Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Honza, Jan, Jeník, Jenda, Hanz, Johnny.... • 30 let • Gigolo • planeta Země (ČR - kraj Středočeský)

Komentáře

Halo 2: Anniversary

  • PC 70
Po brutálně generické pičičandě zvané Halo, přichází mnohem lepší hra a zásadně kvalitnější remaster. Stále kvalitní mjúzik, se super orchestrálními opusy a občasnými chytlavými kytarovými rify, je vskutku špičková záležitost. A AI je stále více než dobrá.

Co se změnilo k lepšímu jest onen Xboxáky proklamovaný gunplay, který fakt doznal zlepšení, přibylo více zbraní a možnost třímat 2 bouchačky naráz je někdy pěkně OP ale zato pěkná prča.
Level design je daleko méně autistický, hlavně tedy interiéry, které se stále sice opakují, ale jsou krapet členitější a vertikálnější. Mapy venkovní jsou rozsáhlejší i variabilnější a dávají větší prostor manipulace s vehikly a vznášedly. Solid stuff. Dokud tedy opět nedojde na The flood"Flod'áci"   a hra se rázem změní ve špatnou kopírku Serious Sama.

Co je stále tak trochu debilní je "příběh" který, sice prezentován předělanými nesmírně kvalitními CGI cutscénámi, je naprosto prostý a tupý stejně jako jeho protagonisté. Hlavně tedy hlavní duo - Cuntána a Master Bland. Vyjímkou jsou však Covenanti a další Protagonista -  Arbiter "Arbí" druhá hratelná postava, která se hratelností nijak neliší od Master Dicka, krom toho, že místo svítilny se umí na krátkou dobu zneviditelnit, ale na rozdíl od toho plechového gumáka má jakési charisma a charakter, stejně jako celá rasa, která je jakýmsi mixem mezi krogany a Turiany z Mass Effectu. Mimo to solidně rozšiřují lore a jejich design zaujme oko.

Celkově vzato je Halo 2 stále tupá, ale poměrně zábavná střílečka, která má pár cool momentů. Příběh je ale plytký, nudný a potenciálně zajímavý lore, který tu ale je ,bohužel, jen jakési galaktické křoví na pozadí psudo epické střílečky bez mozku.

Pro: Lepší gunplay, předělané cuscény, venkovní level design, vozidla a vznášedla, hudba, Covenanti.

Proti: Příběh, nudný lidi, The flood.

+17

Halo: Combat Evolved Anniversary

  • PC 50
Halo - podstatná, legendární "xboxárna" která byla stavěná na piedestal nerdů a Xbox fandů již od svého prvopočátku. Halo jedničku jsem měl to (ne)potěšení již hrát díky nechutnému PC portu, který mě donutil v době tehdejší hru v rekordním čase odinstalovat z HDD. 

Těd je tu remaster a já si řikám: "Proč to, u všech ďasů, tehdá způsobovalo všem adolescentním geekům jejich první erektilní zkušenost v životě?" 

Některé věci jsou výborné a dostávající své pověsti, tak třeba hudba - takovou orchestrální kompozici by mohla závidět i kdejaká hollywoodská sebranka s mega rozpočem - hlavní theme má zapamatováni hodnou melodii, a obecně nemohu říct, že bych narazil na nudnou či nevhodnou skladbu. 

Pak je tu umělá demence, která je na rok léta páně 2001 opravdu jedinečná, tedy hlavně co se mimozemských potvoráků týká, vaši lidští nohsledi jsou platní jako filcky v rozkroku v posledním stádiu vývoje a tupí jsou jak rezavá brusle. Taky se mi velmi zamlouvá jak se různé typy nepřátel chovají v boji jinak. Někteří jsou agresivní a doslova se naserou a naběhnou na vás pokud je budete dráždit. Pak jsou tu malí prdi, kteří začnou panikařit, když uzří, že je situace prohraná apod. A art design je někdy opravdu hezký.....tím výčet pozitiv končí.

Obecně vzato je Halo generická, rádoby pompézní výplachovka s nulovou variabilitou v hratelnosti a level designu. Pravda, našli se asi celkem 2 situace, kde by se dalo mluvit o snaze být otevřenější a dát vám možnost se pohybovat volněji (viz. ovladatelná vozidla). 

Příběh je strohý a za nejméně plochý charakter v celé hře bych mohl označit poprsí Cortany, která je sama o sobě záživná jako zed. Master dick, tedy hlavní protagonista, je vojenská guma po lobotomii a jeho charisma by se nevešlo za nehet kojence.

Kvalita remasteru je taky pochybná, rozhodnutí aplikovat motion capture na staré cutscény je, velmi kulantně řečeno, dosti debilní, neb se ted všichni pohybují jako loutky na provázku, které ovládá opilý loutkář. Před dvaceti lety to mohla být na xboxu pecka, leč čas je nekompromisní bestie a dřív či později vám ukáže někdy nemilou pravdu, ani lepší textury nebo nasvícení tom fakt nepomůžou. První Halo zestárlo jako krabice mlíka. Což jen dokazuje mnohem lepší dvojka.
+15 +16 −1

Project Zero II: Crimson Butterfly

  • PS2 75
"Aby jsi porazil zlo, musíš mu pohlédnout z blízka do tváře"

By mohlo být motto této duchařské kulišárny, jež dává vzpomenou na doby "před Resident Evil 4" kdy fixní kamery s unikátními úhly a kompozicí dávali pocit "někdo tě sleduje" a "Hele, kámo, to že jsme takhle nastavili kameru můžeme mít svůj účel" k tomu megatuna backtractingu, který dá vzpomenout na Spencer mantion v RE1, nebo hrad v v méně známe Onimusha: Warlords. 

Boj obyvateli podsvětí je vcelku unikátní, nejen v rámci žánru, ale i série, neb při fotografování nemrtvých xichtů musíte být velmi ostražití a prozíraví, neboť každý duch má jiné slabiny. Jedno ale ti blědí roštáci mají společné - umí procházet, velice překvapivě, pevnými objekty. Tudíž jedna rada do života, pokud někdy potkáte ducha se špatnou náladou, neargumentujte s ním v uzavřeném a stísněném prostoru. Souboje jsou pomalé ale ne nezáživné. Vyčkání na ten správný okamžik a následně stisknout tlačítko na vaší kameře obskuře, která dá mrtvolákovi pořádnýho facáka má určitě něco do sebe.

Hra má slušně vystavenou temnou atmošku, skrze povedenou ambientní hudbu, depresivní barevnou paletu, a jednoduchý, leč účelný příběh, dávkovaný v podobě deníků a kamenů, které fungují jako audiology.

Technicky to nevypadá vůbec špatně, na emulátoru s vysokým rozlišením již nedělá takový problém třeba najít dveře se stejnou texturou jako mají okolní zdi a modely postav jsou nadstandardní. Ale je to pořád hororová PS2 hra, takže tu najdete celkem tak čtyři barvy barvy - hnědou, šedou, bílou a trochu červený.

Celkově vzato jsem těch 8h strávil dobře, FF2 je poměrně nevšední záležitost, snažíc se přijít s něčím krapet unikátním v oblasti gameplaye. Jinak je to "klasický" surivval horror se vším všudy. A není vůbec špatný survival horror.
+8

Starless: Nymphomaniac's Paradise

  • PC 55
Je vskutku povznášející, a do jisté míry obdivuhodné vidět, že na této webové stránce jsou lidé, kulturně obohacení a erudovaní jedinci, jenž dovolí profil tak velmi galantnímu, srdci uklidňujícímu, duši naplňujícímu dílu, jakým jest tato japonská čunárna, velký dík drazí kolegové.

Leč i tak kultivovaný a zkušený renesanční člověk, který viděl mnohé, šel do této vizuální novely s jistým očekáváním a po mnohahodinové trýznivé zkušenosti nemohu tento umělecký akt doporučit s klidným svědomím všem zoufalým panicům, sexuálně frustrovaným či s úchylkami v mysli žijícím jedincům doporučit. Pokud jste měli tu smůlu a uzřeli na vlastní bulvy film 120 dnů sodomy, tak nemusíte ztrácet čas s čtením starless. Je to v zásadě totéž, až na absenci nácků. Jednoduchý koncept "Pro jednoho ráj, pro druhého peklo"

Jeden kokot, hlavní protagonista, si řekne, že ho nebaví být chudý, tak si přečte jeden inzerát, který nevyžaduje žádné reference či zkušenosti a slibuje fůru peněz a málo práce. Dostane se do zámku, kteří osidlují extrémně bohatí a extrémně znudění lidé. Japonští psychologové opět mysleli na obecné blaho svého lidu, tudíž se snažili pokrýt všechny možné více či méně běžné úchylky i pár mentálních poruch. Od bondáže, koprofilie, čůrání, incestu, po zneužívání drog, fyzické či sexuální násilí, dokonce dojde na zvířátka (nutno podotknout, že verze vypuštšná v Japonsku zahrnuje i delikátnější věcičky jako guro). Ač je nabídka vysoká, jedná se o nudný balast, který vyplňuje většinu celého dění, což je škoda. Neb vězte, že pod onou vrstvou močůvky, tekutých dětí, fekálu a dalších tělesných produktů se ukrývají interesantní a velice odlišná individua a témata. Ano, kdyby bylo méně šoustání a více hovoření, byla by Starless novela hodná pozornosti i ne tak kultivovaného člověka jako Pajmič.

Kresby jsou kvalitní, kreslené dámy atraktivní, leč mírně hyper-vyvinuté, a dabing je vynikající. Nutno přiznat, že se našly díky těmto třem aspektům chvíle, kdy byl můj malý přítel zvědav a chtěl si počíst se mnou. To nic nemění na faktu, že jsem byl v oblasti posledních kapitol tuze znuděný a žádal jsem konec. Což je něco, co by jste z popisu asi nečekali, ale tak to je, i extrém může být nuda a Starless je megalomanská nuda, tady Japonští psychologové selhali. Apropo, anime adaptace je ještě větší výkal, než všechna hovýnka, která byla vyrobena zde, fuj, nekoukat!
+14

Yakuza 5

  • PC 70
Slyšte, slyšte! Kolegové Yakuzáci! Yakuza 5 je velmi obsáhlá, dlouhá a rozvleklá hra. S příběhem rozměněným na úkor nových side stories (neplést si se zavedenými substories). V této hře hrajete za 5 postav...5! S těmito postavami budete lovit zvěř v lese, vozit lidi v taxíku, závodit, učit lidi hrát baseball, koulovat se, chovat závodní drůbež, hrát kulečník, kuželky, stolní (vzdušný) hokej, budete utíkat z vězení (opět), okusíte jaké to je být ve víru showbiznisu Jpopu a hromadu dalších věcí. Je toho tak moc, že jsem místama zapomínal, že ta hra má nějakou ucelenou hlavní dějovou linku, která je jen tak mimochodem, poměrně nudná. A narozdíl od Yakuza 0 nedokáže vtáhnout.

Bušení je nejlepší z remasterované trilogie, což znamená, že hitboxy nevlastní velikost slona. Uhýbání dává tedy konečně význam. Na oko nevypadá Y5 parádně, ba bych se nebál prohlásit, že je ošklivější než remasterovaná Y3. Xichty vypadají divně, ulice jsou šedivé a obličejová mimika je panoptikum nočních můr.

Po Yakuza 0 nejobsáhlejší hra ze série vůbec. Ambiciozní velikost však nepomáhá kvalitě story, který se táhne jako rozpečená Eidam třicítka. Jsou zde však kvalitní již zmíněné side stories, které to jakžtakž kompenzují. Tudíž je tu vysoká pravděpodobnost, že se zdejší fans budou tetilit blahem, neb dostanou MNOHO jejich oblíbené Žakuzy.

Pro: Kvantita všeho - miniher, postav, příběhů, textu. Zajímavé vedlejší příběhy, nový obsah v remasteru, kvalitní port, hra nepadá a nezamrzává.

Proti: Hlavní příběh, ošklivá grafika a obecně málo vizuální péče.

