Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 38 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Medal of Honor: Pacific Assault

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 80
Série Medal of Honor měla po prvním díle pěkně našlápnuto. Pak jí ale vypálil rybník Call of Duty a Medal of Honoru v tu chvíli nezbylo nic jiného, než se od Call of Duty trochu odlišit. Proto tvůrci ubrali na patosu. Napsali charaktery postav ve hře, ke kterým už ale bohužel nedodali nějakou zápletku.. Akci zpomalili a zbraně udělali méně efektivní. Ze hry je cítit jemný nádech týmové akce. Kromě léčení, ale žádné jiné příkazy moc nepotřebujete. Vojáci všechno dělají tak nějak automaticky. Občas trochu překážejí. Ale také někdy pomohou.

Celá hra je koncipovaná jako dobývání nového území. Jdete pořád vpřed a dobýváte zákopy, bunkry nebo něco naopak musíte ubránit. Střílení je postavené na preciznosti. Je potřeba dobře mířit a efektivně střílet. Nábojů v zásobníku je málo a jakmile zásobník dojde uprostřed vřavy, přijde často rychlá smrt. Smrt tady přichází hodně často. Jako voják toho moc nevydržíte a autoheal neexistuje. Tady nemůžete bezhlavě běžet vpřed. Hra vyžaduje spíš defenzivní postup a jemné taktizování. Každý zastřelený nepřátelský voják je takové malé vítězství. Pokud tedy nehrajete na lehkou obtížnost.

Kromě chození vpřed a střílení sebevražedných Japonců vám hra dovolí v jedné misi řídit letadlo. Musím ale říct, že tahle mise mě zoufale nebavila a frustrovala. Naštěstí to hra zachránila kulervoucím vyloděním na ostrově Tarawa. Dá vzpomenout na legendární vylodění v Normandii v prvním díle. Celá tahle mise je konečně pořádná válečná vřava a po rozpačitém průchodu džunglí mi napravila celkový dojem.

Level design se může zdát dost jednoduchý. Já jsem to ale neřešil. Vykoukl jsem z krytu, zastřelil Japonce, nabil, rychle přeběhl do dalšího krytu a u hry se výborně bavil. Vlastně mě místy Pacific Assault docela pohltil. Až mě to, vzhledem k místním hodnocením, překvapilo. Co si vybavuji, tak je to snad první střílečka z Pacifiku. Mě se to líbilo.

Reálná virtualita

Pro: střílení s taktickými prvky, neokoukané prostředí, zpracování zbraní, vylodění v Tarawě

Proti: rozpačité chození džunglí v Guadalcanalu, strašná mise v letadle, menší příběh by hře slušel

+21

Catacomb 3-D: The Descent

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 60
Není vůbec jednoduché hodnotit tuhle stařešinu, protože vlastně definovala svůj žánr. Když si něco takového chcete dneska zahrát, musíte se ozbrojit velkou trpělivostí. Jde hlavně o nepřátelské ovládání. Alespoň, že to jde ovládat myší. Kdyby to nešlo, měl bych s hrou větší problém. Vlastně je to stejné ovládání jako ve Wolfovi.

Musíte se vypořádat také s bludištěm. Na ty jsem už dříve vyzrál tak, že ve hrách tohoto typu chodím pořád doprava a vždycky někam dojdu. V téhle hře se ještě nemůžete sklouznout po textuře. Dojdete-li ke zdi, zaseknete se a musíte couvnout. V adrenalinových bitkách proti přesile je to někdy k vzteku. Na začátku se mi ze hry chvíli motala hlava. I to jsem překonal, protože pustit se dneska do něčeho takového a vzdát to po první úrovni se mi fakt nechtělo.

Překvapivě se to dá docela hrát. Je to ale šílení klik-fest. Podržením tlačítka fireball jen nabijete s nevalným účinkem. Vyplatí se tedy zběsile klikat. Čím rychleji klikáte, tím větší palební sílu máte. K dispozici tu jsou tři zbraně. Až k bossovi jsem ale používal jen tu základní. Celá hratelnost je o bloudění ve stejných chodbách, kde vás portály přenáší cik cak mezi levely. Hru si tak jde o dost zkrátit a jde to dohrát hodně rychle. Třeba za hodinu. Svitky nejsou povinné. Dávají jen rady. Z nich jsem využil dvě. V Labyrintu a v posledním levelu. Kde se panáček po zdolání bosse zeptá, jestli nemám ručník.

Je to někdy o nervy. Je to někdy bloudění. Je to neuvěřitelně archaické, ale dá se to hrát. Naštěstí je to krátké. Spíš takový pokus, jestli by žánr mohl fungovat. Chtít za to dneska peníze je ale zlodějna. Wolf 3D je o dost dál.

Neseď doma (normal, notebook)

Pro: jedna z prvních v žánru, délka, je to hratelné

Proti: chaotické procházení levely, zasekávání se do zdí, šílené klikání

+12

Fallout Tactics: Brotherhood of Steel

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Fallout Tactics už jsem hrál někdy před patnácti lety. Tehdy jsem se dostal až do předposlední úrovně a pak mě to nějak přestalo bavit a nedohrál jsem to. Herní výzva byla tedy ideální výzva k tomu abych se do toho pustil znovu a dotáhl to tentokrát do konce.

Zprvu jsem chtěl hrát Tactics stylem jako staré Fallouty. Tedy na tahy. V téhle hře to ale bohužel zabíjí dynamiku a spád. Velmi brzo jsem zjistil, že nejefektivnější je hrát v real-time režimu. A to doslova. Rezignoval jsem na míření a v mé partě byli vítáni vnímavý rychlostřelci. Všem jsem narval zbraně, které dostřelí co možná nejdál a všechno vykosil z dálky. Do party je ještě dobré přizvat doktora, pilota a někoho, kdo umí lámat zámky. Pak je ještě dobrý obchodník nebo gambling. Zbytek užitečného vyčtete z knih. Schopnosti jako zloděj, boj na blízko nebo vrh jsou úplně zbytečné.

