Thief 2 je po celotýdenní pařbě za mnou a co se změnilo? V podstatě skoro nic. Vadilo mi to? Vzhledem k hodnocení a tomu, že jsem hru hrál týden prakticky nonstop ani moc ne.

Začnu grafikou, která vypadá prakticky stejně, jen má trošku lepší rozlišení a detaily, jinak vše vypadá a funguje jako v prvním díle. Novinkou je tak spíše celkový vizuál hry, který souvisí se změnou světa a příběhového pozadí. Stejně jako v jedničce by se mi občas hodily titulky, některým lidem (kvákavý hlas Karase) nejde rozumět.

Příběh začíná dva roky po událostech prvního dílu. Garrett se vykašlal na dobro a opět krade jako straka. Jenže po prvních pár (doslova) misích mu začne jít o kejhák. Nový šerif Truart ho vyhlásil za nepřítele číslo jedna a jde mu po krku. Garrettovi tak nezbývá než se pokusit objasnit co za tím je, což obnáší mimo jiné vloupačku na policejní stanici, do banky či do Truartova panství. Pátrání končí nečekanou smrtí Truarta a z pozadí se vynořuje odnož či spíše nástupci Hammeritů, techno sekta Mechanistů, která uctívá vše mechanické a nenávidí přírodu. A Garrett musí odhalit jejich šílený plán. V průběhu hry narazíte na nečekaného spojence, ale jinak je příběh taková klasika, hlavně záporák mě v poslední nekonečné misi štval svými nekonečnými béčkovými proslovy a a byl jsem zklamaný, že mu nemůžu nakopat prdel osobně.

S nástupem Mechanistů se změnil i svět okolo. Z drtivé většiny jsou pryč monstra, démoni, duchové, zombie, zato se objevuje celá plejáda robotů a dalších mechanických vymožeností. Nechybí kamery, alarmy, výtahy, obrovská sci-fi věž, ponorka. A když se nečekaně objeví duch, tak je to docela děsivé (knihovna!!!), protože se nemáte čím bránit.

Hratelnost se totiž prakticky nezměnila. Opět procházíte nějakou lokaci, plníte úkoly, kradete všechno cenné, mezi misemi si nakupujete známé vybavení (různé druhy šípů, bomb a nápojů). Opět se plížíte za strážemi, omračujete je a taháte do temnoty, zhášíte pochodně a dá se říct, že mise s čistě lidskými protivníky jsou stále stejně zábavné. Autoři opravili pár bugů ze jedničky, přidali chválabohu mapu, ale jinak jsou ještě sadističtější než v prvním díle. Předměty či skryté tlačítka jsou schované na těch nejnemožnějších místech, jsou často naprosto prakticky neviditelné (adventurní pixel hunting?) a přestože jsem si postup kontroloval pomocí loot mapy na internetu, některé věci jsem nemohl najít ani když jsem věděl, kde mají být (mince).

Kola jsou až hrůzostrašně obrovská. První mise je sice takový rozjezd, ale když se v druhém kole dostanete do přístavu spadne Vám čelist - obrovské místo s desítkami stráží a dva megalomanské baráky se spoustou skladišť různých firem. Mise jsou vynalézavé, zajímavé (banka, střechy města), ale prostě moc velké. Stejně jako v jedničce je jich patnáct - i když lokací je jen dvanáct. Jedna je totiž použitá z prvního dílu, další dvě lokace jsou tu použity dvakrát.

Novinky tak vychází spíše ze sadismu tvůrců. Ve dvou kolech nesmíte nejen zabíjet, ale ani omračovat, což mě stálo dost nervů (where are you taffer?). Někdy (naštěstí velice málo) narazíte na stráže s plechovou helmou, které nejdou omráčit. Všudypřítomné kamery jsou otravné - zvlášť pokud jsou na místě kde se nemáte jak proplížit a ještě spojené s nějakou střílnou. A pak jsou tu roboti - otravní pavouci, údržbáři, ale také bestie, která s Vámi jednou dělovou kouli udělají krátký proces. Ve většině misí se za nimi proplížíte, nasázíte jim do zad dva vodní šípy, čímž jim vypnete napájení a je klid.

V poslední misi šel sadismus tvůrců do nebeských výšin - trošku si zaSPOIuju. Čeká Vás monumentální kolo (jak jinak) s tunou robotů, kamer, věží a vzít sebou můžete najednou všehovšudy jen 10 vodních a 3 ohnivé šípy - a nic moc nenajdete. Ze zoufalství jsem nakonec přišel na taktiku, jak v určitým úhlu roboti zničí palbou zpoza rohu sami sebe, jinak bych to hrál ještě zítra.

Takže resumé? Pokud se Vám líbila jednička, dvojka je v podstatě totéž. Obrovská kola, spousta lootu, omračování lidí a zábavnost klesá, když se ze zlodějny stává záchrana světa a když místo lidem čelíte něčeho jinému - v jedničce to byly monstra, tady jsou to roboti. I přes drobné výtky je to stále stejně parádní hra.

Thief je jedna z těch pár legendárních her, které jsem nikdy nedohrál a vlastně ani nevím proč jsem se k ní nikdy nedostal. Asi proto, že stealth akce jsou na mém PC spíše výjimkou - Hitman mě kdysi druhým dílem tak frustroval, že už jsem další díly nedal, Splinter Cell mě bavil a moc hlavně díky skvělým příběhům, připomínajícím špičkové politické thrilery, než se z něj stala v jednom díle podivná konzolová střílečka. Thief je ale základní kámen žánru, tak základní že autoři jedné z recenzí ho nazývají "first person sneaker" neboli "plížička z pohledu první osoby".

Thief se odehrává v moc zajímavém světě. V tom probíhá něco jako 19. století, historické budovy jsou pomalu doplňovány stroji, občas se objeví elektřina, výtah nebo alarm. A přesto jsou tu dvě věci jiné. Zaprvé nad vším dohlíží fanatická sekta Hammeritů, která si za svého boha vybrala Buildera, svatým symbolem je pak kladivo, kterým zahnal podle bájí Trickstera. Zadruhé - ve světě je spousta magie, nechybí tu duchové, zombie, různá nechutná monstra a možná i ten příběh o Tricksterovi není zas taková báje.

Garretta ovšem nic z toho nezajímá. Garrett je zloděj, který se většinou v průběhu svých misí snaží ukrást nějaký artefakt + pobrat všechno, co není přibité a má nějakou cenu. Šperky, drahokamy, peníze, zlaté vázy atd... Brzy se ale i on zaplete do nemilosrdného soukolí magie, monster a dávných proroctví. Příběhové pozadí je fajn, samotný příběh trošku průhledný a samozřejmě dospěje k boji s velkým zlem, nicméně první mise, které jsou čistě zlodějské mě bavily, konečně jsem nehrál za 100% klaďáka.

Grafika - nemám výhrad. Hra světel a stínů je parádní, jednotlivé lokace sedí, samozřejmě se u hry z roku 1998 nedají očekávat žádné grafické orgie, ale koukat se na to dá bez problémů. Stylu hry odpovídají polorozmanimované obrázkové předěly mezi misemi, které sice nejsou zrovna vizuálním zážitkem podle mého gusta, ale mají určité kouzlo.

No a hratelnost je samozřejmě parádní - i když s výhradami. Garret si na začátku nakoupí vybavení a vydá se splnit jednu z 15 misí. Každá mise má jeden hlavní a pár postranních úkolů, které většinou spočívají v tom něco najít, na vyšší stupeň obtížnosti (hrál jsem na Expert) přibývají úkoly a hlavně nesmíte zabít žádného člověka. A tak se vydáte do budovy, vyberete si nějaký temný kout na odkladiště omráčených (mrtvoliště) a začnete se plížit za nebohými strážemi. Pak stačí rána obuškem zezadu, čapnout "mrtvolu" a odtáhnout ji někam, kde ji nikdo nenajde.

Není to zas tak snadné - Garrett nesmí být vidět, což v chodbách osvětlených pochodněmi či lampami jde dost těžko a ani slyšet. Zatímco na koberci to jde bez problémů, zkuste se za někým dostat po dlaždičkách či plechové podlaze. Garrett proto ovládá hned tři stupně pohybu - běh, chůze, krok to vše ještě v kombinaci s plížením. Neocenitelným pomocníkem je luk - vodní šípy zháší ohně a pochodně, mechové udělají z pevné podlahy neslyšný koberec, provazové Vás dostanou do nepřístupných míst, plynové omráčí na dálku. Pro ty kdo chtějí vraždit je tu meč a obyčejné šípy, ale není to vůbec snadné - nepřátelé jsou obratní, spoustu vydrží, šípy jsou nepřesné a souboj většinou přiláká kolegy. Mise jsou plné tajných chodeb, ukrytých pokladů - a jsou obrovské. Co obrovské, megalomanské. Jedna mise Vám zabere hodiny hrubého času, pokud ji chcete prošmejdit celou a bohužel je to pro mě trochu mínus.

