Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Legend of Zelda: The Wind Waker

  • WiiU 80
I jen lehce upravený port pro Wii U je dnes stále dobře vypadající, tohle je grafické zpracování které prostě nestárne. Hratelnost je vcelku příjemná, design jednotlivých dungeonů je udělaný tak že vás postupně naučí všechny možnosti světa. Navíc to udělá chytře, takže si budete připadat při řešení hádanek chvílemi až geniální. Tedy dokud vám nedojde že vaše řešení bylo už předem navrženo vývojáři.

Herní svět tvořený velkým oceánem s množstvím ostrovů je celkem rozsáhlý. Rozdělený je na mapu s 64 čtverci a hra vás při sledování hlavního příběhu pošle na většinu z nich. V průběhu hraní se také pořádně připravíte na jednotlivé souboje s hlavními bosy získáním nových předmětů a naučením se jejich ovládání.

Souboje z bosy jsou zajímavé a nepříliš složité, trochu otravné mi připadalo příběhové oddalování konce kdy neustále po celkem rozsáhlé mapě hledáte potřebné věci. To jen proto abyste konečně už vyrazili to pořádně naložit v sérii Zelda tradičnímu záporákovi jménem Ganondorf. I na tu princeznu Zeldu v závěru hry nakonec dojde i když vás spíše v průběhu bude doprovázet kapitánka pirátů Tetra. Ano piráti, lodě duchů, obří chobotnice, souboje lodí a také ponorky! Námořní tématika je zde plně zpracovaná, včetně minihry v podobě potápění lodí dle zamířených souřadnic. Hra vás bohužel nechá před samotným koncem porazit ve zlehčené formě znovu všechny bose. Asi aby se hráč rozcvičil, což je škoda. Hra by tak mohla mít trochu větší spád. Navíc vás už bohužel tradičně nechává přehazovat několikrát během soubojů předměty, protože jich někdy potřebujete více než kolik je namapovatelných tlačítek.

Zelda Wind Waker je považována za jednu z nejlepších her v celé své už letité sérii. A musím uznat že na té hře něco je, určitě i dnes stojí za zahrání.

Pro: je tam Zelda, grafika, slušný příběh

Proti: opakování, prohazování předmětů z inventáře

+11

Control

  • PS4 70
Na úvod chci říct, že Control je velmi dobrá hra, kterou bohužel sráží spoustu designových rozhodnutí, které herní zážitek velmi kazí.

Příběh - Začnu tím nejpozitivnějším. Příběh je skvělý. Je napínavý, mysteriózní a nepředvídatelný, přesto nenechává prázdná místa a všechny otázky uspokojivě zodpovídá, ale zároveň nechává prostor pro hráčovu fantazii. Postavy jsou zajímavé a Jesse je sympatická, takže se s ní snadno sžije. Příběh je rozhodně nejsilnější stránkou Control, což je dobře.

Grafika a prostředí - Hra vypadá krásně i na základní PS4, technické zpracování je v pohodě, občas sice byly fps dropy, ale nic co by se nedalo přežít. Oldest house je zajímavý, bohužel je to celé kancelářská/skladištní budova, která naneštěstí sází primárně na šedou. Je to škoda, většina prostředí se později začne slévat dohromady a je těžké si vybavit jedno konkrétní. Ke konci hry je jedna oblast související s popelem, tento level je audiovizuálně i herně prostě masterpiece a jednoznačně jedna z nejlepších sekvencí, které jsem kdy ve hrách zažil. Jak je tato část unikátní, tak zbytek domu je stejně tak fádní a nezajímavý. Oldest house má ještě jednu chybu a to tu, že i když se dokáže měnit a přestavovat, tak hra vás nutí se často vracet přes velkou část oblasti, kterou člověk právě prošel. Zrovna tady si člověk říká, že ty magické spojky mezi oblastmi velmi chybí. Toto vracení souvisí ještě s jedním velmi nevhodným designovým rozhodnutím a tím jsou checkpointy, respektive jejich absence a nahrazení bonfiry, o tom více dále...

Hratelnost - Ach ty bonfiry, to je zhouba celé hry. Jejich rozmístění je absolutně nesouměrné, někde jsou tři na pár metrech, jindy hrajete tři čtvrtě hodiny a nepotkáte jediný, celé to umocňuje mapa, která je úplně nepoužitelná, protože ukazuje jen půdorys všech pater v oblasti, takže reálně si člověk nemůže být jistý jak blízko od kýžené oblasti ho fast travel vykopne. Bonfiry nejvíce naštvou u bossů (nebo u těžších oblastí), když takovýto boj nastane, tak bonfire je zpravidla daleko od tohoto místa, takže po každé smrti může nastat i třeba dvouminutový přesun. Poprvé i podruhé to člověk prostě přejde, problém nastává, když umřete potřetí a počtvrté a čím víc umíráte tím víc běháte, tím víc jste frustrovaní a zbrklí, což způsobuje ještě víc umírání a běhání, a tak dále. Párkrát se mi stalo, že jsem upadl do takové smyčky, že jsem si prostě šel dát pauzu. Oni se totiž cca po třetí smrti začnou v již vyčištěné oblasti respawnovat enemáci, což je prostě strašně otravné a člověka to vyložené obtěžuje, protože to nedává smysl a je to zbytečné. Nepřátel je cca pět základních druhů, které se celou hru opakují, občas je nějaký originálnější ale opravdu zřídka, všechno to jsou nemyslící zombie bez logiky a pudu sebezáchovy, kteří většinou střílí rakety s dálkovým ovládáním, takže při letu i zatáčí.

