Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Need for Speed

  • PC 65
Čím víc jsem to hrál, tím míň mě to štvalo, až jsem si na to zvyknul a nakonec si to ježdění docela užil...

Need for Speed se tváří filmově a příběhově. Po vizuální stránce se mu to daří. Grafika je pěkná, navíc šikovně propojená s hranými scénami. Když se v garáži odehrává scéna s živými herci, v pozadí se může objevit vaše vytuněné auto - a to působí hodně dobře. Když ale odhlédneme od vizuálu, ona filmovost se začíná vytrácet. Příběh, dál-li se to tak nazvat, je složen jen z těch hraných scén v garáži či hospodě. Banda tydýtů si povídá o věcech, které nikoho nezajímají způsobem, který je nezáživný.

To třeba takové The Crew, byť příběh mělo taky dost mělký, mělo aspoň nějaký ten říz. Navíc v The Crew se příběh částečně odehrával za jízdy - tady jsou ale kecy a závodění dvě zcela oddělené složky.

Ale dost keců, hlavní je závodění. A musím říct, že v jádru není špatné. Řízení aut příjemně balancuje mezi arkádou a simulací a je poměrně realistické. Auta se chovají odlišně a i při vlastnoručním poladění to je hodně znát. Takže samotné ježdění je bezva. Co je ale horší je skladba závodů - na můj vkus moc driftu (hlavně otravný “driftovací vláček”) a málo klasických závodů. Taky obtížnost je taková zvláštní a neodhadnutelná. A mimochodem, ve hře by podle všeho měl být obsažen i drag. Za celou dobu hraní jsem na něj ale ani náznakem nenarazil. Nechápu to a je to škoda. Když to shrnu: pocit z ježdění je bezva, pocit ze závodění je slabší.

Tuning aut se tváří hodně realisticky, ale velkou legraci jsem si s ním neužil. Jen jsem měnil barvičky. Každopádně motor a řízení jde ladit hodně do detailů.

Co hru sráží nejvíc je ale všechno okolo. Po zapnutí jsem si připadal jak v jiném vesmíru - takhle divné ovládání jsem snad ještě neviděl. Iritující třeba je, že mapa nejde posouvat a ovládat myší. Pak mě napadla spásná myšlenka - gamepad! Tak jsem ho vytáhnul a najednou to všechno bylo překvapivě intuitivní. Ta hra je prostě dělaná pro gamepad a nedomyšlená pro klávesnici. A co je taky dost hrozné, je absence pauzy! Prostě to nejde zapauzovat.

Dlouho jsem si přál, aby přišel nový Need for Speed, který by byl důstojným nástupcem mého oblíbeného Undergroundu 2. Tenhle díl to ještě není…

Herní výzva 2017, kategorie 8. "Pokračování příště!"

Pro: V jádru bezva ježdění a závodění, realistický tuning

Proti: Nejde zapauzovat, ovládání, moc driftovacích disciplín, příběh, nenašel jsem drag

+19

Kholat

  • PC 80
Kholat. Pro mě určitě jedno z největších překvapení poslední doby. Kholat mě zaujal již při oznámení. Okamžitě jsem nastudoval zmizení Djatlovi výpravy a byl natěšen na hororové dobrodružství v mrazivé Rusi. Bohužel první recenze a ohlasy mě odradily a na hru jsem zapomněl. Tak by to i zůstalo, kdybych hru nedostal od kamaráda a nerozhodl se jí dát šanci. S většinou bodů, které se hře vytýkají, musím souhlasit. Nicméně právě díky těmto bodům mě hra tak bavila. Jediné s čím nesouhlasím je osočování Kholatu z nudného a stereotypního prostředí. Okolí mrtvé hory se mi vyloženě líbilo, působilo správně mrazivě, mysteriózně a velmi nepřátelsky. Po nějaké době se mi dostalo pod kůži a já se začal orientovat a rozpoznávat jednotlivé body. Zavzpomínal jsem si přitom na doby starých RPG bez rychlého cestování, kdy člověk za chvíli znal každý šutr v okolí Balmory nebo Starého tábora ;-)
Další věcí je, že hra se s vámi moc nemaže. Vrhne vás doprostřed mrazivé pustiny s mapou, ve které se opravdu blbě orientuje a pár souřadnicemi. Na vše ostatní si musíte přijít sami. Zažijete chvíle, kdy budete frustrovaně pobíhat bez tušení toho, kde jste a ještě k tomu vás občas něco zabije. Můžete nadávat na tvůrce, nebo si můžete říct, že prostě uprostřed Uralu ty mapy tak přesně neodpovídají. Až po čase si sami zjistíte, jak poznat blízkost příšery a jak zjistit, kde zhruba jste. V dnešní době vedení za ručičku mě Kholat nadchl právě pro jistou míru frustrace, kterou si už málokdo troufne do hry dát (neberu roguelike hry, které jsou na tom založené).
Kompas, baterka a deník jsou hezky zpracované a dobře sedí do prostředí celé hry. Zápisky v deníku jsou také dobře napsány a hlas Seana Beana hře taky hodně dal. Bohužel celý příběh mi přišel docela slabý. Působilo to na mě jako pokus, nacpat do jednoho příběhu všechny teorie o zmizení Djatlovovi výpravy s trochu nuceným plot twistem.
Závěrem: Nemůžu se přít s ostatními, které hra nebavila a naprosto chápu proč tomu tak je. Mě to ale skvěle sedlo, večery s Kholatem jsem si náramně užil (a ještě hezky s otevřeným oknem, aby i ta zima byla :) a vyloženě se na ně těšil.

Pro: Atmosféra, prostředí, na všechno si hráč musí přijít sám

Proti: Příběh

+19

Rambo: The Video Game

  • PC 70
Naprosto neprávem sestřelená hra. Ano, je to budget a je to místy graficky zastaralé (Rambo, víc než jako Rambo, vypadá jako Lorelai Gilmorová po botoxu), ale často hra vypadá dost pěkně a hlavně, proč je sakra on-rail střílečce vytýkáno, že je to on-rail střílečka?

Hráč se po vzoru filmů podívá do třech rozdílných lokalit - do amerického městečka Hope, zpátky do Vietnamu a nakonec do Afghanistánu. Kromě klasického střílení nabíhajících panáků jsou tu i "stealth" pasáže, které se skládají z přesného odstřelování lukem a QTE. Samotné vyprávění příběhu za pomocí rychlých animací je zkratkovité a vlastně ani moc nestojí za řeč - kdo ale filmy zná, ztratit se nemůže. Hratelnost jako taková je ale fajnová. Přestřelky jsou intenzivní, pocit ze střelby parádní a hra už na 2. obtížnost ze 4 přináší velmi slušnou výzvu, která zejména ze začátku občas přeroste i v nějaký ten frustrující moment. Jakmile to ale hráč chytí do ruky, kosení rákosníků, arabů a nějakých těch koblihožroutů jde jedna báseň.