Chybí Vám totiž jakákoliv mapa a pokud nemáte perfektní paměť a orientaci, za chvíli beznadějně zabloudíte. Většinou tak nezbývá než kolo dohrát na jeden zátah, protože jinak v životě nenajdete cestu po dalším spuštění.

Každopádně na to že Thief je pionýrem stealth akcí, tak mechanismy, příběh, mise, lokace (např. vězení, magická univerzita) jsou parádní. Samozřejmě se to ale neobešlo bez chyb. Ty mechanismy totiž občas nefungují - někdy je problém vyšplhat po laně, vyskočit/vytáhnout se na nějaký schod, zaměřit přesně šíp, občas se za někým plížíte v maximální tmě a tichosti a stejně Vás vidí.

Otravné je hledání předmětů - spousta věcí se válí jen tak na zemi, občas i životně důležitých (peněženka v útěku ze zámku, dláto v předposlední misi), jiné předměty s gustem autoři schovají tam, kde byste se v životě nepodívali. Poklady jsem chtěl mít na 100% a tak jsem konzultoval s návodem, co jsem kde zapomenul (celkově 34306 zlaťáků) a nestačil se divit. Když jsem u těch pokladů, člověk vybílí barák, najde asi 50 drahých věcí a prodá to cca za 2 tisíce, načež mu vše sežere nákup vybavení - např. vodní šíp který stojí cca stejně jako stříbrný nuget?

A přiznám se, ke konci to šlo dolů. Hru na schovávání s lidskými protivníky vystřídá boj s nemrtvými a později s monstry. Zombíci jsou nezničitelní pokud nemáte něco výbušného, případně vodní šípy se svěcenou vodou, další potvory jsou ultratuhé a rána zezadu jim většinou moc nevadí, naprosto odporní jsou obří skákající pavouci (brr) či zmetci plivající hejna much. Ke konci se z toho stává víceméně rubačka, což mě zklamalo, navíc Vám žalostně chybí předměty na likvidaci nepřátel.

Shrnuto? Thief je oprávněně legendou, nevyhnula se mu sice spousta chyb a občas jsem se pěkně vztekal, ale hratelnost, principy i vše ostatní mě bavilo natolik, že jsem si na poslední 4 mise vzal dovolenou :)

Gooku 2 jsem kdysi koupil, nainstaloval a znechucen ovládáním odložil. Po nějaké době jsem ji dohrál, aniž by mě nijak zvlášť zaujala. Na druhé dohrání se na tom příliš nezmění.

Gooka 2 vyšla v roce 2004 jako tuším jediná česká adventura, otázkou je ovšem jestli se druhý díl dá ještě považovat za adventuru. Druhý díl je totiž "moderním" pokusem spojující third person akci, RPG a adventuru, samozřejmě plně ve 3D.

Příběh pokračuje po 10 letech. Gooka zestárl, stal se zemským soudcem, vzal si princeznu Lidru a mají syna Yorimara. Jedné noci ale jejich dům zapálí útočníci, Lidra je popálená a otrávena neznámým jedem a Yorimar unesen. Gooka se vydává na složitou cestu za protijedem, záchranou svých nejbližších a hlavně za odhalením původu útoku. Příběhově to není nijak špatné, ale ani nijak skvělé. Zajímavý příběh z jedničky to nijak nerozvíjí a zejména Marin-Danimové se tvůrcům nepovedli. Z inteligentní rasy, která osídlila planetu udělali autoři podivné zmutované monstra libující si v genetických pokusech. Navíc nechápu kde vzali tu celou pevnost, když ji Gooka na konci prvního dílu vyhodil do vzduchu? V průběhu hry narazíte na spoustu postav, ale žádná z nich není nijak extra zajímavá a to včetně záporáků, což je u RPG docela problém.

I graficky je to dost průměr. Koukat se na to dá, ale když si to srovnám s tím jak vypadaly jiné hry v roce 2004, tak Gooka 2 vypadá spíše tak o pět let starší.

A co hratelnost? Jak jsem psal, ovládání je mizerné. Šipkami vlevo/vpravo musíte natočit hrdinu, šipkou vpřed pak jít, což nezní složitě, ale celou dobu jsem neustále do něčeho vrážel. Navíc při zapnutí hry a nahrání pozice se hrdina točí jak čamrda a musíte jej srovnat myší. Přes grafickou nenáročnost se hra občas hryže a zpomaluje, což nedává moc smysl - pro srovnání ze stejného roku mi Doom 3 či Half-Life 2 jedou bez problémů. Jinak si díky bohu tvůrci odpustili arkádové pasáže (skákání atd..) a kupodivu v 3D prostředí nebudete ani nijak bloudit.

Adventurní pasáže jsou bez problémů. Většinu předmětů víte přesně kde a jak použít, nelogické úkoly se nekonají a celou hratelnost doplňují zajímavé puzzle - založené na matematice, hudbě, sudoku atd... Přizná se, že v závěrečné pevnosti jsem se ale bez návodu neobešel, protože ono kouzlení s kamerami, roztoky a filtry bylo na mě už trošku překombinované.

RPG část tvoří bohužel většinu hry a je to zkrátka průměr ve srovnání s jinými RPG té doby. Přijdete do města/vesnice, můžete splnit pár questů, prodat, koupit pár předmětů, ale je to celé takové povrchní. Postupem hry získáte spoustu peněz, ale nemáte je za co utratit - lektvary jsou předražené, nejlepší meč jsem našel hned na začátku v doupěti lupičů a už ho nepustil z ruky. Potěší inteligentní questlog a informace o místech, předmětech a nepřátelích, ale to považuji ve hře z roku 2004 za samozřejmost. Levelování probíhá automaticky po boji, kdy se Vám zvyšují základní vlastnosti bez nějaké možnosti to ovlivnit. Jediné co ovlivníte jsou sehnané kouzla a tady velice doporučuji kouzlo pomsta spolu s kouzlem omráčení, které Vám usnadní jinak nevyhratelné boje.

Největším oserem celé hry jsou právě souboje. Přes tunu zkušeností jsou příšery, které Vás prostě zabijí na jednu ránu, navíc nepřátelé vždy začínají. Nepomůže Vám nic - přečerpávání síly mysli/těla, bojové ani léčivé lektvary. Učíte se nové pohyby, ale pak narazíte na hejno krys, kterým nejste schopni ubrat a se kterými strávíte 20 minut času a loadování. Nakonec se mi vyplatila taktika soupeře omráčit a pokud mi ubral většinu životů, používat kouzlo pomsta. To totiž nepříteli ubere přesně tolik životů, kolik chybí Vám, takže se souboje stanou snesitelnými a hlavně vyhratelnými.

Co závěrem? Kombinace RPG a adventury se mi kdysi docela líbila v Branách Skeldalu 2 a Gooka 2 také není úplně špatná hra. Jen je taková nedotažená a boje jsou opravdu silně otravné.

Gooka je tuším jediná česká adventura roku 1997 a zdaleka nejambicioznější ze všech českých pokusů do té doby. Po všech příšerných, dětinských, humorných, kopírujících a vizuálně otřesných pokusech přišli tvůrci se hrou, která se směle mohla podívat do tváře zahraniční produkci a neudělala by příliš velkou ostudu.

Na rozdíl od předchozích pokusů nabízí Gooka parádní fantasy příběh, který se ke konci mění ve sci-fi. Mladý Gooka žije na planetě Janatris a vydává se vypátrat kdo zabil jeho otce, váženého radního. Po odhalení vraha se vydává po stopě motivů a pátrání ho zavede mezi rozličné národy až k původu bájných Marin-Danimů, dračího boha Gluxe a původu civilizace na planetě. Je tu spousta národů, originální monstra (což hezky popíše herní příručka) a vůbec z toho číší originalita. Dlužno říct, že námět a celkové zasazení vychází z románu Vlada Ríši, svého času šéfredaktora Ikarie, což ovšem není na škodu, neboť mě kdysi donutil si knihu sehnat a přečíst. Samotný Gooka je celkem normální hrdina, tedy až na blbečkovský účes 90. let a nemáte problém mu fandit.

Stejně bez problémů funguje grafika. Jistě, špička v tom roce byla trošku jinde, ale myslím si že ručně kreslená grafika ve slušném rozlíšení nedělá ostudu ani dnes, na jednotlivé lokace se dá bez problémů koukat a nemáte pocit, že se na Vás valí nějaké ztělesněné grafické zlo ala Mise Quadam. V CD verzi je přítomno i celkem úsměvné renderované intro, ale nebudu hanit, i na něj se koukat dá.

No a hratelnost. Ta funguje z části bez problémů. Ovládání je pohodlné jedním tlačítkem, předměty se hlásí, pokud zvolíte proveditelnou kombinaci, hra Vám to dá vědět nápisem (třeba nabrat vodu atd..), pokud ne, žádný nápis se nezobrazí. I samotné používání předmětů je celkem logické a většinou tušíte co udělat. Dokonce jsem nenarazil ani pixelhunting. Tradičním problémeme je hromadění krámů v inventáři, které nemizí a z větší části je nepoužijete.

