Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

The Last of Us Part II

  • PS5 90
Herní výzva 2021 - 3. "Pořádný pařan" (Dohraj hru, ve které strávíš alespoň 15 hodin..)

První díl do značné míry nastavil standardy pro příběhově orientované ("filmové") akční adventury a pokračování je jeho důstojným nástupcem, který leccos rozvíjí a vylepšuje, ale zároveň v zásadě nepřináší žádné inovace a neposouvá látku dál.

Kolem TLOU2 během launche hořelo mnoho flamewarů, které se vesměs týkaly 1) údajného křečovitého SJW aktivismu, který z hry ční na úkor kvality vyprávění 2) zacházení s hráči milovanými postavami 3) přílišného tlačení na "temnou a depresivní" atmosféru. Tak si to vezměme popořadě:

Ano, když absolvujete pouze úvodních 10 minut, pak vám hra může připadat jako "nudnej woke a aktivistickej cringe" (jak psal nejmenovaný herní vývojář ;) ), protože tam Ellie hned zkraje řeší nehetoronormativní milostné vztahy s Židovkou a Asiatem, ale později se ukáže, že všechno má své místo v příběhu a Elliiny milostné trable tam nejsou jen pro povrchní efekt. V tom, že Abby je svalnatá a Ellie je stejně jako v předchozím díle (resp. v datadisku Left Behind) lesba, nějak aktivismus vidět nedokážu. Přesto TLOU2 v určitých aspektech trochu drhne, pokud na něj budete uplatňovat politickou interpretaci, ale o tom až později.

Na práci s postavami si také stěžovat nemůžu. Možná to má něco společného i s tím, že už jsem před hraním měl zásadní zvraty vyspoilerované, takže mě těžko mohly šokovat ty dva nejčastěji proklínané prvky (tedy, že Joel je hned na začátku zabit a téměř polovinu hry hráč hraje za jeho vražedkyni Abby). Dokonce bych řekl, že naštvaní hráči se až příliš nechali strhnout emocionální bouří, do které se nás hra záměrně snaží vmanipulovat (viz tato zdařilá - !! a prudce spoileroidní !! - interpretace) a která na mě příliš nefungovala, neboť si od hlavních postav držím odstup. Ostatně, už závěr původní hry po nás chtěl, abychom v roli Joela dělali něco, co většina hráčů nejspíš nedělala ráda.

S pokusy dělat hru drsnou a brutální je to vždy těžké, neboť herní násilí často funguje spíše jako atraktivní a cool věc, než že by hráče skutečně šokovalo, ale i tady podle mne TLOU2 obstálo. Když už nic jiného, tak souboje jsou intenzivní a hráč má pocit, že na každém jednotlivém výstřelu záleží a každá akce má jasný následek.

Hra sice stále jasně odděluje souboje od bezpečného průzkumu prostředí (což halasně neodmítám, hráč si alespoň odpočine, protože souboje jsou mnohdy nervy drásající), nicméně arénový design prvního dílu byl podle mne překonán. Prostředí je v TLOU2 členité úplně stejně v klidných i bojových pasážích a boj se odehrává v docela rozlehlých prostorech, což jednak pomáhá eliminovat pocit "nyní se nacházím v aréně, která byla účelově vymyšlená právě pro tento souboj a nikoli v autenticky působících ruinách města" a jednak to dává prostor pro volnost přístupu ze strany hráče. Moc mě nebavily jen "naháněcí" souboje s obzvláště silnými nepřáteli v uzavřených prostorech, kdy ke smrti často vedla hlavně horší viditelnost a špatná orientace v prostoru, nikoli nedostatek schopností.

Výborně zvládnuté jsou ale pasáže, kde se vůbec nebojuje a kde se naplno ukazuje schopnost tvůrců vést hráčovou pozornost a vyprávět pomocí prostředí. Například sekvence v muzeu (s narážkami na Jurský park) je bravurní.

Nakonec ještě něco k tomu problematickému politickému čtení hry: Neil Druckmann prozradil, že při rozpracování motivu hry ho inspiroval hněv a touha po pomstě, které cítil, když sledoval kruté záběry z nechvalně proslulé události z počátku 2. palestinské intifády, kdy rozlícený dav zlynčoval dva izraelské rezervisty. Odkazy na arabsko-izraelský konflikt jsou přitom v celé hře velmi jasně patrné (nejen v pasáži v synagoze, kde jedna z postav vysvětluje základy judaismu) - dobře organizovaní, militarističtí Vlci jsou obrazem Izraelců, zatímco nábožensky založení Serafité spoléhající na guerillový boj a kult mučednictví zase obrazem Palestinců. Jenže ve chvíli, kdy hru začneme brát jako alegorii na arabsko-izraelský konflikt, pak nejde ignorovat, že Serafité přes veškeré snahy o empatii představují značně nelichotivou a předsudečnou analogii palestinských Arabů a že namísto komplikovaného politického kontextu, který je neodmyslitelný od skutečného konfliktu, TLOU2 nabízí jen banální poučky typu "všichni jsme přece lidé", "měli bychom odpouštět" a gándhíovské "oko za oko a svět bude slepý".

Naštěstí tady stačí jen trochu změnit perspektivu - nedívat se na TLOU2 jako na hru, která chce něco říct o tom, co se děje v Izraeli / Palestině, ale jako na obecný příběh, jehož hlavní autor zkrátka vyšel z vlastních zkušeností a prožitků (podobně jako Tolkien při tvorbě Pána prstenů vycházel mimo jiné ze svých zkušeností z 1. světové války, aniž by příběh sám o této válce něco vypovídal). Pak veškeré politické skřípání zmizí a zbude zkrátka jen výborná hra.

Pro: dramatické kvality, technické zpracování, intenzita soubojů

Proti: souboje s "minibossy", občas se vkrádající pocit únavnosti

+30

Stray

  • PS5 85
Jako hrdý majitel dvou koček jsem si dobrodružství roztomilýho kočičáka nemohl nechat ujít. Působí opravdu věrně a kdo kočky dobře zná, určitě pozná všechny drobný animace a chování, kterým kočku obdařili. Je vidět, že autoři mají kočky opravdu rádi.


Graficky hra vypadá na PS5 skvěle. Cyberpunkové prostředí je dnes prostě v kurzu, tak proč toho nevyužít i na prostý příběh jedné toulavé kočky. Ozvučení dopadlo také skvěle a několikrát jsem si vzpomněl na Deus Ex.


Škoda že hratelností hra nijak neoslní. Vlastně s ničím vysloveně zajímavým nebo zábavným jsem se ve hře nesetkal. Autoři hráli na jistotu a do ničeho odvážnějšího se raději nepouštěli. Ani to ale nějak nevadilo, protože na těch pár hodin to bylo tak akorát.


Příběh určitě zaujal a přitom mnoho zásadních otázek ponechal bez vysvětlení, ale zdá se být dost zřejmé, že záměrně a pokračování nás určitě nemine. Budu se těšit.

Pro: skvěle se na to kouká a poslouchá, roztomilá kočka v hlavní roli

Proti: průměrný gameplay

+30

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 80
A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Pro: Hratelnost, zábava, solidně odvyprávěný příběh, audiovizuál, atmosféra

Proti: UI, souboje

+30

Horizon Forbidden West

  • PS5 65
Na začátek chci připomenout, že číselné hodnocení her zde na Databázi pojímám hodně subjektivně - tj. vyjadřuje především to, jak moc jsem se u dané hry bavil; nepokouším se jím až tolik kvantifikovat nějaké její "objektivní" kvality. Proto to ani není tak, že bych například Horizon Forbidden West považoval za výrazně horší hru než třeba Assassin's Creed: Odyssey, kterému jsem dal 90 %.

Faktem je, že jsem si Forbidden West předobjednal, nadšeně ho nainstaloval hned první den... a pak jsem ho po kouscích hrál skoro pět měsíců, v průběhu nichž jsem odbíhal k různým X let starým hrám a několikrát přemýšlel, že nové dobrodružství Aloy prostě vzdám a nebudu se snažit dotáhnout jeho hlavní příběhovou linku do konce. Ani nejde o to, že bych hru považoval za vyloženě nekvalitní, spíš mi u ní chyběla motivace ji znovu zapnout a pokračovat.

