Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu 

Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na potřetí bavil. Pokud jste fanoušky her jako je Planescape Torment či Disco Elysium a nejste vyloženě alergičtí na cyberpunkové prostředí, tak tohle je hra pro vás. Čili pokud vám nevadí, že samotné hraní je významněji upozaděné a dost se překrývá pocit hraní s pocitem čtení knížky.

Opravdu jsem si většinu času přišel víc, že čtu knížku, než že hraji videohru. Rozhodně to neberu jako záporný bod, jen je dobré to zmínit. Čtení je to nicméně velmi kvalitní. Hlavní příběh je nadprůměrně dobrý, nicméně hlavním kladem hry je to, jak dokáže vtáhnout do samotného světa. Jak skvěle svět hráči/čtenáři prodá, kdy se zajímáte o menší až úplně malinkaté příběhy, které skvěle dotváří celek.

Rozhodně doporučuji pročítat úplně všechno. Nejenže je to zábavné a skvěle napsané, ale hlavně vás to přenese to světa Shadowrunu. Neříkám, že to není náročné. Po každé misi budete muset udělat povinně nepovinné kolečko, kdy prokecáte hodinu se všemi postavami, a ještě budete prokrastinovat na chatu, ale to tuhle hru právě utváří. Místy mi už přišlo, že těch informací je až přehršel, čili se nebojte, že se budete ztrácet. Navíc samotná angličtina rozhodně nepatří k těm lehčím.

Samotná hratelnost je velmi jednoduchá. S většinou soubojů nebudete mít vůbec problém (nejtěžší je hned první mise). Souboje nabízí poměrně jednoduché mechaniky, které se rychle naučíte a vlastně jestli jste hráli díly předchozí, tak jste úplně v suchu. Levelování postavy je také z řady jednoduchých. Vlastně je úplně jedno, že si postavu zkazíte špatným buildem, jelikož máte vždy 1-3 soukmenovce, kteří vás v nejhorším případě potahaj.

Mise jako takové jsou taky fajn. Máte více možností, jak splnit úkoly, nicméně ta variabilita mi přišla spíš z říše nice to have, než že bych si z toho sedal na zadek. Prostě máte sice 2-3-4 možnosti, jak úkol splnit (či nesplnit), ale dost často vás omezí již samotný build a celkový impact je pak dost zapomenutelný. To samé bych pak zmínil u dialogů, kde máte vždy více možností, ale opět bych očekával mnohem silnější dopad, jakým způsobem konverzace vedete. Přišlo mi, že ve valné většině případů se vždy prokecáte ke stejnému závěru, což mi třeba u DE nebo PT přišlo zajímavěji větvené.

Hra je velmi dobrá, pokud si chcete večer otevřít nějakou dobrou flašku a čtením se zažrat do skvěle vystaveného světa. Má to velmi silnou atmosféru, dobře napsaný hlavní, ale především vedlejší příběhy. Postavy jsou skvělé a zajímavé a celkově svět Shadowrunu toho má spoustu co nabídnout. Já jen doufám, že se někdy v budoucnosti dočkáme další hry z tohoto světa (ideálně přímo od Harebrained Schemes), která bude mít ještě větší ambice.

Herní výzva 2024 -  V záři reflektorů 

Tak a je to tu, cítím se přeassassínovanej. Není tomu totiž dlouho, kdy jsem dojel předešlý díl na platinu a proto se teď cítím, že potřebuji aspoň půl roku pauzu od dalšího dílu. Je dost možné, že to má z části vliv na můj celkový pocit z Unity, ale i tak mi hra přinesla příjemný zážitek.

Začnu teda pozitivně. Hra má nádherně prostředí Paříže z konce 18. století. Tohle je nejhezčí město, co se tvůrcům AC dosud povedlo. Ano, pořád se sice pohybujeme v kulisách a město je živé jen na oko, ale kulisy jsou to vskutku parádní. Ani si nevybavuji, jestli a kdy jsem v nějaké akční hře viděl tolik lidu, řekl bych, že asi ne. Hráč by se vlastně mohl kulturně obohacovat jen tím, že by se procházel po městě a obdivoval krásy Paříže. Super také je, že se konečně povedlo dost oživit interiéry a člověk může prozkoumávat i je (krásné paláce).

Řekl jsem nejdřív pozitiva, ale tady se mi dobře navazuje. Hra sice krásně vypadá i po těch letech od vydání, ale je přeplněna balastem a naprosto zbytečnými, únavnými aktivitami. Prosím, řekněte mi někdo, koho baví otevřít 300 truhel?! Ano, je fajn přidat možnost páčení, ale nebyl by to Ubisoft, aby nepřidal tři obtížnosti, které se liší jen svou mírou otravnosti. Pak je zde samozřejmě balast dalších collectibles a mraky nudných vedlejšáků. Jako vážně, když se člověk poprvé podívá na mapu Paříže, tak ho skoro veze rychlá…

Zprvu jsem byl z vedlejších úkolů potěšený. Konečně se do nich zakomponoval miniminimini příběh s nějakou zajímavou historickou postavou. Ale po čase vám dojde, že je to opět repetitivní srágora s lehce fajn úvodem, ale pak vás čeká to samé, zabít, ukrást, zabít, ukrást, zabít, ukrást, bez přidané hodnoty, kromě minidialogu na začátku. Co se povedlo, tak je vyšetřování vražd, to mě bavilo po celou dobu, a to je konečně nějaký náznak toho, že se hra i po tolika dílech dá někam posunout. Pár vedlejších úkolů mělo i náznak zajímavosti, ale flinkovství to zabilo (De Sade, Napoleon, etc.).

Hlavní příběh má klasický AC muster, ze začátku sympaticky vypadající, ale ke konci už to vlastně ani nijak zvlášť nevnímáte. Hlavní postavy jsou fajn sympatické, vedlejší také ujdou, ale něco tomu pořád chybí, možná právě vedlejší aktivity, které by aspoň trochu dávali smysl a bavily. Potěšilo mě cestování i do jiných období Paříže, ale jednalo se jen o takové malinké ochutnávky, nicméně jsem si uvědomil, že AC za druhé světově není úplně blbý nápad.

Jak se to hraje? Opět, žádná změna. Při šplhání držíte tlačítko a postava leze. Stealth vás bude spíš deprimovat, než nějak zvlášť uspokojovat. Jako rambo si cestu vždy prorazíte. Vítám řešení vražd alternativními cestami, ale místy to bylo spíš na oko a rozhodně se s tím dalo mnohem víc vyhrát a tady vidím pro sérii hlavní cestu (Hitman to umí, že jo).

Moc nevím, co říct víc. Klasický Assassín naplněný neskutečně otravným balastem (jasně, nemusím ho dělat, ale 75% toho tam jako fakt nemuselo být a nevěřím, že to někoho bavilo) v nádherných kulisách. Jako vizuál to tak zachraňuje, že mi počáteční nadšení vydrželo téměř dokonce.

Herní výzva 2024 - Ztraceno v překladu 

Yakuza po šesté, respektive už po sedmé. A po sedmé se objevujeme v kůži Kiryua. Může ještě vlastně hra nabídnout něco navíc? Může vlastně ještě bavit? Na tohle odpovím hned z kraje: ano, může!

Šestý díl je naopak velkou změnou, jelikož se výrazněji změnila samotná hratelnost. Souboje jsou zábavnější, ačkoliv boss fighty mi přišly o dost jednodušší. Je zde i spousta nových miniher, jako potápění, trénování baseballu, posilování či chlastačka. Všechny jsou umocněny tím, že za nimi je ještě nějaký menší vedlejší příběh čili vás hra jimi trochu i protáhne sama.

Co musím pochválit je možnost si hru uložit „z mobilu“ kdekoliv a téměř kdykoliv. Já jsem teda nikdy u této série netrpěl nemožností ukládání, kdy chci, ale vlastně to autoři vtipně zakomponovali do hry samotné, protože přece máme už rok 2016!

Další super věc je, že máme všechno hezky nadabované, čili i vedlejší úkoly a aktivity dostávájí takový zábavnější ráz a vám to vlastně pomáhá se do nich trochu víc zažrat. Grafika se od pátého dílu posunula o značný kus a hra vypadá i dnes velmi pěkně. V podstatě uživatelsky je hra lepší ve všech směrech a v tomto směru je na tom podobně jen Yakuza 0.

Ale ve finále je to pořád TA Yakuza. Příběhově velmi silná hra plná zvratů, až přehnaných dramat, ale zároveň velmi silných emoci. Tento díl jako žádný jiný klade důraz na rodinu jako takovou. Slyšel jsem, že několik fanoušků bere tento díl po příběhové stránce spíš za ten slabší, protože se jedná o „nedůstojné“ rozloučení s hlavním protagonistou (což už dnes víme, že vlastně tak není), ale já nic takového vůbec nepociťoval. Naopak, dlouhým sériím, ať už herním či seriálovým, se obecně nedaří úplně 100% uspokojivě psát konce. Ale zde si myslím, že se to relativně zdárně povedlo a já s koncem neměl vůbec žádný problém, ačkoliv bych si dokázal představit ještě o něco silnější, který by ovšem rezonoval ve fanbase ještě mnohem víc.

Ačkoliv se na posedmé již špatně přichází s něčím úplně novým, originálním a šokujícím a tento díl se snaží ještě o něco víc šokovat a udělat to trochu velkolepější (nicméně v jistých směrech to trochu ubralo proti 4. a 5. dílu), tak se rozhodně jedná společně s Yakuza 0 o nejlepší díl v sérii. Bodka.

Herní výzva 2023 - Báje a legendy

Jsou hry, u kterých vás mrzí, že jste je nehráli v jejich éře. A pak jsou hry, u kterých vás to mrzí dvojnásob, což je přesně případ QfG. Hrát tohle v roce 1992? To bych byl neskutečně poprděnej, jaké možnosti na svou dobu hra nabízela, co všechno hráč mohl dělat, a hlavně jakými způsoby hru hrál a dohrál.

Ve hře si totiž můžete zvolit tři classy. Klasika – zloděj, bojovník a čaroděj. Takhle by to znělo jako obyčejná nuda, nicméně velkou výhodou je, že s každou postavou budete mít jiný zážitek, což je zřejmé už jen ze způsobu, jak můžete jednotlivé situace a úkoly řešit. Obecně volnost ve hře je její nejsvětlejší stránkou, kdy si sami zvolíte své tempo, zdali se ze začátku naskillujete do maxima a pak si hrou projdete jak nůž máslem nebo se rovnou vrhnete do řešení hlavního úkolu či budete pomáhat s vedlejšími úkoly.

Každý už asi ví, že hra je adventura s prvky RPG, kdy si levelejute určité atributy vašeho charakteru. Ve hře to funguje zajímavou formou, kdy opakování je matka moudrosti. Čili vám bude stačit vzít si asi 300 kamenů, které budete házet do té doby, než bude sklil házení na maximu. Takhle to zní jako neskutečná nuda (což u některých skillů skutečně je), ale spoustu věcí se bude levelovat takovou přirozenou formou, nicméně k jejich maximalizování budete muset trošku „grindit“. Jestli vám to zní jako zábava, nechám na každém.

Hra obsahuje i souboje! Ano, adventura, která má akční souboje. Jak hloupě to zní, tak to do jisté míry ve hře i je. Souboje jsou tu takové nutnější zlo. Jako není to úplná tragédie, ale za mě je to rozhodně nejslabší stránka hry a zaplať pánbůh, aspoň díky tomu zdokonalujete své skilly, jinak bych se jim asi vyhýbal, co by to šlo.

Příběh hry je taková pohádka. Prostě hrdina, co jde zachránit jistý kraj a máte tam takovou slátaninu věcí, co znáte z pohádek a legend. Nijak zvlášť mě nezaujal, ale do celkové atmosféry hry se dobře hodil. Co má ovšem velké kouzlo jsou jednotlivé charaktery ve hře a vaše interakce s nimi. Každého budete chtít vyzpovídat a dozvědět se něco málo o jeho obyčejně neobyčejném životě.

