Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Upřímně, nevím jak začít psát tenhle komentář. "BYLO TO BOŽÍ" by odradilo většinu rozumných lidí a výkřiky typu "DEUS EX NOVÉHO DESETILETÍ" bych si vysloužil leda tak zapálený krucifix přede dveřmi. Přesto mi dovolte, abych po delší době napsal velmi detailní komentář.

Hned na začátek je třeba zmínit, že hra mi sedla nejvyšší možnou měrou. Jako kdyby si tvůrci řekli: "Hele, chlapi, Walome je pořád nasranej z těch dnešních her, co udělat hru přesně podle jeho představ?"
Skutečně tak učinili. A došlo to tak daleko, že detaily příběhu jsem odhadl téměř přesně, včetně závěru.
Takže je snad jasné, že mé absolutní hodnocení je dáno osobním vkusem, který jsem si za dlouhá léta vytvořil. Nebojím se říct, že tahle hra mi sedla ještě více, než hra, kterou jsem donedávna považoval za nepřekonatelnou - Deus Ex.
Umím si představit, že Dishonored pro dnešní náctileté nastaví laťku stejně vysoko, jako to udělal Deus Ex v mém případě. Protože Zneuctěný má v sobě prvky, které v produkci za posledních pět šest let byly absolutně neviděné.

Začněme prkotinou, která vůbec nijak neovlivňuje hratelnost - lze zabít/zranit všechny NPC. A to i ty příběhově podstatné. Samozřejmě hra vzápětí skončí a je nutný load, ale vzpomeňme si, kdy naposledy jsme mohli zabít naše herní společníky? Už je to hodně dlouho. Většinou se to v dnešních hrách řeší tak, že kulky postavou projdou, nebo mají NPC nekonečno životů a kvílejí hlášky typu "dávej bacha, kam střílíš!".

A taková je celá hra. Navrací principy, které v minulosti byly naprosto běžné (a funkční), ale dnes se od nich upouští. V tomto případě, aby hráč náhodou NPC netrefil a nemusel tak nahrávat pozici.

Jeden z dalších prvků, který dělá hratelnost zábavnou a ucelenou, je absence cutscén. Ano, věřte tomu, nebo ne, ale ve hře není ani jedna. Zaprvé se vše odehrává z pohledu první osoby a cutscény jsou tak šikovně zamaskovány za situace, které váš hrdina prožívá (např. objetí Emily na začátku hry), ale mnohem podstatnější je, že vás tato neovladatelná scénka postihne jen v úvodu, kde jste stejně blokováni kouzlem, takže byste nemohli do situace nijak zasáhnout.
Hra tedy běží plynule, bez nutnosti koukat na jakékoli filmečky či naskriptované scénky - jistě, skripty tam jsou, ale do všech můžete vejít a ovlivnit je.

Dalším velkým plusem je absence wow efektů - není tu ani jeden. Ani jedno laciné pozlátko, kdy byste utíkali z hořící budovy nebo se pod vámi bortil barák, žádná vybuchující atomovka, prostě nic. Jen poctivá práce s důrazem na gameplay.
Chybí také jakékoli bossfighty, což hru v mých očích zvedá do nebeských výšin. A o možnosti se jakémukoli zabíjení úplně vyhnout netřeba básnit.

Hratelnost jako taková je vůbec výraznou kapitolou. Zprvu musím všechny upozornit - nečekejte jakýkoli originální prvek. Jediná věc, kterou jsme ještě neviděli, je hejno krys ožírající mrtvolu na kost. Ale jinak budete hrou chodit a vzpomínat na herní legendy. Half Life (první i druhý), Thief, Deus Ex nebo Bioshock. Některým se může vybavit Kingpin, Assassin´s Creed, Call of Cthulhu či Sabotér. Je toho dost, že? Možná vás některá ze zmíněných her nebavila, a teď se bojíte, že vás ani Dishonored bavit nebude.
Uklidním vás - Dishonored vzal všechny tyto hry a vyextrahoval z nich JEN ty úplně nejlepší a nejvychytanější prvky (z Deus Ex si bohužel vzal i umělou inteligenci nepřátel). Vznikl tak neoriginální, leč perfektně fungující slepenec.

Abyste nenabyli dojmu, že Dishonored jen kopíruje jiné hry, musím zmínit geniální svět, který je vytvořen od píky, včetně vlastních názvů měsíců (v češtině zní poetičtěji než v originále - no posuďte sami, dešten vs. month of rain) a technologií (velrybí tuk místo nafty, proč ne). Uzdravovací lektvar a lektvar na doplnění vitality mají jména podle svých vynálezců, se kterými se ve hře skutečně seznámíte. Vlastně potkáte spoustu postav, jejichž jména se míhají v názvech fabrik či na plakátech v ulicích.
Magie je v tomto světě zastoupena naprosto minimálně. Vlastně ji momentálně ovládáte jen vy a ještě jeden šmudla a jeho nohsledi.
Toho, čeho jsem se hodně bál, byl Outsider/Cizinec - magická postava, polobůh, který vám propůjčilo část svých schopností. Občas se vám zjeví a funguje jako Deus Ex Machina, ale řekl bych, že se to tvůrci ani nesnažili zakrýt. Naštěstí je tento prvek velice decentní. Spíše jen shrnuje, co jste udělali a neudělali, a vnáší do hry příjemný filosofický prvek.

Ruku v ruce se světem jde atmosféra města. Dunwall přímo smrdí rybama. Lodě vlečou mrtvé velryby, velrybím tukem jsou potřísněné silnice i zdi, ve spížích leží sardinky nebo úhoři s aspiku (už jen z toho nápadu se mi zvedá žaludek). Do toho všude běhají krysy, ať už v agresivních hejnech nebo jednotlivě. V téhle hře opravdu zabijete stovky krys.
Zákoutími se potácí lidé, ze kterých mor udělal nemyslící zombie, a do toho všeho hlídají ulice strážní nebo se jimi potloukají nepřátelské živly (se kterými se dá občas i prohodit pár slov).

Jako poslední zmíním příběh. Příběh je vystavěn perfektně. Na začátku získáte nějaký dojem, abyste postupem času zjistili, že je vše jinak. Různé NPC se do příběhu více či méně zapojí a skvělé je, že nefungují jen jako hybatelé vaší dějové linky, ale prožívají vlastní vývoj. Hráče, kterému je přes dvacet a má něco nahráno, načteno a nakoukáno, děj nepřekvapí - ať už se jedná o hlavní linku či zákulisní čachry. Ale věřím, že pro spoustu pařanů může být Dishonored tou hrou, která je (mj. právě díky scénáři) přikove k monitoru a nepustí.

Úplně si umím představit nějakého mladého hráče, jak z tohoto mixu žánrů bude úplně paf. A pak o ní bude básnit léta a léta. A až se dotyčný dostane na DH.cz a pojede na DH sraz a j.calling.2bad se ho zeptá "Jaká je tvoje best game ever?", (tak, jako se ptal letos) tento hráč bez přemýšlení vyhrkne "Dishonored" a po zádech mu přejede slabé mrazení. Stejné mrazení, které mnou projíždí právě teď.

Pro: zcela nová značka a nový propracovaný svět; příběh; NPC postavy; možnost skutečně zasáhnout do osudů postav; zábavný gameplay; absence cutscén a autohealu; dokonalá ukázka řemesla; různé možnosti hraní; překlad

Proti: mizerná umělá inteligence (opět tu máme strážné, kteří vidí dvoumetrového chlapa a myslí si, že je to krysa... ačkoli, těžko se mu divit, když je jich tam tolik :) )

+109
  • PC 95
Half-life se potkalo s Bioshockem, skočil do toho Thief s komplexem Altaira a rozpoutalo se vražedný peklo, kde slovo stealth (jakožto herní žánr) konečně dosahuje svýho plnýho významu.

A třebaže já osobně stealth akcím moc neholduju, tahle mě chytla jako žádná jiná. Ona to totiž neni žádná prdel a dostat se tam kam potřebujete, aniž byste museli někoho zabít, je vskutku velká výzva. A to i proto, že máte hned několik možných způsobů, jak misi (potažmo celou hru) dohrát. Jednak existují vždy alespoň čtyři varianty jak se kam dostat a jednak máte k dispozici externí úkoly, díky kterým můžete misi splnit vždy jinak. Hru tak můžete dohrát za trestuhodných pět hodin (jste-li pitomci a jdete jenom za hlavním úkolem) a nebo taky za osm a více (chcete-li si hru vychutnat se vším všudy). (je to docela těžká záležitost, přestanete-li se plížit, stačí kulka dvě a je po vás)

A protože jste ultimátním assassinem dali vám tvůrci celou řadu schopností (např. teleportace, posednutí), který parádně spestřujou hraní a vlastně jsou důležitým prvkem k postupu hrou (ač jsem je používal minimálně).