A komu by nestačila cca 3hodinová kampaň, může si hru o nějakou tu hodinku prodloužit hraním Baker Team DLC, které poskytuje 3 další mise, které jsou prequelem celého příběhu a svou délkou se vyrovnají cca jedné kapitole z původní kampaně. Po dohrání si až člověk posteskne, že není žádná nová 'Nam hra.

Abych to shrnul. Rambo: The Video Game rozhodně není žádné veledílo a hra v době vydání byla vzhledem k obsahu nechutně předražená. Ale v současnosti, kdy se ve slevách dá sehnat za cca euro, není absolutně nad čím váhat. Pokud hráč ví, do čeho jde, nemůže být řeč o zklamání. Ideální akční jednohubka na vyplnění volného času.

Pro: svižná hratelnost, slušná výzva, pěkná grafika prostředí, pocit ze střelby, přiměřená délka

Proti: animace mezi misemi, občas nějaký ten glitch, ošklivá grafika postav

+19 +20 −1

Evoland

  • PC 60
Z první poloviny hry jsem měl vážně radost. Byla vtipná a hravá, odkrývání nových "fíčur" mělo tempo a příjemný humor. Navíc v povedené grafice, napodobující (opět s vtipem) různá historická herní období a jejich "high-tech" milníky. Vrcholem byla krásně vymodelovaná vesnice Aeogai, vzdávající hold kultovním místům známých klasik.

V téhle části se ale hra láme. Studnice nápadů vyschla či co. Spád a humor ze začátku hry pomalu mizí, novinky v gameplayi jsou čím dál sporadičtější a různé prvky se začínají recyklovat. Nepříliš vyvedený diablovitý dungeon to rozhodně nezachraňuje. Nejhorší ale je, že Evoland najednou neví, jestli chce být i nadále tou svěží parodií, nebo svébytnou hrou. Což je problém, protože s příklonem k tomu druhému se stává jen generickou, průměrnou variací Final Fantasy. Čím víc se bere vážně, tím víc si škodí.

Stejně jsem ale zvědavý na dvojku.

Pro: vtip první půlky, Aeogai

Proti: nevtip půlky druhé

+19

Magicland Dizzy

  • PC 85
Dizzy.

Jak já tohle vajíčko s boxerskými rukavicemi zbožňoval. V době, kdy jsem si mohl nechat o PC jenom zdát a jako malý pařánek jsem nedal odpočinout svému ZX Spectru a později C64, jsem s ním strávil spoustu času, protože na obou těchto počítačích byl Dizzy fenoménem. Kombinace plošinovky a adventury byla na svou dobu výjimečná a nevídaná. A když o tom tak přemýšlím, dodneška jsem na nic, co by se Dizzymu podobalo, nenarazil. Ten den kdy jsem ho uviděl poprvé u kámoše na PC, to vám bylo žrádlo. Ta vymazlená grafika (rozuměj oproti osmibitům) si mě hnedka získala.

Kámoš měl tenkrát dva díly, Magicland Dizzy a Prince of the Yolkfolk. Pařili jsme oba, ale já měl vždycky radši tenhle. Už jen pohled na ten Stonehenge v úvodní obrazovce dával tušit úžasný dobrodružství a když jsme pak zjistili, že všichni Dizzyho kamarádi jsou zakletí a každý úplně jinak, museli jsme je z toho zkrátka dostat. Kromě vysvobození svých blízkých máte za úkol ještě porazit čaroděje Zakse, který tohle všechno zpískal a najít 30 diamantů. A věřte mi, že to není žádná sranda.

Jednak na to všechno máte jenom 3 životy, o které přijdete, ani nevíte jak snadno. Každou chvíli musíte přeskakovat nějakou vodu nebo lávu a když se vám to nepodaří, hned máte o jeden život míň. Problém je, že u Dizzyho dost často skáčete do další obrazovky naslepo, což se vám může stát dost snadno osudným, obzvlášť pokud se vám podaří přistát právě někde ve vodě. Druhou komplikací je, že Dizzy u sebe může mít maximálně 3 předměty. Po sebrání předmětu Something Sticky, kterého už se nejde zbavit, dokonce jenom dva. Takže běháte z jednoho konce světa na druhý a snažíte se přijít na to, k čemu se předměty, co máte zrovna u sebe, hodí. Poslední vtip je v tom, že se hra nedá ukládat, takže to celé musíte dát na první dobrou. Což se vám po velmi dlouhém zkoušení nakonec může i podařit. Pamatuju si, že jsme to jednoho dne po celoodpoledním úsilí nakonec dohráli. Když jsem pak na YouTube našel video, kde to nějaký řízek dohrál za půl hodiny, nechtělo se mi ani věřit, že to jde tak rychle.

Grafika mě tenkrát dostala a podle mě má něco do sebe i dneska. To samé se bohužel nedá říct o hudbě, která se skládá všeho všudy z jedné skladby, která ve smyčce hraje pořád dokola. Věřte mi, že po třech hodinách hraní jí budete z hloubi duše nenávidět a první, co při příštím hraní uděláte, je to, že ji vypnete (jestli to teda vůbec jde, na to už si nepamatuju).

Magicland Dizzy rozhodně není lehká hra. Je to výzva jako skoro všechny hry z té doby. Ale rád na ní vzpomínám dodnes.

Pro: Hezká grafika, pohádková atmosféra, Dizzy hry jsou jiné než všechny ostatní

Proti: Hudba, nemožnost ukládat

+19

Rise of the Tomb Raider

  • PC 85
Opět jako v předchozím díle, mě velice zaujalo prostředí, do kterého je hra zasazena. Ať se jednalo o propracované a polorozpadlé baráky či chrámy, které sloužily jako základny pro vojáky, nebo o nádhernou přírodu či sněhem zaváté hory.

Hned od spuštění hry jsem musel dávat pozor, co se děje. Nebylo by to ono, kdyby hned od začátku nemusela Lara před něčím utíkat, aby si zachránila život.

Během postupu v ději, jsem se seznámil s novým kmenem, obývající oblast, do které jsem se vydal hledat ztracený artefakt. Zde jsem byl však trošku zklamán. I přesto, že se snažili vývojáři hry vykreslit věrohodně a odlišně domorodce obývající zdejší les a ruiny bývalých domů, mohli si dle mého názoru odpustit středověké oblečení, do kterých tyto domorodce oblékli. Na jedné straně byli moderně vybavení vojáci a na straně druhé středověký lid. Já jako Lara jsem mohl díky obsáhlému šatníku změnit vzhled, abych více zapadl mezi přátelské domorodce, nebo se obléknout do moderního oblečení.