Plusovou věc beru ještě to, že si svoji postavičku vypipláte od prvního dílu a můžete s ní projít i díly ostatní. Což je vlastně hrozně super věc, kterou bohužel spousta her dodnes vůbec nedělá. Mínus vidím v tom, že na větším monitoru hra byla místy trochu pixel hunting a vlastně nejtěžší pasáže ve hře byly ty, kdy jsem něco přehlédl a pak se zbytečně trápil (opět spíš problém doby, ve které hru člověk hraje.

QfR vyniká teda především tím, že nedělá z hráče nesamostatnou jednotku, ale naopak mu dává svobodu, jak se se hrou popasuje. Hra není vůbec těžká (ani pro neadventuraře), naopak je zde super, že všechny hádanky mají logiku a to, co má hráč dělat, se dá jednoduše zjistit ze svého okolí. Tohle zní jako samozřejmost, ale v adventurách to rozhodně samozřejmost není. Bohužel hra nejvíc trpí tím, že už je prostě zastaralá a to nejspíš snižuje celkový zážitek ze hry, ale i tak bych doporučil i dnešním hráčům, aby viděli, co všechno hry nabízely již v roce 1992 a co nejsou dnešní vývojáři ještě dnes schopni dobře implementovat.

Herní výzva 2023 - Sága pokračuje 

Delší pauzu od této profláknuté série mi nejspíš dost prospěla, neb jsem se opět dokázal při hraní AC velmi bavit a užít si něco, co už jsem x krát předtím zažil. Řekl bych, že je to spíš tento důvod a že mám pro tuto sérii jistou slabost, než že by se jednalo o jeden z nejlepších dílů série, protože to se rozhodně nejedná.

Hra nabízí... v podstatě úplně to samé, co jsme měli možnost hrát v díle předchozím. Jestli je tu něco navíc, tak je to tak bezvýznamné, že jsem to ani nepoznal. Ono se ale není moc čemu divit, jelikož předchozí díl byl velmi úspěšný, tak proč za každou cenu něco měnit, že? Zase tu máme bitvy lodí (extrémně zábavná záležitost), lov zvířat a velryb, budování jednotlivých lokalit, zabíjení na čas, mraky a mraky a nekonečné mraky collectibles, lezení na věže a hlavně velmi povedený exploring.

Abych se víc vyjádřil k tomu exploring, povedený je především proto, že já ty assassínské lokace žeru. Jestli něco umí, tak je to právě dělat dechberoucí lokace. Tentokrát mě uhranul daleký sever a plavba mezi krami a náročné námořní bitvy v silných bouřích. To mělo sakra grády a jen na tom jsem se dokázal pár hodin vyblbnout. Pak tu samozřejmě máte velký New York, který zase tolik nezaujme. Neberte mě špatně, město je to pořád velmi slušné, ale na to jsme u sérii již zvyklý a vlastně jsem si nepřišel, že přináší něco tak moc navíc. Ale rozhodně bylo fajn vidět NY z 18. století.  A mezitím se plávite v ještě jedné říční lokaci, která má také spoustu zajímavých míst.

Ubi je posedlé, možná až pošahané se svými collectibles a tady je to snad dovedeno ještě do většího extrému než dřív (nebo mám jen krátkodobou paměť), nicméně jednu výhodu to má. Budete prozkoumávat jednotlivá zákoutí Severní Ameriky. Mě vlastně ve finále vyhovovalo tempo, kdy jsem si dal hlavní příběhovou misi a pak jsem se hodinku, dvě potloukal po světě a skákal z jednoho krystalku, písničky, truhličky nebo vraždičky, k druhému. A vlastně mi tam toho zbylo ještě dost, kdybych měl chuť si jen tak brouzdat kolem, nekolem, lodí, nelodí...

Vyzdvihl bych ještě jednu "zásadní" věc a to je, že tentokrát dostávám pohled na věc i z druhé strany. Díky tomu se ještě víc rozmazává hranice mezi dobrem a zlem a já sám vlastně nevím, co je v sérii to dobro a zdali tam ještě nějaké vůbec zůstalo. 

Samotná hratelnost je... ubisofťácky basic? Nevím, jak lépe to popsat, v hlavním příběhu rozhodněte nebudete mít závažnější problém, jedině snad, pokud chcete splňovat speciální úkol dané mise, pak hra dostává jeden obtížnostní bod navíc. Nicméně i když budete umírat, tak vás to zde nějak výrazně (možná kromě menšího nervu) bolet nebude. Nejnáročnější jsou asi lodní bitvy, kde to rozhodně chce chytit nějaký grif a zbytečně se nepouštět do velkých soubojů hned zkraje hry a vlastně i na konci, když máte třeba 50% upgradů, se jedná o solidní výzvu. 

Co mě ještě na sérii obecně baví a tento díl rozhodně nebyl výjimkou, ba přímo naopak, je zapojování historických postav do příběhu, ačkoliv hodně dle svého, ale na tom nevidím nic špatného. Top byl samozřejmě Benjamin Franklin, ale dále je zde třeba James Cook, George Monro nebo George Washington.

Je zde i nějaký menší managment v podobě vysílání lodí na mise, což zase známe z předchozích dílů. Je to spíš otrava než zábava. Čili tu máte hlavní příběh, lodní bitvy, zbytečnou minihru a pak už jen tuny sbírání a maximalizování všeho. Pro fanatické sběratele ideální, ale i ostatní zde mohou mít nějakých 20-30 hodin zábavy. Máte zde velký a krásný prostor, který je vyplněn repetitivním balastem. Nicméně do dalšího dílu už by to chtělo nějakou zásadnější změnu, protože krom lokací a příběhu, série již nenabízí nic nového.

Herní výzva 2023 -  Země vycházejícího slunce 

No, není jednoduché hodnotit něco po šesté, kor u herní série, ve které jednotlivé díly nezaznamenávají příliš změn a sází na jistotu. Samozřejmě, že nějaké zásadnější věci oproti předchozím dílům se zde objevují, ale yakuzácký kabátek nelze vůbec popřít a s tím vyvstávají klasické plusy i mínusy.

Začal bych jedním plusem v mínusu nebo mínusem v plusu, jak kdo uzná za vhodné. Tahle hra je nejobsáhlejší z celé série. Po pravdě Yakuza 0 má možná delší příběh, ale Yakuza 5 zase obsahuje 5 hratelných postav, 4 města a spoustu, opravdu spoustu side aktivit. Díky tomu hra přináší i nové zábavné prvky. Jednotlivá zaměstnání postav mě dost bavila a rozhodně je řadím k příjemným zpestřením. Na stranu druhou se tím hra jakoby brzdí a až přespříliš rozkouskovává, že jsem ji díky tomu hrál 5 měsíců (poslední 4 týdny velmi intenzivně).

Ano, je fajn, když si člověk může během klasického mlácení a sledování gangsterského příběhu s mraky příběhovými zvraty (které fanoušky série už nijak ze židle nezvednou) zahrát staré Sega hry nebo závodit na dálnici nebo balit hostesky či objevovat japonskou kuchyni, nicméně tempo díky tomu hodně trpí. Jasný, můžete jít přímo po příběhu a ten si díky tomu plně užít, ale o tom Yakuzu je jen z poloviny. Vy chcete se trochu zapchat „zbytečnými“ aktivitami a poflakovat se po městě. Vlastně díky tomu jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí o japonské kultuře. Ale to množství nesmí hráče zahltit natolik, aby to překročilo jistou mez a já se obávám, že přesně to se pětce stalo.

Další problém mám i s nejsilnější stránkou série, a to je hlavní příběh. Opět se jedná o zašmodrchaný spletenec, kdy přesně nevíte, kdo s kým a proč, což se desetkrát přetočí, jednotlivé postavy vám trochu splynou a prostě takový ten správný yakuzácký gulášek. Drama a emoce se tomu rozhodně nedají upřít ani tentokrát a ve finále jsem s ním spokojený, ale mám tu jedno ALE. Těch situací, kdy se nějaká postava nechá zabít, kdy nepřátelé mají sáhodlouhé zbytečné monology, aby došlo k zachránění situace, kdy už i postavy umřou a vy se pak dozvíte, že to vlastně zázrakem přežili… toho je tady opět už přes tu pomyslnou čáru. Pak to totiž způsobuje jediné, že vás tyhle situace nechají absolutně chladným, protože tušíte, jak to bude dál. A to je obrovská škoda a dost to celému příběhu ubližuje.

Souboje jsou opět zábavné. V klasickém průchodu si nejspíš vystačíte s klasickým bojovým spamováním tlačítek, nicméně pár boss fightů vás donutí k lehkému taktizování. Komplexnost souboje ovšem doceníte opět v souboji s Amonem. Že já hlupák na toto utrpení vždycky zapomenu a pak špačkuji a hodiny se u něj trápím. Nicméně díky tomu se konečně naučíte plně postavy ovládat, ale ty nervy… ach ty nervy, 3 hodiny!

Kolem a kolem jsem vlastně spokojený. 5. díl doručil standardní kvalitu a snažil se o co největší epičnost, která mu ve finále lehce podrazila nohy. Já již začínám pociťovat, že série potřebuji nějakou zásadnější změnu, aby mě to zase vystřelilo z trenek.

Herní výzva 2023 - Silnější přežije!

Já nemám rád horory. Prostě nemám, jsem srab a nerad se bojím a pak si 2-3 měsíce než jdu spát, vybavuji ty nejděsivější scény. Nicméně jednou za čas mě popadne takový amok a mám chuť se zase trochu bát. K tomu mám ještě tradici, že si vždycky na Halloween zahraji hororovku. A letos to padlo na Little Nightmares, což byla skvělá volba, jelikož jsem se vlastně moc nebál… 

Říct u hororu, že jsem se moc nebál, to asi není nejpozitivnější hodnocení, ale rád bych to ještě upřesnil. Za celou hru jsem se ani jednou nelekl a nikdy jsem panicky nemačkal všechna možná tlačítka na klávesnici, abych se zachránil, nicméně jsem po celou herní dobu (zde musím podotknout, že ná můj vkus až příliš krátkou) měl takový zvláštní svírající pocit. Pocit, že se děje něco nekalého, nepříjemného, zvrhlého. 

Hra velmi sází na atmosféru, na takovou zvláštní depku. Má to takové to klasické japonské hraní si s hráčovi emocemi. Vy se sice nebudete bát, ale celou dobu budete mít takové to mírné (někdy i silnější) mrazení v zádech a ten konec. Oh boy, ten konec, ten tomu nasadil korunku. 

LT má krásný vizuál, kterých bych popsal jako pohádkově děsivý. Jednotlivý nepřátelé jsou na jednu stranu komický, na stranu druhou hrůzu nahánějící. Audio vás také nebude vyloženě děsit, ale velmi zdárně bude udržovat zimomriavky. 

Co se týče hratelnosti, tak bych řekl, že je to ok. Prostě žádný zázrak. Hádanky jsou velmi jednoduché, čili nějaké záseky téměř nehrozí. Vaše postava toho reálně moc nezmůže a vy se tak po celou dobu budete snažit někomu vyhnout, před někým utéct či někam vylézt. 

Hra splnila to, co jsem si chtěl dopřát. Nejedná se o nic závratného, ale díky své atmosféře a silnému závěru jí i tak hodnotím velmi kladně. Na můj vkus se jednalo o velmi snesitelnou míru děsu, čili doporučuji i poseroutkům. Velký zápor vidím v tom, že je to opravdu velmi krátký kousek.

 Herní výzva 2023 - Císařův pekař / pekařův císař  

150 hodin jsem dlouho v žádné hře neodehrál, vlastně se mi to stalo zatím jenom jednou (Witcher 3), takže si asi dovedete představit, jak moc o časově náročnou hru se jedná. Problém dlouhých her často bývá, že je velmi náročné udržet zábavnost takto šíleně dlouho, povedlo se to v tomto případě?