Systém RPG je sice totožný s původníma hrami. Zapomeňte ale na návyky z nich. Tohle je mnohem přímočařejší, mnohem jednodušší. Inteligence a charizma je vám k ničemu. Zato potřebujete unést pořádné kvéry a, v mém případě, daleko střílet. Hra bohužel nevyžaduje moc taktiky. Jen střílet, léčit a sbírat co nejvíc věcí. Ke konci se to u drahého a nezbytného vybavení bude hodit.

Atmosféra hry je skvělá. Dýchl na mě duch předchozích dílů. Opět skvělá hudba a ozvučení. Kdyby takhle vypadal Fallout 3 v roce 2002, byl bych spokojený. I přes svou jednoduchost mě bavil postup hrou. Příběh je docela pěkný a ke konci i pěkně vygraduje. Co je mnohem horší je mizerný pathfinding. Jako, že je fakt špatný. Když svou postavičku nedržíte za ručičku, zasekne se za první překážkou. Někdy i naběhne tam kam nechcete. Obzvlášť frustrující je lezení do schodů nebo na žebříky. U tohohle jsem se někdy pěkně vztekal.

Fallout Taktics je zábavná hra, ale nehledejte v tom velkou taktiku. Hrou se dá projít snadno, aniž byste se nějak hodně zapotili. Až na výjimku asi dvou misí máte ve hře nad nepřítelem vždycky navrch. Kdybych to rozehrál znovu, tak už asi jen z jednou postavou. Bojím se ale, že taktika by zůstala stejná. Jen bych schopnosti asi narval do lehké zbraně, energetické zbraně a obchod a přidal bych do síly na úkor charizmatu.

Náhodná místa jsou tentokrát pěkná nuda.

Ještě jeden tah... (normal)

Pro: atmosféra starého dobrého Falloutu, příběh, hlavní záporák, zábavná hra

Proti: mizerný pathfinding, jen taktická strategie na úkor Falloutu

+20

Duke Nukem Forever: The Doctor Who Cloned Me

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 65
Není to špatný datadisk. Přináší to samé co předchozí díl. S tím rozdílem, že ubylo otravných skákacích a nebojových sekvencí a přibylo samotné akce. Pro mě je to vítaný posun kupředu. Protože, co mi na Duke Nukem Forever vadilo nejvíc, byli prázdné pasáže bez střílení. Které byli dost časté.

Bohužel zůstalo omezení na čtyři zbraně. Vopruz, který mi nedovolil si pořádně užít nových zbraní. Ani nevím, jestli jsem zaregistroval všechny. Jsem totiž dost konzervativní a když to jde, držím se staré dobré klasiky (devastátor, railgun, samopal, brokovnice). Zpomalovač je fajn zbraň. Při dvou zásazích se tělo rozprskne. Tomu říkám účinnost. Nejsem si jistý, jestli hmyzí zbraň, co střílí obloukem jakási vajíčka, byla v původní hře. Každopádně je to zbraň úplně k ničemu.

Možná jsem si na Dukeův humor stačil zvyknout a začal ho oceňovat. Každopádně mě tady docela bavil. Duke ani moc věcí nekomentoval. Postavy okolo to všechno řekly za něj. Ani to nevypadá, že by v tomhle datadisku byl nějaký velký macho sexista.

V přídavku jsou dva bossové a jsou super. Boj proti nim mě hodně bavil. Délka hry mě ani nepřekvapuje. Vlastně jsem to čekal kratší. Vážně jsem čekal, že po prvním bossovi bude konec, ale hra mě překvapila. Je to dobrý doplněk na dodělání některých achievementů. Kdyby to ale bylo zakomponované už v původní hře, tak by to vůbec nevadilo.

Pro: zábavní bossové, víc akce méně skákání

Proti: omezení na čtyři zbraně, to se špatně zkousává

+20

Killzone

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 80
Téhle hře jsem na začátku moc nevěřil. Myslel jsem, že zdejší hodnocení je jen setkání nostalgiků nebo PlayStation hráčů, kteří moc FPS exkluzivit na svou konzoli nehráli. Hra mě velmi mile překvapila. Má super atmosféru, je zábavná a hlavně se dá v klidu ovládat. I bez pomocného míření. Po tom, co se mi rozbil můj ultimátní ovladač Splitfish jsem se o tom přesvědčil na klasickém ovladači. Vůbec mi to nekazilo pocit z hraní.

Hra totiž hráče nedrtí nějakým zběsilým tempem. Místo toho se ubírá pozvolným krokem. Nemusíte až tak moc rychle mířit. Dokonce je čas zamířit na hlavu protivníka. To je, zvlášť na konci, potřeba, protože nepřátelé jsou čím dál odolnější. Trochu to komplikuje velká nepřesnost některých zbraní. V arzenálu se ale dají najít přesnější kousky. Postupem hrou si můžete vybrat ze čtyř postav.

Vojáka, který má všechny vlastnosti průměrně vyvážené. Rychlou a hbitou ženskou s infračerveným viděním, určenou k tiché likvidaci nepřátel. Má nůž, ale bohužel málo vydrží a neunese moc nábojů. Velký obrněný voják nábojů unese dost. Má pořádný kanón a není moc rychlý. Agent má průměrné vlastnosti, nůž a může se v některých částech dostat nepřátelům do týla. Bohužel také vlastní hodně nepřesnou helgastskou pušku. Není tedy v boji příliš efektivní.

Postavy jsou z mého pohledu bohužel dost nevyvážené. Rychlost je mi k ničemu, když postava nevydrží pár zásahů. Průměrnost může být fajn, když nemáte na výběr. Výhody agenta jsou k ničemu, když k tomu nemáte pořádnou pušku. Ať žije obrněnec s kanónem. Rychlost nepotřebuji a unese nejvíc nábojů. To se hodí, protože všem ostatním vždy dojdou brzy náboje a pak vám stejně nezbývá nic jiného než střílet z té nepřesné helgastské pušky.

Obrněncem jsem procházel docela dlouhou hrou. Scenérie se v jednotlivých lokacích sice trochu recyklovali. Na druhou stranu se lokace střídali a tím pádem i herní prostředí. Sníh, džungle, pláže, poušť, zákopy nebo rozbořené město. Prostředí tady rozhodně není stereotypní. Nepřátelé už trochu jo. Celou dobu střílíte prakticky do jednoho druhu nepřátel s tím rozdílem, že jsou později lépe ozbrojení a obrnění. Inteligence moc nepobrali, ale to vůbec nevadí. Hra mě celou dobu hraní opravdu bavila. Atmosféra je fajn a Helgasti zahlásí každý zásah, který dostali.

