Ubersoldier 3 se soudruhům z Ruska opravdu nepovedl. Na oko škaredý konzoloidní pseudo Call of Duty výmrdek se směšným dabingem, nulovou atmosférou, radikálně vypatlanou umělou demencí, těžkopádným pohybem - ovládá se to debilně a zároveň jsem měl pocit, že mám tělesné hmoty stejně jako duch - nudnými opakujícími se prostředími.....moment, cože? Tohle je Wolfenstein? Legendární wolf vytvořený kultovníma havranama? Ano, ježiš, pardon. Já si myslel, že hraju budgetovku z Kyrgyzstánu od lidí, co nikdy v životě neudělali žádnou střílečku!

A mně se tento Wolfík před 16 lety docela líbil. Ne, že bych z toho prematurálně a kompulzivně stříkal svoje tekuté děti do svých nemytých gatí, ale dohrál jsem to.

Hergott im himmel. Tohle zestárlo jak plnotučné nepasterizované mléko z německých Alp pod radiátorem. Jímá mě až hrůza, jak moc pozadu je oproti legendárnímu Návratu na hrad Wolfenštajn, který se výborně hraje i dnes. Neříkám, že za to můžou konzole, i když jasně můžou. Ale tohle je opravdu úlet. Jasně, nějakej pokus o posun tu je - jistá nelineárnost, nepovinné mise, město, kecání s NPCčkama. Ale co z toho, když je to ohyzdný jak Helmutova prdel na hajzlu po prejtových hodech, nudný jak Trabant a dialogy jsou psané a vedené jak v německým pornu. Jsem tvrdý, ba přímo nelítostný? Ano. Wolfenstein je super duper série. A kdyby Wolf 2009 byl pojmenován třeba "WW2 supernatural: wrath of the Yankee guy" přistupoval bych k tomu jinak. To však raději budu hrát originálního Wolfa vožralý a poslepu, než se vrátit k tomuto kinderšaize.

Již dlouho jsem chtěl napsat komentář k Machinariu. Ale nered papouškuju. Co napsat k něčemu, co už bylo zde 43 krát popsáno? Magnum opus hochů z Amanity, výtvarné umělecké dílo, jedna z nejlepších a nejrozpoznatelnějších českých her. Adventura tak vizuálně líbezná a zvukově podmanivá, že jsem se prostě nemohl hněvat na místy přepálenou obtížnost, kde často nejasné hádanky jsou klidně roztaženy na několik obrazovek. Nakonec jsem to stejně v nouzi metodou pokus-omyl vyřešil. Animace jsou tak parádní a expresivní, že není ani třeba mluveného slova, ony komixové bubliny, jednoduše vystačí k vyprávění příběhu. To všechno už ale víte. Já to však tak cítím a ne všichni mohou souhlasit. I přes chyby nemohu jinak než Machinarium obdivovat čistě pro její umělecké zvárnění a atmosféru. Herně to může někoho odradit, za což vás kolegové neodsuzuji. Machinarium však pořád vypadá úžasně a bude tak vypadat i v době, kdy by nás mohli ovládnout roboti.

Hero of the Grind: Alza kurýr hyper deluxe. Takový by mohl být alternativní název. V podstatě nejambicióznější, avšak zároveň nejutahanější dílek ze série od Slovenských jinochů. Jádérko hry je totožné, ovšem tu přibil MMO like level cap systém, možnost si vařit a kdykoliv doplnit energii. A nakonec velmi vstřícné obchodování rovnou na mapě. Čímž odpadá otravné běhání po světě. Onen svět je ještě krapet detailnější než v dílech předchozích. Též je i největší ze všech dosavadních. Nebojím se říct, že je Hero 3 pěkná hra.

Příběh: Jasně. Něco jsem pochytil. Příběh je tu prezentován skrze power pointové cutscény. Jste bezejmenný jouda, (jako vždy) který má náhlé nevysvětlitelné vize o jakési rozmazlené blbce princezně, která začne fetovat kouzelný rubín či co. Ten dovede její slepičí mozek do jeskyně, kde je xicht ve stěně skály. Ten ji znehybní a říká něco jako "jsem zlý" a blbka princezna na to odvětí "proč si tak zlý?" a on na to "protože jsem prostě zlý" a ona na to "aha" a on na to "budeš mě mít ráda?" a ona "ne, si zlý, nemůžu mít ráda zlé" a on na to "Aha. Tak se aspoň dívej, jak moc jsem zlý muahaha " Pak nějak zabiju tři kouzelné démony, kteří jsou nějak napojeni na xicht ve skále. Tudíž ze xichtu ve skále se stane jen skála a princezna je svobodná. Pak se princezna zjeví v paláci a její táta na to "tento mladík tě zachránil, budeš jeho nevěsta" a ona na to "neee, je to špinavý plebejec a nemám ho ráda" a hrdina na to "nasrat, ty jelimanko, jdu do světa kosit potvory!" Nejchytřejší věc, jakou kdy jakýkoliv hrdina v této serii učinil. Chad.

No, abych to zkrátil. Dohrát tohle na jeden zátah by pro mě bylo martýrium. A upřímně obdivuji odhodlaní, nasazení a odvahu těch, kteří to za jeden den byli schopni dohrát. Já si to musel na 3 dny rozložit, jelikož onen grind a backtraking je opravdu masakrozní. A rozhodně nepomáhá ani to, že se všechno re - spawnuje na stejném místě. Chápu, co tím kluci chtěli docílit. Více muziky, za méně peněz. Ale cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Na něco takového potřebujete zábavný gameplay loop, který vydrží na dlouhou dobu. A hero serie na něco takového není stavěná. Respektuju, že se chalani snažili do série vnést trochu inovace. Ale ona stará floskule "méně někdy znamená více" tu platí za dva.

Respektuju produkty, které vám bez příkras a servítek zcela jasně bezostyšně dají najevo, co od nich můžete čekat. Horny Villa je přesně to. Velký barák, v něm plno prostopášných nymfomanek. Ale to není vše - erotismus z tohohle čiší do takové míry, že to místy spíš připomíná parodii nebo sebesatiru. Kamkoliv kliknete, kamkoliv se podíváte, jsou zadky, cecky, zevní pohlavní orgány, kopulace, masturbace, minimálně část odhalné kůže. A pokud je nějaká veselá paní ve vile nedejbože ošacena, obšťastní vás dráždivou pózou či gestem. Takže tak. Horny Vila fakt nekecá. Ale to je jediná pozitivní věc, kterou o tomto adwaru můžu říct.