Tohle je prostě D&D dobrodružství se vším všudy (ano, vím, že to není svět D&D, ale předstírejme, jako by bylo). Jste nikdo na nějakým questu, vhozený do rozjetého příběhu a najednou jste baron, král, bojujete s trolly, koboldy, dalšími územními rivaly, stvořeními z jiného světa... Jste doslova zahlceni převelice bohatým světem, ve kterém se postupně zorientováváte a najednou zjistíte, že v tom světě žijete...

Tohle je prostě dobrodružství enormních rozměrů, které vás vtáhne. Nicméně nic není zadarmo a naučit se všechny herní mechanismy není zadarmo. Když už konečně začnete zvládat souboje, tak do toho se musíte neustále stara o království, jste (nutno podotknou, že pod velmi lehkým) časovým presem a do tohoto se snažíte pochopit milióny věcí, které tento bohatý svět obsahuje.

Souboje jako takové jsou extrémně zábavné a ve valné většině případů totálně fér. Budete se učit desítky hodin, jak který souboj vyhrát, ale při troše snahy se nebude jednat o žádné extra deprimující zdlouhavé souboje. Lehčí souboje si budete moc odbýt real-time, složitější si takticky rozeberete v turned base. Úplně ideální volba a díky tomu vás nikdy nezačnou nudit. Musím teda podotknout, že poslední část hry je obtížnostní výstřel, ale s trochou trpělivosti se i to dá. Na můj vkus těch soubojů na závěr už bylo až moc a až moc těžkých, že už mě poprvé (po 130 hodinách) přestaly trochu bavit.

Správa vašeho baronství, později království, je fajn zpestřujícím prvkem, který je zábavný, nicméně je to hodně light verze nějakého managementu, která vás často odtrhne od pravého D&D dobrodružsví. Naprosto chápu, proč tu ta mechanika je a vlastně mi do hry sedí, nicméně místy se jednalo fakt jen o povinné odpinkání potřebného a modlení se, ať vám na tom hra úplně neztroskotá (rozhodně se to nedá úplně zanedbat). 

Příběh je klasické, velkolepé dobrodružství, které vám nedá úplně vydechnout. Jsou zde velké časové prostoje, které vám ovšem vyplní samotná správa vašich zemí. Do tohoto tu máte poměrně bohatý exploring, který je (opět) ze začátku velmi fajn, ale v pozdější fázi se lehce omrzí, jelikož velkou část území nedoplňují žádné vedlejší questy a jedná se spíš o odškrtnutí celé mapy. Navíc spousta lokalit je doslova ctrl+c/ctrl+v, což mi přijde hrozná škoda.

Vaši společníci na cestách jsou výborně napsané postavy. Každý pes jiná ves, v tom nejlepší slova smyslu, takže máte velmi zábavnou partu, se kterou se nebudete ani vteřinu nudit a můžete si skvěle nakombinovat ideální partu a cením i to, že nejste zahlceni 30 různými postavami, ale je jich tu ideální množství, jak si vytvořit vámi odpovídající tým, ale zároveň si stihnete v podstatě ke všem vytvořit nějaký vztah.

Ve hře mi možná chybělo větší důraz na vedlejší questy, kterých rozhodně není málo (150 hodin!), ale potenciál mapy vybízel k něčemu ještě většímu. Čili bych buď zmenšil mapu nebo přidal úkoly a nebo bych alespoň udělal jednotlivé lokality vizuálně zajímavější. Hra má svěží dialogy, nejsou tupé texty, pobavíte se, slzičku zamáčknete, naštvete se, budete se rozhodovat pro menší zlo, občas vás to vtáhne do rozhodnutí, kterého zalitujete, jednoduše se budete emocionálně bavit.

K dokonalosti mi u hry chybělo to, že hra je sice obrovská a nabízí toho strašně moc, ale vlastně je natažená jistou prázdnotou. Což je pak v kontrastu se skvělými pasážemi a úplně zde vidíte, jak by to mohlo atakovat dokonalost, kdyby se přidalo ještě trošičku víc (questů, originálnějších lokalit, vyšperkování managementu království...). Zároveň je tuhu všeho jakoby zbytečně moc, i třeba v takovém inventáři se ztratíte a o 3/4 věcech vůbec nebudete tušit, proč je máte a co s nima (pokud je nechcete prodat). Nicméně i tak se jedná o vynikající herní zážitek, který vás vrátí do dob, kdy jste se ztráceli ve světech, jako byl ve hrách BG, Fallout či PST. Já si pošmák. 150 hodin!!!

Herní výzva 2023 - Před naším letopočtem

Ehm. Nějak mi došla slova. Pokud bych to měl shrnout jednou větou, tak se jednalo o další vynikající herní zážitek, který přinesl do mé (již tak poměrně obsáhlé) herní kariéry velmi významný kousek. 

Ač jsem se zprvu bál, že mi dnes již stařičká hratelnost přinese spoustu trápení, tak jsem si na ovládání zvykl poměrně rychle. Jasný, jako FPS se to nehrálo úplně nejlépe a plynulá hratelnost podobně starého Dooma je o ničem úplně jiném, ale do ruky to dostane i někdo, kdo nemá z této éry tolik nahráno. Naopak bylo výzvou využívat (na tu dobu opravdu velké množství) fičur/schopností, které hra servíruje.

Co je ovšem nejsilnější stránkou hry je level design. To je naprosto fenomenální i na dnešní standardy. Považuji se za průměrného fanouška bloudění a šmejdění, nicméně u starších her občas trpím. Ale SS to zvládl opravdu bravurně a já si každý level opravdu užíval, snažil se prolézt každý kout a mapu si osvojit na tolik, že jsem se tam cítil jako člen posádky. Vše je to servírované tak, že hráč snad nikdy nepociťuje úplný pocit zoufalství a vždy ho něco trkne do hlavy.

Co ovšem umocňuje atmosféru, pokud bloudění je velmi stravitelné? To je neustálý pocit nebezpečí, hrozby za každým rohem. Celou hru jste někde na hraně toho, že hru docela zvládáte a zároveň už je na toho na vás poměrně dost. Obtížnost 2-2-2-2 je velmi vyvážený zážitek, díky kterému si hru užijí i méně zkušení hráči, ale pořád to bude dostatečná výzva.

Nepřátelé jsou také poměrně pestrý, není jich zde nějaké velké množství, ale opět, tvůrcům se povedlo hru udělat tak, že pořád máte pocit nových výzev a jak se vaše postava zlepšuje, tak vyrovnaně narůstá i obtížnost. Opravdu jsem nadšený z toho, jak se tohle povedlo, společně s level designem.

Příběhově se jedná o solidní tajemnou scifi záležitost, lehce laděnou do hororu. Problém trochu je, že mám za sebou již hry jako Prey a Dead Space, čili mě nic tolik neuchvátilo, ale pokud vezmu v potaz, o kolik je tento kousek starší, tak i to musím brát jako velké významné plus.

Co mě na hře zpočátku iritovalo byl soundtrack. Mě tohle elektro vůbec nesedí a musel jsem si na něj pár hodin zvykat, ale zhruba od poloviny hry jsem si nedovedl představit, že by tam bylo něco jiného, protože to do finálního pokrmu tak nějak sedlo. Samotný bych si ho nikdy nepustil, ale uznávám, že ke hře patří. 

Když nad tím tak přemýšlím, tak vidím snad jen samá pozitiva. Možná jen minihra v podobě VR byla dost krkolomná a spíš za trest, ačkoliv to bylo fajn zpestření a naštěstí to člověk nemusel absolvovat příliš často. Hodně mě mrzí, že přesně tyto převratné kousky jsem si nemohl vychutnávat ve své době, protože v takovém případě bych byl absolutně vystřelený z trenek, takhle je to "jen" skvělá hra. A skvělou hru poznáte velmi jednoduše - když přijdete domů, tak první, co chcete, je si jí zahrát.

Herní výzva 2023 - Karbaník

Yakuza počtvrté! Vlastně už po páté, jelikož tu máme ještě (zatím nejlepší) Zero. Je to stále zábava, má ta série pořád co nabídnout nebo se již vyčerpala, jak tomu nasvědčovala Yakuza 3? Toť otázka, kterou jsem si před rozehráním kladl a na kterou jsem našel odpověď…

Tato série se rozhodně ještě nevyčerpala a pořád má co nabídnout. Je mi jasné, že hráči, kteří od každého dílu čekají velké množství změn a neustálý posun série (ideálně do jiných sfér) budou dost zklamaní, ale fanoušci série budou mít naopak radost, že se série vrací s velmi dobrou kvalitou (znovu opakuji, po velmi slabém třetím díle). Změn zde je na tuto sérii poměrně dost, ale okem průměrného hráče skoro žádné. 

Opět našim hlavním písečkem bude Kamurocho, kde se již budeme orientovat poslepu. Ale o to krásnější je zjištění, že tahle budova tu nebyla a tady bylo něco jiného. Těch změn je opravdu málo, ale to je vlastně kouzlo série samotné, ona totiž tahá zájem hráčů na něčem jiném, ale o tom za chvilku. Nicméně jedna výrazná změnu tu je, Kamurocho má nyní tři úrovně – klasické ulice, podzemí a střechy. Zdá se to jako maličkost, ale i tato maličkost ukazuje, že série může ještě hráče překvapit a mě osobně to hru dokázalo osvěžit. 

Nicméně hlavním tahounem celé série byl vždycky velmi silný hlavní příběh. A já musím spokojeně pokývat hlavou a uznat, že tu opět máme silný příběhový díl s mnoha plot twisty, postavami a klasickým yakuzáckým mišmašem, kdy po prvních hodinách nebudete tušit kdo s kým, kde a proč a jak… Je tu opět opravdu slušná nálož postav a různých vazeb mezi nimi, nicméně tohle bylo vždy také jedním z hlavních znaků série a pokud nejste v sérii nováčkem, tak se vám jednotlivé uzly bude dařit mnohem lépe rozvazovat. 

Co ovšem sérii neskonale osvěžilo je to, že hlavní příběh nabízí 4 hratelné postavy. Je to velké osvěžení, protože každý z nich má jiný background, jiný bojový styl a především absolutně jinou osobnost. Nicméně všechny spojuje jeden cíl. Pokud se příliš nebudete zdržovat různými minihrami, ale rádi se pozdržíte u sidestories, tak každá postava vás bude zabavovat zhruba 10 hodin, což je ideální doba na udržení pozornosti a nenudu! V Yakuze si totiž poměrně rychle osvojíte jednotlivé bojové styly a pokud bychom hráli za jednu postavu 40 hodin, tak se souboje stanou opravdu nudnou záležitostí, takhle to bylo ideálně vybalancované. 

Na 4. díle mě ještě velmi potěšil návrat k silnějším a rozvinutějším (no, návrat, naposledy tomu tak bylo v nové Yakuza Zero) vedlejším příběhům. Pár z nich jsou klasickým japonským bizárem, ale většina z nich obsahuje silné příběhy s pointou a hlavně nám opět dávají možnost nakouknout do japonské kultury a způsobu života. To samozřejmě umocňují i různé minihry, některé šílenější, jiné oddychovější a pár z nich dokonce i velmi zábavných. Obecně je fajn mít možnost si trochu odpočnout od hlavního příběhu nebo substories a jen si prostě dát dobrý drink a u toho si zahrát třeba šipky a tohle Yakuza prostě umí. Nenásilně, zábavně. Jsou zde staří známí, ale i pár novinek. Osobně bych vypíchnul Fighter maker. 

U Yakuzy prostě víte, co očekávat a moc se toho nemění. Nicméně o to je těší udržet si fanoušky a nezahnat je k nějaké jiné sérii či hře. Udržet balanc toho, kdy přicházíte s novinkami a změnami, zároveň zachováváte tvář série, je velmi těžké, nicméně této sérii se to stále daří (především díky silnému writingu) a já mám rozhodně motivaci se vrhnout na díl pátý.