+15

Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš

  • PC 60
  • Android 65
Tož, ogaři zlaté, tak se mi po letech opět dostálo té cti dohrát tuzemskou klasiku. Tentokráte však její miniaturní verzi, která vyřešila problém s původním neintuitivním a nepřehledným inventářem, přebytek zbytečných objektů v něm stále zůstává, ale obecně vzato je dotykové ovládání pohodlnější. Jinak je vše při starém - nelogické hádanky, půvabný barvitý výtvarný styl, který kompenzuje zcela statické prostředí, na malém mobilním displeji vyniká ještě více než na velkých monitorech PC.

Dabing v poldovi mě vždycky bavil a lze tak nějak snadno poznat, že se bavili i herci, profíci zvučných jmen. Nejvíc mě bavil Pavel Pípal a jeho Bača či trans obchodník v sex shopu. Stejně tak i namluvení starších občanů Lábusem a Nárožným je špica.

Koutky své huby jsem u tohoto dílu dlouhé série roztahoval nejvíc. Je to ujeté, nelogické, tak nějak mile potrhlé.
+17

Spyro Reignited Trilogy

  • PC 80
Původní trilogie byla pro mne velkou neznámou, leč jsem věděl, kdož Spyro jest, kdo ho vytvořil a o čem je. Odpočinkové Collectathony mám rád a Spyro trilogie se bezpochyby mezi Collectathony rodinu řadí. A pokud vaše znalost angličtiny dosahuje velikost slovníku Skotského chovatele ovcí, tak vám asi dojde, že hlavním úkolem je sbírání - v tomto ohledu diamantů, vajec, orbů a draků. To jen pro Honzika od Kiwizak.

Tento remake oplývá barevným, Pixar-like grafickým stylem, oku lahodícími efekty a animacemi.
Příběh je prostinký v celé trilogii, leč pokračování oplývají vícero postavami, cutscénami atd.
Celá trilogie je převážně o prozkoumávání, hledání a šmejdění v různorodých prostředích, které fungují jako semi-open world. Opravdu se nejedná o nic komplexního, leč v roce 1998 je jednalo o velmi důstojného rivala italskému instalatérovi z Japonska. Pokračování nabídnou více miniher, více hratelných postav a schopností, ale základ zůstává stejný. Prozkoumej, posbírej, nazdar.

Velice kvalitní remake, pro dospělé, jejich špunty, nebo dospělé s dřímající dětskou duší, je to pro všechny. Příjemná, obtížností střízlivá, krásná "skákačka" kterou jsem si užil.

Pro: Tři hry v jednom, příjemná hratelnost (ne moc jednoduchá pro pařany, ne moc těžká pro děcka), vizuál a animace, různorodá prostředí.

Proti: Minimum změn v sequelech, prostý příběh.

+16

Yakuza 4

  • PC 75
Yakuza 4 - 4 protagonisté, 4 bojové styly, 4x více bušení, 4 final bossfigty, 4x více zábavy? Nu, to opravdu nevím, leč mohu s klidem v duši říci, že se jedná o lepší hru nežli je Yakuza 3. Krapet lepší souboják, příběh, který se tentokráte drží vice při zemi a taktně navazuje na události dílů minulých.

Každý protagonista má unikátní bojový styl, povahu, a tematické vedlejší úkoly: Akiyama -lichvář altruista, bývalý bankéř který hodným a pracovitým dlužníkům peníze daruje, je nejlepší ústřední postavou celé série. Svou lenivost a lehkou sociální zabedněnost nahrazuje svou přátelskou povahou, vysokou inteligencí, rozvážností, nadhledem a obecně pohodovou povahou. Jeho vedlejšáky se točí převážně kolem peněz, investic a pomáhání lidem, jenž jsou ve finanční tísni.  Používá v boji převážně dolní končetiny, nejrychlejší ze skvadry bouchačů, leč nedisponuje zajímavými abilitami, bojovat s ním mě bavilo nejméně.

Saejima - Odsouzený na smrt, velká zarostlá obluda, kterou by jsem nechtěl potkat v temné uličce za pokrývky noci. Má plno důvodů býti nasrán, dokáže své emoce a pudy překvapivě potlačovat, 25 let za katrem z něj udělalo takřka Mirka Dušína. Jeho část ve vězení byla super lame jak z hlediska desidnu, tak level designu, ale pokus o změnu se počítá. Jeho vedlejšáky se týkají té nejnižší společenské vrstvy, pomáhaní houmlesům, opuštěným dětem atd. má zajímavou minihru, kde v místním dojo učí skrze jednoduchý management systém partu hochů- Jeho souboják mě ze začátku díky topornosti nebavil, ale po odemčení několika nových triků se z něj stal druhý nejlepší mlátič z party.

Tanimura - Policat, fízl, švestka, lingvista, má na starost zdejší asijskou menšinu Čínanů, Thaivanců a Korejců, je největší hajzlík z party. Hraje hazardní hry, bere úplatky, což je asi jediná zajímavá věc o něm....je dobrý důvod, proč se v následujících dílech série neobjeví. Jeho vedlejšáky jsou taktéž zklamání -  docela jsem se těšil na to, jak tvůrci pojmou chlápka, který je z druhé strany pomyslné mince, patrně to, co jsem očekával dostanu až v Judgement. Mlácení s tím mě ale bavilo nejvíc, neb se jeho styl soustředí na obrážení útoků, načasování a prostorovou orientaci, jinými slovy neznásilnujetě v jeho kůži nebohou myš svým ukazovákem.

Kiryu - Ten tu hraje de facto druhé housle, hra se soustředí primárně na nové trio, což není na škodu, Kiryu není zrovna kdovíjak zajímavá postava, ale věci které se kolem něj udávají vždy zajímavé byly. Jinak nic nového, bojuje stejně jako ve trojce.
Z miniher je tu novinka stojní tenis, který je děsně blbý.

Celkově vzato je Y4 lepší než Y3. Příběhově se mi líbila mírná provázanost s předešlími díly a drog se scénaristé tentokrát vyvarovali, takže to dává celkem smysl, je to předvídatelné ale nikoliv špatné.

Pro Yakuzaholika jasná volba.

Pro: Stejné jako Yakuza 3 jen větší, plynulejší a méně zhulená

+10

Desperados III

  • PC 80
Tak se nám Němečtí šikulové po úspěchu na Asijském východě přesunuli na opačnou světovou stranu, na tu divokou. Tam, kde se pije výhradně ohnivá voda, kde každej druhej má flintu a nůž, kde ženský jsou drsný jako šmirgl papír. Místo šurikenů se tu hážou nože a jednoranné křesadlovky nahradily naleštěné šestiranáky. V zásadě se jedná o stejnou hru, jakou byl skvělý Shadow Tactics: Blades of the Shogun. Design je v jádru totožný, což v tomto ohledu není bráno jako negativum, neb lidé ze studia Mimimi de facto dovedli tento dnes již obskurní žánr mechanicky k dokonalosti.

Co je ale patrné již od první cutscény, je radikální navýšení produkčních hodnot. Na rozdíl od ST je zde využita technologie motion capture, takže cutscény působí mnohem více dynamicky, filmově a dokážou vtáhnout. Graficky je tu vidět poměrně značný posun - více stylizovanou prezentaci ze ST, která dobře maskovala technikou zastaralost, nahradil realističtější vzhled. Některé budovy mají nyní vymodelované interiéry, což v ST bolestně chybělo, mapy jsou větší, detailnější, daleko více zaplněny NPCčky, dabing je velice povedený.

Postavy, stejně jako jejich japonští zabijáčtí kolegové, jsou velmi povedené, umě namluvené a příběh je ucelenější a plynulejší, i když je to v podstatě velké klišé. Hudba je solidní, ale hlavní theme se povedl náramně.

Hratelnost tu je trochu vybalancována, kupříkladu půvabná Kate nemůže, na rozdíl od krásné Aiko, na blízko zabíjet své přivábené oběti, nýbrž je může poslat do kómatu mocným kopancem do klenotů, což je pro chlapa horší osud než smrt! Hraje se to obecně velmi příjemně, "shadow mode"nahradil "showtime mod" který, (krom vysoké obtížnosti) zcela zastaví tok času, a vy tak máte více klidu vymýšlet lišácké pasti a mazané manévry, které pošlou co nejvíce banditu do věčných lovišť Je to pochopitelně těžké, trochu více akční než ST.

Kdybych měl něco vytýkat, tak je to určitě zasazení Isabelle, která se do hry z dějového, herního a logického hlediska vůbec nehodí. Na její voodoo hoodoo black magic její parťáci reaguji velice nonšalantně od "Jsem nevěděl, že něco takového existuje" a "Hele, kůl, to bych taky chtěla umět" což je škoda, poněvadž je to jedna z nejzábavnějších a nejzajímavějších postav ve hře. Obtížnost je někdy brutální sado-maso, kde každý desperát hlídá prdel každýmu svýmu kámošovi.

Je to frustrující, je to zábavné, je to bolestné, je to uspokojující a nepochybně to není pro každého, ale ten, kdož na těchto hrách vyrůstal, musí prožívat nirvánu. Objektivně tu není totiž moc, co tahle hra dělá špatně.
+27

Yakuza 3

  • PC 60
Hle, nemožné se stalo skutečností, a na naše PC dorazily remasterované verze dílú yakuzy 3/4/5. Jaký to štatstný den pro nás vyvolené exoty, kteří hovíme této na půl vážné, na půl crazy Japan serii!

Však mějte se na pozoru, vážení kolegové. Tohle je přes 10 let stará hra jen s opravdu lehkými kosmetickými změnami a vylepšeními. Toto není Remake ala Kiwami. Takže se připravte na těžkopádný a jednoduchý souboják, ne zcela top combat animace, nedokonalou fyziku při bowlingu a biliáru, přímočarý level up systém a obecně dost herního nepohodlí. Opravdu je to po herní stránce nejhorší ze série a pro  zachování vašeho duševního zdraví doporučuji lehkou obtížnost.

Příběh je jakoby takový dvoučlenný. Jedna část, kde Kazuma - milý a hodný strýček, mafián a deformátor lidských těl - vede svůj vlastní sirotčinec na ostrově Okinawa (je prima vidět novou lokaci). Starání se o děcka spolu s konfrontací s  malou místní Yakuza rodinou mělo příjemně komorní nádech, dobré tempo a já si to užíval. Leč přišla opět zhulená část scénáristů a nutně do toho museli zakomponovat boj o obytnou plchu v hodnotě 100 milliard yenů (cca 20 mil kč) CIA, ministra obrany, nějakou zlou stínovou Gaijin organizaci a miliardu postav, takže to nakonec nabobtnalo do trochu dementních rozměrů - a vůbec se někdo snažil aby to vypadalo větší a víc "epic" než to doopravdy je. Tahle část mě nebavila. Ale obecně to není ani zdaleka taková bejkárna jako u dvojky.

Z nových miniher je tu pak venkovní golf, který není překvalivě marný a nehraje se špatně. Jaká si honící minihra, která je lame. Holek z kabaretu - se kterými můžete konverzovat a hádat, co je urazí a co je potěší - je tu 10.

A tot je asi vše, fanoušky série Yakuza 3 neurazí. Příběh je (až na pár blbostí) solidní a filmová prezentace je stále vysoce kvalitní.

Pro: Ye to Yakuza

Proti: Ye to Yakuza

+16

Yakuza Kiwami 2

  • PC 75
Kiwami 2 je nejlepší a nejhorší díl z Remake trilogie o japonském podsvětí. Z pozitivní stránky: Díky enginu z Yakuzy 6 povedlo vdechnout starým známým lokálům uvěřitelnější a živější dynamiku. Do obchodů lze vstupovat nepřerušovaně, počet NPC na scéně se zvětšil, nasvícení, odlesky jsou realističtější a ambientní okluze je mnohem "plnější" což má ovšem pár vedlejších efektů. Náročnost na hardware se markantně zvýšila (ale s pár úpravami v nastavení lze s klidem hrát na průměrném stroji) a interiéry obchodů již nejsou tak maniakálně detailní.

Soubojový systém je "zjednodušený" tím správným způsobem (vše je namrdnuto do jednoho uceleného bojového stylu) a vylepšený pár drobnostmi jako "parry" a "super útoky" funkce, díky kterým se konečně můžete efektivně bránit a velmi urychlit souboje s bosy, jenž díky tomu nejsou tak zatraceně zdlouhavé. Výrostkům a žakuze ve městě se dá nyní mnohem snadněji vyhnout, neb zlenivěli tak, že se za vámi nehoní, ale ležérní chůzí Vás sledují jako Jason z pátku třináctého nebo zabiják z Halloween filmů.

