Orion Burger, další z ulítlých a vtipných adventur ze zlatého období půlky 90. let a zároveň hra kterou jsem původně chtěl sehnat namísto nedávno dohraného Mutation of Johnny Burger.

Orion Burger je velice netradiční adventurou. V příběhu sledujeme mimozemšťany, kteří pro korporaci devastují celé planety a jejich obyvatelstvo používají jako maso do hamburgerů. Aby byli protestující aktivisti spokojeni, z každé planety je vždy vybrán náhodný subjekt, jehož inteligence je otestována a pokud projde, planeta je zachráněna. Ze Země, která je další na řadě je vybrán mladík Wilbur ze zapadlého městečka. Ten pochopitelně neprojde a tak má být s vymazanou pamětí vrácen zpět na místo a čas únosu. Dojde k chybě, Wilbur si nejen vše pamatuje, ale vrací se zpět zhruba o hodinu v čase, což mu dává možnost se připravit na únos a projití pěti testů.

Přes brutální námět a zvraty sežraná tetička je Orion Burger pohodovou, humornou adventurou s pěknou ručně kreslenou grafikou. Velikou a nepochopitelnou chybou je absence titulků (mám pocit že to v té době bylo docela běžné). Nicméně těch rozhovorů zas tolik nepovedete a celkem snadno se dá rozumět co si postavy povídají.

Základním kamenem úrazu je samotná hratelnost. Ve hře máte zhruba hodinový časový limit abyste se připravili na testy. Během té doby se navíc určité věci stanou v určitou chvíli a pokud u toho nebudete, máte smůlu. Stejně tak máte smůlu, pokud jste teleportovaní a nemáte potřebné předměty pro zvládnutí testu. A není to nic jednoduchého. Městečko má sice jen pár lokací, ale je tu spousta objektů, spousta sebratelných předmětů, spousta možných akcí a nikdo Vám nenapoví co přesně udělat. Pokud test nezvládnete, Wilbur je vrácen v nekonečné časové smyčce zase na začátek, pokud nějaký test projdete, tak aspoň automaticky posbírá předměty pro jeho budoucí zvládnutí.

Je to sice originální, ale mě tahle realtimovost a časové limity prostě nebaví. Mám rád adventury, kde si můžu v klidu přemýšlet a kombinovat. Navíc Orion Burger kromě tuny zbytečných akcí nabízí spoustu nelogických úkolů, některé časované úkoly (hlavně při likvidaci borků), jeden nechutný pixelhunting (gumová rukavice) a díky tomu stoupá obtížnost na úroveň nehratelná. Po spoustě pokusů jsem to nakonec vzdal, vytáhl návod a zjistil, že pokud víte co dělat, lze hru dohrát za hoďku-dvě.

Orion Burger je ulítlá, pěkně nakreslená adventura, která je jistě originální, ale mě ta originalita úplně neoslovila.

Mutation of Johnny Burger je hra, kterou jsem měl zafixovanou jako jednu z těch menších a vtipných adventur, co se v roce 1996 vynořily, ovšem zapomněl jsem, že jde o adventuru slovenskou. Vědět to, pustím se do něčeho jiného, protože česko-slovenské produkci se většinou úspěšně vyhýbám.

Mutation of J.B. není ve výsledku taková hrůza tako Tajemství oslího ostrova nebo Sedm dní a sedm nocí, ale rozhodně nejde o žádnou hitparádu. A nebudu se na ni koukat smířlivěji, jen proto že je z našich luhů a hájů. Grafika je prostě zastaralá několik let, koukat se na to dá, ale tohle že mělo udělat díru do světa... navíc menu je zde přes půlku obrazovky. Hudba hraje nezávisle na nastavení hlasitosti, přehlušuje dialog, takže jsem ji musel vypnout přes parametr v DosBoxu, dabing je katastrofa. Ruku v ruce jdou stupidní dialogy s nejrůznějšími nářečími (včetně cigánského) a naprostým nezájmem dabérů, některé postavy mluví jak úplně retardované.

Příběh je z kategorie "vtipný" takže tu máme malého rozumbradu, který je šíleným profesorem v rámci pokusu proměněn na prase, načež profesora unesou ufoni z Ladey a klučina ho musí zachránit a zastavit mimozemského tyrana. Zní to jako vtipná adventura, bohužel humor zde prakticky není a tvůrci tuhle dementní zápletku podávají se smrtelně vážnou tváří. Takové detaily, že se mluvícímu praseti skoro nikdo nediví, nebo že v příběhu uplyne asi 10 let (co rodiče?) ani radši neřeším.

A hratelnost? Inu brutální jak bylo v našich luzích a hájích zvykem. Hra se dělí na dvě půlky - Zemi a Ladeu. Pozemská část je šílená - máte spoustu nepotřebných krámů, desítky lokací a na naprosto drtivou většinu logických věcí hrdina suše zahlásí že to nejde. Takže bloumáte, zkoumáte, a každou chvíli nakukujete do návodu. Obtížnost je přestřelená i díky nefér taktikám jaké tvůrci používají - spousta míst je k ničemu i když se zdají, že by k něčemu mohly být. Některé předměty nepoužijete za celou hru a aby toho nebylo málo, v závislosti na postupu se objevují aktivní místa, které se předtím nehlásily! Fuj! Naštěstí druhá půlka zachraňuje co se dá, kombinace jsou logičtější, operujete na menším prostoru, postup je přímočařejší a většinou tušíte co udělat, jen netušíte jak. Se snahou svrhnout diktátora se stává i příběh jakžtakž zajímavým, jen mě překvapilo, s jakou samozřejmostí tvůrci nechávají zabíjet vedlejší postavy a to i ty nevinné (hlídač autoparku, stařec s teleportem).

Díky té druhé půlce, která je řekněme slušnou zábavou se slušným příběhem dávám nakonec aspoň těch 65%, ale jinak je to typicky lokální záležitost, navíc bez humoru.

Čtvrtá a poslední adventura od Divide By Zero a ani napočtvrté mě jejich hra nechytla. A přitom jsem Gene Machine kdysi dohrál a docela se mi líbila a předpoklady pro skvělou hru tu byly. Jenže to byla prostě nuda.

Příběh zní na papíře skvěle. Jsme ve viktoriánské Anglii a snobský dobrodruh Fanshawe se svým sluhou Mossepem se mají vydat zničit ďábelského doktora Moreaua, pardon Dinseyho, který na svém ostrově buduje armádu mutantů. Projdete s nimi Londýn 19. století, vydáte se na Měsíc, ponorku kapitána Nema či do Atlantis. V reálu je to nuda. Třetinu hry se plácáte v Londýně kde se nic neděje, Nautilus tvoří dvě obrazovky, Měsíc tři obrazovky, Atlantis čtyři. Všechny lokace jsou naprosto prázdné, bez života, nápadů a především bez aktivních lokací. Na každé místě je maximálně jedna věc, co jde udělat.

Hridna je nabubřelý snob, který se ke sluhovi chová jako k majetku a nevynechá jedinou příležitost, aby mu ukázal, že je odpad. Se stejnou přezíravostí se chová naprosto ke všem. Je to asi realistické, ale postupně mi začal hrdina lézt šíleně na nervy. Jeho sluha není vtipný sidekick, ale prostě a jen idiot. Hlavní záporák je patetický, mstí se protože přišel při nehodě o vlasy. Jediné co se povedlo jsou spousty odkazů - kromě kapitána Nema je zmíněn dr. Jekyll, H.G. Wells, Cesta kolem světa za 80. dní, Titanic, dr. Frankenstein, potkáme Jacka Rozparovače... tyhle pasáže patří mezi to nejvtipnější ve hře.

Grafika je fádní a rozhodně jsem v roce 1996 viděl hezčí, animace se povedly po technické stránce, ale nic se v nich neděje. Když asi po šesté vidíte plující loďku, začnete přemýšlet nad tím, proč má loď stěžně bez plachet a kotel bez komínu a jak k čertu vlastně pluje.