Herní výzva 2023 - Období páry a petroleje       

Když pejsek a kočička vaří dort, tak to ne vždy dopadá dobře. Prostě vezmou všemožné ingredience, nahází to do jednoho kotlíku a děj se vůle Boží. Ačkoliv se použijí jen dobré ingredience, tak konečný výsledek může být velmi trpký. Nicméně tohle rozhodně není případ této hry, jelikož zde se všemožné věci povedlo naházet do jednoho kotle a vznikl z toho velmi chutný kousek.

V této hře máte v podstatě všechno. Elfové, trpaslíci, magie, steampunk, moderní technologie, falloutovský wasteland, magická stromová města, velká města, stoky, dungeony, džungle, opice, různá náboženství, lodě, vlaky, piráty, paralelní reality... Mohl bych takhle vypsat jednotlivé věci, ale pro představu stačí. Na prvním pohled se jedná o nesourodý guláš, přehnaně velké oči vývojářů, což zdaleka ne vždy dopadá dobře, ale Troice se povedlo tohle všechno ukočírovat a naservírovat nám velmi zábavný a dnes již legendární herní zážitek.

Svět Arcana je prostě úžasný, jelikož po celou herní dobu budete mít co objevovat. Bude vás bavit šmejdit po světě a prohledávat jednotlivé lokace, šounit se po lootu, dohledávat jednotlivé střípky světa, tu pomáhat, tu třeba škodit, vybírat si, na čí stranu se přikloníte... Prostě vás prostředí pohltí a vy si budete hrát na čistokrevného dobrodruha a zachránce světa.  Příběh celou dobu táhne a vy budete rozkrývat, co se to tu vlastně děje, protože ze začátku vůbec nebudete mít tušení, co se děje. 

Co se týče souboje, tak je to přesně ten RPG systém, který mi vyhovuje. ze začátku máte pocit, že jste hrozný nýmand, který nemá šanci v tomhle světě přežit. Naštěstí hra umožňuje nepřeberné množství možností a vy si z hrou můžete poradit po svém. Z úplného nýmanda se totiž díky trpělivosti a zvolené vaší cesty, za kterou si cílevědomě půjdete, stanete konečně tím obávaným hrdinou, před kterým nejeden padouch bude muset sklonit hlavu, která mu záhy bude stražena z krku. Jak jsem se natrápil s obyčejným zamořeným dolem, ovšem na konci jsem pokořil hlavního bosse bez kapky potu, to je přesně to dobrodružství, které chcete.

Abych vypíchl i věci, které mě úplně netěšili, tak to bylo především zdlouhavé cestování, kdy cestujete přes celý svět kvůli questu, zase se musíte vrátit a takhle několikrát dokola a mezitím vás otravují náhodná přepadení a souboje, ze začátku vás deprimují, jelikož jste příliš slabý a každého se obáváte, ke konci je to jen časově otravné. Rychlejší způsob přepravy si dobře rozmyslíte kvůli financím, až k úplnému konci hry budete mít jednoduchou možnost přepravy. Tohle jsem úplně nemusel u prvních Falloutů a ani tady jsem si to moc neužíval. 

Na můj vkus tu je i zbytečně moc dungeonů a soubojů, což chápu vzhledem k levelování postavy, nicméně bych ze hry byl ještě víc nadšený, kdyby se mnohem víc věcí dalo řešit i jinak, což by přispělo k ještě silnějšímu ponoření do světa. Prostě tu bylo příliš málo řešení jednotlivých questů jinou cestou než něco ukrást či si prostě vybojovat. Jasný, občas se z toho vykecáte, ale pořád valná většina questů je o tom se někam probojovat nebo někoho zabít. Je to prostě, jak to dřív bylo, v té době v tomhle směru vyčníval snad jen PST a mám vlhký sen, jak by hra z toho světa vypadal dnes...

Dalším menším, pro někoho by mohl být i větším, nedostatkem je, že máte velmi omezenou kontrolu nad vašimi společníky. Nemáte možnost je ovládat v souboji a ani nemáte vliv na přerozdělování jejich skill pointů, což je velká škoda, jelikož by to opět vedlo k daleko pestřejšímu zážitku.

Tohle jsou asi dva nejpodstatnější nedostatky, které mi lehce snižovali celkový zážitek. Nicméně i tak jsem nadšený. Je to skvělý svět, silný příběh a velmi chutný mix. Mám pocit, že jsem nejspíš takhle různorodý a zároveň fungují svět ve hře ještě neviděl. Mě prostě bavíc velká, někdy až přehnaná, různorodost, ale dokáži pochopit, že pro někoho to může být až přehnaný bordel, kdy se tvůrci až moc na sílu snažili do svého díla dostat všechno, co je zrovna napadlo.

Herní výzva 2023 -  Pero mocnější meče        

Fuuu, tak tohle se mi vážně špatně hodnotí, protože jsem nikdy předtím vizuální novely nehrál, kdysi dávno jsem zkoušel jeden gamebook, ale i tak si přijdu v této sféře dosti nepolíbený. Ale pokud mám říct, jestli jsem se bavil, tak jsem se bavil, respektive...

Není to úplně tak, že bych se bavil hraním hry samotné, ale hodně mě bavilo nasávat informace ze světa World of Darkness a dost mě to namlsalo na to, abych si už konečně zahrál pecku všech pecek Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Cotories of New York totiž výborně funguje jako takový guide do tohoto světa a představí vám spoustu věcí, nejen encyklopedicky, kdy jsou představeny jednotlivé klany, pojmy, historie, ale i to, jak v takovém světě fungují jednotlivé charaktery.

Samotné "hraní" je prostě nuda. Číst si příběh ve videohře v podstatě bez nějaké interakce, alespoň minimální, nikdy nebude něco, co bych upřednostnil od samotného čtení knihy. Máte sice možnost o příběhu rozhodovat a hra nabízí znovu hratelnost vždy s trochu jiný vývojem, nicméně i tak jsem neměl pocit nějak výrazně jiného zážitku, spíše doplnění dalších věcí z "encyklopedie", což nejspíš způsobuje hlavně to, že důvod k znovu zahraní je, že na první průchod nestihnete všechno.

Hra stojí jen na příběhu, který není vůbec špatný, naopak mě to celou dobu táhlo kupředu, ale i tak bych uvítal mnohem větší různorodost na základě hráčova rozhodování, přeci jen, když už to stojí na příběhu, tak se mohl daleko více větvit, aby každý konec byl absolutně odlišný, což (po třech dohrání) prostě není. Ale postavy jsou výborně zvhrlý a zajímavý, vlastně si nevybavuji výraznější postavu, která by působila pozitivně, příjemně či vesele, možná je to trochu škoda, krásně by to tu působilo jako pěst na oko. Bavilo mě se snažit proniknout do jejich povahy a tím si je snažit spřátelit a nebo naopak.

Vizuálně je velmi pěkná, ale až moc statická a po chvíli se jednotlivé lokace dost omrzí. Stejně tak hudební podkres by mohl být výraznější a zajímavější. Takže opět a zas, hra stojí jen na lehce nadprůměrně zajímavém příběhu a encyklopedickém nasávání informací pro lidi, který projevují nějaký zájem o tento svět, což na mě funguje, ale věřím, že na spoustu hráčů nebude vůbec.

Herní výzva 2023 - Debut    

Možná nejprofláklejší svět, jaký kdy byl v rámci filmů, knih a her vytvořen. Není snad osoby, která by vůbec netušila, pokud se řekne Star Wars. Nikdy jsem tomuto zasazení nějak zvlášť nepropadal, ale vždy jsem si rád něco z tohoto universa dal. Nicméně až s příchodem Kotoru jsem konečně docenil krásu, jaká se v Hvězdných válkách skrývá...

Už během hraní této hry jsem se přistihl, že se opět daleko víc ponořuji do settingu Star Wars. Najednou jsem si musel pustit Mandaloriana a dát si zase nějaký SW film. Prostě mě to jednoduše vtáhlo. Vše kolem Hvězdných válek je v této hře skvěle podané, prostě vás to vtáhne a vy tomu snadno propadnete. 

Hra je velmi postavená na dialozích, ze kterých se dát čerpat opravdu velké množství informací a vlastně zhruba 50% hry budete s někým kecat a zjišťovat, jak to zrovna na tom krásném světě vypadá. Dialogy jsou velmi povedené a celou dobu jsem si je užíval a vlastně i díky nim jsem měl chuť dále pronikat do světa SW. Sic se hra tváří jakože vše je šedivé a dobro není tak zcela jasně definované (řekl bych, že tohle se daří mnohem lépe než v díle prvním), tak i tak se dá poměrně snadno rozhodnout, co je to lepší dobro a co vede na temnou stezku. Je zde jedna větší výjimka, kde skutečně dobro je opravdu pěkně schované, ale rozhodně bych uvítal více takových případů. Jednoduše cestu světla lze zvolit velmi jednoduše, v tomhle mohla být hra mnohem víc nejasnější.

Příběh je opět velmi dobrý, pořád vás nutí hrou postupovat a po zkušenosti s prvním dílem neustále čicháte nějaký velký příběhový zvrat, nicméně bych si dovolil tvrdit, že oproti prvnímu dílu ty zvraty nejsou zdaleka tak silné, šokující. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se zde pár překvapivých okamžiků nevyskytlo, ale nemělo to tak silný efekt jako v díle prvním. Opět musím zdůraznit, že rozhodování o tom, komu v rámci úkolů pomoct, je celkem jasné a vy nebudete muset řešit nějaké vyloženě těžké volby.

Trochu mě mrzí, že lokace mi místy přišly takové... nudné. Především v druhé polovině hry mě již exploring nějak zvlášť nebral. Většina lokací je vizuálně hodně mdlá a nezajímavá a jediné, co v nich táhne hráče kupředu, je poodhalování jednotlivých příběhů. Naštěstí to zachraňují souboje, které ač jsou poměrně jednoduché a vy velice brzy dospějete do bodu, kdy nepřátelé budete kosit během vteřin, tak si dá v soubojích zajímavě vyhrát a zkoušet všemožné postupy. Možná bych uvítal více nesoubojových řešení. Dost taky vítám, že jakmile jednu oblast vyčistíte, tak se v ní již nepřátelé nevyskytují, což mi dodávalo větší pocit realističnosti a zároveň nutnosti celou mapu vyčistit od všemožné špíny.

Rozdělování skillpointů a vybírání různých schopností je v pohodě, ale není třeba nad tím nějak zvlášť spekulovat a i já, jakožto hráč, který tohle často prolítává, neměl problém si vytvořit poměrně nepřemožitelnou partu a především hlavní postavu. V podstatě v žádném souboji (což se u jedničky říct nedalo) jsem neměl problém, boss fighty nepotřebovali víc jak jedno opakování... Nicméně neříkám, že jsem si nemusel postup souboje předem promyslet a občas jsem si dost vyhrál, nejspíš tomu i dost pomohla zkušenost s prvním dílem.

Ve hře je i pár miniher a vyložených sidequestů, nicméně si myslím, že i v tomhle mohla být hra napěchovanější. Pazaaku je velmi jednoduchý, ale zároveň návykově zábavný, ale víc jak hodinu nad ním asi nikdo nestráví. Pak jsou tu ještě závody, které si taky na pár desítek minut užijete. Čili obě minihry jsou dost fajn, ale mohlo jich být rozhodně víc.

Hru jsem si vskutku hodně užíval, hlavně to pohlcení světem SW. KOTOR 2 stojí především na interakci s vašimi parťáky, která se naštěstí hodně povedla. Oproti prvnímu dílu jsem nezaznamenal nějaké výraznější zlepšení, ať už v souboji, postavách nebo hlavním příběhu. Naopak mi příběhově přijde druhý díl lehce slabší a celkově trochu nerozvinutý. Ale i tak velmi povedený kousek, který si říká ještě o jedno zahrání za druhou stranu!