Povšimněte si, že jsem HV doposud nenazval hrou. Ono to má důvod. Mega ironií je to, že něco, co je tak striktně a jasně mířeno na dospělé publikum má herní principy a obtížnost pro batolata a nebo (jak by prohlásila soudružka Hrabětová) pro momentálně postižené. Jediné, co defakto děláte, je spojování dvojic stejných předmětů na políčku. Což je princip převzatý z milionu dalších mobilních pidžovin. Tady akorát místo jablíček a autíček spojujete vibrátory, dilda, Venušiny kuličky, hambaté fotky a BDSM nádobíčko. To v praxi nevyžaduje žádnou strategii, taktiku, um, či logické myšlení. Pouze štěstí, hromadu trpělivosti či peněz, ale k tomu se dostanu. Každá skupina přemetu tu má několik úrovní, která se po spojení vždy navýší. Spojíte klitoriální vibrouš, udělá se vám větší, spojíte ten, udělá se vám klasický vibrátor, ten vám zase udělá clit-vagína combo atd. atd. Lameass Vila po vás vždy vyžaduje určité předměty, který musíte nespojovat a prodat. Pokud tak učiníte, dostanete hvězdu. Za určitý počet hvězd se vám odemkne další část vaší vily a k tomu i dialog mezi holkama. Též se vám zpřístupnují chaty, kde máte na výber ze dvou odpovědí. " Nadrženej úchyl" a " slušnej úchyl" ať už vyberete cokoliv, nic se nezmění. Děvčata vám vždy pošlou své "selfí" kde jsou více či méne obnažené. Dialogy jsou pochopitelně lascivní, bez jakéhokoliv náznaku subtilnosti. Mimo hlavní "dějovou linku" jsou tu dočasné tematické eventy, které mají svůj vlastní prgress bar, story a měnu. Ale krom vizuálu se nemění nic.

Boring Vila z vás chce vyždímat váš genetický materiál, to je jasné. Ale hlavně a především chce vysát vaše bankovní konto. Prakticky vše je ukryté za paywall. Je tu hromada timerů, energie (bez které nelze hrát) a "prémiové" progres bary, které vám dávají bonusy, měnu, cennější holky (karty) a postup urychlují. Brainless Vila nic neschovává, ba naopak. Neustále vás to otravuje se spešl nabídkami. Každou chvilku na vás vybafne nová reklama na to či ono. Zlaťáky (běžná měna), diamanty (prémiová měna) se tu dají grindovat prodáváním předmětů či plněním "questů" to je ale jako se pokusit zamést Saharskou poušť kartáčkem na zuby. Po několika hodinách jsem se dostal dokonce do bodu odkud se nemůžu hnout, protože mimo oněch zmíněných hvězd po mě Clickfest Vila chce speciální drahokamy, které je prakticky nemožné získat skrze "gameplay" Mám desítky, ba možná stovky neodemčených holek a "příběhu" jsem se nikam neposunul. Chceš pohladit mrože? Zaplať! Nu, a vyplatí se to vůbec platit reálnýma chectákama? Za věci, které jsou zadarmo k mání na internetu? Jistě....že ne. Ale abych byl fér, z toho mála, co jsem viděl, je design děvčat rozmanitý a kvalitní. Jsou tu holky všech velikostí, tvarů i barev. A ne každá má prsa jak airbagy, což se cenní. Taky je tu pár animací, které se zpřístupní poté, co jisté dívce darujete dostatek vygraidovaných "dárků" animace jsou plynulé a je jasně vidět, kam se upřel veškerý talent.

Tím bych to asi ukončil, neboť Paywall Vila si takovou porci textu ani nezasluhuje. Upřímně si nedovedu představit, kolik peněz by jste museli vysypat, aby jste viděli všechno, co tento program nabízí. A hacky/cheaty mi za ten ransnomware nestojí. Každopádně děkuji Hergimu za vytvoření profilu pro tento paskvil. *wink*

Old Skies mě bolestně zklamal. Očekával jsem hru ve stylu Unavowed, což se stalo. Z hlediska designu a hratelnosti je Old Skies hodně podobná. Přesto mě vůbec nedokázala oslovit. Řeknu, že můj pocit a názor je čistě subjektivní, neboť Unavoved mi prostě hraje do noty. Miluju noir, ubran horor a jazz, Unavoved tohle měl. Již od samotného počátku mě zainteresoval do své temné dějové linky, která nikdy neztratila špetku ze svého kouzla. Noc, neustálý nečas, zajímavý lore i postavy a skvělá pixel artová grafika, mě i přes jednoduchost gameplaye čapli za koule a masírovali.

U Old Skies mi tohle prostě chybělo. Nápad na story je tu celkem zajímavý a pár solidních momentů se v něm najde, ale obecně vzato mě to brutálně nudilo. Autoři se tu snažili trochu ozvláštnit ono provařené cestování časem, celé to ale nějak moc nefunguje - i přes zabudovaný kodex svět působí nedomyšleně a celkově je to dost malých nelogičností. Postavy jsou dosti nezajímavé - upřímně si už ted nepamatuju jméno jediné postavy, včetně té hlavní.

Esteticky se jedná o značný krok vzad. Nechápu, proč si autoři usmysleli, že se vyserou na pixel art, který tak brilantě vypilovali, a přejdou na kreslený styl. Hra vypadá paradoxně zastarale, jak z roku 2002, ale hlavně tu těd vyniká velmi očividná nedokonalost animací, jejichž kvalita byla prdelní už v předchozích hrách, avšak díky pixel art stylu tolik nevynikala. Hře chybí atmosféra: krom začátku, kdy mi utekl dědula jsem ani na okamžik nebyl v napětí či snad ve strachu o svou postavu, která je jakousi méně zajímavou verzí Max z Life is Strange . Hudba je již tradičně kvalitní, ale vůbec se nehodí do stylu hry. Očekával jsem kvalitní jazzík, ovšem s trochou přidaného koření - jsem v budoucnosti? Přidejte k saxíku syntezátory a elektorniku. Jsem na divokém západě, tak přidám akustickou kytaru, harmoniku...něco, co by reflektovalo dobu a místo.

Herně, jak jsem již předeslal, je to prakticky totožné u Unawoved. Minimální práce s inventářem, leč méně variability, jelikož nyní budete sebou tahat vždy jen jednu přidělenou postavu, na rozdíl od Unavoved, kde jste mohli mít postavy dvě a více kombinací, tudíž i vícero řešení hádanek. Místo toho tu máme rewind ala již zmíněný LIS. Ale stejně jako příběhu a lore , je potenciál promarněný a některé scény díky tomu působily utahaně až frustrujícně.

No jo, co se dá dělat, očekával jsem pokračování Unavowed, dostal jsem místo toho old skies. A překvapivě jsem tu z nerdů jediný, kdož je z toho tak mrzutý. Jak jsem pravil, v tomhle případě hraje hodně roli vkus. A old skies, ač má své objektivní kvality (Dabing, hudba, nápad), onen vkus a mě zcela minul.

Podruhé a stejně - takto stroze by se dalo popsat pokračování od našich slovanských susedov, leč je tu pár věcí, které stojí za zmínku.