Příběhově je Dishonored záležitost sice dost jednoduchá, ale forma, kterou je nám příběh prezentován povznáší celou hru o dvě úrovně výš. Vše probíhá skrze město ubíjející mor, korupci, intriky, ale i zvrhlost a brutalitu. A že jsem zmínil město ubíjející mor, musím taky zmínit parádně navržený lokace, kde všechno má hlavu a patu, všechno graficky krásně vypadá, nic nepůsobí uměle, každá lokalita má svojí specifickou atmosféru a všechno si musíte hledat sami (neni to jako AC že máte do oka mlátící úchyty na každym metru). Co mi hru lehce kazilo byla někdy strašná tupost nepřátel, kdy jsem se proplížil doslova před nosem několika stráží, ale to není nic oproti tomu, že když necháte někde ležet mrtvolu, je jim to většinou srdečně jedno (jejich hlídací psi jsou snad chytřejší než oni).

Jako asi každá hra, má i tahle svoje chyby, jsou ale natolik zanedbatelný, že člověka nerozhodí. Dishonored je pro mě za poslední dlouhou dobu suverénně největším herním zážitkem. Po více než roce jsem totiž měl opět pocit, že tu hru vážně hraju.

Pro: zvrhlost, korupce, intriky, mor, brutalita, steampunk, grafika, zvuk, atmosféra, prostředí, více způsobů jak plnit misi

Proti: tupost nepřítel, těch cca osm hodin bylo málo (což je ale moje chyba)

+47
  • PC 95
Herní výzva 2019 - Hrátky s časem

Asi šťastná ruka, ale opět jsem narazil na pořádný herní majstrštyk. A Arkane Studios se u mě zapsali opravdu zlatým písmem, neboť to je jejich druhá hra, kterou jsem odehrál a druhý perfektní zážitek.

A co, že je na téhle hře tak skvělé? Především je to, jak umějí psát příběh, vytvořit atmosféru a nechat hráče vžít do jejich světa, aniž by k tomu potřebovali nějaké supr dupr videjka a xxx naskriptovaných situací. Svět je takovým tím zvláštním způsobem krásně hnusný. Morové rána, totalitní militantní systém, krysy, špína, polozničené město, tísnivá atmosféra a přesto se na to tak krásně kouká.

Dalším velkým plus je to, jak výborně tu je podaný koridor. Tomuhle říkám otevřený koridor, co by za takovou otevřenost dalo leckteré open world RPG. Cest, jak dosáhnout cíle tu máte hned několik, můžete si po mapě pohybovat mnoha způsoby a své cíle odpravit hned několika cestami. Samozřejmě, hra bude nejzábavnější, pokud se budete snažit o maximální stealth, ale bude taky mnohem těžší a připravte se na několik opakování.

Můžete zabíjet, můžete své oběti ušetřit, pouze je omráčit či se je pokoušet úplně obejít. Můžete být zbrklý, či chladně klidní a rozvážní. Můžete se chovat jako tank a vsázet na své šermířské schopnosti. Můžete se téměř vykašlat na nadpřirozené schopnosti či naopak si hrát na takové až mágy… Cest je tu opravdu hodně.

Díky spoustě schopnostem se rozšíří i způsoby, jakým budete plnit úkoly. Vtělování se do krys, ‘blink‘ či zpomalování/zastavování času. Díky vynikajícímu level designu si všechny tyto schopnosti můžete do sytosti vychutnat a já už teď vím, že tato hra bude mít velkou znovuhratelnost.

Příběh je sice jednoduchý, s předvídatelným plot twistem, dokonce mi možná i nějaké to finální videjko chybí, ale to jsou jen drobné detaily u jinak výborné hry. Doporučuji číst jednotlivé knihy/pergameny, které vám obohatí celkový lore a rozhodně stojí za to.

Věci jako krásná a originální grafická stránka či mrazivý hudební podkres už jen podtrhují krásný herní zážitek. Mouchy tu jsou - AI by mohla být lepší, poměrně krátká herní doba – ovšem dost záleží na vašem herním stylu, chyběla mi i kapička epičnosti, také úplně nemusím nemluvné hlavní postavy (přijdou mi pak takový nezúčastnění), ale žádná z těchto chybiček není nijak zvlášť obtěžující či tak zásadní, abych si po dohrání nepřišel jako po jednom z největších herních zážitků, které jsem měl tu čest odehrát.

Pro: vzhled světa, lore, grafika, svoboda v herním stylu, znovuhratelnost, styl vyprávění příběhu, schopnosti, level design

Proti: AI, chyběla mi finální epičnost

+40
  • PC 95
"Warning: Corvo Attano, formerly Royal Protector and the assassin who murdered our fair Empress, has escaped his cell. All personnel are required to participate in the search. Coldridge is now under lockdown. The fugitive is considered extremely dangerous."

Nová značka, hodiny kráľovskej zábavy, prepracovaný svet plný veľrybieho oleja, jedinečná grafická štylizácia, veľké úrovne plné možností ako (ne)likvidovať nepriateľov, hráčove rozhodnutia a naozajstné ovplyvňovanie deja.

To všetko a ešte viac je Dishonored, hra pri ktorej názve mám stále príjemné zimomriavky.

Nahral som v nej 33 hodín, snažil som sa nezabíjať a hrať to všetko pekne nepozorovane. Občas som pravdaže neodolal, to tiché vraždenie má Dishonored až príliš zábavné :) Páčili sa mi schopnosti postavy, veľmi som bol spokojný aj s príbehom. Áno, je jednoduchý, ale o to viac zrozumiteľnejší, jasnejší a ja to mám takto rád. Bavili ma rozsiahle úrovne, plné skrytých predmetov dôležitých pre nové schopnosti a tak som ich bol nútený hľadať, ak som ich chcel vidieť v akcii. Úrovne sú plné zaujímavých NPC, ešte zaujímavejších rozhovorov (úplne všetko čo sa dalo som si s radosťou vypočul, prečítal, prehľadával...), plné rozhodnutí zmeniť niektoré udalosti (pištolnícky súboj!) a ja som bol z toho všetkého náramne nadšený. Musel som dávať pozor aj na omráčených nepriateľov, musel som ich schovávať naozaj s rozumom, jednoducho pohodených ich mohli nájsť stráže, mohli ich zožrať krysy alebo ak ste ich hodili do vody, tak sa utopili (v hrách to nie je až taká samozrejmosť ako by sa mohlo zdať).

Jediná vec, ktorá mi vadila a bráni mi dať absolútne hodnotenie sú pľuvajúce kapusty (zelí). Neviem kto tých nepriateľov vymyslel, čí to bol nápad, ale takú poriadne kapustovú by som mu za to prdol do ksichtu.

I remember a fish market that used to be around here. All that's left are the flies.


Inak sa mi na hre páčilo absolútne všetko a bol som maximálne spokojný. Dishonored (úch) je hra, na ktorú nikdy nezabudnem, Dishonored (úúch) je jeden z najlepších herných zážitkov, Dishonored (úúúch) je hra, pri ktorej názve mám neustále príjemné zimomriavky a priblblý uspokojený úsmev. Dishonored...úúúúch, brrrrrr :D

Pro: Nová značka, grafická štylizácia, príbeh, prepracovaný svet, bohaté možnosti, ovpyvňovanie deja a osudov postáv, hudba, proste VŠETKO až na...

Proti: ...pľuvajúce kapusty a sem tam umelú inteligenciu

+38
  • PC 90
Konečně jsem se dostal do bodu, kdy mám okomentované všechny hodnocené hry a přišlo na řadu rozhodnutí, která bude ta jubilejní pětistá (hodnocená i komentovaná). Rozhodnutí to ale bylo vcelku jednoduché, protože v seznamu toho, co si chci zahrát, celkem jednoznačně vyčníval Dishonored. Ano, momentálně mi sice u hodnocených her svítí číslovka 503, ale to mají na svědomí DLC právě k této pecce, k níž se teď pokusím shrnout své dojmy z hraní.

Nejdříve musím zmínit pár negativ, která mě hned v první misi nemile překvapila, ale pak ve většině případů buď téměř vymizela anebo jsem si jich přestal všímat. Utíkám z vězení a všude se válí plno mincí či zpeněžitelných předmětů, to doteď nedokážu pochopit, ale co, ležet je tam nenechám. Stráže i na nejtěžší obtížnost nejsou úplně pozorní (nevidí mě skrz průhledné bariéry (mříže) nebo při vyklánění), v podřepu mi připadá, že skoro běžím, což by třeba v sérii Sprinter Cell znamenalo konečnou a vůbec nejhorší je mizení omráčených nepřátel po překročení limitu asi pěti těl v jedné lokaci. Jak jsem ale psal, později už jsem tyto neduhy, až na mizení těl, přehlížel a hned jsem si hraní více užíval.

