudete mít výrazné problémy. A z toho důvodu mě naopak mrzí absence nějaké výraznější obtížnosti v levelech samotných, ale tam už to může být tím, že mám sérii docela nahranou.

Tak tedy pane Miyazaki. Zase si vaši příští hru zahraji. Opět budu čekat nějaká překvápka a twisty a promyšlený svět. A už jsem připraven, že mě zase zklame hromada drobností. A já nevím, zda je to z důvodu nedostatku kapacit, protože ve výsledku jen uděláte svět a nasázíte do něj nepřátele. Třeba teď díky ziskům z ER naberete nějaké posily. A třeba i někoho kdo ví, jak vypadá les nebo sníh.

Pro: Hlavní lokace, soundtrack, svět a lore, množství možných buildů

Proti: Zastaralost mechanik, slabší nepovinné lokace, nevybalancovanost obtížnosti

+39

Returnal

  • PS5 90
Returnal to nemá vůbec jednoduché. Vychází pouze na novou konzoli, kterou ani ti, kteří ji chtěli v den vydání, třeba stále nemají, stojí dva tisíce a působí jako tupá řež. A jako bonus je to rogue-lite žánr, který v AAA produkci zatím asi nemá obdoby. Velice odvážné. První trailer mě velmi zaujal tématem, aby se ve mě hned v závěsu probudila skepse, že to bude vlastně takový The Order: 1886 nové generace. Nedokážu vysvětlit proč, ale nechuť se tou hrou vůbec zabývat rostla s každým novým videem, a i opěvované první dojmy, kde řada recenzentů říkala, že je hra velmi překvapila, byly provázeny gameplayem, který mě stále spíš odrazoval.

Proč to teda tak skvěle funguje? Já vlastně nevím… Protože ať už napíšu cokoliv, ve výsledku je to všechno, co nám bylo prezentováno. Je opravdu takový rozdíl v tom tu hru vidět a hrát? Inu, asi ano.

Už první kroky po ztroskotání, které vás uvrhne do časové smyčky, jsem se cítil jako na CIZÍ planetě. A ne tím hloupoučkým způsobem, který předvedl třeba Mass Effect Andromeda, ale opravdu cizí, se vším všudy. Nebyl jsem si jistý ničím. Déšť tluče do vašeho skafandru, zatímco na vás zírají sochy a některým z nich září oči zlověstně zlatou barvou. Proč se po vás natahují ty podivné zářící chapadélka? A to jsou fakt jedinou přátelskou věcí na této planetě? A hele, konečně nějaká lidská mrtvola, takže tu nejsem sama. Aha… ta mrtvola jsem já, super. Co takhle rozluštit nějaké nápisy na zdech? A třeba se naskytne možnost podívat se i do zdejších archívů. A mnou nenáviděný třetí biom, který je prachsprostou vykrádačkou Beksińskiho je vrcholem zlověstné atmosféry. Zbožňoval jsem ho a nenáviděl zároveň. Všechno je navíc neskutečně obří a monumentální a – menší odskok úplně mimo, pokud tohle dokázal udělat takhle malý tým, máme se do budoucna na co těšit.

Okolní zvuky jsou děsivé a s 3D sluchátky to jistě musí být požitek, vše doprovází naprosto geniální hudba, která se změní asi jen jednou, mezi akty, ale ani za těch bezmála 30 hodin, co jsem s hrou strávil, se neomrzely… ba právě naopak. To zlověstně zabrnkání na nějaký neurčitý nástroj bylo neuvěřitelně podmanivé… nečekejte od toho však adrenalinový soundtrack ve stylu Devil May Cry, první polovina je jako konečně slyšet podlézavou hudbu Ericha Zanna z Lovecraftovy povídky a ve druhé části to začne trochu brnkat na notu Interstellaru. Tu a tam vás vyděsí něco chapadlovitého, tu a tam se s vámi spřátelí něco chapadlovitého… no a zde přichází onen prvek roguelite.

Mé první kroky jsem byl zklamaný malým množství upgradů, které mi přišly nevýrazné, abych nakonec pochopil, že přesně to je cíl. Nalijme si čistého vína, po smrti začínáte od začátku (jen nemusíte zabíjet bossy, kteří už padli a uprostřed hry je checkpoint), když hru vypnete, začínáte od začátku. Když porazíte bosse a odemknete si novou oblast a jsou 3h ráno, prostě spát nepůjdete. Jenže co se od začátku tváří jako nekompromisně obtížná hra, ve skutečnosti skýtá jen málo překážek. Nikdy se nikam neférově nepropadnete, nikdy se na vás nevyvalí obří balvan, nikdy vás nezabije headshot, nikdy se za vámi ve vyčištěné oblasti nespawne nepřítel… nikde tu na vás nečeká Sen‘s Fortress, nebo otrávené bažiny, hra je v tomhle ohledu nadmíru férová a vaše smrt bude spíš výsledkem několika špatných střetů v předchozích místnostech a toho, že do střetu jdete s 30% HP. Navíc mi přišlo, že nepřátelé vám dávají skoro pořád stejné poškození, jen k tomu mají pořád víc a víc nástrojů. A proto se teď vrátíme k upgradům… ano, jak už jsem zmínil, naskakují velmi pomalu. Jenže pokud v prvním biomu seberete malinké procento k něčemu – primárně asi zdraví, lékárničku a předmět, kterým se je možno jednou vzkřísit a zároveň to zvládnete nevypotřeboval v biomu druhém, kde se na to třeba nabalí další drobná vylepšení a nově nakoupené předměty, tak třeba budete po 3h opravdu nabušení a boss nebude vyžadovat skoro žádnou snahu. Hra není obtížnější než Soulsovky, jen vždy začínáte znovu. Takže je na vás, zda budete riskovat 3h vylepšování postavy, aby byl boss směšně jednoduchý, nebo k němu za pár minut proběhnete a zkusíte otestovat naopak své schopnosti. Oba způsoby jsou validní a u obou se budete víc a víc učit hru.

Hra ještě v jádru hratelnosti zahrnuje jakýsi prvek hazardování, kdy je drtivá většina lootu pod jakousi fialovou zlověstnou aurou, a tak vás třeba léčivé kameny mohou buď uzdravit, nebo zranit, některé truhly můžete otevřít pod rizikem debuffu a chapadlovití paraziti, jakožto trvalé buffy vám sice nějaký buff dají, ale zároveň je přítomen také nějaký debuff. A popravdě, já na to vždy kašlal. Riziko mi za to nestálo a potrestání bývají často až příliš tvrdé. Možná i proto má výtka k pocitu z nedostatku upgradů – holt jsem neriskoval.

A ano, frustrující hra bude a díky tomu aspektu musím ocenit hlavní hrdinku. Její dabérka odvedla mistrovskou práci a občas vám prostě promluví z duše, ale tak uvěřitelným hlasem. Jednou frustrovaně, jednou vyděšeně, pak zas odevzdaně, někdy odhodlaně. Často mě k novému průchodu po smrti a opakující se animaci přimělo to, jak se Selene zase zvedne. Někdy najdete svůj vlastní log, kde už je Selene na pokraji šílenství, jindy je nad věcí, někdy to třeba vůbec není ona… je to jako několik různých osob a všechny tyhle různé smyčky a potenciální linky dělají ze hry nejen hluboký zážitek, protože jedna věc je uvíznout v časové smyčce, druhá věc je představovat si co to vlastně obnáší teď v kůži mé postavy a co to mohlo obnášet v nepočtu jiných smyček… no a třetí věc je ty náznaky slyšet hlasem, na který jen tak nezapomenete. A to ta paní ještě nedávno zadávala zakázky Hitmanovi.

Akce ve hře je špičková, zbraní je velké množství, každá z nich si odemyká (trvalé!) upgrady a každá z nich má nějaký alternativní režim palby. S tím, že libovolná zbraň může mít libovolný alternativní režim, stačí ji jen najít. Výskoky a úskoky fungují dobře, jen bych je ocenil možná trochu výš, podobně jako v Andromedě, ale nevadí. Rád bych ještě vyvrátil to, že akce je frenetická. Ono nepřátel po vás třeba půjde hodně, ale nikdy jich nebude víc než 10. Navíc jdou likvidovat pohodlně z dálky, jediná věc, co vás vyvede z komfortní zóny jsou nepřátelé, kteří mají štít, jenž je nutný zničit útokem nablízko (případě jinými metodami) a to, že někteří nepřátelé po smrti vybuchnou a zanechají po sobě tlakovou vlnu – jakýsi prstenec laseru. Ten někdy jde proskočit, občas je fialový a proskočit nejde. Ale často víte, co máte dělat, jakmile nepřátele dostatečně nastudujete. Jednoho z nejděsivějších monster, třeba povalí na zem pouhý útok mečem a pak máte dostatek prostoru na něco dalšího. Je tam vyloženě jen jeden nepřítel, z kterého mám doteď respekt. Co už však frenetické bude, jsou souboje s bossy, takže... buďte připraveni.

Druhá půlka hry mi však skončila po 2hodinách. A já byl zklamán. Čekal jsem, že v tom nechám další víkend a budu prožívat znovu ty pocity, které jsem měl ze třetího biomu. Nevím, co se stalo, jestli to bylo vlivem mé nabušené postavy, nebo tvůrci na obtížnosti ke konci dost ubrali, možná OP zbraň… nevím, nicméně jsem se s první polovinou páral asi 25hodin a druhou jsem měl za sebou po 2 hodinkách, na jeden zátah. Nicméně v druhé části jsem dostal pár upgradů, kterými si otevřu některá tajemství v prvním biomu a příběh, i když se na první pohled může zdát strašně triviální (a ano, twist se dá čekat od prvních náznaků a zklamal mě), mě ještě nějakou dobu bude bavit dál ozobávat - a možná je nakonec vše jinak. Věřím, že ne nadarmo mi za úspěšné dokončení hry vývojáři vyhodili hlášku, ať ten svět ještě prozkoumávám. V rádoby třetím aktu. A já se do něj tuze rád vrátím!