Vylepšování postavy je díky lepšímu UI přehlednější a systémově mi připomnělo Fable: The Lost Chapters, kdy neustálým chlastáním a žraním si zvyšujete své skušenosti, které lze vložit do mnoha vylepšení.
Chybí tu několik mých oblíbených miniher včetně bowlingu, ale na druhou stranu je v herně nejlepší verze Virtua Fighter 2, což je žůžo.

Příběh je překombinovaný galimatyáš s několika zlouny, klany, hromadou postav, korejskou mafií, flashbacky, ztracenými syny, touhou po pomstě, obrovskými bombami, unesenou Harukou (opět), zradou, další zradou, "naprosto nečekanými" zvraty a bůh ví čím ještě. Díky tomu, celému příběhu chybí pomyslný tah na bránu a po celou dobu mě nijak ničím nenakopnul nebo nepřekvapil, a místama dokonce nudil. Konec je haluze, mešuge fanfikce 12ti -letého hocha s bujnou fantazií (nebo melodramatická karikatura zhuleného, opilého, plně placeného dospělého člověka, kdo ví.

Substories jsou kvalitou tak 50/50. Většina postav je opět fajn, cutcény a dabing super a dívá se na to dobře...akorát je to teď jen docela nuda.

Návrat kabaretu, u něhož se autoři řídili pravidlem " když to funguje, nesahej na to" mě potěšil. A majima constructions je parodie na strategii - s hrozným ovládáním, debilním UI a primitivní hratelností, která by zapadla i jako early acces za 2 dolary na Steamu.

Pro: Mnohem lepší soubojový systém, vylepšený engine, živější město, virtua fighter 2, většina postav, kabaret.

Proti: Chybí pár miniher, příběh, konec, majima konstructions.

+13

HROT

  • PC 55
Drazí soudruzi, drahé soudružky - scházíme se dnes, v tento úžasný den, aby jsem spolu oslavili monumentální úspěch, kterým je jedním z mnoha v historii naší socialistické vlasti. Vydání nové hry HROT otřáslo samotnými základy známého světa. A už nyní o ní mluví i neschopní demokratičtí vůdci. Není tomu již tak dávno, co soudruzi z Ukrajinského Action Forms naprosto zdecimovali fenomenálním dílem Chasm: The Rift výtvor podřadné nesocialistické země - Žvejk byl pouze ukázkou chudobné kreativity, která byla pohlcena mocným stínem designové sovětské mašinérie.

Historie se opakuje - HROT je dalším čistočistým příkladem naší vytrvalosti, kreativity a technické dokonalosti. Vynikající soudruh, Spitihněv, dokázal s pomocí našeho lidu vytvořit dílo, jehož půvab uchvátí všechny vaše smysly. Hrot ukazuje krásy města Prahy v nevídaném detailu, kde zejména náš pokrokový kanalizační systém a fenomenální monumenty neuniknou pozornosti nikoho.

Zbraně, jež třímá JEDEN ze členů naší neohrožené armády jsou další ukázkou nezpochybnitelné dokonalosti naší armádní výbavy. Každá zbraň je vyobrazena s naprostou akurátností a střelba z nich evokuje pocit rozzuřeného boha hromu - každý soudruh nyní může tuto sílu okusit z pohodlí svého domova!. Nikdo a nic nezastaví odvahu a bojeschopnost našeho vojska! Ani celý batalion Spojených států by nedokázal zbrzdit, natož zastavit útok vetřelců.

Chytrost a elegance s jakou jsou místnosti ve hře konstruovány, je dokumentace neobvyklého umu naší dělnické třídy. Nikdy se neztratíte! Každá místnost překypuje objekty a detaily, rovněž konstrukce chodeb a místností je logická a poukazuje na pokročilé logistické smýšlení našich konstruktérů a inženýrů.

HROT je též kulturně založeným dílem, které obohatí mysl a zahřeje srdce. Připravte se na emoce - zradu, přátelství, soudržnost a lásku ke vlasti.

HROT je obrazem lidu, HROT je ukázkou moci - sociální, ekonomické a technologické nadřazenosti. Sláva Svazu Sovětských Socialistických republik!!!!
+16 +19 −3

Grand Theft Auto: San Andreas

  • PC 70
Píše se rok 2005, jeden hoch, jmémen Honza, sedí ve školní lavici a soustředí se na učivo ještě méně než obvykle. To proto, že se mu přemítá v jeho adolescentní mysli název jedné hry. Název jednoho ze spin offů jedné mega populární série. Touha, hrát tuto hru se neustále prohlubuje, neboť každá druhá osoba v rozsahu 150 km čtverečných o ní mluví. A tak dal na popud své touze a hru začal shánět. A když říkám shánět, tím myslím získat ji za každou cenu. On, jakožto mladý, fiskálně závislý jinoch s radostí ze života, neměl mnoho možností, jak svého snu docílit legální cestou. Proto se jeho morálně pokroucená mysl odhodlala k romantickému, dobrodružnému činu pirátství. Věděl, že to, co hodlá učinit je nekorektní, že tržní hodnota jedné herní megakorporace utrží díky jeho aktivitě velkou ránu, ale hochovi to nevadilo. Tu hru zkrátka potřeboval ve svém životě. A tak se díky "dočasně vytvořeným přátelstvím" a faktu, že tato hra se na pozemku školy rozlézala rychleji než Covid 19, stalo skutečností, že se mu hra dostala do jeho PC.

Nyní, v roce 2020, má stále morálně pokroucený Honza stálý finanční příjem. A tak si hru, jako každý poctivý občan, koupil před několika lety v kamenném obchodě, neboť tato hra si finanční odměnu bezpochyby zasluhuje. Asi Vám již došlo, že jméno oné tajemné hry. Hry s úžasným, rozsáhlým, živoucím světem, kde jsou řidiči ambulance nebezpečnější než zfetovaný ozbrojený gangster, kde posilovny z občanů během pár dní vytvarují mr. Olympia, svět, který je zcela okupován lidským kmenem a veškerá fauna je vyhubena. Je to svět San Andreas.

Ovšem než se budeme moci radostně ponořit do onoho světa, je nutno podniknout pár kroků, poněvadž San Andreas je stará hra. Stará hra, která je navíc ne zrovna kvalitním portem z PS2 verze, který defaultně uzamkne PFS na plynulých filmových 30fps. 30fps je v roce 2020 velké NE NE. Tudíž rozum praví vypnout přiložený frame limiter. Jenže, tohle je opět pro moderní PC velké nope. Protože pokud tak učiníte, vaše FPS vystoupají do tříciferných hodnot a hru posedne samotný ďábel.
Automobily najednou započnou myslet sami za sebe, fall damage se změní na hodnotu 20 G, rychlost plavání je rovna 105 leté babičce po amputaci končetin, do některých budov nelze vstoupit a spoustu misí nepůjde dokončit.

Avšak v roce 2020 jsme na tyto bezbožné, nečisté útoky na náš moderní hardware připraveni a máme jednoduchá, leč efektivní řešení. GTA:SA není kamarád s vícejádrovými procesory, takže je nezbytné si v "task manager" nastavit hodnotu pouze "CPU 0". Jinak vaše myš bude posedlá též a Vás, vašeho pána, odmítne poslouchat. Dále si přes prostou software aplikaci (třeba MSI afterburner) ručně nastavíme hodnotu fps. Mysl opět radí 60fps, leč i 60ka je pro san andreas stále příliš hard-core. Ve skutečnosti 50 fps je ona magická hodnota, která všechny pekelné síly vymítí a vy si budete moci užít GTA:SA tak plynule, jako nikdy předtím. Je to očisťující zážitek, díky kterému jsem dokázal splnit na první pokus misem které nás všechny léta trýznily. Ergo jsem poprvé za 15 let neslyšel onu prokletou větu.

Teď, když vše funguje tak, jak má, můžeme se střemhlav vrhnout do příběhu GéTéáá:SA. Řeknu vám, že ani teď po tolika letech, jsem nepřišel na to, o čem ten příběh vlastně je. Je to slepenec cutscén, které dávají spíš kontext pro mise, než nějakou ucelenou příběhovou linku. Ale co se musí ocenit je zasazení a atmosféra, kterou hra disponuje. Rockstar, nám, bílým lidem ukázal, jaké to je žít "i da hood" v low class společnosti, jejichž obyvatelé bydlí v příbytcích s větší obytnou plochou, než můj byt. Kontrast mezi čistým, luxusním, neřku-li snobským prostředím z Vice City, je opravdu markantní. Ale v zásadě je SA stejný jako každá GTA hra, mínus legrační havajské košile. Hlavním hrdinou jest CJ, se slipama proklatě vysoko ale zato sakra nízkou slovní zásobou. To jsou jediné věci, které si o něm vybavuji, ale zase jsem každého afro-američana po dohrání hry pojmenovával CJ.

Pro mě není gta:sa o příběhu a postavách, nýbrž o bezprecedentní herní svobodě, která do tehdejší doby byla nevídaná. Vlastně se domnívám, že San Andreas je stále největší GTA hrou ever made.
Ale ted nemluvím o velikosti mapy, která se v roce 2005 zdála naprosto kolosání, ale nyní, v roce 2020, se má perspektiva změnila a vidím, že velikost mapy je perfektní. Pokud bych ji měl přirovnat k lidské anotomii řekl bych, že stejně jako skvělé ženské poprsí je mapa akorát tak do ruky, ani malá, ani velká.

V této hře se Rockstar pasoval na absolutního mistra v open-world designu. A tuto honoraci si drží neotřesitelně do dnes. Krom obligátní redukce lidské populace, můžete částečně uspokojovat své gamblerské chutě (sázení na dostihy, kasino), můžete měnit svou image nakupováním oblečení, nových sestřihů, budovat své tělo ve fitku, beztrestně mlátit do místního trenéra, skupovat nemovitosti, zkoušet jezdeckou školu a brutálně selhávat, můžete zkusit leteckou školu a selhávat ještě víc. Je zde střelnice, restaurace, auta, motocykly, jízdní kola několika druhů, lodě, vrtulníky, letadla, možnost plavat, možnost se potápět, dynamická válka gangů o teritorium. Nebýt mé zesilující demence, jistě bych si vzpomněl i na další věci. Co mě zaráží jest rychlost jakou se vše načítá a načítalo. Vše trvá je pár vteřin i za faktu o jak velkou mapu tehdy šlo, nevím, jakou černou magii Rockstar použil. Nejlepší na tom všem však je, že rockstar nedesignoval všechny mise tak, aby využili alespoň jednu z výše jmenovaných aktivit. To znamená, že každá mise se nějakým způsobem liší. A to je, vážení a milí, velice chválihodné. Zabudovaný learn/body systém - kdy CJ může vypadat jako zápasník sumo ve volném stylu, baletka s mentální anorexíí nebo jako Michael Jay White - není žádný gimmick, ale užitečný, dynamický systém, za který by se nemuselo stydět ani dedikované RPG. CJův skill se zvyšuje v závislosti na tom, co dělá a co používá (zbraně, vozidla, síla, výdrž atd.)

Nu, doposud jsem hovořil o věcech čistě pozitivních, ale na rovinu. Namlouvat si, že je tato hra perfektní, tudíž bezchybná, není nic jiného než naprosté šíleství a nostalgické honimírství. Gunplay a AI je opravdu vyjimečně retardovaná. toto je AI a gunplay san andreas v kostce.
Zvuky zbraní zní v lepším případě jako roj včel v popelnici, v tom horším případě jako snare drum Larse Ulricha. Některé mise, zvlášt ty letecké, jsou extrémně frustrující, a pokud nemáte mod který vám uloží pozici hned před misí, tak i nesmírně zdlouhavé.

Ústřední hudební motiv je vyjimečně swag a pro mě nejzapamatovatelnější z celé série, včetně mission passed melodie, která je tak dobrá, že každou misi chcete dokončit co nejrychleji, aby jste ji mohli slyšet znovu.