Najednou jsem se neskutečně bavil. Stealth postup se po vězení dle mého soudu hodně zlepšil. Sem tam jsem si (i kvůli achievementům) vyzkoušel roli chladnokrevného zabijáka, ale pak následovalo nahrání uložené pozice, abych si nekazil mé mírumilovné statistiky. Ty možnosti, co hra nabízí, co se týče postupu, jsou neskutečné. Nepřátele můžu obejít (i jako krysa), omráčit a schovat těla nebo je zabít na sto různých způsobů, a to vše především díky schopnostem od Outsidera, které v kombinaci se zbraněmi dělají z Corva nelítostného zabijáka nebo naopak nespatřitelného tichošlápka.

Nemilosrdný svět Dishonored nenabízí snad nic, o co bych stál v reálném životě, ale tady jsem si tyto prvky užíval plnými doušky. Hlavní roli zde hraje velrybí olej, který se využívá na pohon všech technických zařízení a jelikož zemi zasáhl mor, na každém kroku jsem narážel na mrtvoly, krysy a neskutečnou špínu. Prostě paráda. Super je i vývoj děje, který reflektuje má rozhodnutí, a tak je na městských vývěskách nejprve jen plakát s hledaným Corvem, a pak se k němu přidávají bratři Pendletonovi, Sokolov nebo Lady Boyleová. A vůbec nejlepší je opětovné setkání s nejvyšším vševidoucím Cambpellem, kterého jsem nalezl nakaženého v zaplavené čtvrti.

V nastavení jde povypínat spousta věcí od zaměřovače, přes ukazatel života a many až po navigaci či zvýraznění aktivních předmětů. To není úplný standard. Ze soundtracku musím vyzvednout hlavně skladbu Drunken Whaler, kterou považuji za hlavní hudební motiv, protože si jej neustále pobrukují jak strážní, tak i chudina.

Corvo Attano je sympatická postava, ale bohužel nemluví. Nebyl by to až takový problém, kdyby nevedl textové dialogy. Buď postava jen poslouchá a ani nepípne nebo odpovídá a při výběru odpovědi psaný text zopakuje, ale tohle řešení tedy opravdu ne. Nesedla mi ani nesmyslná obnova nepřátel, ale naštěstí k ní docházelo jen na pár místech.

Nevyvolal jsem žádný poplach a nikoho jsem nezabil, dokonce ani jednu krysu a že tohle hra umožňuje, je opravdu super. Podařilo se mi také najít všechny peníze, runy i kostěné amulety. Mé snažení si ale vzalo i svou daň. Hrát jsem začal 10. února a s posledním DLC jsem skončil 8. května s celkovou herní dobou, a teď se podržte, 160 hodin. Jo ze všech loudalů a kochalů jsem ten největší. Určitě jsem první Dishonored nehrál naposledy a příště si vyzkouším, jak se při vysokém chaosu bude město Dunwall plnit krysami a nakaženými a jelikož mi chybí achievement Převážně z masa a oceli, bude tento průchod bez schopností.

Pro: svět Dishonored, Corvo Attano, možnosti postupu, schopnosti, stealth, děj se vyvíjí dle rozhodnutí, opětovné setkání s Cambpellem, možnosti nastavení, Drunken Whaler, achievementy, znovuhratelnost

Proti: mizení těl, němý Corvo, obnovování některých nepřátel

+36
  • PC 90
Hned od prvního zhlédnutí traileru se pro mě stal Dishonored nejočekávanější hrou roku, hltal jsem každé nové info a věděl, že hned jak bude k dostání, musím si ji zahrát. Málem byly mé plány překaženy nulovou podporou Xpček, na nichž stále ještě jedu. Naštěstí na nich jde hra bez problémů spustit a ani jednou mi nespadla.

Dishonored je přesně ten žánrový typ hry co mám nejraději. Je na vás jakým stylem budete hru hrát, tedy jestli zvolíte stealth, tichý způsob procházení misí, nebo se s tím nebudete párat a budete vraždit všechno, co se hýbe. Já samozřejmě hrál hru stealth způsobem, nejlépe tak, aby mě po celou dobu nikdo ani jednou nespatřil. A že to není v některých částech hry jednoduché. Naštěstí máte k dispozici pár kouzel, které vám pomůžou zůstat neviditelnými. Mezi ně patří můj nejoblíbenější mžik, s nímž se v okamžiku přesunete z jednoho místa na druhé, občas se mi ale hodilo i převtělování nebo zastavení času.

Ve hře je celkem devět zajímavých a originálních misí, není jich hodně, ale ani málo (ve Thief: Deadly Shadows jich bylo celkem deset). Mně se nejvíce líbila mise na večírku, kde jste museli zjistit, která ze tří dam je ta, kterou hledáte. Hlavní příběh není nic originálního, místy je i předvídatelný, ale je velice dobře zpracovaný, takže v tomto směru není co vytýkat.

Jediný opravdový problém hry spočívá v mizerné inteligenci nepřátel. Dokonce v 8 let starém Thiefu mi AI přišla o něco málo lepší, i když je to v mnohém podobné. Ve hře z roku 2012 už se prostě očekává posun k lepšímu. Ale vy odstraníte člověka a nikdo si toho nevšimne, to samé se stane, pokud ukradnete nějakou věc. Jenom při vyndání paliva například z elektrické stěny stráže řeknou něco ve smyslu, že asi došlo palivo, ale stejně s tím nic neudělají.

Dishonored je konečně pořádná stealth akce od dob Thiefa 3 (nový Deus Ex jsem nehrál, takže ho nepočítám) a dá se s ní zkrátit čekání na jeho pokračování. Hru sice hodně sráží dolů nedokonalá AI, ale i tak si ji můžu s klidem umístit do svého profilu, jako hru roku 2012, protože si to určitě zaslouží.

Pro: Možnost zvolit si styl hraní, kouzla, originální mise, příběh

Proti: Mizerná inteligence nepřátel

+35
  • PC 90
Přestože se mi koncept Dishonored jevil jako velmi zajímavý, do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda-li opravdu tato hra moje požadavky skutečně splní. Prvních pár okamžiků se mi hlavou honila směsice různých pocitů, které ale velmi brzy vzaly za své.

Začněme tradičně grafickou stránkou založenou na Unreal Enginu. Ačkoliv hry založené na tomto enginu byly odjakživa mému oku příjemně optimální, zpočátku jsem byl poněkud rozčarován. Okolní prostředí sice vypadalo velmi realisticky, avšak s vykreslováním obličejů všech postav to už bylo horší. Nakonec jsem ovšem musel chtě nechtě uznat, že k historické době, v níž se hra odehrává, se vlastně poměrně dobře hodí, tudíž považovat tuto věc za neduh by nebylo příliš opodstatněné.

Z hlediska příběhu pojednávající o pomstě nespravedlivě odsouzeného hlavního hrdiny za skutek, který nespáchal, avšak bohužel s důkazy nepřímo namířenými proti němu, vyslovuji jednoznačnou spokojenost. Téma sice zní velmi klišovitě, ale jeho zpracování a záživnost zcela jistě nepokulhává. S ním souvisí další a v tomto případě jednoznačný tahoun celé hry a tou je vynikající hratelnost. Jak známo, Dishonored v sobě mixuje několik herních žánrů, a sice akční adventuru, stealth akci a RPG a všechny tyto styly namíchá tak, že výsledek a s ním spojená hratelnost jsou výborné. Kromě vícero cest postupu hrou a vylepšování svojí postavy pomocí schopností, které vám poskytují nalezené runy a amulety, je zde možné zvolit, zda proti ozbrojeným strážím, které jsou úhlavními nepřáteli celé hry, použijete tvrdý boj s mečem v jedné ruce doplněného o pistoli v ruce druhé a nepřátele tak připravíte o život, nebo se o něco pracněji budete schovávat ve stínu a ke své cestě k cíli využijete tichých metod v podobě plížení zakončené omráčením a následného ukrytí protivníkova těla, jak je doménou pro správnou stealth akci. Jak jsem se již zmínil, posledně jmenovaný postup, který jsem já zvolil, je sice o něco pracnější a piplavější, ovšem při jeho dodržení se docílí menší množství nepřátel v další kapitole včetně vývoje samotného příběhu, stejně tak jako množství morem nakažených a tím i velmi nebezpečných krys, které hned po zmíněných strážích jsou úhlavními nepřáteli číslo dvě.

Co dodat? Moje smíšené pocity byly nakonec vystřídány nevšedním herním zážitkem a zjištěním, že Dishonored u mě rozhodně zaujme z hlediska hratelnosti a celkové kvality přední postavení, kterému budou šlapat na paty pouze moje některé srdcovky. Faktem ale je, že pro tyto srdcovky je Dishonored dosti sebevědomým konkurentem.

Pro: příběh, hratelnost, mix herních žánrů

Proti: ke konci trochu fádní

+33
  • PC 95
Co napsat o hře o které už bylo napsáno vše? Asi nic, ale přesto něco napíšu, protože tahle hra si zaslouží každou pozornost.

K Dishonored jsem se dostal asi až po roce od jejího vydání, takže jsem nerozehrával nadopovaný hypem, ale rozumně s čistou hlavou.

