Nuže - jupíjájej, remake naší modly, prvního dílu Mafie, je zde. A ejhle. On to bude dělat Hangar 13, prznitel této naší skvělé značky. ;)
Nevím, zda jsem vystihl všechny nálady, které provázely oznámení remaku Mafie 1. Každopádně sám jsem se cítil dost ambivalentně, co se této hry týče, nicméně originál je pro mě natolik zásadní hrou, že jsem prostě chtěl být u prvních chvil s remakem. A vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto, že obdrží i český dabing, byl jsem přesvědčen, že se vývojáři vynasnaží, aby měla patřičnou kvalitu. Kdykoliv jsem se s někým o Mafii 1 DE bavil, tak jsem mu říkal, že "věřím, že by mohla dopadnout dobře, ale zároveň nechovám přehnaná očekávání". Jak to tedy, dle mého dopadlo?

Jakkoli první recenze zněly pozitivně, tak následné už se začaly stáčet k hranicím průměru. Nicméně v tomto případě jsem nechtěl nikterak dávat na názory ostatních, ale jen na svoje pocity.

Po spuštění na mě dýchla nostalgie silou dračího dechu. Konečně opět v Lost Heaven. Už jen to zpracování úvodu, které vzdávalo hold originálu. No, jedno oko nezůstalo suché. Ale na kdyby se nehraje, takže jak bylo dál?
Musím říct, že hlavně v začátku mě Mafia 1 DE opravdu chytla. Naleštěné město a lehce upravené atmosférou jen sálá. Jízda není vůbec špatná, i když mnozí jazykové prorokovali copy-paste z dílu třetího. A to ostatně pro mnoho dalších věcí. Systém akce se mi taktéž nezdá být vůbec špatným. I když...

Jako pravý harcovník jsem si rozjel hru na Classic a (s vypětím všech sil a odolnosti veškerých okolních předmětů) jsem ji i beze změny na tuto obtížnost dohrál. Můžu říct, že minimálně v první třetině hry se mi jeví jako ideální obtížnost a to i včetně závodu. Nicméně právě postupem času začnou být hlavně akční pasáže (kterých je zde až nezdravě požehnaně) nejen náročné, ale až vysírající. Sorry jako, ale toto nemá s původní Mafií nic společného. Nepřátelé se strefují neomylně i při hbitém výklonu z krytu. To pak dokáže vytvořit chvíle nejen nasírací, ale hlavně klávesyničící či na ostatnínadávající. A pohromadě s designem, kdy jdete koridorem a po vystřílení nepřátel a absolvování checkpointu na vás hra vychrlí další nepřátele, to nepůsobí úplně ideálně a poplatně origoši.

Co však dělalo Mafii Mafií, to byl příběh a postavy. U příběhu se příliš změn neudálo, ale to, co se událo, má většinou svůj smysl a snaží se to dát hře větší smysl a hloubku a v tomto případě musím vývojářům pogratulovat. Ony určité pasáže určují mnohdy jinou motivaci a vypadá to prostě smysluplněji.

I postavy dostaly určitou péči a mnohdy vyznívají jinak, než v originálu. Ne vždy lépe. Sára dostane více prostoru a také šedé kůry mozkové. Ralf je sice stále ten stejný jednoduchý človíček, ale přesto s ním teď víc soucítíte. Don Saliery se z hodného strýčka nyní mění v až despotického a neoblomného kápa, ze kterého jde mnohdy až strach. Sam nyní není už jen ten otloukánek (i když...;) ), ale víc se do naší ústřední trojice zapojuje. Ale třeba Paulie je momentálně hroznej jantar, co je agresivní a příliš rozumu nepobral. A až na výjimky neuslyšíte o Lucasovi Bertonem.

Jak jsem zmínil už výše, tak jsme obdrželi i CZ dabing. Tentokrát se mi však tak podstatně nejeví, je zde málo zapamatovatelných linek a postavy nikterak nehláškují. To však zřejmě nebude potíž dabingu, ale spíš samotného nastavení postav a obsahu textu, který jim vývojáři do úst vložili.

Co jsem četl v recenzích, tak jednou z hlavních výtek bylo, že se vývojáři obávali přijít s něčím novým, něčím svým, nějakým způsobem rozšířit příběh tak, jak je. I když se mi to příliš nezdálo, tak po přehrání musím připustit, že rozšíření příběhu nebo nějaký vlastní obsah by jim určitě pomohl. Ono se totiž, hlavně ke konci hry, začíná zdát, jakoby se snažili už všechno co nejdřív mít za sebou. Takže místo toho, abyste se připravili na mise, tak jsou natolik osekané, že vás hodí přímo do víru mise. A třeba prostor k prozkoumávání zde fakt moc není.

Hudba, co zde je, není určitě špatná, ale osobně mi víc vyhovovalo téma zasazené k jednotlivým místům. I když třeba cesta k divadlu podkreslená skladbou "Ave Maria" měla dost do sebe a lehce mi evokovala památnou misi v Mafii 2 "Vzpomínka na Francesca Potenzu".

Suma sumárum musím říct, že mě Mafia 1 DE zabavila. Myslím si však, že by si zasloužila ještě víc snahy a péče a mohlo to dopadnout lépe. Ne všechno je totiž jen o střelbě a skriptech. Přesto - díky za tento remake.

Fajn hra a po opatchování se hraje solidně i dnes. Je fakt, že spousta mechanik je dnes už archaická a spousta lidí ji může vidět spíš jako simulátor vraždění (což ostatně tak nějak je a kontroverze byla její hlavní reklamou), ale třeba atmosférou se jí může rovnat máloco. Filtry ve stylu snuff filmů, pocit beznaděje a hnané zvěře. Hrajete ve hře za zvíře, ale pronásledováni jste daleko horšími zvířaty. De facto jde jen o tak nějak jinak pojatý styl běžného zvířecího žebříčku, jen v lidském stylu a to se všemi svinstvy, které k tomu patří.

Manhunt 1 jsem rozehrál po nějakých 15ti letech a musím říct, že i přes ten posun, který v herním světě nastal a přes můj životní, mě stále baví. Není to věc pro každého, ale co je? To je možná i definice kultovních věcí.

Starší kreslené filmy mají svoji osobitost. To není jako soudobé pí... kravinky. Ale první slovo asi souhlasí víc. Krom toho, že k oživení potřebovaly daleko víc umu, tak mnohdy měly i více náplně a více zabavily a to i do dnešní doby.

A my tu máme Cupheada. Kreslenou plošinovku, která vizuálem jakoby vypadla z dob, o kterých jsem mluvil. A nejen to. Která splňuje i další věci z toho, o čem jsem mluvil.
Cuphead je jedním ze dvou hrnkohlavých reků, kteří, díky své závislosti na hazardu, přijdou prakticky o všechno. Ten druhý je Mugman, aby bylo jasno. Uzavřou s Ďáblem, majitelem kasína, dohodu, že nebudou muset do peklíčka, když mu seženou smlouvy na dušičky od jiných osůbek.

