Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Demon's Souls

  • PS5 90
Stále více mi připadá, že remaky jsou fenoménem současné videoherní tvorby. Každý rok se jich na trh dostane velké množství, a tak ani rok 2020 nebyl výjimkou. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat Mafia, Resident Evil 3, Final Fantasy VII, ale také Demon's Souls.

A zrovna Demon's Souls mezi nimi vyniká tím, že se nejedná o úplnou reimaginaci ani o naprosto odlišné zpracování s moderními mechanikami. Bluepoint Games, experti na remaky a remastery, nám opět dodali naprosto věrnou kopii původní hry, jen v moderním hávu. A nutno říct, že se jim to povedlo extrémně dobře a obdivuhodně.

Na vlastním Bluepoint enginu, který si pořádně otestovali už na remaku Shadow of the Colossus, připravili souls hru, která je mechanicky téměř k nerozeznání od originálních From Software souls her. Graficky je však mnohem dál. Ani novější Elden Ring se nedokázal byť jen přiblížit. Ano, nejspíš na tom má velkou zásluhu také PS5 exkluzivita, ale to není moje věc, že chce ještě pořád někdo vydávat hry na starou konzoli.

Zpracování tedy 10/10. Co samotná hra? Na té je vidět, že souls hry ušly dlouhou cestu a Demon's Souls jim v řadě prvků nestačí. Pověstný metroidvania level design je tu v plenkách. Bossové jsou sice velmi zajímaví, ale nejsou tou pravou výzvou. A naopak průchod úrovní k bossovi je někdy až moc frustrující. Celkově se však jedná o jednu z lehčích, ne-li nejlehčí souls hru. Osobně mi také chyběli nepovinní bossové a lokace, příběh by si také zasloužil doplnění v podobě nějakého DLC.

Když však uvážíme, že se jedná o věrný remake naprosto první souls hry, která položila základy žánru. Paráda! Jednoznačně paráda. Celkové hodnocení mi tu tak vychází na 9/10, protože desítkový remake se tu protíná s osmičkovou původní hrou.

Dohráno za 54 hodin.

Pro: Geniální remake, hlavně když uvážíme, že jej dělal jiný vývojář na jiném enginu.

Proti: První souls hra, některé prvky jsou dnes již překonány.

+29

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 95
Má jediná zkušenost se sérií Final Fantasy je 20 hodin v osmém dílu (a jeho odložení kvůli soubojovému systému a respawnu, který mi vadil). Přesto mě série vždy dost lákala a díky remaku sedmého dílu jsem se konečně odhodlal a pořádně se do jednoho z dílů pustil.

O sedmém dílu jsem věděl jen to, že patří mezi to nejlepší ze série, jména parťáků a ten nejslavnější zvrat. Tento komentář tedy není o porovnání remaku s původním dílem, jedná se o názor hráče, který ví o sedmém díle jen naprostý základ. Neznám tedy hlavně propírané příběhové změny, pro mě je to úplně nový, nikdy neviděný a sakra povedený příběh. 

"Promise you'll come and save me." 

Jo, příběh se mi opravdu líbil a považuji jej za velmi dobře odvyprávěný. Vtipný, vážný i lehce cáklý zároveň. A s každou kapitolou se mi líbil více a více. Cloud a ostatní postavy jsou jasnými tahouny, parta je to velmi sympatická a chemie mezi nimi funguje na jedničku. Samozřejmě Tifa a roztomilá Aerith vládnou úplně nejvíc, to je jasné :) Místy je to samozřejmě totálně japonsky přepálené až groteskní, od rozhovorů až po některé postavy. A i to právě považuji za velký klad - tvůrci neustále překvapují novými nápady a fantazii se meze opravdu nekladou. 

Hra je to dost lineární, tedy až na pár lehce otevřenějších kapitol. Osobně mi to nevadí, nemusí být vše open world. Hratelnost je velmi dobrá, největším kladem je výborný soubojový systém s nutností naučit se ovládat a střídat všechny postavy v týmu a správně používat materie. To vše pak hráč využije ve skvělých soubojích s bossy. A že si jich člověk užije, jeden šílenější než druhý (včetně souboje s barákem v Corneo Colosseum). 

Co se týče audiovizuální složky hry, soundtrack patří mezi to nejlepší co jsem na poli videoher slyšel, hudba umí chytnout za srdce i dobře nabudit. Grafika na PS5 je dobrá, ale nějaké mouchy se tam najdou (ale ta Tifa je vymodelovaná fakt pěkně :)). Přesto hra vypadá esteticky velmi dobře, jen spíš graficky patří do předchozí generace. 

Co považuji za malý zápor je vracení se do stejných lokací při plnění vedlejších úkolů. U takto lineární hry to působí jako pěst na oko a trochu mi to vadilo. Také jsem se občas ztrácel na mapě, ta byla totálně neintuitivní. A nejhorší zápor ze všech záporů je čekání na pokračování příběhu.

"Within my veins flows the blood of Ancients. This planet...is my birthright." 

Když to sesumíruji, hru jsem dost hltal a sedla mi se vším všudy. Líbí se mi ta celková praštěnost všeho - postav, bossů i úkolů, na pozadí vlastně docela vážného příběhu.

Chápu, že to není pro každého, ale já mám hru do své osobní topky.

Pro: Hratelnost, fajn příběh, soubojový systém, bossové, hudba, Tifa a Aerith

Proti: Vracení se do stejných lokací, orientace na mapě

+28

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS5 95
Aj keď už bolo toho o Zaklínačovi 3 veľa povedané, prispejem svojou troškou aj ja.
Všetci vieme, že sa jedná o veľkolepú hru, ktorej hodnotenie aj po toľkých rokoch ostáva vo vysokých číslach. No a ja ho určite neplánujem znižovať.

Pred pár rokmi som hrala prvú časť tejto hernej série, ktorá ma napriek určitej zastaralosti veľmi bavila a preto som sa pustila aj do dvojky, ktorá ma bohužial takmer vôbec neoslovila a nedohrala som ju. Preto som sa obávala, či podobný osud nepostihne aj toľko ospevovanú trojku. Našťastie sa moje obavy nepotvrdili a už od začiatku som bola príjemne ohúrená.

Ako prvé ma nadchol svet, ktorý žil svojím životom. Malé dedinky s vlastnými malými či väčšími príbehmi a obyčajným ľudom a ich túžbami či problémami. Jednotlivé oblasti sa od seba líšili a aj vďaka hudbe boli jedinečné a žiadna nezaostávala za tou predchádzajúcou. Neskutočne som si užívala objavovanie týchto miest, čo sa vlastne odzrkadlilo aj na dobe hrania, ktorá sa po hlavnej linke zastavila na čísle 130. Veď kto by sa nerád díval na lány poľných slnečníc, vinohrady,  či v diaľke týčiace sa hradby, hory alebo len osamotený maják v tme. Všetko to bolo tak nádherné a ja som si v tú chvíľu priala aby som si tie skvelé screenshoty mohla nastaviť ako pozadie na svojej ps5.

Ďalším aspektom, ktorý sa mi zdal veľmi fajn boli misie samotné. Nie len hlavný príbeh ale hlavne vedľajšie misie, ktoré sa netýkali len mojích priateľov ale aj postáv z predchádzajúcich dielov alebo úplne nových neznámych ma dosť často pobavili a zaujali. Množstvo z nich bolo originálnych a vtipných a viaceré zakomponovali ,,detektívne" schopnosti Geralta, takže som sa na chvíľku mohla cítiť ako nejaký vyšetrovateľ. Niektoré úlohy boli bizarné ale o to viac sa mi páčili. ( Geralt a jeho kumpáni pri skúšaní Yeniných šiat) Možno by som mohla povedať, že ma niektoré z vedľajších misií bavili viac ako politicky naladená časť hlavnej linky. Je to iba môj problém, že ma politika v hrách nezaujíma, preto som sa veľmi v tých rôznych machináciach nevyžívala. ( Preto aj som nedohrala tú dvojku.)
Aj keď tu celkovo misie vychvaľujem, musím spomenúť niečo, čo mi prišlo pritiahnuté za vlasy a to bolo to množstvo otázničkov na mape. Tie nemuseli vždy predstavovať nové úlohy. Dosť často to boli iba zaujímavé miesta alebo poklady. Na začiatku som sa snažila splniť všetko ale keď som sa dostala do Skellige... dovi, dopo. Ak človek plní vedľajšie misie a dôkladne preskúmava okolie, je zásobený jedlom, vodou, bylinkami a hlavne zbrojou a zbraňami. Teda mi prišlo úplne zbytočné prehľadávať nekonečné vody spomínaných ostrovov len aby som našla meč, ktorý je mi už dávno na nič. Niečo podobné som mala aj s extra pokladmi a časťami zbroje, ktoré ležali kade tade po svete. Pár z týchto pokladov mi ostalo do konca hry nenájdené a vôbec mi to nevadí.