Nejhorší věcí na Control pro mě osobně byl fakt, že se tyhle zombie spawnují totálně random, vážně totálně. Běžnou praktikou je, že řešíte nějakého těžkooděnce, když se za váma z ničeho nic rozhodne hra spawnout dva vybuchující, kteří se k vám přiblíží a bum je konec, opakujte posledních dvacet minut znovu. Tohle je bohužel naprosto běžná situace, která se během hraní stane mnohokrát. Vůbec u nepřátel se projevuje neochota nebo nešikovnost vývojářů být kreativní a snad i důmyslní. Nejenže se spawnují random, takže se na ně člověk nemůže připravit, ale oni jsou pokaždé v jiném počtu. Ke konci jsem měl vyčistit plošinu a přepnout satelit, první tři pokusy jsem na plošině měl 4 raketometčíky a dva létající, ty jsem vyřídil a šel jsem dál. Na počtvrté se mi najednou při zapínání satelitu spawnuli další tři raketometi. Nechápu proč a za celou hru jsem v tom nenašel žádný systém. Neustálé spawnování pěti typů nepřátel (boss je vždy představení nového typu, který se později stane ve hře běžným) dokáže člověka pěkně otrávit, vývojáři totiž příliš sázejí na mnou nenáviděnou berličku - nevymýšlet kreativní nepřátele a místo toho postupem hrou absurdně zvyšovat jejich počet. Ano, tam kde by na začátku bylo pět nepřátel je na konci hry třicet. Shame! Čím dál člověk postupuje, tím víc doufá, že už konečně bude konec a nezachraňuje to ani skvělý soubojový systém.

Soubojový systém a RPG prvky - Souboj je v základu fantastický, telekineze a levitace jsou ze začátku velmi zábavné. Poprvé když jsem vzal za sebou stojící tabuli, se kterou jsem převrátil stůl, rozrazil židle a potom ji skrze skleněnou vitrínu mrštil na protivníka, za kterým ještě srazila omítku, to byl skvělý pocit. Bohužel jak člověk postupuje a hází pořád ty samé věci na ty pořád stejné enemáky v tom sice pěkně interaktivním ale velice fádním prostředí, tak se z toho hraní stane velká nuda. RPG prvky a modifikovatelnost pistole jsou jen taková pozlátka. Mody pro zbraně i Jesse jsou nuda (+11% HP, +17% Damage) a pistole má jen pět variant, přičemž vám stačí samopal a odstřelovačka. Kdyby si člověk prostě v průběhu hry otevřel pět modifikací zbraně bohatě by to stačilo.

Závěr - Control je hra se skvělým příběhem, v jádru zábavným soubojovým systémem ve zničitelném prostředí, které je bohužel dost nudné. V celku se jedná o kvalitní hru, bohužel má i spoustu nesmyslných designových chyb, které ji velmi srážejí. Nebojím se Control doporučit v konečném důsledku hra velmi baví a je dost na individuálním posouzení, jak moc si těmi chybami člověk nechá průchod hrou otrávit.

Pro: Příběh, jádro soubojového systému, zničitelnost prostředí

Proti: spawnující a opakující se nepřátelé, bonfiry, nadbytečnost RPG prvků, nezajímavé prostředí

+18 +20 −2

Polda 4

  • PC 80
Nevím, jak začít. Asi bych se opakoval, kdybych řekl, že jsem se pobavil, ale Polda 4 je díl vyjímečný, protože jsem v něm prožil určité napětí. Byl to díl, který se ukázal být vážný a to mě na čtyřce mile překvapilo.

Musím říci, že cestování časem bylo velmi, ale velmi povedené a byl to další skvělý nápad. O grafice a dabingu se nemá cenu bavit - jako vždy pecka.

Menší mínus bych dal hudbě, která nebyla tak výrazná a jako vždy tu pokulhává příběh. Ale i Polda 4 se dá považovat za skvělé pokračování série.

Pro: Cestování časem, dabing, grafika

Proti: Nezajímavý příběh, nevýrazná hudba

+24

Call of Duty: WWII

  • PC 45
Úvodem - než se na mě naštvete za nízké hodnocení, vězte že hru sráží multiplayer na PC a níže vysvětlím proč.

Takže CoD se po letech vydal zpět ke kořenům kde začínal - na bojiště druhé světové války, což za mě byl výborný krok. Ultra ulítle divnofuturistické Black Ops mě vůbec neoslovily. I když v posledních letech na poli FPS holduji spíše taktičtějším kouskům (série Arma, Rainbow, SWAT, ...) tak pro CoD jsem právě díky prvním dílům, které jsem na střední pařil v MP donekonečna, měl stále slabost. A teď, po letech, se série vrací zpět. Byl jsem docela nadšen. Když hra vyšla hrál jsem ji u kamaráda na PS4 a nadšení zase opadlo. Killstreaks, skiny a kolimátory na WW2 zbraních se mi docela eklovali, takže jsem hru odložil s tím, že ji koupím až někdy v akci. A to nastalo teď, když hra vyšla v rámci Humble Bundle Monthly. Za 12 usd s dalšími několika hrami? Super.

The good

Singleplayer. Popravdě žádný velký zázrak se nekoná. Naprosto standardní 5 hodinová kampaň na kterou jsme v CoD již zvyklí. Grafika na 2017 vypadá moc hezky, všechno bouchá a ze hry kape filmovost kterou tvůrci nalezli již v těch původních CoD před patnácti lety. Mise se snaží o variabilitu - kromě klasického run&gun v kulisách WW2 hra přidává mírně neohrabané stealth mise, hodně nepohodlnou misi v kůži tankisty a vyloženě divnou mini část mise v roli stíhače chránícího letku bombardérů. Ale hraje se to pěkně. Point du hoc na začátku je fajn a závěr v koncentračním táboře je opravdu emocionální tečka, která je vkusně udělaná. Hra se navíc zaměřuje na "lidské příběhy" vojáků jednotky. Někdy je to fajn a působí to přirozeně, trochu i jako homage k Bratrstvu neohrožených, někdy je to patos až bída. Ale SP jsem dohrál a nelituji toho.
Co je trochu škoda, tak single se nevydává mimo hranice jedné postavy a jedné jednotky v rámci americké Big Red One od vylodění po konec války. Není zde kampaň za Brity, Rusy nebo přesun v prostředí třeba do Itálie, Afriky nebo Tichomoří. Což je škoda. Ale je možné že si šetří náměty na další pokračování. Pokud bude.

