Herní výzva 2017: "No fujtajbl!"

Duty Calls je krátká reklamní hříčka parodující Call of Duty a jí podobné střílečky. Máme tu základnu blaba zlý lidi blabla nukleární bombu. Po průchodu základnou, zastřelení 7 zlých lidí a získání nukleární bomby se spustí reklama na Bulletstorm. To vše trvá asi 5 minut, zemřít nelze. Technická stránka standart, snad jen zajímavost že se nejde skrčit a při držení ctrl se nemůžete pohybovat.

Po stažení 1 gb bych čekal delší zážitek, ale aspoň to bylo bezbolestné.
...
Ale vtipné video by bylo lepší.

Herní výzva 2017: „Rychlovka“

Už Samorost jsem nedohrál, ale říkal jsem si že dvojka už nebude sázet jen na roztomilou grafiku a Botanicula se mi docela líbila. Bohužel, Samorost 2 je stejný jako jednička. Nefunguje ani jako adventura, ani jako relaxační hra.

I navzdory krátké herní době byla hra nudná a zdlouhavá. Klikáte na objekty a ono se něco stane. V některých obrazovkách absolutně netušíte, co by jste měli dělat. Pomůže náhodné kliknutí někde v rohu. V jiných nějaká logika je, ale frustraci přináší nutnost načasování. Někdy něco nefunguje, protože jste klikli o sekundu dýl. To způsobuje frustraci a stres, tedy opak toho co jsem od hry očekával a nezachrání to ani hudba – ta prakticky chybí.

Kapitolou samou od sebe je náplň hádanek. Tak polovina hádanek se točí kolem toho, že někdo musí něco spolknout a potom to někde vyměšit. Nemám nic proti Freudovi, ale přišlo mi, že autoři tím byli bez nadsázky fascinování až nezdravě. Přichází i morálně zlé hádanky (způsobíte smrt mouchy aby jste se mohli po její mrtvole zhoupnout, ožralému taxikáři zprovozňujete plavidlo). Na konci je vůbec nejhorší hádanka, kde na dvou obrazovkách můžete strávit dvěma repetivními činnostmi i více než půl hodiny.

Cognition je výjimečná temná adventura, k tomu, aby se dostala na piedestal ke GK má však pár ale.

Příběh je asi ten nejpropracovanější, který jsem ve videohrách viděl. Jak je odvyprávěn a promyšlen je obdivuhodné. Ovšem už je to tak na hraně kdy se propracovanost přibližuje k vykonstruovanosti. Prostor pro jakoukoliv interpretaci hráče je nicotný a pro příběh nedůležité postavy a lokace téměř neexistují. Do jisté míry jde o antitezi nové vlny vyprávění příběhů se zdůrazněním možnosti volby, příběhové nedovysvětlenosti a řadu dalších prvků zvyšujících vcítění se do hlavní postavy a potřebu přemýšlet, co by kdyby.

I když je hlavní postavou detektivka FBI, tak nečekejte simulaci policejní práce. Na druhou stranu adventurní prvky jsou poctivé a ve většině případů logické. Přítomnost několika puzzlů je obhajitelná faktem, že jsou připraveny šíleným sériovým vrahem. Zvláštním prvkem hratelnosti rozšiřující možnosti hádanek je psionická schopnost vidět útržky minulosti při dotyku s osobou či předmětem. Dle mého mnohem lépe implementovaný prvek než například kouzlení v Dark Matter a má také zásadní roli v samotném příběhu.

Co tedy vůbec lze adventurně kritizovat? Tak za prvé to byly přechody mezi celkovým obrazem a detailnějším pohledem například stolů nebo obrazů. Jejich funkci chápu, ale mělo by být možné je opustit lehčeji než klikem na tlačítko v levém horním rohu. Mnohdy jsou neopodstatněné (například typu toho že v hlavním obraze klíč na dveře nefunguje, funguje až při pohledu na dveře v detailní obrazovce). Dále mi vadilo že puzzly byly mnohdy o jednom principu - například zjistit minulost předmětu a dát ho do správné polohy - tedy celkem zdlouhavý proces. Těch předmětů však je v puzzlu třeba 10 a vy je všechny musíte tímto způsobem rozmístit. Bylo by fajn kdyby třeba postava po správném rozmístění čtvrtiny principu také porozuměla a rozmístila zbytek sama:)

Vizuální stránka od autora komiksů je na papíře pěkná, opakuje se zde však prvek z dalších modernějších 2D adventur, který příliš nechápu a to jsou 3D postavy v 2D prostředí. Dovedu si představit, že s dokonalou 3D animací to nemusí působit jako pěst na oko, ale bohužel Cognition je další z adventur, které díky nedotažené animaci postav působí výrazně lépe na obrázcích než v pohybu. Pohyb, mimika a gesta vypadají skoro amatérsky a výjimečně se objeví i glitch vytvářející pohyb pro člověka s klouby nemožný. Hudba mě po GK nebo GM nenadchnula, ale do hry padne. Rozhodně se jedná stále o videoherní špičku.