Horizon Forbidden West má nepochybně mnoho kvalit, které uznávám, ale některé její vlastnosti mi zároveň bránily si ji doopravdy užít. Zde se pokusím uvést hlavní důvody:

-- Aloy je Mary Sue --
Já mám paradoxně s konceptem Mary Sue problém. Nesdílím totiž představu, že postava v popkulturním díle nemůže být zcela dokonalá a jinými postavami obdivovaná. Vzpomněl bych na řadu děl s dokonalými hrdiny, které mám hodně rád (v herním světě vzpomeňme třeba na Doom Eternal). Ale někdy vám dokonalá postava prostě kazí příběh a stává se otravnou. A to se právě děje ve Forbidden West. Je tomu tak hlavně proto, že tvůrci potřebovali vytvořit nějaké napětí (takže na Aloy stojí osud celého světa), ale zároveň bylo nutné ospravedlnit, že hráč svět zachraňuje víceméně sám. Takže v dialozích si Aloy neustále zoufá, jak velká odpovědnost leží na jejích bedrech a zároveň opakovaně odmítá pomoc ostatních postav - postav, které také přežívají v post-apo světě a bojují s robotickými dinosaury - protože by to pro ně prý bylo moc nebezpečné. Postavy nadto opakují, jak je Aloy skvělá bojovnice, což nejde dohromady s tím, jak reálně většina soubojů s robosaury vypadá - neustálé uskakování, ostřelování šípy a konzumování léčivých bobulí. Na otravnosti ale hlavní hrdince přidává další problém, který s již jmenovaným úzce souvisí:

-- Svět hry je jako ze špatné sovětské sci-fi --
Vzpomínáte na komiksy o Kruanovi? Ty o Žluté planetě, kde žijí humanoidé na úrovni pozemských pralidí, ale lidští astronauti jim představují nejrůznější vynálezy, rapidně tak urychlují jejich civilizační vývoj a jsou obyvateli Žluté planety považováni za bohy? Vlastislav Toman při tvorbě komiksu nepochybně vyšel ze sovětské sci-fi, v níž byly podobné motivy rozšířené. Problém je v tom, že tyto motivy stojí na zastaralých, evolucionistických představách o náboženství jako předstupni racionálního poznání, které nakonec bude vymýceno vědou. Na stejné premise samozřejmě stála i předchozí hra, nicméně ta na rozdíl od pokračování tolik nezdůrazňovala kontrast mezi primitivními, pobožnými a pomýlenými řadovými obyvateli Země a Aloy, která VÍ a je tím jediným hlasem rozumu, co nežije ve "falešném vědomí". To ji jednak místy posouvá do pozice téměř nesnesitelného chytroprda, jednak to nepůsobí dvakrát věrohodně. Copak sama Aloy nebyla nijak poznamenána kulturními a vědomostními normami prostředí, ve kterém 20 let vyrůstala? Proč celou dobu působí, jako postava, která se do příběhu přenesla v čase, neboť uvažuje v kategoriích a pojmech současného moderního člověka? A skutečně by se nikdo jiný nenaučil se stroji a počítačovými systémy lépe pracovat místo toho, aby kolem nich prostě vytvořil nějaké náboženské mýty? Připomněl bych experiment, v němž asi před 20 lety indický milionář nechal negramotné děti ze slumu pracovat s počítačem připojeným k internetu. Děti se samy naučily počítač ovládat, ovšem 1) pochopitelně nepoužívaly pojmy jako "ikona", "okno", nebo "operační systém" 2) k počítači se nemodlily.

-- Příběh hry nebudí zájem vědět, co se stane dál --
V tomto ohledu má pokračování smůlu v tom, že karty už jsou rozdané a nelze příběh stavět okolo záhad. Kdo je Aloy? Kde se vzali robotičtí dinosauři? Co způsobilo zánik původní lidské civilizace? V prvním díle nás tyto otázky snadno přenesou i přes méně zajímavé pasáže, ale příběh Forbidden West je spíš taková variace na 12 úkolů pro Asterixe a tajemství, která by čekala na vyřešení, v něm zkrátka mnoho není. Tvůrci navíc jako by dávali najevo, že na ničem, co se stane, vlastně nezáleží, protože výsledky předchozího snažení lze lehce anulovat: Hned na začátku zjistíme, že nic z toho, co Aloy dokázala v prvním díle, vlastně osud světa příliš nezměnilo. A stejně tak Forbidden West končí s tím, že hlavní ohrožení eliminováno nebylo. 

-- Herní mechaniky nedávají pocit postupu a vývoje --
Pocit postupného vývoje je jedna z věcí, co nás k jakékoli hře může přitáhnout i ve chvíli, kdy v ní není zajímavý příběh. Jenže v Horizon Forbidden West takový jasný vývoj chybí. Postupně odemykatelné schopnosti jsou spíš takové nice-to-haves, než něco, co by hru zásadně měnilo. Největší změnou je samozřejmě získání létajícího stroje, to se ale stane až téměř na konci příběhové linie.  S vybavením je to ještě horší. Většinu hry jsem odehrál v jediném brnění a zbraně jsem měnil minimálně. Proč? Protože nové vybavení většinou není odměnou a posunem dál, ale spíše záminkou k dalšímu grindování. Nově objevená výbava má zpravidla stejné nebo horší statistiky než ta, kterou je hráč již vybaven, a je tak nutné ji upgradovat. Což zase znamená hledat určené stroje a trhat z nich součástky, které jsou pro tento upgrade vyžadované.

Tož tak.

Pro: grafika; scenáristická pozornost věnovaná vedlejším misím

Proti: nezajímavý příběh; chybějící pocit pokroku; Mary 'Aloy' Sue, těší mne

+29 +30 −1

Astro's Playroom

  • PS5 90
Můžu si o Sony myslet, jak je to sebehnusnější megakorporace, ale jedno se jim musí nechat. Moc dobře ví, jak dělat správný fanservice. Nemohl být snad lepší způsob, jak vykopnout novou generaci konzolí s "revolučním" gamepadem do světa. Tam kde Xbox vypadá prostě jenom jako novější krabice s větším výkonem, tak PS5 chce dát hráči najevo, že si koupil něco opravdu nového a Astro mu to zprostředkuje.

K PSku jsem se vrátil opravdu po hodně dlouhé době, skončil jsem kdysi na PS2, ale o Sony titulech člověk čte všude možně a jejich tituly a postavy jsou hodně známé. Proto si v Astru každý najde někoho, kdo mu roztomilým způsobem připomene hezké zážitky, ať relativně nedávné nebo už hodně fousaté. Hra je rozdělená na čtyři světy se čtyřmi levely a každý je napěchovaný různými easter eggy. Takto jsem náhodou bouchnul do krabice a vyskočil na mě Astro Solid Snake nebo jsem zabloudil na pláži a všiml si Astro Crashe Bandicoota, jak cvičí ikonické točení.

Nenechme se oklamat, samotný gameplay není nic, co bychom na konzolích neviděli už tisíckrát. Je to velmi jednoduchá plošinovka, která slouží víc jako tech demo než jako hra. Ale přitom je to zábava. Je zábava jenom přecházet mezi různými povrchy nebo stát v dešti. Je zábava foukat jak blbeček na gamepad, je zábava cítit každé zrnko písku v rukách, střílet balónkometem a cítit zpětnou vazbu v triggeru, sakra má to i zábavné závěrečné titulky. Přesně o tom celá hra je, ukázat, co všechno DualSense může být. K tomu ale sbíráte collectibly, které nostalgicky připomínají celou éru PlayStationů v podobě samotných konzolí a jejich příslušenství, které se hráči ukládají do interaktivní galerie.

Astra si asi zahraje každý, kdo si koupí PS5, ale kdyby náhodou někdo měl i tak tendence ho přeskočit, nedělejte to. Je to krystalická zábava zkondenzovaná asi do 4 hodin. Je to nostalgický výlet do minulosti a zároveň ukázka budoucnosti.
+28

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS5 95
Aj keď už bolo toho o Zaklínačovi 3 veľa povedané, prispejem svojou troškou aj ja.
Všetci vieme, že sa jedná o veľkolepú hru, ktorej hodnotenie aj po toľkých rokoch ostáva vo vysokých číslach. No a ja ho určite neplánujem znižovať.

Pred pár rokmi som hrala prvú časť tejto hernej série, ktorá ma napriek určitej zastaralosti veľmi bavila a preto som sa pustila aj do dvojky, ktorá ma bohužial takmer vôbec neoslovila a nedohrala som ju. Preto som sa obávala, či podobný osud nepostihne aj toľko ospevovanú trojku. Našťastie sa moje obavy nepotvrdili a už od začiatku som bola príjemne ohúrená.

Ako prvé ma nadchol svet, ktorý žil svojím životom. Malé dedinky s vlastnými malými či väčšími príbehmi a obyčajným ľudom a ich túžbami či problémami. Jednotlivé oblasti sa od seba líšili a aj vďaka hudbe boli jedinečné a žiadna nezaostávala za tou predchádzajúcou. Neskutočne som si užívala objavovanie týchto miest, čo sa vlastne odzrkadlilo aj na dobe hrania, ktorá sa po hlavnej linke zastavila na čísle 130. Veď kto by sa nerád díval na lány poľných slnečníc, vinohrady,  či v diaľke týčiace sa hradby, hory alebo len osamotený maják v tme. Všetko to bolo tak nádherné a ja som si v tú chvíľu priala aby som si tie skvelé screenshoty mohla nastaviť ako pozadie na svojej ps5.