The Bad

No a pak jsem se pustil do multiplayeru. Jak jsem psal v úvodu, staré WW2 CoDy byly na střední mode srdcovka. Svého času jsme měli s kamarády i klan a hrály na gameparku jednu mapu za druhou. Dokonce jsme se pokoušeli účastnit Intel ligy. Ne moc úspěšně teda :))
Jak hrozné bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že MP je protkán nehorázným lootboxovým systémem, který nejen dodává do hry celkem hezké uniformy, ale také naprosto rušící skiny na zbraně v barvách neonového poutače, které jsou ve hře z WW2 jak pěst na oko, ale především je v nich uzamčená dobrá půlka zbraní! Chceš nové zbraně. Kupuj lootboxy ! A nebo třeba raritní verze (skiny) i ke zbraním, které normálně získat jde. To bych neviděl jako trabl, kdyby šlo jen o vizuál, tyto verze zbraní však přidávají i statistické výhody (lepší zisk XP a podobně). Po dvou letech v provozu je navíc hra prakticky mrtvá. Kromě nekonečného mlácení se v minimapě shipment (což je pouze reinkarnace stejnojmenné mapy z CoD MW) funguje snad je mód Ground War (což je vykrádačka conquest ze série Battlefield), Team Deatmatch a možná Domination (klasické obsazování a držení bodů). Zbytek módů je mrtvý úplně nebo polomrtvý. To není hezká vizitka.


The Ugly

Opět multiplayer. I když teda člověk zatne zuby a řekne si, že vydrží s nižší variabilitou zbraní, nějak vydrží ty otřesný skiny i všudypřítomný lootbox systém kterým vás hra fackuje ze všech stran, přijde poslední rána do hlavy. Hackers. Ano, hra je naprstý free-for-all pro hackery všeho druhu. Prakticky v půlce zápasů člověk narazí na hackery, kteří se tím nijak netají. Střílí vás s chirurgickou přesností, mají šílené K/D nebo i jen stojí na jednom místě a zabíjí přes celou mapu. Naprostá anarchie. Někteří hackeři šli dokonce tak daleko, že to mají napsané v profilu a vysmívají se tam necheatujícím hráčům. U dva roky staré hry, která se stále prodává za 60usd je to komedie. Navíc od jedné z nejbohatších firem na herním trhu. Ano, každý oblíbený kompetitivní titul má nějaký ten problém s nepoctivými hráči, to je fakt. Activision ale naprosto rezignoval na jakékoliv řešení. Hráče prakticky není možné ani nahlašovat, v matchi není report tlačítko. Když to srovnám jak to funguje třeba v R6:Siege...no tak to srovnat nejde.

Multiplayer teď zažil trochu vzestup kdy do hry najeli hráči co to koupi za výhodnou cenu na HB (jako já), ale toto si myslím rychle opadne a hra bude mrtvá. Dva roky po vydání. Pokračovatel CoD 1&2, které se hrály mnoho let po vydání (snad i dnes je možné najít servery). To je smutné. Velice.


Závěrem

Pokud hru hrajte kvůli SP nebo Zombies (které si ale moc neužijete pokud nedáte dalších 40 USD za season pass kde jsou další příběhové kapitoly) asi budete spokojeni. Možná. Ale má kvůli 5 hodinám slušného singlu smysl dát 60 USD? Pro mě by asi nemělo.
Pokud jste měli v úmyslu hrát MP, pak vás důrazně varuji. Je docela dobře možné že budete zklamáni. Hořce.
Pokud jste hackeři, tak asi popřeji příjemnou zábavu.
Je to celé takové...mrzuté.


PS: Na PS4 a možná i na Xone je situace s hackery prý lepší. Tak to bude v pohodě třeba tam :)

Pro: grafika, SP kampaň (do jisté míry)

Proti: lootboxy, rušivé skiny, hackeři, nulová vůle inovovat v rámci žánru i série

+15 +16 −1

GRID

  • PS4 80
Nenáročné, ale velmi zábavné arkádové závodění. Každý závod je plný akce a napětí. Jako doplňující produkt k ostatním hrám od Codemasters funguje skvěle.

Pro: Zábavné závodění, Slušná AI, Výběr aut

Proti: Občas může působit zastarale

+5

Tetris Effect

  • PS4 90
Jeden z největších herních zážitků, který je na PSVR k dispozici. Kombinace grafických efektů, hudby a klasické prověřené hratelnosti Tetrisu zaručuje absolutní ponoření do tohoto epického zážitku.

Pro: Atmosféra a s ní spojené pocity, Hratelnost

Proti: Bohužel výběr prostředí a témat není nekonečný

+4

Rome: Total War

  • PC 90
Můj první díl této série, který jsem hrál, načež jsem si zamiloval celou sérii. Řím je svým způsobem u mě nepřekonatelný ale zároveň již zastaralý.

Pokusím se tento paradox vysvětlit, Řím sice nemá nejlepší hratelnost, jeho hratelnost je ovšem velice odměňující, kdy máte pocit, že jste něčeho dosáhli. Hra tak v ničem vlastně nevyniká, všechny aspekty jsou tak dobře naporcovány, že se ve výsledku jedná o velmi slušný koncept, který není přeplácaný ale ani dokonalý. Hratelnost je totiž sice úžasná, ovšem jednoduchá i přes dobrý pocit zadostiučinění a to se týká především bitev, UI totiž je celkem slabé na skutečného hráče, můžete odrazit útok na město jen díky třem jednotkám falangy, UI nenapadne, že vás může nejdřív odstřelovat nebo obejít, na druhou stranu při obléhání je zase mapa přizpůsobená tak aby jste měli obtíže UI porazit.
Tedy stručně řečeno, Řím je můj oblíbený díl protože je sice dost jednoduchý, ale zároveň není díky tomu přeplácaný a hratelnost je velice uspokojující.

