Kultura

@mattesak (27.09.2019 09:05): Ten je super. Ale přestal jsem jej sledovat po několika sezónách, páč je to celkem depres. :)

@player (26.09.2019 23:26): Rick and Morty, Final Space, Altered Carbon, Deep Space 9.

Já bych doporučil:

Konec dějin a poslední člověk (F. Fukuyama) - Liberální pohádka ovlivněná revolucemi 1989.
Střet civilizací (S. Huntington) - Takový opak, ale celkem promyšlený a vlivný.
Ta stará ošklivá melodie (F. Seibt) - Tuším poslední kniha německého (původně rodáka ze "Sudet") historika. Takové sympatické bilancování starého člověka se středoevropskou životní zkušeností. Fajn je od něj aj Německo a Češi.
Mysliti dějiny (nebo i Češi a dějiny v postmoderním očistci) od D. Třeštíka - zajímavé byť občasně povrchní úvahy českého historika, který měl alespoň nějaký přesah. Miloš Havelka by byl leckdy lepší (hlubší), ale ten už to s tím postmoderním konstruktivismem občas imho trochu přehání. Třeštík se dobře čte a je vtipný (Havelka je inspirován německým prostředím a díky tomu je i příšerně nudný).
Paměť a dějiny od J. Le Goff - Těžko se to shrnuje jednou větou. Resp. ten název to neshrnuje vlastně špatně. :)
Moc bezmocných (Václav Havel) - Super knížka, když ji čtete kriticky. Imho ten možný systém, který tam vkládá jako upgrade demokracie, odpovídá jeho "charismatickým osobnostem" z Občanského fóra, kteří víceméně převzali vládu nad jednotlivými oblastmi ČSFR po roce 1989. Pokud už bych měl někdy Václavu Klausovi přičíst něco k dobru, tak to, že odtržením ODS a důrazem na stranickou politiku udělal z tohohle nesmyslu kůlničku na dříví. Ale tahle Havlova kniha je samozřejmě zejména o "autentickém" životě a tedy jde o kritiku komunistického režimu.
Labyrintem revoluce (Jiří Suk) - Ne vše se mu dá úplně věřit. Ale jde asi o nejlepší knihu k domácí "Sametové revoluci"
Můj život v sovětské armádě (Viktor Suvorov) - Tohle je legrace. :)
Bohumil Laušman (Pavel Horák) - Oceňovaná kniha mladého českého historika. Dobrá sonda do poválečného Československa a nástupu komunismu. Laušman (předseda sociální demokracie) sám je občas nesmírně odvážný, jindy zase šíleně naivní.

Určitě by mě napadlo více. Ale nechám to zatím takhle podle knih, na které jsem si vzpomněl. Btw kdybych měl říci, kterou publikaci jsem nejvíckrát použil při studiu, tak by to byl Iggers: Dějepisectví ve 20. století. V popředí dějiny historiografie, v pozadí obhajoba téhle "vědy" proti postmoderní kritice.