Herní výzva 2023 - Před naším letopočtem
Ehm. Nějak mi došla slova. Pokud bych to měl shrnout jednou větou, tak se jednalo o další vynikající herní zážitek, který přinesl do mé (již tak poměrně obsáhlé) herní kariéry velmi významný kousek.
Ač jsem se zprvu bál, že mi dnes již stařičká hratelnost přinese spoustu trápení, tak jsem si na ovládání zvykl poměrně rychle. Jasný, jako FPS se to nehrálo úplně nejlépe a plynulá hratelnost podobně starého Dooma je o ničem úplně jiném, ale do ruky to dostane i někdo, kdo nemá z této éry tolik nahráno. Naopak bylo výzvou využívat (na tu dobu opravdu velké množství) fičur/schopností, které hra servíruje.
Co je ovšem nejsilnější stránkou hry je level design. To je naprosto fenomenální i na dnešní standardy. Považuji se za průměrného fanouška bloudění a šmejdění, nicméně u starších her občas trpím. Ale SS to zvládl opravdu bravurně a já si každý level opravdu užíval, snažil se prolézt každý kout a mapu si osvojit na tolik, že jsem se tam cítil jako člen posádky. Vše je to servírované tak, že hráč snad nikdy nepociťuje úplný pocit zoufalství a vždy ho něco trkne do hlavy.
Co ovšem umocňuje atmosféru, pokud bloudění je velmi stravitelné? To je neustálý pocit nebezpečí, hrozby za každým rohem. Celou hru jste někde na hraně toho, že hru docela zvládáte a zároveň už je na toho na vás poměrně dost. Obtížnost 2-2-2-2 je velmi vyvážený zážitek, díky kterému si hru užijí i méně zkušení hráči, ale pořád to bude dostatečná výzva.
Nepřátelé jsou také poměrně pestrý, není jich zde nějaké velké množství, ale opět, tvůrcům se povedlo hru udělat tak, že pořád máte pocit nových výzev a jak se vaše postava zlepšuje, tak vyrovnaně narůstá i obtížnost. Opravdu jsem nadšený z toho, jak se tohle povedlo, společně s level designem.
Příběhově se jedná o solidní tajemnou scifi záležitost, lehce laděnou do hororu. Problém trochu je, že mám za sebou již hry jako Prey a Dead Space, čili mě nic tolik neuchvátilo, ale pokud vezmu v potaz, o kolik je tento kousek starší, tak i to musím brát jako velké významné plus.
Co mě na hře zpočátku iritovalo byl soundtrack. Mě tohle elektro vůbec nesedí a musel jsem si na něj pár hodin zvykat, ale zhruba od poloviny hry jsem si nedovedl představit, že by tam bylo něco jiného, protože to do finálního pokrmu tak nějak sedlo. Samotný bych si ho nikdy nepustil, ale uznávám, že ke hře patří.
Když nad tím tak přemýšlím, tak vidím snad jen samá pozitiva. Možná jen minihra v podobě VR byla dost krkolomná a spíš za trest, ačkoliv to bylo fajn zpestření a naštěstí to člověk nemusel absolvovat příliš často. Hodně mě mrzí, že přesně tyto převratné kousky jsem si nemohl vychutnávat ve své době, protože v takovém případě bych byl absolutně vystřelený z trenek, takhle je to "jen" skvělá hra. A skvělou hru poznáte velmi jednoduše - když přijdete domů, tak první, co chcete, je si jí zahrát.
Ehm. Nějak mi došla slova. Pokud bych to měl shrnout jednou větou, tak se jednalo o další vynikající herní zážitek, který přinesl do mé (již tak poměrně obsáhlé) herní kariéry velmi významný kousek.
Ač jsem se zprvu bál, že mi dnes již stařičká hratelnost přinese spoustu trápení, tak jsem si na ovládání zvykl poměrně rychle. Jasný, jako FPS se to nehrálo úplně nejlépe a plynulá hratelnost podobně starého Dooma je o ničem úplně jiném, ale do ruky to dostane i někdo, kdo nemá z této éry tolik nahráno. Naopak bylo výzvou využívat (na tu dobu opravdu velké množství) fičur/schopností, které hra servíruje.
Co je ovšem nejsilnější stránkou hry je level design. To je naprosto fenomenální i na dnešní standardy. Považuji se za průměrného fanouška bloudění a šmejdění, nicméně u starších her občas trpím. Ale SS to zvládl opravdu bravurně a já si každý level opravdu užíval, snažil se prolézt každý kout a mapu si osvojit na tolik, že jsem se tam cítil jako člen posádky. Vše je to servírované tak, že hráč snad nikdy nepociťuje úplný pocit zoufalství a vždy ho něco trkne do hlavy.
Co ovšem umocňuje atmosféru, pokud bloudění je velmi stravitelné? To je neustálý pocit nebezpečí, hrozby za každým rohem. Celou hru jste někde na hraně toho, že hru docela zvládáte a zároveň už je na toho na vás poměrně dost. Obtížnost 2-2-2-2 je velmi vyvážený zážitek, díky kterému si hru užijí i méně zkušení hráči, ale pořád to bude dostatečná výzva.
Nepřátelé jsou také poměrně pestrý, není jich zde nějaké velké množství, ale opět, tvůrcům se povedlo hru udělat tak, že pořád máte pocit nových výzev a jak se vaše postava zlepšuje, tak vyrovnaně narůstá i obtížnost. Opravdu jsem nadšený z toho, jak se tohle povedlo, společně s level designem.
Příběhově se jedná o solidní tajemnou scifi záležitost, lehce laděnou do hororu. Problém trochu je, že mám za sebou již hry jako Prey a Dead Space, čili mě nic tolik neuchvátilo, ale pokud vezmu v potaz, o kolik je tento kousek starší, tak i to musím brát jako velké významné plus.
Co mě na hře zpočátku iritovalo byl soundtrack. Mě tohle elektro vůbec nesedí a musel jsem si na něj pár hodin zvykat, ale zhruba od poloviny hry jsem si nedovedl představit, že by tam bylo něco jiného, protože to do finálního pokrmu tak nějak sedlo. Samotný bych si ho nikdy nepustil, ale uznávám, že ke hře patří.
Když nad tím tak přemýšlím, tak vidím snad jen samá pozitiva. Možná jen minihra v podobě VR byla dost krkolomná a spíš za trest, ačkoliv to bylo fajn zpestření a naštěstí to člověk nemusel absolvovat příliš často. Hodně mě mrzí, že přesně tyto převratné kousky jsem si nemohl vychutnávat ve své době, protože v takovém případě bych byl absolutně vystřelený z trenek, takhle je to "jen" skvělá hra. A skvělou hru poznáte velmi jednoduše - když přijdete domů, tak první, co chcete, je si jí zahrát.
Shadowrun: Hong Kong
Pro: level design, atmosféra, vyvážená obtížnost, dávkování celé hry
Proti: krkolomnější ovládání, VR minihra