A do třetice hratelnost. Je to tradiční adventura bez nějakých zákeřností, nicméně používání předmětů je katastrofální. Někdy kliknete na aktivní místo a automaticky se Vám zvolí přemět, jindy musíte složitě přes tři kliknutí vybrat, co chcete použít. K tomu se přidávají prázdné obrazovky, některé akce nejdou provést než se stane něco jiného, je tu spousta backtrackingu. Kombinace jsou taky nelogické - třeba použít kapesník s olejem na šálek studeného čaje a výsledek předat snoubence WTF? Korun tomu všemu dává ukládání, které občas funguje a občas ne. Pokud se Vám po kliknutí na Save nezobrazí menu, chce to fígl - přejet myší přes tlačítko Save a kliknout někde uprostřed obrazovky.

Gene Machine není průser, hrát se dá bez problémů a občas se dostaví i vtip, jen je to po všech stránkách nuda, šeď a průměr.

Chtěl jsem něco tradičního, oldschoolového, co nemá x dílů a tak jsem si sehnal Toonstruck, adventuru kterou jsem nikdy nehrál.

V podstatě jsem se trefil. Toonstruck je klasickou adventurou z dob, kdy se tvůrci vykašlali na spoustu uživatelských příkazů, pixelhunting, časované úkoly a akční sekvence. Na ovládání máte jeden kurzor s tradičním využitím (levé tlačítko použít, pravé prozkoumat), aktivní místa i předměty jsou dobře vidět (až na jeden zákys se slunečními brýlemi, který vyplývá z toho, že jsem slepej :D), pravé tlačítko pak funguje jako rychlopřesun do lokací. Hratelnost je naprosto tradiční a nedá se ji nic vytknout a obtížnost neplyne z žádných podpásovek, ale pouze a čistě z naprosto brutálních, šílených a zhusta nelogických kombinací. První půlka hry se odehrává v krajině, kde obíháte a plníte přání osazenstvu, druhá část je pak zhuštěné adventuření na malém prostoru zhruba čtyřpatrového hradu hlavního záporáka. Musím přiznat, že bez konzultace s návodem bych třeba telefonický kvíz nebo sestavování Cutifieru v životě nedal, ale bavil jsem se.

Příběhově to je už je slabší. Hlavní hrdina je grafik, který se ze skutečného světa dostává do "Animákova", resp. do Cutopie, ve které žijí samé sluníčkové, hodné a krásné (čili kýčovité) postavy. A tenhle rád ohrožuje stejně kýčovitý záporák Nefarious, který si sestavil Malevolator, který to krásné proměňuje na ošklivé. Vy máte za úkol sestavit Cutifier, který to vrátí zpět a pak nakopat temnému lordovi prdel. V průběhu se objeví jeden slušný zvrat, zato se neobjeví pořádný konec a celou tu kýčovinu zachraňují dvě věci. Zaprvé sidekick Flux, který si z toho všeho dělá trošku prdel (ale zdaleka ne tak cynicky jako Simon Sorcerer nebo Mrakoplaš). A zadruhé fantastický Christopher Lloyd, který byl na podobné pohádkovo-komediální úlety jako stvořený. Když ho uvidíte, jak ovládnutý hypnózou tančí nebo jak z gustem rozbíjí vázu, budete se smát stejně jako v Návratu do budoucnosti.

Grafika odpovídá zmíněnému stylu. Je nádherně udělaná, plná animaček s naklíčovaným hercem v hlavní roli. Jen ty animačky, resp. jejich děj a humor jsou infantilní až běda a čiší z toho devadesátkové rodinné komedie. Technicky ovšem nemám co vytknout.

Zkrátka Toonstruck je adventura která mě herně ani graficky určitě nezklamala, jen bych si dal aspoň o fous dospělejší příběh a zpracování - třeba jako v Simon the Sorcerer nebo Discworld.

Někdy se stane zázrak a člověk spustí hru, o které si myslel že v životě nepojede. A já si tak můžu odškrtnout poslední regulérní díl King´s Questů (pokud nepočítám epizodní moderní díly).

Začnu tím špatným - osmý díl nemá s předchozími prakticky nic společného. V intru se objeví král Graham a toť vše. Pro všechny adventuristy je špatná zpráva i to, že osmý díl nemá nic společného ani s adventurou. Když jsem nad tím přemýšlel, je to zjednodušené RPG mixnuté s third person akcí. Grafika je plně 3D a na rok vzniku průměrná až podprůměrná.

Ale abych jen nekritizoval. Z RPG si hra bere spoustu dobrého, ale osekává to na kost. Takže v průběhu hry hrdina získává úrovně a s ní životy. A kromě toho nacházíte lepší brnění, zbraň na blízko a zbraň na dálku. Posilování sakra poznáte a to nejen v bojích, ale i vizuálně. Na začátku je Connor chcípák v košili s pěstmi, na konci máte parádní plátové brnění, ultimátní meč pravdy a kuši chrlící ledové ostny. K RPG patří pochopitelně boje a i tady nechybí - někde si zabojujete víc, někde méně, ale boje jsou jednoduché a parádní - stačí se natočit k soupeři a sekat dokud nepadne. Stejně skvěle funguje i střelba, při troše štěstí ustřílíte nepřátelé, než se k Vám dostanou (na easy).

Bohužel je to i third person akce a tady budu zlej. Hrdinu ovládáte šipkami, kameru musíte ručně neustále dolaďovat pravým tlačítkem myši, což je k vzteku, protože nikdy nenajdete správný úhel. Naprosto otřesné je skákání - z místa Connor skočí tak 10 centimetrů, s rozběhem tak 10 metrů. Takže nezbývá než se otočit a skákat pozadu jak kretén. V kombinace s kamerou je to peklo, naštěstí toho skákání není moc (hlavně v lávovém světě).

Příběhově je to primitivní až běda - neznámý záporák rozlomil masku věčnosti na 5 částí a všechno v království zkamenělo. Jen mladík Connor byl ochráněn, protože jedna z částí masky přiletěla k němu. Connor je mimochodem otravný mirkodušínovský správňák, který mluví tak slušně, spisovně a zdvořile, že jsem z toho dostával osypky.

Podstatný není příběh, ale obsah a ten je parádní. Connor putuje několika krajinami (království, říše mrtvých, bažiny, trpasličí doly, ohnivá země, ledová země a chrám slunce). Některé části jsou otevřené krajiny, jiné tradiční dungeony jak řemen. Ve všech částech zabíjíte potvory, sbíráte různé léčení, vybavení a questové předměty, potkáváte spřátelené postavy, plníte úkoly závisející většinou jeden na druhém a občas se dostaví i nějaké to adventuření (tak z 5%).

K skvělé hratelnosti přispívají i další maličkosti - parádní automapa, šplhání s hákem na nepřístupná místa, možnost přepnout third person na first person, přepínání běhu/chůze, teleporty mezi jednotlivými říšemi, léčivé fontány. V trpasličích dolech můžete i utratit nasyslené peníze.

Zkrátka možná je to tím, že jsem podobnou hru hodně dlouho nehrál, ale bavil jsem se skvěle. Každá lokace je jiná, v každé se něco zajímavého děje a nebýt naprosto dementní kamery a skákání, bylo by to i za víc.

K Discworld Noir jsem přistupoval velice opatrně. Jednak jsem ho kdysi nerozchodil a jednak všechny ty pokračování slavných sérií, které vyšly na přelomu tisíciletí jsou dost problémové. King Quest 8 a Prince of Persia 3D jsem vůbec nerozjel, Simon the Sorcerer 3D se mi zbláznila kamera, Lands of Lore 3 je nehratelná hovadina, Gabriel Knight 3 a Monkey Island 4 trpí mizerným ovládáním při přechodu do 3D prostředí, Quest for Glory 5 má zase otřesné souboje.

