A je to tady. Teda ne to, že jsem se konečně dostala k této legendární hře (i když to také), ale to, že jsem po hodně letech hrála hru a říkala si u ní, že jednou přece ta hra skončí, takže bych to neměla hrát tak často a tolik, protože ji vlastně snad ani dohrát nechci. Ovšem na druhou stranu mě hra tak bavila, že bylo obtížné ji nezapínat a nechtít ji hrát. O FF VII jsem věděla některé základní informace: kdo je hlavní postava, kde hra začíná a co zhruba hráč v prvních hodinách dělá. A to bylo, naštěstí, vše.

Nepamatovala jsem si, že hra využívá statické obrazovky s předrenderovaným pozadím a pohyb mi tak připomínal ovládání v Resident Evil. Ovšem zde byl pohled na herní svět oddálen a já tak mohla obdivovat krásné a rozmanité prostředí. A že jsem navštívila opravdu dost míst. Procestovala jsem komplex elektrárny, slumy, jeskyně, různé vesnice a města, kdy každé z nich mělo naprosto jinou atmosféru, lesy či třeba zasněžené oblasti. Musela jsem obdivovat míru detailů, jakou hra dokázala poskytnout. V podstatě jsem v rámci hry prošla celý svět a opravdu jsem měla pocit, že se všude žije jinak. Samozřejmě jsem hrála remaster verzi, takže je rozlišení notně vylepšeno. 

Co hodně pomáhalo dokreslit herní atmosféru, tak byla hudba. Samozřejmě jsem měla své oblíbené kousky (například skladbu v Cosmo Canyon či Jenova theme), ale i když jsem slyšela některé skladby opakovaně (třeba tu ze soubojů), tak se mi žádná neomrzela a pořád mě na poslech bavily. Hudba někdy zněla smutně, někdy melancholicky, jindy naopak byla veselá či tajemná nebo jsem měla při ní pocit epičnosti. 

Konečně se dostávám k příběhu a postavám a i zde musím tvůrce tohoto JRPG pochválit. Bylo pro mě až překvapivé, jak málo stačilo k tomu, aby některé postavy dokázaly vzbudit tu či onu emoci. Paradoxně nebyla ve hře vidět žádná mimika, pokud teda nešlo o cut scény, a postavy vypadaly jako panenky s velkými rukami, ale přesto to stačilo, aby když Barret začal střílet do prázdna v návalu vzteku a frustrace, tak mně to poskytlo obraz o tom, jaký je a co cítí. Mimochodem u Barreta mě to jeho vzteklé máchání rukama (spíše pádly), hrození pěstí bavilo a úplně to představovalo ten můj obraz o velkém, cholerickém hromotlukovi, který nakonec umí přiznat svůj omyl a litovat svých činů. Třeba popichování od Caita Sitha do Barreta se mi líbilo. I když i tato kočena měla své "strašáky ve skříni".

I na ostatní postavy si nemohu stěžovat. Každá měla svoji osobnost a svoji motivaci, proč bojovat. Třeba postava Nanakiho/Reda XIII mi dost utkvěla v paměti nebo třeba Yuffie a ta její skvělá vlastnost krást. A asi ani nemusím psát, jak mě dokázala zasáhnout ona scéna s další ženskou postavou. Samozřejmě některé postavy dostaly méně prostoru a hlavně počet míst v partě je omezený, takže některé situace Cloud prožije jen se dvěma parťáky. Na druhou stranu tvůrci udělali dobrou věc, že u některých situací se zbytek týmu kouzelně zjevil a měla jsem tak díky tomu pocit, že jsme stále jeden tým, i když po většinu doby s sebou tahám jen dva členy.

Příběh zní sice banálně - zachraňme svět, ale těch událostí, které se za celou dobu staly! A opět jsou to možná maličkosti, jakou je převlékání Clouda do ženských šatů, sledování krvavých stop v Shinra mrakodrapu, chytání prvního Chocoba, skok s delfínem, nácvik vojenské přehlídky, první návštěva Cosmo Canyon, vyhýbání se pastím, snowboarding, pohyb pod vodou v ponorce, létání a plno dalšího. Tolik různorodých aktivit. Vůbec se nedivím, že hra v době vydání působila jako zjevení, to ostatně na mě dokázala i nyní. Navíc se neřešila "jen" záchrana, ale velice zajímavá linka byla i se samotným Cloudem. Zvlášť jeho flashbackové části byly skvělé (jak ta, kde jsme poznali Sephirotha, tak ta, kde jsme poznali Clouda), kdy jsem jeho minulost procházela já sama. To se mi na tom nejvíce líbilo, že jsem to byla já, kdo postavu ovládal a mohla jsem se tak volně procházet. Sice to tak bylo možná udělané, že odvyprávět tohle vše v rámci cut scény by bylo náročné, ale mě to nadchlo, víc to na mě zapůsobilo.

Další částí, která hodně přidává k celkovému dojmu ze hry, tak jsou různé minihry a vedlejší činnosti. Samozřejmě jsem vychovala zlatého chocoba. Sice mě to RNG, které tuto činnost provází, mírně štvalo, že závodění s nimi mě bavilo. I shánění peněz, abych jim mohla pokoupit kvalitní zob a rostli mi moji chocobové do krásy. Navštívila jsem Battle Square a odnesla si hlavní cenu. 

Co jistě může být pro některé kámen úrazu a možná i důvod, proč hru nehrát, tak je soubojový systém, kdy se jedná o spojení náhodných setkání s nepřáteli a systému ATB (takový dynamičtější tahový systém). Nebylo tomu tak u mě, protože já jsem byla z bojů nadšená. Já jsem chodila v kruzích jen, abych narazila na boj. Hodiny jsem strávila grindováním matérií (o těch později) a pořád mě to strašně bavilo. Doufala jsem, že za rohem bude nějaký boss, na kterém si mohu vyzkoušet něco nového. Pochopitelně jsem porazila i nepovinné bosse a ten souboj s nimi fakt stál za to a byl i docela výzvou. Přece jenom vidět tak mohutného nepřítele na obrazovce ještě předtím, než se s ním utkám (normálně nepřátelé vidět nejdou), ve mně vzbuzovalo respekt a že je fakt čeho se bát jsem zjistila pak při samotném boji.

A proč mě ten soubojový systém tak baví? Nepřátelé jsou něčím naprosto originálním a tak bizarní směs, která jako celek spíše nezapadá do toho světa, jsem v žádné hře neviděla. Nikdy jsem nebojovala s domem, s věcí, která vypadá jak náhrobek a na člověka vytasí střílnu, jsou zde draci, ale i třeba králíci či žabiny (i hráč se může stát žabinou). Jedno stvoření zase vypadalo jako jakási mrkev, další je zase jako dýně či bakteriofág. Chci tím říct, že už jen potkávat ty nepřátele je zábava. Takto z popisu to zní asi divně a ne jako něco skvělého, ale opak je pravdou.

Druhou zábavnou složkou boje jsou pak materie, kterých je několik druhů (útočné, obranné, léčivé, podporující či vyvolávací) a hlavně možnost je různě kombinovat. Navíc samotné materie mají schopnost se vylepšovat, čímž se může zvyšovat jejich síla nebo také přidávat nové schopnosti. Úplně jsem se vyžívala v jejich nasazování, vyměňování a hlavně vylepšování. A třešničkou na dortu jsou pak limity, tedy zvláštní schopnosti postav, které jsou silné a které se samozřejmě také dají vylepšovat.

Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala na odehrání originálního FF VII. Pro mě je to jedna z nejlepších her a blbé je na ní asi jen to, že jednou ta hra skončí.

Dokážu pochopit, že pokud něco funguje a prodává se to, tak je blbost danou věc měnit. A když už měnit, tak udělat jen pár menších změn, nic radikálního, aby základ byl stále stejný. Přesně takové je další pokračování God of War. Nepřináší žádné velké změny, jen pokračuje v tom, co nastolil první díl z roku 2018. A i přesto, že chápu důvody, které k tomu vývojáře vedly, tak mě nový díl s názvem Ragnarok zklamal právě kvůli absenci něčeho opravdu nového či jiného. Máme stejné prostředí, většina postav je stejných, to samé se dá říct o nepřátelích, stejný soubojový systém, stejný systém vylepšování, truhly a tak dále. Jistě, jsou zde změny, jako je třetí typ zbraně, přibyly relikvie, je k prozkoumání více světů, nový typ bossfightů, ale vše to jsou jen spíše menší změny. Nejvěší změnou je asi možnost hrát za Atrea, což mě bohužel příliš nebavilo a jen jsem čekala na to, kdy se budu moct vrátit do role Krata. Byť musím přiznat, že tyto části byly z hlediska příběhu zajímavé.  

Příběh mě rozhodně zajímal, už jen proto, že vlastně navazuje na první díl, a tak jsem byla zvědavá, jak celé tohle putování vlastně skončí. Jeho završení bylo... ne tak velkolepé, jak jsem asi očekávala a trochu mě zklamala role samotného Ragnaroka, který vlastně jen, s nadsázkou řečeno, byl vidět na nebi a občas máchnul rukou. Až mi přišlo zbytečné, že jsme ho s sebou vůbec tahali. Já vím, že je to tak řečené v proroctví, ale i tak. I při závěrečném souboji jsem čekala nějaké větší překvapení a opět nic.

Co se ovšem povedlo, tak byla postava Thora. Ani ne tak pro jeho vzhled či boj, jak spíše pro jeho osobnost a jak byl vyobrazený jako obyčejný člověk s obyčejnými problémy. Docela jsem se do něho dokázala vcítit a nezáviděla mu jeho pozici "tam nahoře v Ásgardu". Druhou postavou, u které jsem měla pocit, že se její zpracování opravdu povedlo, tak byl Sindri. V prvním díle God of War jsme ho poznali jako člověka, který se bojí špíny, a jako někoho přehnaně čistotného. Proto pro mě byl takový šok, že po zabití jeho bratra (dobrý plot twist, byť se dá debatovat o tom, jak jeho smrt byla či nebyla zbytečná) jsme ho viděli od krve a špinavého a jemu to bylo úplně jedno. Bylo skvělé, že ta jeho proměna byla ztvárněna i takovou drobností, jako je špína na něčím oblečení. Vůbec v jeho přítomnosti po téhle části hry jsem se cítila dost špatně a z jeho pohledu plného nenávisti mě mrazilo. Dodnes mi je z toho nedobře, když na tu jeho proměnu pomyslím, i když to zní asi absurdně, že mě to tak zasáhlo.

