Argo jsem si chtěl zahrát prakticky hned, když jsem poprvé četl recenzi ve Score - česká profesionální 3D adventura plná filmečků, navíc hard sci-fi odehrávající se na vesmírné stanici, kde se všechno posralo. Takové náměty jsem zbožňoval, třeba System Shock 1-2 jsou dodnes určitě v mé TOP 20. Jenže hra byla nesehnatelná, léta běžela, 3D adventury co jsem zkoušel mě příliš nebavily a i když jsem hru nakonec sehnal a dokonce i spustil, zase mě odrazovaly ty survival prvky.

Pustil jsem se do Arga až když zůstal poslední známější nedohranou českou adventurou z 90. let (Edna je opravdu spíše "Dizzy" arkáda).

Na první pohled hra nabízí všechno co jsem si vysnil. V hlubokém vesmíru zůstává Dan Lewis na orbitě jako záloha výsadku na těžební stanicí na planetě Argo. Jenže výsadek je sestřelen a tak se hrdina vydává na rozkaz korporace IDC zjistit co se stalo. Na stanici nic nefunguje, reaktor se přehřívá, kyslík a energie jsou v trapu, do půlky místností se nedostane a hráče čeká zprovozňování spousty systémů.

Po renderovaném intru se ocitáte v FPS pohledu v 3D prostředích, kterým se pohybujete pomocí animací (dají se přeskočit) v rámci pevných bodů, kde se můžete rozhlížet; orientaci vám usnadňuje mapa s šipkou označující Vaši polohu i směr, vlevo máte inventář, vpravo jsou nejrůznější ukazatele a brzy se pustíte do sběru poměrně logických předmětů (nejrůznější nástroje) a plnění relativně logických úkolů.

Jenže ono to všechno trochu skřípe. Filmečků není moc a jsou stejně jako samotná hra v malém okně uprostřed. Obojí je relativně pěkné, ale nic z čeho by si člověk sedl na zadek. Ono sice co vymýšlet na vesmírné stanici... jenže třeba podobný Mission Critical ukázal že to jde. Hra Vás honí z místa na místo po šesti patrech (4 patra stanice, 2 patra rafinérie) plnit úkoly, které jsou sice logické, ale jejich provedení je brutálně neintuitivní. Ve spoustě případů lovíte aktivní místa na obrazovce, přístroji, hledáte skryté cesty a občas se zaseknete i s návodem (anténa). Do toho sbíráte milion krámů, ale jen než začne být hrdina přetížený a víc nepobere... předměty se dají ale odložit jen na určitých místech a hodně štěstí, až budete hledat třeba autogen jako já. Je hezké, že si zvyšujete úroveň přístup a opravujete systémy stanice - jenže navzdory zprovoznění energie i kyslíku mě obojí nadále ubývalo. Ale k tomu se ještě dostanu.

Navíc ani příběhově to není zas ta super. O hrdinovi a okolí se nic nedovíte, nepotkáte ani živáčka, logy/emaily na čtení tu prakticky nejsou, nepřijdou žádné zvraty. Nakonec se z toho vyklube úplně jednoduchý příběh o sabotáži pro konkurenční společnost s jedním zrádcem. Vše završí kratičké outro s odletem hrdiny.

Hlavní problém je, že hra je pro běžného hráče ne(vy)hratelná kvůli výše zmíněným survival prvkům. V podobné hře potřebujete pomalu zkoumat, přemýšlet nad řešením problémů, hledat často velice dobře skryté aktivní body a cesty, prozkoumávat nově otevřené místnosti a sebrat vše co jde. Jenže hra Vás za takový postup trestá. Omezeným inventářem, brutálními časovými limity - na odstavení reaktoru, zprovoznění antény atd.. A hlavně máte ukazatele zdraví, hladu, energie a především kyslíku, které ubývají a když se dostanou na nulu tak game over. Autoři se s tím nepárali a tak doplnění jídla jsem našel 2* a doplnění kyslíku dokonce jen 1*.

Přiznávám, že jsem se ani nepokoušel to dohrát poctivě a hrál jsem s návodem. I ním byl některé úkoly matoucí, nevyhnul jsem se bloudění a hledání odložených věcí a na konci jsem přemýšlel zda se dočkám dříve zprovoznění evakuační lodě, nebo mě dojde kyslík (zbylo mě 11%).

Argo byl na české poměry a 90. léta neskutečně ambiciozní a profesionální pokus, relativně úplně jinde než Poldové či Horké léta. Jenže natolik náročný že se nedivím že ho prakticky nikdo nehrál, protože ve výsledku jsou výše zmíněné hry zábavnější. Z podobného ranku je určitě lepší legenďácký Mission Critical.

Tak ještě jedna freewarovka před odchodem z práce domů :) Pokračování Bez peněz do hospody nelez, které jsem doma nerozjel ale v práci ano.

No a je to totéž co jednička - v celkem pěkné, leč absolutně tmavé grafice jedna adventurní místnost s pár lehoučkými kombinacemi a jedním (a půl) primitivním puzzlem. Tentokrát to není o zaplacení v hospodě, je to něco jako film Saw - zraněný připoutaný muž v místnosti se musí osvobodit a utéct únosci. Je to zasazením o fous zajímavější než první díl, ale nijak to neskončí a i komentář smolím dýl, než jsem to hrál. Takové jednohubce fakt víc než 20% nedám.

Loni jsem dohrával české freeware adventury z nulté dekády, včetně Becher soutěží. Padla jich absolutní většina, ale několik kousků se mi doma nepodařilo rozjet, včetně broučího Little Worldu. Nu v práci nuda, nedávno jsem dohrál Hovnivály a tak jsem si na to vzpomněl, zkusil to na firemním počítači :) a světe div se, ono to šlo rozjet i dojet :)

Little World je celkem typický případ tehdejších freewarovek. Tři brouci (moucha Zach, komár Alvin a motýl Raphael) ztratili láhev becherovky a mafián Scott jim dá 24 hodin na její nalezení, jinak je předhodí jakési neidentifikovatelné obludě. Zach se vydá na průzkum domu, Alvin se chystá do garáže a na Raphaela zbude zahrada a okolí domu.

Čili typická freeware záležitost té doby - děsivě infantilní, nedá se brát ani na chvíli vážně a jako u všech Becher her je tam ten motiv becherovky namontován dost na sílu. Tak proč 65%?

Inu ono to bylo celkem fajn. Po 90s hrách s pekelnou obtížností to bylo až primitivně jednoduché, v inventáři máte vždy max 3 předměty u kterých víte kde je použít, nic se nikde neschovává, ovládání je fajn, je tu mapa na rychlý přesun. Ve 3 kapitolách si zkusíte pokaždé jiného hrdinu a poslední je takový krátký dovětek. Příjemně se to hraje a i ty akční mezihry jsou celkem jednoduché a pohodové.

Grafika je sice jednoduchoučká, ale čistá, poměrně hezky barevná a správně praštěná.

A na adventuru pro nejmenší je to i celkem zábava. Vtipné dialogy, (po)tvorové ve hře jsou neskutečné karikatury - od krtka se slepeckou holí přes žížalu s rozdvojenou osobností či soudruha švába až po naprosto nechutného pavouka. Občas přijde nějaká brutalitka nebo zábavný odkaz - Jabba Hutt nebo hudba z Kmotra při mafiánské scéně,

Je to kravinka, ale příjemně se to hraje, poslouchá i sleduje. Mínusem je otravná elektronická hudba v kratičkých smyčkách, která se nedá vypnout. A i přes plnění pracovních povinností byla hra za 2 hodiny dohraná, což je i na freeware dost málo. Ale minimálně těch 65% si to zaslouží.

Já věděl, proč se mi k Hovniválům nechtělo vracet. Mám s tou hrou dva zážitky - první bylo demo v roce 1998, které pokrývá titulní segment. A já z něj byl tehdy naprosto unešenej, hrozně se mi líbilo slunce se slunečními brýlemi, rodinka hovniválů, hromada hovnivých koulí, úkol uříznout střevlíkovi hlavu motorovkou a dialogy typu "Dobrý den Done Hovno" "Zdravím tě Hovníku". Bylo mi 16-17, byl jsem blbej puberťák a ke štěstí mi stačilo málo.

O nějakých 5-10 let později jsem si sehnal originálku, dohrál jsem ji a v paměti mi z ní nezůstalo nic, jen že to bylo poměrně "meh".

Nu a dneska? Hru odpálí odporně rozplizlé intro naprosto o ničem - cesta ze školy, převlékání, skejt, kde je podstatných asi 10 sekund, kdy Jerry propadne do starého komixu. Ve stejném duchu se na konci nese outro - naprosto nic neříkající "vtipné" záběry z natáčení. Stejně odpudivá je i grafika - vyblité, tmavé, šedivé barvy, ošklivý a zoufale neinspirativní styl a kresba lokací, což nejvíce odnáší poslední sci-fi segment.