Trošku problémem jsou puzzle a design lokací. Ono skládat asi 200dílné puzzle je pořádný oser, hudební hádanka je pro mě s hudebním hluchem bez návodu nesplnitelná. Je tu pár lokací se spoustou zamčených dveří, které nikam nevedou a ve výsledku zejména v jednom hradě bloudíte x obrazovkami, než někam dojdete.

Hlavním problémem jsou dead-endy, tady se tvůrci bohužel shlédli v Sieře. Je tu spousta situací, kdy něco nevezmete a pak se nehnete, u jednoho mnicha se můžete klidně zbavit životně důležitého předmětu, jindy zase nedáte princezně kůži a ona Vám o pár kapitol později nemůže ušít životně důležité rukavice a jste nahraní. Tyhle špeky jsem si pamatoval i po letech dohrání, ale v jinak slušné adventuře stejně zamrzí.

Nebýt těch dead-endů, dal bych i více, protože Gooka je i po letech slušná adventura s velice zajímavým příběhovým pozadím.

Pořád se v tom hraní plácám někde kolem půlky 90. let a protože se mi nechce pouštět do jedné z těch mnoha noname adventur, které kdysi měly recenzi ve Score, masochisticky jsem sáhl po další české adventuře od Agawy.

Swigridova kletba je opravdu o 100% lepší než Mise Quadam. Má grafiku, příběh, dokonce i dabing, což je u 17megové hry obdivuhodné. Grafika je pravda prastará, odpovídá tak cca přelomu 80/90. let, ale aspoň není odporná. Dabing je tragický, ale je, hudba je primitivní, ale nenutí Vás proskočit oknem/vyhodit počítač oknem. Zvuky bohužel opět nejsou.

Příběh hmm... zlému čarodějovi leze na mozek jaro a chce věčnou zimu. Proto ukradne čarodějný roh na přivolání jara. Vy do ruky dostanete nýmanda, který nemá většinu hry jméno a vydáte se bůhvíproč mu nakopat zadek. Což se s pomocí tří kuliček povede, čaroděj zcepení a outro je odbyto třemi větami na té samé obrazovce. No jo, příběh a dialogy nebudou tím, proč tuhle hru hrát. Ač se hra nepochybně snaží o parafrázi na King´s Quest, je tu sympatické české zasazení (mluvící zvířátka, vodník, trhovci).

Podstatná je hratelnost a tady kacířsky prohlásím, že nebyla úplně strašná. Samozřejmě je tu děsivý pixelhunting naprosto neviditelných předmětů (hned v úvodní chajdě stříbrňák a nůž), nicméně jinak se předměty hlásí pod kurzorem (většinou), používání věcí je logické, pohybujete se v pár lokacích, nepotřebné krámy mizí, vše se ovládá jedním kurzorem. Úkoly jsou tak jednoduché, až jsou primitivní (skřítek chce čepičku, ryba vodu, medvěd maso), hra díky tomu uhání svižně vpřed, jenže než se nadějete je za zhruba hodinku konec - a to jsem koukal do návodu fakt jen kvůli pixelhuntingu.

Jak jsem psal, Swigridova kletba je o 100% lepší než Mise Quadam, což dává krásných 40%.

Co k téhle hře napsat? Já vím blbý začátek komentáře, ale když může být blbá hra... Mise Quadam je naprosto otřesný český pokus o adventuru, který je horší i než Tajemství oslího ostrova.

Pokud TOO byl pokus o Monkey Island a 7 dní a 7 nocí o Leisure Suit Larry, Mise Quadam mě přišlo jako (zoufalý) pokus o Space Quest. Zemi ovládli androidi, lidstvo je vyhlazené a jeho zbytek posílá z asteroidu toho nejhoršího (ups spoiler), aby na planetě Quadam aktivoval superzbraň, která je zničí. Na planetě se příběh nijak neposune, nic se neděje, jsou tu dvě postavy z nichž jedna mele sračky (pardon vede filozofické hovory) a druhá umírá.

Hratelnost je příšerná - nehlásící se a neviditelné předměty (kámen u lodi), dementní puzzle na konci, sbírání haraburdí které z 90% nepoužijete za celou hru. A zhruba tak 99% naprosto nelogických kombinací jako projít skrz pole tím že vypiji kolu a prochčiju si cestu skrz, popřípadě zkoušet chytat pavouka do lasa. Spoustu akcí musíte kliknout třeba 3-4* než se stanou. Ovládání je naštěstí jedním tlačítkem, díky bohu za ty dary.

A nakonec technická stránka - příšerná hudba kterou jsem po pár minutách musel vypnout, žádný dabing ani žádné zvuky a grafika. Už jsem viděl v klasických adventurách ledacos, ale něco tak odporného snad v životě ne. Rozpitá, odpudivá mazanice v neladících barvách, která vypadá jako malůvky nějakého malého dítěte nebo jako nějaké první nástiny od grafika, které někdo chytl a prskl do hry. Samozřejmě v rozlišení roku 1995, takže hnus na druhou.

Prostě sračka non plus ultra, bez návodu nehratelná. Takže po záseku s kamenem a pár naprostými nesmysly (napadá mě použití špagety na liánu a výsledek na vodu) jsem vzal do ruky návod, hru jsem prošel bez jediné snahy tenhle hnus opravdu dohrávat a za hodinu jsem si odškrtl něco, co už nikdy nechci vidět.

Dračí historii je těžké hodnotit. Ona to byla kdysi dávno snad první hra co jsem si koupil - v době kdy hry stály tisíce a CDRom byl pro moji 486ku nedosažitelný sen tu byla hra na diskety za pár stovek a taky to byla první adventura, co jsem doma dohrál.

Roky plynuly, k Dračí historii jsem se párkrát vrátil s pocitem české hry, která nenadchne, ani neurazí. Jak to dopadlo dnes? Dračí historie není špatná, dá se říct že na rozdíl od hrůzostrašného Tajemství oslího ostrova a podprůměrných 7 dní a 7 nocí jsme se za tuto českou adventuru nemuseli nijak stydět. Grafika je sice jednodušší, ale dostačující a pohádkově malebná, hudba a dabing jsou na slušné úrovni.

A ovládání je příjemnější a modernější než ve většině zahraničních adventur roku 1995. Jeden kurzor na všechno, pravým tlačítkem používáte, levým prohlížíte. Aktivní místa jsou jasně vidět, nekoná se žádný pixelhunting a použitelné předměty se zdůrazní. Je tu přehledná mapa, inventář, nikdy nejste zahlceni předměty, navíc mapa a inventář mají klávesovou zkratku (logicky M a I). Z lokací se dá přecházet do jiné přes mapu a odpadá tak nešvar většiny adventur a to zdlouhavé putování po obrazovkách.

Hratelnost je tradiční - spousta lokací, které přibývá a používání předmětů více či méně nelogickým způsobem. Přiznávám že návod jsem ke konci použít musel, protože některé kombinace jsou šílené (použít prsten na strom, pak na něj použít list a promluvit si s listem).

Můj problém je subjektivní. Je to prostě infantilní pohádka se vším všudy. Hlavní hrdina je dráček Bert, který musí poslouchat mámu a zastavit zlou hůlku Evelýnu, která chce ovládnout svět (ale v podstatě tu o to nejde). Bert komentuje svět pohledem desetiletého kluka, což mě možná bavilo když mi bylo náct, ale bohužel dnes to není vtipné ani zajímavé. Ano občas jsem se pobavili, to proto že vedlejší postavy mají tendenci zcela nepohádkově zařvat, ale jinak je to prostě hra pro nejmenší. A tomu odpovídá i herní doba která je i s psaním komentáře cca 2-3 hodiny, čili nic extra.

Jinak Dračí historie v zásadě na českou adventuru 90. let není špatná, ovládání má dokonce lepší než většina zahraniční konkurence, jen je to zkrátka hra pro děti.

Descent 3 jsem dohrál teprve podruhé, přičemž před pár lety se mi příliš nezamlouval. Na druhé dohrání je to lepší, ale ty mouchy to má a to dost velké.

Začnu ale plusy. Prvním z nich je opravdu líbezná grafika. Přestože v roce 1999 to ještě nebylo v 3D hrách samozřejmostí, prostředí vypadají dokonale a na přestřelky plné laserů, výbuchů, trosek a světelných stop je radost koukat.

Druhým plusem je celková stavba hry a příběh. Už to není o tom vymlátit 30 úrovní anonymních dolů, ale tentokrát je tu celkem slušně vymyšlená zápletka. Material Defender se dovídá, že nehoda na konci druhého dílu nebyla nehodou, ale sabotáží PTMC. Ti ve skrytu pracují na úpravách viru a lehce cynický hrdina přijímá nabídku konkurenční korporace Red Acropolis podívat se jim na zoubek. Příběh doprovází pár animací včetně parádního outra, které výborně zakončuje celou trilogii. V 17 kolech (15 normálních a 2 tajné) se podíváte do laboratoří, vězení, vesmírných stanic i lodí, ale také do ulic města, chrámů, továren či dolů. Kromě vnitřku základen se konečně proletíte i venkovními prostředími planet.

