CoLoBot je skvěle provedenou kombinací hry a programování. Je to kombinace logického myšlení, kreativity a herní výzvy. Hrajete za astronauta na misi při které vám pomáhají různé stroje a roboti. Něco je třeba udělat ručně, alespoň zpočátku, ale ta pravá zábava je v automatizaci. Zdržovat se psaním kódu pro vyzvednutí baterie ležící o dva metry dál je zbytečné, ale boj proti přesile mimozemských forem života už bez toho nejde. Větší množství úkonů má čím dál větší smysl automatizovat a časem se dostanete do fáze, kde už spíše obtěžují věci, které lze provést pouze ručně.

Kampaň je rozdělena do několika kapitol - planet, vždy po pár misích. Obtížnost průběžně roste a nevím, zda doporučit začít kampaní nebo tutoriálem. Kampaň totiž začíná velmi zlehka a řadu základních věcí dostatečně vysvětlí. Na druhou stranu pokročilejší programy je lepší si osahat v tutoriálech. Cvičných úloh je přitom k dispozici více než třicet a k tomu několik hlavolamů. Já s nimi začal, ale asi by bylo nejlepší se na ně vrhnou až po začátku kampaně. Obtížnost je zpočátku mírná, ale později dost přituhne a i potřebné programy získají na komplexitě. Nemohu posoudit jaké by to bylo pro někoho bez zkušeností, ale rozhodně jde o jednu z her které bych na výuku klidně vyzkoušel. Syntaxe je dost běžná a dojde na všechny důležité prvky - podmínky, cykly i funkce. Dokonce lze navzájem propojovat programy různých robotů. Rozhodně lepší než nějaký Scratch.

Graficky je hra na dost jednoduché úrovni, ale doporučuji se tím nenechat odradit. Já si CoLoBota užil více než jsem čekal a díky tomu, že neprogramuji zrovna na denní bázi jsem se i příjemně pocvičil. Rozhodně jde o trochu nenápadnou hru, kterou by ale byla škoda minout.

Svět Warhemmar 40 000 mám hodně rád a pozitivně jsem hodnotil i první díl Space Marine. Pokračování dorazilo po třinácti letech a přináší další Titova dobrodružství. Jakožto primárně osamělý hráč jsem byl nejvíce zvědav na kampaň. Hodnocení byla docela rozporuplná a po dohrání tomu rozumím. V prvním díle byly mise originálnější a nápaditější, ačkoliv i tady se dočkáme několika epických scén. V obou díle slouží úrovně především jako jednotlivá bojiště, ale přesto bych ocenil originálnější zpracování. U samotných bojů je kladen větší důraz na kontaktní souboje než v prvním díle. Nepřátele jsem si více užíval v druhé části díky přítomnosti Chaosu. Opět musím ocenit možnost hledat audiology obsahující více informací.

Po dokončení kampaně jsem se pustil do režimu Operace. Ten aktuálně obsahuje už deset misí, které jsou více či méně svázány s příběhem kampaně. V podstatě vše co šla řešit jiná jednotka si tak můžete vyzkoušet na vlastní kůži. To je dobrý nápad a navíc jsou mise často lépe udělané než základní. Možná tomu napomáhá i fakt, že jsou také kratší, takže se prostředí neokouká tak rychle. Hraní lze opakovat kvůli zlepšení hlavního hrdiny a dostat se tak na vyšší obtížnosti. To už ale není pro mě. Každopádně v multiplayeru to může být super.

Technicky nemám výhrady, vše běželo bez problémů na první dobrou. Space Marine 2 navíc pěkně vypadá a i zvuky jsou slušné. Potěšila také opětovná přítomnost českých titulků. Pochválit musím autory také za neustálé přidávání obsahu. Většina je sice pro multiplayer, ale nové Operace jsou skvělým rozšířením. Navíc dostupným zdarma, na rozdíl od, podle mého zbytečných, kosmetických balíčků. Celkově tak druhý díl sice nedosáhl kvalit prvního, ale stále jde o dobrý W40k zážitek se správnou atmosférou.

Tahle polská adventura z roku 1995 připomíná i naší tvorbu z podobné doby. Je samozřejmě plná kompromisů, ale vlastně se hraje celkem dobře. Příběh o tom jak se starosta malého městečka snaží zachránit svatbu své dcery a přitom prochází prostředím polského venkova dokáže svým humorem zaujmou i u nás. Ovládání je ve své jednoduchosti intuitivní. Jedno tlačítko myši na pohyb, druhé na sběr předmětů a jejich používání. Inventář je stále viditelný ve spodní části obrazovky a indikuje zeleným světýlkem právě zvolený předmět. Kurzor je tak stále stejný. Přechody mezi obrazovkami nejsou, přístup je přímo na číslech vedle inventáře. Jednoduché, rychlé a na svou dobu chytré řešení.