Ovládání je tak první půlka devadesátek - osm příkazů, mezi kterými sice lze rolovat pravým tlačítkem, ale autoři důsledně využívají všech, díky čemuž je základní průzkum lokací či předmětů v inventáři neskutečně pomalý a celá hratelnost se táhne jak smrad. A dále to pokračuje jako výčet všeho, proč adventury koncem devadesátek začaly mizet z výsluní. Do zblbnutí opakované prohledávání již prohledaných míst, na něž plynule navazují poloviční dead endy, kdy něco nevezmete v návalu adrenalinu a na konci Vám to chybí. Např. krabice s roztokem na uskladnění oka... ono se k ní dá vrátit, ale pokud už se Vám roztečou obě oči, máte smůlu a končíte těsně před cílovou čárou.  

Několikrát je tu časový limit, včetně celé druhé části, samozřejmě nechybí lovení milimetrových pixelů a naprosto šílené kombinace. Pak jsou tu střílecí pasáže s naprosto šíleně klepajícím se kurzorem, takže si "párkrát" vztekle zaloadujete. Korunu tomu dávají tři automatovky s nutností překonat šílené high score, což by natáhlo hratelnost ještě o pár hodin. Díky bohu za cheat na přeskočení. Ve hře jsou dvě obtížnosti, přičemž tu těžkou jsem po pár hodinách musel vzdát, protože IMHO nejde dohrát. Hned v 1. kapitole se musíte dostat na záchytku, na což stačí normálně jedno pivo, ale na hard potřebujete dvě, ale nemáte na ně peníze.  

Příběh tvoří 4 segmenty, které k sobě naprosto ničím nepasují.
- první segment je pokus o retro gangsterku s tvrdým detektivem a mafií. Namísto Ameriky 30. let to ale naprosto vším (postavy, lokace, dialogy) připomíná Česko 90. let.
- druhý segment je hrůzostrašná infantilita o plyšovém medvídkovi, který zachraňuje plyšovou opičku, navíc příšerně krátká infantilita.
- třetí segment tvoří titulní problémy rodinky Hovniválů. I když jsem žasnul nad tím, čemu jsem se kdysi smál, pořád je to asi nejzábavnější, roztomile nostalgické dobrodružství. S pořádnou porcí nechutností a kratičkou délkou.
- čtvrtý segment pak tvoří futuristické sci-fi, které je donekonečna natahované, dojíždí na mizernou grafiku a nezajímavý příběh o dvou korporacích a drogách. A upřímně řečeno je to zbytečně nechutné a kravavé.

Na Hovniválech je vidět určitá profesionální práce a není to úplný průšvih, ale absolutně mě to nebavilo hrát.

Přítmí vyšlo v době, kdy jsem naprosto nekriticky hltal časopis Score, jeho redaktory a cokoliv s nimi spojeného. Takže adventura, ve které účinkují Rybka, Rohlík či Chlumský mě opravdu fascinovala. Ale v té době jsem ji nedokázal sehnat a hlavně neměl jsem ji na čem rozjet. A později mě zas odrazoval styl jakým byla vytvořená, takže jsem se k ní dostal až po čtvrt století.

Přítmí je na malý český projekt z velké části provedený lidmi motajícími se okolo Score nečekaně ambiciózní a povedený. Je to 3D adventura ve které se pohybujete mezi černobílými zdigitalizovanými fotkami, přičemž je to snad první podobný "fotoromán", který vypadá opravdu dobře... žádný rozplizlý hnus, ale čisté, krásné fotografie, které umí i docela navodit atmosféru. Pohybujete se šipkami a z větší části trávíte hru lovením aktivní míst v místnostech plných krámů, v temných prostorách, popřípadě i hledáním často skrytých šipek s cestami. Na kombinace se zde moc nehraje, většinou najdete nějakou stopu a jdete ji někam s někým ověřit, případně prošmejdit novou lokaci na stylově nakreslené mapě. Ta se objevuje od 2. kapitoly; kapitoly jsou čtyři a ta poslední už je jen takový dojezd. Celé mě stylem vyprávění, hraní a pohledem z vlastních očí asi nejvíce připomínalo sérii Tex Murphy mínus sci-fi nádech "Murphyovek".

Pixelhunting je zde opravdu vražedný, například v temném sklepě a nebo třeba ve třetí kapitole, který mě stál jediný pohled do návodu. Tam jsem věděl, že se musím dostat do auta, jako pamětník devadesátek jsem si pamatoval zvěsti o otevírání zámků pomocí tenisáku, ale ten proklatý zámek jsem nenašel. Kromě toho je zde jedna puzzlo-hádanka a nebo třeba vyvolávání filmu, což bylo dost retro i na mě. A když jsem u retra, přidaná hodnota Přítmí jsou české 90s reálie. Dobová technika, nábytek a další zapomenuté věci. Nebo šílená móda včetně tehdy módních bíbrů a příšerně zmalovaných holek :)

Příběh je takový detektivní noir jemně hozený do hororu. Fotograf při focení zachytí detaily z brutální vraždy pana Liebermana a pouští se do pátrání. Je to sice plné klišé (dementní tlustý polda co nic nedělá), legračně zahrané a bohužel konec jde do ztracena. Ale jinak na poloamatérský pokus je to povedené, lokace jsou atmosférické a minimálně u scény s obětováním dítě sektou zamrazí. Na to co u nás v té době vznikalo klobouk dolů.

A tak jediné opravdové mínus je délka. 13:20 jsem k tomu sedl, 15:40 dohráno i přes zuřivé prohledávání obrazovek milimetr po milimetru a občasný zásek kvůli pixelhuntingu. I tak jsem rád, že jsem si to mohl zahrát.

PS: Ať vás ani nenapadne v pokojíčku klikat na šňůru v zásuvce!!! Vypadne Vám proud a následně strávíte dlouhé minuty hledáním šňůry a zásuvky v totální temnotě.

Z 90. let bych chtěl ještě dohrát 4 české adventury (Argo, Hovniválové, Přítmí, Edna), ale do ani jedné se mě z různých důvodů moc nechtělo. A tak jsem si zkusil jediný slovenský rest z té doby, tady poměrně neznámé Next Space, které si ale pamatuji z recenze ve Score.

Narozdíl od mnoha našich pokusů se do toho bratia pustili s velkými ambicemi. Vesmírné sci-fi rozdělené na 5 kapitol, kde se řeší dílčí zápletky a vše spojuje jeden větší příběh, renderovaná grafika, spousta filmečků s vesmírnými loděmi. Ty se sice v DosBoxu sekaly i při maximálních cyklech, ale samotná hra běžela v pohodě. Technická stránka haprovala i v jiných ohledech - grafika sice vypadá slušně, ale postavy při animacích při animacích křepčí a hází rukama jak při epileptickém záchvatu. A jak zmiňuje Jvempire, hudba i na nejnižší hlasitost přehlušovala dialogy, které jsou utopené na pozadí. Esc shodí celou hru, což taky nepotěší.

Setting mě bavil. Hrdina je vesmírný popelář Frank, který po brutálním kartáči od šéfa (3 dny absence z důvodu chlastu) dostává za úkol převézt jednoho hlavouna. Namísto toho se červí dírou dostane do předaleké galaxie a co čert nechtěl rovnou do baru :) Ten slouží jako základna pro různě uhozené sci-fi příběhy - ať už sklad odpadu s rozbitými teleporty a bleptajícími příšerkami (přátelskými) nebo třeba únos dvojicí nadržených androidek. Samotný hlavní příběh s béčkovým záporákem včetně rozuzlení je ale dost průměrný.

Hrdina povoláním odkazuje někde k Rogeru Wilcovi, ale je to spíše takový Dave Lister. Pohodář, v podstatě slušňák, ale nezodpovědný hovado co má vše na háku a trochu dement co nepozná 90% věcí v okolí. Což mu ovšem nebrání je velice barvitě okomentovat. Hra je dost sprostá, ovšem díky slovenštině velice expresivně a originálně sprostá a některé komentáře či popisky stojí opravdu za to. Včetně finálního "já se na to můžu vysrat" :D

Ovládání je pohodě (levé tlačítko používá, pravé mění akce), ovšem s obtížností nemůžu souhlasit s kolegou, ta je podle mě místy až pekelná. Obrazovek je sice pokaždé jen pár, ale naprostá většina aktivních míst v nich je k ničemu. Předměty často zůstanou v inventáři ač nemají žádné využití. Ve většině kapitol se mi podařilo pár jasných věcí, načež jsem brutálně a na dlouho zakysl a nepomohlo ani všechno na všechno. Důvodem jsou jednak nelogické kombinace např: Vezmete sklo, obalíte ho kaučukem a namočíte do kyseliny a máte meč, kterým zaženete chapadlo. Jak dorazit chapadlové monstrum? Přece tak, že po něm hodíte zlatý nuget, vylovený naslepo z jezírka :)

Hlavně je tu absolutně šílený pixelhunting, kdy se aktivní místa schovávají v třeba ve velkém aktivním bodě, jednopixelové nebo naprosto neviditelné předměty.