Hrou vás provází celý tým a chová se skvěle. Spolubojovníci vám nelezou do rány a když máte na mále, je možné se za ně schovat a oni něco dokážou zastřelit. Kompromis mezi autohealem a lékárničkami je také fajn. Jen je škoda nevýrazného bosse. Bez své mrtvé ochranky vypadá jako ufňukánek, který se moc nebrání a vydrží jako standardní obrněný voják.

♫♫♫

Pro: parťáci v boji, měnící se postředí, zábava od začátku do konce, slušná herní doba, atmosféra

Proti: nevyváženost postav, málo nábojů do spojeneckých zbraní, nepřesné útočné pušky (i s mířením)

+17

Vietcong 2

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Vietcong trochu změnil styl. Místo komornější a spíše partyzánské akce se z něho stala zběsilá akce. Takový crossover mezi Brothers in Arms a Call of Duty. Vývojáři z Pterodonu asi měli pocit, že by měli jít s dobou a následovat moderní trendy. Musím říct, že mi to nevadilo. Tenhle styl stříleček mám rád. Je to zběsilé, na nic si to nehraje a když se k tomu přidá dobrý pocit ze střelby, tak už nic jiného ani nepotřebuji.

Samotná akce je v druhém Vietcongu zpracovaná skvěle. Zbraně jsou tak akorát přesné, perfektně ozvučené a celkově se skvěle chovají. Na zabití nepřítele vám stačí pár dobře mířených ran. Do nepřátel nemusíte sázet celý zásobník. Jde tu jen o rychlou reakci. Okamžité a přesné míření. Z džungle se hra přesunula do města, což mě osobně vůbec nevadí. Dobývání domu od domu bylo hodně zábavné. K dokonalosti už mi chyběla jen lepší AI. Nepřátelé jsou hrozně pasivní. Skrčí se za barikádu a ani se nehnou. Že by třeba hodili granát nebo se snažili trochu měnit pozice je ani nenapadne. Zato jsou hodně pohotoví a přesní.

Kdyby spolubojovníci neuměli léčit a valit nové náboje (je jedno do jaké zbraně, v báglu má všechno), byli by úplně k ničemu. Spíš na obtíž. Jejich největší zlozvyk je totiž lézt vám do palebné trajektorie. Několikrát se mi stalo, že jsem střílel a najednou z ničeho nic mi tam vlezl. Já ho odbouchl do hlavy a game over. Hra je to hodně krátká. Jako, že fakt hodně krátká. Četl jsem si o tom už předem a řekl si, že to teda dám alespoň na těžkou obtížnost, abych si tím prodloužil herní dobu. Bohužel se kýžený efekt nedostavil. Hra je pořád stejně krátká. Jen je k tomu ještě frustrující. Už skoro na konci mě to tak štvalo, že jsem to radši rozjel znova na normal. Nepomohou ani checkpointy, které bych ve hře, která nevyšla na konzole, nečekal.

Náplast v podobě druhé kampaně za vietcong také moc hrací doby nepřinese. Je to škoda, protože jsem se celou dobu skvěle bavil. Hra se posunula do mainstreamu tehdejší dobrý. Zatraceně zábavnému mainstreamu. Plného klišé a stacionárních kulometů.

"Parťák"

Pro: zpracování zbraní, pocit ze střelby, dobývání města, poctivá akce která nenudí

Proti: hodně krátké, společníci na obtíž, příliš pasivní UI

+26

Final Doom

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Tohle byla pořádná nálož Dooma. Vedle tohoto datadisku vypadá Master Level for Doom II docela zbytečně. Základních úrovní je 60 a většinou jsou celkem slušné. Celkově bych ale řekl, že úrovně z The Plutonia Experiment jsou nápaditější a zajímavější. Mohl bych psát o tom, jak to bylo kdovíjak těžké. Když ale máte k dispozici quick save a quick load, není žádná hra těžká.

Hru jsem rozjel jako správný staromilec pod ZDoomem bez mouselooku. Mouselook by se ale kolikrát hodil. Hra na velkou dálku nezaměří výše položené démony a nezvedne automaticky mušku. Ti vás ale vidí a pálí. Hlavně ti s rotačákem ubírají hodně zdraví i na dálku. Jsou takhle nastražení na spoustě místech. Vám nezbývá nic jiného, než se k nim před likvidací přiblížit. Občas jsem nad touhle absurditou soptil vzteky. Jako, kdyby s tím hra počítala a takhle zvedala obtížnost. Nepamatuji si, že by to bylo tak časté v původní hře. Ta byla ale svým designem geniální.

Final Doom bohužel neobsahuje vůbec nic nového. Žádnou novou zbraň, monstrum, hlavní bossové nebo nějaké nové bonusy. Přináší jen pořádnou nálož úrovní, ve kterých děláte pořád to samé. Často jsem si říkal, že už jsem úplný magor, když jsem dva týdny v kuse zapínal každý den Final Dooma a střílel stále stejnými zbraněmi stále stejné pixely. Hledal klíče, tajná místa a bez mapky nedal ani ránu. Ono to má ale pořád své magické Doom kouzlo. Každý den jsem se těšil, až zapnu počítač a znovu si pořádně zastřílím. Doom toho nepotřebuje mnoho ke štěstí.

Opět zmršená steam verze, která vám v základním nastavení počítá čas jen u jednoho wadu. Alespoň že funguje rozhlížení myší (na rozdíl od Master Levels for Doom 2). Autoři z toho na steamu akorát rýžují prachy a nedělají nic pro pohodlné hraní. Na druhou stranu, Dooma jsem tak často upirátil, že jsem rád za poctivě koupenou verzi. Vylepšit se dá bez problémů. Docela zajímavé by ale byli achievementy.