Mno, to by tak bylo na začátek. Každopádně jde o dost hardcore plošinovku, která se právě za nádherným vizuálem skrývá. Z drtivé většiny zaměřená právě na souboje s bossy.
Abych pravdu řekl, tak jsem moc nevěřil, vzhledem ke svojí labilitě, že jde o hru pro mě. A ono ejhle. Cuphead je sice náročný. KU... sakra náročný (zase by první slovo bylo lepší, ale nebudeme přece nikoho pohoršovat). Ale spravedlivý. všechny mechaniky, jakkoli jsou nepříjemné, se dají naučit a když už vidíte, jak fungují, tak... tak to tak bude i posté. Je to vážně hard to master, ale nevěřili byste, jak budete nadšení, když toho bastarda skolíte.... a hurá na dalšího...;)

Všechno, co zde najdete, je neuvěřitelně stylové. A i obtížnost jde v ruku v ruce se zábavností.
Jak už vyšlo najevo z toho, co jsem napsal výše - nejde o žádnou procházku růžovým sadem. Ale pokud se rozhodnete dát Cupheadovi (a Mugmanovi) šanci, rozhodně vás nezklamou. Pokud jste aspoň trochu plošinovkami zasaženi, našli jste zlatý důl.

Já vám nevím. Na jednu stranu se Hatred snaží vypadat jako klasická izometrická střílecí řežba. A mnohdy se jí to i daří. Akce, zničitelnost prostředí, spousta zbraní a dostatek nepřátel či cílů, to tu všechno je. A i stylizace mi poměrně sedla, byť grafika není žádná sláva.
Jenže pak jsou tu ty další stránky. Negativní reklama, taky reklama, řekli si v Destructive Creations. A ono to zafungovalo, o tom žádná. Věřím, že v době vydání o Hatred slyšel ledakdo. Zahrát si za maníka, který je čiré zvíře a chce povraždit vše, co se hýbe, ... I když v dnešní prudérní společnosti to není zrovna žádáno. Avšak, když už se vývojáři pokusili udělat něco takového, mohli si dát aspoň víc práce s nějakou tou omáčkou okolo a nestavět vše tak blbě jen na snaze o šokování. A to všechno jde ruku v ruce s ovládáním dost na prd a bugy. Když to nakonec zaobalí do závěrečných titulků, které pomalu vypadají, že autoři čerpali z vlastních zkušeností, už jsem si říkal, že tohle si mohli přece jen odpustit.
No co už. Zahráno, dohráno, "těšilo mě" a jedeme dál. Jsou i horší hry, ale přece jen tady se snaží stavět prakticky jen na kontroverzi. Příště by to chtělo i dodat nějakou nadstavbu a nějaký ten um.

Co budu povídat, člověk si občas rád odfrkne (ano, odfrkne 10 hodin!) při hledání nějakých lehce objevitelných (ano, o tobě chameleone mluvím!) věcí.

Ale vážně. Hidden Folks je příjemná casual hra, i když zabalená ve formě poměrně hardcore hledání lidí a předmětů. Zpočátku se může zdát hledání některých z nich jako triviální. To si však jen počkejte na další mapu, kde budete čučet, kde je její konec. Spousta z objektů k nalezení je opravdu solidně schována a je důležité se řádně zamyslet, než začnete ten který hledat. Přiznávám se, občas jsem byl nucen se podívat do návodu. Koneckonců, jakkoliv mne tato hra bavila, tak přece jen život mého PC, okolních předmětů i lidí je mi dražší...;)

Vizuál, vyvedený v krasleném provedení, je opravdu skvěle stylizovaný a zvuky prostředí, které jsou mimochodem všechny dílem lidských úst, perfektně pásnou.

Závěrem musím říct, že jde o opravdu dobrou hru svého žánru, která dovede předvést až nečekané výzvy.

Došla jednou chuť na FPSko a to, pokud možno v ryzím slova smyslu. Hmm. Ok. Tak co by mohlo znamenat FPSko v ryzím slova smyslu, než zkusit si pokračování Wolfa. Ač všichni víme, že Wolf je duchovním otcem FPSek, tak čas pokročil a nikde není psáno, že Wolfovi se bude dál dařit. Dobře. Přišel Return to Castle Wolfenstein. Super věc, která mi dodnes nahání husí kůži. Ale to je už taky X let zpátky. Ok. Přišel Wolfenstein. Co vím, rozporuplně přijatá záležitost. Takže zase nic.

Ony návraty hrdinů z poloviny devadesátek byly vesměs takové všelijaké. Ano, k tobě mluvím, Duku. Avšak čas šel dál. Takže jsem se nechal zlákat a šel do Wolfenstein: The New Order. Co říct chvíli po dohrání? TY VOLE! Možná tohle.

Ale fakt, nečekal jsem takovouhle věc. Ta hra nabízí všechno, co by si člověk mohl přát. Fajn vypadá, má až překvapivě skvělý příběh, střílení poskytuje solidní uspokojení, zbraně jsou dostatečně vyvážené, nepřátelé jsou vcelku organizovaní, ale zase ne nějak přehnaně...

Tohle vážně jen tak nepřestane bavit. I okolí je dost různorodé. Země, Měsíc... Vyjmenoval jsem jen planety, ale to je spíš taková špička ledovce. A celé to je skvěle podkresleno hudbou, která místy evokuje filmy a zároveň je to příjemný odkaz starší střílečkám.

Bossfighty jsou taky něco skvělého. Jak dál? Řešení je vždy nasnadě, stačí se jen trochu rozhlédnou, zamyslet.
Nevypisuju záměrně kdovíco, protože to nemá smysl. Tohle je záležitost, kterou je potřeba si vyzkoušet. J

á osobně jsem moc rád, že jsem měl tu čest se s Wolfensteinem: The New Order popasovat. To bylo něco!