San Andreas je výjimečná hra, která zestárla jako ryba. Je to jako s bývalou spolužačkou, která kdysi byla atraktivní, ohebná, vtipná, energická a kreativní, je nyní ošklivá, frigidní megera ujíždějící na toluenu. Ale ty vzpomínky, které darovala už jen tak nezmizí, proto je třeba si vážit toho, co dokázala a kolik lidí ovlivnila.

Pro: Rozsáhlý svět plný možností, rozmanitost misí, obrovský výběr dopravních prostředků, atmosféra ghetta, mjůzik

Proti: Příběh, postavy, gunplay, AI, letecký model.

+16 +18 −2

Spiritfarer

  • PC 65
Pokud máte nervy v kýblu, pokud si potřebujete oddechnout od hnisu, kterým je rok 2020 či si jen chcete zkrátit dlouhou chvíli, Spiritfarer je pro Vás super volba. Pro svou pěknou grafiku a soundtrack, jednoduchý gameplay loop a prakticky bez jakéhokoliv negativního postihu vůči hráči, je Spiritfarer spíše zážitkem než-li hrou.

V zásadě tu máte jednoduchý resource management a bulding simulator s elementárními prvky hopsačky. Máte loďku, kterou si, jak jde čas, postupně zvětšujete, stavíte na její palubě budovy různého zaměření a staráte se o potřeby svých "spolucestujících" Ti jsou rozeseti po celém světě, převážně ve městech či vesničkách. Pro každého z nich musíte splnit úkol, pokud tak učiníte, nakvartýrují se k vám na palubu. Na ní musí mít své obydlí, jídlo a vaši něhu. Což je zapotřebí nebot, Vy jakožto nástupce samotného Chárona, musíte dohlédnou na to, aby tyto duše měly co potřebují k tomu, aby mohly navěky v míru spočinout.

S tím souvisí příběhová stránka, neboť každá duše se Vám po určité době otevře, poví Vám něco o své minulosti, svých bližních, o svých ztracených nadějích, čeho v životě dosáhli a co naopak promarnily. Je to hezky citlivé a dobře čtivé, leč, žel bohům, než si k dané postavě stačíte vybudovat nějakou citovou vazbu, odejde. A to je asi největší problém celé hry. Celou dobu se o ně staráte, vyvařujete jim, kácíte stromy, vybavujete jim domečky, chytáte ryby, snažíte se přijít na to, co jim chutná a co ne, a nejednou puf! Sbohem a šáteček! Vyžírky!

Takže závěrem: Pokud Vám nevadí repetitivnost, pokud nehledáte výzvu nebo propracované herní mechanismy, bude vám u Spiritfarer dobře, budete se bavit a možná uroníte i nějakou tu slzičku.

Pro: Oddechové, jednoduché herní principy, příjemné zraku i sluchu, pro altruisty jak dělané, milý koncept.

Proti: Repetitivní úkony, jednoduché herní principy, nevyužité postavy.

+16

XIII

  • PC 15
Upřímně, zcela od srdce, musím složit borcům a borkám z PlayMagic nejhlubší poklonu, jelikož se jim povedlo něco, co snad vejde do historie. A Sice za to, že se jim povedlo vyprasit ten nejhorší "remake" v dějinách lidstva. Za to já bych si měl nafactovat šourek za nekorektní, ba přímo nesprávné označení, neb to bych vývojářům z PlayTragic lichotil. XIII v jejich podání je Demake, Dekadence, Dehonestace, Debilizace, Deformace kultovní střílečky od Ubisoftu.

Je to úkaz, ale představte si, že tento Demake dělá všechno hůře až na jedinou věc, technicky je vyspělejší, DUH! Lepší textury, nasvícení, stíny apod. Ale i tak vypadá hůř! Originální hra stále, i přes své zastaralé technické zpracování oko neurazí, poněvadž její unikátní, a troufnu si řící nenapodobitelné komikové zpracování stárne dobře jako zakonzervovaný med. Tedy to, co dělalo z XIII tak unikátní záležitost tu prostě není, což mimochodem platí i o cutscénách, které ted vypadají příšerně.

Gunplay je džouk, myš má šílenou akceleraci, nepřátelé mají lag (cca sekundu), kdy jim trvá než se přepnou do animace "úmrtí" která je mimochodem animovaná tak v 15 FPS, takže se vždy skácej trhaně na zem.

AI bych mohl inzultovat pojmem umělá demence, to by však byla urážka pro všechny poničené či retardované syntetické a kybernetické bytosti ve vesmíru. AI v originále nebyla nic chválihodného, ale když už nic, tak nepostrádala základní pud sebezáchovy. Co je ale prezentováno zde je jiná dimenze. Enemáci si třebas ani nedovedou poradit se zavřenýma dveřma, zasekávají se o sebe, či o objekty na mapě, někdy prostě jen čumí do zdi a nedělají nic.

To vše by samo o sobě zasloužilo lynčování, leč bouchači ze studia DONTplayTragic na onen lahodný fekální korpus namrdali, tedy pardon, galantně naložili i piss šlehačku a vředovou marmeládu v podobě legie bugů a glitchů. Co vám budu povídat, je to jako švédský stůl, od všeho něco. Vizuální a zvukové bugy - desynchronizace střelby a hlasu či deformace modelů postav, katastrofická normalizace (někdy je něco sotva slyšet a někdy zase byly mé ušní bubínky deflorovány útokem pomyslného sonického dilda), problémy s detekcí kolize (enemáci procházivší zdí, já padajíc skrze mapu), (ne)optimalizace, nestabilní framerate, padání, zamrzávání. Vydržel jsem to hodinu a půl a narazil jsem na desítky chyb a glitchů všeho druhu.

Tento Shitmake je darem z nebes, skutku. Neb možná lidi přinutí se poohlédnout po originálním XIII, jehož shánění bude stále menší bolesti, než hraní tohoto svatého analgrálu. Ztráta času a peněz pro nezaujaté, vomit waterboarding pro fanoušky původní hry. Nice. Nekupujte to. Nestahujte to. Refundněte to. Ta stvoření za tímto výtvorem si vaše peníze a čas nezasluhují.

Nejhorší hra roku 2020 a nejhorší remake všech dob. Fak off.
+26 +27 −1

Life is Strange - Episode 4: Dark Room

  • PC 75
Nehezký pohled do očí prachy chtivého zdravotnictví v Americe je to nejvíce děsivé, co mě v této jinak nejmelancholičtější, nejakčnější a nejobsáhlejší epizodě epizodě potkalo. Též nejvíce připomíná adventuru, kde je nutné alespoň z 50% na 5min zapnout mozek, díky detektivní vsuvce na počátku epizody.

Nelehké rozhodnutí žít či nechat zemřít je ve hře dost zjednodušeno díky cestování časem (viz. Jabův komentář) ale z čistě etického a morálního hlediska předkládá mnoho otázek a fakt bych se nerad dostal do podobné životní situace. Z druhé strany koukat se jak hip nerd dává do tlamy hip psychoušovi bylo velmi jednoduché, uklidňující a dokonce jsem si mile rád dopřál reparát, muhaha.

P.S. U bladerunnera jsem skončil v limbu stejně jako Chloe, když jsem ho ve 13ti letech viděl poprvé, takže se mile rád ztotožňuji.
+13 +14 −1

The Evil Within 2

  • PC 70
Prozradím vám tajemství, milí kolegové. The Evil Within byla vskutku příšerná noční můra, ale ne tak, jak to Tango Gameworks zamýšleli. Toporné ovládání, prach bídný technický stav a pochybná designérská rozhodnutí ve mě evokovali pocit děsu a obnovili ve mě dlouho ztracený pocit sebetrýzně. Proto je milé a patrné, že si Mikami a jeho společenstvo vzali kritiku k srdci, sedli si ke stolu a udělali to, co se od kvalitního studia dá očekávat, tedy udělat lepší sequel.

The Evil Within 2 je větší, přístupnější, vybalancovanější, zábavnější, lepší než jeho předchůdce. Avšak má stále několik menších či větších neduhů, které brzdí její plný potenciál.

První věc, která mě překvapila byla implementace "upgrade systému" do story. Náš bohatýr má po ztrátě své dcery depku, která ho přepnula do stavu letargie. Dlouhým posedáváním v baru mu atrofovalo spodní svalstvo, a litry kořalky, ve kterých plánoval utopit svůj žal, mu zase rozhodili mušku. Navíc opět díky tomu uvidíme půvabnou entitu v oděvu zdravotní sestřičky, Tatianu, jež je rovněž, věřte tomu či ne, nejzajímavější postavou v této hře, fakt. Protože všichni ostatní, včetně našeho protageynisty, nejsou kdovíjak propracovaní, dokonce učiní i pár retardovaných rozhodnutí za účelem posunu dějové linky. Hlavně ten Sebastián Kastrátos, který má být údajně zlomeným mužem, který se vzdal vší naděje, budí spíše dojem 10-letého spratka, který ztratil svou oblíbenou hračku. Ale což, kritizovat charakteristiku a hloubku postav v hororovém fláku je jako si stěžovat, že lidé na záchodě prdí, takže whatever.

Jinak se to hrálo příjemně. Pořád je tam trochu té topornosti v ovládání postavy, ale tentokrát za účelem lepšího feelingu při odpalování hlav zombáků. Otevřejěnší mapa je akorát tak velká a není zahlcena bžilionem ikonek a dalších pičičand. Jen škoda nizké obtížnosti i na survival obtížnost. Nepřátelé jsem dosti dementní a prakticky slepý jak krtci. Atmosféra je dosti specifická, osobně na mě více působil díl první. Ubylo brutality a morbidnosti, leč bohužel i ony "mindfuck" scény jsou výrazně slabší a až na pár vyjímek dost nenápadité.

Graficky je to celkem bída. Tango se prakticky pokusilo vzít hroznej Id tech 5 a nějak ho umě zamaskovat, ale mě neoblafnou, haha. Doskakováníí objektů a až komicky vypadající oheň jsou největším důkazem, ale na druhou stranu mi to nezamrzlo ani nespadlo, takže není zas takový důvod se čertit.

Ano, jsem překvapen z toho, jak mě do bavilo a pokud opominu dementní AI, slabé story a chudší technickou stránku, tak je TEW2 solidní zombí dobrodrůžo.
+13

Beyond: Two Souls

  • PC 40
Tato anti-hra, tento magnum lupus Dejvida Klece mě opravdu překvapil a to jsem ani vlastně nevěděl, co od toho po Heavy Rainu očekávat. Ale fakt bych nečekal, jak moc budu jakožto hráč, který očekává, že bude hrát hru, bude omezovaný, izolovaný a bezmocný pokud jde o ovlivňovaní čehokoliv v této glorifikované "hidden Object" patlanině s mega rozpočtem. Jestli jste někdy chtěli důkaz toho, že Sony dá peníze na všechno pokud to vypadá kůl, tak taky ho máte.

Mám rád dobrou duchařinu a Urban fantasy/horor je můj nejoblíbenější žánr pro to, jak dokáže propojit dva odlišné světy reality a mysteriózna. Člověk s trochou fantazie v něm dokáže vybudovat unikátní atmosféru se surrealistickými postavami a událostmi, které evokují pocit zaujetí, strachu a zvídavosti. David si to uvědomil, proto usmyslel, že bude kreativní a vytáhl si tak ze své zadnice každé klišé, každý charakteristický stereotyp v dějinách, a zakomponoval to do shitozního, nudného, nesourodého story, který se snaží slepit dohromady sled nesouvislých kapitol. Navíc 70% jsou nesympatická hovada bez soudnosti.

Pár dobrých aspektů tento produkt však má, tak třeba že vypadá pořád parádně. Modely postav a jejich obličeje, animace/mocap jsou prvotřídní, effekty a výborná práce s texturami, které jsem si mohl s blízka prohlédnout díky létajícímu prdu (entitě) zvaný Eidam, který je vlastně jedinou věcí, která matně připomíná hru (klikni na něco a něco se stane. Samorost pro mentálně zaostalé). A Ellen Page je super cute holčina, které to sluší s jakýkoliv účesem a hadrama, která se snaží seč může, ale ani její talent a charisma nedokáže z tohoto fekálu udělat koukatelnou věc. Takové mrhání talentem je na trest smrti, Dejve.