Nesmím také opomenout zmínit široké spektrum jednotlivých zbraní, pomůcek a jejich modifikací, které v průběhu hry získáváte prohledáváním všech koutů oblastí, a mnohdy Vám ulehčí postup ve hře.

Během hry jsem narazil na nejrůznější vedlejší úkoly, které byly podobné jako v předchozím díle. Jedná se o úkoly typu: sestřel něco, znič něco, zapal něco, atd. Nejvíce mě pobavil vedlejší úkol, při kterém jsem musel chytit několik slepic a odnést je zpět do kurníku. Myslím si, že mě to zaujalo hlavně odlišností od ostatních úkolů.

Jako příjemné zpestření pro mě byly logické úkoly, které jsem musel vyřešit k pokračování ve hře.

Další věcí, která mě ve hře hodně zklamala, byl finální boss fight. U většiny her bývá obvyklé, že čím víc se blížíte ke konci, tím těžší je protivníky porazit. zde však stačilo pouze párkrát odlákat pozornost nepřítele a zezadu ho vzít cepínem po hlavě.

Hra mě bavila, ale nemyslím si, že bych si jí v nejbližších letech zahrál znovu.
+19

Axiom Verge

  • PC 75
Herní výzva 2017 #10

Miluju metroidvanie. Už jsem se o tom v komentářích párkrát zmínil, ale nemůžu si pomoct, ten gameplay loop mě prostě baví jak málokterý žánr a Axiom Verge na papíře vypadala jako hra, kterou vývojáři udělali přesně pro mě - jako zapomenutý díl v sérii Metroid. Ze všech koutů jsem slyšel samé superlativy a tvrzení, že je to nejlepší metroidvania od Super Metroid. Očekávání jsem měl vysoká, ale bohužel pro Axiom Verge mám poměrně jasnou představu, jak by takový klon Metroidu měl vypadat, takže tenhle komentář bude asi trochu hnidopišský.

Co se Axiom Verge povedlo na jedničku, je herní svět. Je parádně atmosférický, ať už díky skvělé hudbě či grafice - i když je hra rozpolcená mezi stylizací do 8-bitů a detailností 16-bitových her, takže výsledek není ryba ani rak, vypadá to prostě super. Po stránce herního designu se taky přibližuje Super Metroidu, jak to jen jde a šmejdit po světě a hledat nápaditě schované předměty je velmi návykové. Neseděly mi tam dvě věci - zaprvé to, že hra neznačí nenalezené powerupy na mapě, což je sice návrat ke stylu prvního Metroidu, ale to je jedna z těch featur, která měla zůstat v minulosti a zadruhé to, že spoustu chodeb s powerupy jsou slepé cesty. Tohle společně s absencí fasttravelu dohromady dává na můj vkus až nezdravě moc backtrackingu - škoda, že svět není trochu důmyslněji propojený.

Příběh mě moc nebavil. Možnost "hackovat" prostředí a nepřátele sice zní cool, ale moc jsem nepochopil, jak to do celého konceptu vlastně příběhově zapadá a ve hře to sloužilo víceméně jen k odemykání "zámků". Většina příběhu je navíc ukrytá v zakódovaných zprávách a dekodér můžete najít až skoro na konci hry (jestli vůbec, dá se velmi snadno minout), takže celou hru tápete ve tmě. Naštěstí vám hra ten příběh moc necpe, takže jsem ho spíš ignoroval.

Axiom Verge se taky holedbá tím, že obsahuje víc zbraní, než jakákoliv jiná metroidvania. To je sice technicky pravda (našel jsem jich tak 15 a podle wiki jsem dalších 8 minul), ale většina jich je nepoužitelná a kromě specifických bossfightů budete v praxi používat tak tři. Bylo by lepší, kdyby těch zbraní bylo míň a daly by se třeba nějak zajímavě upgradovat. Taky mi moc nevoní, že 90% pasivních upgradů jsou jen nudné číselné vylepšení jako větší dostřel, větší damage, větší velikost střel. Vědění, že na mě pravděpodobně čeká jen další iterativní upgrade, mi trochu kazí motivaci snažit se o nějakou exploraci,.

Ovládání je bezproblémové až na uhozený grappling hook, který se ovládá výrazně hůř než jeho alternativa ze SNES her. Obtížnost je ale poněkud nevyvážená. S těžšími bossy problém nemám (ba naopak), ale řadových nepřátel je prostě moc, mají moc životů a není velká zábava s nimi při backtrackingu bojovat. Ignorovat je taky není moc spolehlivé řešení, což z honu za 100% dohráním hry dělá docela ubíjející záležitost.

Asi to zní trochu negativně, ale jak jsem se už zmínil, design světa je tak významný klad, že v porovnání s ostatními zápory pořád z Axiom Verge vychází velmi solidní, zábavná a atmosférická hra. Není to druhý příchod Super Metroidu, ale to asi byla přehnaná očekávání.
+19

Mini Metro

  • PC 80
Už si ani nepamatuju, kdy a kde jsem tuhle hru pořídil, byla zřejmě součástí nějakého bundlu, ale kvůli ní jsem určitě do oné koupě neinvestoval. No to je jedno, prostě jsem ji jednou večer spustil a pár dní mi vydržela.

Zpočátku (asi 2 minuty) jsem si říkal, že to je další z stovek blbostí, které kolují steamem, ale pak jsem se do hry zakousl a už mě nepustila. Cílem hry je vytvořit metro, které bude stíhat odbavovat cestující na stále přibývajících zastávkach a vydržet to, co nejdéle. Kladem je určitě podklad reálných světových měst. Nezkoumal jsem do jaké míry se půdorysy shodují se skutečností, ale vypadaly vcelku uvěřitelně. Každé z měst mělo alespoň jednu řeku a tak bylo nutné stavět tunely pod nimi a pečlivě si vše plánovat. Někdy se povedlo obsloužit 500 cestujících (což byl počet, který odemknul další město) hned napoprvé, jindy mi to vyšlo třeba až na pátý pokus. Oceňuji i drobné rozdíly mezi městy, jako jsou rychlovlaky v Tokiu, nebo prťavé vagony v Káhiře. Prostě v rámci možností a ambicí je tato hra opravdu vymazlená.

