Herní výzva 2019 - 7. "Hra roku": Dohraj hru, která vyhrála libovolnou kategorii v anketě typu "Hra roku / Game of the Year". Pozn: Score 122 - Nejlepší hry roku 2003: Adventura.

Broken Sword 3 je pekelná záležitost. Strašně těžce se mi tahle hra shazuje, protože mě určitým způsobem bavila ale...

Především je tu příběh. Ten je napsaný, odialogovaný a "zahraný" naprosto úžasně a funguje přesně jako podobné dobrodružné příběhy fungovat mají. A tak George Stobbart naráží kdesi v džungli Konga na šíleného vynálezce, který se stává obětí jednoho grázla jméno Susaro a začíná pátrat co za tím je. Ve stejnou chvíli se v Paříži vydá Nico za uhrovitým hackerem Vernonem, který rozluštil Voynichův rukopis a stálo ho to život. Po střetnutí s psychopatickou killerkou Petrou a policií začíná i ona pátrat. Samozřejmě, že se jejich cesty protnou a v příběhu nechybí nic. Jiskrné dialogy mezi dvojicí hrdinů, návrat neotemplářů i některých starých postav (André, Flap, Bruno a...), pátrání a putování po celém světě, hrdinská oběť, nečekané zvraty i epické finále se soubojem s drakem.

Ruku v ruce s tím jde 3D grafika, která nevypadá narozdíl od jiných 3D adventur vůbec špatně, naopak je špičková, vykresluje moc hezké lokace i postavy. George vypadá jako frajírek, Susaro je ďábelský, Nico to sluší (ovšem ještě více to sluší Petře nebo třeba Beatrice). Podíváme se do Glastonburry, Egypta, uliček Paříže nebo na jeden hrad a všechno to vypadá parádně.

Špatně je bohužel to, co je ve hře podstatné a to hratelnost. Než začnu hanit, Broken Sword 3 má pár moc pěkných puzzlů, hádanek i kombinací předmětů. 90% hry ale tvoří podivná kombinace Tomb Raidera, Splinter Cell a Sokobanu. Z Tomb Raidera je tu nejrůznější šplhání, skákání, ručkování a slézání, což ještě není tak strašně otravné. Mnohem otravnější jsou stealth pasáže, kdy jste v oblasti hlídané vojáky a musíte se proplížit někam, abyste nebyli viděni. Zatímco normální stealth hra jako Splinter Cell má k tomu uzpůsobený engine i možnosti hrdiny, tady ve většině případů díky mizerné kameře nevidíte kam jdete a máte jít. No a Sokoban to je posouvání bedniček, ale jako naprosto pořád a všude. Prakticky na každém místě musíte poskládat nějaké bedny či kamenné kvádry abyste se někam dostali (i před závěrečnou bitvou).

Aby toho nebylo málo, tak se vše ovládá klávesnicí včetně adventurních úkonů, kamera neustále mění záběry, takže některé úkoly jsou o nervy, některé lokace si probloudíte. Tvůrci si neodpustili ani Quick time eventy, kdy po nějaké dlouhé animaci musíte rychle zmáčknout tlačítko. Samozřejmě to nečekáte, takže zařvete a animaci (neodkliknutelnou) sledujete znovu.

A ještě osobní výtka. Tvůrci by si mohli udělat čas a zajet se podívat na místa, které zobrazují. Pak by možná v Praze roku 2003 nebyl středověký hrad plný rusáků s automatickými zbraněmi, ke kterému se jede trabantem. Já vím, to už bych chtěl moc.

Každopádně Broken Sword 3 má skvělý příběh ve skvělé grafice, jen spíše než si ho zahrát bych doporučil shlédnutí někde na youtube.

Broken Sword 2 je těžko komentovatelná hra. Zatímco jednička byla luxusní záležitost, která v roce 1996 zválcovala konkurenci hratelností, animacemi, příběhem i grafikou, druhý díl přichází pro mě do neznámého teritoria adventur roku 1997, kde toho mám dohraného opravdu velice málo. A navíc svému předchůdci je podobný jako vejce vejci.

Grafika se absolutně nezměnila, stejně jako animace postav, je opět krásně malebná, skvěle rozpohybovaná a kreslí nádherné scenérie - třeba domeček a okolní krajina Ketchově ostrově. Jednotlivé filmečky jsou opět skvostné, jen je jich trošku málo.

Objektivně se příliš nezměnila ani hratelnost. Ovládání je opět stejné jako v prvním díle, jen je tu jiný kurzor a menu. Hratelnost opět plynule ubíhá, ale občas se mi podařilo zakysnout, to proto že si hru nepamatuju tak do detailů jako první díl. Subjektivně musím říct, že mi přišlo o vous horší. Některé lokace mě přišly o ničem (Quaramonte), návaznost jiných lokací diskutabilní - projdete několika ostrovy a najednou narazíte uprostřed ničeho na filmaře natáčející brak. Taky jsem na rozdíl od prvního dílu neměl pocit, že řeším nějaké důmyslné hádanky, občas zamrzel pixelhunting (javorový sirup) a to bludiště v džungli si tvůrci taky mohli odpustit.

A stejně o vous slabší je příběh. Místo důmyslné historické lekce do minulosti templářů a spoustu zajímavých charakterů je to takové béčkovější. George a Nicole se zaplétají do pokusu pár šílenců probudit krvavého Mayského boha Tezcatlipocu, projdete opět spoustu lokací (Paříž, Marseille, Londýn, fiktivní Quaramonte a ostrovy v Karibiku) a potkáte spoustu postav (včetně Hendersonových či strážníka z jedničky). Jen většina postav je béčkovějších, napsaný pro komický efekt a to včetně prezidentky a jejího neschopného syna generála. Nicméně začátek je skvostný a finále v pyramidě plné puzzlů završené parádní animací graduje jak má.

Přes drobné výtky je tak Broken Sword 2 stále fantastickou adventurou, ke které sednete a jen tak neodejdete, protože se výborně hraje.

Zpátky k adventurám. Broken Sword má v mém srdci zvláštní místo. Někde rok po vydání to byla první adventura, kterou jsem sledoval a zkoušel v jedné dávno zapomenuté herně v Brně. Byl to úžasný zážitek, který jsem si mnohokrát zopakoval už v pohodlí domova.

A ani po letech se na tom nic nemění. Broken Sword je adventurní klenot vyladěný k naprosté dokonalosti. Začnu třeba grafikou - ta je na rok vzniku neskutečná - malebné obrazy, naprosto plynulá animace veškerých úkonů, atmosféra, která Vám dává pocit, že jste opravdu tam. V romantické Paříži, drsném Irsku, horkém Španělsku či exotické Sýrii. K tomu se na pravých místech přidávají perfektní animované filmečky plné akce.

Stejně skvělý je i příběh. Americký turista George Stobbart je v Paříži svědkem bombového útoku, který zdemoluje kavárnu a zabije profesora Plantarda. Vrahem je klaun a protože policie se do pátrání nehrne, George se s pomocí sličné novinářky Nico Collardové pouští do pátrání. To ho zavede na exotická místa po celém světě, poodhalí historii templářů a také skupiny novodobých templářů, která chce znovu získat ztracenou slávu a vládu nad světem. Příběh je dobrodružný, napínavý, akční, je v něm místo na humor ale jen takový jemný, doplňující, který neruší napínavý příběh. Dialogy či postavy jsou fantasticky napsané a vymyšlené.

A do třetice hratelnost. Broken Sword má všechno, co mají moderní adventury a co v půlce 90. let ještě rozhodně nebylo zvykem. Ovládání funguje jedním kurzorem, které se na příslušných místech mění v lupu (prozkoumat), ozubené kolečko (použít) či ruku (sebrat). Pravým tlačítkem si pak prohlížíte. Rozhovory s postavami fungují na principu dotazů na jednotlivá témata formou obrázků, případně se každého můžete zeptat na každý předmět ve svém inventáři (a případně ho tak i použít). Reakce na některé předměty (oslizlý kapesník) jsou k nezaplacení :). Aktivních míst je docela málo, ale jsou dobře viditelná, drtivá většina akcí je přísně logických, nikde nebloudíte, nevracíte se, nepoužíváte šílené kombinace. Hra se vyhýbá veškerému pixelhuntingu, dead endům, zákeřnostem typu čekání na něco. Jediný problém je samozřejmě notorický známý kozel. Jedinou výtkou jsou animované akční sekvence, po jejichž konci musíte rychle něco udělat, jinak je po Vás. Ano Broken Sword je díky tomu všemu (a také díky mé paměti) v podstatě velice snadnou hrou, ale vůbec mi to nevadí. Stupidní zákysy Vás aspoň nebrzdí v prožívání parádního příběhu.

Broken Sword je jednoznačně klasika, která podle mého skromného názoru nechává v grafice, hratelnosti a dejme tomu i tradičním příběhu za sebou veškerou adventurní konkurenci roku 1996.

Asi je mi původní série Command and Conquer sympatičtější než odbočky. Dvojka Red Alertů mě přišla slabší, Generals jsem zkoušel, ale díky absenci animací, nesympatickým Číňanům i teroristům a brutálně obtížné třetí misi mě to prostě nebavilo. Takže jsem si v premiéře sehnal Tiberium Wars z roku 2007, popřemýšlel jak málo her z toho roku jsem dohrál (pár adventur, Portal a Tomb Raider) a kupodivu bez problémů rozjel.

První dojmy jsou parádní. Filmečky jsou zpět, opět s relativně známými herci. Z Battlestar Galacticy si tvůrci půjčili Tricii Helfer a Grace Park, z Lostu Joshe Hollowaye a vše zaštiťuje veterán Michael Ironside. Kampaně jsou tentokrát hodně provázané a doporučuji poslecnout tvůrce a hrát v pořadí GDI, NOD, Scrinn. Právě ti jsou esem v rukávě, mimozemskou rasou, která přilétá sklidit na Zemi zaseté tibérium a povraždit při tom pár milionů lidí.

