Slyšte, slyšte! Yakuza jako JRPG ! Nový, neotřelý twist v kabátku Yakuzy série! Prohlášení, kterého jsem se zhrozil. JRPG jsou pro mne nejnudnější typ her a obecně výsměch RPG žánru. Pokud se nejedná o Dragon Quest , který onu triviální gameplay lobotomii kompenzoval krásným vizuálem , epickým story , zapomatovánihodnými charaktery a pohádkovou atmosférou. Žakuze se bohužel povedlo jen to první. Nejenom že herně podědil všechny neduhy tohoto žánru, ale navíc to působí silně nedotaženě a uměle.. Na papiře to přitom nevypadá zle. Když jsem uzřel, jak se postavy pohybují v prostoru, domníval sem se, že zde bude implementován jakýsi semi-tahový systém, který bude velmi využívat interaktivitu prostředí. Nope. Charaktery nejdou nijak ovládat, na "bojišti" se pohybují zcela náhodně, což je debilní, protože nemůžete efektivně plánovat jak s danou situácí naložit. Přitom by se to dalo jednoduše vyřešit možností omezeného počtu kroků, které by ovlivňovala "hbitost" dané postavy. Tak by tam alespon byl nějaký dynamický element. Takhle o nějakém taktizování však nemůže být řeč. Tímto způsobem probíhá většina fightů: Zaútoč nejsilnější abilitou, uzdrav zraněnýho parťáka, vyléči sebe, použij blok když se boss nasere, použij debufy na nejsilnějšího protivníka, zaútoč znova, doplň manu. A tak pořád dokola. Ted si přestavte tohle dělat neustále jak magor defakto v každém fightu. V pozdějších pasážích, kdy budete vyšší level, budete mít tolik zbytečných abilit, že se z toho budete valit bulvy. Navíc tu není ani možnost si namapovat oblíbené ability, což ještě víc zpomaluje už tak nudnou hratelnost. Jo, a baví vás grind? Tady si ho užijete více než dostatek. Levelování je zcela automatické, loot je trapný a nic, co si vybavíte, se vizuálně neprojeví na vzhledu postav, prostě klasická J-(psudo) RPG krávovina. Co mě upřímně bavilo, bylo sbírání plechovek - zábavně vtipná variace na Pac-mana byla vskutku fajn, jen škoda, že je tu není mnohém více oblastí na mapě, kde tuto minihru provozovat.

Příbeh, který zahrnuje Japonskou, Čínskou a Korejskou mafii taky nezní vůbec špatně. Bohužel, je opět děsně pomalý, divně rozkouskovaný a plný nelogických nesmyslů, které lacině pohání story kupředu - Lidi se z nenadání začnou chovat jako dementi, postavy se na scéně zjevují odnikud, nebo naopak mizí ze scény jako prd ve větru, lidi přežívajíc neuvěřitelně situace atd. Prostě jak se to scénaristům zrovna hodí. Působí to strašně nekopaktně, lacině.

Když je řeč o neucelenosti. Jedna z věcí, která se mi tady líbila jsou notoricky známé substories. Ty mají opět tu vysokou kvalitu, na kterou jsem zvyklý. Místy praštěné, misty milé, vtipné, leckdy i dojímavé a dobře napsané, zkrátka kvalitní zábava. Má to ovšem jeden velkej háček. Vaši parťáci se oněch substories vůbec nezúčastní! Jak se spustí substory cutscéna, přestanou existovat, zmizí z času a prostoru! Puf! Gone! Což ovlivňuje dvě věci: Naprostou citovou separaci od vás a vašich družiníků a realizaci, že systém družiny byl do hry implementován až později ve vývoji. Proč by jinak Ičiban byl vždy v substory sám? Proč nemít po boku kámoše, kteří by dali najevo své názory a úhly pohledu? Proč by nemohli nějak ovlivnit dění oněch příběhů? Vypadá to fakt blbě, když se najednou Ičibanovi zjeví za prdelí kámoši, kteří doposud s příběhem questu neměli co dočinění. Navíc ve mne v průběhu hraní klíčilo podezření, že substories napsal zcela jiný tým scénáristů, což se hlavně projevuje na hlavním protagonistovi, který se jednoduše chová úplně jinak než v hlavním story. V substories je ičiban velmi přátelský, empatický a jedná s chladnou hlavou. Kdežto v hlavním story je často impulzivní, naivní, ne zrovna inteligentní člověk. Jeho mnohaletý pobyt za katrem ho prakticky vůbec nezměnil - ani povahově, ani fyzicky. Je to fakt divný. Pak je tu stejný problém ale z opačné strany mince. A to ten, že postavy, které se do vaší družiny přidají, třeba srze minihru, jsou pro změnu naprosto ignorovány v hlavním příběhu. V cutscénách zkrátka nejsou, neexistují, místo toho je nahradí ti, kteří jsou pro příběh nějak relevantní. Jak říkám, naprostý disconnect, což je wtf pro sérii, která si zakládá na mezilidských vztazích. Mimo hlavní story je tu bar, kde vedete rozhovory, a kde můžete své vztahy jaksi rozvíjet, ty jsou ale z velké části velmi lineární a ne dvakrát zajímavé, což se dá vlastně konstatovat o vašem týmu, který tu dostávavá minimum prostoru a obecně je ze scenáristického hledika žalostně nevyužitý.

Ocenuji implementaci nového města, které ale bohužel působí velmi mdle. Mnoho míst je naprosto prázdných, či velmi řidce osídlených - ulice, restaurace (které mají zvukovou stopu plné restaurace, ikdyž jsou úplně prázdné). Vyjímka je nádraží, kde se na oko spawne několik desítek panáků. Interatkivní NPC stojí na tom samém místě od začátku do konce a říkají ty samé věci, fuj.

Jediné, co mne drží od červeného čísla jsou již zmíněné substories, bezchybný technický stav a fakt, že jsem u toho vydržel několik desítek hodin. Byly to příjemně ztrávené hodiny? Z větší části ne. A neexistuje nic, co by mě donutilo tuhle hru hrát znova. Podle mě je Yakuza like a dragon špatně navržený, nedodělaný hokus-pokus, který ze solidní mlátičky udělal elementární tahovku bez mozku. Opravdu zavidim lidem, kteří jsou schopni si tento pravěký game design užít. Já však pravím: no more. Fuk you.

Jednoduchý concept, výstižný název, revolver v ruce sličné pistolnice prahnoucí po pomstě, prakticky nulový obsah a návyková hratelnost. To je Kill the Crows v kostičce. Již od dob " flashovek " z počátku 21.století jsem byl fascinován typem her, jejichž účel byl "zabít dlouhou chvilku" Ve škole, v práci nebo při čekání na fotbalový mač. Strávit příjemných 10-20 min rekreačním pařením a následně pokračovat volně ve svém dni. Kill the Crows je toho ideálním příkladem. 

Spustíte hru, kliknete na "start" a už se to na vás hrne. Počítadlo v horní části obrazovky, dole zase čára pro vaší super schopnost, ve válci revolveru 6 rychlých přátel a prst na spoušti. Poté, co do pekel horoucích pošlete 100 desperátů, lačnících po vaší krvi, se náhle zjeví boss, po jehož picnutí se následně objeví dalši stovka padouchů na place. A tak to jde dokola. Jednoduchost a efektivita gameplay loopu je největší silou této hry. Zabíjení ničemů je zábava, obtížnost je vysoká avšak férová. Vždy jsem byl rozlícen na svůj ne um, nikoliv na design hry. Ano, nemáte zde žádné životy, jedna rána a je z vás žrádlo pro supy. Vaši křehkost však kompenzuje vaše mobilita, hojné množtví věcí za které se dá krýt a spešl schopnost, jež může během okamžiku nadělat cedník z mnoha ozbrojených ničemů. 

Je však nutno podotknout, že se zde nachází pouze jedna malá mapa, jeden opakujici se boss, druhů nepřátel to zrovna taky není moc a obecně to celé působí spíš jako demo co bylo upatlaný v Unity za tejden. V jistých ohledech to připomíná arkádovou klasiku Moorhuhn 2 . Herně kompetetní a návyková, leč obsahově prázdná. Ale účel na 100% splní.

Nuda mne přemohla, chut na retro napadla. A proto jsem je chtěl rychle a bezbolestně utišit. Tudíž jsem si řekl. Zahraju si Duka 3D. Ale za toho ukecanýho bobuláka jsem už hrál bambilionkrát, což si takhle, po sakra dlouhé době, vyzkoušet jeho němou a prostorově méně objemnou verzi? Budiž. A byl jsem tuze překvapen jak se to stále pohodlně hraje. Skákání je na tu dobu přesné i responsivní a střílení do syntetických zmetků je díky efektům docela sranda. Jsou tu "secrets" sbíráte barevné klíče pro otevření dveří, které korespondují s barvou onoho klíče, duh.... vlastně je to Duke 3D, jen bez té "madam hloubky" v prostoru. Hromada věcí na sebrání i na odbouchnutí tu je též. Na tu dobu až nezvykle přístupná obtížnost - dostatek životů a hojné množství žrádla, které život doplňuje, plus k tomu máte nekonečno munice. Pro casuály 90.let jak dělaný.

Hrát to ale delší dobu je pro oči, tudíž i mozek, poměrně nepohodlné ba i lehce bolestivé. Hergot, moderní gejming ze mě udělal pěknou měkkotu! Málo oddálená "kamera" pro tehdejší zlepšení výkonu a trhaný/neplynulý srolling je prostě dneska fuj. Dukovi by se hodila Carmackova "Adaptive tile refresh" technologie. Hra je i na tu dobu škaredá. A na tu kakofonickou defloraci ušních bubínků od prdícího PC-SPEAKERU jsem si nikdy nezvykl. Když vezmu v potaz, že půl roku na to vyšel Commander Keen 4, vedle kterého Duke vypadá a zní jako vandrák trpící malomocenstvím, je mi toho nasteroidovaného hocha krapet líto. Ale účel splnil a tu mojí sociální otravu zneškodnil. Díky, Duku!

Je tomu již 9 let, co kluci a holky ze Záhřebu tak trochu zbláznili, jelikož místo své obvyklé lineární řezničiny pro lobotomy (Serious Sam) vytvořili nervy protahující, duši obohacující, mysl stimulující logicko filozofickou kulišárnu, The Talos Principle. Ta s takřka veletuctem dobře navržených hádanek, a neméně skvěle zkonstruovaným příběhem, dokázala po velmi dlouhé době obnovit můj zatuchlý zájem v logický žánr. Druhý díl byl oznámen i vydán poněkud potichu. A zcela upřímně, nebýt zdejšího profilu, totálně by mi proklouzl mezi prsty. Mělo to ale i nezpochybnitelnou výhodu v tom, že jsem do toho šel prakticky naslepo.

Počítal jsem s tím, že uzřím lépe vypadající hru, co jsem ale neočekával byla rozloha a množství obsahu, který Croteam do hry nacpal. Talos 2 je indie kolos kterému není rovno. Kdybych měl Talos 2 přirovnat k jedničce, použil bych vizuální analogii skrz cover hry. Malý člobrda s lucerničkou ( Talos 1) hledíc do tváře monumentálnímu titánovi ( Talos 2). Tento fakt na mě z počátku působil mírně rozpačitě, jelikož jednička vlastní onu velice unikátní atmošku, která svým pojetím příběhu, hudbou, minimálním dabingem a téměř nulovou interakcí s jinými entitami, evokuje pocit naprosté izolace. Talos 2 je toho totiž pravým opakem. Ten pocit rozpačitosti mě však velmi rychle přešel a já se začal nejen kochat, ale zároven jsem si uvědomil že defakto všechny výtky, které jsem měl u jedničky, tu jsou opraveny a vylepšeny.

První a nejočividnější věcí, která upoutá vaše kukadla, je značně vylepšený vizuál. Croteam přešel ze svého Serious enginu na aktuální Unreal 5. A i přes fakt, že tuto technologii použili poprvé, je konečný výsledek nadmíru povedený. Talos 2 umě využívá dvou největších taháků tohoto proklamovaného endžinu - nasvícení a obrovskou dohlednost. Většina textur zde, obzvláště pak z blízka, nevypadá zrovna k světu. Dokonce mám pocit, že spousta byla importována z jedničky. Celá scéna je ale vždy tak hezky a vkusně nasvícená, že to vlastně vůbec nevadí. Totéž platí o brutálně pohledných částicových efektech. Těch tu sice není mnoho, ale když vám tisíce náhle zformovaných fluorescenčních částic prosvítí temnou místnost je to pohled vskutku hodný obdivu. Prostředí jsou rozmanitá a opravdu veliká, (některá až oslňující), nikoliv však samoúčelně. Krom působivých panoramat (díky až překvapivé vertikálnosti) je tu dost místa k prozkoumávání - hledání skrytých puzzlů, audiologů, hvězdic, či "artefaktů" minulosti, jako je třeba zrezivělá pračka. Hojná porce detailů a péče byla do jednotlivých biomů vložena. Navíc jsou osídleny faunou z několika živočišných tříd - savci, ptactvo, obojživelníci, hmyz. Opravdu je se na co koukat. Z technického hlediska jsem krom roz-kostičkovaných vzdálených vodních odrazů nenarazil na žádné bugy či nedostatky. Hra mi za 30+hodin spadla jen jednou. Optimalizace je velmi dobrá a pokud srazíte kvalitu stínů neměli byste mít problém ani na průměrném stroji. Jinými slovy: O nějakém euro/Slav junku tu nemůže být řeč.