Nepříjemná je nutnost dojít do blízkosti předmětu než začne fungovat interakce. Zkoušení více věcí na jedné obrazovce je tak trochu zdlouhavé. Logika většiny hádanek je také spíše úsměvná, ale to mě na lokální dobovou produkci nepřekvapuje. Občas s tím byl problém i u slavnějších celosvětových hitů. Grafika je celkem slušná a platí to i o hudbě. Jednotlivé obrazovky se liší svou melodií, která je tématem blízká tomu co vidíte. Na reálném MIDI to nezní špatně. Obtížnost je díky malému množství předmětů a postupnému odemykání obrazovek docela snesitelná, navzdory některým kombinacím. Hra je kratší, strávil jsem s ní asi tři hodiny, ale zopakovat by se dala mnohem rychleji. Cekově jde o docela slušnou dobovou adventuru, kterou bych nazval průměrnou.

Před rozehráním jsem o téhle adventuře věděl jen to, že existuje a je inspirovaná Japonskem. To dokládá i manuál, který stručně popisuje některá místní specifika. Samotné zpracování přímo ve hře je ale dost volné a je vidět, že jde o pohled zvenku. Jak zasazení, tak první pohled na herní obsah působí velmi lákavě. Úvodní intro je částečně hratelné, jde o pár obrazovek na kterých se seznámíte s hlavními hrdiny. Ti jsou tři - Donna, Dino a Doug - a lze jejich propletené příběhy hrát v libovolném pořadí. V krátkém, ale celkem povedeném finále se jejich linky spojí.

Takhle to vše vypadá velmi dobře, ale bohužel hratelnost je na tom mnohem hůř. Jde o klasiku - pár rozhovorů, hledání a kombinování předmětů, kterých naštěstí není mnoho. Problematické jsou hlavně dvě věci. Zaprvé je více než pár předmětů dost titěrných, takže pixelhunting, a zadruhé lze špatně poznat co je aktivní a co pouze pozadí. U něčeho stačí najet kurzorem a zobrazí se popis, ale někdy je už třeba předem vybrat akci nebo předmět. Například samotný kurzor na autě nic neukazuje, ale když držíte ceduli tak ano. To je dost nepříjemné a i když tušíte jak dál, tak stejně občas dojde ke zkoušení všeho na různá místa na obrazovce. I s určením rámcového postupu jsem měl párkrát problém a hledání cesty občas opravdu trvalo. Dvakrát jsem se musel podívat do návodu.

Hra má ale i svá pozitiva. Prostředí je pěkné, čemuž pomáhá i slušná kreslená grafika. Přechody z černobílé do plně barevné kresby v některých lokacích jsou také moc pěkné. Oceňuji i zpracování cestování metrem včetně shánění peněz na jízdenky - pokaždé je nutné použít jiný postup. O audio stránce nemá ani smysl mluvit, těch pár melodií stále dokola začne po čase spíše rušit. Celkově tak jde o průměrnou adventurku s pár dobrými nápady, ale i řádkou chyb.

Popsat dojmy z této odbočky série Command & Conquer je pro mě složité. Jelikož jsem fanoušek série, považuji samotnou koncepci Renegade za velmi lákavou. Koneckonců prozkoumat bojiště, které znám z desítek a desítek hodin pohledu shora, ale tentokrát výrazně více zblízka, dokonce pohledem jedné z legendárních jednotek, to přece nemůže dopadnou špatně. A částečně je to pravda. Hra obsahuje vše známé z předlohy. Od jednotek, přes budovy až po samotné tibérium. Kampaň je čistě z pohledu GDI, což znamená že navštívíte budovy zákeřného NODu a naopak se dostanete k řízení spojeneckých jednotek. Řízení Humvee nebo středního tanku je bezva, ale teprve Mammoth Tank je ten pravý zážitek. Ovládání vozidel je jednoduché, ale zábavné.

Kampaň je celkem vyvážená. V dvanácti misích se pravidelně střídá běhání po vlastních s ovládáním vozidel i pobyt venku a v budovách. Vnitřní prostory jsou navrženy s rozumným rozsahem. Pro splnění mise není nutné projít celou budovu a navíc se lze rychle naučit kam je třeba k jejímu zničení jít. Občas je nutné získat přístupovou kartu, která už ale pevnou pozici nemá. Potěší i místy "logické" vybavení, například Hand of Nod sloužící k produkci pěchoty obsahuje výcvikový prostor... Oceňuji také přítomnost vedlejších nepovinných cílů. Některé jsou navíc skryté a jejich zadání není nikde psané. V zásadě jde ale o pečlivý průzkum a ničení nepřátelských struktur. Obtížnost se postupně zvedá a závěr umí dát pořádně zabrat.