"Základní kameny"

Pro: 60 levelů Dooma pro Doom maniaky, Doom atmosféra, většinou slušná designová práce, když se obživovatelka rozpadne po přímém zásahu BFG

Proti: chlápci z rotačákem v dálce, málo mastermindů, pár slabších levelů při delším hraní vzbuzují pochyby, nic nového, nudní bossové

+25

God of War: Chains of Olympus

VšivákVšivák
Dohráno
  • PSP 85
Moje první hra na PSP. God of War je ideální první hra na "novou" konzoli. Úplně stejně jako tomu je u PlayStationa. Nemusíte zdlouhavě zaměřovat analogovýma páčka. Stačí jen rychlý pohyb do osmi směrů a snadno pochopitelný soubojový systém. Ovládací tlačítka jsou využity všechny. Absence L2 a R2 je vyřešená kombinacemi tlačítek. Všechno je ale tak skvěle navržené, že se to nenásilně naučí úplně každý.

God of War i na PSP vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynule. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.

Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSP nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quick time eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.

Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpomněl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.

Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bonusové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.

Heuréka!

Pro: starý dobrý God of War, skvělý design, super zpracování, super atmosféra, perfektní soubojový systém, dynamická hratelnost

Proti: krátké, pro veterány předchozích dílů múže býti hodně osekané a lehké

+15

I.G.I.-2: Covert Strike

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Z prvního dílu jsem byl svého času docela unešený. Na jednu stranu mě drtila jeho obtížnost. Zároveň mi ale imponovala volnost v plnění misí. Postup bylo potřeba naplánovat a precizně provést. Musím tedy z potěšením říct, že tady je to taky. Vlastně to samé s tím rozdílem, že se dá ukládat (pokud nehrajete na nejtěžší) a že hrdina začal dýchat při míření z odstřelovačkou.

Stále tady máme volnost v plnění misí. Úkoly je potřeba plnit popořadě, ale jak se knim dostat je jen na vás. Plánování je pořád stejně zábavné. Zbraně jsou pořád stejně pěkně ozvučené. Grafika je taky hezčí, i když mi to občas spadlo při loadování. Občas mi přišla muška trochu trhaná. Párkrát jsem se rozčilaval nad nepřesným ovládáním, kde naopak první díl vynikal. Může to být novýma systémama. Hra na první dobrou na desítkách nenaběhne. Je potřeba si s tím trochu hrát.

Umělá inteligence je bohužel pořád stejně pitomá. Pokud vám nezáleží na statistikách, není nic jednoduššího, než si najít nějaký roh a nepřátelé vám postupně naběhají pod hlaveň. Pozdější mise vás naštěstí donutí se trochu snažit, protože nepřátel, co vyběhnou po spuštění poplachu, je opravdu hodně. Chvíli jsem v menu hledal tlačítko pro odklízení mrtvol. Bohužel nic takového tu není. Někdy by se to hodilo.

Díky možnosti ukládání ze hry trochu zmizelo napětí. Strach z vlastní smrti. Pokud někdo bez toho nemůže být, může si dát nejtěžší obtížnost. Obtížnosti se tady liší podle toho kolikrát můžete ukládat. Obtížnost se dost liší podle toho jakým stylem chcete hrát a jak moc chcete mít hezké statistiky. Mít ve všech 19 misích status tajný agent není úplně k zahození. Rambo styl je, díky špatné inteligenci protivníků, mnohem jednodušší. Skoro to vypadá, že je jejich inteligence naprogramovaná jen na stealth styl hraní.

Hra před vás nehází výzvu jako první díl. Výzvu si z toho můžete udělat sami. Nebo také jen pohodové, mainstreamové hraní.

"Zimní radovánky"

Pro: volnost v obtížnosti, postupu a stylu hraní, plánování, zvuky zbraní, dobrý pocit z každého čistě provedeného úkolu, stealth

Proti: nelze přenášet mrtvoly, moc jednoduchý rambo styl, který souvisí z debilní UI

+23

Vietcong Red Dawn

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 40
Asi bych to měl brát jen jako menší multiplayerový přídavek. Ale je tady i jedna single mise a obsedantovi, jako jsem já, to nemohlo uniknout.

Single (bez podpory sideckiků) odstřelovací mise ve Vietcongu chyběla. Jestli v něm tahle měla být, tak už je na první pohled zřejmé, proč tomu tak není. Nehodila by se tam. Už jenom díky své červené obloze. Každopádně, tady máte jedinečnou možnost zastřílet si z obou odstřelovaček, porovnat je a udělat si takový malý trénink na multiplayer. Proč ne. Mise je to docela zábavná. Škoda jen, že není o něco delší. Pokud s ní chcete strávit déle jak hodinu, doporučuji těžší obtížnost.

I na střední jsem umíral. K lokalizování nepřítele ale obvykle stačila jedna smrt. Za břehy rýžových polí se dá pěkně krýt, nepřátel není zas tolik a hra se dá za půl hodiny v pohodě dohrát. Zadarmo v pohodě. Že bych ale tomuhle musel dát plnohodnotný hodnocení jako plnohodnotné hře? Ani náhodou. Zas takový zázrak to není.

Pro: ostřelovací mise je novinka, docela zábavné, je to zadarmo,

Proti: jen jedna průměrně dlouhá mise, málo nepřátel

+18

Duke Nukem Forever

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Duke Nukem Forever je pro mě hodně rozporuplná hra. I já jsem jeden z těch, kteří slintali nad kulervoucím trailerem z roku 2001. Tenkrát bych na to po vydání měl asi i odpovídající počítač. Hra hodně sází na nostalgii, ale zároveň se to nechalo unést tehdejší módní vlnou FPS. Až je to někdy docela ubíjející.

Největší chyba hry, na co jsem nadával celou hru, je rozhodně omezení na čtyři zbraně (v původní verzi snad dokonce na tři nebo dvě) a omezení počtu munice. Když už se konečně trochu zastřílím z nějakou zbraní, dojdou mi náboje. Musím jí tedy zdlouhavě odhazovat a vzít jiný kvér. S tím souvisí i to, že pistole má v podstatě stejnou sílu jako třeba samopal nebo brokovnice. Protože, co by asi hráč dělal, kdyby zrovna nebylo něco jiného po ruce. Zrovna do téhle hry se to absolutně nehodí.

