Asi nejnáročnější ze všech Quaků. Automatické střílny jednak docela zvedly obtížnost a z rychlé adrenalinové střílečky udělaly pomalý a opatrný postup. A to celou hru. Když mi v místnosti zničehonic začaly padat rakety na záda, podruhé jsem si rozmyslel, jakým stylem tam vlezu. Věžičky jsou titěrné, docela odolné, postavené na zákeřných místech a celkově je to celkem nešťastný nápad. Alespoň to trochu prodlouží hrací dobu. Hra je to menší, než předchozí datadisk.

Zamrzí absence některých monstrózních nepřátel. Naopak potěší někteří noví. Napůl robotický pavouk lezoucí po stěnách a střílející plazmu nebo variace na obživovatelku z Dooma na kterého bylo potřeba pět ran z railgunu. Tenhle nepřítel vyžadoval nejvíc heavy zbraně. Ke kterým rozhodně nepatřil slabý a pomalý hřebíkomet. Laserový paprsek už je jiná. Sice to žere náboje rychlostí rotačáku, ale ničivá síla je snad ještě větší než u BFG. Zvlášť v kombinaci s maxisílou nemá konkurenta. (Ano, přesně takhle jsem porazil všechny bosse. A docela rychle.) Oba granátomety jsem také, konečně, do sytosti využil.

Design úrovní je lepší než u The Reckoning. Už to nepůsobí tak stroze a šedivě. V lokacích se dá lépe orientovat. Vlastně se mi ani jednou nestalo, že bych tady zabloudil. Ani jednou se mi nestalo, že by mi došla munice. (střední obtížnost) Postupem hry jsem měl velký a uspokojivý pocit, že stroggy ničím. Každým odpáleným generátorem, dělem nebo základnou. Hlavní boss mě překvapil. Konečně něco alespoň trochu něco nebezpečného.

Motorovka je fakt úplně na nic. Nemá sílu, ani atmosféru. Víc zbytečnější zbraň jsem nezažil. Nebýt blasteru, tak možná. Jinak úplně k hovnu.