Dialogů je zde též hojné množství. Jak jsem psal výše, byl to z počátku poněkud nezvyk, po nějaké chvíli se však ostatní roboti stali velice vítanou a příjemnou společností, která celé to "rébusování" dokázala patřičně oživit. Vaši syntetičtí kolegové jsou rozmanitá parta s odlišnými charaktery,názory a celkově jiným pohledem na svět. Rozhovory s nimi mne bavili a témata, o kterých jsme vedli debatu, byla zajímavá a zamyšleni-hodná. Stejně jako celá hra. Krom mluveného slova je tu i sociální sít, kde můžete číst postřehy ostatních, zprávy, či dokonce debatovat v diskuzích. Jistá rozhodnutí mají menší či větší dopad na budoucí rozhovory. To přidává na dynamičnosti, což platí vlastně o všech rozhovorech. Žádné tuny zbytečnýho tlachání o ničem, či rétorický tancování kolem horký kaše. Texty I rozhovory mají spád a nenudí. Stejně tak i všichni dabéři, kteří své repliky čtou dostatečně přesvědčivě a poutavě. Hudba reflektuje rozmáchlost a dobrodružnou povahu celé anabáze a je opakem kompozice jedničky. Celkový hudbení a zvukový rozsah je mnohem barvitější, tony jsou "světlejší" a celé to dýchá epickou ale přesto velmi decentní atmosférou - od klasických sci-fi syntezátorů, po delikátní kytarové licky a epické chorály. Kvalita.

Příběh se tentokráte věnuje lidstvu jakožto civilizaci v moderních dobách. Opět opak jedničky která se zaměřila na existenci jenotlivce, vnímání sebe-sama a okolního protředí. Mohl bych o tom napsat mnohé, tento koment je už ale i tak dost dlouhý tudíž to shrnu jen do jedné věty: Lidstvo je snad nejkomplikovanější hádanka na Zemi, kterou asi není možné vyluštit.

A jak se to vlastně celé hraje? Velmi dobře. Pokud se vám líbila jednička, budete si zde libovat. Většina hádanek (těch je 120+) je zábavných, pár věcí z jedničky tu croteam ozvláštnil a pár překopal. A vlastně každá nová mapa/biom vám dá do pařátů novou hračku pro ukočirování stereotypu. Někdy jsou hádanky super jednoduché, i když na oko vypadají komplikovaně a naopak. Rozmanitosti je tu dost, kreativity též. Jediná věc, která mě mrzí, je absence coopu. Některé hádanky k tomu doslova vybízejí, kdo ví, třeba Croteam najde do budoucnosti odvahu.

Celkově vzato mě Talos 2 velmi překvapil. Nejenom že ti Chorvatský neřádi opravili jedničku, oni ji vylepšili v každém aspektu a do toho ji nafoukli do super rozměrů. Do tohoto roku byl Portal 2 na neotřesitelné pozici mé top logic game ever. Talos 2 je jí velmi blízko. Dle mého skromného názoru nejlepší hra Croteamu, vrchol logického žánru a jeden z nejlepších Slovanských výtvorů za mnoho let. A zmínil jsem, že Talos 2 je pouze za 30 éček?? Wow. Jen doufám ve finanční úspěch, neb Talos 2 je trestuhodně přehlížený a prakticky neviděný na žebříčcích nejlepší gamesy roku. No, já však za tohle letos pojedu na dovelenou do Chorvatska minimálně 2 x.

Nikdy bych si nemyslel, že někdy budu litovat koupi hry ze série Žakuza, leč, žel Buddhovi, je tomu vskutku tak. Když jsem se dozvěděl, že existuje spinoff žakuzy odehrávající se na konci období Edo, který nikdy nebyl vydán mimo Japonský ostrov, byl jsem mírně zarmoucen, protože co si budeme namlouvat - her v tomto prostředí je mín než šafránu a her v Yakuza stylu nebyla žádná. Na papíře to vypadá výborně.

Realita je ovšem bestie, která vám tu idylku hodně rychle sežvejká a vyplivne vám ji do xichtu. Nevím, jaký rozpočet sega do tohoto "remaku" vrazila, ale je zcela patrné, že se tu šetřilo a hlavně recyklovalo. Důvod, proč si studio vybralo Unreal engine místo svého domácího "Dragon" enginu, je jasný. Pro jednoduchý a rychlý import assetů ze svých starších her, včetně původní hry. Jsou tu modely postav (xichty) z Yakuza 6, Yakuza 5, Yakuza 0 a Kiwami remaků. Stejně tak animace a poměrně dost textur. Reuse je tu na každém kroku.

Největší blamáž jsou jinak tradičně skvělé vedlejší úkoly a aktivity, které tu jsou převážně proto aby mrhaly vaším časem a trpělivostí. Napočítal jsem tu asi tucet vedlejších misí, které spočívají v nošení věcí z bodu A do bodu B - Přines zelináři 10 cibulí, dones nemocnému psovi 5 mastiček, dones kočce rybu, dones neschopnému rybáři rybu, dones bábě čaj, dones houmelesovi zeleninu, dones spratkovi zeleninu, dones ženské na ulici zeleninu, dones zeleninu ženské, kterou okradli na ulici. Už chápete? Pořád a pořád dokola. solidní dekadence. Vrcholem tu byl "quest" zahrnující "konverzace" s mladou kněžkou, na kterou musíte kliknout aby se vám navýšila její "afektivita" nejsou s ní žádné rozhovory, žádné flirtování či nejapné připomínky, prostě fade to black a čau. "Přijd zase za hodinu a klikni znova, blbečku!" Je tu asi tak 5 zapomatovánihodných příběhů, což je pro Yakuzu sakra málo! Zkrátka vše, mimo hlavní story, je tu designováno bez cíle a smyslu, tak aby to uměle nafukovalo herní dobu.

Hlavní story je komplikované a ze všech těch jmen a událostí vám půjde hlava kolem. Což není pro Yakuzu taková novinka. Zásadní rozdíl je v tom, že tu není prakticky nic co by mě zvedlo ze židle, nebo něco co bych si až do konce pamatoval. Není to vyloženě špatný, ale podle mě tomu chybí náboj, dynamika a trošičku plynulejší a údernější dialogy.

Souboják je ucházející a překvapivě poměrně obtížný, hlavně tedy bossové, u nichž ocenuji to, že to nejsou panáci s milliardou hitpoitů, ale solidní řezníci, jejichž údery tuze bolí, zároven je však nemusíte pižlat hodinu. Souboje s bosákama jsou tak daleko plynulejší a zábavnější než kdykoliv jindy. Je tu i "endless dungeon" s lootováním a levelováním, který má zastupovat jakýsi endgame. Což je úlet. A hlavně děsná nuda.

Nuže, co dodat závěrem? Ishin mě nebavil, nebavil mě až tak moc, že se nebojím pronést: "Ishin je nejhorší díl série, je to zneuctění rodiny like a dragon/yakuza, serte na to, nehrajte to" a už se vlastně ani nedivim, že tak dlouho byla tahle věc zahrábána Segou. Někomu se možná ishin může líbit, kupříkladu Mattovi a pár super mega fanouškům série. Já však chci na tento digitální kýbl nudy zapomenout. Moment, už jsem zapomněl. Good.

Pravděpodobně nejpohodovější logická hra, kterou jsem kdy měl tu možnost hrát. Nejednoduché herní principy, žádné časové limity, hezká kreslená grafika a příjemný ambientní sountrack, žádný stres. A navíc poměrně originální koncept, který defakto hru dělí do 3 fází.

První fáze je samotná teraformace krajiny. Obohacení půdy, vykopání říčních koryt, navýšení vlhkosti, osazení prostoru florou atd. V druhé části jste nucení osídlit planetu zvířectvem, což je pasáž která mě moc nebrala. Tedy hlavně z počátku, poněvadž každé zvířátko má velmi specifické požadavky pro místo, kde by mohlo žít. Navíc podrobné info se odemkne až potom, co se vám ho metodou pokus-omyl podaří "fláknout" na to správné místo. Třetí fáze je recyklace všeho, co jste na planetě postavili a co tam jednoduše nepatří. Pokud tak učiníte, máte vyhráno. Tudíž se můžete přesunout jinam a následně proces opakovat.

Plánování dopředu je zcela nezbytné, jelikož vaše prostředky nejsou neomezené, vy proto musíte terén a budovy poupravit/zkonstruovat tak, aby se ke konci vaše recyklační lodě mohli dostat co nejblíže vašim budovám, zdecimovat je, zabalit a odtáhnout s nimi hodně daleko. To je někdy docela oříšek, z prvu se vám může zdát, že máte vše naplánované a suprově postavené, nakonec vás však zradí zapomenutý generátor na kraji mapy, ke kterému není možné se již dostat, restart a znova. Na to jsem si ale poměrně rychle zvykl a podobných chyb se po čase vyvaroval.

Byl jsem vskutku překvapen návykovostí této zapadlé šedé myšky. Terra Nil je obtížností přístupná a podle mě je to ideální záležitost na ukrácení hodinky. Či možná dvou.

Kdybych vám řekl, že sérii Borderlands mám rád, byla by to stověžatá lež, neboť já Borderlands vskutku nehovím a to říkám opravdu kulantně. V podstatě se mi nezamlouval žádný aspekt předchozích her - od ošklivého pseudo komiksového stylu, po velice debilní dialogy a postavy, tedy až na pár individuí. To jsou ale věci, které jsou otázkou osobního vkusu a přes které se dokážu přenést pokud se to dobře hraje. To se však nikdy nestalo. Strašná, ubíjející, monotónní, šedá nuda. Nuda v Brně? Nuda v Tokiu řekl bych, tak velká nuda to byla! Což ale k mému neskonalému údivu trojka opravila s velkou parádou. Poněvadž takto jsem se u looter sřílejdy snad ještě nikdy nebavil, což je sakra dobře, protože nebýt tohoto faktu, Borderlands 3 bych proklel do posledního a nejchladnějšího kruhu pekla.

Borderlands 3 je totiž nejhůře napsaná hra, kterou jsem kdy hrál (pokud nepočítám shovelware břečky s rozpočtem na zaplacení jednoho měsíčního nájmu v Ugandské chajdě poblíž kobaltského lomu). A to myslím setsakramentsky vážně. Slyšel jsem a viděl jsem toho mnoho o kvalitách psaného slova v Borderlands 3, ale co jsem dostal předčilo má očekávání. A to jsem v prvé řadě ani žádný očekávání neměl.

Počínaje charaktery: Ty jsou, v tom lepším případě, stereotypní, jednoduchý, generický a nezajímavý prkna. V tom případě horším? Naprosto nesnesitelný imbecilní mamrdi, který jsou sympatický asi jako podebraný zub moudrosti. 99% ženštin je bezcharakterní drůbež, bez jakéhokoliv vývoje osobnosti, která se jen většinu času překřikuje o tom, která z nich je větší boss a drsnačka. Navrátivší se charaktery, které považuji za dobře napsané (např. Moxxi nebo Zero ) tu mají jen malou okrajovou roli. Ti, kteří tu ovšem dostali prostoru více, a které jsem si v Tales from the Borderlands poměrně oblíbil ( Rhys a Vaughn ) se stali duševní mrzáci, jejichž bláboly, které pravidelně vyvrhovali ze svých orálních kanálů, mi konstatně decimovali mozek, což se dá konstatovat skoro o všech, avšak tihle dacani jsou vrchol. A snad poprvé za život jsem potkal postavu, rakovinu z polygonů, jedniček a nul, která přetavila mou nebetyčnou frustraci v upřímnou zuřivost. V tu chvíli jsem sundal sluchátka z mé plešatějící makovice, fláknul jsem se svou nebohou myší a málem kliknul na "odistalovat" a to bylo prosím jen kvůli jednomu dementnímu sidequestu. Od té doby jsem se vyhýbal všem sidequestům, které stejně za moc nestojí.

Byl tu jediný trvalý charakter který mi nevadil, ba jsem v něm viděl i potenciál. Ted vás možná překvapí jméno - "Ava" Ano, protože má narozdíl od všech ostatních pro své teatrálnější vystupování omluvu. Je to dítě, respektive mladá holka. I tak se mi zdálo, že pobrala nejvíce rozumu. Též jako jediná ukázala v průběhu putování lidskou zranitelnost, ale i to mongoloidní pisálkové totálně zazdili infantilníma vtípkama, protože v jejich "super duper kůl hře pro dospělý nemůžeme mít něco jako vážnou nebo nedejbože citlivou chvilku. To by si ty naše vyschlý skořápky, kterým říkáme charaktery, mohl někdo oblíbit!!! " Možná, opravdu jen možná, se našel v GÝRBOXU někdo, kdo jasně těm šaškům za psacím stolem řekl, že je možné býti humornou satirickou hrou a zároveň je možné občas spojit komedii s tragedií, že není vyloučené aby humor a vážnost byli spolu v harmonické symbióze. Možná to někdo řekl a možná to i slyšeli. To by však jejich mozek, a kapalina v něm, musel mít větší objem než seschlý krysí fekál, na to, aby to pochopili. Zmínil jsem, že je B3 je "humorná" hra, není. Očividně je mířená na dospělé hráče - je tu násilí, krev, sakrování - ale přesto je to napsaný jak pro předškolní děti nebo mentálně postižený dospělý. Během těch cca 20+ hodin jsem se zasmál jen jednou skoro ke konci hry - kdy zlouni vysílají přímý přenos chystané popravy a díky vám vypadne signál, přičemž hlasatel otráveně prohlásí "Ehhh, to se zase někdo objesil na anténě?" V tu chvili jsem byl už tak otupělý, že mi tohle přišlo vtipný. Jako by dehydrovaný človek našel čestvý velboudí hovno ve vyprahlé poušti a ze zoufalství z něj vysál všechnu blahodárnou tekutinu. Mimochodem, neustálý řvaní smyslupostrádajících vět je tu velmi oblíbené. Naštěstí většina oněch rétorických zvratků se odehrává při přestřelkách, takže jsem si zvykl je z větší části ignorovat.

Osočil bych gýrbox, že snad použili jakýsi prototyp AI - zadali prompty "Borderlands, modern social media, most annoying, humor for idiots" a nechali to běžet. To bych ale AI křivdil, nebot i umělý algoritmus by byl schopen vytvořit uvěřitelnější, zábavnější a komplexnější charaktery než jsou v B3. Byl to marast, opravdu jo. Ze scénáristického hlediska to postrádá jakoukoliv lidskost, je to umělý, bez duše a charakteru, psaný asociálama, co pravděpodobně nikdy v životě nemluvili s živou osobou tváří v tvář.