Hratelnost zůstává v podstatě podobná - jádrem jsou souboje s roboty, ale i věžičkami a různými mechy. Nechybí pár monumentálních bossů (na které stačí většinou zásoba nasyslených raket), některé úrovně mají dokonce puzzle, ve většině z nich máte dílčí úkoly. Dlužno říct, že roboti manévrují jak vzteklí, zhusta respawnují a tak i na nižší obtížnosti jsou souboje občas peklem a nejednou zařvete. Zbraní je dost, ale většina z nich vám plýtvá energii, takže člověk s chutí sáhne po Vauss kulometu či plamenometu namísto všech těch laserů, plazem či fúzních děl. Souboje jsou bohužel často zmatené - jeden robot padne hned po salvě, jiný začne hořet, kroutit se a vy nevíte, jestli vybuchne nebo ne, takže pálíte dál a plýtváte náboje/energii.

A teď zmíněné mouchy. Descent bylo vždy bludiště. Tvůrci ve trojce se bludišť drželi, ale bohužel posrali to nejpodstatnější a to je mapa. Na tu prostě zapomeňte - mapa se dlouho načítá, dlouho vypíná a je naprosto k ničemu. Horší mapu jsem snad nikdy neviděl - je to jakási pseudorenderovaná patlanice, kde absolutně nepoznáte kde jste, zoomovat, otáčet či posouvat ji trvá nekonečně dlouho a tak se pokusíte spolehnout na svoji paměť.

Ze začátku to jde, ke konci je to ale peklo. Třeba v monumentální vesmírné lodi Expeditor (13. kolo) se prostě nemáte šanci vyznat ani za milion let. A tvůrci k tomu sadisticky přidali nutnost odpálit něco k čemu se nemůžete normálně dostat a najít v obrovském kole všechny stormtroopery. I další kola jsou obrovské, matoucí a úmorné. Je tu sice i guidebot, který má pár vylepšení (ani jedno jsem nevyužil), ale za to je občas úplně k ničemu, protože v některých místech cestu nenajde. To pak přijde na řadu youtube návod.

A ještě drobný osobní postřeh. Úrovně kromě své velikosti nedávají smysl. Vězení, laboratoř, vesmírná loď či stanice, ba dokonce ulice jsou navržené tak, aby se jimi mohla pohybovat létající loď, ale neumím si představit, jak by s v nich pohyboval člověk. Zvlášť na vesmírné lodi (s posádkou) jsou dveře častokrát uprostřed x metrů vysoké zdi... no prostě logika nula. Naprosto nepochopitelné je to, že v kolech nepotkáte skoro jediného člověka, dokonce když zachraňujete kolegu z vězení, je vězně i se svoji raketkou! Totéž potká i Vás po jedné z pastí.

Každopádně Descent 3 je celkem solidní zakončení série, ty 4/10 co tehdy dostal ve Score si určitě nezaslouží, ale bez chyb není.

Descent 2 vznikl o rok později než jednička, čili v podstatě nabízí, vypadá a hraje se stejně jako první díl. Tím bych mohl komentář skončit, ale bylo by to trošku krátké, takže se rozepíšu.

Příběhově se tvůrci opět příliš nepředvedli. Material Defender je vyslán do kolonií mimo sluneční soustavu, aby vyčistil doly napadené virem, čeká ho opět 30 kol (24 + 6 tajných), na konci boss. A konec? Po zničení planetoidu se hrdina chystá vrátit domů, když se mu porouchá hyperpohon a skončí bůhví kde. Ech, začínám mít pocit, že si tvůrci dělali z hráče prdel. Jediným plusem je, že místo textů tu je solidní intro a outro, které na rok 1996 nevypadá vůbec špatně.

Zlepšila se grafika. Hra sice vypadá v podstatě stejně, ale nabízí různé prostředí a lepší rozlíšení, takže už to není rozpixelované cosi, ale dá se na to v klidu koukat.

Jak jsem říkal, hratelnost je v podstatě totožná - bludiště se spoustou secretů, troje barevné dveře na klíč, rukojmí, zničení reaktoru a zběsilý únik pryč. Drobné změny by se ale našly, takže začnu tím pozitivním.

Na osvětlení temných míst máte nyní světlice a nebo dokonce lampu. Ta Vám odčerpává energii, ale vzhledem k tomu, že všude kolem se válí spousta doplnění, svítil jsem 99% hry naprosto v klidu. Dalším plusem je guide bot, kterého vždy někde na začátku vysvobodíte, který Vás navede k důležitým místům. Uměla inteligence je parádní, guide bot se neztratí, nezasekne, nemůže umřít a je k nezaplacení. Drobným plusem je i spousta nových zbraní a raket, ale upřimně, většinu času budete používat stejně Gauss Cannon (rychlopalný kulomet) v kombinace s plazmovým kulometem a z raket naváděné + mega rakety na šéfy. Posledním drobným plusem je počítačová mapa, která Vám zobrazí na mapě modře místa, kde jste ještě nebyli, bohužel je k nalezení jen asi zhruba v polovině kol.

Minusů je míň, ale jsou dost podstatné. Zaprvé hra je rozdělená na 6 světů a v každém z nich čeká kromě bosse i tajné kolo. Objevit ho docela kumšt, ale když se tam dostanete, čeká Vás peklo, protože z nějakého důvodu tam nejde ukládat. Tajná kola jsou zhusta poseta různými secrety, spínači, některé z nich jsou i časované a bez ukládání jsou spíše za trest než za odměnu. A tím se dostávám k hlavnímu mínusu a důvodu proč jen 80%. Tvůrci udělali kola naprosto megalomanská, obrovská a totálně nepřehledná. Logická návaznost místností, která jakžtakž fungovala v jedničce tu zcela chybí, ke spoustě důležitých míst se dostane jen pomocí tajných zdí a tak i s pomocí mapy budete bloudit, bloudit a zase bloudit. A ještě k tomu jsou kola zhusta posety respawnery, mnohem více než v prvním díle, takže ani na chvíli nebudete mít pokoj od otravných protivníků.

Verdikt - Descent 2 se hraje v podstatě stejně jako první díl, ale díky nepřehledným kolům a respawnu je to hraní dost často úmorné a únavné.

Descent je taková pirátská klasika 90. let, kterou dohrál asi každý, já sám se k ní čas od času vracím, když mám chuť na nějakou sci-fi řežbu.

Popisovat revolučnost téhle hry je trošku nošením dříví do lesa, ale zkusím to. Descent přinesl v roce 1995 nevídaný koncept - spojení vesmírného simulátoru ala X-Wing či Wing Commander s 3D akcemi typu Doom, Heretic atd... V podstatě tedy máte raketku, která se pohybuje všemi směry, nejen do stran a dopředu, ale i nahoru a dolů a k tomu všemi směry zatáčí. A s touto raketkou musíte vyčisti tradičních doomovských úrovní (27 + 3 tajné). Je to taková klasika - obrovské bludiště, spousta tajných zdí, dveře na barevné klíče, spousta zbraní a nepřátel a na konci exit.

Revolučnost spočívá v tom, že všechno je plně 3D, kde je nahoře a kde dole si určíte Vy sami a je jen na Vás, jestli do místnosti nad Vámi poletíte čumákem napřed a nebo odstrafujete bokem či vrchem. Zní to složitě, ale kupodivu se správně nadefinovanou myší, WASD a pár tlačítky to není vůbec problém ovládat. Scénář každého patra je stejný - vyčistit nepřátelé, najít 3 klíče, někde v kole objevit celu s uvězněnými horníky a zachránit je, na konci odpálit reaktor a v šibeničním časovém limitu doletět k východu - za což se Vám hra odmění pěknou animací raketky prchající z vybuchujícího dolu.

Samozřejmě podobná střílečka stojí na zbraních a nepřátelích a obojí je velice uspokojivé. Základní lasery si můžete několikrát vylepšit, takže se stanou po dlouhou dobou hlavním prostředkem ničení, nechybí přesný kulomet, rychlopalná plazma, plazmový "rozprašovač" a fúzní bomby, kterým jsem osobně moc na chuť nepřišel. K tomu je i škála raket - obyčejné, naváděné, chytré bomby a megabomby. Nepřátelé tvoří plejáda robotů - od základních na pár ran, až po velice nepříjemné mrchy s naváděnými raketami, rotačním kulometem či fúzními bombami, přičemž zvlášť ta poslední s Vámi udělá krátký proces. Na nižší obtížnosti je hra tak akorát vyvážená - žádné ulhratuhé peklo, ani žádná procházka růžovým sadem, zkrátka tak akorát na poctivou adrenalinovou řežbu.

Té dopomáhá i spousta dalších drobností - parádně zpracovaná mapa abyste nezabloudili, bonusy (nesmrtelnost, neviditelnost), sbírání skóre a nabírání životů, možnost po smrti posbírat zbraně (máte životy, takže smrt na rozdíl od doomovek neznamená konec - naštěstí jde i normálně ukládat). Zkrátka hratelnost téhle pecky je i po letech pořád na 100%.

