Fifa 98 je už klasikou dodnes překvapující svou řemeslností, která převyšuje mnohé pozdější díly. Jsem zase plný dojmů, takže omluvte trochu chaotický sloh.

To co mě hned po spuštění hry zaujalo je design. Vsadím se, že kdyby jste před neznalého dali menu ze všech fif v posledních 15 letech, vyhodnotil by jako nejhezčí právě 98čku. Barevně sladěné, moderní font a ikonky, dynamicky vykukující galský kohout, obrázky stadionů a kvalitní videa včetně intra to vše intuitivně rozmístěno, prostě nádhera. Když řeknu že jediné co mě v tomto ohledu nepotěšilo je trochu moc scrollování sestavy v team managment tak to hovoří za vše. Dojem z menu dotváří parádní soundtrack.

Co se databáze týče, je více než úctyhodná. Prakticky všechny národní celky světa a ty nejdůležitější ligy (mezi nimi kromě obligátní americké překvapí malajská liga, no aspoň jasný kandidáti pro editaci). Chybí mi nějaký světový výběr, kde bych měl možnost si zahrát třeba za Spartu. Z mého laického pohledu mají všechny týmy reálná jmena a i celkem odpovídající pozice a hodnoty (tady je to trošku zakryté veskrze zbytečným stovkovým systémem). Editorem můžete měnit vše jak u týmů tak u hráčů. Co trošku zklame je že, aspoň defaultně, chybí znaky fotbalových klubů, přitom vlajky jsou přítomné. Stadionů je také překvapivě dost, každý je svým způsobem originál a má své vlastní video, jsou to stadiony jaksi národní - kluby z dané lokace tak hrají na něm. Samozřejmě nejznámějším je hala, na kterou si vzpomene každý kdo tento díl kdy hrál.

Důraz na světový šampionát zde trochu drtí klubové soutěže. Jak jsem řikal lig je tu dost, ale obsah mají zdejší kluby chudý a nepříliš vábný - nejsou tu evropské ani národní poháry. Naopak za národní tým máte žně, můžete zde opravdu projít přes kvalifikaci až k vytouženému titulu mistru světa. Něco co nenabízí ani dnešní Fifa. Trošku zamrzí že nelze kvalifikační skupiny nějak přerozdělit ať už ručně nebo náhodným výběrem, na druhou stranu aspoň máte motivaci hrát i za jiné než je ČR. Začít hrát můžete po prvním projetí v jakékoliv časti - od kvalifkace přes skupiny po play-off.

Klasické kombinaci tlačítek QWEASD nemám co vytknout a v kombinaci s ctrl či opakovaném stisknutí zase přichází velké množství fotbalových kliček a triků, kde se každý hodí trochu jinak. Ovládání je prostě zcela intuitivní, kde možná chvílemi budete z přechodu z nejnovější Fify nebo PES mačkat trošku jinak ale hned si zvyknete. Tlačítkem na padání můžete zabrnkat soupeři na nervy a naopak tlačítkem na brutální držení a podrážení bez snahy o odebrání míče se sami odreagovat.

Po mírném zklamání ze znovuhraní FIFA Football 2002 jsem měl obavy i z 98 jestli mi nostalgie nezaslepila oči a neuvidím zde fušeřinu v nereálné AI, akcí jak přes kopírák a nedostatek možností, obavy se naštěstí nevyplnily. Hra je přiměřeně pomalá a přitom dynamická, soupeř nemá žádné zvýhodnění v podobě milimetrových přihrávek či dalekých centrů na brejk (ale špičkoví hráči by mohli více využívat triků) Absenci počítačem řízeného nabíhání kryje systém narážečky, který je lépe udělán než u několika následujících Fif. Góly padají tak přirozeně ze hry, ať už z různých pozic, z dálky, zblízka, po centrech, standardkách či individuálních akcích. Obranné zákroky obránců a brankářů dělají i dostatek nepředvidatelných odrazů. Góly si tak rozdělují útočníci a záložníci, u obránců už je většinou třeba využít dvou narážeček či standardní situace. Velmi se mi líbí AI střídání hráčů a taktik, při prohrávání se soupeř nebojí jít do rizika a naopak při mém tlaku zhustí svůj obranný prostor. Pokud bych měl něco vytknout tak je to systém "mírného obírání míče" klávesou D, kdy je paradoxně nejsnadnější odebrat míč zezadu a to to ještě vizuálně vypadá jako jasný faul na žlutou.

Vpravdě mi dalo hodně práce hru spustit a dostat do hratelné podoby. Nakonec se mi to kombinací kopírování složek z CD, aplikování oficiálních i neoficiálních patchů povedlo. Grafika je po patchi umožňující podporu grafické karty na hratelné úrovni. Z dnešního pohledu je hodně vidět nedostatečné rozfázování animace. Oproti Olympic Soccer se ale nejedná o žádné teleporty. O nějakých změnách rozlišení, antialisingu, bloomech či dynamických stínech si samozřejmě můžete nechat jen zdát. Mimo tu zastaralost bych vytknul ještě to, že se nijak neprojevuje počasí, což je podle toho co jsem se dočetl,l bug přítomný pouze v pc verzi.

Celkově mi nezbývá než hru doporučit. Pokud hru zprovozníte a nemáte nějaké potíže se starším grafickým zpracováním, Fifa 98 vám nabídne parádní atmosféru šampionátu, pěkný design a hratelnost, úctyhodnou databázi a hraní v hale.

Patřím taky k těm které sice zaujal jedinečný pathfinding spolubojovníků a soundtrack ale jinak postrádali u zbytku cokoliv nadprůměrného. Možná bych ještě vyzdvihl ten postup při misí (či design misí), kdy můžete někdy protivníka obejít přes budovu nebo ulici a vpadnout mu do zad. Přdevším z příběhu se však určitě dalo vytěžit mnohem, mnohem více. Jedna z her s dobrým námětem a nadějným začátkem končící nakonec v šedi stereotypu.

U grafiky mi hodně napověděla přítomná videa, která mně příliš nenalákala. Nakonec je to při herním vzrušení o něco lepší ale zázrak se nekonal. Když navíc přičtu herní dobu srovnatelnou i s takovými rychlokvaškami jako je Call of Duty...Možná se teď trošku ztrapním nemístným přirovnáním, ale Vietcong se mi zdál po všech stránkách až na zmíněnou AI lepší a jsem rád že jsem daný rok vybral právě jeho.

Abych to shrnul, i když to vypadá jako zdrcující kritika, rozhodně se nejedná o špatnou hru bez jakékoliv inovace. Má dobré stránky i špatné stránky, bohužel mě po dohrání zůstala v paměti spíš pachuť nevyužitého potenciálu.

Co říci nového po tolika komentářích. Takže především hra není geograficky ani historicky věrná, takže ti co hledají turistický simulátor nebo interaktivní pomůcku ve výuce historie nechť stáhnou ocas, zalezou a nestěžujou si.

Hra překvapí tím že nenásleduje oblíbené ničení vlastní hry cenzurou. Znamená to že ve hře uvidíte tři věci které nejsou ve hrách tak obvyklé. Zaprvé to jsou kozy, v bordelu nebudetě koukat na nějaký trapný napodobeniny sexu (Zaklínač) a vzdychání(GTA), ale uvidíte neurážející pěkné virtuální kozy. Kouření škodí zdraví, ale hrdinovi to vůbec nevadí. Kouří o sto šest a ve hře není zmínka že by mu to bránilo v únicích nebo že by to dělal z frustrace z války. No a hákové kříže jsou všude, tu a tam dokonce uvidíte nácka jak někoho zbije nebo popravčí četu. Oproti trapné a zbytečné samoúčelnosti střílení civilistů v Modern Warfare toto vysoce prohlubuje atmosféru nácky okupované Paříže.

Zasazení do Paříže vůbec klade vyšší nároky. Nestačí už brutální akce, ale každý už očekává jistou stylizaci a elegantnost. To se z velké části povedlo, grafika není úplně na výši ale pomáhá si právě svou stylizovaností a efekty. Okupovaná černobilá Paříž i barevná se mi obě líbily, nejhezčí jak už to bývá je ale venkov. Není to grafika srovnatelná s druhým dílem Mafie, ale bloomem a filtrováním se toho hodně zakryje.

Někdo v komentáři vytknul hře že nemá rád francouzskou hudbu. No problém je že žádná francouzská hudba ve hře není. Soundtrack nejsou špatné písně, tematicky proč ne...ale francouzština mi tam chyběla. Na druhou stranu jak to znám zase by tam strkali jenom Piaf... Příběh neurazí ale ani nepotěší. Postavy jsou většinou ploše nezajímavé, naopak hlavní hrdina se povedl na jedničku. Ty náznaky z jeho minulosti mohly být rozvedeny.