A to jsem ani nezmínil prostoduchost a předvídatelnost příběhu, průhlednost dějových "zvratů" a očividně narychlo uplácáný konec, při jehož tvoření měli tak málo času, že si nemohli ani dovolit svoje milované džouky, jaká škoda.

Dabing povrchnost scénáře jen reflektuje, skoro všichni tu zněj stejně. Bud to jsou naprosto monotonní roboti nebo se nedají s tím neustálým řvaním, pištěním a fnukáním poslouchat.

Avšak jak jsem pravil výše! Vše zachranuje loot, zbraně, gunplay a zábava. Bouchaček je tu nespočet. Pistole, revolvery, samopaly, pušky (automaty, opakovačky) brokovnice (pumpy, vícehlavnovky), snajperky, snajperky fungující jako railgun, granátomety, granáty a všemožné hybrydy. Většina vlastní alternativní mod střelby, je tu několik typů munice atd. Jednoduše řečeno: Každý si najde svou oblíbenou. A když náhodou najdete lepší, bude vám líto se zbavit své staré zbraně. Navíc kvalita tu netrpí na úkor kvantity - animace jsou povedené a plynulé (nejvíc mě překvapilo přebíjení opakovací odstřelovačky, kdy charater sklopí puškohled, aby mohl mohl do komory vsunout zásobník či jednotlivé náboje.) Střelba je zábavná, díky dobré zvukové a vizuální odezvě, ale hlavně je vybalancovaná. Nenarazil jsem na nějaký "bulletsponge" krom samozřejmě tužších bossů.
S rozmanitostí toho do čeho můžete pálit už to tak slavné bohužel není, což je škoda. Ale to je jen opravdu malá skvrka na jinak výborně odvedené práci.

Grafika je ok. Jak jsem řekl, ten "cell shade" styl je takovej....nijakej a spíš podle mě měl v dílech minulých za úkol maskovat hnusné textury. To už ted takový problém není. Ale zase pár hezkých backroudů tu je, to nemohu zapřít. Hra mi běžela stabilně a plynule, což nebyl a není případ pro všechny.

Drobnosti jako je nehezké UI, těžkopádný invenář a nepřehledná mapa, jen blednou ve velkoleposti zmrdizmu jakým jest scénář, a v epičnosti zábavnosti jakou nese gameplay loop. Kdyby B3 měl i zábavné charaktery a questy, kdyby mi k srdci přirostli obyvatelé Pandory a dalších planet, Borderlands 3 by byla klasika. Takhle je to "jen" zábavná hra, kterou si někdy s vypnutým dialogem zahraju znovu, a k tomu třeba i s kámošem.

Za účelem zpomalení mé nastupující stařecké senility jsem se po vynikajícím Talos principle rozhodl pro další logicky založenou kulišárnu, která by měla mě sesychající kůře mozkové do jisté míry pomoci. Tentokráte se jedná o pokračování, původně zcela bez příběhové, Q.U.B.E.: Quick Understanding of Block Extrusion. Což ovšem napravili autoři o 3 roky později v Q.U.B.E dIrector´s cut, v němž se příběhová složka v podobě přidaného dabingu nachází. A na tu právě QUBE 2 navazuje.

Hlavní protagonistka, Milly, mluví a komunikuje s další paní skrze vysílačku. Obě dámy podaly solidní dabérský výkon, ačkoliv mám podezření, že namlouvali své repliky na dva odlišné mikrofony, v odlišných mísnostech. Milly zní též drobátko ztlumeně, tento malý defekt mi však kompenzoval její Skotský přízvuk, který je vždy u mě jasné plus. Jinak však nečekejte nějaké komplexní story s hlubokým posestvím. Naopak, příběh je velmi prostý a defakto tu funguje jen jako doprovodná zvuková a kontextová složka. Konec byl relativně cool s jasným náznakem na možné pokračování.

Samotné řešení rébusů je dávkováno pozvolna, podobně jako v prvním díle, kde se v každé epizodě objeví nějaký nový prvek, který je pár puzzlů jako primární objekt k vyřešení oné hádanky a později se zakomponuje s ostatními prvky. Takže si nebudete připadat nijak zahlcený. Obecně vzato mě posouvání kostiček a koulí, rozbíjení zdí a hopsání z větší části bavilo. Podle mě jsou hádanky navržené lépe než ty v jedničce, ale mozeček vám nijak nezavaří. Spíše jen lehce protáhnou závity. Graficky se hra značně posunula a je mnohem barevnější, ikdyž pár vyblitějších textur by se našlo, zato to ale šlape super plynule. Mjůzik je čistě ambientní a ne nějak výrazná.

Takže jako prevence debility solidní. Kvalit zmíněného Talos se to pochopitelně nechytá - designově, atmosférou a příběhem už vůbec ne. Ale jako šesti hodinová logická jednohubka to není blbý, vůbec to není špatný.

Bulvy jsem vyvalil, když jsem spatřil, jak tahle původem konzolová 22 let stará hra vypadá - textury, modely postav, nasvícení, fyzikální model. K tomu povedený dabing a expresivní postavy, jejichž skvělá řeč těla dokáže obohatit solidně napsané, ikdyž dost všední dialogy. Ony vůbec animace obecně jsou opravdu qualitní. Jenom to, jak realisticky se pohybuje krysa při změnách směru pohybu, mě poslalo do kolen.

A já jsem po cca 3 hodinách tu hru poslal taky někam, tam, kde se nenachází můj pevný disk. A to díky faktu, že na tento port 22 starý hry se prakticky nešáhlo. Od hlavy až k patě to smrdí skrz naskrz konzolema. Pohybovat se v týhle hře v inventáři je marast a test trpělivosti. Ovládání je intuitivní a pohodlný asi jako řízení raketoplánu prdelí. Sranda je pokusit se trefit něco z dálky. Citlivost otáčení při střelbě je patrně kalibrovaná na dual-shock páčky, nikoliv myš. V praxi to znamená, že vaše postava nestřílí vždy tam, kam chcete aby střílela, protože se většinou nepohybuje s rychlostí vaší myši, a to je super vopruz. Hlavně když proti vám stojí horda nepřátel, nebo silnější enemák, kterého musíte "kitingovat" někdy se citlivost uplně zblázní a vy vytřelítě zcela na opačnou stranu než chcete, což činí hraní za lukostřelce či čarodějku extrémně nepohodlné a nasránihodné. Navázanost rychlosti hry na framerate jsem již zmínil v diskuzích. Taky super fíčura, pokud jste speedrunner.

I když odhlídnu od technického stavu tohoto análního portu, je tu pořád několik velice základních chyb, co se game designu týče. Třeba to, že tu nic není popsáno. Co znamená meč +1? Nevim. Jaký bonusy mi dává ten náhrdelník, který jsem sebral? Nevim. Dává tahle magická hůl nějaký benefit mé čarodějce? Nemám tušení. Tržní hodnota a útočná/obranná síla je vše co dostanete za info. Když je řeč o lootu a vybavení, to je k uzoufání nudné, ekonomika hry je lineární jak tunel. "Hele, taky mám všechny ty věci, který si budeš moc koupit za několik hodin, dacane. Až se ke mě vrátíš po 50 tý možná už budeš mít prachy" V truhlách jsou vždy ty samý věci, bez ohledu na to za jakou classu hrajete.

Classy se liší jen pár odlišnými aktivními schopnostmi. Nejvíce jich má čarodějka, válečník má až na pár aktivních abilit jen pasivní vylepšení statů, lame. Levelovaní je neskutečně pomalé a než se dopracujete k něčemu, co by souboják jen trochu oživilo, budete už asi pěkně otrávený. Souboje na blízkou jsou taky dost nudné, hlavně proto, že každá zbran se krom odlišného damage od sebe nijak neliší. Jaký je rozdíl mezi mečem a dlouhým kopím? Kopí mi dá mnohem větší dosah, že? Nope! Frajer s ním máchá stejně jako s obouručákem nebo kyjem! *facepalm*

Kdyby se psal rok 2002 a já měl dlouhou chvíli s mým PS2 hubeňourem, hodnotil bych to asi jinak. Nebo taky ne a spíš bych pořád hrál BG 2. Bohužel, rok 2024 už pootevírá vrátka a něco takového tu prostě nemá na trhu místo. Proč se to najednou objevilo na steamu a GOGU? Proč to stojí 30 éček? Nemám zdání. Jako tech demo, super. Jako hra, poněkud shit.

Nenechte se zmást barvitým a roztomilým zevnějškem. Neb pod onou pěknou slupkou se ukrývá démon s brutální "learning curve" kterého je ovšem, díky návykovému konceptu (tetris+spoj-3), radost překonávat. Hra má několik modů, včetně lokálního MP, super prostinký příběh v kampani, leč s kvalitním dabingem. Hra je abandaonware, tudíž volně ke stažení a překvapivě šlape bez problémů i na win 10. Jen to ovládání v menu a při hře není zrovna ideální, což se ale od portu Japonské arkade hry z 90.let dá tak nějak očekávat.

Na první pohled Full Void grafickým a výpravným stylem připomene kultovní Another World a hraní za mladého klučinu zase vynikajicí Heart Of Darkness. To je ale asi tak vše co mají společné. Já, nebohý geront, jenž si pamatuje jak při hraní dvou zmíněných klasik umíral pořád a pořád dokola, s našponovaným nervovým systémem až k prasknutí, jsem byl poněkud zklamán jednoduchostí Full Void. Zemřít zde je prakticky větší výzva nežli pokusit se zůstat naživu v Heart of Darkness. V podstatě stačí držet šipku od směru blížícího se nebezpečí a na konci sekvence skočit nebo něco zmáčknout. Hádanky jsou též prosté. Tu pootočit kohoutkem, tam zatáhnout za páčku či posunout bednu. Skákací pasáže také nejsou zrovna velká bžunda. Příběh tu prakticky neexistuje (pokud se dá pár flashbacků považovat za příběh je silně diskutabilní), hudba tu skoro žádná není a navíc je to super krátké - na první zátah 86 min. Což defakto reflektuje i cena 15ti babiček. Když nad tím tak přemýšlím, tak je to i tak dost přestřelená cena, nebot motivace k druhému rozehrání je nulová. Hra tak ve výsledku spíš vypadá jako demo nebo jedna epizoda z příběhu, což je škoda, neb tento typ her je vlastně vyhynulý a Full Void ho rozhodně neoživí.

Na vědomí dávám, že tento komentář bude poněkud netradiční z důvodu prostého:
Remake této hry jsem dohrál souběžně s remakem dvojky a protože si jsou podobné jako zombík zombíkovi, rozhodl jsem se mé dojmy z těchto předělávek scuknout do jednoho komentáře.

I přes relativně nízké hodnocení, které jsem hrám udělil, mohu s čístím svědomím konstatovat, že se jedná o řemeslně velice kvalitní produkty, šlapající na vynikajicím enginu, jenž skvostně vypadá a jede jako šinkanzen. Atmosféru to má, napínavé momenty též. Leč u obou her se vyskytovalo pár věcí, které mi velmi podstatně rušili jinak chválihodný zážitek.

RNG poškození, konkrétně u humanodních nemrtvých spoluobčanů, mě tuze nebavila. Hlavně když po 8 ranách do makovice z blízka vstane jako já ráno po "vopici" a s roztříleným xichtem připomínající malířké dílo ožralého abstraktního malíře. Zombík má zůstat kaput, ležet, dohnít, poté co jeho mozeček dostane facku od olova. To je jedno se svatých popkulturních přikázání! A pokud není, mělo by být.

Ten druhý zádrhel je inventář, respektive to, co v něm unesete. Velice prudilo mou zadnici, když jsem pokaždé musel něco vyhodit - což ve světě RE znamená vymazat to z historie - abych si mohl vzít kytičku. Patrně není možné to naprogramovat tak, aby daný objekt šel z inventáře vyhodit na zem, popřípadě ho vyměnit za ten, který chci sebrat.

Tyto dvě věci mě vedou k poslednímu problému, který s nimi souvisí a tím je backtracking. Fakt mě nebavilo běhat tam a zpět, jen abych si do kufříku vyprázdnil inventář, aby jsem se mohl následně vrátit pro věci, který chci sebrat. RE3 byla v tomto ohledu mnohem střídmnější díky lineárnějšímu level designu. Díky za to.

Rád bych se nyní zaměřil na dva zásadní askpekty, které se od sebe v těchto hrách liší. Protagonisté a nepřátelé. První na řadě je Leonek, Claire a Pan X. Leonův nový hlas mě poměrně sral, nebot zní jako edgy emo boy, co nově vylezl ze školy. Jeho legendární pěšinka to ovšem vynahrazuje. Půvab a charisma Ady je odzbrojující a Claire je milá, leč krapet naivní dívčina. I like her. Pan X je na zmutovanou biologickou super zbran velmi dobře udržován. Velice kvalitní obuv i kabát a vkusný klobouk, který si velmi dobře střeží, evokuje respekt ale i ladnost. Pan X je velice umírněný pán, jenž nikam moc nechvátá. Vždy dává Leonovi a Claire dostatek času na vykonání čehokoliv, ba dokonce párkrát vytvořil zkratku vyvořením díry ve zdi, vskutku gentleman. Nebýt onoho čipu na kontrolování jeho činů, určitě by Leona a Claire za klidých časů pozval na čaj o páté.