Když už byla řeč o soubojích, tak SilentWolf dobře popsal, proč mě soubojový systém nebavil. Je teda skvěle udělané to, že člověk při hraní cítí, jak se sekyra či čepele do nepřítele zaseknou a že se zbraň zasekla v něčím těle. Ale fakt jsem si ten souboj neužívala. Vizuálně to vypadá pěkně, ale mlátit nepřítele půl dne, než vybiju arénu, to mě moc nebaví. Kratos je bůh války a nějaká ještěrovitá kuna mu jednímn zásahem vezme půlku zdraví a má co dělat, aby přežil i setkání s takovými jednoduchými nepřáteli. Navíc moje útoky byly vždy přerušitelné (na nižší obtížnosti už asi ne), kdežto útoky nepřítele jsem nepřerušila nikdy. Kratos mi také připadal vcelku pomalý (vzhledem k jeho věku a jistému opotřebení to chápu), a tak nebylo ani možné si nabít čepele ohněm v průběhu boje, protože vždy tato moje snaha byla zmařena nepřítelem. Sekyru naštěstí nenabíjel tak dlouho, tak aspoň u ní se to dalo.

Byla jsem ráda, že jsem se mohla podívat konečně i do světů, které byly v prvním díle uzamčené. Ale je škoda, že zhruba polovina světů neměla tolik obsahu jako ty ostatní a jejich průzkum byl docela krátký. Nejvíce mě mrzel Jotunheim, Ásgard a Niflheim. Co se naopak povedlo, tak byl Álfheim, především poušť společně s vedlejšími aktivitami, a pak Vanaheim. Velmi příjemným osvěžením byla výměna Kratova společníka, a to zvlášť když se ke mně přidala Freya. Její rozhovory s Kratem a Mimirem jsem poslouchala moc ráda a dozvídala jsem se tak něco nového ze severské mytologie. Klidně bych si dokázala představit celou hru s ní a Kratem, třeba v Egyptě.

Pořád je pro mě Ragnarok nadprůměrný počin se skvělou audio složkou, vizuálem a chytlavým příběhem díky severské mytologii, avšak třetí díl ve stejném zasazení s malým počtem změn bych už hrát nechtěla.

Často se u některých her říká, že je lepší si před jejich hraním nezjišťovat o dané hře vůbec nic. U Forgotten City toto platí dvojnásob. Náhodou jsem na hru narazila zde na Databázi her a zrovna i byla k dispozici na PS Storu ve slevě, tak jsem si ji koupila. Už první okamžiky ve hře dávaly znát, že mě čeká nevšední zážitek. Dýchla na mě tajemná atmosféra a zpočátku i zdánlivě opuštěné oblasti, které ve mně vzbuzovaly touhu poznat, co se zde stalo, ale zároveň jsem se v nich necítila dobře, neboť jsem nevěděla, jestli mi něco nehrozí. Velice rychle jsem se ovšem dostala do hlavní herní oblasti a začala poznávat město a jeho obyvatele.

V čem tato hra opravdu vyniká, tak je to, jak dokazuje, že hry umí skvěle zprostředkovat nějaký příběh, lépe než film či kniha. Hlavní herní náplní jsou převážně rozhovory a průzkum města. Velkou roli hraje i opakující se časová smyčka a také fakt, že hráč si vědomosti a předměty přenáší do další časové smyčky, čímž si tak může události ve hře urychlit či se dostat k novým informacím nebo odpovědím v dialozích. První den ve městě jsem se docela ztrácela v obyvatelích a jejich jménech, ale jak hra plynula, tak jsem postupně začala plnit některé vedlejší úkoly, nalézala i tajná místa a rozplétala osudy místních obyvatel. Navíc při rozhovoru s obyvateli vyplynulo, že mají některé věci společné a vyústění této linky, kdy mě kněžka odvedla do lázní a posvítila jsem na malbu Charóna na dně bazénu, mi vyrazilo dech. A byla jsem ráda, že mi tato spojistost nedošla už během hraní a já tak mohla zažít opravdový moment překvapení až šoku.

Rozhovory s obyvateli mě bavily, a to zvlášť když se jejich téma stočilo k morálce a k tomu, jak my lidé rozlišujeme a podle čeho, co je dobré a co je špatné. Ze stejného důvodu mě nadchl i kanonický konec. Konfrontaci s Plutem jsem si užívala a byla jsem ráda, že byly zodpovězeny všechny moje otázky, které jsem ohledně příběhu měla. Navíc se mi podařilo z této konfrontace vyjít jako vítěz, což bylo uspokojující. Po dohrání jsem se vrátila ke hře a dokončila zbývající konce, i když ten kanonický konec je nejzajímavější.

U hry jsem se hodně bavila, její námět byl originální, stejně tak zpracování a nemohla jsem se dočkat, až se doberu k tomu, jak to všechno celé je a co se ve městě děje. Opravdu skvělý zážitek a mohu každému jen doporučit.

O sérii Onimusha jsem už párkrát slyšela, ale až nyní díky Retro Klubu jsem se dostala k jejímu zahrání. Příběh mě zavedl do středověkého Japonska a mým úkolem bylo zachránit princeznu Yuki a nejlépe při tom sprovodit ze světa desítky až stovky démonů.

Hned po pár prvních obrazovkách jsem měla pocit, že hraji první díl Resident Evilu jen v jiném prostředí. Opět fixní kamera, opět měnící se ovládání pohybu dle toho, jakým směrem postava na obrazovku vběhne a opět zmatené pobíhání sem a tam, než mi došlo, že se točím v kruhu. Ale kupodivu jsem s kamerou neměla až takový problém, jak jsem čekala. Jen při soubojích s bossy to bylo někdy trochu otravné, protože zatímco boss na vedlejší obrazovce činil útok, tak já jsem na mojí obrazovce ho ani neviděla.

Co mě bavilo víc než v Resident Evilu, tak byl soubojový systém. To může znít možná překvapivě, neboť souboje se skládají z mačkání jednoho tlačítka a také je tu možnost blokování a to je vše. Ovšem zabíjení nepřátel bylo uspokojující a pohyby hlavního hrdiny při máchání mečem byly pro mě hezkou podívanou. Navíc jsem měla k dispozici více zbraní na blízko, které se specializovaly na jiný element/sílu, a bavilo mě je střídat. Kupodivu jsem využila i střelné zbraně. Trochu mi chyběla možnost aspoň malého úhybu před útokem. Takže ve výsledku jsem kolikrát spíše běhala kolem nepřítele a snažila se odběhnout od jeho rány, což ve spojení s fixní kamerou bylo někdy obtížné.

Nechybí ani hádanky, z nichž většinu jsem bez problémů vyluštila hned na poprvé. Jen u jedné hádanky jsem se trochu zdržela a dvakrát umřela, neboť její vyřešení jsem musela zvládnout do určitého časového limitu a já jsem během dvou pokusů nedokázala přijít na to, jak se onen mechanismus, sloužící k vyřešení hádanky, ovládá. Smrt mě samozřejmě vrátila o nemalý kus zpět. Je škoda, že v remasteru nepřidali vývojáři funkci autosave.

Hra je to docela krátká, stihla jsem ji dohrát do čtyř hodin, a to jsem se snažila prozkoumat vše, co šlo. A je trochu škoda, že v některých oblastech jsem se zdržela méně, než bych chtěla, a do některých jsem se naopak stále vracela. Třeba poslední část ve hře mohla být klidně delší.

Měla jsem asi trochu jiná očekávání od DLC. Předchozí díly měly dodatečné obsahy, které přinesly zajímavou, novou lokaci či souboje (například DLC Torment of Hades či Judgment of Atlantis k Odyssey nebo The Curse of the Pharaohs k Origins), ale u Wrath of Druids jsem měla pocit, že jedinou změnou je zelenější tráva, řečeno s mírnou nadsázkou. Trochu jsem doufala, že druidové budou hrát větší nebo spíše jinou roli v rozšíření, že tam bude víc jejich rituálů či snad magie. že se trochu odkloníme od toho realismu, který nastolila základní hra. Něco z toho zde i je, ale jsou to jen takové drobnosti, že místo druidů by tam mohla být jiná skupina lidí a vyšlo by to nastejno.

Toto DLC ukázalo naprosto nulovou snahu Ubisoftu o nějakou inovaci či nějaký nový herní prvek. Ano, je tu správa obchodních bodů, které nebyly v původní hře, ale je to jen obdoba správy osady v základní hře. Vedlejší aktivity jsou naprosto stejné, jen se zdvojnásobil počet mystérií, v nichž má hráč za úkol na sebe naskládat kameny do určité výšky a máme tu i variantu na členy Orderu, aby se to náhodou nelišilo až moc od základní hry. Celé tohle DLC je jen více téhož, což by u lepší hry nebylo na škodu, ale v případě Valhally tohle neplatí.

Je to konečně za mnou. Hře jsem věnovala opravdu velké množství času a místy jsem se musela do hraní nutit, protože mě v některých chvílích to fakt nebavilo. Jenže jsem nechtěla hraní ukončit, neboť už tak jsem ve hře strávila dost času a přece jenom jsem se chtěla na ten konec dostat. Ubisoft má (s představením nového dílu Mirage asi měl) představu, že hráči chtějí hrát hry, které trvají přes stovku hodin a které jsou gigantickým open worldem s jakýmsi RPG systémem. Což o to, dokážu si představit hru, která by i s tak ohromně velkým obsahem nebyla opakující se a člověk neměl pocit, že po pár hodinách viděl téměř vše ze hry (zvlášť pokud člověk hrál předchozí díl ze série). Valhalla ovšem taková není. Ona je naprostý opak a přijde mi, že v tomto dílu Ubisoft dosáhl nového maxima (/dna), co se týče generování vcelku nudných činností, jen proto aby natáhl herní dobu.

Zasazení do Anglie se mi líbilo a byla jsem ráda, že jsme se po Egyptě a Řecku přesunuli na sever. Sice bych o něco více ocenila díl odehrávající se v Asii, ale prostředí Anglie plné lesů, skal a pevností či zasněženého Norska mě nadchlo. Stejně tak doba, ve které se hra odehrávala. Tématika Vikingů mi nijak blízká není a severskou mytologii si raději nechám převyprávět jinou hrou. Co ovšem Ubisoft umí, tak je vytvářet svět, tedy co se prostředí a grafiky týče. S tou náplní je to o dost horší.  