Ďalším aspektom, ktorý sa mi zdal veľmi fajn boli misie samotné. Nie len hlavný príbeh ale hlavne vedľajšie misie, ktoré sa netýkali len mojích priateľov ale aj postáv z predchádzajúcich dielov alebo úplne nových neznámych ma dosť často pobavili a zaujali. Množstvo z nich bolo originálnych a vtipných a viaceré zakomponovali ,,detektívne" schopnosti Geralta, takže som sa na chvíľku mohla cítiť ako nejaký vyšetrovateľ. Niektoré úlohy boli bizarné ale o to viac sa mi páčili. ( Geralt a jeho kumpáni pri skúšaní Yeniných šiat) Možno by som mohla povedať, že ma niektoré z vedľajších misií bavili viac ako politicky naladená časť hlavnej linky. Je to iba môj problém, že ma politika v hrách nezaujíma, preto som sa veľmi v tých rôznych machináciach nevyžívala. ( Preto aj som nedohrala tú dvojku.)
Aj keď tu celkovo misie vychvaľujem, musím spomenúť niečo, čo mi prišlo pritiahnuté za vlasy a to bolo to množstvo otázničkov na mape. Tie nemuseli vždy predstavovať nové úlohy. Dosť často to boli iba zaujímavé miesta alebo poklady. Na začiatku som sa snažila splniť všetko ale keď som sa dostala do Skellige... dovi, dopo. Ak človek plní vedľajšie misie a dôkladne preskúmava okolie, je zásobený jedlom, vodou, bylinkami a hlavne zbrojou a zbraňami. Teda mi prišlo úplne zbytočné prehľadávať nekonečné vody spomínaných ostrovov len aby som našla meč, ktorý je mi už dávno na nič. Niečo podobné som mala aj s extra pokladmi a časťami zbroje, ktoré ležali kade tade po svete. Pár z týchto pokladov mi ostalo do konca hry nenájdené a vôbec mi to nevadí.

Neviem presne ako to vývojári zamýšľali s levelovaním ale prišlo mi zvláštne,že som neskôr v hre dostávala za splnenie misií  iba 1 exp. Pravdepodobne som bola prelevelovaná ale ja nemôžem za to,že v hre bolo toľko vedľajšieho obsahu, ktoré som chcela splniť predtým ako budem pokračovať v hlavnom príbehu. Bolo to celkom demotivujúce keď človek po celkom dlhej misii dostane iba 1 bod.

O zaklínačoch sa vraví, že su nestranní. Ten môj sa o tú nestrannosť snažil ale nakoniec niektoré rozhodnutia padnúť museli. Niekedy som si myslela, že sa rozhodujem správne a nakoniec som dostala horkosladký výsledok. Asi tak ako v normálnom živote, ani v tejto hre neexistuje len čierna a biela.  Dosť ma zaskočilo ako dopadol Djikstra.  

Čo sa týka hrania samotného, vyskytli sa u mňa bugy, ktoré až tak nenarúšali prechod hrou až na jednú výnimku. Bola to misia s Lambertom,kde som začula plakať malého chlapca. Nakoniec sa tam vyrojili monštrá, ktoré sa nedali zabiť. Ani reload nepomohol. Škoda.  
Inak ma trápilo počas celej hry lootovanie. Okolo niektorých truhiel, faklí alebo rebríkov som musela často ,,tancovať" a hľadať presne to jedno miesto kedy som mohla stisnúť ,,X". Podobne to bolo aj s vychádzaním z mora na súš/mólo/loď.

V mojom prechode hrou som veľmi nevyužívala lektvary a bomby. Je mi to trochu ľúto,lebo viem,že aj toto robí zaklínača zaklínačom ale proste som to nepotrebovala. Vystačila som si s mečom a znakmi.
Inak celkovo vyrábanie zbroji a mečov mi prišlo trochu zbytočné. Mala som toľko diagramov a takmer všetko čo som mohla vyrobiť bolo horšie, než to čo som mala na sebe. Podľa mňa tam toho bolo zbytočne veľa. Naopak veľmi kladne hodnotím misiu, ktorá mi neskôr v hre dovolila získať špeciálnu zaklínačskú zbroj.

Ďalšie veľké plus bol Gwent. Na začiatku som si myslela, že porazenie všetkých protivníkov bude brnkačka ale čoskoro som z tohto omylu vytriezvela. Hlavne v prvej časti hry vedela byť výhra ťažší oriešok. Neskôr, keď som si sprístupnila špeciálne karty, to šlo lepšie. Je fajn, že v tejto hre takáto minihra bola a s radosťou môžem povedať, že som získala všetky karty, ktoré sa získať dali.

Napriek skvelej hrateľnosti, chytľavému príbehu, atmosférickej hudbe a sympatickému hlavnému hrdinovi, mi v hre chýbalo to povestné čosi, čo by z tejto hry urobilo skvost, ktorému by som dala 100%.

Predpokladám ale, že ma ešte čaká množstvo zábavy pri hraní oboch dlc.
+28

Cyberpunk 2077

  • PS5 85
Na Cyberpunk 2077 jsem byla zvědavá již od prvního traileru a říkala jsem si, že přesně takové zasazení do světa v nedaleké budoucnosti plného vcelku uvěřitelných technologií by mě mohlo bavit. Jenže v době vydání hry jsem neměla dostatečně silný počítač, abych si hru mohla užít v nějaké slušné kvalitě. Navíc nevyšla ve zrovna lichotivém technickém stavu a když jsem viděla, jaké problémy s ní mají konzole, tak jsem hraní tohoto RPG odsunula do vzdálené budoucnosti. Následně vyšla PS5 a já si říkala, že bych snad se k tomu už mohla dostat. Jenže pak nastalo čekání na vylepšenou verzi pro novou generaci konzolí a když konečně tato verze vyšla, tak bylo oznámené DLC a nastalo další čekání, až hra bude komplet. A v roce 2023 jsem se konečně dočkala, dokonce vyšel i update 2.0 (a následně i 2.1), který hru značně překopal, co jsem tak pochopila.

Ovšem ani roky mého odkladu hraní Cyberpunku 2077 nepomohly tomu, aby mě hrou neprovázely grafické glitche, bugy, vypadlý zvuk, pády skrz textury či dvakrát pád samotné hry. Přece jenom je to velký open world a některé věci zřejmě nejdou vychytat ani po tolika letech od vydání. Jinak hra běžela a dokonce i vypadala moc hezky. Hned na začátku mě hra vhodila do svého drsného prostředí: špinavé město plné pochybných existencí bloumajících beze smyslu, vysoké budovy zářící reklamami, bez kousku zeleně, zakouřené podniky s lidmi svíjejícími se na zemi, zločinnost, drogy a v každé větě shit nebo fuck. Ráda jsem vyjížděla z betonové džungle na "venkov", abych se pak mohla vracet vstříc mohutnému městu, ideálně zalitému paprsky vycházejícího či zapadajícího slunce. I noci mi braly dech, když jsem viděla osvětlené město různými barvami a až snad nepřirozeně vypadající nebe plné hvězd, jak kdybych stála v nějaké pustině bez světelného smogu. Možná i Mléčnou dráhu bych našla... Bylo to po delší době, kdy jsem hrála nějakou hru, která byla čistě zasazená do jednoho města a až do konce mého hraní mě Night City neomrzelo a bavilo mě se po něm pohybovat, ať už pěšky nebo motorizovaným vozidlem. Těch bylo k dispozici dostatečné množství na to, abych je dle své chuti prostřídala a mohla tak vyměnit rychlé auto za nějaký obrněný tank či motorku.

Hra je rozdělena na hlavní a vedlejší úkoly či spíše aktivity. Z vedlejších misí jsem byla zklamaná, přece jenom po výborném třetím Zaklínačovi jsem měla vyšší očekávání. Naštěstí se mezi nimi našlo i pár vynikajících misí, které nabízely i zajímavé morální vyústění (třeba v případě jednoho manželského páru). Hlavní úkoly jsou taženy především osobitými postavami, které v nich potkáváme. Johnny mi ze začáku přišel jako největší hajzl pod sluncem, tedy jak bylo i zamýšleno, a na každou jeho repliku jsem mu nejen v duchu odsekla něco sarkastického nebo sprostého, nemohla jsem jeho tvář ani vidět. Ale jak hra odkrývala jeho minulost, probudila ve mně sympatie k téhle postavě a na konci už mi vlastně ani nevadil. Musím se ale přiznat, že více než hlavní příběh s Johnnym mě bavily úkoly se čtyřmi dalšími výraznými postavami, s nimiž jsme mohla mít i romanci (v závislosti na pohlaví mé postavy). Například Panam, na povrchu odtažitá a vzteklá, ale uvnitř zranitelná osoba, mě zavedla mezi nomády. Díky Judy jsem se dozvěděla něco o porno průmyslu roku 2077 a její příběhová linka nabízela jednu velmi atmosférickou misi. Policistu Rivera jsem pomohla znovu sblížit se s jeho rodinou a zachránit jeho příbuzného, což byla pro mě jedna z nejlepších misí vůbec. A s rockovou hvězdou Kerrym jsme si zabojovali proti moderní popové hudbě (a neúspěšně, naštěstí). Občas mi postavy i samy od sebe něco napsaly a já tak měla pocit, že v tom světě opravdu žiji a že to nejsou jen nějaké vybudované kulisy.