Příběh se odehrává v roce 2047 kdy tibériová nákaza učinila některé části světa neobyvatelnými. Za GDI si projdete překvapivým teroristickým útokem, budete odrážet invazi NOD, ničit jejich arzenál a znovu dobývat jejich chrám, aby jste se ve finále postavili nezastavitelným Scrinnům. Kampaň NODu vše vypráví z druhého pohledu - od invaze do USA, přes zoufalé snahy vypořádat se ztrátami až po nečekané zrady, spojenectví a odhalení šíleného Kanova plánu. Musím říct, že za NODy byla kampaň mnohem zajímavější, leč končí otevřeným koncem. A pak jsou tu bonusové 4 mise za Scrinny a i na malém prostoru se tvůrcům povedlo vykreslit zajímavou rasu.

Graficky je to paráda, nejsem na "moderní" hry zvyklý, takže ten přechod do 3D mě dostal. Tvůrci si s tím vyhráli, vymodelovali různá prostředí, takže nechybí opět města, různé přírodní krajiny a finální mise za GDI i NOD se odehrávají v postapo krajině, kterou trefně komentuje jeden voják - je tohle ještě Země? Navíc obě (tři) strany používají spoustu energetických zbraní, takže na přestřelky a výbuchy je opravdu radost koukat.

Hratelnost mě na první dobrou štvala. Tvůrci zachovali principy - těžba tibéria, stavba základny, budování armády, boj. Ale ozvláštnili je spoustou zbytečných moderních featur. Takže Vám hned při první misi do boje asi 10* někdo vstoupí a kecá. V každé misi máte nejen primární, ale i bonusové úkoly, které jsou někdy na zabití (dojeď do základny s nepoškozeným transportem grrrr!!) a já je samozřejmě jako kompletista musím splnit :) A ještě sbíráte intel, což se projeví na databázi strojů, informací atd.. naštěstí tohle funguje víceméně automaticky. Bez podobných hovadinek bych se klidně obešel.

Mise jsou opět všeho druhu - stavěcí, bránící, komandovské a samozřejmě i ty nedohratelné. I na easy jsou prostě zejména závěrečné mise šílené, v okamžiku kdy teprve stavíte obranu se už na Vás valí hordy nepřátel ze všech stran. Ale dá se říct, že ve většině misí jsem se výborně bavil, v jedné z nich jsem dokonce obechcal tvůrce (nebo si to myslel). V 7 misi za NOD máte za úkol komandem vyčistit okolí, dojet s transportem do základny, postavit a ubránit ji. Mě se podařilo s komandem a týmem rakeťákům vyčistit celou mapu včetně armády tanků a bugyn a dvou základen a pak teprve dojel s transportem. A zjistil jsem, že počítač podvádí, protože útoky chodily i když nebylo odkud!

Ce ještě? Jednotky občas neposlouchají a prostě si tvrdošíjně jdou za svým a střílí/jedou kam chtějí. Naštěstí se to dá ovlivnit nastavitelnými módy chování.
Zůstalo obsazování budov, objevil se parádní systém upgradů - něco vylepšujete bojem, něco postavením speciálních budov a výzkumem. Moc se mi líbilo, že pokud rozestavíte poškozené auta kolem továrny, ta je sama opraví, dokonce si můžete postavit mobilní opravářské vozítko. Jen v žáru bitvy na to většinou není moc času.

Jednotky mají mezi sebou spoustu nového a zajímavého. GDI má jako první Zone Troopers, což je komando s laserovými puškami a jetpacky, které přeskočí jakoukoliv propast. Mezi letadly se objevuje stíhačka Firehawk, která umí přepnout mezi bojem s letadly a bombardováním (škoda že to nejde oboje najednou). Obraně vévodí drtivé sonické emitory a dva druhy kulometných věží, které udělají řešeto jak z pěchoty, tak z letadel. A vrací se Mammoth tank, který je tentokrát obrovitý, monumentální a nezastavitelný kolos a zbraň hromadného ničení proti všemu, zvlášť pokud si vylepšíte dělo na rail gun.
NOD dovedlo teroristické taktiky k dokonalosti. Disruptory skrývající celou základnu, sebevražední fanatici, stínový tým schopný přeletět na rogalech do základny a něco odpálit. Bombardéry a vrtulníky střílející na pozemní i vzdušné cíle. Obranu tvoří vždy hub a kolem něj tři věžičky, které se samy obnovují. Mezi tanky jsou slušné stealth, plamenometný (stále platí že se zabíjí i mezi sebou) a škorpion kterému můžete dělo vylepšit na laser. Všechny jednotky jsou o něco slabší než GDI, to ovšem neplatí pro Avatara. To je kolosální robot s laserem, který navíc za cenu zničení jednotky může vyrvat zbraň ze 4 dalších vozítek - plamenomet, stealth detektor a generátor a sekundární laser. Prostě paráda.
No a Scrinnové jsou prostě... mimozemští. Upřimně jsem se v jejich základně nevyznal, v jejich jednotkách také moc ne, takže mě zaujaly tripodi vykradení z Války světů a brutální bombardovací lodě, které z obrovské dálky poničí celou základnu.

Každopádně přes pár chybiček a zbytečností jsem se opět výborně bavil ať už příběhem, tak misemi a nakonec mě i ten nový "modernější" styl hraní chytil.

Nemůžu popřít z druhého dílu Red Alert jisté zklamání. Základní principy a dobrá hratelnost sice zůstaly zachovány, ale tvůrci přidali pár věcí, které mě iritovaly po celou dobu hraní.

První z nich je příběh. Namlsaný skvělým příběhem Tiberian Sun, který byl podpořený slušně natočenými sekvencemi zahranými slušnými herci jsem se na Red Alert 2 těšil. Intro je opravdu bombastické - píší se 70. léta, sovětům vládne nastrčená loutka Romanov, který toho má ale dost a rozjíždí invazi do USA. Obranné systémy selhávají díky telepatům a vyděšený prezident USA Dugan mobilizuje všechny síly, zatímco USA obsazují lodě, tanky i vzducholodě. Po skvělém začátku jsou tu bohužel jednotlivé kampaně, které jsou prostě béčkové až na půdu. Pitomý příběh je podpořený lacinou výpravou, hojně doplňovanou dokumentárními záběry. Herci příšerně přehrávají a jména Ray Wise, Udo Kier či Barry Corbin opravdu nejsou z kategorie dobrý a známý herec. Největším krokem zpět je fakt, že velitel je opět bezejmenná a bezhlasá postava.

A samozřejmě postavy. Za Sověty je to utrpení. Prezident Romanov je opilý idiot (připomínal mi Zemana), generál Vladimir je mužik někde ze stepi, spojka Sofia je latexová domina. Telepat Yuri nevypadá zlověstně jako třeba Kane ale jen směšně. Za USA to není o moc lepší - prezident Dugan je takovým klasickým patetickým filmovým americkým prezidentem z předobamovské éry, generál Carville je bodrý chlápek, aspoň že ta Tanya je sexy. Jaktože ale 30 let po prvním díle vypadá pořád na 20+ je mi záhadou.

Každopádně příběh mě nebavil o moc lépe nedopadla ani grafika - podivně komixově karikovaná a stylizovaná, takže nemáte pocit, že bráníte třeba Sochu svobody či dobýváte Eifelovku, ale spíše koukáte na kreslený film o tomtéž.

A jsem u hratelnosti a jak jsem nakousl, drtivá část misí se odehrává ve městech. A moc mě nebavilo. Zčásti díky nerealistické grafice, zčásti díky tomu, že v izomerickém viděném městě je prostě otrava průzkum, hledání nepřítele, je těžké si naplánovat postup. A prostě mě bavily více tradiční mapy z předchozích dílů.

V jádru je to stále naštěstí totéž - vybudovat základnu, obranu, drtivou armádu a smést soupeře z mapy. Nebo s malou jednotkou něco sabotovat, vyřadit, zničit. Přiznávám, že tyhle chodící mise mě dost bavily. Tanya (nebo Navy Seals) je killer, můžete ji povyšovat nalezenými upgrady ze zničených budov a plně vylevelovaná Tanya s doplňováním energie si troufne i na prism věž. Na druhé straně máte zase telepaty schopné ovládnout jednotku, kteří mají třeba za úkol dostat se do těžce bráněného útočiště prezidenta. V těchto misích se tvůrci vyřádili a je radost je hrát. Kromě upgradů je tu novinka třeba obsazování budov vojáky, ale budova stejně moc nevydrží.

Co jednotky? Tentokrát jsou docela vyvážené. Sověti mají třeba silné tesla vojáky, z tanků vévodí Apokalypsa, kolos který si poradí s jakoukoliv jednotkou soupeře. S arzenálem ponorek a křižníků odpalující dálkové rakety jednoznačně vládnou moři. Spojenci mají pro změnu třeba plavající Navy Seals, takovou trošku slabší obdobu Tanyi. Na zemi pak geniální prism tanky, který pokud jich máte více koncentrují paprsky a zničí většinu budov, věží a staveb na jednu ránu. A zatímco námořní jednotky jsou k ničemu, ve vzduchu kralují stíhačky, které mi vyhrály jinak nevyhratelnou poslední misi. Na obou stranách jsou pak jednotky podivné (delfíni vs. chobotnice), jednotky které jsou hráči k ničemu, ale soupeř s nimi dokáže zatopit (atomovka, chronosféra, Iron Curtain) a jednotky zbytečné (pomalá vzducholoď, maskovací tank).

Na závěr obtížnost. Ze začátku je to brnkačka, ke konci se tvůrci zbláznili a poslední dvě mise za obě strany jsou zkrátka nevyhratelné. Zejména 11 mise za Sověty mě bude strašit ve snech, protože soupeř posílá hordy jednotek ze všech stran hned od začátku. Když se nějak zmátoříte, postavíte obranu a vydáte se zaútočit, jejich telepati obrátí půlku jednotek proti Vám. Totéž v bleděmodrém je 12 mise za Spojence (obě v Kremlinu). Přiznávám, že jsem byl tak vzteklý, že jsem ve finále srovnal Kremlin do posledního domu se zemí.

A ještě jedna perlička. Z nepochopitelného důvodu není v kampani dostupná změna rychlosti hry (ve skirmishi funguje). Což byl pro mě základ - když je nečekaný útok, chcete zpomalit a stihnout vydat rozkazy, když máte obranu v cajku a kupíte útočnou armádu, chcete hru zrychlit na maximum.

No na to že v podstatě jen kritizuju, jsem dal nakonec hodně. Ale Red Alert se mi v podstatě docela líbil, stále to má tu tradiční hratelnost. Jen je tu pár otravných věcí.

