Série Medal of Honor měla po prvním díle pěkně našlápnuto. Pak jí ale vypálil rybník Call of Duty a Medal of Honoru v tu chvíli nezbylo nic jiného, než se od Call of Duty trochu odlišit. Proto tvůrci ubrali na patosu. Napsali charaktery postav ve hře, ke kterým už ale bohužel nedodali nějakou zápletku.. Akci zpomalili a zbraně udělali méně efektivní. Ze hry je cítit jemný nádech týmové akce. Kromě léčení, ale žádné jiné příkazy moc nepotřebujete. Vojáci všechno dělají tak nějak automaticky. Občas trochu překážejí. Ale také někdy pomohou.

Celá hra je koncipovaná jako dobývání nového území. Jdete pořád vpřed a dobýváte zákopy, bunkry nebo něco naopak musíte ubránit. Střílení je postavené na preciznosti. Je potřeba dobře mířit a efektivně střílet. Nábojů v zásobníku je málo a jakmile zásobník dojde uprostřed vřavy, přijde často rychlá smrt. Smrt tady přichází hodně často. Jako voják toho moc nevydržíte a autoheal neexistuje. Tady nemůžete bezhlavě běžet vpřed. Hra vyžaduje spíš defenzivní postup a jemné taktizování. Každý zastřelený nepřátelský voják je takové malé vítězství. Pokud tedy nehrajete na lehkou obtížnost.

Kromě chození vpřed a střílení sebevražedných Japonců vám hra dovolí v jedné misi řídit letadlo. Musím ale říct, že tahle mise mě zoufale nebavila a frustrovala. Naštěstí to hra zachránila kulervoucím vyloděním na ostrově Tarawa. Dá vzpomenout na legendární vylodění v Normandii v prvním díle. Celá tahle mise je konečně pořádná válečná vřava a po rozpačitém průchodu džunglí mi napravila celkový dojem.

Level design se může zdát dost jednoduchý. Já jsem to ale neřešil. Vykoukl jsem z krytu, zastřelil Japonce, nabil, rychle přeběhl do dalšího krytu a u hry se výborně bavil. Vlastně mě místy Pacific Assault docela pohltil. Až mě to, vzhledem k místním hodnocením, překvapilo. Co si vybavuji, tak je to snad první střílečka z Pacifiku. Mě se to líbilo.

Reálná virtualita