Abych jen nechválil, tak je na řadě pár negativ. Opravdu nesnáším zjevování nepřátel jen tak ze vzduchu a to třeba i přímo za záda. O nepřátelské inteligenci v podstatě nelze mluvit, ale to mě osobně zas tak nevadí. Také rozsáhlé pusté a zbytečné prostory bych oželel. V rámci série Command & Conquer také postrádám klasické hrané filmečky, zdejší enginové animace nejsou to pravé. V multiplayeru se toho nechá vyzkoušet více a hraní je strategičtější, ale tentokrát jsem hrál pouze kampaň. Renegade jsem naposledy hrál když šlo o novinku a s potěšením musím říct, že mě bavil po 23 letech stejně jako tenkrát. Ano, nejde o žádný herní skvost a existuje mnoho lepších stříleček, ale zde boduje zasazení a atmosféra, navíc nic hra nedělá vyloženě špatně. Takže pokud máte C&C rádi, není proč váhat.

Slipstream 5000 je zvláštní "letecká závodní" hra, která nabízí deset tratí rozmístěných po celém světě. Každá má unikátní prostředí a atmosféru. Hra působí jako svěží mix futuristického závodění a taktické akce, kde nestačí jen držet plyn – výběr zbraní a správné načasování jejich použití hrají klíčovou roli. Tempo závodů je spíše pomalejší, což přidává na napětí, protože je čas promýšlet strategii a reagovat na dění na trati. Samotný let ale nepůsobí moc adrenalinově, jak by člověk od podobných strojů čekal.

Ovládání na joysticku je velmi intuitivní a přirozené, což výrazně zvyšuje zážitek ze hry. Naopak ovládání na klávesnici působí neohrabaně a rozhodně hře hodně ubírá na zábavnosti. Grafika hry je slušná, s pěkně navrženými prostředími a vozidly, ale absence podpory grafické akcelerace je znát. Přesto Slipstream 5000 zůstává fajn titulem, který dokáže zaujmout nejen fanoušky závodních her, ale i ty, kteří hledají něco trochu jiného.

Když už mají Čelisti padesáté výročí, tak si to chce kromě filmu i něco zahrát. Jako první mě napadl Maneater, ale pak jsem začal hledat hry s oficiální licencí. Jaws Unleashed mají s Maneaterem dost společného a zřejmě mu posloužily jako inspirace. Jako žralok se potulujete pobřežím ostrova Amity a samozřejmě hledáte něco k snědku. To se ale nelíbí místním obyvatelům. Příběh ve hře je a každá z 11 misí má filmečky, ale jde opravdu o jednoduchoučkou výplň. Samotné mise nejsou špatné. Postupně se učíte co a jak, obtížnost narůstá a musíte porazit stále náročnější nepřátele. Proti vám stojí různé čluny, výbušné sudy i jiní mořští živočichové. Náplň je celkem zajímavá a různorodá, od útěku, ničení lodí až po průnik do laboratoře a její likvidace.

Během misí lze sbírat různé předměty, například klasické poznávací značky. Vše je bodově ohodnoceno a za body lze žralokovi zlepšovat vlastnosti - zdraví, rychlost, sílu... Mimo hlavní mise se můžete potulovat kolem ostrova, bavit se lovem nebo plnit vedlejší výzvy. Jde obvykle o požírání nebo ničení na čas. A opět jste podle úspěšnosti ohodnoceni. Samotná myšlenka i návrh misí není špatný, ale provedení pokulhává. Grafika, kamera, to vše je za očekáváním i podle doby vydání. 6ralog se také snadno zasekne v užších prostorách a několikrát se mi nedařilo vymotat, musel následovat restart. Také směrování útoku ocasem je někdy všelijaké. Celkově jde o dost průměrnou záležitost, které ale nelze upřít nápad a slušné hlavní mise.

Hra Beyond: Two Souls od studia Quantic Dream je interaktivní drama, které mě zaujalo už před delší dobou, ale došlo na něj až nyní díky výzvě. Příběh sleduje život Jodie Holmes, dívky propojené s nadpřirozenou entitou Aidenem, a nabízí silné emocionální momenty i napínavé scény. Největší síla hry podle mě spočívá v hereckých výkonech Ellen Page (dnes Elliot Page) a Willema Dafoea, kteří svým postavám dodali hloubku a autenticitu. Jejich vztah je komplexní a citlivě vykreslený.