Neviem presne ako to vývojári zamýšľali s levelovaním ale prišlo mi zvláštne,že som neskôr v hre dostávala za splnenie misií  iba 1 exp. Pravdepodobne som bola prelevelovaná ale ja nemôžem za to,že v hre bolo toľko vedľajšieho obsahu, ktoré som chcela splniť predtým ako budem pokračovať v hlavnom príbehu. Bolo to celkom demotivujúce keď človek po celkom dlhej misii dostane iba 1 bod.

O zaklínačoch sa vraví, že su nestranní. Ten môj sa o tú nestrannosť snažil ale nakoniec niektoré rozhodnutia padnúť museli. Niekedy som si myslela, že sa rozhodujem správne a nakoniec som dostala horkosladký výsledok. Asi tak ako v normálnom živote, ani v tejto hre neexistuje len čierna a biela.  Dosť ma zaskočilo ako dopadol Djikstra.  

Čo sa týka hrania samotného, vyskytli sa u mňa bugy, ktoré až tak nenarúšali prechod hrou až na jednú výnimku. Bola to misia s Lambertom,kde som začula plakať malého chlapca. Nakoniec sa tam vyrojili monštrá, ktoré sa nedali zabiť. Ani reload nepomohol. Škoda.  
Inak ma trápilo počas celej hry lootovanie. Okolo niektorých truhiel, faklí alebo rebríkov som musela často ,,tancovať" a hľadať presne to jedno miesto kedy som mohla stisnúť ,,X". Podobne to bolo aj s vychádzaním z mora na súš/mólo/loď.

V mojom prechode hrou som veľmi nevyužívala lektvary a bomby. Je mi to trochu ľúto,lebo viem,že aj toto robí zaklínača zaklínačom ale proste som to nepotrebovala. Vystačila som si s mečom a znakmi.
Inak celkovo vyrábanie zbroji a mečov mi prišlo trochu zbytočné. Mala som toľko diagramov a takmer všetko čo som mohla vyrobiť bolo horšie, než to čo som mala na sebe. Podľa mňa tam toho bolo zbytočne veľa. Naopak veľmi kladne hodnotím misiu, ktorá mi neskôr v hre dovolila získať špeciálnu zaklínačskú zbroj.

Ďalšie veľké plus bol Gwent. Na začiatku som si myslela, že porazenie všetkých protivníkov bude brnkačka ale čoskoro som z tohto omylu vytriezvela. Hlavne v prvej časti hry vedela byť výhra ťažší oriešok. Neskôr, keď som si sprístupnila špeciálne karty, to šlo lepšie. Je fajn, že v tejto hre takáto minihra bola a s radosťou môžem povedať, že som získala všetky karty, ktoré sa získať dali.

Napriek skvelej hrateľnosti, chytľavému príbehu, atmosférickej hudbe a sympatickému hlavnému hrdinovi, mi v hre chýbalo to povestné čosi, čo by z tejto hry urobilo skvost, ktorému by som dala 100%.

Predpokladám ale, že ma ešte čaká množstvo zábavy pri hraní oboch dlc.
+28

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 80
A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Pro: Hratelnost, zábava, solidně odvyprávěný příběh, audiovizuál, atmosféra

Proti: UI, souboje

+28

Astro's Playroom

  • PS5 90
Můžu si o Sony myslet, jak je to sebehnusnější megakorporace, ale jedno se jim musí nechat. Moc dobře ví, jak dělat správný fanservice. Nemohl být snad lepší způsob, jak vykopnout novou generaci konzolí s "revolučním" gamepadem do světa. Tam kde Xbox vypadá prostě jenom jako novější krabice s větším výkonem, tak PS5 chce dát hráči najevo, že si koupil něco opravdu nového a Astro mu to zprostředkuje.

K PSku jsem se vrátil opravdu po hodně dlouhé době, skončil jsem kdysi na PS2, ale o Sony titulech člověk čte všude možně a jejich tituly a postavy jsou hodně známé. Proto si v Astru každý najde někoho, kdo mu roztomilým způsobem připomene hezké zážitky, ať relativně nedávné nebo už hodně fousaté. Hra je rozdělená na čtyři světy se čtyřmi levely a každý je napěchovaný různými easter eggy. Takto jsem náhodou bouchnul do krabice a vyskočil na mě Astro Solid Snake nebo jsem zabloudil na pláži a všiml si Astro Crashe Bandicoota, jak cvičí ikonické točení.

Nenechme se oklamat, samotný gameplay není nic, co bychom na konzolích neviděli už tisíckrát. Je to velmi jednoduchá plošinovka, která slouží víc jako tech demo než jako hra. Ale přitom je to zábava. Je zábava jenom přecházet mezi různými povrchy nebo stát v dešti. Je zábava foukat jak blbeček na gamepad, je zábava cítit každé zrnko písku v rukách, střílet balónkometem a cítit zpětnou vazbu v triggeru, sakra má to i zábavné závěrečné titulky. Přesně o tom celá hra je, ukázat, co všechno DualSense může být. K tomu ale sbíráte collectibly, které nostalgicky připomínají celou éru PlayStationů v podobě samotných konzolí a jejich příslušenství, které se hráči ukládají do interaktivní galerie.

Astra si asi zahraje každý, kdo si koupí PS5, ale kdyby náhodou někdo měl i tak tendence ho přeskočit, nedělejte to. Je to krystalická zábava zkondenzovaná asi do 4 hodin. Je to nostalgický výlet do minulosti a zároveň ukázka budoucnosti.
+27

Sleeping Dogs

  • PS5 80
Odpálit Sleeping Dogs jako "GTA klon" by byl skoro zločin. Hra si jde totiž svojí cestou a v žánru městských akcí patří i nějakých dvanáct let od svého vydání prakticky ke špičce. Je vážně škoda, jaký komerční propadák hra byla, rozhodně si to totiž nezaslouží.

Sleeping Dogs zaujme na první pohled exotickým zasazením do Hong Kongu (kde se mimochodem jezdí vlevo, tak si rychle zvykejte) a brutálního prostředí čínských triád. Protagonistu Wei Shena si rychle oblíbíte a i když má jeho příběh hlavně ke konci jisté rezervy, je fajn nápad hrát za policistu infiltrujícího podsvětí. Motivace postav jsou celkem slušně zvládnuté a až na pár divných zkratek drží příběh parádně pohromadě. Místy mi dokonce evokoval jakousi východní obdobu české Mafie. Což je myšleno samozřejmě jako pochvala.

Řádění v Hong Kongu se od konkurence odlišuje i odklonem od palných zbraní. Hra obsahuje tak akorát komplexní soubojový systém a daleko víc zmetků během svého 30-40 hodinového běsnění (při plnění vedlejších aktivit) zkopete do kuličky, než odpravíte kuličkou do hlavy. Je to příjemné oživení a k zasazení se to skvěle hodí.

Pochvalu si hra zaslouží i za vedlejší aktivity, které jsou vesměs vážně zábavné. Vypíchnul bych z nich třeba závody po městě. Ty totiž díky povedenému (ač samozřejmě silně arkádovému) jízdnímu modelu vážně baví, což se o těch v sérii GTA úplně říci nedá. Vedlejších aktivit je tak akorát a ve chvíli, kdy se už začínají opakovat a pomaličku upadají do stereotypu, máte hotovo. Maličko otravné je jen sbírání bedniček zabezpečených kódem, ale k tomu vás vlastně stejně nikdo nenutí.

Na to, že jsem hrál hru v "Definitivní edici" obsahoval Sleeping Dogs poměrně dost bugů. Otázka jestli grafické a jiné nedokonalosti nesouvisí s hraním na PS5. Nešlo však rozhodně o nic zásadního. Bohužel se mi nejspíše nezapočítala jedna aktivita do statistik a platinová trofej tak zůstane nejspíše navždy uzamčená.

Sleeping Dogs je tak podařená městská akce, která ve své době musela nadělat pořádnou parádu (škoda, že ji spousta hráčů ignorovala). Teď po letech sice hra jisté rezervy má, přesto skvěle baví a to prakticky v každém svém aspektu. Upřímně, vybodněte se na předražený remaster starých GTA a raději za kilo kupte Sleeping Dogs... Zjistíte, že i v Hong Kongu se dá zažít spousta věcí!