Co do náplni a hratelnosti mi hra vyhovovala, mise lze totiž řešit několika způsoby. Při stealthu se vyhnula trapnému konceptu "jsem ve stínu teď mě jako nikdo nevidí" známé především z rpgéček. Stealth je zdlouhavější ale uspokojivější. Pomalu likvidujte soupeře zezadu ručně nebo ještě lépe zapojte své sabotérské schopnosti - po pěti minutách plížení, lezení a kladení dynamitu na různá místa můžete elegantně opustit tábor a několika stisknutíma tlačítka ho proměnit v ruiny. Střelecký model je takový jak má být, ještě by možná mohly kulomety více kopat. Jizdní model hře sedne, při představě krutého realismu bych nechtěl vidět následky dlažebních kostek na závodní auto 40.let. Destrukční model je však hodně, hodně zastaralý. Pokud chcete udělat spoušť přímo, můžete vzít naklaďák, prorazit všechny brány a všechno vystřílet. Kombinacím se meze nekladou.

Obecně mě tak ve volné hře likvidování náckovských pozic a získávání perků bavilo nesrovnatelně více než sbírání nějakých plagátů, vlaječek a podobných blbosti z jiných her. Doteď jsem ve hře strávil tak 40 hodin a ještě toho dost zbejvá...uměle mi to prodlužuje systém savu, který jsem dosud nepochopil...moje hypotéza je taková že můžu savovat jak chci, pokud umřu tak se můj postup od posledního odchodu ze hry vynuluje...fuj. Někdy se ve hře objeví nepříjemná featura, například se mi několikrát stalo že mě po nastražení dynamitu radar pomstichtivě chytil a nepustil dokud jsme neumřeli společně:D

Povedená vulgárně erotická adventura s hororovým podtextem. Nechybí zde inventář, všechno je z vašeho pohledu a pohybujete se šipkami k jednotlivým lokacím (nechybí ani minimapa), jen bych dodal že jde o obrázkové zpracování a animací je poskrovnu. Většinu času tak strávíte touláním po školních chodbách i když jsou dvě tři lokace mimo školu. Co do obtížnosti některé skalpy získáte hned, jiné potřebují sofistikovanější přístup. Při odhalení sirény jsem se i lek. Ti co mají rádi erotické hry a prípadně i stejnojmenný seriál nebudou zklamáni.

Toto je jedna z mála her které jsem hrál prakticky hned po vydání. Bylo to zrovna v krátké, ale pěkné části života kdy jsem se rozhodl doplnit svoje vzdělání - půjčil jsem si haldy komiksů. Mezi nimi měl své místo i nový svět Ultimate, který prakticky remakoval celé série do dnešního světa v líbivých barvách. Ačkoliv jsem byl na tuhle zábavu už trochu starej a moc dlouho mi to nevydrželo, rád jsem se vrátil do dětských let a nakonec se i rozhodl zkusit počítačovou hru.

Ultimate Spiderman je koncipován podobně jako například Assassin's Creed. Pohybujete se ve měste lezením a skákáním, plníte příběhové i vedlejší mise a užíváte si rozsáhlého města. Budete hrát za dva borce - jednak Spidermana, šikovného, rychlého ale poněkud subtilního superhrdinu a za Venoma, což je jeho pravý opak. Příběh vychází z podobného stylu jako má komiks, cutscény jsou komiksové. Co do kvality bych uvítal přeci jen větší hloubku než je nabízena. I kdyby příběh nebyl jen slepencem jak se potkat se všemi možnými bossy, tak custcén je velmi málo na to aby do hry dostatečně vtáhly.

Zatím co zvuková kulisa vás příliš nepřekvapí a patří spíše k šedivému průměru, grafika rozhodně standardní není. Nesnaží se totiž o realističnost. Grafici se pokusili navodit do hry nejen komiksovou atmosféru i pomocí komiksové grafiky. To znamená mimo jiné že i mnoho zvuků je doprovázeno bublinami, postavičky jsou naprosto disproporciální a nějakých krvavých řeží si také neužijete. Všechno to vypadá hezky, nebo aspoň zajímavě.

Velmi povedený je pohyb a animace. Takový pocit jako když se s pomocí pavučin pohybujete po New Yorku lze těžko popsat..něco podobného jsem zažil až u zmíněného AC. I když zezačátku budete určitě s ovládáním zápasit a váš spiderman netrefí ani na správnou světovou stranu, postupem času se zdokonalíte a cesta po městě vzduchem se stane samozřejmostí. Též pohyb a animace Venoma se povedly - je vidět že se jedná o takový polotank. Každý váš těžkopádný pohyb převrací auta a bortí stěny a silnice, i když je i za něj hra obtížná tak máte pocit neporazitelnosti.

Hra má pro mě dva podstatné minusy, které se dají shrnout do kategorie náplň misí. Vedlejší mise stejně jako u AC jsou časem velmi stereotypní, jde buď o probíháním checkpointů, primitivní pacifikace lupičů nebo zachraňování osob. Příběhové mise jsou v kontrastu s tím originální, zajímavé, dynamické a pro mě neuvěřitelně obtížné. Po asi 3/5 hry jsem opakoval každou misi třeba po desáté pořád se stejným pocitem zmaru a i když jsem hlemýždím tempem hrou postupoval, potěšení to rozhodně nebylo. Zřejmě jsem neschopná lamka, možná byla hra tvořená pro gampady... ale možná že to přeci jen tvůrci poněkud přepískli. Kdo má však rád výzvu, nechť mojí výtku bere spíše jako plus.

Trošku parodie na graficky propracované disneyovky. Grafika schválně zpotvořená, texty plné gramatických chyb a podivná zápletka jsou největšími plusy této hry. Celá hra totiž vypadá jako od pětiletého dítěte a přitom je velice profesionálně zpracovaná - adventurní naplň funguje velmi dobře - šikovně vytvořený inventář a i jistá logika v krocích, oldschool automatová hudba. Přitom je hra kratší, takže skončí dřív než člověka začne nudit. Svým zpracováním je tak hra v jistém směru originální, mnozí si vzpomenou na své vlastní výtvory ať už na papíře nebo v qbasicu.

Jelikož je verzí SWOSů a Sensible Soccerů nepočítaně, připadá mi hloupé je všechny sem přidávat. Vše začalo rokem 92 a po následující roky, až do nechvalně známé 3d verze, se akorát rozšiřovaly a aktualizovaly soupisky a odstraňovaly bugy. Rozdíl v samotném zápasu by jste na první pohled nepoznali. Upřesňuji tedy, že budu mluvit o té v současnosti nejznámější a nejhranější verzi SWOS 96/97.

SWOS je jednoznačně fotbalovým králem, jeho umístění zde je urážlivé. Subjektivní? Svůj blízký vztah ke hře vysvětlím v následujícím dlouhém odstavci, ukažte mi však jinou hru ke které se i po dvaceti letech aktualizují soupisky, hrají turnaje, vznikají stránky, videa, editory a remaky….myslím že je můžete spočítat na prstech jedné ruky dělníka pracujícího 20 let s cirkulárkou.

SWOS je splněním mého snu, toho co nedokázala žádná Fifa nebo PES dodnes naplnit. Ke hře jsem se dostal někdy kolem milénia, tedy relativně pozdě. Máma dostala na veletrhu nějaký CD s demy starších fotbalových her (One-Nil, Olympic Soccer 96,..) a mezi nimi i něco podivného ve složce Sensible. Jednoduše se jednalo o možnost hrát poločasový zápas nějakých dvou týmů. Hratelnost mě ovšem nesmírně zaujala a tak jsem sehnal plnou. Po zjištění že hra je ještě mnohem lepší, než jsem si představoval jsem kontaktoval svého nejlepšího kamaráda a ten se stal stejným, možná ještě větším fanatikem než já. Brzy nám začali vadit starší soupisky tak jsme si stáhli ty nejnovější, až nás přestaly bavit i tyhle tak jsme začali tvořit vlastní na svých stránkách. Přelom nastal když jsme se rozhodli přijet na Mistrovství ČR. Počítač jsme zvládali, ale hraní proti člověku pro nás bylo novinkou. S to jsme ještě naivně přijeli se základními taktikami. Nebyli jsme nejhorší ale většina soupeřů nás sfoukla jak malinu. Následovalo koupení vyrobeného „propadu“ od zkušenějších za 100kč a začala éra hraní proti sobě. Kult jsem se snažil šířit dál, po několikatýdenním nadšení však většina známých odpadla, někteří dokonce hru už předem kvůli grafice odsoudili a radši si dále hrály ty svý Fify. Když jsem teda zrovna nehrál se soupeřem u kompu, tak jsem zkusil i hraní přes Swos Amiga online. Bohužel poté co jsem se dostal na vysokou, tak už jsem nemohl trávit tolik času nad editováním a hraním Swosu. Přesto SWOS s kámošem pravidelně dáváme a i offline turnajů se tu a tam účastníme. Dosud neznám nic lepšího než nakoupit pár pivek, pozvat kámoše a vyhradit si několik hodin na SWOS. Nejlepším okamžíkem je potom porážka úřadujícího místra světa Foky z Polska na turnaji v Praze 1:0 padáčkem z poloviny hřiště…

Co do herní náplně se dá SWOS hrát jako klasická fotbalová simulace kde tým ovládáte (dnes už je normální ve Fifě nakupovat, prodávat a trénovat, ve starších to však tak samozřejmé nebylo), tak jako čistokrevný manažer. Ovšem potenciálu taktik a užití jednotlivých hráčů naplno využijete v první možností. Nejdůležitější v manažerské části je editor taktik, založený na postavení hráčů podle toho kde je míč (podobné například v současné prohlížečové hře Sokker), to umožňuje téměř nekonečný počet kombinací a možnost přizpůsobení taktiky přímo na míru herního stylu. Chování hráčů je podle enginu a nelze nijak ovlivnit, stejně jako ve hře není něco jako forma nebo povaha hráče. V módu kariéry vedete svůj tým. je možné jakéhokoliv hráče ve hře kupovat či prodávat, vychovávat nové hvězdy, dostávat se do kontinentálních soutěží na příští sezónu a po sezóně třeba přejít k lepšímu klubu či rovnou dostat nabídku na trénování nároďáku. Během zápasu můžete střídat, dostávat karty, rozehrávat standardky a třeba se zranit (možná vám tento výčet přijde dnes zbytečný, ale tehdy tak samozřejmý nebyl).