Level design jde ruku v ruce se systémem checkpointů a nemožnosti quick savu. Ono by to ani moc nešlo procházet nějakým komplexním level-designem a nemít po ruce quicksave. To by autoři museli udělat úplně jinou hru nebo načítat každou druhou scenérii jako třeba v The Darkness. Omezení konzolové doby je neúprosné. Ve hře tedy jdete pořád rovně. Občas vstoupíte do arény, kde na vás čeká překážková dráha nebo nějaká ta triviální hádanka. Občas vlezete do arény, kde na vás postupně vyskakují nepřátelé.

Jednu výhodu ale systém checkpointů má. Není pro sraby. Obtížnost hry je nastavená překvapivě vysoko a nemůžu říct, že bych některou z pasáží několikrát neopakoval. Člověk se prostě musí snažit a nemusí v hlavě spekulovat o tom, zda by nebylo dobré teď uložit. Ve hře mě také dost iritovala spousta prázdných pasáží. Nepřátel není tolik, jak by se slušelo. Kolikrát je to jen o hledání správné cesty a hodně často tady zažijete až ubíjející skákání jak v nějaké 3D plošinovce.

Pocit ze střelby je slušný. Ze zbraní se mi dobře střílelo. Bohužel jsem si z některýma, díky omezení, ani moc nezastřílel. Humor se drží na staré dobré vlně. Byl pitomý tenkrát a je pitomý i dneska. Ze začátku mě moc nebavil, ale ke konci jsem začal trochu oceňovat jeho totální brakovost. Bossů je hodně a jsou zábavní. To je hlavní důvod, který v mých očích hru zachránil. Obtížnost soubojů s nima je nastavená tak akorát a nejvíc mě bavil ten poslední. Duke Nukem Forever má pěkný konec.

Tolik kritizovanou grafiku jsem na mé Intel HD 4000 nemohl moc posoudit. Aby mi hra běžela alespoň na 40-50 FPS, musel jsem vypnout všechny efekty a detaily stáhnout na střední úroveň. Všudypřítomnou brutalitu to ale nezakrylo. Dlouho jsem nehrál hru, kde by se válelo tolik zohyzděných mrtvol a bylo to spíš k smíchu, než aby to vyvolávalo nějaké znepokojení. Pasáže pod vodou si mohli autoři odpustit. Byly nudné tenkrát a jsou nudné i dnes.

A na vesmír už asi nebyl čas.

Pro: souboje s bossy, pocit ze střelby, checkpointy vypnou zbytečnou část mozku

Proti: omezení na čtyři zbraně, málo nepřátel, spousta prázdných skákacích lokací, až skoro arkádová linearita

+26

Vietcong: Fist Alpha

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Vietcong je bezesporo výborná hra. Perfektní atmosféra vietnamské džungle. Větší důraz na filmovost a celkově charaktery postav. Sideckikové ve hře nejsou jen do počtu a v boji opravdu pomáhají. Hra se s váma ani moc nemazlí, když v rámci zvolené obtížnosti máte jen určitý počet savů. Kongové nejsou moc vidět, vaše postava moc ran nevydrží a ještě jsou po džungli rozeseté pasti.

V datadisku obtížnost ještě stoupla. Už v první misi je to docela hardcore. Všude pasti, nepřátelé splývají s okolím a k tomu ještě vůbec nejsou blbí. First Alpha jsem poprvé rozehrál prakticky vzápětí, co to vyšlo. Skončil jsem někdy v předposlední misi. I na obtížnost normal jsem dostával hrozně na zadek. Nervy byly na pochodu a trpělivost malá. Kdybych věděl jak blízko jsem byl ke konci.

Doba pokročila, můj herní skill se snad o trochu zvedl a já si znova troufl na Fist Alpha. Zas tolik jsem to ale nepřeháněl a hru rozjel na obtížnost normal. I tak jsem, hlavně v první misi, pořád umírál. Neustálé pasti, neviditelní a přesní nepřátelé, malá výdrž postavy a hlavně zbraň, kterou bych si sám nikdy nevybral. Ale, bavilo mě to moc. Bavilo mě to čím dál víc. Možnost vybrat si na začátku zbraň a mít do ní nekonečno nábojů je super. K tomu všudypřítomný zdravotník. Co víc si přát.

Mise jsou opět pěkně filmově napsané. Vrchol pro mě byla obrana tábora a následné ničení minometů. Bohužel, pak se hra pokusila o stealth a moje nadšení trochu opadlo. Pomalu se plížit v džungli, kde nic nevidíte a nepřátelé na vás bafají zpoza listů, není úplně zábavné. Vlastně je to nefunkční a k ničemu. Tam, kde to jenom trochu šlo, jsem radši bojoval z alarmovanýma a donekonečna se respawnujícíma kongama. Radši bych uvítal nějakou osamocenou misi třeba v tunelech nebo tak.

A po tomhle stelth výstřelku hra náhle skončí. Hrozně brzy. Hodně mě tenhle přídavek bavil a chtěl jsem ho poslat do zelených čísel, ale je to moc krátké a k mulťáky mě nikdy až tak moc nebavily. Takže přidanou hodnotu v tomhle nedokážu posoudit. Každopádně, komunita je pořád živá a Vietcong se pořád hraje.

Dabing samozřejmě opět nemá chybu.

Pro: atmosféra hry, návaznost misí, charaktery postav, smrtící a cizí džungle, český dabing

Proti: retardované stealth, hodně krátké

+24

Medal of Honor: Allied Assault - Breakthrough

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Na záčátku to byla taková klasika. Hra vás hodí do boje. Nechá vás kosit nepřátele po desítkách. Nepřítel jde na jednu ránu. Z každého vypadne zbraň. Z každého druhého uzdravovací lahvička. Prostě pohoda. Ale už ve druhé misi si asi autoři řekli, že válka vlastně není tak růžová a dost razantně přitvrdili. Najednou kolikrát nestačí ani dvě rány do hrudi ze samopalu. Z nepřátel nepadají zbraně ani lahvičky. Musíte se krčit, vším šetřit a čekat až někde najdete něco položeného na stole.

Nepřátel je pořád stejné množství. Nábojů je o dost méně. Párkrát se mi stalo, že všechny došli. Hra vás donutí používat všechny zbraně. I tu pitomou brokovnici. Nebýt save/load, tak by se to na normální obtížnost nedalo hrát. Zabil jsem nepřítele, aniž by po mě stačil vystřelit? Okamžitý quicksave. Načítal jsem tolikrát, že bych díru do světa jako youtuber asi neudělal. Ani spolubojovníci moc nepomohou. Hra vás netrestá za jejich smrt a obvykle zahynou velmi brzy.