Možná nejsem cílová skupina, možná jsem tu toho prostě zažil a hrál moc. Podle toho, co tady vidím za hodnocení usuzuji, že to asi prostě není pro mě. Osobně nehraji hry, abych na ně pasivně čučel, chci aby ta hra se mnou skrze můj imput komunikovala a toho se mi zde nedostává. V tomto ohledu budu muset hledat jinde, třeba u hledání min.

Pro: Obrovské produkční hodnoty, pořád to vypadá skvěle, Ellen Page.

Proti: Interaktnivní "hra" je všechno jen ne aktivní, vše kolem vás je jen mrtvá kulisa, "hra" se hraje sama, nudný nesmyslný klišé příběh.

+16 +18 −2

Yakuza Kiwami

  • PC 65
Yakuza Kiwami - aneb neoficiální expanze pro Yakuza 0 na PC. Ubyla kvantita i kvalita, příběh je plynulejší, ale přitom zmatenější. Příběhová díra sem, příběhová díra tam. Ubylo miniher a výzev, "substories" nejsou ani zdaleka tak zapamatovánihodné a opět jsou až moc šibalsky poschovávané, přibylo collectables - sbírání kartiček dam v oblečcích antropomorfních Arthropodů a klíčů, které náhodou vytrousilo několik desítek lidí pro ukojení vaší kleptomanské touhy.

Po deseti letech v lochu, se impulsivní a tvrdohlavý Kiryu přeměnil v Mirka Dušína. Majima, podivný, leč charismatický lump se zlatým srdcem je nyní retardovaná přihřátá verze Jokera, která vás nahání a uhání všude jak to jde. v hlavním příběhu i mimo něj. Všichni po 16-ti letech vypadají stejně. Známá pravda, kterou můžeme závidět, Asiaté nestárnou jako zbytek světa, ale i tak si za těch 16 let mohli alespoň vyměnit oblečení.

Souboje jsou opět jako ekzém, který ne a ne odejít, každý otrapa, mafián a mladý výrostek chce rozmlátit vaši existenci na částice at už jste v příběhové misi nebo si chcete dát partičku bowlingu, at už máte po ruce malou holčičku, Haruku, nebo ne, budete se mlátit at už chcete nebo ne. Což je, hlavně ke konci, mírně nasráníschopné a demotivující k hledání substories a prozkoumávání města.

Boss fighty jsou opět ubíjející, obzvláště na počátku je pižláte neustálým masírováním levého tlačítka myši a běháte kolem nich jako slepice bez mozku. To se ale zlepší, ke konci hry, kdy budete mát takřka vymaxované vaše abillity (Styl Rush začal být užitečný až v posledních 3 epizodách, Beast a Dragon jsem absolutně nevyužil)

Zmínil jsem Haruku, malého andílka, kterého nemůžu pohladit nebo vzít za ruku. Její postava je silně nevyužitá a Kyriova role jakožto jejího ochranáře a náhradního otce jakbysmet. Makoto, k jejíž ochraně jsem měl silnou motivaci v Yakuza 0, je v Kiwami jaksi bez šťávy a bez emocí (Haruka je sice malá holčina, ale davem dospělých lidí prochází jako katana papírem muahaha, kdepak andílek, ale pořádný čertík, jenž nepotřebuje ochranu).

Heršvec, můj komentář vypadá brutálně negativně, že? Ale něco vám povím. I přes to všechno, i přes to, že je Kiwami velký okleštěný asset flip a remake 10 let staré hry, tak jsem u toho seděl 36 hodin. Ono to i přes všechen ten repetitivní vopruz - fetch questy, souboje, pořád bavilo. PC port je vymazlenější než u Yakuza 0. Neměl jsem žádné pády, zamrzávání, žádné bugy, a až na (ne)citlivost kamery se jedná o takřka dokonalý převod PS4 verze na počítače. Navíc Sega byla dostatečně prozíravá a za kiwami žádá pouze 1/3 z plné ceny. Takže proč sakra ne, takové prachy jsem mohl utratit za mnohem horší věci.

P.S. Pokud se vám nelíbila Yakuza 0, držte se od tohoto Remaku daleko a pokud budete na blízku budte obrněni, tohle není pro vás, vážení kolegové.

Pro: Navýsost kvalitní pc port, dabing, bowlling, pool, šipky, střízlivá cena.

Proti: Implementace některých postav do hlavního příběhu, Majima, primitivní a repetitivní soubojový systém.

+13

Heavy Rain

  • PC 55
"Press 1 for Shaun"

Fahrenheit/Indigo Prophecy patří bezpochyby k mým top 10 her mého života, kterou mohu hrát i dnes. Konstruována jako interaktivní mystery thriller, který vás okamžitě vtáhne do víru dění a vaše konání reflektuje v nečekaných detailech již v nadcházející scéně. A nebýt té fantasmagorické poslední epizody (David Cage je magor) byl by to perfektní zážitek.

Heavy Rain není ani interaktivní hra, jako spíš technologické demo. Jsem zklamán, a to i za faktu, že jsem od něj očekával tak málo. Konstrukce příběhu, pokud si odmyslíme onen "Matrix like" epilog, je totožná s Fahrenheitem. Postavy jsou ploché a archetypické, scénář plytký a nudný, podpořen hereckými výkony ze školy kundobijce Tommy Wiseaua.

Nejhorší však na tom je ta primitivnost okolo "gamepláje". Nejneštastnější rozhodnutí Quantic Dream bylo odstranění "lidské psychiky" která mě ve Fahrenheitu pobízela prozkoumávat a osahávat prostředí. Každá vaše akce měla na postavy okamžitý následek, jak pozitivní, tak negativní a nutila mě přemýšlet o tom co udělám, co řeknu a kam půjdu. Heavy Rain tyto okamžité následky nemá, nenutí vás prozkoumávat lokály, postavy nic nekomentují, ale mají jaké si inner thoughts, kde si ve scéně odkecají své a konec. Navíc je vedení dialogů šíleně nepřehledné a vágní, vaše "volby" kolem vás tancují jako zhulená baletka a navíc jsou zkomprimovány do jednoho slova! Ve výsledku to celé působí neuceleně a nezajímavě, což se vztahuje na postavy, které díky tomu byly většinou u zádele (Snad jen Madison, která je šíleně sexy a navíc má v sobě oheň! Nasrat, Ethane! ta je moje!) A samozřejmě nebyl by to David Klícka, aby do svého veledíla nevložil nucenou cringe QTE sex scénu.

Ale zase bych kecal, kdybych řekl, že HR nemá pár intenzivních momentů. QTE jsou implementovány více organicky než v Fahrenheitu ( nepřipadal jsem si, že hraju horror verzi dance dance revolution) a většina AKČNÍCH scén působila realisticky, byla dobře choreograficky poskládána a kompetentně natočena. Technicky vypadá Heavy Rain pořád dost hezky. Motion Capture, animace, množtví charakterů na scéně, detaily obličejů a nakonec i ten déšt dávají jasně na jevo, že si tu dal někdo práci. Vliv vašich "rozhodnutí" se vztahuje na konce, které se mění v závislosti na tom, kdo žije a kdo umřel, takže to alespon z tohoto pohledu vypadá, že mají vaše vaše akce nějaký vliv na konec.

Abych to shrnul, Heavy Rain mě nudil, je to blbý film s tak omezenou hratelností, že by se to mohlo "hrát" samo. "Hra" je to hezká a má pár momentů, ale nevidím jediný důvod, proč bych si to měl "zahrát" znova. Můžu si to pustit na Youtube a vyjde mě to nastejno.

Pro: Postavy pohou zemřít a ovlivnit tak konec, hezký vizuál, akční QTE, sem tam náznak atmosféry.

Proti: Vedení dialogů, herecké (ne)výkony, plytkost (ne)hratelnosti, nulová motivace k průzkumu lokací.

+18 +19 −1

Yakuza 0

  • PC 80
Svůj přístup k Yakuze 0 bych přirovnal k Japonské kuchyni. Zprvu jen myšlenka na to žrát syrové ryby a mořskou trávu nepřišla zrovna chuť povzbuzující. Když jsem se však jednoho dne dostlal do nejmenované restaurace v Praze a já dostal na stůj předkrm byl můj počáteční dojem poněkud rozpačitý, najednou jsem v hubě cítil něco, co jsem doposud nikdy necítil, na druhou stranu jsem z toho gastroorgasmus nedostal. Ale proto, že jsem osoba s otevřenou myslí a peněženkou odhodlal jsem se pokračovat dál. Nejenom že jsem poznal, že Japonsko není jen rejže a mořská havěť, ale najednou jsem konzumoval a konzumoval a možná bych se prožral až do Západního Německa nebýt nemalého množství Saké v mém trávicím systému.

.Stejně jsem to prožil i s touto hrou, která ve mě nebudila žádný zájem a když už jsem hrál bylo prvních pár hodin nudným walking simulátorem s dlouhýma cutscénama o ničem - Cutscén je tu několik typů: Rozanimované pozadí se statickými postavami a dabingem (něco jako vizuální novela), Nedabované s fixními kamerovými úhly (jrpg style), Nadabované cuscény v enginu hry a předrenderované full motion capture capsnuté na 30 fps. - a jednoduchý soubojový systém ve mě vyvolával jedno slovo - Refund.

Náhle se ale něco zlomilo. Najednou ta hra měla napínavý příběh se zvraty a odbočkami, zajímavými, plně propracovanými postavami, náhle se otevřelo městečko, které je zcela účelně konstruováno jako malý, leč kompaktní zábavní park naplněný side questy, NPC, minihrami a aktivitami. Náhle jsem uzřel, že i přes mnohá prohlášení místních kolegů, je Yakuza nejnormálnější a nejlidštější Japonská hra, jakou jsem kdy v životě hrál. Víte, nejsou zde žádní duchové, mutanti, mimozemšťané, ani růžová mluvící mikrovlnná trouba se schopností přenášet někoho do budoucnosti. Nejsou tu žádné scenáristické berle, které využívá každá druhá Japonská slátanina. Yakuza je o lidech, ti jsou právě nejpodivnější element, lidi s unikátními povahami, historií, aspiracemi, klady i zápory, což mě přivádí v vedlejším úkolům. Ty jsou tu vskutku koncipovány jako vedlejší příběhy, které nijak nekorespondují s hlavní dějovou linkou. Doteď mě mrzí, že se mi nepodařilo objevit všechny při mém debutovém hraní. I když jsou z hlediska designu hodně jednoduché (jít z bodu A do bodu B, někoho roztřískat. Nebo vést konverzaci, nějak se rozhodnout a ovlivnit konec) tak nemohu popírat kvalitu scénáře, jehož kvalita kompenzuje za absenci dabingu a primitivní gameplay. Každý side quest je zajímavý, protože každá osobnos/postava v něm je zajímavá - Podivná, agresivní, roztomilá, senilní, naivní, panovačná, tvrdohlavá, ustaraná, ale nikdy ne nudná.

Souboják je opravdu hodně simple a bossfighty jsou někdy zbytečně zdlouhavé (díky super pokemon auře která vyblokuje 95% vašich útoků) systém vylepšování je sice fajn a je prima hrát si na robina hooda, rozhazovat na ulici prachy, čímž pacifikovat neustále respawnující výrostky, kteří terorizují nebohé občany a kteří mi chtějí dát po čuni, idykž jsem je na ulici rozbil a znemožnil už asi 500x. Pravda, někomu promasírovat mozek dopravním kuželem je nepochybně uspokojující, ale čeho je moc, toho je moc.

A jistě, nebyla by to Žakuza bez města plného miniher a vedlejších aktivit. Upřímně nekteré jsou super. Ba co víc, každá má i svůj substory! Bowling, Kulečník, kabaret - ten by klidně mohl být samostatnou hrou na steamu za pár babek a nikdo by si snad ani nestěžoval. Automaty všeho druhu jsou taky fajn, závody autíček, jejich stavění a shánění dílů je cute, ale samotné závody jsou dost o ničem. Karaoke má pár super songů, "Sex po telefonu" je neuvěřitelná nuda, honikomůrka s nakrucujícími se slečnami je nepochybně motivující k rozšířenému průzkumu na Google, ale jinak nevidím důvod, proč něco takového v roce 2015 dávat do videohry. Vlastně všechny ty "fanservice" pičičandy, zápasy děvčat nevyjímaje, stojej za starou bačkoru a zbytečně to hru kazí. Ultimátním zklamáním pro mě Kazumova realitní kancelář, která byla vedle Majimova kabaretu (po stránce zábavy) jak pleskání šourku o ostnatou agáve.