První změna, které jste si téměř všichni vědomi, je zasazení do přímořské oblasti, která jako by vábila vytáhnout sluneční brýle a popíjet Pina Coladu. Ale nejenom to - ono to též vypadá podstatně lépe, což mnoho kolegů v komentářích jaksi opomenulo. Postavičky již připomínají lidské bytosti se základní motorickou funkcí - ano, patrně někdo v nepojmenovaném království vyvinul lék proti paralýze, takže lidi nyní občas pohnou rukou či hlavou, výborně! Ba co víc, vylepšení se dočkaly i budovy, které již nevypadají jak obydlí pro hobity, a míra detailů se zvedla. Města jsou zalidněnější, stromový porost hustější a na noc dokonce osvětlují temnotu animované plameny pochodní!

Příběh má zajímavější základ: tentokrát sebou vlečete sestru a snažíte se najít domov, jenže holčinu vám unesou bukanýři a je na vás abyste vy - jakožto absolutní troska bez výcviku či vysoké inteligence - svého sourozence zachránili. Jenže je tu tak trochu problém s motivací. Vaše ségra nemá ani jméno a v celé hře s ní prohodíte tak pět vět. Prostě damsel in distress numero 3467. Na nic se neptej, knechte, a hraj!

Nu, tak zase putujete, sbíráte věci, pomáháte lidem, občas děláte věci smysl dávající, někdy se chováte jak submisivní trouba bez špetky sebeúcty. Pak vám král dá povolení a prašule na stavbu vaší lodi, která se jmenuje po vaší bezejmenné sestře, potkáte princeznu, která se do vás okamžitě zamiluje, najdete s ní svoji ségru, zabijete mrakomora , oženíte se s onou princeznou. ENDE. Občas si říkám, že ta povrchnost a naivita je poměrně milá. Někdy to ale hraničilo s čirou demencí.

Ale což, já se i přes to bavil. No fakt, hra plynula lépe než v díle prvním a díky omezenějším financím jsem tu i občas musel na 5% zapnout mozek a více kšeftovat. A ani toho backtrakingu tu nebylo tolik, kromě posledních cca 30 min. Jednoduchá hra, pro mou jednoduchou mysl. Občas trochu protivné a utahané, ale příjemně relaxační a zvláštním způsobem zábavné. Nu, doslechl jsem se, že trojka se dočkala první velké změny, nevím, zda se bát, či těšit. Jasně, že se těším!

Bratia ze Slovenska přišli z něčím zcela unikátním. Vzali mega provařený hidden object žánr a naroubovali na něj prostý trade simulator s lehkými prvky adventury. At jsem pátral jak Colombo a Batman dohromady, nemohl jsem najít něco, co by se Hero of the Kingdom podobalo. Super pohodová klikačka s příjemnou, nestárnoucí grafikou, která jako by volala z roku 2000. I přes absolutní statičnost okolí, zvířectva a homo sapiens, je na jednotlivých obrazovkách dostatek detailů a slušný ambientní podkres.

Progress postavy, kdy se učíte jednotlivé schopnosti dává smysl, stejně tak i většina aktivit, která po vás hra vyžaduje. Což se radikálně změnilo čím dál jsem postupoval - "hele, kámo, sežeň nám chleba k masu, maso se bez chleba nedá žrát!" "Super, díky, že jsi nám pomohl osvobodit zajatce! Jsi hrdina! Mimochodem dones nám luky, šípy, a nějakej žranec, dík vole." Nakonec se z relativně přímočaré a jednoduché kulišárny stane fantasy verze Alza kurýra. Což dává smysl, když jste v celé zemi jediný, kdo netrpí plegickou obrnou. Nakonec ze z toho stane pěknej vopruz , ale naštěstí to skončí relativně rychle i přes očividnou snahu to natáááhnout, jak to jen šlo.

Příběh je prostý jak žebřík, stejně tak i dialogy, které mimo hlavní dějovou linku nedávají moc smysl a vypadá to jako by spíš dialog vedli roboti, nežli lidé. Vlastně kontext k tomu, co a proč to děláte, prakticky neexistuje. Prostě udělej to, co ti je řečeno, plebejče. Ona se ale jinak opravdu nedá upřít originalita a jistá návykovost. Vždy, když jsem objevil novou část obrazovky, vzbudila se ve mě mírná dědkovská radost. Vskutku super nápad. A i přes všechny nedostatky je Hero of the Kingdom pro kasuála jako já vlastně darem z nebes. Fakt se tuze těším na to, jak tento koncept v následujících pokračováních vylepší a rozvedou. Vylepší, že jo? No že jo???

Hle, nová hra na Databázi. To vypadá roztomile a popisek hry praví, že se jedná o pohodovou záležitost. Príma. Trocha relaxu pro starýho mrzouta se vždy hodí. Tak si tak užívám poklidné restaurování rozličných rodinných objektů, které je obohaceno milým rodinným příběhem. Undusted mi z počátku dává, co jsem očekával - nenáročnou zábavu, klid, pohodu..... aby mi pak náhle a nekompromisně vyrvala cynické srdce z mého chřadnoucího těla, flákla s ním o zem, dupla na něj, a nakonec jej pomočila! Undusted klame svým pohledným pixel-artovým tělem. To si tahle kartáčuju rádio, leštím kapesní hodinky, odstraňuji korozi z klíče a nakonec mám na xichtě a v bulvách slanou vodu, jako bych měl silný alergický záchvat! Poslední předměty jsem chtěl čistit co nejrychleji, vlastně jsem je ani čistit nechtěl, jen jsem toužil dostat k další příběhové pasáži - chci vidět jak to dopadne, her švec!
Příběh Undusted je tragický a jak silně si ho vezmete k srdci závisí na tom, jak moc je vám blízko, jak moc se s ním slučujete.

Hra je nesmírně kratičká (méně než dvě hodiny) a samotná "Herní naplň" je opravdu pro inflaci herní doby. Předmětů je tu 16, nástrojů k jejich vyčistění čtyři. Přičemž každý z nich má stejnou funkci, pouze odlišnou efektivitu - kompresor vyfoukává dobře mezery, houba čistí větší plochu.

Takže, jak moc si hraní undusted užijete? Nemám zdání. Pouze vím to, že tato hra mnou pohnula, což je to poslední, co bych od bráchy power wash simulátoru očekávál. Pajmič není robot, alelůja !! Ted mne omluvte, musím uklidnit své probuzené emoce kamarádem chlastem.

Za život jsem se stěhoval pouze jednou, za dob řádění Čínského moribundu. Byl to nervy šponující, pomalý proces, který mi natrvalo přivodil hypertenzi a pár vrásek i šedin navíc. A tak jsem dostal symbolický, avšak nesmazatelný štempl gerontního občana. Unpacking jsem musel po své zkušenosti pochopitelně vyzkoušet. A ve výsledku se mi dostalo požitku zcela opačného - Poklidná, relaxační, mírumilovná zkušenost. Žádný obvolávání realitek, žádný běhání po úřadech.