Teď pár největších chuťovek, které ušetří retro hráčům největší nervy:
- rám dveří skrývá místo na bombu
- kraj dveří výtahu se hlásí samostatně, další výtahy mají neviditelné senzory
- ve výtahu je neviditelná jednopixelová žvýkačka
- toolkit se dá přepnout na další funkce dvojklikem v inventáři, ovšem nefunguje to pokaždé (kdyby na to někdo náhodou přišel omylem)
- a jeden BUG: pokud si v první kapitole prohlédnete v baru léky, hrdina ve čtvrté kapitole prohlásí že už má v inventáři (i když nemá), odmítne je vzít a hru si můžete dát znovu od začátku.

Takže ze začátku bylo Next Space moc fajn, ale díky těm mnohahodinovým zásekům a neustálé nutnosti zkoušet všechno na všechno mě to nakonec začalo otravovat. Ten postup je tak pomalý a úmorný (zabil jsem tím celý den), že to zabíjí veškerou zábavnost.

Nibiru mě před pár lety úplně nenadchlo, ale minimálně grafika byla parádní a hratelnost slušná. Posla bohů jsem se párkrát marně snažil rozjet a když jsme narazil na balení s emulovanými Win 98, neváhal jsem. Moje dýchavičná kraksna sice protestovala, škubala se a repráky vyluzovaly místy opravdu odporné zvuky, ale hra se dala spustit, hrát a dohrát.

Očekával jsem o dvě třídy horší hru než Nibiru a dá se říct, že mě Posel bohů příjemně překvapil a místy bavil i více než remake. Příjemná neurážející grafika, slušná hudba, profesionální dabing, přičemž díky Pavlu Soukupovi působil i ten sucharský hrdina relativně zajímavě. Líbilo se mi netradiční ovládání - hru sledujete z pohledu vlastních očí, ale prostředí je čistě 2D, ovládáte se to jednoduchým šipkovým menu a v každé kapitole máte pár lokací, takže nehrozí bloudění. Levé tlačítko je akční, pravé mění možnosti (oko, ruka, pusa). Jednoduché a přitom originální. Aby ale nepřechválil, musel jsem si vygooglit kde schovali autoři přístup do menu (skryté tlačítko v pravém horním rohu).

Hra se většinou vyhýbá nelogickým kravinám (až na krysí bombu) či lovení neviditelných předmětů, přičemž si to vynahrazuje spoustou zbytečných aktivních míst a občas brutálními puzzly. Mayská matematika mě dala zabrat a jsem na sebe pyšný, že jsem to vyřešil bez návodu. Myslím teda ten puzzle, samotná hra se bez pár nakouknutí neobešla... na vině jsou některé kombinační zámky, které jsou nastaveny buď na bruteforce (šachta), nebo jsem nepochopil ani s návodem kde jsem ten kód měl vzít (kufr).

A nakonec příběh s mírnými spoilery. Jako úředník památkového úřadu se pokoušíte zastavit stavební práce, aby bylo možno prozkoumat starou nacistickou štolu, přičemž to vede k nálezu mayské sošky a pátrání po původu mayských bohů. Stejně jako v remaku se nevyhnete rozjedu kde se dohadujete s dělníky, lítáte v Praze po úřadech a sháníte stanoviska památkového a stavebního úřadu. Není to ale zdaleka takový opruz jako v remaku, je tu pár vtipných, typicky českých situací... třeba když vedoucí dělníků řekne, že na stavební rozhodnutí sere a jak přijedou bagry tak vše srovná se zemí :)

Za tento rozjezd Vás hra odmění parádní štolou ve stylu starých dungeonů a výborně gradujícím finále v Mexiku, které se může směle koukat zahraničním kousků zpříma do očí. Jenže na konci přijde naprosto příšerné, odfláknuté, useknuté a nic neříkající rozuzlení cca na 10 sekund (světlo, ufoun, létající talíř a titulky) a rázem jsem si vzpomněl proč mě kdysi nestrhlo ani Nibiru.

Každopádně na české devadesátky to byl nečekaně solidní pokus o vážnou adventuru, kde většina složek byla mírně nadprůměrných a až na ten nudný rozjezd a příšerný konec se autoři neměli za co stydět.

Ramonovo kouzlo jsem si pustil s tím, že to bude sračka a ona to nepřekvapivě taky sračka byla. Tím bych mohl skončit, protože jsem byl hrou tak znechucenej a otrávenej, že jsem si zapomněl dělat výpisky, takže tenhle komentář bude vykrádat ostatní komentáře, bude plný SPOILERů (na 30 let starou hru) a nebude stát za nic.

Po chvíli laborování s nastavením se mi navzdory tipům tady nepodařilo spustit zvuk, po ošklivém intru na mě hra vypustila ještě ošklivější zdigitalizované fotky Nového Města nad Metují 20. století. A zcela nepochopitelně do naší doby zasadila zlého čaroděje, zkamenělé skřítky, duchy, lesní bandity a hrdinu, který někde za půlkou rozpoutá novoměstský masakr (ne)motorovou kuší... není nad to pokecat s chlápkem, zeptat se ho na odjezd vlaku a pak ho odprásknout... co na to policie? Hrdina je jakýsi bezejmenný trouba ve fráčku s motýlkem, který se na konci rozvaluje na lavičce v parku jak poslední bezďák. Záporák vypadá jako rozplizlá textura (duch?).

A tak se potulujete rozplizlými fotkami ve vlastním pohledu po mapě, která nedává smysl. Jděte doprava ale na mapě se posunete doleva... sakra každej hráč co v té době hrál třeba dungeony si uměl udělat mapku, aby odpovídala prostředí, dokonce i ti co jejich "painting level" zůstal někde u nuly... ať už byli tvůrci jakkoliv amatéři, udělat funkční mapu snad zvládnout mohli ne? Na fotkách rejdíte lupou a zkoumáte, přičemž 99% toho co objevíte k ničemu není. A jak tak zkoumáte, tak zjistíte, že celý ten systém je naprosto příšerný. Vlevo dole se šklebí trouba, vpravo nahoře máte předměty ke sběru, kterých si občas nevšimnete, protože lovíte lupou pixely. Vlevo nahoře jsou předměty k použití a mezi tím vším se různě povalují adventurní příkazy (prozkoumej, použij, vezmi, polož atd...).

Vůbec jsem nechápal co kde jde použít, protože předmět na obrazovce nemění nijak popis z "kde?", díky nejasnosti aktivních míst, moři obrazovek a nepoužitelným krámům nešlo ani všechno na všechno. Nic tu nedává smysl... jak psal Londo Molari měníte zlaté prsteny za melouny, zlaté mince za posraté plinky, odpovídáte nádražákovi na to kdy jede vlak, lovíte neexistující ptáky, odpovídáte lidem, duchům i záporákům na otázky... ovšem jednomu z nich fikaně odpovědět nemáte a máte ho majznout kouzelnou hůlkou.

Při tom bloudění mě jedna špatná odpověď stála život a neuloženou hru. Pak jsem se zamotal v lesním bludišti a nemohl ven, pak jsem zas nevrátil kladivo, což nějak zjistil duch a nevrátil mi meč, který jsem potřeboval (což mě stálo další savy). Nakonec jsem se naštval, spustil hru od začátku, otevřel návod... a za necelých 30 minut bylo hotovo.

Pár plusů by tu bylo - cestování po mapě funguje, pravým tlačítkem si označujete východy a celé to hledání předmětů podle povolání soch pro zrušení kletby by bylo fajn... neodehrávat se to v současnosti. A v kronice zámku si můžete přečíst pár historických informací.

Zkrátka, Ramonovo kouzlo je opravdu tak na úrovni Mise Quadam ze stejného roku a nemá smysl se k němu vracet.

Chtěl jsem si zahrát nějakou opravdu retro adventurku a tak jsem si u Příhod z Galské země řekl proč ne? Je to skoro český (polský), z dětství si ten název pamatuji a nikdy jsem to nehrál.

Není to úplně příšerná hra jak některé české záležitosti z té doby. Je tu jeden kurzor na všechno, předměty se pod ním hlásí, většina hry se vyhýbá dead endům, nejde tu umřít a chybí tu i spousta prasáren, které měly adventury té doby. Oproti třeba Tajemství Oslího ostrova či Misi Quadam je to koukatelný, hratelný a dohratelný. A třeba třetí kapitola s pomáháním lesním tvorům proti jednomu tyranovi mě i docela slušně bavila. Tolik k plusům a teď můžu začít kritizovat.

Tak třeba příběh. Mírumilovná galská vesnička čelí obklíčení banditů, kteří jsou po zuby ozbrojení, dokonce jim vysuší studnu a tak jsou jedinou šanci na záchranu dva hrdinové. Jeden mrňavý a bystrý, druhý tlustý a trošku pomalejší. Kdepak jsem to viděl? Že by u Asterixe a Obelixe? Hra si sice graficky i stylově jde vlastní cestou, ale pár náznaků ve vizáži postav tam je. Příběh je jinak nijaký, podaný naprosto suše, humor neexistuje ani ten pitomý, nebo jsem si ho nevšiml. Konec je odbytý jednou obrazovkou.