 Nemesis je naprostým opakem. Oděný v nevkusných hadrech, které evokují popelnici, místy velmi impulzivní a asertivní. Ač se zdálo, že z počátku chce Jill pozvat na romantické noční pozorování hvězd, ukázalo se, že se jedná o vedlejší motiv a ve skutečnosti chce Jill fyzicky obtěžovat. Ba co víc, v průběhu této zombie anabáze projevil své exhibicionistické choutky a počal se obnažovat před nebohou Jill zcela nahý! Přičemž jeho chapadýlko se neustále po naší hrdince sápalo. Nakonec však vše dobře dopadlo a Jill mu dala ochutnat jeho vlastní medicinu, kdy blízko vyvrcholení mu do chřtánu zarazila tvrdý, stopořený, pulzující objekt, což mělo za následek monumentální výtrysk tělních tekutin na všechny strany. Tak odešel samoznvaný hvězdář. Epic.

Co napsat k Jill. At už je blondýna s culíkem, nebo bruneta s kratším sestřihem, vždy to bude nezpochybnitelná super fešanda, která nejde pro ránu daleko. Její nedůvěra k ubrella poskokům a mírná bitchy nálada byla zcela pochopitelná a to i před tím, než jí všechno kolem chtělo zabít. Je to borka.

Celkem jsem si obě hry užil. Ovšem nemám sebemenší touhu po tom, aby jsem si je zopakoval. Obzvášt trojka je osekaná na dřen tak, že opravdu vypadá jako DLCčko ke dvojce.

Víte, původní Fable v mém nitru zanechalo mnoho rozporuplných pocitů, které přetrvávají dodnes. V zásadě je to konzoloidní pičičanda, která co do komplexnosti, vedle PC legend téhož žánru, vypadala jako zarostlý vandrák se zubní pulpitidou a cirhózou jater. Leč svou nenapodobitelnou atmosférou, okouzlujícím šarmem, a nekompromisní vizuální dynamikou hlavní postavy, strčila do kapsy všechny Dragon Ejdže, Witchery a Elder Scroly. Byl to stereotypní, avšak klasický příběh boje dobra se zlem, který si mne naprosto získal.

Dvojka je designově, příběhově a tématicky totožná. Bohužel to zmíněné kouzlo je prakticky pryč. Celé to dobrodružství působí oklešněně, nedodělaně a uspěchaně.

Průběh příběhu je, až na pár drobností, opravdu čistá kopírka originálu s tím rozdílem, že žádný quest není zapamatovánihodný či chytře navržený.
Stejně jako v jedničce je tu quest v aréně, který původně byl prezentován jako grandiózní event. Nebo quest, v jehož průběhu se staneme na několik let vězni sadistického hrdiny, nebo na téměř samotný konec, kdy je celá mapa byla uvržena do boje a chaosu, který skvěle evokoval důležitost vašeho putování. 
Tyto události působí ve dvojce jako questy z nedokončenýho alpha buildu bez jakéhokoliv dopadu na cokoliv. Vývoj postavy byl zjednodušený - ani po deseti letech se vaše, nebo jakákoliv jiná postava nezmění. Nějakých morálních voleb je tu tak za nehet a vaše konání v postatě nic neovlivnuje.

Však ne vše je naprostá kakastrofa. Graficky to vypadá na svou dobu velmi pěkně. Prostředí jsou pestrá a barevná, což pro dobu, kdy převládala šeď, fekálně hnědá a vyblitá barva, bylo velmi nezvyklé - o to však více příjemné. Scenáristicky je hra nabita britským suchým humorem, který je mi děsně sympatickej. Všechny postavy jsou brilantně namluveny a hudba, ikdyž ne tak úderná jako u originálu, má taky pár dobrých momentů. Souboják mě také bavil, líbilo se mi intuitivní propojení kouzlení, střílení a sekání.

Celkově jsem však spíše zlamán. Dvojka zasadila sérii pěknou ránu a trojka, která si vzala to nejhorší z dvojky a ještě více se zjednodušila, dílo smrti dokonala.

A jak víme, nemůžeš zabít, co už mrtvé jest. A co je mrtvé, by mělo zůstat mrtvé.

Neskonale debilní hra, jejíž existenci si nedokážu racioálně vysvětlit. Možná tak, že se Žubisoft rozhodl dobrovolně tuto značku zcela zdecimovat, což se mu defakto povedlo.

Hnusným design králíků počínaje (pokud chcete svému mrnousovi přivodit noční můry, tahle hra je pro vás) a toporným ovládáním konče. Miniher je tu na oko fůra, ale ve skutečnosti se tu opakuje několikrát ten samý nápad/koncept. Všechny minihry jsou triviální a nudné pičovinky typu: QTE, střílení, QTE, obkreslování, QTE, držení jednoho tlačítka dopředu, závodění, QTE, střílení a POZOR! Další QTE.

PC port je shit - již zmíněné ovládání je i přes jednoduchost miniher naprosto otřesný, framerate je CAPnutý, což je super hlavně při minihrách vyžadující přesnost a rychlost reakcí (třeba FPS pasáže).

Vytáhněte radši člobrdo, kloboučku hop, nebo si chvilku hrajte s legem. Určitě to pro Vás, a vaši potenciální či stávající ratolest, bude mnohem větší a hodnotnější zábava.

Na rozdíl od kolegy Fritola je můj vztah k této sérii poněkud vlažný, neřku-li takřka frigidní. Jednička přinesla unikátní prostředí, mysleriozní námět s kulantní atmosférou která zaujala. Sem tam nějaký cringe, nelogičnost v příběhu či herní povrchnost nějak neznehodnotila zapamatováni hodnost příběh Max Kaufpolové. Dvojka všechny zápory jedničky zanechala, klady ztratila, a návíc vtíravě podsouvala debilní Americké, politicky zaměřené, rasové poseltsví.

Tudíž bylo pro mne překvapením, ba přímo zjevením, že mých 5h u True Colors bylo příjemně strávených, ikdyž si pár konin, hlavně z hlediska příběhu od jedničky vzala.

Prvním znatelným zlepšením oproti dvojce je hlavní protagotistka. Možná jsem lehce zaujatý hoch, a podvědomě dávám přednost dívčinám před pubertálníma klackama, leč se však zároveň domnívám, že do hlavních rolí v této sérii prostě patří holky - Max, Chloe a nyní Alex. Pohledná a sympatická to holčina, což by se fakticky dalo kostatatovat o všech ústředních postavách. Minimálně jsem neměl chut nikomu napálit dělo, což je prima.

Lokál ve kterém se to celé odehrává, je pro StředoEvropské bulvy taky překvapivý výjev. Horské městečko někde v Coloradu vizuálně připomíná renovované western city s trochu barvitější stylizací, která do konceptu příběhu sedí a navíc lahodí oku. Rozhodně by to bylo hezký místo pro dovolenou.

Korelace nadpřirozené schopnosti Alex a gameplaye je tu prakticky nulová, tudíž tvůrci alespoň do hry zasadili pár miniher v podobě herních automatů a stolní fotbal, který hrát na klávesnici se solidním martýriem . Mnohem větší potenciál by tu byl okolo příběhu, který kdyby se točil kolem čistě obyvatel města, by mohl být i zajímavý. Leč někoho napadlo, že zlá lesní kokotporace a její likvidace musí být stěžejním bodem, což je lehce debilní a Alex může tuto akci, která je poháněná naivní demencí, několikrát zpochybnit, ale to je tak vše.

Obecně vzato se mi to zdá celé dost nevyužité. Herně plytké, příběhově nezvládnuté. Na druhou stranu se do série navrátila atmosféra, unikátnost, solidní scénář a slušně napsané charaktery, okolo kterých se uděje několik zajímavých momentů. Hra je tu tradičně doprovázena příjemným indie folkem a rockem, vizuálně je díky hezké paletě barev příjemná a celkově se jedná o solidní walking simulator kecačku.

Své dojmy z Judgment bych mohl stroze vyjádřit slovy internetového klasika: "My disappointment is immeasurable and my day is ruined".

V mém případě je to ale více jak měsíc, neb tak dlouho mi trvalo, než jsem se touhle lacinou náhražkou kultovní série Žakuza prokousal až do konce. Sic stejně vypadající, ve stejných kulisách odehrávající, postrádá fundamentální zábavné prvky, které Yakuzu učinili i přes své nedostatky tak zapamatovánihodnou.

Detektivní příběh, který se tu vede jakým si pseudoepizoidním stylem, je z počátku až do 10 epizody (tedy skoro ke konci) neskutečně nudný, zbytečně přeplácaný a ve výsledku smysl postrádající. Hlavní hrdina je tupounek s výrazem vokouna říčního, který se nějak stal právníkem. Jediná zajímavá věc na něm je , že je mu ve skutečnosti padesát, ale vydává se za 35-letého a obléká se jako 20-letý hipster, co balí o polovinu mladší holky. Jeho hlavní parťáci jsou prkna jen se špetkou charismatu oproti hlavním charakterům z Yakuza her. Smutný na tom jest, že vedlejší postavy, které mají v příběhu minimální zastoupení jsou daleko zajímavější a zábavnější. (Saori, a její styl "Femme Fatale" by mohl být super, kdyby se na něj tvůrci plně zaměřili). To se dá konstatovat i o poistavách mimo hlavní příběh.

Vedlejší úkoly, nyní rafinovaně pojmenované "sidě cases" jsou naštěstí mnohem zábavnější, zajímavější a v mnoha ohledech i emotivnější, leč i zde pánům quest designérům ke konci docházely nápady a mnohokrát se dokonce i opakují.

Souboják ujde, řekl bych že v rámci série je asi nejpovedenější. Problémem však je předisajnovanost jeho progresu, hromada vylepšení, která jsou k dispozici, jsou nevyužitelná, tudíž zbytečná. Nejhorší je však, teď se podržte, ten "Detektivní prvek"

Pokud se domníváte, že budete po vzoru Sherlocka slídit po místech činu, vyslýchat osoby, neshromažďovat důkazy, dedukovat, analyzovat a nějak používat základní funkce mozku, tak budete zklamáni, tohle je "detektivní hra" pro mongoloidy. Každý gameplay prvek je neskutečně primitivní, nudný a někdy vysloveně fušérský. V součtu tu máte "hidden object" minihru, špehování ala Assasins Creed, akorát bez parkouru či logiky a inteligence, vyslýchání (tu je tu tak 4x za celou hru), kdy pokládáte lidem otázky, Špehování za pomocí drona (tak 3x za celou hru) A taky tu máte možnost se čas od času převlíknout do jiného ohozu, což můžete ale jen tehdy, když vám to hra dovolí (navíc asi tak 3x za celou hru! Haha, what the fak) A to je vše. Občas vám hra dá jakoby volbu - vezmu úplatek od Yakuzy nebo jim prozradím tajemství jejich soka? Ne. Nemůžete si vzít úplatek, musíš být hodný detektýv! Proč mi teda do psích pochev dáváte na výběr, když si nemůžu vybrat? Totéž platí i o soudních procesech a již zmíněném vyslýchání - žádný postih, čistě lineární. Ach jo.

Drtivá většina případů se tu řeší násilím, bohužel. Ve výsledku to působí, jako by ta "detektivní" tématika byla naroubovaná do hry na poslední chvíli. Chválihodný záměr, trestuhodně nevyužit.

Asi jedinou věcí která objektivně stojí za potlesk, je velikost obsahu: příběhu, side questů, miniher, přítelkyn (Judgment prosazuje polyamorní vztahy, nice) je tu na 50+ hodin času. A pokud vezmu v potaz, že SEGA stanovila cenu na střízlivých 30 babek, nemůžu si stěžovat na hodnotu tohoto produktu, ač kvalita onoho obsahu je dosti kolísavá, je ho tu přehršel, což je pro Yakuzáky vždy plus.

To nic nemění na faktu, že jsem zklamán a mírně konsternován komentáři od Solidora a Poorboye. Asi jsme hráli jinou hru. Pokud jste jedinec, jenž Yakuze nehoví, Judgment vaše přesvědčení rozhodně nezmění.

Vážení kolegové, dnes bych vám rád napsal pár slov o této vizuální knize, dílo, které předcházelo animovanou adaptaci, jež byla pro náctiletého Pajmiče nebyla objevem, ale zjevením nepředstavitelné magnitudy. Toto anime má v mém srdci, a v jiném orgánu v oblasti pasu se nacházejcí, zvláštní místo.

Psal se rok 2005 a jako tehdejší nekultivovaný plebejec, který anime znal pouze jako obtloustlou žlutou krysu, co s debílkem v čepici vrhajíc koule po různorodé fauně běhal po okolí a sbíral odznáčky, jsem se dostal na jistou internetovou stránku, kde také byla podobná "anime" Zcela náhodně jsem klikl na zcela náhodné video se sličnou kreslenou dívkou na obrázku. Po 87 minutách, kdy se načetlo prvních cca 10 min videa v mocné kvalitě 144p jsem počal sledovat. V oněch 10 minutách mé mladé a nevinné oči uzřeli plnou nahotu, kreslené postavičky provádějící felaci, lehký sadismus, manuální a mechanickou masturbaci a nucenou kopulaci v sauně. To vše s velice nonšalantním přístupem. Dál jsem se však nedostal, neb náš tehdejší super internet se pod návalem kilobaitů za sekundu zavařil a nějak se mu nechtělo načíst víc. To však neměnilo nic na faktu - legendy nelhaly, kreslený "péčko" opravdu existuje! A tak jsem počal svou pout vzdělávání a sebepoznávání.

O 15 let později, kdy jsem se již mohl prohlásit za kulturně vyspělého jedince, jsem se dostal právě ke "knižní" předloze, která záhadně bez problému běží i na moderních systémech jako win 10. Mimo to je jasné, že kniha je několikanásobně obsáhlejší a není výhradně postavená jen na šukačkách.....tedy pardon, nemravné živočišné souloži. Překvapení nastalo v několika prvních minutách čtení, kdy náš protagonista, jenž není totální vymatlanec, narazil na hlavní a první dívčinu této tvorby, Otokawu. Hned první rozhovor ve hře mě zarazil svou přirozeností, plynulostí a kvalitním dabingem. Během prologu jsem se rychle a záživně seznámil s ostatními "main" charaktery, (které spadají do jistého  archetypu, ale rozhodně to není nijak na obtíž) a pokračoval jsem s chutí dál. Ač je příběhová kostra prostá (začne se větvit až v předposlední kapitole) a jediná motivace protagonisty je "nebud debil, nepropadni, neopakuj ročník" Tak je to právě práce s charaktery, která to celé činí zábavným čtivem. I malé, nepodstatné charaktery, které se objeví třeba jen na pár scén mají neobvyklou hloubku a několik povahových rysů. Vskutku nevídané.