Takto originálně koncipovaný a komorně zpracovaný logický rychlík jsem doposud neviděl a získal si mě okamžitě díky úžasně detailní pixel artové grafice a ambientní hudbě, kterou složil Jeff van Dyck - tvůrce epického, monumentálního, komplexního soundtracku k sérii Total War! Život je někdy vskutku ironický. V neposlední řadě musím pochválit environmentální storytelling - příběh dívčiny je tu zde odvyprávěn zcela neverbálně, konkrétně grafologicky. Hlavně pak skrze malé poznámky, změny v prostředí či případnou změnou vzhledu či pozicí objektu, který si hrdinka nosí pořád sebou. To vše poukazuje na mentální rozpoložení a pozici v životě protagonistky. Tento aspekt mohl zcela chybět, ale jsem za něj ve výsledku rád, neboť mne motivoval ke konstantnímu hraní.

Jediné, co tu zaslouží kritiku, je relativní krátkost a fakt, že ke svému konceptu přistupuje hra občas poněkud pedantsky, což znamená, že některé objekty vyžadují velice specifickou polohu takže jsem se párkrát ostudně zasekl. Takový pixel hunting obráceně, řekl bych. 

Tak či onak, Unpacking je originální, pohledná, a pro mnohé i ztotožnitelná hra. Doporučuje sedm stěhováků z deseti.

Jediný způsob pro počítačového plebejce, jak hrát legendární masakr kachen divokých od Nintenda. Roku 2004 byl Duck Doom vítanou hříčkou ve dnech, kdy nuda - potvora jedna vtíravá - dolézala a nedala pokoje. Pro mne, mladého pacholka, jenž byl zatvrzelým fandou obou značek, byl Duck Doom darem z pekel. Hrálo se to dobře a obtížnost byla primárně daná tím jakou  mariňáckou flintu hromadného ničení jsem zvolil. Paradoxně nejtěžší to bylo vždy s loveckou brokovnicí a zabíjet nebohé opeřence raketometem či BFG bylo úsměvně, leč bezpochyby v rozporu s mezinárodním zákonem o lovu fauny. :) Remix úvodní znělky, občasné nahrazení škodolibého hafana impem či náhodné vybafnutí pinky démona z travnatého porostu bylo jen pomyslnou třešničkou.

Výjimečné budu stručný, neboť psaní dlouhosáhlého komentáře pro tento seriosní exkrement by mohlo být považováno za sebemrskačství. Crotým po 8 letech vytrousil ze svých útrob odpudivý hnisavý vřed, který má na sobě náplast Serious Sam. De facto vše, co jsem na SS3 nesnesl je tu taky, jen horší.

Je to neskonale škaredý. Prostředí jsou fádní, prázdný a lineární, textury mázlý, postavy (včetně Sama) vypadají jako karikatury a chovají se jako mentálně postižený děti hrající si na vojáčky. Je to prošpikovaný směsně vypadajícíma cut scénama, jejichž animace neviděli motion capture ani z rychlíku - kinematografie a scénář jsou na úrovni softporna od Tommyho Wiseaua. Korunu tomu nasazuje prachbídná (ne)optimalizace. Udržet konstantní  framerate chce magický zaříkávadlo nebo si všechny vizuály snížit a poslat tak hru do roku 2003. Frame pacing je voser též, takže i stabilných 60+fps nevypadá jako 60 fps. Člověk by si řekl, že to za ty roky dali do rychtyku. Ani prd. Ale hlavně, že nám na Vánoce do hry dali stromečky, dárečky a snížek, muck. Nasrat.

Z toho pochopitelně vyplývá fakt, že se to hraje opravdu toporně a nepříjemně. Souboje jsou frustrující olympiáda v běhání pozpátku. Několikrát se mi stalo, že jsem musel běžet skoro přes půlku mapy nazpátek do otevřenýho prostranství, abych nechcípnul, protože na mě najednou u uzoučkým koridoru vyběhl batalion super rychlejch maníků. Jo, taky tu je vylepšování postavy, protože to, co Sam potřebuje jsou elementární eRPéGé prvky. Ježiš, co to ti borci v tom Chorvatsku kouřili.

Smutný je, že to mohlo být solidní odreagovačka. Gun play totiž není vůbec špatnej. Stačilo by se zaměřit čistě na souboje, jak to bylo u série zvykem, trochu se inspirovat novým doomem, dát Samovi do bot trochu víc flexibilní mobility a bylo by to fajn. Ale ne, raději miliarda cutscén, tuna autistickýho dialogu, side questy a rozdělování bodíků do stromečku schopností, který by ve hře měli být automaticky od začátku.

První Serious Sam, kterého jsem nedohrál a dohrát nehodlám. A fuckt mě nezajímá, že po 6 hodinách se hra najednou magicky stane boží. Nejhorší SS od dob Schutzstaffel. Tečka.

Serious Duke je další z těch fanouškovských projektů dělaných z čiré vůle a z lásky k oblíbené značce. Duke to neměl za posledních 20 let vůbec jednoduché. Poslední povedenou hrou ze série bych považoval Duke Nukem: Manhattan Project z roku 2002. A pokud opominu pár obskurních spin-offů pro konzole, posledním přírůstkem do série byl z pekla vyvržený Duke Nukem Forever. Serious Duke je jakousi náplastí na mou zklamanou duši. Nejenom že velice umně skládá hold legendě, ale zároveň dává na zřetel, jak by asi Duke Nukem Forever vypadal, kdyby nebyl 15 let vyprcáván kokotporátním zmrdexem.

S ohledem na fakt, že na projektu pracoval převážně jeden člověk, dostane se vám opravdu úctyhodné kvality, která může konkurovat těm nejlepším fanouškovským projektům. Levely obsahují původní design, ale zároveň byly poměrně značně a chytře rozšířeny, což mě velmi příjemně překvapilo. Střelba do nepřátel má grády, akce má spád, nejsou zde hluchá místa. Hraje se a vypadá to lépe než Duke Forever.

Našel jsem tu pár vizuálních bugů a AI občas zcela vytuhne a jen tak neaktivně čučí. Cutscény působí spíše úsměvně a poslední boss fight je až moc velký bullet sponge. Zkrátka je vidět, že to nedělal tucet profíků s prachama od vydavatelů za zadkem.
Jak se říká: „drobné nedostatky jsou znakem poctivé práce“ a Serious Duke je poctivý a sympatický kus práce. Ať už jste fanda originálu, ať se vám Forever líbil nebo ne. Myslím, že zde budou všichni „dukáči“ velmi spokojeni. Já tedy byl.

"Takže tobě se nelíbí Heretic? To je kacířství!" Prohlásil můj zaujatý spolužák. "Ne, nikoliv, soudruhu. Heretiku hovím tuze, leč Doom je prostě lepší!
"Heretik je ale hezčí a barevnější!" Souhlasím, je to tak. Zejména v nedávno vydaném remástru ve vysokém rozlišení je to patrné. Příjemná saturace a kontrast modré, červené, hnědé a žluté barvy tu vyniká kulantně. Do toho započtěme rozličné textury na stěnách a stropech, ID tech 1 s jeho takřka nekonečnou dohledností, a je jasné, že musím kolegovi z 9.Bé dát za pravdu.