Na závěr komentář k jednotlivým dílů:
The Hangman - 75% - rozjezd, nemáte šanci vidět nic z geniality příběhu, ale aspoň se seznámíte s postavami a díl funguje i samostatně. No nevím, ten druhý díl nainstaluju, stejně nemám co hrát. Délka cca 7h.
The Wise Monkey - 80% - Příběh se komplikuje a houstne. Adventurní nirvánu utlumí až závěrečný puzzle a la kvíz. Stejně je však už možnost neinstalovat další díl zapovězena. Délka cca 4h.
The Oracle - 80% - Supr nové lokace, ale svoboda pohybu jak za komančů. Příběh už jede po kolejích bez odboček, ale je dechberoucí. Kdo je hlavní vrah? Aha! Tak to jsem zvědavý, co bude v posledním díle. Délka cca 4h.
The Cain Killer - 75% - Po kolejích jedeme dál. Vraha známe, tak jen ho dostat. Série puzzlů a custscén, pěkné finále. Já chci další díly!!! :(( Délka cca 3h.

Čekal jsem krátkou pubertální hříčku, hra však překonala moje očekávání.

Příběh je fajn, dobře promyšlený a odvíjí se po dnech. A překvapivě se i docela větví, to znamená, že klidně můžete opustit svou roli asistenta detektiva Zbyška a celý týden místo kanceláře navštěvovat kino nebo při dalším hrání vidět případ z jiného úhlu.

Postavy mají své charaktery a takový detektiv Zbyšek mi byl sympatický už od pohledu:) Obrovským plusem je že většina postav jsou zvířata, což je zdrojem mnoha vtipů. Humor je vůbec založený na absurdním humoru, který vizuálně krásně graduje na maškarním.

V textu jsou vtipná přirovnání, klišé i tu a tam popkulturní odkaz. A bez morbidností a vulgarit. Hudba do jednotlivých situací dobře zapadá a atmosféra je fajn. Dokonce jsem se asi dvakrát i bál.

Co se týče technické stránky, nenarazil jsem na žádný problém. Hra byla vytvořena v enginu RenPy, zřejmě takovém GameMakeru vizuálních románů.

Dohrál jsem dvakrát (detektivní a filmovou linii) a už se těším na dvojku.

Na nového Dooma jsem se těšil dlouho. Bohužel však nesplnil moje očekávání. 

Hra jde pravda svižně, ale po přepnutí na celou obrazovku nevypadá hra na rok 2016 nejlépe:)) Ale pocit ze střelby a masakru je dobrý. 

Ovládání/design nic moc, hodně by pomohlo kdyby jste mohli střílet ve více směrech (třeba s pomocí myši) nebo kdyby to jako v původním DOOMu bralo zásahy nehledě na výšku. 

Potěší aspoň hudba a to že přestřelenou obtížnost lze řešit starým známým IDDQD (na což jsem hrdě přišel sám). S touto pomocí dohráno asi za dvě hoďky.

Welcome to Ataria je povedeným počinem. Asi na první pohled je vidět inspirace Grand Theft Auto, nicméně zde o žádný sandbox nejde. Jde spíše o cynickou interpretaci revoluce v Libyi. Dojem z technické stránky věci mám poněkud smíšený. Hra se příjemně ovládá a atmosféra je taky fajn. Portréty postav, úroveň dialogů a samotná interpretace převratu jsou na úrovni desetiletého dítěte, ale možná to byl záměr. Je mi totiž velmi sympatické, když tvůrci odhadnou svoje možnosti jak programátorské, tak scénáristické. Hra tak působí velmi konzistentním dojmem, který by šlo lehce zkazit nějakým bugem, přestřelenou hrací dobou nebo pokusem o hlubší politologickou analýzu. Humanistický a protiválečný podtext tak díky tomuto zpracování působí silně a přitom nenásilně. Dabing mi připomenul ten z Original War, působí jako celá hra někdy úsměvným, ale veskrze sympatickým dojmem.

Měl jsem šťastnou ruku když jsem si vybral k zahrání Mudlarks. Musím říci že téma a prostředí mi parádně sedlo. Přírovnávat ji k sérii Gabriel Knight by bylo asi zločinem, ale na poli "freeware" je ji asi nejbližší.

Začnu od slabin. První je grafika zpracovávaná pomocí předrenderovaných fotek. To přidává hře na realitě, ale ubírá na představivosti. Čert vem představivost. Horší je, že menší počet animací hlavně u vedlejších postav působí dosti zvláštně, určitě by víc animací neuškodilo. Hudba nepotěší ani neurazí, i zde musím z absolutoria něco strhnout. Hru jde libovolně zrychlit či zpomalit, hrát na plnou obrazovku nebo v okně. Zamrzí nemožnost roztáhnout hru na širokoúhlou obrazovku.