Vizuálně to vypadá celkem ok. Hodně se tu dělalo kompromisů. Zejména u rozlišení textur protředí, dohlednosti a kopírování objektů, ale zase modely postav vypadají parádně, což je u storycentrické hry (jakou Yakuza je) to nejpodstatnější, a hlavně to, co mě u toho udrželo na prvním místě.

Yakuza vlastně není vůbec podivná, jak tu mnozí píšou, je jen prostě trochu jiná, takovým charismatickým způsobem. Je to čirá Japonská hra, dělaná Japonci o Japonských lidech, pro Japonce, což pro některé vápenky (chápejte bílé lidi) může být možná lehce surealistické. Já, ač jsem se z počátku nudil, jsem se časem začal bavit, projela mnou paleta emocí a nakonec toho všeho jsem si řekl. "Ještě, že si se na to nevysral, cype" Přišel bych docela o hodně. Byla to solidní jízda.

Pro: Komorní, kvalitně odvyprávěný příběh vysokých produkčních hodnot, side stories, charaktery, mnoho kvalitního obsahu, solidní hudba, většina vedlejších aktivit, opravdová japonská atmosféra.

Proti: Půlka města vás chce rozbít, jednoduchý souboják, veeeeeelmi pomalý a utahaný začátek.

+21

Space Invaders

  • PC 60
  • NES 60
V jednoduchosti je krása, v prostosti je porozumění. To je to, co Space invaders zdobí. Neboť když má osmdesátiletá letá babička, které trvá půl dne vytočit číslo na mobilu dokáže nekompromisně odrazit šmejd z vesmíru, je to na pováženou, je to revoluce, dámy a pánové. Tohle je hříčka, kterou může pařit každý třeba jen na pár minut a je jedno, zda to činíte na mobilu, konzoli či počítači.
+8

A Hat in Time

  • PC 85
Stále pouze 7 hodnocení? Šálí mne snad zrak? Uniklo vám snad, že hat in time je nejlepší platformovka na PC za posledních 10+ let? Nepřesvědčili vás recenze na Steamu nebo dva zdejší komentáře? Ne? Tak Pajma se tedy pokusí o nemožné a skrze slovo psané vás snad uvede na cestu pravou.

A hat in time není nic jiného než projekt tvořen zápalem a vášní k žánru a hrám obecně. Původně projekt jediného odvážného Dána, který byl však nad jeho síly, proto se plánované datum vydání 2013 o několik let odložilo. To nakonec vedlo ke stvoření týmu, v jehož útrobách začalo pracovat několik talentovaných dobrovolníků, kteří pocházeli, mimo Dánsko, z dalších čtyř zemí. Nakonec se ale kluci a holky statečně s vývojem poprali a hra oficiálně v roce 2017 vyšla. Konečný výsledek byl nad očekávání pozitivní.

Takto okouzlující, kreativní, milou a zábavnou hru jsem nehrál hooodně dlouho. Inspirovaná Super Mario 64, Spyro the Dragon a Psychonauts si bere to nejlepší z těchto legendárních žánrových souputníků. Obecně z toho vychází titul ze skromných poměrů, který se může rovnat i Nintendovským gigantem - a jeho dementním, autistickým, obtloustlým pseudo instalatérem.

Hra se ovládá velmi dobře, pohodlně a plynule - Hat girl umí skákat(dokonce dvojitě), plachtit, běhat horizontálně po zdech a zachytávat se okrajů budov, říms apod. Vaše neúspěchy se tedy jen opravdu málo kdy dají svalovat na chyby designérů, jako spíše na hráčovu neschopnost. Dobré ovládání se nepochybně hodí, nebot a hat in time není jednoduchou procházkou, i když se to na prvních několik úrovní může tak jevit. To platí hlavně se souboji s bossy, které jsou jednoduše parádní! Nápadité, dlouhé a dost tuhé.

K dispozici vám postupně budou čtyři planety, na nichž jsou rozdělené epizody, které zahrnují jiné úkoly, příběhový či environmentální event. Každá planeta má unikátní atmosféru, nepřátele, prostředí, paletu barev a téma. Například na planetě, kde sovy a tučňáci zápolí na poli filmové tvorby. Strašidelný les, kterému vládne pošahaný zlý(?) duch, jenž si uzurpuje vaši duši, ergo musíte plnit jeho úkoly a přání. Každá planeta má svůj unikátní theme, který navíc k sobě skvěle svazuje storyteling a hratelnost.

Úrovně jsou různorodé a kromě obligátního hromadného sbírání "pokébalů" je tu hledání tajných portálů, které vás zavedou do bonusových úrovní. Konvezrace, řešení hádanek, eventy na čas, segmenty tichého plížení. Hra se Vám neustále snaží předhazovat něco nového a zajímavého či unikátního (něco, co se ve hře objeví jen jednou - avšak to nepůsobí jako gimmick!). Dále sbíráte klubíčka, ze kterých si posléze můžete ušít nový klobouk, jenž vám propůjčuje unikátní vlastnosti. Některé jsou pro postup hrou nezbytné, některé jsou zase spíš jen takovou zajímavostí pro nic.

Napříč vaší roztomilou anabází narazíte na několik velmi zajímavých postav, které jsou výborně namluveny a zkonstruovány. Hra je velice vtipná, někdy překvapivě za hranici hry pro děti. Postavička, kterou ovládáte, je asi nejvíce cute človíček, který se kdy objevil na obrazovkách monitorů. Pravda je taková, že holka skoro vůbec nemluví, ale její projev neverbální komunikace, vzhled a milá pozitivní povaha z ní dělají naprosté zlatíčko, které si prostě nejde neoblíbit.

Kdybych měl něco vytýkat, tak to budou nedostatky technického rázu. Hra mi běhěm několika hodin 5x zamrzla, framerate také není vždy stabilní a náročnost na GPU není malá. Pak je tu problém s nedostatkem obsahu, což beru za bolístku hlavně proto, že jsem prostě chtěl hrát dále, až tak to dokáže pohltit. Pak je tu poměrně slabá 4 epizoda, která je poněkud rozvleklá a jako by nedokončená, což se dá říci o celé hře obecně.

Je vidět, že bylo z pomyslného dortíku dosti ukrajováno, aby se vešel do trouby a stihl upéct. Což ve výsledku přineslo hru, kterou tu máme nyní. Originální, zábavnou, vtipnou, roztomilou, milou (občas i ztrašidšlnou) hru, která má duši a srdce! Mega super překvapení a už těd se nemohu dočkat, co Gears for Breakfast upečou přístě.

A hat in time si zasluhuje Vaší, MNOHEM VĚTŠÍ pozornost!

7 hodnocení......Jesus, fuck this world.
+16

Crash Bandicoot N. Sane Trilogy

  • PC 70
Nostalgické ztopoření, to je to, co vidím, když si čtu komentáře zdejších kolegů. Já však po oznámení tohoto trilogy remaku výrazné vzrušení nepociťoval, neboť tento huňáč ve stylových kraťasových džínách, se v mém dětství objevil poměrně pozdě.

Poprvé počátkem roku 1999, v domě spolužačky mého bratra, kde se JEJÍ starší bratr zrovna trápil u onoho nechvalně proslulého "visutého mostu" Po chvilkovém sledování utrpení nebohého 17 letého jinocha jsem ho požádal, zda by jsem to nemohl vyzkoušet: "Klidně, ale už mám jedinej život, pochybuju, že to udoláš, mladej." Pln nabitých zkušeností z dob NES, ovladač pro mne nebyl mimozemský artefakt. Po krátkém tutoriálu a nejapném popichování jsem se ujal ovladače a začal hrát. S prstem v nose a s rukou za zády jsem ten level překonal na první pokus.

To, co následovalo byl intenzivní, leč oslavný sled slov, která má tehdejší nevinná ouška slyšela poprvé. "Do p*dele, já se p*seru, ty p*čo, ty si frája! Tys už to někdy hrál?"
Crashe jsem nehrál, co však chlapec nevěděl, že mé 8 - leté já týden před tím pokořilo Captain Claw - zasvěcení budou v obraze. Náhle jsem byl hrdina! Nejen, že mě nechal pokračovat, ale takřka o 10 let starší mládenec se mnou jednal jako k sobě rovným. Ještě ten den jsem celou hru dohrál pouze se ztrátou jen několika životů. Obě Pokračování jsem dokončil v roce 2004 na emulátoru.

Jako mladík jsem byl schopný pařan, který hrál s chutí a vášní. Nyní jsem opět pozřel pravdě do očí: "Jsem starej, pomalej, a to, co pro mě byla "hopsanda" pro casuály je nyní celkem frustrující a poměrně těžká hra. Opět na mou osobu padala ve vysoké kadenci kreativní invektiva, opět jsem se potil a bušil pravačkou do čela.

Objektivně se ale dá říci, že se jedná o povedený remake, který je v podstatě totožný s originály. Vše dobré i špatné zůstalo. Kromě velice pěkného vizuálu, kde vyniká především nasvícení, je to REMAKE 1:1, kde máte celou trilogii pěkně pohromadě. Tento fakt je hlavním důvodem proč bych N Sane trilogy doporučil, nejen Crash fanatikům.

Pro: Poctivý remake se vším všudy, fajn M+K ovládání.

Proti: Vše, co mě vytáčelo na originálech, hlavně kamera, žádný přidaný obsah.

+12

Subnautica

  • PC --
"Jen přijď, ty oceáne temný jak duše má. Z vln tvých teskný sten dých a zoufalost moji dobře zná."

Je až podivné jak malé studio, čítající několik desítek osob, dokázalo zkonstruovat hru tak velkou a přitom kompaktní, komplexní a přitom přístupnou. Dokázali vytvořit malý vertikální vesmír pln krás, života, záhad a věcí, z nichž naskakuje husina až na samotný konečník.

Vězte, že já a stavění to vskutku NEJDE dohromady, kreativity nemám ani co by se za nehet vešlo, avšak po vlažnějším úvodu, chvilkovém rozkoukávání a výrobě základního nože, jsem po pár hodinách stavěl podvodní základnu a svou miniponorku, což shledávám až zázračným, neb i takové kopyto jakým je Pajma bylo schopno se posunout kupředu, v tomto případě dolů.

Atmosféra je jedinečná, ve dne si připadám jako na nějaké intergalaktické dovolené a v noci mám pocit, jako by mě ten hluboký oceán snad měl každou chvíli vtáhnout až na samotné dno. Subnautika je v tomto ohledu unikátním zážitkem, který vám nedokáže zprostředkovat žádná jiná hra a pokud jste smutní, že díky uzavřeným hranicím nebude letos žádná dovolená s potápěním, Subnautica onu ztrátu dokáže velice dobře kompenzovat (a co teprve ve VR). Někdy relaxační, někdy stresující, někdy hrůzostrašná (kdejaká "horror" hra by mohla závidět), ale hlavně velice pohlcující hra.

Určitě se s Subnautice brzy vrátím s tím, že ji hodlám dokončit. Svou přístupností a atmosférou upoutá snad každého, kdo má v koutu duše ukrytého dobrodruha a průzkumníka. Strach a vzrušení z obejvování nového nikdy nebylo tak silné.

Když už ne nejlepší nebo nejkomplexnější hra v žánru, tak nepochybně nejpoutavější. Doporučuje 10 potápěčů z 10!

Dodatek: Ač je všude kolem voda, tak grafika se velice solidne rozhicuje, jaký to paradox :)

Pro: Atmosféra(!), přístupnost, rozmanitá fauna a flora.

Proti: Pomalejší začátek, náročné na GPU, může způsobit náhlé a nekontrolovatelné vypuštění tělních tekutin.

+24

Quake 4

  • PC 65
Quake 4 se na pohled netrénovaného oka může jevit jako mírně zaostalý bratr Dooma 3. . Pohybujete se s grácií a elánem důchodce, skáčete 2 centimetry do vzduchu, vizuálně to vypadá takřka totožně. Avšak je zde, pravda, málo, leč dost podstatnách věcí, které tyto poněkud kontroverzní FPS kulišárny odlišují.