Nedokonalost UI ovšem neznamená, že jsou bitvy vždy jednoduché, měl jsem neuvěřitelně napínavé bitvy, kde jsem dokázal díky několika na sebe navazujícím manévrům odrazit několikanásobnou převahu. Za nejvíce potěšující jsem shledal kampaň za Římany, protože mají hned po Řecku nejzajímavější armádu. Tahová část hry je středně náročná až jednoduchá, nemusíte se starat o moc věcí, pokud zrovna neřešíte senátní úkoly, tak většinu času pouze stavíte města, rekrutujete a polovinu hry trávíte na bitevní mapě. Hodně zde záleží na výdrži vaší armády, pokud jsou vaši vojáci unaveni, je lepší je stáhnout z bitvy a do linie poslat svěží zálohu, je tedy lepší mít za svou hlavní linií vždy další legionáře po ruce. Pak je zde ještě falanga, která je z předního útoku doslova neporazitelná.

Na hře musím nejvíce ocenit bitevní mapu a hudbu. Bitevní mapy totiž skutečně kopírují mapu kampaně, je to v podstatě zmenšená Evropa rozkouskovaná na kostičky, když bojujete na Sicílii, skutečně na bitevní mapě vidíte onu slavnou sopku Etnu, každé město je také zasazené v terénu podobnému tomu z kampaně. Tento aspekt se bohužel do dalších dílů nedochoval, na jednu stranu škoda, na druhou pochopení, že dělat takto velkou mapu by bylo nemožné pro vývojáře a tak v dalších dílech už bojujete pouze na několika setech map, které mají pouze daný teren připomínat, ne však kopírovat.
Hudba v této hře je velmi nádherná a tempo udávající a řekl bych, že možná i nejlepší z celé série, zatím jsem nehrál díl, kde by mě hudba více nadchla ať už v boji, nebo na mapě kampaně.

Ostatní barbarské národy jsem neshledal za natolik atraktivní, abych je hrál, hrál jsem tedy pouze za Římany a řeky. Dále bych za zajímavé národy označil Egypťany a Kartáginský, zbytek je nudná pakáž, za kterou nedoporučuji hrát, neb nemají co nabídnout.

Pro: Antika, boje, hudba, vybalancovaná hra, bitevní mapy, celková hratelnost, atmosféra.

Proti: UI, barbarské národy jakožto hratelný národ.

+12

Pokémon Sun

  • 3DS 75
Verzi Sun jsem rozehrál v červenci 2017 a dohrál ji dnes, v půlce listopadu 2019. Vypovídá to o něčem? Těžko říct, protože jsem mezitím hrál (a dohrál) i jiné generace pokémoních her. Z těch pro 3DS se mi nejvíce líbily remaky ORAS. Sun (a Moon) není ve výsledku ani lepší, ale ani horší, než XY, ale kvalit ORAS nedosahují. Dle mého názoru má každá z nich něco do sebe.

Především musím říct, že Pokémon Sun mi přišlo jako spíše jednodušší pokémoní hra. Není extra rozsáhlá (čtyři ostrovy), vybíjení stadionů se nekoná (sláva), Victory road se (prakticky) nekoná (žádní trenéři kromě jednoho z rivalů). Elite Four plus champion tentokrát přitvrdili, ale to možná proto, že se mi omylem podařilo přeskočit minimálně jednu z lokací (pokud ne víc - vpodstatě jsem jel jen po hlavní lince a do pouště mě nic nevedlo), takže s mým milovaným overlevelováním to zhruba od druhé poloviny nebylo tak žhavé.

HMka jsem oplakal (hlavně proto, že je rád strkám svému stabilnímu týmu, protože jako útoky jsou hodně silné), ale náhrada v podobě extra nebojových pokémonů je ok. Alolan formy jsou výborný nápad, noví pokémoni mě klasicky příliš nezaujali (naposledy snad Shaymin a to už je pár generací nazpět).

V diskuzi zmiňované cutscény ani jejich četnost mi nijak nevadily (i když detaily a polodetaily v low res nestojí za moc), ovšem vadilo mi finále, které se pořádně protáhlo a dalo by se tu pomalu mluvit o cca dvaceti koncích ala Návrat krále. To takhle porazíte Elite Four s championem a začne opravdu dlouhá série cutscén, která je proložená bojem s totemovým pokémonem na levelu 60 A MEZITÍM SE NEDÁ SAVNOUT. Doděláte boj (bylo mi líto masterballu, tak to odneslo 25 ultraballů, což možná není až tak strašné) a pak zase cutscéna, cutscéna, cutscéna, outro a hned máte čtyřicet minut bez ukládání.

Mám ještě v plánu pokusit se doplnit alolan pokédex a pak pomocí pokébanky přesunout všechno do UltraMoonu, do kterého bych se dříve nebo později taky pořádně pustil. Každopádně si dám teď od handheldů několik měsíců pohov...
+9

Life is Strange - Episode 1: Chrysalis

  • PS4 75
Herní výzva 2019 - Hrátky s časem

Takhle hra je "so 2015" až to bolí, ale když to člověk hraje těch cca 5 let po vydání, tak to má zase takovej příjemnej zeitgeist. Vzhledem k tomu, že vyšla během mého "neherního" období, tak sem jí znal jen z doslechu a čekal sem od toho nějakou hipsteřinu pro holky, čemuž i napovídá obsazení a první epizoda.

Původně jsem to podstrčil přítelkyni jako možnou cestu k hraní a poočku sledoval jak hraje, ale záhy jí to přestalo bavit. V rámci volného večera, kdy se mi nechtělo rozjíždět nic novýho, sem se vrhnul na první epizodu, abych si mohl odškrtnout další achievement v letošní Herzní výzvě.

V tuhle chvíli už nemá smysl nějak popisovat příběh, který většina lidí bude znát. Po většinu času první epizody hra skutečně působí jako high school drama s hipster hlavní hrdinkou Max, která zjistí, že umí vracet čas. Tenhle pocit se ještě umocní, když se na scéně objeví modrovlasá rebelka Chloe.

Jak už je v těhle hrách zvykem, tak první epizoda je spíš seznamovačka s postavama a herníma mechanikama, ale je to zvládnutý celkem nenásilně. Ovládání času jsem si musel nějakou chvíli osvojovat, ale pak už to šlo samo a v nejhorším Max napoví (u hry tohodle typu mi to ani nevadí).

Zmínky o zmizelé studentce mi dali naději, že nebudeu pět epizod řešit životní útrapy puberťáků, ale i tak jsem se po dohrání nějak nehrnul do pokračování (tomu nahrála až volná sobota).