Jak už jsem uvedl výše, nic jsem od tohoto kousku nečekal, ale dostalo se mi několik hodin příjemné zábavy a možná i osvěty. Už nebudu jízdu skutečným metrem brát jako samozřejmost, ale jako svátek :)

Pro: metro, města, logistika

Proti: logistika, časem se metro zahltí

+19

King's Bounty: The Legend

  • PC 90
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Dohrál jsem to. Čekal jsem dlouhou hru, ale nečekal jsem, že u toho zkejsnu 80 hodin a celou dobu mě to bude jakž takž bavit. Je fakt, že ze začátku mě to a vlastně po celou hru dost bavilo. Hodně bylo večerů, kdy jsem se nemohl dostat ke spánku kvůli určitě už poslednímu souboji.

Cestování přes několik map za novýma jednotkami je taky vopruz.

Hra je možná trochu zbytečně natahovaná. Musíte tady vykosit svět ve stále stejných, i když stále překvapivě zábavných soubojů alá HONAM. Tenhle systém nadčasový. Hra má pěknou grafiku. Mapy jsou fakt hezky promyšlené. Docela zábavný humor. Nebere se moc vážně a není to moc dotěrné. Hudba je možná pěkná, ale mě docela rušila.

Příběh je takový klasický pohádkový. Ještě bych zapomněl na docela nevyvážené povolání. Za paladina to může být už na střední záhul. Teda, podle schopností, na které by se musel specializovat. Jsou docela k ničemu. Já hrál za bojovníka a z hlediska obtížnosti (střední) jsem neměl problém. Problém byl jen z jednou chybou, po které hra zamrzla (Endoria, rytířský turnaj v hradu). Ještě teda problém z časem. Hru jsem rozehrál už v červnu.

Teď, po dohrání, jsem se dozvěděl, že nepotřebné jednotky šlo ukládat do hradů. Sakra!Já je vždycky zabíjel.

steam čas: 80! hodin

Pro: zábavná hratelnost, životnost, humor, většina hry návykovost

Proti: zdlouhavé cestování za doplnění stavů, nevyvážená povolání

+19

Prince of Persia: The Two Thrones

  • PC 80
Při úvodní ukázce jsem nadzvedl pravé obočí, zformoval ústa do óčka a vydal zvuk jako: ,,Heh??". Jelikož trojka navazuje na skrytý "pravý" konec Warrior Within, který jsem samozřejmě během prvního rozehrání neobjevil, byl jsem opravdu na výsost zmatený. Kaileena naživu? Na mé lodi? Ještě k tomu tak o 19x míň hot? A ještě k tomu ve formě vypravěčky? Whaaa...? Ostatně jakmile jsem se dostal do samotné hry, veškerý můj údiv byl vystřídán uspokojením z opět parádní hratelnosti, která se od předešlého dílu nijak výrazně nezměnila, ale i tak to byla parádní jízda.

Hra ovšem už opouští onen temný a drsný nádech, který oplýval díl předešlý, a vrací se více do ducha "Sands of time" Což mě poněkud mrzelo. Žádná elektrická kytara během urputných soubojů, ani princovo drsňácký hlášky... vše to zas poněkud zpohádkovělo. I samotný princ v cutscénách vypadá hůř. To strniště z Warrior Within mu teda fakt seklo víc :/ Ovšem, byť se badass kytarové momenty ve hře již nevyskytují, přesto dokázal Inon Zur odvést vynikající práci, tudíž i tak o soundtracku musím říct, že je skvělý. To samé platí i o soubojích a skákačkách, které se více méně od předešlého dílu nezměnily, pokud stále máte v malíčku nějaká ty comba z WW, budete v pohodě. Tady se navíc naučíte ještě pár nových, jejichž použití vám přinese nejen uspokojení a pýchu z vašich šikovných prstíků, ale také pěknou podívanou. A byť se pro někoho může zdát "quick time event" jako vochcání nějakého toho skutečného boje, vcelku se mi to líbilo, byla to aspoň lahoda pro oko.

Hra má ovšem dost frustrující části, při kterých začne člověku tuhnout krev v žilách a pumpovat srdce jak o závod. Ve WW to byly honičky s Dahakou, zde je to hraní za Temného prince. Ten fakt, že během hraní za něho vám rapidně ubývá zdraví, dokáže být dost stresující, ještě když vás s tím potom teasuje, je to téměř úmorný. Ale právě temný princ je asi tou nejzajímavější částí příběhu, který je jinak dost přímočarý. (Jenom prosím, nehrajte to s českým dabingem. Obecně ve hrách proti němu nic nemám, ale tady se to fakt nepovedlo.
Nejtěžší fight: Ti dva generálové po jízdě na vozech. Duch rage quitu byl onen den vskutku silný...

Ze záporů klasicky camera. Jep, opět zlobí. Dále je trochu škoda toho celkového příběhu, který (až na to temné princátko) není fakt nic extra - nic moc odvyprávěný se slabým hl. záporákem. Možná na tom má vliv i ne moc velká rozmanitost lokací.

Celkově vzato jsou však Two Thrones pěkným zakončením trilogie. Princ stále šikovně skáče, skvěle se ohání jakoukoliv zbraní, kterou zrovna má v ruce, plus byť už nevypadá tak dobře, stále je to sympaťák. Mým favoritem ale však pořád bude Warrior Within.

Pro: Zábavné fighty a skákačky, Zurova hudba, z příběhového hlediska Temný princ

Proti: Kamera zlobí, příběh není nejlepší, malá rozmanitost lokací

+19

Torment: Tides of Numenera

  • PC 60
What does game name matter? No ty vole hodně, když s nim odkazuješ na hru na kterou už existují jen ružovoučkou žůžovoučké vzpomínky, na základě kterých vybereš ranec na Kickstarteru!

Papírová Numenera mi jako setting přišla od začatku docela podezřelá. Na jednu stranu krásné artworky, slibující putování pouštní, skoro "postapo" krajinou, plnou zajímavých míst, na druhou stranu meetingy, kde se udajně stanoví, že příšera je pro tenhle RPG svět dobrá jen tehdy, když má minimálně šest nohou, zvrací kyselinu a z očí střílí lasery (ironie, že nic takového tady nepotkáte). Ale co, padaj pojmy jako Torment, MCA a starý dobrý časy, tak to backnu! Počítačový nuTorment bohůžel začíná právě v místě kam se házelo všechno ze všech možných zdrojů. Obrovské město kde je každá druhá postava robot, cestovatel z jiné dimenze, nebo mentální projekce. Z hromady cliché tady nic originálního nevzniká. Nespojuje je žádná myšlenka, žádné téma, žádný vnitřní řád. Prostě je jen povoleno všechno a skoro nikde si nedokážou poradit s absolutní svobodou tak, aby z toho bylo něco pořádnýho. Co je vaše postava zač ví celý svět, neni na tom nic tajného ani záhadného. Skoro se vám tedy ani nechce pokračovat v hraní. Sem tam naštěstí něco zaslechnete o bájném Bloomu, kde by měla začít být ta pravá zábava. A když se tam konečně dostanete, tak ona je to fakt pravda! Povedený mikrosvět, který ma svůj vlastní konflikt a která funguje podle svých vyšinutých pravidel o kterých chete vědět víc. A pak už je jen konec. Teda ještě se na chvilku podíváte do malinkatých lokací, které zjevně skončily v designerských koších a najednou bylo dobré je z něj vytáhnou k splácání finále.