Co vlastně dělat, když tak nějak víte, že váš čas je definitivně vyměřen? Ano, ono je to de facto vždy takto nastavené, ale v této walking adventuře je to ještě zasazeno právě do určité časové osy a z ní se jednoduše nepohnete.
Objevíte se uprostřed uzavřeného místa, odkud už máte za úkol projít po celé ploše a hledat artefakty. Do této doby žádné vzrůšo a nic, co by dělalo tuto hru zvláštní.
Po nějaké době si však všimnete, krom slunce, ještě jedné fragmentované tečky na obloze. Co to sakra je? To jsem si prve říkal. Ale ono se to zvětšovalo a zvětšovalo a pak mi teprve došlo, že jde o meteorit, který se řítí vstříc tomu ukončit vaše dny.
Musím říct, že napoprvé, napodruhé jsem z toho byl kapku šokovaný, ono celkově je to asi situace, která vám úplně nepřidá na klidu. Mám-li to uvést ad absurdum, tak bych to uvedl - zkuste si představit, že vylezete před barák a toto tam uvidíte. A teď, co uděláte?
Každopádně hra nakonec ode mě v hodnocení nejspíš dostává víc písmenek, než si skutečně zaslouží. A to proto, že jinak nenabízí, krom tohoto asteroidího pádu, nic extra. Grafika je taková jakási jalová, kopírující trend dnešních indie her, a hlavní úkol, nasbírání artefaktů, se dá zvládnout i po dopadu asteroidu. Nedáte to napoprvé? Hm, ok, tak máte další možnost. A další...
Jde jasně vidět, že hlavní motiv, konec světa, je hlavní devízou hry. Bohužel je to také její jediná větší devíza.
Takže ok, zajímavé, ale zahrát a ... doplňte si. 55%

Další z dílek šikulů z Amanita Design, tentokrát z rostlinného prostředí. Sem tam s nějakým tím hmyzákem apod. Že to tvůrci umí s vizuálním zpracováním, to není potřeba stále dokola omílat, je to prostě fakt, kterého je Botanicula jasným důkazem. Jasně rozpoznatelný rukopis Amanity je hned zřejmý. A pokud máte rádi i další jejich dílka, směle i do tohoto počinu.

Zde se chopíte pěti rozličných charakterů, kde každý má určité schopnosti a při průchodu budete muset volit mezi tím či oním, abyste se pohnuli dál. Takže takový Dlouhý, Široký, Bystrozraký... a další dva týpci.

Co, krom grafiky, hraje prim, a opět opakovaně, to je ozvučení. Jak hudba, tak zvuky a hlásky jsou na skvělé úrovni a příjemně podtrhují celý prožitek z hraní.

Celý průchod zabere zhruba tak 5 hodinek, úkoly nejsou nijak obtížné. Prostě pohodovka na víkend.
Za mě Amanita opět zacílila do černého a těším se na jejich další perly.

Obecně jak filmy, tak hry se superhrdinskou tématikou příliš nemusím. Vždy jsem byl spíš příznivcem těch realističtějších zážitků. I když je zase na druhou stranu fakt, že když už jsem si měl vybrat nějakého toho superhrdinu, tak mi alespoň něco říkali spíše takoví ti tradičnější. A zrovna Batman je jedním z nich (alespoň dle mého). A společně s temnotou, která ho tak nějak provází, má u mě další malé, bezvýznamné plus.
Když začala tato Batmanovská série vycházet, tak, i když jsem o ní měl nějaké povědomí, nijak to se mnou neházelo. Ano, dobrá hodnocení se hrnula, špatně to nevypadá, ale přece jen, co bych si zde našel? Přesto jsem nakonec chtěl dát Temnému rytířovi šanci. A on ji rozhodně nezklamal.

Ta temná atmosféra, kterou si pamatuji z Burtonových snímků z přelomu 80-90. let je zde také a to je pro mě jednoznačné plus. A to nejen celkovým temným a depresivním vyzněním, ale i ponurou hudbou a zvuky, které zde pásnou jak prdel na hrnec.

Hratelnost je sice občas trochu repetitivní, ale celé to odsýpá moc dobře. Neustále nacházíte novější a novější technologie a s těmi se následně snažíte vymýšlet lepší taktiky boje. A ten není vždy úplně jednoduchý.

Dále tu čeká spousta známých bossů a souboje s nimi jsou takovým shrnutím všeho, co jste se za celou dobu naučili. Navíc nejsou vůbec nudné. A při vzpomínce na Killer Croca mi ještě teď běhá mráz po zádech.

Za dobu hraní jsem narazil sice na pár bugů a třeba hledání Riddlerových tajností taky nebude zrovna to, co by měl člověk hltat několik hodin v kuse, ale vše dohromady funguje opravdu dobře a když už Batman: Arkham Asylum dovede pobavit mě, myslím, že to svede s ledaským.

Krátká hodinová až dvouhodinová jednohubka od tvůrců To the Moon. Rukopis autorů je víc než znatelný, a tak se zde vydáváme ve šlépějích odstrkovaného osamělého kluka, který jednoho dne zachrání zraněného ptáka ze spárů jezevce. Ano, jde o příběh mladého klučiny a jeho ptáka, nesmějte se.

Časem se samozřejmě spřátelíte, provádíte různé aktivity, ale všechno míří k jasně danému konci.

Stejně jako To the Moon je i A Bird Story protkaná spoustou surrealistických pasáží, kdy jednu chvíli jdete v reálné rovině, zatímco za moment očividně procházíte různými sny.
Celkově však jde o příjemnou záležitost, na opakování to však moc nevidím.

Poměrně krátká a jednoduchá (až na pár pasáží) plošinovka vzhledově připomínající staré hry na Atari. Za tu nejpříjemnější cenu jsem ani nečekal, že by to mohlo za něco stát, ale během té půlhodinky jsem se docela bavil.
A ta záchrana unesené družky je taky docela provařená.

Pozor, kvalitativně nesrovnávám. Jestliže Super Blue Boy Planet vznikl teprve pár roků zpátky, tak to ani nejde.
Ale prostě a jednoduše - jestli máte zrovna půl hodinku volnou, tak určitě nic nezkazíte, když si SBBP zahrajete.

Druhý díl logického dílka jménem Neon Space pocházející od chorvatských vývojářů Just1337 Studio. Opět to stejné a opět se povedlo. Ano, budiž, stále jde o to stejné, co bylo předvedeno v prvním dílu, ale prostě stále to funguje. Baví, jde jednoduše o takový ten logický rychlík. A navíc v doprovodu zajímavé hudbičky. Neříkám, zrovna pro mě nejde o extra zajímavou hudbu, ale jisté motivy jsem si tam taky našel a přinejhorším jde vždycky stlumit nebo stopnout.

V každém případě se hlavní gro celé hry nikterak nemění a opět máte za úkol dopravit jakousi vesmírnou loď (rozuměj vesmírnou modrou spermii) do konečného bodu (že by vajíčko?) a to buď přímo nebo přes mezibody. A cesta to rozhodně není nijak jednoduchá.

No, stejně jako "spermie" v Neon Space 2 nebudu ani já plodit nic nového a jednoduše mohu potvrdit to, že mě i druhý výlet do této hry potěšil.

Řekl bych, že brát The Room jako hru s nějakým kdovíjakým příběhem je zbytečné. Pro mě jde v každém případě o logickou hru, kde člověk v jedné místnosti za druhou řeší různé rébusy, hledá předměty. Tak to bylo u prvního dílu a tak je to i ve dvojce.