Doufám v nějaká DLC. Ušklíbl jsem se, když o hře někdo tvrdil, že je to žhavý kandidát na hru roku. Mám rád, když mě přejde smích tímto způsobem!

Dohráno za 27h s celkem 35 úmrtími. Soulsy jsou těžší.

Pro: Bezchybná hratelnost, atmosféra prozkoumávání neznáma, učíte se ten svět, hudba a dabing.

Proti: Ve druhé polovině chybí výzva.

+38

Resident Evil Village

  • PS5 80
Přiznám se, že zásadní překopání základů série v sedmém díle mi zrovna moc nesedlo. Předně jsme se za celou dobu hraní nemohl zbavit pocitu, že se jedná pouze další hru ve stylu Outlast. Dobré, ač nic extra. Village mě tak od prvního oznámí nechával vcelku chladným. Nicméně s každou další uvolněnou informací se mi začal nejnovější přírůstek do slavné značky zamlouvat stále více.

Předně se v mnohých recenzích setkáte s přirovnáním k legendárnímu čtvrtému dílu. A překvapivě není až tak mylné. Nejde jen o podobnou atmosféru zaostalé vesnice a přilehlého hradu, ale třeba i o přítomnost záhadného obchodníka. Vylepšování zbraní a správa inventáře osmičku až neuvěřitelné, oproti předchozímu dílu, posouvají. Najednou musíte taktizovat s penězi a hledat skryté poklady. Craftění tedy zůstává podivně našroubované, a docela se nehodící k celkovému pojetí, ale jedná se jen o maličkost.

Začátek je dech beroucí. Po působivém "pohádkovém" intru začnete prozkoumávat vesnici, potkáte prvního vlkodlaka a poznáte bosse. Nutno uznat spíše klesající kvalitu, kdy přidáním přehnaně akčních pasáží v poslední čtvrtině ztrácí REVIII hodně ze svého kouzla. Vynahrazuje to samotný závěr, který, alespoň mě, docela navnadil na další díl.

Samotné souboje vám dají zpočátku značně zabrat. Doby pomalých zombie jsou nenávratně pryč a zdejší agresivní lycanové se aktivně vyhýbají výstřelům. Pozdější nepřátelé se bohužel stávají tuctově nudnou směsicí na způsob "sestřel svítící slabinu". Stejně tak bossové jsou zároveň silnou i slabou stránkou. Jsou správně odpudiví/přitažliví s dostatečným backstory. Ke střetům s nimi ovšem míří má největší výtka. Všechny jsou strašně jednotvárné. V podstatě jste se záporákem zavřeni v jedné lokaci, kde běháte dokola a sypete do něj tuny nábojů. Vše je navíc umocněno jejich, vzhledem k relativně krátké herní době (12 hodin), velkým množstvím.

Pravdou je, že prezentaci má hra špičkovou. Nejen grafickou, ale i ozvučením, se jedná o jednu z nejlepších her současnosti. Každá navštívená místnost přetéká detaily. Stejně tak charaktery, nýbrž i celková art direkce je zvolena velice trefně. Dále se vrací hromady bonusů přístupných po prvním dokončení, včetně dobře zpracované minihry Mercenaries, a dostatek nových zbraní zpříjemňujících opakované průchody.

Každopádně, bych Village označil za příkladnou evoluci žánru. Ke konci lapá po dechu, ale závod jednoznačně vyhrál.
+37

Red Dead Redemption 2

  • PS5 90
„You don’t get to live a bad life and have good things happen to you.“ – Arthur Morgan

Už je to několik týdnů, co jsem Red Dead Redemption 2 dokončil a stále se ve mně mísí tolik pocitů, že nenacházím slova, která by hru přesně vystihla. Navzdory tomu, že mě na RDR2 řada věcí trochu štvala, zejména z hlediska dnes již zastaralého designu některých herních mechanik, které Rockstar stále používá, je to jednoduše jedna z nejlepších her minulé dekády a zároveň jak technicky, tak technologicky jedna z doposud nejpropracovanějších her vůbec. Zároveň je to ale hra, která si dělá řadu věcí po svém a nějaké úlitby casual hráči jsou jí ukradené. Což ji ale paradoxně dělá tak dobrou a unikátní. Jen je škoda, že tohoto se vývojáři nedrželi úplně ve všech ohledech, ale o tom později.

„We’re more ghosts than people.“ – Arthur Morgan

První věc, která překvapí hned v úvodu, je neobvykle pomalé tempo. Už jen uzavřenější lineární a nikam nespěchající prolog trvající několik hodin dává hráči nekompromisně najevo, jak moc obsahem nabitý kolos má před sebou a že tady se opravdu na ničem nešetřilo. RDR2 bych přirovnal k dlouhému seriálu. Ale takovému tomu HBO-like quality TV seriálu, který si dává se vším na čas a zároveň kvůli tomu není úplně pro každého. Kdo chce rychlý děj a instantní akci, ten u RDR2 skutečně nepochodí. RDR2 si musí hráč podávat ve větších dávkách, musí mít možnost nechat se pořádně do hry vtáhnout, ztratit se v ní, aby byl schopen si onen živý a neskutečně detailní svět, který si pro hráče tvůrci připravili, naplno vychutnat. Na RDR2 si musí člověk prostě vyhradit čas. Není to titul, který se dá zapnout na půl hodinky 2x za týden. Osobně jsem se hrou strávil tři dlouhé měsíce, dokončil hlavní dějovou linii, téměř všechny vedlejší questy (až na ty s collectibly), nalovil stovky zvířat, našel všechny poklady a snad i navštívil všechna zajímavá místa, která jsou ke hře k vidění. A stejně nemám dost.

„Be loyal to what matters.“ – Arthur Morgan

Zasněžené hory, horské městečko Strawberry, stylový Valentine, vyhřátý Rhodes s červenou zeminou, putování skrze bayou plné agresivních krokodýlů a první procházky ulicemi nočního St. Denis. Mapu jsem prozkoumal křížem krážem a to hned několikrát. Tak dobrý, tak detailní a tak osobitý design prostředí je. Na mnohá místa jsem se opakovaně vracel – čistě proto, že jsem se tam cítil jako doma. A určitě se zase brzy vrátím. Jen tak, projet se na koni, vylézt na nejvyšší horu, ulovit si něco k večeři a upéct si to u táboráku. Z tohoto důvodu mi RDR2 na disku zůstane i dlouho po dohrání.

„Lack of something to feel important about is almost the greatest tragedy a man may have.“ – Arthur Morgan

Všechna ta příroda, rostliny, detailní lesy, realisticky se chovající zvířata, která spolu interagují, namlouvají se, soupeří mezi sebou a loví se navzájem tak, jak ukládá potravní řetězec. A není to jen o zvířatech a měnících se biomech, ale lze si všimnout různorodého geologického složení jednotlivých oblastí. Sever mapy, kde jsou skály a útesy okolo mohutných vodopádů protkány (předpokládám) železnými žilami je naprosto úchvatný. A to ozvučení! Šrumec ve městě. Skřípání prken uvnitř dřevěných srubů. Zvuky lesa! Veškerou zvířenu lze rozeznávat, a teoreticky dokonce i stopovat čistě za pomocí zvuků. Není to lehké, asi jako v reálu, ale jde to, když hráč ví, co má poslouchat a dokáže určit směr, ze kterého volání přichází. Pořád jsem narážel na nové a nové věci. Na neuvěřitelné detaily, ať už vizuální nebo technické, které chtě nechtě berou dech. A pořád jsem neměl dost. Ani po 140 hodinách hraní.

„We can’t change what’s done, we can only move on.“ – Arthur Morgan 

Se samotným příběhem je to složitější. Zcela upřímně říkám, od děje jsem čekal trochu víc a zprvu byl trošičku zklamaný. Jenže pak se mi to rozleželo. Ono to je také tím, jak je příběh vystavěn. Je potřeba brát v potaz, že RDR2 se úplně nesnaží o takovou tu tradiční velkou soustředěnou zápletku. Je to serializované vyprávění založené na postavách, na jejich osudech, na jejich cestě životem. Příběh skupiny kočovných psanců, snažících se přežít v rychle měnícím se světě, kde už věci nejdou „po staru“ tak, jako dřív. Po původních obyvatelích není ani památky, pistolníci stárnou a postupně vymírají, bandité jsou pronásledováni zákonem a z divokého západu se pomalu ale jistě stává současná moderní civilizovaná Amerika. Největší síla RDR2 není v příběhu jako celku, ale v silných dílčích momentech, v jednotlivých epizodách a malých radostech a strastech, které Arthur sám nebo společně se svou skupinou na své cestě prožije. Leckdy i v naprostých drobnostech, které klidně může vlastní nepozorností minout, ale které ho formují až do konce. Kupříkladu třeba, když Arthur po celodenní fušce přijede, už za tmy, do tábora, naloží si plný ešus Pearsonovy polévky, sedne s pivkem k praskajícímu ohni, prohodí dvě věty s Tilly, vyslechne si Hoseův životní příběh a nakonec klimbaje se zaposlouchá do tónů Javierovy kytary, jež zrovna vybrnkává Wayfaring Stranger. Na nic z toho nemusí hráč vůbec narazit, ale je to tam. Ta interaktivita, živost a množství obsahu je skutečně hodná obdivu. Stejně jako síla obyčejných životních mouder, která ve hře zazní, a která dávají postavám a celému zážitku ještě další vrstvu hloubky. Taky jste měli depresi z toho, jak se vztahy v týmu postupně zhoršují, jednotliví členové nenávratně mizí, přátelství a s nimi i hudba a veselí se stává minulostí, až se na konci v táboře kromě vzájemné nevraživosti a beznadějného bloumání pořádně nic neděje, lidé se navzájem straní a nikdo spolu už ani pořádně nepromluví? Depresi z toho, že po celou šestou kapitolu přesně víte, kam to celé neomylně směřuje a vy tomu nechcete jít za žádnou cenu naproti, ale ať děláte, co děláte, zabránit tomu nelze? RDR2 je jednoduše hra, která se nehraje, je to hra, která se naplno prožívá. Jenom takto z ní hráč dostane naprosté maximum.