To nejpodstatnější jest fakt, že na počátku (přibližně v první polovině) hry neválčíte sami! V zákopech to bouchá, přes vysílačku komunikují vojáci, často potkáte velkou skupinu spolubojovníků, kteří "zajištují" oblast, občas to okoření naskriptovaná animace nebo nějaká exploze. Zkrátka je dlouho překvapivně rušno, což jest pravý opak Dooma 3, který na základnu v prvních minutách vypustil chaos a zbytek hry nastal pocit izolace. Quake 4 má atmosféru válečnou a o nic méně hustou. To se trochu mění jen tehdy, když jste odděleni od své jednotky či jste rovnou sami posláni splnit úkol, pak se ze hry stává "Doom3 s odlišníma bouchačkama."

K smrti mě nudila ochrana konvoje, který je pohyboval 2km/h a venkovní pasáže v tanku jsou zase zbytečně zdlouhavé. Proklamovaná "Quejkárizace" je dnes spíš úsměvná a její "benefity" taktéž - v podstatě máte jen stále zapnuto "always run" máte trochu vyšší výdrž a můžete číst Quejgáří hatmatilku. Jinak to celé nějak ztratí náboj a ona válečná vřava v první půlce hry jaksi vyšumí do prázdna.

Zbraně nejsou nijak originální, ale mají solidní kopanec a je jich poměrně dost.
(Vždy se pousměju nad tím, jak si Ravensoft myslel, že vystřelit černou díru o velikosti hlavy znamená přicucnout k sobě pár quejgárů, načež onen nejničivější objekt ve vesmíru udělá malé *boom*. Takhle to fakt nefunguje.)

Jinak je Quake 4 pořád celkem fajn, ikdyž zestárnul jako ryba a dnes spíše vypadá jako tuctová Užgorodská budgetovka, která se ale stále solidně hraje.

Pozn. po dlouhé doě jsem vyzkoušel český překlad a dabing.
"This is corporal Kane, one certified badass"
Překlad:"To je desátník Kane, certifikovaný hlupák"

Ty vole, nasrat!

Pro: První polovina hry, pocit ze střelby, atmosféra, rozmanitost nepřátel, main theme.

Proti: Druhá polovina hry, pasáže v tanku, je to krátké.

+16

Colin McRae Rally 2.0

  • PC 90
Subaru Impreza, Toyota Corolla, Ford Focus. Zasněžené Švédsko, Prašné cesty červené Keni a Austrálie, zablácené Finsko - za hučení motorů a "prdění" výfuků odjezděno stovky hodin napříč celou Pajmičovou rodinou. Pro mne nejlepší závodní hra jakou jsem hrál.

Možná se domníváte, že ze mě mluví paní nostalgie, avšak musím konstatovat, že jsem si hru zahrál čerstvě znovu, tak jak to dělám před psaním komentáře vždycky. Codemasters se mi zde naprosto přesně trefili do mého G(amerského) bodu, jelikož našli pro mě perfektní balanc mezi arkádou a simulací. Něco, co nadcházející díly nedokázaly.

Grafika je již pochopitelně za zenitem, ale zároveň je taková kouzelná, hrozně se mi líbí detaily všech vehiklů a rozmanitost prostředí je taky moc fajn.

Velká škoda, že hra je abandonware a tudíž ji nelze již legálně sehnat. Rozchodit to z originálního CD na windows 10 je řehole a velké štěstí, pokud hra nespadne dřív než dojedete do cíle. Tato legenda si takový bídný konec nezasluhuje.
+22

Doom 3: Resurrection of Evil

  • PC 80
S Doomem trojkou mě pojí mnoho vzpomínek. Na boží hod vánoční (roku 2004) jsem byl obdarován slavným Jeruzalémským hipíkem originálním CD tohoto dlouhodobě očekávaného produktu. Zatím, co celá famílie sledovala po 20té epický příběh utlačované děvečky se třemi nepoživatelnými ořechy, s bratrem jsme potili olovo a srali maggi v kostkách, zatímco jsme se zaujetím pubertálních výrostků kosili démony. Na to jsem vyzvrátil při hraní štědrovečerní večeří, abych se zase mohl vrátit k pekelné anabázi zpět. Bylo to dobrodrůžo, na které má mysl 14letého jinocha jen tak nezapomene.

Tedy si asi dovedete představit, co se mladému Pajmovi honilo makovicí, když zjistil, že na trhu je již expansion pack! To byla sháňka, to bylo hledání! Nakonec jsem měl štěstí, neboť jeden otec mého kamaráda mi to za 100kč na CD vypálil, tehdy to bylo celé jmění, ale nakonec se to vyplatilo!

Nyní jsem plně způsobilá, mentálně vyvinutá osoba s vlastním příjmem, tedy jsem si před rokem pořídil, za stejnou cenu jako před lety, digitální verzipůvodní hry i rozšířením.

V RoE hrajete opět za bezejmennou, němou, zelenou gumu, která si usmyslí "Hele, levitující věc neznámého původu na místě, kde se nedávno odehrál šílenej masakr, sundám si helmu a holou rukou na tu věc sáhnu, co se může stát?"

All Hell breaks loose, again! muhahaha!!!

A tak lov na zbabělého fašistického dědka, Betrugera, opět nabyl platnosti.

Nerve software, na rozdíl od svých slavnějších kolegů z ID, vůbec neztráceli čas. Hnedka na vás vybafne přeskynovaný lost soul, nyní pojmenovaný "Forgotten One" poslechnete si ve vysílačce staré voice samples ze trojky+charismatický hlas Jennifer Hale, dostanete do pařátů "gravity gun: Doom edition" která má při zapnutí AA tento zajímavý vizuální artefakt. Potkáte křížence mezi Impem a Alienem, jenž nese jméno Vulgár. Dále najdete lásku svého života "Super Shot-kun" a taky narazíte na nejnebezpečnější potvoru v celé hře, Bruisera, který patrně byl na kontrole u svého stomatologa, když se otevřel pekelný portál. Jak jinak si vysvětlit rendgen jeho chrupu na xichtě?

Jedna z věcí, která je tak trochu rozbitá, je obtížnost, která je díky vašemu kouzelnému měšci zcela triviální, nebot po zabíti z jednoho bossů ve hře nasajete schopnost právě onoho bosse. Nejprve je to sloooooow moooo, následně double damage a nakonec nesmrtelnost. Tyto vlastnosti z vás dělají mobilní deflorátor pekelných análů a celé se to mění v jakousi zvrhlou power fantasy, což by jeden od rozšíření původní hry nečekal.

Všichni si pamatujeme, jaké rozčarování jsme prožili u závěrečného souboje s Kyberdémonem, že? Nu, u Betrugera Palpatina platí jednoduchá taktika - BFG to the face! Jak to máme rádi. V závěrečné animaci se však pseudo doktůrek zadáví vaším magickým šourkem a je po srandě...představoval bych si výbušnější zakončení.

Tak či onak je RoE kvalitní přídavek s dobře nastaveným tempem a tak akorát herní dobou, jež to utne dříve než se začnete nudit.

Pro: Dvouhlavňová brokovnice! Akčnější a svižnější než Doom 3, stále solidní atmoféra.

Proti: Balanc obtížnosti, artefakt, "gravity gun"

+23

Dead Cells

  • PC 85
Jistý nejmenovaný kolega zde tuto hru, přesněji řečeno její soubojový systém, přirovnal k Dark Souls. To je, vážení a milí, naprostý giga uber blábol, který by zasloužil kopanec do klenotů, neboť nejen že Dead Cells chybí jedno kouzelné "D" v takzvaném prostoru, konkrétně hloubka, ale obecně vzato je soubojový systém - a celý jeho design - markantně odlišný. Důvod je prostý. V Dead Cells ovládáte týpka, vizuálně připomínajíc Raziela z Legacy of Kain: Soul Reaver, který se nepohybuje jako těžkotonážní vandrák s artritidou v nohách, brodíc se řekou cementu. A jeho zbraně, jež třímá, neváží 100 0000 tun.

Ano, dalo by se říci, že ono nerozvážné přirovnání mnou pohnulo od samotnách základů, někdo moderní by mohl podotknout, že jsem "triggered" ale vážně, vězte, že Dead Cells má od DS hodně daleko. Jediné co mají společného, že jsou obě těžké, ale ze zcela jiných důvodů.
Dead Cells se totiž ovládá skvěle jak na ovladači, tak i s myšákem a klávesnicí (ne, tuto hru nedisajnovali hovada, která doposud nepochopila, že k počítači není přibalen XBOX controller). Akce je rychlá a responsivní, progress system je jednoduchý, efektivní a neustále vás odměnujě, nikoliv trestá, (ne, tato hra nebyla designována sadistickými dementy) čím dále se dostáváte, čím lépe se vám vede, čím více umíráte, tím jste silnější a rychlejší...ironie, že. Synergie zbraní je naprostým klíčem k úspěchu a i když se tu hraje trochu na náhodu, všechny zbraně/gadžety jsou tak dobře vymyšleny a vybalancovány, že žádná kombinace není špatná.

Negativa....jooo, kdyby bylo více levelů a bossů na kuchání bylo by to fajn, ale jinak si nelze na nic stěžovat, tedy pokud nemůžete vystát "rogue like" hry.

Dead Cells je neskutečný překvapení a výborná hra která by bez IGN, a jeho blamáži s "recenzí" zapadla a nikdo by o ni neměl ani páru. Díky IGN.
Čím méně vám o Dead Cells řeknu tím lépe. Ono to nakonec tak komplikované není, hra všechno pěkně vysvětlí.....a nerad bych vás připravil o překvapení, které jsem prožil i já. Nenechte si ji ujít. Pokud máte rádi výzvu a super detailní pixel art grafiku "knock yourself out" ale bacha, je to návykové jako kukuřičný lupínky!

Pro: Nejlepší hra v žánru - ovládání, hratelnost, obtížnost, vyváženost, top pixel art, bossové....

Proti: ...mohlo by jich být více, stejně tak levelů....no snad příště.

+16

Gods

  • PC 70
  • SNES 50
  • Amiga 80
Toto je příběh z dávných časů. Z času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo...moment. Tohle je jiný Herkules!
Tohle je těžkotonážní nabušenec, který každé ráno - předtím než začne po lesích chytat kance a laně, škrtit lvy a sekat hydrám hlavy - pozře 20 pštrosích vajec i se skořápkou, 20 kilo syrového hovězího masa, na rozcvičku ukojí 50 sličných děv a nakonec si dá shouder press se sekvojovou kládou na 50 opakování.

Gods není zcela běžnou/klasickou plošinovkou, nýbrž akčním 2D dungeonem, v němž kosíte různorodé potvory, hýbete páčkami/mačkáte tlačítka, překonáváte/ničíte pasti, ukládáte klíče či jiné artefakty do inventáře. Jistá podobnost s Castelvanií čiGhosts 'n Goblins tu jest, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakém klonu.

Gods je výrazně pomalejší než jeho většina žánrových souputníků té doby. Obtížnost je na dobu tehdejší taková mírná, těžká, ale nikoliv nezvladatelná. Grafika a animace nadstandardní a vůbec nic si nezadá třeba sSuper Castlevania IV. Různorodost prostředí, které zahrnuje trochu jinou barevnou paletu dungeonu není žádná hitparáda ale účel to splní.

Stejně jako StriderCZ doporučuji Amiga verzi, která má lepší zvuk a framerate. Naopak se vyhněte SNES a MD verzím, které jsou hnusné a díky hyperaktivní kokainové rychlosti takřka nehratelné.
+22

Terminator: Resistance

  • PC 55
V Teyonu musí být opravdu velký fandové Terminátor značky, protože na rozdíl od Ramba se odhodlali udělat normální hru, ve které, a ted se podržte, ovládáte svou postavu! Já vím, skvělá to fíčura v roce 2019! Nejenom však to, tahle hra má taky lore a odkazy, jenž respektují značku víc než poslední dva Terminátor filmy dohromady! Má to i nějakou atmosféru, která je umocněna velmi věrnou a kvalitní hudbou (výborná verze hlavní skladby potěší) a důvěryhodným "post judgement day"prostředím. Ba co víc, dokonce tu máme jednoduchý, leč zbytečný strom dovedností a crafting! Hakovací a lockpick minihry ala Bethežda A NPCčka, se kterými se dá interagovat a která nejsou namluvená užgorodem z kanálu, který byl zaplacen houskou a kefírem! Zkrátka někdo si tu dal záležet a nebylo mu u zádele kvalita výsledného produktu.