Soubojový systém umožňuje nepřátele zlikvidovat rozličnými způsoby a já jsem nejvíce využívala pistole (později revolver) a odstřelovací pušku, občas brokovnici. V jedné části hry jsem přešla na zbraně na blízko, uzpůsobila tomu postavu a musím říct, že tupé rány palicou či kladivem zněly dost uspokojivě a i tento styl boje mě dost bavil. Hackování jsem až tak nevyužívala, byť hra nabízela hodně možností, jak si s postavou vyhrát, ale i tak jsem nepohrdla nějakým základem v podobě vypínání kamer či odlákání nepřátel na dálku.

Čeho jsem si příliš neužila, vlivem mých osobních preferencí, tak je hudba. Prošla jsem si párkrát rádio, ale nakonec jsem většinu odehrála v tichu a nijak mi to nevadilo.

Jsem ráda, že jsem se po letech čekání ke hře dostala, protože to stálo za to. Vývojářům se povedlo vytvořit svět a město, do kterého jsem se ráda vracela, zkoumala jeho zapadlé uličky a části a hlavně se hodiny a hodiny projížděla auty či motorkou a užívala si pohled na možnou budoucnost. Opět jako u třetího Zaklínače, tak i tenhle svět jsem opouštěla nerada.
+28

Demon's Souls

  • PS5 95
Demon´s Souls. Legenda, která symbolizuje obtížnost. Hra, která stála na počátku žánru soulslike a zároveň hra, kterou ne všichni fanoušci žánru hráli. To proto, že vyšla jen na konzoli PS3 již v roce 2009. A teď z ničeho nic, launch titul pro PS5 naleštěný borci z Bluepoint games. Pro fanoušky From Software a jejich her jasný system seller. Stejně tak i pro mě.

Původní Demon´s Souls na PS3 jsem dohrál, stáli mě tehdy celých 136,- Kč ve slevě na PS Store. Byla to moje první Souls hra a koupil jsem jí, aniž bych tušil co mě přesně čeká. Změnila mi tehdy můj herní život, protože v době, kdy mě hry už trochu nudily, mě vrátila o mnoho let zpátky, kdy naopak člověk myslel na rozehranou gamesu všude kudy chodil. Byla první a i když jsem pak dohrál Dark Souls 1-3 i Bloodborne, považoval jsem ji stále za nejlepší souls hru.

Demon´s Souls Remake je nádherný a je skutečně splněným snem nejenom fanoušků původní hry. Všechno je samozřejmě autentické a nostalgie je na nejvyšší možné úrovni. Grafika představuje skutečnou ukázkou nextgen technologií a ssd disk umožňuje rychlé přesuny mezi světy. Tím také může výrazně urychlit např. farmení duší a ovlivnit i původní hratelnost. Technicky je hra na úplné špičce a není jí co vytknout.

Samotná hra je pořád fantastická a obtížná, ale spravedlivá. Je to klasická souls hra, která se v několika věcech liší od ostatních. Samotné lokace nejsou propojené a cestujete mezi nimi. V tom, z dnešního pohledu řadím výše první Dark Souls, kde se dá svět projít kontinuálně. Demon´s Souls bych zase ocenil za super bossfighty, velmi vynalézavé a mnohdy překvapivé, v tom jsou pro mě Demon´s Souls stále nejlepší.

Pokud budou vznikat remaky her jako je tento, velmi rád se budu vracet v čase. Když jsem tehdy Demon´s Souls hrál, hra mi přišla skutečně velmi obtížná, ale dnes se zkušenostmi z jejích následníků, mi přišla mnohem lehčí a skutečně jsem si jí užil. Tenhle fenomenální titul bych rád doporučil všem, Je pro mě důvodem, proč hrát hry.

Pro: Fantastický remake, úžasná grafika, skvělí bossové

Proti: Nic co by stálo za řeč

+27

Sleeping Dogs

  • PS5 80
Odpálit Sleeping Dogs jako "GTA klon" by byl skoro zločin. Hra si jde totiž svojí cestou a v žánru městských akcí patří i nějakých dvanáct let od svého vydání prakticky ke špičce. Je vážně škoda, jaký komerční propadák hra byla, rozhodně si to totiž nezaslouží.

Sleeping Dogs zaujme na první pohled exotickým zasazením do Hong Kongu (kde se mimochodem jezdí vlevo, tak si rychle zvykejte) a brutálního prostředí čínských triád. Protagonistu Wei Shena si rychle oblíbíte a i když má jeho příběh hlavně ke konci jisté rezervy, je fajn nápad hrát za policistu infiltrujícího podsvětí. Motivace postav jsou celkem slušně zvládnuté a až na pár divných zkratek drží příběh parádně pohromadě. Místy mi dokonce evokoval jakousi východní obdobu české Mafie. Což je myšleno samozřejmě jako pochvala.

Řádění v Hong Kongu se od konkurence odlišuje i odklonem od palných zbraní. Hra obsahuje tak akorát komplexní soubojový systém a daleko víc zmetků během svého 30-40 hodinového běsnění (při plnění vedlejších aktivit) zkopete do kuličky, než odpravíte kuličkou do hlavy. Je to příjemné oživení a k zasazení se to skvěle hodí.

Pochvalu si hra zaslouží i za vedlejší aktivity, které jsou vesměs vážně zábavné. Vypíchnul bych z nich třeba závody po městě. Ty totiž díky povedenému (ač samozřejmě silně arkádovému) jízdnímu modelu vážně baví, což se o těch v sérii GTA úplně říci nedá. Vedlejších aktivit je tak akorát a ve chvíli, kdy se už začínají opakovat a pomaličku upadají do stereotypu, máte hotovo. Maličko otravné je jen sbírání bedniček zabezpečených kódem, ale k tomu vás vlastně stejně nikdo nenutí.

Na to, že jsem hrál hru v "Definitivní edici" obsahoval Sleeping Dogs poměrně dost bugů. Otázka jestli grafické a jiné nedokonalosti nesouvisí s hraním na PS5. Nešlo však rozhodně o nic zásadního. Bohužel se mi nejspíše nezapočítala jedna aktivita do statistik a platinová trofej tak zůstane nejspíše navždy uzamčená.

Sleeping Dogs je tak podařená městská akce, která ve své době musela nadělat pořádnou parádu (škoda, že ji spousta hráčů ignorovala). Teď po letech sice hra jisté rezervy má, přesto skvěle baví a to prakticky v každém svém aspektu. Upřímně, vybodněte se na předražený remaster starých GTA a raději za kilo kupte Sleeping Dogs... Zjistíte, že i v Hong Kongu se dá zažít spousta věcí!

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "6. Jménem zákona: Dohraj hru, ve které hraješ přímo za policistu nebo detektiva." – hardcore varianta /Tímto bodem je herní výzva 2021 splněna!/

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 317. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: V hlavní roli Kung-fu; slušný příběh; exotické prostředí Hong Kongu; vesměs zábavné vedlejší aktivity

Proti: Poměrně velké množství bugů; náplň některých misí a aktivit

+27

Disco Elysium

  • PS5 100
VNÍMÁNÍ (ZRAK): Hmm, tohle by se mi asi mohlo líbit. Na pohled to vypadá jako Wasteland nebo Dragon Age, jen bez jakýkoliv akce. Vizuálně zajímavý, ale bude ten obsah sám o sobě stačit? Jen postavy, příběh a samý kecičky, nekonečný odstavce textu a tuna rozhodování? Ta poslední text-based hra, kterou ti někdo doporučil, byla nakonec docela, ehm.. "řídká srajda". Aby to nedopadlo stejně...

PODNĚT: Myslíš Doki Doki Literature Club Plus! ? Přiznej si, koupil sis to jen proto, abys mohl očumovat kreslený kurvičky ve školních sukýnkách. Dopředu jsi věděl, že to nebude hra pro tebe, a nakonec jsi z toho nevyždímal ani žádnou tu čuňačinku, u který by stálo za to vzít pinďoura do ruky. Kdybys radši začal číst doslova *cokoliv* z tý tvý přetýkající knihovny, udělal bys líp.