Hráno jako součást Herní výzvy 2021 – "6. Jménem zákona: Dohraj hru, ve které hraješ přímo za policistu nebo detektiva." – hardcore varianta /Tímto bodem je herní výzva 2021 splněna!/

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 317. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: V hlavní roli Kung-fu; slušný příběh; exotické prostředí Hong Kongu; vesměs zábavné vedlejší aktivity

Proti: Poměrně velké množství bugů; náplň některých misí a aktivit

+27

Horizon Forbidden West

  • PS5 65
Na začátek chci připomenout, že číselné hodnocení her zde na Databázi pojímám hodně subjektivně - tj. vyjadřuje především to, jak moc jsem se u dané hry bavil; nepokouším se jím až tolik kvantifikovat nějaké její "objektivní" kvality. Proto to ani není tak, že bych například Horizon Forbidden West považoval za výrazně horší hru než třeba Assassin's Creed: Odyssey, kterému jsem dal 90 %.

Faktem je, že jsem si Forbidden West předobjednal, nadšeně ho nainstaloval hned první den... a pak jsem ho po kouscích hrál skoro pět měsíců, v průběhu nichž jsem odbíhal k různým X let starým hrám a několikrát přemýšlel, že nové dobrodružství Aloy prostě vzdám a nebudu se snažit dotáhnout jeho hlavní příběhovou linku do konce. Ani nejde o to, že bych hru považoval za vyloženě nekvalitní, spíš mi u ní chyběla motivace ji znovu zapnout a pokračovat.

Horizon Forbidden West má nepochybně mnoho kvalit, které uznávám, ale některé její vlastnosti mi zároveň bránily si ji doopravdy užít. Zde se pokusím uvést hlavní důvody:

-- Aloy je Mary Sue --
Já mám paradoxně s konceptem Mary Sue problém. Nesdílím totiž představu, že postava v popkulturním díle nemůže být zcela dokonalá a jinými postavami obdivovaná. Vzpomněl bych na řadu děl s dokonalými hrdiny, které mám hodně rád (v herním světě vzpomeňme třeba na Doom Eternal). Ale někdy vám dokonalá postava prostě kazí příběh a stává se otravnou. A to se právě děje ve Forbidden West. Je tomu tak hlavně proto, že tvůrci potřebovali vytvořit nějaké napětí (takže na Aloy stojí osud celého světa), ale zároveň bylo nutné ospravedlnit, že hráč svět zachraňuje víceméně sám. Takže v dialozích si Aloy neustále zoufá, jak velká odpovědnost leží na jejích bedrech a zároveň opakovaně odmítá pomoc ostatních postav - postav, které také přežívají v post-apo světě a bojují s robotickými dinosaury - protože by to pro ně prý bylo moc nebezpečné. Postavy nadto opakují, jak je Aloy skvělá bojovnice, což nejde dohromady s tím, jak reálně většina soubojů s robosaury vypadá - neustálé uskakování, ostřelování šípy a konzumování léčivých bobulí. Na otravnosti ale hlavní hrdince přidává další problém, který s již jmenovaným úzce souvisí:

-- Svět hry je jako ze špatné sovětské sci-fi --
Vzpomínáte na komiksy o Kruanovi? Ty o Žluté planetě, kde žijí humanoidé na úrovni pozemských pralidí, ale lidští astronauti jim představují nejrůznější vynálezy, rapidně tak urychlují jejich civilizační vývoj a jsou obyvateli Žluté planety považováni za bohy? Vlastislav Toman při tvorbě komiksu nepochybně vyšel ze sovětské sci-fi, v níž byly podobné motivy rozšířené. Problém je v tom, že tyto motivy stojí na zastaralých, evolucionistických představách o náboženství jako předstupni racionálního poznání, které nakonec bude vymýceno vědou. Na stejné premise samozřejmě stála i předchozí hra, nicméně ta na rozdíl od pokračování tolik nezdůrazňovala kontrast mezi primitivními, pobožnými a pomýlenými řadovými obyvateli Země a Aloy, která VÍ a je tím jediným hlasem rozumu, co nežije ve "falešném vědomí". To ji jednak místy posouvá do pozice téměř nesnesitelného chytroprda, jednak to nepůsobí dvakrát věrohodně. Copak sama Aloy nebyla nijak poznamenána kulturními a vědomostními normami prostředí, ve kterém 20 let vyrůstala? Proč celou dobu působí, jako postava, která se do příběhu přenesla v čase, neboť uvažuje v kategoriích a pojmech současného moderního člověka? A skutečně by se nikdo jiný nenaučil se stroji a počítačovými systémy lépe pracovat místo toho, aby kolem nich prostě vytvořil nějaké náboženské mýty? Připomněl bych experiment, v němž asi před 20 lety indický milionář nechal negramotné děti ze slumu pracovat s počítačem připojeným k internetu. Děti se samy naučily počítač ovládat, ovšem 1) pochopitelně nepoužívaly pojmy jako "ikona", "okno", nebo "operační systém" 2) k počítači se nemodlily.

-- Příběh hry nebudí zájem vědět, co se stane dál --
V tomto ohledu má pokračování smůlu v tom, že karty už jsou rozdané a nelze příběh stavět okolo záhad. Kdo je Aloy? Kde se vzali robotičtí dinosauři? Co způsobilo zánik původní lidské civilizace? V prvním díle nás tyto otázky snadno přenesou i přes méně zajímavé pasáže, ale příběh Forbidden West je spíš taková variace na 12 úkolů pro Asterixe a tajemství, která by čekala na vyřešení, v něm zkrátka mnoho není. Tvůrci navíc jako by dávali najevo, že na ničem, co se stane, vlastně nezáleží, protože výsledky předchozího snažení lze lehce anulovat: Hned na začátku zjistíme, že nic z toho, co Aloy dokázala v prvním díle, vlastně osud světa příliš nezměnilo. A stejně tak Forbidden West končí s tím, že hlavní ohrožení eliminováno nebylo. 

-- Herní mechaniky nedávají pocit postupu a vývoje --
Pocit postupného vývoje je jedna z věcí, co nás k jakékoli hře může přitáhnout i ve chvíli, kdy v ní není zajímavý příběh. Jenže v Horizon Forbidden West takový jasný vývoj chybí. Postupně odemykatelné schopnosti jsou spíš takové nice-to-haves, než něco, co by hru zásadně měnilo. Největší změnou je samozřejmě získání létajícího stroje, to se ale stane až téměř na konci příběhové linie.  S vybavením je to ještě horší. Většinu hry jsem odehrál v jediném brnění a zbraně jsem měnil minimálně. Proč? Protože nové vybavení většinou není odměnou a posunem dál, ale spíše záminkou k dalšímu grindování. Nově objevená výbava má zpravidla stejné nebo horší statistiky než ta, kterou je hráč již vybaven, a je tak nutné ji upgradovat. Což zase znamená hledat určené stroje a trhat z nich součástky, které jsou pro tento upgrade vyžadované.

Tož tak.

Pro: grafika; scenáristická pozornost věnovaná vedlejším misím

Proti: nezajímavý příběh; chybějící pocit pokroku; Mary 'Aloy' Sue, těší mne

+27 +28 −1

Demon's Souls

  • PS5 95
Demon´s Souls. Legenda, která symbolizuje obtížnost. Hra, která stála na počátku žánru soulslike a zároveň hra, kterou ne všichni fanoušci žánru hráli. To proto, že vyšla jen na konzoli PS3 již v roce 2009. A teď z ničeho nic, launch titul pro PS5 naleštěný borci z Bluepoint games. Pro fanoušky From Software a jejich her jasný system seller. Stejně tak i pro mě.

Původní Demon´s Souls na PS3 jsem dohrál, stáli mě tehdy celých 136,- Kč ve slevě na PS Store. Byla to moje první Souls hra a koupil jsem jí, aniž bych tušil co mě přesně čeká. Změnila mi tehdy můj herní život, protože v době, kdy mě hry už trochu nudily, mě vrátila o mnoho let zpátky, kdy naopak člověk myslel na rozehranou gamesu všude kudy chodil. Byla první a i když jsem pak dohrál Dark Souls 1-3 i Bloodborne, považoval jsem ji stále za nejlepší souls hru.

Demon´s Souls Remake je nádherný a je skutečně splněným snem nejenom fanoušků původní hry. Všechno je samozřejmě autentické a nostalgie je na nejvyšší možné úrovni. Grafika představuje skutečnou ukázkou nextgen technologií a ssd disk umožňuje rychlé přesuny mezi světy. Tím také může výrazně urychlit např. farmení duší a ovlivnit i původní hratelnost. Technicky je hra na úplné špičce a není jí co vytknout.