Assassin's Creed: The door is barred. Tak by se mohl jmenovat nový podtitul této série. Tuto větu totiž hráč, pokud dělá vedlejší aktivity, uvidí mnohem častěji než nějakou Valhallu. Po chvíli jsem tuto větu a tuto situaci ve hře pojmenovala pro sebe jako "barety", abych si ulehčila nadávání. Jakmile totiž hledáte nějaký ten poklad ve hře, tak je na 95 % jisté, že právě barety vás budou chtít zastavit. To znamená, že jako největší detektiv musíte onu budovu obejít, podívat se spodem, horem, z boku, kudy můžete prostřelit šípem zátarasu, která drží dveře zavřené, nebo kudy jinudy se dá vlézt do domu a rozbít baretu pomocí sekery či meče. Občas se i stávalo, že poklad byl přístupný bez barety, i jsem se začala radovat, že není možné, že bych mohla jen tak otevřít ve hře dveře. Ale truhla s pokladem byla zamčená a hádejte, kde ležel klíč. Za baretou. Jiná situace byla, kdy jednu baretu blokovala jiná bareta, nebo když jsem musela přitáhnout loď, abych na ni mohla postát a prostřelit z jednoho konkrétního místa baretu. Nebo vyskákat na strom či vyvýšené místo a z konkrétního místa zamířit. V duchu jsem si říkala, jak těžký život ti lidé mají. Pořád s sebou vláčet návody, jak se dostat do budovy. Ale nebyly to jenom barety, které blokovaly přístup. Byly to i zdi, které se musely zničit výbuchem a u kterých hráč musí hledat výbušninu, kterou ji zničí, a pokud hráč nemá schopnost mít výbušné šípy, tak se docela místy těchto výbušnin nahledá. A za takovou výbušninou byla bareta nebo naopak byla před ní. A ta truhla třeba byla i zamčená, takže zase hledat klíče. Ubisoft tohle prezentoval jako nějaký skvělý adventurní prvek, jak hráč bude muset zkoumat okolí, aby se někam dostal. V reálu to pro mě bylo jen naprosto šílené a nudné natahování už tak absurdní herní doby. Jestli tohle někoho bavilo dělat víc jak desetkrát, tak to nechápu. Možná je tenhle odstavec až moc dlouhý, když je to jen taková blbost, ale po těch desítkách hodin s tímhle jsem se musela vypsat z toho, jak mě tahle debilita v druhé půlce hry už naprosto vytáčela.

Když už jsem u toho opakování, ano, opět máte k dispozici nákupní seznam s aktivitami a odškrtáváte položky, které jste splnili. Co se aspoň trochu zlepšilo, tak byly vedlejší úkoly, které zde byly jako mystéria. Ta šlo vyřešit na místě během pár minut a odpadlo tak cestování křížem krážem po celé mapě. Navíc některá mystéria nebyla ani špatná a i do takového mini úkolu se kolikrát dala nacpat nějaká ta emoce, kterou to ve mně vzbudilo. Podobně kladně mohu hodnotit i hlavní úkoly, které jsou rozdělené dle regionů, ve kterém zrovna moje postava působí. Samozřejmě některé byly méně zajímavé (třeba ty, kde výsledkem celého snažení bylo dobytí nějaké pevnosti), ale kolikrát jsem měla při některých misích těžké rozhodování, na čí stranu se postavit, nebo co moje postava udělá. Ne, že by volby měly nějaký velký dopad, ale pokud jsem přistoupila na to, že pro mě jako osobu to dopad má, jak se zachovám, tak to bylo o něco zajímavější. Zde se ovšem projevil jeden nedostatek. V rámci jednoho úkolu jsem se nějak zachovala a nechtěla jsem volit jinou možnost. Jenže problém byl, že úkol už byl nějaký nadesignovaný, takže mě hra donutila jednat tak, jak kdybych si nakonec zvolila druhou možnost. 

Co mě na hře bavilo, tak byla minihra Orlog. Zpočátku jsem její pravidla nechápala (pravidla jsou jednoduchá) a ani jsem neměla snahu tomu porozumět, ale nakonec se mi to zalíbilo, že jsem porazila každého hráče Orlogu, na kterého jsem narazila. Další novou minihrou byl Flyting, který byl rozhodně kreativní a také mě bavil. Stejně tak správa osady, která nebyla kupodivu  nějakým nutným zlem, ale docela příjemným zpestřením. Překvapením byla téměř až absence hudby, kdy jsem po pár dlouhých hodinách musela vyhledat, jestli to, že neslyším hudbu, je záměr, nebo bug (asi záměr, ale někdo zmiňuje v komentáři jako plus soundtrack, tak fakt nevím). A když už zmiňuji slovo bug, tak těch je hra stále plná a občas bylo nutné vyhledat řešení na internetu, aby se hra posunula dál. A kolikrát mě dokázalo naštvat ovládání, což je až s podivem vzhledem k počtu již vyšlých dílů v sérii.

Po odehrání Valhally nemám pocit, že bych se k sérii někdy chtěla vracet. Sice Mirage slibuje jiný přístup, ale pořád na tom dělá Ubisoft, takže jsem skeptická. Pokud najdu chuť, tak ještě dohraji to chystané bezplatné DLC, které by tento díl mělo definitivně ukončit, ale pokud tam bude opět stejná hratelnost a aktivity na nějaké menší mapě, tak si o tom raději jen něco přečtu.

Poté, co jsem několikrát odehrála a získala všechny trofeje v sérii Dark Souls, jsem si řekla, že už s touto sérií navždy skončím, protože už v ní mám splněné to, co jsem splnit mohla. Bloodborne se mi zdálo moc těžké po pár hodinách hraní a vzdala jsem to. Sekiro mě moc nezaujalo svým námětem a navíc souboj, respektive jeho úspěšnost v něm, dost závisí na správném načasování parry (aspoň dle toho, co jsem o hře četla), takže to také není nic moc pro mě. A Demon's Souls v té době bylo pouze na PS3, takže pro mě nedostupné. Informace ze světa Elden Ring mě moc nezaujaly, otevřený svět jsem si zrovna nedokázala představit u tohoto typu her a hlavně mi přišlo, že už mě to neustálé umírání nebaví a moje trpělivost s opakováním soubojů nebyla kdoví jak velká. A také jsem si říkala, že už na takové hry nemám a nedohrála bych je.

Ale nakonec je vše jinak. Nakonec i zde jedu několikátý cyklus hry, mám splněné trofeje (zde jsou zdaleka nejlehčí na získání) a vyhlížím DLC, jestli někdy ovšem bude. Na námětu hry pracoval spisovatel George R. R. Martin a nejde to vůbec znát. Příběh hry mi přijde pořád stejně trochu kryptický a pořád stejně zajímavý jako v jiných hrách od FromSoftware. Kde jde znát jeho vliv, tak jsou jména hlavních bossů/postav začínajících nejčastěji právě na písmena G, R a M. I v tomto díle série jsem se dozvídala o zdejším světě pomocí NPC (v této hře jsou opravdu reálným zdrojem informací o světě a cílech hráče), předmětů, okolí a YouTube. Bavilo mě ho rozkrývat a navštěvovat místa důležitá z hlediska lore hry. Doufám, že na hru naváže ještě nějaké to DLC, neboť v základní hře je určitě ještě dost nevyjasněných záhad. Jen je škoda, že opět nelze dokončit všechny vedlejší úkoly bez toho, aniž by si člověk předem zjistil, kam jít nesmí, s kým mluvit musí a hlavně na jakou novou lokaci se postavy přesunuly.

V rámci celé hry jsem se podívala do velkého množství různých oblastí, které byly originální a každá byla podkreslena skvělou hudbou. Mezi mé nejoblíbenější lokace patřil Caelid (ale žít bych tam fakt nechtěla), "podzimní" Altus Plateau a podzemní oblasti - zvlášť podzemní město, které nabízí opravdu nádherné výhledy. Ve hře je také několik tzv. Legacy Dungeons, ve kterých se nachází často nějaký hlavní a dost často i povinný boss a samozřejmě nechybí i zkratky, které celý tento dungeon chytře propojují. Do těchto oblastí jsem se vždy těšila, neboť mi přišlo, že s jejich designem si vývojáři opravdu vyhráli. Kam jsem se už těšila méně, tak byly generické tunely, katakomby a jeskyně. Samozřejmě nebyly úplně stejné, k páce, která otevírala dveře k bossovi, jsem se pokaždé dostávala jinak, ale nepřátelé v nich byli, až na výjimky, pořád stejní a hlavně ti bossové byli pořád stejní.

Čímž navazuji na největší zápor hry, až moc často se některé věci, situace a nepřátelé opakují. Má to svoji logiku, něčím se ten open world musí zaplnit, ale pro mě tohle brzy přestalo být zábavné. A vzhledem k tomu, že jsem dělala úplně všechny lokace v té hře, tak jsem až moc často narážela na Burial Watchdog, Crystalians, Erdtree Avatar, Putrid Tree Spirit (nesnáším je), Red Wolf a plno dalších. Někteří jsou i jako duo, či trio, některé hráč potká i mimo boss arénu, to aby se náhodou nestalo, že za celou hodinu hraní nepotká nějakého z těch vyjmenovaných. Takže hra se sice může chlubit, že obsahuje přes stovku bossů, ale těch originálních je jen pár. A je to velká škoda, protože s nimi mě ty boje bavily nejvíce a v případě mého kompletního průchodu jsem se docela načekala, než jsem zase narazila na někoho zajímavějšího.

Dark Souls 1 bylo zdaleka asi nejpomalejší svým soubojem, když to srovnám třeba s trojkou. Zde jsem měla pocit, že bossové mají nekonečná komba a když už ne ta, tak určitě musí mít nekonečnou staminu. K nekonečné stamině můžeme přičíst velkou oblibu v opožděných útocích, AoE útocích a skvělou kameru, kdy člověk kolikrát ani neví, kde je, natož co dělá boss. Takže příběhoví bossové dokážou dát fakt zabrat. Kolikrát jsem si říkala, že když jednou švihne mečem Sif, tak takový Hoarah Loux či Maliketh udělá těch komb tak pět, šest. Ale i hráč má nějaké výhody. Hra byla obohacena o Spirit Summons nebo o Ash of War (zde opravdu využitelné), jízda na koňo-koze mě bavila a když jsem mohla, tak jsem mého Torrenta ráda využila při souboji s bossem. 