Grafika a příběh to už bohužel tak slavné není. Grafika byla kdysi celkem pěkná, dnes už se na to rozpixelované něco v rozlišení 320*240 moc koukat nedá, ale v zápalu boje na to brzy zapomenete.

Příběh je prostě doomovský, čili v podstatě neexistující. Na začátku jako Material Defender dostanete od korporace PTMC úkol vyčistit doly na planetách sluneční soustavy, zamořené virem dělajícím z těžebních robotů vražedné stroje. Na konci Vás PTMC posere, nedovolí Vám se vrátit domů a vyšle Vás zničit zamořené doly v kolonií mimo sluneční soustavu. Celý příběh nemá jedinou animaci, vše je formou textů a jediným plusem je pěkné vesmírné obrázky, které mi kdysi posloužily jako wallpaper.

Descent je zkrátka poctivá devadesátková střílečka, na které zub času zahlodal jen graficky, hratelnost je stále skvělá.

Po dlouhé době jsem se zas pustil do nějaké staré adventury. Moje volba padla na Chronomaster, který mě kdysi zaujal ve Score námětem a který vypadal víceméně na tradiční adventuru.

Příběh v téhle hře vychází z pera fantasy a sci-fi mistra Rogera Zelaznyho, takže je poměrně originální. Někde v budoucnosti si každý s pořádným množstvím chechtáků může vybudovat svůj kapesní vesmír na míru. Fantazii se meze nekladou, majitel vesmíru je zde neomezeným pánem. A jeden z lidí, který se navrhováním vesmírů živí je René Korda. A právě on dostává od vlády úkol - dva z vesmírů totiž zamrzly v čase a další jsou ohroženy. Korda se tak vydává ve své vesmírné lodi na pouť šesti světy. Urbs je futuristický svět po válce, Aurans inspirovaly pohádky Tisíce a jedné noci, Fortuna svět kasin, Cabal svět magie, ve Vedry vládne šílenství a Dyce je obří vesmírná sféra. Zhruba v půlce přijde zvrat, který z poměrně originálního námětu udělá tradiční story o pomstě a spravedlností, která bez většího vzrušení dopluje ke konci. Dlužno říct, že si s ním tvůrci vyhráli a tak zde máme na výběr tři různé konce závislé na finálním rozhodnutí.

Grafika je problematická. Hra obsahuje spoustu lokací, filmečků v okně i ve full-screenu a je bohužel kompletně renderovaná. Nedá se říct, že ošklivá, jen studená jako psí čumák, bez čehokoliv vizuálně zajímavého. Ani ty pohádky tisíce a jedné noci, nebo svět kouzel mě neokouzlily, naopak při procházení nezáživných lokací v kasinové planetě jsem hru na čas odložil.

Ruku v ruce s tím jde hratelnost. Opět se nedá říct, že je špatná. Korda má k rukou vesmírnou loď s kompletní databází, na cestě ho doprovází flirtující AI Jester (žena). Na obrazovce si vybírá vesmír, planetu a místo přistání. K dispozici je lahvový čas, PDA, multitool se třemi funkcemi (kladivo, šroubovák a třetí je dle daného světa). V každém světě je nutno použít zařízení, které najde klíč k ovládání.

Mimo to je tu spousta předmětů, aktivních míst a ovládání je bohužel klasické z půlky 90. let - to znamená místo jednoho kurzoru jsou tu příkazy jako open, push, get, walk, look atd... Tvůrci hrají celkem fér, žádné podrazy se nekonají, ale rozhodně to hráčům neulehčují. Některé věci se dají vyřešit více způsoby, občas je tu pixelhunting, některé kombinace jsou brutálně nelogické a díky alternativním řešením budete mít inventář nacpaný k prasknutí krámy, které za celou kapitolu nevyužijete. Ve spojení s množstvím příkazů a výše zmíněných gadgetů, které hrdina vlastní se tak průchod stává občas tak trošku peklem. Možnost umřít prakticky na každém kroku taky nepotěší. Abych zase jen nehanil, jsou tu sympatické puzzle, včetně známého pexesa nebo třeba šibenice, myslím že tu jsem v žádné adventuře ještě neviděl. A ovládání i přes množství ikon není úplně špatné, ikony se koneckonců dají měnit pravým tlačítkem.

Zkrátka a dobře Chronomaster není špatná hra. Pokud překousnete nezáživnou grafiku, dočkáte se slušného příběhu a tradiční retro hratelnosti.

I přes mizerné hodnocení jsem neodolal a zkusil i poslední díl série. S pocitem, že když mi z roku 2010 jel Fallout: New Vegas, že by spustit nějakou strategii nemusel být problém. A také jsem se chtěl dovědět, co tvůrci se hrou udělali a jaký je definitivní konec fascinující války mezi GDI a NODem a jak to dopadlo se zamořením Země tibériem.

No už podle hodnocení vidíte, že je to zklamání na všech frontách. Tvůrci systém hry překopali takovým způsobem, že z původně geniálního konceptu nezbylo vůbec nic a rozhodně to nebylo k lepšímu. Takže si odmyslete všechno stavění základny, těžení tibéria, různé budovy, upgrady, postupné dostávání se k silnějším jednotkám. Nic z toho nezbylo.

Na začátku mise máte mobilní základnu, kterou můžete postavit ve třech variantách - útočná, obranná, podpůrčí. Následně z této základny postavíte pár jednotek, se kterými se vydáte čelit nepříteli. Proč pár? Inu je tu něco jako populační limit, takže třeba za GDI v jisté fázi nejsilnějších titánů postavíte 7 a šlus. A to je problém a obrovský. Protože zatímco vy máte omezenou armádu, nepřítel má spousty základen, hordy věží, jednotek (a to hned od začátku). Většina jednotek je slabých jak prase, takže Vám za chvíli zařvou a můžete budovat znovu. Navíc zde máte opravdu luxusní nepřátele jako monumentální vesrmíný transportér s 30 tisíci životy (dle gamefaqs) či v závěrečné misi za NOD prakticky nezničitelný bombardér.

Špatně je tu úplně všechno. Nové jednotky se Vám zpřístupní za zvyšování úrovně, ale za celou kampaň jsem se dostal max do deváté úrovně. A i pokud je máte přístupné, ještě je na začátku mise musíte odemčít upgrade body, které se sbírají na bojišti. K nejsilnějším jednotkám jsem se tak vůbec nedostal. Nefunguje ani zajímání pro kampaň důležitých budov - prostě si k budově stoupnete, čistíte vše kolem a doufáte, že se nějak zajme sama... Zkrátka na hovno je tu úplně všechno, už ve druhé misi za GDI jsem nebyl schopný vyhrát.

Protože nejsem stratég a chtěl jsem vědět jak celý svět dopadne, snížil jsem poprvé v sérii k cheatování. Trainer 12+, nekonečně command pointů, zrychlené stavění. A i tak byly výše zmíněné jednotky prakticky nezničitelné, ale aspoň jsem si užil pořádnou destrukci, za což jediný dávám body. Ano nejsem na to pyšný, sklidím spoustu mínusů, ale hru jsem nepotřeboval dobýt a pokořit, jen jsem chtěl vědět jak to dopadne.

No a i tady jsem byl zklamaný. Animované předěly jsou laciné, z nějakého laciného studia, známí herci se nedostavili. Samotná story začíná skvěle - 2062 je lidstvo na pokraji vyhubení díky zamoření tibériem. Kane uzavře s GDI mír a začne tvořit síť, která má expanzi zastavit. O 15 let později je hotová, hráč ztělesňuje velitele Parkera, který poté co splní tři tutoriálové mise pro GDI se rozhodne jak dál. Čeká Vás pouhých 7 misí za GDI i NOD, které jsou ale přes kopírák, jen z opačných pohledů.

No a tvůrci zprasili co šlo. Na straně GDI je tak fanatická Jamesová, která se (oprávněně) chce pomstít Kanovi za veškeré zlo, na straně NOD fanatický Gideon, který proti němu (opět oprávněně) bojuje, protože zradil ideály NODu. Z Kana se stává klaďák, který chce otevřít bránu Scrinnů, aby se mohl povznést a zastavil expanzi tibéria!!! A nakonec se mu to podaří, přičemž v obou kampaních hlavní hrdina na konci zařve. Zkrátka nepodařená béčková slátanina, u které jsem jen šťastný, že to aspoň nějak dopadlo.

Hodnocení tady nelže, poslední díl zkrátka nestojí za nic, ani za poctivé dohrání.

Red Alert 3 jsem zkusil ze zvědavosti co na svoji šunce rozjedu nebo nerozjedu a kvůli předchozím pěti dohraným dílů. A stejně jako druhý (a možná i trochu první) díl mě to příliš nechytlo.

Red Alert je samozřejmě v principu výborná strategie. 27 map ve třech kampaních, spousta filmečků se spoustou herců, spousta schopností, jednotek, budov. Jenže tvůrci to pro mě jako nestratéga trošku přepískli. Každá strana má jiný způsob stavění, spoustu jednotek z nichž ani jedna nemá ten ultimátní účinek jako starý dobrý Mammoth. Spousta jednotek má nějakou alternativní schopnost, které jsou vám v reálu většinou k ničemu a každá jednotka je vůči jiné něčím zranitelná. Spousta jednotek je pekelně drahá a ve finále nic moc nevydrží, harvestry sice těží kousek od dolu, ale zato jen 250 kreditů na jednu jízdu. Navíc prakticky všechny mapy jsou kombinací vzdušných, námořních a pozemních úkolů.