Jestli se něco povedlo, tak to je příjemnej vizuál, fajn dabing (teenageři vypadají a mluví jako opravdoví teenageři a ne třicátníci) a parádní soundtrack, kterej občas navodí takovou tu nostaligii po bezstarostnejch létech na škole, který člověk bohužel docení až zpětně.

Pro: Vizuál; obsazení; soundtrack; intuitivní ovládání

Proti: Otravní teenageři; po dohrání jsem nebyl úplně hrr do toho, abych se vrhnul na další díl

+12

Polda 3

  • PC 90
Tak se mi povedlo dohrát třetí díl Poldy, i když jsem se docela zpotil, hlavně u miniher.

Plusy jsou pro mě určitě velké množství lokací a rozmanitost postav, stejně jako u dvojky. Opět skvělý nápad.
Mínusy bych dal minihrám, které měly občas přehnaně těžkou obtížnost.
Ovšem graficky je hra opět naprosto super a neměl pro mě chybu. Krásně se ovládá a je to opět zábavné.

Za mě je třetí díl Poldy asi zatím nejpovedenější. A samozřejmě, kdo má rád adventury, doporučuji.

Pro: Rozmanitost postav a lokací

Proti: Obtížnost miniher

+27

Hunted: The Demon's Forge

  • PS3 85
Když jsem poprvé spustil tuhlu hru, tak moje první reakce byla: Co to sakra je?! Dýchla na mě odporná grafická stylizace s hodně nepřehledným prostředím. Nevyznat se v tomhle striktním tunelu o pár tajných odbočkách je teda něco. Hru jsem hrál v kooperaci ze svojí holkou a první kapitolu jsme si jen zvykali na ovládání a styl hraní. Zvykali jsme si na to, že hra se pevně uložila až docela po dlouhé době. Taky jsme si zvykali na tu hnusnou grafiku. Její nepřehledná architektura je strašná.

Na druhou stranu, hra je na PS3 skvěle rozhýbaná. Ani ve splitscreenu jsem nepocítil nějaký záškub nebo zpomalení. V singlu se to hýbe ještě líp. Škoda, že se občas zasekl nějaký skript nebo naše postavy do textury z nutností načíst checkpoint. Nenechali jsme se odradit a postupem času si na tu prezentaci zvykli. Naučili jsme se ovládání a najednou jsme nechtěli přerušovat hru ani kvůli spánku. Ono to je ve dvou fakt dost zábavné. Zvlášť když máte hned od začátku genderově rozdané role, takže odpadla hádka, kdo za koho bude hrát.

Hra je až úsměvně sexistická. V menu jsem se nemohl nabažit Caddokovo plácnutí mečem po Elařině zadku. Při přecházení do lokací si Elařiných koz a zadku užijete až až. Caddok toho naopak moc neukázal. Úsměvná byla představa, jak by asi polonahá Elara musela být po těch bojích sedřená. Stejně tak mě hrozně bavila její hláška při oživění. My hero! Už jenom kvůli tomuhle bych za Elaru ani hrát nechtěl.

Samotný soubojový systém je svou jednoduchostí ohlodán na kost. Elara střílí a Caddok má na výběr ze dvou druhů úderů a blokování. Nejde vytvořit žádné kombo. Jen blok, úder, blok, úder. Takhle celou hru. Občas nějaké kouzlo nebo schopnost. Nic velkého. Hra je to hodně akční dlouhá a někdy dost těžká. Hlavní boss byl v kooperaci úplný očistec. Snad milión pokusů a nakonec totální sebeuspokojení z jeho porážky (obtížnost gamer). Zajímavé je, že jsem to pak zkoušel v singlu a dal jsem ho na druhý pokus. Počítač holt ve spolupráci tolik nechybuje.

Hunted má spoustu chyb. Najde se v něm spoustu věcí, který by se mu dali vyčítat. Pravdou je, že jsme to nemohli přestat hrát, doku jsme to nedohráli. Na evil ending. To bylo sakra ale dost nespravedlivý. Když jsme to vypili jen jednou.

Pro: perfektní kooperace, dlouhá hra, hodně akce, která se pěkně hýbe

Proti: jednodušší souboják nemůže být, hnusná prezentace, hnusná grafika, grafické chyby

+15

Mountain

  • PC 10
Myslím, že jsem člověk poměrně vstřícný k netradičním konceptům, v umění obecně, i konkrétně ve hrách, akci nepotřebuju vůbec, a na Mountain jsem se těšila a šetřila si ji na správný čas a náladu. Ale nic z toho, o čem se píše v pozitivních recenzích, jsem v ní nenašla. Z mého pohledu je tahle hra o hoře úplně plochá.

Je pravda, že jsem ji hrála jen něco přes dvě hodiny (přičemž mezi dvěma z několika spuštění se mi postup / stav hory neuložil, netuším proč), takže je teoreticky možné, že během dalších hodin by se v ní něco zajímavého stalo, ale na to, abych jí je věnovala, nemám nervy; mohla bych ji samozřejmě nechat běžet na pozadí a občas se podívat, jaké zrovna máme roční období a kolik bordelu na hoře přibylo, ale to u mě není hraní - smyslem by přece mělo být do hry se ponořit. A kdykoli jsem se o to pokusila, výsledkem bylo jen stoupající naštvání, jak je to celé pitomé (tolik k občas v recenzích zmiňovanému zenovému zážitku). Polovinu achievementů jsem dostala nevim za co a vrcholný okamžik celé hry byl, když se mi podařilo prohodit horou auto a sledovat ho, jak mizí ve vesmíru (nemám zdání, jestli to má jít, nebo to byl kiks).

Nejhorší ze všeho jsou jalové kecy prezentované jako myšlenky hory - dají se sice vypnout, ale to není argument; je to jedna z mála věcí, které hra nabízí, a jestliže by vás měla ponoukat k zamyšlení (protože k čemu jinému by měla být), a přitom sama, dostane-li možnost, předkládá takové texty, jaké předkládá, znamená to, že zkrátka nemá naprosto co říct. Tisíc a jedna variace na "ztotožňuji se s touto hvězdnou nocí" a "jsem potěšena tímto deštivým dnem", jako vrchol sofistikovanosti a hloubky po opětovném zapnutí myšlenka "kde jsem to teď byla? existuju vůbec?" a pak vám po čtvrthodině, kdy na zkoušku neděláte nic, hora žijící v pomalém, geologickém čase sdělí: "Nuuuuudaaaaaaaa." To jako vážně?