„We’re the thieves, in a world that don’t want us no more.“ – Arthur Morgan

Zajímavá věc je i samotný pacing příběhu, který je prostě… zvláštní. Není špatný, jen je úplně jiný, než by člověk čekal. Do kolen mě třeba dostal fakt, že v momentě, kdy hra na konci šesté kapitoly zdánlivě vrcholí, na hráče ještě čeká tzv. epilog. Člověk by si řekl jedna dvě mise na závěr, ale ono ne. Je to další nášup v délce zhruba dalších dvou příběhových kapitol. To je reálně porce zábavy na dalších minimálně 10 hodin, ne-li více.

„Listen to me. When the time comes, you gotta run and don’t look back.“ – Arthur Morgan

Důvod proč ale nedávám plné hodnocení, které se tu úplně vybízí, je rozpor mezi výše uvedeným a částečně podivnými rozhodnutími designérů. Rozumím tomu, že hra se musí prodat mainstreamu, ale je skutečně škoda, že když se RDR2 na jednu stranu tváří jako simulace a ultimátně imerzivní adventura, která chce naplno zaměstnat všechny hráčovy smysly, design příběhových misí tomu často neodpovídá. Jednoduše řečeno: je to přehnaně akční. Vůbec mi nevadí, že jsou jednotlivé mise lineární, ale je strašná škoda, že často působí jako vytržené z GTA. Kvanta nepřátel, strašná řežba, opakovaně vyvražděné pomalu celé město, arkádové útěky z přestřelek, ve kterých by reálný kovboj skončil jako řešeto bez mrknutí oka, natož aby stihl vytáhnout proklatě nízko zastrčený revolver. Přitom mě beze srandy daleko více bavilo např. pomáhat stavět plot, dojit krávu, honit bejka (oboje bez dvojsmyslu) a roleplayovat ranchera. A tyhle činnosti naopak hra v příběhových misích velice ráda bere rychle z ruky – na úkor akce. Naštěstí, na konci to pak celkem vynahradí. 

„Méně je někdy více.“ – JohnCZ

Mohl bych mluvit hodiny a hodiny o zážitcích, které jsem se hrou měl, na co všechno jsem narazil a jak čubrněl, když na mé konání hra naprosto nečekanými způsoby dokázala zareagovat. Ale ono je to asi zbytečné. Tohle si prostě musí zažít každý sám za sebe. Red Dead Redemption 2 v mnoha ohledech, nejen graficky, ale především komplexní živostí otevřeného světa předběhl celou generaci her. Je pouze škoda, že jakkoli je v mnoha ohledech dál než konkurence, v několika dílčích mechanikách je nepochopitelně zase úplně zbytečně pozadu.

„I’m affraid.“ – Arthur Morgan

S Red Dead Redemption 2 herní průmysl definitivně dospěl.

Pro: téměř ultimátní imerze, královská hratelnost, rozvážné tempo, ohromující rozsah a kvalita obsahu, pohybový systém a veškeré animace, postavy, dialogy, nejkomplexnější openworld ever, smysluplné aktivity a žádný balast, pro virtuálního trappera splněný sen

Proti: přehnaný důraz na akci, ze začátku trochu krkolomné ovládání a neustálá nutnost brát pušky z koňa, collectibles a challenge si neváží času hráče a bez hintů jsou esencí frustrace, otravný wanted systém

+37

Disco Elysium

  • PS5 100
Temný Případ – S04.

Dohráno před pár minutami, dojmy z hlavy vysypány bez jakékoliv struktury a přemýšlení. Nejautentičtější svědectví!

Vzhledem k nepřeberného množství filmů (smrtonosná past), seriálů (temný případ), knih (pan Mercedes), nebo jiných her (Max Payne), je zřejmá jedna věc – policajt/detektiv na alkoholu/drogách s existenciální krizí, je neuvěřitelně cool archetyp hrdiny. A toho využili vývojáři při tvorbě hry Disco Elysium, která celá stojí na hlavním hrdinovi a jeho neméně skvělém parťákovi.

Budete řešit zapeklitý případ za pomoci mnoha různorodých schopností. Můžete být klidný ale narušený génius, jako Rustin Cohle, nebo výbušný hláškař ve stylu Johna McClana, případně pro fanoušky Twin Peaks, jde postava oritentovat do takového extrému, kdy vám s případem budou pomáhat sny a neživé předměty, jako třeba vaše kravata.

Já sám jsem si naklikal veškeré body do intelligence a psychologie a vytvořil jsem si tak génia, který využíval ve svůj prospěch matematiku, v hlavě měl neuvěřitelné množství encyklopedických faktů, ale který občas pro radu sáhl do světa za závojem, uměl se neuvěřitelně vcítit do druhých osob a dokázal s každým manipulovat, aby dosáhl svých cílů. Byl jsem ten nejdrsnější detektiv pod sluncem.

RHETORIC(Easy: Fail) – Akorát že vůbec!

Umřel jsem na moc jasné světlo, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem o stropní větrák, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem při pokusu švihácky chytit letící klíče, protože jsem si řekl, že by to bylo cool, ale jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem na skopnutý palec, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem, když jsem se posadil do extrémně nepohodlné židle, protože jsem génius a ti jsou křehcí.
Umřel jsem stresem, když jsem začal myslet na svou ztracenou zbraň, protože jsem génius a ti jsou křehcí.

VOLITION(Medium: Success) – Ale uspěl jsem, když jsem odolal olíznout lepkavou skvrnu zaschlého rumu na stole.

Tahle hra je vlastně jen o čtení. Pokud vám to vadí, vyhněte se ji širokým obloukem. Ale v žádné jiné hře jsem ještě nezažil, že nějaká poslední možnost k prokecnutí, ke které jsem se navíc náhodou vrátil o mnoho hodin později, najednou otevře tak brutálně objemnou větev nových témat, u kterých strávíte třeba další hodinu. A ano, budete to hltat. Svět je geniální, postavy jsou perfektně napsané. Jen těžko hledat dobro a zlo, pouze pohled na určité věci. Budete s nimi mít “hate to love” a “love to hate” vztahy. Tak, jak to má být. Každý nový řádek dialogu může odloupnout další vrstvu v případu. A ten je teda hodně cibulovitý. A váš společník Kim tu opravdu nehraje druhé housle. Jste dynamické duo, tak jako v seriálu Temný Případ.

Disco Elysium je pro mě RPG v pravém slova smyslu. Tak, jak jsem si vždycky představoval, že mohou vypadat kampaně Dungeons & Dragons, World of Darkness a podobné, pokud by je vedl šikovný vypravěč. Každý kousek světa využitý, nic není navíc, vše doplňuje mozaiku a ačkoliv se tohle praví o mnoha hrách, zde mi to poprvé přišlo v naprosto ideální kombinaci.

Ve vašem repertoáru není žádný zbytečný skill, využijete všechny a s jiným buildem vás bude čekat odlišný zážitek. Celou dobu se musíte (nebo je to aspoň vhodné) soustředit na hru, nejde hrát na volnoběh. Vaše dialogy mají váhu, cokoliv ve hře děláte má váhu. Občas mi přišlo až neuvěřitelné, jak do sebe vše konečně zapadlo a to jen díky konkrétnímu skillu, který mám namaxovaný. Jak by k tomu došli jiní ? A ačkoliv jsem ten úvod komentáře shodil, tak v průběhu hry začne u postavy prosvítat jeho vnitřní génius a když pomocí “Visual Calculs” analyzujete místo činu, vypadá to přesně tak, jak bych si jej představil v ideální hře. To samé konverzační skilly. Ony vám poradí co byste mohli říct, a třeba vám poradí tři skilly najednou, ale volba, co říct, je nakonec na vás. Pokud vám
empatie řekne “možná není dobré připomínat mu tuhle událost”, jistí si tím nejste.

Vaše skilly k vám po celou hru promlouvají a tak vám na zmínku o drogách může například autorita říct “zatkni ho!” načež logika odpoví “ale kdeže, vždyť si jednoznačně dělá srandu” a podobných sporů je hra plná. Za nejsilnější zážitek ze hry považuji jeden konkrétní dialog, který se vlekl asi hodinu a byl tak hutný, že jsem občas zapomínal dýchat. A během celé doby tyhle všechny skilly aktivně komentovaly dění a poskytovaly hráči jakýsi
hlubší pohled na to, co daná osoba říká. Až do doby, kdy vám po nějakém obtížném skill checku najednou vůle řekla “hele, něco nehraje, můžeme na slovíčko?” a přiznala se vám, že má pocit, že nemůžete u této konkrétní osoby věřit jedinému svému skillu. Po hodině, co jste se o ně opírali. Cool, ne?
 

Další perfektní věc je jakýsi palác myšlenek. V podstatě se jedná o to, že vám třeba nějaká postava poskytne podnět k zamyšlení a vy si místno nového skillu můžete vybrat tuto myšlenku rozvinout a otevřít si tak nový pohled na svět – jediná škoda je ta, že se v podstatě jedná jen o pasivní bonusy k již existujícím skillům, dokážu si představit daleko větší využití.

Svět Disco Elysia mě naprosto ohromil. Přijde mi úctyhodné to množství práce, kterou muselo dát vše vymyslet, jen proto, aby se v něm odehrával takový, v podstatě komorní příběh. V několika částech si bere dokonce to nejlepší z H.P. Lovecrafta a Kingovy povídky “Zkratka paní Toddové”. Ale je to prostě jen jeden z mnoha aspektů daného světa, ač zrovna ten, která na mě apeloval nejvíc. Vpravdě… politika a spor levice/pravice, to bude vždycky stejný, ve všech vesmírech. Vše ale působí, jako kdyby Tolkien vymyslel co vymyslel a pak napsal první část Pána Prstenů, která se bude odehrávat celá na Bilbově oslavě, kde si o všem tomhle zajímavém budou jen povídat. Tohle není myšleno jako výtka, spíš smekám nad světem, který pro účel hry vymysleli a doufám, že se do něj ještě někdy podíváme. Navíc podobně jako měl pan Lovecraft neuvěřitelný rozhled v různých oborech, totéž na mě dýchá ze hry. Jde vidět, čeho jsou tvůrci fanoušci a o co se zajímají a ten záběr je fakt široký.