Taky prý, že Doom nemá tak rozmanitý level design - mapy jsou členitější, velikostí rozmanitější a esteticky zajímavější. Já jsem se ve větších mapách beznadějně ztrácel a bloudil jak ožralý slepec v pralese, ale to přičítám více mému (ne)vynikajícímu orientačnímu smyslu, nežli neschopnosti havranů udělat dobrý level design.

"A doom taky nemá super knížku!" neboli, jak už teď víme, tome of power. Ano, ano, ony nabušené verze útoků z fantasy kopírek Doomovkého arzenálu jsou vskutku pádným argumentem. Obecně zakomponování inventáře bezpochyby pomohlo oživit relativně základní herní principy slavnějšího sci-fi bratra.

A přes všechny tyto klady mne Heretic nikdy tolik neoslovil. Možná je to zvláštním balancem obtížnosti, možná že monstra nejsou tak ikonická, možná že jejich nelítostné kosení mi přišlo méně záživné. Tak či onak, můj názor se nezměnil ani po dvaceti letech. Bludař je kůl, ale mým bohem je Zkáza!

Spíše morbidní kuriozita herních dějin než plnohodnotný titul, který nejvíce pobaví svým příběhovým intrem ad-absurdum. Vy, jakožto nejmocnější zbraň v dějinách lidstva, metla extremistického socialismu, příbuzný legendy Bruce Lee – Chin, musíte vyhubit veškeré obyvatelstvo komunistické Číny pobíháním v dolní části obrazovky a střílením na něco, co matně připomíná lidské bytosti. Hra nikdy nekončí, armáda zasraných, vošklivých rudochů je nekonečná. Dekapitovaná makovice velkého drahého vůdce Ten Siao-pičinka je hlavním bossem. Hudba hrající na pozadí v několika sekundovém loopu je „I Love Beijing Tiananmen“ – chytlavá, trsuhodná, popová vypalovačka.

Sranda je, že něco podobného se dá dneska naprogramovat v Game Makeru, Unity, ba dokonce v RPG Makeru do 30 minut a na Steamu by to bylo zadara a to v lepší kvalitě i zábavnosti. Satira? Recese? Neschopnost? Drogy? Demence? Nuda? Kombinace všeho? Proč si soudruh Kurosawa myslel, že něco takového by měli lidé hrát, natož za to platit? Kdo ví. Každopádně to existuje a díky mocné entitě zvané internet se na Hong Kong 97 jen tak nezapomene.

To si takhle dávám svůj odpolední čaj, když tu na mě vyskočí oznámení od Crotýmu, že oslavují dvacetileté výročí strýčka Sama II. Tož to je zajímávé - pravil jsem si v komnatách mé mysli. Jenže zájem opadl v tu chvíli, co jsem si přečetl velmi strohý update na stýmu. Většina novinek se defakto vztahovalo na steam aplikaci (emodžikony, trade karty a grafiku), ale údajně se zasáhlo do balancu gamelpaye. Nu což, ta hra mi hnije v knihovně, tak proč to zase po letech neprubnout.

Už z počátku je zcela patrné, že bratři Slované dostali díky vydavateli 2K do kapsičky značně tučnější finanční kapitál, o čemž hned na počátku hra dává vědět. Sam ted kecá mnohem víc, bohužel. A jeho assistentka zase mluví málo, bohužel. Na druhou stranu SS2 napravil hned několik neduhů, jimiž trpěl originál a jeho nástupce Second Encounter. Prostředí a nepřátelé se zde vyskytují v hojném počtu nejen kvantitou, ale též i variabilitou. Každá kapitola se odehrává na jiné planetě, jež také přídá nového nepřítele na zahubení. A to je vlastně hlavní klad SS2. Vice zbraní, všemožné vehykly, více secretů, suma sumárum se dá u kampaně vytuhnout na víc jak 10 hodin.

Vizuálně hra zestárla fenomenálně - jako dobře vyzrálá Chorvatská rakije. V době, kdy se prosazoval technický pokrok, realismus a immerze, šel Croteam opačným směrem a zaměřil se na výtvarnou stránku. A mohu směle prohlásit, že SS2 na své kolegy z doby tehdejší čučí z výše. Vysoký kontrast, pestré barvy, chytře využitý bloom a kvalitní skyboxy zapříčinují to, že i mrtvá planeta plná šutrů a lávy je esteticky zajímvější než celý kancelářký komplex ve Fearu. SS2 vypadá zkrátka výborně. Krom předrenderovaných cutscém v rozlišení pro Super Nintendo. Jinak modely zbraní, design nepřátel, detaily prostředí, vysoká dohlednost, to vše upoutá pozornost. Což už se o technicky vyspělejším Doom 3, Fear nebo Far Cry říct nedá. Pouze poločas rozpadu dvě může konkurovat. Hernajz, SS2 je větší fešák než o patnáct let novější čtyřka! 

Hratelnostně je to už však čistě arkádová, přímočará vykopávka bez mozku. Což není na škodu, poněvadž autor tohoto komentáře taky není krovíjaký vědátor. Tudíž oldskůl řezanice, při jejímž hraní mohu bez ostichu s otevřenou hubou slintat na klávsnici jako lobotom, je pro mne dar z nebes. Jenže on ten oldskůl aspekt trochu střípe. Samík běhá pomalu jak stařenka se seronegativní revmatickou artritidou, a o nějakem bunny hoppingu si taky můžete nechat zdát. Pohyb je děsně topornej a kdyby tu nebyla občasná vozidla a já nepřišel na to, že "sprint" se musí zapnout manuálně v profil menu (proč??), trpěl bych jako zvíře. Zbraně jsou naštěstí celkem efektivní. Hlavně brokovnice, která jako by byla fakáčem nechvalně proslulé "brokády" z Dooma 3, jelikož vlastně funguje jako puška, jež je účinná jak na blízká setkání, tak i na dálku. Do toho tu máte granáty, které můžete souběžně používat s bouchačkama.

Nakonec jsem si docela ulevil, že je po všem. A je velká, převeliká škoda oněch pár neduhů s pohybem a tím pádem zbytečně tuhou obtížností. Sam 2 je super hezká taškařice, která mohla být klasikou. Takhle, žel Mentálovi, zapadla do hlubin času a prostoru. Já si ji však stále vážím, neb je to poslední dobrá hra ze série. Serious Shite 3 a 4 mi můžou vysát kadi díru!

Obtížnost: Normal (težší obtížnosti takřka nehratelné)
délka: 11h

Super-obrovky dobrá hra s pomalejším rozjezdem, což není u Rogue like titulů nic neobvyklého. Hades I fungoval bohovsky, tak proč něco zásadního měnit? Nová sympatická hrdinka, která se ohání s rozličnými a precizně vybalancovanými nástroji zkázy neméně umně než-li její  ztepilý bratr. Líbezná kreslená grafika, která se stala krédem studia ze San Franciska, lahodí oku jako božská ambrozie hladí hrdlo. Ovládání je precizní, hratelnost návyková, obtížnost férová, postup otevírání všeho chytře dávkovaný. A za scénář i herecké výkony by Sofoklés a Homér uronili slzu hrdosti.