Zajímavým prvkem je nelineární vyprávění, které mě osobně nijak nerušilo – naopak, přeskakování mezi různými obdobími života Jodie dodává příběhu dynamiku a umožňuje pochopit její vývoj z jiné perspektivy. Navíc to dobře sedí k celkovému příběhu. Někomu může vadit, že hra klade důraz na příběh a rozhodování, zatímco klasická hratelnost je spíše omezená, ale s tím jsem do hraní šel. Naopak mě míra samotného hraní mile překvapila. Potěší také množství různých možností volby a více zakončení příběhu. Ke hře se tak není problém opět vrátit a zažít příběh trochu jinak. Závěr je často u podobných příběhů problematický, ale zde je zvládnut dobře.

Technické zpracování PC verze je slušné – grafika je obstojná a hra běží stabilně. Trochu jsem bojoval s ovládáním. Na klávesnici s myší to nešlo vůbec, ale ani na ovladači to nebylo moc pohodlné. Celkově bych Beyond: Two Souls doporučil každému, kdo má rád příběhové hry s kvalitním hereckým obsazením. Jako zážitek, který kombinuje filmové vyprávění s interaktivními prvky, funguje dost dobře a i herní část je vlastně nakonec fajn.

Kolem série Mafia je teď rušno. Do nejnovější Mafia: Domovina se časem pustím, protože zasazení na Sicílii je také hodně zajímavé. Zatím jsem ale podlehl obecné náladě dohráním definitivní edice prvního dílu. I když od hraní originálu uplynulo hodně vody(více než dvacet let), tak řadu změn nelze nevidět. Upravené postavy a především rychlejší tempo působí jako přizpůsobení moderní době. Že se o některých tvářích dozvíme více je fajn, ale samotné prostředí a město je díky tempu upozaděné. Díky tomu je více v popředí hratelnost, která mě na Mafii nikdy moc nebrala a naopak atmosféry a ponoření se do jiné doby je méně. Hrál jsem na klasickou obtížnost a až na zbytečně velkou výdrž protivníků celkem v pohodě. Závod bylo třeba několikrát opakovat, ale ve vzpomínkách to bylo horší.

Naopak grafika je povedená, technická úroveň je hodně jinde. Vše navíc bez problémů funguje a nic tak nebrání kochání se prostředím. O to větší je škoda, že příběh neukáže víc lokací a spěchá stále kupředu. Po dokončení jsem nějakou dobu strávil i samotnou jízdou. Projel další části města, více prozkoumal venkov a našel nějaké to auto. Bez misí a alespoň trochy příběhu to ale moc dlouho nevydrželo. Celkově nejde o špatný remake, má své nedostatky i přednosti, ale výsledný zážitek je možná trochu menší.

Není moc rozšíření které jsou lepší než hlavní hra, ale Pathogen mezi ně rozhodně patří. Primárním důvodem proč jsem se pustil do hraní je pokračování příběhu v nové kampani. Ta se jmenuje Příslib květiny a přináší trojici nových úrovní. A právě ty považuji za nejsilnější stránku tohoto rozšíření. Prostředí je sice nové jen částečně, jinak je logicky využit styl z hlavní hry, ale level design je mnohem povedenější. Prostory jsou přehlednější a díky tomu může jednotka lépe spolupracovat a nepřekážet si. Pocit z akcí je díky tomu hladší a příjemnější.

Jinak obvyklé doplnění nových zbraní, polepů, barev a animací nijak nepřekvapí. Žádný zásadní kousek mě nezaujal. Díky patogenu se dočkáme i nových nepřátel. Nejde o nic převratného, v zásadě pouze variace na již existující s odlišným vizuálem. Nejsem zrovna fanoušek padesáti druhů xenomorfa, ale je jasné že podobná hra potřebuje trochu různorodosti. Naopak mě potěšilo pár dalších střípků informací o vetřelčím světe. Celkově jde o povedené rozšíření základní hry a je vidět, že si autoři vzali připomínky hráčů k srdci.

Tohle je překvapivě už druhá hra za kapku vody ke které jsem se dostal. Tou první byl iFluid a obě na to jdou úplně jinak. Drop Alive je dvourozměrná, kdežto iFluid byl plně 3D. To ale překvapivě není zdaleka ten největší rozdíl. V obou hrách je cílem dostat kapku skrze řadu úrovní plných překážek. Ale právě ty a schopnosti kapky jsou největším rozdílem.

V Drop Alive zvládnete pád z výšky i dotek se savějším povrchem. Naopak je nutné si dát pozor na bodáky, elektřinu nebo oheň. Postupem úrovněmi se kapička pomalu zmenšuje a je nutné si doplnit tekutiny ve vodě nebo třeba na sněhu. Úrovně jsou různorodé a každá přináší jinou výzvu. Některé se dají v klidu projít bez většího opakování, ale ve dvou případech jsem se dost zapotil. Tím že jde o druhou podobnou hru jsem nebyl tak nadšený z originálního nápadu, ale vše je pěkně zpracované i nakreslené. Bavil jsem se tak u obou titulů zhruba stejně a oba klidně doporučuji vyzkoušet.