Hratelnost mi hodně připomínala hry typu Virtua Cop. Jdete dopředu a skriptovaně na vás vyběhnou nepřátelé z několika úhlů. Vlastně se celková hratelnost moc nelíší od toho, když musíte používat stacionární zbraně. Nepřátelé na vás pokaždé vyběhnout, překonáte-li nějaký bod a pak jde jen o rychlost, přesnost a načasování. Komplexní design tady opět nehledejte. Jde se jen dopředu a kosí. A mě to bavilo.

Datadisk totiž nabízí výzvu, kterou předchozí datadisk neměl. Je důležité postupovat opatrně, střílet pokud možno přesně alespoň do těla. Nepřátelé jsou rychlí a každá jejich rána stojí 10 bodů života. Často jsem běhal z jedním životem a měl pocit válečné beznaděje. "Vím, že za chvíli zhebnu, ale alespoň se s tím pokusím něco udělat". Najít pak v téhle situaci lékárnu zvedalo můj pocit sebeuspokojení. Stejně tak závěrečné titulky, které přišly po obzvlášť tuhé bitce.

Hra mi vydržela mnohem déle, než Spearhead.

Pro: vysoká obtížnost, pocit beznaděje, uspokojení při vítězství, slušná herní doba

Proti: je to turbo arkáda, voják by něměl přežít dvě rány do hrudi ze samopalu, nebo ránu do hlavy (pochybuju, že by z takové blízkosti helma pomohla)

+20

Medal of Honor: Allied Assault - Spearhead

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Už je to dávno, co jsem hrál Allied Assault. Tolik si toho nepamatuju. Pamatuju si ale dobře šílenou obtížnost. Hlavně těžké a nudné pasáže s odstřelovači nebo neustálé umírání na Omaha Beach. Proto jsem měl v první kapitole Spearhead pocit, že jsem původní hře osmdesáti procenty ukřivdil. První kapitola byla skvělá. Neustálá, dynamická a zábavná akce. Navíc to šlo celkem dobře od ruky.

Chvilku jsem zjišťoval, že tady ještě nejde zaměřovat přes mířídla. Nevadilo to. Zbraně byli přesné a nepřátelé dobře vidět. Na blízko jsem používal samopal, na dálku pušku a poté pušku z optikou. Ze zbraní byla radost střílet. Snad tedy kromě brokovnice, která byla i v interiérech nepoužitelná. Medal of Honour je jakási předzvěst pozdějšího Call of Duty. Je to takový crossover mezi jím a dejme tomu jiných konvenčnějších FPS té doby. První epizoda na to dost vypadá.

Bohužel hra své tempo neudrží po celou dobu. Plahočení ve sněhu bylo ještě dobré. Nasledné boje v Berlíně už ale byli dost divné. Úplně se změnil herní styl a tempo. Neřekl bych k lepšímu. Závěrečná tanková "bitva" už byla vyloženě trapná. Hra skončila přesně v místě, kde by se teprve mělo začít něco dít. Bylo to hodně krátké i na datadisk. Nebo to možná jen dobře odsýpalo. Možná jsem taky chytil už nějaký ten skill, protože hra mi rozhodně nepřipadala moc těžká.

Hudba šla v menu vypnout, takže za mě celkem spokojenost.

Pro: perfektní první epizoda, pocit ze střelby, skvělá dynamika

Proti: bitva o Berlín, krátkost i na datadisk

+23

Star Trek: Voyager - Elite Force Expansion Pack

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 35
Jako zajímavý zpestřující nápad to není špatné. Jako bonus po dokončení hry by to také nebylo špatné. Jako datadisk, který vyšel osm měsíců po původní hře a za který vydavatelé chtěli zplatit (tipnul bych tak 499 kč v roce 2001), je to tragédie.

Herní náplň založená na chození od dveří ke dveřím ve stále stejných chodbách s cílem sebrat všechny předměty a splnit pár triviálních úkolů. Většina dveřích je zavřených a já si připadal jak v Silent Hillu. S tím rozdílem, že nemám mapu k odškrtávání nepotřebných dveřích a místo atmosféry strachu zbyla jen ubíjející nuda.

Z totálního průseru to naštěstí zachránil simulátor, ve kterém jsem si užil dvě pěkné mise. Jednu černobílou a jednu plnou nepřátelských klingonů. Kdyby tohohle byla plná hra, byl bych spokojený. Bohužel mi to zabralo nějakých 20 minut a byl jsem navrácen zpátky do nudy. Nakonci je ještě jedna střílecí mise s borgama. Ta je ale z třetího pohledu a je naprosto pitomá. Abych to upřesnil. Je to stejný pohled jako třeba ve Star Wars: The Phantom Menace. Což záruku kvality nenosí.

Nesmím hře ubrat spoustu obsažených informací o univerzu Voyageru. Je to vlastně taková encyklopedie z nadstavbou. Pokud to někoho z vás zajímá a umí dobře anglicky, tak směle do toho. Čeština neexistuje. A nedá se to pustit na 64 bitových systémech. Musel jsem kvůli tomu oprášit můj polorozpadlý laptop z XPéčkama.

Naštěstí to není zbytečně dlouhé.

Pro: pro fanoušky pěkná encyklopedie, dvě povedené mise

Proti: nuda, nudné prohledávání šedé lodi, zbytek misí co simulátor vychrlí

+10

The Darkness

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 80
Hned na začátku bych si mohl tradičně postěžovat na televizní ovládání FPS. Možná už to nebude dlouho trvat a konečně se to pořádně naučím. Každopádně můj ultimátní ovladač Splitfish odvedl i na druhý pokus slušnou práci. I když se, samozřejmě, nedá srovnávat s přesností optických myší na PC.