Nebyla by to však moderní, obsedantně posedlá politicko-(a)sociální doba, aby si lidi neztěžovali na totální krávoviny. Jistě, woke, DEI a jiné fekály moderní doby existují. Ano, tvůrci si trochu pohráli se vzhledem pár bohů a bohyň. Ale hergot, co má bejt, když je Hades II tak zatraceně dobrá hra? Nějak mě na šourku nepálí, že Hephaestus je obtloustlej paraplegik, že Hestia je černoška a má na kůži exém, nebo že z chaosu udělali androgenního metrosexuála - když vidím, že priorita studia ležela ve vytvoření co nejzábavnější a nejlepší hry. A když vezmete v potaz fakt, že Supergiant je z Kalifornie? Hades II je v tomto slaboučký jak heřmánkvej čajíček. Kašlete na politiku, bavte se, kruci prdel.

Má Hades 2 nějaké nedostatky? U Dia, já nevim. Možná pár vedlejších charakterů se mi z počátku netrefilo do vkusu, ale časem mi přirostli k srdeční chlopni. A Narcis je naprostej borec. nejlepší postava ve hře!

Desítky hodin kvalitní zábavy za 30 babek. Hra mi ani jednou nespadla, žádné bugy, žádné technické problémy. Za mě jasný adept na hru roku. A fakt doufám, že si od Geoffa nějakou tu sošku v prosinci odnesou.

Pozřím neznámou rostlinu na neprobádané planetě "Dobrá zpráva, nyní je tvé tělo mnohem odolnější vůči vnějšímu poškození. Špatná zpráva je, že tvé kosti jsou momentálně poseté armádou malých zhoubných nádorů" oznámil mi můj osobní AI asistent.  

Tuto malou, nenápadnou kulišárnu z továrny bývalých Ubisoft pracantů jsem si užil jako takový chutný chlebíček, jenž jednou strčím do huby, spolknu ho a za nějakou dobu zapomenu, že jsem ho vůbec kdy snědl. Na oko se hra může podobat "resource  gather survive " hrám jako No Man Sky, nebo Subnautica, leč skutečností jest, že se jedná o "metroidvanioidní" produkt s elementárními prvky prozkoumávání a střádání materiálů pro vylepšování či rozšiřování vašeho obleku. V zásadě to funguje bez problémů a prvních pár hodin onen element objevování a skenování nových krajin - fauny i flory funguje výborně. Žel bohům zanedlouho zjistíte, že jste defakto objevili vše, co vám Savage Planet může nabídnout. Tak či onak překonávání překážek není vysloveně ubíjející a vaše putování skončí dříve, než se na vás ta otravná paní nuda nalepí. Po celou dobu budete třímat pouze jednu zbraň a akční složka je obecně dosti jednoduchá.

Co mne překvapilo nejvíce je sympatická nadsázka, s jakou se Savage Planet prezentuje. Od živě hraných filmečků na vaší vesmírné kocábce, kodexu a loru, po vaší asistentku v podobě umělé inteligence. Ta vám bude po celou naší krátkou anabázi dělat příjemnou společnost a komentovat vaše konání a nálezy v průběhu hry. Její povaha je takový milý balanc mezi claptrapem z Borderlands a Glados z Portalu. Ani moc protivná, ani ne tak sadistická a cynická. Prostě taková nápomocná, sarkastická sympoška .

Vizuálně se nejedná o žádné žůžo labůžo, ale pestrá paleta barev a vysoká vykreslovací dohlednost spojená s překvapivě optimalizovaným Unreal 4 enginem dodala naprosto adekvátní zážitek, stejně tak hudební vložka a vlastně i celá hra. Ta díru do světa neudělá, ovšem nepřinese ani ostudu. Savage Planet je kompetentní, kvalitně vyrobená hra. Jen nemá nic, co by ji nějak markantně odlišovalo od svých digitálních souputníků.

Je všeobecně známo, že všechno má svůj počátek. Svého otce, matku, stvořitele. Tato metafora se váže též na herní žánry. U First person střílečky je to Wolfestein a Doom, u RTS Duna a Command and Conquer, a u survival horroru zcela jednoznačně alone in the dark. Tento kulišácký tatík přinesl něco zcela unikátního - nevídaný mix žánrů, který v té době obdaroval nerdy toporným, leč bezprecedentním zážitkem. A inovace inspiruje a láká dav. Dav, jenž chopil příležitost za pačesy a vytvořil série, jež se staly legendární či kultovní. Nejsem expert přes alternativní dimenze, ale jsem přesvědčen, že bez Alone in the dark by jsme nedostali Silent Hill, Dead Space, Resident evil nebo fatal frame, alespoň tedy ne v podobách, v jakých je známe dnes.

Samotný padre Alone to ve svém životě neměl jednoduché: Započal jako mladý, kreativní, perspektivní jinoch, který inspiroval mnohé v letech 1992-1995. Roku 2001 po šesti leté odmlce, se vrátil zpět, plný síly a odhodlání neztratit se ve stínu svých nejtalentovanějších synů - Resiho a Hilla. A nevedl si špatně. Následně se opět vypařil, aby se roku 2008 mohl opět zjevil jako svatý u rotundy. Tentokrát si sebou přinesl krizi středního věku, začal nám blbout a chtěl vypadat mlád a cool, aby učinil dojem na své synátory. Jenže si ukousl příliš velké sousto, jímž se téměř udávil, navíc investoval do sebe až moc peněz, jejichž investice přišla vniveč. Otecko nám v důsledku toho upadl do deprese, začal pít a brát drogy. Po mnoha letech se na veřejnost vyplavila troska, která totálně zahubila veškerý zbývající respekt.
Zdálo se, že je všemu konec, šmitec a šlus. Avšak léta páně 2022, se starý pán Alone opět zhmotnil před našimi zraky. Po dlouhé odvykací kůře vypadal odhodlaně a svěže, připraven nám ukázat, že starý, nervóz plný pijan má v sobě ještě jiskru. Přesvědčil?

Překvapivě, ano! Ba co víc, nebál bych se konstatovat, že jsem se u jiného Alone in the dark tak nebavil. Dostal jsem v zásadě vše, co bych od kvalitní žánrovky mohl chtít. Notnou dávku psychologického horroru, ošklivý monstráky, podivnou zápletku, občas nějaký to bafnutí a chytrý mix puzzlů, akce a prozkoumávání. To vše bylo dostatečným motivátorem k tomu, abych si mohl vesele zavýskat při první dohrané hře v roce 2025 (ano, co se týče herní praxe jsem poněkud pozadu). Obecně vzato tu není aspekt, který by tu byl vyloženě špatný. Jasně, je zcela patrné, že rozpočet byl v porovnání s Dead Space a Resident 4  miniaturní. Faciálky jsou jak z roku 2014, kamera v cutscénách je statická, lokace jsou maličké, lineární a plné neviditelných zídek. Přesto však vše funguje. Souboje, kterých se zúčastníte jen sporadicky, jsou trochu topornější, zato ale účelnější. Nikdy jsem v duchu nebyl otráven, když došlo na decimaci voškliváků. Lokace, jejichž variabilita je dostačující, jsou vizuálně pěkné a místy i podmanivé, přičemž umí vybudovat atmosféru.