Po celkem dlouhé době jsem se pustil do nějaké textovky. O Adventure A jsem nevěděl skoro nic, obecně pro mě byla tahle série zatím velkou neznámou. Příběh dobrodružství A nás zavede na na cizí planetu ze které musíte utéct vesmírnou lodí. Ta je ale poškozena, takže je třeba zjednat nápravu. Planet of Death není dlouhá hra a až na pár míst ani extra náročná. Parser je dvouslovný a neumí moc synonym. Často je nutné vyzkoušet několik slov, než plánovanou akci zavrhnete. Jak jsem psal, samotné dohrání není na dlouho, ale přítomno je několik lokací kam není nutné zavítat. Některé problémy lze také řešit různě, což znamená další předměty, které při vašem průchodu vlastně nemají využití. To samozřejmě trochu mate první hraní, ale později nabízí možnosti průzkumu a hledání alternativních cest. Tahle nelinearita je asi nejzajímavější stránkou hry.

Hrál jsem primárně verzi pro ZX Spectrum, ale později vyzkoušel i jiné. ZX81 nestojí za zmínku, ale pro Commodore 64 existuje trochu prodloužená a upovídanější varianta. Celkově hra vlastně není vůbec špatná, ale po dohrání působí jen jako takový úvod. Chtělo by se navázat hned dalším dílem, ale ten má už naprosto jiný příběh.

Jsou studia která občas vydají hodně dobrou hru a pak taková, která vydávají jednu za druhou. Raven patří někam mezi, ale vyloženě nic špatného jsem od nich nehrál. A Heretic rozhodně počítám mezi to nejpovedenější. V krátkosti lze hru považovat za fantasy variaci na Doom, ale přináší tolik nového, že takové zkratkovité hodnocení není fér. Engine se dočkal řádky nových funkcí od inventáře po létání. Spolu s komplexnější stavbou většiny levelů to přináší mnohem propracovanější a taktičtější zážitek.

Především možnost využít předměty až na tom nejvhodnějším místě je velké plus. Ono zesílení zbraně se prostě hodí hlavně na bosse nebo do kritické situace a ne na likvidaci běžného osazenstva. Navíc, zesílení zbraně neznamená jen větší účinek, zbraně se často dočkají výrazné proměny. Místo výbušné střely je plamenomet a variace na plazmovou pušku spustí po silném zásahu smrtonosný déšť. Společně s možností změnit protivníky v kuřata jde o skvělé zpestření nejen do kampaně, ale i do multiplayeru. Dobré je, že i když jsem nejvíce využíval kuši (jakási obdoba brokovnice z Dooma), tak své místo má každý kousek výbavy a asi žádný jsem nenechával ležet ladem. To není moc časté, v mnoha hrách naopak vystačím s jedním dvěma kousky.

Ve hře více hráčů sice Heretic nikdy nezastíní Doom, ale přesto jsem v něm strávil desítky hodin. Na ty přepady ze vzduchu, vystřelení vejce a následné nahánění splašeného kuřete se nedá zapomenout. Větší variabilita sice vede k trochu pomalejší, ale o to překvapivější hře. V době vydání jsem se dostal ke klasické verzi o třech epizodách, které považuji za velmi povedené. Postup je plynulý, neustále je něco nového a obtížnost roste také rozumně. Po porážce hlavního bosse D'Sparila navíc vše působí uzavřeně. Když jsem později v nějakém výprodeji koupil krabicovou verzi, tak mě velmi překvapila přítomnost dalších dvou epizod. Tato, dnes už v podstatě výhradní, verze značně prodlužuje herní dobu. Narostla obtížnost a to především ve čtvrté epizodě. Levely jsou ještě zamotanější, ale nikdy jsem si je neoblíbil tolik jako původní.

K Hereticu se nevracím tak často ani nehraji tolik fanouškovských projektů jako u Dooma, ale přesto ho považuji za jednu z nejoblíbenějších FPSek. Ale ačkoliv je Heretic v mnohém vylepšen a nabízí více možností, Doom díky své vyladěnosti působí lépe. Přesto je to hra, kterou jednoznačně doporučuji a neměl by ji minout nikdo, kdo má rád tento žánr.