Na grafickém zpracování hry je hodně vidět, jak se autoři chtěli vytáhnout. Jak chtěli vytáhnout z PS3 všechno co se do ní vejde. Grafika vypadá skutečně hezky, bohužel na úkor plynulosti. V přestřelkách nebo ve složitějších scenériích jsem měl pocit, že snímkování padá k nějakým 20 fps. Občas se to i celkem nepříjemně škublo. Bohužel tohle celkem sráží pocit ze hry. V tomhle případě platí, že méně je někdy více.

Na druhou stranu, temná atmosféra a celkově výtvarné pojetí celé hry je geniální. Hra nesází na nějaký epický děj. Hlavní hrdina spíše bojuje sám se sebou v civilním, drsném a trochu snovém prostředí. Nepřátelé z něho mají strach. Cítí z něj temnotu, která jím prochází každým coulem. Cítí z něj hněv a odevzdanost. Vědí, že proti němu nemají šanci. Nikdo z nich neumí zhmotnit své nejděsivější vnitřní démony. Jediné, co jim může pomoci je světlo. Toho se ale moc nedostává.

Tragického hrdiny Jackieho je mi líto. Nevybral si to, čím bude. Po narození to na něj přenesl otec. Nedaří se mu ani v lásce. Jediné, co se mu může podařit je všechny zmasakrovat. A věřte tomu, že potřeba konvenčních zbraní je jen druhotná. Za hru jsem sežral asi 350 srdcí. Předtím jsem se jednou zastřelil a jednou mě umučili. Podíval jsem do obzvlášt pekelné alternativní první světové. Když jsem konečně všechny potřebné lidi zmasakroval, nezbylo mi nic jiného, než se probudit do noční můry.

Super hra. Na XboxOne to možná bude plynulejší a hratelnější.

"Severní vítr"

Pro: hlavní hrdina, atmosféra, příběh, démoni, vytvarné pojetí, filmový nádech

Proti: špatná plynulost, hlavně v přestřelkách

+18

SiN: Wages of Sin

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 65
Před nějakým časem jsem ze Sin nebyl úplně tolik nadšený. O to víc jsem byl zvědavý, jestli jsem hře moc nekřivdil. Jestli se mi náhodou za těch sedm let nezměnili chutě. Musím říct, že dlouho jsem měl pocit, že nezměnili. Skoro až do konce.

Sin totiž obsahuje několik věcí, které se v datadisku nezměnili a co mě dost štvou. Hlavně jde o rozporuplný model střílení. Jsme v budoucnosti. V roce 2039. Nikdo ale ještě do té doby nevynalezl samopal, který by posílal projektily vyšší rychlostí než třeba dnešní hřebíkomet ze stavby. To že se nepřátelé mohou vyhýbat kůlkám i na kratší vzdálenost je dost tristní. U pistole nebo brokovnice funguje balistika normálně. Proč sakra při střelbě ze samopalů mám pocit, jako bych střílel z nějakého šípometu!?

Vedlejší úkoly jsou k ničemu. Žádná odměna vás nečeká. Proč bych se sakra někde měl plahočit v nefungčním stealth a plnit nějaký vedlejšák. Stačí vzít samopal a postřílet je. Tím pádem je zbytečná i občasná nelineárnost. Vyznívá trochu směšně a hlavně rušivě. Když mi za to nic nedáte, nechte mě alespoň pořádně si zastřílet. Proč sakra autoři dávají do hry prvky jako: "Nenič cennosti v muzeu. Když to uděláš končíš. Když se udržíš, nic ti za to nedáme! Jo, a ještě nám zadarmo přines ten ukradenný megadiamant".

Ne všechno je tak špatné. Líbí se mi ucelenost příběhu. Žádné zbytečné odbočky nebo zvraty. Všechno to pěkně odsýpá a navazuje na sebe. Ústřední dvojka hrdinů občas řekne nebo provede něco vtipného. Líbí se mi brutalita a model poškození postav. Je libo ustřelit brokovnicí nohy? Není problém. Nové zbraně jsem celkem využíval. Nejlepší byla asi miniatomovka, kterou jsem ani nezaregistroval při sebrání. U hlavního souboje mi zachránila život, když už mi do všech použitelných zbraní došla munice. Něco jako: "Sakra, už nemám z čeho pořádně střílet, zkusím projet arzenál. Co je tohle? Paráda!"

Záverečné soboje byli parádní. Konečně něco, u čeho jsem se fakt zapotil a co opravdu vyžadovalo nějakou taktiku a preciznost. I když jsem samozřejmě často umřel, měl jsem po zdolání hlavního padoucha super pocit. Díky tomu jsem hře přeci jenom musel přidat body. I když byla hodně krátká. I na datadisk.

Velcí zmetci už se nezasekávají za zdí. Respawn za zády je fakt dost debilní.

Pro: Blade a ten druhý na drátě, nové zbraně, hra má spád, zavěrečné souboje

Proti: hodně krátké, zbytečné vedlejší úkoly, balistika některých zbraní, nudné prvky přidané hodnoty, respawn

+14

Quake II Mission Pack: Ground Zero

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Asi nejnáročnější ze všech Quaků. Automatické střílny jednak docela zvedly obtížnost a z rychlé adrenalinové střílečky udělaly pomalý a opatrný postup. A to celou hru. Když mi v místnosti zničehonic začaly padat rakety na záda, podruhé jsem si rozmyslel, jakým stylem tam vlezu. Věžičky jsou titěrné, docela odolné, postavené na zákeřných místech a celkově je to celkem nešťastný nápad. Alespoň to trochu prodlouží hrací dobu. Hra je to menší, než předchozí datadisk.

Zamrzí absence některých monstrózních nepřátel. Naopak potěší někteří noví. Napůl robotický pavouk lezoucí po stěnách a střílející plazmu nebo variace na obživovatelku z Dooma na kterého bylo potřeba pět ran z railgunu. Tenhle nepřítel vyžadoval nejvíc heavy zbraně. Ke kterým rozhodně nepatřil slabý a pomalý hřebíkomet. Laserový paprsek už je jiná. Sice to žere náboje rychlostí rotačáku, ale ničivá síla je snad ještě větší než u BFG. Zvlášť v kombinaci s maxisílou nemá konkurenta. (Ano, přesně takhle jsem porazil všechny bosse. A docela rychle.) Oba granátomety jsem také, konečně, do sytosti využil.