Adventurní náplň je klasická jako z dob Sierry či Lucasarts. To znamená změny kurzoru podle činnosti a široký inventář. Každá adventura má nějaký méně logický puzzle, Mudlarks v tomto patří spíše k nadprůměru. Hrdina sbírá většinou věci, až když je potřebuje. Málokdy klesnete k tomu, že by jste zkoušeli "všechno na všechno". Daní jsou situace, kdy je hráč v myšlení rychlejší než postava. Asi ve dvou obrazovkách se mi stávalo, že poněkud splývaly odchody z lokací a tak jsem se omylem dostal do jiné lokace než jsem chtěl. Žádné bugy, obtížnost bych uvítal nižší, hlavně ke konci:)

Čím mě hra nadchnula je námět, který využívá místní a historické reálie Londýna. Příběh začíná detektivním pátráním po zmizelém kamarádovi, během příběhu však nabývají mysteriózní prvky. Atmosféra je mnohdy slušně hutná, hlavním tahounem je však přeci jen zvědavost co bude dál. Asi už se vám točí v hlavě tituly jako Posel smrti nebo Fahrenheit. Hra technicky této úrovně nedosahuje, narozdíl od nich si však udržuje po celou dobu konzistentní úroveň a má tedy i mnohem uspokojivější konec.

Celkově mohu říci, že jsem tak trochu čekal průšvih, který se však nepotvrdil. Chameleon není špatná hra, její superlativy však v rámci užitečnosti svého komentáře přenechám spíše jiným, tak jen stručně.

Chameleon je zábavná stealth hra s příjemnou hratelností, pěknou grafikou a slušnou atmosférou. Klasické řádění škrcením nebo s tlumičem je uspokojivé, při střelbě ozdobíte zeď krvavou skvrnou. Venkovní prostředí je navzdory staršímu enginu opravdu malebné. Hra má však také několik sporných prvků:

1)Systém „Jsem ve stínu, teď mě jako nikdo nevidí“. Nejzajímavější okamžik asi když jsem ve dne škrtil velitele cca 5m před postavenými vojáky v řadě zřejmě čekající na jeho rozkazy. Naopak se několikrát za světla lamp plížíte a vrháte několikametrový stín před svou oběť, ta na to nijak nereaguje.

2)Ukládání všude bez omezení prakticky odstraňuje strach z prozrazení, který jsem měl právě ve všech stealth misích ve hrách spojenej. Dělá hru velice jednoduchou. Pro mě plus, pro jiného však zásadní minus.

3)Nemůžete nijak přirozeně ovlivňovat chování stráží. Žádné lákání, kamínky nic. Jediná možnost je buď lákat na neukrytá těla nebo přímo na sebe. I ty nascriptovaná odlákávání vypínáním majáku či rušením televizního signálu lze napočítat na prstech jedné ruky. Spolu s prvky popsanými výše povzbuzuje k hraní pokus-omyl.

4)Chybí zde jakákoliv morální konzistence. Možná teď máte oči v sloup, ale vězte že ve hře to působí až absurdně. Na jedné straně vám hra bezdůvodně zakáže zabít padoucha, i když jste to dceři oběti slíbili, na druhé straně můžete volně zabíjet desítky obyčejných vojáků, policistů a bachařů.

5)Mám rád občas přímočarost a jednoduchost, když prostě plním mise, na loadingu mám statickou obrazovku, z příběhu mě nebolí hlava a nedělám nějaký neuvěřitelný pohyby s high tech technikou. Je však otázka jestli to s tou přímočarostí v Chameleonu nepřehnali. Přeci jen by to nějakou omáčku chtělo. I přes slušný standard některé uzavřené lokace působí zbytečně jako nepřirozená hřiště/prolézačky vytvořené tvůrci.

Hned po spuštění hry se na obrazovce odehrává příběh mýtických rozměrů, kdy se téměř antický archetyp hrdiny jménem Pivo vydává na dlouhou cestu domů. Vůbec celá hra čerpá z nejstarších děl antického světa, Ilias a Odyssey. Cesta je plná roztodivných nástrah a nebezpečí a návrat domu je rozčarováním. Pravidelné, mechanické pohyby nepřátel v první části odkazují Descartův náhled na člověka jako stroj v duchu těch nejlepších froggerských tradic. I hlavní hrdina se svými strnulými pohyby ukazuje svoji zakořeněnost v omezené Platónové jeskyni, kde na opravdový pravdivý svět ve své smyslové omezenosti nemůže dosáhnout. Právě červené stěny odkazují na omezenost našich smyslů, které nám zabraňují vidět svět v celé své celistvosti. Smrt zde není pouze cílem ale i prostředkem, což připomíná předposlední nepřítel i samotný závěr. Právě závěr odkazuje na tezi Karla Jasperse, že člověk se sice může vypořádat se svou mravní či kriminální vinou, ale ta metafyzická zůstává. Zároveň se jasně vyvrací Nietzchovo naštvané volání že Bůh je mrtev samotným božím zjevením. Hra svou existencí však dává poslední poctu hrdinovi, který je prostředkem hry gilgamešsky zvečněn a postaven tak symbolicky na podobnou transcedentální úroveň jako jeho nepřátelé - po tezi a antitezi přichází syntéza.

Svoboda. Svoboda pohybu, svoboda v jednání. A jaký lepší setting pro svobodu by mohl být než 90. léta a Amerika? 90.léta kdy jsem jako dospívající věřil že svět směřuje do věčného míru a blahobytu a Ameriku viděl jako vzor a lídra který má toto zařídit?