Tiberian Sun, neboli druhý díl GDI/NOD linie přišel v roce 1999 a přinesl pár drobných vylepšení a doladění se zachováním všeho podstatného.

Píše se rok 2036 a nový konflikt mezi GDI a NOD je na spadnutí. A stojí to tentokrát opravdu za to. Pryč jsou prokládané filmečky (na svou dobu vynikající) i tragické herecké výkony. Westwood angažoval sice béčkové, ale známé a slušné herce. Takže na straně GDI koukáme na Michaela Biehna který to měl slušně rozjetý v 80. letech, nebo na charismatického Jamese Earla Jonese. Na druhé straně je tu Frank Zagarino, béčkový akční herec 90. let, který se drží slušně.

Zlepšilo se i celkové podání příběhu. Už tu nejsou bezejmenní velitelé, ale plnohodnotné postavy. Oba hrdinové operují z mobilní základny, přičemž hlášky, rozmístění posádky a vybavení vzdáleně připomíná Star Trek. Bitevní scény vypadají skvěle, třeba zoufalý boj s Mammothem verze II. je fantastický. A samozřejmě samotný příběh. V GDI kampani se ujmete frajerského Michaela McNeilla, který si z rozkazů od uřvaného generála Solomona zas tolik nedělá. V kampani Vás čeká záchrana civilistů, pátrání po sestřeleném UFU, spojenectví s mutanty a snaha zabránit Kanovi ve vytvoření tibériových raket. Nechybí ani ztráta bratra či rodící se vztah s mutantkou Umagon. Za NOD je to ještě zajímavější. Pokud Kane je charismatický šílenec, Anton Slavik je voják tělem a duší, který sice oddaně slouží Kanovi, ale bez větších emocí i zločinů proti lidem. V jeho kůži se vypořádáte se zrádci v NODu, budete získávat materiály z UFA, dostává mutanty na svoji stranu a snažit se zničit velitelství GDI. Obě kampaně jsou navíc celkem propojené, události dá se říct navazují, některé postavy se objevují v obou kampaních a Slavik s McNeillem se i střetnou. Samozřejmě konec je platný jen jeden.

Zlepšilo se i to ostatní. Jednotlivé mapy jsou plné městeček (které za NOD s gustem zničíte), nechybí různé skalní převisy, mosty (jdou zničit i opravit), občas narazíte i na nějakou prastarou základnu s původním vybavením. To vše v mírně izomerickém pohledu. Pathfinding na těchto mapách konečně funguje, soupeř konečně nepodvádí, umělá inteligence je výborná, je vidět za ty 4 roky tvůrci mákli.

Další drobné vylepšení jsou samotné mise. V průběhu hry máte mise povinné a pak nepovinné, které můžete přeskočit. Ale když je splníte, v té povinné máte pak určitou výhodu - například pokud zachráníte mutanty z vězení, ti poté sabotují veškerou elektronickou obranu. Misí je tak mnohem více - 17 resp. 18 a na lehčí obtížnost bez problémů dohratelné. V rámci výstavby přibyla skvělá možnost naklikat jednotky do zásoby - můžete jich objednat najednou pět. Jednotky získávají zkušenosti a jsou poté silnější.

Jinak je to díky bohu totéž. Občas bráníte, občas máte menší jednotku, občas je to klasická výstavba, výroba obří armády a rozmetání soupeře na prach. Jediným problémem je opět nevyváženost. GDI má prostě mnohem silnější jednotky. Létající infantérie, silné disruptorové tanky na ničení budov, obří kyborgy titány (které jsem nepustil z rukou do konce hry). Ano NOD má více možností v obraně (obelisky světla), v zákeřnosti (stealth tank i stealth celá základna, špion) v boji na dálku (artilérie). Když přijde na boj zblízka tak je to ale totéž co předtím. Slabé plamenometné i stealth tanky a i ten silný tank je proti titánovi slaboučký. A zatímco s armádou titánů jsem poslední kolo za GDI vyčistil bez problémů, za NOD mi nestačilo ani 60 tick tanků k dobytí základny (naštěstí nebylo potřeba). Potěšily komanda, GDI má třeba Ghost Stalkera, který zabije jednou ránou většinu vojáků i vozítek, umí odpalovat budovy a ještě se léčí v tibériu. Díky tomu jsem s ním dobyl jednu celou misi, na kterou jsem podle tvůrců měl budovat základnu.

Takže shrnutí? Skvělá hratelnost zůstala, přibylo pár drobných vylepšení a doladění chybiček z předchozích dílů a především parádně podaný, zahraný a natočený příběh. Takže 90%.

Co vlastně napsat k Red Alertu, když vznikl o rok později než Command and Conquer a je to v podstatě totéž? Vítězná sestava se nemění, pokud něco funguje, tak také ne. Tvůrci vzal drtivou většinu z původní hry a prostě to předělali do retro stylu (válka mezi Sovětským svazem a Spojenci se odehrává v roce 1946).

Zůstal celý princip hry, většina jednotek i budov má svou retro podobu (místo obelisků světla tesla věže), místo tibéria je tu ruda (která naštěstí není toxická). Nechybí kampaně za obě strany plné filmečků, opět platí že jedna strana je brutálně silnější. Pathfinding se o fous zlepšil i když stále jsem měl pocit, že moje jednotky zkrátka vědí lépe jak já kudy jet. Umělá inteligence je opět stejné na naštvání - harvester jede na nejvzdálenější místo, ideálně tam kde do něj někdo začne střílet a pak si klidně sklízí a nechá do sebe pálit. Totéž jednotky, které stojí na místě a koukají, jak je někdo zdáli ostřeluje.

Co mě vyloženě sralo byl nehorázně cheatující soupeř. Lodičky, transporty či letadla přilétající odnikud nebo někde mimo mapu, takže si člověk nepomůže ani tím, když zničí letiště nebo přístavy. Na bugy jsem narazil jen jednou - to že se bez patche nepřehrávají některá videa.

Co je tedy nového? Námořní jednotky (Sověti mají ponorky, Spojenci lodě které můžou ostřelovat i pobřeží). Přibylo pár originálních misí, už to není z 90% jen dobyj základnu. Je tu i několik misí na čas, občas dostanete do rukou specialistku Tanyu, nebo procházíte nějakou budovu. Jak jsem říkal, opět je tu jedna strana silnější, tentokrát Sověti. Ultimátní tesla věže na obranu, ultimátní Mammoth tanky na útok. K tomu psi, solidní letectvo a jako vrchol Iron Curtain, která na chvíli znesmrtelní jednotku. Spojenci tahají za slabší konec, nejsilnější jednotkou je Medium tank, věžičky jsou k ničemu. Chronosféra, o kterou jde celou hru dokáže přenést jednu jednotku, což je k ničemu. Na druhou stranu loďstvo je lepší, v roli spojenců si vyzkoušíte i komando Tanyu, která zabije cokoliv na jednu ránu, no a jednotky jsou levnější.

Příběh obou stran je opět plný FMV sekvencí s živými herci a trošku zastaralých, ale stále působivých animací různých jednotek. Trošku mě zamrzelo, že některé tyhle animace se opakují víckrát za hru. Co se týče příběhu, je trošku ulítlý - Albert Einstein se vrátí v čase, aby zabil Hitlera, čímž Sověti ztratí soupeře a v roce 1946 se rozhoří bitva o Evropu. Zatímco kampaň na spojence je celkem o ničem - jsou tu dva nezajímaví generálové a Tanya, za Sověty je větší zábava. Sexy Naďa, Graděnko, Kukov všichni hrají své hry a nad tím vším je maniakální Stalin. Kampaň je plná zrad a vystihuje parádně éru, kdy lidský život v Sovětském svazu nic neznamenal.

Každopádně se Red Alert hraje víceméně stejně jako originální Command and Conquer, příliš změn nepřináší, ale to dobré - parádní hratelnost zůstává, takže znovu 80%.

Jak jsem psal u série Heroes, nejsem žádný stratég, ani ten realtimový. Moje strategie je postavit horu nejsilnějších jednotek a doufat, že to klapne :) Ty hory RTS, které jednu dobu vycházely mě nechávaly vždy chladným (dobrá - Starcrafty bych jednou chtěl zkusit). Výjimkou je série C & C a pár starších (Warcraft, Dune). První dohrání bylo kdysi z pirátského CDčka bez filmečků a vždycky mě to bavilo. Ten pocit, kdy horda jednotek rozebírá nepřátelskou základnu na součástky, nebo naopak když v kůži komanda likvidujete nepřátele na jednu ránu.

Když jsem si sehnal edici First Decade, naivně jsem věřil, že to bude upraveno jako u GOG, jenže zhruba od desáté mise začalo nonstop padání do Windows. To vyřešil patch, nicméně ten jsem jak na potvoru nainstaloval v misi, kde změnil parametry a po dobytí základny jsem nemohl obsadit klíčové komunikační centrum (NOD 12 mise). Totéž v jedné misi za GDI (11), kdy mi pro změnu pro zachráněného agenta nepřiletěl vrtulník. Co mi vadí ještě? Pathfinding je katastrofa. Uděláte si armádu, rozhodnete se že ji někam pošlete, ale některé jednotky se rozhodnou jet jinudy, jiné se zastaví. Občas do sebe nechá někdo střílet, aniž by se bránil, protože soupeř je o políčko dál, než dostřelí.

Dále už jen chvála. Příběh je známý asi všem - na Zemi se objeví nerost tibérium, zdroj energie, ale také vysoce toxický prvek pro všechno živé. A tipl bych že s tou ekologickou devastací bude Command & Conquer 10 s klacky a pazourky. Na poli bitevním proti sobě stojí GDI - to jsou ti hodní a NOD - teroristická organizace s propagandou a šíleným vůdcem Kanem. V zhruba 14 kampaních za každou stranu pak hrajete za anonymního velitele, kterému zadávají úkoly hlavouni frakcí. Je to takové lehce předvídatelné, bez větších zvratů, dokonce se příběhy kampaní (až na konec NODu) příliš nevylučují.

Co to ovšem povyšuje jsou filmečky - jednak jsou tu živí herci a jednak úžasné animace, přestavující nějakou jednotku v akci. Pravda filmečky trošku zestárly, ale čert to vem. Grafika, zvuky, hudba, všechno vypadá stále velice slušně.