První, co mě zaujalo byla rozhodně grafika, i když ne tak grafika, spíš její výtvarný styl, nedokážu to popsat, ale kazdý kdo hrál, ví o čem mluvím. Některé textury by mohly být ostřejší, jinak grafika naprosto parádní. Několikrát se mi stalo, že jsem se v Hound Pits jen tak procházel a koukal na vodní hladinu a západ slunce. Díky výtvarnému stylu se mi do paměti vryla i většina misí, protože povětšinou nejste hozeni do generické městské zástavby, ale pohybujete se po daleko pestřejších místech jako je například obrovský most, záplavová zona, nebo bordel plný kurtizán. Prostě radost pohledět, za tohle rozhodně palec hore.

Další věc a to především důležitá pro gameplay je systém pohybu. Nevím jak se to autorům povedlo, ale za celou hru se mi stalo jen vyjmečne že jsem někam nedoskoučil, nebo že jsem spadnul kam jsem spsdnout neměl, nebo nevyskočil tam kam nechtěl, Corvo prostě dělá přesně to, co chcete, aby dělal. Parada...

Herní doba, jak tu bylo zmíněno už neščetněkrát. Dishonored, je tak dlouhý, jak dlouhý si ho uděláte(bez dvosmyslů). Osobně jsem se hrou strávil 15-17 hodin, což bylo způsobeno stealth stylem a vyzobáváním všech vedljších úkolů. A taky asi především tím, že se radím mezi herní šneky a prolízal jsem každy kout, hledal a nešel témeř všechny runy a amulety.

Parádní věcí je možnost volby, ať už styl jakým se hraje, tak i jestli hlavní(vlastně i jakékoliv jiné cíle) zabijete, obejdete, zneškodníte, nebo zařídíte, aby se jim stala "nehoda".

Samotná umělá inteligence mi nepřijde vůbec špatná, jen nepřátelé jsou trošičku laxní co se týče toho, že jim někdo dělá brajgl za zády, šak co, ňáká krysa asi. Pokud už jste odhaleni, neprátelé bez okolku pálí, krijí se pokřikují na sebe navzájem, sem tam letí granát.

Chaos systém mi přišel moc fajn, jen jsem zprvu netušil že špatné zabití je i smrt truchlících, které jsem při prvním setkání s nimi sekal po desítkách, moje chyba:).Moje rozhodnutí:

Sokolov unesen a přetažen na stranu odboje
Babina z prvu záchráněna u konce setnuta
Slack Jack zachráněn
Daud:
Jelikož po tom co jsem odkryl celé spikutí, jsem si říkal, že samotný Daud byl jen nástroj na vykonání, kdyby nebyl najat on, Císařovnu by zabil někdo jiny, on byl jen poslední a nejmenší dílek ve skládačce. Po přečtení denníku a spisů, jak to ve skutečnosti s Daudem a jeho bandou bylo, jsem ho tedy nechal na živu. A dobře jsem udělal.


Celkově mám z Dishonored velkou radost a jsem rád že sklidil i dobré kritiky a komerční úspěch. Jen víc takových.

Metascore: 91







Pro: Parádní svet, grafika, zvuky, tuctový ale plně srozumitelný příbeh

Proti: Nemám výtek

+33
  • PC 90
Tak tohle jsem si náramně užil. Hry z první osoby jsou můj nejoblíbenější žánr a pokud jsou udělané s láskou a úctou ke klasikám, tak s novými iteracemi absolutně nemám problém. Tato hra to dokázala, má nádhernou grafiku a hraje se skvěle. Je výborně optimalizovaná a běží plynule. Ovládání na myši a klávesnici je skvělé, netrpí konzoloidou.

Vizuálně vám hra připomene hlavně City 17 z Half-Life 2 a steampunkovou stylizací BioShock. Už jenom ze zmínění těchto jmen v souvislosti s touto hrou musí být jasné, že jde o něco velkého. A taky že jo. Při hraní jsem měl neustálý pocit, že vývojáři měli skutečně výborně nastudovaný First-Person materiál, což už víceméně předvedli ve svém vynikajícím Dark Messiah a Arx Fatalis. Jenom tady to už není jenom hromada skvělých nápadů a rozhodnutí slepená dohromady, ale stmelená vývojářskou jistotou. Vskutku vymazlené.

Můžete hrát naplno stealth s tím, že vám hra kontroluje, jestli vás za celou misi někdo viděl, nebo jestli jste někoho přímo nebo nepřímo zabili. Lze tak hru projít bez ztráty kytičky, nebo trhat fialky dynamitem, doslova. Po tom, co jsem vyvraždil 95% populace Dunwallu jsem se necítil nejlíp, ale to bylo až napodruhé, "non-canon". :) Je tedy zřetelné, že hra je velmi liberální v tom, jak naložíte s jejími obyvateli. Budete výrazně rozhodovat o osudech svých primárních cílů, buď jim necháte vyříznout jazyk, oholit hlavu a poslat do svých vlastních solných dolů, nebo jim jednoduše propíchnete břicho. Lahůdek je tu dost jako třeba elektrické křeslo, vypálení kacířského symbolu na obličej, unesení tajným milencem, atd. Hra kontroluje míru chaosu, který způsobíte a podle toho vám vybere konec. Budete buď plakat dojetím, nebo s depresí přemítat nad tou hrůzou, co jste provedli.

Hra má příjemný hudební doprovod, nic výrazného (stealth, temné), ale má (z traileru) jednu brutální skladbu: Drunken Whaler, kterou, nepochopitelně, vývojáři nedali do credits. Zvukově je ale hra velmi komplexní a propracovaná.

Kdybych měl mít výhrady, tak jedině k AI, která si nevšimne, že někdo náhle přerušil konverzaci (přiškrcením), ale smysly má jinak velmi vyvinuté. Kdyby se každý strážný pídil po tom, kam mu "odešel" kamarád strážný, tak by se to nedalo vůbec hrát.

DLCčka bohužel ještě nemám koupené, takže nemůžu podat informace. Hra samotná je neuvěřitelně uspokojující počin a nabízí spoustu replayability.

43.0 hrs last two weeks / 43 hrs on record, 50 of 80 (63%) Achievements Earned, Review na Steamu (anj)

Pro: Stealth a soubojový systém, Osudovost, Designové citace klasik First-Person žánru

Proti: AI není nejdůslednější

+33
  • PC 90
Konečně hra pro dospělé, resp. vyspělé hráče – gurmány schopné ocenit skutečnou kvalitu nad povrchnostmi, ohlušujícími „wow“ momenty a lacinými efekty zastírajícími nepropracovanost. Dishonored přistupuje k hráči s respektem, nepodceňuje jeho inteligenci a snaží se mu poskytnout prvotřídní a ojedinělý zážitek, pro který však i samotný hráč musí něco udělat. Ještě pár takových počinů a snad si ze zhýčkané Call of Duty generace vychováme přemýšlející hráče, jako jsme byli my – muži s obřími penisy – generace vychovaná hrami jako Thief, Half-Life a Deus Ex

Dishonored představuje perfektní kompromis mezi otevřeným světem a uvolněnější koridorovou „chodičkou“. Příběh vás uvede do uceleného herního světa, ve kterém navštívíte krysami prolezlé město, morem nasáklé stoky, ale i bohaté (polo)katedrály a honosné věže. Některá místa navštívíte i opakovaně a budete moci zpozorovat, jak je vaše předchozí počínání ovlivnilo. Jak jistě tušíte, genialita hry spočívá v tom, že si nejen můžete vybrat postup, jakým budete hru procházet (střílení vs stealth), ale také, že k vašemu cíli většinou vede více cest. I v otevřeném prostoru máte však vždy jasný úkol a k němu vám bude dopomáhat navigační šipečka (která je zde vítaná ala Bioshock), proto nehrozí, že byste v záplavě možností zabloudili. Mimo hlavní úkoly vás čeká i spousta volitelných odboček, průzkum koutů a hledání magických run, odposlouchávání rozhovorů mezi vojáky obyvateli města, popř. také slídění ve starých knihách a skládání si útržkovitých textů dohromady. Herní svět Dishonored umírá na mor a přesto žije!

Asi nemá cenu zdůrazňovat, že ten pravý požitek ze hry se skrývá pouze ve stealth postupu na (dvě) nejvyšší obtížnost(i). Hratelnost je skvělá, díky magii (blink + bend time) by možnost projít celou hru bez jediné zbytečné vraždy neměla být tabu ani pro méně zběhlé hráče. Nehledejte v tom vědu, jen zapojte mozek a půjde to samo! Ačkoliv grafický engine už má za sebou celých 5 let, v podání Dishonored nepůsobí jeho vrásky nikterak rušivě, je to také proto, že design prostředí vypadá skvěle, propracovaně, ladně a přirozeně.

