Herní výzva 2023 - Období páry a petroleje       

Když pejsek a kočička vaří dort, tak to ne vždy dopadá dobře. Prostě vezmou všemožné ingredience, nahází to do jednoho kotlíku a děj se vůle Boží. Ačkoliv se použijí jen dobré ingredience, tak konečný výsledek může být velmi trpký. Nicméně tohle rozhodně není případ této hry, jelikož zde se všemožné věci povedlo naházet do jednoho kotle a vznikl z toho velmi chutný kousek.

V této hře máte v podstatě všechno. Elfové, trpaslíci, magie, steampunk, moderní technologie, falloutovský wasteland, magická stromová města, velká města, stoky, dungeony, džungle, opice, různá náboženství, lodě, vlaky, piráty, paralelní reality... Mohl bych takhle vypsat jednotlivé věci, ale pro představu stačí. Na prvním pohled se jedná o nesourodý guláš, přehnaně velké oči vývojářů, což zdaleka ne vždy dopadá dobře, ale Troice se povedlo tohle všechno ukočírovat a naservírovat nám velmi zábavný a dnes již legendární herní zážitek.

Svět Arcana je prostě úžasný, jelikož po celou herní dobu budete mít co objevovat. Bude vás bavit šmejdit po světě a prohledávat jednotlivé lokace, šounit se po lootu, dohledávat jednotlivé střípky světa, tu pomáhat, tu třeba škodit, vybírat si, na čí stranu se přikloníte... Prostě vás prostředí pohltí a vy si budete hrát na čistokrevného dobrodruha a zachránce světa.  Příběh celou dobu táhne a vy budete rozkrývat, co se to tu vlastně děje, protože ze začátku vůbec nebudete mít tušení, co se děje. 

Co se týče souboje, tak je to přesně ten RPG systém, který mi vyhovuje. ze začátku máte pocit, že jste hrozný nýmand, který nemá šanci v tomhle světě přežit. Naštěstí hra umožňuje nepřeberné množství možností a vy si z hrou můžete poradit po svém. Z úplného nýmanda se totiž díky trpělivosti a zvolené vaší cesty, za kterou si cílevědomě půjdete, stanete konečně tím obávaným hrdinou, před kterým nejeden padouch bude muset sklonit hlavu, která mu záhy bude stražena z krku. Jak jsem se natrápil s obyčejným zamořeným dolem, ovšem na konci jsem pokořil hlavního bosse bez kapky potu, to je přesně to dobrodružství, které chcete.

Abych vypíchl i věci, které mě úplně netěšili, tak to bylo především zdlouhavé cestování, kdy cestujete přes celý svět kvůli questu, zase se musíte vrátit a takhle několikrát dokola a mezitím vás otravují náhodná přepadení a souboje, ze začátku vás deprimují, jelikož jste příliš slabý a každého se obáváte, ke konci je to jen časově otravné. Rychlejší způsob přepravy si dobře rozmyslíte kvůli financím, až k úplnému konci hry budete mít jednoduchou možnost přepravy. Tohle jsem úplně nemusel u prvních Falloutů a ani tady jsem si to moc neužíval. 

Na můj vkus tu je i zbytečně moc dungeonů a soubojů, což chápu vzhledem k levelování postavy, nicméně bych ze hry byl ještě víc nadšený, kdyby se mnohem víc věcí dalo řešit i jinak, což by přispělo k ještě silnějšímu ponoření do světa. Prostě tu bylo příliš málo řešení jednotlivých questů jinou cestou než něco ukrást či si prostě vybojovat. Jasný, občas se z toho vykecáte, ale pořád valná většina questů je o tom se někam probojovat nebo někoho zabít. Je to prostě, jak to dřív bylo, v té době v tomhle směru vyčníval snad jen PST a mám vlhký sen, jak by hra z toho světa vypadal dnes...

Dalším menším, pro někoho by mohl být i větším, nedostatkem je, že máte velmi omezenou kontrolu nad vašimi společníky. Nemáte možnost je ovládat v souboji a ani nemáte vliv na přerozdělování jejich skill pointů, což je velká škoda, jelikož by to opět vedlo k daleko pestřejšímu zážitku.

Tohle jsou asi dva nejpodstatnější nedostatky, které mi lehce snižovali celkový zážitek. Nicméně i tak jsem nadšený. Je to skvělý svět, silný příběh a velmi chutný mix. Mám pocit, že jsem nejspíš takhle různorodý a zároveň fungují svět ve hře ještě neviděl. Mě prostě bavíc velká, někdy až přehnaná, různorodost, ale dokáži pochopit, že pro někoho to může být až přehnaný bordel, kdy se tvůrci až moc na sílu snažili do svého díla dostat všechno, co je zrovna napadlo.

Herní výzva 2023 -  Pero mocnější meče        

Fuuu, tak tohle se mi vážně špatně hodnotí, protože jsem nikdy předtím vizuální novely nehrál, kdysi dávno jsem zkoušel jeden gamebook, ale i tak si přijdu v této sféře dosti nepolíbený. Ale pokud mám říct, jestli jsem se bavil, tak jsem se bavil, respektive...

Není to úplně tak, že bych se bavil hraním hry samotné, ale hodně mě bavilo nasávat informace ze světa World of Darkness a dost mě to namlsalo na to, abych si už konečně zahrál pecku všech pecek Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Cotories of New York totiž výborně funguje jako takový guide do tohoto světa a představí vám spoustu věcí, nejen encyklopedicky, kdy jsou představeny jednotlivé klany, pojmy, historie, ale i to, jak v takovém světě fungují jednotlivé charaktery.

Samotné "hraní" je prostě nuda. Číst si příběh ve videohře v podstatě bez nějaké interakce, alespoň minimální, nikdy nebude něco, co bych upřednostnil od samotného čtení knihy. Máte sice možnost o příběhu rozhodovat a hra nabízí znovu hratelnost vždy s trochu jiný vývojem, nicméně i tak jsem neměl pocit nějak výrazně jiného zážitku, spíše doplnění dalších věcí z "encyklopedie", což nejspíš způsobuje hlavně to, že důvod k znovu zahraní je, že na první průchod nestihnete všechno.

Hra stojí jen na příběhu, který není vůbec špatný, naopak mě to celou dobu táhlo kupředu, ale i tak bych uvítal mnohem větší různorodost na základě hráčova rozhodování, přeci jen, když už to stojí na příběhu, tak se mohl daleko více větvit, aby každý konec byl absolutně odlišný, což (po třech dohrání) prostě není. Ale postavy jsou výborně zvhrlý a zajímavý, vlastně si nevybavuji výraznější postavu, která by působila pozitivně, příjemně či vesele, možná je to trochu škoda, krásně by to tu působilo jako pěst na oko. Bavilo mě se snažit proniknout do jejich povahy a tím si je snažit spřátelit a nebo naopak.

Vizuálně je velmi pěkná, ale až moc statická a po chvíli se jednotlivé lokace dost omrzí. Stejně tak hudební podkres by mohl být výraznější a zajímavější. Takže opět a zas, hra stojí jen na lehce nadprůměrně zajímavém příběhu a encyklopedickém nasávání informací pro lidi, který projevují nějaký zájem o tento svět, což na mě funguje, ale věřím, že na spoustu hráčů nebude vůbec.

Herní výzva 2023 - Debut    

Možná nejprofláklejší svět, jaký kdy byl v rámci filmů, knih a her vytvořen. Není snad osoby, která by vůbec netušila, pokud se řekne Star Wars. Nikdy jsem tomuto zasazení nějak zvlášť nepropadal, ale vždy jsem si rád něco z tohoto universa dal. Nicméně až s příchodem Kotoru jsem konečně docenil krásu, jaká se v Hvězdných válkách skrývá...

Už během hraní této hry jsem se přistihl, že se opět daleko víc ponořuji do settingu Star Wars. Najednou jsem si musel pustit Mandaloriana a dát si zase nějaký SW film. Prostě mě to jednoduše vtáhlo. Vše kolem Hvězdných válek je v této hře skvěle podané, prostě vás to vtáhne a vy tomu snadno propadnete. 

Hra je velmi postavená na dialozích, ze kterých se dát čerpat opravdu velké množství informací a vlastně zhruba 50% hry budete s někým kecat a zjišťovat, jak to zrovna na tom krásném světě vypadá. Dialogy jsou velmi povedené a celou dobu jsem si je užíval a vlastně i díky nim jsem měl chuť dále pronikat do světa SW. Sic se hra tváří jakože vše je šedivé a dobro není tak zcela jasně definované (řekl bych, že tohle se daří mnohem lépe než v díle prvním), tak i tak se dá poměrně snadno rozhodnout, co je to lepší dobro a co vede na temnou stezku. Je zde jedna větší výjimka, kde skutečně dobro je opravdu pěkně schované, ale rozhodně bych uvítal více takových případů. Jednoduše cestu světla lze zvolit velmi jednoduše, v tomhle mohla být hra mnohem víc nejasnější.

Příběh je opět velmi dobrý, pořád vás nutí hrou postupovat a po zkušenosti s prvním dílem neustále čicháte nějaký velký příběhový zvrat, nicméně bych si dovolil tvrdit, že oproti prvnímu dílu ty zvraty nejsou zdaleka tak silné, šokující. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se zde pár překvapivých okamžiků nevyskytlo, ale nemělo to tak silný efekt jako v díle prvním. Opět musím zdůraznit, že rozhodování o tom, komu v rámci úkolů pomoct, je celkem jasné a vy nebudete muset řešit nějaké vyloženě těžké volby.

Trochu mě mrzí, že lokace mi místy přišly takové... nudné. Především v druhé polovině hry mě již exploring nějak zvlášť nebral. Většina lokací je vizuálně hodně mdlá a nezajímavá a jediné, co v nich táhne hráče kupředu, je poodhalování jednotlivých příběhů. Naštěstí to zachraňují souboje, které ač jsou poměrně jednoduché a vy velice brzy dospějete do bodu, kdy nepřátelé budete kosit během vteřin, tak si dá v soubojích zajímavě vyhrát a zkoušet všemožné postupy. Možná bych uvítal více nesoubojových řešení. Dost taky vítám, že jakmile jednu oblast vyčistíte, tak se v ní již nepřátelé nevyskytují, což mi dodávalo větší pocit realističnosti a zároveň nutnosti celou mapu vyčistit od všemožné špíny.

Rozdělování skillpointů a vybírání různých schopností je v pohodě, ale není třeba nad tím nějak zvlášť spekulovat a i já, jakožto hráč, který tohle často prolítává, neměl problém si vytvořit poměrně nepřemožitelnou partu a především hlavní postavu. V podstatě v žádném souboji (což se u jedničky říct nedalo) jsem neměl problém, boss fighty nepotřebovali víc jak jedno opakování... Nicméně neříkám, že jsem si nemusel postup souboje předem promyslet a občas jsem si dost vyhrál, nejspíš tomu i dost pomohla zkušenost s prvním dílem.

Ve hře je i pár miniher a vyložených sidequestů, nicméně si myslím, že i v tomhle mohla být hra napěchovanější. Pazaaku je velmi jednoduchý, ale zároveň návykově zábavný, ale víc jak hodinu nad ním asi nikdo nestráví. Pak jsou tu ještě závody, které si taky na pár desítek minut užijete. Čili obě minihry jsou dost fajn, ale mohlo jich být rozhodně víc.

Hru jsem si vskutku hodně užíval, hlavně to pohlcení světem SW. KOTOR 2 stojí především na interakci s vašimi parťáky, která se naštěstí hodně povedla. Oproti prvnímu dílu jsem nezaznamenal nějaké výraznější zlepšení, ať už v souboji, postavách nebo hlavním příběhu. Naopak mi příběhově přijde druhý díl lehce slabší a celkově trochu nerozvinutý. Ale i tak velmi povedený kousek, který si říká ještě o jedno zahrání za druhou stranu!

To si takhle lebedím ve Vietnamu, když v tom si všimnu, že jsou zase nějaké Steam slevy, tentokrát halloweenské. A jelikož mám hodného kamaráda, který mi dal k narozeninám kupón na 25 EUR, tak je načase si pořídit zase nějakou novější pecku. A hle, tohle je hra, kterou si musím zahrát, všude jí vychvalují, další z těch must play záležitostí. No dobře a ještě mi 5 EUR zbyde. Hru kupuji, ale ještě zůstává v bezpečí mé knihovničky, jelikož mi zbývá zhruba měsíc cestování po Vietnamu.

Když se konečně vracím na Vánoce domů, tak přemýšlím, co si v příjemném vánočním čase zahrát... Jak přemýšlím, však je to jasný, RDR 2 tu na mě čeká. Ale není to trochu blbý, zrovna v zimní čas hrát western? Co by, aspoň se zase po návratu do ČR zahřeji.

Počkat, western, tak proč jsem po kolena ve sněhu? Nevadí, tak budu mrznout i při hraní. Najednou zjišťuji, že nehraji hru, ale velmi rychle se stávám součástí hry. Tohle se mi stává jen u těch nejlepších kousků a tady mě to pohltilo hned ze startu. Najednou už sedím na koni, je mi zima, venku vichřice, ale musím najít svoje parťáky z naší bandy, tady jde o život a není čas ztrácet čas.

Sníh mi hezky chroupá pod nohama, ale zima je řádná. Počkat, vždyť hraji hru, ale jak vypadá, jak to prostředí funguje a vtahuje. Tahle hra žije a vy žijete s ní. Naštěstí se postupně dostáváme do teplejších částí divokého západu. Tady už mi je to povědomější, na co jsem zvyklý z klasických westernovek, ačkoliv příroda je tu o dost rozmanitější, hory a sníh střídají lesy a velmi živá fauna. Není čas, musíme postavit kemp a začít nějak přežívat a hlavně vydělat pořádný prachy, ať můžeme konečně žít normálně.

Postupně se seznamuji s jednotlivými členy bandy. Počkat, však už je musím znát pár let. Jsou to docela sympaťáci, teda až na to, že jsou to ti nejpodlejší zločinci, ale já jsem vlastně taky zločinec, takže asi proto mi sedí. S jedním z nich se zrovna chystám na lov, snad se nám povede něco ulovit a pak uklohnit. No, povedlo se, dokonce víc, než jsme chtěli, pořád hajzl byl ten medvěd, málem jsme to nepřežili. S kolegou se loučím a zatím si putuji sám krajinou. Měl bych víc zjistit, co budeme dělat dál, když ale tady to vypadá na dobrou oblast pro lov, tak se ještě trochu zdržím...

Sakra, těch hodin uběhlo asi víc, než jsem čekal, nevadí, něco si uklohním na ohni, tu si posbírám nějaké ty bylinky, protože mi došly lektvárky. A hele, po cestě zpátky do kempu jsem potkal nějaké zajímavé lidi. Pořád mě někdo zastavuje, tu zase někdo potřebuje pomoct s hadím uštknutím. V hloubi duše jsem dobrák, tak rád pomohu, ale teď už je vážně čas se vrátit k partě a zase trochu popojet v našem putování... Ale počkat, v kempu je potřeba se trochu postarat, to víte, nikdo to dřevo nechtěl nasekat a koně taky nikdo nenakrmil. Nicméně na večerní popíjení s klukama a nějaký ten taneček s paničkou se čas taky najde, pití je tu dost, takže o zábavu nouze není.

Ráno se sice probouzím z bolehlavem, ale večer za to rozhodně stál, někteří se zase slušně předvedli, já asi nebudu výjimkou. No nic, tak jdeme konečně přepadnout ten vlak, ať... A nebo že bychom zašli nejdřív na ryby? Ještě chvíli času mám, tak třeba se povede zase nějaký úlovek. Jo a ještě mě pár z mých přátel požádalo, jestli jim neseženu nějaké knížky, pomádu a tak. V kempu toho moc nemáme, tak jsem se nabídl, že pomohu. Večeře! Cože? Večeře! Sakra, sundávám sluchátka z uší a vracím se do šedivé reality. Jak dlouho jsem hrál? Asi dlouho. 