Takže jsem přistupoval k 3D adventuře, ve které se úplně změnil styl s despektem. Podle hodnocení vidíte, že jsem se mýlil a dočkal se fantastické hry. Veškeré technické problémy řeší patch od LOMA, se kterým hra akorát párkrát spadla do Windows. Jediná další muška je mizející kurzor mimo obraz, což není nic tak strašného.

Napřed si tedy odbudu kritiku a pak už budu jen chválit. Takže technická stránka hry je průměrná. Protože jde o noirovou hru, všechno je šíleně ale šíleně tmavé, vůbec nepřemýšlejte nad tím hrát tuhle hru ve dne, neuvidíte ani ťuk. Grafika na rok 1999 není nic extra, animace postav také ne a filmečků je hodně, ale jsou prostě rozpité. Zbytek je OK - dabing je patřičně tvrďácký, hudba jazzová/bluesová. Naprosto parádně je vyřešeno povinné 3D - hrdina přijde do lokace, kde je vše snímáno z jedné kamery a v lokaci se pohybuje jako v tradiční adventuře. Žádné šílenosti s kamerou nebo klávesnicí jako Gabriel Knight 3.

Příběh, styl a atmosféra jsou naprosto skvělé. Zatímco první dva díly jsou barevné, pohádkové, plné srandy, humory a vtipných postaviček, třetí díl sází na tradiční film noir 40. let. Vychází z toho, že Ankh Morpork je odpudivé město plné šmejdů, zlodějů, podrazáků, vrahů, "lidí" co Vám vrazí kudlu do zad ani nemrknou. Slunce neuvidíte ani jednou, neustále prší, veškeré lokace vypadají depresivně. Tvůrcům se podařil zázrak a tak i známé lokace z prvních dvou dílů vypadají stejně jako předtím a přitom temně, zlověstně (Neviditelná univerzita, Palác).

Totéž platí o postavách - většina z nich jsou zmetci, magoři či zmrdi, mezi ně pak báječně zapadá třeba Smrť. Dialogy jsou tvrďácké, plné cynismu a pokud narazíte na humor, je to humor uštěpačný, jízlivý, hořký. Jak jsem psal u dvojky, tvůrci mají nakoukán klasický Hollywood a tak se dočkáme love story jako vystřižené z Casablancy a kdo tuhle klasiku viděl, bude mu jasné, jak to dopadne. Do takového světa by samozřejmě Mrakoplaš nezapadl a tak tu místo něj je cynické soukromé očko Lewton, který je tradiční loser, alkoholik, cynik, nenávidí ženy, ale přes všechny rány jde dál za rozlousknutím případu.

A že je to případ jak lusk! Samozřejmě to začíná krásnou dámou, která vejde do Lewtonovy kanceláře, aby našel jejího milého. Při šťourání se otevírají další případy - starý hrabě chce, abych našel trpasličího kamaráda, troll hledá svou Thermu, bývalá láska potřebuje ochránit před Cechem zabijáků a ještě je tu trolí mafián, který chce najít zlatý meč. Do toho ve městě řádí sériový vrah, podezřelí i svědci umírají jak na běžícím páse, Lewtona pronásleduje policie, chci říct Městská stráž a někde v pozadí se rýsuje obrovská hrozba. Příběh je hutný, neskutečně komplikovaný že by mohl leckterý film závidět, zvraty a odhalení Vás zarazí do židle (třeba tu smršť na konci aktu 3 jsem si musel pustit ještě jednou). A přitom do toho naprosto skvěle zapadají všechny magické bytosti, kouzla, rituály, kulty i kouzelné předměty. A nebojte, všechny nitky do sebe nakonec perfektně zapadnou, žádná otázka nezůstane bez odpovědi.

A ještě jsem se vlastně nedostal k hratelnosti. Inu Discworld Noir je naprostá pohodovka. K noirové příběhové adventuře by se ani nehodily nějaké šílené kombinace a tak 90% hry strávíte dialogy, sbíráním stop a otevíráním nových lokací. Na ty tu máte bezvadnou mapu, kde se lokace otevírají (ale i zavírají) podle toho jak jsou v příběhu potřeba. Neméně skvělý je i deníček, kam se Vám zapisují stopy, podezřelí a důležité informace (které rovněž mizí když už je nepotřebujete). V rozhovorech je potřeba se ptát nejen na informace z deníčku, ale i na předměty. Stopy z rozhovorů je občas potřeba použít i venku. Naopak předměty tu skoro vůbec nejsou a když ano, použití je jasné, puzzle jsem nenašel žádný. Hra je tak docela jednoduchá, většinou tušíte kam jít a když ne, tak oběhnete všechny a na vše se důkladně přeptáte. Menší SPOILER - V průběhu hry se hrdina stane vlkodlakem a přichází výborná novinka - sbírání pachů, stopování a porovnávání pachových stop.

Zkrátka a dobře - Discworld Noir se pohodově hraje, vypráví fantastický příběh a má úžasnou atmosféru, kterou hyzdí jen průměrná grafika. Jestli chcete něco jako Tex Murphyho ve fantasy světě, jděte do toho.

Herní výzva 2019 - 4. "S humorem jde všechno lépe": Dohraj hru, ve které je humor jednou z hlavních charakteristik hry a je přítomen po většinu hrací doby.

Druhý díl Discworldu jsem si na rozdíl od jedničky vůbec nepamatoval, takže jsem to nečekal, ale můžu s klidem napsat, že je ještě lepší než jednička. Tvůrci nechali všechno co bylo na prvním díle dobré a všechno to co bylo slabší vylepšili téměř k dokonalosti, což je skoro zázrak.

Začnu netradičně grafikou, protože ač je mezi oběma díly rozdíl jeden rok, ten skok je neuvěřitelný. Grafika je čistá, vypiplaná do detailu, nádherně vykreslená, animace jsou perfektně udělané a drží úroveň těch nejšílenějších animáků. K tomu se přidává skvělý dabing, naprosto úchvatná písnička do titulků "That´s Death" a jediná drobná zmínka tak směřuje k nevyváženosti zvuku, kdy jsou v určitých scénách brutálně potlačené hlasy. Ze začátku mě štvala divná, umělecká perspektiva kamery, ale naštěstí se na to tvůrci na dalších obrazovkách vyprdli.

Hratelnost šla rovněž nahoru. Na pixelhunting jsem narazil jednou, stejně tak jednou neférový úkol typu "teď si tu počkej minutu a pak se něco stane". Ovládání zůstalo stejné - tzn. jeden kurzor, hlásící se předměty, dvě tlačítka, stejný systém rozhovorů, stejný inventář. Na rozdíl od prvního dílu, ale nejste zahlceni ani předměty, ani lokacemi. Spousta nedůležitých předmětů mizí průběžně, nebo mezi kapitolami. A i ty úkoly nebyly tak těžké a nelogické... ano do návodu jsem nakukoval, ale ne pořád. Hrdina prolamující 4 rozměr (k tomu se dostanu) navíc dává celkem slušné nápovědy.

Nejvíce šla nahoru ale atmosféra, příběh, humor a vše okolo. Příběh se tentokrát týká Smrtě, který jednoho dne zmizí. V ulicích Ankh Morporku se tak hromadí nemrtví, kteří si pochopitelně stěžují, bojují s rasismem a pořádají skupinové terapie :) Všechno jako minule odnese Mrakoplaš, který musí zachránit situaci ve 4 kapitolách a epilogu.