V konečném zamyšlení není Dishonored tak originální hrou, ona si z ostatních her jen vypůjčuje to nejlepší a dokáže to skvostně skloubit v kompaktní a dokonale funkční celek. Mimo Deus Ex a Thief prvky bych si nějak takhle představoval pokračování Dark Messiah of Might and Magic
+32
  • PC 85
Země promořená doposud neznámou nemocí, které vládne despotický maniak? Hmm..to zní povědomě.

A teď vážně. Dishonored je opravdu povedená hra. Ačkoliv jsem měl ze začátku trochu problém si osvojit všechny herní mechanismy, protože se stealth žánrem nemám moc zkušeností, tak mě nakonec plížení se ponurým Dunwall City neskutečně bavilo. Co musím opravdu hodně ocenit je volnost ve způsobu plnění úkolů, kterou vám hra nabízí. Nejenže si můžete zvolit, jestli se k cíli nenápadně proplížíte nebo se k němu naopak probijete přes nepřátele, ale můžete si taky zpravidla vybrat hned z několika cest, kterými se lze vydat - přes střechy, stokami, temnými ulicemi atd. Dokonce si můžete vybrat i jakým způsobem se vypořádáte se samotným cílem mise. Velká variabilita je i ve schopnostech a vybavení hlavního hrdiny a záleží na každém hráči, jestli bude preferovat spíše používání magie, klasických zbraní nebo technických udělátek, případně kombinaci všeho. Suma sumárum, je možné si stejnou misi zahrát třeba třikrát a pokaždé to bude úplně jiný zážitek.

Než jsem s Dishonored začal, byl jsem trochu rozpačitý ze Steampunkového prostředí, ve kterém je příběh zasazen, protože jsem spíše na klasické fantasy, ale nakonec se mi ten svět opravdu líbil. Zchátralé a zaplavené čtvrti, doupata pouličních gangů, šlechtická sídla, rozmanité mechanické konstrukty, všudypřítomné krysy atd. To vše dohromady vytváří unikátní atmosféru prohnilého Dunwallu. Celkem povedené jsou i jednotlivé postavy. Škoda jen, že tvůrci nevtiskli hlavnímu protagonistovi Corvovi trochu víc života a nepřidali více možností interakce s okolním prostředím.

Co musím určitě doporučit, jsou obě DLC - The Knife of Dunwall a The Brigmore Witches. Z mého pohledu jsou minimálně stejně dobré jako původní příběh a mají navíc i lepšího (respektive propracovanějšího) protagonistu.

Laťka je nastavena vysoko a doufám, že dvojka bude taky stát za to...:)
+32
  • PC 90
Za posledních patnáct let jsem žánru FPS snad s výjimkou Dooma nikdy moc neholdoval a ani jsem se moc o hry tohoto typu nezajímal a tak jsem o sérii Dishonored prakticky vůbec nevěděl. Letos jsem se ke střílečkám začal zase pomalu vracet a i díky Herní výzvě jsem se po Bioshocku dostal právě k této hře. Tu jsem si totiž vybral na doporučení ostatních s tím, že se dá dohrát bez jediného zabití. Nicméně její hraní jsem začal klasickým likvidačním způsobem, abych se pořádně seznámil s mechanismy hry a následně jsem plánoval, že hru rozehraji znovu za pacifistu.

Příběh hry je celkem jednoduchý a předvídatelný plot twist se zradou jsem očekával zhruba od 3 mise, celkově mě ani nenadchnul, ani neurazil. Velmi se mi ale líbí svět, do kterého je hra zasazena: technika postavená na velrybím oleji, kontrast bohatých lidí žijících v luxusních čtvrtích s chudinou z ulice, kde se to hemží krysami a zombie, atd. Prostě atmosféra, jak má být.

Nejvíce mě ale na hře bavil samotný průběh hry a možnosti, které mi hra dávala. Myslím tím různé způsoby, kterými lze jednotlivé úseky úrovní procházet. Jak můžu všechny po staru postřílet, nebo můžu hacknout obranný systém, který se postará o značnou část nepřátel. A nebo můžu potichu likvidovat jednoho nepřítele za druhým, a nebo se jim můžu potichu vyhnout. Postupem času jsem zjistil, že mě ten přímý střet s nepřáteli bavil míň a míň a že jsem se stále více snažil vymyslet právě nějakou tu alternativu. Líbí se mi, že až na pár výjimek lze každého nepřítele de facto odstranit na jeden útok/omráčení a že tu nejsou žádné boss fighty, proti nepřátelům s hromadou životů.

A jak jsem zmínil na začátku, po dohrání hlavní hry jsem ji rozehrál znovu a tentokrát bez zabíjení a bez odhalení nepřítelem či vyvolání případného poplachu. Měl jsem docela výhodu v tom, že jsem jednotlivé úrovně již znal, takže jsem vlastně už rovnou věděl kam jít a tak jsem již jen hledal způsob, jak projít kolem strážců. Bohužel se mi ale několikrát stalo to, že i když jsem si nebyl vědom, že bych někoho zabil nebo byl viděn, tak mi ve výsledném zhodnocení naskočilo nějaké zabití nebo odhalení, takže následovalo opakování celé mise. Přitom by docela pomohlo, kdybych měl možnost během mise nakouknout do průběžných statistik a zjistit, že jsem udělal něco špatně a danou část od poslední uložené pozice si případně zopakovat. Na druhou stranu ale se znalostí celé úrovně a postupu jak na to už nebyl zase takový problém prolétnout celou úroveň za mnohem kratší dobu.

Dalším zajímavým zpestřením hry je pak přítomnost magie neboli nadpřirozených schopností. Ty jsem si interně rozdělil na dvě kategorie: Blink a všechny ostatní, které jsem moc nepoužíval. Pravda, trošku to teď zlehčuji, protože schopnosti jsou to zajímavé (hlavně Possession a Dark Vision) a při svém prvním průchodu hrou jsem je zkoušel využívat. Ale při hraní za pacifistu a neviděného (+ Mostly Flesh and Steel) jsem zjistil, že je vlastně ani tak moc nepotřebuji a vystačím si pouze s Blinkem. Hrál jsem na normální obtížnost, tak hádám, že na těch těžších se budou hodit mnohem víc.

Musím říct, že mě hra velice příjemně překvapila, hlavně těmi možnostmi a atmosférou. Hra má samozřejmě i své chyby (hlavně AI), ale není to nic, co by se nedalo překousnout. Za mě tedy velký palec nahoru.
+32
  • PC 95
Boli časy, kedy som nebol ani najmenšou náhodou cieľovka hier od Arkane studios. Niekto by povedal (že Garret :)), že cieľovka nie som ani dnes. Mnoho možností mi vždy robilo zle. Mal som problém vybrať si, lebo všetko pôsobilo veľmi lákavo. Ani hrať za zlodeja ma príliš netešilo, lebo to proste nebolo pre mňa. Tie časy sú ale preč.

Možnosti. To je to správne slovo. Mož-nos-ti ! Mať možnosť využívať rôzne schopnosti pri plnení úloh a mať možnosť využívať šikovne navrhnuté levely, je náplasť na srdce pre všetkých, ktorí sa radi sebarealizujú. Obrovské plus je ovládanie v hre. Nie sú tu žiadne nepreskočiteľné zábradlia alebo iné prekážky (Witcher 2, ach jo), takmer všade sa dá dostať úplne prirodzene a aj animácia pohybu cez prekážku trvá prijateľne krátko.

Na druhú stranu je tu pre niekoho mierne repetetívny model zbierania blbostí, ktorý zrovna dvakrát nemusím. Nepáčil sa mi v Bioshocku ani v Prey, ale tu to bolo iné. Na zemi sa vždy váľalo len to, čo (by) som reálne potreboval. Tak isto chýbali aj repetetívne činnosti (opäť ťa zdravím Bioshock a tvoje nekonečné hackovanie vežičiek). Je zaujímavé, že v neskoršom Prey bola repetetívnosť späť a hoci to bola/je dobrá hra, necítil som sa v nej tak dobre ako v Dishonored. Komu hus komu prasa, rozumiem.

Na Dishonored ma zaujal aj použitý grafický štyl. Pestrofarebnosť sa v hre nenosí, prevládajú šedé, hnedé, resp. menej svietivé farby. Výborne to dokresľuje krutý svet, v ktorom sa hra odohráva. Svojim dejom počas moru sa to čiastočne podobá na A plague tale, ale to je iná liga a iný šport.