Takhle nějak bych shrnul to, jak mě hra chytla a až do svého hořkosladkého konce nepustila. Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem se nepovažoval za fanouška westernů či country hudby. Nicméně snad všechny hry a filmy z toho prostředí mě bavily a country si taky rád pustím. Hudba ve hře je tak skvělá, že hned po dohrání jsem si musel soundtrack znovu pustit a vrátit se... Cože, zase jsem na koni? A sakra, jdeme přepadnout dostavník, no nic, masku nasadit a jde se na to!

Herní výzva 2022 - Novinky z domova  

Jestli má nějaká hra právo nazývat se jednohubka, tak je to právě tato hra. Všehovšudy mi celé dobrodružství zabralo 3 hodiny a vůbec poprvé se mi stalo, že jsem měl splněny všechny achievementy dřív, než jsem dohrál samotnou hru.

Hra je to velmi jednoduchá a to v dobrém slova smyslu i v tom špatném. Grafika neurazí, nenadchne. Příběh je na úrovni průměrné české pohádky, žádná tragédie, ale ani nic, co by ve vás nějak výrazněji rezonovalo. Samotná hratelnost se skládá v klikání na myšku. Máte statickou mapu, kterou postupně "vyzobáváte".

Co je fajn, že ačkoliv se celá herní mechanika skládá z toho, že sbíráte jednotlivé předměty a postupně je kombinujete, abyste plnili jednotlivé questy (vedlejší i ty hlavní), tak na vás hra nevychrlí všechno hned, ale postupně to dávkuje, čili nemáte pocit absolutního zahlcení. Nicméně samotná hratelnost je možná až moc velká pohodička, klikačka, nudička. Hru v podstatě nemůžete zkazit, všeho je tu přehlšel, souboj nejde prohrát, jen musíte opět a zas, nasbíráte dostatek potřebných surovin, zbraní, životů (síly). Navíc hra nenabízí ani nějakou hádanku či aspoň malilinkatý zásek, prostě je to pořád jen o tom sbírat a sbírat, případně něco koupit, směnit.

I přes to, že hra vlastně nenabízí nic navíc, co by se do hráče nesmazatelně zapsalo, tak je to velmi příjemná oddychová adventura. Pokud máte za sebou nějakou velmi stresovou hru, jako právě já (dívám se na tebe Lví králi!), tak je to ideální na jeden uklidňující večer a vlastně musím konstatovat, že jsem se u hry ani minutku vyloženě nenudil, čili ty tři hodiny se zdají tak akorát. Kdyby vývojáři trochu posunuli hratelnost, zvýšili obtížnost (hádanky, těžší souboj) a odvázali se v příběhu, tak bych mohl být dokonce i nadšený... třeba jednou...

Herní výzva 2022 -  Zvířecí instinkt    

Pořád a pořád a pořád a pořád a pořád dokola opakovat nějakou pasáž. Ano, přesně o tomhle je tato hra. Když už jsem se dostal přes nějaký zásek, který mě málem přivedl do blázince a téměř přesvědčil o tom, že hru nemohu dohrát, tak přišel další a další a další... Jako stává se mi u her, že některou pasáž musím stokrát opakovat, ale ještě se mi snad nestalo, že těch pasáží bylo takové množství. Nervy tekly tak, jako snad nikdy předtím.

Bohužel, hra je navíc ve spoustě směrů dnes již hodně zastaralá a ze samotného gameplaye jsem neměl prožitek, čili tím se frustrace umocňovala. Grafika je zastaralá, ale má své kouzlo, navíc velmi oceňuji barvitost jednotlivých levelů (už méně jejich obtížnost). Nicméně, v čem hra extrémně trpí, je samotné ovládání. Nevím, jestli se jedná jen o DOS verzi, ale LK se hraje hrozně kostrbatě, celý pohyb je tak zvláštně trhaný a do toho musíte často na platformách lovit pixely, což vás přivede k zoufalství. Souboje jsou taky hodně meh a vy tak budete neustále... trpět!

Vyzdvihnul bych především soundtrack, který je nostalgicky příjemný a zvláštně se to pře se samotným zoufalstvím, které u hry budete prožívat. Nostalgie je další plus hry, neboť, kdo z mé devadesátkové generace nemá rád příběh Lvího krále? 

Přiznám se, nebýt letošní herní výzvy, tak hru zabalím. Nedokázal jsem si jí užít a často jí na dlouho odkládal, čili jsem spoustu postupů pozapomněl a celé si to musel znovu připomínat, což se projevilo na mém psychickém zdraví. Dokáži pochopit, že ve své době bylo tohle v pohodě, kdy si člověk jednou za půl roku našetřil z kapesného na jednu hru a byl ochotný jí věnovat desítky hodin, ačkoliv plynulý průchod je na 30 minut, nicméně tato doba je naštěstí již za námi. 

Shazovat hru jen na základě obtížnosti by nebylo fér, ale já si prostě nedokázal užít ani samotnou hratelnost, která dnes již nepůsobí dobře. Pokud máte nějaké nutkání si zavzpomínat, tak doporučuji si pustit raději kreslený film či si na youtube prolítnout walkthrough.

Herní výzva 2022 -  Vzhůru do oblak  

Zprvu trpké zdá se… Abych vysvětlil své pocity z této jinak úžasné hry, tak musím začít tím, že první 2-3 hodiny jsem si docela protrpěl. Nedokážu říct, jestli to bylo mým špatným rozpoložením či slabším začátkem hry, ale prostě mě to nějak nebavilo, ovládání mě spíš štvalo, příběh mě úplně nechytl. Možná ve mně ještě dřímala zkušenost z minulého dílu a posun mi přišel téměř nijaký, fakt nedokážu posoudit, ale zaplaťpánbůh, že jsem hru i přesto znovu zapnul a pak už to byla jedna velká jízda. 

Jestli se nějaké hře fakt povedlo nasimulovat to, jaké to je se prohánět v kůži Batmana nad ulicemi Gothamu, tak je to právě Arkham City. Já osobně mám načteno poměrně dost komiksů s tímto maskovaným superhrdinou a s klidným svědomím mohu říct, že Rocksteady se náramně povedlo přenést atmosféru z komiksů do hry. A to dokonce bez toho, aniž by nějakou postavu znásilnili či jinak ohnuli dle svých představ. 

Postavy, to je přesně to, co dělá Batmana. On Batman sám o sobě není zase tak dechberoucí postava, ale co ho dělá možná tím nejzajímavějším superhrdinou jsou jeho protivníci – Joker, Two Face, Harley Quinn, Ra's al Ghul, Enigma a mnoho dalších. Opravdu, co padouch, to velmi zajímavá a naprosto ulítlá postava. Nicméně tohle všechno umocňuje parádní práce dabéru. Herecké výkony jsou zde na velmi vysoké úrovni a já musím výjimečně i konkrétně jmenovat – Mark Hamill. Ostatní také odvedli skvělý díl práce, ale Mark si záři reflektorů trochu uzurpoval pro sebe… trochu víc. 

Příběh je takový klasický batmanovský, na Gotham se valí zkáza a Batman ho musí zachránit a mezi tím se utkat s velkým množstvím svých nepřátel. Ať už v rámci hlavního příběhu, tak i formou vedlejších (nepovinných) misí. Nejprve mi přišlo, že autoři zde zbytečně moc koncentrují spoustu postav a dělají z toho guláš, ale ono se to povedlo tak ideálně navařit, že to vůbec neruší, ba naopak to dává možnost se zase o kus víc seznámit se světem, ve kterém musí Bruce Wayne dennodenně tvrdě bojovat. 

Gotham je zde (opět použiji to slovo) parádně zobrazen. Přesně takhle si ho představuji. Temné, kruté místo plné vyšinutých individuí. Sic se nejedná o nějak zvlášť velkou mapu, tak je tak nějak ideálně naplněna a pohyb po městě si budete užívat. Nicméně samotná atmosféra dost táhne sama o sobě. Navíc je zde i nemálo fakt krásných výhledů, vše je doplněno rozmanitými vnitřními lokacemi, za mě opět super práce. 

Nevím, proč mi ovládání (boj a pohyb po městě) zkraje moc nesedlo, ale na konci, kdy jsem měl k dispozici většinu gadgetů, jsem si ho velmi užíval. Bavilo mě si jen tak lítat po městě a luštit Enigmovi hádanky, stejně tak jako trestat své nepřátelé. Co musím především vyzdvihnout je stealth v rámci hry. Říkáte si HA? Ne, skutečně jsem si zde plížení užíval mnohem víc než v kdejaké čistokrevné stealth hře. Především mi imponovalo to, že některé situace bez stealthu byly mnohonásobně náročnější čili vám nezbývalo nic jiného, než se skrývat ve stínu a jednoho po druhém nepřátele odrovnat. Co si budeme nalhávat, ve většině případů znamená plížení ve hrách tu těžší variantu, u Batmana je to mnohdy opak, a to je fajn. 

Další pochvalu si zaslouží gadgety. Opět, hry, ve kterých se objevuje větší množství než malé a menší množství než přehnané velké, často sklouznou k tomu, že ve finále využíváte 2-3 itemy a s tím si vystačíte většinu hry. Především v soubojích. Ne, Arkham City se skutečně snaží o to, abyste i při soubojích využívali Netopýrovi hračky a díky tomu je souboj i po celých cca 15-20 hodin zábavný. Plus, jakmile si osvojíte plachtění po městě, tak je to neskutečně uspokojivé.   

Nemůžu říct, že mě hra svou kvalitou překvapila, neboť jsem na ní povětšinou slyšel jen slova samé chvály, nicméně dobře víme, jak tohle někdy dopadá, očekávání jsou nenaplněna a díky tomu si hráč hru užije o něco méně, než kdyby na to šel s čistou hlavou. Tady se to nestalo a já mám tak na své pažbě další skvělý videoherní zážitek.

Herní výzva 2022 - Svaz spokojeného hraní    

Pokračování skvělého prvního dílu, které se povedlo neméně dobře, jako předchozí Metro. V podstatě se jedná o totožnou hru s minimem změně. Hraje se to stejně, jen máte pár nových zbraní, nepřátel, ale především pokračování příběhu, který se mi zdál ještě o stupínek lepší, než tomu bylo v díle předešlém.

Na jednu stranu si hráč může říkat, že by od dalšího dílu chtěl něco navíc, nějakou výraznější změnu, ale na stranu druhou, když všechno v předchozím díle fungovalo téměř perfektně, tak nač to měnit? Navíc se mi umocnil zážitek o to, že jsem již věděl, jak hru "hrát". Čili jsem si mohl gameplay naplno užívat a dosáhnou kýženého konce, což se mi v první případě úplně nepovedlo, protože jsem dobrovolné rozhovory a věci, které vám pomohou k jinému konci, nebral tolik v potaz, jako  tentokrát.

Díky tomu jsem měl ještě silnější zážitek, hru jsem hrál v ideálním tempu, které mi vyhovovalo a naplno si jí užil. Mě osobně hrozně bavily ty změny tempa v jednotlivých misích, kdy se střídá klasická FPS přestřelka s mnohem temnější misí, kde maximálně můžete využívat stealth a to celé je proloženo klidnou misí, kde jen nasáváte atmosféru, pronikáte do světa Metra a stáváte se tak součástí příběhu.

Příběh se mi zdál ještě víc fantasy, než v díle předešlém, je zde spousta nadpřirozena a tajemství. Ač má hra hororový feeling, tak i přesto je zde prostor pro silné emoce a vy tak můžete, společně s prvním dílem, sledovat vývoj hlavního protagonisty, který plně vnímá to, co se kolem něj děje a snaží se to nějak pochopit a dle toho se zachovat. Musím i ocenit interakci s temným, která mě dost bavila, ač teda zrovna zde se jedná o největší zásah do gameplaye a celkového pocitu ze hry oproti minulému dílu.

U kratších her mívám problém s tím, že než se do nich naplno dostanu, vžiji si hratelnost a svět mě pohltí, tak je konec. Nicméně díky tomu, že jsem hrál druhý díl hned v závěsu, tak jsem si ho dokázal naplno a užít a mohu jen říct, že Metro se stává mou oblíbenou sérií. Baví mě gameplay, svět, atmosféra a celkový pocit, jaký ze hry mám. Jsem rád, že tu ještě mám díl následující, protože se do postapokalyptické Moskvy chci vrátit.

Herní výzva 2022 - Hippokratova přísaha
 
Kdysi v dávnověku jsem tento kousek rozehrál a už tehdy mě bavil, ale pak jsem se někde seknul a jak mi bylo dřív podobné, vzdal to a hru nechal vyšumět někam do ztracena. Díky herní výzvě jsem se k tomuto kousku vrátil a jaké bylo moje překvapení, o jak skvělou herní záležitost se jedná! Druhým velkým překvapením bylo, jak si hru nepamatuji (samozřejmě prolézaní metra a post-apokalyptickou Moskvu si vybavuji). Čili se pro mě jednalo v podstatě o nový herní zážitek, takže dvě mouchy jednou ranou.

V první řadě, dokud ještě někdo čte, tak chci zdůraznit, že hra se rozhodně vyplatí hrát na Hraničář mode a v režimu přežití. Já bohužel zvolil (jelikož si matně vybavuji, že můj zásek byl způsoben nedostatkem surovin, ale kdo ví) pouze režim přežití s HC obtížností. Díky tomu jsem měl po celou dobu přehršel nábojů, lékarniček, filtrů... Prostě jsem si díky tomu rozbil imerzi celé hry a věřím, že s Hraničář módem by byl zážitek ještě o stupeň silnější a lepší.

Nicméně i tak je to skvělá záležitost. Velmi hutná, nepříjemná atmosféra, která by se dala krájet. Já, poměrně velký strašpytel, se obecně snažím hororovým záležitostem vyhýbat, nemám moc rád nepříjemné pocity, kdy vám běhá mráz po zádech... No a to přesně tato hra nabízí, ale je to ještě do určité míry i pro strašpytly snesitelné. Vlastně naopak, já si to přímo užíval, jak v každé lokaci opatrně našlapuji, opatrně otevíráme dveře, hledám loot a neustále se ohlížím přes rameno. Naštěstí se hra oprostila o většinu prvoplánových lekaček a já si tedy naplno mohl užít všudypřítomný, nepříjemný pocit, ale celou dobu mě hnala myšlenka, že to prostě dokáži...

Dokáži vlastně co? Příběh je velmi povedený, ale to není překvapením, když vychází ze světově známého bestselleru. Nicméně vám konec krásně naťukne, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá a přesně tohle u příběhů miluji. Nejasnost, šedivost, otázky. To mě vlastně nutí vzápětí nainstalovat další díl a v příběhu pokračovat.

Co ještě samotnou atmosféru a příběh umocňuje? Postavy kolem vás. Spousta lidí kolem vás se jeví jakou pouhé kulisy, nicméně nemálo z nich skrývá nějaký menší příběh či historku, které jsem rád poslouchal a vlastně jsem si moc užíval i levely, kde pouze procházíte další stanicí a pronikáte do samotného světa Metra. Díky těmto minipříběhům (+deníku hlavního hrdiny) se hře daří vás do svého světa lépe vtáhnout.

