Dračí Historie

Dračí historie představuje relikt doby, kdy tvůrci z našich končin tvořily bez patřičného zázemí hry z čistého nadšení a dle toho to většinou taky vypadalo. Ať už si člověk vybere jakýkoli herní aspekt, technickým zpracováním počínaje a hratelností konče, vždy bude DH pozadu i za staršími představiteli adventurního žánru. I přes pokus vykřesat v sobě trochu toho nacionálního cítění musím tak chtě nechtě tento pokus označit za zapomenutíhodný a krátkým vylíčením herních peripetií, kterými jsem během jednoho dne hraní prošel, varovat případné potencionální hráče.

Jak je v popisu zmíněno, hráč se ujme role malého dráčka a v jeho kůži se pokusí jednak nalézt ztraceného otce, který zmizel neznámo kam, jednak musí potrestat zlotřilou kouzelnou hůlku, která se z nudy rozhodla ovládnout svět a Berta si původně vybrala za spolupracovníka. Ve výsledku ovšem hráč plní jednotlivé, na hlavní dějové linie nenavazující úkoly jaké představuje oprava stroje na házení buchet lenochovi do pusy či léčení šipkovníku a samotný příběh se tak s výjimkou úvodní animace a minima lokací vůbec nedostane na přetřes. Což by samo o sobě na škodu nebylo, jelikož hry tohoto typu nestojí na propracované zápletce, nýbrž zejména na humoru plynoucího z vtipného používání předmětů, jejich popisu a zejména v dialozích s ostatními postavami. Ovšem zde nastává hlavní kámen úrazu.

Hra prostě přes veškerou snahu autorů není vtipná. Ano, je zřejmé, že autoři znají jako každý správný Čech pohádky a orientují se v jejich stereotypech, ale k čemu jim to je, když to neumí zajímavě využít? Křečovitá snaha o rozesmání hráče každou pronesenou větou, každým popisem předmětu či vlastně libovolnou interakcí s prostředím se mění postupem času v křeč a nakonec dospěje do bodu, nutícího mě při představě dalšího rádobyvtipného řádku textu k trpitelským povzdechům a touze po záverečné animaci. K té naštěstí není až tak těžké se dopracovat, neboť samotná hra je krátká až běda a těch několik zákysů, které díky nelogické aplikaci předmětů zde vyvstanou, se dá naštěstí vyřešit obligátním zkoušením všeho na vše. To zde není tak frustrující jako jinde díky malému počtu předmětů, které má hráč ve všech chvílích u sebe (maximum u mě bylo snad 9 a to pouze po velice krátkou dobu). Závěrečné titulky se pak člověku líbí ani ne kvůli kvalitě, která je kdesi blízko nulové hranice, nýbrž díky pocitu úlevy, že už je konec a je možné bez výčitek svědomí hru smazat z disku a zapomenout.

Krátkou zmínku zaslouží technické zpracování. Ani ne grafika, vypadající celkem zachovale a v rámci hry plně funkční, ale zejména hudba. Ta je totiž hrozná. Několik otravných melodií, každá spjatá s určitou lokací pak vede až k tomu, že jsem měl tendence určitým oblastem se vyhýbat a lézt do nich pouze v případě nutnosti. Spolubydlícího pak dohnala až k mnoha výtkám a poznámkám na adresu mého herního vkusu a nespokojenému bručení si pod vousy až do doby, kdy byla hra vypnuta. Jinak pod ScummVM hra šlape jako hodinky, za celou dobu mi spadla pouze jednou.

Před napsáním komentáře jsem DH ocenil 40%. Byl jsem v tu chvíli nasycen dobrého jídla a pití, s čerstvě udělaným hrnkem kávy a vizí posezení v hospodě s přáteli, které me naštěstí stále ještě za moment čeká. Ovšem káva je vypita, pocit nasycení se pomalu vytrácí a po kratší rekapitulaci herních chyb a pořádného znovuvybavení si utrpení, které pro mě DH představovalo, musím hodnocení razantně snížit. Ne, 40% je prostě moc, polovina bude adekvátní. A to jsem ještě dnes velmi milosrdný...