Co je velkým kladem Elden Ringu, tak je hudba. Nevím, jestli jsem ji v předešlých dílech vnímala nějak méně, nebo je tady tak skvělá, ale hudba se mi opravdu moc líbila a poslouchám ji i mimo hraní. U některých bojů jsem si i přála, aby to trvalo déle a já mohla poslouchat a poslouchat, například v první fázi závěrečného bosse, v souboji s Godskin nepřáteli nebo při soubojích s rytíři, kteří se objevují jen v noci. Hudba skvěle ladila s prostředím, takže v Caelidu jsem se opravdu necítila moc komfortně, Altus Plateau na mě působilo melancholicky a hudba v podzemních oblastech navozovala tajemnou náladu.

A co dál? Mám koupený remake Demon's Souls, který na mě čeká, nejspíše neodolám a zkompletuji sérii DS i na PS a budu doufat, že vyjde aspoň ten remaster Bloodborne, neboť v remake moc nevěřím.

Po desítkách hodin hraní poslední Pokémon chycen a Pokédex je zkompletován. Když jsem začínala hrát tento díl vybočující ze série Pokémon, tak jsem byla dost nadšená. Bavil mě nový přístup k sérii, volný pohyb po mapě i viditelnost Pokémonů ve světě a výlet do historie byl dobrý nápad. Ovšem postupem času, jak jsem poznala, o co ve hře jde, poznala všechny mechaniky, tak moje nadšení upadalo a měla jsem pocit, že potenciál této hry nebyl až tak úplně využit.

Ale začnu těmi pozitivy. Svět je rozdělen do několik oblastí a o všech mohu říct, že se mi líbily. Samozřejmě některé byly méně zajímavé, některé více, ale vždy to byla příjemná změna, když jsem se poprvé dostala do nové části světa. Stejně tak se změnili i Pokémoni, kteří se v dané lokaci vyskytovali, a těšila jsem se, na jaké nové Pokémony narazím. Jejich chytání bylo velkou náplní hry a přišlo mi zábavné. Bavilo mě kompletovat Pokédex a zaplňovat stránku u daného Pokémona novými údaji. Dobře bylo zpracováno plížení a moment překvapení, kdy jsem mohla na nic netušícího Pokémona hodit Pokéball a zvýšila se mi tak šance na jeho chycení. S některými jsem zase bojovala a chytala až při boji.

Co se týče samotného boje, tak ten mi kupodivu tak zábavný nepřipadal. Přišel mi... zvláštní. Najednou jsem se nemohla spoléhat na to, že soupeřův útok, který není moc efektivní, mi ubere jen málo. Že opravdu slabší nepřítel (o dvacet levelů níž) mi nevezme tolik zdraví. Chyběly mi útoky, kdy jsem mohla zasáhnout více nepřátel. A že jich proti mně stálo někdy dost a já tak mohla jen čekat, než si všichni soupeři odbydou svá kola. Kolikrát měl soupeř víc kol za sebou a ani jsem nevěděla proč (a to nepoužil Agile Style). Zatímco v jiných hrách mě souboje fakt bavily, tak tady jsem to brala jen jako nutnou (a vlastně i trochu nudnou) část hry, kterou je třeba odehrát. Speciálním typem boje byl pak souboj s bossy. Ten mi zpočátku připadal skvělý, ale postupně, jak se to pořád opakovalo dokola a nebylo to moc nápadité, ze mě nadšení trochu vyprchalo a přišlo mi to od tvůrců trochu líné. Podobně utrpělo i chytání Landoruse, Thunduruse, Tornaduse a Enamoruse, kdy se jednalo o stále to stejné dokola a pro mě osobně to mělo k zábavnosti daleko.

K menší frustraci z některých bojů pomohla i místy neobratná hlavní postava (či její ovládání). Občas neskočila, kdy měla, nevydržela toho moc, což chápu, je to dítě, a po zásahu se zvedala snad půl dne z té země. Co mě zklamalo, tak bylo to, jak málo toho hra nabízela krom chytání a pokračování v příběhu. Samotný příběh mě nijak zvlášť dopředu netáhl, to spíše odměny za postup ve hře, a měla jsem pocit, že až příliš brzo se dostavil stereotyp a až moc rychle jsem měla prozkoumané vše, co hra mohla nabídnout. A bohužel nic moc nového už ani nenabídla. Místy jsem měla dojem, že si tvůrci mohli dát více záležet a víc něco propracovat.

Na závěr pár věcí, které se mi líbily a které mě bavily. Pohyb po mapě pomocí Pokémona byl skvělý a neomrzel mě až do konce. I když je škoda, že jsem nemohla vyletět s Braviarym nahoru, a tak bylo létání omezené. Líbil se mi nápad s Pokémonem Unown, který se vyskytoval různě po světě a hráč musel jeho umístění hledat. Systém shiny Pokémonů mi dost vyhovoval, včetně zvyšování šance na nalezení shiny Pokémona. A také jsem ocenila systém vyrábění výbavy, jen ten inventář nemusel být tak omezený.

Vrátila jsem se k úplným začátkům této mnohaleté série a vybrala jsem si verzi Red, neboť jsem chtěla mít jako prvního Pokémona Charmandera. Pokémoni vypadali... jinak díky jiným spritům. Povětšinou se podobali známějším podobiznám, ale tu a tam některému navíc přibyl jazyk, roh či něco jiného. Trochu otravná byla práce s inventářem, kdy nebylo možné seřadit předměty podle určitých kritérií, čímž se můj inventář stal nepřehledným a navíc nosná kapacita nebyla kdoví jaká, takže jsem co chvíli musela něco uložit do úschovy v Pokémoním centru (a už to nikdy nepoužít).

Jako majitel ohnivého Pokémona jsem měla vcelku problémy hned s prvním gymem, kde na mě čekali rock a ground protivníci. Naštěstí byl můj Charmander lehce přelevelovaný, a tak si s nimi poradil, i když to bylo trochu i se štěstím. O moc lepší nebyl ani druhý gym, kde na mě čekala vodní trenérka. Naštěstí jsem už měla Oddishe, který mi boje trochu usnadnil. O něco lepší už byl třetí gym (elektrický) a nejvíc mohl můj startér zazářit ve čtvrtém, travním gymu. Trochu jsem se obávala Sabriny, protože psychický typ je v první generaci velmi silný. A já samozřejmě neměla žádného hmyzího Pokémona natož ghosta. Naštěstí jsem ovšem po většinu času útočila první a protivník tak neměl moc šanci ani použít nějaký útok, protože jsem ho hned vyřadila jednou ranou (nejčastěji pomocí Earthquake, který se naučil můj Charizard). Na předposlední, ohnivý, gym jsem měla připraveného Laprase, který díky své vysoké obraně ustál rány i od protivníků, kteří byli 10 levelů nad ním. Ani poslední gym, vedený Giovannim, mi nečinil žádné obtíže a konečně se dostal ke slovu i můj Vileplume.

Součástí mého putování bylo chycení legendárních Pokémonů. Jako první byl na řadě můj oblíbený Pokémon Articuno, na kterého jsem měla v plánu použít Master Ball. Cesta k Articunovi byla docela zdlouhavá a obsahovala přesuny velkých kamenů skrz několik pater, které měly postupně zastavit silný vodní proud. Do toho jsem neustále musela utíkat ze setkání z divokými Pokémony, kterých bylo asi milion. Když jsem konečně spatřila Articuna sedícího na zemi (vypadal teda spíše jako slepice než legendární pták), tak mě můj vítězoslavný úsměv přešel, když jsem zjistila, že jsem Master Ball zapomněla doma. Vykašlala jsem se na to, abych se vracela (beztak jsem neměla ani Escape Rope), uložila hru a čekala nejhorší. Ovšem nakonec chycení nebylo tak strašné, jak jsem očekávala, neboť jsem ho chytila tak sedmým, osmým Ultra Ballem. A to stejné mohu říct i o dalších slepicích. Když to porovnám s chytáním ptačího tria v Pokémon Shield/Sword, tak tohle bylo naprosto snadné. V osmé generaci mě to stálo destíky Ballů.

Articuno byl i jediný legendární pták, kterého jsem si nechala v partě, neboť jsem věděla, že na mě čeká pár draků ve finálním souboji. Vlastně i ty byly docela jednoduché, ač Pokémoni protivníků měli většinou vyšší levely. Věřím, že kdyby útočili jako první, tak to bude o něco těžší, ale opět neměli moc šancí se vůbec projevit. A opět, v novějším Pokémon Brilliant Diamond/Shining Pearl je elitní čtyřka opravdové peklo ve srovnání s tímto. Sice tady chybí sdílení zkušeností mezi Pokémony, kteří se nezúčastnili boje, ale to činí hru spíše zdlouhavější než vyloženě těžší. Takže mě překvapilo, jak hra vlastně nebyla nijak těžká. Já vím, že je to hra pro děti, ale překvapilo mě to, když často čtu, jak jsou nové Pokémoní hry jednoduché.

A nakonec mi zbylo chycení Mewtwo, na kterého jsem konečně použila Master Ball. Věřím, že ten by mi dal zabrat, ale proč nevyužít šanci ho chytit na první pokus? Návrat ke kořenům jsem si užila a mohu říct, že Let's Go Eevee/Pikachu je opravdu věrný remake.

Nejprve chci říct, že chápu spoustu hráčů, kterým se remake nelíbí ve srovnání s díly Diamond/Pearl a Platinum. Já jsem ovšem tyto díly zatím nehrála (v případě Platinum nejspíše nikdy bohužel ani nebudu), takže nemám to srovnání a můj komentář vychází pouze ze zkušeností s remakem Briliant Diamond. Po osmé generaci to byla velká změna, co se týče perspektivy a pohybu "po čtvercích". Rychle jsem si ovšem zvykla na pohled shora na herní svět, který připomínal nejstarší díly této mnohaleté série, a cítila se ve hře jako doma. 