Grafika vypadá docela slušně na screenshotech, ale je rozplizlá a zoufale neinspirativní, bez jediné skutečně pěkné/zajímavé lokace. Hudba a dialogy jsem v "nalezné" verzi neměl, hra se sekala! což vyřešilo navýšení cyklů v DosBoxu.

No a hratelnost. Jak jsem psal výše, ovládání není špatné. Že tu bude pixelhunting, plno krámů k ničemu a nesmyslné kombinace jsem tak nějak čekal (to jistí systém všechno na všechno a nakonec návod). I přes absenci nějakých větších zákeřností si tvůrci neodpustili jeden dead end (nedávejte medvědovi med bez "dochucení").

Ovšem inventář stojí za to! Že zabírá třetinu obrazovky a předměty se do něj musí dávat ručně bych pochopil. To že je omezený a předměty z něj musíte vyskládávat na zemi už jsem taky viděl. To že Vám země zahlásí, že už je na ní moc předmětů už je trošku moc. Ovšem nad čím zůstává rozum stát je kombinace - ta probíhá tak, že předmět položíte na zem a tam na něj něco použijete!!! A protože to po Vás hra chce asi jen 2-3*, tak Vás něco takového vůbec nenapadne.

Díky čachrům s inventářem jsem hru málem nedohrál - to když jsem mezi asi 20 vyskládanými rostlinami, ovocem a houbami marně hledal hříbek do lektvaru těsně před koncem. Prošmejdil jsem celý les, hra mi odmítala uznat hřib máslák... nakonec chtěla úplně jinou houbu.

Dohráno asi za 4 hodiny s pár nakouknutími do návodu a dopadlo to víceméně podle toho, jak je to hodnocené tady, nebo v prastaré recenzi ve Score.

Když jsem si dohrál Neverhood, tak jsem si vzpomněl na Bad Mojo, další kdysi dohranou "adventuru" ze stejného roku, ke které jsem se nikdy nevrátil.

Bad Mojo se vezlo na vlně FMV úchylností typu Hell, Harvester či obě Phantasmagorie a snažilo je překonat mírou hnusu a nechutností. Zaplivaná barabizna plná odpadků, bordelu, špíny, smradu, nedojedeného jídla a hlavně havěti. Leklý ryby, krysy prošpikované žiletkami či pastičkami na myši a armáda brouků na každém kroku. K tomu dvě opravdu "pomilováníhodné" postavy - nájemník ujetě působící zlodějíček a pan domácí - starý, olysalý, humusácký hovado, které má na svědomí drtivou většinou výše zmíněné špíny.

Všechno tohle vypadá (aspoň v Redux verzi z GOG) opravdu hnusně, ve fotorealistické grafice plné nechutných FMV scén (různé detaily na brouky) a kdo tuhle havěť moc nemusí, určitě se při nějaké scéně otřese odporem.

Příběh je v podstatě fajn. Hrdina se díky medailonu od matky promění ve švába a zatímco se snaží přežít v domě, ve spoustě scén vidíme jeho minulosti i minulost pana domácího, přičemž zejména to druhé je celkem slušně napsané drama jak se z milujícího manžela stala totální troska. Klacky tomu pod nohy hází příšerní "herci", absence jakéhokoliv vysvětlení oné magie a scénáristické berličky otec a syn se náhodou střetnou v jednom domě. Také titulky by bodly, ale celkově vzato je to fajn, dokonce jsou tu čtyři různé konce.

Adventura je to ale opravdu jen v uvozovkách. Šváb logicky moc nezmůže, nemá inventář a tak ho ovládáte pomocí WASD z pohledu shora, bloudíte a občas něco malého posunete, otočíte či aktivujete. Autoři se chlubí 800 obrazovkami, což znamená většinou probíhání nekonečně prázdnými místy, občas kličkování mezi různými "invisible walls" v podobě různých rozlitých sajrajtů a většinou marné přemýšlení co se po mě vlastně chce.

A popravdě mě to moc nebavilo. Ani dnes, ani kdysi. Ve většině případů jsem netušil kam můžu a nemůžu vylézt (většinou kolmé stěny, různé přechody), nápovědy při komunikaci s brouky jsou mysticko-kryptické, místa jsou obrovská a nepamatoval jsem si kudy a kam jít. Čas od času mě něco zabilo/sežralo a já neměl uloženo. Posunování/otáčení věcí je občas za trest, na konci se objeví i trigger z jiné místnosti a časový limit.

Navíc i GOG verze má bugy (aspoň pod Win 7) - loader se nechtěl spustit, odmítá se to ukládat (musíte smazat předpřipravenou příponu), po nahrání se šváb objeví jinde, občas i za "invisible wall", v jednom případě mě hra po uložení odjela s loďkou a já nemohl zpět, před finále se po nahrání nespustila příběhová animace.

Od půlky jsem hrál s návodem, jinak bych se v tom plácal ještě teď. Dobré spíše jako vzpomínka co všechno mohlo v devadesátkách vzniknout, než jako hra, ke které jsem se musel vracet.

Po hrozně dlouhé době jsem zas sedl k počítači s touhou si něco zahrát. A tak jsem se podíval na ty tuny nedohraných adventur a mezi nimi objevil Neverhood, druhou nejvíce hodnocenou z roku 96, kterou jsem navíc kdysi hrál. Popravdě řečeno mě tehdy Neverhood moc nesedl a před pár lety mě odradil začátek.

Intro žádné, titulky žádné, po první místnosti se objeví FPS prostředí ve kterém jsem se ztrácel a v jedné z prvních místností do kterých zavítáte Vás čeká naprosto šílených 38 místností popsaných historií světa a vůbec všehomíra. Roky běží, absence titulů už není problém, 3D adventur už jsem taky pár dohrál a na čtení jsem se vyprdl... pro pochopení příběhu bohatě postačí nasbírat 20 disketek s jednoduše nakreslenou zápletkou, kterou si můžete pustit na jednom z terminálů.

Grafika je opravdu šílená. Komplet všechno je z plastelíny včetně monster, robotů, hrdinů nebo i tekutin... když něco náhodou zařve jako jedna "ovečka" zbude po ní jen hromádka slizké hmoty. Upřimně řečeno mě tenhle styl úplně nesedí, mám radši tradičnější grafiku, nicméně originální to určitě je, řemeslná práce na tom musela dát zabrat a technická kvalita 2D pasáží je parádní i dnes. 3D pasáže či animace jsou bohužel poněkud rozplizlé. Celý ten svět působí naprosto mimozemsky, animace jsou ulítlé, stejně jako naprosto šílená (folková?) muzika.

Vtipný je i celý svět okolo od robotů sbírajících medvídky přes brkací houby až po různé pastičky či držkopády ze schodů. Jak už to u vtipných adventur chodí, příběh není úplně strhující - jste plastelínový nýmand Klayman, který se snaží zastavit zlého krále a dosadit zpět hodného krále... ovšem na konci si můžete zvolit dva konce a outro je překvapivě dlouhé a neodfláknuté.

Nevím jestli je to tím, že jsem dlouho nic nehrál, ale pod tou šílenou grafikou a humorem se skrývala překvapivě výborná hratelnost. Pohybujete se v 3D prostředí po předpočítaných trasách, otevíráte nové lokace a když se někam dostanete, pohled se změní na 2D a řešíte problémy. Nejsou zde skoro žádné rozhovory, žádný inventář - těch cca 5 předmětů si Klayman prostě strčí do hrudníku, díky bohu ani žádný pixelhunting a vše se ovládá pohodlně jedním tlačítkem myši. Podstatou hry jsou puzzle, některé složitější, někde jednodušší, většina z nich má nápovědy někde ve hře, kterou ale musíte objevit.

Kromě toho se budete vracet na známá místa koukat co se změnilo, ovládat dělo, aktivovat systém teleportů, jezdit v bludišti skalních cest vozíkem a sbírat 20 destiček s příběhem. Pokud se člověk zasekne, v poště doma se občas objeví nějaký tip. Obtížnost je tak akorát - nic jednoduchého, ale ani žádné vražedné hádanky. Vypisoval jsem do sešitu řešení, snažil se na vše přijít sám a do návodu nakonec koukl jen 2* - jednou protože puzzle nefungoval jak jsem myslel a podruhé pro hudební hádanku na což prostě nemám sluch.

Zabralo to pěkných pár hodin solidní hratelnosti (+krátké nastavování kompatibility ve Windows) a přestože mi chyběl nějaký pořádný příběh, jsem spokojený.

Krávovinka z devadesátek, kterou v té době znal a pařil asi každý, povětšinou ve škole. I já ji pařil v hodinách informatiky, tak jak píše Marty McFly, zatímco se nám typicky devadesátková učitelka pokoušela vysvětlit jak otevřít internetový prohlížeč a najít v něm Václava Klause... no kdo by ho hledal že? Namísto toho jsme hledali hry ke stažení a nějakým zázrakem jsme dokázali najít Othello/Hexagon?, Dyna Blaster a tohle.