První co vás asi šokuje je počet týmů a hráčů. Vzpomínáte na to jak ve Fifě chybí Slovensko nebo v PESu Česká liga? No tak tady si můžete zahrát nejen za ně, ale zkusit můžete i 4. skotskou, san marinskou nebo třeba i indickou ligu. Soupisky včetně hráčských dovedností a pozic jsou celkem přesné. Co do vzhledu může být hráč tmavovlasý, černoch nebo blonďák. Dovedností tu je 7 – přihrávání, střílení, obírání míče, vedení míče, rychlost, zakončování a hlavičkování. Všechny vlastnosti jsou ve hře důležité (samozřejmě v různé míře podle role a pozice hráče) a jejich případná absence je při hraní vidět – proto že je třeba při hraní mít slabiny jednotlivých hráčů na paměti. Vedle ligových soutěží jsou samozřejmě všechny možné jiné, od národních pohárů po evropské, v módu kariéry tak můžete v několika sezónách postoupit z nejnižší ligy až k národnímu titulu a tedy i do ligy mistrů. Nebo po skončení sezóny schválit nové angažmá v už prestižním domácím či zahraničním klubu.

I když se počtem týmů a taktickými možnostmi jedná o výjimečnou hru, to čím SWOS nejvíc proslul je samotný zápas. Ten se odehrává z ptačí perspektivy a hráče ovládáte šipkami a jedním(!) tlačítkem. I když ovládání jedním tlačítkem vypadá jako mnohem jednodušší než ovládání Fify a PESu, není tomu tak. Začátečníci budou pravděpodobně i s Brazílií proti Fiji tápat a zoufat že je míč neposlouchá a proti někomu kdo už nějaké zápasy odehrál nemají valné naděje. Na druhou stranu jakmile se naučí základy je hra už potěšením. Hratelnost je něco úžasného a těžko to můžu popsat... můžete zde předvádět dlouhé, krátké, vysoké či přízemní přihrávky, střely či centry kličky či uvolňovací kombinace, skluzy či hlavičky. Zcela samozřejmé je používání falše, jakoukoliv přihrávku či střelu tak můžete pořádně kroutit, zvednout či přizemnit a tím svého protivníka překvapit. Není zde však úplná samozřejmost z dávání gólů jistým způsobem nebo jasný determinismus že slabší hráč nemůže porazit silnějšího. Hra si totiž nehraje na realistický rozvážný fotbal, naopak Swosu jde o herní prožitek, o dynamiku, rychlost, radost z kombinací a fotbalového umu. Hra je tedy velmi rychlá a tak i zkušený hráč dělá někdy minely. Velký vliv také mají povrchy (počasí), které mírně mění odrazy míče a každý lidský soupeř má některé radši a některé méně a vyloučení/zranění klíčového hráče či vhodná taktika udělají také své.

Graficky jde pořád víceméně o Sensible Soccer z roku 1992. Přibylo pár tribun, lavičky a barva trávy je taková teplejší ale to je asi tak všechno. I když možné varianty dresů celkem dobře pokrývají ty nejzákladnější zamrzí absence dvojbarevného dresu (buď jsou pruhy nebo rukávy, klasický slávistický dvoubarevný dres tak nevytvoříte. Co SWOS přinesl byla zvuková stránka jako je komentář, nicméně stejně jsou po čase dost stereotypní a když je budete mít vypnuté ani si toho moc nevšimnete. Úvodní znělka není nějaké vysoké umění, ale hlavní je že se zaryje do paměti a vždy když ji někde uslyšíte tak dostanete chuť si znovu zahrát. Velkým plusem jsou replaye, které si můžete uložit, zkopírovat a chlubit se jimi. Ingame editovací možnosti tu jsou, můžete si vytvořit asi 50 svých týmů, jednoduše si zkopírujete nějaký ze hry a potom jen upravujete jména a vzhledy. Nicméně pro vlastní úpravu už existujících je potřeba nějaký externí fan editor. Stejně tak si můžete vytvořit vlastní pohár či ligu, bohužel však samostatně a nikoliv do career modu.

Mezi minusy patří jednoznačně AI, týmy ovládané počítačem prostě sofistikovaně nekombinují ale tupě nakopávají míče dopředu. Počítač je velmi předvidatelný a přesto vás i tu a tam porazí – hlavně díky rychlosti reakce a přesnosti odhadu trajektorie, kterou člověk mít nemůže. A naopak dělá stejné chyby znovu a znovu. Nové fotbalové simulace jsou v tomto mnohem propracovanější. Počítač nikdy nemění taktiky – prostě má každý klub jinou pevně danou přednastavenou taktiku. Dále trošku zarazí fakt, že počítač jednoznačně švindluje – na rozdíl od člověka nemůže dostat červenou kartu a jeho zranění hráči jsou hned příští zápas jako rybičky. Vůbec by nechyběla nějaké vyobrazení znaků klubů a soutěží nebo editor už existujících lig.

SWOS tedy rozhodně doporučuji pro všechny, kteří mají trochu trpělivosti a nevadí jim 20 let stará grafika. Mám zkušenosti že SWOS může bavit i lidi co jinak fotbal moc rádi nemají a fotbalovým simulacím se vyhýbají jako čert kříži. Na takové domácí hraní zabaví na pár hodin, pokud najděte pardy tak dost možná na několik let – sám bych bez možnosti hraní s lidskými soupeři šel o 10 procent dolů. Pokud jde o hru ve dvou, druhý hráč má mít joystick (s ním se podle referencí lépe kličkuje ale hůř kope), pokud nemáte řešením je patch na klávesnici nebo zmiňovaný propad. Hra se v XP většinou pustí, chodí dobře však pouze výjimečně, takže doporučuji nějaký emulátor. Já osobně jako každý SWOS maniak mám zvláštní počítač s win 98 určený pouze na SWOS. Největší mezinárodní komunitní portál je zde. Najdete tam vše potřebné od patche pro hraní dvou na jedné klávesnici až po remake Sensible Soccer wgens pro hraní po síti. Na stránkách jsou mimo jiné všechny offline či online turnaje, žebříčky atd.

Z průzkumu mezi kamarády můžu soudit že GK2 je asi nejméně známým dílem série, na ráně jsou dva důvody – na svou dobu neuvěřitelný počet 6 CD, který komplikoval vypalování a bránil snižování ceny, a hlavně absence jakýchkoliv titulků(toto fakt nechápu, takto propracovaná nákladná hra a hned na začátku se rozhodla ztratit tisícovky potenciálních fanoušků...) Přesto mám právě tento díl nejradši a patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec.

Příběh GK2 je opět mysteriózní detektivkou pohybující se mezi realitou a fikcí. Tentokrát v něm navíc hrají ústřední roli historické postavy, jako byl Ludvík Bavorský nebo Richard Wagner. Rozvíjí se tak fiktivní historie naprosto bravurním a konzistentním způsobem, v herní branži nevídaným. Příběh vlkodlaků ze sousedního Bavorska je přeci jen pro našince mnohem bližší než voodoo rituály v San Orleans, takže jsem se celou dobu bavil nejen řemeslně vytvořeným příběhem ale také reáliemi bavorského prostředí. Příběh je prostě něco nevídaného, ale myslím, že nejlepší bude, když nebudu prozrazovat více.

Realistické zpodobnění příběhu a reálií je umožněno způsobem zpracováním hry – téměř všechny scény jsou totiž zdigitalizované videa a fotky (Full Motion Video). To způsobilo jednak tu velkou velikost, jednak umožnilo že můžete zcela jasně rozpoznat skutečné lokality. Tento nový směr zpracování, se však ukázal v herním průmyslu jako slepá větev. Důvody neznám, asi je přeci jen mnohem levnější vytvořit digitální postavy. Grafická stránka věci je na rok 1995 plně vyhovující, samozřejmě jsou videa podobně jako v jiných starých hrách v interlaced a v nízkém rozlišení, aby se to na tehdejších strojích rozchodilo.

Herecké výkony jsou nevyrovnané, zatímco vedlejší postavy hrají velmi slušně tak problém spočívá v hlavních postavách Gabriela a Grace. Gabrielovi nějaké to šibalské mrknutí do kamery nebo falešný úsměv jde odpustit, ovšem přehrávání představitelky Grace i v ještě nepříliš dramatických situacích jest takovým malým očistcem. Naproti tomu bych vyzdvihl výkon hlavního záporáka. Ten je dle mého jedním z nejlepších protivníků herní historie. Hudba se opět povedla, především ústřední skladba patří k těm které si člověk zapamatuje a tu a tam rád samostatně přehraje, během hry budeme i svědkem opery.