Shrnutí: Mountain nijak zvlášť pěkně nevypadá, zábavná není, inspirativní není a irituje svou hloupostí.

Pro: můžete si zahrát na piáno

Proti: "myšlenky" a víceméně všechno ostatní

+16

Polda 2

  • PC 85
Tak musím říci, že dvojka se mi líbila o hodně více než jednička. I přesto, že opět pokulhává příběh, tak hra se mi líbila graficky mnoho více, než jednička.

Velký nápad s historickými postavami, které byly do dvojky zakomponovány. Proč ne, skvělý nápad. Samozřejmě jsem se opět pobavil u dabingu a humoru. Takže rozhodně i Polda 2 je pro mě skvělé pokračování.

Pro: Grafika, humor, historické postavy

Proti: Příběh

+32

Call of Duty: WWII

  • PC 80
Kulisy druhé světové jsme na našich monitorech v kombinaci s FPS žánrem neviděli už nějaký ten pátek (aspoň tedy ty kulisy z AAA produkce) a tento návrat (jakkoli laciný či populistický) se povedl.

Náplň hry je stále ta stejná - jdete, kosíte nepřátelé a sem tam se kocháte nějakou tou epickou scénou. Jenže na rozdíl od předešlých dílů se vývojáři rozhodli, že nám povolí trochu více interakce a to třeba ruční léčení lékárničkou nebo možností říct si třeba o náboje od člena jednotky. Paradoxně to působí strašně svěže, i když to v zásadě není nic nového nebo převratného. Možnost ovládat tank či letadlo už jsme také viděli, ale zde se to objeví jen v několika minutovém bezbolestném a příjemném zpestření.

Svěže působí celé zasazení a návrat na bojiště druhé světové války. Kdyby se jednalo o jen prostý remaster druhého Call of Duty, vůbec by mi nevadilo, kdyby vývojáři dodali takhle skvěle vypadající a znící kousek. Jakou zvláštní a znepokojující radost jsem měl jen z toho, když byl tábor rozložený v lese odstřelován a s hlavním hrdinou jsem se snažil doběhnout do krytu a přitom se vyhnout padajícím stromům, bombám a ne jednomu beznohému spolubojovníkovi.

Příběhové pozadí hlavního hrdiny bylo trochu na sílu rozuzlený, ale aspoň se vám trochu dostane pod kůži a není to klasický Joe Vojáček. Chemie mezi hlavní postavou a těmi vedlejšími fungovala dobře, takže jsem si docela jednoduše vytvořil vztah k celé jednotce. Příběh a vůbec vztahy na některých místech hry působili trochu křečovitě, ale za účelem "stihnout toho co nejvíc" vlastně proč ne?

V multiplayeru jsem nestrávil tolik času, vlastně skoro nic, ale jen to, že mě nezabíjeli neviditelní nepřátelé či drony, bylo velmi potěšující. A vlastně úspěch tohoto dílu je vlastně jen v tom, že se vrátil několikrát propíraný konflikt v aktuálním grafickým kabátku. Gratuluji Sledgehammeru, dostali jste nás!

Herní výzva 2019 - 9. "Historie se opakuje"
+26 +27 −1

Spintires

  • PC --
Spintires v poslední době dostává jeden update za druhým a zdá se, že tento pohřbený projekt je zase oživen. Dokonce je k dispozici nové placené DLC a autoři hlásí, že se Spintires mají ještě další plány. Jenže, jak došlo k tomu, že tady máme dvě skoro stejné hry - Spintires a Mudrunner? Jaký je mezi nimi rozdíl? A která je lepší? Sám jsem si tyhle otázky pokládal a nezbylo, než otestovat obě hry na vlastní kůži a trochu pogooglovat celou situaci.

V současné chvíli je duchovní otec Spintires, říkejme mu Pavel, u Sabre Interactive a pilně pracuje na Mudrunnerovi, jeho DLC a dokonce na druhém dílu - Snowrunner. Tomu ale předcházela rozepře s distributorem Spintires - britským Oovee - kteří měli Pavlovi dlužit nemalé peníze, což způsobilo rozpad jejich pracovního vztahu. Jaxe říká, pravda je někde uprostřed a zatímco Oovee se dušují, že splnili všechny svoje smluvní závazky s Pavlem, ten je zase přesvědčen, že mu dluží ještě hodně peněz, i když vlastně ani neví kolik.

Kdybych tomu měl vložit svůj vlastní názor, tak mám pocit, že Pavel podepsal nevýhodnou smlouvu a po obrovském úspěch chtěl více peněz, což dává smysl. Jenže ty mu Oovee neodklepli a užívali si jich po svém. Jeden ze CEO si dokonce koupil mercedes za 135k liber (který mu do 14 dní někdo polil chemikálií a znehodnotil tak lak). Spintires byl velký komerční úspěch a protože pro Oovee to byl jediný projekt, je zřejmé, že peníze pocházely právě z prodejů Spintires. A to Pavel, celkem pochopitelně, nemohl akceptovat.

I když Oovee vlastní práva na Spintires, Pavel vlastnil engine a kód a mohl si tak celou hru začít vyvíjet znovu, pod jiným názvem a distributorem. Tou dobou se zdál být Spintires mrtvý, protože Oovee se dostali do křížku se zákonem kvůli nepřiznaným příjmům, zatímco Pavlovi šla práce pěkně od ruky a v roce 2017 vydává Mudrunnera. Oovee všechny svoje legální problémy dořešily a zřejmě sehnali dostatečně schopné lidi, kteří jim celý Spintires pomohli postavit zase na nohy.