Největší hvězda je ale již zmíněná Otokawa, která je pro mě dost možná nejkomplexnější postavou napříč celým spektrem japonských vizuálních novel. CÍlevědomá, pracovitá, milá, společenská, fyzicky zdatná, inteligentní, odvážná, pragmatická. Ale též lehce impulzivní, paličatá, panovačná, puntičkářská a hrdá. Navíc s vynikajícím výkonem madam dabérky - hlas, projev, intonace, netlačí na pilu, je přirozená v každé situaci (zahrnuje i "horizontální" akci). Tyto fakty zapříčinili to, že každá konverzace s ní byla zajímavá, potěšující, často vtipná a pochopitelně byla mou první "romancí". Její protipol a hlavní "záporák" tohoto příběhu. Leona - bezprecedentní, bezskrupulózní, neurotická, sadistická, rozmazlená mega čubka. Která je defakto ztělesněním "cartoonishly evil" stereotypu, leč má i své "homelander" momenty, kdy si nejste zcela jistí co se jí momentálně honí v té její pošahané makovici.
Jak jsem již předeslal, jsou to právě postavy a události dějící se kolem nich, které táhnou celý příběh, který je opravdu prostý a vlastně nezajímavý. Dobře a někdy i vtipně jsou tu zakomponovány odkazy na další klasiku od stejného tvůrce "bible black"

Z technického hlediska knížka nevypadá vůbec špatně vezmete li v potaz, že vyšla léta páně 2002 a běží v rozlišení 640x460. Nebál bych se říct, že by si nic nezadala s "mainstrýmovýma" novelama té doby.

Kdybych měl něco vyčítat, kromě té hlavní dějové linky, tak jsou to ony "akční sexy" pasáže, které se přehnaně táhnou a nikam neposouivají děj (pokud opominu romance, ty jsou fajn).

Asi se ptáte "Honzo, ty renesanční a oduševnělý úchyle." Tohle je hentai, že? Něměl si potřebu během četby pohladit lachtana?" O tom se přeci džentlemani nebaví, drazí kolegové. Leč, veztě, že se našlo pár momentů, kdy "šneček povystrčil růžky".

Nuže, to jest vše. Ač jsem si vědom, že budu asi jediná zdejší osoba, která je zainteresovaná v tomto lehce obskurdním výtvoru, nedá mi to a musím vám ho doporučit, jelikož kniha je to velmi čtivá a všechny konce jsem si nenechal ujít. V rámci žánru vysoký nadstandart. Na "úchylárnu pro osamělé honimíry" je to velice povedená záežitost, která mne činí štastným, že jsem i nadále zastáncem kulturně založeného anime.

Je vědecky podloženým faktem, že Grand Theft Auto 3 je jedna z nejvlivnějších her nejen 21.století, ale jedna z nejvlivnějších her vůbec. Produkt, který ukázal možnosti do té doby nevšedního open world designu, který se v časech budoucích stane běžný a dá za možnost vzniknout velkým značkám v nynějších dobách.

Byl to produkt, který nám poskytl virtuální pískoviště s volností doposud nevídanou, pojízdný vehikly , hromada zbraní, město s funkční dopravou, policií, hasiči, taxíky a obyvatelstvem na ulicích - ti se spolu s ostatními vlivy popsaných výše staly prostředky pro zábavný destruktivní chaos. Byl to úspěch, na novou značku nevídaně velký, ale hlavně to byl zárodek pro značku, která se později stala megagigantem jakým je dnes. Hergot, GTA V se prodává dodnes a ta čísla, která se kolem toho točí musí kdejakýmu kravaťákovi přivodit akutní případ korporátního priapismu.

Avšak, jak všichni víme, čas je neúprosná mrcha a pokrok, který open world design za takřka dvě dekády učinil je nemalý. Nyní GTA 3 vypadá jako studentský projekt z Ugandy nežli zábavná, nedejbože hezká hra. Nechápejte mě špatně, i přes svoje stáří má GTA 3 pořád svoje klady - Hra má spád, jdete od mise k misi a než se nadějete je konec a zvonec. Navíc ovládání vozidel není vůbec tak blbý, jak by se mohlo zdát. Autíčka se ovládají lépe než v Halo 4 nebo Mass Effectu (Mako). A navíc to celé má velice zvláštní atmosféru, která oplývá depresivní paletou barev a špinavými ulicemi. Leč vše ostatní - AudioVizuál, příběh, dabing, design misí a gunplay nezestárli zrovna s noblesou. A proto vznikla Definitive Edition.

Nyní se však nabízí otázka, vážení kolegové. Představte si, že jste boseem jednoho z největších studií na světe, máte prakticky neomezený rozpočet a pracovní sílu, jak by jste při oživení vaší nejznámější a nejvlivnější značky postupovali?

Vzali by jste jedno ze svých mnoha studií, aby detailně a pečlivě předělali celou hru na RAGE enginu, či jiné moderní technologii. Nebo by jste si najali neosvědčené studio, jenž v podstatě jen portovalo hry na mobily, vývoj hry nevidělo ani z rychlíku a jako bonus by jste na něj hodili všechny tři hry naráz? Nuže, odpověd již známe a výsledek onoho rozhodnutí byl, řekněme to diplomaticky, lehce prdelní.

Celá hra, respektive většina assetů z ní, byla portnuta do Unreal Enginu přes nějaký algoristmus, ale to je tak všechno. Hra vypadá technicky pochopitelně líp, ikdyž za cenu ztráty oné atmošky a několik detailů v originálu. Od textur a nasvícení, modelů aut a dohlednosti........ Aaaaale zde výčet všech pozitiv končí. Modely postav vypadají jako nestvůry z panoptika polygonů, na zvuk bouchaček/aut/výbuchů/dabingu/ambientu se nešáhlo. Stejně tak ani na umělou demenci a gunplay, který byl zastaralej už v roce 2001. I s updateovanou verzí je tu pořád hromada chyb, hra má tendenci se cukat i na rychlejších strojích, je tu pořád hojně bugů a celé je to pořád takové nedomrlé.

Obecně vzato z toho ale GTA 3 vyšlo s nejmenší újmou na zdraví, zřejmě díky svému nejmenšímu rozsahu. Vice City a San Andreas jsou na tom hůř. Což ale moc Fuckstar srát nemusí, neb prodejní čísla jsou i tak velmi slušná (přes 1O mega kusů) takže kokotporátní vymaštěnci nyní mají více času přijít na způsob, jak z GTA 6 udělat virtuální mega kasino pro retardy, gratuluji.

Světýlko tam, ikonka támhle, světýlka a ikonky všude kam se podíváš, iMERZE. Hezká zrzečka v hlavní roli, co šplhá jako spiderman, skáče jako žába a přežije náraz několika tunového robo dinosaura - IMERZE. Lidští dementi, kteří mají stejně hitpoitů jako dino roboti - IMERZE. Magické červené chroští, které vás ukryje i před robotama se skenerem, i když vaše makovice jasně trčí ven z onoho schroští - IMERZE. Miliarda věcí v inventáři, jehož obsah by měl problém unést na zádech i terminátor - IMERZE. Mapa, kde čtyři minuty běháte v poušti, aby jste se náhle ocitli ve snězných horách - Joooo, IMERZE!

Po tom, co jsem odehrál Metro Exodus - Atmosféríckého rozumně designovaného ukrajinského zašpiněného diamantu, jsem se pustil do tohoto zlatého, na pohled krásného, ale ve skutečnosti zaschlého, již nepáchnoucího extrementu. Design téhle hry je tvořen pro lidi s omezeným rozsahem pozornosti a nulovým pozorovacím talentem, což by měla být hra akorát tak pro mě. Ukázalo se, že na tom zase tak blbě nebudu.

Horizon nemá jedinou originální kost v těle, všechno je tu vytvořeno podle šablony, která existuje skoro dekádu - průzkum a odhalování světa - variace na věže z Far Cry 3, jen ještě nudnější. Primitivní stealth se slepýma a tupýma hovadama. A samozřejmě sbírání bžilionu věci na kraftování věciček. Průser je, že je to Horší než Far Cry, Assasin Creed a hromada dalších open world her na trhu. Horizon má kromě kraftování a progressu postavy i dialogy s "Bioware kolečkem" takže to automaticky musí bejt eRPéGé, že? Ani omylem, vážení klegové. Hra vám dá několikrát během těch mnoha hodin možnost dát Aloy unikátní odpověd, ale jinak jsou tam ty rozhovory zcela zbytečně a převážně slouží k expozici a jakéhosi kontextu k danému questu+je tu nějaký jednoduchý worldbuiding. Krom Aloy tu není jediná zapamatovánodná postava. Příběh se rozjíždí pomalu a než se začalo něco zajímavějšího dít, byl jsem už mentálně vyštavenej na to, abych to nějak prožíval. Navíc je to děsně otřepaný klišé.

Combat je to jediný, na čem je vidět nějaká nevšednost, nějaká kreativita. Souboje s mecha robotama mají štávu, za předpokladu že hrajete na vyšší obtížnost. "Odtrhávání" jednotlivých komponent z větších mechanoidů má význam zejména taktický a pokud půjdete na něco většího nepřipraveni - bez lektvarů a patřičného vybanení, budete si rvát vzteky své ochlupení. Kdyby nebyla kolem soubojáku ta banální omáčka, mohla to být solidní "Soulslike" rubačka.

Aloy je celkem povedená hrdinka, můj bias na super cute zrzavé amazonky mi může lehce zakrývat úsudek, ale i tak mi přišla fajn, její dabérka není špatná a hodí se s ní.

PC port se povedl, žádné cukání i při proměnlivém frameratu, žádné padání a zamrzávání hry a dosti grafických možností (jedna z mála her, kde je viděl rozdíl mezi high a ultra). Jen to ovládání na M+K je řešeno neštastně, ale to nekladu za vinu teamu portu, nýbrž designu hry.

Asi jsem už fakt starej dědek, kterej toho už hrál opravdu moc, ale Horizon Zero Dawn mě vůbec nějak neoslovila, spíše nasrala. Je to hra dělaná pro masy, je to čirá PS hra, která apeluje na oči a sluch, nikoliv mozek, je to eqvivalent herního MCU, což není, jak víme, vůbec na škodu, protože se to prostě prodává, a že se týhle hry prodalo dost.

Podzemní bohatýr, jakým Artyom jest, to nemá v životě jednoduché. Ve svém doposud mladém životě dokázal učinit mnoho skutků, které mu vynesly respekt, prachy/munici a bojovnou Slovanskou krasavici. Člověk by si řekl, že má dost, leč nikoliv! Neb jednoho dne si usmyslí, že by taky bylo dobrý vylézt ven, protáhnout si nohy a někde v dáli daleké za sedmero pustinami založit kolonii plnou famílií a naturální prosperity. Kdyby věděl, jaký sajrajt se na onom proklatém povrchu nachází za pakáž, určitě by mile rád v té temné, vlhké, úzké a teplé díře zůstal až do smrti.

 Ukrajinští  soudruzi šli do sebe a stanovili si doposud největší cíl - udělat metro větší, ukecanější, rozsáhlejší a variabilnější.

A vskutku se to z větší části povedlo. Po klasicky komorním úvodu se design gry otevře a vám se dostane volnosti do té doby v sérii nevídané. Nejedná se však o žádné super mega mapy o rozloze bžilion čtverečných kilometrů s bambilionem blikajících světýlek. Naopak, každý region je navržen střízlivě a dosti chytře, vzhdem k (ne)mobilnosti Artyomíka. Akorát tak velké, hodné prozkoumávání. Mapa, kompas, dalekohled - hele, támhle je nějakej vrak lodě, kouknu, zaznamenám do mapy, možná někdy prohledám. Šmějdění a čistění má, krom ukojení sadistické touhy a ovlivnění konce, benefit hlavně v tom, že pravděpodobně naleznete novou zbran, její část, vylepšení, notýsek/audio nahrávku, kytaru pro kámoše či monolog s postavou. Je to vtahující a velmi non mainstrým - žádné XP, umělé vylepšování abilit, žádné lootboxy. Jen vy, váš bágl, mapa, čutorka, plynová maska, zapalovač a dynamo.

Jak se známo, Artyon není žádný mistr rétor, vlastně je to pořádně zakonzervanej introvertní  asociál, jenž má  schopnost  telepaticky odpovídat na dotazy svých nesmírně ukecaných train amígos. Je to vážně prča, dosti často jsem se snažil o roleplej a po každé misi jsem běžel za svoji chotí amazonkou, a žádal polibek či obejmutí, vždy jsem byl však jako starej paroháč zcela ignorován. Ono se vůbec Artyomovi moc lásky od jeho ženy nedostává, čekal jsem na onen spásný moment, kdy Ranger konečně smočí svůj piroh, leč Annino metro zůstalo po dobu celé apokalyptické  anabáze uzavřeno (byl zde náznak jakéhosi pettingu, což je sice milé, ale pro chalapa, jenž svůj zadek neustále topí v radiaci a vystavuje se nebezpečenství všeho druhu, to musí být spíše muka! A ne, erektilní dysfunkci v důsledku radiiace nevěřím, blyat!)

Jinak dialogy, ač dobře napsané, jsou velmi uměle vedeny díky extra špatnému načasování mluvených slov. Někdy se dabing překrývá, neb všichni mluví naráz, nebo naopak jsou mezery mezi dialogy moc dlouhé, ergo důvod proč vynechali Artyoma je jasný, neb by si museli dát práci i s načasováním našeho borce. A to by byla katastrofa.