Ano jednička byla skvělá, ale byl to v podstatě tradiční fantasy příběh. Ve dvojce to začíná obyčejně - tady si trošku zaSPOILuju. Mrakoplaš musí sehnat ingredience (většinu pro efekt) k vyvolání Smrtě. Jak se ukáže, ten má plné zuby nenávisti lidí a tak se rozhodl vzít dovolenou. Mrakoplaš ho tak musí přesvědčit, že je oblíbený a jak na to? Natočíme film. A co je potřeba k pořádnému filmu? Přece merchandise, kolovrátkový hit a blbá blondýna ve vedlejší roli :)

Druhá kapitola je fantastická, protože tvůrci předvedli lásku ke starému Hollywoodu, k natáčení brakových filmů a s naprosto úchvatným humorem tomu všemu vzdávají poctu a současně si z toho dělají prdel. Nechybí odkazy na Groucho Marxe, Humphrey Bogarta, starý jazz i postupy různých "Ed Woodů". A na konci naprosto úžasná parafráze na King Konga

Víc už prozrazovat nebudu, byla by to škoda, nicméně humor je ještě brutálnější, každá jedna postava je naprosto pošahaná, tvůrci si hrají (jen tak ze srandy tam hodí 3D animaci nebo celou scénu z Monty Pythonů). Do inventáře se vleze například ženská, čtyřčlenná kapela či opičí knihovník s kostýmem jednorožce :) Vrací se známé postavy i lokace, ale podíváme se i na spoustu nových míst.

Naprosto nejlepší je ale samotný Mrakoplaš. Ten celou hru prolamuje čtvrtý rozměr až na úrovni Deadpoola. Mluví k hráči, komentuje principy adventur, s láskou vzpomíná na staré textovky. S odevzdaností přijímá úkoly, které musí oběhat, tuší že pro každý předmět který dostane musí splnit quest. Neváhá si střílet z hráče a když tak potkává jednoho magora za druhým, podivuje se proč zrovna on potkává tohleto. Když v jedné lokaci potká trolla, který za klíč k přívěsu chce tři věci seřve ho, že chce klíč :) Zkrátka Discworld 2 je jedna z nejvtipnějších adventur, co jsem hrál.

Jediná podstatná výtka a důvod 90% je to, že vtipné adventury z principu nejsou většinou napínavé, či strhující a bohužel tady je ve 4 kapitole docela useklý konec, navíc se sice parádním, ale naprosto mimoňským epilogem.

Discworld neboli Úžasná Zeměplocha, vycházející z knih Terryho Pratchetta je adventura, která neskutečně klame tělem. Je to hra neskutečně příjemná, pohodová, pěkná, ale ďábelsky obtížná.

Přiznám se, že jsem žádný díl Zeměplochy nikdy nečetl, ale od různých zdrojů zhruba vím jak funguje svět, kdo je to Smrť, zavazadlo, Mrakoplaš, kde leží Stínov či Neviditelná univerzita a jak fungují draci. Tvůrci vás hodí rovnou do tohoto světa, ale nikam nespěchají, pomocí obsáhlých rozhovorů vám představí všechny podstatné charaktery i lokace a pokud si myslí, že je něco nejasného, objeví se postavička učitele u tabule a vše vám vysvětlí.

Hlavním hrdinou je naprostý nýmand Mrakoplaš, čaroděj který neumí pořádně kouzlit a jako nejvíce postradatelný je vybrán, aby našel předměty pro dračí detektor. V nejstarším a největším městě Ankh-Morporku se totiž objevil drak, kterého přivolalo tajemné bratrstvo a je potřeba se ho zbavit. Ve čtyřech kapitolách tak vždy plníte určité úkoly - nejprve sestavujete detektor, v druhé kapitole odhalujete pomocí zlatých předmětů členy bratrstva, ve třetí sbíráte věci proto aby Mrakoplaš mohl být hrdinou a v poslední Vás čeká střetnutí s drakem (které dopadne úplně jinak než by člověk čekal). Je to jednoduchý příběh, ale tvůrci ho ozvláštnili pár zvraty, dočkáte si cestování časem a vůbec to příjemně odsýpá.

Hlavním plusem hry je totiž humor. Dialogy s naprosto každou postavou jsou vtipné, ulítlé, plné narážek, urážek, dvojsmyslů, nechybí animační humor, dva úžasné running joky (monkey a did you get the number of that donkey cart?) a jedna parodie (Indiana Jones). Samotný Mrakoplaš je loser a totální lempl, půlka lidí se mu vysmívá kvůli ženským šatům (čarodějná róba), ta druhá mu rovnou jednu vrazí. Mimochodem podoba Mrakplaše se Simonem Sorcererem je až zarážející (až na ty vousy).

Čímž se dostávám ke grafice - ta je pohádkově nakreslená, plná barev a naprosto skvěle vykreslující svět Zeměplochy. Není to úplně technická špička jako třeba Legend, ale kouká se na to bez problémů. Dabing hlavního hrdiny pak obstaral Monty Python Eric Iddle, čili i zvuková stránka je bez problémů. K tomu není problém zapnout titulky, zkrátka technicky je to na 100%.

Kromě báječného příběhu, humoru a technické stránky je to odladěné i herně. Všechny lokace jsou na přehledné a krásné mapě, veškeré předměty se hlásí, vše se ovládá jedním kurzorem (levé tlačítko použít, pravé podívat) a hra se chová férově. K dispozici máte cestovní truhlu Zavazadlo, která se chová jako pes, občas jako vraždící bestie, ale jinak je to věrný chodící inventář.

Proč teda nakonec jen 80%? Protože je to příšerně ale příšerně těžké. Poté co se dostanete z univerzity, máte k dispozici celé město, každá lokace má spoustu aktivních míst, jsou tu desítky postav a inventář se plní desítkami předmětů. Těsně před koncem jsem jich měl asi 45!!! Úkoly jsou občas naprosto šíleně nelogické a poté co se asi po 150té podíváte do návodu většinou jen nevěřícně zakroutíte hlavou. Díky přehršli všeho není šance na obvyklé zkoušení všeho na všechno. Hra obsahuje naprosto každý možný mindfuck - nechybí pixelhunting naprosto neviditelných předmětů (nůžky u holiče, magická kniha v knihovně, klíč u oběti), předměty se objevují kde předtím nebyly, lokace se mění každou kapitolou stejně jako rozmístění postav. Občas je nutno něco použít v inventáři, občas na hrdinu, jednou i na truhlu. Nechybí rychlé akce, změna něčeho ihned po odchodu atd..

Dohrát tohle bez návodu jsem zkoušel několik dní a po půlce to vzdal. Nicméně i přes šílenou obtížnost jsem se celou dobu báječně bavil a o to jde především.

Ani do jedné ze tří her z roku 1993, které mě zbývají se mi pouštět nechtělo, do třetího Simona Sorcerera už vůbec ne a tak jsem se rozhodl doplnit mezeru v dohraných Lucasovských adventurách. Full Throttle si pamatuji spíše díky sporu mezi Andrewem a Fukou ve Score, než na to jak se mi kdysi líbila a moc se to nezmění.

Full Throttle není v zásadě špatný projekt. Hned na začátku odpálí děj bombastické intro, ve kterém se banda motorkářů seznámí se stařičkým majitelem poslední továrny na motorky. Toho ale odpraví jeho zástupce, z vraždy je obviněn postarší motorkář a ten se vydá očistit své jméno a sejmout záporáka.

Multimediální stránka je skvělá, filmečky jsou jak je zvykem u Lucasů naprosto parádní, skvěle nadabované (záporáka mluví Mark Hamill), finále připomíná akční filmy 90. let, do toho hraje motorkářský rock skupiny Gone Jackals. Všechno včetně grafiky a vzhledu hrdiny je skvěle karikované a stylizované. Jenže pod tím vším je to poměrně béčkový příběh, který by v 90. letech šel jako film rovnou na video.

Problémem je samotná hratelnost. Ne že by se to ovládalo špatně - kliknutí na předmět vyvolá menu (oko, jazyk, ruka, noha), které použijete, dvojklik slouží k urychlení odchodu. Kurzor se zvýrazní při přechodu předmětu, ale bez popisu nevíte, že potřebujete kliknout na ten malý kousek něčeho a přichází zákysy.