Takže tady máme dvě hry, které mají v základu šest stejných map. U Mudrunnera jsou mapy oproti originálu trochu pozměněné - jiná rotace mapy, jiné názvy a další drobnosti, ale není to nic zásadního. Teprve až nově vydané mapy, v rámci DLC, jsou unikátní pro každou hru zvlášť. Zatímco Spintires má dvě nové oficiální mapy, Mudrunner už jich má pět.

V čem má Spintires navrch?
- Lepší grafika, detailnější a ostřejší modely vozidel, lepší barvy. Mudrunner je proti němu doslova hnusný, barevně jalový a rozmazaný
- Offroad - lépe simuluje např. gravitaci, zároveň je větší výzvou, auta se chovají uvěřitelněji
- Modely jsou vizuálně věrohodnější, lépe použitelné a více modifikovatelné (např. je možno měnit pneumatiky)
- Sice chybí pohled z kokpitu, ale zase má pohled "nad kabinou", který mi přijde užitečnější
- Lepší audio - hlavně zvuky motoru, ale taky detaily jako pískání brzd, krákání v lese...
- Mnohonásobně více modů

V čem Spintires ztrácí?
- Kulisa řazení tvarem připomíná strom a vrazit tam offroad jedničku je o nervy. v Mudrunner se řadí "do čtverce" a je to velmi intuitivní a jednoduché i poslepu
- Kamera je neposedná a rotace kolem vozidla probíhá dost skákavým pohybem, při nakládce s bagrem jsem chytal z kamery amok, prakticky stále jsem pořádně neviděl. V Mudrunneru jsem takové problémy vůbec neměl.

Mudrunner by měl být, pod vedením Pavla, po všech směrech nadřazenější verzí, jenže to není tak jednoduché a s masivními vylepšeními se ze Spintires stal vyrovnaný soupeř. Jediným důvodem tak může být politika Oovee a tedy jejich bojkot.
+21

Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš

  • PC 70
Tak jsem po dlouhé době opět dohrál první díl Poldy. Vůbec se nezměnila a dokázal jsem se u ní pobavit. Dabing, grafika asi zabodovali nejvíce. Co mě ovšem mrzí, tak je občasná nelogičnost úkolů a ne všechny předměty, které máte v inventáři, také použijete. Příběh též trošku pokulhává. Tady bych dal asi menší mínus.

Grafika také může být na dnešní dobu starší a může lidi odradit. Naopak milovníci adventur asi nezaváhají. Ale na druhou stranu, nějaký extra zážitek z této hry mít asi nebudete.

Ale i tak se stále jedná o vtipnou a graficky skvělou adventuru, která je stále hratelná a ti, co ji nehráli, by ji určitě měli zkusit.

Pro: Dabing, grafika

Proti: Příběh, nelogičnost úkolů

+35

Bombič

  • PC 60
Jeden z mnoha klonů Bombermana s jednoduchým názvem Bombič má stejnou hratelnost, jako jeho předloha. Musím pokládat bomby, abych odpálil zničitelné předměty nebo příšerky, a posunul se tak do dalšího levelu.

Dobrou funkcí je problikávání políček, na které bude dosahovat výbuch bomby a dá se tak snáze vyhnout situacím, kdy na některém z těchto políček stojím a zbytečně přijdu o život. Zobrazování počtu sebraných bonusů také potěší, protože tak vím, kolik mohu položit bomb najednou, jak dlouhý už mám plamen výbuchu nebo jestli můžu bomby odkopávat.

Levely jsou vždy stejné se stejným rozmístěním zničitelných bariér i potvůrek, ale bonusy se objevují náhodně. Někdy jsem měl nadbytek bomb a málo ohníčků a jindy naopak. Bohužel se však nasbírané bonusy nepřenášejí do dalších kol, takže začínám vždy od nuly. Další výtku bych měl ke zvukům, které nejsou moc povedené.

Pro: hratelnost, problikávání políček, viditelný počet sebraných bonusů

Proti: bonusy se nepřenášejí do dalších kol, ozvučení

+11

Killzone

  • PS2 75
V roku 2004 v žánru FPS vyšlo mnoho kvalitných hier. Napríklad môžem vymenovať prvý Far Cry, Doom 3 alebo legendárny Half-Life 2. Na tieto hry už playstation 2 výkonovo nestačil. Takže ak si chcel v tej dobe „pskový“ konzolista zahrať nejakú dobrú strieľačku, tak nemal moc na výber. V tom roku čo som si vedomý vyšiel len Call of Duty Finest Hour a Killzone.
Killzone mal v skutku agresívny marketing. Mala to byť odpoveď od Sony na populárnu sériu Halo na poli konzol. Hra nakoniec obdržala dosť rozpačité hodnotenia od renovovaných magazínov ale aj od obyčajných hráčov.

Moje prvé zoznámenie s hrou bolo skvelé. Skvelé intro, ktoré ma pekne namlsalo a ešte lepším soundtrackom, ktoré vytvorilo priam nezabudnuteľnú atmosféru. Hneď v úvode som bol hodený do vojnovej mašinérie, kde som sa mal ubrániť postupujúcim Helghastom. Prvý pocit zo streľby bol úchvatný. V tej dobe som sa s ničím podobným nestretol. Pestrá paleta zbraní, animácie pri ich prebíjaní a aj ich vzhľad bol veľmi príjemný. Trošku neskôr som si všimol, že hlasy parťákov ale aj hellghastov sú nejako v divnej zvukovej kvalite, čo bolo pre mňa dosť rušivý element. Ako som postupoval hrou, tak ma strašne mrzelo, že prostredie je nedostatočne interaktívne. Nič tu nemôžete poriadne zničiť, maximálne pár výbušných bedien a pár skiel a možno zopár predmetov. Keby tam vývojári zakomponovali aj trošku ničiteľné prostredie, tak by to hre strašne prospelo. V prvej štvrtine hry ste väčšinou v interiéroch, ktoré sú moc sterilne a opakujúce textúry, stále rovnaké grafity na stenách tiež moc nepridajú po čase na atmosfére. Našťastie, že keď som si myslel, že hre dochádza dych, tak pekne sa presunula do otvorených priestranstiev. Síce to bolo iba na oko a skutočnosti to bol iba ohraničený rovný koridor, to mi až tak nevadilo. Príjemne prekvapilo rôznorodé prostredie ako džungľa alebo horské plošiny. Džungľa bola strašne, lineárna, bez možnosti sa trocha stratiť a tak. Na konci hry sa tiež pozrieme aj na jedno prekvapivé miesto. Najpamätnejšie boli pre mňa hlavne Escape a New allies.