Náročnost není kdovíjaká, když veškeré předměty můžete najít na omezeném místě, ale celkově jde o graficky příjemnou odreagovačku na 3-4 hodinky. Co je mi zde však sympatické je to, že k aktivaci nebo otevření té které součástky je potřeba naznačit pohyb a nestačí pouze poklepání. Jde možná o kravinku, ale celkově to působí vše tak nějak dynamičtěji.

Když jsem říkal, že The Room nemá být brána jako příběhová hra, neznamená to, že tam "něco" v pozadí není. Postupně si pročítáte dopisy a psaní, která najdete jednu tu a druhé onde. Když se navíc přidá temná a místy až hororová atmosféra, hned mi je tento titul sympatičtější.

Prostě a jednoduše - nečekejte kdoví co, ale vakuum to občas potrápí.

A tak je příběh Ezia Auditore da Firenze završen. A to vskutku solidně, v krásných kulisách, s pár novinkami a haldou mrtvol za sebou, tak, jak je mu to vlastní.

Tentokrát se s naším „talošem“ podíváme do Konstantinopole. Krásné historické město, jen co je pravda. Osobně mi možná byla bližší italská města, ale to je jen úhel pohledu a rozhodně tím nesnižuji kvality dobového Istanbulu. Tím spíš po návštěvě známé Hagia Sophie, která mi brala dech.

Jak už jsem řekl, najde se zde pár novinek. Sice jde o snahu o pokrok v rámci mezí, ale snaha se cení. A to i přesto, že třeba obrana věží mi vyloženě nesedla, a tak jsem se snažil na sebe strhávat co nejmenší pozornost a jakmile to bylo možné, tak jsem je obsadil svými vycvičenými nohsledy.

Ezio nám v tomto díle každopádně opět zestárnul, až jsem měl potíž ho poznat. A s pár křížky navíc se snaží odhalit odkaz našeho starého známého z prvního dílu, Altaira. Mimochodem si za něj párkrát zahrajeme, a i když jsou to úseky veskrze krátké, tak potěší.
Po Altairových klíčích však nejde Ezio sám, v patách má, jak jinak, templáře.
V Revelations dostal, oproti předchozím dílům, více prostoru právě hlavní příběh, kdežto vedlejší mise jsou tentokrát upozaděny. Není to nutně na škodu, i tak je v okolí co dělat.

Setkání proběhne samozřejmě i s „oblíbeným“ Desmondem, který mě osobně však nikdy nějak nevadil. A možnost procházet vzpomínkové sekvence ve formě ne nepodobné odnoži Portalu, a to z pohledu první osoby, mi možná z počátku tolik nevoněla, ale postupně mi přišla pod kůži a šlo tak o krátké, ale příjemné zpestření.

Možná mě v celkovém součtu trochu víc bavil Brotherhood, a pak je jasné, že jde tak trochu o nastavovanou kaši. Ale pokud vás bavila dobrodružství italského mistra asasína už dříve, jde o hodně solidní díl, který má své kouzlo a v rámci AC série by byla škoda ho oželet. Za mě tedy díky.

Prohlídka krásných míst s Eziem v hlavní roli, podruhé a opět úspěšně.
Musím říct, že po spokojenosti s druhým dílem, jsem byl natěšený na Brotherhood jak jistí spoluobčané na dávky. A zklamaný jsem rozhodně nebyl. Už jen úvod stojí zato. Tedy pominu-li fakt, že za ten skvělý úvod si může právě náš udatný rek svou blbostí v závěru dvojky.

Bývá zvykem, že když se něco podaří, tak se to dojí, dokud se dá. Ona vlastně celá série Assassin’s Creed by tomu mohla být docela poplatná, kdyby se přece jen vývojářům nedařilo laťku držet neustále dost nahoře. Nějaké ty přešlapy se najdou, ale toto rozhodně není případ Brotherhoodu. I když vychází z předchozího dílu a příliš novinek se zde nenachází, tak zdárně pokračuje tam, kde AC II skončil, a tak se vydáte do boje proti Borgiům, přičemž se tentokrát přesunete do Říma. Ten, až na pár výjimek neopustíte, ale rozhodně to není na škodu. Mapa je totiž obrovská a rozhodně nenudí. Míst k prozkoumávání je zde mraky a aktivit jakbysmet.

Opět se setkáme se starými známými, pomůžete Leonardovi da Vincimu, nově zachráníte Mikuláše Koperníka a prožijete si vzpomínky na Eziovu lásku Cristinu, které sice nejsou příliš dlouhé, ale patří k tomu nejzajímavějšímu, co tento díl nabízí. Prvek, díky kterému má tento díl AC svůj podtitulek, je rekrutování a cvičení dalších assassínů, kteří vám poté mohou vydělávat na misích po celé Evropě nebo vypomáhat s plněním cílů v hlavních i vedlejších misích. A nutno říct, že občas je jejich pomoc víc než vítaná.

Na jednu stranu tu toho mnoho nového nenajdete, avšak je zde vše vyvedeno řemeslně víc než dobře a hra vám zabere téměř stejně dlouho, jako původní díl. Někomu to může být málo, já však byl spokojen a už se těším na Revelations.

Tož, tak je dohrán Torchlight 2. Mno... Bylo to něco jiného, než ten první díl?
Ale jo, bylo. I když v mezích zákona.

Torchlight 2 pokračuje ve šlépějích prvního dílu a hack'n'slash je tu za každým... prostě furt. Hra na vás od první chvíle valí jednoho nepřítele za druhým, tu tamhletu příšerku, tam toho voškliváka. A vy čistíte a čistíte. A že vám to s levelem za levelem jde tím líp, to je jasné.

Ale přecejen je to ve všech ohledech dotaženější. Prostředí je variabilnější, nepřátelé jsou různorodější (i když pozor, zase je pravdou, že je jen pár určitých typů, kteří pouze mění skin), bossové jsou nepříjemné sviňky...
O příběhu není zrovna moc důvodů, proč vyprávět. Není to nic moc. Ne, že by to v případě grindovací hry bylo zrovna záhodno, ale když se podívám na srovnání s Diablem 3 (ano, i tam příběh není zrovna kdovíco), tak tam vás aspoň ta hlavní linka tak nějak táhne, nepřátele a bossové dávají daleko větší smysl.

Ale je fakt, že už to samotné prostředí je zajímavější a variabilnější a víc to táhne.

Torchlight 2 je fajn hra. Pokud vás baví grindit a grindit. Oproti prvnímu dílu ve spoustě věcí pokročila. Ale stejně jí ještě něco chybí. Bavila mě, ale.. to ale mě fakt štve.