Hra zůstává klikací adventurou, obtížnost je však výrazně nižší než v jedničce i ve trojce. Přeci jen ubylo akčních momentů kdy musel hrdina něco řešit v omezeném čase a ubyly i puzzle. Mně osobně toto nijak nevadilo, někteří však můžou chtít větší výzvu. Horší bylo že tu zůstal jeden puzzle "skládání vzkazu" který se mi nepozdával už v jedničce. Trochu mi vadily i mechanické prohlídky muzejí a zámků, těžko říci, jak to udělat lépe, ale chvílemi jsem se cítil jako na virtuální prohlídce. Samozřejmě, když jsem něco přehlédnul, tak jsem musel prohlídku začít odzačátku...

Hra je opět rozdělena do několika částí, hrajete střídavě za Gabriela a Grace, přičemž Gabriel vyšetřuje především konkrétní případ zatímco Grace shání podklady a objevuje kontext. Ovládání je tentokrát střiženo na míru pro hru - chybí nadbytečné ikonky akcí, bodovací systém zůstává, dialogy jsou opět udělány bezproblémově. Humor ve hře zůstal, znovu se o něj stará hlavně Gabriel a některé střety s ostatními postavami jsou moc pěkné. Nicméně humoru je přeci jen o něco méně, trochu mi tady chybělo špičkování s Moselym.

Dnes už jde stáhnout XP installer (umožňujíí i odstranění interlace) a i titulky k anglické verzi. V celku se jedná o dílo výrazně převyšující konkurenci jak námětem tak ve své době i zpracováním. Mohu doporučit všem kteří mají rádi vlkodlaky, Bavorsko, mysteriózní příběhy či historii.

Na závěr přidám zajímavost - víte že v Čechách byli také Ritterové z Rittersbergu? O jednom z nich jsem se dokonce učil v literatuře na gymplu.

Syberia měla určitě nadšeného grafika, ale pořád bych Syberii navrhnul jako alternativní trest pro mladistvé. Byli by zavření u počítače a nemohli by dělat nic jiného dokud hru nedohrají. Já se o dohrání fakt pokoušel, ale po každých pěti minutách mi docházela šťáva, tak jsem od Komkolgradu šel na návod...moje utrpení nakonec příznačně přerušil bug a padání. Druhý díl si rozhodně nezahraju.

Jako fakt, procházím desítky prázdných lokací odkud akorát můžu odbočovat dál, jediný problém na který narážím je že zapomenu odbočit do nějaký lokace kde je ten klíčový předmět co mám do nějaký mechaniky vložit Jediný zásek před hraním s návodem jsem měl na univerzitě že jsem nenašel lokaci se správcem. No a největším rozptýlením jsou nicneřikající telefonáty s nějakýma jejíma známýma. Po většinu času je holka absolutní suchar a když se vyjímečně pokusí zavtipkovat tak je to takový umírněný konvenční humor který neurazí ale ani nepotěší. Těch málo postav které na své výpravě potká jsou většinou takové neosobní figurky které mají asi tolik života jako mechaniky samotné.

Adventurních prvků je pomálu a přesto jsou absurdní, Například na univerzitě potřebuje holka na žebřík u kterého jsou dva tukani. Jediný postup je takový, že hodinu pobíháte z jedné strany univerzity na druhou (tedy asi 3x15 prázdných lokací) aby jste konfrontovali jednotlivé postavy a obvinili z nelegálního pěstování vína. Potom si můžete dva hrozny odnýst a tím odlákat ty dva tukany (WTF?!?) stejně jako mechanismy nutící hráče udělat všechny věci v dané oblasti Oskar mi řekl že abychom společně odjeli tak mi chybí dva důležité předměty...jako takhle natvrdo jsem to ještě v žádný adventuře neviděl Hudba příliš nevýrazná aby dílo povznesla ovšem co je strašné jsou mechanismy prodlužující délku hry. Kromě nejvýraznějšího a nejnudnějšího faktu existence desítek prázdných lokací jsou to dvě věci - nemožnost přeskočit lokaci přičemž animace postavy jsou dost nemotorné, především chůze do schodů a ze schodů a běh asi naštve i menší netrpělivce jako já. Dále v rozhovorech vám neubývají témata, takže můžete kecat pořád o stejných věcech s nadějí jestli to nějak nepostoupilo.

Syberia je jako Sibiř samotná - krásná ale pustá.

Příspěju taky komentářem, protože jsem objevil svůj příspěvek na Morrowind fóru kde jsem přispěl svými prvními dojmy a nakonec můžu plus minus říct to stejný i teď.
Zezačátku hodnocení musím říct že já jsem spíš vždycky hrál skupinový rpg. Snad system shock je vyjímka, otázkou je nakolik to je rpg a nakolik střílečka...jinak třeba Albion, Fallout, Planescape Torment, Baldurs Gate...

Hru jsem nedohrál, skončil jsem těsně před koncem když už jsem uměl létat, měl staty na max a jediným úkolem v hlavní linii bylo zabít posledního maníka. Byl jsem upírem i vlkodlakem, v několika gildách jsem byl taky hodně pokročilý. Sháněl jsem hru pro mamku k Vánocům, Morrowind zněl ideálně protože v té době měla slabší počítač a mnoho lidí stejně řikalo že Morrowind je lepší než Oblivion. Samozřejmě jsem nejdřív musel vyzkoušet eh záložní kopii sám, abych mámě nedal nějakej kšunt. Nainstaloval jsem datadisky, patche a doporučované pluginy.

Hlavním zklamáním podle mě je absolutní sterilita dialogů a příběhu. Von totiž ani žádnej dialog není. NPC by stejně mohly být automaty ze kterých si prostě akorát zaplatím potřebnou informaci a to ještě o každým tématu mluví každá postava stejně - to už by bylo lehčí jednoduše se první postavy zeptat a v dalším dialogu už by mohl být akorát výběr těch témat o kterých nic nevím...příběh a questy byly pro mě hodně nezajímavý a nenápaditý, chyběl mi NPC nebo nějaký dílčí cíle které by mě motivovaly k hraní.

Jestli jsem jinde kritizoval Neverwinter Nights za otřesný singleplayer tak se mu dodatečně omlouvám (NWN byl hlavně pro tvůrce hry a multiplayer, tuhle omluvu Morrowind nemá). Na co mi je obrovské množství postav když každá druhá se liší pouze vzhledem. Navíc má většina jméno takže se prokecnutí nevyhnu jako jsem to dělal jinde. Většina questů je akorát zdržovacích bez nápadu.

Dalším obrovským mínusem je že všude je mrtvo. Ani uprostřed města nemám pocit že by tady někdo žil. Tu a tam jsou chodící automaty na informace, tu a tam jsou popocházejí nepřátelé, každopádně to vypadá že nikdo nemá žádné vyšší cíle než se bez cíle poflakovat nebo stát. Atmosfericky by hru trošku pozvedlo kdyby se ozýval zvuk přírody nebo města, ani to však nehrozí. Každé město vypadá svým způsobem stejně mrtvě a šedivě.

Obtížnost je zajímavá. Většina nepřátel je i na maximální obtížnosti směšná, tu a tam to vyvažuje nepřítel který zabíjí na dvě rány i na nejlehčí obtížnosti. Naštěstí i on je neskutečně stupidní, nedokáže oběhnout místo aby se k vám dostal a ani nezdrhá když to do něj zdálky šijete například z vody. (dobrý příklad třeba kanály ve Vivecu). Kniha kouzel je pitomě řešená a efekty kouzel na úrovni Albionu, to je hra stará více než deset let.

No a abych jenom nehaněl.
Líbí se mi systém opotřebování brnění a zbraní, systém postupování v úrovních a skillech je originální a bohatý (no dobrý ale bohužel není), Trénování vlastností a jejich užití ve hře (opět originální ale špatný systém), svět obsáhlý (ale co se týče vnitřních prostorů genericky stejný), pokud jde o grafiku tak musím pochválit oblohu. Velké množství pluginů a construction set, pěkná hudba.

BG byla první hra která mě a i mou mámu přivedla k RPG. Zároveň to byla také první z mála her, u kterých se nebojím říct, že místo relaxu přišla těžká závislost, trávil jsem u ní několik hodin v kuse. Chytli se i kamarádi, tady mám perličku, že oba vůbec nepochopili, že se dá hra pauznout:) Za výjimečné postavení BG může určitě kombinace geniálního Infinity Enginu a populární svět D&D Forgotten Realms.

Příběh má celkem obvyklé epické schéma, nejdříve jste do příběhu vtaženi osobně a lokálně, postupem děje se stává jasné že tyto věci jsou součástí něco většího ohrožující celou zem. I když máte na výběr postavu jakékoliv rasy a povolání, jste v příběhu geniálně zakořeněni. Začínáte na malebném místě kde si osvojujete první hráčské kroky a dovednosti, zde se seznamujete s prvními postavami a řešíte první náznaky příběhu…pokud si po vyvržení do okolního světa nepostesknete že jste ztratili domov, v průběhu hry vám to hra tu a tam připomene až tomu sami uvěříte.