Ďalej čo stojí za zmienku tak, máte na výber aj z štyroch postáv za ktoré sa dať hrať. Postupne sa sprístupňujú ako postupujete hrou. Každá postava má iný arzenál a aj trošku môže zmeniť štýl hrania. Asi za najviac výraznú považujem Lugera čo je taký fakt dosť hendikepovaný Sam Fisher. Moc ale toho stealthu aj tak sa nedá využiť, lebo vaši kumpáni ťa aj tak prezradia. Stretol som aj dosť divnou umelou inteligenciou, raz Helghasti nereagovali, niekedy vás videli až skoro cez polku mapy. Pár krát sa mi ale aj stalo, že moji „nesmrteľný“ parťáci ma zachránili od mojej istej smrti pri nedostatočnom krytí,, čo bolo dosť príjemné.

Príbeh je dosť predvídateľný a aj strašne nudný. Človek po čase si naň ani nespomenie. Maximálne ma bavilo sledovať vzťahy medzi postavami v mojej partii.

Škoda, že autori nedostatočne využili potenciál čo by hra mohla ponúkať. Vedel by som si predstaviť napríklad využívanie aj vojenskej jazdnej techniky.
Na dnešnú dobu hra príliš zostarla. Nemá nič čo by mohla ponúknuť dnešným hráčom. Môžno ak tak maximálne, kto si chce pripomenúť a vyskúšať éru ps2 hier, ku ktorým sa ako mladý nedostal.
+14

God of War: Ascension

  • PS3 75
Finální díl série God of War z předchozí generace konzolí s podtitulem Ascension mě překvapil v tom ohledu, že se vlastně tak úplně nejedná o plnohodnotné pokračování. Plnohodnotná hra to bezesporu je, ale Ascension je jakýmsi prequelem, který osvětluje pouto, které Kratos choval k Bohu války. Příběh je bezesporu nejslabším článkem Ascension a dost možná i ten nejméně zajímavý v sérii. Zejména asi proto, že ve hře nefigurují známá místa a mytologické postavy, ale hra se zabývá méně profláklými částmi mytologie. Poprvé jsem tu již pociťoval jistou únavu materiálem a i když jsem se během hraní stále bavil náramně, měl jsem pocit, že série na tomto místě hodně vaří z vody. A nejspíše to cítili i tvůrci a proto se díky bohům rozhodli pro restart.

Souboják je stále super. Tvůrci se konečně vykašlali na množství přebytečných zbraní a namísto toho dali čepelím chaosu možnost přepínat mezi elementy. Ale stejně bych kecal, kdybych říkal, že jsem po 90 % hry nevyužíval pouze klasickou ohnivou variantu. Nechybí ani nějaké speciální schopnosti potřebné pro postup prostředím a kouzla, která jsou tentokrát specifická pro každý element.

Vizuálně je hra vytuněná úplně do mrtě a je to určitě jedna z nejlépe vypadajících her na PS3. Oproti trojce tvůrci mákli především na pozadí, která již nejsou 2D, ale většinou plně 3D, což dodává prostředí hloubku a ještě větší monumentálnost. S level designem je to už ale horší. Tvůrci hodně ustoupili modernímu publiku a hra je ještě lineárnější, než kdy dřív. Ascension hodně cílí na vizuální wow efekt hry jako celku, ale samotný gameplay je velmi zjednodušený. K mému potěšení přibyly hopsací pasáže, které již nejsou jen čutáním čepelemi po zdi, ale Kratos se po vzoru Uncharted nebo Tomb Raidera zachytává za konkrétní plošinky. Tvůrci i zároveň hru naředili množstvím puzzlů, což je určitě fajn a oživuje to hratelnost, ale jak řiká PanMrkvička pode mnou, jejich design je občas docela nešťastný a párkrát jsem vůbec netušil, která bije a co se po mě vůbec chce.

Ve finále je to solidní přídavek do série, ale jsem rád, že Kratos udělal v dalším pokračování tak velký krok kupředu. Bylo to už potřeba.

Pro: hratelnost, vizuál, kamera, stabilní vysoký framerate, hopsací pasáže, některé puzzly, vyvážená obtížnost

Proti: příběh už hodně vaří z vody, některé puzzly, někdy až příliš oddálený pohled a určitá nepřehlednost dění,

+16

WaxWorks

  • PC 85
Tak, dohrán závěreční díl z trilogie Horror Pack (2x za sebou). Přicházíš zachránit své dvojče Alexa do strýcového děsivého voskového panoptika. Úkol to není snadný, strýc je posmrti a komunikuje s tebou pouze pomocí kryštálové koule. Ze záchrany Alexe se nakonec vyklube záchrana celé tvé rodové linie. Kdysi dávno čarodějnice uvrhla na tvůj rod kletbu, v každé generaci se vyskytla černá ovce a tvojím cílem je napravit jejich dávné chyby.

Hra je rozdělena do čtyř ruzných časových etap, které musís všechny vyrešit. Doporučuji začít hřbitovem, který je opravdu nejhorší (naštěstí také zdaleka nejkratší) část hry. Pak už je kvalita víceméně vyrovnaná. Samozřejmě je nejlepší hrát s mapou, zejména v šestipatrové pyramidě člověk lehce zabloudí. Hra je plná strážců pyramidy, mutantů a jiné verbeže. Doporučuji také všude brát všechno, na rozdíl od autorů návodu z Excaliburu jsem se nevracel šest pater pro závaží, ale pro lampu (která vůbec v zmíněném návodě není spomenuta). Samozřejmostí je sejvování na víc pozic, slepých konců tu je taky dost.

Hru mi nezbývá než doporučit stejně jako předešlé Elvíry.

Pro: atmosféra 4x jinak

Proti: hřbitov

+10