To si takhle lebedím ve Vietnamu, když v tom si všimnu, že jsou zase nějaké Steam slevy, tentokrát halloweenské. A jelikož mám hodného kamaráda, který mi dal k narozeninám kupón na 25 EUR, tak je načase si pořídit zase nějakou novější pecku. A hle, tohle je hra, kterou si musím zahrát, všude jí vychvalují, další z těch must play záležitostí. No dobře a ještě mi 5 EUR zbyde. Hru kupuji, ale ještě zůstává v bezpečí mé knihovničky, jelikož mi zbývá zhruba měsíc cestování po Vietnamu.

Když se konečně vracím na Vánoce domů, tak přemýšlím, co si v příjemném vánočním čase zahrát... Jak přemýšlím, však je to jasný, RDR 2 tu na mě čeká. Ale není to trochu blbý, zrovna v zimní čas hrát western? Co by, aspoň se zase po návratu do ČR zahřeji.

Počkat, western, tak proč jsem po kolena ve sněhu? Nevadí, tak budu mrznout i při hraní. Najednou zjišťuji, že nehraji hru, ale velmi rychle se stávám součástí hry. Tohle se mi stává jen u těch nejlepších kousků a tady mě to pohltilo hned ze startu. Najednou už sedím na koni, je mi zima, venku vichřice, ale musím najít svoje parťáky z naší bandy, tady jde o život a není čas ztrácet čas.

Sníh mi hezky chroupá pod nohama, ale zima je řádná. Počkat, vždyť hraji hru, ale jak vypadá, jak to prostředí funguje a vtahuje. Tahle hra žije a vy žijete s ní. Naštěstí se postupně dostáváme do teplejších částí divokého západu. Tady už mi je to povědomější, na co jsem zvyklý z klasických westernovek, ačkoliv příroda je tu o dost rozmanitější, hory a sníh střídají lesy a velmi živá fauna. Není čas, musíme postavit kemp a začít nějak přežívat a hlavně vydělat pořádný prachy, ať můžeme konečně žít normálně.

Postupně se seznamuji s jednotlivými členy bandy. Počkat, však už je musím znát pár let. Jsou to docela sympaťáci, teda až na to, že jsou to ti nejpodlejší zločinci, ale já jsem vlastně taky zločinec, takže asi proto mi sedí. S jedním z nich se zrovna chystám na lov, snad se nám povede něco ulovit a pak uklohnit. No, povedlo se, dokonce víc, než jsme chtěli, pořád hajzl byl ten medvěd, málem jsme to nepřežili. S kolegou se loučím a zatím si putuji sám krajinou. Měl bych víc zjistit, co budeme dělat dál, když ale tady to vypadá na dobrou oblast pro lov, tak se ještě trochu zdržím...

Sakra, těch hodin uběhlo asi víc, než jsem čekal, nevadí, něco si uklohním na ohni, tu si posbírám nějaké ty bylinky, protože mi došly lektvárky. A hele, po cestě zpátky do kempu jsem potkal nějaké zajímavé lidi. Pořád mě někdo zastavuje, tu zase někdo potřebuje pomoct s hadím uštknutím. V hloubi duše jsem dobrák, tak rád pomohu, ale teď už je vážně čas se vrátit k partě a zase trochu popojet v našem putování... Ale počkat, v kempu je potřeba se trochu postarat, to víte, nikdo to dřevo nechtěl nasekat a koně taky nikdo nenakrmil. Nicméně na večerní popíjení s klukama a nějaký ten taneček s paničkou se čas taky najde, pití je tu dost, takže o zábavu nouze není.

Ráno se sice probouzím z bolehlavem, ale večer za to rozhodně stál, někteří se zase slušně předvedli, já asi nebudu výjimkou. No nic, tak jdeme konečně přepadnout ten vlak, ať... A nebo že bychom zašli nejdřív na ryby? Ještě chvíli času mám, tak třeba se povede zase nějaký úlovek. Jo a ještě mě pár z mých přátel požádalo, jestli jim neseženu nějaké knížky, pomádu a tak. V kempu toho moc nemáme, tak jsem se nabídl, že pomohu. Večeře! Cože? Večeře! Sakra, sundávám sluchátka z uší a vracím se do šedivé reality. Jak dlouho jsem hrál? Asi dlouho. 

Takhle nějak bych shrnul to, jak mě hra chytla a až do svého hořkosladkého konce nepustila. Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem se nepovažoval za fanouška westernů či country hudby. Nicméně snad všechny hry a filmy z toho prostředí mě bavily a country si taky rád pustím. Hudba ve hře je tak skvělá, že hned po dohrání jsem si musel soundtrack znovu pustit a vrátit se... Cože, zase jsem na koni? A sakra, jdeme přepadnout dostavník, no nic, masku nasadit a jde se na to!

Herní výzva 2022 - Novinky z domova  

Jestli má nějaká hra právo nazývat se jednohubka, tak je to právě tato hra. Všehovšudy mi celé dobrodružství zabralo 3 hodiny a vůbec poprvé se mi stalo, že jsem měl splněny všechny achievementy dřív, než jsem dohrál samotnou hru.

Hra je to velmi jednoduchá a to v dobrém slova smyslu i v tom špatném. Grafika neurazí, nenadchne. Příběh je na úrovni průměrné české pohádky, žádná tragédie, ale ani nic, co by ve vás nějak výrazněji rezonovalo. Samotná hratelnost se skládá v klikání na myšku. Máte statickou mapu, kterou postupně "vyzobáváte".

Co je fajn, že ačkoliv se celá herní mechanika skládá z toho, že sbíráte jednotlivé předměty a postupně je kombinujete, abyste plnili jednotlivé questy (vedlejší i ty hlavní), tak na vás hra nevychrlí všechno hned, ale postupně to dávkuje, čili nemáte pocit absolutního zahlcení. Nicméně samotná hratelnost je možná až moc velká pohodička, klikačka, nudička. Hru v podstatě nemůžete zkazit, všeho je tu přehlšel, souboj nejde prohrát, jen musíte opět a zas, nasbíráte dostatek potřebných surovin, zbraní, životů (síly). Navíc hra nenabízí ani nějakou hádanku či aspoň malilinkatý zásek, prostě je to pořád jen o tom sbírat a sbírat, případně něco koupit, směnit.

I přes to, že hra vlastně nenabízí nic navíc, co by se do hráče nesmazatelně zapsalo, tak je to velmi příjemná oddychová adventura. Pokud máte za sebou nějakou velmi stresovou hru, jako právě já (dívám se na tebe Lví králi!), tak je to ideální na jeden uklidňující večer a vlastně musím konstatovat, že jsem se u hry ani minutku vyloženě nenudil, čili ty tři hodiny se zdají tak akorát. Kdyby vývojáři trochu posunuli hratelnost, zvýšili obtížnost (hádanky, těžší souboj) a odvázali se v příběhu, tak bych mohl být dokonce i nadšený... třeba jednou...

Herní výzva 2022 -  Zvířecí instinkt    

Pořád a pořád a pořád a pořád a pořád dokola opakovat nějakou pasáž. Ano, přesně o tomhle je tato hra. Když už jsem se dostal přes nějaký zásek, který mě málem přivedl do blázince a téměř přesvědčil o tom, že hru nemohu dohrát, tak přišel další a další a další... Jako stává se mi u her, že některou pasáž musím stokrát opakovat, ale ještě se mi snad nestalo, že těch pasáží bylo takové množství. Nervy tekly tak, jako snad nikdy předtím.

Bohužel, hra je navíc ve spoustě směrů dnes již hodně zastaralá a ze samotného gameplaye jsem neměl prožitek, čili tím se frustrace umocňovala. Grafika je zastaralá, ale má své kouzlo, navíc velmi oceňuji barvitost jednotlivých levelů (už méně jejich obtížnost). Nicméně, v čem hra extrémně trpí, je samotné ovládání. Nevím, jestli se jedná jen o DOS verzi, ale LK se hraje hrozně kostrbatě, celý pohyb je tak zvláštně trhaný a do toho musíte často na platformách lovit pixely, což vás přivede k zoufalství. Souboje jsou taky hodně meh a vy tak budete neustále... trpět!

Vyzdvihnul bych především soundtrack, který je nostalgicky příjemný a zvláštně se to pře se samotným zoufalstvím, které u hry budete prožívat. Nostalgie je další plus hry, neboť, kdo z mé devadesátkové generace nemá rád příběh Lvího krále? 

Přiznám se, nebýt letošní herní výzvy, tak hru zabalím. Nedokázal jsem si jí užít a často jí na dlouho odkládal, čili jsem spoustu postupů pozapomněl a celé si to musel znovu připomínat, což se projevilo na mém psychickém zdraví. Dokáži pochopit, že ve své době bylo tohle v pohodě, kdy si člověk jednou za půl roku našetřil z kapesného na jednu hru a byl ochotný jí věnovat desítky hodin, ačkoliv plynulý průchod je na 30 minut, nicméně tato doba je naštěstí již za námi. 

Shazovat hru jen na základě obtížnosti by nebylo fér, ale já si prostě nedokázal užít ani samotnou hratelnost, která dnes již nepůsobí dobře. Pokud máte nějaké nutkání si zavzpomínat, tak doporučuji si pustit raději kreslený film či si na youtube prolítnout walkthrough.

Herní výzva 2022 -  Vzhůru do oblak  

Zprvu trpké zdá se… Abych vysvětlil své pocity z této jinak úžasné hry, tak musím začít tím, že první 2-3 hodiny jsem si docela protrpěl. Nedokážu říct, jestli to bylo mým špatným rozpoložením či slabším začátkem hry, ale prostě mě to nějak nebavilo, ovládání mě spíš štvalo, příběh mě úplně nechytl. Možná ve mně ještě dřímala zkušenost z minulého dílu a posun mi přišel téměř nijaký, fakt nedokážu posoudit, ale zaplaťpánbůh, že jsem hru i přesto znovu zapnul a pak už to byla jedna velká jízda. 

Jestli se nějaké hře fakt povedlo nasimulovat to, jaké to je se prohánět v kůži Batmana nad ulicemi Gothamu, tak je to právě Arkham City. Já osobně mám načteno poměrně dost komiksů s tímto maskovaným superhrdinou a s klidným svědomím mohu říct, že Rocksteady se náramně povedlo přenést atmosféru z komiksů do hry. A to dokonce bez toho, aniž by nějakou postavu znásilnili či jinak ohnuli dle svých představ. 

Postavy, to je přesně to, co dělá Batmana. On Batman sám o sobě není zase tak dechberoucí postava, ale co ho dělá možná tím nejzajímavějším superhrdinou jsou jeho protivníci – Joker, Two Face, Harley Quinn, Ra's al Ghul, Enigma a mnoho dalších. Opravdu, co padouch, to velmi zajímavá a naprosto ulítlá postava. Nicméně tohle všechno umocňuje parádní práce dabéru. Herecké výkony jsou zde na velmi vysoké úrovni a já musím výjimečně i konkrétně jmenovat – Mark Hamill. Ostatní také odvedli skvělý díl práce, ale Mark si záři reflektorů trochu uzurpoval pro sebe… trochu víc. 

Příběh je takový klasický batmanovský, na Gotham se valí zkáza a Batman ho musí zachránit a mezi tím se utkat s velkým množstvím svých nepřátel. Ať už v rámci hlavního příběhu, tak i formou vedlejších (nepovinných) misí. Nejprve mi přišlo, že autoři zde zbytečně moc koncentrují spoustu postav a dělají z toho guláš, ale ono se to povedlo tak ideálně navařit, že to vůbec neruší, ba naopak to dává možnost se zase o kus víc seznámit se světem, ve kterém musí Bruce Wayne dennodenně tvrdě bojovat. 

Gotham je zde (opět použiji to slovo) parádně zobrazen. Přesně takhle si ho představuji. Temné, kruté místo plné vyšinutých individuí. Sic se nejedná o nějak zvlášť velkou mapu, tak je tak nějak ideálně naplněna a pohyb po městě si budete užívat. Nicméně samotná atmosféra dost táhne sama o sobě. Navíc je zde i nemálo fakt krásných výhledů, vše je doplněno rozmanitými vnitřními lokacemi, za mě opět super práce. 