Někdo si řekne meh, u FPS chci hlavně kosit nepřátele a nezajímají mě nějaké monology pološílenců. I to se dá (ale upozorňuji, že to dost ochuzuje celkový zážitek). Nicméně samotná akce je velmi zdařilá a hra hráčům nabízí hned dva přístupy. Jeden opatrný, kdy si vážíte každé kulky (ještě jednou - Hraničář obtížnost + režim přežití), spoustu situací musíte řešit stealthem a pak je tu ten druhým, kdy můžete vesele drtit své nepřátelé a zabíjet všechno, co vám stojí v cestě. Obě cesty mají něco do sebe a já si užil oba dva.

Metro 2033 Redux je výborná FPS záležitost, která nabízí i něco extra. Vlastně je to FPS, které si rozhodně ještě někdy zahraji, protože věřím, že dokáže přinést ještě trochu jiný zážitek. A čemu ještě musím sklonit poklonu je to, jak dobře hra vypadá. Kapky a krvavé šmouhy na vaší masce? Někdo si řekne nepatrný detail, ale to je přesně ten detail, díky kterému vás hra pohltí.

Herní výzva 2022 - Vzkaz ze záhrobí 
 
Moje první dohrané jRPG, slávy mi. Musím říct, že jsem se docela dlouhou dobu přemlouval do tohoto žánru, ačkoliv mě nespočetně her již zaujalo, nicméně se od klasického RPG jedná o úplně jiný zážitek, který má svoje pravidla a věci, na které jsme zvyklý z cRPG tu fungují jinak nebo třeba ani nefungují. Nicméně mě vždycky moc lákalo, jak si Japonci dávají velký důraz na příběh a to rozhodlo, proč se do toho pustit.

Co mě u ToB neustále udržovalo a vlastně jsem jí v klidu dohrál za 80 hodin bez nějaké větší pauzy (což si přiznejme, u takto dlouhých her nebývá úplně obvyklé)? To byl právě hlavní příběh, který se celou dobu řítí kupředu, zbytečně nikam neodbočuje a hráče neustále drží v napětí. Dobře, napětí je asi silné slovo, protože hra nepřináší nějaké silné plot twisty, příběh je dosti předvídatelný a ani jednou jsem si neřekl wow, tak tohle jsem fakt nečekal, nicméně...

...pořád je to skvěle napsaný příběh s výbornými postavami, které si všechny oblíbíte a zapamatujete, ačkoliv každá představuje zcela jiný typologický stereotyp. Mám zde jeden příklad, který to podtrhuje. Magilou mi zprvu přišla neuvěřitelně otravná a bál jsem se, že mi otráví celou hru, nicméně na konci jsem si nedovedl putování světem bez jejích hlášek vůbec představ a do toho všeho nakonec náramně zapadla. 

Dialogy jsou zdě skvělé, vtipné, ale často s nějakým posláním, zajímavou pointou či poučením. Je to kombinace emocí, ať už vtipu, zoufalství, přátelství, lásky, nenávisti... Celou dobu to balancuje na hraně dobra a zla. Hlavní hrdinka v podstatě není vůbec hrdinka a jde doslova přes mrtvoly, nicméně všechny charaktery se celou hru nějak vyvíjejí, odhalují, že na ně často (jako třeba na Magilou) musíte trochu pozměnit názor nebo ho úplně překopat. Příběh mě právě svou šedivostí hrozně bavil, navíc, když si po celou dobu hraje s emocemi hráče, tak je to úplně skvělá kombinace.

Hra je open world, ale pro mě je to spíše takový semi-open world a vysvětlím proč. Je to z důvodu, že máte jednu jasně vyhraněnou cestu, kterou se můžete vydat. Hlavní příběh nemůžete vůbec ovlivnit, side questy tu jsou jen tak, aby se neřeklo a obecně vedlejší aktivity, kterých ve světe není málo, člověka zdaleka nenaplňují tak, jako tomu třeba často bývá u západních RPG. To mě trochu mrzelo, protože svět samotný by v tomhle měl obrovský potenciál. Nicméně to zase na druhou stranu dost pomáhá hlavnímu příběhu, který budete mít neustále před očima.

Hra tedy pro mě byla především o dvou aspektech - hlavním příběhu a soubojích. Soubojů je tu hodně a to jakože opravdu hodně, hodně, hodně. Jasný, hráči dungeonů či jRPG si asi budou klepat na čelo, ale já opravdu strávil tak 30 hodin dialogy, 10 hodin putováním a 30 hodin souboji. Dost často jsem se snažil jim nevyhýbat, abych pak ke konci hry netrpěl podlevelením, ale místy už to prostě nešlo, protože to je souboj za soubojem a v podstatě děláte to samé pořád dokola. Takhle, souboje mě vlastně celou dobu dost bavili, nabízí velkou variabilitu a ani po 80 hodinách bych nedal dohromady 30% toho, co nabízí, ale ve finále i na nejtěžší obtížnost si ve valném většině vystačíte se zběsilým mačkáním tlačítek a bez přípravy taktického postupu. Jediné, kdy jsem se zapotil byl finálový souboj, kde jsem konečně spotřeboval většinu svých itemů (škoda, že tomu tak bylo před druhou částí) a pak ještě náhodní bossové. Velká výhoda soubojů totiž je i to, že vaši spolusoukmenovci vám FAKT pomáhají a můžete se na ně dost spoléhat, ale já bych se nebál ještě vyšší obtížnosti.

Jakožto zkušený jRPG hráč (jedno dohrané a jedno dohrané do poloviny) musím říct, že svět je zde krásný, ačkoliv mi přijde, že dosti podobnou šablonu použil i Dragon Quest XI, čili všemožné části světa inspirované ze všech koutů naší země nakombinované. Ale já to kvituji, protože každá lokace mě něčím zaujala a v žádné jsem se nenudil. Stejně tak je zde i velká pestrost nepřátel od zvířat až třeba po zombíky (díky, mohu použít do výzvy). 
Hra je skvěle nadabovaná, s japonskou precizností. Má krásný hudební doprovod, ačkoliv nemohu říct, že by mi vyloženě nějaká melodie uvízla v hlavě a já si jí teď ještě pobrukoval. 

Berserii jsem si velmi užil, především díky hlavnímu příběhu. Je to taková kombinace seriálu a hry, protože velkou část hry budete trávit koukáním na videa a čtením dialogů (v tomhle je super, že je téměř všechno nadabované, čili nebudete unavení). Souboje jsou velmi fajn, ale pro někoho jich může být too much. Stratégové si asi vyhrají, nicméně i s tupým mačkáním tlačítek si nejspíš vystačíte (jen nepodceňte závěrečný souboj). Kdybych dostal ještě větší volnost v samotném světě, tak by to byla hra přesně dle mého gusta.

Herní výzva 2022 -  Cesta do středu země 

Frenetická střílečka, u které nemusíte přemýšlet nad ničím jiným, než tím, jak zlikvidujete další a další a DALŠÍ hordu nepřátel, která se na vás valí. Nejdřív jsem chtěl říct, že u téhle hry nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jen upustíte páru a jednoduše s užíváte si kosení hord nepřátel, ale... Ona to není zase taková pravda, protože dost často se stává, že musí lehce taktizovat, ale spíš je to o tom, že si rozvrhujete jak které zbraně použít, aby jste vyšli a podobně.

Ostatně mi hru dost ztížilo to, že jsem si frajersky věřil na druhou nejtěžší obtížnost, což sebou přineslo pár nepěkných situací, ve kterých jsem byl frustrovaný. NESNAŠÍM ŽÁBY, HLOUPÉ, ZLÉ A PŘEMNOŽENÉ ŽÁBY! Hru jsem po čase dostal do ruky a s většinou situací jsem si dokázal poradit, ale jednoduchá procházka to rozhodně nebyla a poslední mise mi dala taky trochu zabrat, což bylo především špatným postupem, ale nakonec jsem nad tím velkým frajerem vyzrál...

Hra toho opravdu moc nepřináší, pár zbraní, asi tak dostatek, aby vyšly na celou kampaň a nějak zvlášť vás neomrzeli. Navíc budete skutečně muset využívat všechny, protože na každou situaci se hodí něco jiného. Samíkovi navíc nechybí humor, ne který jsme zvyklá třeba z Duke Nukema, možná se dokonce i párkrát uchetnete, což je příjemný bonus.

Dost mi i sedl level design, kdy jsem se na mapách příliš neztrácel, ale zároveň mě to neustále nutilo lehce objevovat a snažit se narazit na další secrety. Navíc samotné prostředí se mi hodně líbilo, zasazení v Egyptě je parádní, ačkoliv se vám možná po čase kobky a poušť lehce přejí, nicméně i tak jsem si prostředí dokázal celou dobu užívat.

K příběhu není třeba nic říkat, jsou tam nějací mimozemšťani zakomponování do historie starověkého Egypta, pak nějaká apokalypsa v podobě jejich invaze... no a pak už je to jen na vás, aby jste ty příšery opět srovnali do latě a nejlépe je vykopali zpátky do vesmíru. 

Tuhle hru bych doporučil na občasné vypnutí hlavy, kdy si chcete jen zastřílet a nic víc neřešit. Není to hra, kterou budete mít potřebu slupnout v jednom zátahu nebo se na ní budete nedočkavě těšit, ale když budete mít nějakých 30-40 minut volného času a nebudete chtít dělat nic jiného, než tupě mačkat tlačítka, tak je to naprosto ideální volba.

Herní výzva 2022 - Ticho jako v hrobě      

Příjemně nahořklá chuťovka. Nenechte se zmást, nahořklá nemyslím v negativním smyslu, ale celkového pocitu, jaký na mě, jako hráče, hra měla. Po celou dobu jsem měl takový zvláštní pocit, takové to lehké napětí, mravenčení. Něco na pokraji obav, strachu, ale nikdy to do toho bodu úplně nedospělo, nicméně hra ve mě celý čas tento zvláštní pocit udržovala.

Jedná se o takové komorní, krátké dílo. Vizuálně má hra pořád co nabídnout, ačkoliv se jedná o hru skoro stejně starou, jako jsem já. Tento krásný styl nikdy úplně nezestárne a mému oku lebedil. 

Hratelnost je velmi jednoduchá, vystačíte si se šesti čudlíky, nicméně mě hra mockrát dokázala potrápit. Největší nervy jsem chytal opět v hádankách a opět jsem si potvrdil, jak moc tupý na tento styl gameplaye jsem. Proto jsem některé krátké úseky opakoval a opakoval a opakoval, až jsem se nechal podat a zjistil jsem, že pokud nejdete úplně přímo, jak si hra přeje, tak se dál nedostanete, ačkoliv některé lokace k tomu svádí. Často to jednoduše zjistíte tak, že se hra delší dobu neuloží a po vaší smrti se objevíte dost lokací zpět. Jakmile ovšem uděláte, co hra zamýšlí, tak se většinou uloží váš progres. 

Není to úplně nejlehčí skákačka, ale jakmile zjistíte, co máte dělat, tak to také není příliš velká výzva. Celkově se jedná o vyvaženě těžkou skákačku. Trochu mě zklamala herní doba, která je opravdu krátká. Zkušení hráči tohoto žánru jí nejspíš zvládnou do hodiny, pak už jen záleží na tom, jak moc hru dokážete prokouknout. AW mě zaujal, bavil, deprimoval, ale pořád je to spíš jen taková jednohubka a do absolutního herního zážitku mi něco chybělo.

Herní výzva 2022 -  Rodina nadevše  

Proč je tahle hra legendou? Jednoduše proto, že se jedná o vynikající herní zážitek. Tohle by stačilo k celému komentu a už bych se vlastně nemusel dále rozepisovat a jen bych naléhal na to, ať si tím zážitkem každý z vás projde, ale něco málo ze sebe ještě vyplivnu.

V čem mě hra naprosto pohltila? To je exploring. Prolézání celých map, hledání cest, šmejdění v šachtách, otvírání dveří, zkoušení jestli se tam ještě dostanu... a světe div se, povětšinou jsem se tam přeci jen nějak dostal. Hrozně mě bavilo objevování, vychytávání cesty, jak danou misi projdu, jak si pomůžu, jak přelstím nepřátele. To se mi u hry již hodně dlouho nestalo. U málokteré hry jsem se tak rád vracel a zkoušel, jestli ještě něco za těmito dveřmi je a kam mě dovedou. Hra má naprosto úžasný level design a jen to by stačilo k hergasmu. Zkusím tohle a ještě tohle a zkusím tohle... a světe div se, často to hra umožňovala, jaký to nezvyk v porovnání s dnešní tvorbou. 

Nicméně, tímto to nekončí. Zmíním mezi odstavci takovou drobnost, jako je parádní soundtrack. Naprosto vtáhnul a umocnil již tak skvělou atmosféru. Nemám úplně cit pro dabing, ale zde mi naprosto sedl, herci to zahráli přesně tak, jak si hra žádala a mě to naprosto vtáhlo. Obecně atmosféra hry je prvotřídní, čemuž dopomáhá příběh, prostředí a právě samotný soundtrack.

Příběh je... opět velmi povedený. Asi to není úplně ta nejsilnější stránka hry, ale ani hru nijak nepodkopává, ba naopak. Místy jsem se v hlavním příběhu trochu zamotal a nevěděl, kdože proti komu, kdo je vlastně to hlavní zlo a proč vlastně. Ale to byl v podstatě účel hry. Co musím ale vyzdvihnout jsou samotná témata, která se ve hře přímo a nebo jen náznakově v loru vyskytují. Je zde spousta věcí, která se ukázala aktuálními i o dvacet let později, což je zase... úžasné.

Postavy jsou silné, zapamatovatelné, ať už mluvíme o hlavní postavě, jeho bratrovi nebo obyčejném bezďákovi, která si žádá je něco na šnupnutí. Lehké zklamání jsem zažíval pouze u zakončení hry, nebylo to samotný vyústění, které záleží na rozhodnutí hráče, ale spíše popsání následků vašeho rozhodnutí, které vám nechává otevřenou fantazii a to já úplně rád nemám. Nicméně to je marginálie.

Další takovou slabinou hry jsou AI vašich nepřátel. Hru se naučíte takzvaně očůrávat a dost budete spoléhat na to, že agenti a vojáci neoplývají přílišnou taktickou zdatností. Pokud způsobíte nějaký vážnější rozruch, tak o dvě místnosti dál si ostatní stejně vesele dál lebedí. 

Deus Ex velice zdařile kombinuje hned několik žánrů. Hru můžete hrát jako RPG (ačkoliv bych se hru neodvažoval za echt RPG označit), stealth či prachsprosté FPS. Já osobně měl pocit se snažit o non-lethal stealth, což mi v mnoha případech úplně nešlo. Samotná stealth není takový problém a vyžaduji jen lehčí trpělivost, ale silnější nepřátelé... na ty jsem již nervy úplně neměl, tak jsem je prachsprostě popravoval. To mě mrzelo, jelikož jsem chtěl být ten dobrák, ale nenašel jsem efektivní způsob, jak toho docílit a vždy je lehčí si všechny PODROBIT!

Děkuji této hře, že jsem měl opět velmi silný zážitek z hraní videoher. Pro mě se jedná o špičku v herním průmyslu, co se týče architektury jednotlivých misí a prozkoumávání. Možností, jak hrou projít je nespočet, škoda, že herní knihovnu mám již tak širokou, jinak bych se k tomuto kousku nejspíš opakovaně vracel, ale jednou, jednou si to určitě ještě zopakuji.

Herní výzva 2022 - Na vážkách 

Tohle vyloženě skvělý béčko. Je to prostě béčko úplně ve všech směrech a není se tedy čemu divit, proč má nižší hodnocení. Nicméně jsem od studia již hrál i novější kousek Greedfall a je na nich vidět, že se postupem času posouvají a jednou třeba vydají fakt výbornou hru. Nicméně Bound by Flame není vůbec špatná hra, ve spoustě věcech budete muset přimhouřit minimálně jedno oko, ale kdo má rád fantasy klišé příběhy, tak si hru dost pravděpodobně bude moct užít.