Jádro pudla je v tom, že většinu hry koukáte na filmečky nebo ji strávíte akčními mezihrami. Souboje na motorkách jsou se zavřením obou očí ucházející. I když na to, že každého můžu sejmout něčím jiným, nebo jak se odbočuje jsem přicházel metodou pokus omyl. Demoliční derby (se specifickým postupem) je ale jednoznačně příšerné. A na samotné adventuření zbývá asi tak 30% hry. A to jsou úkoly nadmíru nelogické (celý stánek se suvenýry), plné pixelhuntingu, hledání cest a přemýšlení co máte vlastně dělat. Závěrečný souboj na trucku je sice bombastický, ale časově omezený a když Vám to přemýšlení trvá moc dlouho, zařvete a jedete znovu.

Zkrátka pěkně se mi na to koukalo, dobře poslouchalo a i ten béčkový příběh jsem si celkem užil, jen jako adventura to není upřimně žádný zázrak.

Druhý díl je po půldenní (a celonoční) pařbě za mnou a já se pokusím zdůvodnit, proč opět trošku nadhodnocuji.

Dvojka se shlédla spíše v Monkey Island 2, Sordid se vrací jako duch, pomocí čarovné skříně vtáhne Simona opět do světa pohádek a chce se pomstít. Simonovi je to jedno, chce domů, ale napřed musí do skříně sehnat palivo. Celá hra je obrovská, rozdělená na 4 části a kromě monumentálního města vás provede pirátskou lodí, tropickým ostrovem a nakonec okolím Sordidovy pevnosti. Po příběhové stránce se toho opět moc nestane. Simon se střetne se starými známými (močálník, démoni), potkává konečně Calypsa a Alix, Sordid má nového poskoka a celé se to zamotá až ke konci kdy dojde k cestování časem, návštěvě pekla a nakonec výměně těl. Úpřimně otevřený konec mě naštval.

Co se ale změnilo a velice je humor. Tentokrát už to není pohádka, ale brutální komedie, kde na každém kroku narážíme na různé více či méně ubohé osoby, které jsou terčem Simonova ostrovtipu. Ze Simona je stal pěkný hajzlík, naštěstí vtip ho neopustil. Občas sice někomu pomůže, ale jen proto, že se mu toho hodí, jindy kašle na následky a někdy s gustem škodí. Vrcholem je, když před 4 aktem odmítne záchranu Alix, protože "je to velká holka, určitě se o sebe postará". Nechybí spousta hlášek, animační humor či pohádkové odkazy. Je tu spousta nerdů a Simon nezřídka prolamuje čtvrtý rozměr a uráží samotného hráče.

Co se bohužel příliš nezměnilo je grafika. 2 roky nejsou vůbec poznat, v určitých lokacích je grafika rozpitější než v prvním díle, jinde vypadá skvěle. Hudba je nevýrazná, dabing a titulky jdou zároveň, leč titulky se občas předchází, občas nedochází. Musím pochválit působivé a dlouhé outro, kde se opravdu vyplatí počkat do konce titulků jak to všechno dopadlo.

Těch 90% ale není za příběh nebo grafiku a ani za humor. Je to brutální, ale poctivou, férovou a dlouhotrvající hratelnost. Jen v prvním aktu je 12 lokací a v každé spousta problémů. Opět jsem si psal co by kdo mohl chtít, co by šlo udělat, opět jsem kombinoval a zkoušel až se mi z hlavy kouřilo a opět jsem v určitých chvílích musel sáhnout po návodu. Ve hrách jako je tato je to ale škoda, protože Simon nehází žádné klacky pod nohy. Žádné stresy, časové úkoly, trigerry spouštějící někde něco jiného. Naopak - je tu perfektní mapa a snad poprvé označování aktivních míst na obrazovce tlačítkem F10 - Haleluja!!! Takže zbývá jen poctivá kombinace, 8 ikonek a spousta logických a bohužel i nelogických úkolů. Ze začátku to jde, pak se občas zaseknete, protože zapomenete na Simonovu škodolibost, ale v posledním aktu je to už adventurní peklo. Zejména oblečení si psa je jedna z největších prasáren v historii adventur.

Takže shrnuto - Simon 2 je opět fantastická záležitost. 90% protože je to v podstatě totéž co jednička s průměrnější grafikou a občas brutální obtížností.

Adventur z první půlky 90. let ubývá a tak jsem se pustil do klasiky největší, kterou jsem dohrál už asi xkrát a dokonce v záchvatu procházení celé série si udělal výpisky o co v jednotlivých dílech šlo.

Simon the Sorcerer je adventurou, která zdánlivě kopíruje sérii King´s Questů, ale přidává k nim naprosto brutální humor a naopak se vyhýbá všem sieráckým nešvarům jako umírání, dead endy či adrenalinové úkoly. Na všechno je dost času, hrdina nemůže zemřít a pokud by zemřít měl, většinou se z toho oklepe na způsob starých animáků. Z King Questů je zachován princip hry. Na začátku se ocitáte ve městě, ale máte neomezený přístup do mnoha obrazovek po celém okolí a na každém kroku někdo číhá. Někdo chce pomoc, někoho se musíte zbavit, někam se musíte dostat.

A tak se vám poznámkový blok plní otázkami typu - jak rozmluvit kováře, kde sehnat mitril pro dřevorubce nebo zkamenělinu pro archeologa. Hra funguje na principu, že nasbíráte tunu předmětů, něco někde použijete, pak chvíli zakysnete a když problém vyřešíte (nebo mrknete do návodu), spustí se kaskáda situací, které můžete vyřešit... až do dalšího zákysu. Je to adventuření v "otevřeném světě" v naprosto nejryzejší formě, které ve finále střídá několik obrazovek věže a pekla a napínavá likvidace záporáka.

Díky několikanásobnému dohrání jsem si největší špeky pamatoval, na další se dá přijít, ale zákysu se i tak nevyhnete. Hra se bohužel zase nevyhla pixelhuntingu (neviditelná liána při cestě ke Glumovi + pár předmětů), ale to je jediná vada na kráse. Naopak s humorem sobě vlastním vyřeší tradiční hromadění nepotřebných krámů. Je tu i mapa, ovšem ta by mohla zobrazovat více lokací, než jen těch pár. Ovládání probíhá tradiční Lucasovským Scumm systémem (ač to není Lucas).

To vše v klasické VGA grafice, která už trochu zestárla, ale ostrost vynahrazuje kouzelná pohádková říše, plná krásných obrazovek. Navíc je vše parádně naanimováno, a občas se nějaké animace dějí i v pozadí. Hudba je rovněž bez problémů, jediný problém je nemožnost zapnout titulky i dabing, to zamrzelo.

No a příběh. Je to taková klasika - kluk se propadne do fantasy světa a musí zničit zlého čaroděje Sordida. Toť vše, ale výjimečně mě to nevadilo. I cesta může být cíl jak zpívá Mňága a tady je cesta lemovaná spoustou pohádkových postav (čarodějnice, skřeti, trpaslíci, obři, draci) v občas nepohádkových situacích (kůzlata vs. troll) a k tomu se přidávají úlety (paleontolog), nepokryté střílení si z klišé (Jack a fazole, Rapunzel) a kultovky (bahňák s bahenní polévkou). Navíc Simon sice pomáhá, ale občas i škodí a tím že je z našeho světa a je to pubertální spratek, má na jazyku vždy nějaký peprný, nebo realitu prolamující komentář. Nesmrtelný je jeho klobouk, kam se nacpe všechno (prase, žebřík, trombón).

Zkrátka první díl Simona je pro mě tolikrát dohranou klasikou, že dávám 100%, i když to objektivní úplně není. Ale čert to vem, nejsem žádná Spáčilka.

Labyrint of Time mám v paměti jako hru, která se mi nelíbila a navíc jsem si nepamatoval proč. A protože jsem dojel graficky, tématicky i názvem podobný Lost in Time, rozhodl jsem se do ní dneska pustit.