Na závěr bych rád ještě pochválil grafiku, která dle mě nemůže být lepší. Stylizace je dokonalá a je to příjemná změna oproti hrám, kde kompromisy způsobují škody. Jak jsem zmínil široký okruh zájmu tvůrců, někdo z nich musí být geniální umělec, protože už ty ikony skillů jsou něco, co bych si doma klidně pověsil. Kam se hrabe Picasso.

Trochu zamrzí, že je úspěch skillu založen na náhodě a podporuje o tak save-scumming.

Menší výtku bych měl k tomu, že dialogy byly občas zašedlé, ačkoliv za tou zašedlou možností bylo navazující téma, které jsem ještě neslyšel.

A tu větší výtku asi k tomu, že bych si rád takový systém zahrál v nějaké hře, která se bude brát trochu vážněji. Plnohodnotný Vampire Masquerade? Tyranny? Cyberpunk? Lovecraft? Nebo prostě detektivku bez těch funky věcí? Sem s tím! Ale bojím se toho, že se jedná jen o ojedinělý klenot. Vývojáři se však nechali slyšet, že se do světa chtějí určitě podívat znovu. Takže... držme palce.

Pro: Postavy, příběh, originalita, atmosféra, lore, hudba, vizuál

Proti: Bugy, náhodné skill-checky lákají na save-scumming

+35

God of War Ragnarök

  • PS5 75
I taková hra, jako je skvělý God of War, dokáže být velmi rozpačitá. První díl novodobého Kratova dobrodružství to jenom dokazuje. Velmi těžko se mi zvykalo na jeho novou roli taty, který si hledá cestu ke svému synovi. Vrčící hrouda svalů, která se proměňuje na moudrého chlápka ve středním věku, který se přestěhoval na pohádkový sever, je pro mě stejný kacířství jako Doom Slayer, který si sundává helmu a mluví. Ale až tady v Ragnaroku jsem tomu příběhu otce a syna propadnul. Otce a syna, kteří po strastiplné cestě na nejvyšší vrchol teď zjišťují, jestli můžou změnit svůj předepsaný osud.

Bohužel na tuto otázku vám hra hloupě odpoví mnohem dřív, než příběh, který je jinak dobrý. Jsou v něm skvělé a skvěle zahrané postavy. Když jsem poprvé uslyšel Odina, hned jsem věděl, kdo je jeho herec a záhy se z něj stal nejlepší charakter z obou her. A i když cca někde uprostřed začne příběh přešlapovat a konec je takový jakýsi uspěchaný, pořád je to největší tahák Ragnaroku, včetně pár parádních twistů.

A to je tak vše, co se od posledně změnilo. Ragnarok vznikl, jen aby mohla pokračovat story, herně je to jeden obří datadisk k prvnímu dílu. Ano, je zase napumpovanej obsahem k prasknutí, ale tentokrát vývojáři brali za vděk zkratkám. Expíte totožné skilly od začátku, děláte totožné útoky v přeskinovaných brněních proti úplně stejným enemákům, jako v jedničce. Semtam řešíte stejně slabé puzzly a já začal být někde v půlce hry dost zaraženej. Kde jsou nějaké inovace nebo nápady? Jakože největší změna je, že se valkýry vyměnili za berserkery, kteří k tomu zdědili půlku jejich movesetu?

Ragnarok je bez nápadu, toto mě po dohrání napadlo jako první. Kdo čekal, že se po umírněné jedničce začnou dít všechny ty epický věci, na který si hráči zvykli z originální trilogie, tak bude velmi zklamaný, protože tato hra je ještě usedlejší. Události z prvního dílu jako návrat pro čepele, šplhání po obří soše, souboj s Baldurem na drakovi nebo útěk z Helheimu teď vypadají mnohem velkolepěji, než prvně. Prostředí i mechaniky jedou podle mustru toto už tu bylo, takže to předěláme, ale jsme líní to vymyslet líp. Totálně otravnej Muspelheim je toho důkazem. A nejhorší je, že tam pro ty epický věci prostor je, jenom Kratos vždycky stojí někde daleko a na všechno se dívá. Čekal jsem jízdu na megahadovi, při které bych čepelema rozsekával jednoho draka za druhým a ne chození k waypointům, kde se jako deus ex machina vždycky objeví trpaslík a jedním máchnutím vyřeší všechny problémy.

Grafika dává jasně najevo, že je to PS4ková hra, která se lehce vylepšila pro PS5. Jediný štěstí je, že jednička vypadá úžasně. Nicméně ve srovnání třeba i s masivními open worldy jako Tsushima nebo druhý Horizon GoW až tak dobře technicky neobstojí. Ale palec nahoru za superperformance režim na PS5, zatím asi nejpohodlnější hra na ovládání na konzoli, co jsem hrál.

Pojal jsem to trochu negativně, ale nechci tvrdit, že je to špatná hra. Jenom na mě působí o dost líněji, než jednička a jednička je fantastická. Je to God of War 2018, verze 1.5. Výborný souboják s velmi propracovaným systémem buildů, velký příběh, emotivní postavy, krásný prostředí, které máte chuť opravdu prozkoumávat - to vše tu je. Ale u ničeho jsem si znovu neřekl WOW.
+35

Alan Wake

  • PS5 80
"Crime and punishment: the cancer and cure of civilisation. But some crimes are impossible to punish, especially... in Night Springs." 

Konečně jsem pokořil další ze svých větších restů. Přestože na steamu vlastním dlouhá léta původní verzi, nakonec jsem si zahrál až remaster a rozhodně nelituji, graficky je velmi slušný a můžu jej rozhodně doporučit.

Alan Wake je také ukázkou toho, že hra nemusí být úplně dokonalá, abych se do ní doslova zažral. Mám rád tajuplné příběhy, mám rád odkrývání tajemství a nejistotu v tom, co se opravdu děje. Vedení příběhu je jedna z věcí, ve které hra exceluje. Je napínavý, mysteriózní a vždy jsem se těšil na další dílek do skládačky, jenže ten občas samozřejmě položil otázku další. Konec si pak musí hráč interpretovat sám, takže jsem po dohrání ještě chvíli seděl a v hlavě si přehrával celý příběh. 

Výborná je také atmosféra. Hra má hororové prvky, ale místo laciných lekaček sází právě na atmosféru, což je obrovský plus, nerad dostávám u hraní infarkty. Hodně tomu napomáhá dobře zvolené prostředí malého městečka a okolních lesů, vyhlídek, jezera či různých hospodářských stavení. Každá z šesti kapitol je tak pěkně rozeznatelná.

Jádro hratelnosti tvoří také akce. Využívání světla a tmy je skvělý nápad a zezačátku mi daly souboje na normální obtížnost docela zabrat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal, pak už jsem nepřátele kosil jedna báseň. Nicméně, přišlo mi, že soubojů je až moc a naprostý přehršel bylo i nábojů a baterií a vlastně všeho. A samotný soubojový režim bych označil spíše za OK, než za něco úchvatného. 

Na závěr se sluší pochválit tvůrce za detaily, jako je například televizní show Night Springs. Nevynechal jsem jediný díl. 

Alan Wake je pro mne pozitivním překvapením. Není to zdaleka dokonalá hra, dobře mi ale sedla svým příběhem a atmosférou a na druhý díl jsem velmi zvědavý.
+35

Elden Ring

  • PS5 100
Poté, co jsem několikrát odehrála a získala všechny trofeje v sérii Dark Souls, jsem si řekla, že už s touto sérií navždy skončím, protože už v ní mám splněné to, co jsem splnit mohla. Bloodborne se mi zdálo moc těžké po pár hodinách hraní a vzdala jsem to. Sekiro mě moc nezaujalo svým námětem a navíc souboj, respektive jeho úspěšnost v něm, dost závisí na správném načasování parry (aspoň dle toho, co jsem o hře četla), takže to také není nic moc pro mě. A Demon's Souls v té době bylo pouze na PS3, takže pro mě nedostupné. Informace ze světa Elden Ring mě moc nezaujaly, otevřený svět jsem si zrovna nedokázala představit u tohoto typu her a hlavně mi přišlo, že už mě to neustálé umírání nebaví a moje trpělivost s opakováním soubojů nebyla kdoví jak velká. A také jsem si říkala, že už na takové hry nemám a nedohrála bych je.

Ale nakonec je vše jinak. Nakonec i zde jedu několikátý cyklus hry, mám splněné trofeje (zde jsou zdaleka nejlehčí na získání) a vyhlížím DLC, jestli někdy ovšem bude. Na námětu hry pracoval spisovatel George R. R. Martin a nejde to vůbec znát. Příběh hry mi přijde pořád stejně trochu kryptický a pořád stejně zajímavý jako v jiných hrách od FromSoftware. Kde jde znát jeho vliv, tak jsou jména hlavních bossů/postav začínajících nejčastěji právě na písmena G, R a M. I v tomto díle série jsem se dozvídala o zdejším světě pomocí NPC (v této hře jsou opravdu reálným zdrojem informací o světě a cílech hráče), předmětů, okolí a YouTube. Bavilo mě ho rozkrývat a navštěvovat místa důležitá z hlediska lore hry. Doufám, že na hru naváže ještě nějaké to DLC, neboť v základní hře je určitě ještě dost nevyjasněných záhad. Jen je škoda, že opět nelze dokončit všechny vedlejší úkoly bez toho, aniž by si člověk předem zjistil, kam jít nesmí, s kým mluvit musí a hlavně na jakou novou lokaci se postavy přesunuly.

V rámci celé hry jsem se podívala do velkého množství různých oblastí, které byly originální a každá byla podkreslena skvělou hudbou. Mezi mé nejoblíbenější lokace patřil Caelid (ale žít bych tam fakt nechtěla), "podzimní" Altus Plateau a podzemní oblasti - zvlášť podzemní město, které nabízí opravdu nádherné výhledy. Ve hře je také několik tzv. Legacy Dungeons, ve kterých se nachází často nějaký hlavní a dost často i povinný boss a samozřejmě nechybí i zkratky, které celý tento dungeon chytře propojují. Do těchto oblastí jsem se vždy těšila, neboť mi přišlo, že s jejich designem si vývojáři opravdu vyhráli. Kam jsem se už těšila méně, tak byly generické tunely, katakomby a jeskyně. Samozřejmě nebyly úplně stejné, k páce, která otevírala dveře k bossovi, jsem se pokaždé dostávala jinak, ale nepřátelé v nich byli, až na výjimky, pořád stejní a hlavně ti bossové byli pořád stejní.