Když v roce 2007 Crysis vyšlo, tak všem uhranulo naprosto fantastickým grafickým zpracováním. Jak se od nástupce Far Cry dá čekat i zde se podíváme na tropický ostrov. Díky tomu je po větší část hry k dispozici slunečné počasí, bujná příroda i pláže, takže je opravdu kde se kochat grafikou. Hratelnostně jsem kdysi hodnotil lehce nadprůměrně. Mise, střelba, chování nepřátel a ovládání vozidel, to vše odpovídá očekávání od tohoto formátu hry. Dva prvky ale vyčnívají nad standart. Zaprvé slušná destrukce prostředí, což v lesích i chatrných chatkách hezky oživilo hraní. A za druhé nanooblek. Speciální brnění může sloužit pro zvýšení odolnosti, rychlejší pohyb nebo neviditelnost. Tyto funkce hráč aktivuje dle potřeby, ale jejich využití je dost limitováno omezenou energií. Ta se sice celkem rychle obnovuje, ale není možné to využívat bez rozmyslu. Příběh moc nezaujme.

Celkově šlo o slušnou hru, jejíž grafika vydržela ještě hodně dlouho na vysoké úrovni. A to i díky tomu, že při vydání hru snad nikdo neměl šanci rozběhnou na maximální nastavení. Aktuálně jsem po 18 letech dohrál už také pár let starý Crysis Remastered. Výsledné dojmy jsou vlastně tak nějak stejné, ale důvody se nám trochu promíchaly. Ano grafika je stále pěkná a navíc se dočkala několika vylepšení. Především práce se světlem působí lépe a i postavy se dočkali vylepšení. Naopak třeba destrukce se mi zdá omezenější. Technologie ale dnes už není něco, čím může Crysis nějak víc zaujmout. Opět jsem si užil práci s nanooblekem, mise v džungli jsou povedené a i později dojde na pár zajímavých úkolů. Třeba pobíhání od ohně k ohni aby se mohl parťák dobít je fajn. Hratelnost je sice stále stejná, ale v dnešní době proti konkurenci baví více než tenkrát. Ve výsledku jsem si kampaň dost užil a určitě se časem dostanu i dalším pokračováním.

Tohle dinosauří dobrodružství patří mezi hry, které se překvapivě hodnotí lépe z dnešního pohledu než z dobového. Tehdy bych totiž určitě vytýkal krátkost, jednoduchost, minimum předmětů a žádné jejich kombinace. Prostě vše co tvořilo klasické adventury. Dnes bylo těch sedm hodin akorát a v klidu jsem si užil příběh bez dlouhých záseků. Prostředí ve kterém žijí lidé společně s dinosaury je zajímavé. Po celou dobu hraní jsem měl chuť oprášit Gurneyho Dinotopii, kterou tím soužitím Lost Eden připomíná. Příběh o záchraně světa vybudováním pevností, jejichž způsob stavby je již zapomenut, je celkem přímočarý a jednoduchý. A to platí i o samotném úkolu. Hru lze rozdělit na třetiny, přičemž první a poslední jsou podobnější klasickým adventurám. V prostřední části je vaším úkolem samotná stavba. Vše probíhá systémem dialogů a předávání správných předmětů. Pevností je potřeba vybudovat několik, základní postup je vždy stejný a mírně se liší jen lokální požadavky. Postupně cestujete tam a zpět mezi obydlenými oblastmi a dohlížíte na postup prací. Vždy je potřeba něco doplnit nebo sehnat pomoc. Zavání to repetitivností, ale naštěstí to není tak hrozné a pokud nestavíte vše v jeden večer, není to problém. Pozdější oblasti se navíc liší víc a víc.

Zatím to nezní moc povedeně, ale nejsilnější stránkou hry je atmosféra. Cryu se jako obvykle podařilo graficky krásně ztvárnit prostředí. I dnes působí průlety kouzelně a nijak nevadí nízké rozlišení. Neskutečně intenzivní dojmy jsou ještě podtrženy výbornou hudbou za kterou stojí Stéphane Picq (pokud vám to nic neříká tak Dune: Spice Opera). Podle úvodu v jinak průměrném manuálu se na hře podílel i Steve Jackson (ten od gamebooků Fighting Fantasy), ale řekl bych, že maximálně jako konsultant. Minimálně do GOG verze lze také bez problémů nainstalovat češtinu. Celkově jsem si hraní užil a jako zážitek Lost Eden rozhodně mohu doporučit. Jako adventura je to horší, ale zase možná dobrý vstupní bod pro začátečníky.

Jediné rozšíření Dead Space 2 s podtitulem Severed přináší dvě nové kapitoly. Hlavním protagonistou je tentokrát Gabe Weller a jeho příběh rozhodně stojí za zahrání. Vše se odehrává paralelně s hlavním příběhem. Procházíte často i stejné lokace a nacházíte pozůstatky po Isaacově cestě. Nechybí samozřejmě ani nějaké nové vybavení a výzbroj. Obtížnost je dobře vyvážená. Hru jsem prošel za necelé tři hodiny včetně nějakého opakování, takže pokud máte s originálem praxi, tak sáhněte po vyšší než normální obtížnosti.