Kdyby duchovního nástupce Tormentu připravoval robot, tak by jako další řádek k odškrtnutí na seznamu věcí které dělají Torment Tormentem měl určitě dlouhatanská rozhovory plné skillchecků. Takže jsem se bál NPC, které hned od začatku nezavřou klapačku a budou mě zavalovat lorem (zdravím Pillars). To se naštěstí nestalo a páni spisovatelé svá ega udrželi v přijatelných mezích. Zajímavé využití textu představují merecastery, zařízení, kterám vám umožní prožít dávné události ve vzpomínkách někoho jiného formou "gamebooku". A lidem v inXile zas umožní ušetřit nějáký ten dollar. Takže zatímco jiné hry takhle většinou obejdou práci ne nějáké unikátní animaci, tady se takhle "vošulí" celé potenciálně hodně zajímave questy a lokace. Útok "SWAT teamu" na město které připlulo na velrybě :(. Skillchecky ale už dělal ten robot, protože ty tam jsou, ale je naprosto nemožné je failnout, takže působí jak ultimátní winbutton.

Musím se pousmát, když si vzpomenu na jednu z prvních velkých kontroverzí kolem hry. Ta nastala, když realtime with pause prohrál s turn base souboj o to, kdo bude mít v této hře na starost souboje. Oceňuji, že většině potyček se lze vyhnou a když už na ně dojde, tak je lze vyřešit i jinak než násilým, ale to opravdu není důvod k tomu, aby samotné nasílý bylo tak hrozná nuda. Zase něco naprosto lehkého diky skillům hlavní postavy a hromadě cyphers kterými můžete nepřátele zasypat.

Ale i tak je poznat, že na hře dělali lidé, kteří se opravdu snažili a chtěli vymyslet něco jinačího a zvolenému jménu důstojného. Třeba si do některých úkolů troufli zakomponovat plynutí času. Nevídané. Pak se ve vývoji něco posralo a bylo nutné přestat jen fantazírovat, zkoušet různé nápady a začít to dávat dohromady. Jak jsem psal několikrát do poznámky u nejočekávanějších her, tak nuTorment pro mě završil jednu etapu Kickstarteru, tu která se už nikdy nebude opakovat, tu plnou nadějí a příslibů krásných zítřků. Nad nikým nelámu hůl, jen jsem se finálně poučil a poučený můžu vykročit k rozumnému backování a očekávání jiných her. Jen škoda, že poučení které si odnesli tvůrci je dost černé. Jak jinak si vysvětlit, že pár dní po ledovém přijetí hry crowdfundingový guru Fargo ohlásil, že po Wasteland 3 to zapíchne do důchodu?
+19 +20 −1

The Battle for Wesnoth

  • PC 80
Wesnoth mi připomíná jednoho kluka, kterému jsem se jako malý zlý spratek na základce vysmíval jaký je to chudák a blbeček, nicméně postupem času se z něho stal velký a inteligentní chalan, přičemž jsem se zastyděl a rázem k němu začal mít respekt. Wesnoth nám zrál jak víno. Když mi ho kamarád poprvé ukazoval, byl teprve v oněch prvních verzích, kdy moc vábně opravdu nevypadal. Ale postupem času, především během custom hrách, jsem si to velice oblíbil.

Jednoduchost hry je vlastně její nejsilnější stránkou. Kdo by to byl řekl, že tahová hra, ve které se primárně pouze verbují jednotky a posílají na bojiště bude taková prča. Samotné bitvy (čím mohutnější, tím lepší) dokážou nabrat opravdu epických proporcí, dodnes si pamatuju fantastickou custom mapu, kde jsem vytáhl se svou armádou nemrtvých na pochod přes hory a říčky, abych pomohl svému kámošovi v bitvě proti armádě Hard počítače. A že to byla pořádná bitva, Pelenorská pole jsou oproti tomu nic! Velice uspokojující aspekt hry je také levelování jednotek, dodává to na hratelnosti a často to může hodně ovlivnit žár bitvy. I hudba není vůbec špatná. Většinou příjemná na poslech, někdy dokáže nabudit atmošku atd. I když musím říct, že mi krapet chybí základní motivy u každé z frakcí, které hrály v dřívějších verzích hry. Samotné příběhové kampaně jsou překvapivě dobře napsané a uspokojivě různorodé. Ale některé tak nesmírně těžké, že v porovnání s nimi působí hraní poslední mise Kapitána Clawa jako hraní Čtyřlístku: pohádkových dobrodružství. Skutečnou srandu jsem ale vždycky měl s kamarády na vlastních mapách, to byl ze hry vždy nejlepší zážitky.

Wesnoth je hrou, kterou již zcela uznávám. Byla doba, kdy bych tomu dal tak 35%, ale buď jsem byl moc malý a hloupý, nebo to tenkrá byla spíše ta hra. Jedno z toho. Možná oboje. Wesnoth se z toho ale dostal, Já po dvacítce měřím zatracených 174 cm a nesnáším Tracyho tygra. Chjo...

Pro: Skvělá hratelnost, grandiózní bitvy, hudba, zrání

Proti: občas nevyvážená obtížnost

+19

Duke Nukem 3D

  • PC 85
Za me zcela jiste nejlepsi nasledovnik legendarniho DOOMa. Motorova pila sice prekonana nebyla a podle me ani byt nemohla, nicmene Duke Nukem 3D vnesl do hry skrz svoji osobnost nevidane kouzlo.

Charismaticky drsnak v rudem havu, upnutych dzinach a predevsim vzdy nosici slunecni bryle po navratu na svoji rodnou planetu Zemi hlavni hrdina zjisti, ze ji emzaci napadli a vydava se ji zachranovat. Hra cerpa atmosferu z predchudce DOOMa a pridava do hry nove prvky jako skakani, letani a spousti dalsich serepeticek. Paleta zbrani je siroka od kopani kanadami pres pistoli, brokovnici, trihlavnovy kulomet, raketomet, granaty, zmensovac, devastator, zmrazovac a nastenne bomby. Nepratel jsou tuny od beznych pesaku s pistolemi pres zmutovane praseci policajty, chobotnice, po zdech se plazici slizy az k letajicim granaty vrhajicim kulatym monstrum.