NPC tu podobně jako ve Falloutu či Albionu nejsou jen nepřátelé či obchodníci, naopak většina z nich je přátelská a může vám zadat úkol, pomoci v jeho plnění nebo si s váma jen tak pokecat. Někteří se můžou stát i součástí vaší družiny, ve hře je jich 25 takže si můžete dovolit vybrat jen ty, kteří sednou. I společníci jsou taky osobnosti a v extrémním případě může dojít k odchodu nebo dokonce k boji.

Grafika je na rok výroby velmi pěkná, především na efekty kouzel jsem čuměl jak puk. Epická hudba se stala měřítkem pro všechny další fantasy tituly, občas si ji jen tak pustím. Dabing postav je sice úsporný, ale jeden z „nejzapamatováníhodnějších“:D, každý váš hrdina má odlišné hlášky na vaše příkazy. Interface celkově se mnoha lidem příliš nelíbí, mě velmi – na to kolik je možností tak je vše dosti přehledné.

Co do náplně questů je hra většinou ukecaná rubačka (přines něco, co vlastní nepřítel/je v téhle jeskyni plné havěti), Velkou náplní BG1 je objevování. Vstoupíte do lokace a nejdříve ji celou jaksepatří celou prošmejdíte, pobijete nepřátele a vyřešíte jeden či dva vedlejší úkoly. Hlavní linie a pár málo dalších úkolů má více omáčky a dějí se přes více lokací, ale jsou v zásadě podobné. Soubojový systém je jedno velké strategické potěšení, lehké nepřátele lehce sfouknete a s těžšími si příjemně zapotíte. Pokud ne, jdete o dům dál, však se vrátíte silnější – o tom podle mě RPG je, žádnej level scaling, žádný koridor s lepšími a lepšími soupeři.

S většinou nedostatků, jako je omezená interaktivita uvnitř skupiny, pathfinding, zvýrazňování interaktivních předmětů, zajímavost úkolů či přehlednější deník, atd., si poradila dvojka. Přesto má jednička i nezastupitelné kvality, které můžou někomu více sednout – je žánrově a stylově čistší fantasy bez motivů jiných sfér a post-středověkých technických vymožeností, je zde mnohem větší plocha a volnost objevování a hráči začínají opravdu od píky.

Datadisk Baldur's Gate: Tales of the Sword Coast přidává tři velice zajímavé lokace, rozhodně ho doporučuju. I když bohužel nevyšel nějaký ingame editor, hra má spoustu modů. Pro mě už neodmyslitelný je Tutu. Ten umožňuje spustit BG 1 v enginu BG2 - díky tomu můžete hrát ve vysokém rozlišení, k tomu navíc rozkecání parťáků či širší kity pro povolání. Hra má také češtinu.

Championship Manager 01/02 (dále CM 01/02) objektivně nenabízí tolik možností jako díly novější, ovšem byl pro mě nejzábavnější a strávil jsem u něj nejvíce času. Právě v tomto díle jsem pozvedl Swansea City ze třetí divize do Premier League, zde jsem s druholigovým Hannoverem vyhrál po třech sezonách Ligu Mistrů nebo do druholigové Sampdorie dostal stárnoucí hvězdy typu Rivalda, Zidana, Nedvěda či Figa. Hra s takovými hráči byla vskutku fotbalový koncert.

V CM 01/02 jsem vždy začínal velice podobně – podepsal smlouvu s volnými hráči (Hvězdný obránce Taribo West, který se svým častým vylučováním připomínal Řepku) a poté vykoupil ukrajinský Šachťor Doněck, který měl hvězdné hráče za pár liber jako byl jeden z největších talentů ve hře, nigerijský útočník Aghahowa nebo mladý talentovaný obranný univerzál Okoronwo. Už získání této trojice znamenalo podstatné vylepšení šancí ve hře.

Dneska bychom řekli, že manažer který toto nabízí je špatně balancován. Opravdu zde byl propastný rozdíl mezi cenami hráčů na západě a ve zbytku světa, který uměl lidský hráč skvěle využít. Volné hráče šlo sehnat celkem lehce a to i největší hvězdy. Jak? No podepsaly se klauzule o ohromných částkách u kterých jste ovšem věděli, že je hráč nesplní a tedy je nikdy nezaplatíte.

I když byla široká databáze, bylo možné hrát jen několik lig především ze západní Evropy. Východní ligy, jako například ta česká, měly smůlu. V taktice bylo hafo možností, které jste mohli nastavovat a bylo vidět že některé mechanismy opravdu fungují. Celková obtížnost i zde však byla o řád nižší než dnešní Football Managery a s lepším týmem s dobrou morálkou jste mohli hrát svou oblíbenou taktiku nehledě na taktiku soupeře.

Grafika hry sestávající z tabulek měla své kouzlo. Každý tým měl svou barevnou kombinaci, celkově se to nijak zásadně nelišilo od dnešních dílů. Samotný zápas byl zpracován textovým způsobem. To se dnes zdá samozřejmě zastaralé, ale zase to vzbuzuje fantasii. Krásně jsem si představoval jak ta která akce vypadala. Co se týče generace ostatních výsledků, tedy výsledků na kterých se hráč nepodílel, tak byly celkem vyvážené a realistické. Žádné veletoče se tu neděly, ale to neznamená že počítač třeba nemohl vyhrát 5:0 nebo 3:2.

Co do zvuků a hudby, CM stejně jako pozdější díly je ryze úsporný. Je zde pár zašumění, pískotu či jásotu diváctva, písknutí píšťalky a to je asi tak všechno. Hudba není žádná. Samozřejmě je jasné že při času, který strávíte u fotbalového manažeru a ve kterém se navíc potřebujete soustředit může být každá hudba časem otravná. Přesto si myslím, že nějaké fotbalové hymny či chorály by nebyly vůbec na škodu a kdyby někdo vytvořil atmosférickou znělku…

Mezi minusy taky musím s nadsázkou započítat až nepříjemnou návykovost, strávíte u toho spoustu hodin času pro zábavu samotnou - bez příběhu nebo nějakého vyššího smyslu, snad jen získáte přehled o fotbalových klubech:)

*EDIT 22.11. 2011 - ještě bych rád dodal že hra je nyní legálně zadarmo (stáhnout můžete třeba z oficiálního fóra) a pořád na ni vznikají nejnovější soupisky - pro každého kdo chce zadarmo vyzkoušet vo čem fotbalový manažer je, doporučuju!

*Edit 16.7. 2012 - Díky těm dvou co mi dali plusko, takhle stylisticky zprasený komentář... Upravil jsem co se dalo. Ale už nedoufám, že pluska po roce připlujou:)

Gabriel Knight (dále GK) disponuje dokonale dospělým příběhem, řemeslným žánrovým mixem, který patří k tomu nejlepšímu, co kdy herní průmysl stvořil – detektivní příběh, pohlcující mystická atmosféra, tragická úmrtí, nešťastná láska a to vše říznuté nejen sarkastickým humorem. Neuvěřitelná je i gradace, z každodenního vstávání, pití kávy a čtení novin se najednou dostanete do temného světa, kde jste na každém kroku sledován a i na dosud bezpečných místech vám hrozí nebezpečí. Příběh výborně kličkuje mezi historickými fakty, atmosférickou realitou a temnou fikcí a nechává hráče dost dlouhou dobu na pochybách. Reálie, které na začátku vypadají neškodně, dokonce až zábavně, se stávají znepokojivé a zprvu roztříštěné obrázky do sebe začínají zapadat.

Grafika patří ke standardu roku 1993, to znamená, že ji nejlépe oceníte v okně nebo na 14tipalcovém monitoru. Jako u všech kreslených adventur od Sierry je zde však zvláštní smysl pro detail. Obzvláště povedené jsou cut-scény v podobě dabovaného komiksu. Zajímavě jsou řešeny dialogy, které jsou u vybraných postav v detailní dialogové obrazovce.

Hudebně hra opět září, melodie jednotlivých lokací dokážou skvěle navodit atmosféru. dané oblasti či situace, ústřední motiv se vám zaryje do paměti na hodně dlouho. Hra má také velmi profesionálně provedený dabing, od starších francouzských dam po černošské uklízeče hřbitovů. Jediné, co bych vytknul, je neuvěřitelně pomalý a nudný dabing vypravěčky, který se naštěstí dá vypnout.

Co do hraní se jedná o klikací adventuru s pár akčními vložkami a puzzly. GK patří mezí obtížnější, ale logické adventury, nicméně tu je jeden či dva prvky, které jsou téměř nadlidské, především pro neangličtináře. Příběh je rozdělen do několika dnů, přičemž Gabriel se vydá na kutě, když splní stanovené cíle daného dne, toť elegantní řešení. Mimo to můžete vidět známý adventurní systém bodování postupu, při úspěšné akci zazni specifický tón a dostanete bodíky. Ovládání je jednoduché, můžete vybírat jednotlivé akce z horní lišty nebo je měnit pravým tlačítkem což budete asi využívat víc. Systém tolika ikonek mi možná přišel trochu zbytečný, některé použijete dost možná dvakrát za hru jiné jsou v permanenci.