LOGIKA: Na druhou stranu, tyhle dvě hry spolu očividně nemají nic společného, kromě faktu, že jsou primárně textově založené. Diametrálně odlišné mechaniky, příběhové zasazení, produkce i cílová skupina. Navíc, za tuto cenu se zdá, že můžeš potenciálně získat desítky hodin zábavy. Kup to, zkus to. Zdá se, že neprohloupíš.

KOORDINACE RUKY A OKA: Hmm, vypadá to moc pěkně a příjemně se to hraje. Inventář by mohl být líp řešený a path-finding občas zazlobí, ale jinak se mi to technicky vlastně dost líbí.

RÉTORIKA: Ehm, tak tuhle hru bych fakt překládat nechtěl. Tohle je přímo slovní sebevražda, překladatelova noční můra. Rozumím tak polovině textů a jen polovinu z toho, čemu rozumím, plně chápu. Proč jsem právě vedl diskuzi o fašismu se svým žaludkem? Proč jsem ji vlastně nepřeskočil? Hmmm, proč jsem proklikal všechny dialogy a ptal se, co si můj žaludek myslím o totalitních ideologiích? Nevím... proč?

HUSÍ KŮŽE: Protože je to naprosto geniální, tak proto. Ještě to nechápeš, ale tam vzadu v mozku už tě trošku šimrá... cejtíš to, co? Je to jako letní noc u jezera, sedíš na břehu na dece, dejcháš teplej, vlhkej vzduch, v ruce pivo v kelímku. Kolem šumí lidi, ale podvědomě se začnou pomalu tišit, až je skoro slyšet jenom kvákání žab. A pak někdo na tom molu uprostřed jezera zapálí první římskou svíci. A pak další. Potom postupně ty menší rachejtle... cejtíš to vzrušení, těšíš se, až oblohu rozsvítí ten hlavní ohňostroj. Ještě to nepřišlo, ale už brzo.... už brzo...

KONCEPTUALIZACE: Wow. Prostě, wow. To, co máš v ruce, to je něco mimořádného. Pamatuješ, kdy jsi naposledy hrál dýl než 4 hodiny v kuse? Pamatuješ, kdy jsi šel naposled kvůli hře spát ve 2 ráno, celou noc na ni myslel a pak jsi ji hned ráno jako první věc zapnul? Ne? Já taky ne... jsou to už roky. Ale tady, tady se děje něco výjimečného. Pořád si stěžuješ, že všechny hry, co teď vychází, jsou banální debiloviny, mainstreamovej odpad bez hloubky, bez duše. Nic, co by stálo za to udržet si v paměti dýl než maximálně pár dní. Tady je ta hra, kterou jsi celý roky hledal. Tohle je to pravý *disco*.

Pro: Všechno

Proti: Drobné technické chybky: pár bugů, občas pád hry

+26

Ghost of Tsushima Director's Cut

  • PS5 --
Mongolové nebyli žádní troškaři a svou říši roztáhli od současných hranic Slovenska a Ukrajiny až po Korejský poloostrov. Ve skutečnosti byl pro mongolskou armádu ostrov Tshushima a Iki jen krátkou zastávkou, před vpádem do pevninského Japonska. Příběh GoT tohle nereflektuje a vypráví si invazi po svém. I přesto hra obsahuje spoustu historického ňahňáníčka a se svým edukativním přesahem umí zažehnout zájem o celý konflikt do větší hloubky (konzultace na wiki, youtube dokumenty atd.). Nejen proto si hra zasloužila uznání i japonských kritiků.

Tsushima hraje pastelovými barvami a dokáže vykouzlit solidní vizuální orgasmus, i když je to často neuvěřitelný kýč. Autoři vsadili na minimalismus a estetiku, HUD nijak neruší a díky mechanikám navigace jej není úplně nutné používat pro pohyb po mapě. Směr větru navádí k úkolům, světlušky ke sběratelským předmětům, ptáci k zajímavým místům a ke svatyním navádějí lišky (které je možno si pomazlit!).

Oproti tomu se příliš nepovedly interiéry. Postrádají řádné nasvětlení a se svojí statikou a nulovou interakcí s předměty se podobají jako vejce vejci. A to až do takové míry, že např. všechny mongolské stany mají stejně rozmístěné vybavení napříč celou hrou. Jediná interakce probíhá s rozházeným lootem všude kolem - grindování materiálů potřebných k vylepšování je tady opravdu hodně a ano, budeme zabíjet divočáky a medvědy, protože jen pomocí jejich kůže je možno si vylepšovat nosnost zvonečků na odlákání nepřátel...

Potyčky neustále se respawnujících mongolských hlídek začnou velmi rychle otravovat, stejně tak úkoly opakující několik vzorců - vymlátit tábor, potichu vymlátit tábor, odrazit útok nebo vymlátit tábor. Bojová složka má dvě roviny. Ta první se odehrává volně ve světě, kde můžu používat všechny předměty a útočné techniky. Obtížnost je relativně nízká a ani na Hard jsem neměl větší problémy. Bohužel, tou druhou složkou jsou duely a tam se karta obrací. V ohraničené aréně probíhá souboj s agresivním QTE, navyknuté bojové techniky jdou stranou a aby to nebylo málo, na Hard se neobnovují body soustředění, které jsou klíčové. Mám pocit, jako by obě bojové složky dělaly různé týmy lidí, kteří se vzájemně nedokázaly domluvit na obtížnosti, proto jsem v duelech obtížnost snižoval na Medium.

Jak už asi každý pochopil, GoT patří mezi krásné a zajímavé, ale zároveň generické open-world hry jako Horizon Zero Dawn nebo Assassins Creed. Asi tak v půlce jsem hraní odložil k ledu a vrátil se k němu po několika měsících jen kvůli Director's Cut edici. Ta přináší slušné technické vylepšení a hlavně nový ostrov Iki, který rozhodně stojí za zahrání. Nejen proto, že je možné si hladit kočičky a jeleny, ale dovysvětluje příběh a přináší nové vylepšení, které je možné zpětně používat i na Tsushimě. Zároveň obsahuje spoilery, proto bych doporučoval jej začít hrát až po ukončení hlavního příběhu.

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 72 hodin Tsushima island, 14 hodin Iki island
+26

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 70
Na druhý díl jsem se těšila převážně z toho důvodu, že mě zajímalo, jak bude příběh Amicii a Huga pokračovat a také jsem byla zvědavá, jak moc se bude lišit druhý díl od toho prvního.

Mohu začít tím, že se vlastně tak moc neliší, co se té hratelnostní stránky týká. Jsou tu sice některé věci navíc, jako jsou nové předměty, zbraně, schopnosti, které mají za mě dobrý a méně používaný systém vylepšování, a je také přepracovaný systém výroby (za mě k lepšímu). Jinak se jedná v podstatě o stejnou hru, což pro mnohé je nejspíše kladem, zatímco pro mě, kdy jsem nebyla až tak nadšená z hratelnosti u prvního dílu, ani moc ne. Mě to plížení nebavilo a vždy jsem byla ráda, když tyhle úseky skončily a já měla tak chvíli oddych. Paradoxně mě na hře bavily ty části, kde nebylo moc nepřátel a spíše se jednalo o průzkum prostředí nebo řešení "hádanek". Asi tak v půlce hry, kdy jsem se dostala na ostrov La Cuna, jsem k mému překvapení zjistila, že mě ta hra začala bavit, že hra začíná být zajímavá a že chci vědět, co bude dál. Do té doby jsem neměla takovou potřebu hrát a posouvat se dopředu. Navíc na začátku této velké lokace bylo tempo hraní pomalé a já se dozvídala něco o příběhovém pozadí hry, což se mi hodně líbilo, protože to byl velmi příjemný kontrast s těmi hekticko-plíživými částmi předtím. Samozřejmě tohle pohodové hraní netrvalo dlouho a přišlo další plížení a Call of Duty-like části (ty byly naprosto strašné a vůbec mě nebavily).

Co mě naopak bavilo, tak byly proměny obou ústředních postav. Líbilo se mi, jak se Amicia snažila být příkladnou starší sestrou, která nechce, aby se její mladší bratr naučil, že zabíjet lidi je dobrá pomsta, a to nejlépe v návalu emocí. Jenže sama je jen člověk, a tak své křehké zásady nejednou porušila, a to s ní dost zamávalo, jak bylo dobře vidět na jejím psychickém stavu.  Hugo, co se týče jeho osobnostní proměny, to vše kopíroval a z chlapce obdivující motýle v prvním díle se stal masový vrah, jak jsem mu postupem hry začala říkat (a Amicia pak sériový vrah). Moc často se ve hrách nesetkávám s tak emotivními výstupy hlavních postav, jako v případě Amicii. Jde o velmi příjemnou změnu, Amicia nejen doprovází svou po většinou děsivou pouť různými výkřiky strachu nebo beznaděje, ale také se snaží ve vypjatých situacích sama sebe povzbuzovat a celkově jde o velice komunikativní postavu. Tvůrci také dobře vykreslili záchvaty úzkosti nebo fyzické zhroucení, které tak vypadaly velmi uvěřitelně. Byl pro mě zážitek sledovat postupný psychický úpadek obou postav a jestli jsem si říkala v prvním díle, že bych nechtěla být v roli Amicie, tak to stejné platí i zde.