Rozhodne potesi i moznosti nadopovat se steroidy, kdy pote hrdina utoci a beha 2x rychleji, vyleceni lekarnickou az do 100% a bryle pro nocni videni. Ve hre lze hlavni postavou provadet celou skalu zabavnych interakci jako napriklad vymoceni se na zachode, pousteni vody z vodovodu, rozkopani verejnych toalet, zrcadel a podobnych predmetu a ve finale si jako nejvetsi king stoupnout na podium, zazpivat do mikrofonu a pri one prilezitosti obdarovat okolni prostitutky par dolary a zhlednout jejich pekne hrudniky. Piti vody z okolnich hydrantu ci rozbitych WC vam navic doplnuje zdravi.

Celkem projdete tremi unikatnimi kampanemi, kdy prvni a treti jsou na Zemi a druha na vesmirne stanici. Na konci kazde z nich vas ceka finalni boss, ktery dokaze notne zatopit a po jehoz zdolani vas ceka stylova animacka. Za zminu zcela jiste stoji i stylove hlasky napriklad pri rozstriknuti skupinky nepratel granatometem. Duke Nukem 3D je poctiva FPS arkada, idealni na odreagovani a i po letech stale oblibena a hrana. Hlasky jako "Hail to the King, Baby!", "Let's Rock!", "Come Get Some!" i ostatni diky teto hre vicemene zlidovely.

Pro: hratelnost, pocet zbrani a nepratel, interakce s okolnim prostredim, hlavni hrdina je skutecny pan

Proti: nevyvazenost obtiznosti mezi jednotlivymi misemi

+19 +20 −1

Event[0]

  • PC --
Originální a zajímavá gamesa, která prezentuje jako hlavní prvek hratelnosti diskuzi s umělou inteligencí. Rádoby self-aware Kaizen (jak se UI jmenuje) na jednu stranu představuje hlavní stavební kámen, na druhou stranu je jeho potenciál hodně upozaděn a prakticky, až na jednu jedinou výjimku, je diskuze s ním pouze výplní, neposouvající děj vpřed. To pro mě bylo hlavním zklamáním. Především pak ve finální části už je to pouze skriptovaný sled reakcí, který tlačí hráče do jednoho ze tří zakončení.

Líbila se mi adventurní část, založená na investigaci svého okolí. Řešení problémů je intuitivní a hráče nefrustruje. Bohužel to celé končí až příliš brzy, po cca 2 hodinách. Hru jsem si střihnul hned ještě jednou, abych posbíral všechny detaily příběhu už od začátku hry, zároveň jsem prošmejdil dostupné logy v jednotlivých komunikačních terminálech a ani tak bych se přes 3 hodiny nedostal. To je za 20€ docela slabý poměr výkonu a ceny. Naštěstí se to dá sehnat i do 3€...

Moje hlavní výtka jde za technickým zpracováním, které má dost velké rezervy především v optimalizaci. GPU mi atakovala teploty, které jsem dosud neviděl ani ve Witcherovi 3 na Ultra. V-synch bylo potřeba neustále znovuaktivovat v nastavení a po každém druhém spuštění mi hra spadla.

Event[0] rozhodně stojí za vyzkoušení, už pro svůj námět. Jen nečekejte od Kaizenu nic sofistikovaného.
+19

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PC 100
Dohráno. Po více než dvě stě hodinách v základní hře, DLC Srdce z kamene a O víně a krvi se uzavřela poslední kapitola herního Geralta. Co cítím? – silně ambivalentní pocity, smutek z toho, že jsem na konci, radost ze vzpomínek na jeden z nejlepších herních zážitků, které jsme měl tu čest zažít.

Ano, hraji už skoro třicet let. Myslel jsem, že jsem definitivně odsouzený k teskným, nostalgickým povzdechům nad tím, jak byly hry tenkrát o tolik lepší než dnes. Ale ejhle, stalo se něco, čemu by moje staré, cynické já ještě před rokem nevěřilo. Během hraní jsem zjistil, že se z polohy – jeden z nejlepších herních zážitků posouvám do – nejlepší hra, co jsem kdy hrál.

Popisování, co za tím vězí bude nošením dříví do lesa, je to v textech všude okolo. Stejně si v krátkosti neodpustím. Fantastický příběh, skvěle napsané postavy, perfekcionisticky propracovaný herní svět. Svou troškou do mlýna přispěly i vzpomínky na knižní sérii, které hra vzdává čest. Díky vývojářům z CD Project RED, klobouk dolů, všechna čest.
+19

Postal Redux

  • PC 95
HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 5 - Rychlovka

Hra Postal je bezesporu kultem. Dílo šílených Američanů z Running With Scissors se stalo všeobecně známé díky svému nezměrnému násilí podávaném naplno a bez servítků. Jednoduchou izometrickou střílečku, ve které protagonistu chytne amok, aby vyvraždil nejen své protivníky, ale i nevinné kolemjdoucí, budete buď milovat nebo nenávidět.

Jelikož se ve hrách kontroverze nebojím, hru Postal považuji za zdařilou akční hru vyšperkovanou dokonalým ztvárněním atmosféry smrti a zmaru v ulicích. Zážitek z líté řeže mi naneštěstí kalilo nemotorné ovládání, které místo zběsilého řádění, jež by se v případě tohoto titulu právem nabízelo, nutilo hráče zpomalit a nepřátele likvidovat s opatrností a po jednom.

Postal Redux je aktualizovanou a přepracovanou verzí hry. Nabízí vylepšenou a poctivě přepracovanou originální ručně malovanou grafiku z originální verze a předkládá ji ve vysokém rozlišení v kombinaci s vylepšenými modely nepřátel. To vše na spolehlivém Unreal enginu. K dispozici je nejen originální kampaň, ale i levely z datadisku. Můžete je hrát odděleně, ale já jsem dal přednost kampani Excess Postage spojující všechny dostupné úrovně v jeden velký masakr.