Svoboda je však trochu imaginární když jste se narodili v černošském ghettu na okraji Los Angeles, nikdo z vašich známých nikdy nepracoval a kvalita člověka se měří svaly, kérkama a kvérama. Váš bratr je vůdcem gangu a vaši nejlepší kámoši huliči, zloději a flákači všeho druhu. Rodina, gang, toť vaše východisko pro Americký sen. A ať už se dostanete kamkoliv, toto bude váš domov.

GTA je hutná hra. Je to taková prohlídka Spojených Států. Od špinavých okrajů velkoměst kde vrcholem dne je odjet s kamarády na menu karbanátků v housce v špinavém fastfoodu se přesuneme do těch největších venkovských dír ozbrojených farmářů připravených bránit puškou svůj pozemek a novodobých cowboyů-tuláků na motorkách. Uvidíme i pozlátko města casin, luxus vilových čtvrtí San Francisca a komerční centra kravaťáků.

Příběh je divoký, ale konečně dává nějaký smysl a postavy jsou zapamatováníhodné. Ten obrovský stereotyp minulých dílů je překonán a špatná karikatura filmových postav taktéž. Vyblbnout se stále můžete ale své si užijí i ti co v náhodném pálení kolemjdoucích lidí a vozů nevidí smysl hry. Grafika zůstává slabá, ale efekty a lepší textury dělají své. Kombinace měnění počasí a obrovské rozlohy dokáže vykouzlit i kouzelné momenty. Jezdit na venkově se zapnutým rádiem K Rose k zapadajícímu slunci - me gusta.

GTA III San Andreas je jediný díl v sérii který jsem vzal opravdu vážně a ke kterýmu se opakovaně vracím.

Dlouho jsem si říkal jaký problém mám s Mafií II, která patří bezesporu k nejvypiplanějším hrám s filmovým příběhem v době kterou mám nejradši. A ono to není přehnanými očekáváními a srovnáváním s jedničkou. Ona si za to hra může sama i bez svého skvělého předchůdce a slibů vývojářů. Během hraní vám slibuje mnoho věcí na které se potom prachsprostě vykašle. Přijíždíte s kufrem z války, všichni vás v rodišti vítají a vy čekáte že tu budete mít podobné interakce a vytvoříte si v místě bydliště opravdový domov. Nic takového se však už v příštích kapitolách neděje. Jedete s Joem za kasařem, velké sliby jak je to výborný místo a jaké vám dá tipy, no když tam kdykoliv později zavítáte můžete tam koupit maximálně zápalnou lahev. Stejně tak odborový předák, automechanik, polský sběrač kovů, řecký lékař...setkání s každým z nich vyvolává pocit zasádnosti a přislibů mnoha příštích misí. Do mapy se zapíší ale vždy vás odpálkují aby jste přišli později. To mě neskutečně bolelo. Jak už někdo tady zmínil, zrovna to video po přijetí do rodiny by si člověk taky rád zahrál. Dále je tu množství úplně zbytečných prvků - telefony kde nemáte kam zavolat, kohoutky a okna které můžete jen otevřít a zavřít, deset druhů pití atd. O takovou interaktivitu nestojím. Vytýkám také malé množství modelů postav.

Jízdní model fajn, u přestřelek by to chtělo ještě trochu větší kopání a hrdina by mohl i bez zaměřování trochu hejbat pažemi a ne se otáčet celý, jestli víte co myslím. Problém u hrdiny je v tom, že v reálu by jste sami chtěli vidět jak dostane po čuni, což pro mě představuje celkem problém. Grafika je úžasná a hudební doprovod také, problém mám s městem. To město vypadá pěkně ale jako kulisa. Něco jako když se Neo dostane zase do Matrixu po prozření. To že se takové krásné město které muselo dát práci designerům na mnoho desitek hodin využije jen jako kulisa mi přijde hrozná škoda. V jedničce mě ježdění jen tak bavilo, i za takovými prkotinami jako byla jen změna hudby nebo střílení z tramvají a nadzemky či prohlížením města z různých úhlů. Tady to nějak nefunguje, hrozně moc by podle mě pomohl obyčejný taxík se kterým by jste mohli vydělávat.

Hlavním tahounem je příběh. I když je jen další verzí mafiánek stokrát viděných dokáže vtáhnout. Připočteme atmosférické Empire Bay a nádhernou audiovizuální stránku a i přes všechny zápory nemůžu hodnotit hůř než 70%

Předem musím avizovat že s předcházejícími díly nemám žádné zkušenosti a první díl co jsem viděl byla klasická IV. Proto můj komentář může být zajímavým spíše pro lidi jako já spíše než pro ostřílené street fightery. Pokud bych měl charakterizovat změny oproti čtyřce tak jsou to především nové lokace, nové postavy a pro každou z nich nové kombo. Základ však zůstává stejný.

Hra je klasickou 2d bojovkou podobnou například staršímu Body Blows. První čeho si všimnete je grafika, ta je vykreslená pěkně do pseudo 3d komiksu. Postavy jsou pěkně vymodelovány a svižně se hýbou bez nějakých zádrhelů. Co se mi obzvlášť líbilo byly lokace, které jsou živé a v pozadí se furt něco hýbe, někdy i reaguje na dva bojující. Zvuková stránka je super, postavy jsou namluvené a každá má svůj hudební motiv. Některé motivy se dobře poslouchají i mimo hru a většinou jsou docela charakteristické. Oproti IV už zde není úvodní popová píseň, pro některé spíše plus.