Začnu tedy příběh, ten je… No, prostě úplně klasické fantasy klišé, které jsme viděli již mnohokrát kdekoliv jinde – ve filmu, hře, knize… Vlastně jsem si přišel, jako když autoři vzali Dragon Age a udělali si ho po svém s výrazně omezeným budgetem. A mě to vlastně vůbec nevadilo, já si ujíždím na těchto běčkových fantasy „epických“ příbězích, nedalo mi to nic nového, ale dalo mi to takovou tu mojí oblíbenou guilty pleasure. Všechno se vyvíjí naprosto tak, jak hráč očekává, autoři se nesnaží do příběhu vměstnat nějaký plot twist, prostě jedou zajetý mustr.

Hra je poměrně krátká a za nějakých 20-25 hodin budete mít sfouknuto i s většinou vedlejších questů a prohledáváním poměrně dost malých lokací. Side questy nepřinášejí nic extra zajímavého, nějak zvlášť nerozvíjí příběh, jen vám pomáhají rozvíjet vztahy s vedlejšími postavami a zase dost v béčkovém stylu. Většina side qustů je klasických najdi, dones, pomoz.

Postavy jako takové jsou opět klasické klišé, opět mi přišlo, jak když hraji znovu Dragon Age. Zlá a svůdná čarodějka, hodná healerka, která chce být trošku badass a moc jí to nejde, ztracený elf, který bude jednou vládnout, žoldák, který o sobě mluví ve třetí osobě… No, neviděli jste to už někde? Ale zase, není to úplně špatné, jen to bylo už jinde mnohem lepší. Interakce se společníky tu nějaká je, je docela fajn, ale opět, žádný velký zázrak. Romance se vyvine jen z toho, že splníte questy a pak jen blikne kraťoučká scénka, a to je všechno. Stačí, ne?

Svět má několik lokací, všechny jsou poměrně dost malé a není to úplný open world, ale takový ten semi open world, dost omezený. Nicméně díky tomu se nebudete vyloženě nudit a pořád budete postupovat dále. Což je dobře, protože lokace jsou většinou zajímavé tak 30 minut a pak už jen svištíte, abyste splnili, co splnit máte. Výjimkou je poslední lokace, především stoky, které měli výbornou atmosféru a z celé hry mě bavily nejvíc.

Soubojový systém je trochu neohrabaný, ale mě velmi bavil. Je to výzva, i na druhou obtížnost je to celkem velká výzva a po celou herní dobu jsem si ho dost užíval. Je to takový ta klasický pižlačka, jako jsme zvyklý z Gothicu či Elexu, kdy soupeře postupně ubíjíte, ale dá se poměrně zdárně taktizovat a postupně zjišťovat, jak na kterou příšeru. Boss fighty mají vyvážený balanc obtížnosti. V podstatě po většinu herní doby jsem se učil a někam posouval, což beru jako pozitivum. Ovšem, kdo neholduje úplně pižlačkám a chtěl by aspoň ke konci hry procházet soupeři jako nůž máslem, tak může být zklamaný. Spoustu soubojů se dá i uhrát na chytrost, což je fajn.

Pak zde jsou další RPG klasiky, jako vylepšování zbraní, rozdělování skill pointů, prodej věci atd. Opět, béčkové, ale nic, co by mi kazilo herní zážitek. Pořád jsem totiž ve hře měl pocit, že se mám kam posunout, jak vylepšit, ale zároveň to nesklouzlo k nějakému dlouhému rozvažování. V tomhle hra poměrně dobře plyne a neotravuje. Peněz a surovin je dostatek, ale neměl jsem pocit, že by s nimi mohl hráč až přehnaně plýtvat, opět poměrně slušně vyváženo.

Celkově jsem spokojený, vlastně víc, než jsem původně očekával. Ale dost tomu pomohlo, že mám rád béčkové fantasy příběhy a světy, nevadí mi klišé a soubojový systém mi padl do noty. Věřím, že hra nezaujme masy, ale kdo třeba má hodně rád zasazení jako Dragon Age či Gothic, tak by si mohl přijít na své, minimálně se nebude trápit dlouhé desítky hodin. Nicméně Spiders mě zaujali svými dvěma kousky na tolik, že mám potřebu si postupně projet jejich hry a vidět vývoj tohoto menšího studia, při porovnání Bound by Flame vidím, že jsou na velmi dobré cestě.

Yakuzu už si troufám označit za svou oblíbenou sérii, což je taky důvod, proč se mi tento díl hodnotí s těžkým srdcem a možná jsem na samotnou hru tvrdší, než kdyby se jednalo o samostatnou hru, která není součástí jedné série, ale prostě pocit po dohrání nebyl zdaleka tak uspokojivý, jako tomu bylo u dílů předchozích. Chápu. že Zero byl v podstatě nový díl a 1+2 Kiwami kompletní remaky, ale i tak... Prostě mě hra místy vyloženě nebavila a to jsem od této série nečekal.

Začnu něčím, co snese i samotné srovnání s "novějšími" díly a to je příběh. Pořád se jedná v herním světě o slušný nadprůměr, pořád je to dosti filmové, založené na emocích se spoustou plot twistů, ale zároveň se jedná asi o nejpředvídatelnější příběh. Jak jsem zpočátku oceňoval části v sirotčiny, tak mě postupem hry tato část spíš nudila a dost zpomaluje celkovou dynamiku příběhu. Jasný, závěr to znovu slušně nakopne, ale já se zhruba třetinu hry vyloženě nudil.

Postavy jsou opět výborně napsané, ale řekl bych, že jsou opět oproti předchozím dílům méně ikonické (beru v potaz ty novější) a dost se vlastně všechno opakuje. Vedlejší minipříběhy jsou vyloženě tragické, je jich zhruba 5, které za to stojí a nabízejí hráči něco víc, pak je tu zhruba 70 příběhů, které jsou buď ždímání něčeho, co už jsme v sérii viděli a nebo nezajímavé rádoby srandičky. V tomhle nasadila Zero až moc vysokou laťku a tentokrát jsem si vedlejšáky vyloženě neužíval. Navíc, když skoro všechno končí tím, že Kiryu někoho zrube... to je prostě dost nuda. V tomhle by mohli vývojáři více popustit uzdu své fantazii.

Další vedlejší aktivity a minihry, na kterých série stojí také stojí za... No, není to prostě již ono. Hrát po čtvrté to samé a ještě v horším provedení už hráče nijak neoslní, nových miniher je zde minimum a ty staré mají horší provedení, takže je hrajete spíš z povinnosti kvůli questům či trofejím. Nový je snad jen velký golf, který se sice povedl, ale to je hrozně málo. Kabaret je například vyloženě špatný a velká ztráta času. Šipky, bowling, kulečník, to už prostě známe.

Souboj. Další kapitola sama o sobě. Tentokrát mě vyloženě nebavil. Jednotlivé mini souboje, kterých je zde až přehnané množství jsou příliš jednoduché a v podstatě v nich nejde neuspět, takže váš budou jen otravovat. Navíc je z nich hrozně málo xpéček, takže ani jako farmení to nefunguje. Souboje je nudný, budete nejspíš spamovat pár tlačítek do kola a větší taktické rozmýšlení vám přinesou bouze boss fighty, které jsou otravné hlavně v tom, že se jedná o zdlouhavé utloukání silnějších nepřátel. Za celou hru jsem zemřel párkrát, ale každý boss fight byl nudně zdlouhavý a výzva to nebyla, vždy jsem věděl, co dělat, ale nebavilo mě to postupné upitvávání.

Ač je hra možná ze všech dílů nejkratší, tak mi přišla šíleně dlouhá, protože to velkou část hry byla prostě nuda. Asi už mám v sérii moc nahráno a vyžaduji drastičtější změny, které zde nepřichází, navíc všechno, co je to již známe je zde oproti předchozím dílům kvalitativně horší a to, co je nové, tak se jednoduše moc nepovedlo (snad až na ten golf). Tenhle díl bych doporučil pouze fanouškům série, kteří musejí mít odehrané všechny díly či si maximálně na lehkou obtížnost projít příběh. Kdo ve hrách musí projít všechny příběhově linky a nedej bože sbírat trofeje, tak tomu jen popřeji pevné nervy. Snad bude čtyřka zase lepší a přinese i něco nového, každopádně si od série po tomhle díle musím dát pár měsíců pauzu.

Operace Flashpoint je takový můj osobní herní svatý grál. Když jsem hru poprvé viděl u kámoše na jeho „nabušené PC“, tak jsem prostě nechápal, jak je to celé možné. Jak může hra, tak dokonale simulovat hru na vojáčky a myslím si, že to byla i doba, kdy jsem se absolutně pobláznil do vojenství, což vyústilo mým přáním jít na vojenskou střední školu, ale přes rodiče to tehdy neprošlo.

Když přišlo rozšíření původní hry, tak jsem samozřejmě neváhal a všechny svoje našetřené peníze (nebo to byly peníze rodičů?) utratil za krabicovou verzi. Mám pocit, že jsem hru nikdy dřív skutečně nedohrál, ale za to jí x krát znovuhrál. Vlastně mi to po této stránce bylo úplně jedno, protože jsem si jen chtěl užít tu výbornou simulaci partyzánské vojny. V tomhle hra absolutně pohltí, dodnes jsem nenašel hru, která by mi tohle zprostředkovala lépe. OF + OF:R v tomhle směru asi už nic nepřekoná.

Co se týče samotné simulace vojenského života, respektive akce v imaginárním konfliktu, tak bych řekl, že původní hra byla v tomto směru lepší. Resistance už daleko více sází na samotný příběh a jednotlivé postavy, se kterými mnohem víc soucítíte, vžijete se do jejich rolí a není to jen 100% válčení, ale má to i nějakou emocionální linku, která je mimochodem dost silná a v pravou chvíli se jí povede hráče zasáhnout a tím i eskalovat vaši naštvanost na nepřítele.

Ke hře bych měl jednu významnější výtku a to jsou rozbité mise, kdy nascriptovaná situace nedopadne, jelikož se nepřátelským tankům například nepovede dorazit k požadovanému cíli a uvíznou někde uprostřed údolí. Čili vy pak musíte googlit a hledat, jak se z mise dostat. Reloady, znovuzahrání mise, nic nepomáhá, prostě musíte dojít někam, odkud tanky vyjížděly a trasu projít, což dost rozbíjí zábavnost a hratelnost. Když se mi tohle stalo zhruba v polovině kampaně a já misi snad 20x opakoval a již si zoufal, tak jsem prostě byl nucen googlit a raději i využít cheat na ukládání, jelikož jsem měl lehkou obavu, že se mi hra může rychle tímto otrávit (koukám na tebe Arma II).

Tento datadisk se s hráči opravdu nemazlí a na rozdíl od původní hry vnáší vysokou obtížnost již z kraje a troufám si tvrdit, že první třetina hry je těžší než ta poslední. Hodně se mi líbí systém, kdy vaši přeživší partyzáni sbírají zkušenosti čili když se vám je povede provézt misí a přežijí, tak v další misi vám budou mnohem více ku pomoci. Což je ostatně i systém samotných misí, čím víc nepovinných úkolů se vám povede splnit, tím víc vás hra odmění v misích následujících.

Jak jsem zmiňoval, hra je obtížná nejednou zde umřete na jednu ránu, často jste v obklíčení spousty nepřátel a musíte postupovat absolutně takticky (jsou zde místa, která se dají přechytračit a velmi si tím zjednodušíte průchod), rozvážně a hlavně nespěchat. Není to úplně o tom vyřídit nepřátele, jelikož mi jejich likvidace takový problém nedělala, ale spíš si hlídat všechna možná místa, zdali tam není ukrytý nepřítel či se na vás nevalí další vlna, kterou jste již nečekali. Obtížnost potrhuje i to, že máte maximálně jeden save slot na misi, čili používejte z rozvahou. Občas mě to deptalo, při rozbití mise jsem si až zoufal, ale na druhou stranu to umocňuje celý pocit ze hry.

Jak jsem zmiňoval, tohle je prostě společně ze základní hrou moje srdcovka a tak jsem ochotný ji leccos prominout, je to prostě jedna z her, která pomohla budovat můj hráčský život a já jí za to budu nadosmrti vděčný. Vzpomínky to jsou krásné.

Je to RPG? Je to adventura? Je to nějaký hybrid? Co na tom sejde, je to především výborný herní zážitek. Já bych se nebál i říct, že výborný kulturní zážitek. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlím, tak vyloženě herní zážitek je lehce upozaděn tím, že většina času ve hře strávíte čtením dialogů, dumáním nad smyslem bytí, politickými otázkami, láskou, samotným případem, který řešíte a spoustou a spoustou dalších věcí.

Normálně bych byl asi lehce zklamán z toho, že tu je samotný gameplay lehce upozaděn a rozhodně netvoří významnou část kouzelného koření, které dělá samotnou hru tak skvělou. Nicméně to, co se autorům povedlo zde vytvořit tento samotný fakt tak převyšuje, že mi je to vlastně absolutně jedno. Ta hra vás neskutečně vtáhne tím, jak je zde vytvořený svět. Velmi zajímavý svět, který obsahuje spousty otázek. Ten svět je tak zajímavý, že já hned po dohrání hry měl pocit, že si potřebuji zahrát nějakou další hru z toho světa, přečíst si knížku či shlédnout nějaký seriál. Podle mě má totiž ohromný potenciál, ale otázka je, jak to autoři dále plánují rozvíjet.

Velmi dobrý svět a uvěřitelný svět, to je základ každé hry, ale to by samozřejmě nestačilo k hernímu orgasmu. Tak nám autoři přidali další super přísadu v podobě neskutečně kvalitně napsaných dialogů, vnitřních monologů či obyčejných popisů situací. Já si fakt místy přišel, že čtu nějakou dech beroucí knihu, od které nemohu odlepit oči. Nutno ovšem podotknout, že je to čtení velmi náročné a to nemyslím jen díky tomu, že zde není český překlad, ale tohle dá zabrat i v mateřském jazyce. Hra nám podsouvá mraky existencionálních otázek, pohledy na politické otázky světa a jeho fungování a mnoho dalšího. Co se ovšem mě dotklo nejvíce a emocionálně mě to téměř sundalo, byl vnitřní boj hlavní postavy s tím, jak byl zrazen láskou. Sám prožívám podobné období a v tomhle mi hra přinesla možná až moc reálné emoce, které jsem při hraní prožíval.

Takže tu máme svět, dialogy, co dál? Ano, samozřejmě, postavy. Jako pardón, ale tady snad nebyla jediná postava, která by nebyla zajímavá a vy jste se s ní nechtěli bavit. Ať už se jednalo o komunistu, fašistu, babičku z vesnice, mladé feťáky, progresivní umělce, prodejce knih, řidiče kamiónu či malé dítě, tak každý měl co nabídnout a vy jste si s nimi chtěli o čemkoliv pohovořit. Tento zážitek mi umocnil vynikající dabing, ze kterého byly opět velmi silně cítit emoce. Bylo vidět, že dabéři do toho dali kus své duše a já si nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel v hře takhle skvělý dabing. Co mě vždy zaručeně rozesmálo, tak byla jedna malá holčička v rybářské vesničce, naprosto kouzelný!