Nevím, proč mi ovládání (boj a pohyb po městě) zkraje moc nesedlo, ale na konci, kdy jsem měl k dispozici většinu gadgetů, jsem si ho velmi užíval. Bavilo mě si jen tak lítat po městě a luštit Enigmovi hádanky, stejně tak jako trestat své nepřátelé. Co musím především vyzdvihnout je stealth v rámci hry. Říkáte si HA? Ne, skutečně jsem si zde plížení užíval mnohem víc než v kdejaké čistokrevné stealth hře. Především mi imponovalo to, že některé situace bez stealthu byly mnohonásobně náročnější čili vám nezbývalo nic jiného, než se skrývat ve stínu a jednoho po druhém nepřátele odrovnat. Co si budeme nalhávat, ve většině případů znamená plížení ve hrách tu těžší variantu, u Batmana je to mnohdy opak, a to je fajn. 

Další pochvalu si zaslouží gadgety. Opět, hry, ve kterých se objevuje větší množství než malé a menší množství než přehnané velké, často sklouznou k tomu, že ve finále využíváte 2-3 itemy a s tím si vystačíte většinu hry. Především v soubojích. Ne, Arkham City se skutečně snaží o to, abyste i při soubojích využívali Netopýrovi hračky a díky tomu je souboj i po celých cca 15-20 hodin zábavný. Plus, jakmile si osvojíte plachtění po městě, tak je to neskutečně uspokojivé.   

Nemůžu říct, že mě hra svou kvalitou překvapila, neboť jsem na ní povětšinou slyšel jen slova samé chvály, nicméně dobře víme, jak tohle někdy dopadá, očekávání jsou nenaplněna a díky tomu si hráč hru užije o něco méně, než kdyby na to šel s čistou hlavou. Tady se to nestalo a já mám tak na své pažbě další skvělý videoherní zážitek.

Herní výzva 2022 - Svaz spokojeného hraní    

Pokračování skvělého prvního dílu, které se povedlo neméně dobře, jako předchozí Metro. V podstatě se jedná o totožnou hru s minimem změně. Hraje se to stejně, jen máte pár nových zbraní, nepřátel, ale především pokračování příběhu, který se mi zdál ještě o stupínek lepší, než tomu bylo v díle předešlém.

Na jednu stranu si hráč může říkat, že by od dalšího dílu chtěl něco navíc, nějakou výraznější změnu, ale na stranu druhou, když všechno v předchozím díle fungovalo téměř perfektně, tak nač to měnit? Navíc se mi umocnil zážitek o to, že jsem již věděl, jak hru "hrát". Čili jsem si mohl gameplay naplno užívat a dosáhnou kýženého konce, což se mi v první případě úplně nepovedlo, protože jsem dobrovolné rozhovory a věci, které vám pomohou k jinému konci, nebral tolik v potaz, jako  tentokrát.

Díky tomu jsem měl ještě silnější zážitek, hru jsem hrál v ideálním tempu, které mi vyhovovalo a naplno si jí užil. Mě osobně hrozně bavily ty změny tempa v jednotlivých misích, kdy se střídá klasická FPS přestřelka s mnohem temnější misí, kde maximálně můžete využívat stealth a to celé je proloženo klidnou misí, kde jen nasáváte atmosféru, pronikáte do světa Metra a stáváte se tak součástí příběhu.

Příběh se mi zdál ještě víc fantasy, než v díle předešlém, je zde spousta nadpřirozena a tajemství. Ač má hra hororový feeling, tak i přesto je zde prostor pro silné emoce a vy tak můžete, společně s prvním dílem, sledovat vývoj hlavního protagonisty, který plně vnímá to, co se kolem něj děje a snaží se to nějak pochopit a dle toho se zachovat. Musím i ocenit interakci s temným, která mě dost bavila, ač teda zrovna zde se jedná o největší zásah do gameplaye a celkového pocitu ze hry oproti minulému dílu.

U kratších her mívám problém s tím, že než se do nich naplno dostanu, vžiji si hratelnost a svět mě pohltí, tak je konec. Nicméně díky tomu, že jsem hrál druhý díl hned v závěsu, tak jsem si ho dokázal naplno a užít a mohu jen říct, že Metro se stává mou oblíbenou sérií. Baví mě gameplay, svět, atmosféra a celkový pocit, jaký ze hry mám. Jsem rád, že tu ještě mám díl následující, protože se do postapokalyptické Moskvy chci vrátit.

Herní výzva 2022 - Hippokratova přísaha
 
Kdysi v dávnověku jsem tento kousek rozehrál a už tehdy mě bavil, ale pak jsem se někde seknul a jak mi bylo dřív podobné, vzdal to a hru nechal vyšumět někam do ztracena. Díky herní výzvě jsem se k tomuto kousku vrátil a jaké bylo moje překvapení, o jak skvělou herní záležitost se jedná! Druhým velkým překvapením bylo, jak si hru nepamatuji (samozřejmě prolézaní metra a post-apokalyptickou Moskvu si vybavuji). Čili se pro mě jednalo v podstatě o nový herní zážitek, takže dvě mouchy jednou ranou.

V první řadě, dokud ještě někdo čte, tak chci zdůraznit, že hra se rozhodně vyplatí hrát na Hraničář mode a v režimu přežití. Já bohužel zvolil (jelikož si matně vybavuji, že můj zásek byl způsoben nedostatkem surovin, ale kdo ví) pouze režim přežití s HC obtížností. Díky tomu jsem měl po celou dobu přehršel nábojů, lékarniček, filtrů... Prostě jsem si díky tomu rozbil imerzi celé hry a věřím, že s Hraničář módem by byl zážitek ještě o stupeň silnější a lepší.

Nicméně i tak je to skvělá záležitost. Velmi hutná, nepříjemná atmosféra, která by se dala krájet. Já, poměrně velký strašpytel, se obecně snažím hororovým záležitostem vyhýbat, nemám moc rád nepříjemné pocity, kdy vám běhá mráz po zádech... No a to přesně tato hra nabízí, ale je to ještě do určité míry i pro strašpytly snesitelné. Vlastně naopak, já si to přímo užíval, jak v každé lokaci opatrně našlapuji, opatrně otevíráme dveře, hledám loot a neustále se ohlížím přes rameno. Naštěstí se hra oprostila o většinu prvoplánových lekaček a já si tedy naplno mohl užít všudypřítomný, nepříjemný pocit, ale celou dobu mě hnala myšlenka, že to prostě dokáži...

Dokáži vlastně co? Příběh je velmi povedený, ale to není překvapením, když vychází ze světově známého bestselleru. Nicméně vám konec krásně naťukne, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá a přesně tohle u příběhů miluji. Nejasnost, šedivost, otázky. To mě vlastně nutí vzápětí nainstalovat další díl a v příběhu pokračovat.

Co ještě samotnou atmosféru a příběh umocňuje? Postavy kolem vás. Spousta lidí kolem vás se jeví jakou pouhé kulisy, nicméně nemálo z nich skrývá nějaký menší příběh či historku, které jsem rád poslouchal a vlastně jsem si moc užíval i levely, kde pouze procházíte další stanicí a pronikáte do samotného světa Metra. Díky těmto minipříběhům (+deníku hlavního hrdiny) se hře daří vás do svého světa lépe vtáhnout.

Někdo si řekne meh, u FPS chci hlavně kosit nepřátele a nezajímají mě nějaké monology pološílenců. I to se dá (ale upozorňuji, že to dost ochuzuje celkový zážitek). Nicméně samotná akce je velmi zdařilá a hra hráčům nabízí hned dva přístupy. Jeden opatrný, kdy si vážíte každé kulky (ještě jednou - Hraničář obtížnost + režim přežití), spoustu situací musíte řešit stealthem a pak je tu ten druhým, kdy můžete vesele drtit své nepřátelé a zabíjet všechno, co vám stojí v cestě. Obě cesty mají něco do sebe a já si užil oba dva.

Metro 2033 Redux je výborná FPS záležitost, která nabízí i něco extra. Vlastně je to FPS, které si rozhodně ještě někdy zahraji, protože věřím, že dokáže přinést ještě trochu jiný zážitek. A čemu ještě musím sklonit poklonu je to, jak dobře hra vypadá. Kapky a krvavé šmouhy na vaší masce? Někdo si řekne nepatrný detail, ale to je přesně ten detail, díky kterému vás hra pohltí.

Herní výzva 2022 - Vzkaz ze záhrobí 
 
Moje první dohrané jRPG, slávy mi. Musím říct, že jsem se docela dlouhou dobu přemlouval do tohoto žánru, ačkoliv mě nespočetně her již zaujalo, nicméně se od klasického RPG jedná o úplně jiný zážitek, který má svoje pravidla a věci, na které jsme zvyklý z cRPG tu fungují jinak nebo třeba ani nefungují. Nicméně mě vždycky moc lákalo, jak si Japonci dávají velký důraz na příběh a to rozhodlo, proč se do toho pustit.

Co mě u ToB neustále udržovalo a vlastně jsem jí v klidu dohrál za 80 hodin bez nějaké větší pauzy (což si přiznejme, u takto dlouhých her nebývá úplně obvyklé)? To byl právě hlavní příběh, který se celou dobu řítí kupředu, zbytečně nikam neodbočuje a hráče neustále drží v napětí. Dobře, napětí je asi silné slovo, protože hra nepřináší nějaké silné plot twisty, příběh je dosti předvídatelný a ani jednou jsem si neřekl wow, tak tohle jsem fakt nečekal, nicméně...

...pořád je to skvěle napsaný příběh s výbornými postavami, které si všechny oblíbíte a zapamatujete, ačkoliv každá představuje zcela jiný typologický stereotyp. Mám zde jeden příklad, který to podtrhuje. Magilou mi zprvu přišla neuvěřitelně otravná a bál jsem se, že mi otráví celou hru, nicméně na konci jsem si nedovedl putování světem bez jejích hlášek vůbec představ a do toho všeho nakonec náramně zapadla. 

Dialogy jsou zdě skvělé, vtipné, ale často s nějakým posláním, zajímavou pointou či poučením. Je to kombinace emocí, ať už vtipu, zoufalství, přátelství, lásky, nenávisti... Celou dobu to balancuje na hraně dobra a zla. Hlavní hrdinka v podstatě není vůbec hrdinka a jde doslova přes mrtvoly, nicméně všechny charaktery se celou hru nějak vyvíjejí, odhalují, že na ně často (jako třeba na Magilou) musíte trochu pozměnit názor nebo ho úplně překopat. Příběh mě právě svou šedivostí hrozně bavil, navíc, když si po celou dobu hraje s emocemi hráče, tak je to úplně skvělá kombinace.

Hra je open world, ale pro mě je to spíše takový semi-open world a vysvětlím proč. Je to z důvodu, že máte jednu jasně vyhraněnou cestu, kterou se můžete vydat. Hlavní příběh nemůžete vůbec ovlivnit, side questy tu jsou jen tak, aby se neřeklo a obecně vedlejší aktivity, kterých ve světe není málo, člověka zdaleka nenaplňují tak, jako tomu třeba často bývá u západních RPG. To mě trochu mrzelo, protože svět samotný by v tomhle měl obrovský potenciál. Nicméně to zase na druhou stranu dost pomáhá hlavnímu příběhu, který budete mít neustále před očima.