Gabriel Knight není levná, nezalíbí se na první pohled, ale každý další pohled je příjemnější. Hru jsem dohrál celkem třikrát a vždy mě bavila a objevil jsem něco nového. Na hru není čeština, má však otitulkované všechny konverzace (titulky lze v případě preference vypnout). Hraní GK je potěšením také díky tomu že jsem se nikdy nesetkal s bugem a má pohodlný XP Installer. Hra vyšla v Levelu 12/98.

Tentokrát jenom krátce. proč si cením jedničky stejně jako dvojky. Repetitivnost misí v jedničce byla mnohem vyšší, o tom žádná. Také v jedničce jsem se zasmál pár věcem jako pád do vody = smrt nebo mě otrávily cut–scény, co nešly zkrátit. Přesto mě bavila více než dvojka, tady nabízím důvody proč:

Jednička byla první, wow efekt z historického města, po kterém může člověk volně lézt a skákat, přišel právě s ní, ve dvojce se u mě už nedostavil. Když jsem se poprvé objevil v Damašku tak jsem celý den nedělal prakticky nic jiného než šplhal po všech možným, hledal vlaječky, skákal z věží nebo se jen tak procházel.

Český dabing, pro někoho je možná lepší originál, pro mě je však v každé hře dabing velké plus.

Jednička se odehrává v době křížových výprav v krásných třech městech (Damašek, Accra, Jeruzalém), každé město je architektonicky i barevně odlišné. Italská renesanční města mi přišla podobná jako vejce vejci.

Prostředí Blízkého Východu z křižáckých válek mi sedlo pro Hašašína mnohem více a bylo pro mě mnohem zajímavější. Přechod z jedničky na dvojku byl jako kdybych přesunul ninju z Japonska do divokého západu, už to nebylo ono. S tím souvisí i moje mnohem lepší přijetí příběhu jedničky.

Osobní selhání, nutnost zabití 9 osob ve třech městech a konspirace s tím spojená má takový pohádkový nádech. Ten mi většinou daleko víc sedne než nějaký realistický spletenec.

Tak koukám, že trojka má ze všech civilizací nejnižší hodnocení (i když 84, co by za to jiní dali). Každopádně pro mě to byl, i přes mnohé zápory, nejhranější díl. Ve svém komentáři počítám nejen core hru, ale i datadisky (Sid Meier's Civilization III: Play the World a Sid Meier's Civilization III: Conquests). Hrál jsem všechny díly obyčejné civilizace kromě nejnovějšího (pětky).

Oproti starším dílům je zde řada vylepšení (hranice, národní jednotky, jednodušší ovládání, zajímavější souboje). Ocenil jsem asi nejvíc automatickou práci workera:D. Lodě, letadla či katapulty už nefungují jako normální jednotky, ale trošku jinak, můžou bombardovat beze strachu z protireakce, pokud není odpovídající protizbraň. Je tu řada nových staveb vně (třeba pevnosti) i uvnitř města. Okouzlující hudba se mění podle doby, poradci jsou opravdu užiteční a obrazovky na nich pomáhají (například pozice jednotek či porovnání síly a vyspělosti).

Trojka je podle mnohých v AI a mechanice hry horší než IV (neumím posoudit), ale je tu pár věcí, kde je podle mého trojka lepší. První věc je vizuální stránka věci, nejen že je hra plynulejší, ale izometrická grafika je také hezčí a přehlednější. I obyčejné menu, mapy a statičtější obrázky mi připadají mnohem vkusnější, méně "konzolovité" a obrázky vladařů věrnější. Největším plusem však pro mě je editor. Možná se s tím ze IV dá dělat víc věcí, ale vidím že nových grafik, jednotek a modů je podstatně méně, editor III byl velice jednoduchý a intuitivní, sám jsem vytvořil několik modů (Československo 1938, Čechy ve středověku) nebo jsem do hry přidal Čechy jako národ. Editor IV už vyžadoval nějaké znalosti scriptů a více detailů. Oficiální mise Conquestu byly opravdu výborný dosud vzpomínám na napoleonský války nebo středověké Japonsko, ale neoficiální mody byly legendární. Pravda Rhye´s civilization pro čtyřku byl taky žůžo, ale je jich podstatně míň...

Americas Army (dále AA) jsem hrál asi před pěti lety dohromady půl roku, takže se mě verze 2 a 3 zřejmě netýkají. Byla to jediná online střílečka, která mě bavila - všechny ti Kvejci, Kantrstrajci a Anrýlové jsou si totiž dost podobní v tom, že vyžadují především rychlou myš a postřeh. Hra mi v nich přišla neuvěřitelně chaotická, nedokázal jsem prohlédnout skrze tu rychlost strategii a spolupráci, která se tam určitě také objevuje. AA byla hra, která mi byla šitá na míru, žel brzy už nebylo tolik času pro pokračování v online hraní.

AA byla úplně jiná, člověk automaticky neběží, a když se rozběhne, tak nemůže střílet. Pokud někam míří jen tak od boku, tak kulky létají všude možně. Je tedy třeba mířit přes hledí, nejlépe v leže a potom si také hlídat dech. A někdy se prostě vzpříčí patrona a musíte se zbraní řádně škubnout. Jedna kulka do hlavy znamená automaticky smrt, střelba do nohy nebezpečné zranění, které musí okamžitě medik ošetřit, jinak hrozí vykrvácení. Když zahynete, tak není žádnej respawn, prostě už si můžete jen prohlížet, jak si vedou ostatní, dokud nejsou všichni z jednoho týmu zabiti nebo útočící tým nesplní objectives.

Už z těchto důvodů oceníte spolupráci s ostatními, kteří vás budou krýt při postupu, kteří budou střílet za vás když se vám vzpříčí patrona, kteří vás rychle ošetří za rohem. Hra vyžaduje kooperaci a nejlépe si hru užijete s přáteli na stejné vlně. To můžu demonstrovat na tak jednoduché věci jako vpád do nepřítelem obsazené místnosti. Jeden člověk připraví oslepovací či normální granát, druhý mu polotevře dveře (ano dveře se dají libovolně polotevřít jak moc chcete, z toho byly dost pěkné tanečky) a do té škvíry ho ten první hodí. Následuje zavření a výbuch, společný rychlý vpád do místnosti a zneškodnění zraněných a oslepených. Kromě realistického použití granátu a zábleskových granátů tu mají svou roli dýmovnice, bez kterých by byl pohyb přes volné prostranství sebevraždou.

Ve hře si vzpomínám jen na několik rolí. Snipeři s ostřelovačkou kontrolující otevřené prostory, kulometčíci s obrovskou, ale nepřesnou palebnou silou, medici, co kromě střílení i ošetřují a potom vojáci s klasickou puškou, která může mít to které vylepšení, nejčastěji granátomet. To ovšem nijak neznamená, že začnete hru se sniperkou a skončíte s ní. Od mrtvých nepřátel si v klidu můžete vzít zbraň, a tak klidně můžete mít všechny možné kombinace.

Každá mapa má svá specifika, když ji poprvé navštívíte tak většinou pouze jako takový pomahač zkušenějšího hráče, který vás povodí a ukáže vám jak hrát. Jak jsem říkal, že při smrti nenastává respawn, tak je to právě obrovská příležitost, jak se učit pozorováním zkušenějších. Některé mapy jsou slabší, moje nejoblíbenější byla asi největší klasikou - dobývání/bránění továrny, potom si vzpomínám ještě na přechod mostu, dobývání/bránění nemocnice, boj v městě na Blízkem Východě atd.

Celkově můžu tuto hru doporučit pro ty, co preferují přesnost nad rychlostí, spolupráci nad solitérstvím a realističnost nad dynamikou.

Crusader Kings na první pohled vypadá jako takový méně výrazný bratříček vedle sérií jako jsou Victoria, HoI nebo EU. Pod tímhle zdáním se však skrývá mnoho prvků, které mohou oslovit více než tyto slavnější série.

Nejdříve je třeba něco říci o technickém zpracování, následující dva odstavce tak budou především pro ty, kdo žádnou strategii od švédského Paradox Interactive nehráli. První, co vás asi zaujme, je grafické zpracování. To bych ani nenazval ošklivým, jako spíše chybějícím - základem hry je velká mapa Evropy (přibližně od Islandu k Arábii) rozdělená na provincie a soustava tabulek a grafů. Vedle málo rozpohybovaných jednotek lze nazývat grafickou stránkou už jen statické obrázky na jednotlivých ukazatelích a grafech, většinou tváře lidí nebo erby. Tu a tam vám na obrazovce vyskočí upozornění na nějakou událost s jednoduchým obrázkem. Zvuková stránka je také úsporná, hudba se dobře poslouchá. Ale celkově, když budeme hrát bez bedýnek a s černobílou obrazovkou, tak tato hra ztratí ze své zábavnosti velmi málo.