Samotná hra je pořád fantastická a obtížná, ale spravedlivá. Je to klasická souls hra, která se v několika věcech liší od ostatních. Samotné lokace nejsou propojené a cestujete mezi nimi. V tom, z dnešního pohledu řadím výše první Dark Souls, kde se dá svět projít kontinuálně. Demon´s Souls bych zase ocenil za super bossfighty, velmi vynalézavé a mnohdy překvapivé, v tom jsou pro mě Demon´s Souls stále nejlepší.

Pokud budou vznikat remaky her jako je tento, velmi rád se budu vracet v čase. Když jsem tehdy Demon´s Souls hrál, hra mi přišla skutečně velmi obtížná, ale dnes se zkušenostmi z jejích následníků, mi přišla mnohem lehčí a skutečně jsem si jí užil. Tenhle fenomenální titul bych rád doporučil všem, Je pro mě důvodem, proč hrát hry.

Pro: Fantastický remake, úžasná grafika, skvělí bossové

Proti: Nic co by stálo za řeč

+26

Ghost of Tsushima Director's Cut

  • PS5 --
Mongolové nebyli žádní troškaři a svou říši roztáhli od současných hranic Slovenska a Ukrajiny až po Korejský poloostrov. Ve skutečnosti byl pro mongolskou armádu ostrov Tshushima a Iki jen krátkou zastávkou, před vpádem do pevninského Japonska. Příběh GoT tohle nereflektuje a vypráví si invazi po svém. I přesto hra obsahuje spoustu historického ňahňáníčka a se svým edukativním přesahem umí zažehnout zájem o celý konflikt do větší hloubky (konzultace na wiki, youtube dokumenty atd.). Nejen proto si hra zasloužila uznání i japonských kritiků.

Tsushima hraje pastelovými barvami a dokáže vykouzlit solidní vizuální orgasmus, i když je to často neuvěřitelný kýč. Autoři vsadili na minimalismus a estetiku, HUD nijak neruší a díky mechanikám navigace jej není úplně nutné používat pro pohyb po mapě. Směr větru navádí k úkolům, světlušky ke sběratelským předmětům, ptáci k zajímavým místům a ke svatyním navádějí lišky (které je možno si pomazlit!).

Oproti tomu se příliš nepovedly interiéry. Postrádají řádné nasvětlení a se svojí statikou a nulovou interakcí s předměty se podobají jako vejce vejci. A to až do takové míry, že např. všechny mongolské stany mají stejně rozmístěné vybavení napříč celou hrou. Jediná interakce probíhá s rozházeným lootem všude kolem - grindování materiálů potřebných k vylepšování je tady opravdu hodně a ano, budeme zabíjet divočáky a medvědy, protože jen pomocí jejich kůže je možno si vylepšovat nosnost zvonečků na odlákání nepřátel...

Potyčky neustále se respawnujících mongolských hlídek začnou velmi rychle otravovat, stejně tak úkoly opakující několik vzorců - vymlátit tábor, potichu vymlátit tábor, odrazit útok nebo vymlátit tábor. Bojová složka má dvě roviny. Ta první se odehrává volně ve světě, kde můžu používat všechny předměty a útočné techniky. Obtížnost je relativně nízká a ani na Hard jsem neměl větší problémy. Bohužel, tou druhou složkou jsou duely a tam se karta obrací. V ohraničené aréně probíhá souboj s agresivním QTE, navyknuté bojové techniky jdou stranou a aby to nebylo málo, na Hard se neobnovují body soustředění, které jsou klíčové. Mám pocit, jako by obě bojové složky dělaly různé týmy lidí, kteří se vzájemně nedokázaly domluvit na obtížnosti, proto jsem v duelech obtížnost snižoval na Medium.

Jak už asi každý pochopil, GoT patří mezi krásné a zajímavé, ale zároveň generické open-world hry jako Horizon Zero Dawn nebo Assassins Creed. Asi tak v půlce jsem hraní odložil k ledu a vrátil se k němu po několika měsících jen kvůli Director's Cut edici. Ta přináší slušné technické vylepšení a hlavně nový ostrov Iki, který rozhodně stojí za zahrání. Nejen proto, že je možné si hladit kočičky a jeleny, ale dovysvětluje příběh a přináší nové vylepšení, které je možné zpětně používat i na Tsushimě. Zároveň obsahuje spoilery, proto bych doporučoval jej začít hrát až po ukončení hlavního příběhu.

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 72 hodin Tsushima island, 14 hodin Iki island
+26

Katamari Damacy

  • PS5 85
Možná lehce přeháním, ale nebál bych se Katamari Damacy označit za dílo génia. Naprosto chápu kultovní status a hra se zařadila mezi nejzábavnější a nejoriginálnější tituly, které jsem kdy hrál. Základní premisa je přitom jednoduchá. Nabalujeme na kouli věci a čím větší jsme, tím větší předmět můžeme nabalit. V prvním levelu začínáme například od připínáčků a když se nám konečně podaří nabalit něco většího, například květináč, ještě netušíme, že o pár hodin a několik levelů později nás nezastaví ani slon, stožár, auta, dům...planeta sama.

Na nabalení určité velikosti máme v každém z levelů časový limit, který je však velice mírný a většinu levelů jsem dal na první pokus. Co je ale na Katamari Damacy unikátní, ani při neúspěchu nepřichází frustrace a hráč si dá daný level s radostí ještě jednou. To je právě na hře to nejlepší. Člověk si tak koulí a má z toho radost. Do uší mu hraje neskutečně zvláštní a originální soundtrack a když se mu podaří nabalit kouli daleko větší, než je zadání, přichází naprosté uspokojení nad vykonaným dílem.

Mám jen jednu malou výtku, a to je zaseknutí katamari na některých místech, což se mi sice stalo jen asi třikrát, ale i tak zamrzelo a musel jsem se s princem vrátit na domovskou planetu a začít level znovu.

Takže kdo chtěl by si zahrát oddechové, zábavné, originální a typicky bláznivé japonské dílko, Katamari Damacy můžu jednoznačně doporučit.

Pro: Báječná hratelnost, originalita, soundtrack, vizuálně pěkné a vtipné

Proti: Ve verzi REROLL pár zaseknutí, ale nic vážného

+26

Control

  • PS5 80
Control od první chvíle servíruje vynikající atmosféru. Vstupem do Nejstaršího Domu zároveň otevíráte dveře k nespočetné plejádě nápadů finských tvůrců. Zdánlivě obyčejné předměty každodenní potřeby totiž mohou vykazovat nadpřirozené chování a v kůži Jesse se nečekaně stanete ředitelem úřadu pro jejich výzkum a kontrolu. Nikdy si nemůžete být ničím jistí a po většinu je vše dávkováno s odměřenou přesností.

Přestřelky zpočátku působí hodně dynamicky, nejen, díky nebývale propracované destrukci prostředí. Odemykání a vylepšování zvláštních schopností i samotné zbraně umožňuje i několik různých možností přístupu k soubojům, nicméně celou hru jsem prošel se základní pistolí, takže bohužel hráče k experimentování nic moc nenutí.

Stejně tak vylepšování zbraně a postavy působí dost vnuceně a náhodě generované úkoly se k tomuto typu hry vůbec nehodí. Prostředí je poněkud jednotvárné, ač vzhledem k příběhu to dává smysl. Ten už však nedává jeho závěr, kdy se autoři nedokázali držet při zemi a splácali všechno možné, hlavně aby to bylo jakože šokující. Stejně tak obě DLC tomu moc nepřidávají a obzvláště to s Alanem Wakem je už čistě pro fandy jeho hry. Největší kritiku si zaslouží bossové. Jste s nimi zavření v aréně, kde se kolem neustavičně spawnují enemáci, zatímco vy musíte uzobávat postupně jeho HP. V tomto směru je Control zcela bez nápadu.

Jako celek nabízí ovšem vynikající zábavu stvořenou pro milovníky tajemna a akčních her. Přiznávám, že další díl bych viděl docela rád.
+25

Red Dead Redemption 2

  • PS5 90
Tak jsem se tím po nekonečných odkladech taky konečně prokousal. Hodně dlouho se ve mě mlely pocity, jestli si mám RDR2 zamilovat kvůli postavám a dechberoucímu světu, nebo ho zavrhnout kvůli totálně zhovadělýmu těžkopádnýmu a stupidně překombinovanýmu ovládání. Naštěstí první stránka převážila všechny negativa, i když kvůli nim nemůžu prostě jen tak dát hře 100/100. Pro ty co to zajímá se pokusím být co nejstručnější.