Dlho som zvažoval, či chcem začínať hru, v ktorej bude hrať za tichošlápka. Lenže stačili 2-3 hodinky v Dunwalle a už nebolo cesty späť. Najlepšie na tom bolo, že čím dlhšie som hral, tým ma hra bavila viac a to sa mi nestáva často. Môj spôsob boja sa dosť razantne líšil od klasického boja zlodeja, ale keďže to hra dovoľuje (to sú tie možnosti :)), tak som ich rád využil. Netvrdím, že som sa občas neplížil a niekoľkých nepriateľov som namiesto dýky/šípky do krku neuspal, ale vo výsledku som hral skôr čističa ako zlodeja.
Zarytí stealtheri asi neboli veľmi spokojní, pretože možnosť teleportovať sa do bezpečia a vidieť nepriateľov aj cez stenu je veľmi veľké uľahčenie hry. Ale viete čo ? Kto povedal, že treba Blink aj Dark Vision používať stále len preto, že míňajú najmenej many a dajú sa používať takmer nonstop ? Nikto. Blbšie bolo, že AI nepriateľov je žalostivo nízka. Nie je problém odpraviť jedného strážneho pištoľou (!), schovať sa pred ostatnými do úkrytu a po chvíli sú všetci v klídku, ako keby sa nič nestalo. O tom, že stráže nevidia vertikálne je zbytočné písať, ale je to sakra problém v hre, v ktorej je vertikálny pohyb levelmi alfou a omegou. Aj preto sa oplatí vybrať vyššiu ako normálnu obtiažnosť, čím sa zvýši vnímavosť nepriateľov, inak je to pohodová prechádzka. Zlú AI to ale nerieši ani zďaleka.

Na Dishonored, resp. na prístupe Arkane studios sa mi páči, že nerobia z hráčov úplných debilov. Jasné, v hre sú viditeľné ikony, kam sa musí človek dostať, ale dajú sa vypnúť. Druhá vec je, že poznať cieľ a poznať cestu ku cieľu sú 2 rôzne veci. Aj keď to nie je nič zložité, tak hráč musí zapnúť mozog, aby uspel a to sa počíta. Tak isto treba porozmýšľať, keď napr. chce (ale nemusí) hráč vybieliť trezor.

Príbeh hry ma nejak veľmi nedostal, politické machinácie príliš nemusím, ale postavy ma dokázali motivovať dostatočne na to, aby som niekoho mal alebo nemal rád.

Nepotešila len jedna vec. Hra začala v poslednom leveli padať (od momentu, keď som išiel konfrontovať Dauda) s takou frekvenciou, že som po 2 hodinách skúšania zamával bielou vlajkou a záver si pozrel na YT. Trošku antiklimatické, ale výborný dojem z celej hry mi to nepokazilo. Pritom hra fungovala celý čas bezchybne (steam verzia), loadovala rýchlo (loading do 5-7 sekúnd) a to ani nebola na SSD disku.

Prejdené sú obe DLCčka - Knife of Dunwall aj Brigmore witches. Toto malo byť len 1 dobrodružstvo a nemali to trhať na 2 časti. Druhú misiu v Brigmore witches (od väzenia Lizzy až po odchod jej lodi za Delilah) som si užil ešte viac než pôvodný Dishonored. Panstvo Delilah tiež nebolo zlé, ale príliš veľa nepriateľov sa do Dishonored nehodí.
Ak som Knife of Dunwall postupoval najmä akčne, tak v Brigmore witches som bol celý čas na low chaose a pokazil som si to až panstvom Delilah, kde sa to hemžilo čarodejnicami viac, ako by mi bolo milé.

Pro: Level dizajn, Hrateľnosť, Level dizajn, Atmosféra, Level dizajn, Úlohy majú rôzne riešenia

Proti: AI je na smiech

+31
  • PC 95
Od Dishonored som nikdy nič veľké nečakal. Avšak, všetko sa zmenilo akonáhle som hru začal hrať a zažil som výborný príbeh s neuveriteľnou atmosférou.

Príbeh ma chytil hneď od samého začiatku a neprestával ma baviť do samého konca. Počas celej hry nastávali zápletky, ktoré neustále ovplyvňovali príbeh. Do hlavnej dejovej línie boli vsunuté aj vedľajšie misie, ktorými sa vám mohli odomknúť alternatívne cesty. Hra sa delila na kapitoly, v ktorých hlavnou úlohou bolo väčšinou vždy zneškodniť cieľ, či už zabitím alebo zneškodnením bez zabitia. Keďže ja som hru prechádzal na nízky chaos, tak som samozrejme ciele zneškodňoval alternatívnymi cestami. Spolu som zabil maximálne 6 nepriateľov.

Postavy boli dôležitou časťou hry a każdá mala svoj vystihujúci charakter a perfektný dabing. Grafika nebola najlepšia, ale určite ani najhoršia. Išla takou strednou cestou. Soundtrack bol parádny a dodával hre atmosféru spolu s pochmúrnym prostredím. Lokácie boli zaujímavé so svojím spracovaním a mali veľkosť dostačujúcu na hráčove potreby.

Schopnosti boli taktiež dôležité, hlavne pre hrateľnosť. Vylepšovať ste sa mohli vďaka runám, ktorých však bolo menej než by malo stačiť na všetky vylepšenia. Preto bolo dôležité vybrať si tie správne schopnosti. Taktiež sa dali zbierať aj kostenné amulety, ktoré dodávali len menšie výhody.

Na záver len dodám, že hra prekročila moje očakávania a ponúkla mi zážitok na ktorý nezabudnem.

Pro: Príbeh, Corvo, postavy, grafika, soundtrack, dabing, schopnosti, atmosféra, lokácie, možnosti prechodu hry,.....

Proti: Menšie bugy, ktoré však nič na hre nekazili.

+30
  • PC 90
Na tuto hru jsem se těšil prakticky celý rok. A nakonec jsem nebyl zklamán, škoda ale je, že nevřískám radostí. Hra splnila prakticky všechny sliby vývojářů, stejně mi tam však chybělo něco navíc, co by pozdvihlo tento kousek mezi herní legendy.

Herní prostředí je velmi povedené. Vynálezy vylepšené město 19.století je přesně to, co mi vyhovuje (proto je škoda, že jsem se k něčemu podobnému dostal až po mnoha letech hraní). Právě řádící mor krásně dokresluje atmosféru a ještě více prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými.

Co se týče příběhu, tak ten je jednou ze slabších stránek hry. Není to žádný zázrak, spíše standart v rámci žánru. Rozhovory jsou spíše těžkopádné a zhruba v duchu: "Tamta osoba je špatná a dělá tohle, má u sebe onohle, takže se jí nějak zbav a onohle přines, ať víme kam tě poslat dál." Opět se tedy dostavuje nešvar drtivé většiny her, kdy vy pracujete a ostatní si v pohodlí sedí v domě a prakticky nic nedělají a tupě při vašem návratu zírají. Daleko větší a zajimavější informační hodnotu má pro hráče poslouchání rozhovorů nepřátel a čtení knih a psaní, kterých je tu velmi hodně. Oceňuji i pár míst v příběhu, která nejsou obvyklá v každé hře.

Samotné herní prvky, tak opěvované ve všech preview, recenzích a rozhovorech, opravdu fungují a je tu cítit dobře odvedená práce. Schopnosti teleportace na malou vzdálenost, zpomalení času, převtělení, a hlavně režim speciálního vidění skrz zeď, které vám ukáže i pohled očí nepřátel a předměty pro další využití, jsou vskutku příjemné zpestření hraní a dávají tak hráči onen proklamovaný prostor pro volnost řešení dané situace.

Byl jsem zvědav i na možnost projití hry bez jediného zabití. A ano, opravdu to jde. Akorát se mi po jedné misi objevilo jedno zabití, ale nevím, jak to bylo možné, všechny jsem pečlivě omračoval, dával pozor, aby omráčení někam nespadli, něco je nezabilo. Dotyčný zřejmě dostal v bezvědomí infarkt, jinak si to neumím vysvětlit. Zhruba dvouhodinovou misi kvůli tomu teď opakovat nebudu, snad někdy v budoucnu. (edit: po téměř dvou letech jsem si projel hru znovu a to už bez zabití, navíc o mně nepřátelé ani nevěděli).

Sečteno a podtrženo. Dishonored je dobrá, nadprůměrná hra, splnila vše, co jsem od ní čekal, ale nepřinesla toho moc navíc. Přesto bych se přimlouval za pokračování, rozpracovaný svět a herní mechanismy si to zaslouží, a to rozhodně víc než některé jiné herní série.

Pro: volnost řešení, nemusí se zabíjet, může se zabíjet, neotřelé herní mechanismy

Proti: slabší dialogy

+29 +30 −1
  • PC 90
Když jsem tehdy v době vydání Dishonored hrál poprvé, nebyl jsem ze hry nijak závratně uchvácený a rozhodně jsem nesdílel to všeobecné nadšení, které hned po vydání hru doprovázelo. Z velké části za to mohlo ono komiksové grafické zpracování, které se tou dobou stávalo poměrně dost populární, a ve mně tak v té době vyvolávalo vzpomínky na dle mě nudné a špatné offline MMORPG Borderlands. Zčásti to bylo i proto, že jsem nedokázal využít všechny možnosti hraní, které hra nabízí.