Labyrint of Time je nádherný. Na rok 1993 má neskutečnou grafiku, která zatím s přehledem strká do kapsy většinu adventur a možná i her, které v tom roce vznikly. Renderovaná 3D grafika ve vysokém rozlišení, prostředí vidíte z vlastního pohledu a pohybujete se po čtverečkách jako v dungeonech. Na začátku jste obyčejný člověk, kterého odchytí mýtický stavitel Daidalos, abyste se pustili do Labyrintu. Král Minos se vrátil z podsvětí a staví labyrint napříč časem a prostorem, aby mohl ovládnout svět a to napříč celou historií. A tak procházíte "dungeon" ve kterém se dostáváte do starých chrámů, zrcadlového bludiště, na divoký západ i orbitální stanici. Každá lokace je pastvou pro oči i uši jenže...

... jenže se to nedá hrát. V životě jsem neviděl tak prázdnou (a falešnou :D) hru. 99% lokací a místností je k ničemu, můžete si toho spoustu prohlídnout, ale také se můžete spolehnout, že drtivá většina z toho vám k ničemu nebude. Je to jak kdybyste vzali libovolný dungeon a odstranili z něj veškeré souboje, tlačítka, pasti, hádanky a předměty a máte představu. Pokud už něco najdete a tváří se to důležitě, tak to do konce hry nepoužijete (Excalibur, bouchačka, maltézský sokol). Za celou hru uděláte tak zhruba 10-15 akcí, do čehož počítám i zapínání teleportů a odemykání dveří, narazíte na jeden puzzle.

Co je pak platná skvělá automapa, odladěný inventář i ovládání, když se nudíte a bloudíte. Navíc se předměty pod kurzorem nehlásí, v jednu chvíli autoři mazaně schovali důležitou lampu za dveře a jindy musíte z jukeboxu ulovit naprosto neviditelný klíč.

Po příběhové stránce si můžete přečíst pár záznamů v knihovně a na konci Vám Daidalos poděkuje a nechá Vás uprostřed nicoty. Ech. Všemocný Minos se ani neobjeví.

Labyrinth of Time tak spíše nádherně vypadající, atmosférický walking simulator než pořádná adventura.

Můj dnešní adventurní maratón pokračuje hrou Lost in Time. Před léty když jsem ji sehnal na warforu jsem z ní byl nadšený. Aby ne, byla to první FMV adventura z vlastního pohledu co jsem hrál a strhla mě. Dnes budu nadšení krotit, i když ze začátku to stojí opravdu za to.

Mladá žena ze současnosti Doralice se probouzí v podpalubí lodi v roce 1840, netuší jak se sem dostala. Jediné koho potkává je zdeptaný otrok a svázaný muž, který tvrdí, že je agent časové policie. Ve flashbaku se vrací na panství, které zdědila a poté znovu na loď. Atmosféra je parádní, očekávání velké. Bohužel jak se příběh rozplétá, nebo spíše zaplétá, jde to čím dál více do kytek. Záporák má ďábelský plán, nechybí telenovelní vztahy v minulosti, odhalení typu "já jsem tvůj bratr", nápoj lásky, milostný románek manželky plantážníka s otrokem atd... Finální likvidace je jak z parodie záporák si čuchne ke kytce, kýchne a spadne z mostu a nakonec to byl asi jen sen.

A ruku v ruce s tím jdou i ostatní kategorie. Grafika na lodi je úchvatná, stejně tak působivé je panství. Při průzkumu předmětů najede kamera na detail a pokud něco berete, přehraje se animace. K tomu hraje poutavá hudba. Jenže když se dostanete na tropický ostrov, grafika spadne asi o 100%, hra je plná dementních rozhovorů s dementníma postavama a především příšerných FMV sekvencí s příšernými neherci, takže si připadáte jako při sledování 2543 dílu Ulice.

To vše po dlouhou dobu vynahrazuje hratelnost. Ta je vynikající. Coktel udělal ovládání jako v Goblins, to znamená jeden kurzor na všechno, podobný inventář, nechybí ani mapa lokací s rychlým přesunem a deníček s myšlenkami a stopami. Průzkum probíhá v detailu, pixelhunting se nekoná a většinou zhruba tušíte co udělat, protože 90% úkolů je přísně logických. Díky tomu je hra celkem férová a jednoduchá, většinou se totiž pohybujete v pár lokacích. Později začne přibývat předmětů a míst a pokud už se musíte mrknout do návodu, většinou proto že jste zapomněli něco vzít znovu, někam se vrátit, nebo něco prohledat dvakrát. Je to takové to intenzivní adventuření na malém prostoru, kde postupně zpřístupňujete původně nedostupná místa. Do kopru to jde až ke konci, kde běháte od čerta k ďáblu, jsou tu časové úkoly, absolutní nesmysly (proměníte sůl na cukr a použijete ho na psa... protože psi běžně rádi mlsají cukr asi...).

Přesto bych Lost in Time víceméně doporučil, minimálně 3/4 hry stojí za to.

7 dní a 7 nocí, druhý český adventurní počin a možná jedna z prvních her, co jsem kdysi jako kluk hrál na PC. Tehdy mě to jako puberťáka celkem bavilo a dnes?

No je to český až to bolí. Grafika je o fous lepší než Oslí ostrov, to znamená není to hrůza, je to jen ošklivý. Zvuky a hudba pod Dosboxem nejdou, u jiné verze jsem zprovoznil hudbu (a velice rychle ji vypnul).

Příběh zná asi každý - Venca Záhyb dostane za úkol ohlídat 7 dcer milionáře Smithe a vsadí se, že je všechny do týdne přefikne. Každá z dcer je jiná, jedna miluje zvířata, druhá sport, další sladkosti. Jedna potřebuje opraváře, další by se ráda podívala na zoubek tátovu trezoru. Pak je tady jedna vstřícná, ale šeredná a dokonce jedna lesbička. Venca se s tím nepáře a tak přijdou na řadu drogy i defacto znásilnění, v 90kách a u nás to evidentně nevadilo.

Hratelnost je šílená. Opět si bez návodu ani neškrtnete, protože se dá beznadějně zakysnout špatným provedením úkolů. Navíc je tu všechno co "miluji" na starých adventurách - pixelhunting, předměty které se objeví na místě kde předtím nic nebylo, několikrát opakované činnosti vedoucí k dosažení úkolu, sbírání krámů které do konce hry nevyužijete. Předměty a aktivní místa se nehlásí, kurzor je naštěstí jeden na všechno.

Takže tu máme českou variaci na Leisure Suit Larry s tím rozdílem že Venca si na rozdíl od Larryho "štrejchne". Občas je to i trochu vtipné (Pedigree Pal a Pedigree Secam), nějaké erotické obrázky tu jsou a klikací mezihry mě odvařily nejen myš, ale i ruku. Jako nostalgická vzpomínka dobré, ale víc než 45% tomu fakt dát nemůžu.

U Tajemství Oslího ostrova jde nostalgie stranou, protože ta hra se mi nelíbila už jako klukovi. Ale spustitelné a sehnatelné adventury do půlky 90. let docházejí a tak jsem tomu dal znovu šanci.

No nebudu chodit kolem horké kaše, je to sračka. Grafika je naprosto odporná, zvuky neexistují, natož pak dabing, hudba hraje jen v intru (a díkybohu za to). Ovládání je kostrbaté, protože na něco musíte kliknout xkrát, než se hrdina trefí. Nicméně je sympatické, že je smrsknuté na pět ikonek, které se dají přepínat pravým myšítkem. Samozřejmě nechybí pixelhunting, naprosto nesmyslné kombinace a milion dead endů, kdy něco uděláte a nemůžete jít dál (jen mapa se žralokem obsahuje dva).

A co příběh? Gájbraš Trípvód stojí na Donkey Islandu proti LeGekovi, bratrovi LeČuka. Pro oslího čaroděje musíte získat 4 věci a dostat se k tajnému oslímu chrámu, kde proběhne finální střetnutí. Takže parodie na jednu z nejvtipnějších adventurních sérií, která bohužel není ani na vteřinu vtipná (možná tak konec s házením bombou).