Je totiž o tom, vést svůj státní útvar, tedy tu soustavu provincií na mapě, kterou jste si na začátku hry vybrali. Určitě vás okouzlí počet "protivníků", tedy dalších hrabství, knížectví, království, sultanátů atd, těch je na stovky. Každý z nich má jinou sílu (ať už ekonom.rozvinutost, technologickou vyspělost nebo velikost armády a provincií), jiného panovníka, jiné nároky a spojence. Je to opravdu spletenec. Jak se budete snažit násilně či nenásilně získat další provincie, tak o to stejné se můžou pokoušet ostatní. Z toho plyne, že hra je celkem náročná na hardware. Výrobce také většinou vydává zabugovanou, neoptimalizovanou a padající hru, kterou potom opravuje několika patchy a většinou opravdu pomůže až datadisk. Ani Crusader Kings není výjimkou, proto vřele doporučuji obstarat i s datadiskem Crusader Kings: Deus Vult, které přidává i několik velice užitečných vylepšení ve hře.

No jak se to hraje? Báječně. Nejdřív jsem si říkal, že tady popíšu mechanismus hry, ale to by vydalo na minimálně 15k znaků, takže stručně. Vedle obligátního válčení, diplomacie, špionáže a ekonomiky jsou tu tři zajímavé věci - panovník a jeho dvůr; systém nároků a titulů; církev. Každá osoba ve hře má 4 dovednosti (válečnictví, diplomacie, intrikářství a správcovstvi, hm něco jako dneska "manažement"). Vedle toho má nepřeberné množství možných vlastnosti (od milosrdenství po chlípnost). Ve hře se nejvíce zabýváte tím jak "šlechtit" svůj panovnický rod, stejně tak budete muset udržovat prestižní a velký dvůr. Toto obojí vám podstatně ulehčí vedení toho obligátního (viz výše). Vedle toho je zde velmi sofistikovaný systém titulů a nároků. Jakmile někdo umře, tak po něm někdo dědí, kdo má nároky tak se je většinou snaží uplatnit. Velkou část hry tak strávíte odstraňováním nechtěných parchantů, výhodnými sňatky a přemýšlením, jak získat nárok na ten který titul. Pozice církve je ve středověkém období logická. Pi většinu času vám nezbývá, než ji udržovat na své straně, pečlivou hrou můžete dosáhnout zvolením svých favoritů jako kardinálů a později i jako papeže. Poté získáváte opravdovou výhodu. Naklonit si církev a papeže budete dělat mnoha způsoby - od zakládání biskupství po křížové výpravy proti pohanům.

Oproti jiným hrám od Paradoxu se Crusader Kings liší v několika věcech. Většina jiných strategií je svázána nascriptovanou strategií a událostmi. Znovuhratelnost je tak nízká, po pár hrách tu jsou jen malé odchylky ve vývoji, AI Německa nemůže 2.světovou vyhrát, AI Anglie, USA či Francie téměř ve všech hrách vévodí vývoji. A tak se dá průběh celkem předvídat a časem základní SP hra omrzí. Znovuhratelnost potom prodlužuje multiplayer a různé mody.

CK je jiná, mnohem dynamičtější a proměnlivější. Zažil jsem jak rozebranou Francii, tak založení a přežití irského království. Každá hra je jiná, i když francouzský či anglický panovník stojí na začátku hry na vrcholu, určitě zažije během těch 4 staletí nějaký úpadek. Čím větší získá ten který panovník území, tím obtížnější je ho potom udržet. Kromě hry samotné je tak neskutečně zábavné sledovat vzestupy a pády jednotlivých království a knížectví i panovnických rodů. Hra je také vyvážená co do komplexnosti a obtížnosti. Není zde micromanagment na té už pro mě nezáživné úrovni, naopak všechno mi přijde takové intuitivní a dávající smysl. Žádné detailní nastavování sociálních a ekonomických atributů, žádné složité vedení bitev a složení armády, žádný otravný podrobný prohlížení mezi desítkami technologií.

Hra je tak podle mého dosti vhodná pro ty, kteří si dosud netroufali nějakou Paradox strategii zkusit. Není hardcore složitá, je intuitivní, dynamická a má i vysokou znovuhratelnost. Pokud máte rádi strategie a dokážete se bavit na mapě středověké Evropy bez osminásobného antialisingu, CK je výborná volba.

Mezi už zmíněné nedostatky většinou technického rázu stojí za to také zmínit absenci možnosti hry za pohany a muslimy. Někdy jsou ostatní panovníci nepředvídatelní až moc a obzvláště ti nekřesťanský mají až moc vysoké dovednosti. Pozor na návykovost, pokud vás takové hry baví neodporučuji začít někdy ve zkouškovým(!). Někteří mohou absenci nascriptovaných událostí vnímat negativně, pro ty je potom vhodnější EU s nějakým tím modem. Pro CK je také několik modů, kromě CK a datadisku Deus Vult hraju s hezčími erby a BOPACKem, jiné mody třeba umožňují právě hru za muslimy, možnost dědit po předlici atd.

Někdy v půlce 90. let jsem vyfasoval CD se starými hrama, kde byla i tato pecka. Jak už to tehdy chodilo, hry se nekupovaly a internet tehdy ještě nebyl rozšířený, takže se vyměňovaly staré hry mezi hráči (v mém věku spíše mezi rodiči), často dema a shareware. No tak jsem hru spustil a to, co jsem viděl mi vyrazilo dech. Grafika se mi tehdy zdála super, navíc vidět na startu 26 vozů(!) bylo pro mě šokující a moc se mi to líbilo. Jenže jsem nevěděl, jak to ovládat a anglicky jsem tehdy taky moc neuměl, abych to nějak zkoumal. Dopadlo to tak, že jsem usoudil, že se jedná o nehratelné demo a po chvíli kochání jsem CD smutně vrátil do šuplíku.

Asi o dva, tři roky roky později jsem začal trošku sledovat formule (fandil jsem týmu Williams - Jacques Villenueve a Damon Hill), hru ze zajímavosti opět spustil a zjistil, že se to ovládá A+Z+?+:. Na grafiku jsem nikdy moc nedal, tak jsem rozehrál a byl jsem v ráži. Sancheze jako kolegové jsem prakticky nezažil, pěkně jsem vysledoval schopnosti jednotlivých jezdců a barvy stájí, porovnal s realitou a v jednom dni všechno přejmenoval. Ti, kteří zbývali, vyfasovali jména mých kamarádů.

Grafika dnes asi nikoho zvlášť nenadchne, přesto když si uvědomíte, kolik formulí se mnohdy na obrazovce pohybuje, že tu jsou kopečky, stromy, reklamy, tribuny atd. u konkurence nevídané, tak se musí grafika v souvislosti s rokem výroby ocenit. U statičtějších věc,í jako jsou mapy tratí nebo obrázky, je grafika úžasná. Zvuky velice povedené, motor a řazení pěkně jedou, intro je taky pěkné. U hraní můžete měnit kamery (to v té době taky nebylo úplnou samozřejmostí) klasicky z kokpitu, zezadu i filmovou, pozorovat můžete tímto způsobem i další závodníky. Pomocníci jsou různí, od nepoškozování přes automatické řazení/zpomalování až k zobrazování ideální stopy, proti jejich fungování nemám vážné námitky. Je tu poškozování vozů, jak vy, tak soupeř si můžete autíčka zle pocuchat, že už ho nerozjedete, vždycky při karambolu se rozletí součástky a následky jsou potom vidět. Každý náraz s vámi celkem věrně mrskne a též jízda po šikaně je jiná než po trávě a vozovce - dnes to zní jako samozřejmost, ale v 1992 fyzika na vrcholu možností. Tratě jsou věrné realitě, je možné všechno možné nastavování vozů, věrnost neumím posoudit - nikdy jsem do toho nefušoval ani v reálu ani ve hře. Můžete si nastavit klasické parametry - počasí, počet okruhů atd. Obtížnost záleží na tom, jak si ji nastavíte, vyhrát beze všech pomocníků je opravdu fuška, ale postupně se k tomu dostanete. Jediné, co mě trošku mrzelo, je AI protivníků. Dělá málo chyb a tak je zázrak, když na suchu vypadne jeden či dva, naopak v děšti už je počet vypadlých uspokojující. Pokud bych byl hnidopich, ještě mi chyběla trochu větší možnost editace třeba podoby vozů. Chybějící licence stejně jako u PES nejsou zas tak směrodatné, když můžete velmi lehce změnit jména sami, tady to je 26 jezdců a 13 stájí.

Zkusil jsem i jiné novější formule (názvy si nepamatuji), prakticky se jednalo jen o graficky nebo zvukově lepší kousky, které však nebyly co do obsahu, ani co do hratelnosti lepší než tento a tak jsem se k němu nakonec vždy, když jsem měl chuť na formule, vrátil. Je fascinující, že tato hra obsahuje to, co novější kousky a navíc je taková, no...lepší. Nevím čím to je, možná tou nostalgií.