Variace na hada, kterého jsem v té době znal jen jako vedlejší hru z polského handheld Tetrisu, GameBoye pro chudé. Variace pěkně barevná, roztomilá, jednoduchá na pochopení a (tehdy) i na ovládání. Tak si člověk jezdil mašinkou, nabíral všechno možné od lidí přes ovoce, slony až po diamanty a za každou nabranou věc přibyl jeden vagón v ocase. Zpočátku jednoduchá kola přituhovala, měnila se v bludiště s na vteřinu přesně vypočítanými pohyby, kde člověk musel nejen do puntíku naplánoval kudy pojede, ale ještě to zrealizovat bez jediné chybičky.

Nikdy jsem podobné krávovinky nepovažoval za plnohodnotné hry, ale dohrával jsem vše co mi přišlo pod ruku a Vlak se dohrát dal (narozdíl od podobného ale už tehdy nelidského Supaplexu). V té době jsem pařil ultratuhé NES hry na Vietnamských konzolích a Vlak oproti tomu byl až dětsky lehký.

No dekády plynuly, Vlak jsem objevil v nudnějších chvílích v práci na jedné stránce, kde se dá hrát online, pustil se do něj a za dva dny ho dohrál. Jednoduché to už v žádném případě nebylo :) Kola jsem opakoval do zblbnutí protože reflexy slábnou a ruka už není tak rychlá jako dříve. U 48 kola jsem se musel kouknout na youtube protože zhruba jsem věděl, ale chyběl mi nějaký detail. Párkrát jsem si zanadával, jednou vzteky praštil do stolu :)

Je to jedna z těch her, které se Vám vysmívají když zařvete. S odstupem je to vtipný, ale po desátém nárazu do zdi/ocasu opravdu ne. Pár hlášek k dobru:
- takhle to asi nemělo být
- a zase vedle
- na tohle jsem se těšil
- tak kolik bylo dneska rumíků
- a co jinak doma všichni zdrávi
- netlučte počítač nemůže za to
- pozor na krevní tlak
- přiznejte si že na to již nemáte

Zejména poslední dvě hlášky jsou trefné :) Každopádně pěkný návrat za střízlivých 60% (víc to nebylo ani tenkrát, natož dnes).

PS: Druhá nejhodnocenější hra PC na databázi v roce 1993 hned za Doomem... kdo by to byl řek?

Ač RPGčka už nějaký čas nehraju, neodolal jsem vábení anglického překladu nové obrovské modifikace mého nejoblíbenějšího herního světa a pustil se statečně do ní. A bylo to jako vždycky - totální pohlcení, desítky hodin prosezené u počítače, vše ostatní šlo stranou. Doma bordel, na tváří solidní plnovous, v práci těšení se domů, zazděná oslava bratrových narozenin a poslední týden i tak 3-4 hodiny spánku denně :) Já vím proč se těmhle hrám vyhýbám, protože tenhle styl hraní po čtyřicítce je tak na infarkt :)

A to jsem si hru ještě nedobrovolně zahrál dvakrát - při prvotní instalaci jsem nevědomky následoval link z diskuze, stáhl si Foxxův repack (Sonora+DLC+sfall) a na něj naplácl angličtinu, která ovšem nebyla potřeba. Hra se hrát a dohráta dala, ale neustále naskakovaly erory, pár questů nedošlo dodělat, při vstupu do jedné lokace ve Phoenixu hra padala a jako bonus se neobjevila postava, která mě měla odvést do DLC Dayglow. Druhé hraní tak následovalo s ženskou postavou (zcela překvapivě tu není naprosto žádný rozdíl kromě oslovování!), mírně nacheatovanou tak abych ze hry urval a viděl co nejvíce (namaxované základní vlastnosti + důležité nebojové vlastnosti) a úkoly jsem kontroloval dle Sonora wiki. Čili doporučení - stáhnout repack od Foxxe (poslední je tuším 1.14) a na něj nic jiného nenahrávat! Instalátor je rusky, ale dá se vybrat angličtina a ta je naprosto v pořádku.

Jaká tedy je Sonora? Klasická ve stylu Fallout 1+2, čili nemá smysl popisovat detaily z hratelnosti. Ti co nehráli originály se do Sonory nepustí a ti co hráli vědí. Sonora je megalomanská, mírně mexická, mírně vidlácká a držící se při zemi.

Odehrává se v Arizoně pár let o událostech z jedničky. Ty se stalo v podstatě v sousedství, takže do krajiny probleskne pár zpráv, občas i nějaká vedlejší postavička. Během svého putování narazíte na španělsky jmenující se osady, postavy mluvící španělsky a dokonce můžete zabrousit až za hranici k mexické armádě. Vřele tedy doporučuji na začátku perk Hot Blooded který funguje jako známý Krvák, ale taky vás naučí španělsky. Díky mexickým podtónům je tu pár nových skinů postav i budov, ale nic z čeho byste si sedli na zadek nebo co by nějak extra rušilo.

Držení se při zemi znamená, že celkový setting se drží spíše lidí. Nenajde tu moc supermutantů, ghoulů (s výjimkou čistě ghoulského datadisku), genetických pokusů, monster. Samozřejmě v poušti jsou radškorpioni, mravenci, obří krysy. Je tu i pár pojmenovaných páračů, ale jinak příběh se točí spíše okolo lidství. Překvapivě podobně při zemi se drží i special encounters - žádní ufouni, cestování časem, hvězdné války, spíše jen odkazy na staré Twilight Zone/Krajní mezi.

Kromě special encounters můžete sbírat i prastaré relikvie, které se dají střelit vždy konkrétní osobě za nějakou tu výhodu. A za půlkou hry se dostanete k motorce, kterou můžete opět na asi 10 místech vytunit. Co se týče vybavení, není to takový brutál jako český Resurection, ale náročné to je. Plazmovou pušku jsem získal skoro až na konci, větší část hry jsem si vystačil z rázovou puškou z jednoho náhodného střetnutí. S brněními hra taky šetří... a když se dostanete k power armor, řádně vám ho osladí. Pohyb v něm je totiž pomalý, nedá se v něm krást a půlka lidí se s Vámi v "plechovce" odmítá bavit... nakonec power armor putovalo do koše motorky. Poslední novinkou je opravdu vytuněný sneak, se kterým můžete probíhat nepřátelům doslova před čumákem a oni Vás nevidí. Při kradení bohužel nefunguje, takže když Vás chytí útoku se nevyhnete.

6 odstavců a ještě jsem se nedostal k příběhu a základu.. čili hrdina pochází tradičně z nějaké vesničky, o světě (navzdory skillům) ví úplný hovno, protože vesnička s názvem Villa odmítala veškeré technologie i okolní svět. Jednoho dne Villu přepadnou nájezdníci, odvedou do otroctví spoustu lidí včetně Vašich rodičů a tak se vydáváte je najít. Před Vámi se otevře mapa Arizony s dle wiki 21 lokacemi! Wiki přehání... je jich jen 18; tři lokace jsou v podstatě krátké bez questové.

Ale těch 18 stojí za to! Ať už jsou to malá městečka nebo velkoměsto Phoenix, jsou až po okraj naplněné obsahem. Velké questy v PipBoyi, malé neoznačené questy, události, spousta drobných oprav věcí, hackování či brakování přístrojů, léčení lidí. Často se s Vámi někdo nebaví a když mu dáte přes inventář peníze nebo jídlo rozváže. Zkrátka z hlediska hratelnosti je to nabité na maximum přesně tím, co na Falloutu miluju. Samozřejmě ke všem questům jsou pěkné mikropříběhy, dialogy, lidské osudy... můžete být za svině nebo za matku Terezu (já končil s karmou přes 3 tisíce :D). A tak chodíte, pomáháte, získáváte karmu i reputaci, komu se to zdá málo tak je tu ještě obrovitánské DLC město Dayglow (bývalé San Diego) s ghouly, radiací a 22 obrazovkami! Když jsem u toho drobného obsahu tak i pár zklamání. Kromě nulového rozdílu mezi hraním za chlapa/ženskou tu absentuje i sex a ani humoru tu moc nenajdete.

A co velké questy, hlavní příběh? No to je hlavní důvod proč jen 80% - mírně SPOILERY! Města jsou krásná, ale všechno už jste někde viděli. Brahminí farmáři, sběrači šrotu, gauneři s otroky/vězni, vodní kupci, rybářská vesnička, šílené rostlinné pokusy, radioaktivní ghoulí peklo. V jedné vesničce Vás přivítají festivatelm kde se volí dětská královna s obrovskými poctami... a já neomylně odhadl kam to bude směřovat. Ve Phoenixu vedle sebe existuje mafiánské kasino jak z New Rena z kultem Uctívačů ohně jak z Katedrály. Něco opravdu originálního přináší tak akorát Two Sun s Tinsmithy.

Zatímco malé questy fungují, můžete se domluvit s každým gaunerem a dokonce i s dvěma gangy, ty velké jsou občas podivně nedořešené. Tak třeba Dayglow: Na konci se rozhodujete mezi dvěma komunitami, jejich vůdcové ovšem po skončení někam zmizí, Nebo už zmiňovaný Phoenix: Ve Phoenixu můžete pomoc svrhnout řád Uctívačů. Pokud pomůžete odboji, jejich vůdce zmizí a lidi se dále chovají jako by se nic nezměnilo. Pokud katedrálu odpálíte (atomovou bombou), lidi si všimnou, ale to že jim ve vedlejší čtvrti vybuchla atomovka je nijak netrápí (a města se to nijak nedotkne).