Čímž navazuji na největší zápor hry, až moc často se některé věci, situace a nepřátelé opakují. Má to svoji logiku, něčím se ten open world musí zaplnit, ale pro mě tohle brzy přestalo být zábavné. A vzhledem k tomu, že jsem dělala úplně všechny lokace v té hře, tak jsem až moc často narážela na Burial Watchdog, Crystalians, Erdtree Avatar, Putrid Tree Spirit (nesnáším je), Red Wolf a plno dalších. Někteří jsou i jako duo, či trio, některé hráč potká i mimo boss arénu, to aby se náhodou nestalo, že za celou hodinu hraní nepotká nějakého z těch vyjmenovaných. Takže hra se sice může chlubit, že obsahuje přes stovku bossů, ale těch originálních je jen pár. A je to velká škoda, protože s nimi mě ty boje bavily nejvíce a v případě mého kompletního průchodu jsem se docela načekala, než jsem zase narazila na někoho zajímavějšího.

Dark Souls 1 bylo zdaleka asi nejpomalejší svým soubojem, když to srovnám třeba s trojkou. Zde jsem měla pocit, že bossové mají nekonečná komba a když už ne ta, tak určitě musí mít nekonečnou staminu. K nekonečné stamině můžeme přičíst velkou oblibu v opožděných útocích, AoE útocích a skvělou kameru, kdy člověk kolikrát ani neví, kde je, natož co dělá boss. Takže příběhoví bossové dokážou dát fakt zabrat. Kolikrát jsem si říkala, že když jednou švihne mečem Sif, tak takový Hoarah Loux či Maliketh udělá těch komb tak pět, šest. Ale i hráč má nějaké výhody. Hra byla obohacena o Spirit Summons nebo o Ash of War (zde opravdu využitelné), jízda na koňo-koze mě bavila a když jsem mohla, tak jsem mého Torrenta ráda využila při souboji s bossem. 

Co je velkým kladem Elden Ringu, tak je hudba. Nevím, jestli jsem ji v předešlých dílech vnímala nějak méně, nebo je tady tak skvělá, ale hudba se mi opravdu moc líbila a poslouchám ji i mimo hraní. U některých bojů jsem si i přála, aby to trvalo déle a já mohla poslouchat a poslouchat, například v první fázi závěrečného bosse, v souboji s Godskin nepřáteli nebo při soubojích s rytíři, kteří se objevují jen v noci. Hudba skvěle ladila s prostředím, takže v Caelidu jsem se opravdu necítila moc komfortně, Altus Plateau na mě působilo melancholicky a hudba v podzemních oblastech navozovala tajemnou náladu.

A co dál? Mám koupený remake Demon's Souls, který na mě čeká, nejspíše neodolám a zkompletuji sérii DS i na PS a budu doufat, že vyjde aspoň ten remaster Bloodborne, neboť v remake moc nevěřím.

Pro: příběh, hudba, hlavní bossové, lokace, NPC

Proti: až moc opakujících se bossů, někdy absurdní komba nepřátel, kteří asi nepotřebují staminu

+34

Assassin's Creed: Valhalla

  • PS5 65
Je to konečně za mnou. Hře jsem věnovala opravdu velké množství času a místy jsem se musela do hraní nutit, protože mě v některých chvílích to fakt nebavilo. Jenže jsem nechtěla hraní ukončit, neboť už tak jsem ve hře strávila dost času a přece jenom jsem se chtěla na ten konec dostat. Ubisoft má (s představením nového dílu Mirage asi měl) představu, že hráči chtějí hrát hry, které trvají přes stovku hodin a které jsou gigantickým open worldem s jakýmsi RPG systémem. Což o to, dokážu si představit hru, která by i s tak ohromně velkým obsahem nebyla opakující se a člověk neměl pocit, že po pár hodinách viděl téměř vše ze hry (zvlášť pokud člověk hrál předchozí díl ze série). Valhalla ovšem taková není. Ona je naprostý opak a přijde mi, že v tomto dílu Ubisoft dosáhl nového maxima (/dna), co se týče generování vcelku nudných činností, jen proto aby natáhl herní dobu.

Zasazení do Anglie se mi líbilo a byla jsem ráda, že jsme se po Egyptě a Řecku přesunuli na sever. Sice bych o něco více ocenila díl odehrávající se v Asii, ale prostředí Anglie plné lesů, skal a pevností či zasněženého Norska mě nadchlo. Stejně tak doba, ve které se hra odehrávala. Tématika Vikingů mi nijak blízká není a severskou mytologii si raději nechám převyprávět jinou hrou. Co ovšem Ubisoft umí, tak je vytvářet svět, tedy co se prostředí a grafiky týče. S tou náplní je to o dost horší.  

Assassin's Creed: The door is barred. Tak by se mohl jmenovat nový podtitul této série. Tuto větu totiž hráč, pokud dělá vedlejší aktivity, uvidí mnohem častěji než nějakou Valhallu. Po chvíli jsem tuto větu a tuto situaci ve hře pojmenovala pro sebe jako "barety", abych si ulehčila nadávání. Jakmile totiž hledáte nějaký ten poklad ve hře, tak je na 95 % jisté, že právě barety vás budou chtít zastavit. To znamená, že jako největší detektiv musíte onu budovu obejít, podívat se spodem, horem, z boku, kudy můžete prostřelit šípem zátarasu, která drží dveře zavřené, nebo kudy jinudy se dá vlézt do domu a rozbít baretu pomocí sekery či meče. Občas se i stávalo, že poklad byl přístupný bez barety, i jsem se začala radovat, že není možné, že bych mohla jen tak otevřít ve hře dveře. Ale truhla s pokladem byla zamčená a hádejte, kde ležel klíč. Za baretou. Jiná situace byla, kdy jednu baretu blokovala jiná bareta, nebo když jsem musela přitáhnout loď, abych na ni mohla postát a prostřelit z jednoho konkrétního místa baretu. Nebo vyskákat na strom či vyvýšené místo a z konkrétního místa zamířit. V duchu jsem si říkala, jak těžký život ti lidé mají. Pořád s sebou vláčet návody, jak se dostat do budovy. Ale nebyly to jenom barety, které blokovaly přístup. Byly to i zdi, které se musely zničit výbuchem a u kterých hráč musí hledat výbušninu, kterou ji zničí, a pokud hráč nemá schopnost mít výbušné šípy, tak se docela místy těchto výbušnin nahledá. A za takovou výbušninou byla bareta nebo naopak byla před ní. A ta truhla třeba byla i zamčená, takže zase hledat klíče. Ubisoft tohle prezentoval jako nějaký skvělý adventurní prvek, jak hráč bude muset zkoumat okolí, aby se někam dostal. V reálu to pro mě bylo jen naprosto šílené a nudné natahování už tak absurdní herní doby. Jestli tohle někoho bavilo dělat víc jak desetkrát, tak to nechápu. Možná je tenhle odstavec až moc dlouhý, když je to jen taková blbost, ale po těch desítkách hodin s tímhle jsem se musela vypsat z toho, jak mě tahle debilita v druhé půlce hry už naprosto vytáčela.

Když už jsem u toho opakování, ano, opět máte k dispozici nákupní seznam s aktivitami a odškrtáváte položky, které jste splnili. Co se aspoň trochu zlepšilo, tak byly vedlejší úkoly, které zde byly jako mystéria. Ta šlo vyřešit na místě během pár minut a odpadlo tak cestování křížem krážem po celé mapě. Navíc některá mystéria nebyla ani špatná a i do takového mini úkolu se kolikrát dala nacpat nějaká ta emoce, kterou to ve mně vzbudilo. Podobně kladně mohu hodnotit i hlavní úkoly, které jsou rozdělené dle regionů, ve kterém zrovna moje postava působí. Samozřejmě některé byly méně zajímavé (třeba ty, kde výsledkem celého snažení bylo dobytí nějaké pevnosti), ale kolikrát jsem měla při některých misích těžké rozhodování, na čí stranu se postavit, nebo co moje postava udělá. Ne, že by volby měly nějaký velký dopad, ale pokud jsem přistoupila na to, že pro mě jako osobu to dopad má, jak se zachovám, tak to bylo o něco zajímavější. Zde se ovšem projevil jeden nedostatek. V rámci jednoho úkolu jsem se nějak zachovala a nechtěla jsem volit jinou možnost. Jenže problém byl, že úkol už byl nějaký nadesignovaný, takže mě hra donutila jednat tak, jak kdybych si nakonec zvolila druhou možnost. 

Co mě na hře bavilo, tak byla minihra Orlog. Zpočátku jsem její pravidla nechápala (pravidla jsou jednoduchá) a ani jsem neměla snahu tomu porozumět, ale nakonec se mi to zalíbilo, že jsem porazila každého hráče Orlogu, na kterého jsem narazila. Další novou minihrou byl Flyting, který byl rozhodně kreativní a také mě bavil. Stejně tak správa osady, která nebyla kupodivu  nějakým nutným zlem, ale docela příjemným zpestřením. Překvapením byla téměř až absence hudby, kdy jsem po pár dlouhých hodinách musela vyhledat, jestli to, že neslyším hudbu, je záměr, nebo bug (asi záměr, ale někdo zmiňuje v komentáři jako plus soundtrack, tak fakt nevím). A když už zmiňuji slovo bug, tak těch je hra stále plná a občas bylo nutné vyhledat řešení na internetu, aby se hra posunula dál. A kolikrát mě dokázalo naštvat ovládání, což je až s podivem vzhledem k počtu již vyšlých dílů v sérii.