Což mne přivádí ke králi, ke zlatému hřebu. Atmoška a zvuk. Oba jdou spolu ruku v ruce a spolu sehrávají skvělý duet plný vynikajícího ambientu, variability a realismu. Chůze na každém povrchu zní jinak, každý lokál je plný zřejmých i velmi jemných audio stop. Vrzání podlahy, praskání, šramot, šelest, tikání hodin. Tot vše dává zneklidňující pocit i ve chvíli, kdy by jste měli být v bezpečí. V tomto ohledu si Tatíček Alone maže dva remaky Deada and Resiho na chleba! Hudební podkres funguje taky velmi dobře. Postavy jsou.....exoti, většina z nich. Často jsem měl pocit, že jsou všichni pod vlivem inhalace cannabis sativa, včetně hlavních protagonistů. Co se Emily týče, ta za níž jsem hrál - je řekl bych tak trochu magor a místy to vypadá, že neví co se kolem ní odehrává. Snad záměr, či beze-směrná režie? Nevím, za mě to docela fungovalo. Navíc, nemůžu mít nerad holku, jež se léčí frťanem whisky!

Nuže, já to shrnu. Bavil jsem se, víc než jsem si myslel. Tvůrci jasně pochopili, co dělá horror horrorem. A z toho mála co museli uvařit, uklohnili chutnou a napínavou jednohubku. Leč, žel bohu a Satanu, studio necelé 3 měsíce po vydání bylo uzavřeno a pra otec hororu je opět u ledu a tentokrát, zdá se být, asi už napořád. Avšak já se domnívám, že fanoušci můžou bít spokojení. Ne každý skončí na pozitivní notě. Odkaz Alone in the Dark bude žít dál. Skrze prosperujícího Residenta a Silent Hill. A ačkoliv sám v životě Alone párkrát klopýtl, nakonec odešel se ctí.

Osobní remakeová hororová anabáze pokračuje! A kde jinde navázat na komentář k remaku RE4, než u hry, která se u legendy od Capcomu nejen inspirovala, ale kvalitativně se jí vyrovnala, ba ji v některých aspektech předčila. Řeč je pochopitelně o "Zhynulém kosmu", který si vzal to nejlepší z Resident Evil 4 a přenesl to do nejizolovanějšího místa, jaké si lze představit. Vetřelec a Horizont událostí jasně dokázali, že děj odehrávající se na vesmírné lodi, obklopené chladným, vzduchoprázdným, radiací prošpikovaným a temným vesmírem, je nadmíru efektivní způsob, jak člověka donutit zatáhnout anální svalstvo. A když do této lodi přidáte krvelačnou potvoru či zlou paradimenzionální entitu, mohou tyto svěrače svůj obsah stejně snadno vypustit. Dead Space měl skutečně vše, co si mohl kámoše hororových akcí přát: hutnou, tísnivou atmosféru, nervy drásající akci, odpudivé nepřátele, mysteriózní nádech, intuitivní minimalistický inventář, originální zbraně a minimálně přerušovaný gameplay, které zaručily strhující a plynulý zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Já rozhodně nezapomněl. Ano, Dead Space posunul hranice žánru.

Jak ale obstojí o dvě dekády později po kvalitním remaku RE4? Kdybych měl Dead Space Remake popsat analogicky, řekl bych, že je to jako když v dětství odejdete kvůli vzdělání ze svého nudného pokojíčku: čtyři bílé stěny, dřevěná podlaha, starý nábytek, díra ve dveřích, hluční sousedé a nevábný zápach linoucí se odněkud. Po mnoha letech se vrátíte a vidíte větší prostor, nový nábytek, mramorovou podlahu, umělecky a vkusně počmárané stěny, ale ta díra ve dveřích, otravní sousedé a divný puch přetrvávají. Je příjemné vrátit se a vidět všechny ty vizuální změny, které však nemohou zakrýt, že je to pořád váš starý pokoj. Dead Space Remake hraje na jistotu a z hlediska hratelnosti zůstává v roce 2008, což mu paradoxně škodí. Ke konci jsem se upřímně modlil za konec, ačkoli díky několika prvkům převzatým z Dead Space 2 a arzenálu obdařenému vyvážením či novými alternativními mody střelby hra nabízí jisté vylepšení. Opakující se prostředí a chudý repertoár nekromorfů však způsobily, že to ke konci dost zatuchlo.

Grafický posun je zcela evidentní a Frostbite engine ukazuje, v čem tkví jeho síla: hra stínů, světelné efekty a částicové efekty, jako je mlha, pára, oheň či jiskry, opravdu dělají divy, zejména s atmosférou. Několik pasáží bylo rozšířeno a loď obecně působí epicky, ale zároveň klaustrofobicky. Atmosféra je skvělá, ozvučení, zejména ambientní zvuky, je vynikající – každé vrznutí, prasknutí, šepot či myší prd ve větru je slyšet. Procedurálně generované události jsou jedním z prvků, který zde skvěle funguje, nejen díky level designu, který nyní umožňuje účelný backtracking, ale hlavně proto, že jsem kvůli tomu málem dostal vopar. To si to takhle štráduju klidnou chodbou a brodím se hromadou střev pokosených nekrozmetků – a v tu chvíli na mě z rohu vybafne ošklivák. Tento systém by měla mít každá hororovka. Je to, jako by celá hra byla Nemesis z RE3, který na vás může vyskočit odkudkoli. K tomu přidejte minimum cutscén, což znamená prakticky nepřerušovaný gameplay a nulové viditelné načítání (to platí i pro spuštění hry – po obligátních logách okamžitě přejdete do „pause“ menu, jako byste hru nikdy nevypnuli). Tento aspekt si RE4 maže na chleba.

Motive se tu snažil obohatit příběh přidaným lore, vedlejšími misemi a Isaac Noobton teď žvatlá. Normálně jsem rád za hrdinu s košatou slovní zásobou, který patřičně reaguje na hrůzu kolem sebe a komunikuje s ostatními. Jenže zde platí „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Motive z Isaaca udělali tak nudného a nezajímavého strejdu, že by si za to snad zasloužili nějakou cenu. Jeho xicht, jeho hlas, jeho dialogy… jako vanilková zmrzlina z prášku. Ostatní postavy jsou zapamatováníhodné jako vaše ranní moč. Komunikace s nimi je tak sporadická, že jsem místy zapomněl, že na lodi nejsem sám. Nemluvě o tom, že záhada s Nicole teď nepůsobí ani zdaleka tak surreálně. No jo, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Předělávka Dead Space se povedla, je na ní znát notná dávka talentu a nadšení. Přesto mě nijak nenadchla. Nevím, možná jsem starý, možná se žánr, který Dead Space v roce 2008 popostrčil, se za ta léta posunul dál. O to víc mě mrzí, že plánovaný remake dvojky byl zrušen. Měl potenciál. A tak, stejně jako metaforický nekromorfí král, Dead Space vstal z mrtvých, aby mohl být znovu nekompromisně usmrcen. Nuže, ne každá hororová řezanice je nesmrtelným Residentem 4. Rot in pieces, Dead Space, znovu.