Přepracovaný Postal šlape jako hodinky a hra je opravdu rychlá a plynulá s využitím ovládání na klávesnici v kombinací s myší. A přesně tak se měl originál hrát. Zábavné a pestré prostředí kombinující uzavřenější lokace s širokými otevřenými plochami, přesná a zběsilá akce, atmosféra masového vraždění s výkřiky protivníků i umírajících. Bohatá kolekce smrtících zbraní. Férová obtížnost umožňující pohodlný a plynulý postup. Na druhou stranu nemožnost ukládání během mise, což vyžaduje přece jen určitou opatrnost při hře. Rychlý průběh s sebou nese určitou krátkost kampaně, která se dá dohrát zhruba za 2.5-3 hodiny, ale speed runneři hru zvládnou i pod 30 minut, což je zároveň jedním z achievementů.

Achievementy dodávají hře to správné koření a poskytují motivaci zahrát si kampaň znovu. Můžete volit nejenom styl genocidní, kdy musíte zabít vše co se hýbá v levelu, ale také relativně pacifistický přístup, kdy musíte ušetřit životy nevinných kolemjdoucích, kteří se všude kolem motají. Odměny dostáváte i za splnění jistých specifických úkolů, kupříkladu upálení hudebního orchestru, likvidace protestantů proti vývojářům nebo také zabití všech pštrosů v mapě. Nic pro slabé povahy.

Fanouškům instantního zabíjení je rovněž k disposici mód Rampage, jehož cílem je dosažení maximálního skóre rychlou a efektivní likvidací soupeřů s pokud možno co největším počtem zabitých v rychlém sledu. A taky kooperativní online multiplayer. Zde jsem však neuspěl, neboť systém mi spolupracovníka nenašel. Musel bych si asi založit server.

Postal Redux mi poskytl notnou dávku pravdy a lásky v předvečer svátku 1. Máje. Dokonalá satisfakce z rychlé akce mi umožnila relaxaci a výborný zážitek, který původní hru strká s přehledem do kapsy. A nabízí se srovnání s následovníkem Hatred od podobně “postiženého” polského studia Destructive Creations, a i zde u mě zvítězil remake originálu. A ještě perlička na závěr - za polského metalového maniaka si můžete zahrát po drobné úpravě i v Postalu.

Pro: Rychlá akce, ručně malovaná grafika, plynulá hratelnost

Proti: Pro někoho kontroverze

+19

Dishonored 2

  • PC 80
První Dishonored to u mě nemělo lehké. Fascinovalo mě stylizací a promyšleností tamního světa, který mě ale na druhou stranu takřka vůbec nebavil. A u dvojky se nic nezměnilo.

Podobně jako minule za to může naprosto plochý a nezajímavý příběh s nudnými postavami. Primárně tedy těmi hlavními. Na Emily mi absolutně nezáleželo a takřka u každého jejího moudra jsem se slzou v oku vzpomínal na tiché herní hrdiny (které nemám rád). A zamrzlý tam byl kdo? Nějaký Corvo? Po deseti minutách jsem na něj zapomněl. Pohádkovou záporačku raději ani neřeším. Tradičně mdlé finále už vůbec.

Všechno to ale znovu vyvažuje fantastický art, který v AAA hrách nemá konkurenci. Exteriéry i interiéry je radost prozkoumávat a hlavně nasávat jejich atmosféru. Parádní design úrovní to jen umocňuje. Perfektní je také zakomponování hádanek, které jsou unikátní pro každého hráče. Mrzí mě však, že hra strašně snadno upadá do vršení omráčených těl na hromadu v temném koutu a strojové odlákávání nepřátel. Už by to chtělo po letech přijít s lepšími stealth mechanikami.

S tím souvisí i trestuhodně málo schopností pro stealth průchod bez zabíjení. V půlce hry už jsem neměl do čeho investovat a jen házel runy všude možně. To samé s bonecharms. Při hraní za masomlejnek to asi bude lepší. Jen mi takový průchod hrou vzhledem k příběhu nedává smysl.

Nakonec tak u mě dvojka dopadla nachlup stejně jako předchůdce. Vylepšuje pár věcí v mezích zákona, nabízí pár krásných úrovní, ale jinak fičí stále podle stejné šablony a už si na ni zřejmě nevzpomenu. Tak snad do třetice!
+19 +20 −1

Men of Valor

  • PC 50
Miluju hru Vietcong, vážně moc... eergh... jo. Dobře. Tak jinak. Men of Valor jsme s Fritolem hráli prakticky ve stejnou dobu a zatímco on má na hru o něco kritičtější názor, já se na u MoV celkem bavil, byť mi celý zážitek znepříjemňovala celá řada špatných designérských rozhodnutí. Fritol hru jako takovou shrnul dobře a možná lépe, než bych kdy dokázal já sám. Osobně s ním prakticky ve všem souhlasím a proto bych jeho komentář jen drobně doplnil a zaměřil se na některé specifické body, které mi pily krev nejvíce a kvůli kterým chtě nechtě musím udělat takto nízké hodnocení.

Už od prvního pohledu je na tom rukopis tvůrců původního MoH vidět. Graficky to vypadá, když nebudu počítat hodně prkenné animace, na svou dobu dobře. První polovina hry je takové klidnější pohodové postříleníčko, které tu a tam něčím naštve, ale převládají vesměs kladné pocity. V druhé polovině hry se to ale zvrhne v brutální řežbu s desítkami, možná stovkami vojáků. Už na střední obtížnost začne být hra pekelně tuhá a často i velice neférová, jelikož AI je úplně jedno, jestli je či není mezi ní a hráčem husté listoví. Po hráči jsou vyžadovány pekelně rychlé reakce a systém hry funguje na tom principu, že čím je nepřítel k hráči blíž, tím je přesnější a udává vyšší dmg. V závěru se často už tak titěrné mapy smrsknou na úzké koridory, kde jediná chyba znamená smrt.

Tenhle fakt by nakonec ani tak nevadil, protože na podobném pokus/omyl systému stavělo mnoho klasických akčních her - Chaser například. Zásadní problém vidím v tom, že tvůrci ze hry vyškrtli quicksave, díky čemuž je hra mnohonásobně těžší, než by ve výsledku musela. Ve hře se sice vyskytují tu a tam nějaké checkpointy, ale jejich umístění je velice nevyvážené a s blížícím se koncem jakoby tvůrci uměle navyšovali obtížnost právě jejich sporadickým rozmístěním.