Hra nemá s reálným bojem moc společného. Kromě různých magických komb tu jsou i takové perličky jako je kopaní s hlavou dolů nebo klouzání po zatvrdlé zemi. Do dokonalosti to přivedla nová postava T.Hawk, která se vrhá na soupeře ze všech úhlů se zakloněnou hlavou. Bojím se že kdyby se toto nějaký shaolin naučil, tak by to byl jeho první a poslední úder před zlomením krční páteře. Stranou není ani oblečení a účesy. Šatičky a dlouhé copy bych ještě přežil, tak holt holky přijdou o vlásky nebo o oblečení. Ovšem z nové postavy Makoto by měl především radost Agent 47, který by mohl doma zapomenout strunu a v klidu popadnout její dlouhý pásek uvázaný kolem krku.

Ovládání je přirozené a intuitivní, 3 tlačítka na kopy a 3 tlačítka na pěsti. S jejich kombinací se brzy naučíte zvládat všechny možné chvaty. Bez toho aby jste se naučili jejich kombinace, vhodné protiúdery a pohyby soupeře můžete na nějaký multiplayer nebo i na obtížnost medium ve hře zapomenout. Na klávesnici se dá většina komb dělat bez větších problémů, ovšem ne všechny. Dá se říct že některé postavy jsou dělané na klávesnici, zatímco jiné spíš na páčky.

Mít v bojovce nějaký příběh je možná zbytečné, přesto tu něco takového je. Každá postava má v turnaji intro a outro ve stylu anime vysvětlující její motivace. Bohužel tady to zůstalo na půl cesty. Nejen směšné, ale i ty potenciálně vážnější střípky (Guile, Cammy, Blanka) jsou povrchní a příliš krátké aby nějak zvlášť zapůsobily. Takže zůstáváme u klasického vyřazovacího kde je na konci arcizloduch.

Rozdílné postavy s rozdílnými styly jsou super. Každá má svého rivala a ke každému má v případě výhry svou hlášku. Trošku mě zarazilo, že asi 6 postav má dost podobné ovládání a pohyby. Jelikož jsou i docela jednoduché, tak je to ideální rozjezd pro začátečníky. Nové postavy se mi vesměs líbí, démonický Hakan s nezaměnitelným stylem tureckého zápasu, Juri s taekwondem či vězeň Cody jsou super. Vadil mi jen už zminěný T.Hawk a podivné zbytečné odvozeniny Oni a Evil Ryu. Trochu mi ve hře chybí postava ovládající klasickou Capoeiru. Velikým zklamáním je hlavní nepřítel, který je dobrý jen tím že ukradl nejlepší pohyby od ostatních a každé jeho kombo má přednost.

Street Fighter IV je nejlepší současnou bojovkou na PC. Ti, kteří nehledají reálnou simulaci zápasu budou nadmíru potěšení. Hra by mohla lépe vtáhnout nějakou příběhovou zápletkou, v dnešní době si dokážu i představit nějakou širší úpravu vzhledu a zastoupení bojových stylů, ale díky za to co vzniklo.

Posel smrti (PS) není podle mě adventurou pro každého, vyžaduje svůj čas a správnou náladu. Tempo hry je obecně velmi pomalé a hrdina nepatří k těm, kteří by děj táhli dál. To dělají ostatní postavy, které jsou výborně nadabovány. Atmosféra je temná, většinu času se pohybujete na zašlých neudržovaných venkovských sídlech v hustém deští a na večer.

Příběh zezačátku budí mnohé naděje, po dohrání hry se však musím přiznat, že hlavními mými pocity byla zmatenost a nedotaženost. První dva herní dny totiž slibují mnohé, a já si už říkal to je hra s velkým H. Do konce hry mi však zůstávají věci nevysvětlené (požár starého křídla a smrt lásky z dětství) nebo je vysvětlení pro mě neuspokojivé (hlavní linie).

Technické zpracování je na svou dobu velice dobré. Grafika je pěkná, animace postav jsou trošku pomalejší ale nic závažného. Zvuková stránka věci dokresluje atmosféru hry bezchybně. S ovládáním je to horší, kombinace dvou akčních tlačítek u myši byla příčinou mých záseků ve hře (PS patří mezi jednodušší adventury). Tak by tomu rozhodně být nemělo.

Kromě výše zmíněného problému s dvěma tlačítky však hra po adventurní stránce funguje. Postupy jsou docela logické, věci sbíráte až je potřebujete, mapa a dvojklik umožňují rychlý pohyb po lokacích. Nejsou tu desítky prázdných lokací jako u Syberia. Rozhovory jsou velmi dobře napsány, akorát úspěšnému blafování hlavního hrdiny by neuvěřilo šestileté dítě.

Celkově se jedná o bezproblémovou adventuru s vynikající atmosférou a nápaditým, ale nedotaženým scénářem. Vysoké hodnocení mě trošku překvapuje, nikoliv tím že by si ho hra nezasloužila...ale překvapuje mě, že seděla každému stejně dobře jako mně.