Hra tedy pro mě byla především o dvou aspektech - hlavním příběhu a soubojích. Soubojů je tu hodně a to jakože opravdu hodně, hodně, hodně. Jasný, hráči dungeonů či jRPG si asi budou klepat na čelo, ale já opravdu strávil tak 30 hodin dialogy, 10 hodin putováním a 30 hodin souboji. Dost často jsem se snažil jim nevyhýbat, abych pak ke konci hry netrpěl podlevelením, ale místy už to prostě nešlo, protože to je souboj za soubojem a v podstatě děláte to samé pořád dokola. Takhle, souboje mě vlastně celou dobu dost bavili, nabízí velkou variabilitu a ani po 80 hodinách bych nedal dohromady 30% toho, co nabízí, ale ve finále i na nejtěžší obtížnost si ve valném většině vystačíte se zběsilým mačkáním tlačítek a bez přípravy taktického postupu. Jediné, kdy jsem se zapotil byl finálový souboj, kde jsem konečně spotřeboval většinu svých itemů (škoda, že tomu tak bylo před druhou částí) a pak ještě náhodní bossové. Velká výhoda soubojů totiž je i to, že vaši spolusoukmenovci vám FAKT pomáhají a můžete se na ně dost spoléhat, ale já bych se nebál ještě vyšší obtížnosti.

Jakožto zkušený jRPG hráč (jedno dohrané a jedno dohrané do poloviny) musím říct, že svět je zde krásný, ačkoliv mi přijde, že dosti podobnou šablonu použil i Dragon Quest XI, čili všemožné části světa inspirované ze všech koutů naší země nakombinované. Ale já to kvituji, protože každá lokace mě něčím zaujala a v žádné jsem se nenudil. Stejně tak je zde i velká pestrost nepřátel od zvířat až třeba po zombíky (díky, mohu použít do výzvy). 
Hra je skvěle nadabovaná, s japonskou precizností. Má krásný hudební doprovod, ačkoliv nemohu říct, že by mi vyloženě nějaká melodie uvízla v hlavě a já si jí teď ještě pobrukoval. 

Berserii jsem si velmi užil, především díky hlavnímu příběhu. Je to taková kombinace seriálu a hry, protože velkou část hry budete trávit koukáním na videa a čtením dialogů (v tomhle je super, že je téměř všechno nadabované, čili nebudete unavení). Souboje jsou velmi fajn, ale pro někoho jich může být too much. Stratégové si asi vyhrají, nicméně i s tupým mačkáním tlačítek si nejspíš vystačíte (jen nepodceňte závěrečný souboj). Kdybych dostal ještě větší volnost v samotném světě, tak by to byla hra přesně dle mého gusta.

Herní výzva 2022 -  Cesta do středu země 

Frenetická střílečka, u které nemusíte přemýšlet nad ničím jiným, než tím, jak zlikvidujete další a další a DALŠÍ hordu nepřátel, která se na vás valí. Nejdřív jsem chtěl říct, že u téhle hry nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jen upustíte páru a jednoduše s užíváte si kosení hord nepřátel, ale... Ona to není zase taková pravda, protože dost často se stává, že musí lehce taktizovat, ale spíš je to o tom, že si rozvrhujete jak které zbraně použít, aby jste vyšli a podobně.

Ostatně mi hru dost ztížilo to, že jsem si frajersky věřil na druhou nejtěžší obtížnost, což sebou přineslo pár nepěkných situací, ve kterých jsem byl frustrovaný. NESNAŠÍM ŽÁBY, HLOUPÉ, ZLÉ A PŘEMNOŽENÉ ŽÁBY! Hru jsem po čase dostal do ruky a s většinou situací jsem si dokázal poradit, ale jednoduchá procházka to rozhodně nebyla a poslední mise mi dala taky trochu zabrat, což bylo především špatným postupem, ale nakonec jsem nad tím velkým frajerem vyzrál...

Hra toho opravdu moc nepřináší, pár zbraní, asi tak dostatek, aby vyšly na celou kampaň a nějak zvlášť vás neomrzeli. Navíc budete skutečně muset využívat všechny, protože na každou situaci se hodí něco jiného. Samíkovi navíc nechybí humor, ne který jsme zvyklá třeba z Duke Nukema, možná se dokonce i párkrát uchetnete, což je příjemný bonus.

Dost mi i sedl level design, kdy jsem se na mapách příliš neztrácel, ale zároveň mě to neustále nutilo lehce objevovat a snažit se narazit na další secrety. Navíc samotné prostředí se mi hodně líbilo, zasazení v Egyptě je parádní, ačkoliv se vám možná po čase kobky a poušť lehce přejí, nicméně i tak jsem si prostředí dokázal celou dobu užívat.

K příběhu není třeba nic říkat, jsou tam nějací mimozemšťani zakomponování do historie starověkého Egypta, pak nějaká apokalypsa v podobě jejich invaze... no a pak už je to jen na vás, aby jste ty příšery opět srovnali do latě a nejlépe je vykopali zpátky do vesmíru. 

Tuhle hru bych doporučil na občasné vypnutí hlavy, kdy si chcete jen zastřílet a nic víc neřešit. Není to hra, kterou budete mít potřebu slupnout v jednom zátahu nebo se na ní budete nedočkavě těšit, ale když budete mít nějakých 30-40 minut volného času a nebudete chtít dělat nic jiného, než tupě mačkat tlačítka, tak je to naprosto ideální volba.

Herní výzva 2022 - Ticho jako v hrobě      

Příjemně nahořklá chuťovka. Nenechte se zmást, nahořklá nemyslím v negativním smyslu, ale celkového pocitu, jaký na mě, jako hráče, hra měla. Po celou dobu jsem měl takový zvláštní pocit, takové to lehké napětí, mravenčení. Něco na pokraji obav, strachu, ale nikdy to do toho bodu úplně nedospělo, nicméně hra ve mě celý čas tento zvláštní pocit udržovala.

Jedná se o takové komorní, krátké dílo. Vizuálně má hra pořád co nabídnout, ačkoliv se jedná o hru skoro stejně starou, jako jsem já. Tento krásný styl nikdy úplně nezestárne a mému oku lebedil. 

Hratelnost je velmi jednoduchá, vystačíte si se šesti čudlíky, nicméně mě hra mockrát dokázala potrápit. Největší nervy jsem chytal opět v hádankách a opět jsem si potvrdil, jak moc tupý na tento styl gameplaye jsem. Proto jsem některé krátké úseky opakoval a opakoval a opakoval, až jsem se nechal podat a zjistil jsem, že pokud nejdete úplně přímo, jak si hra přeje, tak se dál nedostanete, ačkoliv některé lokace k tomu svádí. Často to jednoduše zjistíte tak, že se hra delší dobu neuloží a po vaší smrti se objevíte dost lokací zpět. Jakmile ovšem uděláte, co hra zamýšlí, tak se většinou uloží váš progres. 

Není to úplně nejlehčí skákačka, ale jakmile zjistíte, co máte dělat, tak to také není příliš velká výzva. Celkově se jedná o vyvaženě těžkou skákačku. Trochu mě zklamala herní doba, která je opravdu krátká. Zkušení hráči tohoto žánru jí nejspíš zvládnou do hodiny, pak už jen záleží na tom, jak moc hru dokážete prokouknout. AW mě zaujal, bavil, deprimoval, ale pořád je to spíš jen taková jednohubka a do absolutního herního zážitku mi něco chybělo.

Herní výzva 2022 -  Rodina nadevše  

Proč je tahle hra legendou? Jednoduše proto, že se jedná o vynikající herní zážitek. Tohle by stačilo k celému komentu a už bych se vlastně nemusel dále rozepisovat a jen bych naléhal na to, ať si tím zážitkem každý z vás projde, ale něco málo ze sebe ještě vyplivnu.

V čem mě hra naprosto pohltila? To je exploring. Prolézání celých map, hledání cest, šmejdění v šachtách, otvírání dveří, zkoušení jestli se tam ještě dostanu... a světe div se, povětšinou jsem se tam přeci jen nějak dostal. Hrozně mě bavilo objevování, vychytávání cesty, jak danou misi projdu, jak si pomůžu, jak přelstím nepřátele. To se mi u hry již hodně dlouho nestalo. U málokteré hry jsem se tak rád vracel a zkoušel, jestli ještě něco za těmito dveřmi je a kam mě dovedou. Hra má naprosto úžasný level design a jen to by stačilo k hergasmu. Zkusím tohle a ještě tohle a zkusím tohle... a světe div se, často to hra umožňovala, jaký to nezvyk v porovnání s dnešní tvorbou. 

Nicméně, tímto to nekončí. Zmíním mezi odstavci takovou drobnost, jako je parádní soundtrack. Naprosto vtáhnul a umocnil již tak skvělou atmosféru. Nemám úplně cit pro dabing, ale zde mi naprosto sedl, herci to zahráli přesně tak, jak si hra žádala a mě to naprosto vtáhlo. Obecně atmosféra hry je prvotřídní, čemuž dopomáhá příběh, prostředí a právě samotný soundtrack.

Příběh je... opět velmi povedený. Asi to není úplně ta nejsilnější stránka hry, ale ani hru nijak nepodkopává, ba naopak. Místy jsem se v hlavním příběhu trochu zamotal a nevěděl, kdože proti komu, kdo je vlastně to hlavní zlo a proč vlastně. Ale to byl v podstatě účel hry. Co musím ale vyzdvihnout jsou samotná témata, která se ve hře přímo a nebo jen náznakově v loru vyskytují. Je zde spousta věcí, která se ukázala aktuálními i o dvacet let později, což je zase... úžasné.

Postavy jsou silné, zapamatovatelné, ať už mluvíme o hlavní postavě, jeho bratrovi nebo obyčejném bezďákovi, která si žádá je něco na šnupnutí. Lehké zklamání jsem zažíval pouze u zakončení hry, nebylo to samotný vyústění, které záleží na rozhodnutí hráče, ale spíše popsání následků vašeho rozhodnutí, které vám nechává otevřenou fantazii a to já úplně rád nemám. Nicméně to je marginálie.

Další takovou slabinou hry jsou AI vašich nepřátel. Hru se naučíte takzvaně očůrávat a dost budete spoléhat na to, že agenti a vojáci neoplývají přílišnou taktickou zdatností. Pokud způsobíte nějaký vážnější rozruch, tak o dvě místnosti dál si ostatní stejně vesele dál lebedí. 

Deus Ex velice zdařile kombinuje hned několik žánrů. Hru můžete hrát jako RPG (ačkoliv bych se hru neodvažoval za echt RPG označit), stealth či prachsprosté FPS. Já osobně měl pocit se snažit o non-lethal stealth, což mi v mnoha případech úplně nešlo. Samotná stealth není takový problém a vyžaduji jen lehčí trpělivost, ale silnější nepřátelé... na ty jsem již nervy úplně neměl, tak jsem je prachsprostě popravoval. To mě mrzelo, jelikož jsem chtěl být ten dobrák, ale nenašel jsem efektivní způsob, jak toho docílit a vždy je lehčí si všechny PODROBIT!

Děkuji této hře, že jsem měl opět velmi silný zážitek z hraní videoher. Pro mě se jedná o špičku v herním průmyslu, co se týče architektury jednotlivých misí a prozkoumávání. Možností, jak hrou projít je nespočet, škoda, že herní knihovnu mám již tak širokou, jinak bych se k tomuto kousku nejspíš opakovaně vracel, ale jednou, jednou si to určitě ještě zopakuji.

Herní výzva 2022 - Na vážkách 

Tohle vyloženě skvělý béčko. Je to prostě béčko úplně ve všech směrech a není se tedy čemu divit, proč má nižší hodnocení. Nicméně jsem od studia již hrál i novější kousek Greedfall a je na nich vidět, že se postupem času posouvají a jednou třeba vydají fakt výbornou hru. Nicméně Bound by Flame není vůbec špatná hra, ve spoustě věcech budete muset přimhouřit minimálně jedno oko, ale kdo má rád fantasy klišé příběhy, tak si hru dost pravděpodobně bude moct užít.