Avšak běda, i přes všechnu tu očividnou snahu, je patrné, že tu stále chybí talent a peníze na to udělat opravdu něco kulervoucího. Přestřelky jsou neskutečně statické, pohyb omezený - nelze se vyklánět za roh, přeskakovat překážky. Level design je jako mapa trávícího ústrojí (na pohled spletitý, ale ve skutečnosti lineární s dvěma východy. Skynet a jeho vojsko tupé, jak kdyby je poháněl Win95. A celkový vizuál je v nejlepším případě na hranici 2011, ale zase to dobře běhá. Navíc to všechno skončí dřív než stačíte vyslovit "Hasta la vista, baby!" Multiplayer tu není a motivace k opětovnému hraní je nulová.

Terminator resistance je kompetentní, leč naprosto průměrná hra se zbytečnými mechanismy, postavená na umírajícím brandu, kterou si můžou snad opravdu užít jen naprostí fanouškové. Jinak to za ten čas (a momentální cenu) nestojí.

Pro: Respekt k univerzu terminátora, není to Rambo, relativně funkční stealth.

+22

Half-Life 2: Episode Two

  • PC 80
Jeho parní svátost, sádlo karton Gabe "give me your money" Newell, a jeho parta technických čarodějných pohůnků to konečně dokázala! Po HL2, který mě svým hlemýždím tempem a hluchými momenty nedobrovolně uspával a po epizodě 1, která se uměle snažila kompenzovat svou nicotnost a krátkou herní dobu hordou nepřátel a backtrackingem, přichází epizoda 2, která dokázala v podstatě vše výše zmíněné opravit. Navíc se koná v daleko zajímavějších lokacích zelení prorostlého venkova a opuštěných dolů. Skrypty, akce, hádanky jsou načasovány a zpracovány tak, aby udržely pozornost ty +- 3 hodiny. Alyx a její monology již nepůsobí tak trapně, jelikož tato pohledná míšenka, ujetá na tiché typy se vzezřením sériového lady vraha, se své pocity k našemu oblíbenému asociálnímu pseudovědátorovi snaží projevit spíše neverbálním způsobem.

Chlapi, co si budeme namlouvat, Alyx je sympatická a milá dívka, která si přímo říká o sociální interakci, leč asexuální brejlaté páčidlo, Gordy, je opět zcela nepoužitelný a jako charakter ultimátně marný. Kolikrát jsem měl chuť tý holce šikovný dát ruku na rameno, zeptat se jí, jak to celé zvládá, omluvit se ji za mé nezodpovědné řízení, odpovědět na její mile vtipnou připomínku nebo ji obejmout, když to na ni celý nějak dolehlo. Bohužel to nejde! A je to vopruz. Příběh je opět zcela zbytečná výplň sestavená dohromady z několika minutových rozhovorů, který maji dohromady jako dávat smysl, prdlajs.

Tohle jsem dohrál poprvé od dne vydání, a to byla chyba. Ano, je to šíleně krátké, onen proklamovaný finální fight nudný, a dost často jsem musel načíst load pro nespuštění skriptu či zamrznutí Alyx, což se v epizodě 1 vůbec nedělo. Na druhou stranu to mělo pár super momentů, zejména podzemní honěná s královnou brouků. A obecně mohu egoisticky prohlásit, že HL2 epizoda 2 dokázala ukojit můj entertainment apetýt. Nejlepší ( a nakonec překvalipě ne poslední) dílek přehodnoceného Valve opusu.
+13 +17 −4

DUSK

  • PC 80
Při pouhém pohledu na screenshot z DUSK se mohou náhle ozývat stará zranění a zdravotní problémy, lupání v kloubech, pálení žáhy, obnova celulitidy a hemeroidů. Ale po hraní a dohrání dojdu k pevnému závěru. Tohle nám nemá připomenout jak jsme staří, nýbrž to, jaké to kdysi hezké bylo, a jak se to za ta léta v žánru FPS změnilo, at už k horšímu či lepšímu. DUSK je love letter zaslaná starochům, která krásně páchne 90.lety.

DUSKu koluje Quake v žilách, má ale i hezkou dávku Chasm v močovém ústrojí a stopové prvky Half-Life v potní žláze. Hraje se plynule, je nafutrovaný akcí, ale zároveň ví, kdy zpomalit a trochu našponovat nervy. DUSK se možná nemusí až tak jevit, ale v základech je to hororová óda na temnotu. První kapitola je taková volná, nijak závratně těžká, ale z hezky vystavěnou (Evil Dead) atmoškou. V pozdějších kapitolách ale přituhlo, atmosféra značně zhoustla a já pomalu před očima viděl, jak se propadám do industriálního surrealistického pekla, které se nebojí si i trochu pohrát s vašim vnímáním prostoru a reality. Velkou měrou tomu napomáhá úžasné ozvučení a hudba v režii skvělého Andrew Hulshulta, která si bere za vzor první dvě Quake hry a kombinuje ambientní omáčku se steakem z industriálního metalu. Hudba je dynamická a umě se přizpůsobuje dění na obrazovce.

Hratelnostně lze DUSK vyčítat opravdu málo co. Pohyb je rychlý, akce frenetická a výbušná, míření přesné jak ruce hodináře se 30ti letou praxí. V kombinaci s povedeným (a někdy i dost originálním) level designem, se jedná o jízdu nabušenou jako Schwarzenegger v nejlepších letech (foreshadowing).

Kdybych nebyl tak kritickej zmetek, klidně bych tomu mohl napálit stovku, ale pravda je taková, že ke konci to už začalo mírně ztrácet dech. Druhů nepřátel je málo - v posledních levelech už na mě hra posílala vše bez logiky/soužitím mezi prostředím a typu nepřítele, zbraně nejsou kdovíjak originální a animace jsou krapet....vytuhlé. Ale krucipísek, DUSK je žůžo hra, která má koule! Vyváženější než frustrující Ion Fury a zábavnější než Amid Evil. A ta atmosféra! Uf. To už tady hodně dlouho nebylo. Já nejsem starej, jen trochu otupělej moderními trendy. Díky Dusku, dal si jednomu mladému dědkovi naději :)

Pro: Výborná temná atmosféra, hudba, ozvučení, plynulá hratelnost, délka.

Proti: Málo typu nepřátel a zbraní, ergo závěrečný stereotyp.

+14

Dragon Quest XI: Echoes of an Elusive Age

  • PC 80
Úvod tohoto komentáře bych začal prostým výrazem: Nemám rád Japonská RPG. Ba bych dokonce mohl konstatovat, že cítím určitý typ averze vůči tomuto žánru s anachronickým designem, který sahá až do dob vzestupu hípíků a samotných počátků nejvlivnější konzolové krabičky s názvem NES. Vyzkoušel jsem mnohé J-rpg koniny a mnoha kolegy jsem byl konfrontován konstatováními, že bych měl dát šanci té nebo té hře, jež se lišila od té poslední maximálně tak názvem a příběhovým pozadím.

Dragon Quest XI není v základu jiný - super ultra megakliše příběh s němým protaganistou androgynního vzezření, elementární tahový systém, to vše pokryto klasickou Japosnkou úchylností, která pro mnohé může být dostačně silným repelentem.

Ale proč o tom teda píšu? Proč vkládám úsilí a čas pro psaní komentáře? A proč se to v mém hodnocení zelená? Co dělá DQ XI jinak? Nic a zároveň hodně. Protože i přes onen nervy trhající fundamentalismus je tu několik věcí, které mé pozadí udržely na mé staré dřevěné socialistické židli.

1. Vizuál: To jest aspekt, který upoutal mé cynické oko v okamžení, at už z obrázků statických či pohyblivých mi bylo jasné, že tento výplod nebude jako z splašků přetékající anime zvratky, kterými se honosí 99% J-RPG vředů na trhu.

Dragon Quest XI je hra pěkná, opravdu pěkná. Umělecky pestrá, úderná, leč k oku galantní. Barvy nejsou přesaturovány a celý onen anime style šmrncnutý cel-shadem je kulantně vypracovaný. Navíc se nešetřilo ani na technické stránce a detailech. Textury jsou překvapivě ostré, modely postav, obzvláště oblečení, jsou chvályhodně detailní. Totéž platí o všech vesničkách, městech a hradech a všech potvůrkách, co se loudají tímto líbezným světem. Příběhová linka je plná hezkých, neKojimovsky dlouhých, cutscén a jednoduše se na to moc hezky kouká. Nejhezčí hra v žánru? Ano! Ano, soudruzi.

2. Vyprávění příběhu: Jak jsem předeslal výše. Originalitu ve story by jste nenašli, i kdyby jste udělali stojku na uchu. Vesměs si stačí přečíst popisek a máte jasno. Vy jakožto hrdina světla musíte najít kouzelné drahokamy, aby jste dostaly přístup k meči světla, kterým musíte udělat novou díru do rektální oblasti pradávnému zlu. Vopruz.

Jeden mladý mudrc pajmič však jednou pravil: "Je to ona cesta, po které putujeme, jež nás vede k našemu vytouženému cíli" Nebo tak něco. A cesta je to dlouhá, plna odboček, propastí a mnohých pocestných. To jsem si takhle po 15 hodinách řekl: "Konec? Už? Aha, tak ne." Mnohem později "Sláva! Konec! Co? You mad, bro? Ještě nejsi ani za půlkou!" Jak postupujete, důležitost (na pohled banálního questu), se razantně prohloubí, napětí nabobtná a celé to nabere celkem monumentální rozměry. Navíc mě hra neznásilňovala tunou expozice a odkazů na starší díly. Dobrá hra pro hejtry či nezasvěcené panny.

3.Postavy: "U všech božstev světa! Já žádný postavě v mé družině nechci zatlačit oči do lebky nebo je zaživa stáhnout z kůže! Dokonce si pamatuju jejich jména!" Fakt. Někdo je zajímavější více, někdo méně, ale jako celek parta působila sympatickým a převážně heterosexuálním dojmem. Výjimkou byla latinská, excentrická, narcistická homokláda, Buznando. Tedy pardon, chtěl jsem říct pozitivní, přátelsky laděný homosexuální hoch, Sylvando. Toho jsem prvních pár hodin měl chuť přivázat za koule řetězem ke traktoru a prohnat jeho holou řitku kaktusovým polem. Časem jsme s sobě ale přilnuli a byli jsme v sobě, jako praví amígos. NPCčka jsou taky fajn a pokud opominu příšerný "side questy" tak i velmi kvalitně napsány.

4. Překlad a dabing: Související s bodem 3. Obojí nadstandardně kvalitní, až se mi nechce věřit, že to zmrskali Japonci. Kvalita překladu sahá až do různých anglických slangů, průpovídek, slovních hříček a dokonce básnických částí, navíc k tomu všemu není angličtina nijak komplikovaná. Dabing nepůsobí preafektovaně, ani apaticky, nýbrž hezky sympaticky.

A to jsou, vážení kolegové, čtyři základní body, které způsobily zázrak. Mimo toho je tu i pár drobností, jako viditelnost potvor ve světě, ergo možnost se vyhnout boji *díky bože* a relativní přehlednost inventáře a stromu schopností.

Grind je však nevyhnutelný, jednoduché souboje/obtížnost, triviální management party, neskutečně malý výběr zbraní i brnění a místy dost protivná hudba však nedokázali odvrátit historickou událost! Pajma dohrál "tradiční" japonský RPG, a bez jakéhokoliv cynismu a nadsázky si ho užil! A pokud jsem si to užil já, dokáže to i jiný! Proč jsem si dal práci (s již tradičně) zbytečně dlouhým komentářem? Abych Square Enix nepatrně oplatil službu za nemalou kupu práce, kterou na DQ XI odvedli.

Pro: Vizuálně atraktivní, dobře napsané, s dlouhým a nepředvídatelným příběhem, snesitelný grind.

Proti: všechno, co má každé J-RPG ve vesmíru.

+14