Hra pochopitelně vypadá pěkně, krom modelů xichtů, nějaký tý ohyzdný textury a last genové vegetace. Nasvícení je kůl, stejně tak voda, efekty jako mlha a oheň jsou boží - Scéna na hřbitově, jenž byl hustě pokryt mlžným oparem, z něhož se vynořil mega (asi zakletý Ivan) medvěd, byla jednou z nejpůsobivějších vizuálních událostí jaké se mi již dlouho nedostalo.

Co mě nejvíce sralo byla umělá demence - enemies slepý i za bíleho dne. I starej krtek je vedle nich jak bytrozraký! Nevyváženost obtížnosti - někdy byli enemáci načítovaný a PLNOU PALBOU mě super přesně ostřelovali kalachem z 500m! A animace mutantů - bože! Ty animace! Pohybujou se jak kdyby stály na měsící. Souboje s nima děs a hrůza, ale ne tak, jak bylo asi zamýšleno!

Tato verze mi šlapala dobře, jsem si vědom, že tomu tak při začátku kdy hra vyšla nebylo. Jinak nutno podotknout že můj plecháč není žádná šunka.

Exodus mě nezklamal, to, co si tvůrci vytyčili jako cíl, se jim povedlo naplnit. Komorní atmoška, solidní scénář, dlouhá herní doba, vtahující game design a potenciál do budoucna. Vše, co zde haprovalo, se dá příště opravit či vylepšit. Dobrá práce, soudruzi.

Obtížnost: Hardcore Survival.

The big motherfucker of FPS is back! And it is bigger and better than ever, or is it?

V nynejších očích unaveného třicátníka se nejedná o nic jiného než o glorifikovanou expanzi - několik nových pekelníků, pár nových textur, jedna nová super bouchačka. Základ originálního Dooma jinak zcela nezměněn, proč by taky ano? Fungovalo to před 30 lety, funguje to dnes. Když ale vím, že jedničku bych snad prošel ze zavazanýma očima, s rukama za zády, zatímco bych dělal stojku na hlavě, proč zde tedy místama dumám jak totální blb?

Level design není, zcela jednoduše řečeno, ani zdaleka tak zapamatovánihodný, kompaktní a konstatní quality. Někdy je, nebál bych se říct, ultra lenivý, v tom nejhorším případě.

"Barrels o Fun", "Tricks and Traps" a "Gotcha!" se snaží zamaskovat strohý design hloupými gimmicky a lacinými pastmi na hráče.

"The Citadel" "Spirit World" zase zmatečný, nevěděl jsem kam dál i přes relativní jednoduchost konstrukce map.

"Dead Simple" a finální "icon of sin" jsou triviální zvratky z rukou Sandyho Petersena.

Na druhou stranu Sandymu patří uznání za pokus, nebo spíše experiment, v podobě kontrukce městských oblastí.

"Downtown" (ikdyž za tu šipku by si zasloužil minimálně přátelský žduchanec s otočkou do oblasti bederní a anální), "Industrial Zone", "The Factory", - dávají jakýsi pocit semi "open world designu, leč je spíše vidět velké omezení enginu, nežli omezeného talentu.

Tak či onak zbytek je good nebo jen OK, není zde ale žádná mapa, na kterou bych se vyloženě těšil.

To je vše. Hraje se to pořád fajn, ale tak nějak je vidět, že mladému vlasatému Johníkovi a jeho kamarádům jaksi stouply prachy a sláva do jejich geniálních makovic.

Původní Life is Strange byla supernaturální hipsterská mystery interaktivní adventurka z unikátního prostředí, s mega schopnstí, kterouž disponovala sympatická hlavní hrdinka, Max. Ta se v průběhu 5 epizod seznamovala s obyvatelstvem Arcadia Bay (jméno vhodné pro power metalovou skupimu), a postupem dějovou linkou, díky nadměrné manipulace času, překroutila realitu do takové míry, že nebylo ke konci zcela jasné, zdali to, co se odehrává, je skutečné či nikoliv. Hra to nebyla dokonalá, měla svoje nelogičnosti a herní stránka byla velice jalová, leč jako celek hra dokázala upoutat.

Life is Cringe 2: Political edition, je toho naprostým opakem. A to, co bylo na jedničce blbé, je zde ještě o třídu horší. Zde hrajeme za adolescentního upištěnýho submisivního debílka bez soudnosti, který disponuje dvěma emocemi - Fňukání a čumění do blba. Jeho mladší brácha je o dost sympatičntější, ale hlavně je on to ON, který disponuje superschopností levitace, nikoliv VY. Což je ze strany vývojářů děsně lame, neb míra interaktivity padá prakticky na bod mrazu. v Life is Strange: Before the Storm - Episode 1: Awake byla minihra "mistrovské rétoriky ultimátní krávy". Zde však maximálně stisknete tlačítko - žádné hádanky, či ovládání obou bratrů, nic.

Road trip koncept, který je hlavním zdejším motivem, vyžaduje z příběhového hlediska dvě věci - zajímavé postavy a charismatického hlavního hrdinu - leč, žel vesmírné síle, ani jedna kvota nebyla naplněna. Každou epizodu potkáváte jiné charaktery, z nichž asi tři nebyly nudný, plochý, generický panáci či pseudomoralistický kreténi. Banda vyhulenejch kokotů v lese byla taky pecka. O Seanovi jsem již psal, je to panák, jeho charakter (a dabér) je prkno, jeho popisování událostí a objektů je záživné asi jako pozorování vysychajícího fekálu na bílé zdi.

Nebyla by to však moderní a progresivní hra, aby nás neobnažila odvážnými hlubokými vyšlenkami a poselstvými jako: Bílí policisté jsou retardovaní, bílí křestanští lidé jsou zlí a homofobní, bílá matka je sobecký nezodpovědný zevní pohlavní orgán, všichni přistěhovalci jsou mírumilovní a pracovití lidé utlačování opresivní bílou většinou.... atakdále, atakdále. To vše podáno zcela přirozeně, dospěle a lehce - jako centrální lobotomie mozku sbíječkou.

Life is Woke 2 mě nudila xmrti. Příběh je předvídatelný, stejně jako většina událostí v něm, vaše rozhodnutí nemajíc v makro rozsahu žádný dopad, hratelnost prakticky žádná, pokud opominu pár triviálních miniher, špatně zvolený a napsaný hrdina, a vnucující se moderní politicko rasová agitka to celé kazili. Tak snad příště, že by Life is Strange: True Colors ? Uvidíme, řekl slepý a šlápl do hovna.

House of the dead, neboli praotec karpálního tunelu, vlastník legendárně debilního scénáře, který doprovází ještě legendárnější dabing, jenž dá na pár okamžiků odpočinout vaší myši a mysli od frenetického mačkání a epilepsii vyvolávajících efektů. Fascinující zážitek, který za 30 minut mentálně a fyzicky unaví více, než leckterý desítky hodinový opus.

Po brutálně generické pičičandě zvané Halo, přichází mnohem lepší hra a zásadně kvalitnější remaster. Stále kvalitní mjúzik se super orchestrálními opusy, a občasnými chytlavými kytarovými rify, je vskutku špičková záležitost. A AI je stále více než dobrá.

Co se změnilo k lepšímu jest onen Xboxáky proklamovaný gunplay, který fakt doznal zlepšení, přibylo více zbraní a možnost třímat 2 bouchačky naráz je někdy pěkně OP ale zato pěkná prča.
Level design je daleko méně autistický, hlavně tedy interiéry, které se stále sice opakují, ale jsou krapet členitější a vertikálnější. Mapy venkovní jsou rozsáhlejší i variabilnější a dávají větší prostor manipulace s vehikly a vznášedly. Solid stuff. Dokud tedy opět nedojde na The flood"Flod'áci"   a hra se rázem změní ve špatnou kopírku Serious Sama.

Co je stále tak trochu debilní je "příběh" který, sice prezentován předělanými nesmírně kvalitními CGI cutscénámi, je naprosto prostý a tupý stejně jako jeho protagonisté. Hlavně tedy hlavní duo - Cuntána a Master Bland. Vyjímkou jsou však Covenanti a další Protagonista -  Arbiter "Arbí" druhá hratelná postava, která se hratelností nijak neliší od Master Dicka, krom toho, že místo svítilny se umí na krátkou dobu zneviditelnit, ale na rozdíl od toho plechového gumáka má jakési charisma a charakter, stejně jako celá rasa, která je jakýmsi mixem mezi krogany a Turiany z Mass Effectu. Mimo to solidně rozšiřují lore a jejich design zaujme oko.

Celkově vzato je Halo 2 stále tupá, ale poměrně zábavná střílečka, která má pár cool momentů. Příběh je ale plytký, nudný a potenciálně zajímavý lore, který tu ale je ,bohužel, jen jakési galaktické křoví na pozadí psudo epické střílečky bez mozku.

Halo - podstatná, legendární "xboxárna" která byla stavěná na piedestal nerdů a Xbox fandů již od svého prvopočátku. Halo jedničku jsem měl to (ne)potěšení již hrát díky nechutnému PC portu, který mě donutil v době tehdejší hru v rekordním čase odinstalovat z HDD. 

Těd je tu remaster a já si řikám: "Proč to, u všech ďasů, tehdá způsobovalo všem adolescentním geekům jejich první erektilní zkušenost v životě?" 

Některé věci jsou výborné a dostávající své pověsti, tak třeba hudba - takovou orchestrální kompozici by mohla závidět i kdejaká hollywoodská sebranka s mega rozpočem - hlavní theme má zapamatováni hodnou melodii, a obecně nemohu říct, že bych narazil na nudnou či nevhodnou skladbu. 

Pak je tu umělá demence, která je na rok léta páně 2001 opravdu jedinečná, tedy hlavně co se mimozemských potvoráků týká, vaši lidští nohsledi jsou platní jako filcky v rozkroku v posledním stádiu vývoje a tupí jsou jak rezavá brusle. Taky se mi velmi zamlouvá jak se různé typy nepřátel chovají v boji jinak. Někteří jsou agresivní a doslova se naserou a naběhnou na vás pokud je budete dráždit. Pak jsou tu malí prdi, kteří začnou panikařit, když uzří, že je situace prohraná apod. A art design je někdy opravdu hezký.....tím výčet pozitiv končí.

Obecně vzato je Halo generická, rádoby pompézní výplachovka s nulovou variabilitou v hratelnosti a level designu. Pravda, našli se asi celkem 2 situace, kde by se dalo mluvit o snaze být otevřenější a dát vám možnost se pohybovat volněji (viz. ovladatelná vozidla). 

Příběh je strohý a za nejméně plochý charakter v celé hře bych mohl označit poprsí Cortany, která je sama o sobě záživná jako zed. Master dick, tedy hlavní protagonista, je vojenská guma po lobotomii a jeho charisma by se nevešlo za nehet kojence.

Kvalita remasteru je taky pochybná, rozhodnutí aplikovat motion capture na staré cutscény je, velmi kulantně řečeno, dosti debilní, neb se ted všichni pohybují jako loutky na provázku, které ovládá opilý loutkář. Před dvaceti lety to mohla být na xboxu pecka, leč čas je nekompromisní bestie a dřív či později vám ukáže někdy nemilou pravdu, ani lepší textury nebo nasvícení tom fakt nepomůžou. První Halo zestárlo jako krabice mlíka. Což jen dokazuje mnohem lepší dvojka.

"Aby jsi porazil zlo, musíš mu pohlédnout z blízka do tváře"

By mohlo být motto této duchařské kulišárny, jež dává vzpomenou na doby "před Resident Evil 4" kdy fixní kamery s unikátními úhly a kompozicí dávali pocit "někdo tě sleduje" a "Hele, kámo, to že jsme takhle nastavili kameru můžeme mít svůj účel" k tomu megatuna backtractingu, který dá vzpomenout na Spencer mantion v RE1, nebo hrad v v méně známe Onimusha: Warlords. 

Boj obyvateli podsvětí je vcelku unikátní, nejen v rámci žánru, ale i série, neb při fotografování nemrtvých xichtů musíte být velmi ostražití a prozíraví, neboť každý duch má jiné slabiny. Jedno ale ti blědí roštáci mají společné - umí procházet, velice překvapivě, pevnými objekty. Tudíž jedna rada do života, pokud někdy potkáte ducha se špatnou náladou, neargumentujte s ním v uzavřeném a stísněném prostoru. Souboje jsou pomalé ale ne nezáživné. Vyčkání na ten správný okamžik a následně stisknout tlačítko na vaší kameře obskuře, která dá mrtvolákovi pořádnýho facáka má určitě něco do sebe.

Hra má slušně vystavenou temnou atmošku, skrze povedenou ambientní hudbu, depresivní barevnou paletu, a jednoduchý, leč účelný příběh, dávkovaný v podobě deníků a kamenů, které fungují jako audiology.

Technicky to nevypadá vůbec špatně, na emulátoru s vysokým rozlišením již nedělá takový problém třeba najít dveře se stejnou texturou jako mají okolní zdi a modely postav jsou nadstandardní. Ale je to pořád hororová PS2 hra, takže tu najdete celkem tak čtyři barvy barvy - hnědou, šedou, bílou a trochu červený.

Celkově vzato jsem těch 8h strávil dobře, FF2 je poměrně nevšední záležitost, snažíc se přijít s něčím krapet unikátním v oblasti gameplaye. Jinak je to "klasický" surivval horror se vším všudy. A není vůbec špatný survival horror.

Je vskutku povznášející, a do jisté míry obdivuhodné vidět, že na této webové stránce jsou lidé, kulturně obohacení a erudovaní jedinci, jenž dovolí profil tak velmi galantnímu, srdci uklidňujícímu, duši naplňujícímu dílu, jakým jest tato japonská čunárna, velký dík, drazí kolegové.

