Duke Nukem Forever je pro mě hodně rozporuplná hra. I já jsem jeden z těch, kteří slintali nad kulervoucím trailerem z roku 2001. Tenkrát bych na to po vydání měl asi i odpovídající počítač. Hra hodně sází na nostalgii, ale zároveň se to nechalo unést tehdejší módní vlnou FPS. Až je to někdy docela ubíjející.
Největší chyba hry, na co jsem nadával celou hru, je rozhodně omezení na čtyři zbraně (v původní verzi snad dokonce na tři nebo dvě) a omezení počtu munice. Když už se konečně trochu zastřílím z nějakou zbraní, dojdou mi náboje. Musím jí tedy zdlouhavě odhazovat a vzít jiný kvér. S tím souvisí i to, že pistole má v podstatě stejnou sílu jako třeba samopal nebo brokovnice. Protože, co by asi hráč dělal, kdyby zrovna nebylo něco jiného po ruce. Zrovna do téhle hry se to absolutně nehodí.
Level design jde ruku v ruce se systémem checkpointů a nemožnosti quick savu. Ono by to ani moc nešlo procházet nějakým komplexním level-designem a nemít po ruce quicksave. To by autoři museli udělat úplně jinou hru nebo načítat každou druhou scenérii jako třeba v The Darkness. Omezení konzolové doby je neúprosné. Ve hře tedy jdete pořád rovně. Občas vstoupíte do arény, kde na vás čeká překážková dráha nebo nějaká ta triviální hádanka. Občas vlezete do arény, kde na vás postupně vyskakují nepřátelé.
Jednu výhodu ale systém checkpointů má. Není pro sraby. Obtížnost hry je nastavená překvapivě vysoko a nemůžu říct, že bych některou z pasáží několikrát neopakoval. Člověk se prostě musí snažit a nemusí v hlavě spekulovat o tom, zda by nebylo dobré teď uložit. Ve hře mě také dost iritovala spousta prázdných pasáží. Nepřátel není tolik, jak by se slušelo. Kolikrát je to jen o hledání správné cesty a hodně často tady zažijete až ubíjející skákání jak v nějaké 3D plošinovce.
Pocit ze střelby je slušný. Ze zbraní se mi dobře střílelo. Bohužel jsem si z některýma, díky omezení, ani moc nezastřílel. Humor se drží na staré dobré vlně. Byl pitomý tenkrát a je pitomý i dneska. Ze začátku mě moc nebavil, ale ke konci jsem začal trochu oceňovat jeho totální brakovost. Bossů je hodně a jsou zábavní. To je hlavní důvod, který v mých očích hru zachránil. Obtížnost soubojů s nima je nastavená tak akorát a nejvíc mě bavil ten poslední. Duke Nukem Forever má pěkný konec.
Tolik kritizovanou grafiku jsem na mé Intel HD 4000 nemohl moc posoudit. Aby mi hra běžela alespoň na 40-50 FPS, musel jsem vypnout všechny efekty a detaily stáhnout na střední úroveň. Všudypřítomnou brutalitu to ale nezakrylo. Dlouho jsem nehrál hru, kde by se válelo tolik zohyzděných mrtvol a bylo to spíš k smíchu, než aby to vyvolávalo nějaké znepokojení. Pasáže pod vodou si mohli autoři odpustit. Byly nudné tenkrát a jsou nudné i dnes.
A na vesmír už asi nebyl čas.
Největší chyba hry, na co jsem nadával celou hru, je rozhodně omezení na čtyři zbraně (v původní verzi snad dokonce na tři nebo dvě) a omezení počtu munice. Když už se konečně trochu zastřílím z nějakou zbraní, dojdou mi náboje. Musím jí tedy zdlouhavě odhazovat a vzít jiný kvér. S tím souvisí i to, že pistole má v podstatě stejnou sílu jako třeba samopal nebo brokovnice. Protože, co by asi hráč dělal, kdyby zrovna nebylo něco jiného po ruce. Zrovna do téhle hry se to absolutně nehodí.
Level design jde ruku v ruce se systémem checkpointů a nemožnosti quick savu. Ono by to ani moc nešlo procházet nějakým komplexním level-designem a nemít po ruce quicksave. To by autoři museli udělat úplně jinou hru nebo načítat každou druhou scenérii jako třeba v The Darkness. Omezení konzolové doby je neúprosné. Ve hře tedy jdete pořád rovně. Občas vstoupíte do arény, kde na vás čeká překážková dráha nebo nějaká ta triviální hádanka. Občas vlezete do arény, kde na vás postupně vyskakují nepřátelé.
Jednu výhodu ale systém checkpointů má. Není pro sraby. Obtížnost hry je nastavená překvapivě vysoko a nemůžu říct, že bych některou z pasáží několikrát neopakoval. Člověk se prostě musí snažit a nemusí v hlavě spekulovat o tom, zda by nebylo dobré teď uložit. Ve hře mě také dost iritovala spousta prázdných pasáží. Nepřátel není tolik, jak by se slušelo. Kolikrát je to jen o hledání správné cesty a hodně často tady zažijete až ubíjející skákání jak v nějaké 3D plošinovce.
Pocit ze střelby je slušný. Ze zbraní se mi dobře střílelo. Bohužel jsem si z některýma, díky omezení, ani moc nezastřílel. Humor se drží na staré dobré vlně. Byl pitomý tenkrát a je pitomý i dneska. Ze začátku mě moc nebavil, ale ke konci jsem začal trochu oceňovat jeho totální brakovost. Bossů je hodně a jsou zábavní. To je hlavní důvod, který v mých očích hru zachránil. Obtížnost soubojů s nima je nastavená tak akorát a nejvíc mě bavil ten poslední. Duke Nukem Forever má pěkný konec.
Tolik kritizovanou grafiku jsem na mé Intel HD 4000 nemohl moc posoudit. Aby mi hra běžela alespoň na 40-50 FPS, musel jsem vypnout všechny efekty a detaily stáhnout na střední úroveň. Všudypřítomnou brutalitu to ale nezakrylo. Dlouho jsem nehrál hru, kde by se válelo tolik zohyzděných mrtvol a bylo to spíš k smíchu, než aby to vyvolávalo nějaké znepokojení. Pasáže pod vodou si mohli autoři odpustit. Byly nudné tenkrát a jsou nudné i dnes.
A na vesmír už asi nebyl čas.
Pro: souboje s bossy, pocit ze střelby, checkpointy vypnou zbytečnou část mozku
Proti: omezení na čtyři zbraně, málo nepřátel, spousta prázdných skákacích lokací, až skoro arkádová linearita