Opravdu rozporuplná hra. Ve hře mě nejdříve uvitá podivuhodná směs češtiny, slovenštiny a polštiny. Grafická stránka je na freeware scénu velmi dobrá, se samotným hraním je to ale horší. Vaším úkolem je totiž v každém závodě zamezit aby se přes vás někdo dostal - jakékoliv klopýtnutí je potrestáno. Samotná kariéra tak spočívá v neustálém restartu závodu dokud se neodjede bez chyby, teprve poté se plynně přesunete k dalšímu, ještě těžšímu. Když už se takto nastaví laťka, bylo by vhodné dát možnost okamžitého restartu na trati, ale bohužel - musíte stornout, zase spustit kariéru, zase spustit závod a to vše přes nahrávací obrazovky. Další záhodná možnost samostatných závodů také nefunguje, respektive nové tratě a auta jsou přístupné pouze při postupu kariérou a tak nezbývá než zkoušet, zkoušet a zkoušet ten závod v kariéře...Chtě nechtě vám z toho bude jebat a to vidím nakonec jako hlavní minus, které sráží celou hru dolů. Pominu statičnost prostředí a neničení vozidel, to už je takovým evergreenem.

Na freeware rozhodně nadprůměrná závodní hra, která však mnohé zabila svou lineární tuhostí.

Hodně těžké procentuálně hodnotit. Toto dílko má bezchybné zpracování a hlavně svůj nápad, svůj styl...po velkolepé honičce za zvuku Aquarela do Brasil se mi na tváři rozhostil spokojený úsměv. Ale 15-20 minut, to prostě za plnohodnotnou hru považovat nelze.

Tak remake King's Quest I není taková bomba. Po technické stránce nelze nic vytknout, zde oproti pokračování neztrácí žádné body - krásná pohádková grafika, zvuky, možnosti nastavení, ovládání myší...Horší je to však už se samotným obsahem, tedy s tím co měla už zřejmě původní hra.

Příběh a herní obsah není ani zdaleka tak rozsáhlý a nápaditý, jak je tomu u King's Quest II: Romancing the Stones. Obtížnost je zajímavá, po pár minutách sbírání předmětů máte přes polovinu bodů ve hře bez jakékoliv duševní námahy či úsilí.

Potom však přichází obtížnost této hry, a to je že na jisté dveře musíte zaklepat desetkrát, aby vám někdo otevřel. Na některou obrazovku vstoupit desetkrát, abyste někoho potkali. Když říkám desetkrát je to odhad, zřejmě je to dané náhodou a číslo může být vyšší i nižší. Podle některého možná inovativní zábavný prvek, pro mě neskutečná otrava, se kterou jsem měl přes jednoduchost hádanek problém bez návodu hru dohrát. Dalším takovým, už celkem rozšířeným, prvkem jsou akční frekvence, tedy že musíte rychle jednat jinak smolík.

Puzzly samotné mají někdy vícero řešení, v praxi to znamená, že můžete použít jiný předmět než je optimální. Puzzle se vyřeší, ale ztrácíte body. Někdy také náhodně potkáváte nějaký zlouny, kterým se musíte na obrazovce vyhnout. Jinak vás uhranou, promění nebo umlátí, prostě způsobí konec hry. Způsobů jak umřít je ve hře mnoho a vtipné glosy vypravěče k vašim úmrtím patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. I když mi hlavní hrdina série příliš nesedí, humoru má hra dost, i když popkulturních odkazů jako měla dvojka nebo Quest for Glory II: Trial by Fire je o poznání méně.

Celkově se jedná o lehce nadprůměrnou adventuru, u které stráveného času nebudete litovat, ale když začnete rovnou dvojkou, tak se taky nic nestane.

Hra se odehrává v orientálním prostředí kde vedle lidí žijí i například "kočičáci" a můžete jezdit i bojovat s malými "dinosaury". Je to originální setting, hlavní hrdina je správnej vejtaha se smyslem pro humor a grafika dýchá atmosférou. Co mě ovšem na této hře dostalo je to propojení rpg s adventurou a proměnlivost lokací. Téměř u každého řešení je potřeba mít i slušnou vlastnost, podmínky ve hře se mění ze dne na den. Zároveň se pár věcí dá řešit různě, především v závislosti na povolání. Ve hře vás také často překvapí nějaké vtípky, které na vás často vypadnou v nečekané chvílí. Ten Ajantisův problém s tím že nevěděl kde píchnout jsem neměl, bo souboje jsou tady opravdu pěkně udělany.

Nebyl bych to však já abych nevypíchl negativní stránky:
Po RPG výběru postavy a dovedností je rozjezd (cca první hodina hry) poněkud pomalejší. Přeci jen pohyb po rozsáhlém městě prostřednictvím koridorové soustavy ulic bez mapy a kompasu je otravný a pokud by důvodem pro zahrání nebylo vysoké hodnocení pro mě neznámé série tak bych zřejmě hru vzdal. Po zisku mapy a kompasu zůstal sice pohyb v uličkách zdlouhavý (EDIT: nevěděl jsem že je možné kliknout na lokaci v mapě, viz diskuze), ale aspoň jste věděli kam jdete.