Hratelnost je tradiční RTS. Máte základnu, stavíte, opravujete a prodáváte budovy (obrana, opravna, věže, kasárna, vozový park, radar atd.), čelíte neustálým útokům soupeře, pomalu budejete mega armádu a pak vyrazíte vstříc nepřátelské základně nakopat někomu prdel. A občas nakope někdo prdel Vám, protože některé mise jsou pekelně těžké, soupeř evidentně cheatuje (nekonečné jednotky, stavění kdekoliv), a já nemám jak :). Občas si musíte vystačit jen omezenými jednotkami, občas s komandem, ale dá se říct, že cíl 90% misí je dobýt základnu.

Jednotky jsou podobné, ale dost nevyvážené. NOD je prostě zlo a tvůrci asi chtěli dát najevo, že hrát za zlo se nevyplatí. Takže NODi mají různé bugyny, lehký tank který je dost slabý. Plamenemetné jednotky jsou výborné proti pěchotě i budovám, ale při hromadném útoku se pozabíjí mezi sebou, stealth tanky jsou rovněž slabé a věže je detekují. Jediným plusem je obelisk světla, pokud postavíte dva, zničíte prakticky jakýkoliv útok. K atomovce se dostanete až na v posledním kole. GDI má mnohem více výhod. Raketometné a kulometné věže na obranu, vrtulníky Orca (když jich postavíte hodně, nemusíte si dělat starosti ani s protileteckou obranou). Vzdušné údery, ke konci Iontový kanón. A především tanky - medium tank je silnější než light tank a nezapomenutelný Mammoth tank je prostě kolos, ničivý proti pěchotě i strojům. Je fakt že i tak jsem v posledním kole za GDI měl co dělat i s 30 mamuty :)

Každopádně Command & Conquer mě stále bavilo. Sice už ne tolik jako dříve, protože některé mise, pathfinding a bugy jsem proklínal a ten příběh není zas tak strhující. Ale na svou dobu to byla bezesporu naprostá bomba.

Pátý díl Heroesů jsem si sehnal s troškou zvědavosti - jednak proto, že jsem pětku nikdy nehrál a netušil jak mě bude bavit, jednak jestli ji vůbec na své staré šunce rozjedu. Kupodivu jsem hru rozjel bez problémů a jaká byla? Inu tradiční Heroes se vším dobrým i špatným.

Tak především - vizuální stránka je parádní. Tentokrát jsme ve 3D, ať už mapa průzkumu či bojiště. Znamená to, že kameru můžete zoomovat, otáčet, naklánět a můžete koukat jednotkám až pod nos a nebo si nastavit pohled, aby to vypadalo víceméně jako předchozí díly. Bez otáčení Vám ale občas uniknou předměty či skryté jednotky. Úžasné jsou animace jednotlivých potvor, jejich vzájemné souboje, vítězné pokřiky, zoomování na povedené zásahy a další chuťovky.

Samozřejmě parádní je i intro, o něco hůř dopadly enginové animace, které doprovázejí zbytek hry. Postavy pronáší dramatické proslovy, akorát při nich nehýbou pusou a neustále máchají meči/staffkami/luky a vyvolávají kouzla - zřejmě aby dodali svým slovům ještě větší dramatičnost. Připadal jsem si jako ve špatném divadle a dost mi to kazilo prožitek z jinak výborného příběhu. Samozřejmě nechybí skvělá hudba a kupodivu výborný dabing.

Jak jsem říkal, příběh je vynikající. Tak jako v předchozích dílech, i tady v šesti kampaních šest národů, ale tentokrát je to vše provázané a to skoro s epičností Warcraft 3. Jsme v novém světě Ashanu, kde se Gryfí říše (lidé) dostala pod útok démonů. Král Nikolaj odjíždí do války a jeho královna Isabela nechce stát bokem a vydává se mu pomoc. SPOILERY! Na konci první kampaně přichází zvrat, když Nikolaje zabije vojevůdce démonů Agrael. A právě za něj začínáte kampaň druhou - Agrael štvaný gryfími rytíři, zrazený vládcem démonů postupně nachází pravý cíl své cesty. KONEC SPOILERU. Víc nebudu prozrazovat, jen že do děje postupně vstoupí nekromanté, temní elfové, elfové a mágové, přičemž v poslední epické kampani se potkávají prakticky všichni hrdinové. O to více zamrzí jeden trapný zvrat Agrael/Raegal - opravdu mi to nemělo dojít? a nedořešený konec Kha Beleth asi přežije, Isabela je posedlá. Asi bych musel dojet i datadisky, ale na to už nemám sílu, radši mrknu na jejich příběh na youtube.

Ona ta hra je obrovská a úmorná. I když hrajete každý den pomalu od rána do noci, jen tak se na outro (mizerné a kraťoučké) nepodíváte. Samozřejmě je parádní, jinak bych u ni nevydržel. Většina změn ze 4 dílů je pryč. Žádní samostatní hrdinové, volně se potulující jednotky, košatý strom skillů, příklon k RPG. Co zůstalo je inventář hrdiny, výběr z různých specializací. Zůstaly i "chodící" mise bez stavění, které jsou rozporuplné. Pokud máte správnou rasu, jsou to orgie taktiky, ale pokud ne, promění se v noční můru. Občas narazíte na někoho, koho v rámci příběhu nemáte porazit, či před ním musíte rovnou prchat.

Změnilo se stavění, kdy stavíte podle určité stromu budov, občas je trošku problém zjistit, co vlastně stavět, abych dostal kýženou budovu. 3D města jsou kouzelná, ale najít v nich něco je kumšt, naštěstí vše řeší přehledné ikonky.

A vrátila se trochu i obtížnost. Nepřátelé opět rushují a obsazují co mohou, občas Vás zaskočí desetinásobnou přesilou (zvlášť u chodících misí je to chuťovka). Ne naštěstí to není tak obtížné jako první tři díly. Mise jsou občas malé, občas normální, ale většinou úmorně obrovské, navíc ještě s podzemím - k některým sednete a za 10 hodin máte vyhráno! A to jich je 30 - což mi připomnělo, proč hraju radši ty adventury, ty nežerou tolik času. Narazil jsem i na chuťovky typu nepřátelé kradnoucí lodě - pokud se Vám to stane na ostrůvku, jste v prdeli a jeden bug, kdy hrdinka, která měla zaútočit zůstala na území kam jsem nesměl vkročit a já musel hrát znovu.

A co jednotky? V podstatě klasika. Díky bohu si už nemusíte vybírat kterou chcete, jinak platí, že nejlepší jsou střelecké, pak ty co daleko doletí a nejvíce na houby jsou chodící, protože nikam nedolezou. Spousta jednotek má nějaké speciální schopnosti, různá kouzla (které jsou mimochodem v pátém díle neskutečně slabá) a záleží fakt od kusu.

Lidé - taková klasika. Pomalé brance a pěšáky naštěstí zastoupí střílející kušiníci a kněží, doplnění rychlými gryfy, paladiny a brutálním létajícím andělem.

Démoni - i tady nebyl problém. Rarášci jsou sice k ničemu a většina dalších jsou variace na různé běhající a drápající potvory (naštěstí celkem rychlé). Ale je tu střílející sukuba, který ve vylepšené verzi zasáhne více cílů, kouzlící pekelný pán a teleportující se ďábel.

Nekromanti se povedli. Kostlivci ve vylepšené verzi střílí, duchové se odhmotňují, takže půlka zásahů se jich netýká, upíří vysávají životy, lichové jsou mocní střelci a nad tím vším kralují silné přízraky a přízrační draci. Navíc s dobrou nekromancií oživujete spoustu padlých jednotek.

Temní elfové mi dali trošku zabrat. Vrahové střílí otrávené šipky, ale jsou slabí. Fúrie zaútočí a zase se vrátí, ale je terčem všech útoků. Kerberové a hydry jsou pomalí. Naštěstí je tu jakási domina s bičem co střílí, rychlí jezdci a především černí draci.

Elfové jsou naprosto bez problémů. Rychlopalní lučištníci a druidi se správnou schopností začnou pálit ještě před začátkem boje, druidi navíc kouzlí. Jednorožci jsou rychlí a silní, entové pomalí, ale vydrží a uberou no a ještě je tu solidní válečník a smaragdový drak.

Největším průserem jsou tak mágové. Z mušket střílející gremlini jsou slaboučtí, sochy chrličů špatný vtip, golemové se nedostanou na řadu a jsou pomalí, džinové už nestřílí a nic nevydrží, rakashe (??) pomalé, mágové střelbou pozabíjí spíše vlastní a dokonce ani ti ultimátní titáni to úplně nezachrání. Navíc s mágem většinou nemáte přístup k vlastnímu hradu, takže používáte co jde.

Každopádně přes mé remcání jsou to pořád staří dobří Heroesi, ke kterým sednete a neodejdete, než dohrajete misi, nebo Vám začne hlava padat na klávesnici. Což potvrzuje můj koment psaný v pět ráno, takže dobrou noc a já jdu spát :)

Po skoro dvou týdnech prakticky nonstop pařby dohrán rozporuplně přijímaný čtvrtý díl. Stálo to za to? Určitě, protože čtverka je prvním z dílů, který přináší do série spoustu novinek. Hru odpálí bombastické intro (konečně), které popisuje apokalypsu na starém světě, když se střetnou dva mocné meče. Naštěstí se v tu chvíli otevřou portály a většina obyvatelstva se stihne zachránit přechodem do Axeothu - aby mohli začít další sérii válek o moc, peníze i z dalších důvodů.

Čtvrtý díl vypadá graficky trošku jinak. Celá hra je komplet izomerická jak při průzkumu, tak při soubojích, čímž se vytratilo trochu toho pohádkového kouzla. Na druhou grafika je špičková a celý ten izomerická styl je jedním z důvodů, proč to má mnohem více RPG feeling než kdy dříve.