No a co že samotný gameplay? Já prostě musím říct, že to je za mě asi to nejslabší z celé hry. Nechápejte mě špatně, je velice originální, zábavný. Skládá se v podstatě jen ze dvou věcí a to exploringu a hovorů. Všechny vaše akce probíhají formou vrhu kostek v dialogovém okně. Což je skvělý koncept a vy tak musíte rozmýšlet, do jaké schopnosti vložíte své zkušenostní body, případně jaké itemy využít. Nicméně výtku bych měl k tomu (nehrál jsem HC mód), že je to až příliš jednoduché a z většinou jsem neměl žádný problém, jelikož valnou většinu můžete opakovat několikrát a skill pointů je ve hře velký dostatek. Hodně mě bavila detektivní analýza míst činu, ale na taky bych si dovedl představit, kdyby toho bylo trochu víc, případně, aby hra více pracovala s věcmi, které najdete či koupíte, prostě s inventářem jako takovým.

Jedna z velkých výhod a zároveň nevýhod hry je to, že zde nejsou v podstatě žádné větší záseky. Na jednu stranu je to způsobeno tím, že po celou herní dobu máte co dělat, co objevovat, s kým si pokecat, kam zajít, co prošmejdit... Na stranu druhou to způsobuje i poměrně jednoduchá obtížnost, kdy zde není žádná větší hádanka, která by potrápila vaše mozkové buňky. Ono je to dost postaveno i na samotném herním konceptu, kdy se hra snaží nasimulovat i vaší neschopnost a s tím nechat vaší postavu žít. Chcete pít opilecká a zfetovaná troska? Poslušte si. To je vlastně i jedna ze silných stránek her, že dává skutečnou možnost role playovat, ačkoliv tím možná zase trpí samotná výzva.

Pro někoho, kdo je ve hrách fokusovaný pouze na gameplay a od hry nevyžaduje hlubší zážitek, tak pro toho Disco Elysium rozhodně není vhodnou volbou. Kdo si chce dopřát od hry i něco silnějšího, nechat se třeba i emočně trochu vyždímat, tak je to 100% must play. No a pro mě osobně se jedná o jeden z nejlepších herních zážitků vůbec a už teď vím, že z toho světa chci víc a je mi jedno, v jakém formě to dostanu. Díky Estonsko!

Herní výzva 2021 - Jménem zákona

Můj poslední komentář k letošní herní výzvě, kdy jsem se měl vžít do role detektiva či policisty. Zvolil jsem tuto Hongkongskou městskou akci, která si evidentně brala z herních sérií jako GTA, Yakuza či Mafie. Ale zároveň si vytvořila i svou vlastní tvář.

Abych se zaměřil především na to, zdali je hra vhodná do dané kategorie, tak musím říct, že v určitém měřítku ano. Jste tajný policista v utajení, který se infiltruje do triády a snaží se organizaci rozložit zevnitř. Až do téhle chvíle je to ok. Nicméně samotný gameplay je klasická akční rubačka. Detektivní/policejní práce je zde pouze nutné minimum a vaše postava se chová spíš jako klasický gangster než policista. To je velká škoda, určitě bych uvítal mnohem víc poctivé policejní práce.

Ostatně i z morálního hlediska je to dosti pokřivené. Je mi jasné, že hlavnímu hrdinu šlo především o pomstu, ale pořád je to příslušník policie, který má mít aspoň nějaký morální kompas, ale ze samotného příběhu to tak rozhodně nepůsobí a vy většinu času kosíte nepřátele hlava nehlava. „Své“ gangstery si oblíbíte a máte k nim nějaký vztah, dokonce i se jich zastáváte na úkor vaší policejní práce, nicméně pokud jde o kosení no name nepřátel, kteří by úplně v klidu také mohli být jen ve špatné chvíli na špatném místě, to už hra vůbec neřeší, což je v rámci celého příběhu a zasazení trochu škoda.

Ale jinak byl příběh zábavnou akční bláznivinou. Místy to bylo i dosti brutální, kdy třeba jedna moc milá paní rozseká mafiána sekáčkem na maso a podobně. Především poslední kapitoly jsou dosti drsné. Příběh má drive a většinu dobu táhne, i přes větší počet vedlejších aktivit. Jsou zde aktivity jako závody, menší bokovky, krádeže aut (opět, ideální pro vyšetřujícího policistu), randíčka, chytání drogových dealerů (to už dává větší smysl) či klasická nekonečná kvanta sbírání collectibles. Nicméně je fajn, že ačkoliv se delší chvíli věnujete těmto aktivitám, tak vůbec nerozbíjí celkový pocit z hlavního příběhu, který vám takzvaně neuteče.

Samotný gameplay je poměrně zábavný, je to dobrá kombinace arkádové jízdy v krásných kulisách Hong Kongu a čisté akce, kdy se střídá střílečka s mlátičkou. Nicméně po chvíli se to celé stane lehce stereotypní, jelikož hra není příliš velkou výzvou, ačkoliv samotný boj obsahuje poměrně velké množství různých kombinací a úderů, tak vy si stejně oblíbíte 2-3, které budete spamovat neustále dokola. V tomhle směru je trochu škoda, že tvůrci neudělali více variabilní nepřátele, na které by fungovaly různé druhy fíglů a triků.

Nejvíc jsem si užíval samotné město, které vypadá parádně a má nádech asijské exotiky. Byla zde určitá místa, u kterých jsem se vyloženě kochal výhledem a užíval si průchod samotným městem. Celý svět je takzvaně položivý (či polomrtvý, jak chcete), je zde nějaká interakce, ale určitě by to mohlo být i lepší, jako tomu je třeba v sérii Yakuza. Postavy jsou slušně napsané a určitě ve vás zanechají nějaké pocity.

Jako, hlavně mě vyloženě nechytla za koule a neurvala mi je. Ale po celou herní dobu jsem se bavil, chvíli mě bavilo jen tak si jezdit po městě a sebrat si nějaký kufřík, či osvobodit nadrženou manželku z kufru auta. Přišlo mi to ideální hra, která nepotřebuje výraznější focus na hraní, ale po náročném dni vám dá na pár hodinek vydechnout a vypnout. I takové hry jsou potřeba. Jo, a mega super mi přišel soundtrack, především rádiové kousky (kapely jako Soulfly, Trivium, Machine Head, Opeth či Dream Theater? Mňam do p***) a karaoke.

Age of Empires byla hra, která se hodně podepsala na mé brzké herní kariéře. Desítky, spíš stovky hodin jsem strávil v rámci historických bitev, stavění měst, ničení měst, dobývání, těžení a prostě si hraní na spolutvůrce historie. AoE II byla svého času přelomová hra a já se rozhodl zkusit, jestli i po nějakých 15 letech, kdy jsem tuto hru valil, může mít své kouzlo a sáhl jsem po nejnovějším kousku.

Nebudu to zbytečně napínat, to, co mě kdysi tak moc bavilo na AoE, se neomrzelo. Je to stále stejně zábavné. V podstatě mi nepřijde, že by se hra za ta léta nějak významně změnila a z gameplaye jsem měl naprosto stejný pocit, jako před 15 lety. Pořád jsem si přišel jako spolutvořitel dějin, navíc v rámci velmi zábavného gameplaye. 

Co mě ovšem úplně vtáhlo do hry, je to, jak hra prezentuje historické události a nechá vás být jejich součástí. Vzdělávací filmečky jsou vynikající a pro někoho, kdo měl vždy slabost pro historii, naprostým zpříjemněním zážitku. Nejenže jsem si užil zábavný gameplay, ale navíc jsem se i částečně dovzdělal a zjistil spoustu zajímavých informací. Jak fungovali různé revoluční vynálezy, jak se vedla válka, jak se žilo, jak se dobývalo, jak se utvářela historie. Vždy je velmi příjemné, pokud má hra i nějakou přidanou hodnotu a nejedná se čistě o zábavu a to AoE IV splňuje.

Popisovat zde jednotlivé herní mechaniky asi nemá cenu, valná většina hráčů ví, o čem Age of Empires je. Já jen mohu dodat, že i pro takového amatéra v rámci strategických her, se jedná o velmi příjemný zážitek, bez nějakého velkého stresu a kampaň jsem prošel poměrně bez problémů i na vysokou obtížnost. Hra vás totiž naučí, kdy je nutné si opevnit město, kdy naopak investovat co nejvíc do ekonomiky a kdy bezhlavě vytvářet obří armádu, se kterou chcete zničit nedobytné hradby. Singleplayer určitě doporučuji, pokud nemáte zkušenosti s multiplayerem z dřívějších dílů, jelikož vás aspoň v základech připraví na velmi tuhé bitvy s lidmi, kteří si hru osvojili, ačkoliv dost pravděpodobně dostanete mockrát po čumáku.

Asi mohu říct, že nový díl nepřináší nic zásadně nového, vlastně jen opakuje to, co bylo na předchozích dílech úspěšné. U některých sérií se toto dá brát jako menší mínus, nicméně zrovna zde to považuji za sázku na jistotu, která stále funguje.

Bohužel nedokáži zhodnotit, jak to funguje v multiplayeru, kterému jsem se zatím vyhýbal, ale jak mohu posoudit z několika málo gameplayů, které jsem sledoval, tak se jedná stále o velkou zábavu a už se těším, až si to s kamarády vyzkouším a utopím ještě několik desítek hodin v této hře.

Herní výzva 2021 - Dětský svět

Uff, tak tahle hra mi dala zabrat, bohužel to nebylo tím, že by se jednalo o nějakou výzvu v rámci obtížnosti či super příběh, který by mě pohltil. Hra mě totiž vyloženě ničila svou nestabilitou a neustálým padáním. K tomu si přidejte ukládání pouze na určitých místech a máte celkem nepříjemný herní zážitek.

Z prvopočátku se to hra jevila jako příjemná oddychovka. Hra má velmi nadnesenou atmosféru, vtipný nádech a srší jeden vtip na pubertální dobu za druhým. Ano, kdyby mi bylo o 15 let méně, tak bych se nejspíš bavil o něco víc, ale i tak musím uznat, že se zde objevuje několik zábavných situací a dokonce i náznaků na situace, který nejspíš zažil každý z nás, kdo studoval střední školu. 

Příběh se ze začátku zajímavě rozvíjí, respektive to vypadá na vtipnou historku, nicméně s postupem času se mnohem víc rozpadem do méně souvisejících side questů, které tah v podobě silného hlavního příběhu hrozně rozmělní a v podstatě důležité jsou jen první a poslední kapitola. Zbytek je taková všelijaká omáčka kolem. Něco je vtipnější, něco méně, ale především je samotný gameplay otravně repetitivní a jelikož se ani nejedná o žádnou výzvu, tak po pár hodinách i dost nudný.

Je zde pár zajímavých side aktivit, které na pár desítek minut zabaví, jako třeba závody v motokárách či na kole, ale jak říkám, jsou to pár minutové záležitosti. Nejvíc jsem si ve finále užíval samotné předměty, které byly formou zábavných miniher a třeba taková angličtina mi byla i dokonce výzvou. 

Ovšem největší kámen úrazu pro mě byl ten, že hra neustále padala. Pořád, pořád, pořád, někdy po deseti minutách, někdy po půl hodině, ale nepovedlo se mi najít žádný zaručený návod, jak to aspoň snížit na únosné množství. Pak už jsem se po každé splněné misi jen klepal, abych aspoň došel k save pointu, což se mnohokrát nepodařilo. Nakonec se z toho stala nesmírně otravná záležitost, protože samotné mise jsou příliš jednoduché, čili bylo hrozně otravné pořád dokola je opakovat. 

V tomhle směru vůbec nechápu, proč zde není normální ukládací systém. Nevidím důvod, proč jsou tu jen určitá místa, kde lze ukládat. Nezvyšuje to obtížnost, nedělá to zábavnější gameplay. Jen to v kombinaci s padáním nesmírně hru otravuje. Ano, můžu to přičíst tomu, že hra špatně běží na nových systémech, ale jelikož je pořád možná zakoupit, tak to rozhodně neberu jako omluvu.

Chvíli jsem přemýšlel dát ještě přísnější hodnocení, ale ve finále se jedná o zajímavý open world na střední škole, což je poměrně originální koncept, je zde několik vtipných misí, pár zábavných miniher a celkově je to docela fajn nadnesený simulátor středoškolského života. Po konci hry je zde i end game content, respektive můžete splnit, co jste v rámci průběhu hrou nestihli, ale když jsem zničil asi deset gnómů a než jsem došel do svého pokoje, abych hru uložil, tak opět spadla, čili jsem hru v lehkém vzteku raději navždy smazal ze svého disku.

Herní výzva 2021 - Čas je relativní

Hra, která mě potrápila jako málokterá. Tahle hra vám rozhodně nedá nic zadarmo a jakmile si myslíte, že jste hru obelstili a s každým dalším gameplayem jste chytřejší, tak vám do toho prostě něco hodí vidle. Ta deprimace je tu vskutku veliká a jelikož hra se v podstatě neukládá a žádná vaše zásadní chyba nelze napravit, tak jste nuceni hru tolikrát opakovat, než válka skončí. Je to sice jen něco málo přes čtyřicet dní, ale věřte mi, že každý den bude sakra pomalu utíkat.

Zde se musíte rozhodovat, jak moc hajzl budete, jak moc budete pomáhat či škodit. Jak vám bude záležet na ostatních nebo bude upřednostňovat svou skupinu, ale pokaždé to má nějaký háček. Jakmile se zaměříte čistě na svou skupinu, tak budou všichni deprimovaní a dospěje to do takového bodu, že nebudou ochotní vůbec nic dělat. Naopak, když se budete snažit být pouze za dobráka, tak zjistíte, že máte všeho příliš málo a začnete sami trpět.

Hru se mi povedlo dohrát asi až na pátý pokus, ale i tak polovina mé skupiny nepřežila. Každou oblast člověk musí opatrně prozkoumávat a zjišťovat, co si ještě může dovolit a co už ne. Většina soubojů skončí vaší rychlou smrtí, případně fatálním zraněním, které budete ještě několik dní léčit, což se často ukáže jako zásadní a zase jste na začátku. 

Samotné hraní mě většinu času hrozně štvalo, protože jsem si neustále přišel beznadějně. Ale zároveň jsem to prostě chtěl pokořit, chtěl jsem být ten, co přežije nesnáze války a bylo to sakra náročné a musel jsem schýlit k věcem, které ve hrách nerad dělám, být trochu... trochu hodně sobec. A i tak jsem nedospěl uspokojivého konce.
Celé to má hrozně nepříjemnou atmosféru, což doplňuje soundtrack. Není zde prostor pro nic humorného, veselého či příjemného. Když někoho zabijete, tak z toho rozhodně nebudete mít uspokojení, stejně tak, když někoho okradete. Budete mít třeba vybavenou vaší základnu, ale budete vědět, co to stálo...

Jakmile se zaměříte na jednu věc, třeba dostatek jídla a myslíte si, jak jste hru konečně doběhli, tak zjistíte, že vám najednou chybí obvazy, zateplení, zbraně... Prostě pořád něco. Nikdy nebudete mít dostatek. Nikdy nebudou všichni spokojeni... Dobře, možná po padesátém hraní či s výpomocí návodu ano, ale běžný hráč bude neustále něčím trpět. A o tom přeci je válka. Válka je utrpení, je to hnus a nic na ní není hezkého a přesně tohle se tvůrcům náramně povedlo převést do This War of Mine.

Herní výzva 2021 - Remaster 

Od této hry jsem absolutně netušil, co čekat. Nakonec jsem si jí vybral ryze v rámci herní výzvy, herní doba se nezdála jako příliš dlouhá, tak jsem do toho šel, ačkoliv bych jinak hru asi nikdy nehrál a světe div se, zase tak jsem se nenudil.

Ono se ani nudit moc člověk nemůže, jelikož hru dohrajete v pohodě do 10 hodin i při dělání pár challengů. Samotný gameplay je ze začátku zábavný, stealth mise střídají mise s totální destrukcí (která je mimochodem mnohem zábavnější), nicméně po pár hodinách se to trochu ohraje a hra již moc nového nepřináší. Až na poslední boss fighty, které mi dali lehce zabrat, jinak se dá zbytek hry projít s prstem v nose. 