Mým prvním Pokémonem, jak už docela bývá zvykem, se stal ohnivý Pokémon Chimchar. Brzy se do party přidal Floatzel a Luxray a ke konci hry i Garchomp, Lucario a úplně na konci i Abomasnow. Po drtivou část hry jsem nezaznamenala žádný problém, co se týče obtížnosti, hrou jsem projela jako horký nůž máslem. Což je vlastně docela problém, protože jednak průchod hry je tak lehký, že to není žádná výzva a pro mě to ztrácí trochu i na zábavnosti, a jednak to způsobilo to, že jsem na úplném konci hry, při finálním souboji, narazila do dost vysoké zdi, kdy se obtížnost razantně zvýšila. Hra totiž před vás postaví trenéra, který má své Pokémony v perfektním stavu, uzpůsobené na boj hráči proti hráči. Elitní čtyřku jsem tak dokázala porazit až na několikátý pokus, kdy jsem nakonec z boxu vyhrabala Abomasnowa, nahnala ho do podzemí zvyšovat si úroveň a využila Garchompovu dvojitou slabinu proti ledovým útokům. Samozřejmě jsem měla i štěstí, že některé oponentovy útoky minuly, a tak jsem to moje vydřené vítězství proti té příšeře (Cynthia/Milotic/Garchomp) i řádně oslavila.

Poprvé jsem v rámci série narazila jen tak na shiny Pokémona, byl jím Stunky, bohužel. Vyzkoušela jsem si i soutěže, v rámci kterých Pokémoni asi tančili, nebo jaksi šlapali zelí a u toho občas vykřikli a dostávali za to body. Pohled na ně byl vcelku legrační, ale snažila jsem se jim moc nesmát a raději jim fandila. Pár výher jsme si odnesli, ale díru do světa jsme s tím neudělali. I pokébally jsem vyzdobila, ať jsme trochu reprezentativní. O něco více času jsem pak strávila v podzemí, kde jsem kutala a kutala. Ovšem musím říct, že za můj čas strávený tam dole může i hudba, která tam hrála a kterou už asi jen tak z hlavy nedostanu. Vůbec hudba je pro mě jedna z nejlepších věcí na této hře a předělávky starých skladeb z DSka se fakt povedly. Krom The Grand Underground poslouchám i skladbu z boje s příšerou (Cynthií). Ta mi utkvěla v paměti a zalíbila natolik, že ji poslouchám i jen tak.

Ze hry si odnáším dobré pocity, čtvrtá generace se mi líbí, byť nepatří mezi mé nejoblíbenější a i ten region mám v oblibě.  S odstupem času ovšem musím říct, že tato hra nijak nevyčnívá nad těmi ostatními, nemá moc zapamatování hodných momentů a nemám takovou touhu se do ní vracet, i když mám ještě v plánu dokončit i national Pokédex.

„Čeká ho spravedlivý soud. A pak ho pověsíme.“  

Nikdy bych neřekla, že se u takové hry tak moc zasměji jako po téhle absurdní větě. Vůbec ta postava, která tuhle větu pronesla, byla pro mě nejvíce zajímavou, protože krásně ztvárnila naprosté klišé, jakým je vojenský vůdce s vizí. A její hysterické výlevy na pódiu stály za sledování. Když už jsem u těch postav, tak protagonista mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostl a vlastně mi byl spíše nesympatický. To jeho neustálé nedokončování vět, naprostá neschopnost se vyjádřit a rozhazování rukama mě po chvíli začalo štvát. U vedlejších postav jsem si také nenašla vyloženě své oblíbence. Ovšem je třeba říct, že tyto postavy nebyly generické a  některé rysy jejich povah byly vtipné nebo aspoň zapamatování hodné.  Pár z nich mělo navíc několik dobrých příběhových momentů, při kterých došlo k nějaké jejich osobnostní proměně. Mise pro vedlejší postavy se skládaly spíše z výplňových úkolů, které se neustále opakovaly, jen se měnila lokace těchto misí a počet nepřátel. O něco zajímavější mise pak byly ty hlavní, kterých bylo opravdu hodně a i když i zde se našlo neustálé opakování téhož, tak přece jenom mě bavily více, neboť jsem se něco dozvěděla o světě, ve kterém se hra odehrávala. 

Hodně mě bavila jízda na motorce a její postupné vylepšování, kdy jsem pocítila nejen to, že moje vozidlo je rychlejší, ale i snáze ovladatelné. Navíc bylo třeba počítat s tím, že se motorka bude chovat jinak na zablácené cestě a jinak na asfaltu. Samozřejmostí byly i kosmetické úpravy, ale těmi jsem nakonec tolik času nestrávila a ani jsem neměla potřebu nějak výrazně měnit vzhled mojí motorky. I systém vylepšování výbavy byl dobře udělaný a brzy jsem si našla své oblíbené zbraně, které jsem až do konce hry nevyměnila. K některým receptům na výrobu jsem se dostala až později, takže jsem notnou část hry strávila spíše se základní výbavou, což se týkalo zejména výbušnin. To zapříčinilo to, že jsem úplně největší hordu ve hře dělala několik hodin, kdy jsem vybila část, odjela si doplnit/najít zásobu a mohla opět pokračovat. (A pak se úkol za hordu nesplnil, neboť jsem měla hordu vybít až o několik hodin později v rámci hlavní mise. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a úkol se mi zpětně splnil.)

Co se týče hord a zombií, tak nejsem kdoví jaký fanoušek zombie žánru. Před mnoha lety mě to snad i bavilo, ale nyní se všemu, kde je tato tématika, vyhýbám. Výjimkou bylo právě Days Gone a musím říct, že souboj s hordami mě nakonec i začal bavit a pozabíjela jsem je všechny, které se ve hře nacházely. Některé vyžadovaly i taktický boj, kdy jsem si musela promyslet, kudy poběžím, kam nakladu pasti a tak podobně. Ovšem pořád jsem raději dělala mise s lidskými protivníky a účastnila se přestřelek. Co mě pilo krev, tak byli havrani (nebo co to bylo). Trefit se pořádně nedali, takže jsem boj s nimi nakonec omezila na vypálení toho jejich roští a odjetí co nejrychleji pryč.

Grafikou se ve hrách až tak nezabývám, ale musím říct, že hra vypadala na PS5 opravdu pěkně a bavilo mě se při jízdě kochat krajinou, byť značně depresivní, a narážet do překážek na trati, neboť jsem se snažila za jízdy číst jeden z mnoha dialogů, které se vedly v rámci příběhových misí. Je možná pravda, že dávám vysoké hodnocení, i když má hra spoustu záporů, některé věci by mohly být lepší, ale mě to prostě bavilo hrát.

Třetí díl v sérii Assassin's Creed jsem poprvé hrála před několika lety dva nebo tři roky po jeho vydání na starém notebooku. Hra mě v tom období velmi bavila, a to nejen z toho důvodu, že jsem měla zrovna období, kdy jsem odehrála první čtyři díly za sebou a byla ze série nadšená, ale také z toho důvodu, že hratelnost byla poměrně chytlavá. Bojové animace mi přišly skvělé a oku lahodící a také zasazení bylo něco nového a nevšedního. Navíc jsem potkala pár známých osobností a byla svědkem několika historických událostí, o kterých jsem se učila kdysi ve škole. Minulý rok jsem po tomhle dílu sáhla znovu, protože vyšla jeho vylepšená verze a protože jsem se znovu těšila na tu hratelnost a prostředí.

Už po pár chvílích strávených ve hře jsem pocítila znatelný rozdíl mezi novými díly ze série, které mám v čerstvé paměti, a tímto starým dílem. Největší změnou, na kterou jsem úplně zapomněla, že ve starých dílech byla, byla nemožnost volného pohybu po městě. Vstup na střechu se velmi rychle rovnal červenému alarmu, který nakonec vyústil v genocidu poloviny města. Alarm se sice dal snížit - podplácením prodavačů novin nebo strháváním plakátů s podobiznou hlavního hrdiny, jenže i při tomto hrozila genocida, pokud si mě někdo všiml, a to mě tolik nebavilo. Nakonec jsem se po městě pohybovala jen minimálně a neměla jsem vůbec náladu se věnovat úkolům odehrávajícím se ve městě. Chápu, že je tohle více realistické, ale vůbec to nebylo zábavné.

Co naopak stále oceňuji, tak je pohyb v přírodě a v malých vesnicích. Stále mě bavilo lézt po stromě a hledat cestu na další stromy a díky tomu i na vyvýšená místa. Lovení divoké zvěře jsem se mimo povinnou část vůbec nevěnovala a stejně tak jsem neměla potřebu nijak vylepšovat panství v pozdějších částech hry. Hlavní příběh mě vcelku bavil, některé mise měly jinou náplň než obvykle. Kdy jsem například pomocí děl ničila nepřátele nebo zadávala příkazy k palbě. Jen se opět projevilo to, že jsem už zvyklejší na častější autosave, a tak mě naskriptovaná honička na konci hry docela potrápila, kdy jsem neustále musela opakovat celou sekvenci dokola, protože jsem o vteřinu, dvě nestihla být na daném místě, jak vyžadovala hra. Trochu jsem se obávala námořních bitev, které mě tady nikdy moc nebavily, to až v pozdějších dílech, ale naštěstí povinné mise byly vcelku krátké, tak se to dalo. 

Boj mě bavil, i když byl dost zjednodušený, kdy si člověk vystačil prakticky se dvěma tlačítky, ale pořád se mi dobře dívalo na animace. Hlavní hrdina mě moc nezaujal, což se od minula moc nezměnilo a i jiné postavy mi přišly nezajímavé a naprosto nezapamatovatelné. Tedy krom úplně první postavy, které se hráč ujme. Část v současnosti, na kterou jsem se těšila, protože jsem si ji moc nepamatovala, mě nakonec strašně nudila a vlastně jsem těm závěrečným monologům nějaké té bytosti nerozuměla. Nevím, jestli mi nechyběly vědomosti z minulých dílů, možná bych tak pochytila, o čem je řeč. Nebo mě prostě ty filosofické hovory vůbec nezajímaly a bylo mi to všechno jedno, a tak jsem ani neměla snahu to nějak pochopit. 

Musím říct, že když jsem třetí díl hrála poprvé, tak mě bavil o dost více než nyní. Sice se říká, že se tahle série nikam neposouvá a že je to stále to stejné dokola, ale co se týče hratelnosti a mechanik, to je velký rozdíl mezi starými a novými díly. A ty novější díly mě baví více. Je ovšem fajn se čas od času vrátit k těm starším dílům a připomenout si, jak to všechno začínalo, s jakými nápady vývojáři přišli a co naopak ze série postupně zmizelo.