Hratelnost přináší změn mnohem více. Začnu tou pro mě nejpodstatnější - obtížnost je nastavitelná a na těch nižších se soupeř víceméně drží základny a jejího okolí s tím že občas vyšle nějakou průzkumnou jednotku. Díky tomu jsem si čtvrtý díl užil poctivě bez cheatování, i když to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou. Změnilo se ale daleko více. V každém městě můžete teoreticky postavit 8 druhů jednotek, ale v reálu si musíte volit od druhé úrovně vždy mezi dvěmi. Občas je to Sophiina volba (upíři vs. plivači jedu), ale není problém zaměřit jeden hrad na výrobu něčeho a druhý na něco jiného. Jednotky se už nyní nevylepšují, za to se vylepšuje hrdina.

Právě hrdina a jeho vývoj je největším skokem k RPG. Hrdinu můžete stejně jako v předchozích dílech šatit, vybírat mu spoustu předmětů, ale především obrovskou škálu skillů. Ty jsou rozděleny do skupin (průzkumnictví, různé školy magie, boj, velení jednotkám), každá skupina má 4 skilly a každý má pět stupňů. Do čeho investovat napoví většinou samotná podstata hrdiny (nekromant magie smrti, elf magie přírody) navíc levelů není moc (a je tu naprosto nesmyslný level cap na jednotlivé mise). Ale i tak doporučuji minimálně částečný vývoj bojových skillů. Hrdina je totiž samostatná jednotka, která může střílet, útočit (a také zařvat) a ve spoustě map začínáte právě jen s hrdinou, pár mizernými jednotkami a bez hradu. A pokud máte nabušence s pár slušnými artefakty, tak se ala RPG dá projít půlka mapy defacto bez jednotek.

RPG připomíná i průchod mapou, který je linérnější, mapa je členěna na menší oddíly, abyste šli tak jak tvůrci chtějí tu funguje systém barevných bran a stanů na jejich otvírání. Nechybí podzemí, moře a samozřejmě všechno co v předchozích dílech - doly, města, artefakty, potulné příšery. Další změny jsou kosmetické - v jedné partě můžete mít více hrdinů, jednotky se občas toulají na mapě (a někdy dokonce zaútočí i na hrad), v rámci kampaně většinou narazíte na jeden, max dva druhy hradů a jednotek.

Obtížnost šla dolů ve strategické fázi, ale o to je hra krutější v té taktické. To si tak procházíte mapu jako nůž máslem a najednou narazíte na desetinásobnou přesilu, která Vás smete z povrchu zemského. Nezbývá tedy než projít všechny hrady, pobrat co jde a pak taktizovat. Výběr jednotek, kdo na koho zaútočí, síla hrdiny, to vše může změnit i skoro prohranou bitvu. Klíčem jsou silné a rychlé střelecké jednotky, které dokážou z protivníka udělat řešeto dříve než se dostane na dosah meče či pařátu. Jedno mínus - mapy jsou až úmorně obrovské, zejména u poslední kampaně se jedna mise dá hrát i 8 hodin a to těch misí je 32!

No a nakonec si nechám kampaně a příběhové pozadí. Je jich šest a mají jedno společné - jsou parádně napsané, plné zvratů, skvělých postav, dialogů a především spoustu kvalitních textů během misí.

Pravá čepel: Lord Lysander se vydává odhalit podvodného Gryphonhearta Wortona, který si dělá zálusk na trůn Paleadry. Celé je to vyprávěno z pohledu stárnocího panoše Miltona, který přes věrnost zjišťuje, že by chtěl i něco víc od života. Hratelnost je vyrovnaná, zdálky se dá pálit lučištníky a mnichy, anděl je opět ultimátním létajícím killerem.

Sláva minulých dnů: Tady sledujeme mladého barbara Waerjaka, který se snaží změnit způsob života založený na válčení a naučit národ i trochu hospodařit. Je tu jedno těžké rozhodnutí, ale jinak je to průměr o boji proti dalším náčelníkům. Co se týče jednotek byl to boj. Barbaři mají poměrně slabé a pomalé jednotky, málokterá střílí, k mocným Hromovým ptákům se jen tak nedostanete.

Cena míru: Asi nejlepší kampaň. Emilia Nighthaven, obyčejná čarodějná učnice se rozhodne pomoci lidem co utíkají před silnějšími soupeři a založit království Great Arcane. Stává se nezkušenou královnou a proti ní stojí džin Solymr, který slouží nesmrtelnému Magnusovi. Přestože jsou na opačných stranách, je tu úžasně pojatý jejich respekt přecházející k přátelství a nakonec ke spojenectví, rovněž Magnus je záporák par excelence. Hratelnost je parádní, Emilia má spoustu kouzel, navíc kombinace mágů, džinů a mocných titánů dělá z nepřátel cedník.

Elvin a Shaera: Kampaň za efly nám představuje nesmrtelnou lásku titulní dvojice, kterou se snaží překazit zákeřný lord Harke. Je tu spousta citů, romantiky, ale také změna zhýčkaného šlechtice na velitele. Hratelnost je slušná, Elvin je ze začátku sice loser, ale jakmile ovládnete vyvolávání a odemknete bránu nestvůr, Vaší armádou se stanou elementálové doplnění ultimátním fénixem (či pohádkovým drakem).

Polomrtvý: Tady to bylo slabší. Gauldoth je napůl nemrtvý, který se rozhodne pomstít za všechny příkoří. A tak vytváří říši Nekros, mění lidi na nemrtvé a neváhá cynicky obětovat cizí život, aby nakonec prohlédl a postavil se většímu zlu. Nemrtvé jednotky jsou snad nejslabší ze všech - pomalé zombie, duchové, kostlivci, nepříliš silní kostěný drak či ďábel. Jedinou výhodou je upír, který vysává životy a léčí se a který pokud jich je hodně dokáže rozhodnou prakticky sám bitvu.

Pirátova dcera: Tawni je pirátka, který se rozhodla obsadit celé Zlaté moře. Je to drsná hrdlořezka, takže vás čeká spousta vražd, zrad, mordů a minulost v pirátské hospodě. Většina postav zařve, nebo zradí, mise moc nenavazují a mapy jsou opravdu úmorně obrovské. Na druhou stranu si užijete spoustu cestování mořem a navíc Tawni má k dispozici kromě více či méně průměrných jednotek opět zabijáckého černého draka.

Celkově jsem si čtverku užil i díky různým kampaním a nižší strategické obtížnosti. Jen ty mise jsou opravdu neskutečně zdlouhavé. A drobná výtka - kampaně nejsou asbolutně propojené a po jejich odehrání chybí jakýkoliv spojující prvek, nebo třeba i nějaké celkové outro.

Tak moc a rychle jsem se zabral do hraní čtvrtého dílu, že jsem zapomněl okomentovat a ohodnotit ten třetí. Ten vyšel v roce 1999, já ho poprvé sehnat někdy v době, kdy jsem hry sháněl pomocí různých levných edicí CD Projektu a jiných firem a byla to opět bomba.

Na nic si není potřeba zvykat, grafika totiž vypadá přesně jak by měla vypadat v roce 1999 a přitom si stále drží styl i zobrazení prvních dvou dílů. Je detailní, propracovaná, kouzelně barevná, pohádková. Nic se nezměnilo ani na tom, jak vypadá celý svět, jediná změna tak přišla ve městech. Tady toho můžete postavit opravdu spoustu včetně sedmi druhů jednotek a autoři ty budovy prostě házej halabala bez větší logiky, takže je problém občas najít, co chcete koupit. Naštěstí to tvůrcům došlo, takže vše řeší jedna budovat hrad, ve které si souhrnně nakoupíte všechny jednotky.

Příběhově je to o fous dál než předchozí díl, ale ne zas o moc. V intru sledujeme Catherine, manželku hrdiny Rolanda z druhého dílu. Ten se někam ztratil, její otec král Gryphonheart zemřel a tak se Catherine vydává udělat pořádek do Erathie sužované ničivými válkami. Tvůrci na to šli zajímavě - v sedmi kampaních se na válku podíváme z různých úhlů. Zatímco Catherine se snaží zemi osvobodit, z východu postupují ďábelští Nighoňané a Eofoňané. Na západě situace využívají barbarští a kočovní Krewlod a Talalia, kteří chtějí něco urvat a bojují i mezi sebou. Z jihu se na straně dobra zapojují čarodějové z Brakady a ze severu si armádu nemrtvých chtějí rozšířit nekromanti atd...

Je to slušný nápad, ale kampaně nejdou do hloubky, navíc po projití se nedočkáme žádných gratulaček, shrnutí. Hru provází opět rozanimované obrázky, jen intro a outro je plně animované a řekněme průměrné, když to srovnám s filmečky k Warcraftu nebo Command and Conquer.

Hratelnost se příliš nemění, jen doplňuje a vylepšuje. Jak jsem říkal, v každém městě je nyní 7 jednotek, které jdou všechny vylepšit. Na mapě stále probíhá sbírání artefaktů, boje s random monstry, zabírání dolů a měst a průzkum. U zabírání dolů přišli tvůrci s báječnou novinkou - k dolu se dají přiřadit jednotky, aby jej hlídali - halelujá!!

Samotný hrdina má nyní celkem logicky uspořádaný inventář ala RPG, kde si skládáte artefakty podle jejich vlastností a užitečnosti. A rovněž povyšování a vlastnosti jsou ve stylu RPG - několik schopností a postupné navyšování. Jednou z těchto báječných schopností je taktika, což Vám umožní umístit jednotky až 7 políček dopředu! Bohužel v rámci kampaní vědí tvůrci většinou sami, co hráč "potřebuje" a moc na výběr není. Navíc hrdina se do dalších misí přenáší jen výjimečně, takže ten RPG feeling moc nefunguje.

Co dál? Spousta nových jednotek, nejsilnější už nejsou draci, ale andělé. Náplně misí občas zpestří hledání nějakého artefaktu alias subquest. Bohužel pokud artefakt najde nepřítel, máte smůlu, protože soupeř z 90% bitev uteče a artefakt nikdy nezískáte. Kromě povrchu se můžete vydat i do podzemí (a samozřejmě i soupeř). Jsou tu časované mise, které jsou pekelné a nedají se stihnout bez podvádění - jako příklad bych uvedl nasbírat za tři měsíce 2500 kostlivců!!!