Design úrovní je lepší než u The Reckoning. Už to nepůsobí tak stroze a šedivě. V lokacích se dá lépe orientovat. Vlastně se mi ani jednou nestalo, že bych tady zabloudil. Ani jednou se mi nestalo, že by mi došla munice. (střední obtížnost) Postupem hry jsem měl velký a uspokojivý pocit, že stroggy ničím. Každým odpáleným generátorem, dělem nebo základnou. Hlavní boss mě překvapil. Konečně něco alespoň trochu něco nebezpečného.

Motorovka je fakt úplně na nic. Nemá sílu, ani atmosféru. Víc zbytečnější zbraň jsem nezažil. Nebýt blasteru, tak možná. Jinak úplně k hovnu.

Pro: zlepšené prostředí a design, někteří noví nepřátelé a zbraně, bossové

Proti: střílny zpomalují akci (docela zásadní změna), motorovka, kratší než předchozí přídavek

+18

Hunted: The Demon's Forge

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 85
Když jsem poprvé spustil tuhlu hru, tak moje první reakce byla: Co to sakra je?! Dýchla na mě odporná grafická stylizace s hodně nepřehledným prostředím. Nevyznat se v tomhle striktním tunelu o pár tajných odbočkách je teda něco. Hru jsem hrál v kooperaci ze svojí holkou a první kapitolu jsme si jen zvykali na ovládání a styl hraní. Zvykali jsme si na to, že hra se pevně uložila až docela po dlouhé době. Taky jsme si zvykali na tu hnusnou grafiku. Její nepřehledná architektura je strašná.

Na druhou stranu, hra je na PS3 skvěle rozhýbaná. Ani ve splitscreenu jsem nepocítil nějaký záškub nebo zpomalení. V singlu se to hýbe ještě líp. Škoda, že se občas zasekl nějaký skript nebo naše postavy do textury z nutností načíst checkpoint. Nenechali jsme se odradit a postupem času si na tu prezentaci zvykli. Naučili jsme se ovládání a najednou jsme nechtěli přerušovat hru ani kvůli spánku. Ono to je ve dvou fakt dost zábavné. Zvlášť když máte hned od začátku genderově rozdané role, takže odpadla hádka, kdo za koho bude hrát.

Hra je až úsměvně sexistická. V menu jsem se nemohl nabažit Caddokovo plácnutí mečem po Elařině zadku. Při přecházení do lokací si Elařiných koz a zadku užijete až až. Caddok toho naopak moc neukázal. Úsměvná byla představa, jak by asi polonahá Elara musela být po těch bojích sedřená. Stejně tak mě hrozně bavila její hláška při oživění. My hero! Už jenom kvůli tomuhle bych za Elaru ani hrát nechtěl.

Samotný soubojový systém je svou jednoduchostí ohlodán na kost. Elara střílí a Caddok má na výběr ze dvou druhů úderů a blokování. Nejde vytvořit žádné kombo. Jen blok, úder, blok, úder. Takhle celou hru. Občas nějaké kouzlo nebo schopnost. Nic velkého. Hra je to hodně akční dlouhá a někdy dost těžká. Hlavní boss byl v kooperaci úplný očistec. Snad milión pokusů a nakonec totální sebeuspokojení z jeho porážky (obtížnost gamer). Zajímavé je, že jsem to pak zkoušel v singlu a dal jsem ho na druhý pokus. Počítač holt ve spolupráci tolik nechybuje.

Hunted má spoustu chyb. Najde se v něm spoustu věcí, který by se mu dali vyčítat. Pravdou je, že jsme to nemohli přestat hrát, doku jsme to nedohráli. Na evil ending. To bylo sakra ale dost nespravedlivý. Když jsme to vypili jen jednou.

Pro: perfektní kooperace, dlouhá hra, hodně akce, která se pěkně hýbe

Proti: jednodušší souboják nemůže být, hnusná prezentace, hnusná grafika, grafické chyby

+15

Quake II Mission Pack: The Reckoning

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Překvapivě se The Reckoning vůbec neliší od původní hry. Na začátku po vás sice hned zaútočí nový nepřátelé, ale ti vypadají spíš směšně než nebezpečně. Design úrovní zůstal nezměněný. Často se vracíte docela slušnou dálku zpět, aby jste mohli použít klíč k dalším dveřím nebo projít vypnutým silovým polem. Zábavnost je trochu jak na houpačce. Ale platí, že nuda je spíš ze začátku a ke konci přijdou ty zábavnější souboje.

Obyčejní pěšáci jsou ke konci hry nebezpečnější než velké tanky. Jejich červený paprsek mě kolikrát dost pocuchal, než jsem je stačil lokalizovat. Design je hodně poschoďový. Vejdete do místnosti a v tu ránu vám někdo pálí do zad z patra. Prostředí se opět nevyhnulo velké fádnosti. Pár smutných barev vás opět provádí celou hrou. Ta je naštěstí vyplněná standardně slušnou akcí. Přesné ovládání a rychlý pohyb. Základní poznávací znak Quaka.

Dvojitý raketomet je slušná zbraň využíval jsem ho hodně. Druhá zbraň co střílí laserové disky má bohužel stejnou munici jako laserový samopal. Jak už tu někdo psal. Zbraní je zbytečně moc. Půlku z nich jsem ani nevyužíval. Samotnou kapitolou je BFG, které seberete až na konci (zdaleka jsem nenašel všechny secrety, kdyby tam náhodou byla) a já jí zapomněl použít i na hlavního bosse. No jo, našetřil jsem si na něj maxisíly a maxirychlosti střelby. S tím jsem ho railgunem vyrubal za pár chvil. Měl pěkný design, ale byl pomalý a byl tam široký sloup.

Je to překvapivě dlouhý datadisk, který má ale pár nudnějších míst. Beden je tam fakt moc. Proč mě to nutilo na všechny skákat a sbírat každé jednotlivé štítky?

Sledovat animace smrti nepřátel je zábavnější, než je rozstřelit na maso. I jejich poslední výstřel jsem kvůli tomu riskoval.

Pro: standartní Quake hratelnost, mise z malou gravitací, slušná délka

Proti: moc zbraní, některé nudnější pasáže, strašně moc poházených beden, nebo kontejnerů

+20
Zobrazit další komentáře