A tak je příběh Ezia Auditore da Firenze završen. A to vskutku solidně, v krásných kulisách, s pár novinkami a haldou mrtvol za sebou, tak, jak je mu to vlastní.

Tentokrát se s naším „talošem“ podíváme do Konstantinopole. Krásné historické město, jen co je pravda. Osobně mi možná byla bližší italská města, ale to je jen úhel pohledu a rozhodně tím nesnižuji kvality dobového Istanbulu. Tím spíš po návštěvě známé Hagia Sophie, která mi brala dech.

Jak už jsem řekl, najde se zde pár novinek. Sice jde o snahu o pokrok v rámci mezí, ale snaha se cení. A to i přesto, že třeba obrana věží mi vyloženě nesedla, a tak jsem se snažil na sebe strhávat co nejmenší pozornost a jakmile to bylo možné, tak jsem je obsadil svými vycvičenými nohsledy.

Ezio nám v tomto díle každopádně opět zestárnul, až jsem měl potíž ho poznat. A s pár křížky navíc se snaží odhalit odkaz našeho starého známého z prvního dílu, Altaira. Mimochodem si za něj párkrát zahrajeme, a i když jsou to úseky veskrze krátké, tak potěší.
Po Altairových klíčích však nejde Ezio sám, v patách má, jak jinak, templáře.
V Revelations dostal, oproti předchozím dílům, více prostoru právě hlavní příběh, kdežto vedlejší mise jsou tentokrát upozaděny. Není to nutně na škodu, i tak je v okolí co dělat.

Setkání proběhne samozřejmě i s „oblíbeným“ Desmondem, který mě osobně však nikdy nějak nevadil. A možnost procházet vzpomínkové sekvence ve formě ne nepodobné odnoži Portalu, a to z pohledu první osoby, mi možná z počátku tolik nevoněla, ale postupně mi přišla pod kůži a šlo tak o krátké, ale příjemné zpestření.

Možná mě v celkovém součtu trochu víc bavil Brotherhood, a pak je jasné, že jde tak trochu o nastavovanou kaši. Ale pokud vás bavila dobrodružství italského mistra asasína už dříve, jde o hodně solidní díl, který má své kouzlo a v rámci AC série by byla škoda ho oželet. Za mě tedy díky.