A jak už jsem zmínil je to peklo. Mapy jsou obrovské, navíc i v podzemí, na každé z nich má nepřítel spoustu hradů (v jedné misi jsem jich napočítal 16!), každá mise zabere hodiny. Nepřítel má nevyčerpatelné zásoby, posílá desítky hrdinů obsazovat doly, města a přestože boje jsou většino zvládnutelné, je jich moc a nakonec přijdete o všechno. Na většině map nepřátelé spolupracují a počítač nepokrytě cheatuje. Takové zásoby prostě není možné získat poctivě a tak jsem neodolal, napsal si cheat na neomezené kolo a tušení se mi potvrdilo - dojel jsem až na území nepřítele, který už mě první den bez jediného tahu obsazených většinu dolů.

A tak jsem začal cheatovat taky. Ke každému dobytému městu či dolu jsem přiřadil nacheatované anděly, čímž se z pekelné záležitosti, kdy by mise trvala i den stala jen slušná výzva. Mimochodem i přes to, že jsem soupeře postupně odřezával od zdrojů, ty mu nikdy nedocházely.

Každopádně Heroes 3 je opět fantastická hra, která zachovává vše dobré, přináší hezčí grafiku, pár novinek, jen ta obtížnost je opět šílená.

Druhý díl Heroes byla ta pravá nostalgie z dětství. Je to jedna z mála her, pokud nepočítám staré NES a arkády, které jsme hráli spolu s bráchou a jedna partie se klidně vyrovnala Dostihám a Sázkám.

Druhý díl nabízí prakticky totéž co jednička. Princip bojů, budování města, obsazování dolů, sbírání artefaktů, průzkumu mapy se nezměnil, nezměnila se příliš ani grafika. Jediný rozdílem jsou samotné boje, kde jednotlivé potvory vypadají menší a méně pohádkověji.

Ani ve dvojce nehraje příliš velkou roli příběh - tentokrát tu máme dva syny rytíře Ironfista, kteří soupeří o trůn. Hodný Roland a zlý Archibald, přičemž každý z nich preferuje určité jednotky. Oceňuji že tvůrci vytvořili jakousi kampaň pro oba, kde si dvakrát vyberete misi, jednou zda chcete splnit nepovinný level a jednou můžete i zradit. Jinak jsou si obě kampaně podobné jak vejce vejci. Na mulimediální pozlátko se opět nehraje, předěly mezi misemi doprovází rozanimované obrázky, podobně vidíte zhruba v desetisekundových animacích i konce (kanonický je ten Rolandův).

Co se tedy změnilo? Drobnosti, které dolaďují hru k dokonalosti. Ve městě můžete stavět spoustu nových budov (opevnění, příkop, podpůrné stavby), většina ze 6 jednotek má nějaký upgrade a moc krásně ta výstavba vypadá. Přibyli dva noví hrdinové (světlý čaroděj a nekromant), kteří mají specifické jednotky. Nekromant se svými zombie, upíry, mumiemi a kostlivci byl v dětství jasná volba, ale díky pomalému pohybu postav se za něj moc hrát nedá, oblíbil jsem si spíše čarodějku (dvě střílecí a dvě létající jednotky).

Úpravu získaly i vlastnosti - kromě těch základních získáváte díky levelování i sekundurání jako například lukostřelbu, rychlejší pohyb, lepší navigaci, štěstí. Každá vlastnost má 3 úrovně a některé jako například Logistica a Pathfinding jsou nezbytné pro trošku normální pohyb hrdiny. Bohužel jejich získávání je náhodné. A konečně přibylo spousta nových artefaktů, který přidávají nejen body k základním vlastnostem, ale i různé specifické výhody.

Co druhý Heroes dělí od dokonalé hry je obtížnost, která je naprosto šílená. Zhruba od půlky kampaně začnou soupeři posílat desítky hrdiny, které Vám v nestřežené chvíli obsadí město a pokud ho máte hlídané a máte mega armádu, ze všech stran Vám obsazují doly. Peněz je málo a tak máte v budově jednotky, ale nemáte je za co koupit. A i když se vše daří tak narazíte na soupeře, který má 10* větší sílu a můžete se jít klouzat.

Takže jsem nakonec byl nucen vzpomenout na nezapomenutelný cheat na černé draky (32167, něco jako IDDQD), se kterým se obtížnost proti evidentně cheatujícímu počítači trošku vyrovná. I tak byly poslední kola obou kampaní peklem. Přiznávám tady narovinu, že ani první ani druhý díl, jsem snad v životě bez cheatů nedohrál, protože to není zkrátka v mých silách (narozdíl od realtimovek). Každopádně i přes obtížnost jsou druzí Heroesy nezpochybnitelnou legendou.

Čas od času je potřeba změnit na čas žánr a já si tak od adventur odkočil ke strategii. Nejsem žádný stratég a nikdy jsem nebyl, ale hry jako UFO, Duna, Warcraft, Command and Conquer a Heroes patřily k 90. létům a konkrétně k Heroes se vracím vždy rád.

Co je pro tuhle sérii typické? Kouzelná, malebná pohádková grafika, putování po mapě, vypiplané taktické souboje, budování měst, doly. Ano je tu i příběh, ale pokud si ho nevšimnete o nic moc nepřijdete. V podstatě si vybíráte ze 4 bojovníků (čarodějka, temný čaroděj, barbar a rytíř) kteří soupeří o zemi Enroth. Dle wiki rytíř Ironfist má kanonicky vyhrát, takže jsem hrál za něj. Celý příběh nemá ani intro (jen rozanimovanou titulní obrazovku) a na konci Vás asi v deseti sekundové scéně přijme král.

Podstatná je hratelnost. Tady dostanete hrdinu, jeden nedostavěný hrad, pár jednotek a okolí k průzkumu. V hradě můžete stavět - 4 úrovně magické věže pro bojová i nebojová kouzla, pár podpůrných budov a především 6 různých druhů kasáren (první už je vždy postavená) pro bojovné jednotky. Ty jsou rozličné - některé umí střílet, což je fajn, některé létají což je také fajn, některé chodí a útočí na blízko a jsou pomalé jak sviňa, což fajn není. Hlavně proto, že většina těchto pomalých jednotek se soustředí právě v rytířově armádě.

Jakmile utratíte základní kapitál, vybudujete jakžtakž obranu, vydáte se do světa. V každém tahu máte určitý počet kroků kam dojedete a můžete zkoumat - tady se dá obsadit důl (je jich 7 druhů), tady porazíme pár neutrálních potvor, tady se k nám někdo přidá, nebo nám nabídne artefakt. Artefakty zvyšují jednu ze 4 základních vlastností hrdiny (attack, defense, knowledge a spell power), nebo třeba přidávají štěstí, morálku (což se hodí v boji pro dvojitý či silnější útok) či zlepšují dojezd postavy.

Když dojde k boji, je to taktická paráda. Na mapě vidíte jednotlivé jednotky, každá perfektně naanimovaná se svým specifickým útokem a musíte přemýšlet co na koho platí (většinou ovšem hrubá síla platí na všechny). Soupeři se většinou zaměřují na střílející postavy, takže to bohužel u rytíře věčně odnášel už tak slabý lučištník. Pokud se boj nevyvíjí dobře, můžete se vzdát a v hospodě hrdinu naverbovat znovu.

Tohle všechno - výstavba, průzkum, boje, dobývání měst je naprosto super a baví mě to i po letech. I když se dá říct, že až druhý díl přinesl spoustu nového a zajímavého - upgrady jednotek atd a doladil hratelnost k dokonalosti.

Můj problém se hrou je ale čistě subjektivní. Nejsem stratég. Vím že bych měl obsadit x měst, vybudovat tam armády s dalšími hrdiny, dělat různé rush attacky, ale prostě to neumím. Takže se zuby nehty prvních pár misí držím a pak to probíhá stylem, že zoufale odvracím útoky dalších a další nepřátelských hrdinů, kteří mě padají do zad, obsazují dávno dobyté hrady, města a doly. A tak nakonec většinou přijdou na řadu nějaké cheaty a černí draci (to hlavně ve dvojce).

Geniální hrou je až druhý díl, ale jednička přináší základy na které dvojka stavěla a pořád má něco do sebe.

Další hra z mého adventurního maratónu je za mnou. Normality je jedna z těch mnoha her, ke které mě kdysi nalákala geniální recenze ve Score. Andrew ji tehdy vychválil do nebes a dal ji přidanou hodnotu boje proti šílené totalitě, takže jsem ji sehnal, dohrál a byl nadšenej. Co dnes? Mladické nadšení opadlo a zbyla výborná adventura s pár mouchami.

V Normality se ocitáte v totalitní městě Neuropolis, kterému vládne diktátor Paul, všechno kontroluje armáda Normů, všechna zábava je zakázaná, většina obchodů zavřená a celé město je zahaleno oblakem temnoty. Aby toho nebylo málo, Paul kontroluje i myšlení lidí pomocí "gizem" ukládaných do nábytku. Kentovi je tohle všechno jedno - stačí mu rock´n´roll, chlast a bivakovat ve své díře, dokud ho jednou neseberou za pobrukování písničky. I když se pokusí najít si práci, skončí nakonec u rebelů (které tvoří tři lidi) a po pár testovacích úkolech se vydává spustit revoluci.

Ač to vypadá na temnou dystopii, Normality je komediální hra, někdy až moc. Normové jsou dementní, úkoly jako proniknutí do jejich centrály či únik z vězení příliš snadné a ve finále se dostaví řádné úlety jako krysí král s armádou skákajících hoven. Finále s přesunem mozku mi přišlo strašně useklé. Nedá se říct, že bych se ale nebavil. Kentova rebélie spočívá například v pouštění rocku do televize a hlavně v demolici, většinou nechtěné. Po jeho návštěvě lehne popelem obchoďák, prodejna televizí, převýchodvná stanice a další místa.

Hratelnost je výborná. Normality je plně 3D adventurou z vlastního pohledu, takže se pohybujete šipkami a myší zkoumáte co je potřeba. Většinu věcí není problém najít, spousta kombinací je logických a dojde Vám hned. Většinou operujete na jedné lokaci, takže s troškou štěstí a zlomyslnosti se dá na hodně věcí přijít. Máte to ale háček - ve hře jsou opravdu tuny nepoužitelných věcí, desítky harampádí, plakátů, obrazů, přístrojů a občas se mezi nimi skrývá něco důležitého, co Vás ani nenapadne. A je tu pár špeků, na které bez návodu nepřijdete ani omylem - šílenosti v obchodu s hračkami, či způsob jak se nadvakrát dostáváte z vězení. Jinak je to ale pohoda, ovládací kurzor tvoří zmenšenina Kentovy postavy, která má 5 funkcí, přes 3D prostředí nezabloudíte, nepotřebné předměty mizí z inventáře a i to závěrečné bludiště není tak složité.