Čímž tvůrci prakticky eliminovali zábavnou podstatu celé série - postavit monumentální armádu a smést vše z povrchu zemského. Ve většině kol se s tím počítá a stačí když zničíte klíčové budovy a na zbytku už nezáleží. Což je sice takticky fajn, ale reálně to vypadá tak, že odpálíte k čertu něco důležitého a radujete se z vítězství, zatímco kolem Vás zuří stále bitva. Zábavné to není vůbec. V průběhu misí se doplňují úkoly, odkrývá mapy, čeká Vás i nějaká ta zrada, ale nic co by člověk neviděl v předchozích dílech.

Co dále? Spousta jednotek je obojživelných (díky bohu!), je tu strom schopností které můžete na bojišti použít. A je tu spoluvelitel, který sice svádí s nepřítelem tuhé boje, ale nezažil jsem, že by nějak zásadně ovlivnil situaci a to i když ho můžete ovládat. Nechybí tu opět komando mise, špioni, tanky Apokalypsa, různé věže, ale také přehnané jednotky jako mech velikosti Godzilly nebo anime školačka s telekinetickými schopnostmi. Je to pro mě zkrátka trošku všechno překombinované a někde se z toho vytratila ta zábavnost předchozích dílů.

Grafika se drží přehnaného, komixového a přebarveného stylu předchozího dílu, samozřejmě vypadá trošku líp, ale nic z čeho bych si sedl na zadek.

A příběh? Samozřejmě profesionálně natočený, zahraný (Tim Curry, Peter Stormare, Jonathan Pryce, George Takei, dokonce i David Hasselhoff), ale v zásadě nepřinášející nic nového. Po prohrané válce se Sověti vrátí v čase zabít Einsteina, aby získali zpět svoji moc. Díky tomu nikdy nevznikly atomovky a Japonci, nesražení výbuchem v Hirošimě a Nagasaki vybudovali v tichosti mocnou armádu. Máte tedy tři strany, za každou z nich 9 misí. V nich se dočkáte nějakých zrad, zvratů, nečekaných spojenectví, ale nic světoborného se nekoná, kampaně ani nijak nenavazují. Prostě svět původního Command and Conquer s tibériem, mimozemšťany a nezabitelným Kanem mě baví mnohem více.

Zkrátka Red Alert 3 nabízí všechno pro kované stratégy, kteří budou z té spousty nových možností určitě nadšeni, ale mě bavily více ty jednodduší předchozí díly.

Herní výzva 2019 - 10. "Barevný svět": Dohraj hru, v jejímž názvu se vyskytuje barva.

Veškeré známější adventury cca do půlky 90. let mám dohrané a tak jsem se pustil do něčeho neznámého, co bylo kdysi ve Score poměrně vychválené. Musím říct, že jsem byl dost zklamanej. Základem dobré hry je to, že Vás donutí u ní sedět den a noc bez ohledu na žánr, dokud ji nedohrajte, aneb "ještě tuhle misi a jdu spát". Big Red Adventure mě nechala natolik v klidu, že jsem po dohrání první kapitoly hru v klidu na dva dny odložil, po dead endu v druhé kapitole na další jeden den a dohrál ji jen abych si ji mohl odškrtnout.

Zásadním průserem je totiž hratelnost. Ovládání funguje tak, že podržíte pravé tlačítko, z něj vyberete obrázkovou akci a namíříte na aktivní místo. Podobně funguje i kombinace předmětů - podržíte pravé tlačítko, vyberete věc, přesunete předmět na hrdinu, znovu pravé tlačítko a na předmět. Krkolomné že? Tak si k tomu připočtěte další kiksy - na spoustu akcí postava nereaguje a musíte je udělat dvakrát. Aktivní místa se hlásí se zpožděním, takže prošmejdíte kurzorem obrazovku a něco objevíte až napodruhé. Východy z obrazovky se nehlásí občas vůbec, ale přesto je musíte najít, jinak se hrdina nehne. A i pokud ho najdete, tak se hrdina může zakousknout a odmítat pohnout.

Dále už je to jen klasický mor oldschoolových adventur. Pixelhunting, nejméně dvakrát nelogické bludiště (zlatá Kyrandia a její zmapovatelné jeskyně), sbírání krámů které nepotřebujete. Ideální místo je Zeldina maringotka, kterou můžete vybílit, ale reálně potřebujete 4 věci. Naprosto šílené nelogické kombinace - přiznám se, že po dead endu v druhé kapitole jsem hrál s návodem a nestačil se divit - finále v domě záporáka a oživování straky stojí za to. A dead end - v druhé kapitole Vám můžou dojít peníze a jste nahraní a celou kapitolu můžete jet znovu.

Grafika je ručně kreslená, ale žádná hitparáda, spíše na úrovni českých adventur z té doby, než špičky z roku 1995.

A nezachraňuje to ani příběh, ten je totiž rozbředlý do nesouvislých historek. Jako americký zloděj zkoušíte v Rusku krást carskou korunu, jako svalnatý námořník hledáte svoji loď a jako krásná blondýna v Orient Expresu pátráte po mikrofilmu. Celé to dává dohromady příběh magora, který chce oživit Lenina a nastolit v Rusku znovu komunismus. Není tu ani moc humoru, jako párkrát jsem se uchechtl, ale většinou je to trapné střílení si z Ruska 90. let a komunismu. Obávám se, že třeba bratři Marxové asi nebudou moc průměrnému hráči říkat.

Abych jen nehanil - hudba složená z povědomých ruských písní se povedla, líbila se mi spolupráce trojice v Orient Expresu a u pointy příběhu jsem se od srdce zasmál - peníze holt nesmrdí :) Jinak víceméně ztráta času.

Sanitarium je jedna z mála mnou dohraných adventur z roku 1998 a dlužno říct že z těch asi 4 dohraných kousků nejlepší. Je to netradiční kousek ve všech ohledech, přičemž někdy to netradiční je i na škodu, ale i tak vynikající záležitost.

Alfou a omegou každé dobré adventury je příběh. A tenhle je luxusní. Na začátku vidíte nějakého muže jak volá, že na všechno přišel, načež přijde bouračka a střih ocitáme se v jakémsi gotickém blázinci. Hrdina bez paměti a bez jména udělá pár lehkých úkonů a najedou se objeví v malém městečku. Dospělí jsou pryč, zbyly tu jen různě znetvořené děti, které odmítají mluvit o dospělých, uctívají Matku, bojí se dýňového pole a vy odhalujete co se tu sakra děje. Po odhalení se vracíte zpět do blázince a pak znova do jiných světů. Celkem si tyhle snové pasáže zahrajete 4 - kromě úvodní se v kůži malé holčičky podíváte do cirkusu, jako kyklopí hrdina budete v hnízdě hmyzích nepřátel a jako aztécký bůh budete ve vesničce čelit mocnějšímu bohovi.

Kdo by si myslel, že jde o nějaký guláš, spletl by se. Hra chirurgicky přesně dávkuje flashbacky, vzpomínky a zdánlivě nedůležité zprávy (mimochodem perfektní animace) a odhaluje jednak minulost hlavní postavy, jednak o co tu jde. Na konci se vše nádherně uzavře, dobře to dopadne, všechny otázky jsou zodpovězené. Sanitarium je horor a to horor špičkový, atmosferický, který nemá chybu. A na rozdíl od jiných nepotřebuje krev ani brutalitu (i když tu je), veškerý děs pochází z podivných prostředí, postav a situací. Pokud bych něco vytknul, tak že první dva snové světy jsou 100% zážitek (dům plný duchů) a ty další dva už trošku slabší.

Hratelnost je v pohodě. V každém světě se pohybujete spíše po vzoru RPG v 3D izomerickém prostředí (grafika je slušná, ale rozhodně ne překrásná), kecáte s "lidma", sbíráte předměty a velice snadno je používáte jedním čudlem. Občas přijde povedené puzzle, na které se dá navíc s trochou logiky přijít. Předmětů nemáte moc, jejich používání je logické. Zákysy pramení hlavně z toho, že občas něco nejde udělat hned a především si občas nevšimnete nějakého předmětu, či aktivního místa. Měnění hrdinů je vynikající nápad, který vrcholí v poslední kapitole, kde přepínáte mezi hrdiny tak trochu ve stylu Goblins, protože každý zvládne něco jiného.

Hra navíc nabídne i dvě akční sekvence, které mě kupodivu neštvaly ale bavily - ono logicky by to v návaznosti na daný příběh bez té akce ani nešlo. Jediným kaňourem, ale pořádným je ovládání. Hrdina nikde sám nedojde, musíte zmáčknout a držet pravou myš, přičemž občas je dost složité se někam trefit. Za chvíli Vás bude bolet prst. Příliš moderní není ani to, že něco sebrat, s někým promluvit lze až z určité blízkosti, zdálky se nic neděje.