Firewatch je další z hrou z řady walking simulátorů. Tomu, kdo tento styl her nemá rád, se jistě nezavděčí, ale pro nás ostatní by bylo určitě na škodu minout tento zážitek. A zážitek myslím opravdu vážně, ve vší počestnosti.

Henry nemá zrovna jednoduchý život a jako skvělou možnost, jak si pročistit hlavu a oprostit se od všech špatných myšlenek, vidí příležitost stát se strážcem parku. Je tu sám, dohlíží na celý park a jediná osoba, se kterou je v kontaktu, je dohlížející nad další částí parku, jistá Delilah.
S D. se postupem času sžíváte, povídáte si intimnější věci a prožíváte spolu situace příjemné i nepříjemné. A vlastně dojde i na to, že tak sami ve svém revíru nejste.

Mapa samotná je poměrně velká, v každém případě zde nejde příliš zabloudit. Procházíte po cestičkách, kde, i když se to může zprvu zdát opačně, není mnoho manévrovacího prostoru a snažíte se vypátrat zprvu běžné "záhady", později však začne situace houstnout.

Firewatch je skvělým relaxačním zážitkem, kde však nechybí sem tam i nějaký ten pocit napětí. Někdy je možná toho lítání dokola trochu víc, než by bylo záhodno, ale nenechte se tím odradit. Když už se máte vykašlat na reálnou procházku prosluněnou krajinou, tak tohle je alespoň solidní alternativa. Ale pozor, tady na hospodu nenarazíte.

Jedem do Afriky, jedeme do ... vlastně ani nevím, kam přesně, ale o černý kontinent jde. Tam kdesi budete následovat Chrise Redfielda s jeho parťačkou Shevou Alomar a střílet nepřátele ne nepodobné těm, na které jsme s Leonem narazili v předchozím dobrodružství. Aby ne, Las Plagas se využívají vesele nadále, a to i v horší formě.

Pátý díl residentí série se nám vrtnul kapku víc do vod akčního zážitku a hororovou složku ponechává někde v pozadí. Úplně pryč není, ale hraje menší roli, než v předchozích dílech. Daleko více budete střílet, pohybovat se koridory a na hlavolamy nenarazíte. Temné kobky a tajemná místa daleko častěji nahradí prosluněné exteriéry a industriální místa.

Možná to zpočátku pro RE5 nezní nijak pozitivně, ale tak zle zase nebude. Prostě nesmíte příliš myslet na to, že jde o Resident Evil. Příběh slušně odsýpá, hra na vás chrlí různorodé nepřátele a je daleko víc zapotřebí správně mířit na jejich slabá místa. Tím spíš, když jsou rychlejší, než kdy předtím. A u bossů to platí tuplovaně. Tentokrát je jen tak šupem nesestřelíte, boje s nimi se dovedou dost táhnout. Každopádně k ruce vám bude partnerka a i při AI vedení dovede dost pomoci (i když taky si dovede vybrat svoje slabé chvilky a plýtvá náboji).

Správa inventáře tentokrát je vyloženě ke zlosti. A nic naplat, že máte k dispozici dva. O to je to někdy horší. Naberete si pár zbraní, náboje a ejhle, už nemáte příliš placu. Ale tak nějakým způsobem se to zvládnout dá.

Ovládání je obdobné čtvrtému dílu, ale o něco víc user friendly, takže jsem neměl při průchodu hrou nějaké potíže. Graficky je Resi také o nějakou tu úroveň výše.
Hudební podkres je na tom však tentokrát dle mého spíš hůř. Chybí více zapamatovatelných linek. Ostatně to je dost možná i jeden z důvodů, že hra nemá takovou atmosféru, jako dříve.

Opět jsem přistupoval k dalšímu dílu RE s despektem a opět zbytečně. Tentokrát sice nezadupal moje obavy tak, jako čtyřka, ale stejně jsem se bavil.

Ano, Crash je zpátky.

Konečně se dočkali i PC hráči, a tak nám Activision přinesl ucelený balíček tří dobrodružství populárního vačnatce. Že jde o remaster asi není třeba příliš rozpitvávat. Až na pár pidizměn a pár bonusových levelů opravdu nepřináší nic nového, nemluvím-li o hezké nové grafice.
Mno, něco přece jen možná ano. Způsob pohybu se trochu změnil. Crash je nyní trochu "těžkopádnější" a například v vodních kolech nebo hrátek s motorkou jde oproti originálu proměna dost znát.
A pak jsem chvílemi spatřil i nějaké to prolnutí objektů.

Ale jestli čekáte, že kvůli tomu Crashe a další ikonické kamarády a nepřátele strhám, tak to se načekáte. Protože přes to všechno se to hraje zatraceně dobře a já můžu první oficiální Crashovu návštěvu na PC jen a jen doporučit.

Když jsem prve přišel do styku s Resident Evilem 4, jako fandovi původních dílů mi příliš nevoněl. Co to má být? Kde jsou zombie? A co tu místo nich dělají jacísi pomatení vesničani? Co je to s kamerou? Tohle není Resident Evil, jak ho znám a mám rád. A tak se stalo, že jsem jej dlouho opomíjel, stejně tak, jako další díly. Bože, já byl vůl.

Můžu říct, že vysoká hodnocení nemá čtyřka jen tak pro srandu králíkům, jak jsem měl ostatně zjistit teď, když jsem se konečně rozhodl svoje pochybení napravit. A tak se v kůži kamaráda z dvojky, Leona Kennedyho, dostáváte do tajemné španělské vesničky, kde se vydáváte hledat unesenou dceru prezidenta USA. A že zde není všechno v pořádku, zjistíte velmi záhy. Umbrella už není, zato přichází nová noční můra v podobě parazitů Las Plagas.

Novému startu série sedne zasazení skutečně dobře. Atmosféra zapadlé vesničky s nepřátelskými osadníky by se dala krájet a survival efekt zde pracuje vážně dobře. Přijdete si zde opravdu osamoceně, a přitom se na vás valí hordy nepřátel, a to velmi různorodých. Zombie zastupující lidé nakažení parazity Las Plagas, různí mnichové a vojáci, hmyzáci i vlci, a v neposlední řadě větší raritnější parchanti. A pak samozřejmě bossové. Hezky zmutovaní bossové.

Většina mechanik bude fandům série povědomá. Zůstává sbírání, mixování a uzdravování se pomocí rostlinek různých barev, management s neustále relativně malým inventářem, ukládání hry prostřednictvím psacího stroje. Na druhou stranu však chybí např. „bezedná“ truhla k ukládání přebytečných předmětů, k ukládání nesbíráte inkoustové pásky. A pak tu máte obchodníka, od kterého si za utržené zlato, nasbírané za souboje nebo nalezené, nakupujete nové zbraně a jejich vylepšení.