VtM: Bloodlines byla dost možná v době svého vydání daleko rozporuplnější než je dnes, neuvěřitelné množství nedodělků, chyb a bugů stejně jako špatná optimalizace dělaly z hraní tak trochu sadomasochismus. Přesto málo lidí, co hru koupili, ji odložilo do šuplíku, protože koncept i obsah hry byl velmi atraktivní - upíří tématika prostě táhne a je překvapivé jak málo her bylo dosud vytvořeno. Dnes už díky patchům je hra celkem dohratelná, i když jsem taky párkrát zuby zaskřípal. Jelikož tu je pozitivních komentářů až až, spíše zdůvodním proč se mi hra až tak moc "nelíbila"(v uvozovkách, protože jsem ji dvakrát dohrál - za Ventrue a Tremere) - můj příspěvek tak berte jako spíš polemický pohled než vážně míněnou recenzi

Příběh je jednoduchý, ale základní funkci plní - spojuje jednotlivé úkoly postavy a lokace. Co mě ovšem mrzelo, je hlavní, chcete-li hráčská postava. V Vampire: The Masquerade - Redemption se mi celkem líbilo že jste nezačínali jako upír, vychutnali jste si Prahu hezky za světla a po přeměně jste jako křižák "nevzali přeměnu dobře", nicméně jste byli donuceni tou nejsilnější motivací, která existuje, pokračovat dál. Tady žádný přerod, tedy ani kontrast mezi minulým životem a starým a z toho vyplývající dilema nezažijete. Stejně jako například v The Elder Scrolls III: Morrowind začínáte bez minulosti a náplní postavy budete jen vy sám. Pro mě bylo celkem těžko pochopitelné, jakou máte motivaci ty úkoly plnit a vůbec pokračovat dál. Na druhou stranu, co nemá vaše postava mají NPC kolem - jestli bych něco na příběhu vyzdvihl, tak je to právě propracovanost jednotlivých NPC, která mají svou minulost a motivaci.

Co do náplně misí a atmosféry, nemůžu si objektivně stěžovat. Atmosféra je v některých pasážích výborná opuštěný dům s duchem, sídlo Malkoviana, celkové jde vyznění spíše cestou noir, gothic a dekadence, což nemusí každému sednout a já bych uvítal trošku více toho hororu nebo romance. Úkoly jsou různorodé, některé sednou, některé méně...ale hlavně nenudí. Pár misí lze řešit různými způsoby, v konečně fázi však už to jde podle známého "co nejde silou musí jít ještě větší silou".

Grafika je dosti nevyrovnaná, v některých pasážích hry se nemusí stydět ani dnes, v jiných zase působí jako hra o několik let starší. Co se povedlo jsou obličeje, se kterými si někdo pořádně vyhrál. Naopak animace nic moc. Textury exteriérů a sálů jsou pěkné. Naopak textury hlavně interiérů jsou mnohdy hodně ošklivé. Prostě hodně nevyrovnaná grafika, která je zároveň nevyrovnaně náročná. Hrál jsem to tehdy na sestavě, která dává každou tehdejší hru bez cuknutí na nejvyšší detaily, a tady jsem zažil v některých pasážích vybíjení zombie na hřbitově, jezírko v katakombách obrázkový slideshow. Smutné je též malé množství modelů postav, když na diskotéce uvidíte jak tři stejné extravantně oblečené slečny trsají vedle sebe, tak radši rychle hledáte cestu ven...

...v tom vám ovšem může zabránit parádní soundtrack, který právě tam kde se trsá svižně běží. Kdo vybíral písničky byl geniální, tématice hry sedne soundtrack jako hrnec na prdel. Vedle známějších Ministry, Lacuna Coil, Darling Violetta mě nejvíc zaujala skladba Chiasm-Isolated. Ve spojení s tím, co se ve hře dělo, mě hudba fascinovala.

Některé úkoly vyřešíte rozhovory, naprostou většinu však bojem nebo stealth. Výběr upírů mění trochu podobu dialogů, nic zásadního ale potěší. Radikálně jiná hra je za Nosferatu, kteří se zřejmě budou po městě muset pohybovat stokami. Co do plnění misí však jsou všechny "rasy" bohužel velmi podobné...popravdě žádné existující "RTFPRPG" (real-time shooting first person role playing game) na mě v tomhle směru jako vzor nepůsobí (ani slavné Deus Ex). Takže pořád čekám na titul, který by spojoval rpg se stealth a nevypadalo to že NPC jsou slepí/RPG a FPS a nevypadalo to, že váš hrdina vyfasoval nechtěně náboje do vzduchovky nebo mu preventivně ohnuli hlaveň. VtM tak pouze pokračuje v nastavené laťce, a nezbývá než zase vzít do ruky světelný meč, ehm, katanu a rubat ty ťulula pěkně zblízka nebo se prostě neohlížet na nějaký stíny a plížení a využít svoji upíří odolnost k co nejrychlejšímu hledání východu přes střelbu nepřátel. Co dokáže některé mise zkazit je nejen obecně nízká AI, ale i špatný design úrovní. Stejně jako ve výše zmíněné legendě je jediná účinná a zábavná alternativa vůči boji zblízka nebo proběhávání střelba sniperkou z dálky, ke které se ovšem tady zas tak moc nedostanete.

RPG systém se mi celkem líbil, bohužel i zde dochází k nešvaru, že každá dovednost má objektivně odlišnou míru užitečnosti. Tak tomu však je i v jiných RPGčkách. Co je horší, že v průběhu hry můžete dostávat vylepšení v podobě knih. V mé první hře jsem přišel asi dohromady o 4 bodíky protože jsem si vylepšoval zrovna dovednosti na které byly knihy. No a ty knihy vám nejsou zbytečné pouze, když máte max úroveň... ale už když máte danou úroveň, takže si hned v úvodním rozhazováních bodů můžete uškodit. Obtížnost je však vyvážená, horší postava se jen trošku víc zapotí.

Za prvé je třeba říci, že jsem nadšenej už z toho že Gray Matter vyšla, už jsem v to ani nevěřil. Série Gabriel Knight je mojí nejoblíbenější adventurní sérií, The Beast Within: A Gabriel Knight Mystery je aspirantem na moji nejoblíbenější hru vůbec. Proto, i když se to mnohým nemusí líbit, se srovnání se sérií nevyhnu.

Největším lákadlem byl samozřejmě příběh, zde se vskutku znovu jedná o originální a pěkný námět. Jane Jansen je ve svém živlu, je to z jiného soudku než GK ale přesně to padne do jejího stylu. Pravda doktor po nehodě vzpomínající na svou mrtvou ženu a dívka vyrůstající v děcáku je aranžmá trošičku telenovelové, ale samotný průběh je poté napínavý a umně se pohybuje mezi realitou a nadpřirozenými jevy jako tomu bylo u série GK. Bohužel rozuzlení a "hlavní pachatel" pro mě nebyly stejně atraktivní jako v GK.

Hudba je opět perfekt, stará se o to opět manžel Jansenové Robert Holmes, tentokrát se svou kapelou, ve které zpívá jeho dcera z prvního manželství. Samozřejmě jsem byl trošku znepokojen že to může být jen reklamní tah na úkor kvality, ale dcera má opravdu krásný zpěv a Holmes nic neztratil, tak vám dvě titulní písničky vlezou pěkně do hlavy:)

Technické zpracování bohužel pouze vysoce nadprůměrné. Grafika je velmi pěkná, výborný dabing. Ovšem když to srovnám tak všechny Gabriel Knighti byli ve své době technologicky revoluční, i když se většinou jejich cesta v průběhu dějinného vývoje ukázala jako slepou cestou. Připomínám především dvojku jako "interaktivní film" a trojku jako plné 3D prostředí s volnou kamerou. Statické obrázky v cut-scénách nejsou mé gusto, na druhou stranu by to mohlo být zpestření proti nudným ingame animacím/animovaným videím. Tady to však funguje velmi nevyrovnaně, mnohdy mi to přišlo dost zmatené (především úvodní animace byla "Worst of"), jindy to naopak sedlo pěkně. Též animace postav jsou mnohdy komicky nepřirozené.

Hraje se to pěkně, hra je klasickou klikací adventurou s několika puzzly a bez jakýchkoliv časových limitů či jiných akčních vložek. Bohužel mi přijde že relativně nízká obtížnost puzzlů a celkového hraní je kompenzována některými dosti zlými postupy, mnohem více než v GK se zarazíte a nevíte přesně proč. Těch absolutně nelogických je naštěstí málo, ale stejně jejich přítomnost zamrzí a nabízí se otázka jestli právě takové zlá neřádstva kdy všechno neprohlídnete nemají za úkol prodloužit krátkou hru. Stejně jako v GK 3 zde pracujete s moderními vymoženostmi, na(ne)štěstí nic podobně obtížného jako bylo v GK3 zde není. Je tu opět důraz na práci s postavami, každá z nich má své vlastní pohnutky a motivace - jejich odhalování je jedním z motorů hry. Kouzlení je zajímavým nápadem, který však byl dost nešťastně realizován a zvrhnul se na pouhé mechanické opisování. Jak už jsem zmínil že animace postav jsou nic moc, bohužel ani rychlé procházení moc nejde - někdy se obrazovka změní, někdy jen postava podivně popoběhne a někdy neudělá vůbec nic.

Suma sumárum se jedná o excelentní adventuru, která však snese srovnání spíše se svými současnými konkurenty než se špičkou oboru. Některé věci jsou tvrdě rutinní, nové nápady jako kouzlení zase nefungují jak by měly, některé věci jako animace postav nebo cutscény působí dokonce zastarale.