Každopádně Sanitarium tradiční adventurou z dob, když už ji moc nevznikalo s vynikajícím psycho-hororovým příběhem a stojí rozhodně za vyzkoušení.

Herní výzva 2019 - 2. "Čapkův odkaz": Dohraj hru, ve které je robot hlavní postavou hry.

Colony 28, taková česká arkáda, kterou jak se zdá skoro nikdo nehrál. Nějak jsem si na tuhle hru bůhví proč vzpomněl a rozhodl se ji zkusit, protože před dávnými lety mě demo moc bavilo.

Colony 28 není totiž tak úplně vzdálená adventurám. V jádru je to tradiční arkáda - procházíte obrazovky, bojujete s různými roboty. Máte energii, štíty které slouží jako náhradní energie. V přestřelkách se můžete podobně jako v Blackthorne krýt, pálit ze základní zbraně (která má tři druhy nábojů) a v každém z 8 levelů máte nějakou silnější, bonusovou zbraň. Přestřelky jsou tuhé jak prase, roboti Vám uberou všechny životy ani nevíte jak tak musíte být vynalézaví - schovat se a pěkně srabsky napálit zmetkovi salvu do zad. Tvůrci díky bohu zabudovali možnost ukládání kdekoliv, jinak bych se nedostal přes první kolo. Hrdina může kromě toho běhat, skákat, i když skákání si tu moc neužijete.

Jak jsem říkal, Colony 28 je trochu i adventura, takže v každém kole musíte najít nějaké předměty a na určitém místě je použít, abyste se dostali dál. Nic závratně složitého, ale občas se může stát, že něco přehlédnete. Celý systém hraní tak připomíná hry jako Flashback či Blackthorne, jen bez toho skákání. V orientaci v bludišti Vám dokonce pomáhá automapa.

Grafická stránka je na českou hru docela povedená - prostředí jsou zajímavé a každý úkon či posun ve hře provází rovněž celkem povedené animace. V posledním řekněme bonusovém kole se hra dokonce přepne do 3D a nabídne Vám jakýsi pseudo dungeon.

Příběh nemá moc cenu zmiňovat - lidstvo zotročili mimozemšťani, z lidí udělali roboty jen hrstka odolává... a jeden robot si vzpomene kým byl a v 8 kolech se musí probojovat na mateřskou loď mimozemšťanů a zničit ji. Nic světoborného, ale pro arkádu bohatě stačí.

Co hru bohužel hodně sráží jsou bugy. Po každém třetím-čtvrtém nahrání pozice hra zamrzne, jindy se rozpadne obraz, nebo přestanou fungovat klávesy na krytí a střelbu. Většinou pomůže jen vypnout celý DosBox. Nakonec jsem měl podobný bug i během závěrečné animace, takže jsem nezjistil, zda se hrdina z lodě dostal či ne.

Každopádně pokud máte náladu na nějakou oddechovku, která Vám zabere pár hodin na dohrání, která není extra těžká, ani dětsky snadná a která zajímavě kombinuje žánry, Colony 28 není špatná volba.

Druhý díl je za mnou a zanechal za sebou pachuť rozpačitosti a béčkovosti. Co se změnilo? V podstatě všechno a nic.

Především druhý díl nemá s tím prvním vůbec nic společného. V jednu chvíli si hrdina prohlíží v knihovně knížku od Adrienne z jedničky a to je tak všechno. Zůstal princip - tj. máte skutečného herce ve skutečném prostředí, na něco kliknete a přehraje se filmeček. Autoři vylepšili jedinou věc - ukládání je standardní do více savů. Stejně jako v prvním díle chybí titulky, přičemž některé "hororové" dialogy (abych moc neprozrazoval) byly špatně slyšet, jinak jsem bez problémů rozuměl.

Naopak zprasené je ovládání a to tak že velmi. Většinu hry v podstatě tvoří jeden mrňavý openspace kancl, byt o tří pokojích + dva bary a jedna ordinace. A tak to autoři ozvláštnili měnícími se a nenavazujícími pohledy kamer, takže se Vám podaří zabloudit v kanclu, kde je 6 "kójí" a jedna kancelář šéfa. Zlatá série Tex Murphy. Jinak platí jeden kurzor na všechno, bohužel pod tím kurzorem se některá místa nehlásí a zahlásí se až v okamžiku, kdy na ně zkusíte použít předmět. Což Vás samozřejmě nenapadne, protože nebudete brát do rukou každou blbost z inventáře a projíždět s ní obrazovku že?

Princip hratelnosti je vůbec docela zvláštní - přijdete někam a dokud nezkusíte prokecat xkrát dokola úplně všechny a pro jistotu na ně zkusit všechno, nehnete se. Jinak je hra celkem jednoduchá, žádné složité kombinace, ale tyhle ty věci vedly ke spoustě zákysů. A i tady si Sierra neodpustila bug/prasárnu - když ve finálním puzzle uděláte zmáčknete jeden čudl mimo pořadí, hra Vám spadne.

Grafika neoslní, neurazí. Před lety jsem byl unešený z představy, že hra by mohla vypadat jako film, jenže roky plynou a ručně kreslená grafika měla prostě v 90. letech navrch. Ono ani vzhledem k nenápaditým lokacím nemá moc co oslnit, v tomto byla jednička lepší.

Největší slabinou je příběh. Hrajete za chlápka jménem Curtis, kterého před rokem pustili z blázince, teď pracuje v jednom kanclu a má čím dál brutálnější vize. Už jen zasazení je nuda - přijdete do práce, jeden kolega Vás nesnáší, další háže pitomé fórky, s jednou kolegyní chodíte, druhá s Váma chce šukat, šéf je kretén. Sednete ke komplu, projdete dokumentaci, odpovíte na emaily... zkrátka dokonalá simulace nudy v kanclu.

Autoři samozřejmě přitvrdí - kolegové začnou brutálně umírat, firma tají nějakou konspiraci a hrdina má čím dál šílenější vize. Jenže tvůrci přestřelili. 80s nechuťárny na Vás valí s kadencí kulometu až to začne být únavné. Hrdina je katalogový úchyl, který už vzhledově vypadá jako někdo, koho byste v noci na ulici potkat nechtěli. Pokud by to bylo málo, máte tu týrání dětí, spoustu sexu, SM hrátky, homosexualitu. A příběh se zatím táhne... až někde na konci 4. kapitoly z pěti odhalíte nějaká tajemství. Vyvrcholení je celkem slušné, podíváte se na mimozemskou planetu, můžete si vybrat ze dvou konců. Ale přišlo mi to celé trochu uhozené mimozemšťani vyrábějící pro korporaci drogy a na pár odpovědí jsem se musel podívat na wiki.

Gore bylo samozřejmě parádní, sex žhavý, jen toho všeho bylo moc a hlavně dost samoúčelné. Jinak jde o slušnou adventuru.

Phantasmagoria byla dlouhá léta můj adventurní svatý grál, který byl nedosažitelný. Kdysi dávno kvůli počtu CD opravdu nešel sehnat přes piráty a když už by to nebyl problém, zastavila mě absence titulků. Nikdy jsem si netroufl na anglickou hru bez titulků, ale po dohrání legenďáckého Blackstone Chronicles jsem to riskl a šlo to, na 99% jsem rozuměl všemu.

Jaká tedy je Phantasmagorie? Čekal jsem něco, co by se na poli adventurního hororu mohlo vyrovnat hloubce Gabriela Knighta 2 či brutalitě a úchylnosti Harvestera. Očekávání se sice úplně nenaplnily, ale nejsem zklamaný. Příběh samotný začíná jako nejtuctovější filmové hororové klišé posledních let - rodinka přijíždí do strašidelného domu. V ve filmech poslední dekády by to znamenalo smrtící nudu, tady jsme naštěstí v devadesátkách. A tak nás čeká parádní horor, který opravdu graduje. Ujímáte se v něm mladé, sympatické blondýnky Adrienne, která s manželem Donem koupila děsivý dům. V první ze sedmi kapitol jen tak zkoumáte, načež vypustíte něco zlého a manžel se začíná měnit.

Hned mě napadlo Amityville (původní) či Shinning a nebyl jsem daleko od pravdy. Z manžela se stává stále větší magor, Adrienne pátrá v minulosti, kdy dům obýval kouzelník Carno, jehož pět manželek postupně zařvalo. Skládání střípků minulosti a strašidelné scény postupně gradují v brutální flashbacky s vraždami a naprosto psycho finále, kde nechybí odporné monstrum i trocha té magie. Zkrátka 80s/90s horor v nejlepší formě. Není to ale ani zdaleka takové psycho jako Harvester, co se týče kdysi hojně zmiňovaného znásilnění, to je dokonce krotké jak čajíček (pro nás úchyly - nic pořádného neuvidíte).