Stejně jako v několika dalších RPG zde vlastnosti zvyšujete jejich používáním, což je další pro mě nepříjemný prvek. Nakonec jsem si i já se skřípením zubů zaházel kameny nazdařbůh, vylamoval zámek pořád u jedněch dveří dokola a pohyboval se po městě v přikrčené poloze jen abych si zvýšil staty...ale za zábavu to nepovažuju.

Po stránce adventury je hra celkem jednoduchá, jen se to hrotí časem, což je další věc kterou nemám ve hrách rád. Opravdu jsem se zasekl jen jednou, nikoliv překvapivě tam kde Ajantis (viz diskuze), takže dialogy asi mohly být řešeny intitivnějším systémem. Pokud jde o RPG některé vlastnosti využijete jednou ve hře, to by šlo určitě též udělat lépe a radostněji

Ještě něco k technické stránce věci. Windowsácká instalace bez problému, bohaté nastavení grafiky a hry...nicméně mi haprovala možnost nastavení okna ve windows, podle mě v remacích dosti stěžejní. Ta možnost tu sice je, ale objeví se takové pidiokýnko, které už mi nešlo nijak roztáhnout. Takže jsem byl nakonec vděčný za svůj netbook.

Celkově i když to tak v komentáři nevypadá, pozitivní věci u mě převažovaly nad negativy. Hra se prostě dobře hraje a je v mnoha věcech inovativní a jedinečná.

Původní BS mám ze všech dílů nejradši. Krásná kresba, epický příběh a hlášky to všechno dělá tuto adventuru výjimečnou. Mé hodnocení je zde pouze na počin director´s cut, tedy na "přidanou hodnotu".

Director´s Cut přidává linii s Nico, ten příběh je velice citlivě vtěsnán do původního děje, takže tady jednoznačně kvituju, protože jsem viděl už řadu odstrašujících případů. Obtížnost je příjemná, nové puzzle jsou dostatečně nápadité a přitom nejsou nijak frustrující. Problém mohou mít neangličtináři s šifrováním dopisu, ale když jsem to dal i já, velký příznivce češtiny a dabingu, tak to nebude tak horký. Možnost rozehrát ve okně je také plus, můžete tak vidět jak se grafika BS vyjímala na 14palcovém monitoru. Nové titulky vypadají moderně, nejsem si jistý jestli půjdou dobře počeštit případnými češtináři. Jen mě překvapilo že do neherních frekvencí (intro) nejsou přidány a tak tam slyšíme pouze hlasy, nicméně to je tak 1% hry.

Kdyby zůstalo u výše zmíněného, director´s cut by se setkal s mou bezvýhradní podporou, nicméně je tu pár sporných a i čistě negativních věcí:

Přibyl systém nápovědy, to už je otázka preference, můj osobní názor je že nápověda ve hře je zlo, protože i když ještě zdaleka nejsem nijak frustrován tak je to příliš lákavá nabídka, člověk potom zádrhely sfoukne raz dva a už nebude mít krásné vzpomínky jak se potrápil a hrdost že hru dohrál. Jiného charakteru jsou blikající body, které mi z hlediska obtížnosti nevadí jako spíše ruší jednotlivé lokace.

Nově jsou vidět tváře postav v dialozích. Ty jsou v úplně jiném stylu než původní hra(viz obal), některé ksichty se povedly (Nico třeba), některé vyloženě ne. Když na mě vykoukl hlavní hrdina Poulíček tak jsem se lekl a zbytek hry plakal a hledal jak to vypnout. Nejde to, Poulíček se vám směje do tváře a po linii s Nico zcela přebírá iniciativu a vy už jen matně vzpomínáte na toho ostře řezanýho Jiřího, kterýmu sebral hlášky.

Když mluvíme o director´s cut, člověk by očekával že se do hry bude přidávat, ale tvůrci řekli NE a hra prošla poměrně hutným odstraňováním aktivních bodů, špatných konců a slepých uliček.

Celkově BS director´s cut má stále zachován stejný příběh a přidal zajímavou dějovou linii která tu původní zároveň nijak neutlačuje, nicméně člověk co hrál původní verzi může mít na jazyku trpkou příchuť že věci nejsou tak jak mají být. Původně jsem si myslel že jsou to jen takové staromilské povídačky, ale vzpomínky na znovuzahraní původní hry asi před rokem mi to potvrzují...

Je mi docela jasné, že žánr fotbalu tady nemá zrovna na růžích ustláno a kór Atlanta soccer, primárně vytvořen pro konzole, zde nebude mít mnoho fanoušků. Možná však právě proto bude užitečné napsat komentář k této pozapomenuté fotbalové hře. Jelikož jsem napsal i popis hry tak napíšu jen stručně něco navíc, někdy však video řekne víc než tisíc slov.