Hráč má několik abilit, které zpříjemňují samotné hraní, anální sonda nejspíš vévodí. Každá zbraň a schopnost jsou originální, takže hra poskytuje i jistou variabilitu, ale většina činností je zábavná na pár okamžiků, možná hodin. Posledních pár misí jsem se už skoro nudil, až právě na výše zmiňovanou závěrečnou misi, kde jsem musel hrát s trochu větším soustředěním. Ve hře toho sice můžete dělat poměrně dost, ale všechno baví jen chvilku.

Hra stojí především na vtipu, jelikož paroduje americkou kulturu a dřívější pohled lidí na mimozemšťany. Párkrát jsem se přištihl, že jsem se i pousmál a díky tomu si mě hra dokázala udržet. Je to vtipné, zábavné, na pár pohodových nočních her ideální, když člověk chce totálně vypnout a jen se jednoduše bavit. 

Remake vypadá velmi solidně. Hra má svůj vizuál, čili ačkoliv nenabízí po grafické stránce zdaleka to nejlepší, tak má své kouzlo. Vývojářům se nejspíš povedlo doručit, co chtěli, ale žádný herní převrat nečekejte. Ale kdo má rád všelijaké parodie a drsnější humor, tak se bude bavit.

Herní výzva 2021 - Pacifista

Dishonored, to je moje gusto, po dohrání mám v srdci pusto. Jednoduše vynikající záležitost, která snad ještě posouvá laťku, která byla nastavena již v prvním díle velmi vysoko. Tentokrát jsem se rozhodl hru projít bez jediného zabití (100% stealth, na to moje schopnosti zdaleka nestačí) a musím říct, že díky tomu získala hra na hratelnosti ještě mnohem víc, než kdybych to hrál bez obav ze zabití.

Dishonored 2 má především velmi dobře vystavěný, zajímavý svět, plný výborné loru. Především velmi zdárně kombinuje nádech novověku s přechodem k modernější době plné vynálezů, do toho přimíchejte notnou dávku magie a máte krásný fantasy svět, který se ovšem příliš neliší od naší ne zas tak dávné historie. Taky je zde korupce, zrada, špinavá města, vznešená šlechta, gangy, problémy nižší třídy… Jednoduše jsem měl pocit, že ačkoliv vstupuji do fantasy světa, takového toho snového, tak pořád na mě dýchá něco, co nemá až tak daleko od světa, který znám (ať už reálně nebo z učebnic dějepisu) a právě ta kombinace si mě dostala.

Grafický kabátek je také výborný. Hrozně žeru stylizaci, jakou se Arkane studio prezentuje a nejen díky tomu patří toto studio mezi mé nejoblíbenější. Ačkoliv má hra až skoro komiksovou stylizaci, často velmi ostré křivky (především u postav), dost potemnělou atmosféru a depresivnější barvy, tak na plné detaily hra vypadá nádherně do nejmenších detailů. Opět to na mě působilo podobně, jako u samotného loru, něco, co působí téměř realisticky, ale jako byste se na to koukali přes nějaké snové brýle.

Co je ovšem největší plus celé hry, tak je gameplay, který je jednoduše vynikajúcí! První věc, kterou kvituji, je volba mezi dvěma postavami, kdy každý z nich má svůj vlastní gameplay (ačkoliv dost podobný, tak nějaké schopnosti se liší), čili hru si můžete zahrát minimálně dvakrát, aniž by to bylo úplně to samé. Další věcí je, že způsobů, jakým hru můžete hrát je zde opravdu dost. Můžete využívat spoustu speciálních schopností (kouzelných), už jen u nich si můžete vymazlit svůj vlastní gameplay – agresivní, stealth, proradný, asasínský… Hru můžete hrát bez zabití, nebo jako totální rambo, případně jako nenápadný asasín nebo úplný duch, kterého nikdo nezahlídne… A mezitím máte asi 50 dalších kombinací, které si ze všeho berou něco (a nebo nic).

Osobně si myslím, že aby si hráč hru užil co nejvíc, tak by měl zvolit styl, kdy vůbec nezabíjí, ideálně se snažit o 100% stealth (ale to už beru jako velmi náročnou výzvu a já sám jsem na to v hard obtížnosti neměl, možná na druhé zahrání už by to šlo lépe). Díky tomu si hráč musí pořádně všímat okolí kolem sebe, naučit se každou mapu co nejlépe, využívat jednotlivých zkratek, schovek a míst, že kterých překvapí či obejde své nepřátele. Díky tomu jsem si neskutečně užil level design jednotlivých lokací, které jsou za mě parádně udělané. Zajímavé a originální interiéry, kdy nemáte pocit, že každá místnost je ctrl+c/ctrl+v, ale každá místnost má nějaký ukrytý příběh. Hru tak můžete hrát klidně 5x a pokaždé to bude trochu jiný zážitek.

Tohle je hra, kterou si rád ještě někdy v budoucnu zopakuji. Zároveň je Arkane studio, které tímto řadím mezi své tři nejoblíbenější a v neposlední řadě je tohle hra, která se parádně hodí do první kategorie letošní výzvy.

Příjemná jednohubka s krásným grafickým vizuálem. Hra do nepohody, pokud si chcete odpočinout, oddechnout si od stresu a jen se kochat příjemným prostředí, hezkou hudbou a jednoduchým gameplayem.

Hra se jednoduše ovládá, většinou věcí zvládnete na myši, ale tím nechci říct, že by byla přespříliš jednoduchá. Dostane se na spoustu zapeklitých hádanek, hledání klasických adventurních řešení (povětšinou logických), ale i zajímavých miniher. Na hře je velmi fajn, že ačkoliv vás může lehce potrápit, tak autoři implementovali nápovědu v podobě jednoduché minihry, takže méně zdatní hádankáři se nemusí zase tolik trápit. Je to na každém, jak dlouho vydrží bloudit a hledat řešení.

Machinarium mi zabralo 7,5 hodiny, což mi přijde adekvátní délka. Ostřílenější hádankáři se nejspíš mohu dostat na nějakých 5 hodin. Beru to jako takovou jednohubku, čili za mě odpovídající délka a pokud by hra nepřidala na variabilitě v rámci miniher a neubrala velké množství rébusů, tak by se nejspíš již nejednalo o takovou zábavu.

Hra mě dostala především svým vizuálem, ale i velmi zábavnými hádankami. Příběhově je to velmi prosté, ale ta pohádková nota ani víc nepotřebuje. Tady ta hra dokazuje, že ke kvalitní hře nepotřebujete obří kapitál, překombinovaný gameplay, mraky filmečku či dokonce dabing. Pokud máte rádi hlavolamy a klasické adventury, tak si určitě pošmáknete, pokud ne, tak nejspíš taky.

Druhý díl dělá v podstatě všechno lépe než první, ale již pro mě nemá takové kouzlo. Je to čistě subjektivní záležitost, která se nedá vysvětlit, ale moje tisíce hodin strávené v MP CoD 1, se ve druhém díle zredukovaly na nějakých pár stovek hodin (možná jednu tisícovku). Nicméně i tak se jedná o jednu z her, která v mém osobním žebříčku zaujímá velmi ceněné místo, především díky multiplayeru.

Upřímně, druhý díl mi přijde o hodně přívětivější pro (dnes už to zní spíš úsměvně) nové hráče. Ovládání zbraní je jednoduší, zdraví se doplňuje automaticky, případně na to, aby jste byli slušný sniper již nepotřebujete extra skill.

Ale hře se nedá upřít, že zaznamenala opravdu velký skok, co se týče grafického kabátku a díky tomu hra oproti prvnímu dílu, pořád působí docela dobře i dnes. Mapy jsou zajímavější, lépe postavené, prostředí je variabilnější, navíc ty nejklasičtější mapy z jedničky máme i zde (Rail, Harb, Carec…), ale v hezčím kabátku.

Tahle hra je prostě multiplayerová záležitost a aby si jí člověk zamiloval, tak ho nejspíš musel hodně hrát. A takových lidí bezesporu nebylo vůbec málo. Pamatuji časy Gameparku (Gamezone), kde se v jednu chvíli jen na českých serverech vyskytovalo třeba i 1500 lidí a všichni pařili CoD2. Zlaté časy českého gamingu, aspoň pro mě.

Nicméně bych nesnižoval ani fajn singelplayer. Je to pár hodinová záležitost, jak jsme u CoD zvyklý, tak postavená na checkpointech, které místy můžou být dost frustrující. Oproti novějším dílům tu chybí jistá filmovost, ale zase hra má svou atmosféru a velmi zdařile přenáší zážitek, který si chceme zažít jako válečníci v druhé světové válce. Zdaleka se to neblíží nějakému simulátoru, ale spíš bych to popsal jako takový vlhký sen, kdy jsme v kůži vojáka a zvládneme cokoliv.

Je fajn, že je tu zase možnost hrát za tři národy. Nechybí ani úsměvná situace, kdy jako ruský voják nastoupivší na frontu, trénujeme házení granátu s bramborami. Nevím, jestli se dá hovořit o příběhu, ale ten hra ani nepotřebuje, tady si chceme užít důležité momenty druhé světové války a trochu si zahrát na vojáčky, což hra dělá skvěle.

Herní výzva 2021 - Pořádný pařan

Jednoduše hra dle mého vkusu. Nemohu říct, že bych jí hned zařadil mezi mistrovské kousky a do svých topek, ale na druhou stranu mi nabídla přesně to, co hráč mého ražení od hry vyžaduje. Hned ze začátku jsem si všiml, že je silně inspirována novějšími Fallouty (možná z části i těmi staršími). A jak by ne, když Obsidian... Nicméně do toho je přidána i značná špetka kouzla, které si dost bere z feelingu, jaký měl seriál Firefly, což je dohromady velmi dobrý základ na čem stavět hru.

TOW má hodně slušný příběh, který vás hned z kraje pohltí a drží až do samotného konce. Ze začátku mi přišlo, že je hra narvaná contentem a že se bude jednat o spousty desítek hodin herního zážitku. Když vidíte vesmírnou mapu a kolik světů a míst lze navštívit (a do toho si vezmete první destinace, které se zdají velmi obsáhlé), tak si skutečně myslíte, že se dostanete na nějakých 50+ hodin. Bohužel, tohle byl největší omyl, jelikož s postupem času hra nabere hodně na rychlosti a váš quest log se začne velmi rychle zkracovat a nové questy nejsou k mání.

Nicméně samotné questy jsou velmi dobře napsané, zábavné s velkou dávkou humoru, odkazů na všemožnou popkulturu, dnešní, včerejší i zítřejší problémy. Valná většina situací se dá řešit několika způsoby. Většinu věcí ukecáte, případně můžete volit formu stealthu, hackování či jiného využívání vašich schopností. Samotný build postavy hodně svádí k právě kecacím schopnostem, jelikož vám otevřou spoustu možností a cest. Je fajn si vybírat, jak situace vyřešíte, na čí stranu se přidáte či jestli budete badass nebo strážný anděl. Ne všechno je černobílé a některá rozhodnutí se budou zprvu zdát jako dobrá, ale ve finále skončí minimálně šedivě. Nicméně valná část věcí je průhledná, což je trochu škoda. Morálních dilemat zde mohlo být určitě více (asi největší je hned v první velké lokaci).

Soubojový systém je příliš jednoduchý, v podstatě bez vylepšení si s každou situací lehce poradíte, trochu vylepšíte zbraně a jste nesmrtelní, čili z toho důvodu doporučuji rovnou volit nejtěžší obtížnost. Souboje jsou průměrně zábavné, valná většina jsou klasické přestřelky, na které jsme zvyklý z nových Falloutů, nějaké výraznější využívání schopností není třeba a i lékárničky a boosty nejsou moc potřeba. Je to trochu škoda, hra by mohly být v tomto směru větší výzva.

Všeho máte až příliš velký dostatek. O peníze není nouze, rozdělování expů nemusíte moc řešit, nábojů, lékarniček a dalšího odpadu je všude habaděj, takže nějaký management tu není moc třeba a je to spíš jen takové lehké zpestření.

Samotný svět je velmi dobrý. Grafika má zajímavou stylizaci, ačkoliv na nejvyšší detaily se nejedná o nějaký výrazný orchestr. Jednotlivé planety působí dost exoticky, ale určitě by snesly i vetší variabilitu. Hra je rozdělena na několik otevřených lokací, spíše menších, ale mě osobně více vyhovuje více menších lokací než jeden obří svět. První lokace jsou poměrně zdárně naplněny aktivitami, exploring vás bude bavit, všude se dá něco dělat a najít, nicméně s postupem hry a zhruba v polovině se začíná trochu osekávat a poslední 3 lokace spíše prolétnete.

Postavy bych hodnotil jako slušný průměr, nějak zvlášť výrazné nejsou, nicméně jsou zábavné, většina má zajímavý backround, interagují mezi sebou, prohazují vtípky a mají temnější minulost, kterou jim pomáháte, jako správný kapitán, napravit. Asi bych taky uvítal víc, kdyby tu byly postavy vyloženě dobré, zlé a šedivé, tady většina působí jako dobráci, kteří nejdou jen po správné cestě, ale většinu z nich na ní můžete dostat.

Hlavní příběh, jak jsem již zmiňoval, je hodně fajn. Je to taková lehká parodie sci-fi klišé. Většina je věcí se musí brát s nadsázkou, ale nechybí ani morální dilemata a vážnější témata. 

Celkově jsem dost spokojený, ale hra mohla být rozhodně delší. Trochu působila, že v půlce vývojářům došlo a zbytek je uspěchaný. První svět můžete ovlivnit a při návratu na něj vidíte změny, u dalších světů jsou tyto změny méně viditelné až žádné. Druhá polovina hry působí, jako by byla šitá horkou jehlou (vyjma hlavního příběhu). Zapracoval bych, aby i další světy působili plně a funkčně jako první dvě lokace, zvýšil obtížnost v podobě výzvy u hry (nemusel by být jen samotný souboj, ale i třeba větší rozvažování nad schopnostmi, počet věcí k nalezení) a prodloužil délku hry a byl bych téměř absolutně spokojen.

Doufám v pokračování, které si udrží laťku, jakou mělo prvních 15 hodin hry a ponese jí aspoň 50 hodin...

Herní výzva 2021 - Okna vesmíru dokořán

Tak tohle byla parádní záležitost. Ano, rovnou přiznávám, že jsem fanboy Bioware a Star Wars si rád pustím, ačkoliv se neřadím mezi ty hardcore fanoušci. Nicméně tahle hra by nejspíš byla dobrá i bez toho všeho Star Wars okolo, ačkoliv i právě to tomu dodává vynikající fan servis. 

Především svět je vynikající. Jednotlivé lokace jsou různorodé, nabízí tak akorát věcí k tomu, aby vás na několik hodin zabavili, ale zároveň neubili nudou. Každá lokace je jiná, ale všechny mají jednoho společného jmenovatele. Mají své ČARO! Kupodivu nejméně atraktivní je hned první větší lokace - Taris. Je to takové to klasické sci-fi město, které toho vlastně moc nenabídne. Ale pak to přijde - Dantooine, Tatooine, Kashyyk (můj favorit), Manaan, Korriban... Jednoduše jsem si přišel, jak vesmírný cestovatel a zachránce celého vesmíru.

Tomu samozřejmě napomáhá i vynikající příběh. Jasný, je to klasické Star Wars klišé, nic, co bychom už neznali, ale jak nám to scénáristé podali, jak nás dokázali do světa vtáhnout a jaký přinesli hráčům pohoňku v podobě skvěle vystižené SW atmosféry, to je to kouzlo. Další věc je, že tu snad není špatná postava. Každý jednotlivý charakter je zajímavý, ale vždy jiným způsobem. Žádná postava mě vyloženě neštvala, ba naopak, všechny mě zajímali a měl jsem neskonalou touhu se o nich dozvídat víc a víc, tudíž jsem si velmi užíval jednotlivé dialogy.