Grafická stránka? No budiž, jsme v roce 1995, takže ta grafika je celkem průměr, FMV sekvence běží rozplizlé v okně, ale nic odpudivého nebo takového na co se nedá zvyknout se nekoná. K technické stránce patří i herecké výkony a dá se říct, že většina herců byla sympatická, herec hrající Dona zvládl přechod z milujícího manžela na psychopata výborně a herečka hrající Adrienne je přesně ta krásná, obyčejná vyděšená žena, které budete fandit.

Co hratelnost? Inu barák, okolí a městečko tvoří poměrně dost lokací a trošku si pobloudíte, protože návaznost je podivná, způsobená především měněním úhlu kamer. On by to nebyl problém, ale v celé hře moc nemluvíte ani nesbíráte moc předmětů, ale spíše procházíte jednotlivá místa, hledáte co se změnilo, případně objevujete nové střípky příběhu. Dá se ale říct, že hratelnost je 6 ze 7 kapitol dost pohodová, pomáhá ji přeskakování scén, jeden kurzor na všechno a svižný průchod, který pomáhá spádu příběhu. Trošku mě zarazilo ukládání pod jednu pozici, kterou jsem ani neviděl.

No a nebyla by to Sierra, aby nakonec nenachystala na hráče nějaký podraz a tak je 7 kapitola peklem. Po úvodním střetnutí s manželem nastane adrenalinový útěk a boj v jehož průběhu nejde ukládat a filmečky nejdou přeskakovat. Co je horší? Při, nebo i před útěkem můžete něco zapomenout vzít (mě se to stalo s životně důležitou knihou) a pak jste nahraní. Můžete sice opakovat poslední sekvenci, ale jste v pasti. Takže jsem mrknul na návod, zjistil co jsem nevzal, rozhodl jsem se udělat quit a zkusit to od začátku... a ta ZKURVENÄ hra mi smazala save!!!! Takovou prasárnu jsem snad v životě neviděl v žádné hře!!! Po chvíli nadávání a plánování jak tomu dám tak 50% jsem se uklidnil, došlo mi že můžu hru spustit od jakékoliv kapitoly a hru nakonec dohrál. Se skřípěním zubů a s návodem, protože uděláte cokoliv špatně a můžete se koukat na několikaminutový filmeček znovu, ale dohrál.

Verdikt? Výborný herní horor s pořádnou porci záhady, napětí i brutality s neurážejícím vizuálem a většinu času pohodovou hratelností. Adrenalinovou poslední kapitolu a podrazy s ukládáním si tvůrci mohli odpustit, za to jde 10% dolů.

Herní výzva 2019 - 1. "Lovec trofejí": Dohraj hru, a zároveň v ní nasbírej alespoň polovinu dostupných achievementů. (pozn. nejsem si jistý, zda jsem opravdu odemkl všech 35 achievmentů a nemám screeny, nicméně bez odemčení minimálně půlky se hra nedá dohrát).

A poslední Broken Sword je za mnou. Pátý díl vznikl v roce 2013, kdy začala obrovská retro vlna ve hrách, která v podobě různých indie skákaček, RPGček a pixelartových adventur trvá dodnes a tak si Charles Cecil mohl dovolit vykašlat na různé 3D experimenty a udělat tradiční, poctivou, ručně kreslenou 2D adventuru.

Je to návrat se vším všudy - nádherná ručně kreslená grafika ve stylu prvních dvou dílů, ale v kvalitě roku 2013 (žádný pixelart naštěstí), jiskrné dialogy, tradiční systém průzkumu a kombinací předmětů, tradiční systém rozhovorů, kdy se můžete ptát na jednotlivá témata i prakticky každý předmět ve svém inventáři. K tomu se váže spousta humoru - zatímco v prvním díle jste nabízeli zaprasený kapesník, tady ukazujete švába v krabičce od sirek :).

Hratelnost je v první epizodě pohodová, připomíná spíše moderní adventury, kde záleží na sbírání stop a výslechu svědků než na šílených kombinacích. Druhá epizoda je pak tradiční kousek, kde jsou bohužel i ty šílené kombinace. Taková oprava pojistek lanovky je opravdu chuťovka, stejně jako pro mě neřešitelé luštění symbolu na Tabula Veritas. Většina akcí je však docela logická, do návodu jsem kouknul jen párkrát.

Vrací se i spousta známých postav z prvních dílů - prodavačka květin Pearl, natvrdlý seržan Moe který má ještě natvrdlejšího velitele, Hendersonovi a samozřejmě Nico, za kterou si i zahrajeme. George a Nico jsou opět jen kamarádi a opět to vypadá, že se dají dohromady... jaká sakra po 17 let už by se měli umět rozmyslet :) No a návrat slaví i starý známý kozel a to hned na několika místech.

Jedinou a zbytečnou novinkou je 35 achievmentů, které z drtivé většiny splníte tím, že uděláte nějaký adventurní úkon, který udělat stejně musíte. Zbytek jsou takové ptákovinky jako mluvit s robotem na skle či hledat skryté obrázky psů. Po sesbírání achievmentů se nic neodemkne, žádné bonusové obrazovky, extra menu, takže jejich smysl je nulový.

No a příběh je taková klasika, rozdělená do dvou epizod. V té první se v Paříži stanete svědkem vraždy majitele galerie a krádeže obrazu La Maledicio. Pro církev je obraz kacířský, pro gnostiky stopou k dávným biblickým událostem. Než se k tomu ale dostaneme, George a Nico rozplétají klubko lží a vztahů a zjišťují kdo chtěl obraz ukrást, kdo vraždil a kde obraz je, čili ryzí detektivka. A nesouhlasím že druhá půlka je horší. Je to ryzí dobrodružství s biblickými přesahy - stopy z obrazu vedou k rovnováze mezi Luciferem a Jehovou a nakonec k původní Rajské zahradě. Což bylo při prvním hraní obrovské zklamání, z Rajské zahrady udělali tvůrci nějakou pitomou jeskyni.

Každopádně nemám moc výhrad - je tu tradiční příběh, tradiční hratelnost a tradiční grafika to vše v adventuře které se nedá nic vytknout, jen že úplně nestrhne, protože přesně víte co od ní čekat.

Čtvrtý díl je za mnou no a co se změnilo od trojky? V podstatě nic moc. Tvůrci se nepoučili, nevzdali se 3D enginu i když konkurence pomalu přicházela s parádními 2D adventurami a nevzdali se úplně ani dalších šíleností z trojky.

Ano grafika je pěkná, ale příliš se od třetího dílu nelíší a navíc ji tentokrát sráží zoufale neinspirativní lokace. Půlku hry strávíte v uličkách, hotelech, pokojích či procházíte kobky, těch pár zajímavých míst jako je palác Topkapi či Vatikánský chrám to nevytrhne.

Hratelnost je zvláštní. Musím pochválit, že se tvůrci z 90% vykašlali na bedničky, stealth a šplhání, ale v určitých částech hry tyhle pasáže stále jsou a jsou otravnější než předtím. Ovládání je totiž kombinace klávesového ovládání a myši, což zní dobře, ale dobré to určitě není. Ve trojce jste totiž jasně poznali, když jste se krkolomným ovládáním blížili k aktivnímu místu. Tady musíte běhat klávesnicí a zároveň prohledávat kurzorem obrazovku, přičemž nechybí i docela hnusný pixelhunting. Ono skákání a šplhání je díky tomu za trest, protože marně hledáte aktivní místo a ty se navíc při určitých činnostech ani nezobrazí. Ano pohyb se dá ovládat i myší, ale než se někam proklikáte, vzteky myš zahodíte a radši půjdete pomocí šipek.

Tvůrci se poučili z trojky a do hry zabudovali spoustu puzzlů, které tvoří většinu průchodů kobkami. Puzzle jsou hezké, pěkně vymyšlené... a nedávají absolutně smysl. Na většinu z nich nemáte žádnou nápovědu, pokud nápověda je například v manuscriptu, tak je tam většinou něco úplně jiného, než jaké je řešení puzzlu. Výsledek? Budete koukat do návodu, projíždět řešení a marně si lámat hlavu, jak jste na to měli přijít. Místo bedniček je tu neustále se opakující hackerská minihra, která mi celkem nevadila, i když byla docela těžká.

Největší propad vidím v příběhu. Nico je odsunuta do role kamarádky a objeví se až za půlkou hry, George místo toho pomáhá blondýnce Anně-Marii s jedním manuscriptem. Problém je, že příběh se ne a ne rozjet - napřed prcháte před mafiány v New Yorku, pak hledáte nějakou sošku anděla v Instanbulu a po jednom zvratu pátráte v Římě po Anně Marii. Nechybí opět sarkastické, jiskrné dialogy, zajímavé postavy i lokace (továrna na salámy, továrny na mešní oplatky), jenže se většinu hry nic neděje. Třeba pasáž z Phoenixu mi přišla jako z úplně jiné hry. Až ke konci to konečně nabere obrátky a nechybí zvraty, epické momenty a odhalení o co jde vlastně jde bylo taky skvělé pro biblické motivy a Archu úmluvy mám slabost. Nemůžu si ale pomoc, celkově jde o nejslabší Broken Sword story.

Shrnutí? Trošku méně otravná hratelnost, o dost slabší příběh, podobná grafika, mizerné ovládání.