RDR2 je pro mě zjevením na poli open-world her. Zjevení v tom smyslu, že mi konečně nějaká hra ukázala, že se dá vytvořit smysluplný, živý a až neuvěřitelně uvěřitelný open-world, který přitom není zamořen tunou dementních side questů, generických postav a nesmyslných kolektiblů, které vám vývojáři cpou do chřtánu horem dolem. Všechny open-worldy, co jsem doteď hrál, působily dojmem, že vývojáři nejdříve vytvořili obří mapu a pak do ní beze smyslu nalili tunu obsahu. RDR2 naopak působí dojmem, že vývojáři byli nuceni vytvořit co největší mapu jen proto, aby se do ní s dostatečnými rezervami vešlo tolik originálních úkolů, misí a situací, kolik jen bylo možné. Svět Red Dead Redemption 2 mě prostě dostal. Naprosto pohlcující zážitek, který jsem ještě nezažil. Svět působí neuvěřitelně živě, plasticky, je plný pohybu, života, dechberoucích scenérií a drobných momentů obyčejných lidí. Na každém kroku narážíte na nové a originální situace, které dodávají světu na uvěřitelnosti a naprosto běžně se mi stávalo, že jsem se na několik hodin ztratil pouze v bloumání po krajině, zabýval se náhodnými setkáními, šel chytat ryby, zahrát poker, objevil nějaké tajemství, omylem našel nějakou vzácnost a přitom se v příběhu neposunul ani o 1% a přitom se mi za 70 hodin nestalo, že bych něco viděl dvakrát. Co se týče stavby světa a jeho výplně, RDR2 NEMÁ na poli open-worldových her konkurenci. Tečka.

Příběhová stránka se mi taky dost líbila, dávkování a tempo příběhu je pomalejší ale víceméně smysluplné, což mi perfektně vyhovuje. Postavy jsou fenomenální, i když sem tam jsou jejich akce poněkud diskutabilní. Skvěle napsané dialogy, perfektní voice-over a dynamika postav a jejich vývoj. Ze začátku jsem se trošku bál, že se mi hra bude snažit násilím cpát, abych si oblíbil postavy, které se mi od začátku příčily, ale naštěstí tomu tak nebylo. Dynamika vztahů mezi jednotlivými postavami je skvělá a dobře odpovídá vývoji příběhu. Padouši zůstávají padouchy a z protagonistů se stávají hrdinové. Arthur Morgan je pak jednou z nejlépe napsaných a zahraných postav, které jsem měl to štěstí přes videohry poznat. Vývoj jeho chování a proměna charakteru způsobená situacemi, ve kterých se ocitne, je perfektně zpracována na ideálním pomezí mezi lehkým klišé a srdcervoucím rytířským příběhem. Myslím, že ne náhodou jsem měl při hraní podobné pocity, jako kdysi z původní Mafie a k Arthurovi si vytvořil podobný vztah jako k Tomovi. Dva muži, kteří si uvědomí, že bezmezná loajalita není všechno a že přátelství netrvají věčně.

Pokud bych se měl vyjádřit k náplni misí, tady už trošku sklouzávám od chválení a začnu si mírně stěžovat. I když je drtivá většina misí originální a líbila se mi, začátkem 5. kapitoly jsem si začal všímat receptu, který jsem už od té doby nemohl nevidět a začínal mě rozčilovat čím dál víc. Ať jakákoliv mise začínala jakkoliv, nakonec všechny stejně skončily brutální přestřelkou a skoro-genocidou poloviny města. Ještě bizarnější jsou pak ty mise, kdy se začátek tváří, že děláte něco smysluplného: chystáte past, plížíte se, plníte obyčejnou pochůzku, jen aby se vzápětí stejně všechno zvrtlo a vy jste najednou nuceni OPĚT všechno řešit pomocí olova. Tak mě do hajzlu nechce všechny postřílet rovnou, na co si to teda hrajeme? Jsem přesvědčen, že kdybych měl zadání mise "Sleduj tyhle roztomilý koťátka jak si hrajou", stejně by mise nakonec skončila přestřelkou. Skladba hlavních misí je ve většině případů 45% jízda na koni, 45% střílení a 10% perfektních dialogů a filmových scén. Bohužel, té nejlepší části je nejméně. Střelba je zpracovaná podobně jako v GTA, což pro mě osobně není pozitivum. Nechci rozhodně říct, že se mi všechny přestřelky nelíbily. Pár vyloženě westernových šarvátek mě dost nadchlo, ale celkově na mě toho střílení a zabíjení bylo až příliš, zvlášť ke konci hry, kdy už mi to opravdu doslova lezlo krkem a modlil jsem se, ať to skončí. O to víc jsem si ale užíval vedlejší civilní úkoly s pro Rockstar typickým výběrem magorů a podivínů, které akční zážitek příjemně ředí a hlavně vůbec nepůsobí vedlejším dojmem.

No, co mi vadilo bylo (stejně jako v případě GTA:V) ovládání, které je podle mě naprosto nesmyslně překombinované a neintuitivní. Těžkopádné ovládání postavy: pokud chcete sebrat malý předmět ze stolu, musíte se natáčet dobrou minutu. Pokud těch předmětů na stole leží víc, nemáte ani šanci. Dementní radiální menu, do kterého musíte lézt furt dokola kvůli blbý konzervě nebo honit pořád dokola loadout zbraní. Zlaté prase za normální inventář. Fungování analogové páčky taky v Rockstaru evidentně nikdo nepochopil. Můžu jít buď ultra pomale NEBO pomale. Pro běh musím mačkat tlačítko (díkybohu se dá i jen držet) ale nemáme k dispozici nic mezi chůzí a sprintem. To samé s koněm, pro jízdu musíte neustále mačkat tlačítko. Vrcholem stupidity jsou pak mise, kde máte někoho honit, ale i kdybyste se umačkali k smrti, stejně uprchlíka nechytíte dřív, než projdete všemi naskriptovanými scénami a hra vám to dovolí. Prostě se mi hra dobře nehrála, ale naštěstí mě otevřený svět tolik oslovil, že jsem se donutil na to zvyknout.

Posledních pár poznámek na závěr. Skvělá hudba: jak ambient, tak soundtrack. Moc se mi líbilo zpracování pokeru a blackjacku a taky rybaření. Absolutně skvělé nasvícení, které skryje i nedokonalé textury na PS4 verzi. Zpracování obličejů podle mě mohlo být lepší, ale animace na mě působily i tak velmi dobře.

Kolem a kolem, RDR2 není bez chyb, ale mezi open-worldy zaručeně to nejlepší, co si můžete zahrát.

PS: Ve hře nejsou ponča. Jako fakt, Rockstare?

Pro: Svět, postavy, příběh, hudba, "stranger" mise

Proti: Ovládání, přemíra akce a střelby, střelba samotná

+25 +26 −1

Disco Elysium

  • PS5 100
VNÍMÁNÍ (ZRAK): Hmm, tohle by se mi asi mohlo líbit. Na pohled to vypadá jako Wasteland nebo Dragon Age, jen bez jakýkoliv akce. Vizuálně zajímavý, ale bude ten obsah sám o sobě stačit? Jen postavy, příběh a samý kecičky, nekonečný odstavce textu a tuna rozhodování? Ta poslední text-based hra, kterou ti někdo doporučil, byla nakonec docela, ehm.. "řídká srajda". Aby to nedopadlo stejně...

PODNĚT: Myslíš Doki Doki Literature Club Plus! ? Přiznej si, koupil sis to jen proto, abys mohl očumovat kreslený kurvičky ve školních sukýnkách. Dopředu jsi věděl, že to nebude hra pro tebe, a nakonec jsi z toho nevyždímal ani žádnou tu čuňačinku, u který by stálo za to vzít pinďoura do ruky. Kdybys radši začal číst doslova *cokoliv* z tý tvý přetýkající knihovny, udělal bys líp.

LOGIKA: Na druhou stranu, tyhle dvě hry spolu očividně nemají nic společného, kromě faktu, že jsou primárně textově založené. Diametrálně odlišné mechaniky, příběhové zasazení, produkce i cílová skupina. Navíc, za tuto cenu se zdá, že můžeš potenciálně získat desítky hodin zábavy. Kup to, zkus to. Zdá se, že neprohloupíš.