Jednotlivé questy jsou skvělé, do toho tu je spousta side questů, vtipných setkání, řešení záhada a kdo by se chtěl zabavit i něčím jiným, než neustálým pomáháním, tak si může zahrát jednoduchý, ale poměrně chytlavý Pazaak. Jsou tu tři minihry, žádná z nich není bůhví jak promakaná, ale všechny tři splňují příjemným oddych od klasického rpgování. Jednoduché, ale chytlavé, hráče neudusí, ale naopak mu zpříjemní celkový herní zážitek.

Mohl bych tu chválit v podstatě všechno, ať už vynikající soundtrack, velmi vyvážené a taktické souboje, které nabízí poměrně velkou variabilitu (například já jsem finální souboj urval na pokládání min, což asi nebude úplně nejklasičtější postup). Případně třeba vztahy mezi jednotlivými postavami, které interagují, na což jsme u Bioware zvyklý a zde to funguje taktéž. Určitě bych dodal ještě samotná dabing, především neanglicky hovořících postav, takováto maličkost dokáže velmi potěšit.

Pár menších výtek bych asi našel. Bez módů by hra neměla úplně ten nejlepší vizuál, ale s módy působí stále velmi dobře. Poměrně často jsem se seknul někde o pixel, případně mi často po soubojích přestali postavy reagovat a musel jsem mezi nimi přepínat či reloadovat, ale všechno to v celkovém zážitku byly marginálie.

Za mě prostě velká spokojenost. Ještě bych dodal koment v rámci výzva. Vesmírné scenérie a souboje tu jsou výborné, lehké bitvy přímo ve vesmíru také potěšily, no a samotný vstup do hyperprostoru, to už je je všem známý adrenalin. Výborná volba do letošní výzvy.

Další FPS klasika za mnou. Tentokrát jsem zvolil kousek, který byl ve své době oblíben především díky svému hodně líbivému vizuálu, který hraje všemi barvami. Oproti většině ostatních FPS z té doby je vše takové barevnější, pestřejší, až skoro veselejší.

Nicméně dnes už vizuál toho moc nenabídne, lokace jsou dost na jedno brdo, hodně nerůznorodé a po 3-4 misích vás již ničím nezaujmou. Zprvu se místní fauna jeví fajn, ale postupem času už to budete tak nějak ignorovat a vše vám začne splývat. Samozřejmě, efekty fyzikálních efektů předběhla svou dobu, ale když to člověk hraje takhle s odstupem, tak už to prostě nedokáže plně docenit (nicméně u HL2 jsem to třeba docenil i s velkým odstupem).

Hratelnost je celkem fajn. Ze začátku mě to dost bavilo, poté se to trochu omrzelo. Hra je a není výzva zároveň. Obtížnost umí být v některých úsecích krutá (až přehnaně - hrál jsem na druhou nejtěžší), ale není to způsobeno nepřítelem jako takovým. Když si najdete dobré místo, tak si stačí nechat nepřátele nabíhat pod svou hlaveň. Otevřené prostory jsou naopak velmi otravné, nepřátelé střílí přes stany, vidí vás přes celou mapu a často se díky tomu z toho stane taková panická přestřelka.

Naopak vítám, že některé úseky lze vyřešit "chytře", konfliktu se třeba vyhnout či si všechno předpřipravit. Nicméně tohle dost nabourává hodně nefunkční stealth, který vše stěžuje, takže se valná většina vašich taktických manévrů zvrhne v přestřelku. Je to škoda, gameplay mohl být rozhodně mnohem zajímavější.

Jako plus bych ještě vyzdvihnul využívání dopravních prostředků, které dost souvisí i s tím, jak danou lokaci projdete, například se mi povedlo objet ostrov a obejít tak jednu základnu, případně přeletět kopec místo toho, abych ho obtížněji dobýval. Nicméně opět, vyhnout se většině nepřátelům je téměř nemožné a vše se zvrhne... v souboj, tudíž je to jen takové hezké zpestření.

Příběhově se nejedná o žádný zázrak, nějak zvlášť vás to nevtáhne, ačkoliv závěrečný plot twist je fajn, nicméně se nedá říct, že je až tak nečekaný nebo by se jednalo o něco, co nebylo vidět již jinde. 

Hra je to pořád docela slušná, ale kousky z podobné doby jako Call of Duty, Vietcong, Half-Life 2 či F.E.A.R. jsou na tom dnes mnohem lépe a určitě je všechny řadím výš a příště bych sáhl po nich. Tuhle hru jsem si měl užít ve své době, kdy věřím, že by mě zaujala víc, dnes je to takový trochu staříček, na který je lepší vzpomínat, než ho znovu hrát.

Herní výzva 2021 - Herní nášup 

Slušné DLC, které vlastně jen prodlužuje to, co vás na hlavní hře bavilo. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to v podstatě jen doplnění loru a rozšíření již tak velmi dobrého příběhu. 

Příběh je samozřejmě opět velmi silný, to jsme si již u této série zvykly. Velmi pravděpodobně má silnější konec, kde každé srdíčko lehce poskočí. Vývojáři nám navíc dali pár nových schopností, nějaké zbraně a to je tak všechno. Těžko říct, jestli od DLC čekat víc, řekl bych, že v tomhle kontextu to nevybočuje z průměru. Ale protože je obecně Bioshock série tak dobrá, tak i samotné DLC musím hodnotit vysoko.

Nic víc v tom nevidím a k původní hře jsem se již rozepsal v jiném komentáři, takže tam své pocity shrnuji a v podstatě by se to dalo aplikovat i na toto DLC.

První díl je již legendární značkou, nutno dodat, že po zásluze. Nicméně i díl druhý vůbec nezaostává, ale dosahuje kvalit svého předchůdce?

Hned z kraje říkám, že Bioshock je přesně ta střílečka, která mi naprosto vyhovuje. Velmi příběhově založená, doplněna o prvky, na které jsme spíš zvyklý u RPG, i když dnes se již cpou v podstatě všude - vylepšování postavy, různé schopnosti a především jejich zajímavé kombinace, velmi story driven založení... Za mě to má všechno, co od FPS dnes očekávám, aby mě udržela přikovaného k monitoru.

Nicméně, trochu upřímně přiznávám, že bych od druhého dílu vyžadoval (abych jí považoval za úplný majstrštyk) malinko víc, než okopírování toho skvělého, co v jedničce fungovalo. Ano, chci, aby to pořád bylo stejně skvělé, ale zároveň by uvítal i nějakou větši inovativnost než jen to, že hrajeme tentokrát za Big Daddyho, což je btw sakra parádní!

Příběhově je to pořád stejně napínavá akce se spoustu záhad, mysteriózních prvků a navíc je to všechno laděno do elegantních šedesátých let. Prostředí je dechberoucí, správně ujeté, navíc doplněno o velmi specifický vizuál, který hře dodává na originalitě. Nejzajímavější mi ovšem přišlo to, že jsem si po celou dobu přišel, jako kdybych hrál horor, ale bez toho všeho lekání kolem či laciných brutálních výjevů (ačkoliv jich tu také pár je). 
Po celou herní dobu jsem měl takové zvláštní mravenčení, což umocňoval i výše zmiňovaný příběh, který je velmi silný a zrovna u této hry se fakt vyplatí "ztrácet" čas lorem, který je všude kolem vás, především ve formě nahrávek.

Samotná hratelnost mi absolutně vyhovovala, především to, že hru lze hrát buď jako klasické FPS a všechno kolem sebe kosit, ale zároveň můžete i mnohem více taktizovat, využívat schopnosti a fičury a tím si hodně ulehčit, čili je hra vhodná i pro nezaryté hráče FPS. Já osobně zhruba od druhé poloviny hry zvolil styl, že jsem využíval nadpřirozené schopnosti v kombinaci s vrtákem a to byla vskutku bad-ass kombinace a od té doby jsem byl v podstatě neporazitelný.

Hra je to velmi dobrá, nicméně jí musím trochu "uškodit" tím, že jednička vás na první dobrou dostala víc, tady už vás nic moc nepřekvapí, ačkoliv to bylo příběhově snad o kousek ještě lepší. Spíše se jedná o pokračování skvělého počinu a kdybych bral oba díly jako jeden celek, tak bych to řadil velmi vysoko mezi všemi FPS, které jsem kdy dohrál.

Herní výzva 2021 - Amerika, jak ji neznáte

Výborné pirátské dobrodružství, které vzalo spoustu mechanik s předchozích dílů, přidalo pár nových a vytvořilo velmi zajímavý a hlavně hodně zábavný guláš. Po dohrání tohoto dílu se v mém pomyslném AC žebříčku tento díl řadí na druhé místo (za Brotherhood), ale byl jsem až překvapen jak moc mě hra bavila.

Nejsem žádný pirátofil, ale v této hře jsem se do role dost ponořil a vlastně samotné pirátství mě na hře bavilo mnohem víc, než asasínství, které je přeci jenom už z předchozích dílů lehce přejedené. Jen tak se plavit po moři, občas zplundrovat nějakou loď, vytvořit svou vlastní pirátskou flotilu, ulovit si nějakého žraloka, probádat tajemná moře, nasbírat si různé poklady na romantických ostrůvcích v Karibiku, ale vlastně si i na hulváta občas někoho zavraždit, to všechno mě po celou herní dobu, která rozhodně není krátká, velmi bavilo.

Po delší době mě u AC série zase bavilo jen tak si procházet světem, objevovat tajemná zákoutí, hledat zbytečné poklady či se plavit po moři. Nepotřeboval jsem nějak extra být hnaný příběhem, ale hezky střídmě jsem si to prokládal. Chvíle plundrování na moři, pak posunutí v příběhu, občas nějaká asassínská zakázka a pak zase objevování krásných ostrovů.

Ačkoliv je grafická stránka hry již na PS4 zastaralá, i přesto má hra ve svém vizuálu velké kouzlo. Všechno působí tak krásně, barevně, romanticky, prostě tropický ráj. Navíc se zde vyskytuje poměrně bohatá fauna a flóra a když jsem poprvé spatřil velrybu, která mi vyskočila před mojí “Královnou Annou“, tak jsem byl v nemalém úžasu.

V rámci exploringu se jedná vskutku o velmi povedený kousek z této série a vlastně to dost táhne samotnou. Tím ovšem nechci říct, že se jedná po příběhové stránce o slabou hru. Příběh je na poměry této série velmi dobrý, sice nějak nevybočuje ve své kvalitě, ale rozhodně táhne a zajímá, opět tu máme spoustu známých osobností zapojených do tohoto fantastického světa, spoustu zrad, převratů a osobnostních vývojů. Navíc je závěr poměrně emocionálně silný a rozhodně ve mně hra zanechala svojí stopu.

Moderní část mě v AC sérii vždy bavila, v tomto díle mi přišla trochu na sílu, ale vlastně samotné hackování a objevování toho, co se skrývá pod pokličkou Absterga, moderních templářů a asasínů je pořád zajímavé a do hry to patří.

Pokud máte rádi exploring, poflakování se po rozlehlém světě, námořní bitvy a lore, který se pod celou sérií skrývá, tohle je ta správná volba. Teď jdu ještě dosbírávat collectibles a trofeje, ne protože bych měl nějakou úchylku (možná trochu), ale protože mě to u této hry prostě baví.

Herní výzva 2021 - Minihraní

Yakuza je výborná série, která klade důraz na velmi dramatický příběh plný převratů a akce. Zároveň na soubojový systém alá beat them all, ulítlé side questy plné humoru a mraky, mraky vedlejších aktivit a miniher. Původně jsem chtěl hru zařadit do kategorie „Remaster“ v rámci letošní herní výzvy, ale úplně ukázkovému případu 4. kategorie na HC, to udělat nemohu.

Hra vás zaujme velmi promyšleným příběhem, kde se objevuje velké množství postav a jejich orientace v nich může být místy lehce složitá, což je možná umocněno samotnými japonskými jmény. Je zde plno příběhových obratů, napětí, emocí a hlavně akce. Vlastně je to takový japonský blockbuster, ale funguje skvěle, mě si hra udržela v plné pozornosti po celou dobu a absolutně mi vyhovovalo roztříštěné tempo, kdy jsem šel pár hodin po příběhu, pak si to zpestřil několik ulítlými side questy a do toho se zabil třeba na 2 hodiny na baseballu a nakonec si dal něco velkého k večeři.

Na téhle série je hrozně zajímavé, jak funguje samotná mapa a svět. Svým způsobem vypadá jako Potěmkinova vesnice, kdy interakce zdaleka nedosahuje kvalit těch největších RPG, ale zároveň město působí hrozně živě, v podstatě na každém kroku se něco děje a něco můžete dělat, zažít, někoho zmlátit, něco vidět či se někde najíst. Tvůrci maximálně využili místo, které měli a poměrně dost malou mapu naplnili contentem až k prasknutí. Tudíž jsem se opravdu dokázal vcítit do toho, že ve městě skutečně jsem a užívám si jeho (ne)pohostinnost.

Samotné souboje jsou velmi zábavné, ze začátku se budete učit, vychytávat, vylepšovat ve stromu schopností a na konci se z vás stane tank a mistr bojových umění. Je to takový paradox, že z první bossem jsem měl zdaleka největší problémy a závěrečnou sekvenci boss fightů jsem dal s prstem v nose. Ale nemohu říct, že by mě souboják v průběhu hraní přestal bavit, je zde plno animací, které vám každý souboj zpestří, proto doporučuji v každém souboji zkoušet nové cesty a možnosti.

Největší sílu hry vidím v tom, jak se na jednu stranu snaží o velmi vážný, dramatický a emocionální hlavní příběh, ale na druhou stranu jde až na hranu absolutní parodie a humoru v rámci vedlejších příběhů. To je něco, co mi naprosto vyhovuje. Nicméně místy mi přišlo, že se způsob, jakým jsou psané vedlejší questy, začíná objevovat i v rámci hlavního příběhu, ale byla to jen tako mžikovka, že s finálním výsledkem jsem spokojen. Ale je pravda, že těch plot twistů na konci už bylo trochu moc a chvíli jsem se obával, jestli neskončím v nějaké smyčce…

Teď to, proč jsem tuto hru zařadil právě do 4. kategorie „Minihraní“. Tahle hra je totiž ukázkový příklad pro tuto kategorie. Máte tady obrovské množství různých miniher, vedlejších aktivit, ale i minipříběhů. Můžete hrát golf, baseball, řídit „developerský“ projekt, řídit kabaret, hrát staré SEGA hry, fotit modelky, jít na karaoke, hrát mahjong a spoustu dalších japonských her. A nebo se jen kochat tím, jaká je japonská a asijská kuchyně či objevovat nové značky Whisky (mě osobně tohle dovedlo k tomu, že si chci jednu ze hry pořídit). Určitě jsem na spoustu aktivit zapomněl, jen jsem chtěl nastínit, že tu je desítky a desítky hodin, kdy se můžete věnovat i hrám v samotné hře, prostě si užít minihrání!

Ještě bych dodal, že samotné minihry jsou velmi dobře zpracované, v podstatě se nenarazil na žádnou, která by mě vůbec nebavila a spousta z nich jsou i velkou výzvu, aby se je hráč pořádně naučil. Nejvíc nervů proteklo právě v minihrách. Ostatně si zkuste takový Street Fighter na těžší obtížnost nebo golf či baseball na nejtěžší obtížnost. Či vůbec pochopit pravidla Mahjongu, přeji spoustu vynervovaných hodin.