Kamera je nově pověšena za rameno hlavního hrdiny a rozhodně jde o změnu zajímavou a praktickou, i když i zde občas úhel pohledu dovede pozlobit. Atmosféře ani pocitu strachu neubírá, a i vzhledem k systému zaměřování, kdy střílíte na slabá místa nepřátel, je tato změna nepostradatelná. Postupně zde takto navštívíte odlehlou vesničku, chladný hrade nebo třeba ostrov s vojenskou základnou.

Průchod hrou není otázkou chvilky (ač by někteří speedrunneři mohli tvrdit opak) a pocit strachu je zde všudypřítomný. Všechny aspekty do sebe skvěle zapadají a RE4 jako celek i přes změny funguje výborně. Ke konci je sice možná té akce až příliš, ale i přes to můžu říct, že jsem si hry užil a můžu se tak směle zařadit k těm, kdo čtvrtý díl Resident Evilu doporučují.

Když jsem se doslechl, že v rámci remasterování starších Resident Evilů dojde i na „nultý“ díl, jásal jsem a těšil jsem se. Jde totiž o další z dílů původního typu, které se mi líbí víc. A pak možnost zahrát si prvně Resident Evil 0 jsem nemohl nechat bez povšimnutí.

Resident Evil 0 se odehrává, jak číslovka za názvem napovídá, před událostmi prvního dílu. Můžeme si tak doplnit obrázek o pozadí problémů kolem Umbrelly a jejích virů. Vydáváme se tak na pouť ne zrovna hostinným prostředím a to tentokrát ve dvojici zahrnující Rebeccu Chambers ze speciálních jednotek a Billyho Coena, válečného veterána stíhaného za zločiny proti svým kolegům z vojenské akce. A právě postup ve dvojici je největším ozvláštněním oproti jiným dílům staršího ražení. Pozor – oba ovládá jeden hráč.

Avšak nakolik je postup dvou postav odlišný, natolik je možná jednou z největších vad na kráse tohoto dílu. Starší díly byly vždy o správě inventáře. Co vzít teď, co ne. A tohle děláte teď ve dvojici. Takže malé inventáře máte plné nezbytných zbraní a nábojů, uzdravovacích propriet, nakonec tak jste rádi za jedno nebe dvě místečka pro ostatní věci. A co víc, společně jste rádi, že se vy trefujete, protože zrovna střelba „pasivního“ kolegy nestojí za moc. Ideálka je tedy střelba od vás a kolega jako batoh.

Aby těch změn nebylo málo, tak zrovna zde chybí zázračná truhlička. Věci, které potřebujete, uchováváte všude po zemi v místech, kde si, tradičně pomocí psacího stroje, ukládáte průběh hry. To samozřejmě znamená, že buď se v jistých místech budete několikrát vracet pro náboje apod., anebo budete žít z toho, co naleznete dál. Což samozřejmě není zrovna super.

Takže zatím se RE 0 moc nepochlapil. A bohužel, budu v tom pokračovat. Příběh není kdovíjak poutavý a o nic lépe na tom není ani právě spolupráce postav. Když pracujete ve dvou, člověk by předpokládal, že právě hádanky a rébusy, na které hráč běžně naráží v sérii Resident Evil, bude nakloněna právě tomuto zvýšenému počtu hratelných postav. A ono tomu zrovna moc není tak. A dále pak i prostranství, kde se hra odehrává. Vlak je fajn a působí svěžím dojmem. Domeček je takovou klasikou a nezklame, ale ani nenadchne. Nicméně zbytek už působí tak nějak jakoby ho tvořili chvíli před padla, a tak svým způsobem už koukáte prakticky na hodinky, kdy už sakra bude ten finální souboj.

Dokonce i hudba tentokrát není kdovíjak výrazná, a to je dost velké mínus, když vzpomeneme na podkresové linky předchozích nebo i následujících dílů (bavíme se o RE1-3).

Nula nabízí přes to všechno standardní solidní hororovou řežbu, a i když není rozhodně z nejlepších dílů, výrazněji nezklame a stane se nedílnou součástí knihovny fandů série. Stojí za to, i když se určitě nezbaví té pachuti, že mohla být i lepší.

Napodruhé jsem konečně dohrál LA Noire. V prvním případě jsem to dotáhnul zhruba do poloviny a pak, kdoví proč, jsem s hraním přestal. Tentokrát to však už klaplo, a tak můžu shrnout svoje pocity a dojmy z průchodu zločinem prolezlého Los Angeles.

V kůži Cola Phelpse, válečného veterána a hrdiny, se pouštíte do řešení všemožných policejních případů. Hledáte vodítka, důkazy, poté zpovídáte svědky, proháníte podezřelé ať už v autě nebo po svých a praktikujete další policejní hrátky.

Už samo vyšetřování je něco nového a ve hrách neotřelého. Na místech činu musíte sesbírat veškeré střípky, které by vás posunuly v případu dál. Jenže ohledání místa činu je pouze začátkem případu, v němž postupujete dál. Díky některým důkazům, případně výpovědi svědka, získáte kontakt na další místa, kam se přesunout a pomalu si ucelovat celkový obraz zločinu. A samo sebou ne všichni budou sdílní a ochotní vám vše vyklopit. Bude tedy třeba rozeznávat, zda dotyčný mluví pravdu či nikoliv. A pokud ho ze lži obviníte, musíte přirozeně i svoje tvrzení podložit správným důkazem.

Právě vyslýchání je dost nosnou částí, kde LA Noire exceluje. Tak skvělou mimiku postav ve hře jen tak nenajdete, a právě díky ní můžete rozeznávat, zda postava mluví pravdu nebo lže, jak když tiskne. Ne vždy je to sice snadné poznat, na druhou stranu právě od toho sbíráte důkazy.

V průběhu hry řešíte jeden případ za druhým, dostáváte se dále a dále, vyzkoušíte si řešení na dopravním oddělení, oddělení vražd atd. Celé to však není pouze o řešení jednoho případu za druhým. Během zpočátku nijak nesouvisejících případů jste v interakci se svým parťákem, se kterým se bavíte tu o tom, tu o onom. Poznáváte názory a chování hlavního protagonisty a pravdou je, že jsme se už setkali rozhodně i se sympatičtějšími postavami. Jak se s ním více sžijete, přihlásí se o slovo právě i hlavní příběh. A jak se může prve zdát jako podružný, tak hlavně ke konci vás určitě nebude chtít jen tak pustit.

Kromě příběhových případů budete občas voláni k nepovinným side-questům, které jsou jen takovým ozvláštněním. I když občas se při nich setkáte se starými známými z předchozích případů.

V čem LA Noire ještě vyniká, je úžasná atmosféra dobového Los Angeles, kdy si chvílemi budete opravdu připadat jak ve starých filmech. Město je hezky vymodelované a projedete se po něm solidně velkým výběrem aut. I když kdovíjaké realistické řízení nečekejte. To spíš á la GTA.