Hra Tell Me Why mě překvapila tím, jak těžký a náročný příběh v sobě ukrývala. Často mě napadalo, co by na ni říkali ti, kteří hry odsuzují s tím, že jsou to jen "tupé střílečky", protože Tell Me Why ukazuje, že i hry dokážou předat hráči něco, nad čím se musí zamyslet a co musí v sobě nějak vstřebat. Jestli se něco tvůrcům opravdu povedlo, tak je to zobrazení soužití matky se dvěma dětmi, ve kterém chybí otec, peníze, stabilita a zejména psychická pohoda. Bylo mi strašně líto matky, která se snažila zaopatřit svoje děti, vyráběla jim hračky, šila oblečení, věnovala se jim, jak jen jako samoživitelka mohla, ale všechna tato její snaha si vybírala svoji daň v podobě velkého stresu a značné psychické lability. S hrůzou jsem pak sledovala, jak rodině převrátil životy onen okamžik a říkala jsem si, jak s tím ty postavy mohou žít. Tato zátěž z jejich minulosti se propisovala i do současnosti. Navíc některé věci byly stále nevyřešené (vyřešit to - o to se snaží hráč) a bylo na postavách znát, že s plno věcmi nejsou srovnané a že mají spoustu ran, které nejsou zahojené. Takže, místy nebylo lehké hru hrát.

Co mě zaujalo, tak bylo to, jak tvůrci do hry a jejího příběhu přirozeně zapracovali transsexuální postavu. Jak na jednu stranu na tom ten příběh místy i stojí, ale na druhou stranu, jak kdyby to v té hře vlastně ani nebylo. V pár rozhovorech to sice přímo zmíněné bylo, ale těch bylo tak málo, až jsem si říkala, že je to možná škoda (kolik takových her s touto tématikou je...). Ale chápu, ta hra není o tomhle, ale o rodinných vztazích, kde tato jinakost je spíše vedlejší. Dobré bylo také to, že jsem měla možnost hrát za obě postavy a vidět některé věci z obou stran. Navíc je dalším pozitivem to, že obě postavy mi byly sympatické, a tak nenastala situace, kdy bych raději hrála za tu druhou. Obecně postav bylo ve hře vcelku málo, takže mi někdy bylo líto, že nemám možnost promluvit s více postavami, ale na druhou stranu se jedná o komorní příběh, a tak by větší množství postav mohlo působit možná rušivě.

Hra ovšem měla i svá negativa. Prvním z nich je optimalizace, kdy docházelo k propadům snímků, a druhým problémem byly menší bugy, které třeba znemožňovaly otevřít dveře a které se naštěstí vyřešily znovu nahráním hry. Opět nechyběl moderní ukládací systém ve stylu "nemysli si, že si hru uložíš kdekoliv" a také mě až tak moc nebavila samotná hratelnost, kdy jsem opět jen chodila a opět jen klikala na věci. Jasně, že velice nic jiného čekat nemohu vzhledem k tomu, že je to adventura od Dontnodu, ale i tak mě hra po té hratelnostní stránce nebavila. Naštěstí tyto hry nehraji kvůli hratelnosti. Oproti jiným hrám od stejného studia mě Tell Me Why překvapilo po vizuální stránce, kdy mohu říct, že se jedná o nejhezčí hru od studia. Zimní období Severní Ameriky přímo vybízelo ke kochání se krajinou. Slova chvály ovšem nemám pro audio stránku hry, kdy nemohu říct, že tam byla nějaká hudba. Určitě ovšem byla, ale asi byla tak nevýrazná nebo jí bylo tak málo, že o tom ani nevím. 

Tell Me Why nejvíce vyniká v tématu, které zpracovává a také ve vykreslení postav a jejich komplikovaných vztahů, a proto jsem si hru fakt užila, i když po té hratelnostní stránce nebyla pro mě hra nijak zábavná. Na závěr ještě oceňuji, jak si tvůrci vyhráli s knihou pohádek, která je plná metafor a která odkrývá plno věcí o postavách ve hře. Pokud ovšem hráč čte mezi řádky...

Druhé rozšíření zavedlo moji postavu s jejími věrnými Pokémony do Tundry. Hned, jak už to bývá zvykem, na mě vyskočilo několik hlučných postav a začalo mi vyprávět o jejich problematických rodinných vztazích. Krom hledání ztracené dcery jsem se dozvěděla o mýtech zdejšího kraje, o jeho neúrodě a také králi. Musím říct, že co se týče příběhu, tak ten mě v tomhle rozšíření zaujal o něco více než v tom prvním (Pokémon Sword/Shield Expansion Pass: The Isle of Armor) a byla jsem zvědavá, co se dozvím dál.

Prostředí, ve kterém se tato část hry odehrávala, mě příjemně překvapilo. Bavilo mě ho prozkoumávat a hledat schované cesty, které mě zavedly do nových oblastí. Naštěstí se hrála neodehrávala jen ve sněžných částech, ale dočkala jsem se i nějaké té zeleně či vodní oblasti. Samozřejmostí bylo přidání dalších Pokémonů do hry, ale co mě potěšilo nejvíce, tak bylo přidání velkého počtu těch legendárních Pokémonů. Ty jsem buď získala prozkoumáváním prostředí, hledáním stop a luštění hádanek, nebo jsem je mohla získat v tzv. Dynamax Adventures.

V Dynamax Adventures jsem postupně procházela přes několik soubojů s náhodně zvolenými Pokémony a sama jsem si mohla vybrat jednoho z několika předem určených Pokémonů. Toho jsem pak mohla vyměnit za Pokémona, kterého jsem zrovna porazila, nebo bylo možné si ho nechat. Na konci mě pak čekal souboj s legendárním Pokémonem. To celé jde projít s třemi živými hráči, ale pokud je člověk samotář a online interakce nemá rád (můj případ), tak mu hra přidá do party tři NPC. Ta ovšem byla naprosto tupá a kolikrát jsem na ně křičela, ať laskavě použijí super efektivní útok a ne nějakou kravinu, která nám je momentálně k ničemu. Ovšem musím říct, že dílem náhody/štěstí/osudu se mi podařilo s touto bandou tupců porazit i některé docela silné legendární Pokémony. V téhle části hry jsem strávila nejvíce času, protože mě bavila náhoda, s jakou jsou voleni Pokémoni, a také nutnost přizpůsobit se daným podmínkám hry a naučit se využívat všechny schopnosti, které Pokémon má k dispozici. Fakt zábavná část.

Tohle rozšíření jsem si užila o dost více než předchozí a ráda jsem se do něho vracela.

První rozšíření mě zavedlo na zcela nový ostrov, na kterém převládaly především pláže a také jeskynní komplexy. Jen co jsem do tohoto ráje s mými Pokémony přijela vlakem, tak na mě vyskočilo cosi jménem Avery, o kterém jsem si nějakou dobu myslela, že je to žena a on to byl mezitím muž. I tady mě čekalo obligátní "haha, jsem tvůj rival a jsem lepší než ty". Takže logicky následovala jeho porážka a já se konečně mohla po tomto ostrově porozhlédnout.

Brzy jsem ze svého kola mohla udělat něco jako vodní skútr a brázdit s ním na širém moři. Tyto projížďky ovšem trochu kazil Pokémon Sharpedo, který se ihned do mně pustil a bylo docela obtížné mu ujet a vyhnout se tak bojovým animacím. I zde je agresivita Pokémonů na můj vkus přehnaná, vždyť v anime Pokémoni spíše prchají před postavami, kdežto tady je to naopak. Další významnou novinkou bylo to, že Pokémoni mohli, tedy po určité části ve hře, cestovat se mnou venku. Samozřejmě jen jeden mnou zvolený. I tak bylo hezké pozorovat, jak za mnou rychle běhají (Cinderace) nebo se naopak pohybují valivým způsobem (Tyranitar z druhého rozšíření).

Co se týče příběhu, tak v něm šlo o to, že jsem měla postupně plnit různé výzvy, které končily skamaráděním s Pokémonem Kubfu (takový malý naštvaný méďa) a jeho vývinem v Urshifu (velký naštvaný méďa). To poslední se splnilo zdoláním jedné ze dvou věží, a to buď vodní či temnou. Já si vybrala temnou stranu síly a bohužel ono zdolání věže vypadalo tak, že jsem odehrála asi pět lehkých soubojů v pěti patrech (nebo čtyři, ani už nevím). Žádné logické hádanky, žádné výzvy zaměřené na něco jiného než jen na boj Pokémona proti Pokémonovi. Tohle mi přišlo naprosto odbyté a je to škoda.

Rozšíření mi přišlo slabší než základní hra. Ohledně lokacích nabízelo více téhož a jeho náplň nebyla až tak zajímavá.

Na Pokémon Shield jsem se těšila především z toho důvodu, že sliboval trochu volnější průzkum v otevřeném světě než předchozí díl od Game Freak a také jsem byla zvědavá na novou generaci Pokémonů.

Co mi ovšem lehce znechutilo mé první minuty ve hře, tak byl můj rival Hop. Už od prvních minut jsem se chtěla pustit do prozkoumávání světa, a to nejlépe o samotě a přesně tohle jsem dělat nemohla. Musela jsem si vyslechnout několik monologů někoho neskutečně otravného a co víc, doprovázel mě po nějakou dobu i po světě. Je pravda, že jsem v tomhle asi byla netrpělivá, ale na druhou stranu jsem snad ve hře nikdy nezažila postavu, kterou jsem měla okamžitě chuť praštit kyjem po hlavě, aby zmlkla a nejlépe navždy. Nakonec jsem se dostala do chvíle, kdy jsem si zvolila svého startéra Scorbunnyho a mohla se konečně vydat do světa. Samozřejmě jsem na Hopa narážela po celou dobu hry, což bylo doprovázeno mým výkřikem "Ne, už zase." a tak podobně. Mimo něho jsem potkávala i jiné postavy, ale naštěstí už o něco méně, takže mě tak moc neotravovaly. S postavami se pojí i příběh, který mě bavil i díky dějepisným vsuvkám z minulosti regionu Galar a díky propojení s Dynamax energií.

Svět se mi líbil a ráda jsem ho prozkoumávala. Jen moje kochání kazila vizuální stránka hry, kdy mě tu a tam až velmi nemile překvapilo, jak ošklivě hra vypadá. Bohužel si velikost oblastí vybrala daň v podobě očím nepřívětivé grafické stránky a tuto skutečnost ještě podtrhovalo to, jak hra neběžela moc plynule. Na druhou stranu musím říct, že lokace byly rozmanité a nejvíce se mi líbila tmavá lesní oblast (která ovšem byla zase krátká) a pak Wild Area.