A jelikož je Vietcong jedna z mých nejoblíbenějších FPS a rovněž se odehrává ve Vietnamu, nelze se vyhnout srovnávání. Men of Valor je oproti Vietcongu opravdu primitivní arkádová střílečka, která sice nepostrádá atmosféru, ale takový ten hlubší zážitek ji chybí. Působí možná o něco áčkovějším dojmem, ale ve všem ostatním zaostává. Zatímco ve Vietcongu se hráč mohl těšit z mnoha různých detailů a měl pocit jisté komplexnosti vyprávění - počínaje vlastním pokojem na Nui Peku, přes dobře napsané dialogy a charaktery postav, konče komplexními dlouhými a logicky vystavěnými misemi, kde se nemuselo nutně v jednom kuse střílet. Tohle všechno MoV nemá a omezuje se jen čistě na tupé střílení hloupě nabíhajících panáků, kde nějaká logika pohybu nepřátel nehraje roli. Mapy jsou maličké (za což pravděpodobně může nedostačující výkon tehdejších konzolí), a nepřátelé jednoduše vybíhají ve vysokých počtech z textur džungle. Nelogicky, pevně naskriptovaně, ze všech směrů a to i tak, že často a nečekaně vpadnou hráči do zad (a často se i spawnují hráči vyloženě před očima). A ono by to ani tak nevadilo, kdyby nemusel být hráč tak přehnaně opatrný a bát se každého pitomého skrytého nepřítele. Pro někoho je takový způsob hraní možná výzva, ale hra rozhodně není férová a i když se hráč naučí pozice nepřátel nazpaměť, často stejně záleží jen a pouze na štěstí.

Abych to tedy shrnul. Men of Valor mohla být velmi dobrá oddychová válečná akce, kdyby ji tvůrci nezkazili množstvím nedodělků, divnými design decisions a špatně nastavenou obtížností. Za mě tedy čistý průměr.

Pro: stále pěkná grafika, zábavné střílení, poměrně velký počet misí a jejich rozmanitost, je to hra z války ve Vietnamu a těch je jako šafránu

Proti: především absence quicksejvu, mise rozkouskované na kratičké úseky s častým loadingem, tupá AI, od druhé poloviny uměle navyšovaná obtížnost

+19

South Park: The Stick of Truth

  • PC 90
Zřejmě nikdy jsem se u hry tolik nezasmál jako tomu bylo u South Parku.

V zásadě si vyberte to nejlepší z různých sérií SP (mongolské hordy, emo děti, cartmanovy prdy, spoďárové skřítky, tajné vládní organizace, krabí lid, nazi zombie, Ala Gora a jeho man-bear-pig, atd. atd.), slepte to dohromady co nejabsurdnějším tématem (mimozemský útok / budování luxusního Taco Bell / tajný odbor plánující vyhození celého SP do povětří), vlepte k tomu hlášky odkazující na seriál samotný i na spousty dalších věcí (cartmanova pevnost Kingdom of Kupa Keep (KKK) a černoch Token hlásající cosi o tom, že KKK je to nejlepší, co ho v životě potkalo; Nedovo "Pamatujte, že můžete zabít cokoliv, pokud to bude v sebeobraně", Al Gorova "prezidentská" místnost, atd.
atd.
) a voilá, máte Stick of Truth. Navíc vše zpracované k nerozeznání od seriálu. Pecka!

Herní náplně jako takové jsem se trochu bál, protože opravdu nejsem velký fanda jRPG, ale zklamaný jsem určitě nebyl ani zde. Vývoj postavy je zjednodušen na dřeň, ale plně dostačující díky rozmanitosti a vtipnosti skillů jak vašich, tak vašich spolubojovníků. I když je pravda, že ke konci byly souboje už trochu repetitivní i díky své obtížnosti (jednoduchosti). Za celou hru jsem měl trochu problém prakticky jen s jedinou bitvou - souboj s Al Gorem v jeho skladové kóji, hrál jsem na střední obtížnost za kouzelníka (Cartman: A mage is like a wizard, only not as cool). Nakonec nelze nezmínit super hudbu a dabing.

Pokud jste fanoušky seriálu a Stick of Truth vás nějakým řízením osudu minulo, rozhodně po něm skočte. Stojí to za to!

Pro: SP se vším všudy - nekorektní humor, hlášky, provokace, atd.

Proti: místy repetitivní či zdlouhavé

+19

Resident Evil

  • PC 90
Do té doby, než jsem si zahrál Resident Evil, jsem byl velikým milovníkem Silent Hillu, ale nyní jsem i milovníkem Resident Evilu.

Říkal jsem si, proč to nezkusit, a kvůli příběhu hezky pěkně od prvního dílu. Bohužel se mi nepodařilo na mém počítači přes několikero nespočet pokusů rozjet Resident Evil z roku 1997. Tak jsem vzal za vděk Remasteru z roku 2015.

Mojí volbou byla hra za Jill Valentine, protože mi do toho zapadala lépe, a z pár ukázek, které jsem viděl, všichni hráli právě spíše za Jill (Neměl jsem vůbec potuchy, o tom, že má oproti Chrisovi určité výhody např. Lockpick).

Pustil jsem se tedy do hry. Pro mě to bylo něco okouzlujícího, protože rád prolézám různé místnosti a plním všemožné úkoly. Nezačal jsem příliš dobře, protože hned první zombie, kterou jsem potkal, tak mě zabila :-( Nejspíše to bylo dáno ovládáním, na které jsem nebyl zvyklý, a chvíli mi trvalo si na něj zvyknout.

Při prozkoumávání sídla, jsem objevoval různé poznámky a rozkrýval příběh rodiny, která v něm dříve žila. Atmosféra příběhu byla skvělá.

Nepřátelé zde hrají úlohu, kdy se vás snaží zakousnout, ale spíše vám blokují cestu. Většinou se kolem nich dalo proběhnout, ale pouze za předpokladu, že jste je povalili na zem nějakou střelou, nebo je rychle a šikovně oběhli, když k vám byli otočeni zády. Postupem času však přituhovalo, a tak už obíhání nebylo možné, především u takových těch zelených potvůrek s drápy, rychlými jako drak.

Jako klad, který napomáhal atmosféře byly pásky, přes které jste si ukládali pozici. Protože, když vám došli, museli jste hrát, dokud jste nenašli nové, nebo v horším případě nezemřeli. Jednou za hru, někdy ze začátku, jsem s tím měl problém, kdy jsem jich měl nedostatek, a musel jsem riskovat dlouhé a nebezpečné výpravy do neznáma.

Hudba a zvuky hře přidávali dostatečnou kvalitu a nijak nekazili hororovou atmosféru. Co mi vadilo, byl špatně zvládnutý dabing a cutscény, kde se často obraz předbíhal dabingu (nebo to bylo obráceně).

Již nyní se těším na další díly, které mám v plánu si v budoucnosti zahrát :-)

Pro: Atmosféra, příběh, hudba a zvuky, nemožnost ukládat kdykoliv se člověku zachce

Proti: Občas kamera a ovládání, cutscény

+19