Po dohrání každopádně už mnoho parády nenaděláte. Můžete dokončit side-questy, dokončit případy na nejvyšší hodnocení a trochu se projet městem, kde vyhledáte veškeré památky, tady ale všechny možnosti končí. A je pravda, že některé aktivity se ve hře postupem času už trochu opakují, a tak začnou mírně otravovat. Vše tohle je však jen malou šmouhou na krásném diamantu, jímž LA Noire bezesporu je.

Druhý díl trilogie Šedého vlka podle předlohy A. Sapkowskiho. Nuže, páni z CD Projektu, vedli jste si skvěle. Opět.
Nakolik mohou být dobrodružství zaklínače Geralta záležitostí zájmu hlavně evropského publika, i přesto se snaží polští vývojáři pozvednout meč a příhody mnohdy nepříliš taktního pobíječe nestvůr rozvinout i k širšímu publiku. A zpracováním se jim to rozhodně daří.

První díl byl možná takovým pokusem, jak by se to dalo provést. Dílko, po některých stránkách neopracované, temné a mnohdy uzavřené. Každopádně se podařilo a úspěch zaznamenalo. Dveře k pokračování byly tedy otevřené.
Dvojka mi snad přišla více prosvětlená, což ne vždy souhlasí s mou představou ne vždy šťastných dobrodružství Geralta, na druhou stranu tohle je dost dobře možná ta jediná opravdová výtka.
Příběh vás opravdu chytne a do konce nepustí, a co víc, najdete zde mnoho voleb, které skutečně ovlivňují další průběh hry. Opětovné hraní má tedy své opodstatnění a člověk je zvědavý, jak to bude vypadat, když "tentokrát půjdu tudy".

Vizuální zpracování je vážně krásné a mnohdy vás donutí se na chvíli zastavit a pokochat se sceneriemi. Samotná hra je spíše uzavřená v menších a tu větších koridorech, ale právě to jí kolikrát dovolí upoutat hráčovo oko.
Hudba je kapitola sama o sobě. Tak skvělý a poutavý dobový podkres se jen tak nenajde a baví stále dokola.
Hra opravdu působí jako celek. Vše zapadá do sebe, postavy jsou zajímavé a nejsou vám lhostejné.

Je zbytečné neustále vychvalovat tak skvělé provedení Geraltových dobrodružství. Do nich se dostanete neuvěřitelně rychle a snadno a tím spíš, pokud vám něco říká literární tvorba A. Sapkowskiho. A ať si říká co si říká, tituly CD Projektu dělají Geraltovi jen a jen dobré jméno.

Někteří z vás si možná pamatují, když na STV býval pořad jménem Maxihra. Lidi tam volávali a prostřednictvím tiskání tlačítek pohybovali jistým vačnatcem a snažili se dosáhnout nějaké té výhry. Ta postava byla Crash Bandicoot. Nebo Coco. Záleží, co za stage zrovna dostali.
Poté jsem se dostal k té samotné hře. Crash Bandicoot 3: Warped. To byl tenkrát takovej mazec, takové nadšení! Procházet s Crashem nebo Coco různými výzvami, ničit nepřátele a porážet bossy. A pak přicházela další a další kola, náročnější a obtížnější. No a co? Proč bychom si s tím neporadili? Dáme to.
Crash je vpravdě ikonická postava prvního PS1 (nebo PSX, chcete-li). Různorodost a zábavnost úrovní, kde jste procházíte středověkem, fururistickými místy nebo jste nahánění dinosaury, nezná mezí. Prostě vám učaruje. A tím spíš, pokud jste se sem dostali po sledování výše zmíněného pořadu. Čekal jsem, těšil se, a hurá, jsem tam!
Průchod je intuitivní a v případě úmrtí nastane zábavná animace.
Ti, co znají předchozí díly, jistě nebudou překvapeni. I když možná přece. To, co jsme viděli v předchozích dílech je nyní převedeno do možná více casual verze, nicméně ta přístupnost, zábavnost a různorodost je opravdu dechberoucí. Zde opravdu nemáte čas na nudu. V případě neúspěchu se snažíte přemýšlet, jak úroveň pojmout lépe a zvládnout tak, jak si představujete.
Nebudu zbytečně vypisovat dál k dílku, které je v dnešním čase kultovní. Snad jen, že se nemůžu dočkat letního PC vydání remasterované verze.

Očekávané obavy se staly skutečností. Tady chtěl opravdu někdo něco jen narychlo zbastlit a dopadlo to "nádhernou" TPS diablovkou.
Jak jsem si na původním dílku našel cosi, datadisk plně ukazuje ty horší stránky. Takže jste hozeni do pokračování příběhu a musíte se vrhnout proti vyvolanému démonovi. V praxi to vypadá tak, že ty 4 hodinky, které u hry strávíte, budete víceméně jen kosit nepřátele, kteří jsou stejní, jak v půdovní hře, akorát s doplňkem "possessed". To se někomu asi nechtělo příliš se babrat s prací. Koridory se tentokrát uzavřely snad ještě víc a některá místa jsou spíš k vzteku.
Hudební podkres je tu vážně nudný a sleduje jen pár tichých linek, které mi sem příliš ani nezapadají.
Prostě a jednoduše - Fall of Setarrif si nezaslouží ani příliš vět, co by se sem mohly napsat. Arcania? Proč ne. Arcania: Fall of Setarrif? Radši ne.

Po celou dobu hraní Arcanie mi vyvstávala stále dokola jedna věta: " Zase tak špatné to není." Pořád dokola. A ať to může znít dobře jak chce, mě osobně to spíš vyznívá jako snaha o ospravedlnění se, o najití nějakých těch kladných bodů. A přesto... zase tak špatné to není.

Prve je snad třeba říct, že Arcania má být další Gothic. Tentokrát od jiných tvůrců, než dříve. Takže za touto hrou Piranha Bytes nehledejme. Další, co je třeba zmínit je, že tohle Gothic vážně není. Dejme tomu, že jde o hru z univerza Gothica, ale tady veškeré podobnosti končí. Najdete zde staré známé, najdete zde povědomé příšerky ke kosení (a že některé vypadají opravdu pěkně, třeba takový močálový žralok, hmm), ale prostě toť vše.
Nebýt dokonce jakéhos takéhos RPG systému, nejraději bych považoval Arcanii spíše za takovou akční adventuru. A to není zrovna lichotivé od hry, která měla pokračovat v hodně solidní značce.
Proč tu mluvím o adventuře? Prve snad proto, že otevřeností světa si Arcania může směle podat ruce s Call of Duty. Ano, občas i na WC najdete víc prostoru, než tady.