A teď k tomu nejdůležitějšímu, Pokémoni. Nejdříve jsem byla překvapená, že se změnil systém chytání od minulého dílu, ale nakonec jsem si na něho zvykla a vyhovoval mi více. Jen občas mi cukalo oko z toho, jak často mě divocí Pokémoni lovili a projít některými oblastmi s "čistým štítem", tedy bez interakce s Pokémony, bylo naprosto nemožné. Chtěla jsem uběhnout pár metrů, ale co chvíli jsem musela vstoupit do boje s Pokémonem, přehrály se animace (ale myslím, že se dají vypnout) a zase utéct pryč. Samozřejmě lze použít repel, který divoké Pokémony odhání, ale dala jsem přednost jinému předmětu. Boje mě jinak bavily a až do konce hry se mi neomrzely. Zvlášť jsem si užívala souboje o odznaky, kdy jsem měla možnost Dynamaxu u mých Pokémonů. Tyhle zápasy měly opravdu skvělou atmosféru.

Nad čím jsem se možná až dětinsky rozplývala, tak byl kemp, ve kterém jsem pro ty moje příšerky vařila šlichty (kari), házela jim míček nebo je zpovídala, jak se mají. Obvykle mi říkali, jakého Pokémona z party se bojí, kdo je cool a kdo je jejich kamarád. Postupně jsem s nimi budovala hluboké vztahy (pokud jsem je tedy nevyměnila za jiné Pokémony a už si na ně ani nevzpomněla), a tak ke mně promlouvali, jak jsou se mnou šťastní, jak se mnou chtějí být navždy nebo že chtějí být pohlazeni. Zvlášť poslední věc mi sdělovali v nevhodných chvílích, a to třeba kdy jsem stála proti bossovi a rozmýšlela se, jakou taktiku zvolím... Ale jinak byla tato mechanika opravdu fajn a jsem za ni dost ráda.

Oceňuji také možnost jezdit na kole po světě, i když by se mi asi více líbilo se nějakého Pokémona osedlat. Což mi připomíná pro mě naprosto nepochopitelné rozhodnutí, že možnost toho, aby se mnou jeden Pokémon putoval bok po boku, přidali až v rozšíření. Online funkce jsem velice nevyzkoušela a na doupě určitého Pokémona jsem zkoušela zaútočit s partou NPC, kdy jsem tak měla možnost získat candy, které mi pomohly zvyšovat úroveň nově nabraným Pokémonům. Tato doupata byla příjemným obohacením hratelnosti.

Shield/Sword se dle mého povedl, chytil mě a bavil. Jen je škoda, že grafická stránka hry je jaká je a že většina postav byla spíše otravně infantilní a interakce s nimi jsem přetrpěla.

Slejvák byl mou první hrou ze světa SH. Zaujalo mě na ní to, že ji dělalo české studio, které tak mohlo vnést do tradiční japonské série nové prvky, i když nepochybuji, že vše, co ve hře tvůrci udělali, bylo pod pečlivým dohledem z Japonska. Je asi zbytečné psát o tom, že hra mě pohltila svoji atmosférou, ale i přesto tak učiním. Sama mám ráda deštivé, mlhavé a podzimní dny, takže se mi ponuré toulání se přírodou a samotným městem SH přesně trefilo do vkusu. 

Hlavní hrdina sice splňoval všechna klišé, která si tak v horových hrách vybavím, tedy muž kolem čtyřiceti, cynik, kterého tíží minulost, kterou si nepamatuje, nebo ji chce spíše zapomenout. To docela chápu. Je velmi snadné zahrabat svoji temnou či něčím poznamenanou minulost hluboko pod zem a dělat, že se to nikdy nestalo. Jenže minulost stejně člověka dožene. A Murphy se tomu dost bránil, ale Silent Hill je dost sviňské město, a tak mu ji neustále připomínalo a vracelo v jeho myšlenkách. Postupně jsem se tak dozvídala, co se Murphymu přihodilo a musím říct, že i přes některé známé motivy mě příběh držel a chtěla jsem se dostat až na jeho konec.

Hra si na mě přichystala rozličné lokace a pravidelně střídala exteriéry s interiéry, což mě potěšilo. Nejvíce mě bavila část v dolech s jízdou ve vozíku, která dokázala působit svým tísnivým dojmem opravdu nepříjemně. Byla jsem nakonec i ráda, že to mám za sebou. Samotné město nabízelo spoustu míst a vedlejších úkolů k prozkoumání a za pravidelného přísunu nepřátel jsem si málokdy mohla oddechnout. Tady ovšem musím pochválit, že nepřátelé se sice objevovali, ale nebyly to žádné absurdní počty, a tak se z hororové hry nestala akční hra. Tvůrci tak dokázali, že s celkem nízkým počtem nepřátel umí vybudovat atmosféru strachu a také neustálé očekávání, kdy se nějaká ta příšera zase objeví. Druhou věcí ze samotné herní části, která se mi líbila, tak byly hádanky. Jak je tu již zmíněno v komentáři, tak jsou zasazeny příhodně a jsou docela originální a přiměřeně těžké.

Teď něco málo k záporům. Co mě na hře vůbec nebavilo, tak byly pasáže z Otherworld. Ty byly naprosto nudné a stereotypní a neustále se opakovaly. Prostě někam běžet a vyhýbat se stále stejným věcem. Nejhorší to bylo ke konci, kdy jsem měla pocit, že je to nekonečné. Nebo to možná bylo i tím, že jsem zvládla párkrát v této části umřít, protože jsem se nedokázala v rychlosti správně rozhodnout, kam běžet. Jako další velké mínus považuji optimalizaci hry, kdy v některých částech se FPS docela propadly a hra byla vše jen ne plynulá. Ukládací systém se také moc nepovedl a rozhodně bych ocenila, kdyby se hra alespoň uložila, když ji opouštím.

Downpour nakonec hodnotím nadprůměrně. Spojení deště, napětí, střídmého množství nepřátel a také dobrého ozvučení se mi dost líbilo, ale naopak pro mě hru sráží některé její části a natahovaný závěr (zvlášť v těchto částích).

Jéé, Pokémon xyz! Ten je krásný! *mačká spoušť foťáku* 
Podívej se na mě, tady! *mává rukou a pořád mačká spoušť, zatímco Pokémon dál lhostejně spí* 
Na, tady máš jablko! *roztomilý Pokémon xyz se nehodlá nechat rušit*
Tak na tebe hodím iluminaci a bude! *pořád mačká spoušť a hází Illumina Orb, Pokémon se neobtěžuje otevřít ani jedno oko*
Tak si trhni, ty příšero! 

I tak by se dala shrnout hra New Pokémon Snap, hra, kterou jsem dokončila po neuvěřitelných 55 hodinách. Neuvěřitelných proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že mě tolik hodin bude bavit fotit a ještě k tomu Pokémony. Tvůrci si připravili několik rozdílných prostředí (park, džungle, sněhová lokace, voda, poušť, jeskyně...), a tak jsem se s každou novou odemčenou oblastí těšila, jaké nové Pokémony potkám a hlavně jaké interakce mezi nimi proběhnou. To je vlastně na té hře to nejzábavnější, že Pokémoni se jen tak ležérně neprochází světem nebo nespí na jednom místě, ale reagují na sebe a také reagují na hráče v podobě fotografa. Samozřejmě jsou to Pokémoni, takže dost interakcí je prostě jen roztomilých, což vyvolává úsměv na tváři, ale čas od času dají Pokémoni i najevo, že nejsou zrovna nadšení, že by se měli stát postavou z titulní stránky časopisu. Těch reakcí Pokémonů je opravdu nepřeberné množství a i ke konci mě stále mělo co překvapovat, protože pochytit vše v průběhu 5-10 jízd danou trasou opravdu nejde. A protože mým cílem bylo dokončit nejen hlavní příběh, ale i vyfotit všechny Pokémony (je jich 214) na 1-4 hvězdičky, které slouží jako hodnocení dané fotky, tak jsem těch jízd udělala opravdu hodně.

Vyfotit Pokémona na čtyři hvězdičky je často umění a s nadsázkou řečeno se některé speciální momenty dají vyvolat tak, že člověk obětuje kozu, když je Země v ascendentu býka, předchozí den byla bouřka, na prvního Pokémona na dané trasy hodíte Illumina Orb a zahrajete melodii třetímu Pokémonovi, kterého potkáte poté, co se vaše trasa rozdělí a vy se vydáte cestou vlevo. Pokud tohle člověk splní, tak je tu šance, že spatříte vzácného Pokémona nebo se stane něco speciálního... Samozřejmě je tohle trochu dál od reality, ale pravdou je, že někteří Pokémony se opravdu dají vyfotit jen po určitém sledu událostí a myslím, že do konce života nepochopím, jak na to ti lidé přišli. A pak je tu druhý extrém, kdy na čtyři hvězdičky stačí vyfotit zadek Pokémona. To se stalo nejčastěji ve chvíli, kdy jsem fotila vlastně někoho jiného, ale protože na obrazovce probíhala významná událost kdesi vpovzdálí, tak to hra vyhodnotila za vysoký počet bodů, i když cílový Pokémon tam spíše není, než je.
Vyhodnocení kvality dané fotky je asi logické, ale zároveň je to něco i neskutečně nevyzpytatelného. A podobně je na tom i vyvolování oněch událostí přímo na dané trase. Když jsem například chtěla replikovat jednu událost, která mi vynesla fotky za všechny hvězdičky, a chtěla jsem tohle zopakovat v druhé jízdě, tak výsledkem byly fotky za hvězdy 1, 2 a 4 a já zrovna potřebovala tu za 3 hvězdičky. Kolikrát už jsem pak vyfotila daného Pokémona na celý film a doufala, že alespoň jedna z těch fotek se trefí do požadované kvality.