Po odehrání Valhally nemám pocit, že bych se k sérii někdy chtěla vracet. Sice Mirage slibuje jiný přístup, ale pořád na tom dělá Ubisoft, takže jsem skeptická. Pokud najdu chuť, tak ještě dohraji to chystané bezplatné DLC, které by tento díl mělo definitivně ukončit, ale pokud tam bude opět stejná hratelnost a aktivity na nějaké menší mapě, tak si o tom raději jen něco přečtu.

Pro: zasazení herního světa, některé hlavní úkoly, mystéria, Orlog, Flyting, správa osady

Proti: opakování úkolů a činností, door is barred, bugy, místy ovládání, divná absence hudby, dlouhá herní doba

+34

Elden Ring

  • PS5 80
Prvním gameplay videem počínaje muselo všem fanouškům být jasné, že Elden Ring je vlastně Dark Souls IV. A přesně tak tomu je. V okamžiku, kdy dostanete svou postavu, uděláte první pohyb, první kotoul a uslyšíte zvukové efekty, se všechny předpoklady vyplní. Vyjma nového zasazení mě napadají dvě zásadnější novinky, tedy otevřený svět a možnost konečně úplně normálně vyskočit.

From Software se snažili udělat trochu jiný open world, než jsme zvyklí. Vyšlo to vlastně tak nějak napůl. Jako většina věcí v ER. Průzkum lokací je zábavný o objevování nepoznaného dostatečně vzrušující. Zpočátku. Postupně ale zjistíte z jediného pohledu na mapu, kde vás co čeká. Hle tu je jeskyně, tady ruiny, zde pevnost a vedle ní menší Erdtree. Jednotlivé lokace se navíc kvalitativně poměrně liší a konkrétně všechny zasněžené části působí oproti zbytku hry dost odflákle.

Podobně je to i s dungeony. Zatímco velké Legacy dungeony by mohly být ve videoherních učebnicích level designu, tak vedlejší kobky jsou často horší a otravnější, než ty náhodně generované v Bloodborne. Dále pak nelze opomenout zmínku o bossech. Hlavní příběhoví nepřátelé si zaslouží povětšinou vyznamenání. Ty ostaní už ale po čase poněkud vyčpí. Původně epický souboj s drakem si zopakujete asi šestkrát, jen s minimální obměnou. Až se budete radovat ze zabití prvního Crucible rytíře, tak si uvědomte, že ho potkáte ještě čtyřikrát. Většinou ve dvojici s někým dalším.

Podobně je na tom i loot. Odhadem z 90% ho nikdy nevyužijete, Po dokončení kobky dostanete summona, kterých máte už deset podobných. Ve vysoké věži pak dostanete v praxi skoro nepoužitelné kouzlo a podobných zklamání zažijete nespočet. Vybavení tak nakonec slouží jenom jako pomůcka ke složení příběhu, který si stejně najdete na Youtubem protože normální smrtelník nemůže tušit, co že se to vlastně odehrává.

Nejhorším prvkem Elden Ringu jsou jednoznačně side questy. Některé se bez návodu snad ani nedají splnit, jelikož se postavy často neobtěžují hráči oznámit, kam že to vlastně jdou. V otevřeném světe to je docela blbé. O to větší škoda, že některé charaktery, a jejich dějové linky, patří k tomu nejlepšímu, co jsme v novodobé historii od From Software zažili. Stejně tak jejich neustálé prokecávání, dokud nezačnou opakovat jednu větu pořád dokola, by už dávno mělo být vyřešeno lépe. 

Souboje ani nemá smysl nějak popisovat. Většinou se jedná opět o poněkud hloupé kotoulování nebo krytí za štítem. Některé mechaniky (stealth) mají minimální využití. Nejvíce zamrzí, že už od prvního Dark Souls se opakují stejné chyby. Nepřítel vás přes sloup zasáhne, vy jej ne. Zaměření na nepřítele se vypne, pokud mu dáte backstab nebo se před ním jenom pokusíte obejít za strom. Kamera si někdy dělá co chce. Ikony buffů a debuffů jsou pořád úplně k hovnu a nikoho nenapadlo dát do hry tutorial s jejich popisem. V závěru hry nejspíš začnete veškeré body vylepšení nejspíš cpát do zvětšení HP, neb vás dříve či později začne všechno zabíjet na jednu ránu. Podobných maličkostí se najde hromada.

Nemusí to tak z řádků výše vyznít, ale Elden Ring je v mnohém zatraceně dobrá hra. Jako celek nabídne zážitek, který umí zprostředkovat pouze málo děl v médiu. Jenže po celou dobu mi nedalo klidu pomyšlení, že oproti Bloodborne a Sekiro se v rámci tvorby studia jedná o krok zpět.
+33

Horizon Forbidden West

  • PS5 90
Druhý díl povedeného Horizon Zero Dawn patřil mezi mé nejočekávanější hry roku 2022. Výlet na zapovězený západ se nakonec ukázal jako ukázkové pokračování - větší, propracovanější a vychytanější. 

Už v prvním díle se mi hodně líbil příběh a lore, to zde bez problémů pokračuje a odhalíme mnoho dalších tajemství. Opět se jedná mix současného příběhu s odhalováním minulosti a přiznám se, že mi párkrát spadla brada, jsou zde překvapivé zjištění či odhalení, zrady i zvraty. Na čem tvůrci ovšem zapracovali byly hlavní či důležité postavy. V předchozí hře byly až na pár výjimek velmi zapomenutelné, zde jim tvůrci konečně vdechli život a hlavně mají více prostoru. Ale i ti vedlejší mají teď výraznější charakteristické rysy a mnozí mi zůstali v paměti.

Samotná Aloy je stále skvěle napsaná postava, tvůrci ji posunuli samozřejmě o něco dál - už si uvědomuje tíhu, která ji leží na ramenou a věří ve své schopnosti. A přesto, že jí zůstala i skromnost, občas jde ve questech vidět i jakési podprahové "nech to na mně, nikdo jiný to nedokáže". 

Co se oproti Horizon Zero Dawn také zlepšilo jsou vedlejší aktivity. Svět neskutečně ožil a nabízí toho opravdu spoustu. Mimo většinou kvalitních vedlejších úkolů jsou to například povstalecké základny, závody, navrátivší Hunting Grounds, souboje v ringu a hlavně Aréna se supertěžkými výzvami. Plus samozřejmě drobnosti typu collectibles či vyhlídkových věží. Ve hře jsem zanechal nějakých 110 hodin a splnil toho spousty, ale také toho spousty vynechal (přestože jsem dohrál na platinu). Koho hra opravdu chytne, může se vyřádit až do omdlení.

Hlavní akční složkou hry je samozřejmě kosení malých, velkých a masivních robotů. A to je vlastně stále stejné, čili boží. Pořád si musí člověk dávat majzla i na vysokém levelu a nenechat se obklíčit či dostat do kleští, ale kdo hrál první díl, problém mít nebude. Taktika, správný výběr munice, znalost prostředí a rychlé rozhodování. A správný výběr skillů ze začátku hry (nakonec stejně může získat hráč všechny, pokud plní i vedlejší aktivity). Pak se může Aloy měřit s kýmkoliv. Úplná procházka růžovým sadem to ale není, což je dobře.

Čím se může Horizon Forbidden West pyšnit je vizuál. Jedná se o jednu z nejkrásnějších her co jsem kdy hrál. Zasněžené hory střídají pouště a ty zase pralesy a celé je to naprosto a neoddiskutovatelně nádherná podívaná. Město Plainsong, různá údolí, ruiny San Francisca, Las Vegas se svým překvapením a mnoho dalšího stojí za prozkoumání.

Ať je to fér a jen tu nechválím, zkusím vytáhnout z paty i nějaké ty zápory. Lezení je lepší jak v prvním díle, ale do hladkosti lezení v Assassin's Creed má ještě daleko. Aloy se teď může potápět a díky spešl šnorchlu tam vydrží nepřetržitě dlouho...ale mě to moc nebavilo, pohyb pod vodou byl krkolomný a mise pod vodou mi tak přišly trošku otravné. Některé komba s kopím jsem se nebyl schopný dokonale naučit. Jen teď nevím jestli je to zápor hry nebo mé olšové ruky :) No a létání bylo super. Jen přišlo až moc pozdě. Sotva se ho hráč naučí ovládat (také je to takové specifické, mírně řečeno), je konec hry.

Horizon Forbidden West žánr open world her posunul zase o něco dále, jak se často zmiňuje, jedná se o evoluci, nikoli ale o revoluci. Kdo má tento žánr rád, bude si rochnit i teď. Kdo ho rád nemá, asi by neměl ani zkoušet. Já si open world hry užít dokážu a Horizon Forbidden West patří mezi ty nejlepší z poslední doby.

Pro: Příběh, hratelnost, kosení robotů, postavy, svět, grafika

Proti: Pohyb pod vodou, stále nevymakané lezení, ovládání létajícího mounta by mohlo být lepší, komba s kopím

+33

Stray

  • PS5 95
K Stray jsem přišel trochu náhodou a to díky kamarádovi, který mi o tomto počinu od  BlueTwelve Studio řekl, ještě před vydáním a hra mne natolik zaujala, že jsem se na ní začal těšit. Jedná se o 3D adventuru ve které se vžijeme do role kočky, která se zatoulala.

Co se týče grafické stránky, tak nepatří Stray mezi výkvět, ale rozhodně neurazí. Pohyby kočky jsou zde přirozené a nejsou nijak přehnané, vaše kočka neudělá nic co by v reálu nedokázala. Hudební stránka hry je zde prostě skvělá, nádherně podkresluje to, co se děje na obrazovce. Hudba a level designe se dobře prolínají a doplňují. Ohledně level designu, tak ten je taky dobře navržený a plně využívá možnosti vaší kočky. Levely nejsou nijak rozsáhlé, ale naopak dobře situované, aby jste se tam vyloženě neztratily a to možná také z důvodu, že zde není žádná minimapa a ani úkolníček. Zkrátka se musíte orientovat jen dle toho, co vám kdo řekne a najít si to v lokaci sami.