Když si znechucení dead endy otevřete návod, zjistíte že hra je dohratelná za necelou hodinu. 30% za to, že to byla první česká adventura a v podstatě amatérský projekt dvou kluků.

Hell byla moje vysněná adventura ze zlaté éry, kterou jsem chtěl už od doby prvního přečtení recenze ve Score. Představoval jsem si tu brutalitu v úžasné grafice a všechny ty výjevy, které Andrew popisoval. Ale popořádku.

Píše se rok 2095 a Amerika je v troskách. Imperátor Solene Solux ovládá s organizací Hand of God celé Státy a nedočkavě sahá po zbytku světa. Nad vším dohlíží ideopolicie Trangression (něco jak STB) a její likvidační tým, běžnou kriminalitu řeší ACR (něco jako VB). Bojuje se proti veškerému technickému pokroku, inteligentním věcem jako je satira, literatura, umění ale i hrám, pornu a dalším. Zkrátka diktatura před kterou by zbledli i komunisti. A jak to, že se lidi nevzbouří?

Inu ono je tu ještě peklo, které má s imperátorem dobrý vztah. Po zemi se prochází nižší démoni, pekelná muka jsou skutečná a nemilosrdná a těch pár šťastlivců (vlastně jeden), kteří se z něj dostali o něm vykládají s hrůzou v očích. Do toho světa patří i relativně slušní členové ACR, milenecký pár Rachel a Gideon, kteří jednou okusí vlastní medicínu a poté co vyřídí likvidační tým, vydají se do ulic zjistit proč měli zemřít. A brzy poznávají co je režim zač a pomalu se staví proti němu.

Proč se o příběhu tak rozepisuji? Protože je fantastický, takhle úžasnou dystopii jsem neviděl ani nepamatuji. Přes hrozbu ze strany vlády i pekla lidí páchají všechno možné. Nechybí tu nejrůznější gangy, psychopati, opilci, hackeři, androidi, sekty, telepati, démoni točící porno, ilegální sázky, zabijáci, černý trh a pochopitelně zprvu dobře ukrytý odboj. Každá jedna postava, kterou potkáte je živoucí, dýchající bytost, z některých Vám bude zle, některých Vám bude líto, někomu byste dali přes držku a kupodivu dvojice hrdinů to většinou vidí stejně. Hrdinové jsou dokonale napsaní a dialogy nemají chybu (včetně drobných mileneckých hádek), imperátora "třetí pohlaví" Soluxe budete od začátku nenávidět.

Jak tak budete sledovat příběh přijdou hned tři zvraty a každý Vás dostane úplně jiným způsobem. A pak je tu peklo. Samozřejmě Andrew trošku přeháněl, ale moc ne. Brutalita, mučení, oplzlosti, nechutní démoni korunovaní samotným Satanem, ale hratelnost na tom rozhodně nestojí. Prostě fantazie.

Ruku v ruce s tím jde kupodivu i hratelnost. Jeden kurzor řeší vše, ještě více řeší globální příkaz Examine, který ukáže všechny předměty a hlavně východy z místnosti!!! Haleluja už v roce 1994 někdo pochopil že pixelhunting není fajn. Předmětů není moc, jejich využití je většinou logické, i když občas byste autory nakopali, protože máte pět granátů, ale nemůžete je použít. Hra funguje spíše RPG způsobem - hned od začátku máte 16 částí města (většina má 1-3 lokace), pár stop na konci každé nich několik postav, které Vás směřují dále. Zadarmo ani kuře... takže za to pochopitelně každý něco chce. Úkolů a stop přibývá, předměty použijete jen občas aby se neřeklo (spíše v pekle), zato se zapotíte při naprosto šílených hádankách a hledání hesel. Kromě dvou plánů existence je tu bezva (animovaná) automapa, možnost přehrát si hovory a navíc budete najímat NPC, které občas něco umí co Vy ne. Akční sekvence (boje s démony) jsou zpracovány poměrně sympatickými animacemi. Zkrátka hratelnost je skvělá, navíc hra je obrovská, zabrala mi skoro 3 dny i s nakukováním do návodu (hlavně ty hesla).

A tady přichází mínusy a důvod proč ne 100%. Technická stránka je otřesná. Grafika je udělaná pěkně, ale animace se neuvěřitelně trhají. Hudba je naprosto otřesná, chvíli jsem přemýšlel, že se mi sekl počítač. Ve hře máte sice možnost zapnout/vypnout zvuk, řeč a titulky. Jenže v praxi pokud chcete popisy s titulky, musíte oželet zvuk a naopak. Proč proboha? Korunu tomu nastavuje padání hry. V některých místech hra očekává zvuk a pokud ho nedostane spadne. První (ale ne poslední) místo je v baru, kde zachraňujete psionika před vrahem - řešení je vypnout titulky a zapnout zvuk, hudbu i řeč. V inventáři když zkoušíte vše na všechno tak se sám vypíná... chcete někam jít a jde tam druhá postava, co Vám blokne cestu... zkrátka technická stránka se nepovedla a je to škoda, mohlo to být po dlouhé době 100%.

Propařená noc s adventurou, kterou jsem si chtěl jen osahat, než půjdu spát. Noctropolis jsem nikdy nehrál, resp. kdysi jsem ho zkusil, ale odradilo mě ovládání. Porod byl už hru sehnat - verze z GOG nefunguje pod Windows XP, upirátěná verze se pod Dosboxem nespustí, protože chce originální CD, nakonec pomohl až neoficiální instalátor. Problémy byli i ve hře, kdy se u některých míst kurzor třese jako při epileptickém záchvatu.

Co se jednoznačně povedlo je grafika. Hra je odpálená naprosto stylovým komixem, jednotlivé obrazy jsou krásně nakreslené a zároveň patřičně šílené (celá pouť, Macabreho laboratoř). Hra se rozhodně nebojí krvavosti, nechutnosti a dokonce ani erotiky, takže se dočkáme i dvou párů koz. Grafika je renderovaná a jsou v ní naklíčovaní živí "herci". Doufal jsem podle screenů v něco jako Tex Murphy nebo Gabriel Knight 2, ale bohužel herci a herečky jsou otřesní, hlavní hrdina pro jistotu není ani nadabovaný.

Na půl cesty zůstal i příběh. Máme tu knihovníka, který je přenesen do světa komixu, kde se má stát Darksheerem (něco jako Batman) a čelit alianci pěti komixových záporáků, které vede tajemný Flux. Ve světě proběhla kdysi katastrofa, celé město je ponořené do temnoty a tak je to na hrdinovi, jelikož původní Darksheer odešel na odpočinek. Záporáci jsou vymazlení, bohužel hrdina je k ničemu, většina setkání s nimi končí jeho těžkým zraněním (na což je speciální hojivá lázeň). O světě se moc nedovíme a ke konci se to zvrhne v blábol o hledání "Esence světla". Konec je ukázka jak se to nemá dělat (trapné odhalení, nedořešená půlka věcí, "deus ex machina", ofláklé outro). Zkrátka ukázková béčková hovadina.

Pod tím vším je kupodivu docela slušná adventura. Máte postupně objevující se lokace na mapě, sbíráte věci, které se používají automaticky (kliknete na věc v inventáři a pokud se hodí, hrdina ji sám použije). Jsou tu časované úkoly, ale nic stresujícího, většina akcí je celkem logických. Nechybí ani z Texe Murphyho známé slovní souboje a vyptávání se na různá témata. Problémy je v technické stránce - ovládání je že musíte kliknout na kostku, vybrat příkaz a pak ho vykonat, bez toho se hrdina ani nepohne nebo na něco nepodívá. Předměty se nehlásí pod kurzorem a pro jistotu přidali autoři docela dost pixelhuntingu, takže některé věci prostě nejste schopni najít ani s návodem (skříňky v úkrytu, pavučina).

Shrnutí? Noctropolis je vizuálně nádherná adventura, která hratelností i příběhem zůstala někde na půl cesty.