A ještě když jsem nakousl 3D tak se podívám na grafiku. Ta opravdu není hezká, já vím rok 1996 asi neumožňoval na 3D adventuru něco lepšího, ale pokud se hraje jako 3D akce z prvního pohledu, tak to podvědomě srovnávám a takový Duke Nukem 3D vypadal v té době fakt jinak. Ke cti tvůrcům slouží, že hra má desítky parádních animací na kdejakou kravinu a že to všechno dokázali vměstnat na jedno CDčko.

Zkrátka Normality je určitě výborná adventura s celkem revolučním 3D pohybem a solidním pozadím na "obyčejnou" humornou hru.

Harvester mám v paměti jako naprosto fantastickou hru, které bych před těmi 10 lety, kdy jsem ji zhruba dohrál napálil bez váhání 100%. Zocelen různými šílenostmi jako I Have No Mouth..., Hell či Dark Seed 1-2 jsem se do ní znovu pustil s vědomím, že mě nic nepřekvapí a docela jsem se spletl.

První co mě zaujalo je technická stránka. Do renderované grafiky jsou zasazeni živí herci, ale na rozdíl od spousty podobných her to nepůsobí studeně, ani křiklavě, naopak grafika je naprosto OK, stejně jako dabing a parádní "creepy" hudba. Co se týče herců, není to žádná oskarová záležitost, ale příšerné herecké výkony z podobných pokusů se naštěstí nekonají. Nebo možná i konají, ale vzhledem k šílenostem, které se dějí okolo si toho ani nevšimnete. Čeho jsem si všiml, že hlavní hrdina i jeho láska mají být teenageři, ale rozhodně tak nevypadají - no není divu, když je hrají 28letí herci. Představitelka Stephanie byla sympaticky oplácaná :)

Samozřejmě alfou a omegou celé hry je příběhové pozadí a brutalita. Mladík Steven se probudí v podivném městečku 50. let se ztrátou paměti a zjišťuje pár věcí. Nikdo mu to nevěří (vždycky jsi byl šprýmař), má se ženit se Stephanií, která si taky nic nepamatuje a všichni kolem jsou kompletně pošahaní. Celé městečko je posedlé tajemnou Lodge uprostřed, ovládá je Řád, manželky se připravují na pečení koláčků a darování krve a všichni jsou naprosto v klidu z toho, že v městečku umírají bezdomovci po desítkách.

A to nic není proti individuálním příběhům - teplí hasiči, poštovní kluk s bouchačkou, sado maso rodiče, perverzní tchán který šmíruje dceru a znásilní a pohřbí malou holčičku! Učitelka umravňuje děti basebalkou, řezník neřeší původ masa. Nejbrutálnější je pak veterán s půlkou těla na vojenské základně plné atomovek. Divný je každý detail (plastové kytky, falešné knihy), divné je i pátrání. Steve má 6 dní, aby se do Lodge dostal a zatímco odhaluje další a další nechutnosti, pomalu se mění i on na něco úplně jiného. Zkrátka Twin Peaks hadr, člověk se těší na smršť odhalení v Lodgi... a je zklamaný.

Brutální mystery se totiž změní ke konci v naprosto zbytečnou krvavou lázeň, kde se z příběhu nic moc nedovíte. Ve finále teda přijde odhalení a dva špatné konce a upřimně, tou dobou mi bylo jasné, že ten svět nemůže být skutečný. Ale nemůžu popřít že příběhově (i herně) byla Lodge zklamáním.

Herně je totiž Harvester vynikající adventura. Procházíte zhruba 20 lokací, konverzujete, sbíráte věci a stopy, sem tam někomu pomůžete. a také plníte čím dál méně nevinné úkoly pro Lodgi, Vše se pohodově ovládá jedním tlačítkem, používání věcí, kombinování atd.. je logické a bez problémů. Harvester přichází s doplňující možností ptát se na konkrétní slova, které vedou k nečekaným stopám. Některé věci se dají řešit více způsoby, některé jsou nepovinné, nečekané stopy Vám dá i vydírání, zabíjení, nebo když hrdina zařve. Skoro se vyplatí koukat do návodu, protože jinak Vám uteče spousta nepovinných informací i parádních videí.

Kámen úrazu je zabíjení. Hrdina totiž pravým tlačítkem může udeřit a zabít kohokoliv. Většinou to ústí v elektrické křeslo, ale občas Vám to projde. No v Lodge se z adventury stává akční řezničina s neskutečnou, ale opravdu neskutečnou brutalitou. Získáte více zbraní než v kdejaké 3D hře a Lodgi můžete projít stylem guns blazing - i když se používají spíše sečné zbraně.

A samozřejmě brutalita. Něco takového se opravdu jen tak nevidí. Hrdina i okolí může zařvat desíkami krvavých způsobů, ty nejlepší mají vlastní FMV animaci, k tomu se přidávají nechutnosti - například mimino sežere tarantuli a o pár dní později mu její mláďata vytlačí oči z důlku. Malé děti okusující matku nebo oběšená holčička to jsou hnusárny, které zamávají i otrlým fandou hororů a v celé Lodge jsem si připadal, že autorům už definitivně hráblo.

Každopádně Harvester určitě stojí za zahrání - výborná adventura s napínavým příběhem a takovou porcí brutalit, nechuťáren a perverzností, že to v žádné jiné hře nenajdete.

Přes varovné hodnocení a komentáře tady jsem nakonec neodolal a stáhl si i poslední díl Larryho, abych dojel celou sérii. Můžu s klidem říct, že ze všech her, co jsem tu hodnotil byla takhle stoprocentně nejhorší.

Začnu technickou stránkou, která je jen špatná. Hra je v 3D, ovládá pomocí kláves, nebo klasickým WASD způsobem s myší, kamera úplně nezlobí. Jenže grafika je na rok 2004 zoufale neinspirativní, dá se říct na (či pod) úrovní třetího Simona. Kupodivu animace, ač jsou v enginu hry jsou ještě horší - hnusná grafika je navíc ještě podivně rozplizlá. Pozitivně se dá hodnotit jen hudba, která obsahuje pár starých disco pecek. Z nepochopitelných důvodů chybí titulky.

A co tu jde? Larry Laffer je ve výslužbě a tak se ujímáte role jeho synovce Larryho Lovage, odporného mrňavého skřeta, který se na vysoké snaží sbalit postupně 15 holek. Čili podobný námět jako v předchozích dílech. Proč to nefunguje? Zaprvé Larry je naprostý kretén, který ovšem paradoxně dokáže každou z holek sbalit. Když má dojít k sexu, autoři ovšem vždycky přijdou s nějakou dementní situací, proč se tak nestane. Ať už je to oživlý automat, bezďák co chce drobák či opičák který si honí péro, budete se cítit trapně. A to nejen tady, ale i po celou hru.

Humor je dementnější než kdy předtím a trapné situace jako močení na obrazy či běhání nahý po kampusu střídají ty, ze kterých se Vám zvedne kufr. Například když musíte fotit zadek odporné tlusťošky, nebo rozkrok jednoho teplouše - můžu říct, že něco tak nechutného jsem ještě v žádné hře nedělal. Co dál? Například gayové jak ze 70. let, Ruska jako z doby perestrojky, vyžraný chlapík s knírem a křídly jako porno víla.

Erotika je tu ulepená, puberťácká, hra i v uncensored a uncut verzi moc neukáže - až ke konci si můžete aktivovat nahé modely a v závěrečné animaci je nějaký ten sex. Ale vzhledem k mizerné grafice to nestojí za nic. Jediné co se povedlo jsou modelky v nahrávacích obrazovkách.

Největším průserem je ale hratelnost. Larry č. 8 (7) není adventurou. K získání každé z holek vedou minihry. Těch je asi 14 miniher, jsou trapné až to bolí, některé neskutečně obtížné a hlavně se do zblbnutí opakují. Dialogovou mezihru si zahrajete snad stokrát, zbytek na tom není o nic líp. Je to v podstatě sled miniher propojený nějakým upoceným snažením o zásun, takže Vás to nebaví, protože víte, že tvůrci přijdou s nějakým debilním způsobem, jak Larry zase nezasune. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali tunu sběratelských věcí - hledáte porno vílu, dvě sady předmětů na zjednodušení miniher, sbíráte suvenýry od holek, oblečky (jeden otřesnější než druhej) a odemykáte bonusy. Mělo to být něco asi jako GTAčka, ale není, je to jen prodlužování agónie.

Osmý Larry je zkrátka parodie na hru. Několik miniher propojený příšerným dějem v mizerné grafice, které zachraňuje akorát těch pár nahotinek a pěkných písniček. Všem vřele doporučuji, ruce pryč, i ten nejslabší ze starých dílů je oproti tomuhle mistrovským dílem. Vlastně i spousta opravdu erotických her je mnohem lepších než tohle.

S překvapením jsem objevil, že Tři lebky Toltéků maji pokračování z roku 2003, které má recenze na Bonuswebu i Tiscali a dokonce ho mám ve svém seznamu. Nemám moc s čím srovnávat, protože komerčně vydaných a relativně známých adventur vzniklo v roce 2003 celých 8! a já hrál pouze fantastického Posla smrti a relativně slušného Broken Sword 3.

Fenimore Filmore je bohužel ještě z období, kdy si spousta tvůrců myslela, že adventura musí být 3D (navzdory titulům jako Longest Journey, Sybera 1-2 či právě Posel smrti). Máme tu tak nijak objevnou 3D grafiku, která si ale kupodivu drží ulítlý styl prvního dílu. K tomu na pozadí hraje příjemná westernová hudba a plusem je kompletní (a povedený) český dabing.

Příběh je slabší. Na rozdíl od prvního dílu kde se pátralo po pokladu přichází největší westernové klišé. Osamělý jezdec přijíždí do městečka, aby pomohl utlačovaným farmářům proti zlotřilému magnátovi a získal dívku svých snů. Ech... Zmizely všechny úlety typu revolucionáři, francouští vojáci kousek vedle kavalérie atd.. naštěstí tvůrci ponechali aspoň zajímavé a vtipné vedlejší postavičky, kterým kraluje natvrdlý šerif Sluka.