Nyní po druhém dohrání ale musím uznat, že ono umělecké zpracování atmosferickému světu Dishonored sedne. Hra samotná má však mnohem silnější zbraně než svůj vizuál. Tou nejsilnější je pak volnost v podobě možnosti, jak hrou procházet - ať už jako duch, který neviděn neublíží a i své nejzarytější nepřátele likviduje pomocí důvtipu nenásilně - v tom případě moc schopností nevyužijete a vystačíte si prakticky jen s teleportem. Popřípadě můžete hru projít jako vraždící stroj, k čemuž už dostanete širokou nabídku schopností a nástrojů. Volba je jen na Vás, ale vězte, že ať už to či ono rozhodnutí bude mít zásadní dopad na závěr hry.

Hratelnostně je Dishonored vybroušeným klenotem a pro hráče hračičky představuje dokonalé hrací hřiště s mnoha možnostmi zahrání nejrůznějších situací, což dokazuje i široká škála videí nejrůznějších skilled průchodů, kdy člověk až žasne, jak dokážou být někteří hráči šikovní. Popravdě hlavně díky těmto videím jsem dal Dishonored druhou šanci a opravdu jsem si teď druhý průchod hrou inspirován nejrůznějšími triky ostatních hráčů užil více než ten první.

Příběh hry má dostatečnou motivační funkci. To hlavní, co ho však sráží, je nesmyslnost Corvovy němoty. Němotu hlavního protagonisty ve hrách obecně nemám rád, ale snesu ji ještě tam, kde si člověk vytváří vlastní postavu, která většinou nemá dané jméno ani minulost. Corvo Attano, bývalý pobočník císařovny, je však ve světě Dishonored jasně definovanou postavou a nikde není ani zmínka, že by snad měl být němý. Navíc působí opravdu hloupě, jak na Vás celou hru mluví nejrůznější postavy a vy jim nijak neodpovídáte. Tato chyba byla naštěstí opravena v DLC s Daudem, která jsou velmi povedená.

S druhým dohráním jsem poměrně výrazně přehodnotil svůj názor na hru a nemůžu tedy nijak jinak, než o dost zvýšit své hodnocení. Dishonored je i po 10 letech od vydání hratelnostně dokonale vyladěná pochoutka se skvělou atmosférou neotřelého světa, v definitivní edici navíc s perfektní nadstavbou v podobě 2 DLC rozkrývající příběh a cestu jedné ze zásadních postav z původní hry.

Odehraný čas včetně všech DLC: 19h

Herní výzva 2022 - kategorie. č. 8 - Rodina nadevše - Hardcore

Pro: svět, atmosféra, hudba, postavy, zábavný gameplay, možnosti volby, DLC s Daudem

Proti: AI nepřátel, němý Corvo, kolísající tempo, některé nelogičnosti

+28
  • PC 90
Dishonored vás zavede do fantasy verze osvícenství, kde je šlechta zkažená, společenská morálka prohnilá, armádní důstojníci a vědci myslí jen na vlastní prospěch a všechno odnesou nejnižší vrstvy. Hra vás nakonec ponaučí, že s tím nemůžete nic dělat, jelikož ideály revolucionářů neobstojí, jakmile se dostanou k moci, a jediné, nad čím máte kontrolu - a nad čím realisticky můžete mít kontrolu - je váš vlastní přístup. Na tom závisí vše a hra vám umožňuje vypořádat se s vaší situací v duchu chaotického zla i spořádaného dobra. Kolik lidí zabijete, kolik omráčíte a kolika se vyhnete je jen na vás, takže můžete ze svého hrdiny udělat maskovaného ochránce nevinných i nelítostného vraha. Můžete volit mezi různými cestami v rámci prostředí a dostanete i poměrně velkou nabídku magických schopností, takže máte opravdu na výběr, jak se s misemi vypořádáte. Teleport je asi nezbytný, mimo to bylo zpomalení času moje nejoblíbenější.

Svět, ve kterém se nacházíte, je popsaný namátkově a útržkovitě a nabízí i velmi zajímavý a bohužel velmi nedotažený duchovní přesah, a to sice postavu Cizince, s kterým se setkáváte ve snech. Také mi vadilo, že namísto toho, aby autoři nechali vašeho hrdinu být relativně morálně na výši navzdory tomu, že žije ve stejném světě jako ostatní postavy, tak se vás hra snaží navést tak trochu do pozice boha a to tím, že vám dává magickou schopnost srdce, které umožňuje slyšet nejtajnější přání a vůbec vám ukazuje úroveň "dobra" ostatních. Jako kdybyste se pak měli rozhodovat koho ušetřit podle toho, co vám na něj vaše nadpřirozené srdce prozradí -což mi nepřipadalo nejšťastnější.

Prostředí nejsou kdovíjak rozsáhlá nebo různorodá, takže pro mě, která si příliš neužívá sáhodlouhé průzkumy pořád toho samého, ideální. Určitě se vyplatí sesbírat co nejvíce run, ostatní úkoly jako odemykání sejfů jsou spíš jen pro zájemce, protože peněz i tak nasbíráte dost. Protivníci jsou především strážníci, občas také morem nakažení zombie nebo pouliční gangy, takže variabilita průměrná; navíc se nechovají dvakrát chytře, ale alespoň si musíte dávat pozor, abyste odtáhli těla ostatních, případně deaktivovali alarm. Tedy pokud nechcete pořád bojovat nebo utíkat. Příběh je lineární, jedna mise za druhou (není jich mnoho), naštěstí v momentě, kdy už vám to připadá jednotvárné, tak se účastníte maškarního plesu, zradí vás vaši spolupracovníci nebo narazíte na místní ježibabku chystající se uvařit další místní zločineckou figuru v kotli. Hlavní hrdina je hádankou i pro vás, jelikož nemluví a vidíte ho jen na plakátech hledaných zločinců (což je škoda, protože je evidentně o dost pohlednější než ostatní postavy, které občas nemají daleko ke karikaturám), na druhou stranu si z něj ale můžete tím spíš udělat nepopsaný list a dát mu přesvědčení dle své volby.

***

Po druhém dohrání musím ocenit, jak se příběh, jeho konec a osudy postav přizpůsobují tomu, jestli jste psychopatický stroj na vraždění nebo mírumilovné ořezávátko, které ani nájemnému vrahovi neublíží, ale zároveň musím dodat, že samozřejmě ještě vymakanější by bylo, kdyby existovala i možnost zlaté střední cesty a hra trochu brala v potaz, koho a jak jste případně zabili.

Pro: vlastní morální přístup, "temný" příběh, množství schopností, cest

Proti: místy nedotažený příběh, jednotvární protivníci

+27
  • PC 70
Hneď zostra: moje dojmy sú čerstvé, hra práve dohraná na hard so snahou nezabíjať (asi 4-5 mŕtvol za celú hru), ale hoci dávam v podstate pozitívne hodnotenie, moje dojmy sú zmiešané a ten najsilnejší pocit je sklamanie.

Prvá vec, čo mi negatívne udrela do očí (resp. do uší), keď som začal hrať bol nemý hrdina... Srsly? V hre, kde na hráča rozpráva tak veľa postáv hrdina ani necekne, len asi 5x za hru má hráč možnosť pomocou napísaných dialógových replík niečo odkliknúť? To mi prišlo ako prvý kliniec do rakvy príbehu a atmosféry. O to viac, že hráme za konkrétnu postavu, s konkrétnou tvárou a minulosťou.

Môj druhý dojem bol, že hej, toto som už niekde videl, toto som už niekde hral.... Mám pocit, že hra si berie až priveľa z tria Dark Messiah of Might and Magic (ok, to je hra autorov, takže je logické, že budú pokračovať, tam kde prestali), Deus Ex a Half-Life 2 (tu sa viac než gameplayom inšpirovali výtvarnou stránkou a povedal by som, že aj niektorými jednotkami, oblasťami a "riešeniami"), ale žiaľ na žiadnu z týchto hier sa nejak nedoťahujú, nie to ešte, aby ju predčili. A myslím to vrátane ich vlastného Dark Messiah.

Je zvláštne, že hra ako keby pre mňa nemala žiadnu atmosféru a to je ten steampunkový, komiksovo štylizovaný koncept plný anachronizmov celkom zaujímavý. Lenže vo výsledku pôsobí dosť umelo, ako robený nasilu. Čo ho asi najviac zhadzuje, je príbeh. Ten je jednozačne najslabšou zložkou celej hry - opäť tu máme jedného chlapíka, čo zvládne všetko, hoci tu mám xčlenný odboj, ktorý vlastne nič nerobí, len nášho chlapíka posiela na misie a následne spať, aby ho mohli neskôr zasa poslať na misiu. Práve v tej komunikácii s "partizánmi" najviac bije do uší, že hl. postava nič nehovorí, postavy neustále opakujú mená postáv znepriatelených, či ostatných, ako keby jednali s človekom senilným alebo hráčom, ktorý niekde v polovici hry prišiel hrať nejakú hru, ktorú predtým nikdy nevidel. Nehovoriac o mnohých výkrikoch do tmy, ktoré by žiadna normálna osoba alebo seriózne napísaná postava nemohla povedať, bez toho, aby bola nejaký pokazený robot. Ešte k príbehu prečo zas také dementné stokrát videné zvraty, kde sa vaši obratia proti hl. postave? A ak Samuel vedel, že Corva má otráviť, tak ho nevaroval alebo neodviezol inde? Prečo to zas tie postavy spravili tak nešikovne? A prečo sa vlastne Outsider rozhodne v správnom momente pomáhať Corvovi? Nie je to až príliš lacné a výhodné, aby mal špeciálne schopnosti len tak? Nehovoriac o predvídateľnosti, ak ide dovtedy všetko až príliš po masle, bez akéhokoľvek zakopnutia, či zamotania v príbehu. Moment prekvapenia nulový. Jediné plus bolo, že mal admirál H. na konci výčitky svedomia a uvedomil si, že bol vlastne hlupák a má to vopred prehraté..