Kamarád mě navnadil na to, že si Tyrian stáhnul a tak jsem si na oddech od adventur rozhodl že si dám zas jednou nějaký "lehčí" žánr. Na GOG je Tyrian zadarmo v nové verzi, tak jsem sáhl po něm, i když jsem kdysi dohrával tu původní, nemám pocit že by se cokoliv změnilo.

Tyrian je tradiční "raketka", tedy žánr který kraloval na konzolích i na automatech, ale na PC byl jste podobných her moc nenašli. Napadá mě Raptor, Tubular World a dále...? Tyrian mě bavil vždycky nejvíce. Pěkná pestrobarevná grafika, spousta možností a opravdu obrovský rozsah hry. Hra má 5 epizod (původně tuším 4), každá epizoda obsahuje cca 8-10 kol a to pořádně dlouhých.

V každém kole sbíráte peníze a body za zničené nepřátele, za které si pak nakupujete spoustu vylepšení - loď, štíty, pohon, boční děla, zadní dělo, hlavní dělo. V každé kategorii máme několik možností a co se týče předního a zadního děla ještě asi 10 stupňů upgradů! Možnosti jsou tak nevyčerpatelné, navíc tohle se týká jen Story módu. V arcade módu se na to všechno vykašlete a upgrady sbíráte přímo na bojišti (a jsou to úplně jiné zbraně).

Skoro všechno se dá rozstřílet a zdemolovat a moc pěkně to bouchá, na konci každého kola je nějaký monumentální boss. Díky štítům (které se dobíjí) a brnění to není tradiční jeden zásah a smrt, navíc mezi koly se dá ukládat. Hra je tak celkem pohodová, ale je pravda, že v dalších epizodách obtížnost roste (hráno na normal) a našly se kola, které jsem opakoval a ne jednou (úplně předposlední jsem hrál snad 20*).

Slabinou je tak jen příběh, protože je to užvaněná tuna blábolů, které brzy začnete přeskakovat. Boj proti obrovské korporaci, milion postav, létání od čerta k ďáblu. No ale pro příběh se tyhle hry nehrají. Za mě spokojenost, Tyrian je pořád slušná zábava.

Inherit the Earth je jedna z těch mnoha těch méně známých adventur, které nyní dohrávám prvně v životě. Celkově je zaměřená spíše na ty menší hráče ať už hratelností, nebo příběhem.

Ten přitom nezačíná špatně - lidé na Zemi už nejsou a místo nich zde žijí polidštěná zvířata v jakémsi polo-středověkém světě. Bojová prasata, ušlechtilí jeleni, kutilské fretky, krysy strážící historii, domorodé kočky, šlechtičtí psi a různé vlčí smečky. V tomto velice zajímavě nastřeleném světě je hlavní hrdina lišák Rif obviněn z krádeže Orbu Bouří, zařízení které umí předpovídat počasí. Aby dokázal svoji nevinu a zabránil hrozící válce, vydává se s dvojicí kanec Okk a jelen Eek orb najít.

Zní to velice zajímavě a v podstatě to není špatné, ale nestrhlo mě to. Možná proto že příběhu chybí jakákoliv gradace, napětí, uprostřed zjistíme kdo má být záporák a ten to taky je. V průběhu putování navštívíme i pár lidských lokací, ale bohužel o osudu lidí se nedovíme nic. A konec vyzní ve stylu "pokračování příště". Orb je mimo dosah a zahajuje éru sucha. Je to takové sluníčkové a občas vtipné, ale rozhodně ne napínavé.

Grafika je průměrná, takový tehdejší standart. Žádný rozplizlý hnus, žádná nádhera - i když musím uznat že postavy jsou animované parádně.

Nejvíce to ale hapruje v hratelnosti. Za celou dobu řešíte minimum adventurních problémů, většinou někam přijdete, vezmete jeden předmět, který jinde použijete, s někým pokecáte a ten Vám jasně řekne co dál. Autoři se bohužel shlédli v RPG stylu, takže chodíte po obrovské mapě, navštěvujete lokace, které poté procházíte v izomerickém pohledu. Lokace jsou obrovské (krysí jeskyně, svatyně, město, trhy), ale naprosto prázdné, 99% budov je opuštěných a procházet to je celkem nuda. K tomu se přidávají obrovské bludiště, které se špatně mapují. Výsledkem je jednoduchá, ale dost nezáživná hratelnost.

A ještě jsem nezmínil technické problémy. Defaultní GOG verze jede v malinkém okénku uprostřed (pokud nenastavíte pevně rozlišení na 640*480). Takže jsem to spustil ve ScummVM, což byla chyba. V krysích jeskyních hra padala, na mapě nejel kurzor a nakonec mi uprostřed hry odmítl hrdina použít dopis na dveře, čili jsem musel hrát znovu tentokrát přes standartní spouštěč. V tom se zase při Alt+Tab rozpadá grafika.

Zkrátka Inherit the Earth je čistočistý průměr graficky, hratelností i příběhově, vyniká pouze zajímavě vymyšleným světem.

Dragonsphere mám už nějakou dobu staženou zdarma v knihovně GOG a při prvním pokusu o rozehrání mě odradila ošklivá grafika a přehršle textů. Proto si teď zahraji trošku na ďáblova advokáta a budu tvrdit, že ta hra není vůbec tak špatná, jak to z hodnocení tady vypadá.

Tentokrát začnu tím nelepším a tím je příběh. Před léty uvěznil starý král se svým čarodějem zlého kouzelníka. O 20 let později starý král umírá a mladý se ujímá těžkého úkolu zničit kouzelníka jednou provždy. A tak se vydá do tří zemí (nomádi, měňavci a víly) aby získal pomoc, prošel čarodějovou tvrzí plnou pastí a zatnul mu tipec. Celou dobu mi to připomínalo King Questy svým tradičním příběhem. Jenže zhruba v půlce hry čaroděje porazíte, nastane zvrat jak prase a pohodový King Quest se mění tak trochu na Hru o trůny. Víc prozrazovat by byl hřích, ale stojí to za to.

King Questy budu zmiňovat i nadále a to v dobrém i zlém. Hře nechybí zajímavé postavy, parádní gradace děje až do finále, ale bohužel také jako King Quest (5-6 díl) vypadá. Grafika je na rok vzniku opravdu prastará a nedetailní. Přesto jsem si kupodivu zvykl, protože jednotlivé obrazovky jsou celkem pěkně nakreslené. Ke hře navíc hraje pěkná pohádková hudba a vše je nadabované.

Hratelnost je rovněž dost ovlivněná sierovkama a to v dobrém i zlém. Takže tu máme spoustu zajímavých puzzlů a miniher (hádání kamenů, přeskakování sloupů), nechybí měnění podob, spousta kouzelných předmětů a spád (postupujete většinou stále dále). Bohužel také nechybí šílené rozhovory, kdy musíte přesně odhadnout pořadí odpovědí, přítomno je i umírání na každém kroku, některé naprosto nelogické úkoly, šílené hádanky (víly!!!) a spousta nevyužitelných předmětů. Těch se Vám v inventáři nahromadí asi kolem dvaceti a kromě tradičních deseti příkazů jako zatlač, polož atd... mají ještě každý dva-tři způsoby použití.

Takže obtížnost stoupá k nebeským výšinám a musím uznat že bez časté konzultace s návodem (resp. point listem) bych si nejspíše ani neškrtl. Posuďte sami - v jedné místnosti musíte vzít mrtvou krysu, zmrazit ji a nalepit na rám dveří s teleportem. Následně na tentýž rám použijete dvojici chapadel, načež hrdina milý teleport chytí, smotá a strčí do kapsy... Jak už jsem zmínil, ve hře se sbírají body, které ovlivní detaily konce hry.

Nakonec mě ale přes výtky Dragonsphere jakožto tradiční fantasy adventura docela bavila. Za rok 1994 určitě lepší volba než Kyrandia 3 nebo King Quest 7.