KOORDINACE RUKY A OKA: Hmm, vypadá to moc pěkně a příjemně se to hraje. Inventář by mohl být líp řešený a path-finding občas zazlobí, ale jinak se mi to technicky vlastně dost líbí.

RÉTORIKA: Ehm, tak tuhle hru bych fakt překládat nechtěl. Tohle je přímo slovní sebevražda, překladatelova noční můra. Rozumím tak polovině textů a jen polovinu z toho, čemu rozumím, plně chápu. Proč jsem právě vedl diskuzi o fašismu se svým žaludkem? Proč jsem ji vlastně nepřeskočil? Hmmm, proč jsem proklikal všechny dialogy a ptal se, co si můj žaludek myslím o totalitních ideologiích? Nevím... proč?

HUSÍ KŮŽE: Protože je to naprosto geniální, tak proto. Ještě to nechápeš, ale tam vzadu v mozku už tě trošku šimrá... cejtíš to, co? Je to jako letní noc u jezera, sedíš na břehu na dece, dejcháš teplej, vlhkej vzduch, v ruce pivo v kelímku. Kolem šumí lidi, ale podvědomě se začnou pomalu tišit, až je skoro slyšet jenom kvákání žab. A pak někdo na tom molu uprostřed jezera zapálí první římskou svíci. A pak další. Potom postupně ty menší rachejtle... cejtíš to vzrušení, těšíš se, až oblohu rozsvítí ten hlavní ohňostroj. Ještě to nepřišlo, ale už brzo.... už brzo...

KONCEPTUALIZACE: Wow. Prostě, wow. To, co máš v ruce, to je něco mimořádného. Pamatuješ, kdy jsi naposledy hrál dýl než 4 hodiny v kuse? Pamatuješ, kdy jsi šel naposled kvůli hře spát ve 2 ráno, celou noc na ni myslel a pak jsi ji hned ráno jako první věc zapnul? Ne? Já taky ne... jsou to už roky. Ale tady, tady se děje něco výjimečného. Pořád si stěžuješ, že všechny hry, co teď vychází, jsou banální debiloviny, mainstreamovej odpad bez hloubky, bez duše. Nic, co by stálo za to udržet si v paměti dýl než maximálně pár dní. Tady je ta hra, kterou jsi celý roky hledal. Tohle je to pravý *disco*.

Pro: Všechno

Proti: Drobné technické chybky: pár bugů, občas pád hry

+25

Wreckfest

  • PC 80
  • PS5 85
Jedno se musí Bugbearům nechat. Se zlomkem rozpočtu, který dostane např. Forza, dokážou stvořit bezkonkurenční zábavné arkádové závody. Dokázal ale Bugbear navázat na špičkové původní FlatOuty? No.. tak trochu.

Wreckfest trápí to, co trápilo první Flatout a to co trápí i Forzu Horizon. Ty hry jsou výborné ve chvíli, kdy sedíte s virtuálním řidičem za volantem a jezdíte, ale zbytek herních mechanik - progress systém, způsob postupu v kariéře, UIčko - hráče jenom frustrují.

Pokud mi ve Forze vadí, že máte od začátku odemčené všechno a všechny závody můžete jezdit se všemi auty, Wreckfest na to jde z opačné strany. Auta jsou rozdělena do kategorií A, B, C a D. Zároveň jsou rozděleny na 3 národnosti a asi 6 druhů karosérií. To vytváří opravdu hodně možných kombinací a semtam se prostě stane, že musíte koupit auto, které sice vůbec nechcete, ale budete ho potřebovat jen na jeden závod. Již vlastněná auta nejdou prodávat a přísun peněz zejména na začátku hry je tak špatný, že kolikrát musíte odjet pár závodů několikrát, abyste si mohli to auto vůbec dovolit. Za každý závod dostáváte počet bodů, který se odvíjí podle konečného umístění a do toho můžete plnit dobrovolné úkoly, za které dostáváte extra XP a peníze. Pokud chcete plnit hru na 100%, stanete se oběťmi autorské lenosti nebo nedomyšlenosti.

Úkoly během závodů jdou často proti sobě. Dojeď první a zároveň znič jedno auto - máš na to 3 kola. Zajeď nejlepší čas a přetoč tři auta - máš na to 6 kol. Do toho budete bojovat s faktem, že boční úkoly zůstávají po dojetí závodů splněné, ale získané body pro další postup v kampani se vždy resetují, pokud chcete závod odjet znovu. A jelikož ne vždy je možné dojet první a zároveň splnit boční úkol, často se mi stávalo, že jsem musel odehrát závod několikrát. A toto je problém, pokud se dostanete do turnaje o 8 závodech po 12 kolech, pak se nemůžu divit, že mi kampaň na 100% trvala 31 hodin.

Toto všechno je ovšem zapomenuto ve chvíli, kdy odstartujete se svým oblíbeným pomuchlaným bourákem a vrhnete se po hlavě do absolutní destrukce všeho, co se hýbe i nehýbe. Ten chaos a bordel, který na trati zůstává z dílčích šarvátek je perfektní. V závodě může jet až 24 aut a snad žádné z nich ho nechce odjet čistě a co nejrychleji. Protivníci do vás aktivně naráží a snaží se vás vyvézt z rovnováhy. A já si to nenechal líbit! Dojet závod o šesti nebo dokonce o 12 kolech je kolikrát větší výzva, než by se zdálo. Hráč si může vybrat mezi třemi úrovni poškození, přičemž už na střední (která je asi nejzábavnější z hlediska gameplaye) se může stát, že z 24 aut dokončíte závod sami, protože ostatní se nemilosrdně pobijí v zatáčkách u mantinelů, stromů nebo jiných překážek naschvál umístěných tak, aby se jim těžce vyhýbalo.

Tomu velmi pomáhá i model poškození, který se mi ale asi nelíbil tak, jak se mi asi měl líbit. Auta se mohou sešrotovat opravdu do bizarních tvarů a ještě bizarnější je, pokud v těchto tvarech dál pokračují v jízdě. Na rozdíl od Flatoutů nejsou na autě vytyčená místa, která by nešla zdeformovat, tudíž někdy vidíte auto s placatým motorem, někdy zase s placatým řidičem, někdy mají kola přetočená o 90°, ale pořád jezdí. A taky neuvidíte odřený lak. Plechy se sice kroutí od nárazů jak máslo, ale textura nijak nemění barvu. Toto bylo ve FO2 vyřešené líp.

Jízdní model a obecně celá hra je kombinací Flatout 1 a 2. Tratě jsou většinou pomalejší a techničtější. Ztřeštěné společenské hry pomocí aut aka házení šipek, skok do výšky nebo dálky tu vystřídali závody na gaučích nebo destrukční derby se sekačkou na trávu a kombajny. Nicméně mi tu chybí boti z FO2, kde měl každý svůj styl ježdění, chybí mi městské závody, projíždění obchoďákem a nitro. Jak jsem ale už poznamenal na začátku, zábavnější jízdní model v dnešních závodech asi nenajdete. Fyzika funguje skvěle, cítíte, jak se vám chce nadzvednout zadní kolo, když berete zatáčku moc zprudka, nárazy do aut jsou skřípavé a uspokojivé, z chování auta dokážete přečíst každou nerovnost na trati. Tady je Forza Horizon opravdu malinká proti Wreckfestu. A to hraju na klávesnici :)

Co se týče grafiky, neurazí ale ani nenadchne. Je čistá bez přeplácaných efektů, ale z dnešního pohledu hrozně obyčejná. Modely aut nebo textury trati jsou výborné, ale jakmile máte chvíli čas koukat i pár metrů od cesty, grafika hrozně degraduje. Menší objekty v pozadí se renderují před očima, stromy v dálce jsou dvě skřížené placaté textury. Ocenil bych alespoň větší možnosti v nastavení LOD. A více než jinde mi tu vadí zubaté hrany stínů a hran objektů, AA i na nejvyšší nastavení prostě moc dobře nefunguje. Zvukově je to taky mdlé, zvuky motorů bych si představil trošku dunivější a mixování zvuků je hodně divné, musel jsem stáhnout právě motory asi na 30% proti zbytku, protože ve chvíli, kdy bylo pohromadě 20 aut, tak to byl jenom řvoucí bordel. Licencované skladby jsou fajn, ale na délku hry je jich docela málo, takže se rychle přeposlouchají.

Komentář delší, než jsem čekal, ale nějak jsem si nemohl to srovnávání s předchozími hrami odpustit. Kdo jiný by měl udělat lepší Flatout než autoři Flatoutů? A stejně se to nepovedlo.. ale jen o kousíček.