Příběh je tu, no jak to napsat, no prostě vžijete se do role zatoulané kočky, která se snaží dostat zpět a nachomýtne se k něčemu většímu, než-li by sama čekala. Příběh není nikterak složitý a má dobrý spád. Stray není nikterak dlouhou hrou. Osobně jsem hru prošel za necelých 7 hodin. Což vůbec nevadí, spíše naopak děj hezky odsýpá a nemá vyloženě hluchá místa. Je to zkrátka taková jednohubka.

A jak se Stray vlastně hraje? Musím říct, že za mne velmi příjemně. Není zde nějak složité ovládaní, veskrze se dá shrnout do chození/ běhání, skákaní, interakce s roboty a místy škrábání. Soubojový systém zde nehledejte, jelikož tu není, jediné co tak, že získáte baterku, kterou můžete zlikvidovat Zorky (takové stvoření podobný headcrabům z Half-Life). Zorkové jsou jedni ze dvou nepřátel na které narazíte, druhými jsou sentinelové (takové patrací drony), ale s nim se setkáte jen v rámci jedné kapitoly.

Během hraní jsem nenarazil na žádné zásadní glitche, propady fps a Stray mi ani jednou nespadl. Hrál jsem na PS5, kdy byla dobře využita haptická odezva triggerů. Načítaní taky prakticky nebylo, takže hru jsem si užil krásně celistvě.

Na závěr se jedná o velmi zdařilý titul, kdy se budete z výšky kochat dystopickým městem a prohánet se po jeho střechách a hledat zákoutí, kde jste ještě nebyli, k tomu vám bude hrát velmi příjemná hudba, která skvěle podtrhuje atmosféru.

Pro: level designe, hudba, atmosféra

Proti: nic

+33

The Talos Principle

  • PS5 80
The Talos Principle byl pro mě unikátní zážitek a nabídl mi nejenom nutnost zamyslet se nad hádankami, aby hráč postoupil dál ve hře, ale vybízel mě i k zamyšlení a filozofování nad tím, co je bytost, co je myslící bytost, co je vědomí a co vůbec dělá člověka člověkem. Všechny tyhle otázky jsem pravidelně probírala u počítačového terminálu a už při první zapeklité otázce počítače mi bylo jasné, že ať už odpovím cokoliv, tak mě stejně dostane nějakým protiargumentem a že vlastně nic není jasné, ani jednoduché. Dost mě tyto debaty bavily a příjemně to osvěžovalo hratelnost.

Ta se skládala převážně z řešení hádanek, ve kterých jsem měla za úkol projít na konec a získat další dílek z Tetrisu do své sbírky. Hádanky se postupně stávaly těžšími a přibývalo více prvků, se kterými jsem si mohla, či spíše musela v řešení pomoct. Když jsem viděla, že některé úkoly vyžadují použití skoro všech prvků, tak jsem se už dopředu děsila, co na mě čeká. A když jsem viděla, že tam bude i nahrávání/přehrávání mnou udělaných kroků, tak jsem věděla, že řešení nenajdu během chvilky. Některé hádanky naopak trochu zvolnily a vyžadovaly "jen" projít daným místem, ovšem zase to plně vynahradily miny a střílny, které mě docela stresovaly a často jsem dané místo jen rychle proběhla a říkala si, ať to vyjde. 

Bylo fajn, že názvy daných hádanek trochu mohly napovědět, co se po mně bude chtít. I tak jsem ale narazila na pár hádanek, u kterých jsem si musela vypomoct, ať už malou nápovědou nebo jsem si přečetla i část řešení. Takové záseky se mi děly často z toho důvodu, že mě něco nenapadlo, že by to tak šlo udělat a když už jsem na podobnou věc narazila v budoucnu, tak už jsem věděla, jak na to. U jedné jsem pak přemýšlela nad řešením mnohem složitěji, než jsem vůbec musela. Celkově jsem ale neměla pocit, že by hra byla nějak hodně obtížná, i když je pravda, že jsem se většinou nepokoušela o bonusy v podobě sbírání hvězd, které jsou určitě schované za těžkými hádankami.
+33

RoboCop: Rogue City

  • PS5 80
Bylo to jako hrát film z osmdesátých let. Takový ten lehce béčkový, ale zároveň ne špatný akční film, který někteří považují za klasiku a rádi se na něj podívají i po letech, zatímco jiní mají obavy, že by opětovné shlédnutí zničilo jejich pěkné vzpomínky z dětství či mládí na něj. RoboCop je jedním z těch filmů. A hra RoboCop: Rogue City mu rozhodně nedělá ostudu, ba naopak. Je to zatraceně zábavná akční hra, která má sice své neduhy, ale zároveň jde z ní cítit respekt a láska k předloze.

Právě příběh je takové to osmdesátkové/devadesátkové béčko, kdy tu narazíme na několik šílených záporáků, problémy řeší zbraně a všude se válí drogy. Všechno to funguje úplně bez problémů a krásně to vychází z filmové série. Hodně se mi líbila otevřená lokace, do které se hráč vrátí několikrát, a její vedlejší úkoly, stejně tak byly fajn návraty na policejní stanici po každé misi, kde byla ta správná policejní atmosféra a rovněž několik fajn miniúkolů.

Super je také možnost vyvíjet RoboCopův charakter, a tím ho posouvat blíže ke stroji či k člověku, jeho lidství je jedna ze zásadních otázek v příběhu. Ve hře je množství různých rozhodnutí, které ovlivňují konec hry, takže se nejedná jen o bezduchou akci, hra je více propracovaná, než by člověk mohl čekat. 

Přesto je to převážně akční hra. A v tom také nejvíc exceluje. Pocit ze střelby je naprosto skvělý, hráč se opravdu cítí jako nezastavitelný stroj. Jsme RoboCop, takže nějaké krytí za bednami máme na háku, prostě přijít, vymydlit, vymalováno. Potěší i jednoduchý RPG systém, kde si mimo síly, obrany či zdraví můžeme dát body například i do Dedukce (doporučuji co nejdříve) nebo Engineeringu.

Co není slavné je optimalizace. Na PS5 se hra uměla občas sekat, v cutscénách blikaly textury, popřípadě chvíli trvalo, než vůbec plně načetly. Také mi moc nesedl závěrečný souboj, jak po hratelnostní, tak příběhové stránce, ale to je individuální.

Zkrátka velmi zdařilá hra. Nebere se vážně, máme tu známé obličeje, povedenou atmosféru. Člověku se ani nechce věřit, že před deseti lety studio Teyon vydalo strašlivý Rambo: The Video Game. Tomu se říká zlepšení. Snad budou v růstu pokračovat.
+33

Far Cry 6

  • PS5 60
Nebudu vás dlouho napínat a prostě napíšu, že Far Cry 6 je prostě jenom další Ubisofťácký open world. Zase tu máme vcelku povedené a funkční jádro obalené neskutečným množstvím balastu. Třeba budete obsazovat checkpointy na silnicích. Ve všech najdete asi čtyři vojáky a billboard ke zničení. Zabít, zničit a máte hotovo. Tahle zhruba třicetkrát. Základny to samé, jenom tam je těch nepřátel patnáct. Sledování balíků se zásobami opět dvacetkrát totéž.

Pravda, lze volit různé postupy. Teda stealth nebo Rambo. Plížit se nemá smysl, protože všechno vystřílet je podstatně jednodušší. A s tím se právě pojí nejzásadnější problém celé hry. Všechno vlastně děláte zbytečně. Převlékání oblečení sice dává různé schopnosti, ale použitelných je tak čtvrtina. A ani ty nepotřebujete. Že tu máme hromadu všemožných zbraní? Ostřelovačky a brokovnice nemají využití. Celou hru jsem prošel jen s kombinací samopal+útočná puška+raketomet. A jednotlivé druhy jsem měnil spíš ze zajímavosti, než nutnosti. A to tupou AI podporuje podivuhodný respawn.

Zbraně si můžete i vylepšovat. Použijte brněním procházející munici a zbytek je jedno. Naštěstí si aspoň můžete svojí M16 obarvit na růžovo a dát na ní přívěšek ve tvaru disko koule (točí se a bliká!). Někoho totiž napadlo, že nebudou konkrétní zbraně v konkrétních bednách (vyjma těch unikátních), ale bude záležet na pořadí otevírání. Tzn., že pokud otevřete těch cirka sto v první třetině mapy, tak v dalších naleznete jenom materiály pro upgrade, který ani nepotřebujete. Lze také stavět a (nečekaně) vylepšovat budovy v základních táborech. V jednom ale maximálně dvě ze šesti, čímž se podtrhuje nevyváženost. S trochou nepozornosti si tak odemknete skryté fast-travel body nebo důležitý wingsuit hodně pozdě. Můžete si ale vylepšit rybaření nebo lovení divé zvěře. Uvaříte si jídlo a dostanete buffy, které jsou k čemu? Správně, ničemu.

Příběh a postavy ale určitě stojí za to, říkáte? Vždyť je tam Esposito. Žel Bohu hlavní záporák dostává, vzhledem k marketingu, dost málo prostoru. Jeho pohůnci ani nestojí za řeč a celá linka s jeho synem vyjde tak nějak na prázdno. Snad jen sám protagonista Dani má konečně nějakou osobnost a i obyčejné cut-scény, kdy ho i vidíte, tím mají hned lepší opodstatnění. Ony i některé vedlejší postavy mají něco do sebe, ale typicky všechno zabíjí hustokrutopřísný scénář pro desetileté kluky. Čím více se FC 6 bere vážně, tím hloupěji působí.

Abych jenom nehanil, tak napíšu, že ovládání má Ubisoft vymakané. Ježdění na kdečems je intuitivní a pocit ze střelby parádní. Chvíle chaosu, kdy všechno kolem létá do povětří, mají své kouzlo. Mapa měla být sice o polovinu menší, dokáže však vytvořit nádherné scenérie.

Far Cry 6 jen podtrhuje ono známé pravidlo, že méně je někdy více.
+32

It Takes Two

  • PS5 95
Zatrubte na trubky, vyvěste vlajky, naleštěte podlahy a oblečte se svátečně. Herní podsvětí a semetiště zla v podobě EA vyvrhlo na svět hru, která není špatná. Nejenže není špatná, ale je přímo skvělá. Ačkoliv osobně nemám rád jak osobu Josefa Farese, tak cokoliv z područí EA z posledních 10ti let, tak jsem s penězi zariskoval a nelituji ani halíře. It Takes Two je klenot, který můžu jenom doporučit a nemám k němu prakticky žádné výhrady.