Tím největším zklamáním byl nakonec hlavní příběh: Hrdina sleduje a zachraňuje unesené vesničany... což se táhne většinou hry... a no to je v podstatě skoro celé. Zbytek už do spoilerů:

Na konci si vybíráte mezi dvěma tradičními silami dobra - Rangers a Bratrstvem. Rangers jsou dobří i tady až na pár prohřešků... zato Bratrstvo se chová... inu jak Rusko (že by nějaká sebereflexe tvůrců?). Instaluje stínové vlády, loutkové kulty nebo polocyborgy a generál chce vše ovládnout. Vy můžete jako hráč splnit skoro všechno pro obě frakce, ale na konci si musíte vybrat ke komu se přidáte... a musíte zničit základnu druhé frakce jinak hra neskončí. Což v případě že zvolíte dobro znamená zničení lodě Bratrstva, kde je ovšem 99% slušných lidí - poctiví veteráni bojující se zlem, moudří písaři, jeden sluha, malé dítě. To je dost kontrast ke zbytku hry kde prakticky každého lumpa můžete vyřešit mírově. A výběrem odsoudíte k záhubě podstatnou část komunit závislou na zvolené frakci.

Zkrátka ty Fallout modifikace ty velké questy a konce neumí... monumentální výpravu na plošinu Enklávy z Fallout 2 už asi nic nepřekoná. Jinak samozřejmě pokud se Vám líbily klasické Fallouty, není nad čím přemýšlet, stahujte a hrajte :)

Marně přemýšlím co napsat o Botanicule, jak vůbec začít. Možná trošku zeširoka. Machinarium byla úžasná, dospělá hra se solidním sci-fi příběhem, Samorost 1-2 byly hříčky a trojka sice infantilní, ale v podstatě epická, vtipná a roztomilá hra, také laděná do sci-fi. Botanicula je infantilní... a to je všechno.

Ocitáte se někde v nějakém ekosystému s pěticí hrdinů. Pan pírko, větvička, žalud, houba a makovice prochází 6 různých úrovní bludišťoidního typu, kde plní milion různých nepodstatných úkolů, které zastřešuje vždy potřeba něco sesbírat, aby mohli dál. Modrá semínka, ptáky atd... Celé to zastřešuje nějaký příběh o odporných pavoucích, kteří vysávají z ekosystému energii a hrdinové je musí zastavit... no přiznávám že jsem to moc nepochopil a ani jsem se moc nesnažil. Laťka toho co jsem schopný a ochotný brát vážně je velká, ale tahle hra ji prostě nepřeskočila.

Grafika je samozřejmě roztomilá a pěkná, i když prostředí se skoro nemění. I tak musím tvůrcům nechat, že se vytáhli v množství různých kreatur a občas to ovzláštnili - třeba epizodou plnou domečků, kde v každém musíte něco splnit.

Pětice hrdinů by sváděla k tomu, že to bude těžká kombinatorika, ale je to v podstatě totéž co Samorost. Většinu časů jen klikáte po obrazovce, občas něco potáhnete a hrdinové všechno obstarají sami. Případů, kdy musíte použít nějakou konkrétní postavičku je minimum. Totéž platí i předmětech, většinou nesete jeden, max dva a víte přesně kde je použít. Hratelnosti se jinak nedá vytknout nic, úkoly jsou rozličné, originální, nechybí podmořské pasáže s ponorkou, závody, variace na volejbal, Arkanoid či Asteroids.

A tady přijde přiznání, proč je můj komentář takový neutrální - tu hru jsem si zkazil návodem. Na vině je moje posedlost sbíráním secretů a taky autoři, kteří tyhle prasárny musí cpát do každé novější adventury. Na achievementy už jsem se naučil kašlat, ale tady mi tvůrci hodili do cesty 123 sběratelských karet, které jsem prostě MUSEL najít všechny. Jsem idiot já vím... ale nemůžu si pomoc. Takže jsem jel podle návodu a v podstatě jsem z hratelnosti nic neměl. Po třech dílech Book of Unwritten Tales bez jediného nakouknutí do návodu jsem si připadal, jak hrát 3D akci s cheatem na nesmrtelnost. Takže od teď se podobných adventurám se sbíráním bodů, achievementů, kartiček a podobných nesmyslů vyhýbám... já si chci užít adventuření a ne přemýšlet co jsem kde nevzal.

Těch 80% odpovídá tedy tomu, kdybych hrál bez návodu, protože spousta úkolů je originálních a věřím že bych si je užil. A odměna za 123 kartiček? Tři kratičká, rádoby vtipná, infantilní videa... no nestálo to za to.

Book of Unwritten Tales mě i mému počítači dala zabrat. 10 let stará hra s do detailů vypiplanou, velkolepou a překrásnou grafikou na můj stroj byla trošku moc, v některých místech se to i na střední detaily měnilo na slideshow. I tak jsem si všiml věcí, které s mým hardwarem neměly nic společného - podivné rozpadlé animace tekutin, občas utopený nebo chybějící zvuk, rozpadající se textury v pyramidě nebo pochodování na místě. Na jednom místě se NPC zastavilo a začalo se točit dokola... to jsou věci, které bych od hry z roku 2015 nečekal. Dost často se mi stávalo že na první klik na něco postava nereagovala a zareagovala až napodruhé.

Hratelnost se nezměnila v nejmenším, ale oproti prvnímu dílu ještě řádně nabobtnala. Je tu pět naprosto megalomanských kapitol, které většinou začínají nevinně. Pár lokací, pár postav, spousta aktivních míst, které rychle mizí. Jenže stejně jak v prvním díle se situace začne komplikovat, občas se někde něco objeví, přibude pár lokací, NPC mají nové věci co musí říct a řešení všeho je šíleně na dlouho. Není to složité, nelogické, většinou nehrozí dlouhé záseky... jenže docílit nějakého postupu je šíleně zdlouhavé. Jasně k adventurám to patří, tvůrci si z toho sami dělají srandu prostřednictvím hrdinů i různých postav, ale občas by neškodil o vous přímočařejší postup a soustředění se na příběh.

I přes jistou zdlouhavost mě hratelnost v podstatě bavila, hodiny ubíhaly a řekl bych, že jsem u toho strávil dobrých 20-25 hodin solidní zábavy. Tu zpestřují ještě "subquesty", většinou nějaký nepovinný úkol jehož odměnou je nějaký obleček. Od slušivých pirátských šatů pro Ivo, přes dementnosti typu papírová čepice či falešné brýle s nosem až ho úchylný obleček harémové tanečnice pro Nata! Samotná hra je sice opět epická fantasy jako byl první díl, ale plná humoru, narážek a odkazů. Je tu opět jedná zásadní Star Wars scéna (duch Obi-Wana), nečekané kulturní odkazy (andělské sochy z Dr. Who, herci z černobílých Universal/Hammer hororů). Naprosto skvostný nápad je cestování časem do minulosti, kde se grafika mění na staré více pixelovatou, mizí dabing a nakonec se z toho stává textovka.

A co příběh? Hrdinové se vrací všichni a každý řeší to své.
- Ivo je držena svou panovačnou matkou v nudném elfím ráji a řeší nečekané těhotenství (hlavně proto, že vůbec neví co je sex) a to že ji Nate po roce vztahu opustil.
- Wilbur byl jmenován profesorem magie, ale naprosto nic nezvládá, jeho dobré úmysly vedou k jedné katastrofě za druhou.
- Nate se věnuje opět kradení, dostává se do křížku s Rudým Pirátem, který na něj vypsal odměnu a je zahořklý (a s neslušivými vousy). Nechybí ani Critter, který dělá opět psí kusy a žvatlá.
A postupně všichni čelí katastrofám. Munkus je stále kolem, jsou tu zvěsti o prastarém zlu a do toho tu řádí příšerná radní a ještě příšernější dcerou, která mění krajinu na hrůzostrašný růžový kýč. Vrací se i další - krysy, zombie, dvouhlavý ogre, každý má nějakou důležitou dějovou linii.

Takže se to příjemně hraje, grafika je krásná, fantasy hudba burácí, hrdinové řeší zapeklité problémy... a na jednu věc co vyřeší se x dalších posere. Tvůrci zvládají humor, dialogy, detaily, mikropříběhy... na konci 4. kapitoly přijde třeba krásná romantická scéna, která opravdu zahřeje u srdce. Všechno funguje, kromě hlavního příběhu. Ten se potácí na místě, zamotává, tvůrci do něj cpou naprosto hrůzostrašné deus ex machiny, nesmyslné zvraty, nic neřeší... a někde v páté kapitole mě došlo že ani nic nevyřeší. A já u toho měl stejné pocity, jako u moderních TV seriálů, které do diváka naperou 20 postav, 40 dějových linií, ideálně všechny najednou a vy marně doufáte, že na konci se z toho nějak vymotají.