Co mě začalo po tolik odehraných hodinách už vadit, tak byly docela dlouhé prostoje mezi jednotlivými jízdami. Nejvíce znát to bylo, když jsem omylem vybrala jinou úroveň dané trasy a já potřebovala jen přepnout na jiný level. To ovšem tak lehce nešlo. Musela jsem ukončit danou trasu. Přišlo nahrávání. Bylo třeba vybrat, že nechci žádnou fotku vybrat k vyhodnocení (logické, když jsem žádnou ani nevyfotila). Bylo mi ukázáno, že skóre dané trasy je nula (logické, když jsem žádnou fotku nevyfotila) a také se musel načíst rekord pro danou trasu. Hra se přepnula do hlavní obrazovky. Menší nahrávání. Muselo se zvolit, že jdu na výpravu. Menší nahrávání. Musela jsem vybrat trasu na mapě a konečně zvolit správný level. Ke konci jsem si říkala, že by mě zajímalo, kolik procent z mojí herní doby tvoří focení a kolik času tyto prostoje. Ale nepochybuji, že při kratším průchodu tohle tak patrné nebude, ale ke konci jsem trasy docela často měnila a bylo to fakt otravné.

Ale výše zmíněné je jedinou vadou na kráse a doufám, že jednou vyjde k téhle hře i nějaké rozšíření a že se do New Pokémon Snap opět vrátím.

Na závěr pár statistik pro zajímavost:

Herní doba: 55 h 17 min
Ujetá vzdálenost: 54 mil
Počet uskutečněných výprav: 527
Počet udělaných snímků: 17 240

A je to tady: po více než 10 letech je třeba opět zachránit svět a Aku Aku nenapadne nic lepšího než znovu povolat do akce vačnatce Crashe. Ten se poškrábe na zadku, nasadí svůj "oduševnělý" výraz a společně s Coco vyráží na svou skákačkovou pouť.

Hned na začátku je možné si vybrat ze dvou "obtížností" hry. První z nich hráči poskytuje neomezený počet životů při průchodu jednotlivými levely a druhá trefně nazvaná Retro navazuje na systém životů z původní trilogie, kdy po vyčerpání konečného počtu životů nemilosrdně končíte a musíte hrát level od začátku. Jako fanouškovi původní trilogie mi po absolvování některých pain levelů (např. Stormy Ascent v předělávce trilogie) hodně narostlo sebevědomí, ale nakonec jsem byla velmi ráda, že jsem si pokorně zvolila Modern systém a mohla tak v klidu vyplýtvat v průměru 30 a více životů na první dohrání každého nového levelu v It´s About Time. Dovolím si ještě poslední poznámku k obtížnosti: ano, jedná se o nejtěžší díl série, ale klíčem ke Crashovi je trpělivost, nevzdávat opakování pasáží, které se vám na první pohled zdají neproveditelné, a touha dokázat sám sobě i tomu vačnatci, že ho na konec té tortury dovedete. Pokud tyto vlastnosti postrádáte, I´t About Time asi nebude hra pro vás.

Stejně jako v prvním díle, i zde vývojáři vsadili na systém ostrovů a na jejich postupné procházení level po levelu. Ostrovy jsou zde však mnohem různorodější a nápaditější, a také jich je mnohem více. V každém z nich si užijete také jiné časové období, ať už slunnou pláž, kde Crash začínal, zruinovanou písečnou krajinu obývanou podivnými roboty, růžovými sakurami ozdobenou minulost Číny, skákačku po pirátských lodích, šílený karneval z Ria přenesený do "Benátek", zimní radovánky, vesmírnou odysseu, hledání restaurace ve městě budoucnosti, jízdu na dinosaurovi po želvách ze Zeměplochy a mnoho dalšího. Samozřejmě se nezapomnělo ani na klasický challenge sbírání všech beden. Další diamant také dostanete, pokud projdete level se ztrátou pouze tří životů. Pokud se vám podaří obě výzvy, odemknete si odměnu v podobě vtipných skinů na Crashe nebo Coco.

Celkem hra poskytuje více levelů než předchozí díly a navíc levely se vám později odemknou i v N. Verted módu, čímž se počet různých průchodů ještě znásobí. Tento režim používá u každého ostrova jiné vizuální filtry a také přehazuje pravou a levou stranu. Dalším skvělým bonusem je sbírání videokazet. Každá z nich vám totiž odemkne jeden brutální level, kterých bez grafických příkras otestuje vaši přesnost, rychlost a schopnost vynalézt ten nejbezpečnější průchod cestou tvořenou krabicemi, TNT a Nitry. Jedná se o retro levely, v nichž se vydáme zpět do roku 1996, kdy byly Crashovi schopnosti testovány Neo Cortexem ve způsobu pozorování průchodu "vylepšené" myši bludištěm.

Studio Toys for Bob dále rozšiřuje pestrost hry přidáním dalších hratelných postav a masek. Kromě toho, že si můžete téměř ve všech dílech vybrat mezi Crashem a Coco, přibyly ještě další tři postavy (Dingodile, Tawna a samotný Neo Cortex) se svými specifickými schopnostmi. Pozitivně hodnotím také hlubší seznámení z některými padouchy prostřednictvím vysílačů, i když někdy je obtížné číst text na obrazovce a zároveň sledovat dění okolo. Nové dimenzionální masky přidávají Crashovi další schopnosti, do hry vám však přidají další také úroveň bolesti, jednak ze začátku, než se je naučíte ovládat, a jednak v posledních dvou (nejtěžších) levelech, kdy si asi tvůrci řekli, že bude jistě cool nasázet je všechny v rychlém sledu za sebou.

Náročnost klasických levelů je vyvážena vcelku jednoduchými bossfighty, ve kterých se většinou utkáme s padouchy již známými z předchozí trilogie. Nyní si po dohrání říkám, že je škoda, že nám nepředstavili nějakého nového padoucha, ale hra je i bez toho velmi pestrá a originální, že ani nemáte možnost postřehnout všechny detaily, takže chápu rozhodnutí vývojářů vsadit na starou partu Crashových protivníků.

Hlavní příběh klasicky není nijak komplikovaný, některé události mi přišly možná až příliš rychle ukončené a lehce nedotažené, něco v příběhu působilo trochu na sílu nastrčené, proto strhávám 5 %. S I´t About Time však ještě rozhodně nekončím, neboť hra i po dohraní nabízí spoustu výzev, ke kterým mám chuť se vrátit.

Po několika měsíční pauze jsem se po dohrání prvního dílu Baldur's Gate: Dark Alliance pustila i do dílu druhého. Pokud jsem svůj komentář k prvnímu dílu začínala, že se jedná o Diablo ze světa Baldur's Gate, tak i zde platí to stejné. Kdyby hráč, který obě hry nehrál, viděl screenshoty z těchto her, tak by nedokázal poznat, o jaký díl se jedná (pokud odmyslíme rozdílnost hratelných postav). Změn je velice málo a spíše se jedná o drobnosti typu neomezené střelivo do luků a kuší a také možnost vyrábět si vlastní očarovanou výbavu.

Největší změnou jsou pak nové postavy a hlavně nová povolání. Já jsem si zvolila nekromanta a vzpomínala při tom na moji armádu, kterou jsem tahala v Diablu 2. Zde se nic takového ovšem nekoná a kostlivce (jménem Kosťa) jsem mohla mít pouze jednoho. Naštěstí něco vydržel, a tak se stal cenným živým štítem a docela schopným tankem, zatímco já používala temnou magii a stála zpovzdálí. Tento model jsem mohla praktikovat až o něco později ve hře, neboť na začátku jsem, stejně jako v prvním díle, trpěla nedostatkem léčivých a magických lektvarů, takže jsem spíše používala palcáty nebo kuš. Větší sranda přišla po půlce hry, kdy jsem na začátku třetího aktu splnila osobní úkol mého nekromanta, čímž se mu odemknuly stínové dovednosti. Kosťa odešel do důchodu/hrobu a na jeho místo se dostala stínová bytost hopsající po všech čtyřech - odborně Shadow Conjuring. Pokud se nemýlím, tak ten mi umřel za celé hraní asi jednou či dvakrát, jak byl odolný. Navíc byl tak silný, že zatímco já se u jednoho bosse soustředila na jeho poskoky, tak Conjuring toho bosse málem zabil sám.

S výše zmíněným souvisí naprosto nevyvážená obtížnost. Na začátku hry jsem umírala celkem pravidelně, protože postava nic nevydržela, slabá byla, magii neměla a někteří nepřátelé dávali fakt rány. Například zelený sliz, u kterého se mi stalo, že jsem bojovala a najednou moje postava i Kosťa leželi na zemi a já si říkala, proč tam leží, než mi došlo, že je ten sliz zabil tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Naopak po získání nových dovedností jsem hrou projela jako nůž máslem. Výjimkou byly poslední levely, které opět byly přestřelené a u kterých bylo ve zvyku, že moje postava se poté, co prošla do dalšího patra, zjevila uprostřed nepřátel, kteří už na mě i útočili. Byla jsem z toho mírně znechucená, navíc tam můj Conjure byl nějak rozbitý a na nepřátele ani nereagoval, tak jsem tato patra jen proběhla. Naštěstí byla i velmi krátká.

S čímž souvisí i zvláštní rozložení jednotlivých aktů, co se týká jejich náplně. Zatímco první a druhý akt zabral zhruba deset hodin herní doby a já si říkala trochu nelibě, že to asi bude dlouhá hra, tak třetí a čtvrtý akt jsem prošla asi za tři hodiny. Přitom třetí akt byl nápaditý, ovšem docela odbytý. Ve čtvrtém aktu pak vývojáři zčásti zrecyklovali lokaci z prvního dílu, ale značně ji osekali a byl tak pro mě zklamáním. Žádné stoupání hrdiny vstříc zlu přes hordy nepřátel.

O příběhu mohu říct to, že tam je. Ale na můj vkus se nejedná o nic zajímavého a vlastně mě ani moc vpřed netáhl. Podobně mě nezaujala i hudba, kterou si pamatuji snad jen z menu hry, ale určitě hrála někdy i při samotném hraní. Další slabinou je naprosto nezajímavý loot a nevím, jestli jsem měla takovou smůlu nebo opravdu jen výjimečně padne něco, co se dá použít. V prvním díle jsem si chválila obchodníka, u kterého se daly koupit hezké kousky výbavy, tak tady vůbec a já jsem tak hru končila s ohromným množstvím peněz, které mi byly k ničemu.

Po zahrání musím říct, že mě první díl bavil více svým prostředím, ale tady mi více vyhovoval výběr z herních postav. Škoda, že tvůrci nepřinesli více novinek, aby se druhý díl více lišil od toho prvního a nebylo to jen více téhož. Hrát oba dva díly hned za sebou by mě vůbec nebavilo.