Leč i tak kultivovaný a zkušený renesanční člověk, který viděl mnohé, šel do této vizuální novely s jistým očekáváním a po mnohahodinové trýznivé zkušenosti nemohu tento umělecký akt doporučit s klidným svědomím všem zoufalým panicům, sexuálně frustrovaným či s úchylkami v mysli žijícím jedincům doporučit. Pokud jste měli tu smůlu a uzřeli na vlastní bulvy film 120 dnů sodomy, tak nemusíte ztrácet čas s čtením starless. Je to v zásadě totéž, až na absenci nácků. Jednoduchý koncept "Pro jednoho ráj, pro druhého peklo"

Jeden kokot, hlavní protagonista, si řekne, že ho nebaví být chudý, tak si přečte jeden inzerát, který nevyžaduje žádné reference či zkušenosti a slibuje fůru peněz a málo práce. Dostane se do zámku, kteří osidlují extrémně bohatí a extrémně znudění lidé. Japonští psychologové opět mysleli na obecné blaho svého lidu, tudíž se snažili pokrýt všechny možné více či méně běžné úchylky i pár mentálních poruch. Od bondáže, koprofilie, čůrání, incestu, po zneužívání drog, fyzické či sexuální násilí, dokonce dojde na zvířátka (nutno podotknout, že verze vypuštšná v Japonsku zahrnuje i delikátnější věcičky jako guro). Ač je nabídka vysoká, jedná se o nudný balast, který vyplňuje většinu celého dění, což je škoda. Neb vězte, že pod onou vrstvou močůvky, tekutých dětí, fekálu a dalších tělesných produktů se ukrývají interesantní a velice odlišná individua a témata. Ano, kdyby bylo méně šoustání a více hovoření, byla by Starless novela hodná pozornosti i ne tak kultivovaného člověka jako Pajmič.

Kresby jsou kvalitní, kreslené dámy atraktivní, leč mírně hyper-vyvinuté, a dabing je vynikající. Nutno přiznat, že se našly díky těmto třem aspektům chvíle, kdy byl můj malý přítel zvědav a chtěl si počíst se mnou. To nic nemění na faktu, že jsem byl v oblasti posledních kapitol tuze znuděný a žádal jsem konec. Což je něco, co by jste z popisu asi nečekali, ale tak to je, i extrém může být nuda a Starless je megalomanská nuda, tady Japonští psychologové selhali. Apropo, anime adaptace je ještě větší výkal, než všechna hovýnka, která byla vyrobena zde, fuj, nekoukat!

Slyšte, slyšte! Kolegové Yakuzáci! Yakuza 5 je velmi obsáhlá, dlouhá a rozvleklá hra. S příběhem rozměněným na úkor nových side stories (neplést si se zavedenými substories). V této hře hrajete za 5 postav...5! S těmito postavami budete lovit zvěř v lese, vozit lidi v taxíku, závodit, učit lidi hrát baseball, koulovat se, chovat závodní drůbež, hrát kulečník, kuželky, stolní (vzdušný) hokej, budete utíkat z vězení (opět), okusíte jaké to je být ve víru showbiznisu Jpopu a hromadu dalších věcí. Je toho tak moc, že jsem místama zapomínal, že ta hra má nějakou ucelenou hlavní dějovou linku, která je, jen tak mimochodem, poměrně nudná. A narozdíl od Yakuza 0 nedokáže vtáhnout.

Bušení je nejlepší z remasterované trilogie, což znamená, že hitboxy nevlastní velikost slona. Uhýbání dává tedy konečně význam. Na oko nevypadá Y5 parádně, ba bych se nebál prohlásit, že je ošklivější než remasterovaná Y3. Xichty vypadají divně, ulice jsou šedivé a obličejová mimika je panoptikum nočních můr.

Po Yakuza 0 nejobsáhlejší hra ze série vůbec. Ambiciozní velikost však nepomáhá kvalitě story, který se táhne jako rozpečená Eidam třicítka. Jsou zde však kvalitní již zmíněné side stories, které to jakžtakž kompenzují. Tudíž je tu vysoká pravděpodobnost, že se zdejší fans budou tetilit blahem, neb dostanou MNOHO jejich oblíbené Žakuzy.

Tož, ogaři zlaté, tak se mi po letech opět dostálo té cti dohrát tuzemskou klasiku. Tentokráte však její miniaturní verzi, která vyřešila problém s původním neintuitivním a nepřehledným inventářem, přebytek zbytečných objektů v něm stále zůstává, ale obecně vzato je dotykové ovládání pohodlnější. Jinak je vše při starém - nelogické hádanky, půvabný barvitý výtvarný styl, který kompenzuje zcela statické prostředí, na malém mobilním displeji vyniká ještě více než na velkých monitorech PC.

Dabing v poldovi mě vždycky bavil a lze tak nějak snadno poznat, že se bavili i herci, profíci zvučných jmen. Nejvíc mě bavil Pavel Pípal a jeho Bača či trans obchodník v sex shopu. Stejně tak i namluvení starších občanů Lábusem a Nárožným je špica.

Koutky své huby jsem u tohoto dílu dlouhé série roztahoval nejvíc. Je to ujeté, nelogické, tak nějak mile potrhlé.

Původní trilogie byla pro mne velkou neznámou, leč jsem věděl, kdož Spyro jest, kdo ho vytvořil a o čem je. Odpočinkové Collectathony mám rád a Spyro trilogie se bezpochyby mezi Collectathony rodinu řadí. A pokud vaše znalost angličtiny dosahuje velikost slovníku Skotského chovatele ovcí, tak vám asi dojde, že hlavním úkolem je sbírání - v tomto ohledu diamantů, vajec, orbů a draků. To jen pro Honzika od Kiwizak.

Tento remake oplývá barevným, Pixar-like grafickým stylem, oku lahodícími efekty a animacemi.
Příběh je prostinký v celé trilogii, leč pokračování oplývají vícero postavami, cutscénami atd.
Celá trilogie je převážně o prozkoumávání, hledání a šmejdění v různorodých prostředích, které fungují jako semi-open world. Opravdu se nejedná o nic komplexního, leč v roce 1998 je jednalo o velmi důstojného rivala italskému instalatérovi z Japonska. Pokračování nabídnou více miniher, více hratelných postav a schopností, ale základ zůstává stejný. Prozkoumej, posbírej, nazdar.

Velice kvalitní remake, pro dospělé, jejich špunty, nebo dospělé s dřímající dětskou duší, je to pro všechny. Příjemná, obtížností střízlivá, krásná "skákačka" kterou jsem si užil.

Yakuza 4 - 4 protagonisté, 4 bojové styly, 4x více bušení, 4 final bossfigty, 4x více zábavy? Nu, to opravdu nevím, leč mohu s klidem v duši říci, že se jedná o lepší hru nežli je Yakuza 3. Krapet lepší souboják, příběh, který se tentokráte drží vice při zemi a taktně navazuje na události dílů minulých.

Každý protagonista má unikátní bojový styl, povahu, a tematické vedlejší úkoly: Akiyama -lichvář altruista, bývalý bankéř který hodným a pracovitým dlužníkům peníze daruje, je nejlepší ústřední postavou celé série. Svou lenivost a lehkou sociální zabedněnost nahrazuje svou přátelskou povahou, vysokou inteligencí, rozvážností, nadhledem a obecně pohodovou povahou. Jeho vedlejšáky se točí převážně kolem peněz, investic a pomáhání lidem, jenž jsou ve finanční tísni.  Používá v boji převážně dolní končetiny, nejrychlejší ze skvadry bouchačů, leč nedisponuje zajímavými abilitami, bojovat s ním mě bavilo nejméně.

Saejima - Odsouzený na smrt, velká zarostlá obluda, kterou by jsem nechtěl potkat v temné uličce za pokrývky noci. Má plno důvodů býti nasrán, dokáže své emoce a pudy překvapivě potlačovat, 25 let za katrem z něj udělalo takřka Mirka Dušína. Jeho část ve vězení byla super lame jak z hlediska desidnu, tak level designu, ale pokus o změnu se počítá. Jeho vedlejšáky se týkají té nejnižší společenské vrstvy, pomáhaní houmlesům, opuštěným dětem atd. má zajímavou minihru, kde v místním dojo učí skrze jednoduchý management systém partu hochů- Jeho souboják mě ze začátku díky topornosti nebavil, ale po odemčení několika nových triků se z něj stal druhý nejlepší mlátič z party.

Tanimura - Policat, fízl, švestka, lingvista, má na starost zdejší asijskou menšinu Čínanů, Thaivanců a Korejců, je největší hajzlík z party. Hraje hazardní hry, bere úplatky, což je asi jediná zajímavá věc o něm....je dobrý důvod, proč se v následujících dílech série neobjeví. Jeho vedlejšáky jsou taktéž zklamání -  docela jsem se těšil na to, jak tvůrci pojmou chlápka, který je z druhé strany pomyslné mince, patrně to, co jsem očekával dostanu až v Judgement. Mlácení s tím mě ale bavilo nejvíc, neb se jeho styl soustředí na obrážení útoků, načasování a prostorovou orientaci, jinými slovy neznásilnujetě v jeho kůži nebohou myš svým ukazovákem.

Kiryu - Ten tu hraje de facto druhé housle, hra se soustředí primárně na nové trio, což není na škodu, Kiryu není zrovna kdovíjak zajímavá postava, ale věci které se kolem něj udávají vždy zajímavé byly. Jinak nic nového, bojuje stejně jako ve trojce.
Z miniher je tu novinka stojní tenis, který je děsně blbý.

Celkově vzato je Y4 lepší než Y3. Příběhově se mi líbila mírná provázanost s předešlími díly a drog se scénaristé tentokrát vyvarovali, takže to dává celkem smysl, je to předvídatelné ale nikoliv špatné.

Pro Yakuzaholika jasná volba.

Tak se nám Němečtí šikulové po úspěchu na Asijském východě přesunuli na opačnou světovou stranu, na tu divokou. Tam, kde se pije výhradně ohnivá voda, kde každej druhej má flintu a nůž, kde ženský jsou drsný jako šmirgl papír. Místo šurikenů se tu hážou nože a jednoranné křesadlovky nahradily naleštěné šestiranáky. V zásadě se jedná o stejnou hru, jakou byl skvělý Shadow Tactics: Blades of the Shogun. Design je v jádru totožný, což v tomto ohledu není bráno jako negativum, neb lidé ze studia Mimimi de facto dovedli tento dnes již obskurní žánr mechanicky k dokonalosti.

Co je ale patrné již od první cutscény, je radikální navýšení produkčních hodnot. Na rozdíl od ST je zde využita technologie motion capture, takže cutscény působí mnohem více dynamicky, filmově a dokážou vtáhnout. Graficky je tu vidět poměrně značný posun - více stylizovanou prezentaci ze ST, která dobře maskovala technikou zastaralost, nahradil realističtější vzhled. Některé budovy mají nyní vymodelované interiéry, což v ST bolestně chybělo, mapy jsou větší, detailnější, daleko více zaplněny NPCčky, dabing je velice povedený.

Postavy, stejně jako jejich japonští zabijáčtí kolegové, jsou velmi povedené, umě namluvené a příběh je ucelenější a plynulejší, i když je to v podstatě velké klišé. Hudba je solidní, ale hlavní theme se povedl náramně.

Hratelnost tu je trochu vybalancována, kupříkladu půvabná Kate nemůže, na rozdíl od krásné Aiko, na blízko zabíjet své přivábené oběti, nýbrž je může poslat do kómatu mocným kopancem do klenotů, což je pro chlapa horší osud než smrt! Hraje se to obecně velmi příjemně, "shadow mode"nahradil "showtime mod" který, (krom vysoké obtížnosti) zcela zastaví tok času, a vy tak máte více klidu vymýšlet lišácké pasti a mazané manévry, které pošlou co nejvíce banditu do věčných lovišť Je to pochopitelně těžké, trochu více akční než ST.

Kdybych měl něco vytýkat, tak je to určitě zasazení Isabelle, která se do hry z dějového, herního a logického hlediska vůbec nehodí. Na její voodoo hoodoo black magic její parťáci reaguji velice nonšalantně od "Jsem nevěděl, že něco takového existuje" a "Hele, kůl, to bych taky chtěla umět" což je škoda, poněvadž je to jedna z nejzábavnějších a nejzajímavějších postav ve hře. Obtížnost je někdy brutální sado-maso, kde každý desperát hlídá prdel každýmu svýmu kámošovi.

Je to frustrující, je to zábavné, je to bolestné, je to uspokojující a nepochybně to není pro každého, ale ten, kdož na těchto hrách vyrůstal, musí prožívat nirvánu. Objektivně tu není totiž moc, co tahle hra dělá špatně.

Hle, nemožné se stalo skutečností, a na naše PC dorazily remasterované verze dílú yakuzy 3/4/5. Jaký to štatstný den pro nás vyvolené exoty, kteří hovíme této na půl vážné, na půl crazy Japan serii!

Však mějte se na pozoru, vážení kolegové. Tohle je přes 10 let stará hra jen s opravdu lehkými kosmetickými změnami a vylepšeními. Toto není Remake ala Kiwami. Takže se připravte na těžkopádný a jednoduchý souboják, ne zcela top combat animace, nedokonalou fyziku při bowlingu a biliáru, přímočarý level up systém a obecně dost herního nepohodlí. Opravdu je to po herní stránce nejhorší ze série a pro  zachování vašeho duševního zdraví doporučuji lehkou obtížnost.

Příběh je jakoby takový dvoučlenný. Jedna část, kde Kazuma - milý a hodný strýček, mafián a deformátor lidských těl - vede svůj vlastní sirotčinec na ostrově Okinawa (je prima vidět novou lokaci). Starání se o děcka spolu s konfrontací s  malou místní Yakuza rodinou mělo příjemně komorní nádech, dobré tempo a já si to užíval. Leč přišla opět zhulená část scénáristů a nutně do toho museli zakomponovat boj o obytnou plchu v hodnotě 100 milliard yenů (cca 20 mil kč) CIA, ministra obrany, nějakou zlou stínovou Gaijin organizaci a miliardu postav, takže to nakonec nabobtnalo do trochu dementních rozměrů - a vůbec se někdo snažil aby to vypadalo větší a víc "epic" než to doopravdy je. Tahle část mě nebavila. Ale obecně to není ani zdaleka taková bejkárna jako u dvojky.