Konec tu sice je ale... Nate zůstává zkamenělý, Alastair mrtvý, Ivo těhotná, Wilbur stále není mág, malá van Burenová má stále všemocnou hůlku. A co bude se všemi zkamenělými, co s růžovou krajinou? Co se stalo s Timmym, Remim, Red Piratem. Jak dopadl příběh upíra, co se stalo s s gnómskou lovkyní odměn... co s Nameless One? Potitulková scéna vezme i radost z toho, že Munkus je vyřešený. V lepším případě tvůrci nasázeli x dějových linií aniž by tušili jak je vyřeší, v tom horším cílili na pokračování, které nikdy nepřišlo. No a to je důvod proč jen 70%... nevím co je špatného na hře, co má jasný začátek, prostředek a konec, udělat otevřený nic neřešící konec je zkrátka prasárna.

Namísto pokračování Unwritten Tales jsem se pustil do prequelu, který mě nějak uvízl "pod čarou" a neměl jsem o něm ani tušení. Ten vychází z původního dílu, co se týče hratelnosti, ovládání, grafiky tak se v něm nezměnilo vůbec nic, což ze hry dělá spíše takový datadisk. Grafika je opět krásná, roztomilá, stejně jako v původním díle funguje zobrazování aktivních míst a postupné ubývání těch co nejsou potřeba.

Změnil se ale tón hry a z víceméně klasického fantasy se spoustou humoru se definitivně stala komediální adventura. Tomu odpovídá i hratelnost, která sází naprosto šílené kombinace... vůbec nemá cenu na něco zkoušet přijít sám. Je to zbytečné. Jednak aktivních míst na obrazovce moc není (a ani těch obrazovek), ty nepotřebné mizí a není moc ani předmětů. Takže ideální postup je projít celou obrazovku, na vše 1-2* kliknout, co jde sebrat vzít a rovnou vyzkoušet na vše co máte v inventáři a zbytek random použít na okolí. Je to v podstatě všechno na všechno, ale hra s tím počítá a já se docela bavil nad šílenými výtvory, postupy a řešeními.

Humor je o něco dětinštější, ale stále jsem se bavil různými odkazy, narážkami a hrdinovým jemným cynismem. Opět tu nechybí 1:1 scéna ze Star Wars (Luke v jeskyni s monstrem), pobavily mě odkazy na Portal (zde dokonce zásadní část hry), Boratovy plavky nebo Purple Tentacly pro adventuristy co vyrůstaly na hrách z 90. let :) Naprosto ultimátní byla vypatlaná, agresivní a odpudivá ekoteroristka Petra, která jakoby z oka vypadla Grétě, jen pár let předtím... že by tvůrci měli věšteckou kouli?

Hratelnost ale kulhá v tom, že s výjimkou jedné kapitoly ve výborné magické věži (nesmyslné schody, živoucí obrazy, vznášející se kytky atd...) se prakticky celá odehrává na jedné ledové planině s pár obrazovkami, což epice příliš nepřidá. Přesto byla hra poměrně dlouhá a přišla i s jedním puzzlem na který jsem musel kouknout do návodu (svoji blbostí).

A příběh? Inu šlo to. Tvůrci vzali potenciálně vtipné postavy z původního dílu a zbytek zahodili. Takže hrdinou je cynický zloděj Nate, opět na útěku před nasranou lovkyní Ma´Zaz. Záporákem je mnohem komičtější Munkus a děj se točí kolem rasy Crittera, který s Natem byl v původní hře. Dovíme se o jejich původu, inteligenci, že náš Critter je tak trošku výjimka a hlavně jak se s Natem seznámili. Zhruba od půlky oba fungují spolu a přepínáte se, občas je potřeba i koordinovaná akce. Finále je výborné... mno a tvůrci se i tak nějak zhruba trefili s návazností (i když z Munkuse se stalo mimino a Critter musel kvůli návaznosti nechat plavat svoji Laylu).

Celkově žádný zázrak, opravdu spíše "datadisk", ale bavil jsem se, příběh ušel, hratelnost byla pořád fajn a zabralo mě to většinu soboty... takže 70%.

Book of Unwritten Tales jsem si stáhl hlavně kvůli překrásné grafice, protože jsem si chtěl zase jednou něco, u čeho bych se mohl kochat. A grafika ani všechno ostatní mě rozhodně nezklamalo. Je to adventura z přelomu dekád přesně v té podobě jaké se mi nejvíce líbí.

Překrásné lokace, fantasy svět, klasické 2D zobrazení, 4 kapitoly nabité dějem i kombinacemi. Hru sice od začátku do konce provází jedno klišé za druhým - ostatně hned první postava kterou potkáme se jmenuje MacGuffin, ale autoři ten příběh odlehčují humorem jak se dá. A přes ten humor to není úplná šaškárna, ale pořád to funguje jako poměrně epické vyprávění.

V klasickém fantasy světě plném čarodějů, elfů, trpaslíků, gnómů, orků či trollů zuří mnohaletá válka bez konce. A zmíněný MacGuffin objeví stopu na artefakt nevídané moci, který by svému držiteli splnil všechna přání. O arfekt i MacGuffina proto projeví zájem trošku směšný záporák Munkus, který se bojí jen své matky (nedivím se) a z příběhu se postupně vynořuje trojice hrdinů.

1. Elfka Ivo trošku snobská profesionální hrdinka, která je sexy... no a dál už nic moc.
2. Malý gnóm Wilbur, který ač vyrůstá mezi spoustou úžasných vynálezů touží po tom stát se mágem a jehož pozitivní přístup a boj s vlastním strachem z něj dělá nejsympatičtější postavu.
3. Pašerák Nate, který myslí jen na sebe a až v průběhu příběhu se mění na klaďáka, ale ne zas moc a jeho cesta k hrdinství je plná podvádění a občasného škodění.
+ ještě si zahrajeme za jakousi bleptající příšerku, která toho moc nesvede, ale snaží se.
+ plus ještě jako doprovod je tu malinký ptáček Tschiep Tschiep

Příběh Vás provede všemi možnými i nemožnými fantasy lokacemi, nechybí působivá duchařská scéna, monumentální sídlo záporáka či městečko kde cestu dál blokuje otravný strážný a Wilbur se tak musí opravdu stát mágem. Na konci nechybí ani cestování časem a příběh je víceméně uzavřený, ale zároveň nechávající možnost pro pokračování. Humoru je tu taky dost, ze všeho nejvíce mě dostala dvojice postav hrajících RPG z našeho světa a admin-opičák či jedna doslovně převyprávěná scéna ze Star Wars. A samozřejmě pár ulítlých postav, kterým vévodí smrťák v depresi z toho, že v adventurách nikdo neumírá :)

Hraje se to opravdu báječně a zpočátku i jednoduše. Jeden kurzor na všechno, tlačítko na zobrazování aktivních míst, nepotřebné aktivní místa mizí, hlásí se jen použitelné kombinace. Autoři hru zpestřují tu minihrou (míchání lektvaru, lukostřelba) tu stealth dungeonem ve stylu izomerických RPG. A funguje i více hrdinů. Občas máte k dispozici jednoho, občas dva podle vývoje příběhu, v jednom výborném prostorovém puzzlu dokonce tři, ale vždy to parádně vyplývá ze hry, příběhy navazují, neruší se. Hrdinové si vyměňují předměty, občas musí něco synchronizovat, ale většinu hry hrajete za jednoho, protože to je princip klasické adventury.

Jak jsem psal, zpočátku je to jednoduché - pár obrazovek, rychlý postup. Už v druhé kapitole přituhne (tuna provázaných úkolů) a na konci se tvůrci utrhnou ze řetězu a Natův quest stát se válečníkem se táhne hodiny. Book of Unwritten Tales je opravdu megalomanský dlouhá a ke konci až příliš natahovaná, ale není to tím, že byste měli moc aktivních míst, zasekávali jste se, nevěděli jak dál. Na všechno se dá přijít, ale těch úkolů je tolik, že nevíte kde vám hlava stojí.

Book of Unwritten Tales je opravdu výborná hra která vydrží spoustu hodin. Jediné co bych vytknul je poměrně klišovitý svět a příběh a že to v podstatě není výzva. A třeba takový Chains of Satinav/Memoria nebo Whispered World z podobného žánru mě dostaly více. Proto 80%.

Vampyre Story jsem zkusil abych tak nějak navázal tématicky na všechny ty Drákulovské hry a také proto, že to byla poměrně známá adventura v roce 2008. Dopředu jsem si přečetl, že hra nemá konec, což je pro mě sice naprosto zásadní mínus, ale v podstatě jediný.