Čím druhý díl vyniká, tak je prostředí, ve kterém se odehrává. Konečně postavy opouští temné městské uličky, kterých bylo v závěru prvního dílu požehnaně, a hra tak nabízí větší rozmanitost a hlavně pestrou barevnou paletu. Navíc po grafické stránce se hra povedla, takže je radost se rozhlížet okolo sebe a užívat si výhledy do krajiny nebo zkoumat různé detaily. Musím pochválit i hudbu, která se mi líbila více než prvním díle a také francouzský dabing. Sice jsem postavám nerozuměla, ale zněly skvěle.

První díl působil svěže s množstvím nápadů a zábavy, druhý mě však více nudil a obsahoval místa, která bych nejraději přeskočila a spíše po něm nemám příliš chuť zahrát si pokračování, kdyby nějaké někdy vyšlo.
+26

Katamari Damacy

  • PS5 85
Možná lehce přeháním, ale nebál bych se Katamari Damacy označit za dílo génia. Naprosto chápu kultovní status a hra se zařadila mezi nejzábavnější a nejoriginálnější tituly, které jsem kdy hrál. Základní premisa je přitom jednoduchá. Nabalujeme na kouli věci a čím větší jsme, tím větší předmět můžeme nabalit. V prvním levelu začínáme například od připínáčků a když se nám konečně podaří nabalit něco většího, například květináč, ještě netušíme, že o pár hodin a několik levelů později nás nezastaví ani slon, stožár, auta, dům...planeta sama.

Na nabalení určité velikosti máme v každém z levelů časový limit, který je však velice mírný a většinu levelů jsem dal na první pokus. Co je ale na Katamari Damacy unikátní, ani při neúspěchu nepřichází frustrace a hráč si dá daný level s radostí ještě jednou. To je právě na hře to nejlepší. Člověk si tak koulí a má z toho radost. Do uší mu hraje neskutečně zvláštní a originální soundtrack a když se mu podaří nabalit kouli daleko větší, než je zadání, přichází naprosté uspokojení nad vykonaným dílem.

Mám jen jednu malou výtku, a to je zaseknutí katamari na některých místech, což se mi sice stalo jen asi třikrát, ale i tak zamrzelo a musel jsem se s princem vrátit na domovskou planetu a začít level znovu.

Takže kdo chtěl by si zahrát oddechové, zábavné, originální a typicky bláznivé japonské dílko, Katamari Damacy můžu jednoznačně doporučit.

Pro: Báječná hratelnost, originalita, soundtrack, vizuálně pěkné a vtipné

Proti: Ve verzi REROLL pár zaseknutí, ale nic vážného

+26

The Witness

  • PS5 85
Nejtěžší moderní puzzle hra, co jsem kdy hrál.

Ačkoli jsem už dopředu věděl, do čeho zhruba jdu a do hraní se pouštěl s oprávněnými obavami, nakonec jsem byl příjemně překvapen jako moc mě to chytlo. Tušení, že to nakonec po pár hodinách vzdám, stejně jako tehdy Braid od stejného tvůrce, který mě moc nebavil a nakonec jsem ho rushnul podle návodu, se naštěstí nevyplnilo. U The Witness je situace odlišná, neb umí své mechaniky (a že jich je) představit hezky od píky a hráče za pomocí svého otevřeného světa postupně učit. Hru bych vlastně přirovnal k takovému hadánkovitému Gothicu. I tady hráč postupně oťukává prostředí okolo sebe, zkouší jednu hádanku za druhou a pokud nechápe její princip a jednoduše narazí, jde někam jinam a zkouší to jinak. Každá z lokací v sobě ukrývá určitý typ hádanek, přičemž posléze je začne i kombinovat navzájem. Pro správně zdolání všech hádanek je potřeba minimálně znát základní princip každého typu. Některé lokace jsou jednodušší, některé kombinují menší počet hádanek, některé naopak kopnou do vrtule hned po úvodním seznámení a představují výzvu na dlouhé hodiny.

Zprvu mě trochu zklamal zdánlivý fakt, že celá hra je vlastně jen série logických "rychlíků" na obrazovkových terminálech rozesetých po herním světě, který je spíše velkým a tak trochu zbytečným herním lobby, přes které hráč k těmto hádankám přistupuje. Jenže nemohl jsem se mýlit víc, neb The Witness toho v sobě skrývá daleko více než by se mohlo na první a možná i druhý pohled zdát. Celá hra, a to se vztahuje i na její filozofický aspekt protkaný celým zážitkem, je o perspektivě. A to nejen ve smyslu toho, jak hráč přistupuje k řešení hádanek, ale i k samotnému náhledu na život, vesmír a vůbec. Tedy na to, co nazýváme realitou. Na tu lze nahlížet hned z několika úhlů pohledu. Tvůrce hry je možná tak trochu blázen, možná tak trochu vizionář, a asi se ani ne ve všech ohledech s načrtnutými myšlenkami obsaženými ve hře zcela shodnu. Ale to je přesně ono, Všechno je to o perspektivně. O vlastním náhledu. O interpretaci založené na vědomostech, zkušenostech a vlastní filozofii. Artran to ve svém komentáři popsal lépe, než jak bych to kdy dokázal já sám.

Ačkoli neobsahuje žádný příběh jako takový, díky svému filozofickému přesahu je The Witness naprosto unikátní a předá hráči, pokud to přijme, i něco víc než jen zábavu (a občas i řádnou frustraci) při řešení hádanek. Koneckonců, ve které jiné hře hráč narazí na mj. i závěrečnou scénu z filmu Nostalgija režiséra Andreje Tarkovského, která však není ve hře přítomná jen tak pro nic za nic. A není jediná. Všechno, na co hráč narazí, má svůj význam, byť hra slovně nic nevysvětluje a hráč si musí vysvětlení hledat sám. Nebo nemusí a může jen řešit skvělé puzzly, i v tom je to kouzlo.

The Witness je hrou, která vyžaduje trpělivého a přemýšlivého hráče s dostatkem času. Své mechaniky vysvětluje někdy lépe, někdy trochu hůře, ale až na výjimky je vcelku férová, logická a zvládnutelná. Svou vysokou obtížností umí jak bavit, tak občas i řádně frustrovat. Byly chvíle, kdy jsem zoufale mlátil ovladačem o polštář se slovy, že to prostě nejde, ale za ty odměňující euforické momenty to rozhodně stojí. U některých hádanek jsem strávil pár sekund, u některých třeba i hodinu. Nebo déle. A nebudu popírat fakt, že i hrstku jsem vyřešil až za pomocí návodu a přiznal si, že na to by už asi moje mozkovna nestačila. A opravdu nestačila nebo jsem jen něco přehlédl? A byl jsem jen netrpělivý, vzal hádanku za špatný konec nebo mi chyběl dostatečný rozhled? O tom je celý The Witness.

Pro: ohromná chytlavost, provedení a rozmanitost hádanek, práce s perspektivou, filozofický přesah, velká výzva

Proti: občas je ostrov až moc bludiště, občas frustrace z některých fakt těžkých puzzlů, občas zdlouhavé a únavné, občas nutnost pomáhat si print screenem, závěrečná sada hádanek, trofej za volitelnou časovanou challenge

+26

Control

  • PS5 80
Control od první chvíle servíruje vynikající atmosféru. Vstupem do Nejstaršího Domu zároveň otevíráte dveře k nespočetné plejádě nápadů finských tvůrců. Zdánlivě obyčejné předměty každodenní potřeby totiž mohou vykazovat nadpřirozené chování a v kůži Jesse se nečekaně stanete ředitelem úřadu pro jejich výzkum a kontrolu. Nikdy si nemůžete být ničím jistí a po většinu je vše dávkováno s odměřenou přesností.

Přestřelky zpočátku působí hodně dynamicky, nejen, díky nebývale propracované destrukci prostředí. Odemykání a vylepšování zvláštních schopností i samotné zbraně umožňuje i několik různých možností přístupu k soubojům, nicméně celou hru jsem prošel se základní pistolí, takže bohužel hráče k experimentování nic moc nenutí.