Olympic Soccer je rychlá fotbalová arkáda, jedna z prvních ve 3D. Já měl naštěstí tehdy rychlý počítač, respektive Atlanta se nekamarádila s windows což mi vyhovovalo, protože hra byla méně zběsilá při zachování reakce tlačítek a plynulosti hry. Grafika a animace byly z dnešní doby celkem děsivé, hráči neskutečně prkenní a spíše se teleportovali než běželi. Menu nebylo zas tak špatné (když pominu zvuky)

Vedle olympijského turnaje (klasické 4skupiny po 4 týmech poté čtvrtfinále) a pár odnoží jako liga nebo pohár šlo hrát i arcade, kde jste hráli od nejslabšíchj soupeřů k těm silnějším. Dovednosti ani tak nebyli v závislosti na individuálních hráčích jako spíše na týmu jako celku, to jak byly řešeny jednotlivé schopnosti těžko říci, protože nikde nebyly zobrazeny číselné hodnoty dovedností a v zápase byla dokonale vidět pouze rychlost. Jednoduše Brazilci byli ultrarychlý s pořadnýma bombama, zatímco taková Saudská Arábie nebo Čína jen tak paběrkovaly. Obtížnost se zde tak nijak nenastavovala, prostě záleželo s kým jste hráli proti komu. Hráči byli zcela vymyšlení, nejlepším českým střelcem byl u mě tradičně Voneau.

A jak se to hrálo? No bylo zde 5 tlačítek(ZXCAS) plus šipky, každé mělo dosti specifické užití, třeba A byla patička a S byly nůžky. Jelikož zde nebyly žádné narážečky, kličky, odebírat se dalo pouze skluzem, zpracovávat horko těžko a rozhodčí byl někdy laxní, záleželo hlavně na načasování toho kterého úkonu. Po odehrání se velice dobře ještě dalo s míčem pohnout do dopadu na zem, takže vznikaly krásné falše. Brzo jste se naučili jak dávat laciné góly, a tak to později už bylo jen o tom jak dávat co nejhezčí. Pěkné na hře bylo nastavení počasí, každé počasí bylo nejen vizuálně ale i hratelnostně odlišné.

Velice vtipná byla zvuková stránka. Střely byly jako rány z děl (check video), píšťalka byla až nepříjemná a pohyb v menu už vyloženě týral uši skřípavými zvuky (kdo tohle vymyslel?!?). Komentář byl strohý a hodně opakující se, ovšem na svou dobu rozhodně plusem s některými dobrými memy ("This is a man, not a ball!")

Celkově se tato hra výrazně zábavněji hrála než vypadala nebo je popisována.

Porsche 2000 imho převyšuje své kolegy o pořádný kus. Může za to několik věcí:

1)Neuvěřitelné rozsáhlý career mod ve kterém vylepšujete své auto, objevujete nové tratě a zároveň jdete časem takže se dostáváte pořád k novým kouskům. Toto je prostě jedna velká dokonalost která zabere pořádnou porci času. A pokud potřebujete oddech, stačí dovednostní factory driver nebo obyčejný závod.

2)Tím jak se pokrývá půl století vývoje jedné značky také znamená že začínáte se staršími modely a končíte se sportovními auty nového nového milénia. S těmi staršími je to krásná relaxace, projíždíte nádhernou krajinou, užíváte si hudbu a chrochtáte blahem - ano jsem na stará auta, přiznávám se. Naopak s novými přichází dravost, rychlost a adrenalin. Tuto kombinaci nedokázal v jedné hře takto dokonale a přirozeně skloubit už nikdo.

3)Nádherná grafika. Dnešní hráči už se asi budou smát, ale my jsme poprvé mluvili v souvislosti s fotorealističnem o této hře. I když čas ubral na kráse okolního prostředí, modely aut i dnes vypadají velmi dobře. Design menu, filmečky a výběr aut a součástek je taktéž nadčasový, hudba která to dokresluje charakteristická a příjemná.

4)Parádní výběr tratí, přeci je to Porsche, takže zaměření na Evropu (která mi ohledně závodních her dnes docela chybí), navíc co trať to unikát (opomíjím 5 odnoží Monte Carla), který prostě má svůj styl a je dělaný s láskou a řemeslnou pečlivostí. Zmíněné Monte Carlo, Pyreneje, Cote d´Azur, Normandie, Alpy, Autobahn, Schwarzwald, Industriální Zóna, Korsika...z jiných zavodních her sem si toho moc nezapamatoval. Nádherná grafika je zde tak plná obsahu a malebnosti. To se prostě nedá popsat, to se musí hrát.

5)Vyvážený model řízení, na kterém si smlsnou jak arkádoví hráči tak nerdové co chtějí nastavení svého vozu různě nastavovat a porovnávat dopady. Já patřím spíše k tý první, takže tu druhou zas příliš nedocením, jiní však oceňují právě tu druhou složku. S bodem také povedený model poškození.

O pozitivách by šlo napsat mnoho, ale negativa už je horší najít. Prvním trnem v oku je absence splitscreenu. Hra ve dvojici na jednom počítači patřila k hlavním devizám minulých dílů a její absence dělá velkou část z těch strhnutých 10%. Pro některé může být také negativum logická absence vozů jiných značek, kterých bylo v jiných dílech přehršel, nicméně musím říct že hra hodně získala na duši právě svým jednostranným zaměřením. Trošku mi přišlo zbytečný dát na krásné Monte Carlo několik modifikací, místo toho bych radši úplně nové tratě. Teprve z pohledu nových závodních her se dá vytknout i malá interaktivita prostředí nebo příliš do sebe zahledění soupeři.