Vampyre Story má sice hororový námět, ale je to ryze komediální adventura. Odpovídá tomu sice temná, ale barevná, pohádková a karikovaná grafika i styl hraní, který se zaměřuje na spoustu naprosto šílených kombinací jak z devadesátek. Hra ale nehraje nefér - nejsou zde žádné časované akce, nečekané triggery nebo objevující se aktivní místa. Co jde použít nebo zkombinovat, to hrdinka buď udělá, nebo řekne že teď nevidí důvod, možná později. Naprosto výborný nápad je ukládání obrazů věcí do inventáře. Mona je chytrá (no i když...), netahá sebou všechno, ale poznačí si, že tohle by se ji mohlo hodit a případě nutnosti se pro věc vrátí. V inventáři (stylovém ve tvaru rakve) tak máte kromě klasických předmětů i obrazy, ale všechno můžete kombinovat, zkoumat či používat na okolí, jak kdybyste to měli u sebe. Parádní nápad.

Co dál? Funguje tu Tab na zobrazování aktivních míst, mezerníkem přeskakujete dialogy či chůzi a pravou myší skočíte rovnou do další obrazovky. Hra neobsahuje žádné puzzle, složité hádanky, ale náročná je v tom, že podobně jak ve starých adventurách máte třeba 15 obrazovek (2. kapitola) a ve většině z nich je 10-20 aktivních míst. 95% z nich je k ničemu, ale to netušíte. A aby toho nebylo málo, tak všechno zkoumáte čtyřmi způsoby - prohlédnout, promluvit, vzít/použít a doletět. Ve výsledku tak trávíte desítky minut zkoumáním všech nelogických možností a následně i používáním všeho na všechno, protože kombinace jsou naprosto šílené. A vůbec to nevadí - protože je to prostě sranda. Každá i nesmyslná akce vyvolá nějakou hlášku či jiskrný dialog.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu - settingu a humoru. Mona de Lafite byla operní zpěvačka z Paříže konce 19. století, kterou na hrad unesl upír Shrowdy, proměnil ji v upírku a pár let ji držel. Shrowdy v intru natáhne bačkory, ale zbyde po něm nasraný duch a kletba, která Moně brání opustit hrad. V první kapitole se tak dostáváte z hradu, v té druhé bloudíte městečkem a sháníte věci na cestu dál, ideálně zpět do Paříže. Mona na to není sama, celou dobu má na ramenou mluvícího netopýra Frodericka, který slouží jako pomocník, rádce, předmět v inventáři a nekonečný zdroj vtipů, narážek a srandiček.

Mona je dámička, v některých věcech mírně nablblá, odmítá přijmout že je upírka (pije slaný Merlot :D) a je schopná si povídat se vším včetně 90% neživých objektů. Froderick je chytrák, trošku zmetek a čuně a má na všechno komentář. Oba se hádají, uráží, zesměšňují, ale nehnou se od sebe na krok - mezitím hážou tuny a tuny hlášek, odkazů, slovních hříček. Nechybí tu různé přesmyčky, prolamování čtvrtého rozměru, odkazy na hry, moderní věci (I Like Windows But I´m Not Too Fond of Gates), popkulturu. Spoustu věcí jsem nepochytil ale i tak toho bylo dost. Užíval jsem si filmové odkazy (Hitchcockovy filmy, Drsný Harry) a u písničky Who Let The Dogs (pardon Wolfs) Out jsem šel do kolen. Vtipné jsou i postavičky kolem (snobský gargoyl, myši mafiáni), Shrowdy pitomec, kterého všichni pomlouvají. Jako zázrakem se hra vyhýbá veškeré trapnosti, vulgaritám i pitvoření a výsledkem je inteligentní (nikoliv intelektuální) humor, kde jsem každou chvíli vybuchl smíchy. Výborné je, že hra dodržuje všechna upírská pravidla, Mona se tak umí proměnit (nerada) v netopýra, na pár míst nemůže protože kříž, česnek atd a párkrát se musí "najíst". 

Každopádně Vampyre Story navzdory mému suchému komentáři opravdu vtipná adventura, Nemá úžasný příběh, rychlý postup ani výborné hádanky, ale bavila mě od začátku do konce. A konec, který bohužel není je jedinou vadou na kráse.

Pátý a poslední díl je za mnou a naprosto dokonale mě otrávil. Jestliže čtverka byla prakticky bez příběhu, bez upírů a bez konce, pětka tohle všechno má, jenže to stojí ve výsledku ještě víc za hovno.

Hra se ovládá a vypadá úplně stejně, jako předchozí díl včetně sbírání bodů, achievementů a nemožnosti ukládání. Grafika nabízí i pár pěkných lokací (turecké vodní muzeum, finální věž). Pár věcí se změnilo... k horšímu. Zmizel casual mód, takže si všechno musíte najít sami, což by zas tak nevadilo, kdyby na to byl čas. Obtížnost puzzlů přitvrdila až skoro k delirické trojce... jenže opět, nemáte čas řešit puzzle. Ellen je na tom tudiž čím dál hůř a léky za celou hru prakticky nenajdete!

Takže jsem poslední kapitolu byl na suchu, namísto příjemné grafiky jsem měl rudo před očima a všechny puzzly jel podle návodu, abych to stihl vůbec dohrát a nemusel začínat znovu. Přitom jsem se předtím nikde moc neflákal, netápal, nebloudil. Veškeré sbírání bodů přišlo vniveč, protože zhroucení na konci mě stálo 50 bodů... ze zbytečné featury čtverky se stal totální opruz, přesně jak jsem se toho bál. Proč měl někdo potřebu podobnou hovadinu nacpat do jinak tradiční adventury nechápu!

A pak je tu ještě příběh. Ellen se konečně dostává na stopu upírů, dojde konečně i na Drákulu a také jeho bratra Radu a jeho kult. A něco tak mizerného už jsem dlouho neviděl. Odkazy na předchozí děj jsou mizerné, jedna věc popírá docela zásadní věc ze trojky (Drákula stvořený Lilith). Ellen přijímá upíry s naprostým klidem, tupě pokračuje v cestě aniž by tušila co bude s Drákulou na konci dělat. Adamovu motivaci jako člena Raduovy sekty jsem nepochopil vůbec. Konce jsou dva, oboje na ranu - v jednom konci se Ellen stane upírkou, v druhém odmítne a Drákula ji zabije.

Ztráta času, věděl jsem že to nemám hrát.

Rád dohrávám herní série komplet, pokud je na svém počítači rozjedu, ale do čtverky a pětky Drákuly se mi moc nechtělo. Podle toho, že to tu nemá ani 10 hodnocení a procent jsem měl pocit, že to nebude stát za to... ale takový sešup jsem nečekal.

Tvůrci přesunuli příběh z přelomu/počátku 20. století do současnosti a z brutálně obtížných, občas neférových, obrovských a epických her udělali kratičkou casual hříčku na 2-3 hodiny. Namísto 12 kapitol v posledním díle jsou tu dvě kratičké a prolog, namísto rozlehlého města, hradů a kobek jsou tu dvě mrňavé lokace. Deník, zapisování stop a úkolů zůstalo, ale je totálně zbytečné, protože se nemáte kde ztratit, nebo zakysnout. Postavy potkáte za celou hru asi dvě důležité (+ jedna na telefonu).

Hratelnost jinak v podstatě zůstala - 3D pohled, pohyb po skocích a volné rozhlížení okolo s braním/používáním věcí. To hlavní ve hře jsou puzzle, které jsou celkem pěkné i když spíše na úrovní hidden object her... ale to mi zas tak nevadí. Zbytek je otázka zkombinování pár jasných věcí a jejich použití na jasných místech. Druhé a poslední plus je možnost vybrat si mezi casual a adventure módem, přičemž v casual se zobrazují aktivní místa. Vzhledem k tomu, že pixelhunting nenávidím jsem si vybral casual a byl tvůrcům vděčný, že tu agónii neprodlužovali.

Hra bůhví proč obsahuje sbírání bodů jak z přelomů 80-90. let. Nechybí ani achievementy, které se posbírat nedají, protože jeden se vůbec neaktivuje, několik dalších je závislých na bezchybném provedení puzzlu. Což třeba u vyřezávání loutky u mě nehrozí. Co mi brání si hru uložit a zkusit to znovu? No třeba takový detail, že hra se manuálně nedá ukládat! Ukládá se sama, takže smůla. Další naprosto nepochopitelnou hovadinou je, že hrdinka je nemocná, musí brát léky, přičemž je tu milion kombinací léků, ovoce a vitamínů, každá jinak bodově hodnocená. Potenciální opruz který v adventuře nemá co dělat, jenže on se ten survival ani pořádně nestihne rozjet, léky jsem bral asi 3*.

Ke grafice není co psát, protože z těch dvou interiérů toho moc nevykoukáte, atmosféra, nedejbože hororovost je na nule.

A totéž příběh. Expertka na obrazy Ellen umírá na nějakou vzácnou nemoc, na kterou navíc nejsou léky. Její šéf ji přesto posílá na honbu za zmizelým obrazem jednoho profesora, který se utopil i s celou svoji sbírkou. O tom je celá hra, bez upírů, bez Drákuly... jo profesor byl upíry posedlý a jsou tu asi dva odkazy na třetí díl (fonografový záznam Hartnela, zmínka o Cestě draka). Nejhorší na té bídě je, že to končí uprostřed bez jakéhokoliv outra, vysvětlení, prostě hrdinka najde obraz, něco ji vyděsí a šlus jste v menu.

Takže šlus a 40%.