__________________________________
Update 3.8. 2021 z PS5 verze

Dohráno podruhé na PSku. Jenom krátce, protože změn je minimum. Byla slibována lepší grafika, než na PC - asi jo, ale nejspíš jsem to nevnímal. Pořád všechno, co je blízko na kameře vypadá hezky a daleko hnusně. Nově akorát auta zůstávají zaprášená během závodů ve štěrku. Mnohem horší je pop-in malých objektů na trati, hrozně to bije do očí a na PCčku s tím nebyl až takový problém. Hra většinou drží slibovaných 60 fps, ale v náročnějších scénách je velmi silný tearing, je škoda, že to nevychytali na 100%. DualSense je parádní, možná o něco lepší je ve WRCčku, s kterým můžu srovnávat, ale i tak čučím, že si s tím vůbec dali práci a na pocitu už i z tak výborné jízdy to jenom přidává. Poslední patch rozbil vyježděné stopy na trati, které nově blikají a ubral několik songů včetně mého oblibeného "Gasoline". Doufám, že je to jen bug a bude to brzo opraveno.
+25

Stray

  • PS5 95
Každý konec roku je u mne ve znamení studování nových titulů od nezávislých vývojářů. Takže když jsem před několika měsíci narazil na odvážný koncept, kde se vtělíme do těla kočky, řekl jsem si, že tohle bude přesně to co chci zkusit. Očekával jsem, že to bude titul jenž rozvíří vody a třeba změní herní průmysl, který se více zaměří na použití i jiných hratelných postav, než jsou pouze dvounohá stvoření. Jak to dopadlo?

Herní výzva č. 4 - zvířecí instinkt - Hardcore

Náš příběh začíná v betonovém výklenku, kde jsme spolu s dalšími třemi kočkami, nejspíše naši sourozenci. Po krátkém šlofíčku se spolu se sourozenci vydáváme do světa, který je tvořen systémem potrubí, kde jsou nám představeny základní mechaniky hry.
Během skoku na jednu z těchto trubek dojde k jejímu oddělení a my padáme do stoky, nacházející se na dně. Vysílení a zranění se vydáváme skrze bránu do místnosti, kde nalezneme starého robota žadonícího o pomoc, ale už je pozdě. Skrze dveře vstupujeme do místnosti plné starých televizí, na jejichž obrazovce svítí šipky směru kam se vydat.
Zde se poprvé dostáváme do města Dead City. V těchto ulicích narážíme na Zorky, jde o nepřátelé kteří svým chováním a vzhledem připomínající stvoření mezi klíštětem a Headkrabem z série Half-Life. Poprvé tak utíkáme před těmi krvelačnými bestiemi. Až se dostaneme do bytu, ve kterém pomocí logické hádanky objevíme poprvé B-12 (Odkaz na vývojáře BlueTwelve). Ten ztratil svou pamět a na nás bude dopomoci mu jí nalézt.

Doba hraní činila v mém případě cca 7 hodin, hlavně kvůli prohledávání lokací ve snaze získání všech sběratelských předmětů. Plnění čistě hlavní dějové linky se dokáže smrsknout pod dvě hodiny. Ačkoliv může dějová linka působit krátce, nemá hluché místo. Nečekejte ale tahání za ručičku, neboť ve hře není žádná mapa, ani deníček, s aktuální misí. Pokud se ztrácíte lze požádat B-12 o pomoc, kdy vám sdělí pár rad k aktuálnímu úkolu.

Ovládání je příjemné a velmi přirozené, i když ovládáme čtyřnohou postavu. Co je dle mého názoru škoda, že se více nevyužila haptická odezva na Dualsensu. Žádný bojový systém tu nečekejme a to je trochu zklamání. Jediná vymoženost k boji je plněním příběhu, získaná svítilna na UV světlo, která zorky vymaže z povrchu zemského.

Co se grafické stránky hry týká, jde o dobrý průměr, který odpovídá rozpočtům nezávislých vývojářů. během hraní jsem narazil ve dvou případech k propadu skrze texturu. Kamera je vždy volena dobře a není fixována do předem daných pozic, což nám umožňuje si prohlédnou okolí, kde se zrovna nacházíme a některé lokace jsou opravdu krásné. Osvětlení reaguje na prostředí realisticky, kdy překážky ve směru zdroje světla hází stíny, tak jak by tomu bylo i ve skutečnosti.

Celé tohle podtrhuje skvěle zpracovaný a zvolený hudební doprovod. Perfektně v tomto smyslu odráží to, co se aktuálně děje na obrazu. Možnost mňoukat dle našeho uvážení, působí roztomile, ale má i svou funkci, když lákáme zorky směrem k nám.


Za těch několik hodin, pokud nepočítám dva propady texturou, tak hra netrpěla žádnými nedostatky a přitom se příjemně hrála. Ve hře nezapomněli i na humor, který je vyvážený a působí přirozeně. Ke kočičce jsem si vytvořil vztah a to i k robotovi B-12. Příběh je dobře napsaný a jeho zakončení dobře zvládnuté. Potvrzuje se hold, že nezávislá studia dokáží vytvořit zábavnou hru.
Díky všem těmto atributům nelze hodnotit jinak než 95%!!!

Pro: ovládání, hudba, prostředí

Proti: Bojový systém

+25

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS4 100
  • PS5 100
Díky next-gen updatu jsem se opět mohl ponořit do světa Zaklínače a to tentokrát se vším všudy a rovnou i na druhou nějtěžší obtížnost. Ze začátku jsem si chvíli zvykal na ovládání v soubojích. Přece jen je stále trochu krkolomné a chvíli trvá než si člověk zvykne jak dělat parry a jak uskakovat. Nicméně po chvíli hraní mi vše krásně zapadlo a díky lehčím změnám, které update přinesl (kamera blíže za Geraltem, rychlé kouzlení znamení, ...) jsem si celý zážitek skvěle užil. Tady asi není potřeba chodit okolo horké kaše a rovnou můžu říct, že i 8 let po vydání je Zaklínač 3 fantastickou hrou...

Asi nejslabším prvkem mi příjde dávkování příběhu, který prostě jen funguje jako pojítko lokací a postav a to do bodu než se setkáte s Ciri, pak už konečně začne být hlavní linie dostatečně zajímavá a skvěla napsaná. Díky tomu, že skrz příběh narazíte na skvěle napsané postavy a budete jejich řešit jejich strastí a tak lépe poznavat je i svět okolo, ani nevadí že hlavní linie zůstane dlouho zapomenuta a člověk se k ní vrátí jen ve chvíli, kdy má všechno ostatní hotovo.

To hlavní co je na Záklínači užasné jsou totiž právě všechny vedlejší mise a postavy se kterými se díky tomu setkáte. Dějové linky, které se na sebe průběžně vrství a kdy člověk vidí, že jeho rozhodnutí doopravdy mají váhu na to jak čí příběh skončí. To vše díky skvěla napsaným a zahraným dialogům a questům, které jsou každý dost originální a neopakující se. V průběhu hraní jsem se tešil na každou novou vývěsku a úkol a oddaloval tak hlavní linii co to šlo, abych nepřišel o žádny skvěle napsáný příběh.

RPG systém ve hře je skvěle zvládnutý a minimálně na začátku na težší obtížnost doopravdy potřebujete využívat jak Geraltovy dovednosti tak alchymii a různé lektvary abyste přežili. Základ je i shánět si lepší zdoj a to nejlépe se zaklínačských škol, která pak dává fajn bonusy. Tady se ale začne zviditelňovat další problém, který hra má a to je nevyvážená obtížnost. Někdy v Novigradu, když člověk plní všechny vedlejší questy a zlepšuje si i svou zbrojí, není hra už vůbec obtížná (a to na druhou nejtěžší obtížnost). Geralt je přelevelovaný a ani loot co vybadne není lepší než co má člověk na sobě. Trochu mě to mrzelo, tak jsem v tu chvíli přestal dělat zakázky, abych alespoň trochu zbrzdil můj progress.

No a pak je tu taky gwent a gwent a gwent a gwent, jo a závody na koních, pěstní souboje a prostitutky. A všechno to stojí za to a je skvěle udělané a detailně promyšlené. Jako všechno v této hře.

Pro: vrstvení příběhů a budování světa, dialogy postav, gwent, RPG systémy

Proti: nevyvážená obtížnost od poloviny hry

+25

The Last of Us Part II

  • PS5 85
Pokračování veleúspěšné hry The Last of Us mne bohužel nenadchlo tolik, jako původní hra, ale přesto jde o ojedinělý kousek, který stojí za zahrání.