Stejně tak vylepšování zbraně a postavy působí dost vnuceně a náhodě generované úkoly se k tomuto typu hry vůbec nehodí. Prostředí je poněkud jednotvárné, ač vzhledem k příběhu to dává smysl. Ten už však nedává jeho závěr, kdy se autoři nedokázali držet při zemi a splácali všechno možné, hlavně aby to bylo jakože šokující. Stejně tak obě DLC tomu moc nepřidávají a obzvláště to s Alanem Wakem je už čistě pro fandy jeho hry. Největší kritiku si zaslouží bossové. Jste s nimi zavření v aréně, kde se kolem neustavičně spawnují enemáci, zatímco vy musíte uzobávat postupně jeho HP. V tomto směru je Control zcela bez nápadu.

Jako celek nabízí ovšem vynikající zábavu stvořenou pro milovníky tajemna a akčních her. Přiznávám, že další díl bych viděl docela rád.
+25

Red Dead Redemption 2

  • PS5 90
Tak jsem se tím po nekonečných odkladech taky konečně prokousal. Hodně dlouho se ve mě mlely pocity, jestli si mám RDR2 zamilovat kvůli postavám a dechberoucímu světu, nebo ho zavrhnout kvůli totálně zhovadělýmu těžkopádnýmu a stupidně překombinovanýmu ovládání. Naštěstí první stránka převážila všechny negativa, i když kvůli nim nemůžu prostě jen tak dát hře 100/100. Pro ty co to zajímá se pokusím být co nejstručnější.

RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.

Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.

Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.

No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.

Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.

Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.

PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?

Pro: Svět, postavy, příběh, hudba, "stranger" mise

Proti: Ovládání, přemíra akce a střelby, střelba samotná

+25 +26 −1

Astro's Playroom

  • PS5 80
V jádru je Astro's Playroom klasická plošinovka, jenže v kombinaci s (vlastně) revolučním DualSense je zážitek z ní úplně něco nového. Hra všechny nové vlastnosti ovladače využívá na jedničku, vše je dobře ovladatelné a někdy jsem měl pocit, že ovladač přidává další smysl, protože hráč doslova cítí povrchy jako je bahno nebo písek. Důležité také je, že i samotná hra nabízí stále něco nového a je velmi zábavná.

A zábava je i sbírání collectibles. Hra je totiž zároveň nostalgickou vzpomínkou na historii Playstation, takže zde sbíráme konzole, ovladače, prostě všechny periferie, které kdy Sony vydalo, a dílky puzzle, které nám onu historii ukážou na nástěnné malbě v jedné z lokací. 

Na hru zadarmo se jedná o docela slušné překvapení. Rozhodně nejde o nějakou narychlo spíchnutou blbinu, jde o poctivou ukázku schopností DualSense ve velmi dobré plošinovce.
+25

Wreckfest

  • PC 80
  • PS5 85
Jedno se musí Bugbearům nechat. Se zlomkem rozpočtu, který dostane např. Forza, dokážou stvořit bezkonkurenční zábavné arkádové závody. Dokázal ale Bugbear navázat na špičkové původní FlatOuty? No.. tak trochu.

Wreckfest trápí to, co trápilo první Flatout a to co trápí i Forzu Horizon. Ty hry jsou výborné ve chvíli, kdy sedíte s virtuálním řidičem za volantem a jezdíte, ale zbytek herních mechanik - progress systém, způsob postupu v kariéře, UIčko - hráče jenom frustrují.

Pokud mi ve Forze vadí, že máte od začátku odemčené všechno a všechny závody můžete jezdit se všemi auty, Wreckfest na to jde z opačné strany. Auta jsou rozdělena do kategorií A, B, C a D. Zároveň jsou rozděleny na 3 národnosti a asi 6 druhů karosérií. To vytváří opravdu hodně možných kombinací a semtam se prostě stane, že musíte koupit auto, které sice vůbec nechcete, ale budete ho potřebovat jen na jeden závod. Již vlastněná auta nejdou prodávat a přísun peněz zejména na začátku hry je tak špatný, že kolikrát musíte odjet pár závodů několikrát, abyste si mohli to auto vůbec dovolit. Za každý závod dostáváte počet bodů, který se odvíjí podle konečného umístění a do toho můžete plnit dobrovolné úkoly, za které dostáváte extra XP a peníze. Pokud chcete plnit hru na 100%, stanete se oběťmi autorské lenosti nebo nedomyšlenosti.

Úkoly během závodů jdou často proti sobě. Dojeď první a zároveň znič jedno auto - máš na to 3 kola. Zajeď nejlepší čas a přetoč tři auta - máš na to 6 kol. Do toho budete bojovat s faktem, že boční úkoly zůstávají po dojetí závodů splněné, ale získané body pro další postup v kampani se vždy resetují, pokud chcete závod odjet znovu. A jelikož ne vždy je možné dojet první a zároveň splnit boční úkol, často se mi stávalo, že jsem musel odehrát závod několikrát. A toto je problém, pokud se dostanete do turnaje o 8 závodech po 12 kolech, pak se nemůžu divit, že mi kampaň na 100% trvala 31 hodin.

Toto všechno je ovšem zapomenuto ve chvíli, kdy odstartujete se svým oblíbeným pomuchlaným bourákem a vrhnete se po hlavě do absolutní destrukce všeho, co se hýbe i nehýbe. Ten chaos a bordel, který na trati zůstává z dílčích šarvátek je perfektní. V závodě může jet až 24 aut a snad žádné z nich ho nechce odjet čistě a co nejrychleji. Protivníci do vás aktivně naráží a snaží se vás vyvézt z rovnováhy. A já si to nenechal líbit! Dojet závod o šesti nebo dokonce o 12 kolech je kolikrát větší výzva, než by se zdálo. Hráč si může vybrat mezi třemi úrovni poškození, přičemž už na střední (která je asi nejzábavnější z hlediska gameplaye) se může stát, že z 24 aut dokončíte závod sami, protože ostatní se nemilosrdně pobijí v zatáčkách u mantinelů, stromů nebo jiných překážek naschvál umístěných tak, aby se jim těžce vyhýbalo.

Tomu velmi pomáhá i model poškození, který se mi ale asi nelíbil tak, jak se mi asi měl líbit. Auta se mohou sešrotovat opravdu do bizarních tvarů a ještě bizarnější je, pokud v těchto tvarech dál pokračují v jízdě. Na rozdíl od Flatoutů nejsou na autě vytyčená místa, která by nešla zdeformovat, tudíž někdy vidíte auto s placatým motorem, někdy zase s placatým řidičem, někdy mají kola přetočená o 90°, ale pořád jezdí. A taky neuvidíte odřený lak. Plechy se sice kroutí od nárazů jak máslo, ale textura nijak nemění barvu. Toto bylo ve FO2 vyřešené líp.

Jízdní model a obecně celá hra je kombinací Flatout 1 a 2. Tratě jsou většinou pomalejší a techničtější. Ztřeštěné společenské hry pomocí aut aka házení šipek, skok do výšky nebo dálky tu vystřídali závody na gaučích nebo destrukční derby se sekačkou na trávu a kombajny. Nicméně mi tu chybí boti z FO2, kde měl každý svůj styl ježdění, chybí mi městské závody, projíždění obchoďákem a nitro. Jak jsem ale už poznamenal na začátku, zábavnější jízdní model v dnešních závodech asi nenajdete. Fyzika funguje skvěle, cítíte, jak se vám chce nadzvednout zadní kolo, když berete zatáčku moc zprudka, nárazy do aut jsou skřípavé a uspokojivé, z chování auta dokážete přečíst každou nerovnost na trati. Tady je Forza Horizon opravdu malinká proti Wreckfestu. A to hraju na klávesnici :)

Co se týče grafiky, neurazí ale ani nenadchne. Je čistá bez přeplácaných efektů, ale z dnešního pohledu hrozně obyčejná. Modely aut nebo textury trati jsou výborné, ale jakmile máte chvíli čas koukat i pár metrů od cesty, grafika hrozně degraduje. Menší objekty v pozadí se renderují před očima, stromy v dálce jsou dvě skřížené placaté textury. Ocenil bych alespoň větší možnosti v nastavení LOD. A více než jinde mi tu vadí zubaté hrany stínů a hran objektů, AA i na nejvyšší nastavení prostě moc dobře nefunguje. Zvukově je to taky mdlé, zvuky motorů bych si představil trošku dunivější a mixování zvuků je hodně divné, musel jsem stáhnout právě motory asi na 30% proti zbytku, protože ve chvíli, kdy bylo pohromadě 20 aut, tak to byl jenom řvoucí bordel. Licencované skladby jsou fajn, ale na délku hry je jich docela málo, takže se rychle přeposlouchají.

Komentář delší, než jsem čekal, ale nějak jsem si nemohl to srovnávání s předchozími hrami odpustit. Kdo jiný by měl udělat lepší Flatout než autoři Flatoutů? A stejně se to nepovedlo.. ale jen o kousíček.