Co se dialogů týče, v předchozích hrách vás bavilo je číst, kdežto tady je jen odklikáváte a "užíváte si" příběhu.
Co se grafiky týče, sem tam dovede vykouzlit pěkné scenerie, ale třeba obličeje z drtivé většiny, hlavně u něžných poloviček, vypadají jak Cher po své oblíbené činnosti.

Zase tak špatné to není.

Monstra, na která narážíte, jsou stále ta stejná, jen ve stále silnější verzi. Z nových itemů nemáte příliš velkou radost a kdom doživovacích lahviček nebo bandáží toho také moc nevyužijete.

Zase tak špatné to není.

Ok, dobře, najdou se horší hry. Souboje nejsou nejhorší, i když někdy dovedou být otravné a repetitivní, ale zase na druhou stranu větší skupinka dovede zatopit.

Prostředí je rozličné.
Nevím, prostě nějak mám vystřílenou munici.
Snažím se říct, že nejít o rádoby Gothic 4, tak to hratelné je, jako jeho nástupce je to horší. Tak jak to, jde o záležitost, která se velkých poct a dlouhého vzpomínání nedočká, přesto postupuje stále dál a nezačne vyloženě nudit. A tak, když jsem se oprostil od toho, o jakou má jít hru, tak jsem se vcelku bavil. Takže ještě jednou musím zopakovat: "Zase tak špatný to není."

Těžko psát o tomto skvělém počinu Illusion Softworks něco, co by už dříve nebylo řečeno. Česká herní legenda, která se jen tak neomrzí.
Mě první díl Mafie uhranul už od prvních momentů, kdy jsem jej hrál poprvé. Je to tedy už nějaký ten pátek, to je nutno říct, a přehraný jej mám taky už mnohokrát. A baví mě stále stejně.

Příběh taxikáře Tommyho Angela, který se ke kariéře mafiána dostane jako slepý k houslím je dodnes jednou z mých srdečních záležitostí. Mise za misí, které si prožíváte v přítomnosti skvělých charakterů, navíc výtečně nadabovaných Markem Vašutem, Petrem Rychlým, Antonínem Molčíkem a dalšími.

Ze základny, kterou je bar dona Salieriho, se vydáváte plnit rozličné úkoly, od vybírání výpalného, převozu alkoholu až po umravňování nepřizpůsobivých lidí a vraždění nepřátel. A to celé zasazené do období 30. let 20 století. Po neobyčejně skvěle navrženém městě se tím pádem projedete dobovými auty, které se však musíte prve naučit ukrást, jak jinak?
A abych u těch superlativ ještě zůstal, tak každá čtvrť má svůj hudební podkres, který sem prostě sedne jak prdel na hrnec. Nejednou jsem se přistihl, že si do rytmu vytrubuju klaksonem auta.

Co se města týče, to je opravdu velké a skvěle navržené. Člověka jednoduše baví po něm jezdit, dovede se v něm rychle vyznat a není monotónní. Snad jen vyzývalo k tomu, aby byl příběh delší, případně vyšší množství postranních úkolů. Zajímavých míst se zde totiž najde opravdu hodně. Na druhou stranu však příběh alespoň rozhodně nezačně nudit.

A abych nezačal zbytečně nudit ani já omíláním toho, jak je Mafia skvělá, raději to tady utnu. Ostatně věřím, že spousta z vás to ví i sama. A ti, kdo ne, tak byste to měli vyzkoušet.

Završení série Black Mirror (nebo Posla smrti, jak chcete).
Třetí díl se příliš od druhého, co se grafiky týče, neliší. Příběh začíná tam, kde druhý díl skončil, takže se ubírá dvojkou nastaveným směrem.
Jednoznačný pokrok naznal dabing, alespoň co se českých hráčů týče. Někdy by sice dialogy zasloužily trochu učesat, každopádně tentokrát je kvalita dabingu i výběr dabérů o mnoho koňských délek dál.
Atmosféra třetího dílu je hutnější, než tomu bylo u předchozí části, dá tedy více vzpomenout na jedničku. Přesně to byl ten problém, který trápil druhý díl.
Co mě zde však zamrzelo, je daleko méně puzzlů a hádanek než dříve. Ne, že by se člověku stýskalo po všech kouscích, ale očesat to až pomalu na kost zase potřeba nebylo.
Atmosféra pak společně s příběhem načnou "trojku" hodně slibným směrem, každopádně pak mi přijde, jakoby se začalo trochu vařit z vody, přijdou na řadu všelijaká klišé a hra ztratí ten drive ze začátku.
Nakonec jsem se nemohl zbavit toho pocitu, že BM 3 se zhruba vyrovná druhému dílu. Tím spíš, když si člověk vezme, že spojením nejlepších částí z druhé i třetí části mohla vzniknout opravdu solidní záležitost. Je to škoda, měla našlápnuto na víc.

Shelter vám nabízí unikátní možnost, pro někoho možná dostatečně nedoceněnou, a to, stát se maminkou. Ne maminkou klasického, obyčejného, běžného človíčka, ale matkou jezevčí. A samozřejmě bez všemožných průvodních aktivit, jako je třeba porod. To jen aby bylo jasno.
Být matkou není žádný med, to by nám naše drahé polovičky mohly potvrdit. My chlapi to máme těžké, nesnadno se dokážeme identifikovat s pocity starání se o děti. A právě pro nás je tu Shelter. Simulátor jezevce starajícího se o 5 svých mláďat.
Ale no tak, snad mě neberete doslova. Jasné, každý to dnes bereme jinak, i muži se starají o děti a stejně tak Shelter není zážitkem pouze pro muže.
Ale k věci. Jakožto odvážná jezevčí maminka se staráte o svých pět výrostků. Provádíte je krajinou, krmíte je, ukazujete jim tu správnou cestu a v určité momenty se staráte o to, aby nebyli viděni dravou zvěří.
Hra jako taková vám příliš času nezabere, ale působí roztomile. Už ta premisa působí neotřele. Potíží však je, že jsem v jednom krátkém souvětí popsal vlastně celou hru. Ano, dnes máme walking simulatory, ale...
Prostě a jednoduše krom těch pár věcí, které jsem uvedl, se od hry příliš mnoha navíc nedočkáte. Postupujete s drobotinou stále dál, staráte se, aby vám nikde nezařvali a procházíte touto survival záležitostí.
Audiovizuální stránka je zajímavá. Možná leckoho dovede grafika odlákat, avšak má svoje kouzlo. Hudba mě pak místy připomínala tvorbu Matta Uelmena, což rozhodně beru jako plus.
Nakonec však půjde o dílko, které si projdete, možná vás chytne, avšak podruhé už vám nemá co nabídnout. Poprvé budete s jezevčí rodinkou soucítit, ale podruhé už s vámi případná ztráta nikterak nehne. A to moc pozitivní není.