Hra je po všech technických stránkách vylepšená oproti svému předchůdci. Vyšší rozlišení, ostřejší textury, detailnější prostředí a postavy, větší lokace, plynulejší a dynamičtější hratelnost a méně loadingu.
Navíc je zde možnost upravit své rozhraní HUD i ovládání dle vlastních představ, což je na konzolích netradiční a velmi příjemná věc.

Jedinou věcí, která -dle mého skromného názoru- nebyla překonána, je příběh a jeho emoční dopad (což je primárně gró teto hry). Tam kde ze mě první díl vytáhl silné a často nečekané emoce, dvojka občas působila uměle a nuceně. A ne, opravdu to nemá nic společného s Abby (popravdě netuším, proč kolem její postavy vznikl takový humbuk). Přijde mi, že se studio snažilo až příliš tlačit na pilu a zapomnělo na kinematografickou stránku věci.
Bez zabřednutí do oblasti spoilerů, asi tak v polovině hry jsem začala pozorovat, že daleko radši hraji právě za Abby a vlastně se mi moc nechce vracet do kůže Ellie. Tady dle mého vznikla základní chyba. Příběh by byl daleko emotivnějsí, pokud bych měla šanci soucítit s oběmi stranami stejně. Dalším problémem bylo až příliš nejasných okolností konce. Celý příběh tak nějak zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Cílem určitě bylo vést hráče k zamyšlení, ale pokud by třeba aspoň ukázali krátký záběr, jak Elie spáchala sebevraždu, nebo jak jako o dost starší sama brázdí zamořenou pustinou, určitě by to původní filozofickou myšlenku, že skuteční survivalisti jsou lidé, kteří dokáží některé věci hodit za hlavu a žít dál pro dobro své i ostatních, nepoškodilo.
Jestli jsem u první hry vypichovala scénu s žirafami, tady musím vypíchnout poslední scénu , kde Ellie hraje na kytaru. Jde o dokonalé spojení všech prvků herního média, kdy mi vlastně celá hloubka došla až při spuštění titulek. Ellie přišla o Joela, Jackson, Dinu, pohodový rodinný život, psychiku a nakonec i o tu podělanou kytaru, jelikož bez prstů nemůže hrát. Jediné, co jí zbylo jsou vzpomínky, které ji dohánějí k šílenství..

Proč celý konec nefunguje tak, jako první díl, je dle mého dáno tím, že s Joelem většina z nás soucítila a chápala jeho rozhodnutí, i když s ním třeba ne každý souhlasil. Obávám se, že v případě The Last of Us 2 to tak jednoduché není.

Pro: hratelnost, grafika, herecký výkon, filozofická myšlenka, smysl pro detail

Proti: vázne spojení hráče s protagonistou, příliš otevřený konec

+24

The Last of Us Part II

  • PS5 --
Znalost prvního dílu není nutná kvůli zápletce, ale kvůli vybudovanému vztahu k postavám. Ten vztah je klíčový pro prožití dvojky tak, jak bylo zamýšleno. Je to největší deviza hry - to nejsilnější, co dokáže předat. Pohled na obě strany konfliktu, který maže rozdíly mezi záporáky a klaďasy...

Vyprávění má pomalejší spád a může působit unyle. Smrt přichází bezprostředně jen tam, kde se to autorům hodilo. Občas tlačí na pilu trochu předčasně, jindy naopak záměrně natahují a dramatizují. Motivace postav drhne, některá jejich rozhodnutí jsou těžko uvěřitelná, hlavně v druhé půlce. 

Brutalita je velmi intimní, do té nejtitěrnější možné míry. Kamera se při tichém zabití přesouvá pomalu až k obličeji oběti, nůž propichující hrtan a proud krve čvachtlý o zem vydávají nepříjemný zvuk. Je slyšet zoufalý řev bolesti postřelených nepřátel v dálce nebo jejich chroptění, když se dusí vlastní krví. Větší kalibry a výbušniny trhají lidské tělo jak papír, devastující účinky jsou naturalisticky zpracované a teselovaná stékající kaše střev na zdi vypadá možná až moc přirozeně. 

Vysoké produkční kvality a propracovanost do každého detailu se hře nedá upřít. Hraje se to stejně jako jednička, ale pomalejší tempo nemusí vyhovovat každému. Depresivní tón je těžko stravitelný a může vyvolávat protichůdné reakce. Přitom by stačilo pár scén přeházet v jiném sledu, aby měl hráč možnost si charaktery oblíbit, zapamatovat jejich jména a vybudovat si k nim vztah. Osobně mi vyhovuje, když mě hra vyžvejkne upoceného a unaveného, ale tady jsem z toho dobrý pocit rozhodně neměl.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 37hod 25min
+24

Metro 2033 Redux

  • PS5 85
Skvělý kousek s pořádně hutnou atmosférou, který v očích mnohých překonává i svoji předlohu. Hru jsem prošel kdysi na PC a nyní v režimu kompatibility na PS5 jsem zjistil, že si z ní vyjma pár milníků prakticky nic nepamatuji.

Metro 2033 se nemá problém odlišit od konkurence a v tom tkví její velká síla. Přichází na poměry FPS se zajímavými mechanikami v módu Survival jde vážně spíše o přežívání, než klasickou střílečku. Osobně jsem tento průchod hrál v módu Spartan na obtížnost Hardcore a někdy v budoucnu si to opět na Survival rád střihnu. Nutnost hledání munice, filtrů a ruční dobíjení baterky však zůstává i v benevolentnějším Spartanovi.

Ještěže někoho napadlo, jak výborný potenciál na videohru dílo Glukhovského má. Už při čtení mi místy jednotlivé stanice/kapitoly evokovaly herní úrovně. Převedení se ukrajinským 4A Games povedlo skvěle a na zdánlivě omezeném prostoru dokázali vymyslet zajímavý obsah, který nenudí a nesklouzává do stereotypu. Za nějakých 10-14 hodin máte sice hotovo, pamětihodných míst se však ve hře najde dostatek a nikdy jsem neměl pocit, že by hra zapadala do již dříve vyjetých kolejí.

Zasazení je zcela unikátní a hratelnost z něj vychází. Do kontextu postapokalyptického moskevského metra zapadají i zbraně, kterých je i přes některé společné prvky obstojné množství. 2033 sice nenabízí vyložený Bossfight, ale se zdejším osazenstvem si přesto užijete perné chvilky. Třeba pasáže s Knihovníky dokáží pořádně pocuchat nervy.

Co do zpracování prostředí a atmosféry prakticky není co vytknout, dávkování či prezentace příběhu přesto má určité rezervy a přijde mi, že kdybych nečetl knihu, některé události by mi příliš smysl nedávali. Vyjma toho je malinko škoda, že se poměrně brzy dostanete k noktovizoru, který z hlavy v útrobách metra už prakticky nesundáte. Koukat na všechno pořád se zeleným filtrem přitom taková paráda není a pocitu z tmavých zákoutí linek metra to spíše škodí.

Metro 2033 byla svého času velmi pohledná hra a Redux verze ani s odstupem času nevypadá vůbec špatně. Nahrávací časy jsou prakticky neexistující a hra je po tolika letech od vydání naprosto vyladěná, takže skvělému zážitku nic nepřekáží.

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 183. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zábavná herní náplň; parádní zasazení; pro FPS neotřelé prvky hratelnosti; skvělá atmosféra

Proti: Prezentace příběhu má rezervy; noktovizor občas hře spíše škodí

+24

Astro's Playroom

  • PS5 80
V jádru je Astro's Playroom klasická plošinovka, jenže v kombinaci s (vlastně) revolučním DualSense je zážitek z ní úplně něco nového. Hra všechny nové vlastnosti ovladače využívá na jedničku, vše je dobře ovladatelné a někdy jsem měl pocit, že ovladač přidává další smysl, protože hráč doslova cítí povrchy jako je bahno nebo písek. Důležité také je, že i samotná hra nabízí stále něco nového a je velmi zábavná.

A zábava je i sbírání collectibles. Hra je totiž zároveň nostalgickou vzpomínkou na historii Playstation, takže zde sbíráme konzole, ovladače, prostě všechny periferie, které kdy Sony vydalo, a dílky puzzle, které nám onu historii ukážou na nástěnné malbě v jedné z lokací. 

Na hru zadarmo se jedná o docela slušné překvapení. Rozhodně nejde o nějakou narychlo spíchnutou blbinu, jde o poctivou ukázku schopností DualSense ve velmi dobré plošinovce.
+24