Z nových miniher je tu pak venkovní golf, který není překvalivě marný a nehraje se špatně. Jaká si honící minihra, která je lame. Holek z kabaretu - se kterými můžete konverzovat a hádat, co je urazí a co je potěší - je tu 10.

A tot je asi vše, fanoušky série Yakuza 3 neurazí. Příběh je (až na pár blbostí) solidní a filmová prezentace je stále vysoce kvalitní.

Kiwami 2 je nejlepší a nejhorší díl z Remake trilogie o japonském podsvětí. Z pozitivní stránky: Díky enginu z Yakuzy 6 povedlo vdechnout starým známým lokálům uvěřitelnější a živější dynamiku. Do obchodů lze vstupovat nepřerušovaně, počet NPC na scéně se zvětšil, nasvícení, odlesky jsou realističtější a ambientní okluze je mnohem "plnější" což má ovšem pár vedlejších efektů. Náročnost na hardware se markantně zvýšila (ale s pár úpravami v nastavení lze s klidem hrát na průměrném stroji) a interiéry obchodů již nejsou tak maniakálně detailní.

Soubojový systém je "zjednodušený" tím správným způsobem (vše je namrdnuto do jednoho uceleného bojového stylu) a vylepšený pár drobnostmi jako "parry" a "super útoky" funkce, díky kterým se konečně můžete efektivně bránit a velmi urychlit souboje s bosy, jenž díky tomu nejsou tak zatraceně zdlouhavé. Výrostkům a žakuze ve městě se dá nyní mnohem snadněji vyhnout, neb zlenivěli tak, že se za vámi nehoní, ale ležérní chůzí Vás sledují jako Jason z pátku třináctého nebo zabiják z Halloween filmů.

Vylepšování postavy je díky lepšímu UI přehlednější a systémově mi připomnělo Fable: The Lost Chapters, kdy neustálým chlastáním a žraním si zvyšujete své skušenosti, které lze vložit do mnoha vylepšení.
Chybí tu několik mých oblíbených miniher včetně bowlingu, ale na druhou stranu je v herně nejlepší verze Virtua Fighter 2, což je žůžo.

Příběh je překombinovaný galimatyáš s několika zlouny, klany, hromadou postav, korejskou mafií, flashbacky, ztracenými syny, touhou po pomstě, obrovskými bombami, unesenou Harukou (opět), zradou, další zradou, "naprosto nečekanými" zvraty a bůh ví čím ještě. Díky tomu, celému příběhu chybí pomyslný tah na bránu a po celou dobu mě nijak ničím nenakopnul nebo nepřekvapil, a místama dokonce nudil. Konec je haluze, mešuge fanfikce 12ti -letého hocha s bujnou fantazií (nebo melodramatická karikatura zhuleného, opilého, plně placeného dospělého člověka, kdo ví.

Substories jsou kvalitou tak 50/50. Většina postav je opět fajn, cutcény a dabing super a dívá se na to dobře...akorát je to teď jen docela nuda.

Návrat kabaretu, u něhož se autoři řídili pravidlem " když to funguje, nesahej na to" mě potěšil. A majima constructions je parodie na strategii - s hrozným ovládáním, debilním UI a primitivní hratelností, která by zapadla i jako early acces za 2 dolary na Steamu.

Drazí soudruzi, drahé soudružky - scházíme se dnes, v tento úžasný den, aby jsem spolu oslavili monumentální úspěch, kterým je jedním z mnoha v historii naší socialistické vlasti. Vydání nové hry HROT otřáslo samotnými základy známého světa. A už nyní o ní mluví i neschopní demokratičtí vůdci. Není tomu již tak dávno, co soudruzi z Ukrajinského Action Forms naprosto zdecimovali fenomenálním dílem Chasm: The Rift výtvor podřadné nesocialistické země - Žvejk byl pouze ukázkou chudobné kreativity, která byla pohlcena mocným stínem designové sovětské mašinérie.

Historie se opakuje - HROT je dalším čistočistým příkladem naší vytrvalosti, kreativity a technické dokonalosti. Vynikající soudruh, Spitihněv, dokázal s pomocí našeho lidu vytvořit dílo, jehož půvab uchvátí všechny vaše smysly. Hrot ukazuje krásy města Prahy v nevídaném detailu, kde zejména náš pokrokový kanalizační systém a fenomenální monumenty neuniknou pozornosti nikoho.

Zbraně, jež třímá JEDEN ze členů naší neohrožené armády jsou další ukázkou nezpochybnitelné dokonalosti naší armádní výbavy. Každá zbraň je vyobrazena s naprostou akurátností a střelba z nich evokuje pocit rozzuřeného boha hromu - každý soudruh nyní může tuto sílu okusit z pohodlí svého domova!. Nikdo a nic nezastaví odvahu a bojeschopnost našeho vojska! Ani celý batalion Spojených států by nedokázal zbrzdit, natož zastavit útok vetřelců.

Chytrost a elegance s jakou jsou místnosti ve hře konstruovány, je dokumentace neobvyklého umu naší dělnické třídy. Nikdy se neztratíte! Každá místnost překypuje objekty a detaily, rovněž konstrukce chodeb a místností je logická a poukazuje na pokročilé logistické smýšlení našich konstruktérů a inženýrů.

HROT je též kulturně založeným dílem, které obohatí mysl a zahřeje srdce. Připravte se na emoce - zradu, přátelství, soudržnost a lásku ke vlasti.

HROT je obrazem lidu, HROT je ukázkou moci - sociální, ekonomické a technologické nadřazenosti. Sláva Svazu Sovětských Socialistických republik!!!!

Píše se rok 2005, jeden hoch, jmémen Honza, sedí ve školní lavici a soustředí se na učivo ještě méně než obvykle. To proto, že se mu přemítá v jeho adolescentní mysli název jedné hry. Název jednoho ze spin offů jedné mega populární série. Touha, hrát tuto hru se neustále prohlubuje, neboť každá druhá osoba v rozsahu 150 km čtverečných o ní mluví. A tak dal na popud své touze a hru začal shánět. A když říkám shánět, tím myslím získat ji za každou cenu. On, jakožto mladý, fiskálně závislý jinoch s radostí ze života, neměl mnoho možností, jak svého snu docílit legální cestou. Proto se jeho morálně pokroucená mysl odhodlala k romantickému, dobrodružnému činu pirátství. Věděl, že to, co hodlá učinit je nekorektní, že tržní hodnota jedné herní megakorporace utrží díky jeho aktivitě velkou ránu, ale hochovi to nevadilo. Tu hru zkrátka potřeboval ve svém životě. A tak se díky "dočasně vytvořeným přátelstvím" a faktu, že tato hra se na pozemku školy rozlézala rychleji než Covid 19, stalo skutečností, že se mu hra dostala do jeho PC.

Nyní, v roce 2020, má stále morálně pokroucený Honza stálý finanční příjem. A tak si hru, jako každý poctivý občan, koupil před několika lety v kamenném obchodě, neboť tato hra si finanční odměnu bezpochyby zasluhuje. Asi Vám již došlo, že jméno oné tajemné hry. Hry s úžasným, rozsáhlým, živoucím světem, kde jsou řidiči ambulance nebezpečnější než zfetovaný ozbrojený gangster, kde posilovny z občanů během pár dní vytvarují mr. Olympia, svět, který je zcela okupován lidským kmenem a veškerá fauna je vyhubena. Je to svět San Andreas.

Ovšem než se budeme moci radostně ponořit do onoho světa, je nutno podniknout pár kroků, poněvadž San Andreas je stará hra. Stará hra, která je navíc ne zrovna kvalitním portem z PS2 verze, který defaultně uzamkne PFS na plynulých filmových 30fps. 30fps je v roce 2020 velké NE NE. Tudíž rozum praví vypnout přiložený frame limiter. Jenže, tohle je opět pro moderní PC velké nope. Protože pokud tak učiníte, vaše FPS vystoupají do tříciferných hodnot a hru posedne samotný ďábel.
Automobily najednou započnou myslet sami za sebe, fall damage se změní na hodnotu 20 G, rychlost plavání je rovna 105 leté babičce po amputaci končetin, do některých budov nelze vstoupit a spoustu misí nepůjde dokončit.

Avšak v roce 2020 jsme na tyto bezbožné, nečisté útoky na náš moderní hardware připraveni a máme jednoduchá, leč efektivní řešení. GTA:SA není kamarád s vícejádrovými procesory, takže je nezbytné si v "task manager" nastavit hodnotu pouze "CPU 0". Jinak vaše myš bude posedlá též a Vás, vašeho pána, odmítne poslouchat. Dále si přes prostou software aplikaci (třeba MSI afterburner) ručně nastavíme hodnotu fps. Mysl opět radí 60fps, leč i 60ka je pro san andreas stále příliš hard-core. Ve skutečnosti 50 fps je ona magická hodnota, která všechny pekelné síly vymítí a vy si budete moci užít GTA:SA tak plynule, jako nikdy předtím. Je to očisťující zážitek, díky kterému jsem dokázal splnit na první pokus misem které nás všechny léta trýznily. Ergo jsem poprvé za 15 let neslyšel onu prokletou větu.

Teď, když vše funguje tak, jak má, můžeme se střemhlav vrhnout do příběhu GéTéáá:SA. Řeknu vám, že ani teď po tolika letech, jsem nepřišel na to, o čem ten příběh vlastně je. Je to slepenec cutscén, které dávají spíš kontext pro mise, než nějakou ucelenou příběhovou linku. Ale co se musí ocenit je zasazení a atmosféra, kterou hra disponuje. Rockstar, nám, bílým lidem ukázal, jaké to je žít "i da hood" v low class společnosti, jejichž obyvatelé bydlí v příbytcích s větší obytnou plochou, než můj byt. Kontrast mezi čistým, luxusním, neřku-li snobským prostředím z Vice City, je opravdu markantní. Ale v zásadě je SA stejný jako každá GTA hra, mínus legrační havajské košile. Hlavním hrdinou jest CJ, se slipama proklatě vysoko ale zato sakra nízkou slovní zásobou. To jsou jediné věci, které si o něm vybavuji, ale zase jsem každého afro-američana po dohrání hry pojmenovával CJ.

Pro mě není gta:sa o příběhu a postavách, nýbrž o bezprecedentní herní svobodě, která do tehdejší doby byla nevídaná. Vlastně se domnívám, že San Andreas je stále největší GTA hrou ever made.
Ale ted nemluvím o velikosti mapy, která se v roce 2005 zdála naprosto kolosání, ale nyní, v roce 2020, se má perspektiva změnila a vidím, že velikost mapy je perfektní. Pokud bych ji měl přirovnat k lidské anotomii řekl bych, že stejně jako skvělé ženské poprsí je mapa akorát tak do ruky, ani malá, ani velká.

V této hře se Rockstar pasoval na absolutního mistra v open-world designu. A tuto honoraci si drží neotřesitelně do dnes. Krom obligátní redukce lidské populace, můžete částečně uspokojovat své gamblerské chutě (sázení na dostihy, kasino), můžete měnit svou image nakupováním oblečení, nových sestřihů, budovat své tělo ve fitku, beztrestně mlátit do místního trenéra, skupovat nemovitosti, zkoušet jezdeckou školu a brutálně selhávat, můžete zkusit leteckou školu a selhávat ještě víc. Je zde střelnice, restaurace, auta, motocykly, jízdní kola několika druhů, lodě, vrtulníky, letadla, možnost plavat, možnost se potápět, dynamická válka gangů o teritorium. Nebýt mé zesilující demence, jistě bych si vzpomněl i na další věci. Co mě zaráží jest rychlost jakou se vše načítá a načítalo. Vše trvá je pár vteřin i za faktu o jak velkou mapu tehdy šlo, nevím, jakou černou magii Rockstar použil. Nejlepší na tom všem však je, že rockstar nedesignoval všechny mise tak, aby využili alespoň jednu z výše jmenovaných aktivit. To znamená, že každá mise se nějakým způsobem liší. A to je, vážení a milí, velice chválihodné. Zabudovaný learn/body systém - kdy CJ může vypadat jako zápasník sumo ve volném stylu, baletka s mentální anorexíí nebo jako Michael Jay White - není žádný gimmick, ale užitečný, dynamický systém, za který by se nemuselo stydět ani dedikované RPG. CJův skill se zvyšuje v závislosti na tom, co dělá a co používá (zbraně, vozidla, síla, výdrž atd.)

Nu, doposud jsem hovořil o věcech čistě pozitivních, ale na rovinu. Namlouvat si, že je tato hra perfektní, tudíž bezchybná, není nic jiného než naprosté šíleství a nostalgické honimírství. Gunplay a AI je opravdu vyjimečně retardovaná. toto je AI a gunplay san andreas v kostce.
Zvuky zbraní zní v lepším případě jako roj včel v popelnici, v tom horším případě jako snare drum Larse Ulricha. Některé mise, zvlášt ty letecké, jsou extrémně frustrující, a pokud nemáte mod který vám uloží pozici hned před misí, tak i nesmírně zdlouhavé.

Ústřední hudební motiv je vyjimečně swag a pro mě nejzapamatovatelnější z celé série, včetně mission passed melodie, která je tak dobrá, že každou misi chcete dokončit co nejrychleji, aby jste ji mohli slyšet znovu.

San Andreas je výjimečná hra, která zestárla jako ryba. Je to jako s bývalou spolužačkou, která kdysi byla atraktivní, ohebná, vtipná, energická a kreativní, je nyní ošklivá, frigidní megera ujíždějící na toluenu. Ale ty vzpomínky, které darovala už jen tak nezmizí, proto je třeba si vážit toho, co dokázala a kolik lidí ovlivnila.