Začnu tedy příběh, ten je… No, prostě úplně klasické fantasy klišé, které jsme viděli již mnohokrát kdekoliv jinde – ve filmu, hře, knize… Vlastně jsem si přišel, jako když autoři vzali Dragon Age a udělali si ho po svém s výrazně omezeným budgetem. A mě to vlastně vůbec nevadilo, já si ujíždím na těchto běčkových fantasy „epických“ příbězích, nedalo mi to nic nového, ale dalo mi to takovou tu mojí oblíbenou guilty pleasure. Všechno se vyvíjí naprosto tak, jak hráč očekává, autoři se nesnaží do příběhu vměstnat nějaký plot twist, prostě jedou zajetý mustr.

Hra je poměrně krátká a za nějakých 20-25 hodin budete mít sfouknuto i s většinou vedlejších questů a prohledáváním poměrně dost malých lokací. Side questy nepřinášejí nic extra zajímavého, nějak zvlášť nerozvíjí příběh, jen vám pomáhají rozvíjet vztahy s vedlejšími postavami a zase dost v béčkovém stylu. Většina side qustů je klasických najdi, dones, pomoz.

Postavy jako takové jsou opět klasické klišé, opět mi přišlo, jak když hraji znovu Dragon Age. Zlá a svůdná čarodějka, hodná healerka, která chce být trošku badass a moc jí to nejde, ztracený elf, který bude jednou vládnout, žoldák, který o sobě mluví ve třetí osobě… No, neviděli jste to už někde? Ale zase, není to úplně špatné, jen to bylo už jinde mnohem lepší. Interakce se společníky tu nějaká je, je docela fajn, ale opět, žádný velký zázrak. Romance se vyvine jen z toho, že splníte questy a pak jen blikne kraťoučká scénka, a to je všechno. Stačí, ne?

Svět má několik lokací, všechny jsou poměrně dost malé a není to úplný open world, ale takový ten semi open world, dost omezený. Nicméně díky tomu se nebudete vyloženě nudit a pořád budete postupovat dále. Což je dobře, protože lokace jsou většinou zajímavé tak 30 minut a pak už jen svištíte, abyste splnili, co splnit máte. Výjimkou je poslední lokace, především stoky, které měli výbornou atmosféru a z celé hry mě bavily nejvíc.

Soubojový systém je trochu neohrabaný, ale mě velmi bavil. Je to výzva, i na druhou obtížnost je to celkem velká výzva a po celou herní dobu jsem si ho dost užíval. Je to takový ta klasický pižlačka, jako jsme zvyklý z Gothicu či Elexu, kdy soupeře postupně ubíjíte, ale dá se poměrně zdárně taktizovat a postupně zjišťovat, jak na kterou příšeru. Boss fighty mají vyvážený balanc obtížnosti. V podstatě po většinu herní doby jsem se učil a někam posouval, což beru jako pozitivum. Ovšem, kdo neholduje úplně pižlačkám a chtěl by aspoň ke konci hry procházet soupeři jako nůž máslem, tak může být zklamaný. Spoustu soubojů se dá i uhrát na chytrost, což je fajn.

Pak zde jsou další RPG klasiky, jako vylepšování zbraní, rozdělování skill pointů, prodej věci atd. Opět, béčkové, ale nic, co by mi kazilo herní zážitek. Pořád jsem totiž ve hře měl pocit, že se mám kam posunout, jak vylepšit, ale zároveň to nesklouzlo k nějakému dlouhému rozvažování. V tomhle hra poměrně dobře plyne a neotravuje. Peněz a surovin je dostatek, ale neměl jsem pocit, že by s nimi mohl hráč až přehnaně plýtvat, opět poměrně slušně vyváženo.

Celkově jsem spokojený, vlastně víc, než jsem původně očekával. Ale dost tomu pomohlo, že mám rád béčkové fantasy příběhy a světy, nevadí mi klišé a soubojový systém mi padl do noty. Věřím, že hra nezaujme masy, ale kdo třeba má hodně rád zasazení jako Dragon Age či Gothic, tak by si mohl přijít na své, minimálně se nebude trápit dlouhé desítky hodin. Nicméně Spiders mě zaujali svými dvěma kousky na tolik, že mám potřebu si postupně projet jejich hry a vidět vývoj tohoto menšího studia, při porovnání Bound by Flame vidím, že jsou na velmi dobré cestě.

Yakuzu už si troufám označit za svou oblíbenou sérii, což je taky důvod, proč se mi tento díl hodnotí s těžkým srdcem a možná jsem na samotnou hru tvrdší, než kdyby se jednalo o samostatnou hru, která není součástí jedné série, ale prostě pocit po dohrání nebyl zdaleka tak uspokojivý, jako tomu bylo u dílů předchozích. Chápu. že Zero byl v podstatě nový díl a 1+2 Kiwami kompletní remaky, ale i tak... Prostě mě hra místy vyloženě nebavila a to jsem od této série nečekal.

Začnu něčím, co snese i samotné srovnání s "novějšími" díly a to je příběh. Pořád se jedná v herním světě o slušný nadprůměr, pořád je to dosti filmové, založené na emocích se spoustou plot twistů, ale zároveň se jedná asi o nejpředvídatelnější příběh. Jak jsem zpočátku oceňoval části v sirotčiny, tak mě postupem hry tato část spíš nudila a dost zpomaluje celkovou dynamiku příběhu. Jasný, závěr to znovu slušně nakopne, ale já se zhruba třetinu hry vyloženě nudil.

Postavy jsou opět výborně napsané, ale řekl bych, že jsou opět oproti předchozím dílům méně ikonické (beru v potaz ty novější) a dost se vlastně všechno opakuje. Vedlejší minipříběhy jsou vyloženě tragické, je jich zhruba 5, které za to stojí a nabízejí hráči něco víc, pak je tu zhruba 70 příběhů, které jsou buď ždímání něčeho, co už jsme v sérii viděli a nebo nezajímavé rádoby srandičky. V tomhle nasadila Zero až moc vysokou laťku a tentokrát jsem si vedlejšáky vyloženě neužíval. Navíc, když skoro všechno končí tím, že Kiryu někoho zrube... to je prostě dost nuda. V tomhle by mohli vývojáři více popustit uzdu své fantazii.

Další vedlejší aktivity a minihry, na kterých série stojí také stojí za... No, není to prostě již ono. Hrát po čtvrté to samé a ještě v horším provedení už hráče nijak neoslní, nových miniher je zde minimum a ty staré mají horší provedení, takže je hrajete spíš z povinnosti kvůli questům či trofejím. Nový je snad jen velký golf, který se sice povedl, ale to je hrozně málo. Kabaret je například vyloženě špatný a velká ztráta času. Šipky, bowling, kulečník, to už prostě známe.

Souboj. Další kapitola sama o sobě. Tentokrát mě vyloženě nebavil. Jednotlivé mini souboje, kterých je zde až přehnané množství jsou příliš jednoduché a v podstatě v nich nejde neuspět, takže váš budou jen otravovat. Navíc je z nich hrozně málo xpéček, takže ani jako farmení to nefunguje. Souboje je nudný, budete nejspíš spamovat pár tlačítek do kola a větší taktické rozmýšlení vám přinesou bouze boss fighty, které jsou otravné hlavně v tom, že se jedná o zdlouhavé utloukání silnějších nepřátel. Za celou hru jsem zemřel párkrát, ale každý boss fight byl nudně zdlouhavý a výzva to nebyla, vždy jsem věděl, co dělat, ale nebavilo mě to postupné upitvávání.

Ač je hra možná ze všech dílů nejkratší, tak mi přišla šíleně dlouhá, protože to velkou část hry byla prostě nuda. Asi už mám v sérii moc nahráno a vyžaduji drastičtější změny, které zde nepřichází, navíc všechno, co je to již známe je zde oproti předchozím dílům kvalitativně horší a to, co je nové, tak se jednoduše moc nepovedlo (snad až na ten golf). Tenhle díl bych doporučil pouze fanouškům série, kteří musejí mít odehrané všechny díly či si maximálně na lehkou obtížnost projít příběh. Kdo ve hrách musí projít všechny příběhově linky a nedej bože sbírat trofeje, tak tomu jen popřeji pevné nervy. Snad bude čtyřka zase lepší a přinese i něco nového, každopádně si od série po tomhle díle musím dát pár měsíců pauzu.

Operace Flashpoint je takový můj osobní herní svatý grál. Když jsem hru poprvé viděl u kámoše na jeho „nabušené PC“, tak jsem prostě nechápal, jak je to celé možné. Jak může hra, tak dokonale simulovat hru na vojáčky a myslím si, že to byla i doba, kdy jsem se absolutně pobláznil do vojenství, což vyústilo mým přáním jít na vojenskou střední školu, ale přes rodiče to tehdy neprošlo.

Když přišlo rozšíření původní hry, tak jsem samozřejmě neváhal a všechny svoje našetřené peníze (nebo to byly peníze rodičů?) utratil za krabicovou verzi. Mám pocit, že jsem hru nikdy dřív skutečně nedohrál, ale za to jí x krát znovuhrál. Vlastně mi to po této stránce bylo úplně jedno, protože jsem si jen chtěl užít tu výbornou simulaci partyzánské vojny. V tomhle hra absolutně pohltí, dodnes jsem nenašel hru, která by mi tohle zprostředkovala lépe. OF + OF:R v tomhle směru asi už nic nepřekoná.

Co se týče samotné simulace vojenského života, respektive akce v imaginárním konfliktu, tak bych řekl, že původní hra byla v tomto směru lepší. Resistance už daleko více sází na samotný příběh a jednotlivé postavy, se kterými mnohem víc soucítíte, vžijete se do jejich rolí a není to jen 100% válčení, ale má to i nějakou emocionální linku, která je mimochodem dost silná a v pravou chvíli se jí povede hráče zasáhnout a tím i eskalovat vaši naštvanost na nepřítele.

Ke hře bych měl jednu významnější výtku a to jsou rozbité mise, kdy nascriptovaná situace nedopadne, jelikož se nepřátelským tankům například nepovede dorazit k požadovanému cíli a uvíznou někde uprostřed údolí. Čili vy pak musíte googlit a hledat, jak se z mise dostat. Reloady, znovuzahrání mise, nic nepomáhá, prostě musíte dojít někam, odkud tanky vyjížděly a trasu projít, což dost rozbíjí zábavnost a hratelnost. Když se mi tohle stalo zhruba v polovině kampaně a já misi snad 20x opakoval a již si zoufal, tak jsem prostě byl nucen googlit a raději i využít cheat na ukládání, jelikož jsem měl lehkou obavu, že se mi hra může rychle tímto otrávit (koukám na tebe Arma II).

Tento datadisk se s hráči opravdu nemazlí a na rozdíl od původní hry vnáší vysokou obtížnost již z kraje a troufám si tvrdit, že první třetina hry je těžší než ta poslední. Hodně se mi líbí systém, kdy vaši přeživší partyzáni sbírají zkušenosti čili když se vám je povede provézt misí a přežijí, tak v další misi vám budou mnohem více ku pomoci. Což je ostatně i systém samotných misí, čím víc nepovinných úkolů se vám povede splnit, tím víc vás hra odmění v misích následujících.

Jak jsem zmiňoval, hra je obtížná nejednou zde umřete na jednu ránu, často jste v obklíčení spousty nepřátel a musíte postupovat absolutně takticky (jsou zde místa, která se dají přechytračit a velmi si tím zjednodušíte průchod), rozvážně a hlavně nespěchat. Není to úplně o tom vyřídit nepřátele, jelikož mi jejich likvidace takový problém nedělala, ale spíš si hlídat všechna možná místa, zdali tam není ukrytý nepřítel či se na vás nevalí další vlna, kterou jste již nečekali. Obtížnost potrhuje i to, že máte maximálně jeden save slot na misi, čili používejte z rozvahou. Občas mě to deptalo, při rozbití mise jsem si až zoufal, ale na druhou stranu to umocňuje celý pocit ze hry.

Jak jsem zmiňoval, tohle je prostě společně ze základní hrou moje srdcovka a tak jsem ochotný ji leccos prominout, je to prostě jedna z her, která pomohla budovat můj hráčský život a já jí za to budu nadosmrti vděčný. Vzpomínky to jsou krásné.