Po úspěšných předělávkách klasických her série Resident Evil bylo zřejmé jako východ slunce, že komerčně nejúspěšnější, nejvlivnější a nejikoničtější, masou neproklamovanější čtyřku potká stejný osud. A proč ne? Vždyť právě Resident Evil 4 de facto určil směr akčního hororového žánru, kterým se inspiroval značný počet dnes již ikonických sérií, včetně remaků jeho starších předchůdců. Je to také remake, který doznal nejméně změn – jinými slovy: poznáte, že hrajete Resident Evil 4.
Kromě několika vylepšení v soubojovém systému, designu úrovní a struktuře příběhu je to stále ta skvělá hra, která přišla na svět před 20 lety. Jen vyrostla do krásy a strávila dekády „ve fitku“.

Leon je o něco pohyblivější, přidání parírování a „stealth“ mechanik zvýšilo dynamiku a variabilitu. Nožík se sice opotřebovává, ale jeho odolnost je střídmě vyvážená, takže odpadá možnost „zbabělého spamování“ (kromě obtížnosti Profesionál, kde je nutné vždy „dokonalé parírování“). Hra je velmi lineární, až na pasáž u jezera, která byla sympaticky rozšířena, ale prozkoumávání a hledání pokladů či drahých kamenů není příliš složité.

Příběh je stále prostý jako žebřík, zlosyni jsou povrchní dutohlavové, ale změna charakteru Ashley opravdu prospěla. Dala mi motivaci ji chránit za každou cenu, nikoli ji zabít jako v originále. Rozmazleného, tupého fracka nahradila sympatická dospělá dívka, která z počáteční nedůvěry a strachu pomalu vyroste v odvážného parťáka. Její vývoj a náklonnost k Leonovi působí přirozeně a mile. A to jak skrze dialog, tak výborné animace objičeje v gameplayi. Škoda jen, že Leon je pořád nebetyčný suchar a dost možná i frigidák, větší než v originále!

Technicky je to precizní práce, vizuálně nadstandardní, s enginem fungujícím spolehlivěji než proslulé švýcarské hodinky. Přidání střelnice potěší a režim Mercenaries je jeden z těch lepších v celé sérii. Souboje s bossy, až na jeden případ, jsou zklamáním a hra působí obecně o dost akčněji a méně atmosféricky, což ale není nic, co by mě nijak odrazovalo. Resident Evil 4 remake je precizně odvedená práce, jejíž kvality ocení jak fandové, tak příležitostní hráči. Pokud však z nějakého důvodu nemůžete originál vystát, domnívám se, že tento remake váš názor nezmění.

Další přírůstek do rodiny army survival žánru, jemuž Vampire Survivors stále bezkonkurenčně vládne. Tentokráte se jako B(rambo)ra vydáte na anihilaci voškliváků z hlubokého kosmu. V zásadě Brotato nevybočuje z řady nijakým výrazným způsobem. Kromě dvou aspektů: Tím prvním jest vizuální zpracování, které jako by z oka vypadlo flashovkám z dob počátku 21. století, což velice příjemně škádlí mé boomerské oči. A vedle toho je tu herní variabilita, která je tu zastoupena desítkami druhů zemiaků, jenž se vám plněním úkolů zpřístupňují. Tudíž vás potenciálně čekají desítky odlišných herních stylů, což je príma. Od základní všestranné brambory, jež je schopná třímat každou bouchačku a zbraň na blízko, po kamikadze beze zbraně, která se nebojí ze sebe udělat lahodné bramborové piréé. Zbraní je dost, systém vylepšování přímočarý a jednoduchý. Celkově vzato, Brotato je na oko prostá, leč variabilní a všestranná, stejně jako ona královská zelenina.

"Chybami se člověk učí, praxe dělá mistra." Tato klasická přísloví snad nevystihují v herním průmyslu nikoho lépe než polský Teyon, jehož reputace za prvních 12 let existence byla poněkud – řekněme to kulantně – rektální. Neboť jejich první majstrshitky zahrnovaly plejádu pet simulátorů pro kažuály, budgetové střílečky, které nikdo nehrál, a "on rail" arkádové maglajzy, přičemž nejznámější z nich, nechvalně proslulý, byl Rambo: The Video Game. 

Proto, když léta Páně 2019 přišel na svět Terminator: Resistance, byli jsme z toho všichni tak nějak opaření. Já, ty, kdo čteš tento komentář, všichni ostatní. Terminátor nejenže připomínal kompetentní hru, ale zároveň skládal hold skomírající značce daleko více než Hollywood za posledních 20 let. Kvalitativní skok to byl markantní a mnozí si pokládali otázku, zda onu pomyslnou laťku budou schopni udržet. Nu, neudrželi, nýbrž překonali.

V zásadě je zde aplikována stejná formule jako u Terminátora. Jen s tím nepatrným rozdílem, že vše je více či méně propracovanější. Robo běží na UE5, vše je detailnější, realističtější (zejména prostředí), dohlednost vyšší a obecně je to – kromě xichtů vedlejších postav – pěkně vypadající hra. Navíc mi to celé zamrzlo a spadlo jen jednou. Střelba je velice solidní, hlavně exploze dutých kromaňonských lebek všemožné lidské pakáže jsou žůžo. To, co ale toto dílko, které je zcela patrně romantickým milostným dopisem všem dědkům a fanoušům jako já, povyšuje nad průměr, je ta chutná kojenecká výživa okolo. Vedlejší úkoly, dialogy, které nejsou vůbec špatné. Design, který nutí prozkoumávat. A korunu, nebo spíše helmu, tomu nasazuje roštácký děda Peter Weller, jenž zapříčinuje, že mě hra byla schopna v mnoha situacích naprosto vcucnout. Nechtěl jsem zkrátka minout žádný vedlejší quest či rozhovor. Rozšiřování charakteru plechového strážce zákona mě velmi bavilo. Záměrně jsem nedával ani pokuty, pouze výstrahy, jen abych slyšel další dalajlámské poučné moudro z ústního otovru nezbedy Wellera.

Celé to působí nadmíru sympaticky, a to i přes fakt, že je zde několik věcí, který mě prudily. Děsně navržený bossové, legračně dementní AI, předvídatelný příběh, nudný záporák a ke konci už to na mě působilo dost anemicky, někdy i doslovně. Což ale nezastírá fakt, že jsem se na 90% času nenudil. Autoři dokázali vylepšit svou vizi a opět ukázal co se stane, když do hry vložíte trochu toho nadšení a kus srdce. Teyon nám tu roste před očima, a ač k mistru řemesla má ještě daleko, s tímto přístupem může brzo stát po boku Techlandu, ba dokonce CD projektu. A co bude dál? Já bych si přál pořádný Starship Troopers, prosím.