Hratelnost se změnila a nezměnila. Stejně jako v prvním díle je tu dost lokací a v každé řešíte nějaké dílčí problémy, které vedou k jednomu z cílů hry. Vysvobodit vězně, získat peníze na obranu, vyhodit do vzduchu most a další. Hraje se to příjemně ovládání je bezchybné a většinou díky různým nápovědám v dialozích máte jasnou představu, co a kde dělat.

Většina novinek přichází s přechodem do 3D a s pocitem tvůrců, že tradiční adventura by hráče nebavila. Při pohybu se tak mění kamera a občas je trošku problém poznat, kam se dá jít nebo si něco prohlédnout. Zábavnou novinkou jsou peníze, které potřebujete na spoustu věcí. Ty se dají získat různými způsoby, například telegrafováním známým, ale většinou je získáte tak že přijdete do nějakého domu či jiného místa a kompletně to tam vybílíte :) Od dob Falloutu jsem si takhle dobře nezačóroval :)

Další novinky jsou ale už slabší. Slovní souboje se získáváním urážek a odpovědí na ně jsou beze studu obšlehlé z Monkey Islandu, chytání ryby je otravné. Maximálně otravné je to, že Váš kůň jede na mrkev a musíte jít mít dost, jinak se nikam nedostanete. Takže jsem jak kretén půlhodinu grindoval, resp. farmařil, abych měl zásoby.

Maximální oser je pak střílení. Chápu že to k Divokému západu patří, ale tyhlety akční sekvence nemají v adventuře co dělat. A tak je tu jedna odstřelovací práce, dvě přestřelky a především naprosto pekelná střelecká soutěž. Přestřelky jsou mizerně naprogramované, takže střílíte do někoho a hra to vyhodnotí, že se netrefujete. Střelecká soutěž je šílená - v 5 kolech musíte zasáhnout v krátkém časovém limitu postupně více a více terčů bez možnosti uložení, jenomže myš není zrovna plynulá a já u toho strávil 2 hodiny! Nakonec jsem stáhl detaily na minimum, dočkal se plynulého pohybu a vyhrál.

Zkrátka a dobře Fenimore Filllmore není špatná hra. Víceméně se hraje podobně jako první díl. Jen se tvůrci mohli vykašlat na 3D, grindování mrkví a především přestřelky.

Po celonočním herním maratónu si můžu odškrtnout další adventuru a po pár průměrných kouscích mám opět důvod ke spokojenosti.

3 lebky Toltéků sází na Lucasovský styl vyprávění a tak tu máme stylovou (a stylizovanou) kreslenou grafiku, kterou doplňují krásně ručně kreslené animace a občas pěkná westernová hudba a příjemný dabing. Pokud se podíváte na obrázky, určitě ve hře nebudete mít pocit, že jste "tam" na Divokém západě, ale budete mít pocit, že grafici to neodflákli a vytvořili malebné i ulítlé scenérie.

V příběhu nejde o nic zásadního - Fenimore Filmore je mladík, který se připlete k přestřelce a umírající prodavač "hadích olejů" mu předá zlatou lebku a legendu, podle níž tři zlaté lebky otevírají cestu k legendárnímu pokladu kmene Toltéků. Hrdina zdánlivě dostává kulku do hlavy, lebzna mění majitele, ale Fenimore to nevzdává a začíná pátrat. Záhy se Vám otevírá spousta lokací, kde nechybí snad žádné westernové klišé. Městečko se salonem, vězením, šerifem, bankou a spoustou tradičních postav. Poblíž je pevnost kavalérie a tábor Apačů a o pár kroků dál obsadili franzouští vojáci klášter, na který mají zálusk mexičtí revolucionáři. Nedává to sice moc smysl, ale kupodivu mě to ani moc nevadilo.

Mezi tou plejádou ulítlých postav (protialkoholní liga, poručík co učí nováčky salutovat, mexický generál/kněz, úchylný papoušek, indián z Harvardu) funguje kupodivu docela slušně dobrodružný příběh. Hrdina sice působí jako trdlo, ale klidně se spojí se záporáky, aby poklad našel, jsou tu vtipné scény (útok indiánů na pevnost) i docela akční finále s dobýváním kláštera. A konec? Trošku jsem u finále ala Poklad na Stříbrném jezeře obával, že hrdina vyvázne z prázdnou, ale naštěstí ne :).

A stejně pohodově jak vypadá grafika a příběh se to i hraje. Tvůrci si neodpustili Scumm systém, ale pravé tlačítko většinou vybere správnou akci. Strom dialogů je podivný a nutí Vás opakovat rozhovory, ale ne tak otravně jako třeba Bud Tucker. Kromě jedné nechuťárny (kámen ve vězení) jsem nenarazil ani na žádný pixelhunting. Obtížnost tak pramení z toho, že máte otevřených dost lokací a předměty se hromadí.
Ale vše to funguje podobně jako třeba v Simon the Sorcerer. V každé lokaci zhruba víte co udělat, která postava co chce a co za to asi dostanete (a kde to použijete).

Je to záhul, ale stačí si do Wordu (či na papír) psát "questlog" a tápat nebudete. Pohodovou hratelnost dotváří i věci jako opuštění lokace dvojklikem, pěkná mapa, nebo to že Vám postavy či popisy často napoví co dělat. Není to jednoduchá a už vůbec ne krátká hra, ale určitě nebudete mít pocit, že Vás tvůrci nenávidí.

Tři lebky Toltéků jsou "jen" komediální adventurou, ale adventurou solidní, která mě osobně chytla a donutila k celonoční pařbě. A to není málo.

Bud Tucker, jedna z mnoha "vtipných" adventur, které se vynořily v roce 1996 a také jedna z těch nejvíce hardcore.

Hratelnost je typická. Ovládání je zastaralá variace na Scumm systém - 9 příkazů, které většinou nepoužijete za celou hru. Brutální pixelhunting, jemuž vévodí předměty, které nenajdete i když podle návodu víte, že tam mají být (hřebík před muzeem, žvýkačka). Sbírání spousty nesmyslných předmětů a jejich naprosto nelogické používání. Vrcholem je použití natahovacích klíčku na myčku na nádobí, díky které se klíček zmenší a jde použít na mechanického strojvůdce. Titulní hrdina je navíc náctiletý puberťák, který se protivným hlasem vysmívá hráči za každý nepovedený pokus, i když jsou to pokusy logické. Po hodině hry máte chuť vstoupit do děje a dát tomu spratkovi pár facek.

Technická stránka je průměrná - grafika na rok vzniku neurazí, ani nenadchne. Hudba je na pozadí a občas zazní nějaká půjčená melodie, dabing většiny postav je nastavený na komický efekt, takže postavy mluví jako dementi. Zvlášť mizerně jsou provedené dialogy - jednak nejdou odklikávat a urychlit, jedna se zpožďuje text za mluveným slovem. A pak máte dialogový strom, který Vás dovede vždy ke konci rozhovoru a musíte začít znovu (a poslouchat xkrát stejné hlášky) abyste se proklikali k něčemu jinému. Ve výsledku jsem udělal něco co ještě nikdy předtím - na důsledné prokecávání postav jsem se vyprdl a šel po tom podstatném.

Takže zbývá omáčka kolem - šílený profesor vymyslí klonovací zařízení, kterého se s i s profesorem zmocní jeden pošahaný diktátor (jménem Dick Tate). V první kapitole musíte najít profesora, v druhé prcháte z Tatovy základny a ve třetí stavíte gigantickou past na myš. Profesor je magor, diktátor ještě větší, kolem je celá plejáda ujetých postav (vyhazovač Vera a jeho dvojče Violet, bezdomovec žijící v luxusní krabici) a je to chvílemi i celkem vtipné. Samozřejmě u prvních dvou Simonů nebo Discworldů jsem se bavil mnohem více.

Takže shrnutí - tradiční hardcore záležitost s průměrným ovládáním, grafikou i příběhem a troškou toho humoru.

Herní výzva 2019 - 6. "Severní vítr": Dohraj hru, jejíž hlavní vývojář pochází ze skandinávských států kromě Švédska (Dánsko, Finsko, Island a Norsko).

Alien Incident se mi kdysi při dohrání příliš nelíbil, takže bylo na čase zjistit vlastně proč. No a hned při spuštění jsem viděl první slabinu. Po celkem slušném intru se objeví grafika samotné hry, která je bohužel sto let za opicema. Nevypadá to jako z roku 1996, ale spíše o 3-4 roky starší. Nejenže je grafika v nízkém rozlišení, ale je taková celkově nezajímavá, renderovaná část na vesmírné lodi to zrovna nevylepšuje. Nevýraznost se týká i hudby, dabing chybí úplně.

Příběhově je to standart, taková blbinka pro nejmenší. Šílený vědec přitáhne svým vynálezem k Zemi mimozemskou loď, za což ho mimozemšťané promptně unesou. Do jeho záchrany se pouští desetiletý synovec Ben. Což kromě jedné mimozemské entity a narážky na mistra Yodu ze Star Wars je asi tak vše. Ještě mě bavil mimozemský boss jménem Boss, jeho chování k podřízeným nemá chybu.

Hratelnost je ale fajn. Veškerá interakce probíhá jedním tlačítkem (překvapivě pravým), předměty jsou slušně viditelné, Ben sbírá většinou potřebné věci a logicky je používá. Operujete na celkem malém prostoru a většinou je Vám přesně jasné čeho chcete dosáhnout. Ve hře navíc prakticky až na 2-3 výjimky nejsou dialogy. Takže hra svižně utíká (až na jedno nechutné stromové bludiště), procházíte domem a jeho okolím, dostanete se na vesmírnou loď, uděláte tam pár drobností... a hra skončí. Po dvou hodinách! A to podotýkám, že jsem do návodu kouknul jen dvakrát. Na youtube je longplay, kde se časomíra zastaví na 1h a 15m. Což mi na adventuru přijde zatraceně málo.

Alien Incident není v zásadě úplně špatný, jen je to krátký malý projekt s hratelností a scénářem pro ty mladší.