Také jsem o tom uvažoval, ale bohatě stačilo zvykání si na gamepad. Originální hru jsem totiž prošel na PC s klávesnicí a myší. Severed ale vyšlo jen na konzole a tak jsem sáhl po PlayStation 3 verzi. No a než jsem si na jiné ovládání zvykl, bylo téměř po hře. Je škoda, že se toto rozšíření dočkalo omezenějšího vydání, protože jinak ho mohu rozhodně doporučit. Díky vyššímu tempu vyprávění a stále stejně skvělému zpracování jde o intenzivní ač krátký zážitek.

Navázat na úspěšnou hru je někdy složité, ale v případě Dead Space se to podařilo. Druhý díl je lepší téměř ve všem. Isaac Clarke se po několika letech probere na psychiatrickém oddělení a samozřejmě rovnou do velmi nepřátelského prostředí. Noční můra která se mu podařila přežít se vrací s plnou silou. Opět vás čekají boje s nekromorfy, vylepšování zbraní i vybavení a občasné vyřešení drobné hádanky. To hlavní zůstalo na svém místě, jen poměr je trochu vyváženější. Klidné pasáže střídají akční, nechybí ani oblasti bez kyslíku a s nulovou gravitací. V místech bez gravitace se lze nyní volně pohybovat, což je velmi příjemná změna. Navíc to hned využívá několik překážek a úkolů.

Příběh se pěkně odvíjí a dočkáme se i několika překvapení. Něco jsem čekal a něco ne, každopádně jsem byl rád za každý rozhovor nebo nalezenou informaci. Silnou stránkou hry je stále atmosféra a prostředí. Tentokrát nás nečeká osamělá vesmírná loď, ale stanice na Titanu. Atmosféra je trochu jiná, především méně klaustrofobní. Okolí je dobře zpracované a výhledy stojí za pár okamžiků kochání, samozřejmě pokud po vás zrovna něco nejde. Nějaká nová potvora nebo zbraň je samozřejmostí, ale nejvíce jsem spoléhal na osvědčené kousky.

Hra je o něco kratší, ale i obtížnější. Především ke konci jsem hodně bojoval s nedostatkem munice. Nepřátel je navíc místy až moc. Samotný závěr navíc považuji za podstatně méně povedený než v jedničce. Po dohrání je možné se pustit do režimu New Game+, ale to jsem vynechal a raději si dám DLC. Stejně tak nemám vyzkoušený multiplayer. Pro hru je k dispozici i funkční a za mě povedená čeština. Celkově jde o skvělé pokračování, které se nebojím postavit na úroveň prvního dílu.

Druhý Gold Rush navazuje na příběh prvního dílu o dvacet let později. Hru vytvořil stejný tým jako výroční verzi jedničky, tedy Sunlight Games, z čehož je jasné, jaké je technické zpracování. Hra má naprosto stejnou grafiku i ovládání, jen tentokrát chybí možnost vyvolat řádek parseru. Už na prvním díle bylo vidět, že jsou autoři fanoušky originálu. Také jsem psal o zjednodušení některých částí. Oboje platí i pro druhý díl. Nechci vyzrazovat příběh, ale opět nás čeká průzkum lokací a dlouhá cesta.

Navštívíme nové lokace i některé staré známé, ale vše se samozřejmě po těch letech změnilo. Někde je znát rozkvět, jinde zase úpadek. Hraní lze opět rozdělit do tří částí, ale vše je výrazně kratší. Problémem není malé množství obrazovek, ale předmětů a možností. Posbíráte pár věcí, absolvujete několik rozhovorů a šup do další části. Neexistují alternativní možnosti a nečekejte ani více variant cesty. Tentokrát je vše přísně lineární. Ano, stále lze zemřít a občas dojde i na nějaké pátrání po více obrazovkách, ale proti originálu je možností výrazně méně. Hra není úplně špatná, ale je znát nezkušenost autorů. Nudit se nebudete, ale pro zkušenější adventuristy je výzva minimální a technické zpracování také nemá čím oslnit. Pro fanoušky originálu ale jde o zajímavé rozšíření příběhu.

Hra mě zaujala už při oznámení svým zajímavým zasazením i kombinací dvou různých hratelností. Po vydání jsem sice hned zakoupil limitovanou fyzickou edici, ale k hraní jsem se dostal až nyní, navíc ve spojení s návštěvou Legiovlaku. Prostředí a atmosféra opravdu patří mezi nejsilnější stránky hry. Autentický dabing, dobře natočené hrané filmové scény a historická encyklopedie atmosféru jenom podtrhují. Hra není zrovna krátká a tak je možné se sžít s jednotlivými legionáři a alespoň částečně si představit tu dlouhatánskou cestu domů.