Premisa hry je poměrně přímočará a dost jasná už z prvních trailerů: rodiče malé holčičky plánují rozvod, ale zázrakem kouzelného přání a upřímných, dětských slz se dá do pohybu jakési "kouzlo", které uvězní rodiče v malých panenkách a lehce otravná, oživlá, hispánská kniha lásky se snaží vyžehlit jejich vztah tím, že je nutí ke spolupráci. Tolik k příběhu, žádné hluboké promyšlené úvahy o smyslu života a divoké zvraty nečekejte, tato hra je úplně o něčem jiném. O spolupráci. Kolem kooperace dvou lidí je vystavěna celá hratelnost a všechno funguje naprosto skvěle. Nejedná se o kooperaci, na kterou jste většinou zvyklí, alá "já střílím z brokovnice, ty střílíš ze samopalu, to nám to ale jde". Hra a jednotlivé levely jsou navrženy tak, že jeden bez druhého projít nemůžete. V každé úrovni získá jak Cody, tak May unikátní schopnost, která je sama o sobě většinou k ničemu, ale v teprve v kombinaci se schopností vašeho partnera budete moci projít úrovní dál. Vaši hrdinové tak dostanou do rukou například kladivo a hřebíky, nebo metač pryskyřice a zapalovač, nebo každý jednu polovinu magnetu. Budete bojovat, skákat, utíkat nebo řešit hádanky. Každou chvíli vás hra překvapí nějakým novým vybavením, na který jsou navázané většinou velmi originální a neokoukané mechanismy. Samotné levely jsou pak velmi pestré, bohaté, detailní a průchod mezi nimi je krásně plynulý, stejně jako samotné ovládání, které je dostatečně komplexní, ale zároveň jednoduché a hlavně přesné, jak se na plošinovku sluší. Většinu času se pohybujete v koridoru, ale sem tam se objevíte ve větší volné lokaci, kde můžete svévolně prozkoumávat, co se vám zachce, hrát minihry nebo jen tropit neplechu s interaktivním prostředím.

Dobrou atmosféru pak doplňuje velmi pěkná stylizace, modely nepřátel a hrdinů, hudba, voice acting a celkové atmosféra hry, která je tak akorád vážná a tak akorád dětsky hravá. Je asi třeba uznat, že si hra občas až moc okatě půjčuje z jiných her, ať už je to Diablo, nebo Ratchet, nebo hry od Nintenda. Pravda ale je, že žádný z těchto mechanizmů není ve hře tak dlouho, aby to působilo jen jako vykradení jiné hry a na každý jeden vypůjčený prvek přijdou čtyři nové originální.

Ještě nikdy jsme se s ženou u společného hraní takhle dobře nebavili. Upřímně a od srdce jsme se nasmáli a upřímně a od srdce jsme si pobrečeli nad nejbrutálnější vraždou toho nejroztomilejšího herního antagonisty v dějinách.

Avšak pozor, pokud se snad chystáte hrát s někým, kdo videohry moc nehrává, mohla by na něj tahle hra být trošku těžká. Čas od času hodně záleží na rychlých reakcích a zručnosti hráče, a jelikož nejde hru hrát tak, že se jeden z vás veze, musí být oba hráči alespoň průměrně zkušení. Takže pozor, aby tato hra právě naopak nevedla k vašemu rozvodu :)

It Takes Two bylo velmi milé překvapení a je to skvělá hra.

Pro: Stylizace, postavy, mechanismy, ovládání, hudba, akce, prostředí, kooperace, Queen Cutie

Proti: Nic

+31

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 95
Má jediná zkušenost se sérií Final Fantasy je 20 hodin v osmém dílu (a jeho odložení kvůli soubojovému systému a respawnu, který mi vadil). Přesto mě série vždy dost lákala a díky remaku sedmého dílu jsem se konečně odhodlal a pořádně se do jednoho z dílů pustil.

O sedmém dílu jsem věděl jen to, že patří mezi to nejlepší ze série, jména parťáků a ten nejslavnější zvrat. Tento komentář tedy není o porovnání remaku s původním dílem, jedná se o názor hráče, který ví o sedmém díle jen naprostý základ. Neznám tedy hlavně propírané příběhové změny, pro mě je to úplně nový, nikdy neviděný a sakra povedený příběh. 

"Promise you'll come and save me." 

Jo, příběh se mi opravdu líbil a považuji jej za velmi dobře odvyprávěný. Vtipný, vážný i lehce cáklý zároveň. A s každou kapitolou se mi líbil více a více. Cloud a ostatní postavy jsou jasnými tahouny, parta je to velmi sympatická a chemie mezi nimi funguje na jedničku. Samozřejmě Tifa a roztomilá Aerith vládnou úplně nejvíc, to je jasné :) Místy je to samozřejmě totálně japonsky přepálené až groteskní, od rozhovorů až po některé postavy. A i to právě považuji za velký klad - tvůrci neustále překvapují novými nápady a fantazii se meze opravdu nekladou. 

Hra je to dost lineární, tedy až na pár lehce otevřenějších kapitol. Osobně mi to nevadí, nemusí být vše open world. Hratelnost je velmi dobrá, největším kladem je výborný soubojový systém s nutností naučit se ovládat a střídat všechny postavy v týmu a správně používat materie. To vše pak hráč využije ve skvělých soubojích s bossy. A že si jich člověk užije, jeden šílenější než druhý (včetně souboje s barákem v Corneo Colosseum). 

Co se týče audiovizuální složky hry, soundtrack patří mezi to nejlepší co jsem na poli videoher slyšel, hudba umí chytnout za srdce i dobře nabudit. Grafika na PS5 je dobrá, ale nějaké mouchy se tam najdou (ale ta Tifa je vymodelovaná fakt pěkně :)). Přesto hra vypadá esteticky velmi dobře, jen spíš graficky patří do předchozí generace. 

Co považuji za malý zápor je vracení se do stejných lokací při plnění vedlejších úkolů. U takto lineární hry to působí jako pěst na oko a trochu mi to vadilo. Také jsem se občas ztrácel na mapě, ta byla totálně neintuitivní. A nejhorší zápor ze všech záporů je čekání na pokračování příběhu.

"Within my veins flows the blood of Ancients. This planet...is my birthright." 

Když to sesumíruji, hru jsem dost hltal a sedla mi se vším všudy. Líbí se mi ta celková praštěnost všeho - postav, bossů i úkolů, na pozadí vlastně docela vážného příběhu.

Chápu, že to není pro každého, ale já mám hru do své osobní topky.

Pro: Hratelnost, fajn příběh, soubojový systém, bossové, hudba, Tifa a Aerith

Proti: Vracení se do stejných lokací, orientace na mapě

+31

Days Gone

  • PS5 90
„Čeká ho spravedlivý soud. A pak ho pověsíme.“  

Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a  některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné.  Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala. 

Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)

Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.

Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.
+31

Doom

  • PS5 85
Je až s podivem jak naprosto v pohodě hratelný je TŘICET (!) let starý DOOM. Při hraní hry z roku, kdy jsem na svět přišel i já, jsem žasl, co bylo již tehdy možné vytvoři. V porovnání s DOOMem si totiž leckterá současná FPS ukrajuje pořádnou ostudu.

Tedy... zub času se na hře samozřejmě lehce podepsal a co do mechanik jde na dnešní poměry o hru přeci jen dost jednoduchou, v žádném případě však nejde o nepřekonatelné obtíže. Na míření pouze ve dvou směrech si hravě zvyknete a grafika zestárla velmi dobře. Hudební podkres jednotlivých úrovní dosáhl prakticky legendárního statusu, a i když jsem donedávna hrál pořádně jen novodobé díly, již několik let mám skladbu z úvodní úrovně "The Hangar" jako vyzvánění na telefonu.

DOOM velmi brzy odhal hlavní trumfy v podobě nadčasového designu úrovní a stále skvělému pocitu ze střelby. Typů zbraní ani nepřátel není sice úplně převratné množství, ale vzhledem ke stáří si prostě hra menší přimhouření očka zaslouží. Po celou základní hru jsem se bavil náramně, nápady v úrovních se neopakují a hledání cesty k cíli v doprovodu věrné brokovnice je vždy parádní zážitek. Verze pro PS4 obsahovala i čtvrtou bonusovou epizodu, kde mě pár úrovní lehce frustrovalo a přišlo mi, že většina poslední epizody za zbytkem hry zaostává. Rozdíl ve kvalitě však rozhodně nebyl propastný.

Další pochvalu bych poslal směrem k atmosféře hry samotné. Ta je i díky hudbě výborná a vlastně jsem se divil, jak některá zákoutí i přes obstarožní grafický kabátek působí děsivě a cíleně nepříjemně. Maličko mne zamrzela snad jen trochu nevyvážená obtížnost v rámci jednotlivých epizod. První úroveň z Thy Flesh Consumed mi kvůli nedostatku munice dávala zabrat a já se nakonec potupně snížil ke změně obtížnosti. Problém s nedostatkem munice se však s dalšími úrovněmi smazal a obtížnost razantně klesla.

Stařičký DOOM tak i přes malé výtky, které však přeci jen souvisí s posunem herního průmyslu obecně, i po letech předvádí naprostou krasojízdu nehostinným prostředím a několik hodin střílení démonické havěti by si neměl nechat ujít nikdo. Jasně, sousta her je dnes zábavnějších, ale v době vydání muselo jít o naprosté zjevení. DOOM si tak svůj legendární status zaslouží.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 10. Před naším letopočtem: Dohraj hru, která je starší než Databáze o více jak 10 let. " – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 708. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Skvělý leveldesing; stále slušná grafika; výborný soundtrack; hra způsobila revoluci žánru!; pocit ze střelby a likvidace démonů

Proti: Nevyvážená obtížnost; menší variabilita nepřátel a zbraní dnešní optikou

+31