Doteraz som v podstate kritizoval a pritom dávam celkom vysoké hodnotenie. Dôvod je prostý, samotný gameplay bol našťastie najlepšou zložkou, avšak má svoje ALE. Je pravda, že niekoľko možností postupu je zábavných a dá sa s tým vyblbnúť, kombinovať a skúšať, čo a ako ďalej a rôzne taktiky sú nielen efektívne, ale aj efektné. No po čase mi i tak prišla hlavná postava turbo mega silná (aj bez zabíjania) a po zvyknutí si, bol postup hrou pomerne ľahký. A to hlavne z dvoch dôvodov:

1. AI, čo povedať, nepriatelia boli jednoducho sprostí, koľkokrát som im ušiel za roh a oni ma prestali prenasledovať, koľkokrát som im uspávaciou šípkou knockoutoval kolegu kúsok od nich a oni si povedali, že to museli počuť potkanov. Vlastne pri takmer hocičom si povedali, že to museli byť potkany. Ach tie potvory vynaliezavé, tie potkany. Zvládnu asi všetko. Nehovoriac o tom, že nikomu neprišlo divné, keď v danej oblasti patroloval zrazu sám a jeho 5 kolegov tam jednoducho nebolo.

2. Privezieme sa na loďke. Dostaneme sa k nejakým šípkou symbolizovaným dverám. Vojdeme, loading, splníme nejaký subquestík, dostaneme sa k cielu misie. S tým to podľa chuti vybavíme, vyjdeme von, nasadneme do loďky a odvezieme sa naspäť do safehousu. A takto celú hru. Až príliš skoro dáva hra najavo, že vlastne nemá čo iné ponúknuť, len určitú špecifickú šablónu, ktorá sa neustále opakuje. Našťastie táto šablóna je dostatočne zábavná a hra nie je až tak dlhá, aby to človeka omrzelo. Ani jednotlivé levely nie sú nejaké veľké. Je to však jedna z vecí, čo uberá na atmosfére.

Celkovo hráč až priveľmi cíti, že hrá hru. Nedá sa do nej ponoriť, je to ako pozerať film, o ktorom celý čas viete, že je to film a ani na okamih na to nezabudnete. Potom si to jednoducho nedokážem tak užiť. A to je najväčší problém tejto hry, je to také malé pieskovisko, na ktorom sa dá vyblbnúť, ale to neznamená, že zabudneme, že je to len obyčajné pieskovisko a nič viac. Škoda.

Pro: možnosti gameplayu, steampunkový setting

Proti: príbeh, mlčiaca hlavná postava, sterilnosť a šablónovitosť

+26 +27 −1
  • PC 90
Atmosféra, styl a především level design. To jsou hlavní přednosti, kterými si mě Dishonored získal.

Dishonored je poměrně lineární akční hra, kdy procházíte spíše menšími úrovněmi a jen občas dostanete nějaký vedlejší úkol. Přesto nabízí hráči více svobody v jeho konáni, než drtivá většina konkurence z posledních let. Spousta současných her se snaží hráči učarovat obrovským herním světem, ve kterém se může volně pohybovat a dělat si co se mu zlíbí. Tyto tzv. sandboxové hry typu Far Cry 3 nebo Saints Row sice nabízí hráči velké pískoviště, na kterém si může hrát, ale už jaksi zapomínají dodat taky hračky, se kterými začíná opravdová zábava.

To Dishonored ve svých skromnějších levelech nabízí mnohem vice. Váš hrdina, Corvo Attano, disponuje celkem standardním zbrojním arzenálem – kuše s různými druhy šipek, granáty, pistoli, nástražné miny a dýka. Vybavení si můžete vylepšovat, takže jsou vaše zbraně přesnější a účinnější. Největším lákadlem jsou však speciální schopnosti hlavní postavy, pomocí kterých vidí skrze zdi, teleportuje se na krátkou vzdálenost a nebo zpomalí či dokonce zcela zastaví čas. A aby toho nebylo málo, získáváte ještě drobná vylepšení sbíráním kostěných amuletů. Ty vám pak umožní rychlejší pohyb když nesete tělo, větší výdrž pod vodou atp. To vše v kombinaci s geniálním designem misí, kdy každá nabízí úplně jiný zážitek, dává dohromady neskutečně zábavný mix zabalený ve stylové grafice.

Ability hrdiny jsou možná až moc silné a navíc i na nejtěžší obtížnost stojí příliš málo many, takže je můžete používat dle libosti. Výsledkem je nízká obtížnost, takže pokud od hry očekáváte výzvu, můžete být zklamáni. Pokud si však především rádi hrajete, budete se ve světě Dishonored spokojeně rochnit a hrát ho znovu a znovu. Budete hledat nové cesty ke splnění úkolu. Budete zkoušet dohrát hru bez jediného zabití nebo dokonce bez jediného omráčení stráží a pomocí teleportu, zastavení času a krátkodobého převtělení tiše proplouvat úrovněmi. Nebo zvolíte stejně zábavnou cestu naprostého chaosu a naučíte se přivolávat hejno krys, stráže budete odhazovat poryvem větru a hromadně likvidovat adrenalinovým kombem.

Hře nemám moc co vytknout. Snad jen příběh, byť dobře napsaný, je značně klišovitý a předvídatelný.

Dlouhodobě vysokorozpočtovým titulům dominují zavedené značky a nové hry od nepříliš známých vývojářů to nemají jednoduché. O to víc francouzskému studiu Arkane zasloužený komerční úspěch přeju. Pro mě osobně nejlepší hra minulého roku.

Pro: LEVEL DESIGN, atmosféra, stylová grafika, znovuhratelnost, hudba

Proti: příběh, nízká obtížnost

+26
  • PC 85
Tak nevím Dishonored mi přece jen smrdí promrhaným potenciálem. Blink je fajn věc, ale dost hru zjednodušuje. Umožňuje pro stealth akci nezvykle rychlý pohyb a dostane vás tak z poloviny prekérních situací, kterých jsem ani zas tak moc nezaznamenal. Z těch zbylých asi čtyř mě dostalo zastavení času.

Taky mi tu dost schází nějaká interakce s prostředím - žádné paklíče, házení předmětů pr odlákání pozornosti na co, když mám blink? Kde jsem v Thiefovi hledal kus dřeva pro provazový šíp, tady prostě blinknu (a na spoustu míst blinknout nejde a docela mě to štvalo), rewire tool se v podstatě hodí jen pro ne-stealh postup a jaký smysl má zoom v masce? Vyhozené peníze. Nedostatek munice/elixírů/pastí/rewire toolů? Většinu těch věcí sotva někdy použil, některé vůbec. To má být maximální obtížnost?

Možná by někdo řekl, že bych neměl s Thiefem, nebo i s Deus Exem srovnávat, ale... no... Dishonored proti nim imho nemá nic navíc. Je to dobrá hra, na dnešní poměry kvalitní, ale nic moc nového nepřináší. K cíli obvykle vede víc cest, což je pěkné, ale považuju to v tomhle žánru za standard. Řada úseků je pro změnu docela lineární, pro lokace jako celek často platí, že jsou to vyloženě zkroucené nudle a nasere to, když je člověk asi 15 metrů od runy za zdí a marně k ní okolo hledá cestu, protože ta ve skutečnosti spočívá v půkilometrové štrece bůhvíkam opačným směrem, která ale eventuelně skončí právě na druhé straně té samé zdi.

Příběh je dost standardní a předvídatelný a mysteriózní magický panák jím zůstává do konce, přitom bych ho za ty jeho blbé kecy tak rád proplesknul. Dvanáct hodin hraní vůbec uteklo docela rychle, tím spíš vedle XCOMu. Není to tragédie, obzvlášť v dnešní době, ale klidně to mohlo být tak o třetinu delší.

Svět je pěkný. Mix The City z Thiefa a City 17 z HL2. Dobrá atmosféra, pár zajímavých postav. Na to, co je z něj ve hře vidět, se zdá být univerzum hodně propracované. No asi se sem ještě vrátíme.
+25 +31 −6