Samotná hratelnost naštěstí nijak nezaostává. První částí je management vlaku během cesty. Od nákupu vagónů, jejich pořadí a vylepšování, především zateplování, po výzkum a výrobu předmětů, vše je nutné vyvážit a zařídit. Vlak potřebuje palivo, opravy kov a dřevo, vojáci zase jídlo a střelivo. Do toho je nutné řešit překážky na trati, přepady i často podezřelé příběhové události. Řadu situací je možné řešit různě, což má vliv na další děj. Na několika místech lze dokonce volit celé velké úseky cesty. Nelze se spoléhat jen na malé množství vycvičených legionářů, protože je nutný i pravidelný odpočinek a léčba zranění. Každý má navíc své vlohy a vlastnosti, což dále ovlivňuje události a například i množství získaných surovin. Důležité je i stále postupovat vpřed, setrvávání na místě nejen spotřebovává suroviny, ale i zvyšuje nepřátelskou hrozbu. Tato část je opravdu příjemně propracovaná a originální.

Druhá část jsou samotné bojové mise. Vámi vyslaná četa, s různým počtem jednotek, schopností i výzbrojí se účastní povinných i volitelných misí. Obtížnost je proměnlivá, nejvíce mě potrápila nepřátelská těžká technika. Tato část je velmi podobná třeba Commandos, taktická akce v reálném čase s možností pauzy na vydání rozkazů. Občas je vhodné nějakou dobu postupovat potichu, třeba zlikvidovat možnost vyvolání poplachu. Doporučuji mapy prozkoumávat, pokud je na to čas, protože se na misích dají získat cenné suroviny.

Celkově je Last Train Home povedenou kombinací dvou hratelností navíc v zajímavém prostředí. Na jeden zhruba středně rychlý průchod jsem zdaleka nevyčerpal obsah hry, řada misí a celé úseky tratě čekají na průzkum. Rozhodně hra nabízí dostatek motivace k opakovanému hraní a ve vhodnou dobu se do ní snad znovu vrátím. Nejdříve se ale vrhnu na rozšíření Legion Tales.

Název této akce není to jediné, co připomíná sérii Painkiller. A aby také ne, když za ním stojí čeští autoři jeho druhého datadisku Painkiller: Overdose. Zdejší arénovitá akce je rozdělena do čtveřice kapitol po třech úrovních. Příběh má minimálně zajímavý nápad - hrdinka totiž vstupuje do snů pacientů s různými fobiemi. Léčba je jasná, likvidace všeho co danou fobii připomíná. Na konci se dle očekávání vše trochu zamotá. Mezi kapitolami osvětlují příběh téměř statické obrázky.

Celkových dvanáct úrovní je tak akorát. Prostředí se neopakují a i skladba protivníků je pěkně různorodá. Průchod je lineární, rozhodně nečekejte bloudění ani alternativní cesty. Vzhledem k žánru to ale ničemu nevadí a celkem povedená prostředí zabrání stereotypu. Opakované hraní pro mě ale smysl nemá a to i když se po dohrání odemknou speciální režimy. Zbraní není mnoho, ale dají se vylepšovat. Rozhodně jde o velmi podstatnou mechaniku, rozdíl mezi základní a plně vylepšenou zbraní je výrazný. Při smrti ale o jednu úroveň vylepšení přicházíte, takže je rozumné volit opatrnost i v této hektické akci. Vylepšování začíná v každé úrovni znovu a doporučuji se na něj zaměřit. Munice je neomezená, ale je nutné hlídat přehřívání.

Nepřátelé se mimo klasické varianty vyskytují také jaksi fázově posunutí. Na jejich likvidaci je třeba projít takovým portálem, ale pak zase není možné bojovat s klasickými. Vyvážit tuto mechaniku během boje s desítkami protivníků není jen tak. Obtížnost je celkově spíše vyšší a nejednu úroveň jsem musel opakovat. Na likvidaci některých bossů je potřeba odhalit jejich slabinu. Někdo je v pravidelných intervalech obklopen štítem, jiný si dobíjí životy z krystalů nebo se stále respawnuje z nějakého objektu. Technická stránka je slabší. Grafika nijak nepotěší ani s přihlédnutím k roku vydání, natož dnes. Audio je také spíše nevýrazné, potěší jen tu a tam nějaký skřek. Na rozdíl od novějších datadisků k Painkillerovi jsem ale nenarazil na žádné technické problémy. I na nových systémech hra běží bez padání. Celkově jde o velmi průměrnou hru, která má své nápady, ale i problémy.