Celkově hodnotím Yakuzu Kiwami 2 jako lepší než Kiwami 1, ale zároveň pořád o chloupeček slabší oproti 0, což je způsobeno díky hlavnímu příběhu, který byl v 0 přeci jen epičtější a… lepší.

Nejočekávanější hra za poslední… hodně dlouhou dobu. Hype byl tak neskutečný, že snad bylo jasné, že tohle nemůže nikdy vyjít tak, aby bylo všechno hezky sluníčkové, na metacritic 90%+ od recenzentů i hráčů a spokojenost na všech stranách. Tady to je názorný příklad toho, když si firma, tvůrci, whatever ukousne příliš velký kus chleba a ještě si nedá dost času na to, ho pořádně rozžvýkat.

Já osobně jsem byl docela nahypovaný. Jakože, zase tolik tohle neprožívám, hru jsem schopný hrát rok po vydání, i když se na ní těším a vím, že je bezproblémová, ale v tomhle případě jsem si koupil speciální edici, sošku a hru zapnul (na moje poměry hodně brzo) již asi 14 dní po vydání. Jsem velký fanoušek Witcher 3, dodnes je to pro mě hra, která přesně definuje to, co mám na hrách rád, tak jsem se prostě nedokázal ubránit a spadl jsem do toho s davem.

První setkání s hrou nebylo vůbec špatné, nadšení s krásně vypadající světa, plno zajímavých postav a hlavně pořádný nástřel v podobě hlavního příběhu. Na druhou stranu to nebyla ani úplná výhra v loterii, neboť se začali vyskytovat první technické problémy.

Já se přiznám, že mě osobně technické problémy u her nějak zvlášť nevzrušují, je pravda, že CP77 jich má spíš více než méně, ale zase bych neřekl, že to je úplná tragédie. Občas se nestihnout vykreslit dveře a vy tak i přes zavřené dveře projdete do místnosti. Občas vám přiletí motorka, projde vámi postava, někdo se někde sekne a něco zůstane vyset ve vzduchu. To je hold problém valné většiny megalomanských her. Na druhou stranu jsem nezaznamenal žádné rozbité questy, nic, co by mi bránilo v průchodu hrou. Jo, jen každé 2-3 hodiny hra spadne, ale nenačítá se nějak extra dlouho, takže dobrý.

Víc mě zklamalo, že hra je nedodělaná v rámci samotného světa. Tady prostě je hrozně cítit, že questy nejsou dodělané, že chybí pořádnější větvení, vždyť i samotný konec se v podstatě ovlivňuje až… na konci. Vaše činy nemají extra valné dopady, prostředí nereaguje tak silně, jak bylo prezentováno (nebo jsem si to vysnil?), chybí víc náhodných setkání a naopak je tu zbytečně moc copy paste úkolů, bez nějakého výraznějšího příběhu, zajímavosti, originality, takže zhruba třetina hry je dělání něčeho poměrně bezduchého, jestli vás chytne souboják, tak to není takový problém, ale já prostě čekal trochu víc.

Prostě bylo useknuto a vypreparováno něco, co byl z velmi dobré, megalomanské hry, udělalo něco, legendárního. Já to v tom cítil a takhle po doběhnutí titulků jsem si to ještě víc uvědomil. Ono vyplnit mapu rádoby questy v podobě koupi aut… Jasný, poznáte to, ale na první pohled si řeknete, wow, tady je mraky věcí co dělat, to bude příběhu, zážitků, originálních questů… no, pak trochu vystřízlivíte.

Na druhou stranu svět, jak vypadá, jak je navrženo město, jaký z něj mám pocit, to je paráda. Hlavní příběhová linka je skvěle napsaná, zajímavá a vlastně až k pořádnému zamyšlení. Stejně tak jsou skvělé hlavnější side questy, prostě ty rozvětvenější, škoda, že jich tam není víc. Občas máte skutečně pocit, že ve městě žijete a hra místy dokáže skutečně hodně vtáhnout. Postavy výborné, skvěle zahrané (nadabované), výborná hudba a velmi zábavný gameplay, který je zpočátku poměrně výzvou, ale jakmile si najdete svůj styl, tak se z vás pomalu začne stávat legenda Night City.

Jestli si budu chtít ještě trochu kopnout a vlastně proč ne, tak se vyjádřím k chování AI nepřátel. Jakože polici, všude jsem viděl, jak se hráči pohoršují nad tím, jak funguje. Já se přiznám, že nebýt pár aut, tak si vůbec nevšimnu, že ve hře nějaká policie je. Jednou mě honila, to trvalo tak 3 sekundy, než mě ztratili z dohledu a pak… vlastně nic. To bych ještě přehlédl s mávnutím ruky, ale i samotné chování nepřátel je, no řekněme, velmi hloupé až naivní. Většinu tužších soupeřů můžete vyřešit tím, že si skočíte na střechu či vlezete za nějaký vzdálenější roh a prostě je vystřílíte. V kontrastu s tím, že vás většinou sundají na dvě rány se pak zdá, že obtížnost byla nastavena jen na vašem těle, které nic nevydrží, ale samotní nepřátelé nejsou vůbec žádná výzva. Takže ani v tomhle směru hra rozhodně nepůsobí jako nějaký „pokrok“.

Můj komentář se zdá jako text plný hatu a velké nespokojenosti, ale to vše plyne hlavně z nenaplněných očekávání, kdy jsem čekal, že dostanu hru, která se zase na roky zapíše jako můj svatý grál a jen tak něco jí nepřekoná, to se bohužel nestalo. Hra mě vlastně po valnou většinu času dost bavila, na PS4 Pro běžela velmi obstojně, ale prostě jsem čekal víc. Tohle měl být kasovní trhák, na který budou všichni pět ódy, ať už přehnaně nebo po právu, ale to se prostě nestalo, tohle je prostě (menší či větší) zklamání… ale pořád je to dost dobrá hra.

Herní výzva 2020 - Moje jméno je...

Long story short. Patřím mezi velké fanoušky komiksu, obecně mám docela načteno, Batman mi rozhodně není cizí, ačkoliv jeho lore nemám prolezlý skrz naskrz. I tak je na první pohled jasné, že tahle hra je na jednu stranu velmi vřelá pro lidi, kteří jen tuší, kdo to je Batman a že nejčastěji bojuje s Jokerem, ale zároveň pomrkává po fanoušcích, kteří mají ke světu DC mnohem blíž.

Hra si mě dostala svojí atmosférou, která je batmanovská, jak se patří. Dusná, temná, psychopatická, místy až mrazivá, nebýt velmi komiksového ladění hry, tak mám místy i pocit, že hraji nějakou hororovku. Vše je sice laděno do temnějších odstínů, ale zároveň nechybí klasické křiklavé barvy, které neodmyslitelně k Jokerovi nebo třeba Harley Quinn patří. Atmosféra se povedla vskutku na jedničku. Dost mě bavily i takové detaily, jako když Batman byl pořád dobitější, špinavější, opotřebovanější.

Příběh, ač není ničím ojedinělý a kdo viděl aspoň filmy s Batmanem, tak nebude ničím překvapen, kdo četl i nějaké komiksy, tak možná bude mít i lehké deja vu. Nicméně tohle je osvědčená šablona, která vždy fungovala, tak se nedivím, že se tvůrci v prvním dílu ze série obrátili na jistou kartu. Žádný plot twist, žádná brada na hrudi, ale slušný batmanovský standard.

Souboje jsou sice zábavné, ale až příliš jednoduché a jednotvárné. Ačkoliv Batman využívá spousty gadgetů, tak i přesto jsou souboje na jedno brdo a v podstatě stačí spamovat útok a občas uhnout nebo zvolit protiútok, někdy teda i využijete batarang, to je celé. Fajn je možnost občasného stealthu, který by ovšem mohl být častější a hlavně domakanější, tohle je takový ten stealth na očko, kdy si občas pomůžete nebo potřebujete sundat snipera. Škoda je, že souboje nejsou bohatší na možnosti, když mimo ně můžete využívat spoustu udělátek, chtělo je nějaká významněji zakomponovat i do samotných bojů s nepřáteli.

Samotné prolézání mapy je hodně zábavné, protože obsahuje, za mě nejzábavnější část hry, Riddlerovy hádanky. Tady jsem se vyřádil asi nejvíc, bavilo mě hádat a hledat otazníčky, prolézat jednotlivé místnosti a využívat detective mode. Navíc je vše opět doplněno obohacením o různé informace ze světa DC, životopisy nepřátel Batmana a pár zajímavých rozhovorů, to vše je pro fanoušky jako dělané.

Hrozně mě bavil herec, který propůjčil svůj dabing Jokerovi, úplně se mi se svým hereckým projevem trefil do noty, o to zklamanější jsem byl z výkonu představitele Batmana, který byl až příliš mdlý, ostatní hodnotím jako slušný průměr, možná spíš nadprůměr.

Celkově jsem si hru dost užil, přišla mi možná kratší, než jsem očekával, takových příjemných 13 hodin, ale určitě by to sneslo ještě víc. Hra je na střední obtížnost dost jednoduchá, herně se nejedná o žádnou výzvu, spíš o takovou bezstarostnou mlátičku, kterou místy zpestřují fajn hádanky. Atmosféra je velmi silná, ale nemohu říct, že bych hned musel instalovat druhý díl, i když si ho jednou rád projdu.

Herní výzva 2020 - Ještě jeden tah...

Jako fanoušek seriálu South Park jsem opravdu nadšený, jak se hře povedlo vystihnout gró seriálu, vkusně zakomponovat celé městečko, velké množství postav, odkazů, vtípků, gagů, srandiček, prasárniček, no prostě jsem s jednoduše přišel, jako když hraji svůj oblíbený seriál, což se vlastně ve skutečnosti dělo.

South Park žije a funguje přesně tak, jak jsem zvyklý a jak bych očekával. Je to jedna velká parodie na mraky věcí, na které si vzpomenete. Kdo zná South Park, tak ví, o čem mluvím. Je to, jako kdyby jste nakumulovali jednu sezónu najednou a vytvořili z toho hru. Hlavní příběh si dělá srandu s klasického (no, vlastně v tomto případě trochu neklasického) D&D, ale do toho tu máte potraty, náboženství, UFO, Kanadu, paní Cartmanovou, spoďárové skřítky, pana Hankeyho a vlastně mraky, mraky dalších věcí.

Já se opravdu bavil od začátku až do konce, užíval si různé narážky a nejednou se upřímně zasmál. Jako, hra umí být místy až nechutná, ale zároveň se nebojí do něčeho pořádně opřít a udělat si z toho ostrou srandu. Jakože hajlující embryo? To chceš! Upozorňuji, kdo neuznává humor South Parku, tak ať se ke hře ani nepřibližuje. Rozhovory, příběh, vtípky a narážky, to všechno ve hře funguje na výbornou a hned jsem si to zamiloval.

Ovšem ona i samotná hratelnost je solidní záležitost. Po městě můžete šmejdit, vybírat lidem šuplíky a smát se tomu, co u nich v baráku najdete, přidávat si kamarády na svůj FB profil, dělat pár vedlejšáků, které umocňují humor a samozřejmě absolvovat velmi povedené tahové souboje. Musím tedy podotknout, že ač jsem v tahovkách nekovaný, tak zde je nasazena obtížnost velmi nízko a na střední obtížnost nebudete mít vůbec žádný problém hrou projít jako nůž máslem, což je trochu škoda, chtělo by to trochu větší výzvu.

Jak jsem říkal, souboje jsou zábavné a to především díky jejich vynikající absurdnosti, kdy mezi nejsilnější útoky patří pořádný PRD! Všechny komba jsou opravdu zábavná a ulítlá. Vlastně jako celá hra. Samozřejmě nechybí velké množství originálních zbrojí, zbraní a pomocných věcí, ale vzhledem k nízké obtížnosti si můžete dovolit k tomu přistupovat spíše jako k doplňku. Sběratelé si také přijdou na své díky činpokomonků nebo jak se to píše.

Jeden velký kritický poznatek mám k délce hry, což možná i lehce souvisí s obtížností, ale ne zase tak moc. Je příliš krátká. Jako dohrát za necelých 15 hodin RPG, které nabízí poměrně dost možností je... je prostě škoda. Dalo by se vymyslet mnohem víc vedlejších úkolů, využít ten potenciál, jaký městečko South Park nabízí, přidat nějaké fajnové minihry a prostě fanouškovi dopřát ve městě žít trochu déle. Side questů tu je poskrovnu, hlavní příběh nezabere ani 10 hodin a nějaké to šmejdění tu máte taky jen na pár (možná doslova) hodin. Už jen lokace jako Kanada si zasloužila trochu bohatší content.

Nicméně z hry jako takové jsem nadšený a doufám, že pokračování bude podobně zábavné a přidá trochu obsahu a já v ní budu moct strávit aspoň dvojnásobek času, pak se moje spokojenost bude šplhat k absolutním číslům. Ještě tedy dodám jednu věc - hra má vynikající soundtrack, opět doplněný o vtip.

Herní výzva 2020 - Zimní radovánky

Hra, kterou jsem si již nějaký čas chtěl zahrát. Z nějakého zvláštního důvodu mě zaujala, přitom o ní člověk neměl příliš možností někde slyšet. Ale koncept se mi líbil, přišla mi taková hodně odpočinková, hra, kterou můžete zapnout na pár minut, oddechnout a příliš nepřemýšlet.

První pár hodin jsem dokonce dostal přesně to, po čem jsem toužil. Odpočinkový gameplay. Velmi zajímavý příběh, který teda gradoval po celou dobu a hodnotím ho jako nejsilnější stránku hry. Je to taková jednoduchá klikačka, kde nemusíte moc přemýšlet, nějaké výrazné taktizování také není třeba, občas se trochu můžete zapotit u poskládání správného pořadí při luštění nějakého zločinu, ale nic horkého. Prostě taková pohodovka.

Nicméně po pár hodinách se hra stane příliš stereotypní, okoukaná a vás táhne již jen příběh a samotný gameplay začne spíš otravovat. Už to jen nějak klikáte a přitom víte, že vám ještě zbývá poměrně hodně hodin, no třeba se ještě něco změní? Bohužel, nic zásadního se nezmění.

Hra je okořeněna o pár miniher (které jsou mimochodem velmi dobrým zpestřením, škoda, že jich zde není víc - tetris, poker,...). Občas nějaký větší příběhový případ nebo taktické rozmístění jednotek v závěrečné fázi, ale opravdu nic horkého, co by změnilo feeling z gameplaye. Poslední čtvrtina hry začne být masakr, obtížnost neúměrně vylítne, což je nejspíš součást příběhu, a vám začne být už absolutně všechno jedno. Nestíháte případy, policisté chlastají a umírají jako na běžícím pásu a nestíháte výjezdy.

Spousta fičur ve hře působí spíše doplňkově, respektive nedotaženě. Můžete to používat, místy se to třeba vyplatí, ale spíš jen tak trošičku. Hra ze začátku strašně málo trestá a řekl bych, že u většiny hráčů bude probíhat dost podobně. Divočejší je pouze (jak jsem již zmiňoval) konec, kde naopak pohodové tempo nabere takový spád, že vám to spíš začne být vše jedno...

Hru bych hodnotil o dost lépe, pokud by byla intenzivnější, nebyla tak hrozně utahaná a po pár hodinách docela dost o ničem. Bavili mě řešit především případy, kterých je bohužel ze začátku docela málo a ke konci jsem je již nestíhal a nějaké se mi můj detektivní sbor rozpadal před očima. Hra má velmi fajnový soundtrack. Je škoda, že tento kousek toho nabízí příliš málo vzhledem ke své délce, potenciál by tu totiž byl.