__________________________________
Update 3.8. 2021 z PS5 verze

Dohráno podruhé na PSku. Jenom krátce, protože změn je minimum. Byla slibována lepší grafika, než na PC - asi jo, ale nejspíš jsem to nevnímal. Pořád všechno, co je blízko na kameře vypadá hezky a daleko hnusně. Nově akorát auta zůstávají zaprášená během závodů ve štěrku. Mnohem horší je pop-in malých objektů na trati, hrozně to bije do očí a na PCčku s tím nebyl až takový problém. Hra většinou drží slibovaných 60 fps, ale v náročnějších scénách je velmi silný tearing, je škoda, že to nevychytali na 100%. DualSense je parádní, možná o něco lepší je ve WRCčku, s kterým můžu srovnávat, ale i tak čučím, že si s tím vůbec dali práci a na pocitu už i z tak výborné jízdy to jenom přidává. Poslední patch rozbil vyježděné stopy na trati, které nově blikají a ubral několik songů včetně mého oblibeného "Gasoline". Doufám, že je to jen bug a bude to brzo opraveno.
+25

Tales of Arise

  • PS5 60
Od samotného ohlášení bylo zřejmé, že se Namco pokouší už poněkud vyčpělou sérii Tales of pozvednout do vyšší ligy obývané většími kalibry žánru. A první dojem dělá vážně skvělý. Pěkná grafika slibuje výjimečné dobrodružství. Jenže všechno je jenom takové pozlátko skrývající ne zrovna dobrou hratelnost a poměrně plytký příběh.

Třeba hned ona grafická stránka v praxi znamená kulisy jak od pana Potěmkina. Naprostá většina lokací jsou jen pospojované chodby, tu a tam s odbočkou k nějaké té truhle. Města, na pohled úchvatná, nedovolí hráči průzkum. Absence jakékoli mapy světa dává planetě Dahna zcela nesmyslnou topografii, kdy z kopce hledíte na rozsáhlý les, abyste jej pak prošli pomocí tří úzkých ulic.

S tím se pojí i tuctový a předvídatelný příběh. Temná témata Arise zpracovává dost zkratkovitě a rozhodně není záhodno o čemkoli zkoušet přemýšlet, neb dojdete k závěru, o jakou hovadinu se ve své podstatě jedná. Ničemu nepomáhají ani postavy. Sympatické, nicméně klišé, charaktery občas mluví jak z učebnice JRPG a nejednou jsem dokázal přesně trefit jejich následující dialog. Vedlejší postavy zapomenete deset minut po setkání s nimi a záporáci jsou trestuhodně nevyužiti s nulovou hloubkou. Podobně si děj podkopává nohy i otočenou gradací, aneb první třetinu letí jak šinkansen, načež v té poslední se táhne jak let v balónu během bezvětří. Některé zvraty si pak scénárista tak mohutně cucá z prstu, až si říkám, jestli to kolikrát neměla být spíš parodie.

Hru zachraňují oku lahodící souboje, avšak trpící běžným problémem Tales of her. Zpočátku, než se odemknout všechny jeho možnosti, se jedná o obyčejnou rubačku. Postupně si navíc uvědomíte, že se na celé planetě vyskytuje jenom deset druhů nepřátel a taktika k jejich poražení se nijak zásadně nemění. Stereotyp pak doplňuje třeba i naprosto stejné rozmístění nepřátel po mapách. Takže ta skupinka čtyř divočáku, kterou jste už pětkrát vymlátili, se objeví vždy přesně na tom stejném místě.

Minihry rybaření a vaření působí jako z betatestu. Navíc se s nimi pojí neuvěřitelné množství dialogových skitů. Ty jsou součástí série od nepaměti, takže v pořádku. Trochu už si vývojáři neuvědomili pravdu, že disponují pouze šesticí hlavních postav, tudíž se dynamika mezi nimi rychle vyčerpá. Hodnocení jejich nového 3D vzezření radši pominu. Stejně tak agresivní DLC politiku, už nejen oblečků a přihlouplých kosmetických doplňků, nýbrž i možností dokupovat si levely (protože z normálních soubojů stoupají krutě pomalu) nebo herní měnu (pro změnu ze soubojů nepadá vůbec).

Namco nám po dlouhém vývoji vyplivlo mainstreamové JRPG zaměřené převážně na nováčky žánru. Povrchní mechaniky vyplňují nepříliš zajímavý příběh se skupinou okoukaných postav. Z řádků výše jistě dokážete vyrozumět mé zklamání a strach, jakým směrem se teď tahle tradiční série vydá.
+25

Stray

  • PS5 95
Každý konec roku je u mne ve znamení studování nových titulů od nezávislých vývojářů. Takže když jsem před několika měsíci narazil na odvážný koncept, kde se vtělíme do těla kočky, řekl jsem si, že tohle bude přesně to co chci zkusit. Očekával jsem, že to bude titul jenž rozvíří vody a třeba změní herní průmysl, který se více zaměří na použití i jiných hratelných postav, než jsou pouze dvounohá stvoření. Jak to dopadlo?

Herní výzva č. 4 - zvířecí instinkt - Hardcore

Náš příběh začíná v betonovém výklenku, kde jsme spolu s dalšími třemi kočkami, nejspíše naši sourozenci. Po krátkém šlofíčku se spolu se sourozenci vydáváme do světa, který je tvořen systémem potrubí, kde jsou nám představeny základní mechaniky hry.
Během skoku na jednu z těchto trubek dojde k jejímu oddělení a my padáme do stoky, nacházející se na dně. Vysílení a zranění se vydáváme skrze bránu do místnosti, kde nalezneme starého robota žadonícího o pomoc, ale už je pozdě. Skrze dveře vstupujeme do místnosti plné starých televizí, na jejichž obrazovce svítí šipky směru kam se vydat.
Zde se poprvé dostáváme do města Dead City. V těchto ulicích narážíme na Zorky, jde o nepřátelé kteří svým chováním a vzhledem připomínající stvoření mezi klíštětem a Headkrabem z série Half-Life. Poprvé tak utíkáme před těmi krvelačnými bestiemi. Až se dostaneme do bytu, ve kterém pomocí logické hádanky objevíme poprvé B-12 (Odkaz na vývojáře BlueTwelve). Ten ztratil svou pamět a na nás bude dopomoci mu jí nalézt.

Doba hraní činila v mém případě cca 7 hodin, hlavně kvůli prohledávání lokací ve snaze získání všech sběratelských předmětů. Plnění čistě hlavní dějové linky se dokáže smrsknout pod dvě hodiny. Ačkoliv může dějová linka působit krátce, nemá hluché místo. Nečekejte ale tahání za ručičku, neboť ve hře není žádná mapa, ani deníček, s aktuální misí. Pokud se ztrácíte lze požádat B-12 o pomoc, kdy vám sdělí pár rad k aktuálnímu úkolu.

Ovládání je příjemné a velmi přirozené, i když ovládáme čtyřnohou postavu. Co je dle mého názoru škoda, že se více nevyužila haptická odezva na Dualsensu. Žádný bojový systém tu nečekejme a to je trochu zklamání. Jediná vymoženost k boji je plněním příběhu, získaná svítilna na UV světlo, která zorky vymaže z povrchu zemského.

Co se grafické stránky hry týká, jde o dobrý průměr, který odpovídá rozpočtům nezávislých vývojářů. během hraní jsem narazil ve dvou případech k propadu skrze texturu. Kamera je vždy volena dobře a není fixována do předem daných pozic, což nám umožňuje si prohlédnou okolí, kde se zrovna nacházíme a některé lokace jsou opravdu krásné. Osvětlení reaguje na prostředí realisticky, kdy překážky ve směru zdroje světla hází stíny, tak jak by tomu bylo i ve skutečnosti.

Celé tohle podtrhuje skvěle zpracovaný a zvolený hudební doprovod. Perfektně v tomto smyslu odráží to, co se aktuálně děje na obrazu. Možnost mňoukat dle našeho uvážení, působí roztomile, ale má i svou funkci, když lákáme zorky směrem k nám.


Za těch několik hodin, pokud nepočítám dva propady texturou, tak hra netrpěla žádnými nedostatky a přitom se příjemně hrála. Ve hře nezapomněli i na humor, který je vyvážený a působí přirozeně. Ke kočičce jsem si vytvořil vztah a to i k robotovi B-12. Příběh je dobře napsaný a jeho zakončení dobře zvládnuté. Potvrzuje se hold, že nezávislá studia dokáží vytvořit zábavnou hru.
Díky všem těmto atributům nelze hodnotit jinak než 95%!!!

Pro: ovládání, hudba, prostředí

Proti: Bojový systém

+25